Rha-Rhe (1)

Rhá, Rá, ř. ve Skythii, slovo převzaté od obyvatel žijících na horním toku (pozdější Mordvinci), dn. Volha, známá rebarbarou rostoucí na březích§ 2500, 600, 134+, 198+, 272+, 336+, 369+    

rhabdúchos, dozorce s tyčí, prutem, rhabdos, policista, bezpečnostní „pracovník“, lat. liktor, srov. tam; policista vybavený bičem byl mastigoforos, viz pod hry v Olympii§ 420

Rhabúna z Jerúsaléma§ viz Abija

Rhadamanthys z Kréty, k. a soudce v podsvětí, s. Diův s Európou, o. Erythrův§ 1446, 650

Rhadamistos Ibérský, k. Armenů, s. Farasmana I. Ibérského, b. Mithridáta I. a Amazaspa§ 1+, 51 až 54+, 58+     

Rhadamistos, k. Ibérů, s. Farasmana II., o. Farasmana III.§ 128+

Rhadamsadés, s. Rhaiskúporida VI.§ 253+

Rhagai (pl.), Rhaga, m. v Médii, Seleukem I. přejmenované na Európos, za Parthů Arsakeia, dn. Raj u Teheránu§ 316, 301

Rhaikélos, mí. na Chalkidice, později (u Hérodota) zvané Ainei᧠551

Rhaiskúporis z Thrákie, Rhaskúporis, Raescúporis, dynasta§ 277

Rhaiskúporis, Rhéskúporis, jméno sapajských králů v Thrákii:§
Rhaiskúporis I., b. Rhaskův§ 48, 42
Rhaiskúporis II., syn Kotya VII., o. Kotya IX.§ 22, 13
Rhaiskúporis III., b. Rhoimétalkův (i.)§ 13, 10-, 7+, 12+, 17+, 18+ 

Rhaiskúporis/Rhéskúporis, králové bosporští:

Rhaiskúporis I., občansky Ti. Iúlius Rheskúporis I. Filokaisar Filorhómaios Eusebés (obligatorní královské přívlastky na Bosporu), s. Kotya I. s Euníkou, o. Sauromata I.§ 45+, 90+

Rhaiskúporis II.§ 210+, 227+ 

Rhaiskúporis III.§ 210+, 227+   

Rhaiskúporis IV.§ 227+

Rhaiskúporis V., o. Farsanza, Synga a Teirana§ 227+, 253+ 

Rhaiskúporis VI., s. Thothórsův, o. Rhadamsada§ 90+, 253+, 342+  

Rhaizdos z Thrákie, dynasta§ 277

Rhakótis, Rhakóti§ 1304 a viz Alexandreia v Egyptě

Rhambajové, arab. nomádi v Syrii§ 54, 46

Rhambakia§ = Alexandreia Rhambakia

Rhamfiás ze Sparty, o. Klearchův, viz tam

Rhamis, d. Úkromira Chattského, manž. Flavova, m. asi Italikova; gen.: Rhamidy§ 15+, 47+ 

Rhamnús, attický démos§ 480, 432, 263 

Rhandeia, opevněné mí na ř. Arsaniás v již. Armenii§ 62+, 63+ 

Rháos, vůdce Asdingů§ 167+

Rhapsakés z Assyrie, vlastně dvorní funkce "rab šáqé/arcičíšník"§ 884, 701

rhapsódos, potulní recitátoři/pěvci epických děl, hlavně Homérových. Vystupovali o slavnostech a hostinách po celé Helladě. Podle narážek Xenofóntových se lze domnívat, že přes svou velkou paměť nevynikali bystrostí§ 413

Rhaptos, vůdce Asdingů§ 167+

Rhaskos Sapajský, b. Rhaiskúporida I.§ 42

Rhaukos, m. na Krétě§ 184, 166

Rhazos§ viz Rezón

Rheá, manž. Kronova, m. Olympanů§ 1502

Rhéa Silvia alias Ília, d. Numitórova, vestálka, m. Rómula a Réma s Martem§ 796, 769, 754

Rhégion, m. v Bruttiu, krátce Foibiá (nebo jen jedna čtvrť Rhégia?), dn. Reggio di Calabria; na zač. císařství ještě převládal hellénský živel§ 730, 684, 667, 550, 540, 539, 532, 535, 494, 483, 476, 473, 461, 434, 427, 426, 415 - 413, 410, 405, 399, 398, 394, 390, 393, 388, 387, 370, 357, 356, 351, 345, 344, 319, 282, 280, 275, 272, 270, 265 - 263, 250, 216, 211, 205, 132, 43, 42, 40, 2, 3+, 4+, 14+  

Rhégnidás ze Sikyónu, k.§ 1100

Rhéneia§ = Rhýneia
Rhénos, Rhénus, ř. v Germánii, dn. Rhein, Rýn§ 5999, 5000, 775, 450, 58, 56, 55, 53, 72, 70, 58, 56, 38, 30, 25, 16, 4+, 7+, 9+, 11+, 12+, 14+, 15+, 39+, 46+, 47+, 58+, 68 až 70+, 85+, 89+, 90+, 110+, 165+, 166+, 170+, 186+, 193+, 195+, 200+, 213+, 233+, 234+, 245+, 255+, 256+, 260+, 262+, 271+, 277+, 280+, 293+, 296+, 307+, 310+, 314+, 323+, 336+, 342+, 351+, 354 až 360+, 368 až 370+, 372+, 374+, 376+, 378+, 387+       

Říční nymfou v ústí řeky byla Nehalennia. Tok pramení v Alpách obývaných kdysi kelt. Lepontiy, v jeho ústí ležel Tráiectum n. Tráiectus ad Rhénum/Rýnský přívoz, z toho Ultrá tráiectum, dn. holandský Utrecht. R. měníval koryto, často se rozléval a Porýní bylo plno mokřadů. Teprve badenský inženýr Johann Gottfried Tulla zahájil roku 1817 narovnávání toku Rýna mezi Basilejí a Wormsem a řeka se stala splavnou až po Basilej.

Rhénus, ř. v Gallii cisalpínské, dn. Reno protékající Bologní; srov. pod Lávínius§ 43

Rheomithrés z Persie, o. Frasaortův, zrádce§ 362, 330

Rhesaina, m. u pramenů Chábúru v Orrhoéně, aram. Réš ajná, ass. Réš ini/Réš éni, lat. Resaena, pozd. Theodosiopolis, dn. arab. Rás al-ajn na sv. SYR§ 241+, 381+ a viz Waššukanni 

rhétór, gen. rhétora, profesionální řečník, lat. órátor, rhétoriké techné, ars órátória, umění řečnické, řečnictví§ passim, žena-řečník viz rok 42

Řečníci v hellénském světě. Politický systém života hellénských městských států, svoboda projevu, parrhésiá, a nutnost veřejné obhajoby vlastních názorů umožnila pěstování řečnictví politického, soudního i okrasného. Již v pátém století se objevily první teoretické práce o řečnictví, první učebnice rhétoriky (viz o autorech učebnic). Rhétorikou se od začátku zabývali především sofisté (viz).

V oblasti soudnictví působili logografové, kterým se tak říkalo od Platónových dob (předtím bylo logografové označení pro jakéhokoli autora, resp. pro předhérodotovského historika). Logografové připravili a na zakázku napsali soudní řeč: v Athénách i jinde musel obžalovaný i žalující vystupovat před soudem osobně, takže si objednanou řeč naučili nazpaměť.

Nejstarším logografem byl Athéňan Antifón, sám učitel řečnictví a autor učebnice řečnictví, jehož posledním činem bylo, že se musel obhajovat roku 411 za spoluúčast na oligarchickém puči: podle Thúkýdida to prý byla nejlepší řeč, která kdy byla pronesena (ovšem marně...).

Theorie nutila rhétory při projevu nerozhazovat rukama, nepohazovat hlavou, nepobíhat. Lidový politik a obchodník kůžemi/byrsopólos Kleón za peloponnéské války se prý však v projevech plácal do stehen, jako první řečnil v pracovním šatu s přepásaným chitónem a starší Periklés se při obhajobě své přítelkyně Aspásie dokonce uchýlil k slzám, aby pohnul soudci (úspěšně).

Mladší vrstevník Platónův Alkimos byl snad ze Sicilie a podle některých byl ve své době nejslavnějším z řečníků. Byl přítelem a žákem megarika Stilpóna a vydal také historický spis.

Antifóntovi nástupci v Athénách v branži byli Lýsiás ze Syrákús či Thúrií a Ísaios z Chalkidy, tedy oba metoikové. Řečník Andokidés mluvil jen na svou obhajobu v politických procesech (a neuspěl - srov. např. causu hermovky, kdy si "vypomohl" udavačstvím). Jeho athénský spoluobčan Ísokratés, který se dožil 98 let, se naopak stal prvním z propagátorů panhellénismu a obrany hellénských (= evropských) hodnot proti barbarům (tehdy Peršanům): nerozhoduje ethnický původ, ale příslušnost k hellénské civilisaci. Byl žákem Prodikovým, Gorgiovým, Tísiovým a Sókratovým.

Roku 392 otevřel řečnickou školu na Chiu a snad dva roky na to se s ní vrátil do Athén. Dokázal prý prodat jednu ze svých řečí za dvacet talentů. Jeho nikdy nepronesená řeč Peri antidoseós/O výměně majetku (353) proti jistému Lýsimachovi byla v podstatě prvním autobiografickým hellénským literárním dílem.

Proti Ísokratovu Panégyriku psal řečník Aristotelés ze Sicílie. Ísokratés celý život hledal podporu pro myšlenku spolupráce hellénských mocností, ale ani Sparťané, Thébané, ani Athéňané nedokázali svou hašteřivost odložit. Poslední Ísokratovou nadějí byl Filippos Makedonský, který se skutečně do Peršanů pustil, ale usilovněji do hellénských států.

Slavným se stal sofista a rhétór Alkidamás z Elaie, žák Gorgia z Leontín, nejproslulejšího hellénského sofisty. Alkidamás první razil zásadu, že před vystoupením je třeba si připravit pouze myšlenky a rozvržení řeči, zatímco během proslovu improvisovat. Radikální démokrat Kefalos, aktivní při obnově athénské arché roku 378sqq., byl prý první z branže, který ke svým projevům připojoval prolog a epilog. 

Zcela nevázaně vystupoval athénský politik, démagógos Kleón, který jako první si strhával při projevech svrchní roucho z těla a tloukl se do stehen. Řečníkův postoj byl totiž dán přísnými pravidly, předpisově držel podkasaný svůj oděv a pravou ruku držel směrem k oslovovaným s oběma nejmenšími prsty ruky skrčenými do dlaně.

Opak těchto pravidel a na druhé straně planety praktikovali Melanésané. Na ostrově Mouli v souostroví Loyalty náležející k francouzské Nové Kaledonii ještě v šedesátých letech 20. století promlouvali řečníci k lidem obráceným zády k mluvícímu. Záměrem zvyku bylo vyhnout se nebezpečí ovlivnění mimikou a charismatem promlouvajího a slyšet jen fakta.

Zatímco dosud uvedení řečníci se do politiky míchali, pozdější řečníci z poloviny a konce 4. století mnohdy přímo politiky byli (řeč na sněmu, démégoriá): Kallistratos, Aischinés, Démosthenés, Hypereidés, Hégésippos, Lykúrgos či Deinarchos z Korinthu, protivník Démosthenův. Pozoruhodný u Démosthena byl způsob, jakým se zbavil slabosti hlasu a ráčkování: chodil křičet na mořský břeh a pod jazyk si dával oblázek.

Mezi Démosthenovými žáky byl Kineás z Thessalie, přítel dobrodružného Pyrrha Épeirského, jeho diplomat. Vyděšeným konservativním Římanům předváděl ukázky umění řečnického nevázaného na prosté vyjádření vlastních názorů, a hlavní myšlenky stoiků a akadémie.

Z dynastů měl nejužší sepjetí s politikou vládce východní části Pontu Polemón I. Eusebés (36 – 8). Byl totiž synem rhétóra Zénóna z Láodikeie na Lyku, tzn. nebyl „aristokratického“ původu.

Z protiřímských rhétorů vynikl Athéňan Amfikratés, který odmítnuv vyučovat řečnictví v Seleukeji Tigridské („mísa je moc malá pro delfína“) nakonec zemřel hladovkou na dvoře Tigránovy manželky Kleopatry, Mithridátovy dcery, protože mu byl zakázán styk s Hellény. Je autorem spisu O slavných mužích, který ho zřejmě dostal do emigrace, což my už dávno posoudit nemůžeme.

Z hellénistických řečníků byli nejproslulejší Hégésiás z Magnésie, který je považován za duchovního otce tzv. asijského stylu. Jeho příznivcem byl v prvním století i Gorgiás z Athén zv. Mladší, učitel Ciceronova syna Marka. V reakci na asianismus vznikl ve 2. století atticismus, jehož vzorem byla stručnost a jazyková střídmost klasických attických řečníků. Slávy s ním dosáhl např. Theodóros z Gadar, učitel Tiberiův. Hermagorás z Témnu zdokonalil ve druhém století teorii soudních řečí, theorií řečnictví se zabýval Dionýsios z Halikarnássu.

Střední cestou mezi oběma soupeřícimi styly byl tzv. rhodský podle Apollónia Molóna, který vyučoval římskou elitu na Rhodu. Neznámého data je Hérón z Athén, syn Kotyův, řečník živící se psaním soudních řečí. Složil výklad k Deinarchovi, komentáře k Hérodotovi, Xenofóntovi a Thúkýdidovi, pořídil výňatek z Hérákleidových Dějin a vydal spis o starých řečnících a jejich vystoupeních, když si byli soupeři. 

Kaikílios (Caecilius) z Kalakté na Sicílii, nejstarší židovský autor, věnující se slovesné kultuře, byl zřejmě autorem kanonu attických (= hellénských) řečníků, kam patří Antifón, Andokidés, Lýsiás, Ísokratés, Ísaios, Lykúrgos, Aischinés, Démosthenés, Hypereidés a Deinarchos:

1. Antifón z Rhamnúntu, byl synem a žákem Sofilovým. Do otcovy školy mimo jiné docházel také Alkibiadés. Antifón se věnoval státoprávním kausám a hrdelním. Sám vystoupil jen jednou, a to na svou obhajobu, jinak jako první z Athéňanů psal řeči druhým (logografos). Sepsal učebnici řečnictví, také první athénské provenience. Pro své vzdělání a zkušenosti dostal přezdívku Nestór. Roku 411 se ošklivě zapletl s vládou čtyř set, v níž měl velké slovo, fungoval jako velitel lodi i jako vyslanec do Sparty. Po svržení vlády čtyř set byl s Archeoptolemem obviněn ze zrady a popraven. Zřejmě existoval ještě jeden Antifón, syn Lýsidonidův, sofista (viz tam), popírající společenskou nerovnost mezi lidmi, Hellény i barbary jako moment jdoucí proti přírodě. Podle Kratína v jeho hře Pýtíné/Demižon prý byl tento A. pěkný lump (byla to komédie a v takovém žánru u Athéňanů obstál málokdo).

2. Andokidés byl synem Leógorovým, který kdysi sjednal mír Athénských s Lakedaimonskými. Patřil mezi attickou šlechtu a rodinná tradice říkala, že jsou potomci Hermovými, protože jsou vyhlášenými heroldy. Roku 415 byl zapleten do aféry se znesvěcenými hermovkami a aby se vyhnul hrdelním rozsudku, prozradil jména spolupachatelů, viz rok 415. Byl exulován a domů se vrátil až po válce roku 403. Za korinthské války byl členem diplomatické mise do Sparty, po níž byl obviněn ze zrady a znovu vypovězen z vlasti. V exilu zřejmě také zemřel. Narodil se za archonta Theágenida roku 468, je tedy o deset let starší než Lýsiás. Zachovaly se tři z jeho řečí a všechny, naopak od Antifónta, v jeho vlastních případech.

3. Lýsiás, byl synem Kefalovým, který byl rodem Syrákúsan. Otec byl bohatý, z vlasti musel zřejmě uprchnout před Gelónem a díky Perikleovi se domohl athénského občanství. Logograf Lýsiás se narodil za Frasiklea roku 459 a patřil roku 444 mezi první kolonisty Thúrií. Žil zde až do roku 413, ale po athénské porážce na Sicílii následujícího roku byl pro stranictví Athénám exulován a vrátil se do Athén. Za třiceti tyrannů unikl smrti útěkem do Megar, dal dohromady a ozbrojil tři sta dobrovolníků a aktivně se podílel na osvobození Athén. Za to obdržel na Thrasybúlův návrh občanství. Proti tomu vystoupil Archínos a doložil, že dekret bez souhlasu rady není platný a Lýsiás zůstal až do smrti v Athénách jako ísotelés, „rovný v daních“, ale bez aktivního volebního práva. Pod jeho jménem kdysi kolovalo 425 soudních řečí, z nichž staří pokládali 130 za pravé. Zachovalo se jich 35. Ve věcech svého vyhnanství, potrestání vraha svého bratra za vlády třiceti tyrannů ani svého občanství neměl úspěch. Platón o něm řekl, že je velmi výřečný, starší než Ísokratés. Napsal mimo jiné řeč pro vojevůdce Ífikrata.

4. Ísokratés z Erchií, syn Theodórův, který nadělal majetek výrobou fléten, bratr Tísippův, Theomnéstův a Theodórův. Ísokratovi se dostalo drahého vzdělání u Prodika, Gorgia, Teisia a Thérámena, rhétora a sofisty, athénského politika, viz rok 411 sqq. Za peloponnéské války rodina zchudla a Ísokratés se živil skládáním soudních řečí a vyučováním řečnictví, nejdříve na Chiu. Stal se proslulým, měl více než sto žáků, mezi nimi Tímothea, Konónova syna (který mu zaplatil za výuku talentem ze samské kořisti roku 365), polyhistóra Theopompa, historika Efora, tragika Theodekta, jistého Kokky z Athén, autora profesních řečnických pojednání. Démosthenés neměl tisíc drachem na zaplacení celého kursu, chtěl mu dát jen dvě stě za pětinu vzdělání, což Ísokratés odmítl. Dožil se 98 let. Byl bohatý nejen ze své školní činnosti, ale například dvacet talentů dostal od kyperského krále Níkoklea za oslavnou řeč, kterou mu věnoval. Také jeho adoptivní syn Afareus napsal několik řečí a tragédií. Jeho sochu vytvořil Leocharés.

5. Ísaios z Chalkidy, syn Diagorův, byl Ísokratovým žákem, sám vyučoval Démosthena, srov. k tomu roku 420. Zachovaný tucet řečí se věnuje dědickým sporům. Starý věk jich znal padesát, ale pod jeho jménem kolovalo řečí 64. Sepsal také učebnici řečnictví.

6. Aischinés, syn Atrométa z Kothókidií, nebyl ani bohatý ani vznešeného rodu, viz rok 390. Dobře však vypadal, hodně všestranně cvičil a měl jasný hlas. Začínal jako herec tragedií a žoldnéř. Celoživotně byl v oposici k Démosthenovi a tudíž promakedonský. Byl exulován, žil na Rhodu, kde otevřel řečnickou školu. Zemřel buď zde nebo na Samu.

7. Lykúrgos, syn Lykofronův, patřil do starého rodu Eteobútovců. Do školy chodil k Platónovi a Ísokratovi a po roce 338 dvanáct let znamenitě spravoval athénské státní finance. Rukama mu prý prošlo, jak praví Plútarchos, nejméně 14 tisíc talentů nebo dokonce 18.650 fiskálních peněz. Financoval jimi mimo jiné stavbu čtyř set trojřadek, ozdobil město, postavil doky, závodiště a sportoviště, obnovil hradby. Mimo jiné navrhl zákon zakazující Athéňanům kupovat z válečné kořisti člověka, který byl předtím svobodný. Prosadil, aby ženy nejezdily do Eleusíny dvojspřežím pod pokutou šesti tisíc drachem a nepovyšovaly se tak nad ostatní poutníky. Když to udělala jeho žena, talent bez okolků zaplatil. Napsal patnáct řečí, jen jedna celá se uchovala: Kata Leókratús, proti chlapíkovi, který po Chairóneji prchl z Athén, ačkoli bylo odhlasováno, že se nikdo z Města nikam nevydá. Žil na Rhodu, pak v Megarách a obchodoval s obilím. V očích Lykúrgových byl zrádcem (jak to s ním dopadlo, nevíme). 

8. Démosthenés z Paiánie, syn výrobce mečů Démosthena a Kleobúly, nejznámější z hellénských řečníků, byl od sedmi let sirotkem. Byl prý posluchačem Platónovým, Ísokratovým (?), Ísaiovým a Kallistrata z Afiden. Okraden o dědictví poručníky Thérippidem, Démofóntem, synem Démóna, a Afobem domohl se soudně alespoň části, viz rok 384. Jeho vystupování před sněmem bývalo dokonalé, bezchybně oblečen, a draze. Známé jsou příběhy, jak se učil přemoci své tělesné nedostatky. Byl symbolem athénského imperialismu/vlastenectví v boji s nastupujícím králem Filippem II. Makedonským. Po Alexandrově smrti byl dohnán v exilu makedonským komandem, které likvidovalo hellénskou oposici, a vzal si život jedem. Starověk pokládal 64 řečí pod jeho jménem za pravé.

9. Hypereidés, syn Glaukippův, byl z Kólyttu a z bohaté rodiny. Vedl řadu diplomatických misí a byl Makedonci považován za nebezpečnějšího než Démosthenés a potkal ho mnohem tvrdší osud. Jat Archiou z Thúrií, bývalým hercem lovícím v Antipatrových službách oposiční Hellény (dostal za to přezdívku Fygadothérés, Lovec uprchlíků) si prý v Korinthu před popravou ukousl jazyk, resp. mu ho kati vyřízli, viz jiná podání roku 322. Pod jeho jménem existovalo ve starém věku 77 řečí, více než padesát bylo pokládáno z původní a zachovalo se jich šest a řada zlomků. S Démosthenem, byť politickým přítelem, dobré vztahy neměl. 

10. Deinarchos, syn Sókratův či Sóstratův, pocházel z Korinthu a v době začínající Alexandrovy výpravy do Asie mladý přišel do Athén. Byl posluchačem Theofrastovým a Démétria Falérského a osobním přítelem Kassandrovým. Zbohatl na vysokých cenách svých řečí, byl exponentem prorežimním, a vydával se za největšího z řečníků své doby. Během válek o Athény v posledním desetiletí 4. století prodal roku 307 své statky a odjel do Chalkidy, kde žil patnáct let, zemřel pravděpodobně v Athénách. 

Aristón z attických Hal sepsal učebnici řečnictví. Nám již neznámým rhétorem byl Démétrios ze Smyrny, Démokritos z Pergamu. Ve snaze o přiblížení se sofistům klasické Hellady vzniklo během prvního stoleté n. l. umělé řečnictví, kterému se říká druhá sofistika. O dalších sofistech a řečnících viz autory učebnic řečnictví a sofisty. 

Žili ovšem v Athénách řečníci a logografové nejen politicky odlišní, též společensky. V Démosthenově době proslul jako svéráz rhétór a démagógos Aristogeitón, člověk, který to v životě neměl od počátku lehké. Jeho otec Skydimos (n. Kydimachos či Lýsimachos?) se zadlužil, nevíme jak, a jako dlužník ve vězení též zemřel. Syn dluhy zdědil, neměl na zaplacení, takže rovněž musel za mříže. Matka propuštěnkyně byla státem prodána do otroctví.

Jak se Aristogeitón dostal na svobodu, nevíme, ale začal fungovat jako protivník Démosthenův, Hypereidův a též jejich politického odpůrce Deinarcha: měl to špatné politickým spektrem napříč. Živil se jako sýkofantés udáváním a pro jeho nestydatost mu prý říkali "kyón tú démú/pes lidu"; řekli bychom moderně "hlídací pes demokracie". Ve starém věku kolovalo několik jeho řečí, jedna prý proti hetaiře Frýně.

Po prohře v blíže neznámém sporu o nezákonnost odhlasovaného zákona/grafé paranomón (takové hellénské vetó), který sám spustil proti Hypereidovi, ho soud pokutoval pěti talenty a k tomu tisícovkou drachem, poněvadž nezískal ani pětinu hlasů soudní poroty. Neměl na zaplacení, takže se částka ze zákona zdvojnásobila a putoval znovu do vězení. Jeho bratr Eunomos ho odtamtud dostal, ale splatil pouze dvě třetiny dluhu. Roku 324 stál opět před soudem žalován Lykúrgem a Démosthenem. Jeho dvě řeči jsou zachovány a snesl v nich o Aristogeitonovi hodně nehezkých věcí: milenku Zóbii, která ho skrývala, když utekl z vězení, a dala mu osm drachem na cestu do Megar, chtěl prodat do otroctví, ve vězení se s ním nikdo z kriminálníků nechtěl bavit a jednomu z nich dokonce ukousl nos a snědl ho/apesthiei tén rhína t'anthrópú.   

Římští & latinští řečníci. Stejně jako u Hellénů patřila přirozená výmluvnost k základnímu vybavení římského „politika“, ať už patricije či plébéje. Protože nejenom státní správa, ale i soudy byly u Hellénů a Římanů věcí veřejnou, mělo umění veřejně promlouvat, řečnit, nesmírnou společenskou důležitost.

Za prvního vynikajícího řečníka byl pokládán Ap. Claudius Caecus, jehož řeč v Senátě roku 280 proti Pyrrhovu vyslanci Kíneovi z Thessalie a proti spojenectví s králem byla sepsána a pak písemně rozšiřována. Tak se stala i první latinskou památkou prosaického charakteru.

Skvělé řečnické pověsti se těšil konservativní římský národovec M. Porcius Cato Censorinus ( zemř. 149), stejně jako mladší C. Laelius Sapiens. Vysoce byl ceněn řečnický zápal a umění bratří Gracchů, stejně jako jejich protivníka P. Scipiona Africana jr. Ti. Sempronia Graccha vyučoval rhétór a sofista Diofanés z Mytilény.

Doby dlouhých římských občanských válek prvního století umožnily vedle rozvoje vojenství i rozvoj politického a soudního řečnictví. Nade vše ostatní měli tehdy vynikat zkraje století M. Antonius zv. Órátor, tj. Řečník, děd triumvirův a aristokrat L. Licinius Crassus. Jeho protivníkem, a to nejen politickým, byl přítel Mariův a populár L. Plotius Gallus, který v Římě založil vůbec první řečnickou školu, v níž vyučoval latinsky a nikoli draho. Právě censorským dekretem uvedeného Licinia Crassa roku 92, viz, byla škola uzavřena. Za mlada mezi jeho posluchače patřil Ciceró a žil ještě roku 56.

Plotius byl prvním profesionálním řečníkem, který sepisoval řeči na objednávku. Posedlý ctižádostivostí a řečněním byl neúspěšný reformátor z roku 91 M. Livius Drusus ml.: hovoříval prý na soudech za obžalované ještě před svým osmnáctým rokem a prý dosahoval osvobozujích rozsudků.

Za vrchol římského republikánského řečnictví je obecně považována druhá polovina posledního století před naším letopočtem. Občanské války dávaly vynikat řečnickým výkonům. Řečnické umění se tehdy zformovalo i ideologicky: podle hellénských vzorů a podle používaných projevových prostředků dělili řečníci rhétorské slohy na asijský, rhodský a attický.

Tvůrcem květnatého asijského stylu byl Hégésiás z Magnésie (3. století) a v Římě byli jeho nejznámějšími řečníky Q. Hortensius Hortalus, který si po vzoru Démosthenově dával záležet na oděvu a jeho řásnění, a triumvir M. Antonius. Nejslavnější z latinských řečníků M. Tullius Cicero se pokládal původně rovněž za rhétora asijské školy, ale po pobytu na Rhodu u učitele Apollónia Molóna se umírnil a pokračoval střední cestou mezi asianismem a atticismem, což bylo nazváno stylem rhodským.

Později Cicerona napodobil M. Valerius Messala Corvinus. Řečníci M. Caelius Rufus a C. Licinius Calvus se narodili téhož dne a roku: 27. května roku 82. Caelia hájil Cicero u soud, psal si s ním a Caelius byl milencem Clodie po básníku Catullovi. V jedné anekdotě z jeho života je vystižena podstata řečnictví. Když jeho host znalý Caeliovy hašteřivosti, u jídla po celou dobu řečníkovi jen přitakával a se vším, co říkal, souhlasil, hostitel se rozčílil: „Řekni něco proti mně, abychom byli dva!" 

Učitelem umění mluvit Cn. Pompeia Magna byl L. Voltacilius Pilutus, otrok původně v pánově domě přikovaný jako vrátný k řetězu. O M. Epidiovi viz pod grammatici. Octaviána-Augusta učil latinsky mluvit L. Cestius Pius ze Smyrny, velkým sokem Palaemonovým, viz pod grammatici, byl latinský řečník M. Antonius Liberalis, přednášející za éry iúlsko-claudijské. Latinský deklamator M. Porcius Latro zůstal v historii se zmínkou, že si vzal život, aby skoncoval se zimnicí.

Za prvních císařů se o slávu řečnického umění podělili latinští rhétoři z Gallií a Hispánií. Z Tolosy byl L. Statius Ursulus, z Gallií pocházel M. Aper, za Claudia v Římě přednášel P. Clodius Quirinalis z Areláty a za Flaviovců učil v Gallii Sex. Iulius Gabinianus. Z obce Calagurris/dn. Calahorra v Baskicku přišel do Říma s Galbou M. Fabius Quintilianus a stal se prvním státem placeným učitelem řečnictví v Římě a autorem zachované učebnice užívané v podstatě dodnes. 

Asijský styl v řečnictví šířil v Římě někdy po Aktiu Arellius Fuscus rodem z provincie Asie, znalý řečtiny i latiny. Mezi jeho žactvo patřil básník Ovidius a řečník a filosof se zálibou v přírodních vědách Papirius Fabianus. Mladší Arellia Fuska byl L. Cestius Pius ze Smyrny, který v Římě učil řečnictví a ještě roku 9+ byl naživu. Přednášel raději v latině než řečtině a jméno si udělal nápaditostí. Ze Smyrny pocházel i sofista vyučující řečnickému umění Níkétés.  

Nejpopulárnějším řečnickým slohem z konce republiky byl atticismus, jehož největší představitelé ale zemřeli ještě před smrtí Ciceronovou (roku 43), který měl radost z toho, že atticismus na Foru umlkli. Známými řečníky tohoto stylu byli C. Licinius Calvus, neóterik a přítel Catullův, M. Porcius Cato Uticensis, M. Iunius Brutus a pochopitelně C. Iulius Caesar. V jeho šlépějích pak už šel pouze C. Asinius Pollio: za Augusta a jeho nástupců zmizela politická řeč v dějinách a vrátit se na čas směla až v dobách italské renesance. L. Vipstanius Messalla, vojenský tribun a na krátko legát jedné z moesijských legií na straně Vespasiánově roku 69, přítel Tacitův, vynikl v umění promlouvat (zemřel asi za Tita).

I zde je jedna kuriosita: Stoickému rhétorovi Diónovi z Prúsy zv. Chrýsostomos/Zlatoústý zakázal Domitiánus pobývat v Římu a když procestoval velký kus světa Nerva mu návrat do Města povolil. Z Dióna se dochovalo osmdesát řečí a je jedním z nejlépe dokumentovaných řečníků starého věku.

Jeho vnuk Dión z bíthýnské Níkaie, lat. Cassius Dió Cocceiánus, žil cca. 155 až 235, proslul jako autor Římských dějin o osmdesáti knihách od Ainea po Héliogabala (rozsáhleji uchována pouze střední třetina díla).

Pozoruhodně tradice hovoří jako o jednom z velmi nadaných řečníků o Postumovi mladším, syna a spoluvládce císaře M. Cassiánia Latínia Postuma (258 – 268). Jeho řeči byly zařazeny mezi výběrové sborníky. Císařem západu byl provolán 9. července 455 gallorománský šlechtic Avítus a na nový rok 456 držel k Římanům řeč, za niž ho ocenili bronzovou sochou; zřejmě poslední taková pocta ve vyloupeném Věčném městě.
V principátu dostávali učitelé řečnictví a filosofové plat od císaře, což zavedl Antónínus Pius. Mnohdy však nepožívali dobré pověsti. Ve 4. století, jak se o nich rozepsal historik Ammiánus Márcellínus v 30. knize svých Dějin, byli advokáti, órátorés forensés, členěni do čtyř kategorií veskrze lačných po penězích, bezohledně nenasytných a dokonce nevzdělaných; připomněl, že Epikúros je zařadil mezi jedno ze špatných umění, kakotechnia. V Traianově době se rozmohl zvyk majetných řečnických neumětelů najímat si klaku z lidí potloukajících se po jednáních centumvirálních soudů a čekajících na příležitost. Za tři dénárie denně pochvalně pokřikovali při vystoupeních podobných rhétórů a říkávalo se těmto podržtaškám dobově řecky sofokleis, jak vysvětloval Plinius mladší, neboť pokřikovali do potlesku sofós, tedy něco jako "umí" n. "výborně". Kdo se držel latiny, označoval přitleskávače za laudicéní, chlapíci chválící za pozvání ke stolu, "vyžírkové".

Rhétoři císařské doby omílali themata z klasických hellénský a římských dějin a ačkoli žili v době poskytujícími zajímavé náměty, nikdo o své vůli nesložil oslavnou řeč či jiné dílo o germánských válkách, o židovské válce, taženích Tráiánových, Sevérových, o Domitiovi Corbulónovi apod.

Své řečníky měla i začínající křesťanská církev: Basileios z Nové Kaisareie v Kappadokii zv. Veliký, asi 330 - 379, aristokrat a rhétór, 357 se dal pokřtít, v letech 370 - 379 arcibiskupem v Kaisareji, viz pod příslušnými daty.

Jak dlouho dokázali staří hovořit, není známo. M. Porcius Cató dokázal hovořit až do večera, kdy končila schůze senátu (tak se pokoušel zastavit Caesara roku 60 a 59). C. Plinius Caecilius Secundus se chlubil, že v jednom soudním procesu v senátu s účastí principa Traiana hovořil v kuse pět hodin - a jak ho prý chválili. Koneckonců jednou ze zásad rhétoriky nebylo posluchače otravovat, ale udržet jeho pozornost. Novověký parlamentarismus dokáže řečnické výstupy využít jako taktické zbraně vedoucí k odkladu hlasování nebo nedodržení procedurálních zákonných lhůt. Podle španělských pirátů/bukanýrů nazvali američtí politologové a novináři časově neomezené obstrukční proslovy senátorů filibusterskými (slovo filibuster souvisí s piráty, námořním lupiči).

Nejdelší držel, a to na thema rasová segregace, senátor za Jižní Karolínu Strom Thurmond roku 1957: 24 hodin a 18 minut. Senátor, který roku 1964 přešel od demokratů k republikánů, zemřel koncem června 2003 ve věku sta let, ze senátu odešel v listopadu roku 2002. V OSN nejdéle mluvil nonstop roku 1957 indický velvyslanec Krishna Menon (o kašmírské otázce): déle než devět hodin.

Absolutní americký a asi i světový rekord drží demokratický senátor v texaském parlamentu Bill Meier. V austinském senátu hovořil 43 hodiny od 15.20 dne 2. května 1977 do 10.20 dne 4. května. Měl na to nachystaný i "astronautský pytlík", aby mohl močit na svém místě v senátu. Bylo mu tehdy 36 let a na rekord vzpomínal pozdější soudce ještě roku 2013, kdy mu 72.

Trochu jiný údaj tradují Turci. Roku 1927 mluvil Mustafá Kemal Atatürk k poslancům jednokomorového parlamentu údajně 36 hodin a 31 minut čistého času a svou řeč pronášel po šest dnů.