Mes (1)

Mesa Verde, náhorní planina v Coloradu§ 5500

Mesannipada, Mes-an-ni-pad-da z Uru, k., s. Meskalamduga s Ninbandou, o. Aannipada§ 2600

 

Mesatmé n. Megatímá, manž. Batta z Kýrény, m. literáta Kallimacha a Megatímy§ 310 

Mese, dyn. v Ummě§ 2384

Mesémbrié, Mesámbriá, Mesémbriá, m. v Thrákii, dn. Nesebar v BG§ 559, 493, 313, 248, 181, 72, 60-, 44+ 

Meséné, Maiséné, Majsán§ viz Charakéné

mesiáš, hebr. másiach, řec. messiás a christos, "pomazaný olejem", spasitel vyslaný monotheistickým bohem§ 1020 a viz pod křesťanství, Iésús Christos

Mesilim, Mesalim, k. v Kiši§ 2600, 2490, 2450  

Meskalamdug, Mes-kalam-dug, k. v Uru, manž. Ninbandy, o. Mesannipady§ 2600

Meskalamsi z Uru, s. Lugalkisalsiho§ 2420

Meskiag-Nanna z Uru, k. Druhé dyn. urské§ 2550, 2460

Meskiag-Nunna z Uru, Mes-ki-ag-nun-na, s. Mesannipaddy, k. První dyn. urské§ 2600, 2550, 2510, 2460   

Meskigal, ensi v Adabu§ 2316

Meslamtaea, "Vystupující ze svatyně Meslam", jedna z podob n. přízvisek Nergala s chrámem v Dúru§ 1809

Mesoamerika, Střední Amerika§ 4200, 3114, 1800, 1000, 2000 a srov. pod Mexiko   

mesolith, mesolit, střední doba kamenn᧠před 6000, 5999, 4000 

Mesomédés z Kréty, básník a kytharód§ 130+, 213+ 

Mesopotamiá, Mesopotamie, řec. označení pro sever země v poříčí Eufrátu a Tigridu, v moderní době dn. Irák, východní Syrie a jihovýchodní Turecko, akkad. Birít nárim/mát birítim (pokud se nevztahuje na Pochábúří, srov. tam, aram. a hebr. Aram Naharáim, arab. Má bajn an-nahrajn, lat. literárně Medamna, čín. Tchiao-č'/Tiaozhi, č. Meziříčí a Mezopotámie (novověké použití v evropských jazycích se vztahuje na celé Meziříčí, d. f. území IRQ a části TR a SYR)§ před 6000, 5900, 5200, 5000, 4300, 3500, 3236, 2800, 2700, 2686, 2600, 2550, 2500, 2490, 2400, 2384, 2371, 2346, 2333, 2316, 2292, 2255, 2191, 2184, 2160, 2150, 2144, 2119, 2078, 2048, 2039, 2028, 2006, 1977, 1935, 1928, 1895, 1860, 1845, 1830, 1800, 1793, 1790, 1780, 1779, 1763, 1760, 1742, 1730, 1720, 1594, 1580, 1482, 1275, 1266, 1250, 1232, 1228, 1159, 1111, 1081, 1075, 1004, 1000, 942, 902, 850, 814, 671, 635, 606, 539, 518, 458, 331, 323, 321, 318, 316, 311, 301, 250, 245, 244, 229, 221, 220, 212, 166, 161, 147, 141, 140, 130, 129, 123, 121, 88, 71, 69, 67, 65, 57, 55, 53, 50, 40, 38, 8-, 1+, 15+, 35+, 36+, 38+, 49+, 59+, 62+, 63+, 111+, 114 až 117+, 130+, 162+, 166+, 176+, 193+, 195+, 196+, 198+, 199+, 208+, 214 až 218+, 222+, 224+, 227+, 230+, 231+, 234 až 236+, 240+, 242 až 244+, 250+, 254+, 261+, 262+, 265+, 266+, 272+, 273+, 283+, 287+, 295+, 297 až 299+, 329+, 340+, 349+, 354+, 356 až 358+, 360+, 361+, 363+, 365+, 387+, 393+        

Jeden z klíčových regionů předněvýchodních dějin, kontaktní prostor středomořských a meziříčních kultur, srov. děje již sumerské, assyrské a babylónské. Důležité v hellénismu a pro Římany oblast, o niž bojovali po mnoho staletí s Parthy a Peršany. U starších hellénských autorů se slovo M. neobjevuje (Hérodotos). Ani Xenofón o ní nemluví, nýbrž zemi za Eufrátem po Syrii nazývá Arábií. Pro staré byla M. buď Babylónií nebo Assyrií. Jméno je hellénistické a asi rozšířeno od Alexandrovy anabase: hovoří o ní Arriános, autor sice ze druhé st. n. l., ale používající výhradně hellénistické prameny. Z Římanů první o Mesopotamii hovořil až Plínius.

Částmi Mesopotamie v hellénismu v dobách parthských byly (starší údaj není v pramenech k disposici, ale je velmi pravděpodobné, že členění pochází ze seleukovské éry): 1. Anthemúsias, 2. Osroéné, 3. Chalkítis, 4. Gauzanítis, 5. Inigéné, 6. Akabéné, 7. Mygdoniá, 8. Zabdikéné, 9. Adiabéné, 10. Atyriá/Atúriá (Aššur), 11. Chazéné u Zálivu, 12. Kalachéné, 13. Doloméné, 14. Arbelítis, 15. Arrapachítis, 16. Chalónítis (s hellénským m. Chala), 17. Apollóniátis, 18. Sittakéné, 19. Meséné (Charakéné) a 20. Ankobarítis.

Jižní hranice M. proti Babylónii ležela za Seleukejí Tigridskou, Neápolí a Narmalchu; na Eufrátu na severu začínala za městem Zeugmatem. Zmiňována bývá ještě Chazéné, Gordyéné a Arabové v Parapotamii (podél Eufrátu usazení již v Xenofóntově době a kraj zřejmě proto nazýval Arábií).

V arabské době se oblast středního Poeufrátí po obou stranách řeky po hory na severu nazývá Džazíra/Džezíre, tj. Ostrov (dn. na území SYR a IRQ) a kdysi se název v podstatě kryl se seleukovským pojetím Mesopotamie, Meziříčím severně od Babylónie. Mesopotamii jižně od Džazíry zhruba od Baghdádu nazývali Arabové 'Iráq. Novověké arabské označení Mesopotamie Má bajn an-nahrajn/„Země mezi dvěma řekami" je kalkem z řečtiny. Syrské a mesopotamské Poeufrátí až po Babylónii se již koncem 5. století nazývalo Arabií, srov. Kýrovu anabasi a viz pod Parapotamiá. 
Oblasti mezi dvěma řekami, vlastně „dvojříčí“, se v severní Indii nazývají Dóáb, viz pod Uttarpradéš.

 Irák, poslední z mesopotamských říší/Od kořenů civilisace k arabským socialistům

Na území dnešní Husajnovy despocie lidé vymysleli kolo, písmo a literaturu, zákoníky, kalendář, byrokracii a byznys, později destilaci alkoholu. V biblických příbězích Eden, Ráj.

Země kolem a mezi řekami Furátem a Didžlatem je kolébkou současné městské civilisace. Řekové jí dali jméno Mesopotamie, Meziříčí. Jméno původních obyvatel úrodné roviny neznáme. Podle archeologické lokality u Uru je můžeme nazvat al-Ubajdy. Po nich Sumerové, odkudsi z východu, nazvali mesopotamské veletoky Buranun a Idignat, Eufrátés a Tigris. Jedna z etymologií slova Irák, asi ne ta nejpříhodnější, praví, že pochází od názvu sumerského města Uruku (biblický Erech).

Sumerové na jihu Mesopotamie přišli koncem čtvrtého tisíciletí př. n. l. s prvním znakovým psacím systémem. Zlomek hliněné tabulky z doby kolem roku 2700 se jménem kišského krále Em-me-barag-esiho je nejstarší zachovanou písemnou památkou politických dějin. Okolí starých kultovních míst povýšili z organisace rituálů ve čtvrtém tisíciletí př. n. l. na stát. Vytvořili nejstarší známou literaturu s prvním eposem (o králi Uruku Gilgamešovi), jejich hrdinové chodili do podsvětí a s Etanou létali ke hvězdám, vymysleli si ráj na zemi (byl prý kdesi kolem dnešního Perského zálivu) a hledali tajemství, jak překonat smrtelnost.

Ze severu přišli ve třetím tisíciletí semitští Akkadové, dobyli velkou část Předního východu a založili první konglomerát jinak nesouvisejících státních útvarů, říši. Sumerové na přelomu třetího a druhého tisíciletí formulovali první trestní zákoník a jejich chrámy vykazovaly byrokratickou evidenci produkce chrámových pozemků, totéž dokázala panovníkova kancelář obohacená o diplomatickou korespondenci. Život Sumerů a Akkadů je prvním soužitím dvou větších „národů“ s dalšími skupinami v historii v rámci jednoho v autonomní celky bohatě členěného státního útvaru.

Nástupci Akkadů Babylóňané na jihu Mesopotamie a Assyřané na severu se věnovali matematice, astronomii, chaldajský Babylón vynikal náročnými stavbami, assyrští králové přišli jako první s ideologií universální říše pod vládou jednoho boha. Jinak ovšem shromažďovali velké knihovny textů na hliněných tabulkách nebo první zoologické zahrady. Ve třech tisíciletích „klínopisných“ mesopotamských dějin ovládali Mesopotamii několikrát „cizinci“: v 19. – 16. století vládli Babylónem beduínští Amorejci, „Zápaďané“ (nejznámějším vládcem Chammurapi v letech 1793 – 1750), po nich do 12. století Kassité z íránských hor.

Nejslavnější byli šejkové aramajských kmenů, jejichž státečky v Mesopotamii vznikaly od 10. století a od roku 626 př. n. l. se aramajský kmen Chaldajů zmocnil na sto let Babylónu. Jejich bojovní králové ve městě horlivě stavěli a „babylónská věž“, zavodňované zahrady, mohutné hradby a komplex královského sídla založily slávu města a pověst bohatého orientu v západním světě.

Dědictví klínopisných literatur leží dnes v musejích po celém světě. V depositářích je údajně na 700 tisíc hliněných tabulek, z nichž sotva deset procent bylo někdy někým v novověku přečteno. „Nejsou lidi“: Učenců v oboru klínopis/assyriologie není na planetě ani pět set. Co všechno ještě skrývá půda Mesopotamie, kde se po roce 1990 v podstatě výkopy zastavily, lze jen odhadovat. Byl dokonce vysloven názor, že by mohlo jít o dalších pět milionů textů.

Arabové na scéně (viz také pod Arabové Skénitští)
V šestém století př. n. l. Mesopotamii ovládli Peršané (539), koncem čtvrtého Alexandros Makedonský a jeho nástupci (331). Alexandros v Babylónu zemřel. Seleukovci vybudovali na Tigridu město Seleukeiu, která kolem roku 1 n. l. měla na šest set tisíc obyvatel. V Mesopotamii tehdy již vládli íránští Parthové (od c. 140 př. n. l.), s nimiž si Římané nikdy nedokázali definitivně poradit. 

Arabové sídlili na jihu Mesopotamie nejpozději již v pátém století př. n. l., odkud infiltrovali do stepí na severu. Hellénský svět kmenům mezi Eufrátem a Tigridem později říkal souhrnně Skénitští Arabové, a to podle jejich kočovného sídelního městečka uprostřed mesopotamské stepi Skénai, tj. Stany.

Od poloviny druhého století př. n. l. se jejich stabilnějším centrem stala Sittaké (hellénská Apameia?), na severu Mesopotamie malé arabské knížectví s aramajským jazykem Atra, Hatra, vyvrácené po stu letech Římany. Mesopotamští a syrští Arabové sehráli významnou roli na konci seleukovských dějin, museli s nimi počítat Lucullus, Pompeius a Crassus, kterému se jejich zrada stala osudná.

Z Mesopotamie, tj. z Meziříčí severně od Babylónie, pochází pozdější byzantské a evropské označení pro Araby a mohamedány vůbec, Sarákénoi, Saracéni (z arab. šarkájín, lidé z východu). Význam arab. slova irák/'iráq není přesně znám. Obvykle se vykládá jako nížina či pobřeží, al-`iráq al-`arabí, arabská nížina, jižní Mesopotamie čili Babylónie (jako protiklad k hornatějšímu severu).

Nejstarším arabským státem v Mesopotamii byla v okolí Basry Charakéné či Meséné. Kuriosně nejstarším státním útvarem, který přijal křesťanství, byl arabský, tedy alespoň jeho vládnoucí dynastie. Na severu Mesopotamie ve druhém století př. n. l. vznikl v zemi Osroéné s městem Edessou státeček arabských Abgarů, dnes na území Turecké republiky (byla kolonisována Hellény za správy Níkánora, satrapy Seleuka I., a jeho syna Antiocha I. jako Antiocheia s pozdějším přívlastkem Arabis). Za Abgara IX. v letech c. 179 – 216 n. l. se stala prvním státem planety, který přijal křesťanství. Následovala roku 301 Armenie a roku 380 vervou Theodosia I. též římská říše.

Roku 297 n. l. se Galérius zmocnil harému perského krále Narsa, který se nakrátko usadil v Dafně u Antiocheie nad Orontem a následoval zajímavý mír mezi Římany a sásánovskými Peršany: děvčata byla vyměněna za část Mesopotamie a obě velmoci se uznaly za rovnocenné.

Většina pestré mesopotamské populace v této době patřila k některé z východokřesťanských sekt; do vzniku poslední z trojice monotheistických kultů, islámu, ještě zbývají tři staletí. Na severu oblasti žilo v sásánovské době (od roku 227 n. l.) mnoho Řeků, uprchlíků, zajatců a odvlečenců ze Syrie z persko-byzantských válek (jakási druhá vlna řecké „kolonisace“ Mesopotamie po hellénistické; konec jim udělal až císař Hérákleios v letech 627 – 628 n. l., když naposledy v historii v čele armády ze západu obsadil Ktésifón, sídelní město Chosroa II. Parvíze). Na jihu Mesopotamie vládli arabští šejkové uznávající po pádu Parthů nadvládu perského sásánovského panovníka.

Saladin z Tikrítu
Křesťanství přišlo o nadvládu nad Mesopotamií po roce 634 n. l., kdy z Arábie vpadlo do země na osmnáct tisíc mohamedánů pod Chálidem ibn al-Walídem a do čtyř let nájezdníci ovládli celou Mesopotamii (bitva u al-Qádisijja roku 637, vyvrácen Ktésifón). Jméno zmizelo z užívání, její severní část mezi Eufrátem a Tigridem Arabové nazývali al-Džazíra, Ostrov.

Následovala silná imigrace Arabů z východní Arábie a z Ománu. Druhý kalífa Umar bin al-Chattáb pro tažení proti Peršanům založil na Šatt al-Arabu („Arabský břeh“) pevnost Basru. Arabové využili vakua po porážce Sásánovců od Hérákleiových Východořímanů, kteří nedokázali převahy využít a v několika letech přišli o velkou část Levanty a Afriky.

30. července 762 založil druhý kalífa abbásovské dynastie al-Mansúr Baghdád, „Zahradu boží“ (srov. zde níže). Město v kulatých hradbách (al-madínat al-mudawwara, „kruhové město“, též zváno az-zawrá, „šikmé“) bylo po několik staletí centrem celého arabského islámského světa, abbásovského kalífátu, a vedle Byzance a Damašku jedním z celosvětových center. Arabové a na islám přestoupivší Peršané, Indové, Židé atd. v 8. až 12. století se stali vlastními dědici vědeckých výsledků antiky, v době evropského temna raného středověku překládali z řečtiny a přicházeli s novými objevy v medicíně (např. destilace alkoholu).

Pohádky a povídky Tisíce a jedné noci z Baghdádu doby kalífy Hárúna ar-Rašída (786 – 809) patří ke skvostům světové literatury (viz zde níže). Baghdád měl své jméno od perské vsi a úředně se nazýval Madínat as-Salám, Město míru. Sídlem kalífátu namísto Baghdádu byla v letech 836 až 892 Sámarrá' na Tigridu, asi 150 km severně od Baghdádu, poslední a největší z měst založených v Mesopotamii do dnešních dnů, po Karbale a Nadžafu třetí nejsvětější místo ší'itů (zakladatelem byl Abbásovec Abú Isháq, trůnním jménem al-Mu‘tasim, vládl od roku 833). V Sámaře zmizel roku 941 dvanáctý z ší'itských imámů Mahdí, na jehož návrat se ší'ité těší dodnes.

Jiným slavným mužem z Mesopotamie, jedním z neznámějších „musulmanů“ v Evropě, byl Kurd Jusúf ibn Ajjúb z Tikrítu, rodiště Saddáma Husajna, pozdější egyptský vládce Saláh ad-Dín/Saláhuddín, vyhlášený bojovník s křižáky Saladin (zemřel 1193).

Islám v Mesopotamii vydržel, jen pánové nad lidmi a vírou se měnili. Po mongolských nájezdech ve 13. století (28. února roku 1258 vyvrátili a vyvraždili Baghdád, podruhé 9. července 1401 Tamerlán) přišli opět Peršané, roku 1534 Turci. Od 19. století byla země rozdělena na tři vilájety/provincie, mosulský, baghdádský a baserský, jediný šíitský v Mesopotamii.

Osmani vydrželi v Mesopotamii do roku 1917, kdy je odtud v rámci první světové války s arabskou pomocí hidžázského rodu Hášimovců, emírů v Mekce (pocházel z něho prorok Muhammad), vytlačila britská ofensiva; 11. března obsadili invasoři Baghdád. Posledním tureckým slavným vítězstvím, velitelem byl polní maršál Colmar Freiherr von der Goltz, byla kapitulace britského expediční sboru o 9300 Indech a 2500 Britech 29. dubna 1916 v Kut al-Amarně jižně od Baghdádu pod gen. Charlesem Townshendem.

Protiturecké a protiněmecké frontě se říká Velká arabské revolta a vedl ji šaríf Husajn ibn Alí, emír Mekky a ve slibech Britů král Arabů, otec pozdějších králů Jordánska a Iráku Abdalláha I. a Fajsala I.

Poslední z cizinců
Britové se splněním slibů o nezávislosti daných Hášimovcům nepospíchali. Arabové to vzali jako zradu a resentimenty staré rány jsou živé dodnes. Mesopotamie s Transjordánií připadly roku 1920 Britům jako svěřenecká území Společnosti národů, Kurdové přišli o slibovaný stát, jak ostatně ještě tohoto roku potvrzovala mírová smlouva „států dohody“ s poraženým Tureckem ze Sèvres.

Emírem Transjordánie v Ammánu se rok na to prohlásil Abdalláh I. (od roku 1946 králem jordánským) a zcela v britské režii byl po neúspěšné syrské episodě (sehrál Francouzům roličku krále syrského) v Baghdádu „zvolen“ a proklamován králem jeho bratr emír Fajsal ibn Husajn alias Fajsál I. Teprve však od roku 1932 byl králem suverénního Iráku, neboť Britové ukončili 3. října nenáviděnou mandátní správu a stát se stal členem Společnosti národů.

Rod Hášimovců, který byl v Muhammadově době pobočnou větví mocných Kurajšovců, neměl s Mesopotamií nikdy nic společného a akceptance královské famílie Araby v Iráku byla velmi nízká. Při protibritských nepokojích roku 1920 zemřelo v Iráku více než dva tisíce Britů. Arabové vzali Evropany jako okupanty, nikoli jako osvoboditele – aktuální memento roku 2003 - od turecké nadvlády a tak noví vládci Meziříčí přišli při instalaci Hášimovců v Baghdádu s hlasováním zástupců „lidu“ s výsledkem 96 procent pro.

Naftová pole v okolí Mausilu/Mosulu Britové roku 1926 připojili k Iráku; území severovýchodní Mesopotamie, tedy v podstatě iráckého Kurdistánu, si nárokovali Turci. Těžební licence připadla roku 1927 Iraqi Petroleum Co., s vývozem nafty započato roku 1934. Společnost byla pod britskou kontrolou s francouzskými podíly a osobním podílem krále a vlády.

Fajsal I. zemřel roku 1933, jeho syn Ghází I. vládl jen do roku 1939, kdy zemřel v autonehodě. Regentem za jeho syna, tříletého Fajsala II., byl Gházího bratr Abdalilláh či amír Abdal-lláhí. Fajsal II. byl bratrancem jordánského krále Husajna bin Talála (zemřel roku 1999, nástupcem v Ammánu jeho syn Abdalláh II.). 
V Iráku v jeho době mimo královský palác vládl chaos: v letech 1936 až 1941 vojáci provedli sedm pučů a jako ministři se navzájem sesazovali. Probritská monarchie silně utrpěla: všichni viděli, jak jí není třeba, že moc drží jiní.

Konec zajetí
Mesopotamští Židé patřili mezi nejsilnější skupiny diaspory. „Babylónské zajetí“ Židů z Júdy trvající od srpna roku 587 př. n. l. ukončil roku 1948 vznik Státu Israel, přesněji řečeno odpor všech Arabů včetně Hášimovců proti němu. Před první světovou válkou měli Židé v Baghdádu 22 synagóg a různé školy. Osmanský census z roku 1917 zjistil z 220 tisíc obyvatel tigridské metropole na osmdesát tisíc Židů. List New York Times v dubnu 2016 shrnul, že roku 1951 bylo letecky do Israele dopraveno přes jedno sto tisíc iráckých Židů a že v Israeli roku 2014 žilo 230 tisíc Židů iráckého původu.

Do roku 1952 z Mesopotamie uprchlo nebo odešlo do nového státního útvaru na 120 tisíc Židů. Po represích po šestidenní válce roku 1967, kde Irák stál na straně poražených, následovala další vlna. Dnes podle údajů Frankfurter Allgemeine Zeitung zbylo roku 2003 v Baghdádu z židovské komunity čtyřicet starců, New York Times roku 2010 věděly o pěti lidech. Poslední vrchní rabín pro Irák Sasson Khedouri zemřel roku 1971.

Bez králů, ale s maršály
Baghdádský dvůr ignoroval panarabismus a nacionalismus šířící se mezi důstojnictvem a ve městech mezi inteligencí. Otevřeně se dostal Fajsal do sporu s egyptským vůdcem Gamálem Abd an-Násirem roku 1955 (dědičná monarchie v osobě krále Fárúka I. v Egyptě padla vojenským pučem roku 1952), protože podepsal tzv. Baghdádský pakt, obranný spolek s Tureckem, Íránem a Pákistánem pro pronikání Sovětského Ruska do regionu, jeden z posledních velmocenských projektů britského ostrovního království.

Za suezské krise o rok později stál Irák ještě na britské straně, proti národoveckému násirovskému Egyptu. 17. července 1958 ukončil dědičnou hášimovskou monarchii v Iráku nacionalista plk. Abdal Kárim Kásim. Vojáci popravili Fajsala se strýcem-regentem na jednom baghdádském náměstí. Formálním presidentem byl zvolen Nadžíb Rubaji. V zemi skončilo šest tisíciletí vlád sunnitských knížat a králů.

Kásim roku 1961 poprvé proklamoval suverenitu Iráku nad Kuvajtem; od té doby je vztah k monarchii na jižních hranicích slabostí irácké zahraniční politiky. Královraha Kásima zabili roku 1963 baasisté v čele s Ahmadem Hasanem al-Bakrem, o devět měsíců později v protipuči se vrátili k moci prozápadní vojáci vedení gen. Abdas-Sálimem Muhammadem Árifem, pozdějším prvním maršálem iráckých a mesopotamských dějin.

Roku 1966 zemřel v troskách havarované helikoptéry a vojáci vybrali za presidenta jeho bratra Abdar-Rahmána Muhammada Árifa. Jeho vláda téhož roku zestátnila veškerý petrolejářský průmysl, do té doby kontrolovaný britskými firmami.

Vojenský socialismus
Roku 1968 se novým převratem („červencová revoluce“) vrátili k moci al-Bakrovi protiamericky orientovaní socialisté. Arabskou socialistickou stranu obnovy neboli Baas (renesance, angl. ba`ath) založili roku 1943 v Damašku Michel Aflak a Saláh ad-Dín al-Bitár s cílem vytvořit jednotný socialistický arabský národ; strana funguje po celém Předním Východu, v Syrii a Iráku byla vládní, v Syrii s ruskou a íránskou pomocí dodnes.

V dubnu 1972 podepsali baasisté smlouvu o přátelství se Sovětským svazem, v 80. letech došlo k ochlazení vztahů. Roku 1979 se stal presidentem (= předsedou revoluční velitelské rady) gen. Saddám Husajn at-Tikrítí, Bakrův dosavadní vicepresident. Ukončil spolupráci se syrským křídlem strany Baas a od 22. září 1980 vedl osmiletou vyčerpávající válku o od začátku iráckého státu sporné vymezení hranic v toku Šatt al-Arabu s theokratickým Íránem. 
Šáh dokonce jednostranně roku 1969 vypověděl smlouvy o plavbě a Husajn využil s tichou podporou Spojených států a všech dalších velmocí oslabení souseda po nástupu ajatolláhů (tzv. první válka v Zálivu; ukončena příměřím z 20. srpna 1988).

V červnu 1981 vybombardovali Israelci jaderný reaktor Osirak u Baghdádu, který Irák šest let předtím koupil od Francie. V rámci války s Íránem vedl Husajn systematickou válku proti vnitřnímu perskému spojenci v Iráku, proti Kurdům. Vedle těžké techniky použil bojové plyny: během několika let údajně zahynulo na dvě stě tisíc Kurdů (první dlouhou válku Kurdové za autonomii na Arabech vedli od 50. do 70. let; o slíbený stát přišli sunnitští horalé smlouvou v Lausanne z roku 1923, kdy je velmoci rozdělili mezi Turecko, Syrii a Irák).

Bush ante portas
Zdrženlivá slova ze setkání s americkou velvyslankyní April Glaspie v červenci 1990 si Husajn vyložil jako nezájem Spojených států o osud Kuvajtu. Údajně měla 25. července diktátora ujistit o tom, že USA do kuvajtského problému nezasáhnou. V srpnu naftový emirát obsadil a později anektoval jako 19. provincii Iráku. OSN vyhlásilo v srpnu obchodní embargo proti Iráku a v jeho důsledku vypadl ze světové ekonomiky jeden z největších exportérů ropy na světě.

Od 17. ledna 1991 vedly Spojené státy v čele vojáků ve 28 různých uniformách protiakci OSN za osvobození Kuvajtu (akce Desert Storm, Pouštní bouře, tzv. druhá válka v Zálivu, na sto tisíc padlých na irácké straně) a spojenci obsadili velkou část jižního Iráku. Boj zastavili 28. února 1991, když americké tanky stály 150 km jižně od prakticky bezbranného Baghdádu.

Obraz, jaký známe již jednou ze světových dějin: když se vítězný Hannibal po bitvě u Cann roku 216 př. n. l. zastavil na dohled od bran Říma. Čeho se tehdy zalekl? Ani důvod toho, proč se americký president George Bush starší rozhodl Husajna ponechat u vlády, není znám. Operovalo se odkazy na údajné nebezpečí z přílišného oslabení země vůči Íránu (dnes je naopak jeho syn k teheránským ajatolláhům shovívavý; svůj civilní atomový program koncem roku 2003 Írán formálně postavil pod mezinárodní kontrolu, totéž učinil Muammar Kaddáfí v Libyi).

Na to, aby Bush nešel až na Baghdád, naléhala Francie a Saúdská Arábie. Následující povstání šíitů na jihu a Kurdů na severu Američané nepodpořili, ačkoli k němu přímo vyzvali. 3. března 1991 povolil vrchní velitel amerického tažení gen. Schwarzkop po schůzce v Safwánu na kuvajtsko-irácké hranici použít husajnovcům proti šíitům dělostřelectvo a vrtulníky.

Husajnovi vojáci vzpouru genocidními metodami (a za použití bojových plynů na kurdské frontě) potlačili. V rámci akcí byla v březnu a dubnu 1991 vyvražděna část obyvatel bažin Šatt al-Arabu, Madanové, „bahenní Arabové“, dědicové životního stylu rákosové architektury z dob sumerských (u Husajna v nemilosti od 1980 za války s Íránem, kdy se v bažinách skrývali šíité a properští sympatisanti).

Část lidí byla deportována a velké území bažin bylo vysušeno za pomocí kanálu, „třetí řeky Iráku“, roku 1992 úředně nazvané po Nabukadnesarovi arabského novověku Saddámova řeka.

Větší část vzdušného prostoru země byla roku 1992 prohlášena Spojenými národy za bezletovovou zónu a je systematicky kontrolována americkým a britským letectvem. Roku 1997 zaútočil přes. Clinton raketami na Baghdád. Podezřelé irácké cíle jsou spojenci bombardovány a ničeny. Kromě toho operují na severu země turecké oddíly pátrající po kurdských aktivistech (přesto Turecko v létě roku 2002 konečně Kurdům uznalo právo na školství v mateřštině a trest smrti pro vůdce kurdského komunistického protitureckého odboje Öcalana změnila vláda na doživotí). Husajn at-Tikrítí se dal v roce 1995 zvolit na dalších sedm let presidentem.

(v pozměněném znění publikováno v časopisu Týden č. 13/03)

Baghdád, poslední z mesopotamských metropolí

Ve středu Mesopotamie na malém prostoru leží vedle čtyři kdysi velká města. Babylón založený roku 1894 př. n. l. amorejskými beduíny se stal jednou z nejznámějších světových lokalit vůbec. S pádem jeho posledních domácích vládců, dynastie chaldajo-aramejské (srov. rok 626), 12. října roku 539 př. n. l., vstoupili do města Peršané.

Dvě neúspěšná povstání proti Peršanům, novým pánům Mesopotamie, a z Brány bohů, jak lidová etymologie vykládá slovo Babylón, byly pozvolna ruiny. Alexandros Veliký zemřel 13. června 323 v paláci vystavěném Nabû-kudurrí-usurem II., pokořitelem Jerúsaléma, ale za válek diadochů Alexandrovi generálové využívali jednotlivé velkostavby města jako pevnosti.

Babylón se vylidnil a nový vládce Mesopotamie Seleukos Níkátór někdy mezi roky 321 a 316 př. n. l. opodál založil město pod svým jménem, jedno z největších ve starověku. Helléni přesto mysleli na restauraci města: od roku 331 po šedesát let byl od suti očišťován zikkurat E-temen-an-ki/Dům, základna nebes a země, "babylónská věž", k její obnově však již nedošlo. Obyvatelstvo bylo z velké části převedeno do Seleukeie, ale chrámový státeček žil dále a klínopisné doklady o jeho ekonomice jdou do posledních desetiletí př. n. l.

Seleukeia na západním břehu Tigridu byla sídelním městem Seleukovců pro tzv. horní satrapie, tedy území od Eufrátu po Indos. Zůstala západním hlavním městem Parthů, kteří se jí zmocnili 8. srpna roku 141 př. n. l. Začátkem prvního století n. l. mělo město na šest set tisíc obyvatel. Na protilehlém břehu Tigridu v osadě Ktésifón si parthští králové postavili zimní sídlo, které se zřejmě po roku 129 př. n. l. stalo jejich říšským sídelním místem. Zbyl po něm největší cihlový oblouk dějin o výšce 30 metrů a rozpětí dvaceti.

Nesmyslně, z vojenské ctižádostivosti, byla Seleukeia vyvrácena spoluvládcem M. Aurélia Antónína L. Vérem roku 165 n. l. a jeho zpupným generálem Avidiem Cassiem: byl to zároveň konec hellénismu v Mesopotamii. Vérovo mesopotamské tažení mělo osudový dopad na celou Evropu.

V Seleukeji prý pod Římany uloupenou sochou ochránce města Apollóna byla jakási skříňka, z níž se uvolnily zlé síly, jak pravila dobová spekulace, a vracející se armáda na západ mor roznesla. Byla to první velká celoevropská morová rána, na niž roku 180 zemřel i císařský filosof M. Aurélius Antónínus. Zdá se, že model tajuplných chorob, anthrakových bomb apod., má v Mesopotamii dlouhou tradici…

Ktésifón by sice 28. ledna 198 n. l.vyloupen během tažení proti Hatře císařem L. Septimiem Sevérem, byl však obnoven a po dlouhá staletí byl sídelním městem perských Sásánovců (227 – 651). V okolí vznikala další města, v nichž mj. usazovali perští králové Řeky odvlečené na válečných taženích ze Syrie, takže Ktésifón později Arabové nazvali al-Madá'in/"Města" (= Seleukeia, Ktésifón a Vologesias).

Roku 628 dobyl Ktésifón byzantský císař Hérákleios a roku 637 mohamedánští Arabové. Umájovští kalífové („nástupci Prorokovi“, do roku 750/132 A. H.) sídlili v Damašku, nová dynastie Abbásovců určila za střed arabské říše rozprostírající se od Maroka a Španělska po Indii a západní Čínu v Baghdád.

Abbásovci po interních sporech po ar-Rašídově smrti na několik desetiletí Baghdád opustili. Kalífa al-Musta'sim založil severně od města nové centrum říše, nejvelkolepější založení města za islámu dodnes. Sámarrá je slavná točitým minaretem al-Malavíja, zřejmě nejznámější islámskou stavební pamětihodností v regionu vysokou přes 27 metrů (další „minaretové“ rekordy viz pod věže). Stála u mešity postavené na pokyn kalífy al-Mutawakkila I. (po roce 847) a byla to největší mešita islámského světa (půdorys 236 x 156 m).

Největší stavebním počinem arabského panovníka v kategorii vládních paláců byl za kalífy al-Musta'sima palácový komplex s přístavbami na rozloze 175 ha. Sámarrské období proslavilo Irák po světě štukatérstvím, zpracováním mědi a bronzu, emailovým hrnčířstvím, fajánsí s kovovým leskem, výrobou hedvábí v kalífových manufakturách.

Sámarrá byla celá postavena z nepálených cihel – jako ostatně velká část mesopotamských kultur - a komunikačně nemohla Baghdádu konkurovat. Začala se rozpadat a Abbásovci se vrátili do Baghdádu. O podobě sámarrské mešity si můžeme udělat představu podle stavby Ahmada ibn Tulúna v Káhiře (dokončena roku 879) s podobným minaretem, která prý byla podle sámarrského originálu kopírována.

Město míru a jeho dobyvatelé
Baghdád byl za posledních sto let potřetí dobýván
Minulost irácké metropole ohromuje. Dny světové slávy arabského města střídaly doby úpadku a masových vyvražďování dobyvateli

Američané jsou posledními v řadě mesopotamských invasorů. Válka s národněsocialistickým diktátorem Husajnem je po třech nedělích dovedla do irácké metropole na Tigridu. Ani předešlá letecká bombardování v letech 1991 a 1998 však významněji nepoškodila moderní a obnovitelnou zástavbu Baghdádu. Minulí útočníci totiž z kdysi kulturního světového centra většinu významných staveb „vylikvidovali“.

Město kalifů
Sídlem vládců islámské arabské říše vzniklé v 7. století byl syrský Damašek. Kalifové/chalífové, nebo-li nástupci Prorokovi, odtud vládli zemím od Španělska a Maroka po Indii a západní Čínu.

V březnu 632 nejasně řekl Muhammad v místě zvaném Ghadir Chumm (nebo Chum, Chur či Chu', „rybník Ch.“) napůl cesty mezi Medínou a Mekkou (Madínou a Makkou), že jeho zeť Alí bude jeho nástupcem. Většina z muslimů to nevzala (nebo nepochopila) a místo pokrevního nástupnictví Muhammadova nástupce zvolila. Prvním z nich byl Abú Bakr (8. června 632 – 23. srpna 634), Umar (do 3. listopadu 644) a Usmán, zavražděný ve vzpouře 20. června 656.

Čtvrtým kalifem byl Alí ibn Abí Tálib, manžel Muhammadovy dcery Fátimy, jediného potomka svatého muže islámu. V bitvě s protivníky, kteří se stavěli za volené kalífy (ummájovští „legitimisté“) 9. prosince 656 Alí u Basry konkurenci porazil. Na její straně jela na velbloudu i vdova po Muhammadovi Áiša/Ájša, nejmladší z jeho žen. Ve „velbloudí bitvě“ padlo deset tisíc mužů. Bylo to poprvé, kdy proti sobě bojovaly muslimská vojska.

27. ledna 661 byl Alí ve velkém vojenském táboru al-Kúfa u mešity proboden Abdalrahmánem ibn Muldžámem; z tábora se stalo jedno ze svatých měst ší'itů). Tvrdil, že nástupnická práva chalífátu jsou dědičná jen v linii prorokově, tedy ve své, odmítal volbu hlavy arabské říše/ummy a přestěhoval sídlo chalífátu z Medíny do jihoirácké Kúfy u Nadžafu. Pochován je v Nadžafu („Výšina“).

Alího příznivci, „šíat Alí, Alího partaj, ší'a, šía, ší'ité, šíité“, tvoří ve světě islámu výraznou menšinu: z odhadem 1,3 miliard mohamedánů na světě je jich cca. 150 milionů (odhady z roku 2003). Dominují v Íránu (devadesát procent obyvatelstva, tedy cca. šedesát milionů lidí; země byla násilně pošíitštěna – předtím většinově sunnitská – Safíovci v 16. století: jako dynastie šáhů od 1502, od 1979 díky protimonarchistické revoluci ajatolláha Chomejního šíitská theokratická republika).

V Ázerbájdžánu tvoří šíité sedmdesát procent populace, na Bahrajnu nadpoloviční většinu (52 či 65 procent), a lehkou většinu mají v Iráku (c. šedesát procent). V Kuvajtu je třicet procent šíitů, v Libanonu devatenáct, v Syrii deset a v Saúdské Arábii osm (což je c. 1,7 milionu lidí).

Alí byl zavražděn na pokyn Muavíji I., správce Syrie a příbuzného Usmána. Sídlo chalífátu se přesunulo do Damašku, kde zůstalo do roku 750. Tehdy vyhnaní Umajjovci založili roku 755 ve Španělsku kordobský emirát (trval do roku 1492), srov. níže Abbásovce. Umájjovci a Abbásovci zůstali sunnity.

9. března roku 669 n. 670 byl zavražděn nebo zemřel Alího syn Hasan a druhorozený Husajn se sedmdesáti dvěma věrnými (32 jezdců a 40 pěších) padl v potyčce u Karbaly/Kerbely 10. října 680 (ášúrá, též ašúrá, desátý den muharranmu, postní den předepsaný Muhammadem podle židovského vzoru, do koránu nepřešel, ale jako den konání karbalské bitvy den šíitů).

Husajn je pro šíity světec a Karbalá hlavním poutním místem, druhým Nadžaf. Z Husajnovy smrti pochází pocit viny a tím základ šíitského mučednické kultu (srov. šíitské sebevražedné hnutí assassínů, haššášín, "hašišáků", z 11. až 13. století, sekta Nizárí ismá'ílíja s centrem v horské pevnosti Alamut).

Šíitský hřbitov s tisíci a tisíci náhrobků v Nadžafu na jihu Iráku patří mezi největší hřbitovy na světě a je největším v islámských zemích. Pohřebiště, které rostlo několik staletí, se rozprostírá severně a východně od jednoho z nejsvětějších mohamedánských poutních míst. Ve slavném nadžafském mausoleu je pochován imám Alí, manžel Muhammadovy dcery Fátimy, čtvrtý z chalífů, vládců arabské říše.

Tvrdil, že nástupnická práva v říši platí pouze v dědické linii prorokově a odmítal volbu. Byl zabit roku 661 a jeho „straníci“, ší'a, ší'ité, šíité, se stali druhou největší věroučnou skupinou v rámci islámu. Sunna znamená „nastoupená cesta, zvyk“.

Roku 1982 vznikla v Libanonu Strana Alláhova, Hizballáh/Hizbollah, nejvlivnější z Íránu financovaná šíitská protiisraélská skupina. Má na kontu dosud největší z pumových sebevražedných útoků před 11. září 2001: roku 1983 při atentátu na americkou ambasádu v Bejrútu a hlavní stan výsadku v Libanonu zemřelo na tři sta Američanů (akce donutila presidenta Ronalda Reagana vyklidit Libanon, kde se snažil držet od sebe israélskou armádu a rozličné arabské skupiny.

Roku 750 ukončilo povstání vládu dynastie Umájovců a kalify se stali potomci Abú al-Abbáse. Druhý abbásovský kalifa al-Mansúr našel místo pro budoucí hlavní město světa poblíž všech starých mesopotamských metropolí Babylónu, Seleukeie a Ktésifóntu (viz box).

Astrologové spočítali vhodný okamžik na 1. srpna 762 a al-Mansúr čili Vítěz na pravém břehu Tigridu na místu starší sásánovské osady Baghdádu založil Město míru, Madínat as-Salám nebo Madínat al-Mansúr, „Mansúrov“.

Sto tisíc lidí ho stavělo čtyři roky. Hradby mělo do kruhu se čtyřmi branami a 360 věžemi. Hlavní hradby byly třicet metrů vysoké a nahoře čtrnáct metrů široké. Vše z cihel, kamenné ozdobné části staveb arabští stavitelé přenesli z Ktésifóntu.

Uprostřed Baghdádu stával Zelený palác, Kubba al-chadra, jehož měděné kupole se staly symbolem města a Abbásovců. Město chránila důmyslná opevnění, pět pásů hradeb a vodních příkopů; hlavní byl dvacet metrů široký. Kalifa žil za posledním z prstenců hradeb septicky isolován od světa uprostřed pohádkové architektury. Ke nejvyššímu arabskému vládci se smělo pouze na jeho povolení.

Orientální despotové si nikdy na demokracii nehráli ani ji nepředstírali. Dodnes ukazují pouze blahosklonnost, jak ostatně dokumentuje aktuálně president Husajn se svými komickými gesty a nabubřelými slovy z pohádek Tisíce a jedné noci. Podobně žije ve východní tradici „moudrý“ vladař Hárún, který chodil mezi lid v převlecích, aby znal náladu ulice. Opakoval to po něm kdekdo, irácký Husajn, jordánský Abdalláh II. i turkmenský diktátor, vládce nad jedněmi z největších zásob plynu Turkmenbaši Nijazov.

Světová metropole
Abbásovská éra byla zlatým věkem arabské kultury. Vrcholem moci abbásovského kalifátu byla vláda Hárúna ar-Rašída (786 – 809), současníka Karla Velikého, a jeho syna al-Ma'múna (813 – 833). Technologicky, vojensky a kulturně tehdy arabská říše vynikala nad karlovskou asi jako dnes zaostává většina třetího světa za západní Evropou.

Již kolem roku 800 měl Baghdád na půl milionů obyvatel a po Konstantinopoli byl druhým největším městem nástupnických říší světa antiky. Hárún si držel stálé vojsko o 135 tisících mužích a své posice si byl vědom. Dopis byzantskému císaři Níkéforovi I. uvedl slovy: „Od Hárúna, vládce pravdy, Níkéforovi, římskému psovi“.

Baghdád byl v 9. a 10. stoletím nepochybně intelektuálním centrem světa. Jeho tržišti a karavanseráji okolo hradeb procházelo zboží z Číny (porcelán, hedvábí), Indie a Malajska (koření) a východní Afriky (slonovina a zlato).

Díky kanalisaci a udržovaných zavodňovacích a odvodňovacích sítí neznalo choroby. Během prvního půlstoletí existence Baghdádu se město stalo mumrajem byznysu, vědy, „babylónem“ národů a jazyků, ale také sídlem obrovské kalifovy byrokracie. Město mělo svou zoologickou zahradu, první v Mesopotamii od dob assyrských králů.

Al-Ma'mún založil první arabskou „akademii věd“, bajt al-hikma, s bohatou knihovnou antických autorů všech oborů. Její první správce Hunajn ibn Ishák (zemřel roku 873), místní nestorián, syn apatykáře, překládal z řečtiny spisy lékařů Galéna a Hippokrata, filosofů Aristotela, Platóna, matematiků Eukleida a Ptolemaia do syrštiny a jeho tým odtud do arabštiny. Do arabštiny tak byl dokonce přeložen židovský Starý zákon.

Astronomie, jedna z proslulých „chaldejských“ nauk, došla za Arabů renesance. V al-Ma'múnově baghdádské observatoři např. měřili plochu země mnoho staletí předtím než v Evropě bylo připuštěno, že Země není placka. Abú Alí Hasan ibn al-Hajsam z Basry (zemřel 1039), evropskému světu později znám jako Alhazen, pojednal o barvách, pojednal o měsíčních skvrnách a pokládán za otce novodobé optiky.

Světové vynálezy
V matematice prošel arabským Baghdádem na západ jeden z velkých indických vynálezů, jednoduché číslice a nulu. Abú Abdalláh Muhammad ibn Músá al-Chwarizmí (zemřel asi roku 850) podle jiné své práce al-kitáb al-muhtasar fí hisab al-gabr wa'l-muqabala, Úvodu do počtů s použitím pravidel doplňování a ubírání, nechtěně v mnohem pozdějších překladech do latiny ve Španělsku dal vzniknout slovu algebra. Z matematikova jména al-Chwarizmí („z Chorézmu“) se latinským překladem stalo Algorismus a z toho řecké algorithmos.

V medicíně iráčtí Arabové rozšířili hellénistické znalosti z Alexandrie, sbírali a popisovali léčebné látky, herbáře bylin, obnovili anatomii atd. První bezplatná nemocnice v arabském světu stála v Baghdádu, stejně jako první lékařské škola a „universita“ (první podobná škola v Evropě v 9. století v jihoitalském Salernu byla pod arabským vlivem). Medici se museli prokazovat diplomem z lékařské školy.

Ještě 37. a poslední z kalifů Mustansir Billah založil roku 1234 jinou lékařskou školu al-madrasa al-Mustansiríja, stojící dodnes. Lékaři užívali vynálezu perského lékaře a polyhistóra působícího v Baghdádu Abú Bakra Muhammada bin Zakaríji ar-Razího (864 – 930), Rhazes pozdějších evropských alchymistů, skleněných součástí destilačního přístroje.

Popsal destilaci nafty, nižší stupeň krakování pro získání dehtu a lehce hořlavého oleje. Do medicíny zavedl alkohol jako desinfekční prostředek (arab.: al-kuhl, „jemnost“; slovo původně v užívání o oční kosmetice).

Na nástěnných malbách jsou portrétovány ženy bez zahalených obličejů (o hidžábu ostatně není v koránu přikazujícího slova). Baghdádská malířská a iluminátorská škola byla v mohamedánském světu proslulá. Arabové abbásovského období psali v 9. století o chovu koní, sbírali kuchařky, encyklopedie, slovníky a grammatiky; přes svůj monotheismus se vrátili ke zdrojům antické vzdělanosti a pokračovali v ní.

Relativně liberální prostředí raných abbásovských panovníků umožnilo práci Abú Júsufa Jákuba ibn Isháka al-Kindího (zemřel 873), polyhistóra, autora 250 spisů a překladů z řečtiny, prvního arabského filosofa usilujícího o spojení novoplatonismu s islámem. Roku 1067 založil Abú Hámid al-Ghazzalí první islámskou právnickou školu madrasa an-Nizámíja.

(pokr.)