259-255

259.

Ol. 130, 2

53 SE

 

(Antifón II.) | (Filínos) 

a. u. c. 495

L. Cornelius Scipio a C. Aquilius Florus

rok 1 autonomní éry Aradu

************************************************************

Začala autonomní éra foiníckého Aradu, který dostal od krále Antiocha II. Thea „svobodu“, pravděpodobně tzn. že zde byl sesazen poslední domorodý dynasta, „král“, a stát byl řízen do jisté míry volenými stavovskými orgány. Autonomie ostrovní "republiky" posílila za války seleukovských bratrů roku 242sqq., když se přidala na stranu Seleuka Kalliníka proti Antiochovi Hierákovi. Seleukos povolil Aradu přijímat z říše běžence s tím, že se nesmějí plavit na pevninu, budou ale chráněni před vydáním. 

V Egyptě z artemisia 27. roku Ptolemaia Filadelfa/červen-červenec 259 pochází nařízení královské správy pod dioiketem Apollóniem o obchodních poplatcích pro olejáře v Pélúsiu, o povinnostech oikonomů a antigrafů se sazbami. Z 10. lóia, c. září t. r., je dokument o královském olejovém monopolu (bez oleje olivového) s povinnými cenami pro autorisované nákupčí, daňovými sazbami, povinnostni kómarchů, nomarchů a oikonomů v produkčních oblastech, který prošel úpravou Apollóniova úřadu/"diórthósametha en tois Apollóniú tú dioikétú".

Revisní dokument monopolního zákona je pak z 15. gorpiaia, října t. r. Zajímavé je mimo jiné nařízení, že v případě, že je úroda vyšší než jak bylo stanoveno ("překročí-li hladina míru"), připadá rozdíl koruně/"ean de pleió hé rhysis egbé, hyparchés to p[leion e]is to basilik[on]". Na Apollóniovu korespondenci s Filadelfem se odvolává dopis Bohů Matku milujících/Theoi Filométores (Ptolemaios VI. & Kleopatrá II.) ve věci sporu koruny o příjmy bývalého kómarcha Tesenúfa v Arsinoiském nomu z roku c. 157, jemuž není dáno hájit se ve fiskálních záležitostech s pomocí advokátů/synégoroi.   

Z téhož roku pochází dopis jistého Démétria, zřejmě šéfa alexandrijské mincovny, dioikétovi Apollóniovi. Žádá ho o radu, jak postupovat s přeražbou zlatých mincí cizích obchodníků (v hodnotě pentadrachem, tedy alexandrijské měny tři zlaté statéry nebo šedesát stříbrných drachem). Oznamuje, že přerazil a královské pokladně dodal 57 tisíc takových zlatých mincí, ale že jich má mnohem více. Obchodníci naříkají, že jejich zlato zahálí a že mají ztráty, Démétrios neví, koho ještě oslovit.

Z části zachovaná ptolemaiovská administrativní a obchodní korespondence obsahuje na nejběžnější události života na královských doménách. Řešila "národnostní" problémy, viz v indexu s. v. hellénismos, přestupky všeho druhu. Na jednom z papyrů Káhirského musea z roku c. 255 se na Zénóna z Kaunu, tajemníka dioikéta Filadelfova Apollónia, obrátili dva chrámoví služebníci/hierodúloi v Búbastidě pověření krmením posvátných koček se stížností na šéfa policie/archifylakétés Leontiska. Nezdvořák je poslal nejprve na pole sklízet úrodu, pak dělat cihly. Oba však, Egypťané ze vsi Sófthis, mají od krále i Apollónia zproštění od nucených prací a teď nevědí, na koho se ještě obrátit. Jak to dopadlo, nevíme.      

Římané v šestém roce první válce púnské dobyli na Korsice Alerii a celé jižní pobřeží ostrova padlo do rukou římského výsadku vedeného konsulem L. Corneliem, synem L. Cornelia Scipiona Barbata, cos. roku 298. Púnská flotila s nauarchem Hannónem, který nahradil Hannibala, viz rok předešlý a následující, před římským loďstvem uhnula, L. Cornelius si však netroufl vylodit se na Sardinii, kde byli Kartháginci v převaze.

L. Scipio triumfoval nad Kartháginci, Sardinií (sic) a Korsikou 11. března 258 a již 2. června 258 zasvěcoval chrám Bouři/Tempestas. Pravděpodobně z vděku, že vyšel v pořádku z bouře při plavbě ke Korsice, která málem zničila jeho flotilu, jak zdůvodňuje Ovidius v Kalendáři záslužnost svatyně pro Bouři: "cum paene est Corsis obruta classis aquis". O půl století pozdější nápis o karieře L. Cornelia uváděl: "consol, censor, aedilis hic fuet apud vos, hec cepit Corsicam Aleriamque urbem, dedet Tempestatibusque aede meretod". Zřejmě bylo těch nehod na moři více, proto "chrám Bouří/Tempestates". 

Na Sicílii Hamilkar tábořící s púnskou armádou v Panormu, využil zvěstí, že se římské oddíly rozkmotřily se spojenci a že tito táboří odděleně mezi Parópem a Thermami Hímerskými, nedaleko Panorma. Púnové spojence náhle napadli a na čtyři tisíce jich pobili (podle jiného údaje šest tisíc, zjevně nikoli legionářů). Pak se Hamilkar zmocnil podruhé Kamaríny, té zradou zevnitř, a Henny, viz rok následující. Římané pod C. Aquiliem dobyli na západě ostrova Mazaru a obyvatele prodali do otroctví. Konsul triumfoval nad Kartháginci až 4. října 258, den před C. Sulpiciem, viz rok následující, který slavil vstup do Říma po vítězství nad Kartháginci a Sardinií (nikoli Sardy). 

V čas sicilských událostí se v Římě spikli váleční zajatci se samnitskými rukojmími. Pravděpodobně chtěli zaútočit na senát, vyměnit zajaté senátory za svůj volný odchod, ale k tomu nedošlo, neboť spiknutí odhalil velitel pomocných jednotek Herius Potilius. Řím nemíval v republikánských dobách garnison, bylo to "otevřené" město. 

 

************************************************************

258.

Ol. 130, 3

54 SE

 

(Thýmocharés) | (Antifón II.) 

a. u. c. 496

A. Atilius Calatinus I. (či Caiatinus?) a C. Sulpicius Paterculus

************************************************************

Zemřel Magás, král v Kýréně (přes c. 60), původně místokrál Ptolemaia I. od roku 308 a samostatným vládcem od roku 283 (podle jiných chronologických úvah mohl vládnout v letech 300 až 250). V posledních letech muž, který vedl války snad jen koaliční a žil roky v míru, srov. roky 279 a 275, prý hodně jedl, hrozně ztloustl a už se ani nepohyboval. 

Vdova po Magovi Apamé II. (přes 40), dcera krále Antiocha Sótéra, odmítla nabídku svatby své dcery Bereníky (II.) s Ptolemaiem (III.; srov. rok 261). Z Makedonie povolala Démétria zvaného Kalos/Krásný (40), syna Démétria I. Poliorkéta a Ptolemáidy, dcery Ptolemaia Sótéra, a nabídla mu dceru i trůn. Proti vládě Apamy a Démétria Krásného se zdvihla nevole Kýrénských, důvody neznáme: jedno podání tvrdí, že se do Démétria zahleděla Apama sama, což dcera nepřenesla přes srdce, jednak se prý Makedon choval zpupně k palácovým lidem i vojákům. Dopadlo to tak, že Bereníké (II.) dala zavraždit Démétria v ložnici v objetí Apamy II./corpore suo protexit. Smrt matky si dcera nepřála a tak se za čas naplnilo přání otcovo, aby se provdala do Alexandreie. 

Kýrénští obnovili svou autonomii, poprvé po roce 322, a setrvali v ní do roku asi 250 či 246. Období bylo plné vnitřních sporů a rozbrojů a o osudu královny Apamé II. a její dcery Bereníké z této doby nevíme nic: Apamé se už na historické scéně neobjeví, o Bereníce a její alexandrijské karieře viz rok 246. • Vláda Démétria Krásného s Apamou mohla v Kýréně nicméně trvat až do roku 250, resp. minimálně do roku 250; jaký spád události měly, nevíme.

 

Římané vedli další boje s Kartháginci a s jejich spojenci na Korsice a na Sicílii, kde Púnům velel Hamilkar, viz rok předešlý. Na Sicílii se chystali na ležení pozemního púnské vojska v Panormu, ale Kartháginci bitvu odmítli. Dobyli Hippanu, Kameikos, pevnost Akragantských, a Herbéssos opustili obránci sami od sebe (srov. rok 262).

Díky seběobětování oddílu tři set dobrovolníků, kteří svým bojem s přesilou odlákali pozornost, se konsulské vojsko Atilia Calatina/Caiatina dostalo z obklíčení kdesi v jakémsi údolí. Těžce raněn přežil akci pouze její velitel a původce nápadu vojenský tribun M. Calpurnius Flamma, pozdější praetor; tradovalo se o něm, že nosil stavovský prsten železný (a nikoli zlatý, jak by se dalo čekat). Jiné zdroje připisují událost tribunovi jménem Q. Caedicius, tedy rytíři a pro optimátskou oposici přijatelnější než šlechtic Calpurnius, srov. v indexu s. v. 

S pomocí Hierónovou, jenž jim poskytl obléhací stroje, získali Římané po kapitulaci Kamarínu, Hennu, viz o obou rok předešlý, a po dlouhém obléhání Myttistratos, kde byli obyvatelé povražděni a přeživší prodáni do otroctví; stejný osud potkal většinu kamarínské populace. Před pěti roky poctili Kamaríňana Aristarcha s potomky hieromnémoni delfské amfiktyonie na svém podzimním zasedání právy prodikie, asfaleie a asýlie "za dobrou vůli a náklonnost vůči radě amfiktyonů/eunoiás heneka kai filotímiás tés eis to synedrion tón amfiktyonón" (stéla bývá datována i o století dříve?). O osudu Aristarcha není dále známo nic. 

A. Atilius se nakonec vypravil proti Lipaře, ale tu krátce předtím námořním výsadkem rychleji obsadil Hamilkar a Římané zde opět neuspěli, srov. rok 263. O neúspěšném konsulovi se tradovalo, že se o své volbě dozvěděl, když na svém poli (osobně) sel, pro římskou aristokratickou smetánsku republikánské éry vzorová důstojná činnost. Držel námořní triumf nad Sicílií a Kartháginci 17. ledna 257, to již jako zvolený praetor (tak veden ve fasti triumphales). 1. srpna 257 zasvětil chrám Spei (nom.: Spes) na Zelinářském trhu/forum holitorum. Stavba utrpěla řadu ran, renovoval ji roku 17+ Nero Claudius Germanicus alias Germanicus Iulius Caesar. 

Atiliův kolega C. Sulpicius od začátku válečné sezony získal většinu Sardinie a měl v úmyslu plout do Afriky. S flotilou ho sledoval z Afriky Hannibal, viz o něm roku 260sq., ale pro nepřízeň počasí se obě loďstva vrátila k Sardinii. Když se moře uklidnilo, Sulpicius v druhém svém pokusu o plavbu do Afriky napadl v mlze Hannibalovy lodi a zbylí Púnové prchli na pevninu.

Hannibal se usadil v městě na ostrůvku Solkoi/lat. Sulci, lodi nechali Kartháginci na břehu. Jeho vojáci se proti němu vzbouřili a ukřižovali ho. V následující púnské protiofensivě byli však Římané na Sardinii poraženi Hannónem, který nahradil Hannibala. 

 

V Číně obnovil stát Čchin/Qin boje se státem Čao/Zhao a dobyl jeho hlavní město Chan-tan. Mezi vojevůdcem Po Čchi/Bo Qi a ministrem Fan Cü, nástupcem Wej Janga, viz rok 267, propukl osobní spor. Po Čchi odmítl velitelství v dalším tažení a král Čao-siang/Zhaoxiang veleúspěšnému vojevůdci poslal meč: první známé použití tohoto rituálu v dějinách! U Hellénů viz rok 192.

 

************************************************************

257.

Ol. 130, 4

55 SE

 

(Lykeás) | (Thýmocharés) 

a. u. c. 497

C. Atilius Regulus I. a Cn. Cornelius Blasio II.

************************************************************

Narodil se Antiochos Hierax, druhý syn Antiocha II. Thea (zavražděn roku 228).

Kolem t. r. se v Býzantiu narodil Aristofanés, pozdější alexandrijský filolog. Po smrti Eratosthenově byl kolem roku 195 jmenován Ptolemaiem V. Epifanem bibliothekářem v alexandrijském Múseiu (zemřel kolem roku 180 v Alexandreji). • O dopisu Zóila z Aspendu se snem o stavbě chrámu Sarápidovi z února 257 psaném v lokalitě Bereníkés Hormos/Přístav Bereníčin kdesi na Nilu viz v indexu s. v. Sarápis. Z téhož roku z měsíce epeif/srpen-září pochází "kilometrovník" z Východní pouště na cestě k Rudému moři z Edfú do zlatých dolů Barramija v lokalitě Bir 'Iajján (novodobé názvy). Toparchos oblasti Rhodón z Ptolemáidy jím označil vzdálenost od Nilu 461 stadion (ptolem.), c. 98 kilometrů. 

 

Na Sicílii válčili Římané s Kartháginci nerozhodně a oba konsulové se opět pokusili dobýt Liparu, pozemní vojska t. r. nic významného nepodnikla. Ve vodách souostroví číhal s loděmi Hamilkar, který se dal vylákat k Sicílii, když se římská flotila rozdělila a Púnové doufali, že jednu z částí zničí. V námořní potyčce před Tyndaridou mezi C. Atiliem a Hamilkarem na severu Sicílie ztratili nejprve Římané za nepořádku při naloďování a náhlém útoku Púnů řadu lodí a div že ne i velitelskou loď.

Když se jádro římské flotily konsolidovalo, vyplul konsul proti Karthágincům se dvěma sty loděmi, porazil je, osm lodí potopil a deset zajal i s mužstvem. Poražený Hamilkar se pak se svými loděmi stáhl na Liparu; obě strany hodnotily tyndaridské střetnutí jako nerozhodné. 

Římané vyplenili a vypálili Melitu, dnešní Maltu: je to první zmínka v hellénistických pramenech o tomto ostrově vůbec (srov. rok 241). C. Atilius (datum neznáme, asi v únoru) triumfoval nad Kartháginci roku 256. 

 

V Číně porazila koalice státu Čchu/Chu a Wej armádu státu Čchin, kterou vedl Wang Che.

 

************************************************************

256.

Ol. 131, 1

Ammónios z Alexandreie

56 SE

 

(Eubúlos IV.) | (Antimachos) 

a. u. c. 498

L. Manlius Vulso Longus I. a Q. Caedicius, který zemřel krátce po nástupu úřadu; namísto něj zvolen M. Atilius Regulus II.

************************************************************

Na olympijských hrách byla přidána k soutěžím další disciplína, dostihy hříbat/monippos pólikos. Prvním olympioníkem se stal Hippokratés z Thessalie, podle jiného údaje Tlépolemos z Lykie.

 

Antigonos II. Gonatás odvolal svou posádku z Múseia v Athénách a dalších míst v Attice a velitelem makedonské posádky v Múnichii a Peiraiea jmenoval attické občany Hérákleita, viz o něm roku 244, později Diogena. Tím byla vlastně ukončena přímá okupace Athén Makedonci a obnovena do značné míry státní autonomie (srov. rok 263 a 229).

Někdy v této době a před rokem 250 honorovali Athéňané zlatým věncem svého občana Hérákleita, který udělal karieru na Antigonově dvoře, jak vypovídá nedatovaný fragment stély s nápisem, srov. rok 244. Kolem roku 250 poctili občané sloužící v posádce v Rhamnúntu Thúkrita, který byl v letech 261 (255) až 251 třikrát stratégem přímořského kraje/stratégos epi tén chórán paralián a během svého velitelství a zřejmě za války s Alexandrem VII. zaopatřoval vojáky potravinami ze svého a staral se o ně. Podobně byl vyznamenán Rhamnútskými velitel stejné oblasti Archandros. Viz dále rok 253. 

 

Zřejmě t. r. se od seleukovské vlády odtrhli satrapové Baktrie Diodotos (I.) a Parthie Andragorás, potomek možná stejnojmenného Peršana, kterého měl Alexandros Veliký pověřit nám neznámou funkcí v Parthii/"praefectus", tak u Iustina. Oba separatisté se prohlásili králi, důvod odpadnutí znám není (oba zřejmě vládli do roku 248). Andragorás razil též mince s aramejskou podobou svého jména "nrgwr". Oba měli co do činění se středoasijskými kočovníky, mezi nimiž vynikali Parnové/Aparnové, jeden z kmenů Dahů žijících podél Óxu a na území dn. Turkmenistánu. Viz dále rok 250. 

V Baktrii existovaly hellénské obce ještě před Alexandrovou anabasí. Ve Střední Asii byli Helléni zjevně vlivní a relativně silní: Diodotos prý vládl satrapii s "tisícem hellénských měst". Na některých svých mincích se představoval jako Diodotos Sótér/Zachránce, pravděpodobně hellénské nezávislosti před útokem stepních nomádů.  

Státní útvary bakterských Hellénů se zapsaly do dobyvatelských dějin Indie a historik Apollodóros z Artemity, známý toliko z citací, tvrdil, že si prodrobily více národů než Makedonové, tedy vedle Alexandra myšleni též potomci Seleukovi.

Jiný útržkovitě zachovaný autor zaznamenal, že středoasijští Helléni se zničili válkami navzájem, takže si je pak snadno podrobili slabší Parthové (Cn. Pompeius Trogus). Asijští Helléni nikdy nikoho "nehellénisovali", domorodcům nevnucovali své kulty a kulturu, fenomén ostatně společný pro celý hellénismus, jehož principem bylo sblížení s nehellénským světem, nikoli jeho likvidace, "žít a nechat žít". 

Hellénská říše bakterská se přitom rozšířila do severní Indie a do východního Turkestánu. Její dějiny však v podstatě neznáme, pouze z mincovní ražby a nápisně jména nejméně 39 králů a dvou královen (při shodě jmen otce a syna lze se domnívat, že jejich skutečný počet byl o něco vyšší, přičemž nevíme, zda se vždy jednalo o suverénní nebo jen údělné panovníky).

Událost t. r. lze posunout až za vpád Parnů roku c. 250, někdy do doby třetí války syrské. Tzn. že roku 238 při dalším vpádu Parnů na sever Íránu byla nomády obsazena Parthie, Andragorás zabit, roku 234 by zemřel Diodotos I., jeho nástupcem se stal Diodotos II., který byl svržen po roce 230.

 

Na jaře se vypravila římská flotila do Afriky a poprvé se tam vylodila. Oba konsulové předtím s armádou dorazili na Sicílii. Římané shromáždili svou flotilu v Messáně, Púnové zhruba stejně velkou v Lilybaiu. Zprvu poslal Hamilkar Hannóna k Římanům vyjednávat a možná tehdy byl propuštěn na svobodu Cn. Cornelius Scipio jatý roku 260. Římané krátce spekulovali o Hannónově zajetí, aby oplatili Púnům lest na Corneliovi Scipionovi (a proto se tam nechtělo Hamilkarovi).

Oba konsulové úspěšně bojovali na moři mezi Héráklejí Mínójskou a mysem Eknomos na jižním pobřeží Sicílie, kartháginskému loďstvu opět veleli Hannón s Hamilkarem. Římané přišli o 24 lodí, Púnové přes třicet a 64 jejich lodí padlo do zajetí, římská žádná. 

Vedle námořní bitvy u Kóu mezi hellénistickými mocnostmi, srov. rok 262, a Aktia roku 31 to byl zřejmě výsadek do Afriky největší akcí na moři starého věku: Římané měli před vyplutím v Messáně na 330 válečných lodích s neuvedeným počtem nákladních s údajně 140 tisíci mužů pozemního vojska na palubě (na každé lodi bylo tři sta veslařů a 120 mužů námořní pěchoty), Púnové na 350 lodích válečných a neznámým počtem nákladních 150 tisíc vojáků. 

Římská flotila dorazila k Hermově mysu/Hermaion, plula podél pobřeží a vylodila vojsko u města Clupea či Klypea/řec. Aspis, z něhož si udělali základnu. Římané dobyli Tunés/Tynés, loupili po okolí, zničili na tři sta pevností (nižší údaj: dvě stě) a osvobodili hodně zajatců, sami zajali dvacet tisíc lidí, které zotročili. Na zimu odplul L. Manlius s obrovskou kořistí domů, mimo jiné s dvaceti tisíci zotročenými zajatci (vyšší údaj: 27 tisíc); datum jeho triumfu neznáme. V Africe se M. Atilius vyhýbal spojenectví s numidskými domorodci, legionáři bojovali bez domorodých spojenců. K disposici měl čtyřicet válečných lodí, patnáct tisíc vojáků pěchoty a pět set jezdců, viz rok následující. Námořní triumf držel L. Manlius zřejmě začátkem roku 254 (datum ve fasti triumphales ztraceno). 

Kartháginci určili za velitele obrany Hasdrubala, syna Hannónova, a Bóstara, z Hérákleie Mínójské povolali zpět do Afriky Hamilkara, velitele sicilských jednotek, který dorazilo se pěti tisíci muži pěchoty a s pěti sty jezdci. Po celou dobu setrvávali Púnové za hradbami a když byl v noční bitvě Hamilkar poražen v poli a vzbouřili se Numidové, chtěli znovu vyjednávat o míru. Příkré podmínky M. Atilia však odmítli, ostatně v té době měli stále k disposici mimo jiné stovku bojových afrických slonů. V tísni provolali Púnové vrchním velitelem celé armády vůdce hellénských žoldnéřů Xanthippa ze Sparty (srov. dále rok 245), jehož si vyžádali na pomoc; sbíral pro ně žoldnéře. Pro Xanthippu jako Helléna/"Graecus" měli Římané jen opovržení, nicméně Sparťan brzy secvičil údernou armádu, viz rok následující. • Obě rozhodnutí jsou pozoruhodná: Římané v první púnské válce poprvé opustili Itálii a nyní se dokonce odvážili s výsadkem až za moře (srov. příklad Syrákúsana Agathoklea, viz roky 310 až 307). Kromě toho vztahy Hellénů a hlavně Dórů k Púnům nebyli nikdy dobré, viz rok 409.

Snad do t. r. patří příběh, možná vymyšlený, jinak neznámého Calpurnia Crassa, který se pokoušel se svým oddílem dobýt pevnost Massylů neznámé polohy Garaition. Berbeři ho zajali, ale zamilovala se do něj náčelníkova dcera Bisaltia. Otce zradila, dopomohla Římanovi k vítězství a když se pak vrátil ke svými, proklála se mečem.  

 

V Číně zvítězil stát Čchin/Qin nad vojsky státu Chan a Čao. Císař Nan-wang (seděl na nebeském trůnu jen jako stín staré císařské moci od roku 314) zemřel brzy po té, co se zamíchal do sporu mezi válčícími státy. Čchin odtrhl západní části císařské domény, východní část ponechal čouoskému příbuzenstvu. Ťi Ťie/Ji Jie, jeden z nich, zde vládl do roku 249 jako Tung Čou Wen-kung, „Princ Wen Východního Čou“.

Stát Čchin tak ukončil vládu dynastie Čou (trvala od roku 1122, srov. rok 249). Sídelním městem dynastie bylo Chao n. Chao-ťing/Haojing (srov. rok 454). Hegemonie Čchinů trvala do roku 221.

 

************************************************************

255.

Ol. 131, 2

57 SE

 

(Alkibiadés) | (Kleomachos) 

a. u. c. 499

M. Aemilius Paulus a Ser. Fulvius Paetinus Nobilior

************************************************************

Spolek Achajů zvolil poprvé namísto dvou stratégů, nejvyšších úředníků koina, jen jednoho a k němu deset démiúrgů. Stratégovi k ruce byl jeho zástupce/hypostratégos, velitel jízdy/hipparchos a písař-tajemník/grammateus. Ročně konány čtyři synody/synodoi pro všechny Achaje ve vojenském věku, na nichž volena na jaře rada z mužů nad třicet, po 217 po vzoru aitólském na podzim. Mimořádným synodám říkali synklétoi. Prvním samostatným stratégem byl zvolen Margos z Karýneie (o původní podobě spolkových úředníků viz rok 280, o Margovi viz rok 276).

Snad t. r. dali Ekdélos/Ekdémos a Démofanés, žáci Arkesiláovi a tzv. přední občané, zavraždit tyranna Aristodáma z Figalie, který v Megalopoli vládl od asi roku 265. Pravděpodobně tím skončila i válka se Spartou, o níž není bližšího nic známo (trvala od roku 265, srov. rok 260). Promakedonský Aristodámos oslabil v důsledku porážky Lakedaimonských v Chremónidově válce zřejmě vliv Sparty, kterou pravděpodobně užíraly sociální rozbroje vrcholící roku 245, viz tam. Megalopoli ozdobil mimo jiné Artemidiným chrámem.  

Kolem roku 255 byl obnoven spolek Arkaďanů, nyní na konfederační bási (trval asi do roku 222, viz tam; první spolek existoval v letech 370 až asi 338). Do koina vstoupily arkadské státy Tegea, Mantineia, Orchomenos, Klétór, Héraiá, Telfúsa, Lepreon, Megalopolis, Kynúriá a Mainaliá, nikoli však Figaleia, Psófis, Feneos, Stymfalos, Kafyai atd.

Nejmladším státem z nich byla Héraiá, "založena" Sparťany Kleombrotem I. (?) nebo podivným Kleónymem. Stát to však byl mnohem starší, viz rok 588, a Sparťané mohli leda zorganisovat jeho kolonisační posilu. • Většina arkadských měst vznikla synoikismem vesnických občin, démů: Tegea povstala z devíti démů, Mantineia z pěti, Héraiá z devíti; stejně tak vznikly některé achajské státy, Dýmé z osmi, Patrai ze šesti či sedmi, Aigion ze sedmi či osmi atd. (viz rok 280).

 

V rámci druhé války syrské (od roku 261) vypukla v Evropě válka Antiocha II. s Býzantiem, Perinthem a keltskou říší Tylis/Tylé. Od Hérákleótských obdrželi Býzantinci na pomoc flotilu čtyřiceti triér. Na Antiochově straně stáli thráčtí dynastové Dromichaités a Térés (IV.). Válka probíhala pro Seleukovce úspěšně a část pobřeží východní Thrákie zůstalo dynastii do roku 240 (viz tam, srov. rok 260; seleukovská od roku 281, viz tam a roku 240).

Antiochos II. dosáhl dalších úspěchů v západní Anatolii. Od svého alexandrijského suveréna (viz rok 261) odpadl stratégos Efesu Ptolemaios, levoboček krále Ptolemaia II. Filadelfa (nelze ovšem vyloučit, že by se mohlo jednat o syna Lýsimachova!), a přidal se na stranu Antiochovu. Na Filadelfův příkaz bylo město vzato thráckými žoldnéři a se svou družkou Eirénou na útěku v Artemísiu byl stratég zabit; datace a sled událostí nejasné. Efesos po krátké ptolemajovské episodě přesto zůstal nyní seleukovský, snad zásluhou Rhodských a jejich nauarcha Agathostrata, když spojenci fingovali útok na přístav, kam se tedy soustředili obránci a Antiochos mohl napadnout místa méně chráněná (viz rok 263, o zavražděných viz rok 261).

Krátce nato obsadil Antiochos II. Mílétos, kde odstranil samovládce Tímarcha, který tu vládl údajně krutými způsoby rovněž asi od roku 261, viz tam, možná spojenec Ptolemaia "Efeského". Jak k tomu došlo, známo není, pravděpodobně po domácí revoltě podpořené seleukovskými oddíly. Míléťané proto poctili krále přízviskem Theos/Bůh, které mu zůstalo dodnes. Událost bývá kladena již do roku 259 n. 258.

Z asi druhého století n. l. pochází nedatovaný dedikační nápis z Mílétu k poctě Artemidiny Pýthijské kněžky-nosička vody/hydroforos Chrýsy (nem.: Chrýsó), potomkyně Hippomacha, "který obnovil svobodu a démokratii po boku krále Antiocha Thea/hos katégagen tén te eleutherián kai démokratián para basileós Antiochú tú Theú"; Chrýsinu rodinu viz v indexu s. v. Z formulace není role "tyrannoktona" Hippomacha až tak zřejmá, nicméně byl jeho čin v paměti Mílétských ještě po c. půl tisíciletí.

Oddanost Míléťanů dynastii honoroval též v nedatovaném dopisu Theův syn a nástupce Seleukos II. (nejdříve roku 246). Ve fragmentárně zachovaném textu stély děkoval za věnec z posvátné olivy z chrámu Apollóny Didymského a potvrdil privilegia/filanthrópa daná Mílétským předky. Mílétští po těchto událostech brali mezi sebe kolonisty hlavně z Kréty a usazovali je na svém území. Ve dvou migračních vlnách roku c. 234 a c. 229 se osadníci z Kréty, na čtyři tisíce mužů a žen, stalo občany Mílétu, jak ukazují jejich zčásti zachované jmenné seznamy a nedatované usnesení o integraci.  

Události v západní Anatolii z průběhu druhé syrské války nelze přesně datovat. Pořadí známých událostí lze mj. sestavit i takto:

roku 261 (?) se stal Efesos ptolemajovským, smrt Ptolemaia Efeského (nebo se tak událo roku 259/258),

roku 255 byl popraven Tímarchos v Mílétu, t. r. se stal Efesos opět seleukovský (nebo se to stalo 259/258);

anebo se obě události staly až roku 255 (n. 259/258).

• 255 a později nájezdy Galatů/Keltů na ptolemaiovskou doménu v Anatolii. 

 

Ze 2. peritia roku 30[+ x], tedy nejdříve z února/března 255, pochází usnesení občanů města Tlós o honorifikaci Neoptolema z Pisidie, zřejmě epónymního kněze v Alexandreji bohů Sourozenců/Theoi Adelfoi roku 252/251, vítěze nad Pisidy, Paiony, Agriány a Galaty, vše pravděpodobně seleukovské spojence. Datace není zřetelná, takže nelze vyloučit, že událost je starší, snad již z první války syrské. O útoku Keltů tak daleko na jih v této době není odjinud známost, stejně tak jako o oddílech Thráků v Anatolii. 

 

Pravděpodobně téhož roku uznal král Antiochos II. Theos královský titul pro kappadockého vládce Ariamena (byl u vlády od roku 280). Antiochos provdal svou dceru Stratoníku (III.) za Ariamenova syna Ariarátha (III.), který se pak stal otcovým spoluvládcem. Stratoníčin sňatek byl prvním nevynuceným dcery makedonského krále s nehellénským "barbarem" (srov. vynucenou svatbu roku 292, kdy byl Lýsimachos v úzkých).

Ariamenem začíná řada kappadockých králů či velkokrálů (jak se později titulovali/basileus megas). Sám se na mincích nedával znázorňovat s diadématem, ani na ně nedával razit svůj královský titul. To až jeho syn Ariaráthés III. (srov. rok 230), který dával první z dynastie razit tetradrachmy s obrazem válečné bohyně Ma-Athény z Komán. Ani kappadocké události nelze datovat přesněji. Je možné je zařadit do let 255 až 250, ale také později. Dynastie se přes hellénisaci nadále držela perských kořenů a tradic, třebaže do rodiny přicházely seleukovské princezny. 

 

Pravděpodobně t. r. byla zahájena diplomatická jednání mezi Antigonem II. Gonatou a Ptolemaiem II. Filadelfem. Gonatovým vyjednavačem byl Sóstratés (viz rok 253, kdy byl mír konečně uzavřen).

 

V Jerúsalému zemřel desátý velekněz El'ázár/Eleazar (v úřadu od roku 289, srov. rok 279 a v indexu s. v. Septuaginta). Nástupcem byl kmenovými předáky určen jeho strýc Manašše, řec. Manassés, syn Jadduy, strýc Oniy II. (do roku 246; podle jiných chronografických údajů byl v úřadu 26 let).

 

V první púnské válce v Africe zahájili Kartháginci ofensivu proti římskému výsadku, viz předešlý rok. Před protiútokem nabízel M. Atilius, v daném okamžiku v jasné převaze, Karthágincům jednání o míru, což s radostí přijali. Říman jim však předložil takové požadavky, že je vyjednavači ani nedoslechli do konce; o co šlo, nevíme, a státní rada se rozhodla pokračovat ve válce. 

Púnský vojevůdce Sparťan Xanthippos velel dvanácti tisícům mužům pěchoty, čtyřem tisícům jezdcům a téměř stovce bojových slonů, o počtech římského expedičního sboru viz rok předešlý. Sparťan zdrtil v bitvě na řece Bagradas nedaleko Tynétu slony římskou jízdu a legie krvavě porazil: na třináct tisíc Římanů a jejich spojenců padlo, část z nich ušlapána slony, pět set jich zajal včetně konsulára M. Atilia Regula; uprchlíci unikli do Aspidy/Klypeje. Ztráty púnské armády činily osm set mužů. 

V létě však Xanthippos odplul domů, neboť vycítil, že kartháginští předáci usilovali o jeho život, aby púnský stát, zbaven nyní akutního nebezpečí, nemusel vděčit za záchranu Sparťanům. Jeho žoldnéře a spojence prý cestou do Hellady vysadili na jakémsi nehostinném ostrově, sám Xanthippos se zachránil z potápějící se lodi údajně záměrně rozklížené (o kondottierově skvělé karieře viz dále rok 245)

S římskými zajatci jednali Púnové dobře, jen Regula zprvu trápili stressem, viz jeho osud roku následujícího. Ostatní Římané, asi dva tisíce mužů, byli Kartháginci obleženi v Klypeji. V červenci se pak Římané museli z Afriky stáhnout; evakuaci vojáků provedla nová flotila, s níž připluli na pomoc noví konsulové. Cestou do Afriky se v bouři dostalo jejich loďstvo ke Kossyře drženou odedávna Púny, vyplenili ji a vložili na ostrov římskou posádku; po odplutí Římanů z Afriky se Kossyrá vrátila do púnských rukou a nová armáda se vylodila na Sicílii.

Než dorazili ke Klypeji u Hermova mysu/Hermaion zničili Římané púnskou flotilu a 114 z jejích dvou set lodí zajali i s posádkami (jiný údaj: 104 lodi potopeny, třicet jato a 35 tisíc Púnů zahynulo). Před Aspidou porazili Římané Karthágince, jimž veleli dva Hannónové, a Púnové ztratili dalších devět tisíc mužů. 

Cesta zpět na Sicílii však dopadla tragicky. V červencové bouři za evakuace římského výsadku u břehů Sicílie před Kamarínou ztratili Římané tři čtvrtiny loďstva i mužů: ze 364 (jinde: 464) lodí se zachránilo osmdesát, zahynulo na sto tisíc Římanů, námořníků a vojáků, utopili se koně a muly na třech stech přepravních plavidlech (srov. rok 253). Oběti živlů vyplavovalo moře na břehy Sicílie všude mezi Kamarínou a mysem Pachýnem. O přeživší se postaral Hierón a poslal je do Messány. 

Byla to jedna z největších námořních katastrof dějin, ne-li největší (srov. záhuby perských flotil mířících na Helladu za Dáreia a Xerxa v letech 492 a 481, kdy šlo ke dnu na tři sta čtyři sta lodí, nepochybně však menších; viz v indexu s. v. loďstvo). O neuvěřitelné obnově římské námořní moci viz rok následující. Přesto oba konsulové triumfovali nad Kartháginci a nad obyvateli Kossyry/lat. Cossurenses, Ser. Fulvius 18. ledna 254, M. Aemilius následujícího dne. 

V Africe následovala msta Kartháginců na domorodém obyvatelstvu, které se postavilo na stranu Římanů. Libyjci byli potrestáni až následujícího roku. Do Lilybaia ihned vypravili osvědčeného Hasdrubala a doma vybudovali novou flotilu o dvou stech bitevních plavidlech. Hasdrubal soustřeďoval síly v Lilybaiu, včetně oddílu z Hérákleie a posily 140 slonů.

• Na Bagradu nečekal Římany jen boj s Púny, ale také s neobvykle obludným plazem/serpéns invísitátae inmanitátis, na kterého narazili. Prý na něho museli s katapultami a bálistami a když ho zdolali, poslali hadovu kůži do Říma: měřila prý 120 stop, tedy čtyřicet metrů, jak zaznamenali římští historiografové.

V Římě byl konsul roku 280 Ti. Coruncanius zvolen jako první plebej pontifikem maximem (kterým se stal následujícího roku; srov. rok 300). Byl právníkem a jako první poskytoval v Římě právní porady.

Na počest konsula M. Aemilia byl na Capitoliu vztyčen sloup se zobci z púnských bitevních lodí/columna rostrata (zničen bleskem 172). Stejnou stavbu, ale zlacenou, dal ve čtyřech provedeních vztyčit na Foru po vítězství nad Sex. Pompeiem roku 36 a u Aktia C. Octavianus se sochou vítěze nahoře (obraz columny byl i na mincích). Domitianus je o století později přemístil ma Capitolium. 

   

V Číně dobyl a zničil stát Čchu stát Lu (v dnešním jižním Šan-tungu).