323-320

************************************************************

323.

Ol. 114, 2

Kéfísodóros

a. u. c. 431

C. Sulpicius Longus II. a Q. Aemilius Cerretanus I. (resp. Q. Aulius Cerr., srov. rok 319)

První rok éry Filippa III.; v Babylónii byl částečně za první rok této éry počítán až rok 322

************************************************************

Na jaře se Alexandros vrátil z Médie do Babylónu, kde poprvé pobýval v roce 331; je pravděpodobné, že s městem počítal jako s říšskou métropolí. Přivedl s sebou jádro vítězné makedonské armády, s loďstvem připlul Nearchos. Začal chystat vojenskou výpravu proti Arabům, údajně jediným, kteří k němu neposlali vyslance, ačkoli se zdržoval v jejich blízkosti. Dal budovat loďstvo, u Babylóna velký přístav pro tisíc plavidel a do Foiníkie vyslal Mikkala z Klázomen s pěti sty talenty, aby verboval námořníky. Archiás z Pelly, Androklés z Thasu, cf. rok 325, a Hierón ze Sol předběžně prozkoumali pobřeží ostrovů Íkaros/dn. Failaká a Tylos/dn. Bahrajn. 

V Babylónu Alexandros vrátil hellénským obcím umělecká díla, která během první helléno-perské války odvlekli Peršané, ale zároveň soustavně hodně pil. Dne 28. daisia, podle jiné tradice až 30. daisia, podle babylónského kalendáře 29. ajjaru, podle egyptského 13. farmúthi (v osmém měsíci podle makedonského, ve druhém podle babylónského kalendáře), tj. 11. nebo 13. června, zemřel po krátké horečnaté nemoci v paláci Nabû-kudurrí-usurově král Makedonů Alexandros III. (vládl od roku 336, narozen asi 21. července 356). • Jeho poslední slova byla údajně odpověď na otázku, komu zanechává královládu: „Tomu nejlepšímu“ (pokud nezřetelně řekl „kratistó“/nejlepšímu, nejsilnějšímu; mohl však mít na mysli Kratera/„Krateró“, který byl na cestě do Makedonie, viz níže. Latinská verse zněla: "Dignissimum"). • Následovalo čtyřicet let bojů o Alexandrovo nástupnictví, tzv. války diadochů.

Že zemřel "bůh a syn Diův, král Asie" bylo rychle zapomenuto. Pro současníky byl vždy "králem Alexandrem", "Alexandrem Makedonským", ale nikdy ne "Velikým". Přívlastek se uchytil až v hellénismu a v éře římské. 

Podle jedné tradice zemřel na nemoc, podle jiné byl zavražděn jedem, který mu měl podat jeho arcičíšník Iolás, jeden ze synů Antipatrových (k tomu srov. předešlý rok a hlavně Olympiadinu mstu roku 317). Olympias se šest let po synově smrti v Makedonii dozvěděla, tak zní příběh, že Alexandra otrávil Iollás a postup a materiál prý poradil Antipatrovi, jeho otci Aristotelés, k němuž Alexandros velmi ochladl po Kallisthenově aféře, viz rok 328sq. Že byl král otráven, podle starých podporoval neobvyklý úkaz, že jeho tělo leželo několik dnů neošetřeno v babylónském horku a dusnu a nedoznalo žádných změn. Pozůstalí měli totiž jiné starosti, viz zde níže...

Vzhledem k tomu, že Alexandros utrpěl řadu vážných zranění, viz roky 332, 329 a 325 a v posledních dvou letech nezřízeně pil, byl jistě též hodně tělesně sešlý. Nejnověji byl též vysloven dohad, že zemřel v alkoholickém komatu po společenské soutěži v pití. V Sarápidově chrámu (asi Šar-apsî/"Král podzemních vod", srov. rok 287) Seleukos se skupinou dalších hetairů zalehl, aby zvěděli, zda-li ho mají z paláce přenést k bohu: odpověděl prý, že ne. 

Alexandrovou náhlou smrtí vznikla v Babylónu konfusní situace v otázce nástupnictví a s tím spojenými problémy mocenskými:

• jediným žijícím přímým potomkem Alexandrovým byl Héráklés, syn vdovy po kondottiérech Mentorovi a Memnonovi z Rhodu, Artabázovy dcery Barsiny (narozen buď ještě před svatbou s dívčí Rhóxanou roku 327, nebo až koncem roku 324 či začátkem t. r., srov. rok 309, kdy byl jako poslední z argívského rodu zavražděn). Barsiné žila po Alexandrově svatbě s Rhóxánou se synem v Pergamu (možnost, že Hérákleovou matkou je jiná Barsiné, a sice ta, s níž se Alexandros Veliký oženil před rokem v Súsách, nelze zcela vyloučit);

• ještě nenarozen byl Alexandrův potomek s Rhóxánou (byla v osmém měsíci těhotenství), syn Alexandros (IV.).

Z pozůstalých v rodu makedonských králů argejské dynastie byl mužského pohlaví již pouze nevlastní Alexandrův bratr Arrhidaios. V daném okamžiku byl vlastně jediným možným nástupcem: byl to však duševně nemocný muž (viz níže).

Pozůstalí:

• Arrhidaios, syn Filippa II. s Filinnou z Lárissy, nevlastní bratr Alexandra Velikého (a asi zhruba stejně starý, snad o několik měsíců starší, viz rok 357). Jako král se rozhodl pro trůnní jméno Filippos III. Olympias, Alexandrova matka, jej jako konkurenta svého syna v mládí údajně systematicky navykala na drogy (což je první doložená nucená narkomanie v historii);

• Alexandrova matka Olympias Épeirská;

• Kleopatrá (c. 32), Alexandrova sestra, vdova po épeirském králi Alexandrovi I., jediný vlastní sourozenec Alexandrův;

• Kynna alias Kynané (c. 40?), starší Alexandrova nevlastní sestra, vdova po Amyntovi IV. (zabit Alexandrem již roku 335), matka Addaie/Eurydiky III.;

• Thessaloníké (c. 20), druhá nevlastní sestra Alexandrova, od. roku 316 manželka Kassandrova;

• Karános (c. 14?), nevlastní bratr, možná již roku 335 zavražděný (srov. tam).

S výjimkou Arrhidaia všichni pozůstalí pobývali v daném okamžiku v Makedonii.

Hlavní slovo v nástupnické otázce měl Alexandrův důstojnický sbor, většinou makedonští šlechtici.

Osobními strážci/sómatofylakes v době Alexandrovy smrti byli:

• Perdikkás z Orestidy, syn Orontův,

• Leonnatos z Pelly, syn Anteův, příbuzný s Eurydikou I., matkou Filippa II.,

• Ptolemaios z Eordaie, syn Lágův s Arsinoé, dcerou Meleagrovou,

• Lýsimachos z Pelly, syn Agathoklea, Thessala z Krannónu,

• Aristonús z Eordaie, syn Pesaiův,

• Peithón z Alkomen, syn Kratenův/Krateuův, rodem Illyr, a

• Peukestás, stávající satrapa Peršanů.

Původní sedmou králových bodyguardů roku 336 byli Moloss Arybbás, Ptolemaios (padl rok 334 jako první z nich), Aristonús, Balakros, Démétrios, Peithón a Lýsimachos. Zemřelého Ptolemaia (o jeho synovi viz rok 321) nahradil Héfaistión, Balakra roku 333 Menés z Pelly a toho o dva roky později Perdikkás, Arybbu, který zemřel na nemoc roku 332 n. 331, zastoupil Leonnatos a popraveného Démétria roku 330 Ptolemaios Lagův. 

Z nejvyšších armádních hodnostářů v armádě vynikali:

• Meleagros, syn Neoptolemův, velitel makedonské pěchoty,

• Seleukos, syn Antiochův, od roku 327 velitel elitního oddílu pěchoty (hypaspistés/štítonoš; brzy se oddílu začalo říkat argyraspides/štříbrné štíty),

• Eumenés z Kardie, jediný Hellén ve vysoké funkci mezi Makedonci, Alexandrův státní sekretář a archivář/archigrammateus, po Perdikkově povýšení (viz níže) dostal jeho funkci velitele jezdectva/hipparchos,

• Kassandros, syn Antipatrův,

• Antipatros, vicekrál v Makedonii a Evropě, v daném okamžiku ale již odvolaný Alexandrem (viz předešlý rok),

• Krateros, srov. výše, designovaný vicekrál v Evropě (vicekrál/stratégos tés Makedoniás kai Hellados nebo později stratégos tés Europés), byl právě s vysloužilci na cestě do Evropy (viz níže) a

• Antigonos, syn Filippův, satrapa ve Velké Frygii, příbuzný s kdysi královským rodem z Lynkéstidy.

Z těchto všech nebyl v červnu 323 v Babylónu přítomen Peithón, Peukestás, Antipatros, Krateros a Antigonos.

Bezprostředně po Alexandrově smrti byla zahájena jednání makedonských předáků. Perdikkás, který měl tehdy největší váhu u armády, byl toho názoru, že je třeba vyčkat Rhóxánina slehnutí, zda se narodí mužský potomek. Representoval jednu část makedonské šlechty, druhou část, zřejmě nižší, representoval názor Ptolemaiův, který navrhoval řídit říši kolektivně. Nearchos navrhoval Héráklea. Prosté Makedonce, sedláky z pěchoty, representoval Meleagros, který navrhoval rovněž za krále Héráklea či Arrhidaia a případného makedono-íránského míšence (= Alexandros IV.) odmítal. V jeden okamžik Arrhidaios, jemuž Meleagros opatřil vlastní gardu a sebe jako poručníka, nabízel své diadéma kolemstojícím se slovy: "Zvolte si vhodnějšího!" 

Většina šlechticů, kteří se před rokem oženila s Peršankami, ženy s výjimkou Seleuka zapudila a s nimi všechno perské; zde byl výjimkou Peukestás, satrapa v Persidě. Alexandrův sen o zrození makedono-perských míšenců vládnoucí nové světové řiši zemřel s ním, nikoli však soužití dobyvatelů s domorodými kulturami a kulty, srov. osudy seleukovské a ptolemaiovské; říkáme tomu hellénismus.

Šlechtici se mezi sebou dohodli na tom, že správcem říše bude Perdikkás, k ruce že bude mít Leonnata a že Antipatros zůstane vicekrálem v Evropě a k ruce že bude mít Kratera. Jednání se neúčastnili zástupci pěchoty. Nastalo vzbouření, Melagros provolal Arrhidaia králem pod jménem Filippos III. Vojáci makedonské jízdy, jezdci, tedy šlechta, uprchli z Babylónu a uzavřeli veškeré přístupové cesty k dovozu zásob do města.

• 

Byla proto zahájena mezi Makedonci nová jednání, která zprostředkoval Hellén Eumenés. Babylónské dohody v zásadě platily do roku 321:

1. Arrhidaios byl uznán králem a pod jménem Filippos III. vládl do roku 317,

2. dítěti Rhóxány budou uznána plná dědická práva,

3. Perdikkás obdržel chíliarchii/říšské správcovství a tím i elitní oddíl ustavený po perském vzoru, jemuž předtím velel Héfaistión (v úřadu byl Perdikkás do roku 321),

4. Antipatros se stal opět stratégem v Evropě (byl jím od roku 334 až do své smrti roku 319),

5. Meleagros byl stanoven za pomocníka a poradce Perdikkovi a

6. Krateros byl určen namísto Meleagra za prostata-poradce krále Arrhidaia a postaven na roveň Antipatrovi. V daném okamžiku byli nejsilnějšími muži makedonské říše Perdikkás, Antipatros a Krateros, ale s jádrem armády a s králi v doprovodu byl pouze Perdikkás.

Po uzavření dohod bylo před Babylónem provedena rituální očišta vojska a jeho přehlídka, jíž Perdikkás, v jehož byla režii, využil k likvidaci nebezpečných soků. Z pěchoty bylo třicet (jeden údaj praví tři sta) vůdců vzpoury pěchoty proti šlechtě postaveno stranou a předhozeno slonům k ušlapání; král Arrhidaios přihlížel a proti smrti svých straníků neprostestoval. Meleagros unikl do jistého babylónského chrámu, kde byl zavražděn; podle jiné verse byl nalezen mrtev až po určité době a případ nebyl nikdy objasněn, i když motiv jeho likvidace byl evidentní. Tak skončila vůbec první, pouze několikadenní válka Makedonů o Alexandrovo dědictví, náznak toho, co bude v přístích čtyřech desetiletích následovat/o první válce diadochů viz rok 321. 

Zároveň s těmito dohodami bylo v Babylónu potvrzeno nebo pozměněno přidělení satrapií a správa dalších území a úřadů:

• Makedonie a Hellas - Antipatros s Kraterem

• Thrákie s oblastí při Pontu - Lýsimachos

• Malá Frygie, Frygie na Helléspontu - namísto Démarcha, který byl v úřadu od roku 328, určen Leonnatos (satrapou do roku 322)

• Velká Frygie s Pamfýlií a Lykií - Antigonos, v úřadě již od roku 333 a vlastně až do roku 301

• Lýdie - Menandros, ve funkci již od roku 331 až do asi roku 319

• Kárie - Asandros, syn Agathónův nebo jeho bratra Filóty (srov. rok 331), sourozence Parmeniónova. Nahradil Filoxena, který byl ve funkci od roku 328; úřadoval do roku 315

• Kappadokie, Paflagonie, Pontos až po Trapezús - Eumenés, vlastně až do roku 316. Nahradil Sabiktu (viz rok 333). Antigonos dostal za úkol satrapii pro Eumena teprve dobýt

• Kilikie - Filótás, který již byl rok v úřadu (do roku 321)

• Syrie mezi Eufrátem, Kilikií a Egyptem - Láomedón z Mytilény (v úřadu do roku 320)

• Egypt s Libyí a Arabií - Kleomenés z Naukrátidy a Ptolemaios

• Mesopotamie a Arbélítis - Arkesiláos, v úřadu od roku 331 do roku 319

• Babylónie - Archón z Pelly, v úřadu do roku 321

• Armenie - Neoptolemos, v úřadu do asi roku 317

• Médie - Peithón, který byl zároveň vrchním velitelem pro horní satrapie/anó satrapeiai, tj. pro všechny země východně od Syrie; v úřadu do roku 316

• Médie, její západní část - Atropatés, v úřadu od roku 328 až do své smrti, jejíž datum neznáme; země se zřejmě ve velmi krátké době zcela osamostatnila. Slovo Médiá Atropaténé zřejmě přežilo v dnešním Ázerbájdžán (Ázerové ovšem již nejsou lid íránský, ale od turecké invase v 11. století národ turkický) 

• Súsiána - Koinos, který byl již rok v úřadu a satrapou byl do roku 321

• Persis - Peukestás byl potvrzen (viz předešlý rok), v úřadu do roku 316

• Parthie a Hyrkánie - Fratafernés byl satrapou v letech 329 až 321

• Baktrie a Sogdiána - Filippos, který byl satrapou od roku 326, byl potvrzen (v úřadu do roku 318)

• Paropamisadé a Kóféné - Oxyartés, otec Rhóxány, byl satrapou od roku 325 do minimálně roku 316

• Aria a Drangiána - Stásánór ze Sol kyperských, satrapou od roku 329 do roku asi 317

• Karmánie - Tlépolemos satrapou od roku 325 do roku 316

• Arachósie a Gedrósie - Sibyrtios byl satrapou v letech 325 až 316

• Indie I., II. - Taxilés a Póros, nad nimi dohlížel Eudámos či Eudémos (ten satrapou v letech 325 až asi 316)

• Indie III. a nově založená města - Peithón, syn Agenórův, satrapou ve stejném období

Hipparchie nad jízdou královských hetairů, funkce vysoké prestiže, byla svěřena Seleukovi, a velitelství nad královskou ílou/ílarchie bylo předáno Kassandrovi. Úkol pohřbít Alexandra dostal Arrhabaios. Krateros se měl kromě toho postarat o stavbu šesti chrámů Alexandrova kultu po tisíci pěti stech talentech (Délos, Delfoi, Dódóna, Díon, Amfipolis a Kyrrhos), v Íliu měl dát vybudovat chrám Athéně a v Egyptě pyramidu Filippovi II. (nic z toho se neuskutečnilo). Polní tažení do Arabie bylo odloženo (již se nikdy neuskutečnilo) a zastavena byla stavba Héfaistiónova žároviště, největšího všech dob, které se stavělo již rok (srov. tam).

V červenci se narodil Rhóxáně syn, který byl provolán králem jako Alexandros IV. Nominálně vládl do roku 310. Koncem roku pak dala žárlivá Rhóxáné zavraždit Stateiru, vdovu po Dáreiovi III., a její nejmenovanou sestru, pravděpodobně Drypetidu, srov. rok předešlý, a jejich těla shodila do studny a zasypat. O osudu Parysatidy, další z vdov po Alexandrovi, není nic známo, ledaže byla ona tou zavražděnou a neznámého nám osudu zůstala Drypetis, vdova po Héfaistiónovi. V téže době se z Babylónu ucházel správce říše Perdikkás o ruku Antipatrovy dcery Níkaie (srov. konec roku 322).

Zatímco Íránci a další národové Orientu zachovali po zprávě o dobyvatelově smrti klid, ozvali se Hellénové. Koncem roku vypuklo v Baktrii povstání hellénských vojáků, srov. již jednu rebelii tří tisíc žoldnéřů roku 325. Asi dvacet tisíc pěšáků a tři tisíce jezdců vedl Filón z Ainia. Chíliarchos Perdikkás pověřil Illyra Peithóna, satrapu Médie a vrchního velitele v horních satrapiích, aby povstání potlačil, údajně jen se třemi tisíci pěšáky a osmi sty jezdců. V bitvě, která se odehrála pravděpodobně kdesi u Kaspické brány, Hellénové zradou Diodórovou nebo Asklépiodórovou podlehli. Vyjednáváním bylo dohodnuto, že odevzdají zbraně a bez nich že se mohou vydat na cestu domů. Jakmile ale zbraně vydali, byli makedonskými vojáky povražděni, protože ještě před bitvou jim Peithón slíbil majetek Hellénů. Tím spontánně učinili konec i Peithónovým plánům, který chtěl s pomocí hellénského oddílu pro sebe získat celý východ. Vrátil se proto k Perdikkovi do Babylónu.

Zda skutečně došlo k masakru dvacet tisíc žoldnéřů v makedonských službách, nevíme. Pokud ano, znamenalo to dosud největší krveprolití bezbranných osob v hellénských dějinách. V Baktrii byl ovšem hellénský živel zastoupen ještě z dob perských králů, kteří do Střední Asie exulovali při různých příležitostech iónské povstalce. O síle hellénství v Asii však informováni nejsme. 

Nesoulad mezi Hellény a Makedony v Alexandrově armádě zdůrazňují prameny často. Makedonská šlechta jen tak někoho mezi sebe nepustila, srov. výjimku v osobnosti Eumenově. O řevnivosti Makedonů vypověděl příběh siláka Korrhaga s vyhlášeným athénským athlétem Dióxippem roku 325. Přihlíželi mu tisíce vojáků a osobně Alexandros. Athéňan zvítězil, dostal soupeře na zemi a položil nohu na jeho šíji. Alexandros a jeho přátelé nedokázali Korrhagovu porážku rozchodit a kdosi z nich nastražil pod Athéňanův polštář zlatý pohár jako ukradený a pak náhle objevený. Zostuzený Dióxippos o podrazu napsal dopis Alexandrovi a vzal si život. Král prý truchlil... Hellénský element byl v Íránu a v Baktrii zastoupen dávno před Alexandrovou anabasí a pád perské moci přinesl jeho posílení. Seleukovská říše a její horní satrapie, ačkoli to žádný ze zachovaných pramenů explicitně neříká, byly útočištěm pro všechny Hellény prchající v éře hellénismus z mateřské Hellady před persekucemi v domácích rozbrojích a válkách. A později jediné místo, kam mohli prchnout před Římany. Srov. rok 256. 

V Helladě se šířil neklid ještě před Alexandrovou smrtí, který způsobilo královo diagramma ze Sús ze srpna předešlého roku o návratu politických exulantů do jejich vlastí. Na olympiádě ho loni přečetl Alexandrův posel Níkánór ze Stageiry s tím, že kdyby se někde vzpěčovali, Antipatros dostal rozkaz královo nařízení uvést v život. Bylo tehdy z velké většiny přijato s radostí davem dvaceti tisíc vyhnanců, kteří byli v Olympii, pouze Athéňané a Aitólové se zdráhali: jedni si již rozdělili půdu vyhnaných obyvatel Samu, druzí Oiniad. 

Zřejmě ještě v zimě roku 324/323 uzavřeli spojenectví Athénští s Aitóly, k němuž se během jara přidali Thessalové, Akarnánové, celá střední Hellas, Argos, Sikyón, Troizén, Epidauros, Fleiús, Élis a Messéné. Poselství, které odešlo na konci t. r. z Athén do Messénie, vedli Hypereidés a Polyeuktos (srov. rok 340). 

Během t. r. se tedy fakticky rozpadl spolek Hellénů, tzv. korinthský spolek (I.) utvořený roku 338 a násl. Po Alexandrově smrti vzalo povstání bývalých členů spolku rychlý spád. Bylo vytvořeno společné velitelství a společná rada/koinon synedrion. K protimakedonské koalici se připojil král Odrysů Seuthés III. (viz níže).

Z Rhodu byly vyhnány makedonské posádky. Athénský stratégos a kondottiér Leósthenés, poslední z velkých athénských vojevůdců, viz o něm roku 325, s osmi tisíci žoldnéři, kteří se zdržovali na Tainaru, mezinárodním shromáždišti nájemných vojáků, a s Aitóly, Lokry a Fóky obsadil Thermopyly. Athéňané ho posílili dalšími pěti tisíci pěšáky, pěti sty jezdci a dalšími dvěma tisíci žoldnéři, které najali. Z Athén uprchli exponenti promakedonské politiky Pýtheás a Kallimedón zvaný Kárabos/"Rak". Aristotelés ze Stageiry, kdysi vychovatel Alexandrův, byl obžalován z bezbožnosti/asebeiá, stejně jako promakedonský politik Démadés, který doporučoval připočíst Alexandra ke dvanácti Olympanům. Předal proto vedení školy Theofrastovi a odešel do Chalkidy na Euboiu, kde následujícího roku zemřel, viz tam. • Stejně jako v případě Sókrata i nyní byly „pravda“ a „bohové“ využiti jako záminka k politické odplatě: Aristotelés byl nahlížen jako přítel makedonských králů a pocty mu prokazoval rovněž Antipatros. 

Proti koalici Hellénů stáli Makedonci s Boióty (mimo Thébanů) a s částí Molossů. Lakedaimonští, Arkadové, Achájové, Korinthští, Megarští a Nésióti (kromě Karystu na Euboji) zůstali neutrální. Např. Megarští nikdy v historii nebojovali proti Makedoncům. V Boiótii porazili spojenci Boióty, vítězům velel Leósthenés. Do Athén se pak na základě sněmovního usnesení slavně vrátil z aigínského exilu Démosthenés, kde byl od minulého roku, byť stále ještě odsouzenec (srov. zde níže): aby mu Athéňané kompensovali dlužnou padesátitalentovou částku, zadali mu výroční ozdobu oltáře Dia Sótér/Spasitele ve stejně vysoké ceně.  

Antipatros, stratégos Makedonců v Evropě, povolal na pomoc proti Hellénům Kratera, který byl zrovna s vojskem v Kilikii, Lýsimacha, který se koncem roku vypravil do Thrákie proti Seuthovi III., ale ani on neměl proti přesile dvaceti tisíc Thráků úspěch (srov. předchozí rok), a Leonnata, který byl ve své satrapii Malá Frygie.

Antipatros zanechal v Makedonii jako stratéga Sippu a s vojskem třinácti tisíc pěšáků a šesti sty jezdci se vypravil proti Hellénům do Thessalie. Thessalská jízda, vedená Menónem z Farsálu, se postavila na stranu Leósthenovu.

Před Lamií v Thessalii porazili spojenci, jimž velel Leósthenés Athénský, Makedonce pod Antipatrem. Antipatros se se zbytky vojska mohl zachránit za hradbami Lamie. Město bylo Hellény oblehnuto a odtud se této druhé koaliční válce helléno-makedonské říká válka lamijská (trvala do následujícího roku, první viz 340 - 338; jiným tradičním označením pro tuto válku je „hellénská“)V zimě byl při obléhání Lamie zasažen do hlavy kamennou střelou z praku stratégos Leósthenés a zemřel. Novým velitelem před Lamií byl spojenci zvolen Antifilos z Athén.

Ve stejném období obsadili spojenci celou Euboiu. Athéňané pod Faidrem vyvrátili Styry (či Steirie) a půdu dali Eretrijským; přeživší se usadili v Karystu. V zimě dorazil do Leonnatovy satrapie Eumenés z Kardie. Jak Leonnatos, tak Hekataios z Kardie, Antipatrův diplomat a samovládce v Eumenově vlasti (od nejméně roku 342, viz tam) a tudíž si oba antipatičtí (srov. o něm roku 335), se Eumena pokoušeli získat na svou stranu, totiž, aby s nimi přešel do Evropy, třebaže byl designovaným satrapou Kappadokie. Eumenés vše odmítl.

Leonnatos měl vyšší ambice: Kleopatrá, Alexandrova sestra, mu nabídla svou ruku a pozvala ho do Pelly. Eumenés se vrátil k Perdikkovi, který ještě pobýval v Babylónu.

Zřejmě ještě před Alexandrovou smrtí byl na Krétě, kam musel odejít z Athén, zavražděn Makedoncem Pausaniou Alexandrův pokladník/oikonomos; moderně: ministr financí Harpalos (srov. předcházející rok). • Pausaniův člověk byl o něco později na Rhodu v době, kdy tu ještě Makedonci vládli (viz výše), vyslechnut Filoxenem, který Harpala pronásledoval jako headhunter/fygadothérás, srov. násl. rok. Filoxenos pak napsal do Athén, že mezi Harpalem podplacenými Athéňany nebylo uvedeno jméno Démosthenovo (srov. předešlý rok, tehdy důvod k řečníkově vypuzení z města). Podle jiné historiografické podoby Démosthenova příběhu Athéňané změnili názor na výřečného politika, když u Arkadů, kam poslali vyjednávat o protimakedonském paktu, selhala diplomatická mise Polyeuktova a situaci zachraňoval exulant Démosthenés.  

Harpalova oddílu i peněz se zmocnil Thibrón ze Sparty a na něho se s žádostí o pomoc obrátili vyhnanci z Kýrény a Barky, aby jim pomohl k návratu do vlasti.

Thibrón s žoldnéři odcestoval do Afriky. Porazil Kýrénské před městem, dobyl přístav, později město Apollónii a vlastní Kýréné oblehl. Po čase se s Kýrénskými dohodl: dostal výpalné ve výši pěti set talentů. Barké a Euesperidští se postavili na jeho stranu a společně se vypravili proti libyjským kmenům. V kýrénském přístavu zabavil Thibrón zboží a při dělení kořisti vypukla mezi žoldnéři hádka, po níž Thibrónův podvelitel Mnásiklés přešel na stranu Kýrénských.

V nové válce s Kýrénskými obsadil Thibrón opět přístav v Kýréné, Kýrénští vpadli na území Barkajských a Euesperidských. Thibrón se s částí žoldnéřů vydal do Barky a v té době dobyli Kýrénští zpět svůj přístav, kde se zmocnili zavazadel žoldnéřů, tj. celého jejich majetku.

Thibrón dobyl obec Taucheiry (Taucheira či Teucheira byly později přejmenovány na Arsinoé). Jeho flotila byla přepadena Libyjci a utrpěla těžké ztráty. Zbytek flotily se potopil v bouři. Thibrón dorazil na Tainaron a naverboval dalších dva a půl tisíce žoldnéřů, s nimiž se vrátil do Afriky. Byl Kýrénskými poražen, po získání posil však opět nabyl převahy. Kýrénští si zavolali na pomoc Libyjce a Karthágince. Tak skončil první rok války o Kýrénu (skončila následujícího roku).

V Pafu na Kypru skončila vláda Tímarchova (vládl snad od roku 385). Jeho nástupcem se stal Níkoklés (vládl do roku 309).

V Korinthu zemřel po pozření syrového polypa slavný kynický filosof Diogenés ze Sinópy (narozen roku 412 či 400). Jeho žáky byli Monimos ze Syrákús, Onésikritos z Astypalaie, který byl mimo jiné Alexandrovým nauarchem a autorem spisu a tažení, v němž přeháněl i na starověké poměry, Kratés z Théb a jeho manželka Hipparchiá z Maróneie a její bratr Métroklés z Maróneie. Astypalaiu kromě Onésikrita proslavili ještě zající, kteří se tu v době Antigona Gonaty přemnožili z páru vysazeného jakýmsi člověkem z Anafy. Delfská věštírna obyvatelům poradila pořídit si psy a ti za rok pochytali šest tisíc zajíců/lagós. O komerčním užitku zvířat podobně jako o později přemnožených králících/kúniklos, kyniklos na jednom z ostrůvků před Neápolí není zpráv. O přemnožení zvířat viz v indexu s. v. kuchyně. 

V Athénách konali t. r. povinnou vojenskou službu Epikúros s Menandrem, budoucí filosof s nastávajícím komickým básníkem. Neoklés, otec Epikúrův, se ze Samu, viz zde výše, přestěhoval do Kolofónu. Epikúros své rodiče posléze následoval a žil tu do roku 311/310.

Římané ve válce se Samnity uzavřeli opět příměří, mír uzavřeli s Tusculskými po válce, kterou vedli od roku 325 a o níž nic nevíme. Nově byla úspěšně vedena válka v Apúlii.

************************************************************

322.

Ol. 114, 3

Filoklés III.

a. u. c. 432

Q. Fabius Rullus Maximus I. a L. Fulvius Curvus

A. Cornelius Arvina dict.

Rok 2. Filippa III.

************************************************************

V pokračující lamijské válce se na jaře „bez souhlasu králů“ (viz níže) přeplavil Leonnatos ze své fryžské satrapie přes Helléspontos do Evropy. Přivedl s sebou do Makedonie posily. Thessalové pod Menónem proti němu vytáhli do pole se silnou jízdou. Hellénové ukončili neúspěšné obléhání Lamie. V Thessalii byl Leonnatos se svými posilami poražen. Nečekal totiž na Antipatra a spojenci pod Thessalem Menónem měli úspěch - Leonnatos svou ctižádostivost zaplatil životem. Druhý den na bojiště dorazil Antipatros a s poraženými oddíly dokázal v Thessalii udržet pole. • Novým satrapou ve Frýgii na Helléspontu byl králi jmenován Arrhabaios (III.) Lynkéstský (v úřadu do asi roku 321).

V téže době byl dvakrát za sebou v námořních bitvách u Amorgu a u Echínad poražen stratégos Euetión z Athén. Vítězné makedonské loďstvo vedl Kleitos: 240 makedonských triér bojovalo proti 170 spojeneckým: sláva athénské flotily povstala před téměř sto šedesáti roky u Salamíny, nyní se utopila u Amorgu. Následoval útok makedonského loďstva proti Aitólii a z Euboie pod velitelem Mikiónem do Attiky. Athénští pod Fókiónem ale Makedonce odrazili a Mikión v bitvě padl. Fókión, který původně nesouhlasil s válkou a varoval Athéňany před jejími risiky, byl v této době již osmdesátiletý. 

Mezitím dorazil do Evropy s makedonskými veterány Krateros (s nimiž byl na cestě z Babylónu od roku 324, viz tam) a spřátelil se s Antipatrem, dokonce se zasnoubil s jeho dcerou Filou I., viz o ní rok 333.

V měsíci metageitniónu/v rozmezí srpna až září byla v Thessalii u Krannónu vybojována největší pozemní bitva této války mezi Makedonci, jimž veleli Antipatros a Krateros, a hellénskými spojenci, jimž velel stratégos Antifilos z Athén. V bitvě porazila thessalská jízda pod velením Menónovým makedonskou, ale podlehla hellénská pěchota, nikoli však rozhodným způsobem. Koalice, která již během zimy trpěla spory, se postupně rozpadala. Ač neporaženy, jednotlivé státy navazovaly s Makedonci kontakty a žádaly o mír: jako první Thessalové, proti jejichž městům se Makedoni obrátili.

Antipatros zatím došel s armádou do Boiótie a do Attiky. V Athénách byl rehabilitován Démádés, vůdce promakedonské strany, viz rok předešlý, a s Fókiónem byl vyslán v čele poselství k Antipatrovi a Kraterovi, kteří právě pobývali na Kadmeji v bývalých Thébách (srov. rok 336). Fókión dosáhl oproti bezpodmínečné kapitulaci slib, že Makedonci nevkročí s armádou do Attiky (srov. ovšem jednu z podmínek míru). - Tak zanikl spolek Hellénů z roku 323 a skončila i tzv. válka lamijská (vypukla minulého roku).

V září byl uzavřen mezi Makedonci a Athéňany mír za těchto podmínek:

1. obnovení přátelství a spojenectví krále Makedonů s Athéňany z roku 338,

2. vydání Démosthena a Hypereida, vůdců protimakedonské strany,

3. omezení počtu občanů na základě majetkového censu, který činil dva tisíce drachem: dvanáct tisíc Athéňanů tak přišlo o občanství (podle jiného údaje dokonce 22 tisíc) a mělo odejít do Thrákie jako kolonisté, což měl zařídit a provést Antipatros (neodcestovali tam všichni, viz rok 317). Občanské armádě mělo zůstat devět tisíc hoplítů a dvanáct tisíc peltastů, tzn. že asi dvacet jedna tisíc plnoprávných občanů tvořilo athénský stát (viz rok 317);

4. do Múnichie a do pevnosti v Peiraieu bude umístěna makedonská posádka; zůstala zde až do roku 229 (viz tam, kde je uveden seznam jejích makedonských velitelů),

5. zaplacení válečných výdajů a pokuty,

6. povolení návratu promakedonské strany (Kallimedón atd.) a

7. králové potvrdili rozhodnutí Alexandra Velikého o navrácení Samu Samským, viz rok 324 a 319: jejich stát byl obnoven po 43 letech (viz rok 365). Zároveň Athéňané přišli o Órópos.

20. nebo 22. boédromiónu/na začátku října dorazila do Múnichia makedonská posádka, jejímž velitelem/frúrarchem byl Menyllos. Ještě předtím odešli do vyhnanství na Aigínu makedonští protivníci Hypereidés, Hímeraios, bratr Démétria Falérského a Aristoníkos z Marathónu. Z aigínské Aiakovy svatyně, kam se uchýlili, ale byli vylákáni lovcem hlav (fygadothérás, srov. Filoxena roku předcházejícího) Archiou z Thúrií, původní profesí hercem tragédií a školeným rhétorem, a jeho thráckým oddílem, zajati a posláni do Kleón, kde zrovna pobýval Antipatros. 

Na jeho rozkaz byli všichni popraveni, řečníkovi Hypereidovi byl dokonce před smrtí 9. pyanepsiónu/asi 9. října vyříznut jazyk (podle jiné verse si jazyk ukousl). Tradovalo se též, že se na Aigíně Hypereidés Démosthenovi omluvil za vypovězené přátelství, srov. rok 324. Hypereidovy ostatky zpopelnil jeho synovec či vnuk Alfinóos, syn Glaukippův, a donesl přes zákaz do Athén. 

V téže době byl stejným komandem dopaden na Kalaurii v Poseidónově chrámu Démosthenés. Archiás, žák vyhlášeného rhétora Anaximena z Lampsaku, učitele mimo jiné Alexandrova, respektoval starou asylovou výsadu chrámu a uprchlíka přemlouval. Démosthenés (62) požil jedu ukrytého ve svém rákosovém pisátku, podle jiných historiografů pil z nádobky. To vše se událo v pyanepsiónu, řečník zemřel 16./asi 14. října 322.

Po bojových akcích lamijské války v Thessalii opustil zbytek obyvatel své rodné město Skotússu (viz k tomu rok 371)Následovaly trestné výpravy Makedonců. Antipatros s Kraterem se vypravili v čele silného vojska, které čítalo na třicet tisíc mužů pěchoty a dva tisíce pět set jízdy, proti Aitólům. Tažení nebylo úspěšné, třebaže Makedonci Aitóly vyhnali do hor a do sněhu (I. válka aitólsko-makedonská, srov. o 110 let později druhou válku).

Během trestné expedici, možná ještě v říjnu, se Krateros (c. 50) oženil s nejstarší Antipatrovou dcerou Filou I. (c. 20?; srov. výše). V průběhu léta se tudíž musel rozvést s Peršankou Amástridou, kterou si vzal v Súsách roku 324. Amástris, dcera Dáreiova bratra a jedna ze silných žen hellénistického světa, si brzy poté vzala Dionýsia z Hérákleie v Pontu. S Filou, která byla již matkou tří synů, viz rok 333, měl Krateros stejnojmenného syna, vojevůdce a historika/archiváře.

Po Kraterově svatbě, snad v listopadu, se slavila svatba Perdikky s Níkaiou I., rovněž dcerou Antipatrovou (srov. níže). K Perdikkovi, který byl v té době s jádrem makedonské armády a s oběma králi v zimovišti v Pisidii, ji přivedli její bratři Iolás či Ioláos (možný Alexandrův vrah) a Archiás (pokud tento není totožný s oním lovcem hlav z Thúrií, srov. zde výše).

V průběhu roku se z Makedonie do Asie ke dvoru vypravila Kynna/Kynané, dcera Filippa II. s Eurydikou II., se svou dcerou Addaiou, kterou hodlala provdat za krále Filippa III. Addaia byla dcera s Amyntou IV., tudíž nejlepšího makedonského rodu, a matka, sama napůl Illyrka, viz rok 358, ji vzdělávala v bojových praktikách, viz dále rok 317sq. Cestou ale byla Kynna po hádce zavražděna Alketou, bratrem Perdikkovým. Addaia byla přesto v Pisidii za Filipa III. provdána a dostala trůnní jméno Eurydiké III.

Koncem roku v zimě dorazil k Antipatrovi a Kraterovi z Asie Antigonos, satrapa Velké Frygie, a žádal o pomoc proti Perdikkovi (viz níže). Antipatros tudíž uzavřel mír s Aitóly: Aitólové přišli o hraniční území ve prospěch Akarnánů. Pak se Antipatros, Krateros a Antigonos vypravili do Asie.

Z Babylónu na cestu do Evropy na jaře vyrazil chíliarchos Perdikkás s oběma králi Filippem III. a Alexandrem IV. Perdikkovo vojsko v součinnosti s Antigonovým dvakrát porazilo kappadockého dynastu Ariarátha I. (který zde vládl od roku 330). Ariaráthés byl jat a popraven ukřižováním (jeho porážky a popravu lze umístit až do roku následujícího; o ukřižování poprvé v Evropě viz rok 303)Eumenés se tak v létě mohl uchopit správy jemu přidělené satrapie: byl však v úřadu jen rok (viz pak roky 311 a 301).

Perdikkás postupoval s královskou armádou Anatolií dále na západ a v Pisidii dobyli Makedonci Larandy a Isaury (viz rok 324). V Pisidii vojsko přezimovalo (viz výše) a zlomilo revoltu z roku 324. V zimě se zde Perdikkás oženil s Antipatrovou dcerou Níkaiou I., kterou přivedli její bratři Iolás a Archiás (viz výše). Perdikkás jednal ještě před tímto krokem s Olympiadou, která mu nabízela svou dceru Kleopatru, vdovu po Alexandrovi I. Molosském, když její nápadník Leonnatos na jaře padl. Kleopatrá se vydala do Asie a usadila se v Sardách. Perdikkás se ale nakonec rozhodl pro Níkaiu I., resp. pro její aktuálně silnější rodinné zázemí.

Odchodem Kleopatry z Épeiru zřejmě zaniklo její regenství za syna Neoptolema II. Pravděpodobně novým regentem nebo přímo vladařem nad Épeiřany byl zvolen Aiakidés, syn Arybbův. Jeho první vláda trvala do roku 317, ale byla to zřejmě jen vláda nominální, protože veškerou moc držela Olympias, k evidentní nevoli většiny Épeiřanů (viz události roku 317).

V zimě byli nuceni pro zásadní rozpory v otázkách mocenských uprchnout od dvora v Pisidii do Makedonie Antigonos se svým synem Démétriem (srov. výše), kde získali pomoc Antipatrovu. Na konci roku pohlížel dvůr, tedy Perdikkás, na svého tchána Antipatra, Antigona a jejich spojence Ptolemaia jako na rebely, oni ho vinili z toho, že se sám chce stát jediným dědicem alexandrovské říše.

V téže době, někdy koncem roku, přišel do Sard za Kleopatrou ze své satrapie Eumenés, že je prý čerstvě ženatý Perdikkás (srov. výše) ochoten opustit Antipatrovou dceru Níkaiu I. Eumenés zůstal s Olympiadou nenávidějící Antipatra s jeho vdavkovou politikou v podstatě posledním Perdikkovým spojencem: byl to zárodek královské strany ve válkách diadošských, viz rok následující. 

Téhož roku opustil Babylón také pohřební průvod s Alexandrovými ostatky. Pod vedením Arrhabaiovým bylo královo tělo vezeno do Ammóneia (dnešní oásy Síwa). Říšský správce Perdikkás si ale přál převést Alexandra k pochování do Makedonie. Za tím účelem vyslal Polemóna a Attala, ale Arrhabaios předal pohřební vůz v Damašku Ptolemaiovi (což se stalo až v roce 321). Ptolemaios pochoval Alexandra podle makedonských zvyklostí v Memfidě a teprve Ptolemaios Filadelfos převezl Alexandrovy ostatky do sídelního města dynastie, do Alexandreie (jeho ostatky tam viděli z římských vládců ještě Augustus, Caracalla-Tarautás a asi jako poslední z císařů Dioclatianus; částmi zbroje se chlubila řada Římanů).

Ptolemaios, zřejmě již začátkem t. r., dal v Egyptě odstranit svého kolegu v úřadu satrapy Kleomena z Naukrátidy (viz rok 323; Kleomenés byl satrapou, pokud ne pouze administrátorem úřadu, od roku 331). Ptolemaiovi byl nyní plně k disposici říšský poklad osmi tisíců talentů uložených v zemi, základ jeho moci a celé dynastie.

Pokračovala válka o Kýrénu. Thibrón se svými žoldnéři ve velké bitvě porazil Kýrénské a jejich spojence Karthágince a Libyjce, prý na třicet tisíc vojáků. Za této situace požádal Mnásiklés o pomoc z Egypta Ptolemaia. Čerstvý samovládce na Nilu poslal v čele své flotily Ofellu, syna Seiléna z Pelly (Ofellás sloužil v Alexandrově loďstvu). Kýrénská aristokracie se postavila na stranu Ofellovu a démos chtěl mír s Thibrónem. Thibrón však byl v nové bitvě poražen. Na ústupu byl napaden a zajat Libyjci, kteří jej předali Epikýdovi z Olynthu, Ofellovu veliteli posádky v Taucheirách: Thibrón byl nakonec pověšen v kýrénském přístavu. Skončila válka o Kýrénu, která vypukla minulého roku. • Ptolemaios se pak v Kýréně objevil osobně a jmenoval Ofellu správcem celého území: Kýréné zůstala ptolemaiovská až do roku 96, velká část půdy, tzv. královská země/chórá basiliké, byla v letech 96 až 74 římská a teprve pak byla zřízena provincie S. P. Q. R.

V Chalkidě na Euboji zemřel filosof Aristotelés ze Stageiry (ročník 384). Nástupcem v peripatu se stal jeho žák Theofrastos z Eresu, který byl scholarchem školy až do roku 287. • Peripatos, stejně Akadémie, existoval jako filosofická škola bez přerušení až do roku 529 našeho letopočtu, tj. 864 let.

Římané vedli nadále úspěšně válku se Samnity v jejich zemi, ale o vlastním průběhu války v podstatě víme velmi málo; Samnité chtěli vydat rušitele předcházejícího příměří Brutula Papia, ale velmož si raději sám vzal život.

************************************************************

321.

Ol. 114, 4

Archippos I.

a. u. c. 433

T. Veturius Calvinus II. a Sp. Postumius Albinus (Caudinus) II.

Q. Fabius Ambustus dict.

M. Aemilius Papus dict.

interreges: Q. Fabius Maximus a M. Valerius Corvus

Rok 3 Filippa III.

************************************************************

Začátek t. r. přinesl pravděpodobně i zrod spolku Aitólů/koinon tón Aitólón v rozsahu, jak ho známe z hellénistických dějin. Poprvé byl spolek zmiňován roku 367, politicky zanikl roku 167 (srov. na obou místech). V této době do něj patřil rovněž kraj kolem Oity a Málijského zálivu a Ozolští Lokrové.

Aitólové se jako spojenci Perdikkovi vypravili proti Antipatrově Makedonii. Jejich velitelem byl Alexandros, první známý stratégos spolku. 

V bitvě pod Amfissou byli Makedonci poraženi a jejich velitel Polyklés padl. Z Ozolské Lokridy Aitólové pokračovali do Thessalie, kde se stali jejich spojenci Thessalové pod Menónem z Farsálu. Ve stejné době ale do Aitólie vpadli Antipatrovi spojenci Akarnánové, a proto se museli Aitólové z Thessalie vrátit. Oslabení Thessalové byli poraženi Antipatrovým zástupcem Polyperchontem a Menón Farsálský v boji padl.

Na jaře opustil Perdikkás s králi zimoviště v Pisidii a královská armáda, o jak velkou masu šlo, nevíme, se vydala proti jednomu z koaličních spojenců, proti Ptolemaiovi do Egypta. Vypukla první válka diadochů, která skončila ještě téhož roku (ze šesti, poslední v letech 282 - 281, srov. ovšem už rok 323)

Byla to válka říšského správce Perdikky a jeho spojence Eumena, satrapy kappadockého, representujících stranu (velko)královskou, která chtěla udržet územní celistvost říše Makedonů, se stranou makedonských šlechticů/tzv. mocných, satrapů atd., kteří buď sami chtěli získat u dvora vliv na krále (Antipatros, Krateros) nebo si hodlali vydobýt autonomní postavení (Antigonos, Ptolemaios). Stranu mocných řídil Antipatros a Antigonos, velkou autoritu měl, hlavně mezi prostými vojáky, Krateros, který byl tolik blízký Alexandrovi.

Perdikkás zanechal v Anatolii jako vrchního velitele pozemních vojsk Helléna Eumena. K ruce mu dal Neoptolema, pravděpodobně satrapu Armenie, a Alketu, Perdikkova bratra. Velitelem královského loďstva jmenoval Perdikkás Kleita "Bílého", loňského vítěze nad Athéňany a jejich spojenci. Eumenovi dále svěřil satrapie svých nepřátel Velkou Frygii a Kárii (srov. níže). Perdikkás mimo jiné uzavřel spojenectví proti Antipatrovi a jeho zástupci v Evropě Polyperchontovi s Aitóly (viz výše).

Na začátku roku se Antipatros, byla to jeho první cesta mimo Makedonii a mateřskou Helladu, a Krateros přeplavili z Evropy do Asie a Antigonos připlul s loďstvem do Efesu. Sem se k Antigonovi dostavili satrapové Kárie Asandros a Lýdie Menandros (srov. výše)Antigonos se od moře vydal do Sard, kde u Kleopatry (viz předešlý rok) stále ještě pobýval Eumenés. Tomu se však podařilo uprchnout.

V téže době byl dvůr v Kilikii a zde sesadil Perdikkás z úřadu satrapy Filótu, přítele Kraterova, a nahradil ho Filoxenem, údajně Makedoncem nízkého původu (lovcem hlav/fygadothérou, srov. roky 323 a 322?). Také Archonta, satrapu Babylónie, který se přidal na stranu „mocných“, zbavil satrapie a na jeho místo jmenoval Dokimu. Archón se sice bránil, byl však raněn a posléze zemřel (byl satrapou od roku 323, Dokimos byl v úřadu jen do konce roku).

Současně byla již uzavřena symmachie mezi Ptolemaiem a většinou vládců na Kypru: s Níkokreontem ze Salamíny, Pásikratem ze Sol, Níkoklem z Pafu a Androklem z Amathúntu. Na královské straně zůstalo jen Marion (pozdější Arsinoé Kyperská), které koalice oblehla. Proti ptolemajovcům stál na straně královských na ostrově Aristonús z Pelly, jeden z Alexandrových tělesných strážců. Pravděpodobně ho podporovala královská flotila pod velením Kleitovým, jak lze usuzovat z pséfismatu občanů Nésa k poctě Thersippa, "přítele králů", Alexandrova diplomata, viz rok 333.

Ptolemaios se pravděpodobně na jaře také znovu oženil, a to s třetí dcerou Antipatrovou Eurydikou. Je ale možné, že se sňatek uskutečnil až po smrti Perdikkově nebo dokonce po Triparadeisu na konci roku. Před svatbou se rozešel s Peršankou Artakamou, s níž byl ženat od súské svatby roku 324 (s Eurydikou do roku 317). Prvorozeným synem Ptolemaiovým se stal Ptolemaios, jemuž dějiny daly pro jeho výbušnou povahu přízvisko Keraunos/Blesk, následoval Meleagros, rovněž krátce král v Makedonii, pak syn, jehož jméno neznáme (snad Ptolemaios; zavraždil ho nevlastní bratr Ptolemaios II. při svém nástupu na trůn), Lýsandrá, choť Agathoklea Thráckého, a Ptolemáis, poslední manželka Démétria Polirkéta. 

Na jaře přešel od „královských“ na stranu „mocných“ k Antigonovi Neoptolemos, satrapa armenský (srov. výše)V dubnu prošel Perdikkás s králi z Kilikie Syrií k hranicím Egypta. V téže době v Anatolii vytáhl Eumenés s vojskem do Armenie proti Neoptolemovi a porazil ho v bitvě. Neoptolemos uprchl k Antipatrovi a Kraterovi: Antipatros byl na cestě do Kilikie, Krateros do Kappadokie.

V květnu konal Perdikkás se dvorem na egyptských hranicích shromáždění vojska (v babylónském měsíci ajjaru/mezi 21. květnem až 20. června roku 321). V Pélúsiu zakotvila královská flotila, jíž zde velel Attalos, Perdikkův zeť, manžel jeho sestry Atalanty.

Shromáždění makedonské armády byl přítomen mimo jiné Ptolemaios. Třebaže odsouzen jako rebel, ve vojsku se ozvalo hodně hlasů proti Perdikkovi. U Pélúsia se Perdikkovi s vojskem nepodařil přechod přes Nil; na dva tisíce mužů přišlo o život, z toho nejvíce zahubeno krokodýly. Část vojska tehdy přešla k Ptolemaiovi. V následujícím boji o pevnost Kamélón teichos/Pevnost velbloudů, se dokázal Ptolemaios udržet. Aby si nepřátelé mysleli, že jeho armáda je početnější, dal za pochodující šiky hnát dobytek s uvázaným chrastím, z čehož povstal velký oblak prachu. Možná tím dojmem ovlivnil postoje řady důstojníků královské strany. 

Na začátku června se Perdikkovi nezdařil další přechod přes Nil, tentokrát u Memfidy. Zde byl na jistém ostrůvku v řece zavražděn nespokojenci, mezi nimiž figurovali Peithón, satrapa Médie, Arrhabaios, Antigenés, nyní velitel elitního pluku makedonské pěchoty/argyraspides, Seleukos, velitel elitního jízdního oddílu atd. • Popravena byla pučisty též Perdikkova sestra Atalanté, manželka Attalova. Vdova po Perdikkovi Níkaia I., dcera Antipatrova, se ještě na konci t. r. nebo napřesrok vdala za Lýsimacha.

Mezi událostmi v Egyptě u Velbloudí pevnosti a bitvou v Kappadokii leželo deset dnů. Dva dny po zavraždění Perdikky dorazila ke dvoru zpráva, že kdesi v Kappadokii porazil ve velké bitvě Eumenés vojsko „mocných“ pod Kraterem (I.) a Neoptolemem: Neoptolemos i Krateros (I.) padli. • Kraterův syn s Filou I. (srov. říjen předešlého roku) se narodil jako pohrobek: Krateros (II.) pak byl otcem Alexandra Korinthského.

Tím skončila první válka diadochů, která vypukla na začátku roku. V červnu jmenovali noví kolektivní vládci u dvora Peithóna a Arrhabaia za epimeléty, vlastně poručníky obou nominálně vládnoucích králů. Eumenés byl s padesáti ostatními armádními představiteli "královské strany" odsouzen na smrt.

Pak se vojsko z Egypta rozešlo. Antigonos s loďstvem bojoval úspěšně na Kypru, Antipatros se vrátil do Syrie. V Anatolii převzali iniciativu „mocní“. Eumenés byl vytlačován z posic, Alketás, Perdikkův bratr, se od něho, od Helléna, oddělil. Attalos vyplul z Pélúsia do Tyru, který mu byl předán Archeláem, posádkovým velitelem/frúrarchem; ve městě uložil předtím Perdikkás tři sta talentů. Oba se pak s loďstvem plavili podél pamfýlského, lykijského a kárského pobřeží, kde se spojili „královští“ pod Alketou, Dokimem, Attalem a Archeláem. Spolu dobyli Knidos a Kaunos, ale od Rhodu byli odraženi rhodským stratégem Démarátem.

Mezitím vybíral Eumenés kontribuce v Aiolidě a pak zase odešel za Kleopatrou do Sard. Antigonovci rozšiřovali po jeho ležení listy vypisující  na Eumenovu hlavu velkou odměnu, ale k atentátu se nikdo neodhodlal. Eumenés mužstvu poděkoval a tvrdil, že psaní složil on sám, aby vyzkoušel věrnost vojáků. 

Dvůr s jádrem vojska se z Egypta odebral do Syrie, kde byla kdesi na severu země na místě zvaném Triparadeisos konána konference předáků a shromáždění makedonského vojska o uspořádání říše po smrti Perdikkově.

Královna Eurydiké III., manželka Filippa III., chtěla řídit záležitosti svého chorého chotě sama. Po příchodu Antipatra a Antigona do Triparadeisu složili Peithón a Arrhabaios své úřady epimelétů. Epimelétem králů byl nyní jmenován Antipatros.

Vypukly nové nepokoje ve vojsku, které mimo jiné ještě nedostalo dary slibované ještě Alexandrem Velikým. Neklid byl urovnán a uzavřeny tzv. triparadeiské dohody o novém uspořádání říše Makedonů (srov. s babylónskými roku 323):

1. Antipatros byl uznán za poručníka nad králi s neomezenou rozhodovací pravomocí/epimelétés autokratór

2. magnáti vyhlásili válku „královským“, které vedl Eumenés: vrchním velitelem pro tuto válku, stratégem, jmenován Antigonos,

3. Kassandros se stal Antigonovým podvelitelem, oficiálně chíliarchem jízdy (namísto Seleuka),

4. Antigonos byl jmenován stratégem královské armády v Asii a stratégem Asie/stratégos tés basilikés dynameós kai stratégos tés Asiás,

5. vrchním velitelem horních satrapií byl potvrzen Peithón (srov. rok 323 a 319),

6. nebyl nově obsazen post říšského chíliarcha (srov. pak rok 319) a snížena moc hipparchie,

7. novými osobními strážci/sómatofylakes králů byli jmenováni: Autolykos, syn Agathokleův, Amyntás, syn Alexandrův a bratr Peukestův, Ptolemaios, syn Ptolemaiův (padl roku 334, viz rok 323), a Alexandros, syn Polyperchontův (srov. rok 323),

8. Antigenés měl dopravit ze Súsiány peníze pro armádu (srov. vzpouru výše) a

9. bylo nově provedeno přidělení části satrapií:

Malá Frygie - Arrhabaios potvrzen (jmenován byl již předešlého roku, v úřadu do roku 318),

Lýdie - Kleitos (v úřadu do roku 318). Původní satrapa Menandros toho roku buď zemřel (viz výše), nebo byl povolán k vojsku (viz rok 319),

Kappadokie - Níkánór (v úřadu do roku 311),

Kilikie - Filoxenos, bývalý satrapa Kárie, nahradil Filótu, který byl v úřadu od roku 324; o Filoxenovi již dále není zmínek (a jméno přímého nástupce neznáme, je možné, že byla podřízena Syrii?),

Mesopotamie a Arbélítis - Amfimachos (v úřadě do roku 318), namísto Arkesiláa, který úřadoval od roku 331,

Babylónie - Seleukos namísto Dokima (viz výše; satrapou do roku 316),

Súsiána - Antigenés vystřídal Koina a úřadoval do roku 317, zároveň velitel argyraspidů,

Parthie a Hyrkánie - namísto Frataferna, který úřadoval od roku 323, jmenován Filippos (ve funkci do roku 318; srov. níže),

Baktrie a Sogdiána - Stásánór ze Sol na Kypru namísto Filippa (viz předešlý), který odešel do Parthie. Stásánór byl od roku 323 satrapou Arie a Drangiány (v Baktrii zůstal do roku 316), a

Aria a Drangiána - jistý Stásandros z Kypru (Pafu?), v úřadu do roku 316: je pravděpodobnější, že Stásánór a Stásandros jsou jedna a táž osoba, tzn. že obě satrapie byly pod jednou správou.

Ostatní satrapie byly obsazeny podle babylónské dohody roku 323.

Dohody z Triparadeisu byly zveřejněny pravděpodobně dne 10. arachsamna/25. listopadu. Tím okamžikem vypukla druhá válka diadochů, která trvala do roku 319. Na jedné straně fronty stáli „královští“, jejichž nejvyšší autoritou byl Eumenés, na druhé „mocní“ pod vedením Antipatrovým, kteří po smrti Perdikky ovládli královský dvůr. Na jejich straně ovšem stáli též autonomisté (např. Ptolemaios). Strana královských byla co do zdrojů, sympatisantů a armádních počtů podstatně slabší.

V prosinci dorazil do své satrapie Seleukos. Dosavadní satrapa Babylónie Dokimos zemi opustil již předtím, poněvadž se přidal ke straně „královských“ na anatolském pobřeží (viz výše).

V Babylónu stále pokračovaly práce na odstraňování rumu z Mardukova chrámu Esangily, které byly Alexandrem Velkým zahájeny již roku 331. Tehdy prý po dva měsíce odstraňovalo rum na deset tisíc pracovníků. Práce, o jejichž intensitě nemáme zpráv, byly zastaveny až po šedesáti letech za vlády Antiocha Sótéra. K úplné rekonstrukci chrámu a zikkurratu (tzv. babylónské věže) nikdy nedošlo.

V letech 321 až 316, tedy v době, kdy byl Seleukos satrapou Babylónie, byla jím na místě starého sídliště Ópis založena Seleukeia na Tigridu, jedno z největších měst starého věku.

V prosinci dorazil Antipatros k Sardám a Eumenés uprchl do Frygie. Antipatros vyčetl Kleopatře její vztah k Eumenovi a Perdikkovi. V téže době porazili „královští“ Attalos s Alketou jednoho z „mocných“ Asandra.

Pozemní vojsko „mocných“ se ze Sard hnulo k Helléspontu. Cestou vypukla hádka mezi Kassandrem, Antipatrovým synem, a Antigonem, jemuž byl Kassandros velitelsky podřízen. Antipatros hádku urovnal a rovněž uklidnil vojáky s jejich novými finančními požadavky na Helléspontu. Jedné prosincové noci přešel Antipatros s oběma králi a s vojskem Helléspontos a přezimoval u Lýsimacha, satrapy Thrákie.

V zimovišti na hlavu Eumenovu vypsali odměnu ve výši jednoho sta talentů (tj. téměř tři tuny raženého stříbra). Zde se pravděpodobně také konala svatba Lýsimacha s Níkaiou, dcerou Antipatrovou a čerstvou vdovou po Perdikkovi (viz výše).

Eumenés přezimoval s částí „královských“ oddílů v Kelainách na Maiandru. Další vůdcové „královských“ Alketás, Attalos a Dokimos se však nadále nechtěli spojovat s Eumenem nebo mu dokonce podléhat - Eumenés byl Hellén, oni Makedonci.

Na podzim nebo v zimě téhož roku, rozhodně po Triparadeisu, se konala svatba Antigonova syna Démétria (ročník 337) s Filou (I.), o patnáct let starší dcerou Antipatrovou, červnovou vdovou po Kraterovi (I.) a matkou novorozeněte Kratera (II.). Přes všechny peripetie a chronickou nevěru bisexuálního Démétria Fila manžela neopustila anipo Ipsu, srov. její smrti roku 287. Měli spolu syna Antigona II., pozdějšího krále, a dceru Stratoníku (I.), manželku Seleukovu a Antiochovu. Zřejmě jako jediná z antigonovských královen se jí dostalo kultovních poct: v Athénách, Lampsaku a na Samu byla ctěna jako Afrodíta. 

Zřejmě ještě na konci t. r. nebo již začátkem příštího roku se do Thrákie k Antipatrovi dostavil Fókión, aby požádal o osvobození Athén od makedonské posádky. Byl odmítnut. V Athénách tehdy poprvé vystoupil Menandros, a bylo to zároveň jeho první vítězství s komédií na divadle (srov. rok 342).

Římany potkala těžká porážka v soutěsce u Caudia v Samniu. Celé vojsko i s konsuly muselo z obklíčení odejít beze zbraní pod samnitským jhem, symbolicky sestaveného ze tří kopí. V nouzi uzavřené příměří nebylo v Římě uznáno a nemělo v této samnitské válce dlouhého trvání. 

Velitelem vítězných Samnitů byl Gavius Pontius. Jeho otec, slavný válečník Herennius Pontius, radil Římany nepobíjet. Římané vydali všechny ručitele míru Samnitům, ti je ale odmítli přijmout (srov. obdobu z roku 136)Caudijskou ostudu pokládali Římané za jedno z nejhorších národních pokoření, viz další katastrofy v indexu s. v. legie, vojenství. Viz jiné, dojímavější podání caudijské katastrofy s obdobou v hellénských dějích roku 544. Konsul Veturius, podobně jako mnoho dalších Římanů, se později těžce zadlužil a poskytl svého zřejmě nezletilého stejnojmenného syna jako záruku dluhu C. Plotiovi. Věřitel vynucoval na mladém Veturiovi bitím sex a ten ho udal konsulům: pachatel putoval do vězení. 

V Indii v Magadě, v nejsilnějším z království na severu subkontinentu, ukončil Čandragupta I., řec. Sandrokottos, z rodu Maurijů vládu dynastie devíti Nandů (byla u moci od roku asi 362). Mahápadmadhipati Nanda se svými osmi syny, z nichž nejvlivnější byl Sumalja, předtím Čandraguptu vyhnali ze země a on krátce žil v Alexandrově táboře (dobyvatelovo indické tažení trvalo 327 – 325). Odtud uprchl, bojoval proti posádkám, které v zemi Makedonci zanechali a pak se postavil Nandům; jak se přes celou Indii k nim dostal, s čí pomocí, známo není. Po jejich svržení roku 320 se rychle zmocnil celé Magadhy (vládl do roku 297, srov. rok 303). • Nandové byli prý nižšího původu, možná z kasty šúdrů (srov. rok 1). Čandragupta Maurja byl též z nižší kasty, podle jiných patřil mezi kšatrije. Jeho manželka Durdhara, o níž není nic známo, byla matkou následníka trůnu Bindusáry a stala se babičkou Ašóky.

Královým rádcem a vojevůdcem byl bráhman Čánakja alias Kautilja/Kautalja vulgo Višnugupta (asi 350-283, viz dále rok 297) z Taxil, autor příručky o vládnutí Arthašástra v patnácti částech („indický Machiavelli“). 

V téže době přišly do styku s buddhismem hinduistické státní útvary Vanga (srov. rok 450 a 245) v Bangle/Bengálsku a Kalinga na jihu Bengálska a na celém území dn. spolkového státu Uríša.

V Gudžarátu se stali nejmocnějšími Suráštrové, ve středu subkontinentu mezi řekami Narbada a Krišna existovala království Ándhrů, dále na jih Čólů, Čérů a Pandjů (předárijské národy a království, zřejmě drávidská).

V Číně zemřel císař Sien-wang/Xian (vládl od roku 369). Nástupcem se stal jeho syn Šen-ťing-wang/Shenjing (do roku 315). Za něho se pokusila skupina států vyvrátil Čchin/Qin, byla však poražena v bitvě v průsmyku Chan-ku/Hangu, viz rok 317.

************************************************************

320.

Ol. 115, 1

Damasiás z Amfipole

Neaichmos

a. u. c. 434

Q. Publilius Philo III. a L. Papirius Cursos II.

C. Maenius dict., L. Cornelius Lentulus dict. a T. manlius Imperiosus Torquatus dict. III.

Rok 4 Filippa III.

************************************************************

Na začátku roku odešel tehdy již nemocný Antipatros z Thrákie do Makedonie. Zároveň nanovo propukly spory Kassandra s Antigonem a Kassandros odešel za otcem do Makedonie.

Démádés, vůdce promakedonské strany v Athénách, a jeho syn Demeás, poslové Athénských, přišli k Antipatrovi, který však pro nemoc neúřadoval, a proto je přijal Kassandros. Žádali znovu (viz předešlý rok) o odvelení makedonské posádky z Múnichia. Kassandros oběma předhodil spojení s Antigonem, jako důkaz předložil dopisy a v rozčilení je dal oba popravit, třebaže byli státními diplomaty. • Tato událost se ovšem mohla stát i krátce před Antipatrovou smrtí následujícího roku.

V Evropě byl toho roku válečný klid. Oba králové s dvorem pobývali poprvé od roku 334 doma v Makedonii. Poručník králů Antipatros byl celou dobu nemocen.

V Asii se na jaře druhého roku druhé války diadochů Eumenés vypravil z Frygie do Kappadokie. Cestou ukončil revoltu části vojáků, když dal popravit jejich vůdce, důstojníka Perdikku (žádná přízeň se zavražděným správcem říše). V Kappadokii u osady Orkynia došlo k velké bitvě mezi Eumenem (dvacet tisíc mužů pěchoty a pět tisíc jízdy) a Antigonem (deset tisíc pěchoty a dva tisíce jízdy, k tomu třicet slonů), v níž byl díky zradě hipparcha Apollónida, podplaceného Antigonem, Eumenés poražen (Apollónidés ovšem jat a potrestán oběšením).

Eumenés ustoupil do Armenie, pak se ale do Kappadokie vrátil a rozpustil zde vojsko. S malým oddílem se uchýlil do pevnosti Nóra na hranicích Kappadokie s Lykáonií, kde byl Antigonem oblehnut. V Nórách Eumenés ztrávil zimu.

V zimě propukly v Antigonově vojsku v Lykáonii nepokoje. Na tři tisíce mužů se vzbouřilo a plenilo zemi až do Frygie (opět předložen požadavek výplaty Alexandrových darů?) a hrozilo, že se spojí s vojskem Alketovým, viz rok následující. Antigonos pověřil Leónidu, jednoho ze svých velitelů, aby rebely uklidnil, jemu se podařilo přesvědčit vojáky, že stojí na jejich straně a když opustili horský terén, zajal jejich vůdce Holkiu a další dva. Slíbili Antigonovi, že vzpouru ukončí, budou-li všichni jejich vojáci propuštěni domů do Makedonie/demobilisováni. Tak se také stalo a odešli pod velením Leónidovým (shodný s pozdějším stratégem Ptolemaiovým, cf. rok 309sq.?).

Ptolemaios obsadil Kypr. Spojeneckou smlouvu s místními vladaři měl uzavřenou již od minulého roku (viz další krok roku 313). Pak dobyl Syrii, on loďstvem, Níkánór po souši. Byla to první vojenská operace přinášející jednomu ze satrapů území jiných, aniž by o tom rozhodli králové a jejich rada. Přitom dobyl Ptolemaiův stratégos Níkánór mimo jiné Jerúsalém/řec. Hierosolyma (pl.), Ierúsalém/Hierúsalém (neskl.). • Poražené a zajaté Židy usadil Ptolemaios v Kýréně a Egyptě: byl to vlastně začátek židovské diaspory západním směrem (o tzv. babylónském exilu viz rok 587, srov. rok 309). Osobní svobodu jim zřejmě vrátil jeho syn Filadelfos, když jich, jak se tradovalo zjevně mezi alexandrijskými Židy, na návrh Aristaia, jednoho ze svých důvěrníků, 120 tisíc vykoupil od vojáků sloužících za králova otce v armádě, a to nákladem čtyř set nebo 460 talentů.  

Syrský satrapa Láomedón z Mytilény váhal se svou mocenskou orientací, nedržel s autonomisty, a byl proto Níkánórem zajat a dopraven do Egypta. Ze zajetí uprchl do Kárie k Alketovi, Perdikkovu bratrovi, tedy ke "královským".

Syrákúský stratégos Antandros a jeho bratr Agathoklés jako chíliarchos uspěli při pomoci Krotónským na polním tažení proti Bruttiům (srov. rok 318).

Zemřel Anaximenés z Lampsaku, učitel Alexandra Velikého, srov. o něm roku 322 (narodil se kolem roku 380)Kolem roku 320 se narodili Timón z Fleiúntu, skeptický filosof a literát, žák Pyrrhóna z Élidy (zemřel kolem roku 230 v Athénách), a Filitás či Filétás z Kóu nebo Rhodu, básník a grammatik, učitel Ptolemaia II. během králova pobytu na Kóu (další životní data neznáme); do jeho literárního kroužku patřil Theokritos Syrákúský.  

Nové, tentokrát úspěšné boje Římanů proti Samnitům, což pravděpodobně není důvěryhodný historický údaj; údajně šli tentokrát pode jho Samnité i s Herenniem Pontiem (viz předešlý rok a tam sjednané příměří a srov. rok 319sq.).

V Číně byly zavedeny do vojska jízdní oddíly.