049-051
***********************************************************
49. n. l.
Ol. 207, 1
Athénodóros z Aigia i
360 SE
296 AE
Deinofilos
a. u. c. 802
Q. Veranius a C. Pompeius Longinus Gallus
coss. suff. L. Mammius Pollio a Q. Allius Maximus
***********************************************************
V Římě na Nový rok Ti. Claudius slavil svatbu s Iulií Agrippinou (34), obviňované z vraždy jedem svého předcházejícího manžela C. Sallustia Passiena Crispa, rodného syna cos. roku 4 př. n. l. a adoptivního vnuka slavného historika (viz rok 41 a 54). V den svatby si vzal život Claudiův křivě obviněný vyhlédnutý zeť L. Silanus, viz rok předešlý.
Zřejmě dospěl k závěru, že by špatnému konci neunikl: jeho krásou vyhlášenou sestru senát vypověděl z Itálie. Claudius k posměchu Římanů konal v té souvislosti očistné oběti za krvesmilstvo (z něhož byl viněn Silánus se svou sestrou Iunií), když se právě sám oženil se svou neteří. K tomu zasnoubil svou dceru Claudii Octavii s Agrippininým synem L. Domitiem Ahenobarbem, viz rok následující.
Vnučka M. Vipsania Agrippy a pravnučka Augustova byla Claudiovou čtvrtou a poslední manželkou. Gaiova sestra, dcera Agrippiny starší a Germanika, staršího bratra Claudiova, se narodila 6. listopadu 15+ (nebo až roku následujícího?) v Ara/Oppidum Ubiorum, sídelní osadě Ubiů, nastávající Colonii Claudii Ara Agrippinensium/Köln, viz rok 50, a zavraždit ji dal vlastní syn L. Domitius Ahenobarbus-Nero v březnu roku 59. Milovala exaltovanou okázalost a za naumachie, kterou její manžel pořádal, seděla vedle něj oděna do vojenského pláště/paludamentum utkaného celého z nití ze zlata, jak to vynalezli tkalci v attalovských manufakturách, resp. Attalos II. (viz rok 138-; posledním příkladem zlatého tkaní ze starověku byl pohřební oděv Honoriův z roku 423+, srov. o tom v indexu s. v. mausóleion).
Claudius pro svatbu s neteří musel změnit zákon o příbuzenských sňatcích a senátory o veřejné prospěšnosti Claudiova sňatku přesvědčil řečnickým umem L. Vitellius, Claudiův důvěrník a otec budoucího císaře A. Vitellia. Sňatky se sestřenicemi zakázal až Theodosius I.
Po brutální likvidaci nevinného L. Silana sprovodila Agrippina ze světa sokyni v klání o sňatek s Claudiem. Nastrčila udavače, že Lollia Paulina konsultovala astrology a že se na sňatek tázala věštců ve veleslavné Apollónově věštírně v Klaru u Kolofónu, srov. rok 738. Claudius ji ani nevyslechl, označil Lollii za státu nebezpečnou osobu a senát ji vypověděl z Itálie a až na pět milionů séstertiů jí zabavil celý ohromný majetek. Agrippině to bylo málo: poslala za Lollií vojáka v hodnosti tribuna a ten ji donutil k sebevraždě. Podobně zlikvidovala Agrippina jistou Calpurnii, pravděpodobně milenku principovu, viz rok 48, o níž kdesi v soukromí indolentní Claudius neopatrně prohlásil, že je krásná...
Princeps Claudius vyhnal z Říma židovskou sektu křesťanů, "neboť se neustále bouřili z podnětu Chréstova". Podle Cassia Diona nevyhnal všechny Židy, ačkoli jejich počty v metropoli narostly, ale při uchování vlastního životního stylu jim zakázal "konat shromáždění". S nimi dal Claudius vykázat z Itálie astrology, povolání či označení odjakživa velmi "internacionální".
Zcela zrušil druidské kulty spojené s lidskými oběťmi; již Augustus na nich zakázal účast římským občanům, jehož adoptivní otec o kultovních obětech ještě nevěděl, činnost v Galliích zakázal druidům rovněž Tiberius. Viz jejich úplnou likvidaci roku 60+.
Vyhnání křesťanů t. r. lze po židovském pogromu na Ježíšovy vyznavače roku 36 v Jerúsalému pokládat za první státní římskou a polytheistickou persekuci křesťanů, diógmos, č. pronásledování n. protivenství. Za Claudia tedy, desetiletí po popravě zakladatele sekty, v říšské métropoli pravděpodobně již existovala křesťanská obec, kterou přijel navštívit podle pozdějšího podání "vyslanec (víry n. Ježíše)/apostolos, č. apoštol" Petr/Petros, vlastně Šim'ón Kéfá/"Skála"; o jménu a variacích viz v indexu s. v. Petros.
Třebaže se jeho pobyt v Římě obecně předpokládá, ale až v éře Neronově, není sebemenšího dokladu pro Petrův jakýkoli italský pobyt. V této době pravděpodobně již nebyl zakládajícím patriarchou antiošským, viz rok 37. Petros je pokládán za prvního biskupa/papeže římského, ale pevného data z jeho života neznáme, viz dále rok 64.
V této době pravděpodobně existovaly organisované skupiny křesťanů mezi židovskou populací v Damasku a v Dekapoli a v Antiocheji n. Orontem asi již docházelo ke konversím prvních (nežidovských) polytheistů na křesťanství; pravděpodobně ještě před "proměnou Sa'ula v Paula".
Claudius prosadil v senátu opravu chrámu Afrodíty/Venuše Erycké stojícího v ruinách na Sicílii. Založen byl údajně Aineiou/Aeneou. • Praefectem annonae byl toho roku Pompeius Paulinus, pravděpodobně otec n. bratr druhé manželky Senekovy Pompeie Pauliny, s níž se t. r. po návratu z exilu oženil. Manželství zůstalo bezdětné a roku 65, kdy byl Seneca donucen si vzít život, doprovázela ho v smrti. Nero však nakázal, aby jí rány ovázali a uchovali ji při životě. Zemřela prý jen o několik let později.
Pompeius Paulinus byl později legátem dolnogermánských legií, viz rok 58. Do dějin vstoupil syn asi stejnojmenného rytíře rodem z Arelaty svou stolovací náročností: jeho lidé se museli na cestách tahat s jídelním servisem o váze dvou tisíc liber stříbra, tj. c. 655 kilogramů. Později za Nerona se podle všeho dění v Římě neúčastnil ani o něm není zmínky z doby po Neronově pádu.
Jiným náročným stolovníkem byl otrok Drusilianus Rotundus, Claudiův dispensator v Přední Hispánii. Cestoval s mísou o váze pěti set liber, na jejíž výrobu se musela postavit speciální dílna/officina. Do sady k ní patřilo osm dalších "misek" po 250 librách.
Z korsického exilu se do Říma povolán Claudiem vrátil L. Annaeus Seneca, viz rok 41. Claudius mu svěřil praetorský úřad a z podnětu Agrippinina ho pověřil roku 50 výchovou svého adoptivního syna a budoucího vraha L. Domitia Ahenobarba (Nerona), nikoli ovšem svého vlastního (?), o čtyři roky mladšího syna Britannika. Milovník filosofických rozprav a literát Seneca býval Agrippininým milencem a jedním z nejbohatších mužů říše; za vlády Nerona se stane nejbohatším z Římanů.
Principa Claudia neměl "filosof" v lásce a po jeho smrti složil zachovaný satyrický hanopis s řeckým názvem Apocolocynthosis, Zdýnovatění Claudiovo: bylo to ošklivé lezení do zadku chlapeckému Neronovi, novému říšepánu. Claudiem opovrhoval i Senekův bratr L. Iunius Gallió Annaeanus, třebaže se klan Annaeů měl za něho velmi dobře a vyhříval se na výsluní jeho přízně.
Dosavadní paedogogové Domitiovi/Neronona Claudia Beryllus/Béryllos a Anicetus/Aníkétos nebyli nijak odstaveni. Jejich svěřenec jim důvěřoval více než matce a po nástupu k moci roku 54 jmenoval Bérylla tajemníkem pro veškerou řeckou korespondenci, tedy ministrem pro východní části říše, ab epistulis graecis, a Aníkéta velitele flotily v Mísénu, tedy poloviny římského válečného námořnictva.
Mezi Neronovy vychovatele patřil od tohoto roku i kněz Sarápidova kultu a stoický filosof Chairémón z Alexandreie, který ve své vlasti pravděpodobně učil grammatice a měl na starosti určitou část knihovny Múseia. Egypťan sepsal po názvem Hieroglyfika rovněž spisek o egyptském písmu, též o astrologii a k tomu se věnoval egyptským dějinám; vše v řečtině a nedochováno. V Římě fungoval jako učitel Nerónův, viz rok 54.
V Itúraji zemřel vládce Soaimos n. Soemos/lat. Sohaemus panující od roku 38. Jeho minimocnářství s titulem připadlo z vůle Ti. Claudia čerstvému chalkidskému králi Héródovi Agrippovi II., synovi Héróda Agrippy I., viz rok 44 a 48. Králem Iúdaie nikdy Římany jmenován nebyl. Roku 52 nebo 53 od římského vládce dostal ještě ke své bývalé Lýsaniově doméně, viz rok 36- a 41+, území bývalé Filippovy tetrarchie (Bataneia, Gaulanítis a Tráchónítis) a k tomu území jistého Vara/Uara neznámého rozsahu, snad Agrippova vlastního dvořana (jinde v pramenech je jmenován jako Noaros, příbuzný Soaima). Rok na to Agrippovi II. Nero přidal Tiberiadu a dvě další města s okolím. O osudu Héródova vlastního syna Aristobúla Chalkidského viz 48 a 54.
Věrozvěst na cestách. Paulos/Pavel, jemuž s dalšími Ježíšovými současníky křesťané říkají apostolos/apoštol, třebaže se nikdy osobně s Ježíšem nesetkal, cestoval do Hellady a strávil tu tři roky. Obcím křesťanských Židů určil stravovací zvyky odlišné od jejich tradiční podoby monotheismu, zavrhl zvyk mužské obřízky a vyzýval, kam přišel, k přechodu ke „křesťanství“, srov. rok 36. Roku 51 byl v Korinthu předvolán ke správci provincie Acháie L. Iuniovi Gallionovi Annaeanovi, staršímu bratrovi miliardáře Seneky, srov. roky 39 a 65. Následky pro jeho misijní činnost to nemělo žádné; viz více v indexu s. v. křesťanství.
Parthové nespokojení s vládou Gotarza II., viz rok 47, vyslali ke Claudiovi vyslance s žádostí o vydání Meherdáta (též Miradátés, Meiridátés a Meredátés, tedy vlastně Mithridátés), Vonónova syna a vnuka Fraáta IV. Princeps jim vyhověl a v okamžiku triumfu nad soupeřící velmocí poučil budoucího krále králů jak se má chovat k poddaným, nikoli jako k otrokům a spravedlivě, a správce Syrie C. Cassius Longinus, cos. suff. 30, správce Asie roku 40 a znalec práva (viz jeho výklad o právech otrokářských roku 61 a v indexu, s. v. otroci), který zdárně obnovil morálku syrské armády, dostal nařízeno doprovodit Meherdáta k Eufrátu (nikoli však dosadit na trůn; viz o prokonsulovi dále rok 65). K Zeugmatu se pak sjeli Meherdátovi parthští straníci a s nimi král orrhoénských Arabů Akbaros/Agbar V. Ukkámá, "Černý" (viz rok 4- a 7+; jeho druhá vláda od roku 13+ do 50).
Tím skončila princova sláva. Agbar ho několik dnů hostil v Edesse a pak se princ přes Cassiovo varování ale na Arabovu radu pustil do Mesopotamie oklikou přes Armenii podél horního toku Tigridu, kde v horách začínala zima. Oslabená výprava se na severu Mesopotamie spojila s vojskem blíže neznámého Karrhéna/lat. Carena, pravděpodobně vojevůdce ve službách Meherdátových, a táhli do Adiabény, jejíž král Izatés II. se rovněž vydával za Meherdátova spojence (viz o něm roku 36).
Usurpátorovo vojsko se cestou zmocnilo několika opevněných míst, lokality zvané Ninos (bývá moderními historiky pokládána za assyrské Ninua rozvalené roku 612-, viz) a pevnosti v okolí starých Gaugamél.
Ve stejný čas obětoval Gotarzés na hoře Sanbúlos neznámé polohy místnímu z bohů připodobněného Hellény k Hérákleovi (srov. seleukovský oltář se sochou Hérákleovou na behistúnské skále z roku 148, viz o tom rok 149-). Obě armády od sebe dělila řeka neznámé polohy Korma.
Gotarzovi se podařilo odlákat z Meherdátova vojska adiabénského krále Izata II. i orrhoénského Abgara V. a v nejméně vhodný okamžik se Meherdátés rozhodl pro bitvu, v níž byl poražen a zradou vydán vítězi v řetězech. Gotarzés mu dal uříznout obě uši (pouze tělesně nedotčený Arsakovec směl na trůn, srov. tělesnou integritu perských králů a židovských kněží, rok 40-), ale nechal nešťastníka naživu (asi c. 30, další jeho osud neznáme).
Ani ve svých posledních dvou letech neměl Gotarzés II. klid od usurpátorů. Po likvidaci římského pokusu dosadit na ktésifóntský trůn vlastního chráněnce se c. 50 prohlásil v Margianě/Merv králem jistý Sanabarés. Jako Arsakés XXV. Sanabarés vládl jako vzdorokrál čtyř Arsakovců do roku 65. Bývá ztotožňován s králem indo-parthského království téhož jména. O celé této době nevíme téměř nic, srov. spekulaci, že jde o jednoho z předků Sásánovců.
V Británii legát P. Ostorius Scapula po pacifikaci Icenů, viz rok 47, vytáhl na druhou stranu Anglie. Pustošil území Ceangů/Cangů severně od soudobých hranic Walesu v Cheshire, a Brigantů žijících severně od Ceangů. Viz dále rok 50.
Zřejmě založena u Camulodunu na místě vyklizeného ležení, viz rok 43, první římská osada v Británii Colonia (Claudia?) Victrix, pozd. Colonia Claudia Victricensis Camulodunensium. Kolem tohoto roku byla založena mezi Dobunny pevnost, z níž se v trajánské době vyvinulo město Corinium Dobunnorum, dn. Cirencester.
V Číně se poprvé, jak se soudívá, objevily pravé neštovice.
***********************************************************
50. n. l.
Ol. 207,2
361 SE
297 AE
neznámý
a. u. c. 803
C. Antistius Vetus II a M. Suillius Nerullinus
***********************************************************
V Římě Ti. Claudius adoptoval 25. února Lucia, syna Cn. Domitia Ahenobarba (zemřel roku 40) s Agrippinou Mladší z jejího prvního manželství, sestrou Gaiovou, pod jménem Nero Claudius Caesar Augustus Germanicus známého v historii jako Nero. Jeho otec na zprávu o narození dítěte tehdy v prosinci roku 37 prohlásil: „Ze mne a z téhle ženy nemohl povstat dobrý člověk.“
Claudius se rozhodl osudově s hořkostí podobné příběhům Augustových vnuků a Liviina syna Tiberia. Svěřil Neronovi do péče svého vlastního syna Britannika, ačkoli byl jen o čtyři roky mladší. Třináctiletý Nero si ještě jako kluk rychle navykl zastupovat adoptivního otce v čele státu, což poprvé mohl už t. r., když Claudius ochořel. Vládla ovšem Agrippina.
Agrippina posléze vyzískala na Claudiovi titul Augusta, první takový po Livii a Antonii: Iulia Augusta Agrippina. Britannikova dosavadního vychovatele Sósibia zlikvidovala (51) prostým obviněním, že se spikl proti jejímu synovi Neronovi (viz vychovatelovu "morálku" roku 47). Následujícího roku byl Nero předčasně obléknut do mužské togy, toga virilis, (nebylo mu čtrnáct), senát mu udělil prokonsulské pravomoci mimo Řím, titul princeps iuventutis, předák mládeže s tím, že ve dvaceti se stane konsulem (rovněž předčasně; zákonná doba činila tehdy 33 roků věku - za republiky to byly 43 roky, ale viz příklad devatenáctiletého Augusta).
Agrippina ovládla dvůr a na její straně stáli také tajemníci Narcissus a Pallas, který se nejvíce o adopci Neronovu zasloužil a stal se jedním z milenců Agripinny (Callistus mezitím zemřel přirozenou smrtí, datum neznáme). - Fascinuje, jak Claudiova indolence ničila římské elity a s jakou lehkostí se dal ovládat s nejhoršími důsledky pro své okolí. Nicméně na chod říše, na život provincií, fungování armády a na kontrolu zahraniční politiky neměl ani takový slaboch špatný vliv: pro dějiny to byl Claudius, kdo připojil k říši Británii.
V Edesse, metropoli orrhoénského království, zemřel někdy v této době Abgar V. Ukkámá, "Černý" (první vláda v letech snad 4 př. n. l. do 7 n. l., druhá 13-50?). Kromě událostí předcházejícího roku, kdy se projevil jako proradný exponent parthské protiřímské politiky, o jeho vládě nevíme nic, srov. rok 36. Lze mimo jiné předpokládat, že Abgar se nesnesl se svým bratrem Ma'núem v otázkách vztahu ke spojencům. Římany býval označován za krále.
Nástupcem se stal jeho syn Ma'nú V. a po jeho smrti roku 57 (?) vládl do roku 71 (?) orrhoénským Arabům jeho bratr Ma'nú VI. Po něm do roku 91 vládl tohoto syn Abgar VI. Ani o činech těchto dynastů není nic známo, snad to, že od dob Abgara V. získávalo v zemi posice křesťanství, srov. rok 36+, rok 301 a viz v indexu s. v. křesťanství.
V Germánii P. Pomponius Secundus, viz rok 47, odrazil útok Chattů plenících římskou Horní Germánii. Chatty obtížené kořistí a nepozorné nočním přepadem z části rozprášily spojenecké oddíly Vangionů a Nemetů doprovázené římskou jízdou, z části narazili na Pomponiovi legie před pohořím Taunus. Chattové se však bitvě vyhnuli a poslali do Říma rukojmí míru.
Během expedice bylo osvobozeno ještě několik, zřejmě posledních legionářů z varovské porážky roku 9+, kteří prožili čtyřicet let v germánském otroctví. Pomponius Secundus, který ve své době proslul jako vážený autor tragédií (žádné dílo se nedochovalo), byl Claudiem a senátem vyznamenán triumfátorskými poctami. O dalším dění v Germániích viz rok 58.
Král Hermundurů Vibilius, viz rok 18, někdy v této době porazil oslabené Chatty, kteří žili ve věčných sporech s Cherusky, a zasloužil se o převrat u Quádů. Jejich král Vannius, který byl díky Drusovi Iuliovi Caesarovi u moci od roku 19 a tehdy též Vibilia zbavil vlády nad částí bývalé marboduovské říše (zřejmě části Boiohaima), držel po celou dobu při Římanech. Za spojence měl sarmatské Iazygy a v dlouhé době míru země i král zbohatly.
Doma mu však povstala oposice vedená syny vlastní sestry Vangionem a Sidonem. Vibilius Hermundurský společně s Lugii-Vandaly povstalce podpořili invasí a Vannius se svými Sarmaty byl poražen v poli. Prchl k Dunaji, kde kotvilo římské loďstvo. Předtím marně žádal o Claudiovu pomoc, neboť v Římě se obávali neznámé síly "slezských" Lugiů, kdyby dorazila k břehům Dunaje (poznají to o několik staletí později): oni však, jak se zdá, táhli pouze vyplenit Vanniovo bohaté království.
Vannius se směl se svou družinou usadit v římské Pannonii, kde dostali pozemky. Vangio a Sido si regnum vannianum rozdělili; Římané s nimi byli spokojeni pro jejich "vynikající věrnost". Doba a místa jejich vlád ani jména nástupců známa nejsou; srov. u roku 18+.
Na nátlak Agrippinin byla na místě sídelní osady Ubiů-Agrippiňanů Ara Ubiorum, kde se narodila, založena Ti. Claudiem Colonia Claudia Ara Agrippinensium (CCAA), budoucí Köln/Kolín, srov. pod Germáni a rok 38- (cf. též souvislost se jménem M. Vipsania Agrippy, jejího děda). Už z roku c. 40 pochází nejstarší uchovaná stavební pozoruhodnost města, patnáct metrů vysoký náhrobek veterána Páté legie Skřivánčí/legio v. alauda L. Poblicia s rodinou. Zbytky městských hradeb původně o délce čtyř kilometrů jsou z konce vlády Domitianovy.
Někdy během Claudiovy vlády se stala kolonií pannonská Sabaria/Savaria, Colonia Claudia Sabaria, dnešní Szombathely. Od Traiana byla správním střediskem První Pannonie, Pannonia prima, dříve zvané Horní, P. superior. Tím pádem je Sz. nejstarším městem na území soudobého Maďarska.
V Británii na jihozápadu Anglie ustavil v Římě vychovaný Ti. Claudius Cogidubnus protektorátní království Belgů a Atrebatů. Legát provincie P. Ostorius Scapula vytáhl na Silury v jižním Walesu, v jejichž čele se objevil roku 43 zahnaný vévoda Catuvellaunů Caratacus/Karatákos (welšský Caradog), zřejmě syn Cunobelinův, viz rok 54-. Spojil se se severními sousedy Silurů Ordoviky a celý dnešní Wales byl ve válce s Římem, viz rok následující.
Někdy v této době se mohl narodit astronom Kleomédés, autor spisu o dvou knihách O kruhovitém pohybu vesmírných těles. Kompedium znalostí své doby zdůvodňující, proč je Země kulatá, se dochovalo, o autorovi není nic známo; vznik díla bývá limitován až pozdním čtvrtým stoletím. Vzhledem k jeho polemice s Epikúrem se předpokládá, že Kleomédés patřil ke stoikům.
V Alexandrii někdy v této době přišel fysik Hérón s principem parního stroje: jeho aiolofilos/"přítel větrů" byl jeho předchůdcem. V době laciné živé pracovní síly nebyly podobné technické vynálezy ničím jiným než hračkami. Mathematik, vynálezce a inženýr/méchanikos Hérón, autor nejméně třinácti odborných spisů, zemřel někdy po roce 62, neboť zmiňuje jedno (částečné) zatmění Měsíce roku 62 (13. března; v 60. letech bylo ovšem v regionu též několik úplných zatmění).
V Římě léčil a psal veršované lékařské a farmaceutické spisy vážený Servilius Democrates/Démokratés; o jeho původu není známo. Někdy v této době složil Dórotheos ze Sídónu v hexametrech astrologický výklad s horoskopy o pěti knihách. Byl přeložen do perštiny a arabštiny a měl vliv na středověkou Evropu. Dámostratos/Démostratos, údajně senátor z Apameie Syrské, historik a paradoxograf, sepsal dvacet knih o rybách a rybolovu Halieutika, též o věštění z vod, o kamenech a další pozoruhodnosti; znám pouze z citací. Jména dalších autorů halieutik viz v indexu s. v. ryby.
Ve stejné době, popř. až c. 90, srov. tam, snad vznikla řecká "Cesta kolem Rudého moře"/Periplús tés Erythrás thalassés/lat. Periplus maris Erythraei neznámého autora. Někdy v této době psal Aufidius Bassus, epikúrik vyznáním, své dějiny válek s Germány a Historiae, které sice současnící i potomci hojně citovali, nicméně nevíme o nich v podstatě vůbec nic, ani to, o jakém úseku pojednávaly. Na Bassa navazoval v psaní dějin C. Plinius Secundus, autor encyklopedie Naturalis historia, srov. rok 79+.
Grammatik M. Valerius Probus z Bérýtu psal někdy v této době komentáře k latinským klasikům. Rhétór Akúsiláos z Athén někdy v této době dorazil do Říma a velké jméno si udělal za Galby. Vydělal a rodným Athénám odkázal milion séstertiů n. drachem (tedy čtyřikrát tolik).
Kolem roku 50 už stálo v Mexiku město Teotihuacán.
***********************************************************
51.
Ol. 207,3
362 SE
298 AE
neznámý
a. u. c. 804
Ti. Claudius V a Ser. Cornelius Scipio Salvidienus Orfitus
coss. suff. T. Flavius Vespasianus I (od 1. listopadu do 31. prosince) a L. Calventinus Vetus Carminius
***********************************************************
V Parthii zemřel na nemoc po neklidné vládě král Arsakés XXIV. Gotarzés II., který byl u moci či spoluvládl s bratrem Vardánem I. od roku 38, samostatně na trůnu od roku 47 (podle jiného pramene zavražděn). Šlechtici určili za nástupce Arsaka XXVI. Vonóna II., dosud údělného vládce v Médii Atropaténě. V jakém byl vztahu k Vonónovi I. a dalším Arsakovcům, známo není. Brzy však zemřel, pravděpodobně po několika měsících, a královláda přešla na jeho syna s jistou hellénskou milenkou Arsaka XXVII. Vologasa I. (řec. mj. též Uologaisos/Uologesés čili Vologaisés n. Vologaisos, lat. Vologaeses, parth. Baláš/Valagaš; na trůnu do 78). Vyzdvižen byl dohodou svých sourozenců. Byl prvním z Arsakovců, který dával na mince aramajské nápisy a městům namísto hellénských jmen domorodá. Kdesi v kraji kolem Seleukeie a Ktésifóntu (poloha neznáma) založil město Vologesias/Ologasia n. Vologesokerta, jíž se později mimo jiné dostalo chrámu Augustova.
Médii Atropaténskou, zhruba soudobý Ázerbájdžán, věnoval svému bratru Pakorovi a pro svého třetího bratra Tíridáta hledal příležitost v Armenii (viz rok 54), která se opět dostala do války mezi ibérskými sourozenci, viz rok 41. Stárnoucí Farasmanés Ibérský se obával rostoucí popularity svého syna Rhadamisty, který v očekávání nástupnictví nedokázal krotit svou netrpělivost. Předhodil tedy synovi Armenii, kde už dvakrát dostal k moci svého mladšího bratra Mithridáta; jejich vztahy zjevně nebyly dobré. Rhadamistos se u strýce v Armenii dobře zapsal a získal u dvora mezi domácí šlechtou sympatie.
Farasmanés mezitím našel záminku k válce: když žádal spojence o pomoc v boji proti Albáncům, Římané mu ji poskytli, Mithridátovi se do války nechtělo. Farasmanés tedy nyní vyslal s vojskem Rhadamistu, který zaskočeného Mithrididáta zahnal do hor a oblehl v pevnosti Gorneai/Gorneae, dn. arménské Garni s jediným zachovaným antických chrámem na území zaniklého bolševického imperia zvaného Sovětský svaz.
Pevnost měla římského praefecta Caelia Polliona a velitele garnisonu centuriona Casperia. Rhadamistos neúspěšný v obléhání praefecta uplatil, aby římského spojence Mithridáta zradil. Za příměří odcestoval Casperius za Farasmanem a do Syrie za jejím legátem C. Ummidiem Durmiem Quadratem (v úřadu zřejmě čerstvě do začátku 60. let), aby Mithrididáta zachránil, ale Caelius Pollio ho mezitím přemluvil, aby s Rhadamistem uzavřel mír a vydal se se svou rodinou do jeho rukou: Rhadamistos byl manželem Mithridátovy dcery Zénobie, Mithrididátés byl ženat s Farasmanovou dcerou, tedy Rhadamistovou sestrou. Když se tak stalo, dal ho Rhadamistos udusit pod haldou šatstva a svou sestru s dětmi povraždit.
Rhadamistos vládl v Armenii do roku 54, viz rok následující.
Sex. Afranius Burrus (narozen před rokem 15+ v Narbonnské Gallii) Claudiem jmenován po intrikách manželky Agrippiny mladší praefektem praetorio. Zůstal Agrippininým příznivcem a zajistil věrnost praetoriánů po likvidaci Claudiově o tři roky později.
Nahradil ve velení Lusia Getu a Rufria Crispina, kteří byli v úřadu od roku 43 n. 44, a v úřadu vydržel až do roku 62. Agrippina je pokládala za stoupence Messaliny a ochránce jejích dětí s Ti. Claudiem Octavie a Britannika. Crispinus byl od roku 44 prvním manželem Poppaey Sabiny (bylo jí tehdy čtrnáct) a měl s ní stejnojmenného syna. Nero je oba zahubil roku 66; viz rok 59 a 62.
První konsulát budoucího císaře Vespasiana. 24. října se mu s Domitillou v šestém římském obvodu v domě U granátového jablka/Ad malum punicum na Quirinálu narodil nejmladší syn T. Flavius Domitianus, budoucí císař (od roku 81, zavražděn roku 96).
L. Iunius Gallio Annaeanus prokonsulem v Acháji (51 - 52).
V Iúdaji vypukly nové násilnosti, tentokrát mezi Galilajskými Židy a Samarskými. Do toho přes policejní opatření procurátora Ventidia Cumana řádil v kraji lupič Eleazaros se svou bandou. Velkou část brigantů sice Římané zlikvidovali nebo zajali, viz o nich roku 54, předáci Samarských se však vypravili do Tyru, kde právě pobýval syrský legát C. Ummidius Durmius Quadratus, viz rok následující.
V Británii správce P. Ostorius Scapula s legiemi pronikl v silurské válce do Walesu a porazil v nepříznivém terénu Caratakovi Silury spojené s Ordoviky, viz rok předcházející. Římané zajali jeho manželku a dceru, jeho bratři se vzdali. Caratacus unikl na sever Anglie ke královně Brigantů, ale prořímská Cartimandua ho vydala Římanům.
Scapula, vyznamený triumfátorskými odznaky, odbojného velmože eskortoval do Říma, kde dal Claudius postavit vítězný oblouk nad sedmi králi a Brit byl veden v triumfálním průvodu. Prokázal tolik cti, že mu Římané darovali život a směl s rodinou trávit dny v Římě. Povolili mu údajně též promluvit a řeč zakončil slovy: "Uchováš-li mne při životě, budu věčným příkladem tvé laskavosti." Brit pak se svými bratry neopomněl poděkovat i Agrippině, která se slavnosti mezi nastoupenými vojáky účastnila též, až to budilo dojem, že je Claudiovým spoluvládcem. O Caratakově dalším osudu není nic známo.
Cartimanduu Brigantskou princeps Claudius bohatě odměnil. Nepohodla se s manželem Venutiem, rozvedla se s ním a provdala se za jeho zbrojnoše Vellocata, muž jistě neurozeného (nominálním králem byl do roku 69). Venutius se pak objevil v čele Silurů a válčil s Římany a Catuamanduou, viz dále rok 57. O silurské válce viz rok následující; o jejich pacifikaci viz rok 74.
Řím opět trpěl nedostatkem obilí, což pro velkou část městské populace znamenalo hladovět. Princeps Claudius zasedající na soudu byl dokonce obklopen hlučícím davem, odkud ho osvobodili až vojáci. Naprostá většina obilí byla už tehdy dovážena ze zámoří (Afrika, Egypt), italská produkce byla zanedbávána, takže zásobování záviselo na počasí pro plavbu zámořských flotil a na dovozcích.
Neúroda se zjevně projevila i v jiných částech imperia. Z této doby nebo i pozdější se dochoval v Kallátidě dekret o vyznamenání jistého Isagory za to, že hostil při každé příležitosti lid/dámothoiniá, o hrách kaisarejí a že vypomohl lidu za hladu. O jaké pocty šlo, bylo uvedeno na ulomené části stély.