283-282

 

************************************************************

283.

Ol. 124, 2

29 SE

(Euthios)

a. u. c. 471

P. Cornelius Dolabella a Cn. Domitius Calvinus Maximus

rok 1 prokonsulské éry bíthýnské

************************************************************

1. října začala prokonsulská bíthýnská éra (srov. se počátkem éry královské roku 297).

Začátkem roku zemřel ve fešácké internaci u Seleuka Démétrios I. Poliorkétés (54, králem od roku 306). Podle všeho se upil. Výčet manželek viz rok 299. Celý život žil v představě, že dovrší dílo svého otce, udržet Alexandrovu říši pod svou vládou, ale na to neměl: králem byl všude a vlastně nikde. Šanci uchytit se po Kassandrově smrti alespoň v rodné Makedonii zahodil, nicméně zůstal v dějinách zapsán jako velký milovník rozmařilého života, umění, dobrodruh velkého stylu, který přes relativní mládí už nezapadal do své doby. 

Jeho vojsko v Helladě provolalo králem syna Antigona II. Gonatu (36; rok jedna jeho datační éry), který se stal roku 277 králem Makedonů i ve vlastní Makedonii. Zatím však vládl jen roztroušeným oddílům a několika opevněným místům, žádné zemi a žádným lidem ("král bez království"; srov. předešlý rok a výklad u roku 285). V Korinthu uspořádal otci pohřební slavnosti, urnu pak dopravil do Démétriady. 

T. r. Athéňané pod Olympiodórem odrazili Antigonův vpád do Attiky. Gonatův nevlastní bratr, asi o dva roky starší Krateros, vlastní syn diadocha Kratera s Filou I., viz rok 322 a 321, pravděpodobně od t. r. velel garnisonům v Chalkidě, Korinthu a v Démétriadě, hlavním základnám Démétriovy, Antigonovy a později vůbec makedonské moci v Helladě, dynastické bariery proti Ptolemaiově politice. Krateros, o jehož vědecké činnosti viz rok 253, zůstal po celý život bratrovi věren.

Krátce po Démétriovi, asi v zimě t. r., zemřel v Alexandrii král Ptolemaios I. Sótér (ročník 357, králem byl proklamován roku 305; po smrti Alexandrově patřil mezi přední autonomisty mezi „mocnými“ a jako jediný z diadochů zemřel přirozenou smrtí a v míru. Jeho syn Ptolemaios II. zůstal jediným vládcem v zemi, korunován podle domácího ritu asi 7. ledna 282. Svou panovnickou éru počítal již od roku 285, srov. tam. 

Druhorozený syn Ptolemaia Sótéra s Eurydikou, jehož jméno neznáme, ale pravděpodobně také on byl Ptolemaios, byl na rozkaz Ptolemaia II. zavražděn na Kypru pro pokus o povstání vůči své osobě. V Alexandrii pak byl na rozkaz krále zavražděn Argaios, jiný syn Ptolemaia I., asi s Tháidou, "žhářkou z Persepole". Prvorozený syn Ptolemaia I. Ptolemaios zvaný Keraunos/Blesk stačil z Egypta uprchnout do Thrákie k Lýsimachovi, pokud tento prozíravý útěk nepodnikl již před rokem (viz zde níže). Zde se oženil s pro nás neznámou dcerou Lýsimachovou, sestrou Agathokleovou (?).

Ptolemaios II. se oženil s Arsinoé I., dcerou Lýsimacha a Níkaie (svatba mohla být už před rokem). Po svatbě se narodil 5. dia/říjen t. r. dědic trůnu Ptolemaios (III.), viz rok 246. Král, jehož jméno doplněné po sňatku se svou sestrou Arsinoou II. roku 276 o kultovní přízvisko Filadelfos, patřil k nejmocnějším panovníkům hellénistické éry. Obklopen bohatstvím a leskem moci si začal myslet na nesmrtelnost. Vystřízlivěl, když dostal podagru.  

Lýsimachos (78) byl v této době již natolik zpracovaný manželkou Arsinoé II. (33), viz rok 300, že uvěřil v řeči o spiknutí svého prvorozeného syna Agathoklea: nešťastník měl namísto toho osudově odmítnout nabídku lásky věkově blízké Arsinoé II. Otec dal syna zavraždit jedem. Arsinoé tak zajistila svým dětem s Lýsimachem nástupnictví (srov. rok 300 a 281).

O oddanosti Lýsimachově vůči své manželce svědčí osud jednoho z jeho hyparchů Telesfora z Rhodu, který si stranou dělal legraci z toho, jak se Arsinoé poblila na hostině. Král to uslyšel, dal vojáka zohavit, zavřít do klece na zvěř/galeagrá a vykrmovat ho tolik, až zemřel; viz též v indexu s. v. popravy. 

Lýsandra, vdova po Agathokleovi a snad i Alexandrovi V., viz rok 300, uprchla se svými syny, jejichž jména nejsou dochována, s Alexandrem, Agathokleovým nevlastním bratrem (syn Mékridin) a s Ptolemaiem Keraunem, viz zde výše, k Seleukovi I. do severní Syrie. Tím povstala záminka k poslední válce diadochů, viz rok následující.

Poté se strážce říšského pokladu v Pergamu, hellénisovaný Paflagonec Filetairos, ze strachu před pomluvami mocné Arsinoy II., spojil se Seleukem I. Filetairos z Tiu byl od dětských let eunúchem. Jako dítě se s ním služka zúčastnila jakéhosi pohřbu a dostala se v davu do takového tlaku, že malému Filetairovi byly rozmačkány genitálie.

Byl synem Attala z Tiu a hudebnice a nevěstky/aulétris hetairá Boy, a měl bratra Eumena a Attala. Za nástupce si vybral Eumenova stejnojmenného syna Eumena (I.), který zemřel zjevně bezdětný a jeho nástupcem se stal stejnojmenný syn strýce Attala, pozdější Attalos I. Sótér, jehož bratry byli opět Filetairos a Eumenés. 

Stal se služebníkem Dokimovým (srov. např. rok 302), později Filetairos přešel k Lýsimachovi v důležité hodnosti strážce pokladu v Pergamu/gázofylax. Po Seleukově smrti byl Filetairos samostatným místním dynastou, kuriosita ve starých dějinách, v nichž bylo zavedeno, že eunúchům jakožto tvorům zbaveným mužství vládnout nepřísluší. Kolem roku 275 začíná Filetairova autonomní mincovní ražba. Vlastní souvislou datovací éru, stejně jako Ptolemaiovci, dynastové na Pergamu nikdy neužívali. 

Vládl do roku 263 kromě Pergamu Teuthranii, tedy jeho okolí a snad držel i nějaký aiolský přístav. V Aiolidě existovala údělná knížectví již za Peršanů, srov. Hermióna z nedalekého Atarnea, ostatně též eunúcha.

Z fragmentu nápisu s pergamskou kronikou pořízeného někdy v imperiální éře vyplývá, že prvním reformátorem Pergama, možná ještě z předperské doby, byl jistý Archiás, který zavedl roční volby prytanů. Mezi předky Attalovců figurovala jistá Thersippé, vnučka Euippova, která se provdala za nám neznámého Paflagonce/jméno ztraceno. 

Po smrti Ptolemaia I. se jeho syn a zástupce v Kýréně Magás (v úřadu od roku 308) zbavil svého poddanství vůči mladšímu nevlastnímu bratrovi Ptolemaiovi II. a prohlásil se v Kýréně samostatným králem (srov. rok 279; vládl do roku 258)

V Egyptě byl novým panovníkem vyhnán kamsi do venkovského exilu Démétrios Faléreus/Falérský, který byl od roku 297 poradcem Ptolemaiovým, předním z jeho dvořanů, "přátel/filoi", možná též knihovníkem-bibliothekáriem v alexandrijském Múseiu, jehož byl prý duchovním otcem.

Důvod exilu znám není: Filadelfos zjevně nesnášel přátele svého otce, popřípadě Démétrios příliš prokazoval oddanost Kassandrově sestře Eurydice a jejím dětem s Ptolemaiem I., tedy trůnní konkurenci Filadelfově, možná že i v takové míře, že se obvinění vešlo pod obvinění ze spiknutí; srov. pokus o převrat zde výše. O Démétriově stejnojmenném vnukovi, matku neznáme, viz rok 263. Za Sótérova života posílal do Athén peněžní dary, jistě tam zůstalo po bitvě u Ipsu hodně Kassandrových příznivců. 

Vyhnanec zemřel, rok neznáme, na uštknutí (náhodné?) písečné zmije a pochován byl v lokalitě jménem Diospolis v župě Búsíris v Deltě (narozen kolem roku 350). Démétrios mimo jiné skládal paiány na Sarápida pěné v Sarápeiu ještě dlouho po jeho smrti; zda byl aktérem překladu starozákonních textů/Septuáginta, není až tak jasné, srov. rok 279. 

Druhým knihovníkem se stal Zénodotos z Efesu (byl jím do roku 260; srov. rok 325); jak se v praxi projevovala činnost bibliothekáriů na chodu Múseia, jaké bylo jeho postavení mezi asociovanými učenci, známo není.

Athénský epónymní archón t. r. Euthios byl 9. gaméliónu za následujícího archonátu Níkiova/leden 281 vyznamenán zlatým věncem a stélou s textem dekretu za vzorný přístup k náboženských záležitostem a za řízení Dionýsova procesí, a s ním dva jeho spolupracovníci. 

Římané porazili v bitvě na Vadimonském jezeru/Vadimonis lacus koaliční armádu Keltů a Etrusků, a to velmi rozhodným způsobem (konání bitvy lze umístit i do roku 285; srov. s rokem 295); o první bitvě na stejném místě viz rok 309. Tím byla jednak zlomena poslední resistence Etrusků (srov. následující rok), jednak P. Cornelius Dolabella, jeden z konsulů, vypudil ze střední Itálie téměř všechny části keltských Senonů a část Boiů: Senonové byli vyvražděni, vlastně t. r. zmizeli ze seznamu italských národů. Jejich král Britomaris, o jehož zhovadilosti viz rok předešlý, byl veden v triumfu a umučen. 

Na dobytém území následovalo založení římské kolonie pod jménem Sena Gallica. Italští Keltové patřili pravděpodobně k mohutné keltské vlně, která v roce 280 vpadla do Makedonie a Hellady (viz rok 281nn.).

 

************************************************************

282.

Ol. 124, 3

30 SE

(Níkiás II.)

a. u. c. 472

C. Fabricius Luscinus I. a Q. Aemilius Pappus I.

************************************************************

Lýsimachos I. zbrojil proti Seleukovi I. a koncem roku přešel přes Helléspontos do Anatolie. To byl začátek šesté a poslední války diadochů, která trvala jen rok. V ní bojovali poslední z těch, kteří se před 52 lety vypravili s Alexandrem Velikým do války s Peršany. Seleukos byl v simánu 30 SE/třetí babylónský/10. června až 9. července 282) ještě v Babylónu, než s armádou vyrazil do Anatolie. 

Telméssos v Lykii žádal Ptolemaia II. o zřejmě ochranu, jak potvrzuje zachovaný fragment korespondence zachycené na paměť na stéle z měsíce dia/srpen-září čtvrtého roku Filadelfova, tedy z roku 282. Telmésští se chtěli ujistit, že se nestanou "darem/dóreá", souvislost ani odpověď na otázku čí dar v čí prospěch neznáme (dohoda Ptolemaiova se Seleukem?). Filadelfos Lyky ujistil, že jim autonomii uchová.

Ptolemaiovská posádka je v regionu doložena epigraficky v audnaiu Filadelfova pátého roku/září-říjen 281 v pisidském Terméssu, viz rok následující, v gorpiaiu osmého roku/červen 278 v Araxe, v panemu devátého roku/květen 277 ve Stratoníkeji (jméno ovšem seleukovské, srov. rok 268) a v hyperberetaiu devátého roku/červenec-srpen 277 v Amyzónu, srov. roky 320 a 203.

Pravděpodobně z artemisia roku 277/osmý rok jistého Ptolemaia (v úvahu by přidal též Ptolemaios III.) občané lycké Lissy/hoi Lissatoi poctili za náklonnost vůči sobě svého rodáka Menekrata olivovým věncem, jak sděluje fragment usnesení; nic bližšího o Menekratových zásluhách známo není. V artemisiu jedenáctého roku Ptolemaia (II.), tedy březnu 274, pak vyznamenali za náklonnost vůči sobě Agepolida z Rhodu, zjevně businessmana, olivovým věncem/stefanósai auton thallú stefanú, občanstvím/políteia a bezdaňovostí/ateleia na jeho jakékoli zboží, které doveze, jak vypovídá zachovaný fragment stély.    

Zřejmě t. r. zemřel v Taulantii kníže Glaukiás (viz rok 335 nebo 317). Jméno jeho nástupce neznáme. Následovala válka Taulantiů s Monúniem či Monúmiem, knížetem Enchelejů, nástupcem Bardylia II. (srov. rok 335). Do války zasáhl i Pyrrhos I., poněvadž Monúnios byl jeho švagr. Boje probíhaly v jižním Illyriku. V Lychnidu nalezena Illyrova bronzová přilba s nápisem "basileós Monúniú". Pyrrhos pravděpodobně dobyl pro Épeiros Atintánii, která byla od dob Filippa II. součástí Makedonie a v době zmatků po Alexandrově smrti připadla Illyrům (viz rok 272). V téže době ovládl Monúmios města Epidauros a Apollónii (srov. rok 272).

V Athénách se posledního skiroforiónu, čili posledního dne archonátu Euthiova/červenec 282 v přítomnosti kněžky/hiereiá Hégésipyly na návrh Kalliy usnesli, že nově vylosovaní astynomové se budou starat o chrám Afrodíty Pandémos a o jejích slavnostech zařídí kultovní náležitosti. Kdo to dělal předtím a v čem spočívá změna, z fragmetárního textu nevyplývá.

Po skončení mandátu byl 9. gaméliónu/leden-únor 281 na návrh Agyrrhia vyznamenán zlatým věncem mimo jiné za to, že opět spojil Peiraieus s Athénami.  

Pravděpodobně v této době, snad krátce před rokem 282, byli ze svých domovských sídel mezi Iaxartem a Óxem či Óchem, tedy zhruba v dnešním Uzbekistánu, jinými kočovníky vypuzeni Parnové, íránský národ, který byl později podle jednoho ze svého trvalejšího sídliště v dn. IR nazýván hellénským světem Parthové.

Migrovali jižněji a usadili se na březích Óxu. Tím se oddělili od Dahů, jazykově příbuzného íránského národa stejných tradic, se nímž patřili do skupiny Saků, Hellény někdy nazývanými Massagetové/Západní Sakové; starší hellénská literatura označovala všechny tyto středoasijské íránské kmeny a ethnika jednotným pojmem Skythové. Dahové pak kočovali na západ směrem ke Kaspiku.

Protože Parnové pustošili nájezdy východní seleukovské satrapie až po Arianu a plenili západní Baktrii, vyslal Antiochos (I.), stratégos horních satrapií, Démodamu s vojskem, které Parny zahnalo zpět za Iaxartés, obnovilo v regionu hellénskou autoritu a zařídilo obnovu hellénských měst; srov. k tomu rok 323 a 256. Tím skončil první vpád Parnů do říše Seleukovců (viz pak rok 250 či 248)Démodamás obnovil právě zpustošená města Hérákleia v Arii (založena Alexandrem Velikým), jíž dal nyní jméno Acháis, a nově byla přejmenována Alexandreia v Margiáně na Antiocheji (nebo se jedná o Alexandreji Eschaté/Nejzazší na Iaxartu v Sogdiáně, viz rok 329, která byla nyní přejmenována na Antiocheia Skythiá?).

Achaios I. se aktivně účastnil správy horních satrapií vedle svého bratra Antiocha I. a podporoval seleukovskou kolonisaci (srov. jeho jméno, které nesla Acháis či Achaiá v Arii). • K seleukovské kolonisaci viz roky 316, 308, 301 a 201.

Mámertínové zničili na Sicílii města Kamarínu a Gelu: tuto již definitivně (založena byla roku 691 či 688, srov. následující rok).

Římané vedli válku proti Lúkánům. Na podzim Římané pod konsulem C. Fabriciem osvobodili z lúkánského obležení Thúrie/Thúrioi (srov. rok 285), svého spojence, a lúkánský vojevůdce Statilius byl zajat. Hellénská města Lokroi Epizefýrioi, Krotón, Thúrioi a Rhégion přijala do svých zdí římské posádky a to vedlo ke konfliktu Thúrijských s Tarentskými. 

• Thúrijští postavili na svůj náklad v Římě Fabriciovi sochu a touto poctou, navíc zlatým věncem, vyznamenali už předtím (285?) tribuna lidu C. Aelia (celé jméno neznáme), který prosadil zákon na ochranu města před Lúkány a jejich předákem Sthenniem Statiliem, který Thúrijské už dvakrát ohrožoval; jinde v pramenech zván Statius Servilius. C. Fabricius triumfoval nad Samnity, Lúkány a Bruttijci o nónách 5. března 281.

Ačkoli o tom není přímé stopy v zachovaných pramenech, lze předpokládat, že nejpozději t. r. se rozhořela další válka Říma se Samnity, která trvala do roku 272, čtvrtá válka se Samnity (?). Viz předešlý mír roku 290. 

Římská posádka pod vojenským tribunem Deciem Vibelliem/Iubelliem, řec. Dekios, Kampáncem rodem, se údajně po vzoru Mámertínů po čase Rhégia zmocnila. Povraždila volené představitele a vlivné muže, které obvinila z kontaktů s Pyrrhem (to ještě Épeiřan žil jinými problémy), jejich manželky a dcery znásilnili, s Mámertíny uzavřela spojenectví a junta vládla městu s přerušením deset let.

Decius uzavřel spojenectví s Mámertíny, nicméně onemocněl jakousi těžkou oční chorobou. Z Messány si vyžádal lékařskou pomoc, kterou mu poskytl jistý Dexikratés. Medik mu dal jakési mazání s tím, že se brzy vrátí, bolesti ať prý nevěnuje pozornost. Když dlouho Dexikratés nepřiplouval, sundal si Kampánec obvaz a zjistil že je slepý. Nevěděl totiž, že lékař pocházel z Rhégia...

Kampánové bezmocného velitele zatkli s dalšími předáky a vydali zřejmě roku 278 konsulu Fabriciovi. Spiklenci byli odvedeni do Říma, kde na Foru byli po bičování sťati sekyrou. Decius se svým písařem/grammateus uplatili strážce, aby si mohli vzít život sami. Kampánci, kteří zůstali ve městě, se po nějaké době rozhodli udělat totéž, co jejich soudruzi: roku 272 se chopili vlády nad městem. 

O dva roky později město oblehli a dobyli Římané, viz tam, a na čtyři tisíce Římanů (podle nižšího údaje bylo pučistů z roku 282 pouze pět set), resp. vojáků v římských spojeneckých službách, údajně celá kampánská legie, kteří se dopustili zrady spojenecké smlouvy s Rhégijskými, bylo zabito, část s menší mírou viny propuštěna, nebo v Římě popravena a majetky vráceny Hellénům. Podle jiného výkladu město měnilo majitele, zmocnili se ho Mámertínové (viz roky 280, 277, 275, 272 a 270).

Druhý konsul porazil u Populonie podruhé koalici Etrusků a Boiů (viz předcházející rok). Boiové přicházejícím Římanům nastražili v lesích past, ale prozradili je vyplašení ptáci, kteří se nad místem ve vzduchu shlukovali, Aemiliovi Pappovi pozorujícímu krajinu shůry lest prozradili a místo s legiemi obešel: zvědové mu pak hlásili, že na Římany číhalo deset tisíc Keltů.

Poražení Boiové uzavřeli s Římany mír na 45 let (viz rok 238), Etruskové později, když se nepřidali na stranu Pyrrhovu, ani mnohem později na stranu Hannibalovu. Z Volsinií tehdy Římané odvezli jako kořist na dva tisíce soch, podle všeho dřevěných a keramických. O vývoji ve Volsiniích viz rok 280 a 265n. • S touto válkou také padla politická moc Etrusků (srov. rok 775, 539 a rok následující). Přední postavení mezi etruskými městskými státy od nyní na příštích dvacet let zaujaly kuriosně Volsinie, které však Římané definitivně pokořili na začátku I. púnské války (srov. rok 265 a 264). Tehdy skončila definitivně i politická nezávislost etruského národa.