529-520

529.

Ol. 62, 4

 

 

(neznámý)

a. u. c. 225

 

************************************************************

Římský král Tarquinius II. Superbus, vládl od roku 534, šel někdy kolem této doby do války s Gabiemi. Město Římané nedobyli, ale získali ho královou lstí. Zinscenoval hádky se svým nejmladším synem Sextem, který mu vynadal do tyranů, otec ho veřejně zbičoval a syn prchl s penězi a několika soudruhy do Gabií. Přeběhlík si získal důvěru úspěšnými nájezdy na římské území a brzy mu Gabínští svěřovali velitelské a vládní úkoly. Předáky postupně likvidoval jedem, nočními přepady a vylhanými žalobami, zabavené majetky rozdával lidu a ve vhodný okamžik se s pomocí zajatců a přeběhlíků města zmocnil. Otec mu ho pak věnoval do správy. O jeho konci viz rok 510.

Podle tradičních údajů vyslal Tarquinius římské osadníky do Signie (srov. rok 495), Circejí (srov. rok 393, Cory a Pometie. Římské království patřilo na konci své éry a na začátku doby republikánské k nejsilnějším státům střední Itálie s obchodními a diplomatickými styky od Massalie po Sicílii.  

 

************************************************************

528.

Ol. 63, 1

Parmenidés z Kamaríny

 

 

Filoneos

a. u. c. 226

 

************************************************************

V Athénách zemřel samovládce Peisistratos, který ve státě třikrát zavedl tyrannidu (poprvé roku 561, podruhé roku 552 a potřetí trvaleji roku 546; zemřel zřejmě po olympijských hrách, viz rok 524, popř. až na jaře 527?). Jeho éru při srovnávání s jeho syny prý současníci označovali za "zlatý věk Kronův". Ve společné vládě nad Athéňany následovali jeho synové Hippiás (do roku 511) a Hipparchos, mladší z bratrů (byl zavražděn roku 514, viz tam)Za jejich vlády pokračovala v Athénách stavební činnost, hlavně na Akropoli a na agoře. Hipparchos zavedl přednášení Homérových děl formou soutěže a k tomu účelu dal epy sepsat do jednotné podoby (srov. rok 566 a 532). Náměty trojského okruhu se staly pevnou součástí athénských výtvarných a literárních umělců pracujících dílem na státních zakázkách. Dvůr athénských vládců žil luxusně, podporoval umění, vláda nezatěžovala Athéňany žádnými finančními požadavky, Peisistratovci vybírali jen dvacetinu ze státních výnosů.

Krátce před nebo krátce po Peisistratově smrti byly arbitrážním rozhodnutím Sparťanů ukončeny dlouholeté boje Athénských s Megarskými o ostrov Salamís ve prospěch Athéňanů, kteří měli na ostrově klérúchii již od roku 560. Tím byla ukončena staletá válka o Salamínu, která vypukla roku 631 (srov. roky 627, 604 a 570).

 

Město Kamaríné na Sicílii bylo v této době evidentně opět osídleno (srov. rok 554), protože její občan je uváděn jako olympioníkos. Parmenidés z Kamaríny byl ještě k tomu prvním ze sicilských Hellénů, který zvítězil v epónymním závodě (srov. Ol. 33, kde je vůbec první známý olympioníkos ze Sicílie). • Kamaríné byla obnovena z Gely a později byla znovu z Gely posílena kolonisty (viz epoikii roku 461).

 

V Mílétu zemřel filosof Anaximenés, náležející k tzv. škole fysiků (nar. kolem roku 585).

 

************************************************************

527.

Ol. 63, 2

 

 

Onétór

a. u. c. 227

 

************************************************************

V Indii zemřel Vardhamána zv. Mahávíra „Velký hrdina“, nebo Džina, „Vítěz“, zakladatel džinismu (narozen roku 599). Začátkem džinistické éry je rok 528/7.

 

************************************************************

526.

Ol. 63, 3

 

 

Hippiás II. (tyrannos?)

a. u. c. 228

 

************************************************************

V Egyptě zemřel král Ahmose II. (vládl od roku 570). Jeho nástupcem se stal syn Psammtek III., řec. Psammétichos, který vládl ale jen krátce (viz následující rok). Nebyl synem Kýréňanky Ládiké, ale Egypťanky Tachety. (srov. s rokem 570)Koncem roku stouplo napětí mezi Egyptem a Peršany, které existovalo od obsazení Foiníkie, syrského přímoří (srov. události uvedené pod rokem 531).

Peršané se spojili s Araby, neboť je potřebovali pro překonání pouštního úseku mezi Palaistínou a Nilem, a na nátlak satrapů Mitrobata v Daskyleiu a Oroita v Sardech musel přerušit xenii/přátelské styky s Egypťany i Polykratés Samský. Polykratés vyslal do Egypta flotilu čtyřiceti lodí, o jejíž činnosti v perských službách nevíme nic, leda to, že podle jedné verse tam ani nedopluly, obrátily se proti tyrannovi, porazily ho na moři, ale neuspěly při vylodění na ostrově a posádky prchly s loděmi do Lakedaimonu. Viz dále rok 524.  

 

************************************************************

525.

Ol. 63, 4

 

 

Kleisthenés

a. u. c. 229

 

************************************************************

Někdy v poslední čtvrtině 6. století se zformoval nebo upevnil spolek Boiótů, koinon tón Boiótón, v němž byly hégemónem Théby (viz ale možnější starší datum kolem roku 550, resp. 600). Dalšími silnými státy spolku byly Tánagra, Thespiai, Koróneia, Plataiai (viz však rok 519), Haliartos. První spolek trval do roku 479.

Kolem roku 525 zemřel bezdětný na Thráckém Chersonésu Miltiadés IV., dobrovolný athénský exulant před Peisistratovci a domorodci vyžádaný kolonisátor (srov. roky 560 a 546). Vládu v tomto attickém dominiu převzal Stésagorás, syn Miltiadova bratra Kimóna zvaného Koálemos/„Trouba“, shodou okolností jeden z olympioníků 63. olympiády (v tethrippu). Viz dále rok následující. • Podle vyšší datace lze uvažovat o tom, že Miltiadés IV. byl mrtev již kolem roku 550.

V attické Eleusíně se narodil autor klasických tragédií Aischylos, syn Euforiónův. Zemřel roku 456 v Gele na Sicílii.

 

Koncem května byl v Egyptě v krátké egyptsko-perské válce poražen a zabit poslední král domácí XXVI. „sajské“ dynastie Psammtek III., řec. Psamménitos, vládnoucí necelý rok. Z Hellénů v jeho službách ho zradil Fanés z Halikarnássu, který přeběhl a Kambýsa informoval o cestě přes poušť do Egypta. Před bitvou u Pélúsia žoldnéři před zraky otce a celého vojska zavraždili Fanovy děti, jejich krev smísili s vínem a vypili. Jak dopadli vrazi po prohrané bitvě, nevíme.  

Velitel jeho loďstva Udžahorresnet ze Saje, též později kancléř a šéflékař, který sloužil jako nauarchos již za Psammtekova otce Ahmose II., přešel před rozhodující bitvou u Pélúsia na perskou stranu. Zradu později chlubně popsal na své soše v záhrobním životopise (činil se též za Dáreia a jeho kult v Memfidě existoval ještě dvě staletí po jeho smrti). Vyvrátil tak literární zprávu Ktésiy z Knidu, že perská výprava vedená Bagapatem přemohla egyptského krále (jmenovaného perským dvorním lékařem záměnou jako Amyrtaios) díky zradě eunúcha Kombafia, královského rádce, že nechal bez dozoru mosty v Deltě. Král byl pak podle Ktésiy internován se šesti tisíci dalšími Egypťany v Súsách. Podle jiné hellénské tradice byl zajat a Kambýsés by mu býval přenechal zemi ve správě jako svému satrapovi, kdyby býval neštval Egypťany do vzpoury proti Peršanům; takže musel "vypít býčí krev/haima taurú pión apethane".  

Sajská dynastie vládla Egyptu od roku 664, Kambýsés se dal korunovat podle egyptského rítu v Saji. Nadvlády nad zemí se zmocnili Peršané a jejich králem Kambýsem II., Kambudžijou, začíná Manethón počítat svou XXVII., první perskou dynastii, která vládla Egyptu do roku 404. Celkově se Peršané stali znovu pány země ještě v XXXI. dynastii v letech 343 až 332. Kambudžija II. vládl do roku 522 a podle všeho většinu svého času strávil v Egyptě. Lze předpokládat, že se celou dobu snažil zemi pacifikovat a že se mu to příliš nedařilo, viz rok následující.

 

************************************************************

524.

Ol. 64, 1

Menandros z Thessalie

 

 

Miltiadés (V.)

a. u. c. 230

 

************************************************************

Zřejmě t. r. se Lakedaimonští vypravili s Korinthskými proti Polykratovi Samskému, viz rok 526 a korinthskou záminku roku 628. Tažení však bylo neúspěšné, protože se vojevůdci spojenců, jejichž jména neznáme, dali po čtyřicetidenním obléhání Samu podplatit, ovšem Polykratés jim prý dal olověné "peníze" pozlacené (tato výprava bývala ve starém věku vydávána za první tažení Dórů do Asie; další následovalo až v dobách peloponnéské války)Část samských exulantů, která se do této doby živila výnosnou piraterií v Egeidě, se nyní usadila na Krétě v obci Kydóniá, kterou dobyli a modernisovali (viz dále rok 519). Dokázali předtím porazit bohaté obyvatele Sifnu, tehdy nejbohatší z Nésiótů, a vymámit z nich sto talentů výpalného. V čem spočíval obchodní zisk z koupě pustého ostrova Hydrie od Hermiónských a jeho "svěření" do zástavy Troizénským, není známo a nevíme též nic o osudu zastaveného ostrova.  

 

Do Athén se vrátil vůdce rodu Alkmeónovců Kleisthenés, syn Megaklea (II.) a Miltiadés (V.), syn Kimóna (II). a vnuk Stésagorův, jeden z vůdců rodu Filaiovců. Miltiadés V. se stal nástupcem Stésagorovým, svého bezdětného bratra, na Chersonésu; dobu neznáme, snad c. 520, a Peisistratovci ho do Thrákie poslali na triéře, tedy ho svým způsobem rovněž exulovali jako jeho dědu, viz rok 560. Alkmeónovci a Filaiovci byly rody soupeřící o vliv v Athénách. Kimón II. musel opustit Athény před Peisistratem a za života v exilu mj. zvítězilo na olympiádě jeho čtyřspřeží/tethrippon (snad roku 532). Vítězství ale postoupil svému bratrovi Miltiadovi (strýci marathónského vítěze). Snad roku 528 vyhrál se stejnými klisnami ve stejné disciplíně podruhé a za vítěze dal vyhlásit Peisistrata za to, že mu povolil návrat do Athén. Když vyhrál potřetí (snad roku 524), byl ze zálohy zavražděn Peisistratovými syny, proč a kým z nich, nevíme (jejich otec již nežil, viz rok 528). Kimón II. byl v Athénách pochován i se svými slavnými klisnami (stejného úspěchu v Olympii dosáhl ještě Sparťan Euagorás).

V Athénách se narodil Themistoklés, syn Neokleův z dému Frearoi či Frearroi (zemřel jako poddaný perského krále a jako jeho údělný dynasta roku 459). Jeho matkou byla Thrákyně Habrotonon (někdo ji vydával za hetairu), podle jiné tradice Kárka Euterpé z Halikarnássu, jiní napsali, že matka pocházela z Akarnánie. V duchu Perikleových zákonů z roku 451 by se tedy nemohl stát plnoprávným občanem Athén. Odjakživa tíhnul k politice, vynikal slovem na sněmech i soudech, a aristokratický otec, aby ho od ní odradil, ukazoval mu staré triéry odstavené na mořském břehu s varováním, že podobně zachází "většina lidí s politiky/démagógy, když už nejsou k užitku...".

Podle jedné biografické verse vedl Themistoklés život nevázaný a rozhazovačný, a tak ho otec vydědil. Vyrůstal v době, kdy se s pádem konservativní tyrannidy mravy liberalisovaly a mladý Themistoklés uměl staré Athéňany provokovat. Například tím, že posadil na vůz hetairy Lamii, Skiónu, Satyru a Nannion a v době, kdy je v Kerameiku nejvíce lidí, se tudy s nimi projížděl (již ve starém věku se dohadovali, zda ty ženy nezapřáhl jako čtyřspřeží namísto koní a na vozu se vezl sám). Po celou svou karieru se pak potýkal se sokem až nepřítelem urozeným, se starším Aristeidem, stoupencem aristokratického tábora (zemřel v bídě roku 467). Řevnivost mezi nimi prý počala nikoli z důvodů sociálních, ale poněvadž oba milovali téhož muže, jistého Stésilea z Keu (o Themistokleově manželkách a dětech viz v indexu s. v.).  

 

V Egyptě se zjevně proti perské invasi zvedl odpor, o jehož rozsahu však nejsme informováni. V Saji se pravděpodobně prohlásil králem jistý Seheribre Pedibastet, řec. Petúbastis (II.). Král Peršanů Kambýsés II. poslal výpravu z Théb proti Ammóneiu v dn. oase Síwa v libyjské poušti. Expedice, údajně padesát tisíc mužů, zmizela beze stopy v písečné bouři, aniž by se jediný voják vrátil! Naposledy byla spatřena po sedmi dnech cesty od Nilu v oase obývané lidmi ze Samu (rodinami hellénských žoldnéřů? srov. rok 568) s řeckým názvem Makarón nésos/Ostrov blažených. • Po ostatcích tak velkého množství lidí se pátrá v podstatě dodnes. Je ovšem možné, že výprava nesměřovala do Ammóneia, ale byla potřena egyptskými rebely v jiné oblasti na západ od Nilu, snad cestou do oasy ad-Dáchla, která mohla být povstaleckým střediskem. Petúbastis se pravděpodobně držel po celou Kambýsovu vládu a je možné, že rebelii zlomil až roku 517 Dáreios. 

Přesto se Kýrénští a Libyjové někdy v této době dobrovolně poddali perskému králi a odváděli tribut, viz rok 513. Rovněž tažení pod Kambýsovým velením do země Kúš nebylo úspěšné, nicméně na začátku Dáreiovy vlády posílali "Aithiopové" králi dary.

 

V Itálii kampánští Kýmští, pozdější Cumae (srov. rok 754), vedeni stratégem Aristodémem porazili koalici Umbrů, Dauniů a Etrusků žijících při Jaderském moři. Vítězství využil Aristodémos zvaný pro péči o svůj vlas v mládí Malakos/Změkčilec k tomu, aby se ve své vlasti chopil moci. Kýmští zjevně zůstali ve válečném stavu s Etrusky, viz rok 506. Porážka zjevně zastavila Etrusky v expansi jižním směrem, viz též rok 474. 

Někdy v této době překročili na severu Etruskové Apenniny a založili kolonii Felsinu (roku 350 ji dobyli Keltové, roku 189 ji obsadili Římané a přejmenovali na kolonii Bononii, dn. Bologna).

 

************************************************************

523.

Ol. 64, 2

 

 

Kalliadés

a. u. c. 231

 

************************************************************

V Athénách poprvé „vystoupil“ tragik Choirilos (srov. pak rok 499).

 

V Egyptě se král Kambýsés II. sídlící v Memfidě dopustil řady zlomyslností vůči kněžím domácích kultů, způsobil údajně též smrt Ápida/Ápia a znepřátelil si je (podle egyptských textů však jeden z býků žil v letech 543-září 525, čili zemřel zrovna s perskou invasí, a jeho nástupce narozený 526 zemřel roku 518 až za Dáreia). Likvidoval vyznavače Apiova kultu, za což se mu údajně dostalo odplaty ve formě šílenství, v němž řádil vůči své rodině a přátelům. Dokladů o podobném pronásledování domorodých kultů není, že Kambýsés přikázal omezit chrámové výdaje, doloženo písemně je. Což bylo tak jako tak nepopulární.

 

************************************************************

522.

Ol. 64, 3

 

 

[Peisi]strat[os], syn Hippiův (?)

a. u. c. 231

 

************************************************************

Peršané vylákali ze Samu samovládce Polykrata do Magnésie na Maiandru, kde ho dal sardský satrapa Oroités narazit na kůl: namluvil mu, že musí prchnout před králem a když ho odveze Polykratés do bezpečí, dostane od něho část satrapova majetku, aby mohl stavět svou vysněnou flotilu. Důvod Oroitova činu byl nejasný již tehdy, vykládána byla vražda jako satrapova závist. Polykratés vládl Samu jako tyrannos od roku 532. Později byl Oroités Dáreiem odstraněn mimo jiné i za tento zločin, hlavně však za to, že v chaosu po Kambýsově smrti zavraždil Mitrobáta, satrapu v Daskyleiu, a ovládl tak velkou část západní Anatolie: Dáreios vyslal Bagaia, jednoho ze svých přátel, a ten nařídil starapovým vojákům, aby by ho zabili.

Na Samu se dostal k moci Maiandrios, syn Maiandriův, Polykratův grammatistés/písař-sekretář, který předtím z Polykratova pověření inspicíroval Oroitův majetek a dal zelenou k cestě do Magnésie; vládl pak ostrovu asi do roku 517. Polykratés byl prvním z tyrannů a asi také z vládnoucích Evropanů, který hlásal ísonomii, rovnost před zákonem („prohlašuji rovnost všech“). Před smrtí uspořádal na Délu a v Delfách hry na oslavu Apollónovu, ostrov dal rituálně očistit, což zopakovali Athéňané až roku 426, viz. Autorem hymnu na Apollóna byl pravděpodobně homérovec Kinaithos z Chiu, srov. rok 504. Akcí se pokusil etablovat Samos jako mocnost v regionu.

Po Polykratově smrti se ze Samu vytratil básník Anakreón z Tea a přesídlil k Hipparchovi do Athén. Básník ĺbykos z Rhégia směřoval do Korintha, byl ale cestou zavražděn piráty. Lékař Démokédés z Krotónu, který předtím, než pobýval na dvoře Polykratově, kam odešel po hádkách s otcem, působil jako první státem placený lékař v historii na Aigíně za talent ročního platu a za jedno sto min (talent a čtyřicet min) praktikoval i v Athénách. Ze Samu, kde dostával dva talenty roční gáže, odešel v doprovodu Polykratově, byl zotročen a odvlečen do Sard a odtud dopraven do Persie k Dáreiovi, odkud se po čase pomocí vlastizrádné lsti vrátil do vlasti. Zde se oženil s dcerou slavného Milóna Krotónského (viz rok 522 a 514 a o Démokédovi v indexu s. v. lékaři).

V které době vládl Krotónu jinak blíže neznámý bývalý pýthagorik Theagés, který zbavil moci své filosofující aristokratické kumpány, není známo. Po jeho samovládě ničily Krotón časté občanské rozbroje/staseis.

 

Ve vesnici Kynoskefalai u Théb se v rozmezí let 522 až 518 narodil Pindaros, literát hellénské aristokracie (zemřel kolem roku 446).

 

V Persii přijal 11. března královský titul Kambýsův bratr Bardija alias Smerdis. Kambýsés se rychle vrátil z Egypta, kde pobýval nepřetržitě od roku 525. Pak se do Egypta vrátil. Je ovšem možné, že dal Bardiju odstranit ještě před egyptským tažením roku 525, a to z prozíravosti; podle jedné verse ho dal zavraždit svým důvěrníkem Préxaspem. • Poslední známou datací s Kambýsovým jménem je 18. duben 522.

Podle jiné verse usurpátorem byl magos Sfendadátés vydávající se za zavražděného bratra Kambýsova Tanyoxarka, viz rok 530. Na trůn v Persidě mu pomohli Artasyrás s eunúchem Bagapatem. Izabatés, který o spiknutí rovněž věděl a doprovázel Kambýsovo tělo do Persie k pohřbu, prozradil skutečnou magovu identitu armádě a vojáci usurpátora, který se uchýlil do chrámového asylu, zavraždili. Artasyrás s Bagapatem se pak účastnili Dáreiova puče proti Gaumátovi, když druhý z nich odstranil z palácových místností Gaumátových zbraně; viz o nich roku 486. 

Královy nepřítomnosti a záhadného zmizení jeho bratra využil jistý Chorasmijec Gaumáta, příslušník médsko-perské kněžké skupiny magů a příznivec Zarathuštrův. Začal se vydávat za Bardiju neboli Smerdia (Pseudobardija I. alias Sfendadátés) a rychle se stal pánem Persie a Médie; rádcem mu byl jeho stavovský kolega Hellény jmenovaný jako Patizeithés. Kambýsés II. se proti usurpátorovi vypravil s vojskem z Egypta, ale na zpáteční cestě zemřel, a to buď přirozenou smrtí nebo sebevraždou (vládl od roku 530). • Podání o jeho smrti se různí: podle jedné verse se zamotal do svého vlajícího oděvu a spadl na dýku, kterou nosil připevněnu na stehnu, popřípadku že si vrazil meč do stehna při vsednutí na koně. Publicisticky zajímavá je verse Ktésia Knidského, který znal dvorské drby, že v Babylónu z kratochvíle vyřezával cosi ze dřeva, přitom si prý vrazil nůž do stehna a jedenácté dne bezdětný zemřelPodle jiného sledu událostí nejprve zemřel v Babylónu Kambýsés, v Persii usurpoval moc mág Sfendadátés a po jeho smrti Gaumáta. Proti němu se spikli perští šlechtici. • O oslavách likvidace magů v Persii, magofonii, viz v přílohách pod Peršané. 

V říši propukly zmatky, objevilo se několik pretendentů trůnu. Mezi nimi byl Dáreios I., pers. Dárajawahuš, syn Hystaspův, Víštáspa, z druhé větve rodu Achaimenovců (srov. rodovou příbuznost s Kambýsem roku 639, 590 a 559, kde také o Farnakovcích; vládl do roku 486). Dne 29. září zavraždil Dáreios s pomocí šesti šlechtických kompliců po boji v paláci Gaumátu a prohlásil se králem Peršanů. Jeho otec Hystaspés zůstal satrapou v Hyrkánii.

V zimě přijal v Súsiáně královský titul (krále elamského?) jistý Elamita Ašina, pers. Atrina, syn Upadaranmy. Byl Dáreiem rychle poražen a odstraněn. V téže době se prohlásil králem v Médii, tedy králem médským (?), jistý Fraornés či Fraortés, Fravartiš. Proti němu se vypravil Dáreiův otec Hystaspés.

V Babylónu se v říjnu prohlásil králem (prvním známým datem z klínopisných dokumentů je 3. říjen 522) jistý Nidíntu-Bél (I.) a přijal trůnní jméno Nabû-kudurrí-usur III. Vydával se za syna Nabû-ná'idova a vládl jen krátce: Peršané porazili Babylónce 18. prosince 522 na Eufrátu u Zazannu u Sipparu a brzy na to se povstalce zmocnil Dárieos v Babylónu a dal ho zabít. 22. prosince 522 je první známá datace už s Dáreiovým jménem, v únoru 521 určitě i jinde v Babylónii (Sippar). 

V Egyptě se po smrti Kambýsově stal neomezeným vládcem satrapa Aryandés. Udržel na čas perskou moc nad Kýrénou, mimo jiné razil vlastní stříbrné mince (viz rok 517 a 513). Povstalecký král Petúbastis (II.) Sajský pravděpodobně pokračoval ve válce či guerrille s Peršany, viz rok 524 a 517, a někdy po tomto roce vyhnal Peršany i satrapu z Memfidy (?).  

 

************************************************************

521.

Ol. 64, 4

 

 

(neznámý)

a. u. c. 233

 

************************************************************

Ve Spartě zemřel Ágidovec Anaxandridás, syn Leontův či Leonteův (mohl vládnout od roku c. 560). Měl dvě manželky a tudíž též dvě obydlí, neboť ve Spartě bigamie neexistovala. Druhou z nich byla dcera Chílónova či Cheilónova, s níž měl syna Kleomena I. Jeho první manželka, pro jejíž neplodnost si přibral na nátlak eforů, aby nevymřel rod Eurysthenův, Cheilónovu dceru do manželství, mu vzápětí porodila Dóriea, viz o něm rok 513, a pak Leónidu I. a Kleombrota, pozdějšího poručníka; jména králových manželek neznáme. Anaxandridovým nástupcem se stal jeho prvorozený syn Kleomenés I. (vládl do roku asi 491, nebo 488).

 

V zimě roku 522/521 pokračovaly boje o moc v říši PeršanůV lednu se v Súsiáně prohlásil králem další pretendent, jistý Martía/Martija, který přijal jméno Imaniš. Údajně ho zabili sami místní obyvatelé: Martíjův a Ašinův pokus byly zřejmě poslední snahy zbytku původního obyvatelstva, Elamitů, obnovit samostatnost, o kterou přišli roku 639.

Téhož měsíce povstali i Armeni, poprvé v historii s tímto jménem (srov. údaje o Urartu roku 580, 550 a 414). U Izzily v severní Assyrii však byli poraženi Dáreiovým vojevůdcem, Peršanem Vaumisou. Pokračovaly boje Peršanů proti Médům. Peršanům velel Hydarnés. Dne 5. února porazil Hystaspés v bitvě u Hekatompylu, pers. Víšpanzatiš, Médy pod jejich králem Fravartišem.

V květnu opustil Dáreios I. Babylón a vypravil se do Médie. Hned po jeho odchodu se prohlásil jistý Armen jménem Aracha alias Nidíntu-Bél (II.) za krále Nabû-kudurrí-usura IV. Prvním známým jeho datem je z dokumentů 25. srpen 521 (po Babylónii se však datovalo i jménem Dáreia).

Babylón byl znovu oblehnut a 27. listopadu 521 vojevůdcem Vindafarnou/Intafernem dobyt. Král Nabû-kudurrí-usur IV. a mnoho dalších obyvatel Babylónie bylo popraveno. Města Peršané dobyli díky neuvěřitelné lsti Peršana Zópyra, otce Megabýzova, který se pro získání důvěry u povstalců sebezohavil (měl sen), než se vypravil do města; údajně si uřízl uši, nos a rty... Po pádu města strhli Peršané hradby, tři tisíce zajatců narazili na koly. Zópyrův příběh bývá méně pravděpodobně kladen též do roku 539.  

Aracha byl buď posledním známým Urartejcem (byl synem Chalditiho), nebo je prvním známým Armenem.

 

Téhož měsíce povstaly nomádské skupiny Peršanů, které vedl Vahjazdáta z Táravá. I ten přijal za královské jméno jméno Bardija (Pseudobardija II.). Moc nomádských skupin sahala až do Arachósie. Nomádští Peršané byli poraženi a jejich vůdce byl popraven na jaře roku 520.

V létě porazil Dáreios I. u Kundur v Médii Médy a jejich král byl na útěku zajat a příšerně zohaven. V sídelním městě Médie, v Ekbatanách, pak byl ukřižován. Na jaře roku 520 zlikvidoval u Patigraban v Parthii zbytek povstaleckých Médů Dáreiův otec Hystaspés.

Někdy na konci léta n. začátku podzimu povstal jistý Čišantachma/Tritantaichmés v Sagartii (= Zágros). Dopadl stejně jako Fraortés.

V prosinci porazil král Dáreios I. zbytek Gaumátových přívrženců v Margiáně, Merguš, jimž velel jistý Fráda z Merguše. Jejich definitivní likvidaci zařídil satrapa Baktrie Dadaršiš. Mezi povstalci, kteří tehdy padli, byl i Zarathuštra, jehož byl Gaumáta přívrženec. Zarathuštra se měl narodit roku 569 (viz ale tam poznámku o jeho stáří).

Dáreios I., Hellény později zvaný Hystaspés, zůstal jediným vládcem říše Peršanů (vládl do roku 486). Oprávněnost své vlády symbolisoval sňatkem s Atossou, Kýrovou dcerou, vdovou po Kambýsovi a magovi-usurpátorovi, s její dosud neprovdanou sestrou Artystónou, s dcerou Smerdia, zavražděného Kambýsova bratra jménem Parmys. K tomu slavil svatbu s Faidymou, dcerou Otanovou, svého spolupučisty, která však jako královská souložnice odhalila, že mág vydávající se za Smerdia, je podvodník, jemuž byli kdysi za trest uříznuty uši.  

 

V Jerúsalému zahájil 30. prosince Dáreiův satrapa/pechá a židovský ethnarchos/násí Zerobbábel, Zér-Báb-ilí obnovu Jahweho chrámu, srov. rok 538. Dostavěn byl v roce 516. Poněvadž byla stavba financována z perské královské pokladny, viz rok 538, zajímal se Tattanu/hebr. Tattenaj, satrapa Syrie/Eber nári/Záeufrátí, o písemné povolení stavby. To židovští vůdci v Jerúsalému neměli, ale Kýrovo schválení bylo zmiňováno v královských finančních archivech a stavbu Dáreios definitivně povolil. 

 

************************************************************

520.

Ol. 65, 1

Anochás z Tarentu

 

 

(neznámý)

a. u. c. 234

 

************************************************************

Na olympijských hrách byla přidána další disciplína, běh v plné polní, hoplítés (sc. dromos). Prvním olympioníkem byl Dámárétos z Héraie v Arkadii. Jeho sochu v Olympii vytvořili Eutelidás a Chrýsothemis z Argu.

 

Kolem t. r. zemřel v Kýréně král Battos III. (vládl od asi roku 530). Jeho manželka Feretímé posadila na trůn společného syna Arkesiláa III. Mladý panovník nerespektoval ustanovení Démónakta z Mantineie (viz rok 530), domáhal se starých královských výsad a tím spustil nové rozbroje ve státě. Občané, o koho šlo ani kdo byl vůdcem oposice, nevíme, zakrátko Arkesiláa vypudili z Kýrény a vyhnanec se uchýlil na Samos. Jeho matka Feretímé odplula ke králi Euelthontovi do Salamíny na Kypru, srov. o něm rok 574, u něhož se domáhala vojenské intervence ve svůj prospěch, ale král ji nebral vážně (jaká byla pojítka mezi Kyrénou a Salamínou, nevíme; syn s matkou se vrátili domů roku 518 a vládli do roku 513).

 

Krátce po roce 520 se narodil lyrik Bakchylidés z Iúlidy na Keu (zemřel kolem roku 440). Roku 520/519 se v Athénách narodil Kratínos, autor komédií (zemřel roku 423).

 

Později v roce vytáhl perský vládce Dáreios proti Skythům-Sakům ve Střední Asii a porazil je, viz ale až rok následující.

 

V Číně zemřel císař Ťing-wang/Jing I. (vládl od roku 545), nástupcem se stal na několik měsíců jeho syn Tao/Dao. Když zemřel, nastoupil jeho bratr  Ťing-wang II. (vládl do roku 476; jeho jméno je v čínštině psáno ale jiným znakem, než jméno otce). Nový císař bojoval o nástupnictví s dalším bratrem Čchaem/Chao, dokonce na čas musel prchnout z residence, až roku 519 vyhnal Čchaoa, který unikl do státu Čchu. Příznivci Čchaovi se ještě dvakrát pokusili o instalaci svého vůdce, spojenci však Ťinga II. udrželi na nebeském trůnu. Vypukly boje mezi čínskými státy Wu a Jüe (srov. rok 572 a viz rok 514).

Kchung-fu-c’ (lat. Confucius, č. Konfucius) zahájil svou filosofickou misi: shromáždil kolem sebe první čínskou filosofickou školu dějin (srov. Pýthagorovo prvenství, rok 532). Sám s velkou pravděpodobností "sókratovsky" nikdy nic nenapsal a jeho ethika je známa ze záznamů přívrženců mnohem mladších. 

Podle čínské tradice v období Jarních a podzimních annálů (722 až 481, viz tam) vzniklo v říši středu „sto škol“. Historik S´-ma Čchien/Sima Qian (c. 140 - c. 90, zde o jeho osudu) v Historických vzpomínkách (Š´-ťi/Shiji) jmenuje „šest škol“ jako základ čínského filosofického myšlení. Hlavní skupinu „tři cesty“ tvoří konfucianismus, taoismus a buddhismus (není v počtu „šesti“).

Nejstarší školou, pokud vůbec existovala, je jin-jang ťia, „kosmologisté“, theorie dvou protikladů. Žu ťia, škola literátů-vzdělanců, čili konfuciáni, ovlivnila zásadním způsobem čínské dějiny a stala se národním myšlenkovým stylem postaveným na lidské vzájemnosti (služeb, morálka namísto násilí, služba státu, viz rok 141).

Systém natolik ustrnul, že vzdělanci u dvora zasahovali proti všemu „barbarskému“, jako byly např. výpravy flotily do Indického oceánu až k pobřeží Afriky v letech 1405 až 1433, obchodování: konfuciánští učenci dosáhli toho, že expedice admirála Čeng Che byly zastaveny, materiály zničeny a napříště nesměli Číňané stavět větší loď než se dvěma stěžni.

Dominantní postavení konfuciánů na krátko ohrozila legalistická škola, fa ťia. Legalisté odmítali taoismus a konfucianismus s jejich požadavkem morálnosti a dobra ve státní správě. Podle nich vláda spočívá v dávání zákonů a v přísném trestání lidí za jejich nedodržování.

Velkým nepřítelem konfuciánů byl první císař sjednocené Číny Čchin Š’chuang-ti, který roku 213 dal spálit všechny konfuciánské a jiné spisy a 460 učenců z Konfuciovy školy prý dal zaživa pohřbít. Pád Čchinů roku 207 znamenal návrat ke konfucianismu. Ze všech titulů dal vládce uchovat jeden výtisk, ale státní knihovna po jeho smrti během revoluce roku 206 vyhořela.

Tao-te ťia, škola taoismu je poslední z čínských hlavních „tří cest“ s mnišskými praktikami převzatými od buddhismu, s tradičními domácími magickými prostředky a vírou v nesmrtelné (viz dále rok 365).

Mo-ťia, škola Mo-c'ova, mohismus, na rozdíl od konfucianismu kladl větší důraz na lásku než na povinnosti, na vzájemný prospěšnost lidí (viz rok 480). Škola jmen, ming ťia, se zabývala jazykem a logikou a byla myšlenkově příbuzná hellénským sofistům a skeptickým filosofům (filosof Lung Kung-sun, asi 320 - 250).