211-214

***********************************************************
211. 
Ol. 247,3

522 SE
458 AE
neznámý | Klaudios Fókás z Marathónu
a. u. c. 964
Q. Hedius Terentius Gentianus a Pomponius Bassus
***********************************************************

L. Septimius Severus zemřel během příprav na další tažení na sever 4. února v Eburaku/dn. Yorku. Synové Caracalla (22) s Getou (21) od něho dostali ještě poučení, aby "drželi spolu, obohacovali vojáky a ostatních aby si nevšímali". Podle jednoho pramene zemřel při záchvatu epilépsie/padoucnice. Před smrtí si dal poslat z Říma urnu a když dorazila, poklepal na ni se slovy: "Pojmeš muže, jehož svět nepobral." Mezi posledními povzdechy absolutistického panovníka byla slova: "Byl jsem všechno, (ale) není to k ničemu/Cuncta fui; conducit nihil, v jiném podání Cuncta fui et nihil expedit." "Spálen byl v Eburaku. Dožil se 64 n. 65 let, devíti měsíců a 25 dnů, vládl 17 let, osm měsíců a tři dny. V Eburaku o 95 let později zemřel ještě jeden z augustů, Constantius I., viz rok 306.

Synové se už tažením proti Maiatům a Kalédonům na severu ostrova nezabývali a vrátili se do Říma, kde nastoupili spoluvládu; formální, neboť od začátku získal převahu Caracalla-Tarautás. Římané uzavřeli s barbary mír, vyklidili Skotsko po Hadriánův val a v jeho nejbližším severním okolí bylo podporováno několik keltských protektorátních knížectví. Severovy děti se tedy zachovaly stejně jako Commodus po smrti otce M. Aurelia Antonina, jemuž nebylo dáno dokončit vítěznou válku s Germány, od Augustových dob ojedinělou příležitost k trvalému průniku do Germánie, srov. rok 9 a 180.
    Správcem Británie po Severově smrti (?) byl do roku 212 Ulpius Marcellus. 

M. Aurelius Severus Antoninus zvaný Caracalla, u řeckých autorů Antónínos Karakalla, jméno po plášti s kapucí, které nikdy nebylo užíváno oficiálně (vzniklo až ke konci jeho vlády, viz roky 213 a 217), nebo Bassianus, jak byl jménem rodným, respektive Tarautás po jednom vyhlášeném gladiátoru (tak asi přezdíván od začátku), byl po otci Púnem a po matce syrským Arabem stejně jako jeho o rok mladší bratr P. Septimius Geta. Historiky obvykle zván Antoninus n. Antoninus III. Spoluvláda s bratrem byla velmi krátká, viz rok následující. Od časů adoptivních sourozenců M. Aurelia a L. Vera v letech 161-169 to byla druhá sourozenecká spoluvláda, tentokrát bratrů vlastních. 

Caracalla se narodil 4. dubna 188 v Lugdunu, když tu otec správcoval, viz tam. Rodným jménem byl L. Septimius Bassianus s příjmením po syrské matce Iulii Domně. V sedmi letech (195) mu otec změnil jméno na M. Aurelius Antoninus, aby před senátory, kteří ho dvakrát nemuseli, proklamoval návaznost na "dynastii" Antoninů a chlapec se stal dědicem jejich slávy/imperator destinatusManželkou Caracallovou byla od roku 202 do ledna 205 P. Fulvia Plautilla, dcera praefecta praetorio Plautiana, Severova kdysi přítele. Manželství nemělo dětí.

P. Septimius Geta se narodil 7. března 189 v Římě (druhému uchovanému údaji, že se narodil v Mediolanu 27. května, se obecně nedůvěřuje) a jméno dostal po dědovi z otcovy strany. Měl rád zábavy kolem vína a jídla, pořádával hostiny s jídly vybranými na stejné začáteční písmeno. Od mala měl smůlu, že se s ním jednalo jako s mladším synem. Zatímco Caracalla-Tarautás dostal augustovskou titulaturu a tím pádem byl určen za nástupce, o jedenáct měsíců mladší Geta byl caesarem do roku 209, viz tam. Jejich spoluvláda v letech 211-212 se podobala dyarchii M. Aurelia Filosofa s L. Verem, ale dvou bratří, kteří se velmi nesnášeli a odjakživa spolu soupeřili. 

V dětství se zlobili na sebe při zápasech křepelek a kohoutů, prali se a co se líbilo jednomu, nesnášel druhý. Uvažovali též o rozdělení říše, první výskyt takového nápadu u dvora za principátu (srov. ale jistý náznak už za Marka): Tarautás měl vládnout Evropě, jeho vojsko mělo sídlit u Býzantia, a v Římě měli zůstat senátoři pocházející z Evropy. Geta měl mít armádu v Chalkédonu, vládnout všemu za Propontidou včetně Egypta a za ním by měli odejít senátoři pocházející z Asie. Dělení říše mladíkům prý rozmluvila matka ("budete mne muset zabít a každou svou polovinu ze mne pohřbít u sebe"). Palatium v Římě si však rozdělili a každý měl svou osobní gardu. Usilovali o přízeň a větší sympatie si prý u Římanů laskavostí získal Geta.

Otcovy praefecty praetorio Aemilia Papiniana a Q. Maecia Laeta (oba v úřadu od roku 205) Caracalla brzy propustil. Vyhlášený znalec práv odmítl ospravedlnit před veřejností Getovu vraždu a Caracalla ho dal obvinit z účasti na spiknutí a popravit (popravčímu pak vytkl, že právníka sťal sekyrou a nikoli mečem, jak nakázal). O smrti Papinianově pochybovat nelze, ale o důvodu ano: proč by muž provádějící imperátorovy pokyny měl kritisovat zrovna tento rozkaz?). Caracallovým praefectem byl pak Cn. Marcius Rustius Rufinus, od roku 216 M. Oclatinius Adventus s M. Opelliem Macrinem. Caracalla si z Macrina utahoval, že vystupuje příliš uhlazeně, že dbá společenských norem, nedrží se vojáckých zvyklostí; žertíky, které se brzy stanou osudovými, viz rok 217.

Žákem Papinianovým byl Papirius Iustus, autor nedochované sbírky právních norem M. Aurelia a L. Vera o dvaceti knihách pod názvem Constitutiones divorum fratrum/Nařízení božských bratrů. Jeho vrstevníkem byl advokát a theoretik Furius Anthianus, který sesbíral a okomentoval edikty městských praetorů. Iulius Gallus Aquila byl blíže neznámý autor nedochované sbírky právních dobrozdání, Responsorum liber. M. Cn. (sic) Licinius Rufinus z Thyateir dělal karieru na dvoře Alexandra Severa a z jeho díla Regulae/Pravidla citují Digesta.   

 

***********************************************************
212. 
Ol. 247,4

523 SE
459 AE
Aurélios Dionýsios z Acharn
a. u. c. 965
C. Iulius Asper II a C. Iulius Galerius Asper
suff. P. Helvius Pertinax filius a P. Aelius Coeranus 

***********************************************************

V Římě začátkem ledna, nejpozději koncem února 212 nebo snad ještě v prosinci 211 zavraždil Caracalla-Tarautás bratra Getu a vládl sám. Vraždu plánoval už o sáturnaliích, ale nějak se k tomu nedostal, neboť bratra jeho lidé střežili ve dne v noci. Geta žil podle jednoho údaje 22 let a devět měsíců a podle toho se nejnověji jeho vražda datuje již do pozdního prosince 211, neboť se narodil v březnu 189. 

Geta byl v obličeji podobný otci a legie při něm stály. Před malým vzteklým bratrem ho dlouho chránily zástupy vojáků a zápasníků. Aby Getu vylákal, namluvil mu Tarautás, že matka Iulia Augusta je chce v paláci usmířit. Když Geta dorazil, napadlo ho několik sjednaných centurionů nastrčených na místa Getových. Byl zavražděn v náruči své matky, jejíž pomoci se marně dovolával. Zakrvavená císařovna byla zraněna mečem na ruce a vražedník jí zakázal plakat a na veřejnosti se musela ukazovat s veselou tváří. Vymyslel totiž, že mu bratr usiloval o život a že ho pouze předešel.

Podle druhé verse předložené praetoriánům se oba měli stát obětí atentátu, unikl pouze on; druhého dne však senátorům řekl, že bratra předešel, že ho chtěl otrávit a že se prý choval nezdvořile. Zaraženým vojákům Druhé legie parthské posádkou v Albanu, viz rok 197, se to nelíbilo a trvalo, než se dali přemluvit k další věrnosti. Praetoriánům pak v jejich římském ležení dal darem 2500 drachem/dénáriů a zvýšil jim žold o polovinu: peníze si údajně směli vzít sami z chrámů, údaj z římského bulváru spíše nepravděpodobný. S oddílem ozbrojených vojáků nato vstoupil do kurie, aby senátorům vysvětlil bratrovu likvidaci.

M. Aurelius Antoninus vulgo Caracalla pak vyhlásil přes senátory generální amnestii pro všechny exulanty na ostrovech z éry svého otce (brzy tam putovali jiní), za to dal povraždit na dvacet tisíc (!) Getovi oddaných senátorů, legátů, vojáků a propuštěnců, mužů i žen. Mezi oběťmi teroru bylo vozatajské závodní eso Euprepés, vítěz v 782 závodech, viz v indexu pod dostihy. Cestu na popraviště zestárlému rekordmanovi otevřela okolnost, že patřil ke stáji, jíž fandil Geta. Antoninus dal senátu odsoudit na smrt (snad za smutek nad vraždou Getovou) i dceru M. Aurelia Antonina Annii Cornificii Faustinu Minorem, sestru Commodovu, viz rok 193. Dal jí vybrat způsob popravy; raději si otevřela žíly sama. 

Zavražděn byl grammatik a folklorista a autor ztracených Res reconditae/Věci skryté Serenus Sammonicus, jemuž bývá přičítáno též autorství básně v hexametrech jistého Q. Serena De medicina praecepta/O předepisovaných léčebných prostředcích. Obsahuje recepty z Plinia, Dioskorida a zaříkávadla: mimo jiné sem patří první užití zaklínací formulky ABRACADABRA. Důvod Serenovy smrti neznáme. Jeho stejnojmenný syn byl učitelem M. Antonia Gordiana II., jemuž prý odkázal před smrtí otcovu knihovnu o 62 tisících svitcích.

Caracalla dal na bratra senátem uvrhnout damnatio memoriae a všechny bratrovy portréty byly zničeny. Getovy ostatky dal přenést do Hadrianova mausolea po bok otce a bratra až Syřan Elagabalus.

Z exilu se tehdy směl vrátit blízký přítel Plautiana P. Aelius Coeranus/Koirános. Stal se consulem suff. roku 212, ačkoli nikdy předtím nezastával žádný jiný úřad, a zároveň byl prvním senátorem pocházejícím z Egypta (podle jména byl makedonského rodu, srov. rok 205). 

Podobně jako Papinianus, viz rok předešlý, pokoušel se o smír mezi bratry dvojnásobný konsul L. Fabius Cilo (L. Fabius Cilo Septiminus Catinius Acilianus Lepidus Fulcinianus), jehož na čas Septimius Severus pověřil opatrovnictvím svých synů. Od roku 202? do 211 bylů praefectem Urbi, nyní se ho Caracalla, který mu říkával "Otče", chtěl zbavit. Poslal za ním oddíl vojáků s tribunem, aby Cilona přivedli do paláce. Vojáci ho zatkli v lázni, plenili v jeho domě a vedli přes Město za Caracallou. Bylo z toho pozdvižení, neboť Cilo byl u Římanů v oblibě a na jeho stranu se postavili i vojáci, jimž jako městský praefect ještě nedávno velel. Caracalla otočil, označil akci za spiknutí praetoriánů a nešťastného tribuna s jeho vojáky dal popravit. O dalším osudu Cilonově nevíme nic.

Císař zostudil C. Iulia Aspera, konsula t. r. a otce soukolegy v úřadu, když ho nejprve vynášel do nebes a učinil ho nástupcem L. Fabia Cilona, nyní ho vypověděl z Říma do jeho rodné Attaleie v Pamfýlii/dn. Antalya v TR. Caracalla ho později omilostnil a jmenoval správcem provincie Asie (úřad nenastoupil neboť mu v tom pro stáří zabránil Macrinus). Stejně jako v těchto případech neznáme ani důvody dalších Caracallových persekucí a vražd. Obecně platilo, že nesnášel lidi ve svém okolí, kteří něčím vynikali, a likvidoval je, dokonce tak likvidoval gladiátory, viz zde níže případ Batónův.

V Římě pobýval Tarautás velmi krátce, většinou byl na cestách, hlavně v Orientu, kde též zahynul. Po likvidaci "getovců" vyhlásil v červenci všeobecnou amnestii a oslavy radosti/laetitia publica. Oslavy mohou též souviset s proklamací všeobecného římského občanství, viz zde níže. Dal razit mince s nápisy jako Bezpečnost/Securitas a Svoboda/Libertas (zřejmě po likvidaci bratra, jehož presentoval jako zloducha), Blaho/Salus, Mír/Pax a Štěstěna doby/Felicitas temporum.

Senátory, své kolektivní neoblíbence, dával prý strážit eunúchem a vyhlášeným magikem Semproniem Rufem, viz o něm rok 204. Přes své násilnictví byl princip zbožný, s důvěrou se obracel na věštírny a jejich výrokům přikládal význam. Býval často nemocný, bez mužné síly a též asi hypochondr. Zajímal se o léčivé neřímské kulty, v Alexandrii navštívil Sarápieion, v Germánii chrám Grannův, v Pergamu Asklépiův, kde se dal vyšetřit tradičním způsobem spánkem v chrámu nebo jeho praecinktu. Náboženská turistika ostatně vedla k jeho smrti, viz rok 217. Prý se v jeho chování projevovaly nejhorší z vlastností tří "národů", které měl ve své krvi: keltská lehkověrnost, africká drsnost a syrská mazanost po matce, pravil starý historik. 

Miloval pohled na krev, a to nejen zvěře pobíjené v aréně. Bavily ho hry, při nichž zemřelo hodně gladiátorů. Jistý Batón (Delmat?), vyhlášený bojovník, musel v jednom dnu bojovat se třemi soupeři a když ho poslední zabil, vypravil Batónovi velkolepý pohřeb. Dokázal vlastnoručně za den pobít sto divokých vepřů, závodil jako vozataj za modré/venetii. V aréně žádal po vzoru zápasníků, aby mu lidé házeli zlaťáky.

Tarautás trpěl chronickým nedostatkem peněz a neustále se domáhal na provinciích a městech věnců a darů od bohatých lidí, aby měl na armádu a svou zábavu. Namísto pětiprocentní daně zavedl desetiprocentní při manumissi otroků a z dědictví (z toho šly peníze do aeraria militare/armádního rozpočtu, jímž se hradily vojenské výdaje), zrušil všechny daňové výjimky a úlevy pro příbuzné. Caracalla-Tarautás proto vydal nařízení udělující římské občanství všem, kteří se v říši narodili svobodní, constitutio AntoninianaNeučinil tak z humanity, ale zjevně právě s ohledem na opět prázdnou pokladnu: římští občané totiž platili vyšší daně, ostatní obyvatelé říše mnohdy žádné. Bylo to pravděpodobně nejrozsáhlejší přiznání občanství v dějinách, a to navíc bez rozdílu na majetcích, vyznáních, národech a rasách: týkalo se odhadem třiceti milionů lidí ne-li více. Podobně jako armádní reformy C. Maria z roku 103-, viz tam, změnily římskou republiku a po nich Augustovy, nyní nevyzpytatelný výstředník M. Aurelius Antoninus vulgo Caracalla/Tarautás vytvořil mediterránní universální říši s jednou ústřední vládou - se sebou samým. Názor senátu dotazován zjevně nebyl. 

Constitutio/zřízení zůstalo dodnes záhadou. Jeho text se dochoval pouze v řeckém překladu z roku 215 na fragmentárním papyru pocházejícím z Hermopole (papyrus gissensis/Pap. Gis. 40 uložený v Gießenu se podivně dostal roku 2017 na seznam kulturního dědictví UNESCO) a vlastní text o daru občanství je rekonstruován několika způsoby. Zde jeden: "Didómi toinýn [hapasi tois kata tén rhómáik]én oikúmenén p[olit]eián Rhómáión.../Daruji tedy [všem žíjícím v římsk]é říši římské ob[čanst]ví...". V zachovaném textu papyru zmínky o "cizincích/xenoi" není, lze ji předpokládat. Občanství se nedostalo t. r. skupině (barbarů) označovaných za dedeiktikoi/lat. dediticii, porobení národové usazení na území říše. 

Nařízení nebylo zmíněno ani žádnou (zachovanou) příležitostní ražbou a odhlédnuto od fiskálního dopadu zůstává pouze jistá symbolika. Římské občanství v této době nemělo tu váhu, jako ještě za Antoninů a rozhodující bylo hledisko ryze sociální: honestiores/vznešenější, tedy elity senátní, rytířské a vysokých armádních a byrokratických činovníků, byly zákony chráněny, humiliores/nižší, ti ostatní svobodní, požívali sice rovněž právní ochranu před soudy, ale žádné jejich shovívavosti: podobně jako nesvobodní mohli skončit po odsouzení v aréně k pobavení diváků zardoušeni a rozsápáni šelmami. 

Dalším možným výkladem mohla být Caracallova posedlost stát se velkým patronem Říma: takhle velkou klientelu skutečně nikdo nikdy z Římanů neměl a už mít nebude. Že tím zlikvidoval mimo jiné jistou integrační přitažlivost římského občanství, se projevilo v příští generaci za chaosu armádních diktatur.  

Že mu však šlo hlavně o peníze, dokazuje jeho naprosto neuniversální konkrétnost: vyžadoval od svých Římanů, aby na své náklady budovali obydlí, amfitheátry a závodiště všude tam, kam se chystal vypravit (i když tam nakonec ani nedorazil). A tam, kde pobýval, byly budovy po jeho odchodu opět strženy. Zlomyslný zvyk vykládá senátor a historik Cassius Dio touhou zničit senátory, tedy převážně bohaté Římany (i v této době však pravděpodobně byli jezdci finančně mocnější). Říkával totiž princeps, že nikdo ve světě nesmí být bohatší než on. Když mu jednou matka vytýkala, že dává na armádu až tolik peněz, ukázal jí svůj meč: "Neboj se, matko, dokud máme tohle, peníze nám chybět nebudou."  

Caracalla završil během své vlády rozdělení Británie do dvou provincií, pokud se tak nestalo v posledních dvou letech vlády jeho otce, viz rok 210.

V Persii v ještě existující parthské říši se šířilo roku 212/523 SE protiparthské povstání Ardašíra Istacherského, viz rok 208. Zlikvidoval odpor dynastů ve své perské satrapii a pozvolna připojoval satrapie v okolí Kermánu/Karmánie, zřejmě i oblasti na jihu Babylónie při Perském zálivu. 

Po usurpaci Artabánově c. 214 se vedle Římanů a bratra Vologaisa stal Ardašír dalším nebezpečím pro Arsakovce, neboť jeho moc přerostla dimense parthského údělného krále. Je pravděpodobné, že brzy po roce 214 vypuklo nepřátelství otevřeně. Ardašírovi trvalo dvanáct let, než se postavil Arsakovcům přímo, viz rok 224.

Na perskou stranu se postavil adiabénský/aram. Hedajjab protektorátní dynasta Šáhrat, viz rok 199, a jinak neznámý dynasta s královským titulem v Kerach Selóch/Kárká Slók, Seleukeia v Assyrii, dn. Kirkúk, Domtjáná/Domitianus. Perská cesta k moci nebyla nijak přímá. Parthové pod Vologaisem v síle 120 tisíc mužů pochodovali na východ proti Peršanům a srazili se s nimi kdesi v Chorásánu. Byli prý poraženi, na útěku pobíjeni, nicméně podle "arbélského kronikáře" se vzchopili a v nové bitvě Ardašírovy Peršany v poli porazili a zahnali je až k moři; kterému, nevíme, ani dobu ne. Cestou zpět narazili Parthové na další armádu, po dvoudenní nerozhodné bitvě se Peršané stáhli. • O Adiabéně už slyšet nebude. Namísto ní se v sásánovské říši objevila země Nódšíragán/Nód Ardachšíragán. 

***********************************************************
213. 
Ol. 248,1
Héliodóros Trósidamás z Alexandreie I
524 SE
460 AE
neznámý
a. u. c. 966
Imp. Antoninus IV a D. Caelius Calvinus Balbinus II 

***********************************************************

V Olympii zvítězil v boxu/palé Foiníčan Aurelius Aelix/Elix n. Helix pokládaný za nejsilnějšího mezi pankratisty a boxery své doby. Na následující 249. olympiádě zvítězil v pankratiu a přihlásil se též do boxu. Chtěl se totiž stát osmým z borců po Hérákleovi, jimž se podařilo zvítězit současně v obou silových disciplinách, že se stal paradoxoníkem. Élejští to sice napsali do programu, pak ale po Aelikově vítězství v pankratiu zrušili box jako disciplinu této olympiády. Nepřáli si, aby Héráklea napodobil někdo poosmé, o čemž se usnesli již roku 37+, srov. též rok 149+, kdy řešili sudí podobný případ se silákem Sókratem. 

Aelix předtím již zvítězil v Římě v obou disciplinách, ale proti élejskému rozhodnutí nezmohl nic: sportovní činovníci mívají větší sílu. Předsedou spolku říšských athlétů byl v této době a za Sardanapalla C. Perelius Aurelius Alexander z Thyateir/archiereus tú sympantos xystú, xystarchés, velekněz veškerého setkání (áthlétů) a xystarcha. Zda si nějak Aelix "na svazu" stěžoval či jinak do události někdo další zasáhl, známo není.

V Galliích a Germánii na jaře vytáhl Caracalla-Tarautás proti Alamannům zřejmě do prostoru zvaného obratem neznámého významu agri decumates/"desátková pole"? východně od Rýna, jižně od Poneckaří a severně od horního Dunaje, dn. území spolkové země Baden-Württemberg. 

Podle všeho to je první zmínka o nich v historii, pravděpodobně v zárodku hornogermánského kmenového svazu nějak souvisejícího se starými Suéby, srov. rok 72- (cf. Švábové-Alamanné), kteří sami o sobě žili samostatně nadále a z části dorazili po dvou staletích do Hispánií. 

Po Markových germánských válkách se kmenové svazy přeskupily. Části nebo celé národy Hermundurů, Semnonů, Suébů a několika menších národů v Polabí vytvořily konfederaci Alamannů s mnoha lokálními králi a "králíky"/reguli.  Dvacet let trval v regionu klid, viz rok 233, kdy se Alamanné vydali na lup znovu.

Antoninus-Caracalla dal shromáždit germánské bojeschopné muže pod záminkou služby v armádě za žold a pak je dal povraždit. Pustil se proti Kennům/Chattům, kteří si z těla za bitvy dokonce vykusovali šípy, jimiž byli zasaženi. Život si vzalo mnoho Chattek, aby nemusely do římského otroctví, některé pozabíjely i své děti. Antoninus jim dal totiž na vybranou: prodej do otroctví nebo smrt. Jméno Chattů se tradičně spojuje s dnešními Hessy.

Je to zároveň poslední písemná zpráva o národu Chattů, resp. jeho jedné části, která se postupně stávala součástí dolnogermánského kmenového svazu ripuárských Franků (poprvé se jejich jméno objevuje c. 255, viz tam). Na vzniku konfederace Franků se podíleli národy žijící mezi Labem, Weserou a Rýnem Brukteři, Chamavové, Chattuariové, Amsiváriové/Ampsivariové, Tenkterové, Sigambrové, Usipeti, Chaukové etc.

Nic přesného o tažení Římanů známo není snad kromě toho, že armáda po vítězství nad Alamanny nad řekou Mohanem/Moenus celou zemi poplenila až po Oceán, tedy snad k Severnímu moři, a že jeho vozataj Pandión na tažení zachránil principa z nebezpečné situace, jak o tom Caracalla napsal senátu. Válku však nedokončil, možná pro nemoc, a národům Germánie "věnoval" peníze, jimiž vykoupil římský mír. Řekli si o ně též vyslanci Germánů žijících při ústí Labe, pravděpodobně Chauků (o nálezu jejich přístavu při ústí Labe viz v indexu s. v. Germáni). 

Prý si Caracalla získal sympatie Germánů tím, že chodil v jejich oblečení, nosíval rusou paruku v germánském účesu, měl germánskou osobní stráž. Uctil též v okolí dn. Mohuče/Mainz léčivého Granna, asi to potřeboval, ztotožňovaného Římany s Apollónem. 

Legionářům se líbilo, že jim vyplácí peněžní dary, že žije mezi nimi, jedl stejnou stravu, kopal s nimi příkopy, chodíval pěšky. Různými způsoby prokazoval svou sílu, ačkoli byl malé postavy, a při každé příležitosti ukazoval lovecký um. Vycvičen otcem k síle a vytrvalosti pochodoval na výpravě s prostými vojáky, jedl stejné jídlo, nemyl se a neměnil si oděv. Možná, že už v této době vzhledem k jeho plášti s kapucí povstala přezdívka Caracalla, slovo keltské, tedy ke konci jeho vlády; srov. dále rok 217.

Zimu strávil princeps z části v Římě, pravděpodobně nadále pro nemoc. Dal tu opravit hrobku Sullovu a kytharóda Mesoméda, srov. rok 130+. To proto, že obdivoval Sullovu krutost a hudebníkův um, neboť se na nástroj sám učil. Pak ale vytáhl na Východ, odkud se již nikdy do Itálie nevrátil; zbytek zimy a jaro pobýval v bíthýnské Níkomédeji. 

Svou matku Iulii Domnu učinil tajemnicí přes žádosti a dopisy v obou jazycích/ab epistulis latinis & graecis a stala se tak vůbec oficiálně první ženou v římském vládním kabinetu. Matka mu radila, udržovala styk se senátory a nadále se zaobírala filosofií, viz rok 201; jaké školy, netušíme. Antoninus sám se s římskými veličinami přestal stýkat, ke stolu zaléhal obvykle s propuštěnci. V Římě dal dozorovat senát eunúchem Semproniem Rufem, Ibérem odsouzeným za Severa za kouzelnictví a čarodějnictví/farmakeus kai goés, srov. rok 204.  

V Germánii sužovaly Caracallu-Tarauta deprese, sny, v nichž se zjevovaly duchové Commoda, svého otce i bratra, pokoušel se vyvolávat duchy, prosby k Apollónovi a Sarápidovi zůstaly bez odezvy. V Římě dal popravit čtyři Vestálky za to, že porušily slib sexuální čistoty. Přitom Clodii Laetu, jednu z nich, zostudil sám. Byla odsouzena k zakopání zaživa a křičela: "Antoninus ví moc dobře, že jsem panna, ví moc dobře, že jsem čistá." Siláckého principa totiž opouštěla sexuální síla a stával se impotentem. Její smrt sdílely Aurelia Severa a Pomponia Rufina, čtvrtá Cannutia Crescentina se vrhla se střechy domu.

Je pozoruhodné, že po dvou staletích vymaloval Antoninův obraz Iulianův příznivec a historik Sex. Aurelius Victor růžovými barvami jako panovníka velmi kladného: byl prý tichý, trpělivý a otevřený, zatímco jeho nástupce Macrinus se svým synem byli krvelační. 

Správcem Dolní Británie byl C. Iulius Marcus.

***********************************************************
214. 
Ol. 248,2

525 SE
461 AE
neznámý
a. u. c. 967
L. Valerius Messalla Apollinaris a C. Octavius Appius Suetrius Sabinus 

***********************************************************

Caracalla-Tarautás táhl v zimě 213/4 do Orientu římskou Dákií a Thrákií. Zde kdesi v Podunají se armáda dostala do bojů s gotskými invasory, srov. rok 195: zřejmě první válečný kontakt Římanů s Goty usazenými od c. 150+ v pontických krajích mezi Maiótidou a dolním tokem Dunaje; viz o jejich starých sídlech při Baltu rok 150-. Při přeplavbě přes Helléspontos do Níkomédeie se princeps dostal při poškození lodi osobně do nebezpečí a málem se utopil. 

Cestou na Východ opustil svou germánskou módu a začal se oblékat po makedonsku, identifikoval se s Alexandrem Velikým a obnovoval všude památky na něho; není však zprávy o tom, že by Makedonii a její památná místa na argívskou dynastii někdy navštívil. Zbožňoval velikého krále, opatřil si v Alexandreji část jeho zbroje a pohár, z něhož údajně Makedonec pil, viz rok 216 (srov. údajný Severův zákaz vstupu do hrobky). Postavil oddíl o šestnácti tisících Makedoncích, pojmenoval ho Alexandrovou falangou a vyzbrojil od přílby po meč dobovou výbavou. Alexandra kázal nazývat Augustem Východu a v jednom dopisu senátu sdělil, že Augustus byl převtělený Alexandros a že se vrací na Zemi v jeho, Antoninově, těle. 

Nenáviděl peripatétiky, chtěl dát spálit jejich knihy a v Alexandreji zakázal jejich tradiční jídelní shromáždění, syssítie. To vše z toho důvodu, že uvěřil dávným pověstem o účasti Aristotelově na Alexandrově vraždě. Na cestách se dával po Alexandrově a ovšem též Dionýsově vzoru doprovázet množstvím slonů. 

Když jednou viděl jakéhosi tribuna hbitě vyskočit na koně, ptal se ho, odkud je. Důstojník mu řekl, že je Makedonec a že se jmenuje Antigonos. Jakmile se Antoninus-Tarautás ještě dozvěděl, že vojákův otec se jmenuje Filippos, okamžitě ho befedroval do nejvyšší hodnosti a udělal z něho senátora s propraetorskou pravomocí. 

Vedle Makedonů odvedl též mladé muže ze Sparty a sestavil z nich oddíl lakedaimonský a pitanský nazvaný podle jedné ze spartských vsí či fýl, jejíž muži se proslavili v bitvě s Peršany u Platají roku 479 (pokud v té době takový oddíl vůbec existoval).

V Pergamu se věnoval kúrám v Asklépiově chrámu a u Achilleova hrobu uspořádal pro armádu sportovní hry; tehdy napodoboval pro změnu Achillea. Odměnil zde vojáky jako po nějakém významném vítězství. Když právě zemřel jeho tajemník a komorník propuštěnec Marcius Festus (podle některých záměrně otráven), sehrál Tarautás scénu z Íliady se smrtí Patroklovou a obětoval mu na hranici i svou kadeř: smáli se mu prý tajně, neboť už byl ve svých šestadvaceti většinou holohlavý. Dal postavit svatyni novopýthagorejci a asketickému potulnému filosofovi a divotvůrci Appolóniovi z Tyán, Domitianovu současníkovi (zemřel asi po roce 100). 

V Parthii se svému bratrovi Vologaisovi VI., vládl od roku 191, postavil Arsakés XXXXI. Artabános VI. (c. 214-224), viz rok 208 a srov. rok 215. Jimi končí vlastní parthské říšské dějiny. Vologaisés se po bojích, o nichž nevíme vůbec nic, pravděpodobně až do perského vítězství zdržoval v Ktésifóntu v Babylónii. Podle všeho tíhu války s Římany nesl Artabános kontrolující Médii. Vpadl na římské území, dobu neznáme, pálil města na severu Mesopotamie. Jeho spojencem byl adiabénský král n. guvernér Šáhrat, viz rok 212; snad šlo o události až roku 218, kdy uzavřeli příměří s Macrinem. 

Východ ze Eufrátem byl v jedné velké válce: vzmáhající se Peršané bojovali s okolními dynasty, viz rok 212, dobývali kraje kolem Zálivu, Arsakovci se bili mezi sebou, do toho jejich válka s Římany, válka v Armenii, nájezdy zakavkazských národů.  

V Germánii se spojili proti Římanům Quádové s Markomanny a Vandaly/Vandily, důvod neznáme. Římané se zmocnili quádského krále Gaiobomara a Caracalla ho dal popravit. Jeden z králových přátel se raději oběsil, než aby čekal na popravu a Caracalla dal jeho tělo vydat příbuzným tak, aby bylo patrné, že byl popraven a nevypadal jako sebevrah. 

Kolem tohoto roku byla v Británii inferior zřízena Colonia Eboracensium/pozdější York; povýšení na municipium potvrzeno či obnoveno až roku 237.

V téže době poslal princeps na smrt správce Baetiky Caecilia Aemiliana za to, že se v Gádách obrátil na Hérákleovu/Melkartovu veštírnu, asi s žádostí o věštbu o osudu říše n. imperátora.