374-370
************************************************************
374.
Ol. 101, 3
Sókratidés
a. u. c. 380
sine curul. mag./bez nejvyšších úředníků, viz rok 376
************************************************************
Spartský král Kleombrotos I. se v rámci pátého roku druhé války boiótské a druhého roku první války fócké s velkou částí armády, jakou mohou v Lakedaimonu postavit do pole, vypravil proti Thébanům na pomoc Fókům. Odtud se pokoušeli spojenci dostat do Boiótie, viz zde níže.
Polydamás z Farsálu, tágos/„vůdce“ Thessalů, byl svými krajany pověřen správou důchodů, výběrem daní a z nich hradil posádku farsálské akropole, která mu podléhala, financoval kultovní výdaje. Pokud byly ve veřejných financích schodky, vyrovnal je ze svého, pokud přebytky, obsloužil se. Nyní hledal ve Spartě pomoc proti jednomu z tetrarchů Iásonovi z Fer, denuncioval ho jako agresora s plány na hégemonii nad celou Helladou a Makedonií, ale pro válku Lakedaimonských s Thébany a Athéňany byl odmítnut s tím, "aby se o sebe a stát postaral, jak nejlépe umí/ekeleuon hopé dynaito arista ta te heautú ka ta tés poleós".
Polydamás tak byl donucen uznat svou podřízenost Iásonovi, vydal mu své děti jako rukojmí, přemluvil Farsálské, aby se stali Iásonovými spojenci a v moci mu zůstala jen akropolis Farsálu. Iásón ovládl Thessalii a měl k disposici osm tisíc jezdců a dvacet tisíc hoplítů, k tomu šest tisíc žoldnéřů.
Téhož roku uzavřel Iásón spojenectví s Athénami: dorazil prý do Athén bez ochranky, aby podpořil svého hostinného přítele Tímothea obžalovaného v jakési kause, kterou neznáme (srov. rok následující; nicméně později velel Tímotheos oddílům ve válce s Thessaly). Iásón býval žákem Gorgiovým. Lékaři mu nedávali naději pro dlouhý život, neboť mu nalezli v těle nádor, a tak hledal Iásón smrt v bitevním šiku. V jedné z bitev ale byl raněn do prsou a zároveň se zraněním zmizel i jeho nádor (srov. obdobnou situaci roku 121).
Vypukly občanské války na Zakynthu a Korkýře. O jejich ukončení nemáme zpráv, ale zřejmě i zde díky athénské intervenci skončila vláda prospartských režimů (viz hned níže).
Diplomacií krále Peršanů Artaxerxa II. bylo dosaženo (rozuměj: uplaceno) v Helladě míru: Athéňané poslali ze strachu před vzrůstající mocí Théb do Sparty, také pod tíhou válečných výdajů a permanentních bojů s aigínskými piráty, s návrhem ke smíru, což bylo přijato. Byl obnoven tzv. královský mír čili Antalkidův všeobecný mír v Helladě/koiné eiréné z roku 387, resp. 386, k němuž se ovšem nepřipojili Thébané a který d. f. nikdy nefungoval (perské iniciativy viz dále roky 371 a 368). Lakónové formálně uznali athénský spolek.
V jakémsi unáhlení vztyčili v Athénách oltář Eiréně a zavedli její kult s výročními oběťmi asi 16. hekatombaiónu; její sochu s malým Plútem na ruce vytvořil Kéfísodotos starší (zasvěcena možná roku 371, viz příležitost tam). • Athéňané byli ve válečném stavu se Sparťany od roku 378. Jejich vzájemný konflikt byl součástí koaliční tzv. druhé války boiótské z let 378 až 362 (viz ale hned níže).
Thébané se před Sparťany stáhli z Fókidy a oblehli Plataje. Na jejich podporu a proti spojenectví s Thébany, jak si část athénských politiků přála, vydal Isokratés pamflet Plataikos (logos)/Platajský projev, fiktivní vystoupení platajského vyslance přes athénským sněmem. Athéňan Tímotheos byl s flotilou po uzavření míru s Lakedaimonskými odvolán z Korkýry, ale na Zakynthu vylodil démokratické exulanty, což Sparťané považovali za porušení čerstvých podmínek míru a obnovili nepřátelství: válka pokračovala do roku 371. S 25 triérami poslali Sparťané na Zakynthos nauarcha Aristokrata; o jeho operacích nevíme nic.
Do Syrákús vyslali posly, aby Dionýsiovi vysvětlili, že je i v jeho zájmu, aby Korkýra nebyla proathénská, viz rok následující. Sparťané pod nauarchem Mnásippem v čele jiné flotily 65 spojeneckých triér a 1500 vojáků výsadku poplenili Korkýru a oblehli město. Oddíl pěti nebo šesti set athénských peltastů pod Ktésikleem vyslaný po souši se v noci s pomocí Alkety I. Épeirského přepravil do obleženého města.
Perský král současně vedl válku proti rebelujícím anatolským satrapům, viz rok 378, a proti Egyptu, viz zde níže.
Na Kypru v Salamíně byl eunúchem Thrasydaiem zavražděn král Euagorás I., který vládl od roku 411, z toho po určitou dobu společně se svým nejstarším synem Pnýtagorou: i ten se stal obětí atentátníkovou. Vrahem byl prý jeden z králových eunúchů, jehož manželku (sic) mu prý Pnýtagorás odvedl. Nástupcem na salamínském trůnu se stal Euagorův druhorozený syn Níkoklés (vládl do roku 361). Osud atentátníkův a jeho ženy, ani jména, neznáme.
Peršané se konečně vypravili do Egypta proti králi Nektanebovi I. (srov. rok 378). Perskými veliteli byl Farnabázos, velitelem žoldnéřů Athéňan Ífikratés; bylo jich dvě stě tisíc a k tomu velká flotila, nezvyklá síla. Rozpory v otázkách taktiky brzy znepřátelily Ífikrata s Farnabázem, a tak z obavy z nejhoršího uprchl Ífikratés do Athén: Ífikratés doporučoval rychle táhnout na Memfidu, Farnabázos chtěl postupně a pomalu obsazovat zemi; Ífikrata pak nahradil Tímotheos, viz rok následující. Egypťané byli v Deltě Peršany zprvu poraženi.
************************************************************
373.
Ol. 101, 4
Asteios
a. u. c. 381
sine curul. mag./bez nejvyšších úředníků, viz rok 376
************************************************************
Athéňané vyslali v múnichiu/dubu až květnu šestého roku boiótské války zpět na Korkýru loďstvo o šedesáti triérách v čele s Tímotheem. Neměl však dost mužstva a tak vyrazil nejprve po spojeneckých ostrovech a k severu do thrácké oblasti: získal posilu dalších třiceti plavidel a snad zde uzavřel spojenectví s Amyntou III.
Bylo to na netrpělivý athénský sněm pomalé, podezřívali ho, že naschvál nechal propásnout celou plavební sezonu, a když se Tímotheos vracel s posilami kolem Attiky, odvolali ho a dokonce z návodu Kallistratova a Ífikratova postavili před soud pro podezření z velezrady. Žaloby byl zproštěn a poslán do perských služeb do války v Egyptě namísto Ífikrata, viz rok předešlý. Athéňané posílili svou flotilu o dalších čtyřicet triér a stratégem jmenovali Ífikrata, který se právě vrátil z Egypta.
Před vyplutím na Korkýru si vypůjčil Tímotheos, který rozkutálel majetek a dlužil, na koho se podíval, od nejvýznamnějšího bankéře Athén té doby Pásióna 1351 drachem a dva oboly. Syn a dědic Pásiónův Apollodóros, který též vystupoval jako rhétór, později soudně na Tímotheovi peníze vymáhal, jak o tom svědčí řeč Pros Tímotheon hyper chreós/Proti T. o dluhu, zachovaná mezi projevy přičítanými Démosthenovi (o Tímotheově konci viz rok 353); Apollodóros byl Démosthenovým politickým straníkem a některé z řečí přičítaných Démosthenovi byly snad jeho dílem, srov. u roku 347.
Pásión byl vzácným příkladem toho, jak se z otroka provozujícího finanční služby v Athénách po prohrané peloponnéské válce, stane propuštěnec, což nebylo vůbec neobvyklé, ale nakonec také plně rovnoprávný občan. Původně byl otrokem směnárníků a bankéřů/argyrhamoiboi Antisthena a Archestrata z válečné éry Athén a zjevně zcela převzal jejich agendu.
Že byla náročná, připomíná též soudní spor Pásiónův z doby někdy po roce 394, kdy ho žaloval o zapření peněz uložených beze svědků a bez záznamu u athénského bankéře jistý obchodník z Bosporu, jméno se nezachovalo, syn Sópaia, stratéga Satyra I.; žalobu na Pásióna psal Isokratés a zachovala se jako Trapedzikos (logos)/"Bankovní". Podnikatel Pásión věnoval státu, pravděpodobně za korinthské války, jako dobrovolný dar/epidosis jeden tisíc štítů.
Mezitím vypukl v obležené Korkýře velký hlad. Při náhlém výpadu obránců města však padl velitel Sparťanů Mnásippos, který se choval zpupně ke svým žoldnéřům, řadu jich propuštěl a třebaže peníze měl od těch ze spojenců, kteří namísto vojáků posílaly peníze, dlužil mnohým dvouměsíční platy. Jeho nástupce ve funkci, epistoleus/viceadmiral Hypermenés se při pohledu na demoralisované mužstvoa a z obav před blížící se silnou flotilou Ífikratovou rozhodl ostrov urychleně opustit a odplul na Leukadu. Zanechal za sebou množství proviantu, který naloupili Sparťané Korkýrským, otroků a nemocných vojáků, aby měl na lodích místo pro zdravé vojáky.
V téže době byl již Ífikratés s loďstvem u břehů Messénie u Sfagií u Pylu. Obsadil Kefallénii a Korkýru, kde se zmocnil i deseti lodí s posádkami, které poslal Lakedaimonským na pomoc Dionýsios I. Syrákúský, tradiční spartský spojenec. Ífikratés, jehož flotila čítala nyní téměř devadesát triér, se pak obrátil s vojskem na pevninu a pochodem se vydal do Akarnánie, kde přes zimu bojoval se spojenci proti znepřáteleným obcím, nejostřeji proti Thyrejským. Námořníci museli vypomáhat domácími s prací na polích.
Dionýsios poslal roku následujícího Sparťanům dalších devět lodí, jejichž velitelem byl Kissidás. Velitel první flotily Krínippos padl s mužstvem do zajetí Athéňanů, kde si vzal život, aby nebyl zotročen. Ostatní Ífikratés propustil a ponechal v péči Korkýrských, aby za ně bylo zaplaceno výkupné.
Ífikratés se vedle syrákúských lodí zmocnil též soch ze zlata a slonoviny, které měly dopravit do Olympie a Delf jako votivní dary bohům Dionýsia I. Ptal se po poslech v Athénách, jak s nimi naložit, a dostal odpověď, "aby se nevyptával na záležitosti bohů, ale aby se staral o to, jak uživit vojáky/mé ta tón theón exetadzein, alla skopein, opós tús stratiótás diathrepsei". Srov. athénský, a též spartský, přístup ke svaté válce roku 356sqq.
Thébané dobyli Platají (viz předešlý rok): město bylo opět strženo, obyvatelstvo opět odešlo do Athén a do své vlasti se vrátili až roku 338 (srov. roky 427 a 386). Do téhož roku lze datovat také dobytí a zničení hradeb prospartských měst Tánagry, boiótského Orchomenu a Thespií Thébany. I tato města byla obnovena až po roce 338 (viz tam a rok 353; k vyvrácení prospartského Orchomenu a Thespií rovněž viz rok 364). Iásona z Fer uzavřel v této době spojenectví s králem Makedonů Amyntou III.
Celou Helladu postihlo silné zemětřesení. V Acháji bylo ve vnitrozemí zničeno město Búrá a při pobřeží vlnami tsunami Heliké, která se propadla do moře. Búrá byla obnovena, Heliké, původní centrum achajské konfederace s Poseidónovým chrámem, již ne (viz rok 280); počet obětí neznáme. Otřesy mimo jiné zničily v Delfách Apollónův chrám (srov. rok 370): stál od doby po roce 548 a byl to podle hellénské tradice pátý Apollónův chrám, doložitelně druhý (srov. rok 548).
Vyprávělo se, že Filón, syn samovládce v lokerské Oianthii Fríkodéma, se chtěl mermomocí oženit s Themistou, dcerou jistého Krithóna. Otec nesouhlasil a tyrannos zahubil jeho syny a Themistu násilně za svého syna provdal. Themistó Filóna v noci podřízla a prchla přes moře do Heliky do Poseidónova chrámu. Heličtí ji však Filónovu bratru Hérákontovi vydali. Bouře jeho loď zahnala k Rhiu, kde se jí zmocnili akarnanští piráti. Akarnanové se nad Themistou slitovali, vymohli na Fríkodémovi vydání jejích rodičů výměnou za Hérákonta. Když je dostali, umučili ho. Někdy po této události zanikla Heliké, prý za to, že její lidé vydali prosebnici od oltáře Poseidónova.
V Egyptě porazil Nektanebés I. Peršany v bitvě u Memfidy a ti se dali na ústup. Iniciativu převzali Egypťané, ale Peršané se na části území udrželi a boje trvaly po celou dobu vlády krále Nektaneba (viz rok 361).
************************************************************
372.
Ol. 102, 1
Dámón z Thúrií (podruhé)
Alkisthenés
a. u. c. 382
sine curul. mag./bez nejvyšších úředníků, viz rok 376
************************************************************
Athéňan Ífikratés, který přes zimu operoval na pevnině (viz předešlý rok), se sedmého roku druhé boiótské války z Korkýry vypravil s loďstvem přes Kefallénii, Élidu, Messénii a Lakónii, v níž však nevybíral peníze, tam poplenil pobřeží, zpět do Athén. Chystal cestou invasi do Lakóniky, flotila k tomu byla silná dost, a žádal po Athéňanech, aby mu poslali jako další stratégy Chabriu a Kallistrata, třebaže s tímto se jinak nesnášeli.
V Athénách se však opět otočil zahraničněpolitický směr a k válce nedošlo, viz rok následující a rok 370, kdy na doporučení Kallistratovo se Athéňané postavili na stranu Lakedaimonských a proti Thébanům.
V Thúriích se narodil Alexis, autor střední attické komédie, strýc a učitel Menandrův (zemřel kolem roku 270). V Eresu na Lesbu se narodil Theofrastos, žák a nástupce Aristotelův. Mezi roky 319 až 315 byl obžalován z bezbožnosti, ale zproštěn viny. Zemřel v Athénách roku 287/286.
V Latiu oblehli Veliterští Tusculum, srov. rok 378; důvod neznáme. Tím se dostali do konfliktu s Římany (srov. následující dva roky).
V Číně se ve státečku Čou/Zhou v sousedství státu Lu narodil konfuciánský filosof Meng-c’, lat. Mencius. Zemřel roku 289.
************************************************************
371.
Ol. 102, 2
Frasikleidés
a. u. c. 383
sine curul. mag./bez nejvyšších úředníků, viz rok 376
************************************************************
Pro odvetu za zničení a obsazení Platají se v Athénách osmého roku druhé boiótské války vytvořil nepřátelský blok k Thébám, k čemuž přistupovala thébská agrese vůči Thespiím (viz předešlý rok a níže) a válka Thébanů proti Fókům, po roce 374 vlastně athénským spojencům. Proto znovu poslali Athéňané do Sparty s mírovými návrhy magnáta Kalliu (III.), spartského proxena (srov. rok 374 a 370), kterého doprovázelo šest dalších a lidový řečník/démégoros Kallistratos, svým způsobem spojenec Ífikratův; viz rok předešlý.
Spartská pomoc nakonec Fókům neprospěla a po leukterské katastrofě se Fókové zařadili jako thébští spojenci po bok Aitólů, Akarnánů, Ainiánů, Lokerských, Málijských a dokonce tradičně proathénských Eubojských.
V červnu se znovu na zásah Krále konala ve Spartě nová konference všech hellénských obcí (srov. rok 374; o personálním zásahu Peršanů však zmínky v pramenech není). Přítomni byli též vyslanci Dionýsia I. Syrákúského a Amynty III. Makedonského. Bylo to první panhellénské setkání, jehož se aktivně zúčastnili Makedonci. Dohoda zněla, že všichni z obou stran odvedou z měst okupační posádky, rozpustí své pozemní a námořní síly, městské státy zůstanou nezávislé na svých hégemonech a kdo by nechtěl přispěchat na pomoc státům utiskovaným, nebude vázán přísahou na mír.
Mír byl uzavřen 14. skiroforiónu/v posledních dnech června nebo v prvních dnech července a byl opět obnovením tzv. králova či Antalkidova míru z roku 386, resp. 374 (koiné eiréné). Ještě během konference bylo athénské loďstvo ve válečném nasazení. Athéňané pod Ífikratem po uzavření míru vyklidili a vrátili vše, čeho v této době dobyli a vrátili se domů. Sparťané s králem Kleombrotem I. byli v době podepsání míru ve Fókidě. Z domova dostal po svém dotazu, jak postupovat po přísahách na mír, rozkaz oddíly nerozpouštět a čekat, zda Thébané udělí ostatním Boiótům svobodu, viz zde níže.
Thébané přísahali a byli tak zapsáni do seznamu, což bylo poprvé, kdy tento postup doložen, za sebe, stejně tak jako Athéňané a jejich spojenci přísahali každý zvlášť, kdežto Sparťané přísahali i za své spojence. Druhý den si to však představitel thébských vyslanců Epameinóndás rozmyslel a chtěl, aby přísaha byla přepsána za všechny Boióťany.
Agésiláos tento akt odmítl a Thébany vyzval, aby dali všem boiótským obcím svobodu; Epameinóndás odpověděl, že tak udělají, pokud stejný krok provedou též Sparťané. Zdá se, že thébští vyslanci se přes noc rozhodli pro válku se Spartou a Epameinóndás do ní Agésiláa naladil.
Slavnostní přísahy na mír se vedle Thébanů též nezúčastnili Élejští, neboť rovněž odmítali uznat suverenitu tří obcí, které pokládali za svůj majetek: Margan, Skillúntu a ostatní Trifýlidy (viz rok 400 a srov. rok 365). Mantineia se na základě obnoveného Antalkidova míru dočkala restaurace své státní existence, a to přes silnou nevoli krále Agésiláa, mantinejského přítele po otci, který nechtěl se stavbou pospíchat, ale sliboval, že ve Spartě dosáhne souhlasu a že to pak bude levnější (srov. rok 385); pozadí slibu není zřejmé, ani není jasné, zda k obnově docházelo už před Leuktrami, nebo až po nich.
Byly znovu vybudovány hradby Mantineie a z dioikismu/rozdělení státu se stal synoikismos/spojení v jeden stát. Na stavbu přispěli Mantinejským Élejští třemi talenty stříbra, arkadské obce poslali muže. Amyntás Makedonský, viz rok následující, uznal v rámci celohellénského míru athénské nároky na Amfipoli a na Thrácký Chersonésos.
• V Amfipoli se někdy v této době jistý Kleotímos s pomocí nových osadníků/epoikoi z Chalkidy zbavil vlády oligarchy a zavedl démokratii. Kdy a jak se to stalo, nevíme, Kleotímův osud neznáme.
Pouhých dvacet dní po mírové přísaze se Lakedaimonští, viz zde výše, rozhodli pro novou válku s Thébami,které zůstaly v tom okamžiku bez spojenců, je se svými Boióty. Epameinóndás, tak se tradovalo, dal v Thébách v Athénině chrámu soše bohyně držící v pravici kopí a o kolena měla opřený štít jistým umělcem přes noc štít upevnit k levé ruce. Ráno pak pohled na sochu dodal Thébanům táhnoucím do války sebevědomí. Král Kleombrotos s vojskem opustil Fókidu a přes Thisby vpadl do Boiótie. Dobyl Kreúsu a v přístavu se zmocnil dvanácti thébských triér a tábořil u Leukter v kraji náležejícímu Thespijským. Ti opustili boiótský šik ještě před bitvou, vyklidili své zničené město (viz rok 373) a nastěhovali se ke Karésským.
Pátého dne první třetiny boiótského měsíce hippodromiónu, který odpovídal athénskému měsíci hekatombaión/v poslední třetině července byla v Boiótii u Leukter vybojována bitva Lakedaimonských a jejich spojenců proti Thébám a Boiótům. Do boje se Thébanům nechtělo a polovina ze šesti boiótarchů se bitvě doporučovala vyhnout: thébské oddíly čítaly čtyři tisíce mužů, z toho pouze čtyři sta jízdních, spartská armáda se spojenci měla v poli 24 tisíc pěších a 1600 jízdních.
Když dorazil sedmý Brachyllidés, velitel oddílu střežícího průsmyk pohořím Kithairón mezi Megaridou, Attikou a Boiótií, převládl názor Epameinóndův, který rovněž využil zkazky jistého Leandriy, exulanta ze Sparty, tvrdící, že Sparťané dostali věštbu, že u Leukter jednou přijdou o moc (leukterské prokletí vzešlo ze smrti dvou místních dívek znásilněných a zavražděných kdysi spartskými pocestnými za věštbou do Delf a smrti jejich otce Skedasa, jenž ve Spartě u eforů nedosáhl spravedlnosti a vzal si život).
Jiná věštba či pověra v tradici pravila, že Lakónové mohou v bitvách uspět jen tehdy, pokud do nich táhnou s pištci před pochodujícími vojáky. Zvyk se prý ustálil z doby "návratu Hérákleovců" na Peloponnésos, kdy Proklés s Témenem (na základě věštby) táhli na Spartu s pištci v čele, srov. rok 1104. Nyní šli spartští vůdci do boje až po obědě a s vínem v krvi.
Taktikou šiku sestaveného do tvaru kosého klínu/loxé falanx (srov. rok 424) thébského vojevůdce a boiótarcha Epameinóndy, viz o něm roku 369, utrpěli Lakedaimonští nejtěžší porážku svých dosavadních dějin: ze sedmi set bojujících "ryzích" Sparťanů padli čtyři sta, dalších Lakedaimoňanů padlo přes tisíc (vyšší údaj hovoří o čtyřech tisících padlých, na thébské straně o třech stech). Mezi zemřelými byl i král Kleombrotos I., polemarchos Deinón, Sfodriás a jeho syn Kleónymos, vojsko nicméně zůstávalo kompaktní. Ještě v noci se vykradli z bojiště přes Kreúsu do Aigosthen, kam také dorazil Archidámos se svou armádou a zde tažení též ukončil.
Ve Spartě, kde právě drželi gymnopaideie, bylo ihned mobilisováno a rekrutován každý Sparťan do čtyřiceti let věku, celkem dvě mory. Se spojenci z Mantineie, Tegeje, Korinthu, Sikyónu, Fleiúntu a Acháje se pod velením Archidáma, syna Agésiláova, který byl stále nemocen, Sparťané vypravili do pole. Spojencem Thébanů zůstal jen Iásón z Fer, který v této době vedl nevyhlášenou válku s Fóky a Thébanům poslal oddíl o 1500 pěšácích a pěti stech jízdních, ale do bitvy u Leukter zjevně nezasáhl.
Athény zůstaly neutrální a k triumfu Thébanů se nepřidaly, nabídku na spojenectví ponechali thébskému vyslanci neodpovězenou. Následujícího roku už stály na straně Lakedaimonských. Po Leuktrách svolali do Athén další panhellénskou konferenci všech států, které se chtěly držet královského míru a vyslanci na něj znovu přísahali, opět s výjimkou Élejských a se stejnou jejich výhradou.
V Boiótii bylo na zimu na radu Iásonovu uzavřeno mezi Spartou a Thébami příměří, Sparťané se spojenci vyklidili Boiótii, na megarském území se spojili s vojskem Archidámovým a všichni se rozešli do svých domovů. Iásón na zpáteční cestě vyplenil Fókidu. Vpadl do Loker Opúntských, kde se zradou zmocnil a vyvrátil Hérákleiu Trachínskou a její půdu předal Oiťanům a Málijským (srov. rok 426). Pak dal údajně povraždit většinu Skotúsských (podle jiného pramene spadá tato událost až do roku 367; srov. rok 322). Tágos Iásón, který měl v moci celou Thessalii, byl v daném okamžiku krátce nejsilnější mocností Hellady a byl ve spojenectví s Amyntovou Makedonií, Athénami i Thébami, viz rok následující. Pro pýthie nastávajícího roku nařídil městům, která kontroloval, aby pro oběti nachystaly tisíc krav a deset tisíc dalších zvířat a vypsal soutěž o nejmohutnějšího býka určeného Apollónovi. Když se v Delfách strachovali, co kdyby Iásón sáhl tam na Apollónův majetek, dostali z věštírny odpověď, že "o to se bůh postará sám/ton theon hoti autó melései", viz rok následující.
Ve Spartě zvolili po smrti Kleombrota I. (viz výše; vládl od roku 380) za krále jeho nejstaršího syna, Ágidovce Agésipolida II., který vládl krátce jen do příštího roku.
Thébská hégemonie trvala pouze deset roků. Růst síly boiótské mocnosti umožnily především nespokojenost Peloponnésanů s nadvládou Sparťanů, chaos v Thessalii po atentátu na Iásona, nástupnické spory v Makedonii (vše viz rok následující), nezdařená obnova athénského délského spolku a zjevně též nezájem perského dvora zabraného do válek se svými satrapy.
Nová válka Římanů s Velitrami, město oblehnuto, ale nedobyto (srov. rok 372 a následující rok). Pro vypuknuvší válku byli v Římě opět zvoleni vojenští tribunové (srov. rok 376). • O Velitrách viz rok 338.
************************************************************
370.
Ol. 102, 3
Dyskinétos
a. u. c. 384
Tribuni militum consulari potestate
************************************************************
V zimě asi už roku 371 vypukla v Tegeji občanská válka: Kallibios a Proxenos chtěli sjednotit celou Arkadii v jeden státní útvar, prospartský exponent Stásippos změnu nechtěl. Proxenos padl v boji, Kallibios byl z Tegeje vyhnán. Zažádal o pomoc u Mantinejských, kteří byli zrovna zaneprázdněni stavbou opevnění města (viz předešlý rok; stavbu soufinancovali Élejští). Přesto byl s jejich pomocí Stásippos se svými lidmi z města vyhnán a kallibiovci zabit.
Osm set jeho přívrženců uprchla do Sparty, část se uchýlila do Artemidina chrámu, ale démokraty s rozebrané střechy ubíjena taškami: když byli muži, počet neznáme, lstivým slibem vylákáni z asýlu, odvlekli je do města, kde je vítězové s Mantenejskými soudili a popravili. ● Mezi oikisty Megalopole je jmenován Tegejan Proxenos, pravděpodobně jiný od zde jmenovaného (syn?).
Proti spojeným Tegejským a Mantinejským, kteří napadli prospartský Orchomenos, vytáhl s pověření Lakedaimonských Sparťan Polytropos s oddílem tisíci žoldnéřů najatých v Korinthu a doplněných pěti sty argívskými a boiótskými exulanty. Byli přijati v Orchomenu a Mantinejským způsobili za obléhání města značné ztráty. Když obléhatelé od města odstupovali, byli Polytropový oddílem napadeni, ale útočníci neuspěli. Lykomédés z Mantineie (jeden zdroj ho označuje za Tegeata) s pěti tisíci muži se jim postavil a Polytropos se dvěma sty muži tehdy zahynul.
Ještě v zimě se proti Mantinejským a ostatním Arkadům vypravil uzdravený Agésiláos, ale musel se po manévrování před Mantineiou vrátit bez výsledku domů (stál mimo politiku a válku od roku 376). Arkadové pak zle ničili zemi prospartských Hérájských.
Na jaře devátého roku druhé boiótské války dorazili na Peloponnésos Thébané, ale nikde již žádný nepřítel a chtěli se proto vrátit. Na naléhání arkadsko-élejsko-argívské koalice se však odhodlali boiótarchové Epameinóndás a Pelopidás v čele spojeneckého vojska vpadnout do Lakóniky. Připojily se oddíly z Élidy, Argu, Arkadové, Thessalové, část Fóků, které si podrobili, z Euboie a obojí Lokridy; ti všichni s Akarnány, Aitóly (?), Ainiány, Hérákleóty a Málijskými uzavřeli s Thébany symmachii. Thébané v celé invasní armádě o padesáti tisících mužích tvořili pouze dvanáctinu. Sparťané nabrali do vojska šest tisíc heilótských dobrovolníků za slib, že získají plnou svobodu; posilou byly čtyři tisíce mužů od peloponnéských spojenců.
Invasní armáda se rozdělila na čtyři proudy, které se po překonání horských průsmyků setkaly v Sellasii: Argívští ve svém směru zničili strážní oddíl dvou set vojáků s boiótskými exulanty vedený Sparťanem Alexandrem, Arkadové zlikvidovali díky své přesile odpor oddílu hlídající průsmyk přes hraniční Skírítidu Sparťanem Ischoláem s propuštěnými heilóty a čtyřmi sty tegejskými exulanty.
Po šesti staletích, co žili Dórové v Lakónii, byl poprvé v jejich vnitrozemí nepřítel (pobřeží plenili Athéňané během každého vojenského konfliktu se Sparťany, srov. např. roky 431 či 430 za peloponnéské války, či nedávno roku 372). Lakónie byla tentokrát vypleněna až po Gytheion, kde měli Lakedaimonští doky, v době kolem zimního slunovratu, tj. kolem 21. prosince.
Isadás, srov. o něm roku 362, Gytheion ubránil se stovkou mladých bojovníků, kteří se ověnčili jako na nějakou slavnost, svlékli se donaha a s meči v podpaždí pobíhali sem tam, až se obrátili proti nepozornému thébskému oddílu a zahnali ho.
Lakónská města se ubránila, Sparta, tehdy stále bez hradeb, byla vyrabována v okrajových čtvrtích. Epameinóndás po několika dnech ničení Lakóniky rozhodl o návratu domů, neboť potravin ubývalo, v zemi spoušť a spáleniště, zima - a vojákům se chtělo po sezoně domů... Od vpádu na Peloponnésos po obnovení messénské státnosti a odchodu domů pobyli Thébané na poloostrově 85 dnů.
Athéňané vyslali po dlouhém zvažování, zda pomoci právě těm, jimž byli po prohrané válce podrobeni a div ne zotročeni, přes roční období pomoc Lakedaimonským v čele s Ífikratem v době, kdy již část thébských spojenců odešla do svých domovů: postup Ífikratových dvanácti tisíců mužů však byl pravděpodobně záměrně laxní, zdrželi se u Korintha, v Arkadii nic nepodnikli, do bojů vůbec na Peloponnésu nezasáhli, Thébanům v návratu domů nebránili a nakonec se vrátili se do Korinthu, kde Ífikratés tažení ukončil.
Ve Spartě potlačil téže zimy nebo na jaře roku 369 král Agésiláos spiknutí asi dvou set občanů, tj. pravověrných Sparťanů, kteří se zmocnili návrší Issórion s chrámem Artemidy a usilovali o změnu stávajících poměrů ve Spartě.
Co to znamenalo, nevíme, zřejmě šlo o další pokus odstranit královládu, resp. odstranit její volitelnost jen ve dvou rodech, tzv. dyarchie (srov. osud Lýsandrův a další, roky 403 a 396). • Urychlené popravy patnácti povstalců a na ně navazující (?) další spiknutí a tajné popravy přímo ve městě byly prvními případy ve Spartě, kdy byli občané odsouzeni efory a nikoli soudem sněmu.
V zimě roku 371/0, na konci roku 371 či začátkem roku 370, byl s thébskou pomocí obnoven stát Messéňanů v jejich původní vlasti (srov. roky 368 a 460). Během t. r. se Messéňané vrátili z jihoitalského Rhégia, sicilské Messány a kýrénaické Euesperidy.
Byla znovu postavena pevnost na hoře Ithómé a pod ní vzniklo sídelní město státu Messéné. Na místě obnoveného kultu Dia Ithómského (Zeus Ithómatás) na úpatí hory byly pak každoročně konány státní slavnosti a hry/ithómaie. Thébané obnovením messénského státu významně posílili antihégemonní a protilakedaimonské síly na Peloponnésu a významně oslabili hospodářskou moc Sparty.
Téhož roku, popř. již po Leuktrách a bez thébské účasti, byla na návrh zřejmě Lykomédův zorganisována Arkadie do nového státního útvaru (srov. předešlý rok a výše), a to zřejmě nikoli na konfederační bázi (srov. hellénistické koinon z roku 255), ale na základě ethnické unie. Za sídelní město státu/ to koinon tón Arkadón n. zkráceně to Arkadikon Arkadové vybrali město Megalé polis, Megalopolis/Velké město či Veleměsto, které bylo formálně založeno z obyvatel čtyřiceti osad a městeček (jména dochována) pravděpodobně fakticky až roku 368 (o nevoli s projektem viz rok 235, o rozvolnění synoikismu viz rok 188).
Aby jeho stavbu nikdo z nepřejícníků nerušil, zanechal k jeho ochraně Epameinóndás oddíl tisíce vojáků s velitelem Pammenem. Nejprve totiž chtěli noví Arkadové uzavřít protispartský pakt s Athénami, ale tam jim nikdo nevěnoval pozornost, viz rok následující, zato Thébané ano.
Ve městě bylo mimo jiné vybudováno největší divadlo ve staré Helladě pro odhadem třicet tisíc diváků. Stavba zahrnovala i pramen, který v ruinách vyvěrá dodnes. Městská radnice, která se podle zakladatele jmenovala Thersilion, byla stavěna pro deset tisíc lidí (!), arkadské sněmovníky mýrioi, viz k tomu v indexu s. v. divadlo.
Jenom malá část Arkaďanů nesouhlasila s opuštěním svých starých sídel a s přestěhováním do jednoho velkého města, Orchomenos a Héraiá setrvaly ve spojenectví se Spartou (srov. následující rok a rok 361). Hégemony Arkaďanů zůstali Lykomédovi Mantinejští (srov. rok 255). • Stát Arkaďanů trval v této podobě zřejmě až do bitvy u Chairóneie roku 338. Élejští přenechali Arkaďanům spornou Trifýlii (viz rok 244 a 240).
Možná, že do této doby spadá amnéstie pro élejské exulanty, jejíž nedatovaný text se zachoval na bronzové desce nalezené v Olympii. Týkala se všech občanů vyhnaných od časů dámiúrga/démiúrga Pyrrhóna a jeho kolegů; kdy to bylo, nevíme. Exulantům/fygades bylo zakázáno poukazovat do ciziny peníze pod pokutou dvojnásobku poslané částky.
Po prvním thébském tažení na Peloponnésos zůstali Lakedaimonští na poloostrově bez významnějších spojenců: byl to praktický konec spolku Peloponnésanů, který existoval od doby před rokem 550 (snad vznikl v roce 556, viz tam; srov. rok 332 a k obnovení viz rok 267). Zároveň to byl konec hégemonie Sparty v Helladě, která trvala od roku 405 a jejímž vrcholem byla moc sankcionována nedůstojným Antalkidovým mírem.
V tomto okamžiku setrvával ve spojenectví se Sparťany kromě Athéňanů a států uvedených předešlého roku ještě Dionýsios I., který poslal roku 369 na pomoc do Korinthu dvacet triér s dvěma tisíci Kelty a Ibéry. Hellénové se tak poprvé setkali s bojovníky těchto národů.
V Argu, který se ve válkách o hégemonii v Helladě držel stranou, šikanovali démokraté majetné občany.
Příznivci oligarchie se proti režimu spikli, ale démagógos, jehož jméno neznáme, konjuraci vytušil a také tom, že oligarchové najímají žoldnéře a pašují je do města. Nařídil tedy noční pohotovost a povinnou přítomnost občanů v jejich čtvrtích; tím odstranil nebezpečí koncentrovaného útoku oposice. Na mučení pak jeden ze spiklenců prozradil třicet soudruhů. Dostal milost, ostatní s dalšími podezřelými byli popraveni ranou kyjem/skytalé, skytalon, srov. rok 417. Argívskému radikálnímu revolučnímu režimu/neóterismos se proto tehdy v Helladě říkalo skytalismos.
V Argu takto bylo "odstraněno" na 1200 lidí a oběti byli též v démokratickém táboru, neboť frakce vůdčích démagogů byly rovněž znepřáteleny. Navenek zůstával Argos silným hellénským státem, viz jeho války 368sqq.
Ve Spartě po krátké vládě (viz minulý rok) zemřel Agésipolis II. Novým králem byl zvolen jeho bratr Kleomenés II., který pro změnu vládl šedesát let až do roku 309, tedy po celou dobu převratných změn v Helladě a celém Středomoří. Přesto o jeho životě a počinech není známo nic. O nové koaliční politice Sparty v Helladě viz rok 281.
Před pýthiemi, tedy počátkem září t. r., viz rok předešlý, byl v Thessalii během lustrační přehlídky vojska zavražděn sedmi neznámými spiklenci tetrarcha Iásón z Fer. Dva z atentátníků byli ochrankou na místě zabiti, ostatní unikli. Poněvadž se Helladou již šířil strach z jeho moci, dostávalo se vrahům všude poct. Důvodů k atentátu bylo více. Podle jedné verse se chtěli vrazi proslavit, podle další verse řídil spiknutí Polydóros a podle třetí, rovněž velmi líbivé, se atentátníci mstili za to, jak s nimi bylo zacházeno v gymnasiu jeho ředitelem-gymnasiarchem Taxillem. Iásón mu totiž povolil trestat chlapce pokutami třiceti drachem (nevíme, za co), nebo deseti ranami holí. To se tetrarchovi a tágovi stalo osudným.
O tom, jak Iásón zacházel s matkou a svými bratry, viz rok 390. Iásonovými nástupci se nedílně stali jeho bratři Polydóros a Polyfrón. Zakrátko v Lárisse, nebo na cestě do ní, zavraždil Polyfrón svého bratra Polydóra ve spánku, říkalo se, sám však vládl Thessalům jako tágos jen krátce (viz příští rok).
V Makedonii zemřel Amyntás III. (vládl od roku 393). Makedonci si králem zvolili jeho nejstaršího syna Alexandra II. (vládl jen do roku 368; mladšími bratry nového krále byli Perdikkás a Filippos). Od začátku vedl válku o trůn s Ptolemaiem z Alóru/Alórités, manželem své sestry Eurynoé, dcerou Amynty s královnou Eurydikou I. (podle jedné staré verse, zjevně málo pravděpodobné, byl Ptolemaios synem Amyntovým). Alexandros II. obnovil mír s Bardyliovými Illyry, ale tím zároveň uznal jejich mocenské nároky v Makedonii (viz rok 390).
Amyntás byl podle všeho jako první z Makedonů zahrnován již za svého života božskými či hérójskými poctami a v Pydně stával jeho kultovní temenos, amynteion; srov. u roku 357 božské pocty pro jeho syna Filippa II. v Amfipoli.
V Épeiru zemřel kolem t. r. král Alketás I. (vládl od roku 385). Nástupcem se stal jeho syn Neoptolemos I. (vládl do roku 359).
• Podle další verse se Eurydiké spikla s Ptolemaiem Alórským, se svým zetěm a milencem, proti manželovi Amyntovi. Konjuraci provalila Eurydičina dcera Eurynoé/Euryoné, ale Amyntás jí odpustil s ohledem na společné tři syny. Eurydiké se však Ptolemaia nezřekla, podporovala ho proti vlastnímu synovi Alexandrovi a roku 368 se za něho dokonce provdala, viz tam (byla o generaci starší); o dceři Eurynoé už slyšet nebude.
Klearchos z Pontské Hérákleie, který byl ve své vlasti samovládcem nebo o tyrannidu teprve usiloval, byl démokraty exulován. Uspořádání státu pak bylo změněno, aby se síla oligarchů roztříštila, srov. zde výše v Argu: namísto tří tradičních fýl ustavili dělení Hérákleianů na šedesát stovek/hekatostys, kam náleželi občané všech skupin. Nejvyšším vládním orgánem byla rada "šesti set/hexakosioi".
Později (viz rok 364) byl Klearchos démokraty povolán zpět, aby v čele žoldnéřského oddílu odstranil sváry mezi občany a při té příležitosti se uchopil vládu ve státě definitivně: kromě toho se v Kiu zmocnil Mithridáta Pontského, jehož oddílu právě velel, za něhož pak dostal velké výkupné (tento zemřel roku 362; tzn. že ho nevydal Králi do Persie). Klearchos I. vládl až do roku 353, kdy byl zavražděn.
Započato se stavbou nového Apollónova chrámu v Delfách. Jeho architektem byl Spintharos z Korintha. Chrám byl dostavěn v roce 330/329, resp. o deset let později. Byl to podle hellénské tradice šestý Apollónův chrám v Delfách, doložitelně třetí (srov. rok 373, kdy se zřítil při zemětřesení).
T. r. se narodil Kallisthenés z Olynthu, filosof a historik, žák a synovec Aristotelův, dvorní dějepisec Alexandra Velikého. Na králův rozkaz byl popraven roku 327. Kolem roku 370 se v Tarentu narodil Aristoxenos, syn Mnésiův alias Spintharův, hudební teoretik, filosof a polyhistór, původně pýthagorik z vyhlášené školy musikologa Xenofila z Chalkidiky, pak žák Aristotelův v Athénách. Usadil se v Mantineji, zemřel kolem roku 300, autor údajně 453 titulů.
V téže době se v Eresu narodil Aristotelův žák, botanik a historik Fainiás (zemřel kolem roku 300). Jako historik byl první, kdo sepsal dějiny odstraňování samovlád (O odstraňování tyrannů a O sicilských tyrannech). V téže době ve své abdérské vlasti zemřel velmi zcestovatělý filosof Démokritos (narozen kolem roku 460, srov. o něm v indexu s. v. školy 1).
V Sídónu skončila někdy kolem t. r. vláda krále Bód'aštarta I., řec. Stratona I. (vládl snad od roku 384). Nástupcem možná jeho syn Tabnit II., řec. Tennés II. (vládl do roku 345), vyskytují se však nápisně a na mincích jména připadající v úvahu, že kralovala Sídónu mezi Stratonem I. a Tennem II., známe pouze jména: Jaton-milk, Ba'al-šillem I., Abdamon, Ba'ana, Ba'al-šillem II.
• Změny vlád ve foiníckých městech zřejmě souvisejí s boji ve válce se satrapy (srov. rok 378). Stratón I. byl nějaký čas spojencem Athéňanů, kteří ho s potomky poctili proxenií.
Římané pokračovali v obléhání Veliter, ale neuspěli a jednotky odvolali. Konflikt s Latíny byl snad nyní ukončen příměřím, respektive obnovením platnosti Cassiova paktu/foedus cassianum, viz roky 493, 487 a 388 (o dalším a rozhodujícím vzájemném konfliktu viz až rok 338).
V Číně přijal královský titul vládce státu Wej/Wei.