Gl (2)-Gn

 

V nezávislém hellénském světě byly gladiátorské hry dlouho kuriositou. Pořadali je obvykle pro své pobavení usazení římští a italští obchodníci pravděpodobně s dovezenými bojovníky (Kolofón, Délos, viz zde níže, Thasos a Ankýra však římské kolonie neměly). Na jaře roku 166, viz tam, uspořádal král Antiochos IV. Theos Epifanés Níkéforos v Dafně u Antiocheie nad Orontem veliké slavnosti, hry a vojenskou přehlídku, která měla celému hellénskému světu dokázat stále ještě existující moc říše Seleukovců. Epifanés se často potloukal po ulicích residenčního města bez doprovodu, pil s náhodnými pasanty, potřásal lidem ruce jakoby se ucházel o úřad, soudíval podle římského práva a zvyklostí vsedě na slonovinovém sedátku po vzoru římských kurulských úředníků. 

Říkalo se, že je buď tak jednoduchý, prostý, nebo blázen, buď pomatenec nebo naiva. Uspořádal tehdy jako první Hellén v gladiátorské hry, a to hned s 240 páry/monomachón dzeugé, což i na Řím byl velký počet. Trvalo dlouho, než si je Hellénové a Orientálci oblíbili, že se sami dávali v soubojích školit, aby mohli vystupovat; to až za príncipátu.

S expansí Říma se na hellénský východ krvavé hry šířily. Kolem roku 100 se na Délu, kde byla velká kolonie Římanů a Italiků, poprvé na vlastní hellénské půdě konaly gladiátorské hry, v polovině posledního století př. n. l. se běžně konaly v městech provincie Asia. Roku 69 konal velké hry v Efesu L. Licinius Lúcullus a možná že z této doby pochází zdejší gladiátorská škola (E. byl hlavním městem provincie Asia). Vykopán byl gladiátorský hřbitov s ostatky asi sto dvaceti lidí ze druhého až třetího století n. l. O jejich tloušce viz zde výše a srov. pod hry olympijské.

Za príncipátu již románský živel ve velkých městech Iónie a Levanty výrazně zesílil/"romanisace", takže např. ve 2. století n. l. za vlády Markova adoptovního bratra L. Véra (161 – 169) byly v Antiocheji dávány gladiátorské zápasy a hry v circu podle římského vkusu a dávno předtím se uchytily v asijské provincii. Štvanice zvěře se pořádaly v Helladě až v době principátu. Tak např. císař Hadrián uspořádal takovou zábavu v athénském stadiu. Obliba her na Východě kulminovala ve druhé a třetím století, na konci čtvrtého z amfitheátrových her přečkaly jen štvanice. 

Císař Commodus chodil na gladiátorské tréninky a své návštěvy dával zaznamenávat do státních aktů a zveřejňovat. V aréně prý vystoupil 735krát, z toho ještě za vlády svého filosofujícího otce 365krát. Vynikal silou a v aréně zabíjel zvěř, dokonce slony, probodnutím bidlem. Commodus miloval zápasy a pořádal je i ve svém paláci. Byl vynikajícím lukostřelcem vycvičený Parthy a oštěpařem, cvičen Maury. Skolil v aréně sto lvů stem oštěpů, co rána, to smrt. Pštrosům ustřeloval z krku hlavy šípy se srpkem, takže se lidé bavili pobíhajícími bezduchými ptáky po circu.

Řím chtěl přejmenovat na Colónia Commodí, sám sebe označil za Hercula, jindy vyznával Ísidu a holil si hlavu. Nebyli s ním žádné žerty. Při Belloniných čili Kybéliných slavnostech nakázal kněžím v extasi utnout si ruku.

Otec na něho evidentně nestačil, nebo podle jiné interpretace, se o něj ani nezajímal. Ještě za filosofova života si prý Commodus ve své části paláce zařídil bordel a hospodu a vedl život s gladiátory a restaurační společností podobný L. Vérovi. Vérus na syna moralisujícího Aurélia nepochybně zapůsobil mnohem výrazněji. Vérus se totiž po nocích potloukal po i těch nejhorších hospodách a bordelích. Miloval to prostředí a několikrát tam byl imperátor seřezán, protože provokoval.

Commodus se otci opravdu nevyvedl. Ani jeho matka, která dávala Auréliovi zabrat. Dcera snad nejkladněji hodnoceného principa dějin Antónína Pia a stejnojmenné matky Faustína, tj. Štěstí přinášející, si vybírala milence především mezi gladiátory a námořníky. 
Annia Galeria Faustína ml. šla dokonce Římem pověst, že Commodus není císařův, ale nějakého gladiátora. Měla se prý muži přiznat a astrologové „chaldajové“ oběma poradili, aby milence zabili a Faustína aby se „dole“ umyla jeho krví a pak aby se vyspala s Auréliem. A pak že to už bude dobré.

Nebylo. Commodus byl hovado, jedno z největších mezi príncipy. Faustínini milenci byli císaři známi a jednoho z nich také přistihl při snídaní s ní. M. Aurélius byl zřejmě nad věcí. V době, kdy vedl válku na severní hranici s germánskými Markomanny a Kvády, situaci nekomplikoval a milencům rozdával úřady a hodnosti.

Když zemřela na úpatí Tauru v obci Halale, přejmenoval ji na Faustínopolis, postavil ji zde chrám (později ho na čas usurpoval Héliogabalos pro svůj arabský sluneční meteriotní kult) a při vědomí její nemravnosti jí udělil božské pocty a možná trochu jízlivě přízvisko Máter castrórum, Matka vojenských ležení.

Lidé přicházeli na hry za rozbřesku a vydrželi do soumraku. Podívaná byla po celou dobu zdarma, velmi často se pořadatelé her proletariátu presentovali dárky rozhazovanými mezi lid, nebo dřevěnými kostičkovými poukázkami na ně, tessera, tesserae, za Tita a Domitiána dřevěnými kuličkami popsanými dárky, které začínaly od jídla a sahaly až po cennosti jako koně a otroky, sphaerula. Rozprašovány nad oválem bývaly voňavky. A celou dobu museli být Římané baveni, nebo bylo zle. Dopoledne kolem desáté zahajovaly štvanice, vénátiónés, tedy zvířata proti sobě, nebo člověk proti zvířeti.

Pravděpodobně první, který během své aedility rozdával Římanům poukázky ve velkém o hrách, byl roku 33 M. Vipsanius Agrippa, Augustův spolubojovník: v cirku létaly poukázky na peníze, šaty a další dárky, lid měl na rok zdarma holiče a lázně, dostal olej a sůl; inspirovat se mohli jeho lidé pověření produkcí her v seleukovské Syrii, srov. roky 137 a 113.

V poledne případně následovali v císařské době na smrt v circu odsouzení, ad bestiás, „ke zvěři“, těžcí zločinci (bandité a loupežníci, piráti, vrazi rodičů, žháři, chrámoví zloději a vykradači hrobů apod.). Před útokem vyhládlé a podrážděné šelmy nebylo pro svázané odsouzence nebo nešťastníky v nějakých symbolických kostýmech úniku.

Pořadatelé her a jejich režiséři vymýšleli i jiné hovadiny, např. jak využít odsouzence pro smrt na živo v divadelní hře „let Íkarův“. Odpoledne kolem tří začínal hlavní program nástupem gladiátorů. Originální imperátor Neró pro pobavení diváctva předhazoval v přestávkách lvům v cirku bílé zajíce z Arkadie. O těch se tradovalo, že kdo prý z ošklivých lidí snědl zaječí pečeni, do devíti dnů zkrásněl. 

Náklady na zábavu se nikdy nešetřilo. Rozptýlení, pohoda z bezstarostné zábavy, radost z podívané na sebe, to bylo v antické době a u Římanů především dominujícím životním kredem. Ukazovat se, na to se vynakládaly summy, i když na ně příslušný vašnosta právě neměl. Půjčil si, nebo někomu vlezl do zadku.

Začátkem císařské doby, jak zde výše, byly zápasy za čtyři sta tisíc sésterciů pokládány za „slušné“: pak bylo na co se dívat. Kdo se ucházel o veřejný úřad, se musel hodně ukázat. Zastupitelská demokracie v Římě a jeho provinciích nestála na pravidelně omílaných heslech, ale na finančně velmi náročné volební kampani. Kandidát a jeho přátelé – mazanější z vlivných Římanů a provinciálů posílali do politiky někoho jiného – dávali pozornosti-dárky, sliby veřejných zakázek a pochopitelně hry. Náklady na jakékoli další akce v úřadu nesly v Římě i provinciích „úředníci“. Volič si pamatoval jméno kandidáta jen díky jeho hrám, štvanicím, divadlem (ovšemže obvykle obscénním).

Gusto občanstva rostlo a jejich náklonnost bylo možné získat pouze majetkem a štědrostí. V císařské době a se svolením principa-císaře se veřejnosti na své náklady představovali lidé po celých provincích, někdy dokonce po několika naráz. M. Antónius Gordiánus starší (později vládl krátce v březnu a dubnu roku 238 n. l.) vypravil třídenní divadelní hry a iuvenálie ve městech Kampánie, Umbrie, Etrúrie, v Pícénu a ve Fláminii. Slavnější asi byl svým seriálem dvanácti gladiátorských her o quaestuře, každý měsíc jedny: nikdy nebojovalo méně než sto padesát dvojic, nejvíce pět set. Římany bavil štvanicemi, z nichž jedna byla v Pompeiově domě vyvedena obrazově: vidět na malbě bylo dvě stě jelenů se širokými parohy, cerví palmátí/žeby sobi (?) promíšení s "britskými", třicet divokých koní, sto divokých ovcí, deset losů, sto kyperských býků, tři sta maurských rumělkových pštrosů, třicet oslů, sto padesát divokých prasat a po dvou stech kozorohů a daňků. 

Na hrách si žádný z Římanů netroufal šetřit (poněkud je omezoval M. Aurélius, který také vymezil platy hercům na pět až deset aureů/den). Císař Hadriánus pořádal dokonce v Athénách štvanice, ačkoli circový způsob zábavy nebyl u Hellénů populární: zato císař měl rád Athény, a chtěl se jim nějak odvděčit… V Římě byl při rozdávání dárků při hrách do hlediště Hadriánus původnější: lidé dostávali v amfiteátru koření, tedy drahý indický import. 

Republikánský volební circus v císařském Římě záhy ustal. Principové úředníky začali jmenovat a lidu „ubylo“ o další starost. Kultura her a rozdávání potravin byla předchůdkyní sociálního státu s mechanismy moderní společnosti postavené na sensacích, bulváru náhlých vzplanutí. Circus a amfiteátr byly starým fotbalovým a hokejovým stadionem a dění kolem nich dávnou podobou novodobého sportovního průmyslu. Kruh se může uzavřít v okamžiku, kdy z dekadence povstalý "caesarismus" bude úředníky jmenovat a lid, bývalé voliče, zahrnovat kulturou "zážitků", rozptylování, zábav...

Prázdniny gladiátorů: krev, pot a slzy
Bavorští studenti na vlastní kůži okoušejí, jak žili a mašírovali římští vojáci, jak se stavěli lodi rýnské flotily. Letos ochutnají život gladiátorů.

Musí se na to od lesa. Historik starověku Josef Löffl (29) z Řezenské university vysvětluje rozhlasové stanici Deutschlandfunku, jak se vybírají správní uchazeči o náročný experiment. Studenti vyplňují v universitní posluchárně psychologické dotazníky. „Právě si ověřujeme faktor, do jaké míry jsou uchazeči ochotni dopouštět se násilí,“ říká.

Je to nezvyklý aspekt humanitního studia, ale zcela na místě. Löffl se věnuje experimentální archeologii a ověřuje životní podmínky dávných předků. Letos v srpnu jsou na řadě gladiátoři a výdrže během výcviku bude zapotřebí pro dvacet dobrovolníků více než v jiných projektech.
Například předloni, když mašíroval se skupinou studentů v římské zbroji pět set kilometrů z dávného Carnunta v okolí Vídně do Řezna. Před šesti roky se podílel na stavbě repliky římské galéry dunajské flotily a téhož roku pochodoval v římskovojenském se štítem chránícím celé tělo, kopím a 25 kilogramy brnění a proviantu přes Alpy.

Kráčí ve stopách svého vzoru historika a publicisty Marcuse Junkelmanna (60), který proslul zpřítomňováním římského života v Germánii a který v legionářském odění jako první v moderní době přešel roku 1985 z Augšpurku Alpy pěšky.

Vsaďte na dojmy
Stejně jako v předešlých experimentech se budou životní podmínky podobat římským před dvěma tisíciletími. Naboso nebo obutí v kožených sandálech obitých železnými cvoky, tunikové ošacení (v římské době bylo tepleji než dnes) a pochopitelně dobové vybavení ložnice a kuchyně. 
Ke starým helmám nepasují dlouhé německé nosy, k brnění dlouhé nohy a celková výška: šance pro menší studenty. 
Vše podle písemných znalostí reálií a archeologických svědectví. Donedávna historici starověkých dějin pracovali především za svými pracovními stoly, v archivech nebo musejních depositářích. Ze světa antického starověku toho mnoho nezbylo a ani archeologové se k žádným revolučním nálezům dlouho nedostali.

Někdy se nálezy protiřečí a jsou vlastně velikým risikem pro zastánce experimentální archeologie, která chce ověřovat dávné skutečnosti, ale v moderním světě a jeho souvislostech. Nejzajímavější jsou zatím ekonomické objevy: ověřování tradičních materiálů, do nichž se legionáři odívali a které používali, objasňuje, jak enormní náklady na proviant a výzbroj a výstroj armáda pro císaře znamenala.

Löffl svůj nápad „Gladiátoři v 21. století“ vysvětluje: Chceme získat dojem, jak to mohlo vypadat. Získat dojem, to je maximum. Ale už ten dojem má podstatně větší cenu, než kdybychom studenty konfrontovali prostě s musejní vitrínou.“

Antičtí Rambové
Vsadit na dojmy, byť z části vědecky podložené, s sebou přináší stejná risika jako posedávání za badatelským stolem. Tak například roku 1993 objevili rakouští archeologové gladiátorský hřbitov ze třetího století n. l. v Efesu, sídelním městu římské provincie Asia, svědčící o přímé smrti bojovníků v aréně. 
V kostech sedmdesáti zápasníků bylo nalezeno nezvykle mnoho stroncia a naopak málo zinku, což by podle objevitelů dokládalo, že bojovníci jedli velké množství „zelené“ stravy a obilovin, ale málo masa. Zinek z rostlin se v těle špatně vstřebává, stroncium z pramenité vody snadno.

Vegetariánští gladiátoři prý vypadali spíše jako zápasníci japonského hyperobesního sumó než jako kulturisté, jak žijí ve všeobecných představách. Podobné závěry však nekorespondují se zachovanými vyobrazeními ani s milostnými vzdechy žen po zápasnících, zachovaných například na zdech zasypaných Pompéjí: „lékaři nočních panenek (puparum nocturnarum medicus), povzdechu všech holek (suspirium puellarum)“.

Krvavá kratochvíle
Tloušťka byla v antickém světě všeobecně odsuzována a spojována s hrabivci římského kapitalismu otrokářské éry. Sotva by se římský Rambo vešel do následujícího příběhu totálního dámského úletu.

Je znám románek z časů císaře Domitiana, kdy jistá Eppia, senátorská panička, utekla muži s gladiátorem Sergiem, a to až do Alexandrie. Když ji manžel našel, byla do zápasníka stále ještě zamilovaná; senátor jí odpustil a Sergiovi zřejmě také. 
Smetánka světovládného Říma se ovšem pobavila a básník D. Iunius Iuvenalis příběh zachytil ve verších: pikantní, ale bez krve.

V Řezně čekají na adepty kursu cirkusového zabíjení repliky brnění, chráničů, přileb, mečů, dík a dalšího morbidního náčiní pro dávnou krvavou kratochvíli. Byly však gladiátorské zápasy skutečně tak krvavé?
Olympijská disciplina to nebyla. Ostatně hellénský svět takové hry rád neměl a zápasy se konaly na východu říše jen tam, kde bylo silné římské a italické osídlení.

Sedí-li historické záznamy, gladiátorské zápasy Římané provozovali 666 let. Převzali je od Etrusků jako součást zádušních slavností u žároviště zemřelého (262 př. n. l.). Už po dvou generacích se staly zábavou a roku 122 př. n. l. veřejnou; to již existovaly školy na výcvik gladiátorů. Roku 105 př. n. l. se krvavé hry staly součástí státních svátků a roku 55 př. n. l. se poprvé zápasilo v kamenném divadlu.

Televise à la Roma
V nejlepších dobách císařství byly na západě říše všudypřítomnou celodenní zábavou. Za Domitiana dával hry v Bononii, dnešní Bologni, dokonce jistý švec. Křesťanští císaři zábavu omezovali až ji nakonec roku 404 zrušili zcela. Poslední známá štvanice v římském Colosseu se uskutečnila roku 523 na oslavu gotského krále Therodericha Velikého, známého v germánském světě jako Dietricha Bernského z Nibelungů. 
Náklady na hry byly šílené a atmosféra kolem nich a jejich protagonistů se mohla podobat dnešní hysterii kolem podnikání ve sportu. Lanistové, cvičitelé a majitelé gladiátorských teamů a škol (ludi) společensky na úrovni majitelů bordelů, dostávali peníze za mrtvé, zraněné i přeživší. Odborníci soudí, že úmrtnost zápasníků, kteří proti sobě v aréně stáli s různou výzbrojí, dosahovala na jednu akci deseti procent jejich stavů.

Gladiátorská výzbroj z bezpečnostních důvodů nedosahovala úrovně římského vojáka. Život nesvobodných zápasníků obchodovaných na trhu otroků byl nepředstavitelně krutý. K zápasu, přesněji řečeno na smrt v aréně, zněl i hrdelní rozsudek pro těžké zločince a bandity.

Do arény ale vstupovaly i svobodné ženy zápasící jako amazonky se zvěří a trpaslíky. Jako nebezpečnou kratochvíli brali zápasnictví i příslušníci nejvyšších vrstev. Neslavnějším z nich byl panovník Commodus („Přiměřený“), syn filosofujícího válečného císaře M. Aurelia Antonina. 
Vynikal velkou silou a měl pověst jednoho z největších úchylů antického Říma. Chodil na gladiátorské tréninky, což dával zveřejňovat ve státních aktech.

V aréně vystoupil 735krát, z toho polovinu za života otce. Traduje se o něm, že propíchl slona bidlem. 
Řezenští studenti mají ve svém experimentování jednu cennou výhodu. Poražení neuslyší z ochozů pokřik iugula! „zařízni ho!“ a neuvidí palec pořadatele her otočený k zemi. Nikdo jim hrdlo neprořízne ani nevrazí ocel do týla. Čeká je pouze milostivé mitte! „nech ho!“.

box: Co je a není experimentální archeologie
Repliku rýnské galéry z doby kolem roku 220 n. l. spustili na vodu nadšenci v září 2007 v Neumagen-Dhron na Mosele v Porýní-Falci, kdysi římské osadě a pevnosti Noviomagus Nemetum.

Vzorem byly nálezy z roku 1882. Loď je osmnáct metrů dlouhá s místem pro čtyři tisícilitrové vinné sudy a 42 veslaře. Moderní loď Stella Noviomagi je vybavena podle požadavků vodní přepravy dvěma naftovými motory, plovacími vestami a jinak stoprocentně ruční práce má silikonové těsnění.

Po Evropě se však obnovují hrady dobovými stavebními postupy, materiálem a nářadím (například Guédellon u Auxerre jižně od Paříže), římské hraniční valy v Británii, nebo se lidé pokoušejí vyrábět železo jako v éře anonymních keltských hutníků. Možná nejznámějším experimentem, který prokázal, že tudy by cesta vedla, i když se nakonec ukázalo, že nevedla, je plavba Thora Heyerdahla na balsovém voru Kon-Tiki z Peru napříč Pacifikem. Chtěl dokázat, že Polynésané přišli z Ameriky; theorii, které daly zapadnout argumenty o jejich asijském původu. S novým tisíciletím se však opět o Heyerdahlově theorii uvažuje a hromadějí se důkazy o tom, že nejméně od doby kolem 1300 n. l. existovala mezi Polynésií a Latinskou Amerikou dvousměrná spojení, že se Polynésané dostali kamsi na chilské pobřeží a že se jiím podařilo plout zpět.

Gladiátorskou školu založil v lednu 2011 v nejstarším z měst na území Německa Jan "Animus" Krüger (35). Na nápad otevřít školu v Trevíru přišel na milánském Institutu pro experimentální archeologii se skupinou Ars dimicandi, Umění zápasu, kam se zapsal na kursy gladiátorské. Školení vyžaduje seriál dvaceti zápasů než se žákovi dostane povolení nazývat se gladiátorem. V Trevíru ročně naláká podívaná nazvaná Chléb a hry na dvacet tisíc zvědavců.

(vyšlo ve zkrácené podobě v časopisu Týden 17/10)

Glafyrá z Komán§ 1. 42, 36, m. Archeláa (II.); 2. 17, 7, 2, 2+, 17+, 36+, 60+, d. Archeláa (II.), manž. Alexandra Idúmajského, m. Tigrána, Alexandra a jedné dcery (jméno neznáme), manž. Iúby II. a Héróda Archeláa

Glanis, Clanis, ř. v Etrúrii, dn. Chiani§ 82

Glanon, osada Massalských, dn. St. Rémy§ 600

L. Glaucó, patricij, celé jméno neznáme§ 251

Glauké z Chiu, hudebnice, literátka a skladatelka, milenka Ptolemaia Filadelfa§ 276

Glaukerás z Kythnu, pirát§ 315

Glaukiás z Bisanthy, s. Zótorův, význ. občan§ 130

Glaukiás z Makedonie§ 1. velitel pevnosti v Amfipoli, 316, 310; 2. osadník v Egyptě, o. Ptolemaiův, 161 
Glaukiás z Taulantie, k.§ 335, 317, 314 - 312, 307, 302, 282

Glaukimos z Athén, též Glaukidos§ arch. 439

Glaukippos z Athén§ 1. arch. 410; 2. o. řečníka Hypereida, 390; 3. s. řečníka Hypereida, asi o. n. synovec Alfinóa, 390, 322; 4. arch. 273

Glaukippos z Antigoneie, s. Dionýsiův, b. Hippodamanta a Apollónia§ 302

Glaukón, kondottiér§ 229
Glaukón z Athén§ 1. ž. Sókratův, b. Platónův, 399; 2. b. Chremónidův, 265, 263; 3. s. Leagrův, nauarchos v korkýrské válce, 433, 423; 4. blíže neznámý vykladatel Homéra (není v CSD)

Glaukos z Aitólie, kondottiér§ 331

Glaukos z Akarnánie, prořímský politik§ 170
Glaukos z Chiu, kovář§ 3236, 693

Glaukos z Tánagry, agónothetés, s. Búkattův, b. Káfísiův§ 90

Glaukos, lékař Héfaistiónův§ 324

T. Flávios Glaukos/Glaucus, filosof, literát a rhétór§ 151+ 

Glaukotheá z Athén, manž. Atrométova, m. Aischinova§ 390 

glejt§ viz pas

Glevum, Colónia Nervia Glevensium, dn. Gloucester, m. v Anglii§ 97+ a viz Britannia

Glintidiónové, Glintidiónes, ill. nárůdek v dn. Bosně§ 33

Q. Glitius Atílius Agrícola§ cos. suff. 97+, cos. suff. 103+  

globalisace, hellénistick᧠174, 166

globus, první vůbec§ 200, 166 (nebeský) a viz též pod objevy zeměpisné

Glós z Egypta, s. Tamóův, povstalec proti Králi§ 400, 387, 385

Glykareia, manž. Asandra Bosporského§ 46

Glykerá z Athén, hetéra§ 325 - 323

Glykios, M. Claudius Glicia, sluha/písař Ap. Claudia Pulchra, jmenovaný diktátor§ 249

Glykón z Krotónu§ 588 (Ol.)

Glykón, hadí kult vypečeného mystika Alexandra Abónúteišského§ 162+, 166+  

Gnathainion, "Tvářička", švadlena a m. snad Persea Makedonského§ 212

Gnel z Armenie, arsakovský šlechtis, první manž. Farantzemy§ 369+ 

Gnésilochos z Megar, oikistés Hérákleie Pontské§ 559

Gnósiás z Fókidy, kondottier§ 239

gnósis, gnóstikoi, gnóstikové§ viz křesťanství

Gnúbath, řec. Ganébath, lat. Genebath, s. Hadada Edomského s eg. princeznou Tachfnés§ 1005 

Gnúros ze Skythie, o. Anacharsia§ 592