099–106

***********************************************************

99.
Ol. 219,3

410 SE
346 AE
L. Vibullius Hipparchos | neznámý  
a. u. c. 852
A. Cornelius Palma Frontonianus a Q. Sosius Senecio I

coss. suf.: P. Sulpicius Lucretius Barba a Senecio Memmius Afer

Q. Fabius Barbarus Valerius Magnus Iulianus a A. Caecilius Faustinus

Q. Fulvius Gillo Bittius Proculus a M. Ostorius Scapula (pokud cos. nebyl už roku 97?)

Ti. Iulius Ferox a neznámý

***********************************************************

Traianus dorazil na podzim ze svých provincií a po inspekci na Balkáně, viz rok předešlý, do Říma jako nový imperátor. Jeho legátské místo v Horní Germánii zaujal L. Iulius Ursus Servianus, manžel Hadrianovy sestry Domitie Pauliny, viz rok 76 (kde rovněž o jeho vztahu k Hadrianovi). O Servianově hořkém osudu viz rok 135.

Prvním praefectem praetorio Traianovým byl Sex. Attius Suburanus Aemilianus, jemuž princeps nařídil, aby proti němu obrátil meč, nebude-li vládnout dobře, jak se traduje. Attia vyznamenal dvěma konsuláty a praefectus ho doprovázel na taženích.

Q. Sosius Senecio, podruhé cos. roku 107, patřil mezi oblíbence již Domitianovy. Byl přítelem literátů, též Plinia a Plútarcha, který mu věnoval několik Paralelních životopisů a části Moralií. Byl ženat s dcerou S. Iulia Frontina.  

 

V Británii byla pevnost Isca Silurum/dn. obec Caerleon, součást Newportu ve Walesu, hrabství Gwent, přebudována z kamene. Osada dostala někdy po tomto datu velké lázně a amfiteátr a asi též jméno Isca Augusta (podle stálého tábora Druhé legie augustovské/legio II. augusta). Na rozdíl od Flaviovců nekladl Traianus na ovládnutí Británie takový důraz, viz rok následující. K flaviovské politice se vrátil Hadrianus.


***********************************************************
100.
Ol. 219,4

411 SE
347 AE
Flavius Stratolaos z Fyly | neznámý  
a. u. c. 853
Imp. Traianus III a Sex. Iulius Frontinus III
coss. suff.: L. Iulius Ursus III; M. Marcius Macer a C. Cilnius Proculus

L. Herennius Saturninus a T. Pomponius Mamilianus Rufus Antistianus Funisulanus Vettoianus

Q. Acutius Nerva a L. Fabius Tuscus

C. Iulius Cornutus Tertullus a C. Plinius Caecilius Secundus

L. Roscius Aelianus Maecius Celer a Ti. Claudius Sacerdos Iulianus

***********************************************************

V Římě strávil Traianus (47) celý rok. Dal deifikovat svého adoptivního otce a podařilo se mu nalézt dobré vztahy se senátem i přes to, že u něho hledal rad jen vzácně a v duchu Domitianově a Nervově se opíral o okruh svých přátel. Provedl, nevíme, kdy přesně, "demokratisační" změnu v senátu, když prosadil Gabiniův zákon z roku 139-, viz tam, o hlasování destičkami namísto tradičního viditelného rozestupování.

Hlasovací značky: A značilo absolvo/zprošťuji, osvobozuji, C značilo condemno/odsuzuji a písmena NL vyjadřovala non liquet/nerozumím; při schvalování zákonů značilo UR uti rogas/jak navrhuješ.

1. září pronesl nastupující cos. suff. C. Plinius Caecilius Secundus (38 n. 39) předlouhou děkovnou a pochvalnou řeč na imperatora, Panegyricus, na muže, jehož znal zhruba rok. "Nemluvíme o tyrannovi, ale o občanovi, nemluvíme o pánovi, ale o rodiči," pochleboval dobovým slovníkem Plinius nejmocnějšímu Římanovi a vládci Mediterranea, jehož též oslovil jako otce, "a to více vyniká a přečnívá, že se pokládá za jednoho z nás, že si myslí, že je prostým člověkem řídícím lidi."

Chválil Plinius Traiana za to, že udělal v armádě po Domitianovi pořádek: "Ženy jímá velká chuť k plození, vidí-li, jakému principovi rodí občany a jakému vojevůdci vojáky." Připojil též několik rad či přání člena senátorského stavu, jako například, aby za něj nevládli jeho propuštěnci: "Víš přeci, že obzvláštním znakem nevelkého principa jsou velcí propuštěnci." 

Někdy během své vlády zatrhl Traianus móres senátorů z provincií abstinovat od sezení senátu v Římě. Provinční veličiny braly senátorství jako osobní poctu od principů, viz rok 70, od doby, kdy Vespasianus doplňoval počty senátorů na šest set prořídlé (nevíme, do jaké míry) po vládě Neronově a následující občanské válce. Usadit se v Římě daleko od svého zázemí bylo nákladné, ceny ubytování na úrovni vysoké a samo Město bylo provinciálům cizí. Traianus proto nařídil, aby noví uchazeči o senátorství museli držet na území Itálie v pozemcích třetinu majetku a sídlit tu.

Asi s tím neuspěl, poněvadž o více než půl století později nařízení zopakoval M. Aurelius, ale snížil majetkový limit na čtvrtinu. Zda to pak fungovalo, nevíme; viz dále rok 204.   

Po celou dobu chystal Traianus výpravu proti Dákům, převáděl na Balkán legie z Germánií a Británie a založil dvě nové: Druhou traianovskou a Třicátou ulpiovskou. S výjimkou tří legií škrtnutých Augustem z armádních stavů po teutoburské katastrofě roku 9 n. l. (čís. 17.-19.; 18. obnovil Nero, ale opět rozpustil Vespasianus) to byl nejvyšší počet zatím za principátu. V jeho době čítala legie c. 5300 mužů, srov. v indexu s. v. legie.

Někdy v této době a pozdější vynikala v Argu rodina Tychiků. Ti. Claudius Tychicus se zasloužil o obnovu hérají, jeho syn Gaius ve funkci eisagóga/správce sborů/chorů podělil občany města po dénáriu. Jeho sestra se jmenovala Klaudiá Olympiá. Argos po Římany vzkvétal: za Augusta město provozovalo tři gymnasia. ● Že by argívská rodina Tychiků měla něco společného s Tychikem z provincie Asia, průvodem křesťanského misionáře Pavla, nelze odhadnout.  

 

V Británii v letech 100-105 v Caledonii/Skotsku opuštěny pevnůstky pomocných jednotek zřízené za Fláviovců a armáda se stáhla na linii Tyne na východě - Solway na západu, tedy na zhruba budoucí Hadrianův val na severní hranici dnešní Anglie. Řada římských opevněných lokalit a statků na severu Anglie při hranicích se Skotskem byla zničena ohněm, vypáleny usedlosti na územích Votadinů/Oradinů, Selgovů a Novantů. Byl to zřejmě důsledek povstání jistého Argiraga/Arvirarga (arvirargus byl náčelnický válečnický titul keltský) v době asi ještě Domitianově zmiňovaný literátem Iuvenalem v jeho poesii kolem roku 100. 

    V letech 101 až 106 povstali Brigantové na jižní straně pozdějšího Hadrianova valu. O situaci nejsme z pramenů informováni. Z doby asi po této revoltě a po obnově severní hranice pocházejí nálezy v pevnosti Vindolandě na budoucím Hadriánově valu, zachované písemnosti a předměty denní potřeby, viz v indexu s. v. hry a epistolografie. 


V Numidii v Africe prokonsulární (vyčleněna z Afriky jako samostatná provincie až Septimiem Severem) Traianus založil na zelené louce město (Colonia Marciana Traiana) Thamugadi/dn. Tímqád a v Cirtě se narodil kolem roku 100 M. Cornelius Fronto, proslavený řečník, autor sbírky dopisů a excerptů válečnických lstí a vychovatel budoucího císaře M. Aurelia Antonina.

 

Ve východní Africe vládl nad přístavem Adúlis/snad ptolemaiovská Bereníké Trógloditiké n. Panchrýsos filhellénský panovník Zóskalés. Bývá pokládán za prvního krále říše Axum/Axomis v dnešní Etiopii a Eritreji se sídlem v Aksu v dn. etiopském regionu Tigray.

 

Kolem t. r. zemřel Flavius Iosephus/Iósépos Flávios (narozen roku 37), židovský povstalec a historik. Někdy po roce 100 zemřel neopýthagorik a divotvůrce Apollónios z Tyan, viz rok 20+. Jeho žákem a průvodcem byl jistý Dámis, údajně z Nínu (Ninúa?), "Assyřan", který sepsal zprávu o mistrově cestách. Na pokyn Iulie Domny text editoval Flávios Filostratos, viz k tomu rok 200+. Dámidova existence bývá moderně vykládána jako fikce. 

Někdy na přelomu obou staletí žil v Římě grammatik Fidus Optatus, o němž víme jen to, že na sigilláriových trzích pořídil za dvacet zlatých druhou knihu Aeneidy, údajně vlastněnou kdysi Vergiliem (autografie?).

Na vrcholu života stáli kolem t. r. medik školy methodické Sóranos z Efesu, iátros v Alexandreji a Římě, autor mnoha lékařských spisů, srov. v indexu s. v. lékaři (2). Jeho mladší jmenovec sepsal spis Gynaikeia o čtyřech knihách a pořídil životopisy vyhlášených kolegů v oboru a pojednání o jejich školách v deseti knihách. 

Vrstevníkem staršího Sórana byl doxograf Aetios z Antiocheie, v Římě vyučoval řeckému řečnictví Isaios Assyrský, který uchvátil Plinia mladšího. Isaios byl pravděpodobně rodu syrského, tedy asi nikoli Hellén. Zamlada byl oddán obžerství a luxusu, pak však otočil a žil v přísném sebeodříkání (moderně podle monotheistického úsu: askési). Patřil mezi učitele Hadrianovy, jeho žákem byl Dionýsios z Mílétu, jehož Hadrianus povýšil do jezdeckého stavu a v Efesu ho měšťané pohřbili do hrobky na agoře; svou první školu otevřel v mládí na Lesbu.

Dalším vyhlášeným žákem Assyřanovým byl Poplios Hordeónios Lolliános z Efesu, který se usadil v Athénách. Dostalo se mu občanství a dokonce úřadu stratéga, nikoli ovšem v té době funkce armádní, ale úředníka přes zásobování. V okamžiku, kdy nebylo z čeho péci chléb, hrozilo, že ho dav ukamenuje. Zachránil ho prý kynik Pankratés, když lidem, zjevně s opovržením, řekl: "Lolliános neprodává chleba, ale slova/úk estin artopólés, alla logopólés."  Jiným z Isaiových žáků byl Markos z Býzantia, učitel M. Aurelia Antonina. Byl znám tím, že chodil velmi prostě oděn, neupraven, hippík mezi luxusumilovnými sofisty, autor ovšem velmi plodný. 

Soranos léčil a přednášel v Alexandreji a někdy kolem roku 100 přišel do Říma, kde žil v Traianově a Hadrianově době. Zachované spisy pojednávají o ženských nemocech, hygieně, chorobách chronických, o chirurgii.

Aetios sepsal někdy v této době rozsáhlé dílo o názorech a učeních filosofů, které se uchovalo ve výtazích; sám patřil k eklektikům a bližšího o něm známo není nic.

Z kappadocké metropole Kaisareie, bývalých královských Mazak (v této době oficiálně: Kaisarea pros tó Argaió podle hory dnes Turky nazývané Erciyes dağı), pocházel sofista Markios Akeilios Diodotos/Marcius Acilius Diodotus poctěný někdy před rokem 130 sochou občany hlavního města provincie Asie Pergamu. Lolliánovým posluchačem za Hadriana byl temperamentní Filagros z Kilikie, který měl za svého vystupování v Athénách nepřátelské vztahy s žáky Héródovými.

Jejich primus Amfiklés, prosazující se svým učitelem čistotu jazyka, si dělal legraci z Filagrova slovníku a se spolužáky rušili Filagrovy veřejné projevy. Postižený si stěžoval u umělecké rady zasedající v Kerameiku/to tón technítón búleutérion a ta mu dala za pravdu. Podobně jako mezi žactvem škol filosofických panovala v Athénách řevnivost mezi školami sofistickými, moderně bychom řekli agresivní klubismus.

Filagros přednášel též v Římě, kde se mu (zřejmě) od M. Aurelia dostalo místa státem placeného učitele řeckého řečnictví. Zemřel buď na moři nebo kdesi v Itálii. Bývá ztotožňován s Q. Veraniem Philagrem, pocházejícího však z Kibyry (asi pamfýlské). Filagrovým žákem byl Foinix z Thessalie, napaditý prý, ale málo výřečný. O sofistech jako Sótérovi Athénském, vyučujícímu v Efesu, Sósovi, Faidrovi, Kýrovi a Fylakovi nevíme nic.      

Kolem t. r. se narodil v Alexandreji Claudius Ptolomaeus/Klaudios Ptolemaios, vyhlášený zeměpisec a astronom. Zavrhl heliocentrický názor na uspořádání kosmu a mimo jiné též jeho autorita držela takovou dobu při životě geocentrický pohled na svět. Složil hvězdářskou příručku Mathématiké syntaxis, později zvanou Velkou/Megalé syntaxis, známou pod arabským překladem ve středověku jako Almagest/al-Madžistí, spis astrologický Apotelesmatika/O astrologii a jednu ze stěžejních přítuček Zeměpisný návod/Geógrafiké hyfégésis. Věnoval se též hudební theorii a optice. O osobním životě Ptolemaiově není známo nic.

Veršovaný komentář Ptolemaiova Kanonu pořídil o čtyři staletí později za Iustiniana Tribóniános ze Sidy, lat. Tribonianus. Vzděláním právník psal o planetách a astrologických souvislostech, o metrice, složil pojednání o štěstí ve formě dialogu, pořídil životopis filosofa Theodota ve třech knihách (nevíme, kterého) a do latiny přeložil Homérův katalog achajských lodí před Troiou. Zda je totožný s Tribóniánem, quaestorem Iustiniánovým a spolutvůrcem sbírky zákonů, není zřejmé, srov. rok 290+.  

Astrologický spis Apotelesmatika o šesti knihách složil ve verších též jistý Manethón/Manethós z Diospole sebennytské v Deltě, autor též přírodovědeckého pojednání Fysiologika, spisů ztracených. Autor jinak zcela neznámý, s hellénistickým autorem soupisu egyptských králů pravděpodobně nemá nic společného, viz o nich v indexu s. v. dějepisci (1).

Jejich vrstevníkem byl snad mathématik, musikolog a filosof pýthagorský a platónský Níkomachos z Gerasy, autor řady příruček, srov. roku 392+.

Z 1. n. 2. století n. l. pochází fragmentární "kalendář z Coligny", nejdelší zachovaný keltský text psaný latinkou. O kalendáři viz v přílohách pod Bohové a svátky ii. Jméno Coligny pochází z lat. colonia, ale jaká to byla osada, nevíme.      

 

Kolem t. r. se vzbouřilo na jeho venkovském statku několik otroků Larcia Macedona, pravděpodobně význačného bankéře a publikána v asijské provincii. Byl znám svou krutostí vůči nim, ačkoli sám byl otrockého původu. Služebníci si mysleli, že ho utloukli, on však útok na chvíli přežil a dokázal věrným otrokům sdělit, kdo ho napadl. Atentátníci byli popraveni a vzápětí zemřel též Larcius. Jeho otec Larcius Lydus, viz rok 68, byl propuštěncem podnikajícím zjevně ve financích a jeho syn to dotáhl za Domitiana na senátora. Macedonův syn A. Larcius Macedo byl doplňkovým konsulem/consul suffectus, cos. suff., roku 124 a pak správcem Galatie.  

 

V Indii někdy kolem této doby vládl největší z Kušánů, mahárádža Kaniška I., velký šiřitel buddhismu. Viz o něm a dalších králích dynastie roku 55- a jejich chronologii v indexu s. v. Kušán. Zprvu razil mince se svým obrazem a s řeckým nápisem "basileus basileón Kanéškú", na reversu s obrazem bohyně a nápisem Nanaia.

Někdy v této době se narodil Ašvaghoša, nejstarší z indických básníků, jehož dílo se ve zlomcích uchovalo. Buddhistický učenec složil nejméně tři sanskrtská dramata s věroučným námětem; zemřel c. 150 (?), viz dále o indickém dramatu rok 300. Do jaké míry bylo indické divadlo ovlivněno hellénským z indobakterských států, tedy v přímém styku, není až tolik zřejmé, pravděpodobně nikoli směrodatně.

Osobní lékař Kanišky Čaraka složil nejstarší dochovaný ájurvedický spis Samhitá, Čarakasamhitá/Čarakovo kompendium. O zhruba dvě staletí později složil ájurvedickou samhitu Šušruta, žák asi Divodásy; dílo je známo též jako Ájurvedaprakáša. Šušrutovým žákem byl Vágbhata, autor spisu Astangasamgraha. 

 

V Číně byl kolem tohoto roku vynalezen seismograf.

 

***********************************************************
101. 
Ol. 220,1
Achillés z Alexandreie
412 SE
348 AE
Claudius Démofilos | neznámý  
a. u. c. 854
Imp. Traianus IV a Q. Articuleius Paetus
coss. suff. Sex. Attius Suburanus Aemilianus I

C. Sertorius Brocchus Q. Servaeus Innocens a M. Maecius Celer

[] Proculus a neznámý

L. Arruntius Stella (?) a L. Iulius Marinus Caecilius Simplex (?)

***********************************************************

První Traianovo tažení proti Dákům, které skončilo následujícího roku Decebalovou kapitulací, pátá válka dácká (předcházející viz v indexu s. v. války). Záminkou byl tribut placený Římem Dákům od míru s Domitianem roku 88. Začalo stavbou silnice vysekané ve skále k Železným vratům, úžině na Dunaji na dn. srbsko-rumunské hranici, a stavbou mostu se šedesáti kamennými pilíři přes Istros/Dunaj. Ženijní práce řídil stavitel Apollodóros z Damašku, srov. rok 105. 

Vlastní tažení vypuklo 25. března oběťmi arválských bratrů za zdárný návrat principův. Čtyři legie vytáhly z moesijského Viminacia/u dn. Starého Kostolacu v SRB. Traianus dostal od Decebala varování napsané na velké houbě (choroš?) a Dákové byli zprvu v bojích úspěšní. Traianus pak rozdělil armádu na dvě fronty a Dákové byli po porážce ve třetí bitvě u Tapae, viz roky 87 a 88, zahnáni do úzkých.

K rozhodujícímu útoku na Sarmizegetusu/řec. Zermizegethúsa n. Zarmizegethúsa ale troubit princeps nedal, neboť pravděpodobně tušil, že tolik sil právě k disposici na dobytí králova sídla nemá. Mír s Decebalem vyjednával imperátorův krajan a přítel L. Licinius Sura. Dák poslal k Římanům nejprve posly s kloboukem na hlavě/píloforoi, ti prý nebyli tolik významní mezi Dáky, pak "vlasaté/kométai"; ti už ano. Decebalus se zřekl okrajových území své říše v dnešním rumunském Banátu, Oltenii a v Muntenii jižně a východně od Karpat, slíbil zničit tam své pevnosti, vydal přeběhlíky a zaručil se žádným útočiště neposkytovat, vrátil za Domitiana dobyté válečné stroje a též standardu legie Domitianova praefecta praetorio Cornelia Fuska ztracenou roku 87.

    Král se sice roku 102 před svým sídelním městem s Traianem nesetkal, ačkoli to slíbil. Slovo jinak dodržel a poslal do Říma do senátu vyslance orodující za mír; cestu konali s rukama svázanými jakoby zajatci. Toho se jim dostalo a byly jim vráceny i osobní zbraně.
    Traianus zanechal v oblasti posádky a přijal od senátu přizvisko Dácký/Dacicus, s nímž razil roku 103 mince jako Imperator Nerva Traianus Augustus Dacicus. Držel v prosinci 102 v Římě triumf a divadelní a jiné velké hry. Vrátil na podium pantomímu, kterou konservativec Domitianus nesnášel, snad díky herci Pyladovi, do něhož se právě zamiloval.

Oblast na východ od Decebalovy říše ležela země "svobodných Dáků", dn. východní Rumunsko a Moldova, obývali v té době Dákové a sarmatští Rhoxolánové. Do konce Traianovy vlády stála pod správou provincie Dolní Moesie. O Rhoxolánech viz roky 250 a 110 př. n. l.

Decebalus ovšem nelenil, zapomněl, že jeho protivníkem není Domitianus, a dával znovu síly dohromady, opravoval pevnosti a zabral část území sarmatských Iazygů (které později Traianus už Sarmatům nevrátil). Senát Dáky varoval a když Decebalus nereagoval, vypověděl mu senát znovu válku, viz rok 105.


V Británii správcem L. Neratius Marcellus.

 

Zemřel senátor a literát Ti. Catius Asconius Silius Italicus (přes 75), cos. 68. Byl posledním z konsulů, které jmenoval Nero, jemuž údajně donášel, za Vespasiana správcoval v provincii Asia a pak žil v ústraní ve svých několika villách v Kampánii. Básník a autor nejdelší zachované latinské epické básně Bellum Punicum n. Punica (17 knih) si vzal život hladovkou, neboť jeho nádor nebyl léčitelný. Patřil mezi přátele Vitelliovy a byl posledním ze senátorů, aktérů revolučních měsíců let 68 a 69, viz.

Zemřel t. r. nebo následujícího a nejpozději roku 103 voják, byrokrat a literát Sex. Iulius Frontinus (asi 70) a epigrammik M. Valerius Martialis (asi 64). Oba byli přáteli C. Plinia Caecilia Secunda a Cornelia Tacita. Martialis se příliš spustil s Domitianem a v nové době mu v Římě nebylo dobře. Vrátil se do své hispánské vlasti Bilbilis, kde zemřel; narozen roku 40, viz tam. Plinius mladší se stal po Frontinovi jedním z augurů, funkce celoživotní.

Narodil se Héródés Attikos/Herodes Atticus, magnát, euerget a sofista, zemřel roku 176. Viz o něm u roku 133.  

 

***********************************************************
102.
Ol. 220,2

413 SE
349 AE
Flavios Sofoklés ze Súnia | neznámý  
a. u. c. 855
L. Iulius Ursus Servianus II a L. Licinius Sura II
coss. suff.: L. Fabius Iustus; T. Didius Secundus a L. Publiblius Celsus

M. Iunius Homullus a L. Antonius Albus

***********************************************************

Snad t. r. založil Traianus v Dolní Moesii na březích Iatra, přítoku Dunaje, Colonii Ulpiu Nicopolis ad Istrum/Níkopolis hé pros Istron (ruiny u vsi Nikjup při Velkém Tarnovu v BG). O jiné, thrácké Níkopoli, viz u roku 10-. V Thrákii po asi druhé dácké válce dal vzniknout městu Márkiánúpolis/Marcianopolis, dn. Devnja u Burgasu, pojmenovanou po své sestře Ulpii Marcianě. Po dvou staletích se za Diocletiana stala sídelním městem provincie Moesia secunda. Patřila do řecky hovořící části říše stejně jako celá thrácká oblast a pobřeží Pontu Euxeinu/Černého moře.

Zde za Antoninů své postavení ztrácela obec Histrié/Istros a její roli převzala Tomis/Constanța, kde kotvila římská flotila; za Diocletiana byla vyčleněna z Dolní Moesie a stala se metropolí římské Scythie.  

 

Traianus začal podporovat nadační systém výživy syrotků a dětí z chudých svobodných rodin po celé Itálii zřízený Nervou. Alimentační fondy územně organisované získávaly prostředky z půjček poskytovaných principem statkářům a svobodným nájemcům s pětiprocentním ročním úrokem v době, kdy byl obvyklý úrok dvanáctiprocentní. Z výnosů zastavených pozemků pak věnovali do nadací majitelé půdy pět procent na nadační účely.

Z nápisu z Veleie, tabula alimentaria traianea, týkající se pozemků padesáti majitelů půdy v celkové hodnotě třináct milionů séstertiů, činila půjčka něco přes jeden milion a z ní pětiprocentní výnos pro chudinu 52 tisíc séstertiů (HS). Z nich dostávalo měsíčně po šestnácti HS 245 chlapců z rodin manželských, 34 děvčat ze stejných rodin po dvanácti, jeden nemanželský svobodný chlapec 144 HS a nemanželské děvče 120 séstertiů. 

Na zkvalitnění chronicky nestálé zásobovací situace Říma ustavil princeps pekařský cech, collegium pistorum, a zpravodajství jakéhokoli druhu urychlil investicemi do státního poštovnictví/cursus publicus, řec. dromos démosios. Většinu nákladů však stejně od časů Augustových (s přestávkou za Nervy) nesly obce či provincie, jimiž "kurs" probíhal. Stát nesl přepravní náklady až od Hadriana, viz v indexu s. v. pošta.

 

***********************************************************
103. 
Ol. 220,3

414 SE
350 AE
T. Flavios Pantainos z Gargéttu | neznámý  
a. u. c. 856
Imp. Traianus V a M'. Laberius Maximus II

coss. suff.: Q. Glitius Atilius Agricola II; P. Metilius Nepos a Q. Baebius Macer

M. Flavius Aper a C. Trebonius Proculus Mettius Modestus

[A?]nnius Mela a P. Calpurnius Macer Caulius Rufus

***********************************************************

V Římě dokončil Traianus přestavbu Cirku maxima s rozšířenou návštěvnickou kapacitou. Stavělo a obnovovalo se na řadě dalších míst Města i v provinciích. Někdy mezi oběma dáckými válkami rozdělil Traianus provincii Pannonia, kterou zřejmě ustavil Tiberius po parcelisaci staré římské Illyrie existující od roku 167 resp. 82 a snad 33 př. n. l., viz, na severní Pannonii a jižní Delmatii (datum známo není, odhaduje se též rok 9+ po likvidaci velké pannonské vzpoury, viz tam).

Od nyní existovala Pannonia Superior/Horní se sídlem správy asi v Carnuntu (zbytky stálého ležení a města na katastrech dolnorakouských obcí Petronell-Carnuntum a Bad Deutsch-Altenburg) a Inferior/Dolní se správním střediskem v Sirmiu/dn. Sremska Mitrovica v srbské Vojvodině, popř. v Aquinku/dn. Budapest. Oběma zemím se nadále dohromady říkávalo Illyricum, srov. obrat "illyrští císaři". Provincie Illyrika a Moesií zůstaly císařské. Prvním správcem Dolní Pannonie byl Traianem jmenovám P. Aelius Hadrianus, jehož první armádní "štací" byla předtím hodnost vojenského tribuna Druhé legie pomocné v Aquinku a pak u Páté makedonské v Marcianopoli v Dolní Moesii. 


V Británii byla kolem roku 103 z kamene přestavěna pevnost Deva (Chester, Cheshire).


***********************************************************
104.
Ol. 220,4

415 SE
351 AE
Flavios Konón ze Súnia | neznámý  
a. u. c. 857
Sex. Attius Suburanus Aemilianus II a M. Asinius Marcellus

***********************************************************

V Efesu byla v lednu obecním pséfismatem uvedena v život nadace bezdětného rytíře C. Vibia Salutaria na financování slavnosti Artemidiných narozenin 5. thargéliónu částkou 1800 dénáriů ročně. C. Vibius sloužil jako vysoký provinční úředník po celé říši a kromě sochy bohyně, římského a efeského lidu dal zhotovit stříbrné sochy Traianovy a Plotiny, které měly být nošeny o výročních slavnostech v procesí. Roku 162 Efesští dekretovali rozšíření slavností/panégyreis kai hieroméniai na celý měsíc. 

 

Ostijský přístav Říma přebudován do hexagonálního tvaru s celkově rozšířenou přístavní kapacitou, v Anconě rovněž přístav modernisován.

 

Alcántarský most přes Tagus/Tajo na španělsko-portugalských hranicích u Cáceres/Colonia Norbensis Caesarina v Extramaduře z roku 98 n. l. byl dedikován Traianovi roku 104: je dlouhý 194 metry, přes šedesát metrů vysoký a široký osm metrů a dodnes se po něm jezdí. Jeho stavitel/architekt se jmenoval C. Iulius Lacer. Srov. též s rokem 104-. 

  

***********************************************************
105. 
Ol. 221,1
Theónás Smaragdos z Alexandreie
416 SE
352 AE
neznámý 
a. u. c. 858
Ti. Iulius Candidus Marius Celsus II a C. Antius A. Iulius Quadratus II

coss. suff.: C. Iulius Quadratus Bassus a Cn. Afranius Dexter; Q. Caelius Honoratus

M. Vitorius Marcellus a C. Caecilius Strabo

***********************************************************

Druhé tažení Traianovo do Dákie, které skončilo následujícího roku, šestá válka dácká (předcházející viz v indexu s. v. války). Začalo 4. června modlitbami arválských bratrů při odchodu principa z Říma. V Železných vratech/Porțile de Fier, Ðerdap překročila armáda Dunaj jednak po lodním mostě, jednak po mostě kamenném o dvaceti pilířích z otesaných kvádrů 150 stop/padesát metrů vysoko nad jejich základy a šedesát stop/dvacet na šířku. Mezi jednotlivými pilíři činilo rozpětí 170 stop/téměř šedesát metrů; celková délka stavby by tedy byla jeden kilometr. Jeho stavitelem byl Apollodóros z Damašku, viz rok 101.  
    Když se později za Hadriana podařilo barbarům přemoci oddíl strážící most a vpadli tudy do Moesie, dal císař mostní část zbourat a ponechal pouze pilíře.
    Decebalus se nejprve znovu pokoušel vyjednávat o míru, pak se prostřednictvím nějakých desertérů poslaných do Moesie pokoušel o atentát na Traiana; jeden byl lapen a na mučidlech spiknutí prozradil. Král vylákal k jednáním legáta Cn. Pompeia Longina, cos. suff. 90+, zajal ho s doprovodem a vymáhal na něm informace o imperátorových cílech. Nic se nedozvěděl, ale Decebalus poslal k Traianovi s požadavkem návrácení veškerých dáckých území po Istros výměnou za Longina. Longinus, jemuž Decebalus ponechal mezi Dáky možnost omezeného pohybu, si však sehnal v ležení jakýsi jed a vzal si život.

 

V Parthii zemřel někdy kolem t. r. král králů Arsakés XXX. Pakoros II. vládnoucí od roku 78. Jeho starší dva synové Axidárés/Exedárés a Parthamasiris se vystřídali na armenském trůnu, nejmladčí Meredátés byl v letech 131-151 údělným králem v Charakéně.

Poslední století arsakovské parthské říše bylo ve znamení chaosu, dynastických válek a odboje pohlavárů porobených národů. Následnictví na trůnu se v moderní historiografii odvozuje často pouze spekulacemi nad numismatickými prameny. Po Pakorovi II. na trůn dosedl jistý Vologaisés III. jako Arsakés XXXII. (parth. Valagaš, per. Baláš, aram. Walgeš) a vládl do roku 147. Kolem roku 109 se prohlásil Arsakem XXXIII. Osroés/Chosroés/Chósroés I., Pakorův bratr, a vládl jako protikrál asi do roku 129. Za Traianovy války přijal diadéma jeho syn Arsakés XXXIV. Parthamaspatés.

Arsakés XXXV. Mithridátés IV. vládl proti Vologaisovi III. v letech c. 129-140, krátce kolem roku 140 si dělal nárok na trůn neznámý Arsakés XXXVI. Syn Mithrdidáta IV. Arsakés XXXVII. Vologasés IV. panoval c. 147-191, jistý Arsakés XXXVIII. Osroés II. krátce kolem c. 190, Arsakés XXXIX. Vologasés V. v letech asi 191-208, jeho syn Arsakés XXXX. Vologaisés VI. c. 208-228 a jeho bratr Arsakés XXXXI. Artabános VI. (jinak též počítán jako IV. n. V.) c. 216-224; to byl konec dynastie a parthské moci nad Orientem. Viz jednotlivé roky.

 

Pompeia Plotina byla asi t. r. rozhodnutím senátu ozdobena přízviskem Augusta/Plotina Augusta, jako dvanáctá v pořadí. Zemřela asi roku 121 nebo někdy do roku 123. Augustou byla již titulována nejpozději od roku 105 i Traianova sestra Ulpia Marciana/Marciana Augusta (jedenáctá v řadě) a po smrti roku 112 se jí dostalo deifikace; její narozeniny se u vojska držely někdy v průběhu srpna, rok neznáme (asi před rokem 50).

Její dcera se senátorem C. Saloniem Matidiem Patruinem Salonia Matidia po matčině smrti získala též titul Augusta/Matidia Augusta (třináctá) a deifikována byla 23. prosince roku 119 po své smrti Hadrianem, který byl od roku 100 ženat s její dcerou Sabinou, srov. rok 76; narozena někdy před rokem 68 a její narozeniny se podle feriale duranum slavily 4. července.

V Římě během byl svého konsulátu doma zavražděn či sám si vzal život senátor Cn. Afranius Dexter. Díky řečnickému úsilí C. Plinia Caecilia Secunda mladšího v senátu, který nebyl jednoho mínění při rozhodování o tom, zda služebnictvo v Afraniově domě, jehož počet neznáme, podle římského zvyku popravit, nebo jen exulovat či dokonce nechat být, dosáhl osvobození. Plinius ve sbírce svých dopisů ovšem hovoří pouze o osudu propuštěnců, nikoli otroků. O vlastním případném kriminálním činu nevíme nic.

L. Calvenus Taurus (Calvisius Taurus?)/řec. Lúkios Kalbénos Tauros, filosof Platónova učení, se zřejmě narodil t. r. v Bérýtu. Byl žákem známého Plútarcha z Chairóneie a učitelem a přítelem miliardáře Héróda Attika a A. Gellia, autora zachovaných Attických nocí/Noctes atticae. Žil v Athénách, kde byl scholarchem akadémie. V Delfách se Taurovi dostalo za M. Aurelia o pýthiích občanství. Za Antonina Pia vydal práci o rozdílech v učení Platónově a Aristotelově, vydal spis O věcech tělesných a netělesných/peri sómatón kai asómatón a prý řadu dalších.

Kdy zemřel, nevíme a stejně málo známe osudy jeho římského přítele Gellia, jehož v Římě vyškolil grammatik Sulpicius Apollinaris, rhétór Antonius Iulianus a M. Cornelius Fronto, než dorazil do Athén.

Gellius byl v Římě soudcem a více o něm známo není, ani kdy zemřel. Cornelius Fronto pocházel z italské rodiny usazené v Numidii a za Hadriana si v Římě udělal jméno vynikajícího řečníka a učitele latinského řečnictví. Měl drahou klientelu, zbohatl a Antoninus Pius ho udělal učitelem svých adoptivního synů M. Aurelia a L. Vera; roku 142 ho poctil formálním úřadem cos. suff. Zachována zčásti Frontonova korespondence.

O pergamském magnátovi A. Iuliovi Quadratovi, cos. ord. t. r., viz u roku 94.  

 

V Číně první zmínka o technologii výroby papíru. Poprvé vyroben snad ve 2. st. př. n. l. v Číně, poprvé však popsán roku 105 n. l. císařským eunúchem Cchaj Lunem (Cai Lun), dvorním dozorcem nad výrobou nářadí a zbraní císaře Che (vládl 88-106). Cchaj Lun je pokládán za vynálezce technologie výroby, ale zapletl se do dvorských pletich, propadl hrdlem a vzal si roku 121 život jedem. Viz dále v indexu s. v. papír.

 

***********************************************************
106.
Ol. 221,2

417 SE
353 AE
neznámý
a. u. c. 859
L. Ceionius Commodus a Sex. Vettulenus Civica Cerialis
coss. suff.: L. Minicius Natalis a Q. Licinius Silvanus Granianus Quadronius Proculus

rok 1 provinční éry Bosry (od 22. března 106)  

***********************************************************

Ve druhé dácké válce Traianově se legie ve třech proudech probojovaly do centra Decebalovy říše v dn. RO. Po bitvě před sídelním městem-pevností Sarmizegetusami/řec. Zermizegethúsa n. Zarmizegethúsa Dákové podlehli, města bylo v létě dobyto a jejich království zaniklo. 
    Svého krále zradil po dobytí pevnosti jeho zajatý důvěrník Bicilis a Římané se zmocnili odkloněním toku řeky Sergetia/Sargetia, dn. Strei v Sedmihradech, pokladu o 165 tunách zlata a 331 tunách stříbra uloženého na jejím dně. Decebalos unikl do hor a Římany dopaden vzal si za transportu k principovi život.
    Traianovi byla do Ranistora (Ranisstorum, neidentifikováno) poblíž Sarmizegetusy, kde se zdržoval, dopravena králova hlava a pravá ruka. Na zachovaném náhrobním nápisu nalezeného u vsi Grammeni poblíž Filippoi/Filippy se chlubil jistý Ti. Claudius Maximus, který pod Traianem sloužil jako explorator/rozvědčík, že to byl on, kdo krále vyšpehoval, zajal a mrtvému uřízl hlavu; byl za to povýšen na decuriona/řec. dekarchos jezdectva, tedy do hodnosti na úrovni s centurionem legie. Maximus se účastnil i parthského tažení a po odchodu do civilu se usadil v Makedonii; svého císaře přežil. Zda jistý Claudius Maximus, hornopannonský císařský legát Antonina Pia v letech 150-155, známý z dedikačního nápisu v Carnuntu, byl potomkem našeho exploratora, nelze stanovit. 

Země byl proměněna 11. srpna 106 v provincii a novým správním střediskem se stala čtyřicet kilometrů od zničené Sarmizegetusy na ploše 32 hektarů Colonia Ulpia Traiana Dacica Augusta Sarmizegetuza. Po válce, která měla zjevně genocidní charakter, zahájili Římané kolonisaci vylidněných oblastí a tím také romanisaci regionu. 

    Nová provincia Dacia oslavena v Římě senátní ražbou séstercia věnované „nejlepšímu principovi/SPQR optimo principi“ (senát ho za takového prohlásil až roku 114). Císařské pokladně prospěly dlouhodobě zisky z dáckých dolů. Kromě armády Traianus zveleboval říši veřejnými stavbami a mimo jiné v letech 107-113 vypravil v Římě mimo obvyklé svátky pět velkých velenákladných her. Ačkoli byl Řím zaplaven drahými kovy, princeps objem stříbra v ražené měně na raně flaviovskou úroveň nerestituoval. 

Provincie zaujímala zhruba území Sedmihradska a severního Srbska po Dunaj; východ dnešního Rumunska a Moldovy zaujímala oblast Svobodných Dáků s neustálou infiltrací sarmatských Rhoxolánů (těm ovšem Traianus platil tribut, aby nezlobili), Bastarnů a Karpů. O dalším dělení provincie viz rok 118.  

 

22. března druhou anexí roku, v rauši dáckého vítězství nenápadnou, bylo nabatské království pod jménem provincia Arabia. Oblast na Traianův pokyn zajistil správce Syrie A. Cornelius Palma Frontonianus a království Nabatů zaniklo; o prvním ze známých jeho králů viz rok 168-. O pět šest let později dal Traianus razit portrétní mince ze všech tří kovů s titulaturou a na reversu s postavou Arabie s vonnými tyčinkami a s dromedárem u mohou a s textem SPQR optimo principi, pod postavou Arab(ia) adquis(ita)

Sídelním městem římské správy zůstala Bostra, Petra získala přívlastek métropolis, ale jinak v historii zapadla; zbavena i přívlastku císařem Philippem Arabem. Prvním legátem provincie byl od asi roku 111 paflagonský Hellén či hellénisovaný Galat z Pompéiopole C. Claudius Severus, syn Ti. Claudia Severa, který též postavil silnici spojující Bostru s Aqabským zálivem, odkud fungovalo námořní spojení s oblastí Jemenu a Indie, via nova traiana; dostavěno c. 115 (zřejmě i konec jeho úřadování v Arábii). Chráněna byla řetězcem pevnůstek na ochranu obchodní trasy z jižní Arábie, Indie a vůbec Východu a usedlíků před beduíny z arabského vnitrozemí.

Vedla východně od Mrtvého moře a prolákliny Wádí 'Araba, hebr. haArava (dn. hranice mezi IL a JOR; ve starém věku nikdy žádnou hranici wádí netvořilo); kraj byl znám těžbou měděné rudy zásobující syropalestinskou oblast a Egypt, pokud jí na Nilu nekonkurovala měď z Kypru (v nové říši cla v kanaanských přístavech, obtížná doprava pouští, zatímco z Kypru klidná plavba do Delty). 

Severovým synem byl senátor a peripatétický filosof Cn. Claudius Severus Arabianus, cos. 146, a syn tohoto, Cn. Claudius Severus, cos. 173, se někdy po 160 oženil ve svém druhém sňatku s Annií Aurelií Galerií Faustinou, dcerou principa M. Aurelia (pátým principovým dítětem). Jejich synem byl Ti. Claudius Severus Proculus, cos. 200, jehož dcera Annia Faustina (neměla jméno po otci, ale vznešenější matce!) se stala manželkou principa Elagabala. 

Nabatský král Rabbel II./Rabb'íl, který t. r. zemřel, vládl v Bostře/Petře (?) od roku 70. Jeho nástupce a pravděpodobně několik dnů i král Malichos III., nabat. arab. MNKW, byl odškodněn malým knížectvím u Mrtvého moře v historické Iúdaji a královi potomci sloužili v římské armádě. Způsob likvidace nezávislosti upomíná spíše na dědické odkazy hellénistických veličin Římu, srov. osudy Pergama, Kýrény, Bíthýnie apod. Jistě nešlo o dobytí království a Traianus ani nepřijal přízvisko Arabicus ani nedal razit vítězné mince: místo toho ražba z roku 111 obsahuje nápis Arabia adquisita/"Získaná Arábie". Toho roku také byla dokončena silnice z Aily/Ailany do Petry, která se vznikem provinční správy dostala (kultovní) přízvisko métropolis a přišla i o tohle přízvisko za Philippa Araba.  

Římané v Nabatském království fungovali dávno před zřízením provincie, rozsah činností ovšem znám není. Je pravděpodobné, že k provincii bylo za Traiana připojeno též vzdálené souostroví Farasán na jihu Rudého moře na hranici dn. Saúdské Arábie s Jemenem, kde se uchoval dedikační nápis z roku 119 s Hadrianovým jménem, jménem jednotky Druhé legie a funkce velitele přístavu, praefectus portús Ferresání.

Znamenalo by to, že v té době Římané do jisté míry kontrolovali obchod s Jemenem-Šťastnou Arábií a jejím kadidlem alespoň na Rudém moři, když ne po souši, srov. fiasko výpravy v letech 25-24 př. n. l. Pro správu pouštních oblastí vznikla v armádním rámci nová struktura: velitelem s působností nad arabskými kočovníky se stal stratégos nomadón koordinující spojenecké ethnarchy a fylarchy.

Zánik královlády vedl k revoltě nespokojenců, jak lze vyčíst z nabatských nápisů na skalách v poušti. Jméno vůdce odboje neznáme, k rebelům se přidalo několik kmenů/klabů safajských. Jistý Džal "utekl před Římany/wnfr mn rm" a žádal bohyni Lát o ochranu (jsou-li znaky "rm" za rúm, róm a nikoli osob. jméno/ram?). Připojil k textu vyškrabanému do kamene v al-Hifna ve Wádí š-šám, že se tak stalo "třetího roku", zřejmě právě zavedené provinční éry, tedy roku 108. Z Wádí al-Gharz severně od Namáry v Hauránu uvedl jistý Muhawwar ve svém zlomkovitě čitelném nápisu, že cosi podnikl v roce, kdy odjinud neznámý Hadžadl vedl v Bostře válku s Římem/hǧdl' l rm bbsr sqtrw [...].

Lze spekulovat, že některý z nabatské dynastie nesouhlasil s činem Malicha III. a podobně jako kdysi při zániku pergamského mocnářství a sáhl po zbrani, dokladu o tom ale není. Safajský nápis z východní jordánské pouště ze slinice z Ammánu na Baghdád psaný stylem bústrofédon zanechal jistý 'Abd z kmene/klanu Bási, aby svě informoval o tom, že se svým bratrem unikl vojákům "v roce revolty Nabatů proti římskému lidu/snt wrdt nbt' l' rm" a bohyni Lát žádali o ochranu.

V jednovětném nedatovaném nabatském graffitu z Hismy z lokality Hudajb al-falá se zvěčnil chíliarchos Zénón, Qajmatův syn/zjnwn br qjmt kljrk'. Zénón sloužil v římské armádě a pro svou hodnost nepoužil latinské označení tribunus militum, ale z hellénistické byvší nabatské armády. 

 

V kavkazké Ibérii zemřel král Mithridátés I., Mihrdat (panoval od roku 58). Jeho syn a nástupce Amazaspos/Amazasp I. kraloval deset let a o jeho činech nevíme nic. Po něm vládl do roku 132 jeho syn Farasmanés II., který si v římském světě udělal velké jméno, viz roky 128, 134 a 139. Oženil se s Ghadanou, dcerou Arsakovce Vologaisa III. (od roku c. 117 krále armenského Vologaisa I.).

Mithridátés I. měl bratra Amazaspa, který padl pod Nisibí, kde byl též pohřben. Patřil zřejmě ke štábu Traianovu na jeho mesopotamském tažení, viz roky 113sqq. Jeho ostatky byly zjevně po vyklizení území Hadrianem roku 117 přeneseny do Říma, kde nalezen jeho epitaf.  

 

Traianus jmenoval šéfem zásobování Říma/praefectem annonae jezdce plebejského původu Ser. Sulpicia Similia. Příštího roku z něho udělal praefecta Aegypti a v té funkci setrval v Alexandrii do roku 112, kdy se stal principovým praefectem praetorio.

 

V Číně zemřel císař Che, rodným jménem Liou Čao/Liu Zhao, který trůnil od roku 88. Několik jeho synů zemřelo v mládí a zbývali dva. Císařovna-vdova Teng Suej/Deng Sui (25) pozdvihla k vládě mladšího z nich, kojence Liou Lunga/Liu Long, jehož však matkou nebyla. Dostal vladařské jméno Šang-ti/Shangdi a Tengová byla jeho regentkou. Po několika měsících zemřel, aniž by dožil jednoho roku věku, a na jeho místo Tengová vybrala svého syna Liou Chu/Liu Hu (12), jemuž byla rovněž regentkou (do roku 121, kdy zemřela). Lungův starší bratr, jehož preferovali dvořané, se k vládě nedostal. Nový císař měl trůnní jméno An-ti/Andi a panoval do roku 125. Vládě se nijak nevěnoval, když se jí konečně ve svých 28 letech po smrti Tengové dočkal, užíval luxusu a hodně pil.