Ly-Lž

Lycóris§ vide Cythéris/Kythéris

Lydda (pl.), hebr. Lód, m. původně klanu Efraim východně od Joppy, vypáleno Římany a obnoveno jako Diospolis, m. v Iúdaji, arab. Ludd§ 166, 145, 84, 43-, 68+, 116+  

Lýdiadés z Megalopole, tyrannos a stratég Achajského koina§ 245, 235 - 232, 230 - 227

Lýdie, Lýdové, řec. Lýdiá, Lýdoi, bab. Lúdu, bibl. Lud, země a národ v západní Anatolii, mezi Mýsy a Káry, st. název Maša, řec. Maiones, Máioi/Máiové či Méiové (Hérákleovým synem s Omfalou, vládkyní v Sardech, byl Atys a jeho synem byl Lýdos) § 1400, 1300, 1221, 1200, 1048, 775, 765, 757, 753, 742, 720, 721, 716, 707, 678, 675, 664, 658, 652, 644, 640, 629, 624, 623, 611, 590, 585, 574, 560, 557, 550, 546, 547, 545, 409, 391, 362, 334, 331, 323, 321, 319, 315, 301, 286, 268, 242, 229, 218, 217, 212, 188, 168, 166, 150, 146, 130, 414, 88, 73, 59, 27-, 81+, 253+, 265+, 366+, 379+, 387+, 392+  

Lýdové měli pověst o moudrém králi Alkimovi/Akiamovi n. Akimiovi, za něhož se všem dařilo a žili v blahobytu (jméno se v žádných seznamech panovníků nenachází). Prosluli kulinářským požitkářstvím a láskou k chlapcům, Lýdky se nezřídka živily prostitucí, resp. takovou měly pověst. Známé byly lýdské klobouky, purpurové koberce a šperky. Byli zřejmě na západě prvními „podobními“ obchodníky, kramáři, hospodskými a pasáky, kapéloi. Kapéleion byl první koloniál a hospoda s děvčaty v jednom a zařízení okopírovali iónští Hellénové v Sardech. Za krále Sadyatta (nebo až jeho syna Alyatta II.) byli prvními v dějinách, kteří razili mince. Kovem byl élektron, slitina 4/5 zlata a 1/5 stříbra, mincovním obrazem řvoucí lev. Helléni převzali od Lýdů sedmistrunnou lyru a fryžsko-lýdskou elegii.

Lýdios z Isaurie alias Palfuerius, bandita slavný v Lykii§ 279+

Lýdos, k. Maionů, s. Atyův, epónymní první z Lýdů, o. Alkimiův§ 757 


Lygdamis z Halikarnássu (gen.: -damida nebo -damia)§ 1. tyrannos/král,  o. Artemísie (I.), děd Pisindéliův a Pixódarův, 480, 460; 2. s. Pisindéliův, vnuk Artemísie (I.), manž. Artemísie (II.), své sestry 460, 455

Lygdamis z Kimmerie, ass. Dugdammé/Tugdammé§ 675, 665, 663, 652, 644, 295 
Lygdamis z Naxu, tyrannos§ 556, 551, 546, 541, 532, 517
Lygdamis ze Syrákús, olympioníkos§ 648

Lygdamus, pseudonym neznámého římského elegika§ 64, 1+, 8+ 

Lygdus, zlotřilý eunúchos§ 23+ 

Lygiové§ viz Lugiové

Lygis, ř. v Raetii, asi dn. Lech§ 278+

Lychnis, Lychnítis, Lychnidos, m. a jezero v Illyrii, dn. Ochridské jezero§ 358, 217, 196, 181, 170

lykaia, lykaje, hry v Arkadii§ 776, 264, 217  

Lykaion, sc. oros, h. v Arkadii§ 427, 227

Lykambés z Paru, aristokrat, o. Neobúlin§ 648

Lykáón z Arkadie, s. Pelasgův, k.§ 1560

Lykáoniá, Lykáonové, země a lid anatolský mezi Kappadokií, Kilikií a Pisidií, již část nakrátko Antiochiané§ 1326, 333, 320, 302, 130, 121, 188, 126, 103, 100, 93, 78, 67, 39, 36, 25-, 52+, 147+, 351+ 

Země kromě latentního banditismu známa jinak pouze dobrou ovčí vlnou.

Lykáonis z Kóu, gen. -onidy, dc. Fanomachova, kněžka Afrodítina§ 201

Lykarétos ze Samu§ 1. b. Maiandriův, 517; 2. místodrž. na Lémnu, syn Maiandria ze Samu, 511

Lykeás z Athén§ arch. 257, popř. 241 

Lykeion, gymnasion za východními hradbami Athén, sídlo peripatické školy, ale s volným přístupem i pro přednášející jiného přesvědčení§ 390, 343, 335, 330, 323, 310, 287, 269, 260, 229, 225, 200, 127, 122, 88, 87, 40-, 200+, 214+, 250+   

Lykiá, Lykeia, Lykioi, Lykie, Lykiové/Lykové, Lyčané, chet. a eg. Lukka/Luqqa, foin. Lúlú/lwkj, země a národ v jihozápadní Anatolii, mezi Kárií a Pisidií, staří Luwijci§ 3000, 2800, 2002, 1460, 1446, 1330, 1320, 1303, 1300, 1288, 1233, 1200, 691, 545, 480, 470, 430, 429, 362, 360, 334, 333, 331, 330, 323, 321, 309, 302, 301, 282, 270, 268, 260, 253, 240, 231, 226, 197 - 195, 190, 189 - 187, 180, 178, 177, 174, 172, 169, 167, 165, 164, 162, 151, 150, 127, 102, 88, 84, 83, 78, 69, 67, 46, 43 - 41, 2-, 4+, 19+, 41+, 43+, 47+, 57+, 65+, 70+, 74+, 124+, 151+, 190+, 197+, 279+, 311+, 350+, 388+, 392+    

V hellénismu se 23 lyckých státečků sdružilo v koinon. Šest největších mělo na federálním sněmu/synedriu po třech hlasech, menší obce po dvou a nejmenší po hlasu. Ve stejné poměru platily spolkové daně. Na výročních sněmech volili lykiarcha a další úředníky.

Lykiové byli příbuzní se starými Luvijci. Podle starých údajů přišli předkové L. (nebo jejich část) z Kréty a původně se prý jmenovali Termilai, Termilové (jméno bývá v novověku srovnáváno s jihoindickými Drávidy, Melanoidy - bílou rasou s černou pigmentací). Lykiové psali vlastní alfabétou odvozenou od hellénské (západní; naopak lýdština od východní), známé nápisy jsou z let 500 - 200, ze 150 textů jsou to většinou nápisy funerální: má 29 znaků, z toho šest samohlásek.

Jejich jazyk patří do skupiny anatolských jazyků indoevropských a navazuje na západoluvijský dialekt (jazykově příbuzné byly luvijština, jazyk palá, chetitština a lykijština; srov. dohad pod kárštinou a sidétštinou). Hieroglyfická luvijština existuje nápisně na pečetích od 18. století do osmého. Hieroglyfická luvijština je východním dialektem, západním klínopisná. Srov. pod Kilikie. Soudívá se, že anatolští národové, jejichž jména začínají na lu-, řec. ly-, jsou jednoho původu: Luwijci, Lykové/Lukka, Lýdové/Ludu, Lykáonové.

lykiarchés§ 167

Lykidés z Athén, kapitulant, někdy jmenovaný jako Kyrsilos, srov. tam§ 479

Lykínos z Boiótie§ 210 až 204 boiótarchos
Lykínos z Krotónu§ 584 (Ol.)

Lykínos z Théb, s. Dórotheův, příbuzný hudebnice Polygnóty§ 86

Lykínos, geódotés Eumena II.§ 166

Lykios z Dikaie v Thrákii§ 363

Lykiskos z Akarnánie, protiřímský politik§ 211, 207
Lykiskos z ze Strátu v Aitólii, prořímský politik, strat.§ 178, 176, 172, 170, 168, 167, 159
Lykiskos z Athén§ 1. arch. 344; 2. euerget a dvořan Démétriův, 307; 3. arch. 129, 128 
Lykiskos z Makedonie (?), Kassandrův vojevůdce, stratégos Épeiru§ 317, 314, 312
Lykiskos ze Sicílie (?), Agathokleův stratégos§ 309

Lykofrón z Fer (gen. -frona)§ 1. tetrarcha a asi o. Iasonův, 404, 394, 390; 2. tyrannos, vnuk no. 1, 358, 353 - 351
Lykofrón z Athén, s. Lykúrgův a o. Lykúrgův§ 404, 390

Lykofrón z Chalkidy, alexandrijský autor tragédií, s. Sókleův, adoptivní s. historika Lyka z Rhégia§ 1184, 315, 310
Lykofrón z Korinthu§ 1. tyrannos, 628, 620; 2. strat., 425 

Lykofrón z Rhodu, vyslanec§ 177

Lykofrón ze Syrákús (?), sofista§ viz s. v. sofisté

Lykomédés z Athén§ arch. 157+ 

Lykomédés z Bíthýnie, velekněz v Kománách, vnuk Archeláův, manž. Orsobary, o. Órodaltidy; srov. Níkomédés V.§ 47, 46, 29
Lykomédés z Mantineie, hégemón Arkaďanů§ 370, 369, 367, 366
Lykomédés z Rhodu, žoldnéř v perských službách§ 333

Lykomédés ze Skýru, k.§ 476 

Lykón z Athén (gen. -óna)§ 1. proradný kondottiér, 423; 2. řečník, s politikem Anytem a básníkem Melétem jeden z žalobců Sókratových, 399
Lykón z Acháie, obchodník a proxenos v Ath.§ 421

Lykón z Rhodu, strat.§ 167
Lykón z Tróady, scholarchos Lykeia§ 269, 253, 225
Lykón, nauarchos Antigona Monofthalma§ 313

Lykópás n. Lykópos z Aitólie, s. Polemarchův, velitel žoldnéřů v Kýréně a pučista, stratégos Aitólů§ 250, 249 

Lykopolis/Lykónpolis, m. v Thébaidě/v Horním Egyptě (srov. Lykúpolis), eg. Sauti, Saču, dn. Asjút, sídlo 13. hornoerg. nomu§ 2069, 1720, 197, 186, 300+ 

Lykortás z Megalopole, politik a o. Polybiův§ 200, 188 - 181, 179, 171 - 169, 149

Lykóris, milenka Cornélia Galla, literární jméno Volumnie Cythéridy§ 26

Lykos z Athén, o. Thrasybúlův§ 403, 389
Lykos z Fár, achájský hypostrat.§ 217
Lykos z Rhégia alias Búthérás, historik§ 310, 250
Lykos z Lárissy§ 452 (Ol.)
Lykos, Lýsimachův stratégos§ 295

Lykos, ř. ve Frygii, d. Çürüksu v TR§ 220, 88
Lykos, ř. v Pontu, dn. Kelkit§ 71

Lykos, ř. v Mesopotamii, řec. jméno pro Velký/Horní Záb v Assyrii Zábu elú/tj. Horní a Zábu šupalú/tj. Dolní, řec. též Zábas megas, tur. Büyük Zap§ 2400, 2292, 2255, 1114, 130, 199+ 
Lykos, ř. na Sicílii, viz Halykos§ 339

Lykos, "Vlčí řeka", dn. Nahr al-kalb, Psí řeka, v RL§ 1301, 1299 

Je slavná nápisy na svém břehu od Egypťanů (Ramesse ii.), Assyřanů (Aššur-acha-iddin), Chaldejů (Nabû-kudurrí-usur ii.), hellénské, latinské (M. Aurélius), arabské (Osman Selím i.), anglické na oslavu dobytí Syrie a francouzské na dobytí Damašku.

Lykotás z Lakóniky§ 612 (ol.)

Lykpeios z Paionie, též Lykkeios, nápisně Lyppeios, dyn.§ 356, 286

Lyktos, m. na Krétě, též Lyttos§ = Lyttos

Lykúpolis, m. v Deltě v Dolním Egyptu v Búsíridě (srov. Lykopolis)§ 197, 186, 205+ 

Lykúrgos z Athén 1. vůdce obyvatel att. roviny, spojenec Megakleův proti Peisistratovi, 585, 561, 556, 552, 551; 2. o. Lykofronův, děd Lykúrgův, 404, 390 
Lykúrgos z Athén/Órópu, athénský politik, řečník a finanční úředník, s. Lykofrona z rodu Eteobútovců/Eteobútadai, manž. Kallisty, o. Habrónův, Lykúrga a Lykofrona§ 479, 390, 353, 344, 343, 338, 335, 324, 305, 295
Lykúrgos ze Sparty§ 1. zákonodárce, s. Eunomiův s Diónassou, 1026, 891, 886, 884, 824, 810, 776, 754, 610, 561, 400, 243, 241, 184, 31-, 66+; 2.  k., 219 - 217, 211

Podle jiného Lykúrgova rodokmenu byl synem Prytanidovým, jehož otcem byl Eurypón, toho Sóos, jeho Proklés, toho Aristodémos, jeho Aristomachos, toho Kleodaios, který by synem Hyllovým, jehož rodiči byl Héráklés s Déianeirou. 

Lykúrgos z Thrákie, k. Édónů, který se postavil Dionýsovi§ viz pod hostiny

Lymiriké, Dymiriké§ viz Drávidové, Tamilové

Lynkéstis, Lynkéstai, Lynkéstové, země a horský kmen zřejmě původně nehellénský (thr. nebo ill.) v západní Makedonii, jemuž vládla dynastie odvozující původ o hérákleovských Bakchovců, srov. pod Arrhabaios§ 657, 630, 424, 423, 363, 323, 211, 199, srov. i pod Hérákleia v Lynkéstidě

Lynkeus, s. Aigyptův, manž. Danaovny Hypermnéstry, k. v Argu§ 1466, 1420, 1382 

Lynkeus ze Samu, s. Kaiův, b. Dúridův, autor komédií§ 301

Lynkos, m. v Lynkéstidě a vysočina§ 211, 199 

Lyppeios z Paionie§ = Lykpeios

lyrika, metrika, versologie:

Hellénská lyrika. Na rozdíl od moderních dob vynálezci „lyriky“ označovali lyrickými díly všechna ta, která byla zpívána za doprovodu lyry, resp. nějakého jiného strunného nástroje. Lyrická poesie byla Hellény členěna podle počtu přednášejících na zpěv jednotlivce/monódiá a na zpěv sborový/choros. U sborových zpěvů přibýval při přednesu i tanec.

Taková díla byla Hellény nazývána melos/píseň a jejich tvůrce se nazýval melopoios/skladatel písní. Název lyrikos pro lyrického básníka našich představ je až pozdně hellénistický. V této podobě ho převzali Římané. Hellénské říkanky k vítání jara se jmenovaly chelidonisma, chelidonismata/vlaštovčí píseň, latinským se říkalo calendae/kalendy shodně s prvním dnem v měsíci, ale říkaly se 1. března (odtud české koleda?).

Za součást hellénské lyriky lze ještě považovat iamby a elegie. Elegoi, elegeia (pl. neutr., od sg. elegeion) byl žánrový útvar stavěný na elegickém distichu, dvouverší, skládajícího se z daktylského hexa- a pentametru. Slovo, které může být nehellénského původu, tedy ukazovalo jen na použitou formu lyrického díla velmi pestrého obsahu (nejsou to tedy pouze žalozpěvy, jak elegie vnímáme dnes a jak možná kdysi původně v nehellénském prostředí vznikly).

Elegie byly původně zpívány nebo přednášeny za doprovodu píšťaly. V hellénistické době takové spojení mizí a elegie přestala být řazena k lyrice (srov. římské lyriky).

Původně součást náboženských rituálů byly hudbou doprovázené verše iambické (iambos) s často satirickým obsahem. Protože ale převládala recitace bez hudebního doprovodu, sami Hellénové iambickou poesii k lyrice příliš nepočítali.

Na rozvoji lyriky se podílely hellénské kmeny svorně. Sborová lyrika je dílem Dórů, iambická poesie je vynálezem Iónů. U lesbických Aiolů vznikla lyrická monódie, kterou pak převzali Iónové. Pozdější tvůrci těchto literárních žánrů se drželi „autorských“ hellénských dialektů, byť to nebyl jejich rodný. 
O předtrojském melopoiovi Músaiovi z Théb viz s. v. epos. Nejstarším známým elegikem byl Kallínos z Efesu (srov. rok 675). Podle zachovaného fragmentu je prvním útočně patriotickým literátem dějin, když napsal: „Pro muže je přeci slávou a ctí, když s nepřítelem udatně bojuje za půdu, děti a ženu; smrt přijde, až Miry dovinou nit (osudu).“ O možných souvislostech viz rok 675. 

Vlastním zakladatelem lyriky byl Archilochos z Paru. V mateřské Helladě byl nejstarším elegikem Tyrtaios (možná Ión z Míléta n. Athén působící ve Spartě, nebo roduvěrný Sparťan), současník Archilochův, autor bojových vlasteneckých zpěvů. Mladší byl Semónidés/Simónidés z Amorgu, který psal hlavně iamby. Z elegiků 6. století vynikli pištec a skladatel elegií Mimnermos z Kolofónu, který jednu ze dvou knih věnoval své milované flétnistce Nannó. Syn Ligyrtiův pocházel možná ze Smyrny, popř. z Astypalaie a dostalo se mu "za harmonii a zřetelnost/dia to emmeles kai ligy" přízviska Ligyastadés/Jasně znějící; srov roku 632. Polomýthický je z doby c. 550 Hybriás z Kréty, jménem "Velkohubý, Vejtaha". Athénský státník Solón skládal elegie, stejně jako iamby a elegie Fókylidés.

Iambografem byl v 6. století proletářsky zarputilý nepřítel tyrannů, aristokratů a boháčů Hippónax z Efesu, a je pokládán za vynálezce parodie v choliambech (o jeho sporech srov. pod sochaři). Naopak v elegiích později vynikl dórský aristokrat Theognis z Megar, odkud byl revolucí vyhnán.

Byl z prvních, kdo přirovnal stát k lodi na rozbouřeném moři. Filosofické sentence v elegiích vyjadřovali i první hellénští myslitelé. Nejstarším z nich byl Xenofanés z Kolofónu.

Z žen, píšících elegie, známe pouze jménem básnířku Myró z Býzantia, později, snad na přelomu 4. a 3. století (bývala ale také považována za vrstevnici Sapfó), popsala jistá Érinna z Télu (nebo Rhodu či Lesbu) v hexametrech vzpomínky na svou zemřelou přítelkyni (sama prý zemřela jako panna v devatenácti). Jistá Theanó z Lokridy skládala lyrické ódy/ásmata

Naopak jistý Hérákleitos z Halikarnássu (popř. to byl ještě jiný H.) byl elegickým básníkem, který podával vážné věci žertem a přešel k tomu od zpěvu s doprovodem kythary; že by první folkař? Další Hérákleitos (třetí?) byl autorem chvalozpěvu na dvanáct olympských bohů.

Melika, zvláště sborová, byla žánrově velmi pestrá. Původně jednoduchá sakrální hudební skladba nomos se stala vzorem dalších druhů. Nomy byly původně buď jen instrumentální, nebo doprovázené zpěvem. Podle použitého nástroje (kithara či aulos, píšťala) byly zpěvy kitharistické a aulétické, se zpívaným slovem kitharódické či aulódické. Nejslavnějšími veršotepci, kteří se sami doprovázeli, byli v 7. století kitharód Terpandros z Lesbu a aulódové Klónás z Théb a Sakkadás z Argu.

Monódickou meliku tvořily např. pracovní písně, písně milostné/erótika, pijácké písně/sympotikaparoinia („k vínu“), politické/stasiótika („rozbrojové, revoluční“), posměšné/skóptika atd. Skolia byly popěvky při symposiích. Jako autorka skolií se proslavila lyrička Práxilla ze Sikyónu, která v polovině 5. století ale více proslula svým díthyrambickými hymny. Slávě hlavně mezi ženami se těšila autorka sborových hymnů Telesilla z Argu. V argejském divadle měla sochu se svitky u nohou a v rukách vojenskou přilbu, jak si ji chce právě nasadit na hlavu.

V roce 491 po porážce argejského vojska Sparťany ozbrojila ve městě starce, ženy a otroky a přinutila krále Kleomenea I. ustoupit z bitvy (který tušil ostudu v kterémkoli z výsledků bitvy...). Telesillu lze povačovat za první Evropanku na barikádách (událost snad souvisí s argívskými slavnostmi hybristik tzn. „zpupnosti, nestydatosti“, konaných vždy 1. dne 4. měsíce roku: sbory chlapců a děvčat převlečené vždy do opačných oděvů předváděly starou slavnost osvobození - přechodu chlapců z ochrany ženské části domu do mužské).

Neznámou autorkou zůstala pro nás jistá Hermiá, Kleitagorá, poiétriá Lakóniké a Hypodíkos z Chalkidy, autor díthyrambů. Ty psal též Xenofantés z Athén, skladatel též komédií a tragédií, otec výstředního Kleita, dlouhovlasatého a s chlupy po celém těle, za což byl středem posměchu aristofanovské éry.

Sborová melika byla spíše veřejného charakteru. Z kultovních písní zůstala pojmem hymnos, tj. původně vzývání božstva u oltáře. Tradice jmenovala pro dobu předhomérovskou jako proslulé skladatele a pěvce hymnů Orfea Thráckého a jeho bratra Lina, Músaia a Óléna z Lykie (či Hyperboreie).

Paian byla prosebná a děkovná báseň na oslavu Apollóna a Artemidy, díthyrambos patřil Dionýsovi a prvním jeho básník byl Arión na dvoře Periandrově. Enkómion byl zpíván na slavnostních hostinách, epiníkion, epiníkos se zpíval na oslavu vítězství, epithalamion a hyménaios byly písně svatební, thrénos byla píseň smuteční.

Roku 413 zemřel v Makedonii kitharód a básník díthyrambů Melanippidés z Mélu, který žil na dvoře Perdikky II. Další jeho životní data neznáme, víme jen, že zvýšil počet strun na lyře či kithaře. V 6. st. skládal díthyramby Bakchiadás ze Sikyónu, o století později jistý Kinésiás, syn kitharóda Meléta, proslulý svou hubeností a bledostí jako díthyrambopoios Leótrofidés z Athén (oba zesměšňováni Aristofanem) a Kédeidés/Kékeidés. Kinésiás byl vyhlášený bezbožník, člen klubu zaklínačů/kakodaimonistai. Za bezbožnost/asebeia byl též obžalován, ale neodsouzen - kupodivu v době, kdy byl pro to samé obvinění popraven Sókratés. 

Nomos byla původně monódická hudební skladba sakrálního charakteru, později byla i chórická s doprovodem. Text byl zprvu vedlejší, zpravidla úryvek z Homéra nebo hymnos na některého z bohů. Samostatným uměleckým žánrem se stal až v polovině 5. století. Nejslavnějším nomickým autorem je Eurípidův přítel Tímotheos z Mílétu. Ze zachovaného nomu Peršané o bitvě u Salamíny vyplývá velká dramatičnost nomu.

Vedle nomů skládal Tímotheos i díthyramby. Jako jejich skladatel a autor alegorických hudebních skladeb proslul jeho vrstevník Filoxenos z Kythér, stoupenec nového směru v hudbě. Filoxenovu svobodymilovnost, dětství a mládí prožil v otroctví, tvrdě postihl Dionýsos I., který ho poslal do syrákúských kamenolomů, látomiai, viz pod filosofové/svoboda slova. Filoxenos byl první, kdo do literatury uvedl pastýřský motiv, o století později v hellénismu tolik oblíbený (= búkolská poesie, viz tam). Filoxenos, syn Eulytidův, padl jako dítě roku 424 do athénského zajetí a byl prodán jistému Agesylovi, který mu dal jméno Myrméx/Mravenec. Po majitelově smrti byl Filoxenos prodán lyrikovi Melanippidovi z Mélu, jehož díthyramby tvořily v hudbě nový směr. Básník Filoxena vzdělal a kromě sbírky díthyrambů složil Filoxenos veršovanou Genealogii Aiakovců/geneálogiá tón Aiakidón

Nejstarším chorickým melikem byl Alkmán ze Sard, činný ve Spartě. Sborové zpěvy s tancem se zbraní, hyporchéma, i bez ale do Sparty z rodné krétské Gortýny (?) přinesl Thalétás (či Thalés; polovina 7. st., viz rok 700). On a Polymnéstos z Kolofónu zavedli prý hru na aulos a první organisoval Apollónovy slavnosti gymnopaidiai (konány každoročně od roku 665). Jejich vrstevníci a autoři paiánů a hyporchémat byli choričtí lyrici Xenodámos z Kythér a Xenokritos z Loker, srov. o nich roku 700.

S Terpandrem byl Thalétás vzorem lakónského Splendóna. Po něm následovali aristokratičtí aiolští melici Alkaios a Sapfó, které údajně Platón dal přízvisko "desátá z Mús", a proslulý milovník a piják, ozdoba Polykratova a Hipparchova dvora Anakreón z Tea, kteří všichni tvořili sólovou i sborovou meliku.

Sborovými zpěvy prosluli Stésíchoros z Hímery na Sicílii a Íbykos z Rhégia, kteří se potulovali po celém hellénském světě (starší vrstevník Anakreontův Íbykos žil mimo jiné u dvora Polykratova na Samu, zemřel u Korinthu).

Dodnes proslulým zůstal kitharód Arión z lesbické Méthymny z přelomu 7. a 6. století (srov. pověst o delfínu). Vrcholu dosáhla sborová lyrika koncem 6. a v první polovině 5. století. Z tohoto období také pocházejí nejvýše hodnocení sboroví lyrici - chorici Simónidés z Iúlidy na Keu, jeho žák, druh a sestřenec, mistr epiníku Bakchylidés a Pindaros z Kynoskefal u Théb, jeden z nejoblíbenějších básníků starého věku. Zvláštním jevem byl Tynnichos z Chalkidy na Euboji, autor chváleného paiánu zpívaného v Delfách. Vychvalován byl Sókratem a před ním Aischylos odmítl napsat jiný se slovy, že Tynnichovo dílo je jako stará socha, nad níž krásnějšího už vzniknout nemůže. Jinak prý už ničím Tynnichos nevynikl, paián zachován není. 

Završením této doby, kdy se kulturní (ale i hospodářské) centrum z Iónie přestěhovalo do Attiky, byl vznik nejvyššího útvaru hellénské poesie - dramatu, a to tragédie i komédie. Pindarovým učitelem byl Lásos z Hermiony, viz pod autorství. Neúspěšným soupeřem Pindarovým byl jistý Amfimenés. Úspěšnou, tak se to traduje, byla však Korinná z Théb n. Tánagry, dcera Achelóodóra s Prokratií, žačka Myrtidy (ta prý školila i Pindara). Proč Korinně přezdívali Moucha/Myiá, nevíme, ale autorka epirammů a chorické lyriky, dílo kdysi v pěti knihách, prý Pindara literárních kláních v porazila pětkrát. Existovala ještě jedna thébská Korinna, lyrička rovněž přezdívaná Myiá. Lyričky Korinná z Thespií pocházela podle jiných z Korinthu; ale o těch nevíme vůbec nic. Ve Spartě měli též Myiu, autorku hymnů na Apollóna a Artemidu. 

Jak se například k Pindarovým olympským epiníkům hrálo na flétnu a lyru, co bylo zpíváno a jak vlastně přednes vypadal, nevíme. Boios, asi pseudonym básníka hexametrů ze snad třetího století, který složil Ornithogoneiu, kterou do latiny převedl Ovidiův vrstevník Aemilius Macer.

Cestou k němu byly sborové i sólové písně. V hellénismu velké básnické v podstatě zanikly, neboť se zcela změnily životní podmínky a tím i vkus. Kallimachos v Alexandreji skládal a učil skládat básně menšího rozsahu, pestrých forem a obsahů, epyllia. Jejich velkým mistrem byl knihovník Múseia v Antiocheji za Antiocha Velikého Euforión z Chalkidy.

Alexandrijští knihovníci později sestavili kanón lyriků, do kterého zařadili autory monódií Alkaia, Sapfó a Anakreonta a autory sborové lyriky Alkmána, Stésíchora, Íbyka, Simónida, Bakchylida a Pindara. Ještě později byla přidána Korinna. 

latinská lyrika. Lyrika se mohla v Římě rozvíjet teprve od poloviny prvního staletí. Latinští autoři viděli své vzory hlavně v lyricích alexandrijských. Jejich žánry se  staly epyllion (tj. „malé epos“), epigram, milostná píseň, svatební písně - epithalamia či elegie.

Epyllia si vyhledávala méně zpracovávaná a známá mýthologická themata a protože k tomu byla zapotřebí dobrá znalost světa hellénských mýthů, říkalo se těmto latinsky píšícím autorům neóterici, řec. neóteroi, lat. poetae novi popř. docti.

Formálně i obsahově napodobovali hellénistické literáty jako např. Kallimacha, Theokrita, Filitu Kójského, vychovatele Ptolemaia Filadelfa (z Hellénů ho napodoboval jistý Hermesianax), Euforióna z Chalkidy, hlavního knihovníka Antiocha Velikého, autora epylií a elegií (srov. rok 275) atd. a současníky Archiu či Parthenia.

Za předchůdce neóteriků lze považovat okruh literátů kolem Q. Lutatia Catula, cos. r. 102, z nichž nejproslulejší byli Porcius Licinus nebo Valerius Aedituus. Ještě starší byl Sp. Mummius, bratr korinthského vítěze, který z achájského tažení psal verše vyhlášené mezi Římany „vzdělaností“. Prý se četly ještě po stu letech.

Mezi první nejznámější neóteriky, jejichž velká část pocházela rodově ze severu Itálie (resp. z Cisalpinské Gallie) patří P. Valerius Cato, chudý pedagog a grammatik, jehož básně mu vynesly přízvisko Latina Siren, „Latinská Siréna“, a syn annálisty C. Licinia Macra C. Licinius Macer Calvus a C. Helvius Cinna, Catullův přítel a pravděpodobně onen tribun, kterého dav po atentátu na Caesara rozsápal.

Nejznámějším a prvním skutečně latinským lyrikem je C. Valerius Catullus. V jeho stínu stáli neóterici (a mnohdy i válečníci na válčištích římských občanských válek) jako např. Q. Cornificius, C. Cornelius Gallus, Aemilius Macer nebo republikán M. Furius Bibaculus (102 – 63). Jejich předchůdcem, prvním známým římským lyrikem, byl jistý Laevius možná shodný s hellénským grammatikem Laeviem Melissem, autorem jen ze zlomků známé sbírky Erótopaignia, Milostné žertíky/hříčky.

Elegie (řec. elegeion, elegeiá) bylo v hellénské literatuře žánrově velmi široké označení básnických děl, složených v tzv. elegickém distichu, tj. dvouverši, který tvořil hexametr a pentametr. Neóterici a lyričtí básníci Augustovy doby elegie zúžily na žánr, zachycující osobní zážitky, většinou milostné. Největšími latinskými elegiky byli jmenováni C. Cornelius Gallus, Albius Tibullus, Sextus Propertius, Q. Horatius Flaccus a P. Ovidius Naso.

Z těch, jejichž díla se dochovala jen v nepatrných zlomcích, byl kdysi známý např. Ovidiův vrstevník Domitius Marsus, autor devíti knih Fabellae, tj. epyllií. Byl ale také autorem epu Amázonis, sbírky epigrammů Cicuta, tj. Bolehlav, ale i theoretického spisu o vyjadřování na úrovni (dé urbanitáte).

Posledním polytheistickým (?) elegikem byl Rutilius Claudius Namatianus, který ve dvou knihách elegickým metrem vylíčil svou cestu z Říma podél pobřeží do Gallií roku 417+. Patřil k významné rodině, vlast neznáme, stejně jako otec zastával vysoké byrokratické funkce a oba byl praefecty urbí (náš autor roku 414). Dílo O svém návratu/dé reditú suó se zachovalo jen z části.  

metrika, metriké techné, metron/metrum, míra, stopa, „měřený úsek“, nauka o rythmu verše, o sledu slabik, dnes součást versologie (od versus, lat. obrat pluhu na poli, brázda). Stavebním kamenem verše je slabika: a. dlouhá přirozeně, syllaba longa nátúrá/thesei, dlouhá posicí, positióne longa/fysei, krátká, s. brevis, nebo obojetná, s. anceps, tj. za jistých podmínek dlouhá nebo krátká (za krátkou samohláskou němá/ražená hláska s plynnou, múta cum liquidá/bl, br, pr etc.; v prose je vždy taková slabika krátká).

Spojení slabik ve slovech dává stopy, pús/pés, základními jsou: iambos/iambus (slovo neznámého odvození; krátká-dlouhá-krátká-dlouhá), trochaios/trochaeus („rychlý“, dř. zván choreios/choréus; dlouhá-krátká-dlouhá-krátká), anapaistos/anapaestus („odražený, obrácený“, krátká-krátká-dlouhá), daktylos/-us („prst“, dlouhá-krátká-krátká), kretikos/creticus (dlouhá-krátká-dlouhá), iónikos/iónicus (krátká-krátká-dlouhá-dlouhá), choriambos (dlouhá-krátká-krátká-dlouhá), bakcheios/bacchíus (krátká-dlouhá-dlouhá).

Z takto sestavených veršů vznikají opakující se dvouverší, elegické distichon (spojení hexametru s pentametrem), nebo strofy, strofé/stropha, např. sapfická, alkaiovská, asklepiadská. Starověk neužíval ve verších rýmu (ze středohornoněm. Rím, zřejmě z rhythmos přes starofrancouzské ritme/rime), který je poprvé doložen roku 1191 ve veršované legendě Tundalus mnicha Albera.

Původ hellénské metriky není znám a v žádném z indogermánských jazyků se již neobjevuje. Nejstarší díla hellénské epické literatury jsou zároveň příklady žánrového vrcholu (9. – 8. století). Ostatní básnické formy se ustálily v 7. a nejpozději v 6. století. Začátkem hellénismu se v podstatě metrické formy vývojově uzavřely. Latinská metrika převzala veskrze hellénskou metriku kromě jediného vlastního verše, sáturnského. 
O theoreticích rhythmiky a metriky viz pod hudba.

Lýsagorás z Athén§ arch. 509
Lýsagorás z Mílétu, o. Histiaia, podněcovatele protiperské vzpoury Iónů§ 501

Lýsandrá, d. Ptolemaia I., manž. Agathokleova a Alexandra V.§ 300, 294, 283, 281: lze zde předpokládat i určitou kontusi osob, pak bychom hovořili o Lýsandře I. a II.
Lýsandrá z Bíthýnie§ 1. d. Níkoméda I., 246; 2. manž. Níkoméda III., 95

lýsandreia, každoroční slavnost v samském Héráiu a namísto hérají na počest spartského vojevůdce Lýsandra, který zbavil Samos athénské okupace§ 404

Lýsandros z Amathúntu, k.§ 400
Lýsandros z Athén§ 1. s. Kallifóntův, strat., 299; 2. arch. 52
Vibullius Lýsandros z Athén§ arch. 233+ 

Lýsandros z Boiótie (Órópu?), s. Fanostratův, navrhovatel usnesení§ 289

Lýsandros z Kalymny, s. Foiníkův, nauarchos§ 200

Lýsandros ze Sikyónu, strat.§ 367

Lýsandros ze Sparty§ 1. vojevůdce, vítězný završitel tzv. peloponnéské války, 407 - 403, 400, 397 - 395, 380; 2. stoupenec Ágida IV., 243, 242 (prastaré jméno, v xi. zpěvu Íliady jako Trojan; není v CSD)

Lýsaniás z Aiolidy/Kárie (?), dynasta§ 226, 224
Lýsaniás z Athén§ 1. architektón 447, arch. 446; 2. arch. 443; 3. arch. 235, popř. 234 
Lýsaniás z Chalkidy pod Libanem a Abily, šejk Itúraiů, asi s. Zénodóra a o. Zénodóra§ 40, 36, 30, 20 

Lýsaniás z Kýrény, grammatik§ 295

Lýsaniás z Makedonie, Alexandrův voják§ 335

Lýsaniás z Peloponnésu (vlast neznáme), o. lékaře Archagatha§ 219

Lýsaniás z Abily, tetrarcha/šejk§ 36-, 49+ 

Lýsaniás, dyn. v Lykii, usurpátor v Xanthu§ 150

Lýsanoridás ze Sparty, harmosta§ 379 

Lýsiadés z Athén§ 1. arch. 682 - nebo Lýsiás; 2. arch. 244; 3. arch. 152 nebo 149; 4. arch. 51   
Ti. Claudius Lýsiadés z Melity§ archiereus 133+, arch. 159+ 

Lýsiás, m. ve Frygii nezn. polohy (autonom. ražba z imperiání éry dochována)§ 285

Lýsiás ze Syrákús/Athén (ale metoikos), s. Kefalův, b. Polemarchův, autor soudních řečí, 459, 450, 411, 410, 408, 404, 403, 399, 393, 390, 388, 376, 338, 47-, 270+;

Lýsiás z Athén§ 1.406, stratégos; 2. arch. 239, popř. 238; 3. = Lýsiadés
Lýsiás ze Syrie§ 1. 285, 197, 194, vyslanec seleukovský; 2. strat. Seleuka II., možná jeho syn, nevl. b. Seleuka III., 241, 224; 3. 166 - 162, seleukovský šlechtic a regent, příbuzný s č. 1? resp. s dyn. z Frygie?
Lýsiás z Makedonie, asi s. Filomélla, strat. Seleuka I.§ 285

Lýsiás z Frygie, dyn. ve Frygii, s. Filoméla (II.)§ 285

Lýsiás Aníkétos, k. v Baktrii§ 285, 125, 110
Lýsiás z Dúr/Európu na Eufrátu§ 1. arabský (?) šejk, 96; 2. o. stratéga Héliodóra a Lýsiy, 180+; 3. s. Lýsiův a b. Héliodórův, 180+ 

Lýsiás z Tarsu, tyr.§ 67

Lýsiás z Makedonie, důstojník Antigona II.§ 281

Lýsiás (-siady), kraj na severu dn. Libanonu§ 63

Lýsiás, hrad mezi Láodikejí a Apamejí, dn. Qal'at Barzújá/Mírzá, fr. Bourzey§ 63

Lýsidé z Epidauru alias Melissa, dc. Proklova, manž. Periandrova§ 628

Lýsiklés z Athén§ 1. 441, 432, manž. Aspásie, snad totožný s č. 2; 2. strat., 428; 3. strat., 338

Lýsikratés z Athén§ 1. arch. 453; 2. s. Lýsitheidův, jeho pomník, 335 

Lýsimaché z Athén, kněžka Athény Poliady§ 423

Lýsimacheia, m. na Thráckém Chersonésu při zálivu Melás (podle říčky), dn. Saros (TR), předtím krátce Antigoneia§ 560, 346, 309, 287, 285, 281, 279, 278, 245, 202, 196, 198, 191, 190, 188, 144

Po zničení staré Kardie roku 309 opodál na místě obce Agorá/Agoraion teichos alias Chersonésos vystavěl diadochos Lýsimachos své sídelní město kontrolující na Thráckém Chersonnésu/tur. Gallipoli přechod přes Helléspontos/Dardanely. Nebylo to šťastné místo a několikrát byla L. zničena. Naposledy tu za Iúliána stála pevnůstka jmenovaná jako Hexamilion. Od toho může pocházet lokální turecký název Eksemil, ruiny vlastní L. jsou u vsi Bolayır, novořec. Plagiari.
Lýsimacheia, m. a jezero v Aitólii, starším názvem Hyriá; Lýs. je také dnešní obnovený název. Po kterém z Lýsimachů se nazývá, nevíme§ 270

Lýsimachidés z Athén§ 1. arch. 445; 2. 339 arch.

Lýsimachos z Athén§ 1. 482, o. Aristeidův; 2. 467, s. Aristeidův; 3. arch. 436
Lýsimachos z Babylónu (= Seleukeie Tigridské?), velmož§ 129

Lýsimachos z Galatie, kondottiér§ 217

Lýsimachos z Pelly, k. v Thrákii a Makedonů, k. Lýsimachos I., s. Agathoklea z Krannónu/Pelly, b. Alkimachův, Autolykův a Filippův§ 617, 560, 361, 350, 340, 339, 334, 326, 323, 321, 319, 318, 315, 313, 311, 307 - 299, 296 - 292, 289 - 285, 283 - 281, 276, 255, 246, 200, 195, 138, 84 
Lýsimachos II., k. Makedonů v Thrákii, syn Lýsimacha I.§ 300, 281, 270
Lýsimachos (III.), dynasta, syn Ptolemaia I. z Telméssu, o. Ptolemaia II.§ 240, 193, 189
Lýsimachos z Makedonie, snad předek L. Pellského§ 406

Lýsimachos z Egypta, syn Ptolemaia II. s Arsinoou I., b. Ptolemaia III. n. s. Ptolemaia III. s Bereníkou II.§ 270, 246, 221
Lýsimachos z Iúdaie, b. Meneláův, svatokrádežník§ 169

Lýsimachos z Gazy, strat., b. a vrah Apollodotův§ 96

Lýsimachos, vychovatel Attala I., ž. Theodóra z Kýrény n. ze Sol, nebo Theofrastův§ 241

Lýsimenés ze Sikyónu, polemarchos§ 367

Lýsippos z Acháje, strat.§ 202, 201 
Lýsippos ze Sikyónu, sochař§ 334, 325, 146, 46-, 69+ 
Lýsippos ze Sparty, podvelitel Ágida II. v Élidě§ 398, 397

Lýsis, Lysis ze Sparty, gen. Lysida, exulant§ 183

Lýsis z Tarentu, pýthagorik§ 369, 362 

Lysis, Lýsis alias Melissa z Epidauru, manž. Periandra II. Korinthského§ 628

Lýsistratos z Athén§ 1. arch. 467; 2. arch. 369; 3. s. Fýlarchidův, navrhovatel zákona, 229 
Lýsistratos ze Sikyónu, malíř, s. Lýsippův§ 325

Lysitaniá, Lýsítániá, Lýsítánoi (řec.)§ viz Lúsítánia

Lýsitheidés z Athén§ arch. 272

Lýsitheidés, neznámé vlasti; asijský hellénský properský magnát, přítel Themistokleův§ 469, 466 [podle jiné tradice se přítel Th. jmenoval Níkogenés z aiolských Aigají, nejbohatší z Aiolů své doby]

Lýsitheos z Athén§ arch. 465

Lýsón z Xanthu, s. Démosthenův, vyznamenaný občan§ 196

Lystra (pl. i sg.), m. v Isaurii n. Lykáonii, dávná Lušna, dn. asi ruiny u vsi Hatunsaray v TR§ 1650

Lyttos, Lyktos, obyvatelé Lyttioi, m. na střední Krétě, po 220 L. epi/pros thalass᧠346, 344, 270, 221, 220, 200, 184, 111, 68

V L. a Gortýně pořádány do hellénistických dob slavnosti Dia Welchana zvané welchanie (w = digamma). Welchan(os) je snad mínójský kult plodnosti ztotožněný mykénskými dobyvateli s Diem. Byl nazýván Diem Kréťanů a jiným jménem pro Welchana/Gelchana bylo Kúros, Chlapec. V lokalitě Aja Triada u Faistu měl chrám.

Lžidrúsus, s. M. Sílána vydávající se za umučeného Drúsa Iúlia Caesara§ 34+ 

Lžimarius§ viz Hérofilos, Amatius, C. Marius 
Lžineró I., osobní jméno neznáme§ 69+

Lžineró II.§ = Terentius Máximus a viz pod legionáři

Lžineró III., osobní jméno neznáme§ 88+

Lžiscríboniánus§ viz Geta