072-071

 

************************************************************

72.

Ol. 177, 1

Hekatomnos z Mílétu

240 SE

176 AE

(neznámý)

a. u. c. 682

L. Gellius Publicola a Cn. Cornelius Lentulus Clodianus

Rok 1 éry Kommágény

************************************************************

Epónymní olympioníkos Hekatomnos byl v jednom dnu dekorován třikrát, a to ve všech běžeckých disciplinách: jako vítěz stadia, diaula a hoplíta. Podle jiné verse pocházel z Élidy.  

Část mithridátovské pozemní armády o třiceti tisících mužích z kýzické katastrofy (srov. předešlý rok; podle jiné verse jich bylo deset tisíc a padesát lodí) zanechal Mithridátés pod jednookým M. Variem/Mariem a Hermaiem v zimě v Lampsaku. K ruce dostal královského eunúcha Dionýsia a blíže neznámého paflagonského velmože Alexandra. Král se uchýlil do Paria, část armády se pod Kýzikem nalodila a přeplula k Perinthu, který krátce neúspěšně obléhala, zřejmě se pokusila též o Býzantion. Pak se vrátila do Bíthýnie a král se usadil v Níkomédeji.

L. Licinius Lucullus stíhal královské putující od Kýziku. Dostihl je na rozvodněné řece Aisépu a hodně jich tu Římané pobili. Pak oblehl Lampsakos, ale nepřítel unikl: král s pomocí loďstva celý Lampsakos, včetně jeho obyvatel, evakuoval a asi usadil v Níkomédeji. Akci velel pirát Ísidóros, ale u Neai před Lémnem či ještě Tenedem Lucullus, který vyplul proti královským, pontskou egejskou flotilu ve dvou bitvách zničil.

Na útěku padl do římských rukou též Ísidóros a Lucullus ho dal popravit. Na ostrůvku Chrýsé u Lémnu s oltářem dávného lukostřelce Filoktéta si vzal jedem život Mithridátův důvěrník Dionýsios, aby nepadl do římských rukou. S ním lapení římští emigranti-populárové v čele s Variem/Mariem ukrývající se v jakési jeskyni byli popraveni na místě a Alexandros Paflagonský byl ponechán při životě pro Lucullův triumf. 

V běhu byla v létě Lucullova protiofensíva v Bíthýnii. Legát C. Valerius Triarius oblehl Apameiu, která se pak vzdala, podle jiné verse byla dobyta a hodně Apameianů bylo pobito. Pod velením jistého Barby vyrabována Římany Prúsa pod Olympem, Prúsiás na Hypiu vyhnala královskou posádku sama od sebe. Barba pak táhl na Níkaiu, kterou královští vyklidili z obav před prořímskými náladami měšťanů a odtáhli ke králi do Níkomédeie. Nedaleko města se setkaly jednotky Triariovy a prokonsula M. Aurelia Cotty, král před nimi město vyklidil a opustil Propontidu.

Mithridátovo loďstvo o osmdesáti válečných plavidlech bylo před Býzantiem v bouři zle poničeno. Část zimy tábořil král se zbytkem své ještě nedávno pyšné flotily při ústí řeky Hypios západně od Hérákleie. Cestou do svého kmenového království uzavřel Mithridátés spojenectví s Hérákleótskými, jejichž stratégem, nejvyšším úředníkem, byl tehdy Lámachos. Hérákleóté předtím povraždili publikány, kteří je vyssávali, ačkoli nepatřil k provincii, viz rok předešlý.

Král zanechal ve městě čtyři tisíce vojáků, jimž velel jako frúrarchos Kelt Konnakorix, a pak pokračoval do své residenční Sinópy. Zde ho znovu zastihl hněv Poseidónův, srov. královu oběť roku předešlého, a v bouři zaniklo šedesát lodí. Před utonutím krále z topící se lodě zachránil pirát Seleukos, který ho vzal k sobě na palubu a dopravil do Sinópy; viz o něm roku 70. 

V Níkomédeji konferovali Lucullus, Cotta a Triarius o dalším vedení války: Lucullus s jádrem armády vytáhl do Kappadokie, aby napadl Pontos z jihu, Cotta se vypravil oblehnout Hérákleiu a Triarius sestavoval v Helléspontu a Propontidě flotilu, s níž čekal a královy lodě, které měli dopravit z Kréty a z Hispánií nové žoldnéře.

Královi spojenci Tigránés I., vládce Armenů, a Macharés, Mithridátův vlastní syn a král v Kimmerském Bosporu, mu za této situace sice pomoc neodřekli, ale nepomohli (viz změnu roku 70). Ke Skythům, nevíme vlastně, kam, poslal král se zlatem jistého Dioklea, ten však otočil a se vším přeběhl k Římanům. Mithridátés Eupatór dal pro zradu, prý podněcoval armádní vzpouru a přechod k Římanům, nebo pro podezření ze zrady popravit svého stratéga a jednoho z nejbližších přátel Doryláa mladšího: podle jiné tradice přišel však Doryláos o život při útěku z Kabeir až následujícího roku; viz o něm roku 121 a 86.

Na podzim a v zimě se L. Licinius Lucullus vypravil podél Halyu za nepřítelem do Pontu. Oblehl Amísos (vydržel dva roky) a Themiskýru na Thermódontu, kde údajně kdysi sídlily Amazonky, neuspěl tu však: obyvatelé proti římských tunelářům vyrukovali s medvědy, jinými šelmami, dokonce s roji včel. Bíthýnský prokonsul M. Aurelius Cotta, viz rok předešlý, oblehl Hérákleiu Pontskou (vydržela též dva roky, Konnakorix měl dlouho podporu domácích). V téže době hledal Mithridátés, přezimující v Kabeirách, pomoc u Parthů. Jejich král Sinatrokés ho však rovněž odmítl.

Lodě, které se v této době vracely z Hispánií, kam je poslal král na pomoc Sertoriovi, zničil u Tenedu Lucullův legát Triarius, který disponoval flotilou sedmdesáti lodí, ač,koli nepřátelé měli plavidel osmdesát. ● Legáta C. Valeria Triaria poctili na Délu sochou (zachován jen nápis) Mílétští, kteří se pod jeho velením plavili na lodi jménem Parthenos.  

Na západním černomořském pobřeží "úřadoval" Liciniův bratr M. Terentius Varro Lucullus, prokonsul provincie Makedonie. Ve válce s thráckými Moisy a Bessy/Béssy, s nimiž válčil jako první z Římanů, ovládl strategickou silnici na Maróneiu a Ainos, dobyl Uskudamu/pozdější Adriánopoli a pacifikoval rozsáhlé oblasti až po Dunaj a po západní pobřeží Pontu. Římané oblast počítali k provincii Makedonii a nazývali ji "levým Pontem/laevus Pontus, řec. ta aristera tú Pontú"; o Bessech viz dále rok 71 a 62, o připojení země k provincii Thrákie viz rok 46+.

Obsadil hellénská města jako Istros, Tomis, Kallátidu, Dionýsopoli, Odéssos, Mesémbrii a Apollónii Pontskou, odkud odvezl Apollónovu bronzovou kolosální sochu o výšce 45 stop/c. čtrnáct metrů, která kdysi město stála pět set talentů, a po triumfu v Římě následujícího roku ji postavil na Capitóliu. Podle jednoho zdroje dospěli legionáři až k Tanaidu a k Maiótskému jezeru (?). V zimě 72/71 Terentia Varrona senát povolal do Itálie na pomoc Crassovi ve válce se Spartokem, viz rok následující. Sullovec M. Lucullus se později přiklonil na stranu Ciceronovu, pečoval o nemocného staršího bratra a zemřel někdy po něm, po roce 56.

Někdy před tažením Lucullova bratra do Černomoří, možná už roku c. 90, poctil Istros zlatým věncem a bronzovou sochou Mithridátova stratéga Diogena z Am[ástridy] n. Am[aseie] za to, že osvobodil vyslance obce z rukou jakéhosi Býzantince, které muže i s doprovodem držel jako rukojmí dlužené částky, jak lze usuzovat z velmi poničené stély z Istru. Okolnosti neznáme, Býzantion bylo vždy vůči Mithridátovi nepřátelské, srov. zde výše.

Zřejmě z t. r. nebo následujícího pochází fragment usnesení Mesémbrijských, jímž vyznamenali velitele městské posádky zanechané zde M. Lucullem C. Cornelia (celé jméno ani funkce na stéle uvedeno není).      

V Hispániích se vyostřily mezi populáry osudové neshody. Pompeiovy válečné úspěchy šířily mezi nimi a jejich domorodými spojenci pochybnosti a neklid. Do toho rozeštvávala nespokojená frakce mezi Římany vedená Perpernou, ambiciosním, ale velmi neúspěšným polním velitelem, víru v Sertoria a když myslel, že nadešla jeho chvíle, udeřil. M. Perperna Vento se spikl s dalšími důstojníky a zavraždil Q. Sertoria na hostině snad v první polovině roku v Osce; opilého vůdce probodli legáti M'. Antonius a C. Tarquitius Priscus. Hostině byli ještě přítomni proskribovaný senátor L. Fabius Hispaniensis, Sertoriovi tajemníci Versius a Maecenas, ke spiklencům se družil jistý Graecinus a Aufidius. ● Sertorius patřil nepochybně k velkým stratégům a jeho spolupráce s domorodc/barbary jakoby přestihla římské dějiny o dlouhá staletí (cf. Germány v armádě). Vydržel deset let války se dvěma imperátory a dosáhl posmrtně vysokého uznání, mimo jiné též od Caesara, takto ovšem politického populára (optimáté naopak vyzdvihovali zdatnost Pompeiovu...).    

Perperna neměl vůdcovských kvalit, Lúsítánové s ním nešli a rozhodující bitvu s Cn. Pompeiem ztratil. Vítěz dal Perpernu lapeného na útěku a slibujícího informace o smýšlení Římanů doma v Římě a jejich ochotě podílet se na převratu, vedl si o tom záznamy a uchovával korespondenci, popravit dříve, než se mohli setkat. Archiv hispánských populárů, po přečtení ovšem, rovněž zničil. 

Po Sertoriově smrti rychle hasl plamen keltibérské revolty. Řada vzdorující měst se vzdala, některá vzdorovala obléhání. Pod kontrolu Říma se vrátila Osca, Termes, Ulia, Valentia, Clunia a Uxuma/Auxuma. Obléhání baskické Calagurry se vleklo měsíce a obyvatelé se uchýlili ke kanibalismu, pojídali své rodiny a těla padlých. Když se nakonec vzdali Pompeiovu legátu L. Afraniovi, dal město spálit. 

Cn. Pompeius uspořádal poměry v pacifikované zemi a na konci roku se vydal s armádou po souši na cestu z Přední Hispánie do Itálie, kam dorazil na jaře (viz tam). V Pyrenejích kdesi poblíž Emporií dal vybudovat velké tropaion, na němž uvedl, že za svého tažení podrobil mezi Alpami a hranicemi Zadní Hispánie 876 měst. Získal v podrobených oblastech silnou klientelu, což se o čtvrt století později projeví ve válce s Caesarem. 

Svou dlouholetou misi ve správě Zadní Hispánie a vedení války se Sertoriem ukončil též Q. Caecilius Metellus Pius, o jeho nástupci viz rok 69, a společně s Pompeiem drželi v Římě 31. prosince 71 nad Keltibéry triumf (druhého dne nastoupil Pompeius svůj první konsulát). Než Metellus opustil provincii, uložil městům těžké daně, o jejichž snížení se postaral až Caesar. 

Protisertoriovské pučisty, kteří neuprchli, dal Pompeius popravit. Přežil pouze kdesi mezi Maury Aufidius, prý v bídě a zapomnění. Zbytky ozbrojených populárů, kteří neprchli do Mauretánie, kde je brzy domorodci povraždili, usadil Pompeius v osadě Lugdunum Convenarum v Aquitánii, sídelní obci Konvenů/Convenae a udělil kolonii latinské právo (srov. rok 39+). Traduje se též, že Pompeius založil na místě vojenského ležení město Pompaelo, řec. Pompéla (pl.)/dn. Pamplonu (o její vyhlášené šunce viz v indexu s. v. kuchyně. Zákonem obou konsulů t. r. potvrdili v Římě rozhodnutí Pompeia o udělování římského občanství v jeho provinciích, lex Gellia Cornelia de civitate.

V Itálii úspěchy otroků-povstalců neustávaly. Rozhodli se opustit Itálii, překročit Alpy a rozdělit se tam, aby se vrátili do svých domovů. Na cestě na sever porazili konsula Cn. Cornelia Lentula Clodiana se dvěma legiemi a zmocnil se celého jeho trénu. Prokonsul Předalpské Galiie C. Cassius Longinus se stejnou armádou byl poražen otroky u Mutiny/dnešní Modeny a stěží zachránil holý život.

Od Alp se však otroci z dnes již neznámého důvodu obrátili zpět k jihu. Opět je rozdělily rozpory: Krixos byl se svými Galaty a s nimi spojenými Germány poražen Římany pod praetorem Q. Arriem na úpatí pohoří Garganus v Apulii a v bitvě s dvacet tisíci dalšími padl; podle jednoho zdroje Římanům zde velel konsul L. Gellius. Pod ním jako dobrovolník sloužil M. Porcius Cato, prokázal řadu udatných činů, ale přijmout vyznamenání od konsula odmítl; byl proto pokládán za "divného/allokotos", což mu zůstalo do konce jeho dnů.

Roku 67 sloužil Cato jako vojenský tribun/chíliarchos a velitel legie v Makedonii pod propraetorem Rubriem (celé jméno neznáme), ale žádnou chválou z vlastní bojové činnosti se v dějinách nezaskvěl. Zato biografové soustavně vynášeli Catonův nenáročný životní styl a fairovost. Moderního čtenáře ovšem zaujme spíše údaj, že mladého aristokrata do války provázelo patnáct otroků/oiketai, dva propuštěnci/apeleutheroi a čtyři přátelé/filoi, všichni koňmo. Jakou kdo plnil roli, nevíme, bojovou žádnou.

Během služby v Makedonii využil svého legitimního dvouměsíčního povolení k opuštění posádky/apodémiá a odplul do Pergamu, aby přemluvil knihovníka, stóika Athénodóra z Tarsu zvaného Kordýlión/snad: "Ozbrojený kyjem" (?), muže uzavřeného před světem, aby ho následoval. Zda-li bezprostředně, nebo až cestou zpět Orientu roku 65 n. 64, nevíme, ale Athénodóros dožil své dny v Římě v domě Catonově. 

Po skončení služby v Makedonii odplul Cato na Východ a mimo jiné navštívil jako soukromník v Syrii, snad roku 65, Antiocheji. Typické pro hellénistické prostředí je s jeho výletem spojená událost. Vyslal napřed někoho ze svých lidí, aby ve městě zvěstovali Catonův příchod. U bran se opravdu srocoval dav, cestovatel sesedl s koně, když tu k němu přiběhl jistý gymnasiarch a znepokojeně se ptá: "Cizinče, a kde je Démétrios/ó xene, pú Démétrios?" Totiž Pompeiův propuštěnec rodem z Gadar, který ve službách svého patróna neuvěřitelně zbohatl a v Římě vlastnil nádherné zahrady a v okolí řadu statků údajně dříve, než z Orientu dorazil do Itálie. 

Spartokos dal v jeho paměť pozabíjet tři sta římských zajatců a se 120 tisíci povstalci táhl na Řím (mnohem více než kdysi síla Hannibalova; neznámo proč se otočil do Picena a zde znovu porazil spojené Římany pod praetorem Q. Arriem a konsulem L. Gelliem Publicolou, počin vpravdě hannibalovský, stejně jako později praetora Cn. Manlia. Táhl k jihu a dobyl Thúrie, pokud událost nepatří už do roku předešlého. Zakázal dovážet do města drahé kovy a jeho lidé si směli pořizovat jen železo a měď, Spartokos dokázal udržet disciplinu. 

Ke Spartokovi se nikdy nepřipojilo žádné italské město ani malá obec, pouze otroci. Od dob Hannibalových se takhle neohroženě nikdo římskou Itálií "neprocházel"; požitek tohoto druhu historie schovala až Germánům v posledních desetiletích existence státnosti římského západu. V senátu zesílila na podzim t. r. nespokojenost s oběma konsuly v poli, až řešení našli, viz rok následující.

Konsul Cn. Cornelius Lentulus Clodianus, oddaný sullovec, prosadil potvrzení občanství, která Sulla daroval svým příznivcům, v reakci na zlovláda Verrovu na Sicílii a případ Sthenia z Therm prošel jeho návrh, aby žádným římský občan nemohl být v provinciích stíhán z hrdelního zločinu. Navrhl též, aby byl uhrazen rozdíl v ceně konfiskátů sullovských proskripcí k cenám, za něž připadly novým majitelům; podle všeho návrh neprošel. Oba konsulové uzákonili, že zboží sloužící k osobní potřebě, které dovezou nebo vyvezou z obce, kde jsou občany, nebude cleno, tam kde nejsou, bude. Rozhodnutí je součástí asijského celního zákona Efesu z roku 62+, tedy ještě tehdy v platnosti. ● Událo se v Římě zemětřesení, ale o škodách nevíme nic.   

Germánští Suébové pod králem Ariovistem, knížetem Triboků, přitáhli do Gallií na pomoc Arvernům a Sequanům v boji o hegemonii mezi Gally proti Haeduům. Bylo jich tehdy patnáct tisíc sloužících v žoldu. Vraceli se pak každoročně přes Rýn a odměnou jim byla později třetina sequanského území, viz dále rok 61sq. a 58: Germáni byli v Galliích poprvé. V roce 58, kdy začal Caesar v Galliích válčit, se jich za Rýnem usadilo na 120 tisíc. 

Původní sídla kmenového svazu Suébů ležela mezi Baltem ("mare suébicum") a Labem a mezi Germány byli před příchodem Gotů nejsilnější. Někdy před touto dobou Suébové expandovali do dn. středního Německa. Zda-li existovalo nějaké spojení mezi italskou válkou s otroky a germánskou expansí, známo není.  

 

************************************************************

71.

Ol. 177, 2

241 SE

177 AE

(neznámý) | (Aristoxenos) 

a. u. c. 683

P. Cornelius Lentulus Sura a Cn. Aufidius Orestes

Rok 1 autonomní éry Terméssu

************************************************************

Na jaře třetího roku třetí války mithridátovské zanechal L. Licinius Lucullus před Amísem legáta L. Licinia Murenu (viz o něm roku 63sq.), syna stejnojmenného Sullova praetora obeznámeného důvěrně s regionem, viz rok 82, a se třemi legiemi dorazil k Eupatorii v Pontu, kde na jeho stranu s vojáky přešel velitel královského strážního oddílu Foinix, prý králův příbuzný; před desercí vyslal varovný ohňový signál. Pevnost však zůstala pod kontrolou královských, viz zde níže. 

Na rovině Fanaroia kolem řeky Lykos v hospodářském centru Pontu, porazil Mithridátův velitel Menandros z Láodikeie v jízdní bitvě římský oddíl, jemuž velel legát C. Sornatius. K bitvě obou armád nedošlo, byl to jen dílčí úspěch, nicméně Lucullus si nemohl dovolit pochod otevřenou krajinou. Nedisponoval totiž silnou jízdou a převaha královských byla značná. Římanů bylo údajně pouze pět tisíc, zřejmě jen údaj o legionářích a nikoli o spojeneckých vojácích. 

Lucullus pokračoval v tažení a dostal se do pohoří Paryadrés ve východním Pontu, kde římské ležení obklíčil král Mithridátés. Luculla zde dostal do úzkých, nebylo odkud mužstvo zásobovat. Král měl prý opět k disposici armádu o čtyřiceti tisících mužích a čtyř či osmi tisících jezdců, které shromáždil přes zimu kolem Kabeir, kde přezimoval, jimž opět veleli Taxilés a Diofantos.

Již předtím uprchl od Luculla Olthakos, kníže Dandanů (jiný zdroj velmože jmenuje Olkabás a byl prý Skyth; viz další případné jméno v indexu), sídlících u Maiótského moře. Zběhl původně od Mithridáta, v bojích se na římské straně vyznamenal a požíval Lucullovy důvěry.

Pokusil se vojevůdce zavraždit, ale poněvadž se k němu nedostal, raději uprchnul a s nepořízenou se vrátil ke králi (srov. rok 65, kde snad shodný s dynastou kolchidským). Na obou stranách se uhnízdil mezi mužstvem podivný strach a sklony k masové panice. Dokonce Lucullus ztrácel večer jistotu/qua nocte ipse fiebat ancepsPo Sornatiově neúspěchu se o získání proviantu pro obklíčené pokusil M. Fabius Hadrianus, který prorazil obležení, když v jízdní bitvě zničil nepřátele pod královskými hipparchy Menemachem a Myrónem. 

Pohled na Římany přivážející proviant z Kappadokie od vděčného krále Ariobarzána I. podryl bojového ducha mithridátovců. Královi dvořané začali posílat své věci pryč z ležení a když to vidělo mužstvo, vypukla panika, v níž se dali všichni na hysterický útěk: ležení u Kabeir spadlo Římanům bez boje do klína. Lucullus vydal rozkaz pobíjet všechny na potkání, ale neloupit. Při pohledu na velké majetky vojáci rozkaz dodržet nedokázali, přesto pobili toho dne na třicet tisíc mužů. Do zajetí padl též králův tajemník/ho apo tón aporrétón Kallistratos, ale nac smůlu jeho opasek obsahoval pět set zlatých statérů/chrýsoi a než ho stačil vojevůdce vyslechnout, vojáci ho zavraždili. 

Král se pokoušel pomatence uklidnit, spadl přitom uprostřed davu s koně a byl by ztracen, kdyby mu svého koně neposkytl eunúchos Ptolemaios. Ve zmatku byl tehdy mezi jinými ušlapán kněz Hermaios a pro svůj purpurový plášť zavražděn dokonce stratégos Doryláos, srov. však rok předešlý. Král unikl jen tak tak do Pontských Komán, poněvadž vojáci, prý Keltové, kteří ho dostihli, se raději vrhli na soumara se zlatem než na krále. Odtud pokračoval se dvěma tisíci jezdci do Armenie.

V nepochopitelné hysterii nakázal ještě povraždit ve Farnakeji a Sinópě v palácích své sestry Nýsu (dle jiné tradice byla však zajata), Rhóxanu, Stateiru (obě kolem čtyřiceti a ještě panny) a Láodiku IV. (?). Zemřít museli královy manželky Bereníké z Chiu a Monimé ze Stratoníkeie n. Míléta, která se nejprve pokusila oběsit na svém diadématu, neboť si stejně jako ostatní směla vybrat smrt, ale látka nevydržela, tak se dala probodnout královým "čističem" a velitelem posádky/frúrarchem Sinópy, eunúchem Bakchidem, kterého král za svého úprku za armenským zetěm pověřil hrůzným úkolem. ● Stateirá prý před smrtí pochválil bratra, že ve své prekérní situaci myslel i na sestry a postaral se, aby směly zemřít svobodně, bez ponížení/prúnoésen eleutherás kai anybristús apothanein.  

Král Tigránés I. Armenský dal Mithridáta odvést hluboko do nitra Armenie, kde žil více méně jako zajatec až do jara roku 69! K lidem zprostředkovávajícím mezi oběma králi byl též Mithridátův důvěrník Métrodóros ze Sképse, zdatný rhétór a žák Démétria ze Sképse, jemuž kdosi přilepil přezdívku Misorhómaios; srov. o něm roku 556. Nediplomaticky doporučil Tigránovi nepomáhat Mithridátovi, svému dobrodinci, proti Římanům a když se brzy oba králové udobřili, Tigránés to Mithridátovi prozradil: Métrodóra to stálo život. Podle jiné verse zemřel cestou od Tigrána, který ho poslal k Mithridátovi, neznámo, zda násilně nebo přirozeně. 

Na podzim se Římanům vzdaly Kabeiry slavné chrámem Farnakova Měsíce, Mén Farnakú (asi Prvního toho jména) s velkým hospodářským zázemím a další pevnosti v Pontu: při pronásledování Mithridáta dorazil až ke Talaurám, dnes polohy neznámé. Podrobili se Římanům Chaldaiové a Tibarénové, Lucullus obsadil Malou Armenii a odtud vyslal k Tigránovi Ap. Claudia Pulchra, bratra démagoga P. Clodia, aby žádal vydání Mithridátovo; srov. zde níže.

Lucullus se vrátil do Pontu, padla Amástris, Amísos se držel, takže se Lucullus usadil před Eupatorií. Dal ji záměrně obléhat ležérně, aby vyprovokoval výpad obléhaných. Stalo se a při náhlém římském protiútoku město padlo a bylo zničeno. V obléhání Amísu Římané pokračovali, viz rok následující. 

V zimě se Lucullus vrátil do provincie Asie a přezimoval v Efesu. Zde uspořádal finanční záležitosti těžce zkroušené provincie.

Mimo jiné zrušil její vysoké dluhy z astronomických úroků z půjček na uspokojení kontribucí uvalených na ni Sullou, viz rok 84 a rok následující, čímž si získal nenávist římských publikánů čili převážně rytířů, kteří si za paušál zakoupili od státu právo vybírat daně v provinciích, nebo negotiatorů/obchodníků a finančníků, kteří řáděním Mithridátovým i bojovníků občanské války přišli o peníze. To později v Římě aristokratovi Lucullovi politicky zlomilo vaz. Vlastně platilo, že od příchodu do Anatolie vedl Lucullus ještě jednu, skrytou válku, válku s publikány, kterou prohrál nikoli daleko oddomova, ale přímo v Římě. 

Není divu: provincie trest dvaceti tisíc talentů již splatila dvakrát a podnikatelé ho úroky vyhnali až na sto dvacet tisíc talentů (takovou kontribuci žádný stát starého věku nikdy neplácel). Lucullus stanovil měsíční úroky jednoprocentní, zrušil všechny dluhy, které překročily výši původního závazku, věřitel směl od nyní zabavovat pouze čtvrtinu dlužníkova majetku a ten z publikánů, který přičetl úroky ke kapitálu, přišel o vlastní majetek. Traduje se, že do čtyř let byla provincie Asie a její obyvatelé oddluženi. 

Tigránés mezitím bez ohledu na blížící se římskou moc dobýval ve Foiníkii města, která zůstávala věrná Seleukovcům. V Ptolemáidě byla zajata Kleopatrá V. Seléné I. (srov. rok 75), která se zde bránila armenskému obléhání; odkdy, nevíme, srov. roku 83. Tigránés ji poslal do Seleukeie na Eufrátu v severní Mesopotamii, která byla tehdy armenská (a to snad od roku 76 až do roku 69). během obléhání města dorazili k Tigránovi vyslanci židovské královny Salómé I. Alexandry s dary, k uzavření nějakých závazků však nedošlo. • Kleopatrá zde byla roku 69 popravena, vlastní důvod znám není.

Ap. Claudius na cestě za Tigránem prošel téměř všechna Armenem nově získaná území, kudy ho nechtěně vodili průvodci s cílem oddálit setkání s králem, který právě dobýval nějaká města ve Foiníkii. Říman, švagr Lucullův, šířil na pouti protiarmenskou propagandu, hlavně mezi Araby, např. u dynasty Zarbiéna z Gordyény, viz rok následující.

Volné pole působnosti měl též v Antiocheji, poněvadž král uspořádával svá nově získaná území. Tigránés vedle Hellénů z Kilikie a Kappadokie přesídlil z parthské Mesopotamie zřejmě na sever do Amánu a do Armenie mnoho arabských nomádů, Skénitů, prý aby podpořil v oblasti obchod; viz rok 69.

Ve válce proti pirátům, kterou Římané vedli od roku 74, se praetor M. Antonius přemístil ze západu Středomoří na Krétu a pustil se proti místním pirátským hnízdům a městům; ještě před necelými sto lety to byly městské státy, poleis (srov. rok 166 či rok 85)

Na Krétě byl Antonius hanebně poražen pravděpodobně ještě na moři a pak asi po vylodění. Zajaté důstojníky prý Kréťané přivazovali ke stěžnům a umrskali, někteří byli ukřižováni. Antonius musel přijmout mír, o jehož podmínkách nevíme nic, který však senát nepřijalKrátce na to M. Antonius, otec triumvirův, na Krétě zemřel, a proto nazýván zlomyslně Creticus, tj. Krétský.

Byl celý život chudý a majetek do rodiny přinesla Numitoria z Fregell a po ní druhá choť Iulia, dcera L. Iulia Caesara, cos. 90. Měli tři syny, nejstaršímu, triumvirovi, prý zanechal dluhy, takže M. Antonius dědictví raději odmítl. Mladšími sourozenci byli C. a L. Antoniovi a k nim dcera Antonia. 

Strůjcem krétského vítězství v poli byl pravděpodobně Lasthenés z Kydónie, viz o něm dále roku 69sqq. Jaký byl v Egeidě rozdíl lidí Lasthenova typu od pirátských vůdců, nelze stanovit. Kréťané, rozumí se zřejmě koinon, se rozhodlo diplomatickou ofensivu a vyslalo do Říma skupinu třiceti mužů znovu jednat o míru (roku 70?). Lobbyovali mezi senátory o své mírumilovnosti a byli by v senátu uspěli, usnesení o obnově spojenectví a přátelství již bylo schváleno, kdyby senatus consultum nevetoval tribun lidu P. Cornelius Lentulus Spinther. Viz dále rok 69.  

C. Antonius Hybrida, cos. 63, je uveden jako navrhovatel na prvním místě z deseti tribunů lidu t. r. (žádná přízeň s předešlým) na dochovaném textu usnesení lidu/plebi scitum, scitum populi potvrzujícím pisidskému Terméssu svobodu a spojenectví s Římany/leiberei amicei socieique populi romani za to, že se občané nepřidali za asijského pozdvižení na Mithridátovu stranu. Pro Termésské to byl začátek datovací éry, viz zde výše, a usnesení dávalo obci plnou samostatnost politickou, územní i finanční, zbavenou povinností vůči Římu včetně osvobození od ubytovacích povinností, též s právem přijímat římské exulanty a udělovat jim občanství. Stát byl oficiálně zván Větší Terméssos, lat. Termessus Maior, na mincích řec. gen. Termésseón tón Meidzonón.

V Egyptě je datována stéla z Fajjúmu 26. thóthem 12. roku vlády/září 71 Bohů Filopatorů a Filadelfů, tedy Ptolemaia XII. s Kleopatrou VI., s textem žádosti jistého Filippa z Korinthu (? město přes sedmdesát roků neexistovalo) o udělení nedotknutelnosti/asýliá pro chrámy Ísidy a Héráklea v obci Theadelfeia v Arsinoiském nomu. Filippos, muž opentlený dvorskými tituly/tón prótón filón kai chíliarchón kai peri hymás machairofonón zdůvodňůje, že byly chrámy přepadávány a kněží rušeni a kdyby panovníci proklamovali asýlii, musel by se stratégos nomu Apollónios postarat o bezpečnost chrámů. Královská odpověď Apollóniovi dorazila 23. epeifu 11. roku vlády/červenec 70 se stručným pokynem: "Staniž se/ginesthó." Srov. podobnou žádost u roku 56.  

V zimě a na začátku přemohli Římané otroky ve válce, které se říká s otroky nebo také vzpoura, povstání Spartokovo (trvala od roku 73). Senát na podzim roku 72 zbavil neúspěšné konsuly velení a vrchním velitelem k ukončení války určil s prokonsulární pravomocí praetora M. Licinia Crassa Divita, pozdějšího triumvira. K disposici měl šest čerstvých legií. Jako první krok k upevnění disciplíny nařídil v předcházejím konsulském vojsku o síle dvou legií decimaci, a to u oddílů, které nyní v nové porážce od spartokovců v Picenu jako první před otroky prchly z boje.

Byla to třetí decimatio, kterou nám prameny dochovaly (srov. ještě roky 471 a 295, a pak rok 49, 36). Podle jiného podání k decimaci došlo až po bitvě, kterou Crassus premiérově ztratil již se spojeným vojskem osmi legií (!?) a stála vylosovaný život čtyři tisíce vojáků popravených kyji/sorte ductos fusti necat; trest s hodně hroznými a příšernými rituály byl vykonán všem na očích/kai drátai polla frikódé kai skythrópa peri tén kolasin hapantón theómenón.

Třetí podání sděluje, že Crassus se svými legiemi zůstal v Picenu, aby zadržoval spartokovce a legáta Mummia poslal obloukem, aby nepřítele sledoval odzadu, ale nepouštěl se do boje. Legátovo pokušení však bylo větší, hodně Římanů padlo a ještě více jich odhodilo na útěku zbraně. Crassus pak vybral pět set vojáků z těch, kteří z boje utekli, rozdělil je po deseti a každé desetiny vylosoval jednoho, který byl popraven. 

Spartokos pochodoval na jih do Lúkánie a v Bruttiu vlezl tak do pasti. Na pobřeží narazil na několik pirátských lodí a pojal záměr s jejich pomocí dopravit na Sicílii dva tisíce mužů, kteří by tam rozpoutali novou revoltu otroků. Zrazen však kilickými piráty, kteří dostali zaplaceno, ale odpluli před naloděním, srov. rok 73; byl zimní čas a bouřlivé moře, snad tedy ani nešlo o zradu.

Pokusy spartokovců dostat se na ostrov vlastními silami se rovněž nezdařil a tak se Spartokos usadil s armádou kolem Rhégia v samé špici italské "boty". • Na Sicílii s piráty, tedy zřejmě i těmi zrádnými, v letech 70 až 69 zdárně bojoval Verrův nástupce, propraetor L. Caecilius Metellus, viz rok 73, konsul roku 68. Zemřel tehdy v úřadu. Jeho otcem byl C. Caecilius Metellus Caprarius a bratrem Q. Caecilius Metellus Creticus, který se tolik rozkmotřil s Pompeiem, viz rok 68.

Propraetor napravoval na Sicílii Verrovy zločiny a kuriosní na tom je to, že Metellové, kteří měli v senátní politice značný vliv, patřili ochráncům C. Verra. Propraetor vyhnal ze syrákúského přístavu pirátského vůdce/lat. archipirata Pyrganióna s dalšími a porazil je na moři i na souši, takže zmizeli ze Sicílie, srov. rok 73.   

Spartokovci neměli úniku, dva pokusy v zimě o prolomení obklíčení Římané krvavě odrazili; při každém zahynulo po šesti tisících rebelů. Příkop od moře k moři o délce tří set stadií/c. 55 km, hloubce patnácti stop/c. pět metrů (!) a k tomu na ním ještě val, který Crassovo vojáci vykopali a vybudovali v prý krátkém čase/en oligó chronó, aby zabránili rebelům uniknout ze špičky "italské boty", dal nakonec Spartokos na jednom místě zaházet těly zabitých zajatců a zvířat a dostal se jedné mrazivé noci za něj.

V Brundisiu se vyloďoval se svými oddíly makedonský prokonsul M. Terentius Varro Lucullus, bratr L. Licinia Luculla válčícího s Mithridátem. Crassus však nechtěl čekat ani na Luculla ani na Pompeia, který na návratu z Hispánií dostal rovněž rozkaz táhnout na Spartoka. 

Crassus dohonil v Lúkánii gallo-germánské vojsko, které se po sporech se Spartokem oddělilo. Armádu o síle 35 tisíc mužů vedli Kastos a Gannikos. Crassus poslal do zad nepřátel oddíly legátů C. Pomptina a Q. Marcia Rufa, do zálohy postavil polovinu jízdy pod legátem L. Quinctiem. Podle jednoho údaje pobili Římané u Camalatra n. Cantenny 12 300 nepřátel, podle jiného zahynuli všichni, včetně vůdců. Římané tehdy získali zpět řadu vojenských symbolů, viz zde níže.   

Na Spartokovo vojsko směřující dosud k Brundisiu se pak stahovalo do hor kolem Petelie a nalepili se na něj L. Quinctius a quaestor Cn. Tremellius Scrofa. Když se nenadále proti nim obrátil, Římané prchli a jen s obtížemi s sebou odnesli raněného quaestora. Tím se výčet Spartokových vítězství nad římskou armádou uzavřel.

Na Silaru, hraniční řece mezi Lúkánií a Kampánií (druhá bitva na Silaru, viz rok 212), byli při třetím Crassově pokusu poraženi spartokovci Římany definitivně. Spartokos s šedesáti tisíci bojovníky v řeži padl, aniž by jeho tělo bylo nalezeno. Na pět tisíc uniklo z bitvy a prchalo na sever, ale narazili na Cn. Pompeia, vracejícímu se s oddíly z Hispánií, a všichni zhynuli v boji. O svém vítězství referoval Pompeius senátu rychleji než Crassus a kuriosně to byl on, kdo vlastně válku ukončil (srov. předešlý rok)

Přeživší povstalci byli Římany krutě potrestáni, a byl to zároveň konec větším povstáním otroků v Itálii ve starém věku, srov. ještě rok 281+: pochytané rebely v počtu šesti tisíc mužů dal Crassus ukřižovat podél cesty z Capuy do Říma (o konci spartokovců viz rok 62). Za ukončení války s otroky držel Crassus ověnčený vavřínem a nikoli myrtou ovaci/ovatio, laurea coronatus, protože byla za vítězství pouze nad otroky; válka s nimi mu trvala šest měsíců a Crassus získal zpět pět ztracených legionářských orlů, 26 dalších polních znamení/signa a pět liktorských svazků se sekyrami/fasces cum securibus

Triumf nad Bessy držel M. Terentius Varro Lucullus, bratr L. Licinia Luculla, viz rok 72. Následoval pak v poslední den roku triumf Cn. Pompeia Magna (jeho druhý, cf. rok 81 n. 79, a stále ještě jako rytíř) a Q. Caecilia Metella Pia nad Hispánci (a Římanem Sertoriem), neboť válku označil senát za zahraniční/bellum externum.

Představitelé dvou soupeřících optimátských skupin Crassus a Pompeius se usmířili. Učinili tak na foru všem na očích a zároveň slíbili, že své armády, které tábořily před Římem, rozpustí. Neměli se rádi už od spojenecké války a Sulla Pompeiovi nadržoval, Crassa si nevšímal. Tradovalo se, že se Crassus, tehdy nejbohatší z Římanů, ucházel o konsulát až po konsultaci s mladším Pompeiem. Staří spatřovali ve smíru konec první serie občanských válek, které vzaly začátek vraždou Ti. Sempronia Graccha před šesti desetiletími.

Poněvadž dosud Pompeius pobýval jen ve válkách, nevyznal se v římských politických manýrech. Dal si od svého přítele M. Terentia Varrona Reatina sepsat úvod/eisagógikos do senátní politiky, konsulských a dalších pravomocí, zvyklostí, rituálů (nedochováno).