Sk-Sň

Skaios ze Samu§ viz Kaios

Skaiuolás, řec. podoba lat. Scaevola

Skajordi z Armenie, o. k. Paruira§ 800 

skalp, kůže na hlavě s vlasy. Jako trofejní předmět doložen u Skythů v 5. století. Vydělanou kůži s hlavy používal vítěz jako jemnou utěrku a jako přívěšek na koni na znamení své bojovnosti. Skythové měli na lidskou kůži slabost: poražené z ní stahovali a používali pro její pevnost a bělobu na toulce a další předměty denní potřeby (pro toulce stahovali kůži z pravé ruky nepřítele). Nelze stanovit, zda skalpovali zaživa, nebo zabité. Nejstarší zachovaný a kupodivu také nejrozsáhlejší popis skythských zvyků má Hérodotos, který také uvádí, že Skythové stahovali celé lidi z kůže, kterou napínali na dřevo a vozili ji s sebou na koni. Za pro stahování z kůže platí také zásada u lebek proměněných s vnitřním zlacením v poháry, že se obětí mohl stát znepřátelený příbuzný, historik neuvedl.

Skalpovací a stahovací zvyk je mnohem starší a pochází asi od obyvatel auroasijských stepí nebo od Altaje. V Číně je doloženo na uchované lebce skalpování z doby c. 2000 př. n. l. a tento zvyk s sebou vzali do Ameriky tzv. indiáni (literární proslulost krvavé praxe ovšem dosáhla teprve zásahem Evropanů, kteří skalpu použili jako doklad spojeneckých indiánů pro skutečně zabitého nepřítele a tudíž podklad pro odměnu).

Assyrští králové se chlubili, že natáhli zaživa stažené kůže zajatců po hradbách dobytých měst. Hellénové ani Římané podobných praktik nepoužívali. Naopak Púnové ani: např. roku 254 popravili consulára M. Atilia Regula tím, že mu uřízli oční víčka a nechali stát na slunci. Poslední doklad o skalpování v Evropě, resp. na Balkánu, je z Černé Hory z roku 1912. 

Skalistá Arabie§ viz Arabiá

Skamandrios z Athén§ arch. 510
Skamandros, ř. v Tróadě, pův. Xanthos, „Plavá“, dn. Mendere, Karamenderes§ 510, 17 
Skamandros z Alexandreie v Tróadě§ 36 (Ol.)
Skamandros z Mytilény§ 476 (Ol.)

Skandagupta, k. dyn. Guptů, s. Kumaragupty I., nevl. b. Purugupty§ 375+

Skandeia, přístav na Kythérách§ 424

Skandinávie, poloostr. na severu Evropy§ 5999, 5500, 5200, 5000, 3500, 1600, 500, 150, 50-, 190+ 

Lat. Scandinávia či Scad/tinávia značilo snad jen dn. jižní část Švédska a Norska, též Scandia či Scandiae, řec. Skandiai nésoi, Skandské ostrovy. V představách starých byla Sk. velkým ostrovem, na němž žilo mnoho národů, mimo jiné Gotové, viz tam více. Romanisovaný Got Iordánés ve svém dílku Getica (ale psal o svých předcích, nicméně Goty ztotožnil s Gety), mezi obyvatele "ostrova Scandza" zahrnul též Ranie a Dány/Daní, což je o nich nejstarší zmínka (c. 550+).

Skapté Hylé, hornické městečko a statek Thúkýdidův u Amfipole v pohoří Pangaion, „Pokácený les“§ 396

Skarfeia, Skarfé, m. v Opúntské Lokridě§ 146

skatofagie, pojídání lejna, od řec. skór, gen. skatos; též koprofagie§ viz pod kuchyně

Skellis z Naxu, oikistés§ 735

Skeuás, lat. Sceuas, s. Batóna Daisitiátského§ 9+

Skedasos z Leukter, otec zavražděných sester a hérós§ 371

Skénai, „Stany“, sídlo mesopot. Arabů§ = Sittaké v Sittakéně

Skénitští Arabové§ = Arabové

Sképsis, m. v Malé Frygii - Tróadě§ 399, 311, 315, 307, 275, 150

skeptikové, filosofické učení, viz pod školy§ 365, 320, 230

Skeptos, sofista působící v Athénách§ 133+

sképtúchos§ 111, 65, 64, 48 a viz pod král a Héniochové 

Skerdiláidás nebo Skordiláidás z Illyrie z kmene Ardiaiů§ 1. s. Pleurata I., 230, 228, 221, 220, 217, 214, 213, 219, 216, 209, 206, 202, k.; 2. 168, syn Genthiův

Skétis, Skétská poušť, eg. Sechet-hemat/Solné pole s mnišskými sídlišti na hoře Nitris/Nitria, dn. arab. Wádí an-natrún západně od Delty v ET§ 320+

Skiathos, ost. v Severních Sporadách§ 411, 200, 199, 192, 169, 88, 85, 81, 41

Skillús, m. v Trifýlii§ 580, 400, 394, 371, 365

Skilúros, jméno skythských vládců:§
Skilúros I., k., o. Palakův§ 150, 111, 109
Skilúros II.§ 107

Skióné, hetair᧠524

Skióné, m. na Palléně na Chalkidice§ 750, 480, 423 - 421, 406 

Skirfóndás z Théb, boiótarch§ 413

Skírítai, Skírítové, obec Skíros, kraj Skírítis, hornatý hraniční kraj mezi Arkadií a Lakónií, porobené obyvatelé severozápadní Lakóniky, sloužili jako lehkooděnci a zvědové ve spartské armádě a užívali jistých privilegií§ 383, 367, 365, 164 

Skirónidés z Athén, str.§ 412

Skirové, lat. Scirí, germánský kmen původně žijící v Povislí a migrující do pontických stepí§ 200-, 375+, 381+, 390+ a viz Burgundové

Skírónides petrai, Skeirónides p., Skírónovské skály, mí na cestě z megar do Korinthu/Skeirónis hodos; název podle dávného bandity shazujícího se skály do moře pocestné, až ho tam shodil Théseus§ 350

Skirthaia, lokalita u Triokal v západní Sicílii§ 103

Skirtos§ 1. "Skokan/Tanečník", satyr, průvodce Dionýsův, 201; 2. ř., viz Daidan 


Sklabénové§ viz pod Venetové 

skladiště, veřejná v Římě§ 222+

sklo, sklářství:
Znalost výroby skla, řec. hyalos, lat. vitrum, je velmi stará. Nejstarší doklady jsou ze třetího tisíciletí z Egypta, odkud se zřejmě znalost tavení křemičitého písku s vápencem a potaší při c. 900 °C rozšířila přes Foiníkii do Mesopotamie, viz rok 1625. Bylo to ale sklo lité do hliněných kadlubů, původně barevná „bižuterie“, teprve později nádoby. Sklovitá hmota byla po vystydnutí rozemleta na skelný prach a ten znovu taven s různými kysličníky pro barvení při teplotě c. jeden tisíc stupňů. S roztavenou sklovinou se zacházelo při formování jako s hlínou.

Proces byl zřejmě několikrát opakován, až bylo dosaženo „skelné“ čistoty. Nejstarší zachovaná skleněná nádoba je pohár z 15. století doby Thútmóse III. (uchovaný v Mnichově).

Surové sklo patřilo mezi významné egyptské exportní položky do celého světa. Bylo také součástí nákladu lodi objevené roku 1982 ve vodách před poloostrovem Uluburun jižně od Kaºu na jihu Turecka, která se potopila někdy koncem 14. století. Na palubě měla především více než šest tun bronzových plátů z Kypru ve tvaru volských kůží. Zřejmě plula z Levanty kamsi do achájského světa. Uluburunský vrak je nejstarší a největší nález podvodní archeologie ve Středomoří.

V dobách nové říše, XVIII. dynastie, přivezli Egypťané z Foiníkie sklo napodobující mramor. Foiníkie a syrské pobřeží byly až do římské doby císařské centrem sklářství starého věku (vhodný pískový materiál). Jako luxusní zboží importované z Egypta a Foiníkie se nádoby ze skla objevily v Helladě v 6. století, objev skleněných zrcadel patří do prý do Sídónu.

Za mimořádné sklářské dílo byl považován sarkofág Alexandra Velikého, který byl z jednoho kusu skla. Alexandrie byla vůbec po celý starověk sklářskou jedničkou a zatímco v císařském Římě se villy vykládaly mramorem, na Nilu skleněnými panely. První dílny v západním Středomoří a v Itálii vznikly v 1. století v Kampánii, v Římě a v Aquilei.

Teprve v 1. století bylo ve Foiníkii objeveno foukání skla (píšťala) a jeho čirost. Technicky zajímavější formy skla byly objeveny za císaře Tiberia. Sklo bylo ohebné na způsob jemného plechu, ale aby prý nešla dolů cena mědi, stříbra a zlata, byl vynález i s dílnou zničen, sklář, jehož jméno se nedochovalo, sťat. Snad to byl první trik na udržení světových cen mědi, stříbra a zlata. V Petróniově Satyriconu je řeč o skle, které se dalo zmačkat, ale nerozbilo se/vitrum flexile, vitrea frácta. 

Podle řeckořímské tradice patřil objev tavení skla Foiníčanům. U řeky Bélaios u palaistínské Ptolemaidy se nacházelo první ložisko a důl sklářských písků. Foiníčtí plavci zde náhodně objevili tavení skla, když udělali na břehu ohniště z kusů ledku. Sklo se pak poprvé dílensky vyrábělo v Sídónu.

Skleněné poháry a láhvičky přišly do módy u Římanů ve druhém století n. l. Vyřezávané nádobky na olej, láhve vína, poháry zaujímaly domácnosti bohatých Římanů v rozsahu, který byl Evropany překonán teprve v 19. století. V Egyptě doby římské bohatí nedávali do domů obležení mramorové, ale ze skleněných tabulí. Alexandreia od hellénismu ovládala celosvětovou výrobu skla všeho druhu. Kromě toho měla rozhodující posici v textilní výrobě a monopol na výrobu papyru. Alexandrijský přístav byl rozhodujícím terminálem pro světový dálkový obchod.

Teprve ve 4. století n. l. se sklářství dostalo z území říše. Gotské sklárny v Karpatech vyvážely poháry a nádoby daleko na sever do Dánska, Norska a Švédska (černjachovská kultura), dtto šperkařství a zlatnictví.

Skodrá, lat. Scodra, m. a jezero v Illyrii, pak Dalmátii a Praevalitáně, dnes Skadarské jezero na černohorsko-albánských hranicích, m. Shkodër v Albánii, slov. Skadar, tur. İşkodra, viz Labeátové§ 272, 250, 217, 212, 200, 181, 168, 167, 40-, 284+ 

Skolotové§ = Skythové, Západní Skythové

Skopás z Aitólie, strat.§ 220 - 219, 212, 211, 205 - 203, 201 - 199, 196
Skopás z Paru, sochař§ 353, 136 a viz s. v. sochaři (2) 
Skopádai, Skopovci z Krannónu, thessalský aristokratický rod§ 700, 515, 467

Skopás I. z Krannónu, manž. Echekratie, o. Kreontův, děd Skopy II.§ 514

Skopás II., s. Kreontův§ 514   


Skopeliános z Klázomen, sofista, rhétór, ž. Níketův§ 85+, 144+ 

Skopelos§ viz Peparéthos

Skopje, dn. sídelní město slovanské Makedonie (= do roku 1946 Vardarska, jižní Srbsko, v hellénských dobách Paionie a již. Dardanie), řím. Scupi, tur. Üskub; srov. pod FYROM, od roku 2019 "Severní Makedonie"§ 217

Skordiskové, Kordistové, thrácko-illyrský kmenový svaz vzniklý po roce 278 smíšením s Kelty odraženými za makedonských nájezdů od Delf (Volky Tektosagy) na území zhruba dnešního Srbska s centrem kolem soutoku Sávy (Sávus) s Dunajem (Istrem) v Singidunu, dn. Bělehradu§ 279, 278, 178, 155, 135, 131, 118, 114, 112, 110 - 108, 100, 86, 78, 55, 19, 11

Členili se na Velké a Malé Skordisky s tím, že Velcí žili mezi řekami Noarem/Sávou a Moravou/Margos, Malí východně od nich k Dunaji na území dn. BG. Kdysi v předřímských dobách prý, snad pod keltským vlivem, obětovali zajatce Belloně a Martovi a pili ze zakrvácených lebek obětovaných, na nichž stále ještě lpěly vlasy. Zajatce upalovali a dusili k smrti kouřem z čerstvého dřeva a zeleně. Někdy kolem roku 86, viz tam, byli Římany zlomeni, z velké části vyvražděni, menší část národa prchla za Dunaj a na jeho ostrovy a brzy se stali poddanými Dáků. Za Augusta se poddali Římanům, jejich bojovníci sloužili za žold v římských armádách a v několika generacích se plně romanisovali, za Tráiána dostávali občanství.

Skorilo nebo Koryllos z Dakie, dynasta§ 44

Skorobás, hora na východ. hranicích Bíthýnie polohy nezn.§ 88

Skostokés z Thrákie, dynasta§ 277

Skotios, h. u Zély§ 67, 47

Skotitás, mí. v Lakónice§ 200

Skotokés ze Skythie, k.§ 107

Skotsko, Skotové, lat. Scótí, Scottí, řec. Skottoi, kelt. lid původem zřejmě z Hibernie/Irska, pozd. středověký stát, severní součást Spojeného království§ před 6000 (2), 5999, 5000, 1800, 54-, 77+, 117+, 184+, 209 až 211+, 360+, 367+, 369+, 383+ a viz pod Kalédonie/Calédonia 
O původu slova viz sub Britannie, Valentia a Calédonia, Kalédonia. Za Římanů jižní hranicí diokletiánské provincie Valentie byl od roku 122 - 128 n. l. Hadriánův val na linii Solway - Firth a Newcastle-upon-Tyne/Póns Aelií. 

Skotússa, m. v Thessalii§ 1520, 639, 408, 371, 368, 322, 229, 215 (?), 197, 192, 189, 182

Skuncha, k. Skythů-Saků§ 519

Skudra, Skudrové, pers. Skudr, bab. Iskuduru, elam. Iškudra§ 512, 480 a viz Thrákie

skupina A, C, archeolog. kultury v Núbii§ 3500, 2600

Skydrothemis ze Sinópy, tyr. (?)§ 275 a viz s. v. Sarápis

Skylax z Karyandy, č. "Pejsek", mořeplavec, jiný od neznámého n. neznámých autorů, tzv. Pseudofylax§ 519

Skylés ze Skythie, k., s. Ariapeithův s Hellénkou z Istrie§ 592, 440

Skylla, básn. Skyllé, s Charibdou obludy nad Messánskou úžinou (Sk. z italské, Ch. ze sicilské strany)§ 270

Skyllaion§ 1. předhůří ve východní Argolidě u Hermiony, 199; 2. m. a mys v Bruttiu proti Sicílii, dn. Scilla, 43, 42, 38

Skyllétion, lat. Scyllacium, pozd. Skylakion, lat.  Scylacéum, Scolacium, též Colónia Minervia, Scolacium Minervium, m. na nejužším místě poloostrova v Bruttiu na břehu Iónského moře mezi Kaulónií a Krotónem, dn. Squillace§ 708, 390, 122, 90 

Skymnos, strat. attalovský§ 252

Skýrón z Messénie, efor§ 220

Skýros, ost. v Severních Sporadách§ 532, 476, 468, 405, 392, 387, 346, 199, 167-, 268+ 

skytalé, hůl, epistolé lakóniké§ 404 a viz špionáž, policie

skytalismos, poprava roztříštěním hlavy silnou holí, palicí, kyjem skytalon n. skytalé, v Argu§ 417, 370

Skythés z Kóu, tyrannos v Zanklé, b. Pýthogena§ 494

Skythés, otrok Pompéiův§ 48 

Skythissá z Paflagonie, manž. Kamarova, m. Datamova§ 378

Skythoparthové, ind. Pahlavové, část Saků, též Indoskythové§ 130, 124, 90

Skythopolis, m. v předjordánské Dekapoli/obecně v Koilé Syrii, Baithsan, Basan/Bésán, Bét Š'án/Bét Še'án v IL, arab. Bajsán, dn. Tell al-Hosn§ 1319, 635, 218, 200, 143, 102, 84, 63, 57-, 353+, 369+   

Město zničeno zemětřesením roku 749 n. l. Význam původního jména Bét Š'án není znám, snad "Dům Š'ánův", podle nějakého kanaánského kultu. Co mělo posléze hellénistické město společného se Skythy, není rovněž známo. Lze pouze tušit, že v dobách ptolemaiovských zde sídlil garnison oddílu skythských žoldnéřů nebo někoho, koho místní za Skythy označovali (srov. kontakty bosporských panovníků s Alexandrejí). 

Skythové, Skythoi, Skythie, Skythis§ § před 6000, 2500, 1760, 1700, 775, 771, 765, 700, 673, 659, 653, 650, 644, 643, 635, 617, 616, 613, 600, 592, 590, 566, 550, 536, 530, 520, 514 - 512, 500, 496, 492, 488, 450, 440, 400, 353, 349, 340, 339, 329, 328, 292, 266, 250, 200, 177, 150, 130, 129, 124, 111 - 107, 100, 86, 76, 73, 65, 61, 48, 47, 8-, 5+, 17+, 35+, 36+, 38+, 45+, 61+, 67+, 75+, 102+, 170+, 375+ a srov. pod Germáni, Gotové, provincii Skythii viz Scythia    

Řecké označení rozvětveného národa nebo kmenového svazu íránského, nebo všech národů a ethnik nejasného vymezení severně a východně od Černého moře včetně Kimmeriů až na východ na Sibiř pod Sajanské pohoří v Republice Tuvy, později také v Bessarábii a v západní části Ukrajiny (viz rok 177).

V hellénistické době se východní část Skythů označovala perským označením Sakové/Śaka, viz tam, západní Skythové jako Skoloté, jak si prý sami říkali podle jména královské dynastie/Skolotos, odtud možná označení "královští Skythové"; viz též pod Sakové, kde členění z pohledu perského/íránského. Ass. označení zní Ašguzai, Iškuza, odtud hebr. Aškunaz, viz pod diaspora a Iúdaioi, starorus. Skuf, čín. asi Kuej-šang/Guishang (srov. pod Kušáni). 

První z králů Targitao/Targitaos, vypráví Hérodotos, měl syny Lipoxaina, Arpoxaina a Kolaxaina a od nich odvozují původ tři západoskythské skupiny Auchatové, Katiarové a Traspiové. Jak se takové členění projevovalo, není z pramenů zřejmé, ani kam jednotlivé skythské skupiny jmenované hellénskými autory patřily (např. hellénisovaní Kallipidové, Alazónové, Skythové-Oráči n. Zemědělci/Arotéres, Geórgoi, Neurové etc.). 

Později Skythy nazývali hellénští autoři germ. Goty/Gotthy a vše, co přišlo z ukrajinských stepí (židovské Aškenezim označuje dobově Německo či střední a východní Evropu obecně). Podle hell. lidové etymologie jméno S. souvisí se slovem skytos, kůže kožešina. Byzantští autoři tvrdohlavě dávali jméno Skythů i Rusům.

Roku 2001 nalezla rusko-německá archeologická výprava v turkické Tuvě v Údolí králů poblíž hlavního města Kyzylu skythský hrob muže a ženy ze šestého nebo pátého století s pěti tisíci předměty, šperky o váze dvaceti kilogramů zlata. Předměty jsou ze starší doby, než Sk. přišli do styku s Hellény v oblasti dn. Krymu. Později byly v oblasti učeněny další podobné nálezy.

Sk. putovali od asi roku 800 na západ z oblastí v dnešním Mongolsku. Přes dnešní Kazachstán dorazili do Podkavkazí a na Ukrajinu, přešli přes Kavkaz do Íránu, Anatolie a severní Palaistíny. Ve druhé polovině 6. století se prodrali do pozdější Pannonie a k Egejskému moři (srov. nález z Býčí skály na Moravě). Kolem roku 540 sloužili Skythové jako policisté v Athénách. Roku 496 vpadli na Thrácký Chersonésos, což byl jejich v Evropě jediný a nejjižnější cíl, ale nevíme toho o invasi moc, viz uvedený rok. V pátém století žili v dolním Podunají ne levém břehu. Kolem roku 200 n. l. o nich zmínky končí, neboť nastoupili do regionu Germáni. 
Hlavní léčitelskou a náboženskou moc měl u Sk. šaman (slovo evenské/tunguzské), tvrdící, že dokáže oddělit duši od těla, zaháněl noc, nemoci, zemětřesení, předvídal. Šamanismus se svým způsobem uchytil v šestém století i v Helladě, srov. Aristeás a rok 550 a pod lékaři. Ctili Apollóna Hyperborejského, jak kult pojmenovali Helléni. Viz také pod šamani. Sk. byli Hellénům pověstní jako pijani nezředěného vína/akrátopotai, čemuž ve Spartě říkali "pít jako Skyth/episkythídzein", srov. rok 488. 

slaneček n. sušená ryba, taríchos§ 691, 161, 83, 58 a viz pod kuchyně (2)

slavnosti chýší, salaší, žid. dožínková slavnost§ viz sukkót

slepice§ 4000

slepota, slepec§ 103

Slezsko, historická země středoevropsk᧠700, 120, 113, 50-, 50+, 175+, 179+  

sloni, jejich bojové použití§ 5600, 3500, 2300, 1580, 1526, 1480, 1472, 1111, 1077, 1071, 935, 912, 642, 600, 493, 331, 326, 325, 318 - 316, 310, 307, 303, 280, 279, 275, 274, 270, 268, 262, 256, 254, 251, 245, 239 - 236, 228, 226, 222 - 220, 218, 215, 214, 212 - 209, 207 - 201, 199 (poprvé v řím. armádě), 197, 196, 192, 190, 171 - 168, 166, 163, 153, 147, 145, 142, 134, 121, 111, 109, 107, 99, 91, 81, 55, 54, 49, 46, 43, 22-, 38+, 42+, 62+, 128+, 133+, 182+, 192+, 193+, 201+, 214+, 232+, 233+, 270+, 344+, 363+      

Řec. elefás snad souvisí s albh-, bílý, světlý, což by souviselo se slonovinou, nebo s výpůjčkou z některého ze semit. jazyků al-ab(ú), slon. 

Seleukos I. roku 303 v míru s Čandraguptou získal mimo jiné pět set indických válečných slonů. Seleukovi indičtí sloni, jistě cvičení, byli se slony z vojska Alexandra Velikého a s posilou z roku 38 SE (viz tam) předky všech bojových slonů, kterých evropský starověk kdy použil (srov. k tomu „sloní bitvu“ z roku 275). Alexandros s sebou do Mesopotamie přivedl dvacet let před Seleukem dvě stě slonů, které dostával po svých vítězstvích od dynastů "darem". Dalších 120 přivedl s sebou Eudámos, vrah Pórův, viz rok 318sqq. Kolem roku 300 se tedy do Středomoří dostalo z Indie na 820 slonů, ale o jejich osudech nevíme v jádru vůbec nic. Nikde není ani zmínky o tom, zda Pyrrhova zvířata, s nimiž se vylodil o dvě desetiletí později v Itálii a na Sicílii, pocházejí z těchto indických stád. 

Indové slony používali ve válkách od c. 500 standardně a Čandraguptův dar lze pokládat za pravděpodobně největší vojenskou pomoc dějin, starých rozhodně. Na rozdíl od indických monarchů hellénističtí na slonech nejezdili. S výjimkou Ptolemaia Kerauna, jemuž se ovšem jízda na něm stala osudnou, viz rok 280.

Ve větším měřítku používala slonů jen seleukovská armáda, viz všem římské tažení proti Makedonii roky 169sq. Helléni poprvé narazili na slony v bojovém šiku Dáreia III. u Gaugamél 1. října 331. Předtím Peršané během svých invasí do Evropy slony s sebou neměli a do svých armád je zařadili až opět vládci sásánovští. • Podle hinduistů nese váhu celého vesmíru na svých zádech osm slonů.

Ptolemaiovci neměli později k indickým slonům přístup a ani neměli know-how na jejich lov: Afričané lovili zvířata pro slonovinu, nikoli živá. Systemeticky budoval lovecké osady na pobřeží Rudého moře Ptolemaios Filadelfos, když po roce 270 na jih vyslal Satyra a Eumedea. Ptolemaios Euergetés a Filopatór styky s jihem zintensivnili. Lovem slonů a další zvěře ve východní Africe byli pověřeni lidé s hodností stratégů Pýtholáos/Peitholáos, Lichás z Akarnánie, Pýthangelos, León a asi nejvýznamnější ze známých lovců Charimortos, přítel Aitóla Skopy, vrchního velitele vojsk za Epifana; viz rok 196.

Zřejmě v tomto pořadí úřad zastávali. Nástupcem Charimortovým byl Alexandros z Oroand a velitelem ochranného vojenského oddílu byl za něho Apoasis z Etenny. O těchto lidech bylo zaznamenáno, že na pobřeží mezi mysem Deiré a mysem Notú keras postavili stély s nápisy a oltáře; oltář Aréovi Níkéforovi Euagriovi za zdar krále Ptolemaia IV., Arsinoy III. a jejich syna Ptolemaia V. postavil Alexandros a nápis z něho se dochoval (lokalita nálezu známa není). Z Edfú pochází dedikace Lichova, kdy byl stratégem přes lov slonů podruhé. Srov. k tomu rok 211. 

Bitvu u Rafie roku 217 zahajoval souboj slonů, který jednoznačně vyhráli indičtí nad africkými. Ptolemaiovští obři z části utekli, neboť prý nesnášeli pach seleukovských z Indie, kteří kromě toho v přímých soubojích byli silnější. K podobnému souboji už pak nikdy nedošlo.

Naposledy bylo Seleukovci slony bojováno v bitvě u Magnésie proti Římanům roku 190. Apamejským mírem z roku 188 předali Římané Antiochovy slony v počtu padesát Eumenovi II. Všichni zbývající seleukovští sloni byli Římany zmrzačeni podřezáním šlach roku 163 v Antiocheji.

Poslední bojový slon je zmiňován ještě za vlády Micipsovy v letech 149 až 118, což byl zároveň poslední ze slonů kartháginských: do Afriky se dostali přes Ptolemaia I., který je daroval Pyrrhovi a ten o ně přišel na Sicílii. Zřejmě se nejedná o slony africké, kteří se hůře adaptují a cvičí. Ptolemaiovci sice lovili africké slony (viz rok 270), ale jejich úloha v armádě byla zřejmě jen symbolická, nikoli bojová (o jejich použití jako alkoholisovaný popravčí nástroj viz rok 145).

Nicméně Belgičané začátkem minulého století zkoušeli ve stanici Gangala na Bodio na severovýchodu Konga u súdánských hranic africké slony ochočovat a cvičit pro lesní práce, prý se zdarem. To by „indickou“ theorii podlamovalo…

Koncem roku 192 vplul Antiochos III. do Démétriady. Měl s sebou deset tisíc pěšáků a pět set jezdců se šesti slony. Již následujícího roku po bitvě v Thermopylách sloni padli do rukou Římanů. Roku 171 přivedl do Thessalie do války proti Perseovi 22 slonů Misagenés, syn numidského krále Masinissy: byli to poslední bojoví sloni na území Hellady vůbec a první v bojových počtech římské armády.

Snad roku 144 plenil Iónathan v Koilé a dobyl přímořská města, mj. i Gázu. Bojoval proti Arabům a vyplenil okolí Damasku. Král Démétrios II. Níkátór jím měl být dvakrát poražen v poli. Z těchto střetnutí pochází i poslední zmínka o slonech, ale již asi ne bojových, ale těch, které přenechal Démétriovi Filométór I.: tj. africké, k boji nezpůsobilé, srov. rok 163.

V červenci 280 byli Římané v bitvě u Hérákleie na řece Síris Pyrrhem poraženi. Byl to zároveň jejich první bojový kontakt s kontinentálními Hellény, Épeiróty, Makedonci atd. a s bojovými slony, kterým pro místo bitvy zkraje říkali „lúkánští volové“, bós Lúca. M´. Curius Dentatus vedl roku 275 poprvé v triumfu slony, kořist po Pyrrhovi. Podle zmateného fragmentu z Épeirótik jistého Kritoláa vítězem nad Pyrrhem byl Aemilius Paullus (!) a do Říma dopravil 160 slonů s bojovými věžemi/pyrgoforús elefantás... katepempsen. 

L. Caecilius Metellus porazil 251 před Panormem Karthágince, jejichž vojsko bylo posíleno slony. Slony převezl L. Caecilius do Itálie přes Messánu pomocí pontonových prámů, které byly sestaveny ze sudů. Tak se Římané dostali ke svým prvním slonům v dějinách. Ve vojsku však nenalezli nikdy uplatnění: všichni pomřeli jako atrakce v římském circu poté, co byli vedeni v triumfu. Jejich počet zůstal po zbytek dějin rekordní.

Kartháginci měli mít v této době na Sicílii 142 n. 140 slonů, v triumfu šlo slonů sto dvacet. Někteří zbyli jako kořist po Pyrrhovi, většina zřejmě byla afrického původu. Roku 205 je doloženo, že se Hasdrubal, syn Geskónův/Gyskónův, jeden z kartháginských vojevůdců, vypravil na lov slonů. Byli tedy púnští slonové a numidští z "domácích" zdrojů a žili tedy na území dn. Alžírska. Kartháginští slonovodi (elefantarchos, viz tam) měli při sobě tesařské dláto, které v případu zjankovatění slona, když se stal neovladatelný a obrátil se proti vlastním vojákům, vrazili zvířeti mezi uši. Byl to údajně nápad právě Hasdrubalův. 

Nejvíce slonů postavili Kartháginci do pole roku 202 v bitvě u Zamy, ale ani osmdesát jich nepomohlo Hannibalovi k vítězství. Nejvíce slonů v bitvě v Evropě zřejmě padlo u hispánské Mundy roku 214, údajně třicet devět. Ptolemaios Fyskón měl údajně ve svých stájích roku 145 pět set slonů.

Římanům slony v circu předvedl po dlouhé době až Cn. Pompéius Magnus, když pořádal hry roku 55, viz pod divadlo a gladiátoři. Tehdy bylo v aréně zabito i pět set lvů, republikánský rekord. Pompeius Římanům předvedl „bitvu“ osmnácti slonů s odsouzenci na smrt. Pompéius byl roku 81 pravděpodobně poslední celebritou římskou a evropskou, která v Numidii lovila několik dnů lvy a slony. Pompeius byl též první z Římanů, který se dal (o svém africkém triumfu) vést sloním spřežením; to pak náleželo jen císařům.

Nejslavnějším vojenským kouskem se slony bylo Hannibalovo tažení v září roku 218 přes Grajské Alpy průsmykem malého St. Bernharda. Z 58 slonů, které měl k disposici na jaře roku 218 v Hispániích, 21 nechal Hasdrubalovi a s 37 vyrazil do Itálie. Kolik jich v patnácti dnech přešlo Alpy, není známo, ale kolem 21. prosince 218 v bitvě u Trebie sloni ještě proti Římanům bojovali. Přezimování však všechny umořilo až na jednoho, na jehož hřbetu na jaře 217 pokračoval Hannibal k jihu na Řím.

Zřejmě jedinou bitvu, v níž Římanům k vítězství výrazně přispěli sloni, vyhrál C. Domitius Ahénobarbus, cos. roku 122, v jižní Gallii: jeho protivníci Arvernové a Aloobrogové se zvířat velmi báli (viz rok 121). O množství slonů za púnské války viz její průběh. O osudu zvířat, která musela být mírem z roku 201 vydána Římanům, není zpráv.

Z bulvárních zpráviček se zachovalo, že v Alexandreji se slon zamiloval do prodavačky květin, milenky to Aristofana z Býzantia hlavního knihovníka Múseia. Jiný ptolemaiovský slon miloval vojáka Menendra ze Syrákús: když mladíka neviděl, nejedl/nežral. Jiného slona zaujala dnes anonymní prodavačka kadidla. Staří autoři též zaznamenali, že sloni nesnášeli berany a kvikot prasat a že už taxilský král Póros poradil Alexandrovi, aby proto slonům poslal čuníky a trubače: touto zvukovou směsicí tlustokožci zjankovatí a obrátí se proti vlastním šikům. Zkušenost s kvičením prasat udělali indičtí slonovodi při obléhání Megar Démétriem I., viz rok 307 popř. 265 za Antigona II., a dostali tehdy nakázáno, krmit slony dohromady s čuníky, aby si zvykli. Pod Megarami byla ve sloním stádu též slonice Níkaiá, která porodila krátce před obléháním a dojemně se starala o slůně, aby mu nic nescházelo. 

Fintu s prasaty údajně použili i Římané proti Pyrrhovi. Alespoň to tvrdí Klaudios Ailiános/Claudius Aelianus, který ve své sbírce drbů Peri zóón idiotétos/O zvláštnostech zvířat, o slonech napsal též, že se slon může zamilovat do ženy, že uctívá měsíčního a slunečního boha a že může rozumět řecky. 

Svou jízdu král Perseus cvičil proti římským slonům tak, že dal postavit obrazy slonů, za nimiž troubili na své nástroje trubači. Sloni sloužili za občanských válek Caesarových i jeho adoptivního syna. V císařské době v Římě sloni žili. Jejich užití bylo především, dnešními slovy, cirkusácké. Kromě soubojů na sílu, končící smrtí zvířete (císař Caracalla dokázal slona prorazit bidlem; prý), sloužili sloni i k jiným atrakcím. Budoucí císař Servius Sulpicius Galba dával za své praetury o floráliích hry, na nichž poprvé předvedl diváctvu slony jako provazolezce, elephantós fúnambulós. Za Neróna během úvodního ceremoniálu jinak neznámých veleher, lúdí maximí, sjel akrobat do arény na slonu po laně, po katadromu. Byli získáváni z Afriky, do vrcholného císařství nejvíce z Mauretánie, dokud nebyli vyhubeni nebo vytlačeni na jih, a později od Novoperšanů, kteří je dostávali darem z Indie.

Zvířata vždy patřila státu, za principátu císaři. Výjimkou byl soukromník Auréliánus, který obdržel slona darem jako římský vyslanec od perského krále dříve než se stal roku 270 n. l. císařem. Hadriánus dal obří sochu Slunce, viz Sedm divů světa pod kolossos, přemístit ve svislé poloze architektem Decriánem pomocí 24 slonů. Šápúrovi Peršané měli v armádě na tažení do římské Mesopotamie za Iúliána indické slony. Patřili ke stálému vybavení perského vojska.

Novoperský Artaxerxés měl prý ve svém vojsku na 700 indických slonů a za Sevéra Alexandra jich bylo 18 dovozeno do Říma. Za Gordiána III. bylo v Římě chováno 32 slonů (z toho deset od Sevéra Alexandra, Gordián přispěl dvanácti), deset losů, deset tygrů, šedesát ochočených lvů, třicet ochočených levhartů, deset hyen, tisíc párů gladiátorských na císařské útraty, šest hrochů, jeden nosorožec, šest hrochů, deset divokých lvů, deset žiraf, čtyřicet divokých koní a bezpočet dalších. Většinu z nich spotřebovaly tisícileté hry 21. dubna 248 Philippa Araba.

Gallienus na své desetiletí dával hry, při nichž vystoupilo v zápasech deset slonů, 1200 gladiátorů a dvě stě ochočených šelem. Auréliánus s sebou do Říma přivedl dvacet slonů, čtyři tygry, lvy, žirafy, ukazoval losy. Po triumfu roku 274 dával boje 800 párů gladiátorů. Srov. s rozměry před 30 roky za oslav tisíciletí Města. Už žádní slonové.

První domestikovaní sloni jsou doloženi v kulturách v povodí Indu Harappá a Mohendžo-daro z doby cca. 2300 a mladší.

Kraj s městem a královstvím Neja zřejmě na východním břehu Orontu kolem Apameie, arab. Qala‘at al-Madhíq/Qala'at al-mudíq, byl proslulý slony. Roku 1525 se Thútmósis I. vypravil do Syrie proti Mitanni-Nacharina. Dospěl až k Eufrátu a snad jižně od Karchemiše/Karkemiše na břehu řeky vybojoval s Churrity vítěznou bitvu. Thútmósis byl prvním Egypťanem, který na severu Syrie, v Neja (v pozdější Seleukidě), lovil slony a jednoho dokonce ulovil živého (elephas maximus asurus).

Roku 1480 Thútmósis III. na svém třetím tažení v Syrii lovil slony. Roku 1472 králem země Neja lovil Thútmósis III. na Orontu slony a Amenemhet mu přitom zachraňoval život. Ještě novoassyrští králové lovili v Syrii slony, srov. rok 642.

O velikostech slonů a loveckých příbězích není ze starého věku zpráv, resp. nejsou zachovány. Největší exemplář slona zastřelil 13. listopadu 1955 v Angole Maďar J. J. "Jose" Fenykovi: vážil 24 tisíc liber, tj. zhruba dvanáct tun a vystřelil na něj šestnáctkrát. Vycpaný stojí ve Washingtonu ve Smithsonian National Museum of Natural History. První živý slon ve Spojených státech a v Novém světě se objevil roku 1881 (P. T. Barnum).

Z antiky není známo jméno žádného autora, který by se věnoval slonům. Stará odborná indická literatura, jejíž kořeny sahají někam do časů př. n. l., ale redakčně byla uzavřena až v cca. 10. století n. l., se slonům věnovala. Dílo Hastjájurveda ve čtyřech knihách pojednává o nemocích, léčení a péči o slony, sloní chirurgii a o chovu.

Lovu a výcviku se věnuje veršovaná Mátangalílá autora Nílakanthy. V koránu se 105. súra jmenuje Slon: souvislosti jsou nejasné, snad se vztahují na výpravu aksumského místodržitele Jemenu, kdy se se slony dostal před Mekku. Událost je snad z roku Muhammadova narození (570 n. l.). Vyslanec Iústíniána I. do Axumu a arabským Chimjárům Nonnosos spatřil roku c. 530 n. l. na rozsáhlé pláni u lokality Aué kdesi mezi Axumem a přístavem Adúlis pětitisícoví stádo slonů, tedy na pomezí mezi novododobou etiopskou provincií Tigray a Eritreou, v oblasti, kde slony lovili mimo jiné Ptolemaiovci.  

Posledním novověkým „bojovým“ nasazením slonů je jejich použití Brity za druhé světové války v Barmě, kde jich na čtyři tisíce pomáhalo stavět mosty a silnice a převáželo raněné do indického Ásámu. Když se jich zmocnili Japonci, stříleli Angličané na slony z palubních kulometů letadel.

První slon severně od Alp, o němž je písemného dokladu, nebyl antický. Velký abbásovský kalífa Hárún ar-Rašíd se roku 801 n. l. v Baghdádu rozhodl věnovat vyslanci čerstvě korunovanému císaři „římské říše“ Karlovi indického slona. Není známo, jak byl stár a jmenoval se prý podle jeho rodu Abúl Abbás (Abú al-Abbás, později lidově zvaný i Abulabaz).

Do Evropy ho přes Egypt, severní Afriku a po přeplavbě z dnešního Tuniska dovedl židovský kupec Isaak. Prošel Itálií a přezimovalo u Lago Maggiore. V červenci 802 dorazil slon ke Karlovi Velikému do Cách (Aachen). Vodíval ho pak s sebou po Germániích a roku 810 náhle skonal. Přežil Hárúna o rok, Karel zemřel o čtyři roky později.

Ve střední Evropě se později slon objevil se žirafou a velbloudem až zřejmě za vlády císaře Friedricha II. (1194-1250), který ho s sebou přivedl z Itálie do Německa (za své vlády to bylo jen dvakrát, kdy se vydal za Alpy). Francouzský panovník Louis ix. (zemřel 1258) přivezl ze šesté křížové výpravy slona, kterého roku 1255 věnoval anglickému králi Henrymu iii. (zemřel 1272). Zvíře skonalo ve stejném roce jako dárce.

Slavný byl "papežský" indický slon Hanno, jehož Leonovi x. věnoval roku 1514 portugalský vládce Emanuel i. (zemřel 1521). Traduje se, že Leo měl z chobotnatce velkou radost, ale indický obr zemřel už po dvou letech života v Římě. Také Leo zemřel ve stejném roce jako slonův dárce.

sloní bitva, porážka anatolských Keltů Seleukovci§ 275

sloupaři, stýlitai, ultraasketičtí křesťané§ 390+

sloupořadí, porticus, v Římě§ 167 ("porticus corinthia", Octáviův), 146 a 121 (p. Metellí, pozd. Octáviae), 110 (porticus Minuciána vetus), 101 a 57 (p. Catulí), 334, 146, 121, 33 (p. Octáviae), 15 (p. Líviae), 12+ (porticus Iulia), 20+ (naklánějící se, nezn.)  

Slované§ 1184, 150-, 336+, 362+, 393+ a viz Venetové/Venedové

Slovan, Sláv od "slova" n. "slávy"§ 272+

Ze "slova" v době, kdy lat. servus a řec. dúlos upadlo v zapomenutí, vzešlo germánské a románské sclave, slave, esclave, neboť otroci byli v raném středověku hojně získáváni ve slovanských oblastech, prodávali je Slované i Germáni. O souvislosti s italským pozdravem ciao viz konec indexového oddílu o otrocích. Srov. rex Sclavorum a regnum Samoni (sic) v souvislosti se záhadným prvním slovanským mocenským útvarem a jeho dynastou jménem Samo (asi gen. Samonis, tedy správně v češtině hypothet. nom. Samón), obchodníkem (velmi pravděpodobně se slovanskými otroky).

Slovensko, novověká země a stát§ před 6000 (1 & 2), 5300, 1300, 500, 10-, 18+, 179+, 180+  

Slovinsko, novodobý stát§ 5500, 35 

slovníky, lexikony§ viz pod grammaticí a encyklopedie

S’-ma Čchien, historik§ 140, 90

smaragdy, důl jediný§ viz s. v. móda (2)

směna, povinn᧠viz ražba

směnárník, argyrhamoibos§ viz bankéř a ražba

Smendés§ = Nesbanebdžed

Smerdés z Mytilény, královrah/tyrannoktonos§ 618

Smerdiés z Thrákie, sluha na dvoře Polykrata Samského§ 532

Smerdis z Persie alias Bardija, gen. Smerdia§ = Gaumáta, Pseudosmerdis

smích, smrt z něj§ viz smrt
Na druhé straně nevázaného smíchu leží obava z toho, aby se jedinec nestal objektem posměchu, gelotofobie. Soudí se, že je jí v současnosti postižena desetina evropské populace. O druzích smíchu viz pod Sardínie, o dalších moderních stavech kolem smíchu gelotofilii a katagelastismu viz rok 367.

Smikythión z Thrákie, zrádný Hellén§ 359

Smindyridés ze Sybary, s. Hippokratů, požitkářský bohatec§ 576

smlouva, na věčné časy, neomezené časově, viz věčné časy; mezinárodní vztahy, mezinárodní politika, viz pod pakt

smog, starý svět neznal. Proslulý znečištěním vzduchu byl teprve Londýn 19. století. Roku 1880 na zakouřené prostředí zemřelo na dva tisíce lidí. V prosinci 1952 byl vzduch tak hustý, že byly zrušeny koncerty, protože nebylo z hlediště vidět na podium. Více než čtyři tisíce lidí během nejhorších pěti dnů zemřelo na dýchací těžkosti a osm tisíc v následujících měsících.

Nejhustší smogová mlha byla pět dnů v říjnu 1948 v Donoře v Pennsylvanii: V poledne byla viditelnost menší než třicet centimetrů (sic!) a zemřelo dvacet lidí a tisíce onemocněly. President Truman svolal o dva roky později první konferenci o znečištění vzduchu. V letech 1997 a 1998 způsobily rozsáhlé požáry pralesa založené člověkem na Borneu a Sumatře zakouření Malackého průlivu a jižního Malajska. Prý onemocnělo dvacet milionů lidí a hospodářské ztráty pojišťovny vyčíslily na pět miliard liber. Situace po požárech na Sumatře se opakovala roku 2005. Srov. pod ekologie.

smrt, úmrtí na smích/hypo gelótos, na velkou radost nad neočekávanou událostí§ 367 (zde výčet a moderní souvislosti), 365, 264  

Smrt v důsledku radosti z neočekávaného setkání se synem potkala dvě Římanky, když po bitvě u Trasiménského jezera roku 217 neočekávaně spatřily potomky živé. O Nandabajinovi/Nanda Bayin, posledním z vládců největší z barmských říší Taungu historie zachovala, že byl roku 1600 zavražděn v internaci povstalců. Během své vlády hromadil válečné prohry, až byl příbuznými sesazen. Podle jiné tradice však zemřel smíchy, když se od jistého italského obchodníka dozvěděl, že Benátky jsou republikou a že nemají žádného krále.
smrt, v důsledku oslav (v Čechách se zakrátko upil roku 1003 Vladivoj, bratr Boleslava Chrabrého, dosazený na knížecí stolec)§ 230
smrt, za výsměch literární§ 276
smrt, v důsledku zavšivení; srov. také pod války§ 133, 78
smrt, dobrovolná, votivní§ viz sebeobětování
smrt, po snězení syrového polypa§ 323

smrt, dobrovolná nejezením§ 338, 165
smrt, po pádu s koně (a do studně); pádem s vozu spřežení 588 Gorgos Korinthský, pádem s koně a na jeho následky zemřel roku 225 Seleukos II. Kalliníkos, konsul T. Mánlius, ve věku 82 let kolem roku 120 achajský historik Polybios a v červenci 450 n. l. Theodosius II., roku 481 král thráckých Gotů Theodorich zv. Strabón (padl na oštěp), 14. ledna roku 1092 první český král Vratislav i.§ 299, 225, 209, 169 (v Číně), 120, 71, 38, 9
smrt, usmýkáním splašených koní§ 304

smrt, roztrháním těla (davem), lynchem§ 355, 100, 80, 44
smrt, na skřipci nebo roztrhání koňmi starý věk neznal. Nejstarší Evropanka, která takto zemřela, byla zřejmě roku 613 n. l. Visigotka Brunhilda/Brunehaut, královna franckých Austrasijců, žena Sigeberta I. • Jediným presidentem, který byl usmrcen rozsekáním zaživa, byl v březnu 2009 v Guineji-Bissau vyučený elektrikář Jõao Bernando "Nino" Vieira. Kdosi zavraždil předtím náčelníka genštábu Tagmeho Na Waieho a vojáci v domnění, že za tím stojí president, který se s generálem nesnášel, Vieiru dvakrát střelili a když ještě žil, rozsekali jeho tělo na kusy mačetami. 
smrt, zazděním§ viz zazdění
smrt, udušením na divadle z radostně naházených klobouků a šatů§ 621

smrt, z udušení kouřem z čerstvého dřeva§ viz oid Skordiskové

smrt, udušením v utaženém ručníku§ 66

smrt, uchozením se s vodou§ viz síto
smrt, utopením v řece po pádu s koně§ 95

smrt, utopením v bazenu§ 37

smrt, utrápen nespavostí§ 165
smrt, bleskem§ 264 (Volsinie), 640 (Tullus Hostílius), 88-, 133+; císař Cárus koncem července 283 n. l. v Mesopotamii po vítězství nad Peršany („Persicus Maximus“) a obsazení Ktésifóntu zemřel úderem blesku za bouře, když prý ležel nemocen ve stanu; 
smrt, předhozením lvům, více pověstí z římského světa než skutečnosti; poprava nebyla určena svobodným lidem a v hellénském světě byla neznámá. U Římanů začala být praktikována až za vrcholného principátu od 2. století n. l. Bývá spojována s likvidací vzdorných křesťanů, kteří ovšem neměli na takovou smrt „monopol“. První doklad o popravě tohoto druhu je smrt osobního gladiátora a milence Commodova za jeho vraždu o silvestra roku 192: Narcissus zemřel v circu na jaře roku 193 n. l.;
smrt, při souloži: Cn. Pompeius Magnus, manž. Claudie Antónie, Claudiovy dcery, byl roku 47 n. l. z císařova rozkazu ubodán. Smrtelná rána ho zastihla při souloži se svým oblíbeným chlapcem. Při milování zemřeli/in venere obiére jinak neznámí propraetor Cornélius Gallus a T. Heteréius (nejsou v CSD). 
smrt, na záchodě§ viz lázeňství a sebevražda (Héliogabalos)
smrt, v lázni§ 1450

smrt, při konání potřeby§ viz Caracalla
smrt, po omráčení cihlou/střešní taškou vrženou ženou§ 272; srov. úmrtí po ráně kusem mlýnského kamene vrženého ženou roku 1179

smrt, v důsledku pozření alpského sýra, tak zemřel císař Antónínus Pius§ 161+
smrt, v horké páře§ viz incest
smrt, z alkoholismu§ 241

smrt, urychlená pitím nezředěného vína§ 380

smrt, hruškou§ 1. pádem hr. se stromu, 408; 2. udušením hruškou, 41+ 

smrt, uchozením§ 235
smrt, z úžehu§ 133

smrt, v troskách domu§ 23

smrt, v souboji uškrcen vrhací sítí§ 607

smrt, panovníkova zatajována§ viz Kimón, Xerxés a Artaxerxés, Ptolemaios IV., Commodus, Čchin Š´-chung-ti (210). Pozdější slavná zatajování: např. Rodrigo „Ruy“ Díaz de Vivar alias El Cid Campeador (1099), bojovník s Araby, dětský král Edward VI. Anglický (1553), v obou případech jen na několik dnů, ale u pátého dalajlamy Lozanga Gyatsa (1682) to bylo patnáct let.
smrt, přejet autem, prvním člověkem, kterého přejel a zabil automobil, byl 13. září 1899 v New Yorku Henry Bliss (68). Není v CSD.
smrt, roztrhán psy§ 480, 406

smrt, uhořením§ 1. v domě, 40; 2. v alkoholu viz pod hostiny
smrt, ušlapáním, davová smrt: 46-, roku 27 n. l. ve Fidenách spadl amfiteátr a zahynulo na padesát tisíc lidí, což je nejhorší "stavební" neštěstí starého věku. Události z roku 59 n. l. v Pompéjích, kde se v amfiteátru seprali domácí s přespolními Nucerijskými, sice vedly k "četným mrtvým" (údaj se nedochoval), ale pravděpodobně nikoli z ušlapání, viz pod Pompéií. 

V červenci 1990 se ušlapalo za pouti u Mekky 1426 muslimských věřících (v lednu 2006 362 oběti během rituálu kamenování ďábla). V srpnu 2005 v Baghdádu bylo ušlapáno 965 lidí při panice na mostu přes Tigris, když se rozšířila zvěst, že mezi šíitskými poutníky je sebevražedný terorista. Nejvíce lidí v moderních dějinách zahynulo ušlapáním 24. září 2015 v Mekce při hadždži: 2411 (součtem obětí ze států, odkud se na pouť vydali; dle saúdských úřadů však 769). 

smrt, utlučením klacky a kameny§ 89

smrt, utlučením pečetěmi§ 2307

smrt, kopnutím do břicha§ 65+, 133+ 

smrt, usmýkáním po Hektorově vzoru§ 332

smrt krále v bitvě, tělo nenalezeno§ 705, 47

smrt krále pádem s hradeb, potkala roku 534+ v Tolbiaku/Zülpich v NRW durynského krále Hermenefreda/Herminafrieda, kam byl k jednáním pozván Merovejcem Theuderichem I. Kronikář Gregorius z Tours nevěděl, kdo to ve tmě na procházejícího se krále spáchal, ale Frank Theuderich v tom prý jistě měl prsty (není v CSD).

smrt, zatlučením stanového kolíku kladivem skrze spánek§ 1256

smrt, po pádu želvy§ 456  


Smyrna, m. v Iónii, dočasně s jménem Eurydikeia, Antigoneia a Lýsimacheia, čteno Zmyrna, dn. İzmir v TR§ 1074, 1000, 986, 716, 650, 617, 550, 360, 350, 321, 301, 263, 246, 242, 218, 190, 197, 196, 189, 155, 150, 138, 130, 129, 105, 101, 100, 88, 86, 78, 68, 50, 44, 43-, 14+, 22+, 70+, 85+, 90+, 129+, 139+, 144+, 176+, 200+, 360+       
Původně leležská lokalita byla kolem roku 1000 kolonisována Aioly. Kolem roku 850 měla cihlovou hradbu a asi pět set domů; jsou to zatím nejstarší odkryté zbytky hellénských městských domů. Smyrna měla tehdy asi dva tisíce obyvatel v hradbách a asi tisíc v okolí, jak odhadují archeologové. Po lýdské okupaci Gýgově byla S. přestavěna do pravoúhlých ulic a je to zřejmě důkaz, že města měla šachovnicovou podobu už v sedmém století. Tur. jméno povstalo z řec. obratu "eis Smyrnán" vysloveno "is Zmyrna", srov. stejný přístup jako u "is tán polin". 

Smyros z Athén§ arch. 500

Snedžemibré Nechthanebhé§ = Nektanebis

Sneferka, Snefer-ka alias Nefersieka, Neferseka/Nefer-se-ka, k. První eg. dyn.§ 2900

 

Sneferu, Seneferu, Snofru, Hor Neb-maat, k. Čtvrté eg. dyn.§ 2667, 2613, 2589, 2333, 1998, 1379      

sněm§ viz ekklésiá a komicie

sníh, rekordní kalamita§ 499, 400, 182, 180  

sny, snopravectví, výklad snů, věštění podle snů, snáře: Výklad snů, věštění podle snů, patří mezi nejstarší „discipliny“ umění či vědy o budoucnosti, které se obecně říká věštění. Výklad náznaků dějů budoucích pracující se statistickými démografickými a ekonomickými údaji se dnes nazývá futurologie, resp. prognostika. Je to poslední stadium starého vykladačství. Také futurologie má stejnou slabinu jako výklady věštců: výklad budoucnosti a budoucího jevu často není shodný.

Výklad snů neboli oneirologie, oneirokritika, oneiromantie jako součást mantiky, tzn. věštění, dosáhl u Hellénů stadia, kam se předtím starší kultury nedostaly, totiž do stavu vědeckého popisu celé discipliny. Za původce odkrývání budoucnosti pokládali Helléni perské magy Zarathuštru a Ostana/Osthana, který doprovázel Xerxa na jeho tažení do Égeidy; byl prý i další Ostanés, který se připojil k Alexandrově indické armádě (= Austanés, viz rok 327?). Srov. též pod magie a magové. 

Z historicky známých věštců (oneirokrítes, lat. onírocrités n. somniórum coniector/interprés) vynikali: Aristandros z Telméssu byl osobním vykladačem snů Filippa II. a jeho syna Alexandra, kterého doprovázel na celém asijském tažení. Jeho mladší současník Archeláos Egyptský se jako první z Hellénů snopravectvím zaobíral literárně, a to v básni „Zvláštnosti přírody“. Systematicky řazené oneirologické příručky známe především od pozdějších autorů, dochoval se však pouze Snář Artemidóra z Efesu z doby císaře Marka Aurelia, viz rok 150+. Arabský překlad Artemidóra pod názvem Kitáb tabír ar-rujá byl významnou inspirací snáře Muhammada ibn Sírína z Basry (653-728).

Autory jiných snářů/peri oneirón byli v druhé polovině prvního století n. l. astrolog Antipatros, lékař Apollónidés Kyperský, Apollónios z Attaleie, Artemón z Mílétu, Filochoros, Foibos z Antiocheie, Níkostratos z Efesu, nebo vykladač symboliky čísel a filosof Panyasis z Halikarnássu zvaný mladší, srov. rok 460. V neznámé době složil výklady snů o nejméně třech knihách Geminos z Tyru, jistý Astrampsychos, autor též knihy o léčbě oslů. Jistý Helenos sepsal příručku o věštění z dlaně/cheiroskopikon oiónisma (oión. je přitom označení pro ptakopravectví). 
Z egyptských vzorů je nejstarší snář z 19. dynastie, papyrus Chester Beaty iii., dochované jsou zlomky klínopisných snářů, srov. rok 1304. Ekstatické formy věštění nebyly populární v Egyptě, ale ve Foiníkii a Anatolii a zřejmě tudy se do staly k Thrákům a místně k Hellénům, viz pod věštírny.

Mimo sny věštěno ze všeho možného, srov. pod věštění. Věštění ze sekery, axinomantie, probíhalo podle jejího pohnutí při zatnutí do kůlu: viníkem byl ten, při vyslovení jehož jména se zachvěla. Nekyomanteia či nekromanteia se dovolávala mrtvých. Podle obličeje věštili léta příští metóposkopové (metópomantie), budoucnost přibližovali dokonce sýropravci/týromanteis

sňatek, svatba, manželství, s vdovou po příbuzném§ viz vdova
sňatek, s tetou§ 344, 95
sňatek, se sestrou§ 424 (v Persii), 353, 351, 344, 296 (poprve mezi Hellény), 279 (s nevlast. dcerou a sestrou současně), 276, 272, 211, 196 (vdaná za tři bratry), 176, 172, 164, 162, 145, 142, 116, 115, 112, 111, 102, 80, 51, 47

Pozoruhodným způsobem, jak se v Indii traduje, zchladil žhavost sourozenecké lásky mugalský šáh Akbar I. (zemřel 1605). Jeho syn a nástupce Salím alias Džahángír (zemřel roku 1627) se zamiloval do své sestry. Otec ho donutil pít sestřino mléko, aby získal dojem, že je jako od jeho matky a upomenul ho na tabu ve vztazích. Zřejmě se tak stalo před Džahángírovým sňatkem s Núr Džahánou, která za narkotického alkoholíka v podstatě vládla; srov. o něm v heslu Arabové. 

sňatek, s dcerou§ 80
sňatek, s vlastní matkou§ 3
sňatek, s nevlastní matkou§ 80
sňatek se sestřenicí§ 268
sňatek s příbuzným z donucení§ 241
sňatek, hromadný vojenský, hromadná svatba v Súsách, největší§ 324
sňatek, správný věk muže a ženy§ viz ženy
sňatek, svatý§ viz pod hieros gamos
sňatek muže s mužem§ 64+

sňatkové kanceláře starý svět neznal. První zřejmě otevřel 29. září 1650 v Londýně na Threadneedle Street Henry Robinson. Prvním zákazníkem jeho Office of Addresses & Encounters byl sir John Dimly, lord of Manor & Henry Castle (sic!), který chtěl, aby mu vyhledal (jakoukoli) ženu s majetkem nejméně tří set guinejí.