Miliardy na kolečkách

Roku 1987 začali lidé ze Stasi intensivně myslet na zadní kolečka. Nejdůležitějšími v tomto druhu podnikání byli ve východním Německu plk. Alexander Schalck-Golodkowski (75) a náměstkyně ministra financí Herta Königová. 
Prostřednictvím společnosti Komerční koordinace (KoKo; založena 1966) náležející formálně pod správu ministerstva zahraničního obchodu obhospodařovali zahraniční majetky SED, z nichž začali pro partajní a policejní kádry tvořit záchrannou síť firem a kont na západě. 
Podobně postupovali vysocí důstojníci KGB, poněvadž nevěřili ve zdar perestrojky. Převáděli majetek KGB na nepřátelský západ a používali k tomu triku s převoditelným rublem. Některé firmy v Sovětském svazu totiž mohly levně nakupovat dolary a pak je s obrovským ziskem prodávat (v „socialismu“ fungovaly státem diktované směnné kursy).
Zachraň, co můžeš

Majetek východoněmeckých estébáků opatrovala v Rakousku přes firmu Novum Rudolfina Steindlingová známé jako Rote Fini. Distribuovala peníze z DDR po celém světě od Tchaj-wanu po Israel a Spojené státy. 
Podobně spolupracoval s DDR vídeňský obchodník Martin Schlaff, který se specialisoval na obchody s komunistickým východem. Opatřoval soudruhům embargované technologie a techniku, například počítače. 
V novém století se objeví jako jeden z lidí, který podniká s plynem Gazpromu...
Roku 1990 neviděl Platov-Putin svou agenturní budoucnost růžově. Agent Vladimir Usolcev ve své knize tvrdil, že celý systém KGB se hroutil. Obklopen transfery obrovských částek dokonce prohlašoval, že se vrátí do rodného Leningradu a že bude dělat taxikáře. 
Tak špatně neskončil a zřejmě to ani nemyslel před svými přáteli tehdy vážně. Zakrátko se totiž ve městě na Něvě objevil jako pravá ruka starosty – pravděpodobně jako důstojník se zvláštními úkoly. 
Kohlova vláda zametla všechna ruská negativa okupační správy východního Německa pod koberec. Dnes už nikdo účetně nedá dohromady, kolik přesně stálo spojení obou německých států, kolik odsun ruské armády, kam zmizely mnohamiliardové finanční částky na nová sídliště pro ruské vojáky doma, o obchodech ruského důstojnického světa s podsvětím apod.

Peníze stále živé
Podle odhadu německých pramenů zašantročila jenom Stasi na deset miliard eur ze svého, partajního a státního majetku DDR, než se konspirativně rozpustila. Dosud vyšetřovatelé nalezli dvě miliardy.
Později dala Spolková tajná služba (BND) pátrat po tajných účtech Stasi v Lucembursku prostřednictvím jisté najaté firmy. Zjistilo se mimo jiné, že na praní peněz původem ze zaniklé DDR se podílela významně i banka Menatep, kterou Michail Chodorkovskij založil už roku 1988 (sic!), v letech 1993-2006 podílník pověstného ropného Jukosu. 
Znalosti o části toku peněz předal roku 2003 kancléř Gerhard Schröder presidentovi Putinovi. Chodorkovskij a jeho věrný obchodní přítel Platon Lebeděv byli brzy na to zatčeni a obviněni z megamalversace a daňových úniků. 
Lze pouze spekulovat, zda tím Schröder pomohl Putinovi také zničit vazby oligarchů na Spojené státy a snahu amerických olejářů pootevřít síně se sibiřskými energetickými poklady. 
Půjdeme-li v úvaze ještě dále, zdá se, že za Schrödera, jak také prokazuje jeho odpor k válce v Iráku, se Německo poprvé dostalo jinam, než jak by si představoval washingtonský protektor. 
Doma z fronty
Kancléř-sjednotitel Helmut Kohl (dnes 77) vzpomíná, že pouze díky Michailu Gorbačovovi (76) nezasáhly ve dnech kolem pádu berlínské zdi 9. listopadu 1989 ve východním Německu sovětské tanky. KGB a „ostří hoši“ z vedení SED totiž denuncovali v Kremlu, že se v Německu chystají útoky na sovětská kasárna. 
V telefonickém rozhovoru to Kohl Gorbačovovi vymluvil, protože to byly smyšlenosti. Co s tím měl společného resident Putin a jeho další přátelé ve výkonu služby v DDR, se zřejmě už také nikdy nedozvíme. 
Také zůstane skryto, jaká byla Putinova role při sjednocování Německa, které se s různou intensitou připravovalo v politických špičkách obou německých států, Moskvy a Američanů od začátku osmdesátých let. 
Jsou-li pravdivé skutečnosti odhalené berlínským publicistou Ferdinandem Krohem, musel spíše poslouchat nadřízené a tudíž desinformačně pracovat proti pádu berlínské zdi (viz minulý díl). 
Z drážďanského pobytu měl Putin mnoho známých nejen ve východoněmecké tajné službě, ale také mezi lidmi z Německa, Švýcarska a Rakouska, kteří bývali s dederonským režimem v obchodním styku. Později řadu kontaktů obnovil.

exkurs: Kohl a jeho sjednocování Německa
V říjnu 1986 upozornil president Ronald Reagan při setkání v Reykjavíku Michaila Gorbačova mimo jiné na to, že Spojené státy vydávají na zbrojení 35 procent rozpočtu, ale Sovětský svaz osmdesát. Reagan argumentoval promítáním filmu o vojenské převaze Spojených států.
Komunisté v Moskvě a jinde tohle věděli už řadu měsíců. Teď poznali, že svou převahu znají i Američané. Začali hledat cesty, jak se uchovat při moci a jak porážku ideologicky svým poddaným vylíčit. 
Putin v Německu měl příležitost pozorovat přerod kancléře Helmuta Kohla z odpůrce sjednocení v osobu, který se dává slavit jako kancléř-sjednotitel.Ppoprvé se o sovětské nabídce na sjednocení země hovořilo na západě Německa v souvislosti s provokativními tak zvanými Stalinovými nótami roku 1952. Kancléř Konrad Adenauer ruskou nabídku odmítl a bylo mu to oposicí předhazováno ještě v lednu 1958. 
Nověji se v bundestagu o sjednocení mluvilo v roce 1987, ale Kohl a CDU opět jakoukoli zvláštní, neutrální cestu Německa nepřipustili. 
Tehdy se objevil návrh na odkoupení DDR za sto miliard marek (zhruba padesát miliard eur). Východoněmecký vůdce Erich Honecker (zemřel roku 1994 na útěku před obviněním ze zneužití moci a z vlastizrady v Chile) byl ochoten jednat o částce osmdesát miliard a k jednání byl v podstatě svolný i Gorbačov, poněvadž ruská politika od konce války nikdy, ani za Stalina, rozdělení země nefandila. 
K jednání nedošlo a Kohlovo vládu a Spolkovou republiku to po roce 1990 přišlo na více než bilion eur, tedy asi dva biliony marek. Jak z dokumentů dokazuje autor knihy Manévry zvratu Ferdinand Kroh, sjednocení Německa nebylo záležitostí lidu, ani náhodné konstelace, ale důsledkem dlouhých jednání a příprav, v nichž ale (západo)německá strana nebyla příliš aktivní: motorem na západě byli Američané a Reagan. 
CIA jednalo s KGB o možnosti jednoho německého státu od osmdesátých let, ještě za afghánské války. Brežněvova doktrína o jediné pravdě mezi sovětskými spojenci – té ruské, byla roku 1986 nahrazena Gorbačovovou, jíž se později říkalo Sinatrova (I did It My Way), kterou světu presentoval poslední sovětský vůdce v listopadu 1988 v OSN.
V Rusku byl zřejmě nejstarším ideologem „zvratu“ mezi komunisty od roku 1979 historik-akademik Vjačeslav Dašičev (82), jednatel akademického spolku Zvezda. Agonii ideologie vývozu revoluce prodloužil roku 1982 Andropov. Přesto také trval na rozdělení Německa. 
Helmut Kohl ještě koncem roku 1988 tvrdil, že německá otázka potrvá roky a ani ho nerozhýbaly přípravy na volby v Polsku a stříhání hraničních drátů v Maďarsku (obě události: červen 1989), George Bush starší hovořil už v květnu 1989 o jednotě Německa. 
V Bonnu dělali, jako když neslyší. Přitom věděli, že DDR nebude moci po roce 1990 dostát svým mezinárodním platebním závazkům a že její existence je v postatě ukončena. 
Hluší byli také v září 1987, kdy Honecker navštívil své rodné Sársko. Prohlásil tehdy, že si umí představit vnitroněmecké hranice na způsob hranic mezi DDR a Polskem, čili v podstatě otevřené.

Kapitalismus z Alp

Taxikářem se Putin opravdu stát nemusel, jak ve zlých časech hroutící se sovětské moci v Německu plánoval. Co dělal po návratu do rodného Leningradu bezprostředně po odvolání z drážďanské mise, není známo. 
Práci a obživu však měl: až do srpna 1991 byl v řadách KGB a nepochybně měl nějaké „takové“ úkoly i doma. 
Občansky se však ještě roku 1990 stal asistentem rektora Leningradské státní university s pověřením přes zahraniční styky. Po novém roce se stal poradcem starosty města. 
Jeho bývalý vysokoškolský učitel, známý ruský právník a spoluautor nové ruské ústavy Anatolij Sobčak (viz TÝDEN 5/08), se roku v červnu 1991 stal prvním přímo voleným starostou města, jemuž po současném referendu o přejmenování vrátil jeho původní název Sankt-Petěrburg (v letech 1914-1924 se jmenovalo Petrograd, pak Leningrad). 
Svého poradce Vladimira Putina jmenoval předsedou zahraničního výboru magistrátu a roku 1994 jedním ze dvou místostarostů. Druhým byl Vladimir Jakovlev (dnes 63), Sobčakovův nástupce. 
V nových vodách
Na radnici města Petra Velikého poznal Putin zbývající skupinu lidí, jimiž se později v Kremlu obklopil. Nejvíce se však spolehl na kolegy ve zbrani, muže, kteří sloužili v leningradském oddělení KGB a většinou z města i pocházeli. 
Dnes jejich mluva a zvyklosti dráždí mnoho rodilých Moskvanů, poněvadž v nich vidí gang přivadrovalců. 
20. srpna 1991 opustil Putin formálně řady KGB. Bylo to v den protigorbačovského puče, který mimo jiné vyděsil i lidi ve východní Evropě. Rychle bylo po všem a hrdinou okamžiku se stal Boris Jelcin, tehdy president Ruska ještě jako sovětské svazové republiky. 
Mladší důstojníci KGB vyjadřovali nespokojenost s tak zbabraným pučem, za nímž mimo jiné stál jejich nejvyšší nadřízený generál Vladimir Krjučkov (viz TÝDEN 6/08). 
V ruské politice neměl Putin zpočátku příliš jasno. Sympatisoval s hnutím nejdéle sloužícího „novoruského“ premiéra Viktora Černomyrdina (1992-1998) Náš dům Rusko a roku 1995 se jako manažer ne moc úspěšně podílel na jeho volební kampani do dumy. 
Partaji se říkávalo strana oligarchů a dostala jen deset procent hlasů; od roku 1999 je součástí Putinova Jediného Ruska.
Komunistický kádr Černomyrdin má o dnešní režim velké zásluhy: zřizoval Gazprom, uchránil před nájezdy oligarchů a poskytl firmu tajným policistům za základnu. Dnes je miliardářem, má 69 let a od roku 2001 je velvyslancem v Kyjevě. Poslal ho tam... Putin. 
Bizněsmen Putin
Roku 1996 Sobčak prohrál v magistrátních volbách o jediné procento hlasů se svým zástupcem Jakovlevem (o Sobčakově osudu viz TÝDEN 5/08). Putin odešel ze Sankt-Petěrburgu a začala jeho veliká kariéra v srdci Ruska, v moskevském Kremlu. 
Byl totiž na baltské radnici bez práce, ale s Jakovlevem to nijak nesouviselo. Když totiž skončil roku 2003 se starostováním, udělal ho president Putin zvláštním pověřencem pro oblast jižního Ruska a v letech 2004-2007 byl ve Fradkovově vládě ministrem pro regionální rozvoj.
Do Moskvy Putina ho povolal liberální ekonom a jelcinovský reformátor Anatolij Čubajs (52), který od července 1996 do března 1997 řídil Jelcinovu presidentskou kancelář (viz TÝDEN 3/08). Opatřil mu místo ve správě kanceláře, kam nastoupil v srpnu 1996. Na taxikářskou licenci ani tentokrát nedošlo...
Kromě místostarostování v Sankt-Petěrburgu byl Putin v devadesátých letech členem řady radničních institucí a velmi často jezdíval služebně do Německa. Ne všichni budoucího pána Rusi na radnici milovali. Roku 1996 byl dokonce vyšetřován kontrolní komisí města za špatně vedenou funkci. 
Udělil povolení s podhodnocenými cenami na export neželezných kovů v hodnotě 93 milionů dolarů, za něž se měly dovést do města potraviny („potravinová aféra“). To se nestalo a komise doporučila jeho odvolání. Nebyla však vyslyšena.
Před dalším vyšetřováním skandálu a před zatčením ho prý tehdy zachránil o třináct let mladší právník a absolvent stejné fakulty. Jeho jméno? Dmitrij Medveděv (viz TÝDEN 1/08)... 
Temné obchody
Putin podnikal po roce 1990 i privátně. Od roku 1992 byl v dozorčí radě německé společnosti St. Petersburg Immobilien und Beteiligungen AG (SPAG) se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem. 
Její tehdejší společníky a jejich vazbu na tzv. tambovskou mafii pašující z Německa kradené vozy a v opačném směru drogy a prostituci roky vyšetřuje Spolkový kriminální úřad (BKA). 
Za šéfa tambovské mafie je pokládán jistý Vladimir Kumarin alias Barsukov, který byl ještě nedávno formálně asistentem poslance, žurnalisty, filmaře, chovatele koní a televisní hvězdy Alexandra Něvzorova (49). 
Kumarin začínal koncem osmdesátých let v Leningradu jako pouliční prodavač baseballových čepic, chlebíčků, květin a jeansů. 
Reportérovi Spiegelu se před čtyřmi roky chlubil, že Putina zná odjakživa, ale o obchodech s firmou SPAG mluvit nechtěl. Když Sankt-Petěrburg roku 2003 slavil 300. výročí založení (a o tři roky později se tu konal summit G-8, jehož je Rusko plnohodnotným členem od roku 1997), měl prý dohodu s ruským presidentem, aby zajistil v ulicích a okolí města klid. 
Ať už byly kontakty Putina s podsvětím obchodujícím mimo jiné také s ropou jakékoli, generální prokurátor Jurij Čajka dal v srpnu 2007 Kumarina zatknout a obvinil ho z banditismu a organisování zločinecké skupiny.
Podle mnichovského magazínu Focus vše ukazuje na Putinovu spoluúčast při masivním praní peněz přes účty v jednom alpském daňovém ráji. Jeden z jednatelů SPAG byl také obviněn z praní peněz ve Spojených státech. 
Jak časopis poznamenává, je těžké v pohybu peněz něco dokazovat a současnému ruskému presidentovi už vůbec ne: jeho kancelář nikdy na dotazy redakce neodpověděla. 
Pozemkové spekulace
Focus však tvrdí, že cesta k ruskému kapitalismu vedla přes lichtenštejnské účty, které spravoval jednatel SPAG Rudolf Ritter („Generalkonsul“), jehož bratr býval v knížectví ministrem financí.
Banky v panství Lichtenštejnů jsou světově vyhlášeny jako spolehlivé úložiště a překladiště peněz. V devadesátých letech se o ně vážně i nevážně zajímali vyšetřovatelé řady skandálů z mnoha policejních sborů (mimo jiné černé fondy CDU roku 1999).
Od roku 2006 má Spolková zpravodajská služba (BND) k disposici velkou část databáze zahraničních klientů knížecí banky LGT, mimo jiné s údaji o bohatých Rusech. Němci údaje poskytli mimo jiné britským a americkým daňovým úřadům. 
Tím, zda jsou mezi údaji také jména „nadací“ Putina nebo jeho lidí, se BND nijak nechlubí (srov. TÝDEN 8/08). 
Podle Focusu převzala delikátní aktivity SPAG firmička Internexco GmbH., ale o jejím spojení s Kremlem se nelze ničeho dozvědět. Jeden ze svědků v případu SPAG dokonce vypověděl, že firma nakoupila v St. Petěrburgu pozemek, který pak vlastnily Ljudmila Putinová a další tři manželky petrohradských potentátů.
Manželé Putinovi si pořídili roku 1992 na východním břehu Komsomolského jezera (autentický název) u Sankt-Petěrburgu daču, jak Rusové říkají svým weekendovým chatám, domečkům a někdy i hradům na venkově. Roku 1996 vyhořela a kromě toho, že se pak definitivně dal na pravoslavnou víru křesťanskou, Putin se svými sousedy založil družstvo Ozero, do něhož spojili své pozemky (srov. TÝDEN 2/08). 
Mezi sousedy byl jistý Vladimir Smirnov, který podle zjištění Focusu patřil mezi zakladatele SPAG a měl obchodní kontakty s předpokládaným šéfem tambovské mafie Kumarinem alias Barsukovem. 
Jiným sousedem a vrstevníkem byl Vladimir Jakunin, dnes šéf ruských železnic a předtím člověk z leningradské KGB, nebo Jurij Kovalčuk, dnes ředitel Rossia Bank. 
Poslanec Ivan Rybkin (62), předseda dumy v letech 1994-1996 a předseda bezpečnostní rady v letech 1996-1998, který se roku 2004 pokoušel o presidentský úřad, tehdy tvrdil, že Putin je zadobře s Leningraďanem a důstojníkem KGB Gennadijem Timčenkem, který je též finským občanem a ve Švýcarsku údajně vlastní firmu Gunvor obchodující ropou (o Putinových cestách do Finska viz 6/08). 
Poslanec říká, že džudista Timčenko ovládá Surgutněftěgaz a že drží třicet procent Rosněfti a podíl v Gazpromu. Prý pro Putina, jak v poslední době připomínají lidé z druhé strany kremelských zdí (viz TÝDEN 2/08).

Moskevské finále

V Moskvě se na přelomu let 1996 a 1997 schylovalo ke katastrofě. V zemi panoval chaos a nikoli president silné ruky, ale vůle skupin privatisačních zbohatlíků, kteří byli na koni. Složili se na volební kampaň Borise Jelcina, který jim dával jistotu, že nebude s ničím hýbat, a hlavně ne s nimi.
Lidé jako Putin stojící ve službách státu, viděli v Jelcinovi sovětskou vrchnost. Stejně jako řada jiných komunistických aparátčíků zaniklého socialistického bloku, i Jelcin chtěl radikálně liberální reformy státně dirigovaného hospodářství. 
V lednu 1992 uvolnil ceny nejen potravin a při raketovém nárůstu životních nákladů a zoufale nízké platební disciplíně zaměstnavatelů přišli desítky milionů Rusů o své úspory. O rok později se v říjnu zbavil parlamentní oposice, která obsadila Bílý dům, tehdy sídlo sněmovny. 
Dal do ní střílet tanky a během pokusu o převrat, kdy Rusko mělo dva presidenty a stálo na pokraji občanské války, zemřelo nejméně na dvě stě lidí („druhá říjnová revoluce“; viz TÝDEN 3/08).
V letech 1994-1996 neuspěla armáda ve válce s Čečenci, za níž zemřelo osmdesát tisíc lidí; byla to první prohra ruské armády od dob občanské války. Jelcina nebylo mnohdy vidět řadu měsíců a Rusům se stal symbolem nevypočitatelnosti a neschopnosti. 
Dostal pět bypassů a ve světě byl karikován jako opilý ruský medvídek, kterého už není se proč bát (viz TÝDEN 18/07). Rozvrat a ožebračení Rusů dovršila finanční krise roku 1998, když byl uvolněn kurs rublu (viz TÝDEN 3/08).
Kremelská školení
Putin postupoval v kremelských sférách relativně rychle. Začínal v srpnu 1996 jako zástupce šéfa kanceláře správy presidentského majetku vedené Pavlem Borodinem (61). Mužem, který zná tajemství finančních machinací Jelcinova klanu a ví, co všechno obnášela mezinárodní aféra Mabetex, při níž zmizely 492 miliony dolarů (viz TÝDEN 37/99, 32/00 a 47/05). 
Putin ho roku 2000 pověřil funkcí státního tajemníka řídícího podivný státní útvar jménem Svaz Ruska a Běloruska; formálně existuje dodnes. Borodin byl roku 2001 ve Spojených státech v souvislosti s aférou Mabetex zatčen a vydán ke stíhání do Švýcarska, kde byl odsouzen k pokutě tří set tisíc franků, ale tajemníkem největšího konfederativního státu planety je nadále. 
Kausou se do roku 1999 zabývala švýcarská prokurátorka Carla Del Ponte, která loni o silvestra skončila s funkcí hlavní vyšetřovatelky mezinárodního soudu nad zločiny spáchanými v bývalé Jugoslávii (ICTY) a stala se velvyslankyní Konfederovaných v Argentině. 
Borodinovým nástupcem se stal Vladimir Kožin (49), Putinův známý ze Sankt-Petěrburgu, kde měl na starosti kontrolu firem se zahraniční účastí. 
Kosovarská stopa
Putin měl od léta roku 1996 na starosti zahraniční majetek kanceláře presidenta Ruské federace odhadovaný na tři sta miliard dolarů z celkových asi 650 miliard. 
Šéf kremelské hospodářské správy (Upravljenije dělami presiděnta) je pánem nad rozsáhlým impériem průmyslových podniků, nemovitostí, hotelových komplexů, loveckých objektů, stavebních firem, lodí, letišť a letadel. 
Kremelský majordomus zaměstnává asi šedesát tisíc lidí, z toho 350 v Kremlu. Bohatství povstalo roku 1917 ze znárodněného majetku carského. 
Kosovarec Behgjet Isa Pacolli (56) sídlící v italské části Švýcarska, jehož renovační firma Mabetex, součást Mabetex Group, byla tak blízko kremelských tajností, neposloužil Jelcinově rodině jen jako převodník majetku do ciziny, jak se soudívá (viz TÝDEN 47/05). 
Možným důsledkem jeho jistého vlivu mohlo být například i to, že za kosovské války se Rusko nijak výrazně neangažovalo prosrbsky, ani když NATO na jaře 1999 bombardovalo Bělehrad (o Jelcinově sporu s tehdejším premiérem Primakovem bude ještě zmínka). 
Kousek od vrcholu
Jelcin Putina po několika měsících povýšil a jmenoval ho v březnu 1997 zástupcem hlavy celého teamu presidentské kanceláře, kterým se právě stal Valentin Jumašev (a byl jím do prosince 1998). V květnu 1998 se stal prvním Jumaševovým zástupcem pověřeným otázkami regionální zprávy. 
Byl to zajímavý skok kupředu, protože nahradil Viktoriji Mitinovou, přítelkyni Jelcinovy dcery Taťjany Ďjačenkové (nyní Jumaševové), o níž se traduje, že byla šedou eminencí života Kremlu.
Putina stále nikdo neznal a ani zdaleka nebyl Jelcinovým korunním princem. Někdy v této době mizely v nenávratnu šance Borise Němcova (48), slavného svými reformami v Nižném Novgorodu (dříve Gorkij). Roku 1993 reformátor prý oslnil Margaretu Thatcherovou při návštěvě města. Rusy liberalismus oslňoval výrazně méně a jeho Strana pravicových sil založená roku 1999 v dumě zastoupena není. 
25. července 1998 se z Jelcinova rozhodnutí Putin stal šéfem FSB a Sergej Ivanov jeho zástupcem. Po sedmi letech „obskurních“ povolání kdesi po magistrátech a jakéhosi obchodování konečně správná práce pro správné muže: zpět ve Výboru státní bezpečnosti, Komitětu gosudarstvennoj bezopasnosti (KGB), který se od roku 1991 jmenuje Federální bezpečnostní služba, Feděralnaja služba bezopasnosti, FSB. 
Prohlásil tehdy, že se vrací tam, kam patří. Tedy mezi strávníky ústřední kantýny v Lubjance (viz TÝDEN 4/08). Svět stále ještě neviděl, jak nad Rusí vychází velká hvězda. 
Při správě presidentského majetku měl Putin čas na vylepšení svého „cévéčka“. Tituly se nosí všude na východě a po rakouském vzoru jsou jimi posedlí i Rusové. Putinovu doktorátu z ekonomiky (v roce 1975 dokončil občanské právo) však vůbec nesluší příběh s disertační prací z července 1997 na Báňském institutu v St. Petěrburgu. 
Spis Strategie plánování regionálních zdrojů v období utváření tržních vztahů prý nebyl vůbec původní a šestnáct ze dvaceti stránek bylo převzato z jedné starší práce jistých dvou amerických profesorů. 
Autor Putin
Putin se v loňském prosincovém rozhovoru pro americký žurnál Time pochlubil, že jeho vztah k tržní ekonomice byl vždy kladný a že „nemusíte být expert, abyste pochopil, že tržní ekonomika má před plánovanou velké výhody“. Vyškolený marxista prý o tom psal ve své disertační práci pro získání PhD., jak Timu řekl, ale o okolnostech vzniku spisu nehovořil a ani nebyl tázán. 
Posedlost akademickými tituly se v dumě projevila tím, že více než polovina poslanců měla titul. V dnešní páté dumě je ze 450 poslanců 440 vysokoškoláků, z toho jeden ještě studuje a deset zákonodárců jsou středoškoláci. 
Kolují však zlomyslné řeči o tom, kolik stojí pořízení disertace a v novinách se objevují nabídky na jejich sepsání. 
Putin vydal ještě jednu knihu. S Alexejem Levickým a Vasilijem Šestakovem se spoluautorem knihy Džudo: historie, teorie, praxe, což nepochybně plagiát nebude a roku 2004 vyšla v anglickém překladu. 
Putin býval za mlada mistrem Leningradu, vlastní šestý dan a je „mistr sportu“ džuda a samba. Sportovat začal roku 1971 a je zachována fotografie, jak metá k zemi školitele. Dodnes, jak prozradil v Time, se ráno dvě hodiny denně věnuje sportu; pokud mu to pracovní režim dovolí.
Den před vánocemi při otevírání továrny japonské automobilky Toyoty u Sankt-Petěrburgu Putin oznámil, že vydá se slavným džudistou Jasuhirou Jamašitou (50) instruktážní DVD s příručkou, kde oba na sobě předvádějí taje tohoto bojového umění. 
Džudista Šestakov (54) nezapadl. Od letošního února předsedá dozorčí radě Národního informačního centra a za partaj Spravedlivé Rusko je i v dumě.

exkurs: V Jelcinových službách
Vedle podivné disertační práce kremelského úředníka Putina je neméně nechutný příběh generálního prokurátora Jurije Skuratova (56), který Putina „proslavil“ za jeho úřadování ve FSB. 
Vladimir Putin byl vedle svého funkce hlavy tajných služeb od března 1999 také předsedou Bezpečnostní rady Ruské federace, poradního orgánu presidenta Jelcina. Jeho základní povinností ve funkci tedy bylo chránit svého šéfa. 
Skuratov (v úřadu 1995-1999) to zřejmě myslel s potíráním korupce vážně, takže při vyšetřování podvodů v Aeroflotu do jeho hledáčku vklouzl i Kreml a jeho vládce Boris. Když nepomohly hrozby, došlo na osvědčené praktiky. Rusům bylo ve státem kontrolované televisi předloženo video, kde muž podobný Skuratovovi řádí v posteli se dvěma ženami. 
V dubnu 1999 uspořádal šéf FSB Putin a ministr vnitra Sergej Stěpašin (ze zákona Putinův nadřízený a sám ředitel FSB v letech 1994-1995) tiskovou konferenci. Podle Putina dospěli analytici FSB k závěru, že na kasetě je Skuratov a že obě ženy zaplatili jistí lidé vyšetřovaní z kriminálních zločinů. Skuratovův boj s korupcí skončil a Putin měl hezkou čárku.

Úkol splněn: Z Jelcina na Putina

Rok 1999 měl u Putinů strhující závěr. 9. srpna jmenoval Boris Jelcin ředitele tajné policie FSB Vladimira Putina předsedou vlády a 31. prosince svým nástupcem v Kremlu. Byl na konci svých sil a vzal, koho měl nejblíže a od koho dostal slib bezpečnosti a beztrestnosti pro své nejbližší. 
V březnu 2000 byl Putin presidentem zvolen a poprvé přísahal 7. května. 
Na konci Jelcinovy vlády bylo Rusko v podstatě v bankrotu. Mávnutím kouzelného proutku se však tok peněz z ropy a plynu začal otáčet zpět do Ruska. Během druhého Putinova mandátu po roce 2004 vyskočily i ceny ostatních surovin, po nichž hladovějí mohutnící ekonomiky Číny a Indie. 
Jestliže kolem 11. září 2001 byla světová cena ropy na 27 dolarech za barel a pod třiceti byla v březnu 2003, když Bush roztočil šílenou iráckou ruletu, minulý týden překročila sto pět dolarů (v přepočtu na reálné ceny z roku 2003: 92 USD). 
Vyšla hvězda
Putinova jmenovací procedura byla v duchu kremelských šachových partií. Než Jelcin propustil ze svých služeb po třech měsících v úřadu předsedy vlády generála Sergeje Stěpašina (56), který v letech 1994-1995 řídil FSB a pak ministerstva spravedlnosti a vnitra, jmenoval Putina jedním ze tří vicepremiérů. 
Na Putinově kariéře je mimo jiné pozoruhodné to, že roku 1991 šel z KGB do „civilu“ jako plukovník. Všichni jeho soci v kremelské politice přitom byli generály. 
Stěpašin, jehož Jelcin až do tohoto okamžiku pokládal za svého nástupce, byl nepochybně muž na svém místě. Mezi Rusy se proslavil jednou ze svých diplomových prací, jejíž náročnost se skrývala za názvem Stranické vedení hasičských sborů v Leningradu v době velké vlastenecké války. Doktorát práv obhájil roku 1994 neméně originálním textem Teoretickoprávní aspekty zajištění obrany Ruské federace.
Několik hodin po Stěpašinově vyhazovu přišlo Putinovo jmenování. V zákulisí téhož dne Putin prý kývl i na nabídku, aby se ucházel o presidentské nástupnictví. 
Několik měsíců na to korunní princ provede tichý palácový převrat a neoblíbeného, silně opotřebovaného Jelcina pošle do pense.
Do té doby neznámý člověk z tajných služeb nastoupil proti tehdejším těžkým vahám ruské politiky Juriji Lužkovovi (71), moskevskému starostovi (je jím stále, ačkoli nikdy nebyl velkým straníkem, policistou či vojákem) a proti Jevgeniji Primakovovi (78), jednomu z nejpozoruhodnějších Rusů konce minulého století. 
Býval starším Putinovým kolegou v rozvědce. Pochází z Kyjeva, kde se narodil jako Jona Finkelstejn. Se židovstvím se rozloučil už v dětství. Studovaný arabista, novinář Pravdy a pozdější ředitel Orientálního ústavu v Moskvě udržoval jako agent KGB styky s libyjským diktátorem Muammarem Kaddáfím a s iráckým vládcem Saddámem Husajnem. 
Za Jelcina byl šéfem ruské rozvědky SVR (1991-1996), ministrem zahraničí (1996-1998) a předsedou vlády (září 1998-květen 1999). 
Primakov se ostře postavil za války o Kosovo roku 1999 proti Američanům, což neměl Jelcin v záměru. Kromě toho se ho kremelský pán osobně bál a rychle ho odvolal. Kolovala tehdy po světě průpovídka, že stejně rychle, jak střídá Clinton ženy, střídá Jelcin své premiéry (viz grafiku). 
Nové Rusko
Jednoho člověka z KGB Jelcin vyhodil oknem, druhého vpustil dveřmi. Ostatně Putin oba své protihráče brzy získal a Primakov mu dokonce dělal zahraničního poradce. 
Putin v premiérském úřadu rychle zaujal změnou v přístupu k obnovené čečenské válce, jak Jelcinovi slíbil, častými cestami na bojiště mezi vojáky, ale také tvrdými polními akcemi. 
Když nastupoval, vypukla v Dagestánu další vlna džihádu, kam se rozšířil z Čečny. Jeho hlavami byl Šamil Basajev a Jordánec Chattáb, afghánský mudžáhidovský veterán. Jejich cílem bylo vybudovat na Kavkazu jakousi federaci národních emirátů. 
Ruská tvrdost na Kavkazu se sice nelíbila ve světě, zato Rusům. V novinách se objevilo přízvisko „ruský Bruce Willis“. Putin slíbil, že bude čečenské povstalce (bojeviki) „masakrovat“ všude, i na záchodě. 
Putinova rozhodnost v křeslu ministerského předsedy Rusy uchvátila a jeho úspěch v parlamentních volbách v prosinci 1999 dal tušit, že on bude Jelcinovým nástupcem a ne Stěpašin. Ruská „blbá nálada“ mizela. 
Velký národ, který se rád chlubívá tím, že vymyslel od sirek po rakety úplně všechno, trpí soustavným komplexem méněcennosti ze Západu a vyžaduje utvrzování své velikosti. Putin našel recept: velká slova a gesta, temný kult pravoslaví a vzpomínky na sovětské časy, jimiž z vysoké politiky „vymetl“ i komunisty, tedy ty z Rusů, kteří se nijak „netransformovali“.
Aby měl parlamentní krytí, vybavili se Putin a jeho čekisté trpělivě budovanou politickou stranou. V dubnu 2001 spojili stranu Jurije Lužkova, Vladimira Jakovleva a Jevgenije Primakova Vlast – Celé Rusko (Otěčestvo – Vsja Rossija) a Jednotu (Jedinstvo) Sergeje Šojgu, jíž fandili Jelcin i kdysi Putin, ve stranu Jediného Ruska (Jedinaja Rossija) s medvědem ve znaku (viz poměr sil po prosincových volbách roku 1999 v TÝDNU 53/99). 
Do jejího čela posadili Borise Gryzlova (57), v letech 2001-2003 ministra vnitra a nyní předsedu dumy („Duma není místo pro diskusi, ale pro práci.“). 
Ve volbách roku 2003 dostala partaj, která má dnes podle svých údajů více než jeden a půl milionu členů, téměř čtyřicet procent hlasů. Ve volbách v prosinci 2007 získala téměř dvě třetiny hlasů.
Co se v mládí naučíš...
Od jara 2005 ji doplňuje mládežnický postkomsomolský útvar Naši, který dnes počítá s členskou základnou 120 tisíc lidí ve věku od 18 do 25 let. 
Svazáci některých jeho organisací jsou velmi agresivní vůči veškeré oposici a před loňskými volbami se dokonce jeden z vůdců rozhlasové stanici BBC „pochlubil“, že vyhrožují bizněsmenům, byzněsledi a jiným zbohatlíkům, aby jim platili chod svých oddílů. Svazáci proto dostali přezdívku Našisté. 
Z 84 guvernérů jsou dnes více než sedmdesát v Jediném Rusku a Putinova partaj společensky nahrazuje KSSS: Kdo chce dělat kariéru, musí k putinovců. Začne u Našich, kteří se původně jmenovali Mladá garda Jediného Ruska a kteří pořádají veřejná vyznání lásky k Putinovi. 
Dosud to byl jediný program obou spolků, modernisované verse bolševické státostrany a její komsomolské základny. Účast na akcích byla některými provinčními svazáckými organisacemi odměňována dvěma sty rubly (= 150 korun), nebo telefonními kartami. Kromě toho to dělá ve škole dobře... pro kádrový profil.

Vperjod, Rossija

V prosincovém rozhovoru pro americký žurnál Time Putin vzpomínal na svou první zahraniční cestu jako předseda vlády. President Jelcin ho poslal na Nový Zéland na summit států APEC. Po banketu ho u stolu oslovil president Bill Clinton: „Voloďo, navrhuji, abychom odešli společně.“ Ostatní politici udělali špalír a Voloďa s Billem šli ze dveří. 
Takový dojem měl tehdy neznámý Rus ze svého setkání s velkým Američanem. Spekuluje se o tom, jak moc se o Putinovo premiérské jmenování zasloužil Boris Berezovskij (62). Byl nejvlivnějším z oligarchů kolem Jelcina, který ale už roku 2000 utekl do Británie, kde o tři roky později získal pod jménem Platon Elenin politický asyl. 
Tímto skutkem a zároveň poskytnutím útočiště bývalému herci a bojovníku za nezávislost Čečny Achmedu Zakajevovi (51) se datuje začátek ochlazování v britsko-ruských vztazích. 
Koncem listopadu 2007 byl Berezovskij v nepřítomnosti odsouzen moskevským soudem k náhradě škod a na šest let vězení za zpronevěru prostředků firmy Aeroflot, kterou v devadesátých letech kontroloval. Vyšetřovatelé tvrdí, že leteckému přepravci ukradl 215 milionů rublů (8,83 milionů dolarů). 
Berezovského zásluhy
Je pozoruhodné, že Putin před deseti roky jako šéf tajné služby FSB a tajemník bezpečnostní rady pomohl dostat z úřadu generálního prokurátora Jurije Skuratova, který případ Aeroflotu vyšetřoval a nedal se zkorumpovat. Tehdy patřil Berezovskij mezi čelní opory Jelcinova klanu (viz TÝDEN 10/08). 
Některé prameny tvrdící, že se vyznají v kremelských chodbách, dokonce uvádějí, že se Berezovskij u Jelcina za Putina přimlouval, aby mu dal ve vysoké politice šanci a že to byl také on, kdo přemluvil Putina, aby nabídku přijal. 
Na podzim 2003 Berezovskij žurnálu Der Spiegel tvrdil, že Putina znal dobře od roku 1990. Prý ho byl čekista navštívit ve Švýcarsku a on sám byl za Putinovými na dovolené v jižní Francii (srov. TÝDEN 6/08). Potkával ho často v Moskvě a Sankt-Petěrburgu, mimo jiné jako součást Sobčakových delegací. 
Španělská policie monitorovala od roku 1999 do června 2000 pět Putinových návštěv v Berezovského vile na jihu Španělska. Oligarcha se tehdy zřejmě přesvědčil o tom, že Putin nebude jelcinovským miliardářům posluhovat a že je v politice nechce vidět. 
Jejich rozchod byl dokonalý: loni v létě Berezovskij v britském tisku vyzval k sesazení Putina. 
Sliby chyby
Putin nesliboval Jelcinovi jen ukončení války na Kavkazu. Slíbil, že zatočí s korupcí, zmenší bídu mezi Rusy a že posílí „občanskou“ společnost. S tímto programem byl ostatně zvolen v březnu 2000 druhým presidentem Ruské federace. 
Už v prvním roce vlády snížil daň z příjmu na jednotných třináct procent. Pozvolný nárůst cen ropy z 18,20 USD (1999) na 28,90 (2000) zastavil ekonomický propad. Ke slibům se ještě vrátíme.
Mediální průmysl vyráběl o novém vůdci seriály s pozitivními obrazy. Rusko bylo plné nevídaných záběrů: Putin v Alpách na lyžích, přetahování „pákou“ kdesi v Tatarstánu, president v tankistickém, leteckém, námořnickém... 
Do civilní správy umisťoval na rozhodující místa generály, admirály a plukovníky. Obnovil sovětskou hymnu na změněná slova Sergeje Michalkova (95), který psal libreto hymny už za Stalina. 
Putinovi neuškodil ani zánik ponorky Kursk v srpnu 2000, když na manévrech v Barentsově moři na palubě explodovalo torpédo a president pokračoval ve své černomořské dovolené. Zahynulo tehdy 118 námořníků a z velké části také z toho důvodu, že ruští velitelé odmítli rychlou pomoc ze západu. Putin pak provedl hluboké kádrové změny. 
Bylo znát, že úsilí o renesanci ruské moci bylo systematické. Před osmi roky prohlásil: „Buď bude Rusko silný stát, nebo nebude vůbec žádný; rozhodně ne takový, jako doposud.“ 
Všem se ulevilo, že skončil jelcinismus. Nového vůdce brzy obdivovali i pučisté z roku 1991. Maršál Dmitrij Jazov (84), kdysi ministr obrany Sovětského svazu, deset let po puči chválil, že lidé jako Berezovskij a Gusinskij „opustili“ zemi. 
Valentin Pavlov (zemřel před pěti roky), předposlední premiér sovětské vlády, vyzdvihoval, že ruská vláda dělá to, co se jemu nepodařilo za sovětských časů. 
Válka s oligarchy
Na Jelcinovu kleptokratickou rodinu ani jeho skupinu Putin nesáhl a oligarchové ještě roku 2000 v Kremlu slíbili, že si na prvním místě budou všímat vlasti, pak teprve zisků. 
Idyla soužití miliardářů s důstojníky tajné služby dlouho nevydržela. Někteří kremelskou dohodu dodrželi a jsou podnikatelskými magnáty dodnes. Jiní ale o službě vlasti měli jiné představy, neboť mluvili přímo o zavedení („obnově“) demokracie. 
Nová vláda si tedy vzala k ruce zákony o neoprávněném obohacování, korupci veřejných činitelů a o účetních podvodech: k jednomu z rysů putinismu patří soudnictví na objednávku. 
Výběr takové zákonnosti byl velmi selektivní. Z Ruska utekli ti, kteří se odmítli podřídit, kteří se nechtěli zbavit svých mediálních konglomerátů a kteří nechtěli přestat s politikou. Když ne do Británie (Berezovskij), tak nejčastěji do Israele (Gusinskij, Něvzlin). 
Nejbohatší z oligarchů a nejútočnější z nich, ropný magnát Michail Chodorkovský (zatčen v říjnu 2003), který se vyšvihl z komsomolského funkcionáře, byl v květnu 2005 zlomen soudně osmiletým žalářem. Další proces ho čeká. Putinovi dokonce kdysi vyhrožoval, že bude finančně podporovat protikremelskou oposici, aby se Rusko stalo demokratickým státem. 
Firmy Jukos, která byla roku 2004 oceněna na třicet miliard USD, nabyl Chodorkovskij za 110 milionů. Při uchování firmy by její odhadovaná cena stála nad 140 miliardami (viz TÝDEN 28/07).
Pravdu měl v tom, že celkem levně by v demokracii Jelcinova typu bez putinovců měl garantovány ropné majetky. Na stejnou „demokratickou“ garanci ale mysleli také Putinovi lidé a všude platí zásada „vyšší bere“.

exkurs: Povstalec Chodorkovskij
O tom, jak přišel ke svém majetku, řekl bývalý pokladník místní organisace komsomolu Chodorkovskij upřímně: „Okolnostmi, které nastaly, se tehdy akumulovaly jisté peněžní prostředky.“
Michail Chodorkovskij (44) začal velkou životní dráhu současně s Putinem. Každý jinak. Když zemřel 10. března 1985 Konstantin Černěnko, přišel do čela ÚV KSSS nejmladší člen presidia Michail Gorbačov. Studovaný chemik začal prodávat matrjošky s jeho podobou a pančovanou pálenku, opatřil si povolení na dovoz počítačů. 
Putin tehdy dorazil do Drážďan. Zatímco sháněl informace pro větší slávu sovětské moci v zahraničí, doma začínala perestrojka. Chodorkovskému už roku 1988 (!) bylo povoleno „založit“ banku Menatep (dnes Bankovskij cholding Trast). Své obchody a nákupy podílů na odstátňovaných podnicích kryl firmami na Kypru nebo Manu. 
S finanční skupinou Menatepu byla mimo jiné spojována aféra zmizení asi pěti miliard dolarů ruské půjčky od Mezinárodního měnového fondu. Figurovaly pak ve známé lucemburské aféře Clearstream (viz TÝDEN 19/06).
Roku 1996 s dalšími oligarchy zachránil volební vítězství opileckého Borise Jelcina, který směřoval k prohře s vůdcem komunistů Zjuganovem. Miliardáři zaplatili americké odborníky, novináře a media. Roky 1996-1999 byly velkou érou vlády oligarchů. 
Roku 2002 se stal jakýmsi mluvčím oligarchů a na rok 2003 měl nachystanou fusi své ropné firmy Jukosu se Sibněftí. Nová společnost by vlastnila těžební práva na třetinu ruské ropy. 
Na jaře 2003 si nejbohatší z Rusů a šestnáctý na světě naplánoval, že roku 2007 bude z velkého businessu unaven. Netušil, že v té době bude mít za sebou tři roky vězení na Sibiři.
Chodorkovského pád začal v únoru 2003. Veřejně obvinil Putinovy lidi Viktora Ivanova a Igora Sečina, že v převzetí firmy Severnaja Něfť společností Rosněfť měli osobní zájmy. Začal podporovat oposiční Jabloko, Stranu pravicových sil, ale také komunisty. 
Vyjednával s americkými investory, podepsal dohodu se státní čínskou petrolejářskou společností o stavbě ropovodu ze Sibiře do Číny, ve vedení firmy měl cizí státní příslušníky, do Menatepu přitékal zahraniční kapitál; to vše dráždilo novou kremelskou moc. 
Stačila jen kapička. Chodorkovskij věnoval knihovně amerického kongresu milion dolarů a v červenci 2003 jednal s americkým ministrem pro energetiku Spencerem Abrahamem. Konsultoval s lidmi z Carlyle Group a jejího okolí (James Baker, George Bush starší, John Major) a vyváděl peníze z Ruska do Menatep Group, pobočku na Gibraltaru. 
Zatčen byl 25. října 2003 na letišti v Novosibirsku a obviněn z podvodů a obrovských daňových úniků (údajně 2,8 miliard eur). 31. května 2005 byl v Moskvě odsouzen na devět let vězení. S ním jeho obchodní přítel Platon Lebeděv (viz TÝDEN 23/05).
O Jukos se „postaral“ stát v moci čekistů. Vznikl jako státní podnik roku 1993 spojením těžařské firmy Juganskněftěgaz se zpracovatelskou KujbyševněftěOrgSintěsa, kterou hluboko pod cenou prostřednictvím banky Menatep roku 1995 koupil Chodorkovskij. 
Po jeho zatčení bylo těžařské jádro Jukosu v prosinci 2004 z nařízení generálního prokurátora prapodivným způsobem vydraženo a připadlo státnímu koncernu Rosněfť. Zbytkový Jukos zanikl v platební neschopnosti. 
Izvestije tehdy o Chodorkovského konci napsaly, že v Rusku podruhé zemřel kapitalismus. V Krasnokamensku u Čity při čínských hranicích dnes muž, jehož majetek byl odhadnut na třináct miliard dolarů, šije rukavice a košile. Možná více než čekistická vrchnost mají však strach z jeho svobody lidé jako Něvzlin, kteří ho kdysi také okrádali.

exkurs: Zasloužil se o putinovštinu (I.)

Obvykle se soudí, že hlavní zásluhu o raketovém vzestupu Vladimíra Vladimíroviče Putina (VVP) osudově měl oligarcha Boris Berezovskij (+ 2013). Dva roky po jeho podivné smrti se o pochybnou slávu přihlásil Sergej Pugačov (tehdy 52), jiný z oligarchů a rovněž kremelským režimem proskribovaný. 

„Mezi námi nevládne žádná animosita,“ ujišťoval miliardářský psanec Pugačov, „nejsem disident, kritik režimu, aktivista politické oposice.“ Myslí si, že Putinovi někdo našeptává, aby nešťastného Pugačova zničil: „Setkal jsem se s ním roku 2013 v Amsterodamu a president mne ujistil, že neví, kdo je v Rusku proti Pugačovovi.“ Prý mu mám zavolat…

Jistěže se nic nestalo a patnáct miliard dolarů, na tolik se kdysi Pugačovovův majetek v Rusku odhadoval, je v nenávratnu. Všichni, kteří oligarchy Jelcinovy éry nesnášejí, říkají logicky, že kradli a teď svalují vinu na Putinův režim. Ve skutečnosti to asi bude tak, že jedni zlotřilci okradli druhé a pravdu má ten, kdo je právě u moci, kdo se aranžoval s putinovštinou. Kdo nechtěl, musel z Ruska zmizet; někdy i zemřít, jako Boris Berezovskij, nebo dlouho za mříže jako Michail Chodorkovskij.

Sergej Pugačov utekl do Londýna roku 2011. Ruské úřady vydaly na něho zatykač za zpronevěru miliardy dolarů z Mežprombank, která rok předtím bankrotovala. Londýnský soud obsatvil Pugačovovův dvoumiliardový anglický majetek a zakázal mu vycestovat. Začátkem roku 2015 prchl oligarcha do Francie a v srpnu téhož roku se zpovídal rozhlasové stanice Svobodná Evropa/Svoboda (RFE/RL). 

Pugačov tvrdí, že to byl on, kdo doporučil Borisi Jelcinovi za nástupce Putina. Oddaný čekista byl od roku 1998 šéfem Federální bezpečnostní služby (FSB), nástupnické organisace KGB. Pugačov ho znal od začátku devadesátých let jako spolupracovníka sanktpetěrburského starosty Anatolije Sobčaka, u něhož řídil radniční oddělení pro styk se zahraničím. Zdálo se mu, že Putin je liberál a prozápadní, výjimka mezi tajnými policisty, kteří se stavěli proti liberálům v Jelcinově okolí. 

Putin ale v roce 1999 Pugačovovi sdělil, že chce dělat business a odejít do ciziny. Neuměl si sám sebe představit jako presidenta, tvrdí Pugačov, a ani prý nechtěl předsedat vládě (srpen 1999): „Měl to všechno za fantasii.“ Dlouho prý odolával a nechtěl hrát politické hry, což už roku 2001 veřejně potvrzoval novinář Sergej Dorenko, chráněnec Borise Berezovského.

Údajně ani Sobčak, který nenadále zesnul v únoru 2000, nebyl o Putinově cestě nahoru přesvědčen. „Putin se v žádném případě nemůže stát presidentem Ruska,“ řekl podle Pugačova exstarosta Sobčak v soukromém rozhovoru několik dnů před smrtí, „to je prostě vtip.“

Nebyl i kdybychom chtěli na prohlášení padlého oligarchy brát jed.

(pokr.)