Hl-Hor

 

hlad, hladomor, srov. pod mor§ 3096, 2160, 2069 (vše v ET), 1099, 1081, 1006, 1004, 883 (vše případy v Mesopotamii), 722 (v Koreji), 719, 666 (oba v Číně), 663, 647 (v Číně), 645, 611, 594 (oba v Číně), 526 (v Babylónii), 492, 469, 453, 451, 411, 406, 405, 383, 380, 379, 373, 330, 308, 286, 273, 245, 238, 171, 165, 142, 126, 107, 77, 76, 73, 57, 50, 48, 41, 43, 39-, 6+, 19+, 51+, 61+, 68+, 140+, 165+, 290+ (Čína), 370+         

Klasický starověk rozsáhlejších hladů nepoznal (srov. mesopotamské dějiny). Řádění nouze o potravu jako při hladomoru roku 1321 v Anglii, kdy zemřela hlady pětina obyvatelstva, Helléni ani Římané nepoznali (roku 1563 byl z hladu dokonce v Anglii kanibalismus a historici evidují do roku 1620 v Anglii 151 hladomor). Řím a Latium pátého století př. n. l. zažívaly časté neúrody a z toho hlad, srov. rok 453.
Hlad bohatých v pověstech. Diův syn Tantalos kraloval v části Lýdie, země na západu dnešního Turecka. Byl otcovým oblíbencem a vládce Olympanů mu ulehčoval smrtelný úděl jak jen mohl.

Král se účastnil hostin a porad na Olympu, dokonce směl jíst jídla bohů. Zpychl však a svých privilegií zneužíval. Zeus mu to toleroval, prostě měl na svého syna slabost. Ovšem tak dlouho se chodí se džbánem pro pivo, až se ucho utrhne (přísloví české, chmelové pivo starověké civilisace neznaly).

Tantalos se rozhodl vyzkoušet vševědoucnost bohů krutým testem. Zabil svého syna Pelopa (jmenuje se po něm dodnes Peloponnésos, ostrov Pelopův), rozporcoval a formou barbecue masem Olympany pohostil. Pouze nepozorná Démétér ujedla kus chlapcova ramene, Zeus s ostatními hrůzné jídlo rozpoznali. 
Kouzly Pelopa oživli, rameno nahradili slonovinou a zpupného Tantala odsoudil Zeus k věčnému hladu a žízni v podsvětí: dodnes prý Tantalos stojí po kolena ve vodě, ale jakmile se předkloní, hladina ustoupí. Nad hlavou odsouzencovou visí větve s ovocem, ale když natáhne ruku, nedosáhne. Má nad sebou balvan hrozící, že každou chvíli spadne.

O pocitech člověka, který nemůže dosáhnout svého a má hrůzu z budoucnosti, se říká, že prožívá Tantalova muka. Pelops později v Élidě založil závody koňských spřežení, zárodek olympijských her, jak se traduje. Tantalovo jméno a jeho království Tantalis bývá dáváno do souvislosti se slovem Atlantis.

Jiný boháč, který se utopil z přemíry bohatství v hladu, byl fryžský král Midás. Jeho příběh je zosobněním chtivosti. Postaral o Dionýsova hodně opilého přítele Seiléna a po několika dnech ho Bakchovi vrátil. Bůh extatických alkoholiků měl radost a Midás si směl přát, co ho napadne. Král požádal Dionýsa, aby přeměnil cokoli, na co sáhne, ve zlato. Stalo se, ale ve zlato se měnilo úplně všechno, včetně jídla a pití.

Midás, jehož jméno je doloženo v assyrských textech z 8. století př. n. l. jako Mita, vydržel týden a už prosil boha vína o slitování. Musel se vykoupat v řece Paktólu, dn. tureckém Gedizu, a všechno zlato ze sebe smyl. Rýžování zlata založilo bohatství Frygů a jejich dobyvatelů Lýdů: v sedmém století př. n. l. vynalezli mince.

Midás ovšem nedopadl moc slavně. Bohové Pán s Apollónem si ho vybrali za soudce ve sporu o to, kdo z nich je lepší hudebník. Král rozhodl ve prospěch Pána a rozčílil Apollóna: protektor Mús ho ve vzteku vytahal za slechy tak mocně, že se jim říkalo oslí. 
Protože to králových uších holič vykukal do díry, kterou si za tím účelem vykopal, aby se zbavil svědivého drbu, a protože země pak zarostla rákosím, šumícím do větru zprávu o králově tajemství, víme o tom dodnes.

Midás by i jinak vykutálený. Jednou opil Seiléna, aby se od něj dozvěděl, co je pro člověka nejlepší. Boží poselství, byť nasáklé vínem, bylo stručné: nejlepší je vůbec se nenarodit a když už, tak se snažit co nejrychleji zemřít.

Třetím z hladových bohatců byl král v Thrákii Fíneus. Rodem Foiníčan zneužil věšteckého daru Apollónova a bůh ho potrestal slepotou. Pak zabředl do jiného neštěstí. Když se podruhé oženil, mladá manželka se krutě vozila po synech královy první manželky Kleopatry, dcery pána severního větru. Boreás se rozzlobil a seslal dvě harpyje, dravé ptáky s ženskou hlavou, aby Fíneovi pokaždé pomočily jídlo a pití.

Nakolik Foiníčan zhubl nevíme, ale zavčas ho osvobodili účastníci výpravy Argonautů za kolchidským rounem Kalais a Zétés, Kleopatřiny bratři. Ještě ve starověku byl s žurnalistickou jednoduchostí mýthus rozklíčen: manželka s vidinou dědictví starce buzerovala a protože byl slepý, namluvila mu, že ho trápí harpyje, ve skutečnosti práci vykonávali sluhové.

Helléni dali obřímu hladu i jméno, které je dnes značně "populární" v jiné souvislosti: búlímiá, "volský hlad, a nemoc z toho byla búlímiásis. 
V Číně velký hlad, který povstal z přírodních katastrof (povodně, neúrody) dvakrát vedl ke svržení panovnické dynastie. Roku 1351 povstání Rudých turbanů skončilo svržením mongolské dynastie Jüan (Yuan) a nastolením dynastie Mingů. Roku 1644 jejich dynastii svrhlo „hladové“ povstání Li C´-čchenga (Li Zichenga).

"Hladová stéla", epigrafický falsifikát z ptolemaiovské éry§ 2667 


hlasování, hlasovací kuličky/destičky, hlasování rozestupováním, v Římě; hlasování zdvižením ruky, cheirotoniá, v ekklésii§ 139
Nelze stanovit, zda losování úřadů v Athénách bylo praktikováno už před Solónem. Lakedaimonští a další Dórové hlasovali voláním/křikem, když nebyl rozdíl zřejmý, rozestoupením hlasujících, jak bývalo zvykem též v římském senátu, viz však roky 139- a 100+ (hlasování tajné). Když Augustus rozdělil Řím na čtvrti/regiónés a bloky/vicí zkombinoval každoroční obměnu jejich úředníků tak, že ve čtvrtích se losovali, v blocích byli vybíráni. 

hlava lidská, vystavovaná na Foru§ 87

Hludana, Holda, germ. bohyně§ 200+ 

hluchý, hluchota, první známá v Evropě§ viz pod Pedius

hnůj, kopros, kopriá, koprion, lat. stercus (n.)§ 59 

hnutí Velkého míru, tchaj-pching tchao/taiping tao, taoistická sekta§ 184+ 

Ho, Heo, kor. klan§ 42+ 

Ho Hwang-ok, Heo Hwang-ok, ka§ viz Suriratna a Suro 

Hodda z Orrhoény, ka, manž. Abgara XI.§ 242+ 

Hodejda/al-Hudajda§ viz Jemen
hodiny, sluneční, hórologion, lat. hórologium (jakékoli hodiny, z toho středověké horloge, č. orloj), časomíra a kategorie času§ 611, 585, 544, 293, 263, 164 
hodiny, vodní§ 250, 159

Nejstarší doklad pro časomíru z Evropy je z doby kolem roku 28 000 kostěná tabulka se zářezy z údolí Dordogne, vykládaná jako nejstarší lunární kalendář. Z doby kolem roku 11 000 z Le Placard pochází orlí kost s měsíčními značkami. 4800 začali zemědělské populace v Evropě vztyčovat monumentální kruhové stavby, prý podle nejrozšířenějšího výkladu chrámy související se solárním kultem a s měřením doby slunovratů („kalendářní stavby“).

Sluneční hodiny používali Egypťané, stejně jako vodní, totéž v Mesopotamii. Sumerové kolem 3000 měřili čas pomocí tekoucí vody, kolem roku 2750 byl v Egyptě zaveden sluneční rok o 365 dnech. Z vlády krále Thutmose III. (1504 - 1450) doloženy nejstarší dochované sluneční hodiny, další nález je z Údolí králů ze 13. století (nalezeno 2013): fragment o velikosti talíře s ryskami a otvorem pro dnes ztracený ukazatel.

V Evropě kolem 1400 dostaveno Stonehenge v jižní Anglii, které snad sloužilo k předvídání měsíčních zatmění. Kolem roku 500 byl řečníkův čas u soudu měřen klepsydrou, vodními hodinami (doslova „zlodějka vody“). Roku 380 dal v Akadémově háji v Athénách Platón postavit vodní hodiny, které tlakem vzduchu vydávaly každou hodinu přes flétnu zvuk.

Nastavitelné vodní poplašné zařízení nebo budík se zvukem gongu či trumpety znal hellénismus. 

Neznámého účelu je nález z okolí obce Nebra v Sasku-Anhalt (viz pod mathéma, matematici). V hrobu z roku kolem 1600 z doby kultury zvoncových pohárů vedle bronzového meče zdobeného zlatým plechem, sekyry, majzlíku a dvou ozdobných pažních spirál byla roku 2002 nalezena dvoukilogramová bronzová deska o dvou milimetrech tloušťky a 32 cm v průměru se zlatým slunečním srpkem, bárkou, a měsíčním kotoučem v úplňku doprovázeno zlatým souhvězdím Pléjad a dalších hvězd.

Posice nebeských těles ukazují na konstelaci na obloze ve středním Německu kolem podzimního slunovratu, doby sklizně. O míře závislosti na Středomoří a Egyptu nebo autarkii regionu s cínovými doly v Cornwallu, Bretagne a Krušnohoří pro dané období lze jen spekulovat.
Král Ácház Júdský dal roku 730 v Jerúsalému postavit obelisk, který posloužil jako základ slunečních hodin.

Kolem roku 550 to měl udělat jako první u Hellénů Anaximandros Mílétský, a to ve Spartě (gnómón, gnómonion), viz rok 611, ovšem též rok 585 a primát Anaximenův. Anaximandros byl též prvním evropským konstruktérem hvězdného globu/sfaira, a první z Evropanů nakreslil mapu, k níž legendu napsal Hekataios a na níž Evropa byla na severu, Asie na jihu („astrolabium“ od Hellénů k určení rovnodennosti zdokonalili Arabové v Baghdádu a v nové Evropě ho „objevil“ až 1267 františkánský mnich Roger Bacon). Anaximandrovu mapu světa zdokonalil kolem roku 320 Aristotelův žák Dikaiarchos z Messény a po něm Eratosthenés, jehož práce byla podle všeho vrcholem hellénistické kartografie.

U Římanů byla základním kartografickým dílem práce neznámého zeměpisce, která byla přiložena k nedochovaným Kommentářům M. Vipsania Agrippy. Mapu světa dal Augustus pak vystavit ve Vipsaniově sloupořadí na Martově poli. V 5. st. n. l. se stala základem pro další nedochovanou mapu světa, na niž navazuje tzv. Peutingerova mapa (podle vlastníka Peutingera z Augsburgu). Mapa a dílo Klaudia Ptolemaia s ní nesouvisí.

Podle jiné tradice byl nejstarším stavitelem slunečních hodin Ferekýdés ze Sýru, který bývá někdy počítán do skupiny tzv. Sedmi mudrců. Jeho sluneční hodiny stáli v mudrcově vlasti, na ostrově Sýros, ještě ve třetím století n. l., tedy po více než osmi staletích.  
Písečné přesýpací hodiny jsou vynálezem středověkým.

Sluneční a vodní hodiny: Astronomii/hvězdářství se Helléni naučili zprostředkovaně od Babylónců. Prvními astronomy byli Thalés Mílétský, Anaxagorás z Klázomen, Pýthagorás ze Samu, Xenofanés z Kolofónu, Démokritos z Abdér. Hellénističtí vědci se učili ze spisů Babylónců jménem Súdinés (bab. Šú-iddin) a Kidenás (bab. Kidin-Anu).

Pokračovali Eudoxos z Knidu, Eudémos z Rhodu, Aristotelův žák, Kallipos z Kýziku, který vylepšil Eudoxovu theorii sfér, Athéňan Metón, který dal městu úřední sluneční hodiny (od roku 433 na pnykské zdi) a kalendář, mathematik a astronom, Platónův žák Filippos z Ópu, Hipparchos z bíthýnské Níkaie (2. stol.), který byl hodnocen jako jeden z nejpřesnějších astronomů starého věku a autor katalogu hvězd s více než 850 hvězdami, Arátos ze Sol, autor veršované astronomické učebnice Fainomena atd.

Sluneční hodiny (gnómón podle jména jejich tyčky) ve formě polokruhu, vyhloubeného v kvádru a seříznutého ve shodě s výškovým úhlem světového pólu, měl podle Vitruvia vynalézt babylónský kněz Béróssos. Hellénská tradice hovoří o filosofu Anaximandrovi Mílétském, resp. Ferekýdovi Sýrském, srov. roky 611 a 544. Hodiny ve tvaru misky nebo duté polokoule vynalezl Aristarchos ze Samu. Pavoukovité vynalezl Eudoxos z Knidu nebo Apollónios.

Hodiny ve tvaru plinthu či stropní kasety vyrobil jinak neznámý Skopinás ze Syrákús. Parmenión přišel s hodinami pros ta historúmena (pro známá místa), Theodosios a Andriás pros pán klíma (pro každou zeměpisnou polohu), Patroklés hodiny tvaru dvojsečné sekery, Dionýsodóros kuželovité a Apollónios toulcovité apod., srov. zde níž antikythérský stroj. Vynálezci své objevy popsali a vydali knižně.

Ktésibios z Alexandrie vynalezl a popsal precisní vodní hodiny/klepsydrá (organon astrologikon en hó hai hórai metrúntai), když přišel na tlak vzduchu a na jeho technické využití; jeho mladší jmenovec, původním povoláním holič/kúreus, vynalezl o století později vodní varhany, viz rok 250 a v indexu s. v. móda. Vodními hodinami měřili v Alexandrii lékaři puls.

Hodiny v Římě: Roku 263 dovezli do Říma vojáci M'. Valeria Messály kořist ze sicilské Katany a mezi ní sluneční hodiny. Ty ale nebyly k ničemu, neboť byly konstruovány pro jinou zeměpisnou šířku. Vůbec první sluneční hodiny ale podle domácí tradice měl v Římě postavit L. Papirius Cursor už po triumfu nad Samnity v únoru 292, viz roku 293. První domácí sluneční hodiny byly v Římě instalovány až roku 164 censorem Q. Márciem Philippem, do té doby fungovaly předešlé; zjevně katanské nerušili, ale postavili je vedle nich.

Jako první dělil den na hodiny pomocí vody pod střechou, to když nesvítilo slunce (klepsydra), v Římě roku 159 censor P. Cornélius Scípió Násíca, kolega Laenatův (hórologium). Rozdělil také den na stejný počet hodin denních a nočních. Největší sluneční hodiny starého věku dal postavit v Římě Augustus na Martově poli a odhalit roku 10: hórologium Augústí.

Stín vrhal egyptský obelisk vysekaný v 6. století a jako první z egyptských jehlancovitých trofejí dovezený do Říma, vysoký 21 metrů. Konstruktérem hodin byl jinak neznámý mathematik Novius Facundus. Ukazovaly čas, roční dobu a směr větrů a byly kalendářem. Z Plíniovy poznámky vyplývá, že již na začátku vlády Ti. Claudia neukazovaly přesně, asi v důsledku sesednutí terénu po povodních nebo zemětřesení. 

Hórologium, jakýsi říšský Greewich Říma, se stavělo čtyři roky od narozenin Augústových 23. září roku 7 do 30. ledna roku 30, narozenin jeho manželky Lívie Drúsilly. V době excerptora Plinia hodiny už třicet let nefungovaly, zřejmě od Caliguly mimo provoz. Hodiny totiž stály v oblasti zaplavované Tiberem a neustále vodou poškozovány.

Hodiny opravil Vespasián, ale znovu byly zaplaveny a do půdy se o kus propadl obelisk. Ve třetím století n. l. se povalil a zlomil na pět částí. Roku 1792 byl Italy postaven o dvě stě metrů jižněji před palác Montecitorio.
Populární byly později mj. i závěsné sluneční hodiny cestovní. Přesýpací, sluneční a vodní hodiny zůstaly na dlouhá staletí jediným způsobem přesnějšího měření času. Ovšem u římských boháčů dávali pánům otroci úderem do gongu znamení, že uplynula hodina.

Vynález mechanických hodin bývá připisován jistému Veroňanovi jménem Pacificus z 9. st. Teprve z doby kolem roku 1280 n. l. pochází první zmínka o strojkových hodinách natahovaných pomocí závaží, zřejmě mnichů v severní Itálii. Roku 1284 dostala jako první „veřejná“ budova katedrální kostel v anglickém Exeteru věžní hodiny.

Přenosné hodiny jsou z roku 1430 a první „kapesní“ hodinky postavil kolem roku 1510 norimberský zámečník Peter Henlein. Slavné „norimberské vejce“ zřejmě není jeho, ale bylo postaveno až po jeho smrti kolem roku 1550 (zemřel roku 1542).

První veřejné hodiny, které bily každou hodinu, jsou z roku 1335. První náramkové hodinky nosila roku 1575 anglická královna Elizabeth I. Vteřinová ručička se u hodin objevila až 1777 u hodináře Jeana Moiseho Pouzaita. Kolem roku 1800 byly v Anglii poprvé dostihy měřeny stopkami. O několik desetiletí později se objevily v továrnách první „píchačky“. Roku 1884 byl svět závazně rozdělen do časových pásem. První hodiny systému Quarz jsou z roku 1928, roku 1967 byla vteřina neboli sekunda mezinárodně definována světlem atomů cesia (1 s = 9 192 631 770 kmitů).

Ve všech blízkovýchodních státních útvarech a v celém egyptském, mesopotamském, foiníckém či anatolském kulturním okruhu se po celý starý věk kronikářsky počítaly roky podle počtu let panujícího vladaře. Tato tradice zůstala např. v Egyptě zachována i římských dobách, kdy se datovalo podle římského císaře. 
Kolem roku 330 byl v Athénách vylepšen a upřesněn Kallippem z Athén tzv. metónský cyklus (srov. rok 432).

Při dobytí Katany 263 se Římanům mj. dostaly do rukou místní sluneční hodiny, které pak jako kořist instalovali v Římě. Vůbec první sluneční hodiny instaloval prý konsul L. Papirius Cursor roku 293. Katanské hodiny na římskou polohu nastavili až o století let později roku 164 censoři Q. Marcius Phillipus a L. Aemilius Paullus, srov. rok 263.

U Antikythéry byl z vraku lodi, která se potopila kolem roku 80 až 65 (éra válek s Mithridátem, popř. římské války s Kréťany), vynesl roku 1900 potápěč-lovec mořských hub kapitána Dimitriose Kontose Elias Stadiatos mimo jiné zbytek mechanického chronografu a astrolábu, kterým se pro navigační účely určovala úhlová výška planet nad obzorem a poooha podle souhvězdí. Datum potopení lodě se podařilo odhadnout po rekonstrukci přístroje na základě jeho posledního nastavení. Rozměrná loď o délce třiceti metrů s výtlakem tří set tun plula s nákladem bronzových a mramorových soch, z nichž se uchovaly fragmenty. Vzhledem k zachovanému stolovacímu keramickému nádobí se jménem Pamfilos lze předpokládat, že to je jméno kapitána-majitele. Roku 2016 byly v zaneseném vraku nalezeny i lidské ostatky, neobvyklý objev v podmořsdké archeologii, a nálezci jim dali jméno po majiteli.

Astrolábium mělo dvacet až třicet ozubených bronzových koleček a z technického hlediska byl přístroj překonán až nejdříve v 15. a 16. století. Roku 2006 byly pomocí tomografu přečteny některé nápisy na kolečkách ve stroji. Znalci předpokládají, že strojek je nápadem a konstrukcí Poseidónia Rhodského ze syrské Apameie. Jiný předpoklad hovoří o Archimédovi Syrákúském, neboť na stroji jsou měsíce zvány podle korinthského kalendáře (métropolis mimo jiné Syrákús).

Dlužno dodat, že horologické vědomosti převzali Hellénové od mesopotamských kultur. Např. znalost Pýthagorovy věty pouze znovuobjevili, protože její princip je znám z hliněné babylónské tabulky z doby kolem roku 1600. Ze 7. století z Assyrie pochází popis hvězdného nebe na témže materiálu.

Čas jako kategorie a hodnota. Čas, lidská kategorie změny, je vlastně měřitelné stárnutí. Kategorie rychlosti, využití času, šetření s ním, zásada „čas jsou peníze“ nepatřily mezi antické ani středověké-křesťanské ctnosti. Ani ve sportovním klání nepokládal hellénský svět za důležité zjištění odpovědi na otázku „jak rychle, jak daleko, jak vysoko“, ale kdo vyhrál.

Čas je hodnotou zcela novodobou a éra jeho váženosti začala v době před francouzskou revolucí, kdy se Evropané začínali ve válečnictví zajímat o rychlejší signalisaci, rychlejší posly, poštu, lepší silnice, dopravní prostředky. Přišly první parostroje a lokomotivy, automobily. Průmyslová revoluce přinesla všeobecnou společenskou liberalisaci, konec křeťanské bigotnosti.

Z rychlostí komunikace přišla demokratisace a ve 20. století se čas/spěch/rychlost jednou z nejdůležitějších hodnot. Architektura se „narovnala“, přišla éra rekordmanů všeho druhu, rychlého vyniknutí v co nejnižším věku. S kultem rychlého pohybu sice souvisí povrchnost, nižší stupeň vzdělání, související masovost a kult osobní a společenské spotřeby, nezodpovědnost při vyhledávání krátkodobých cílů bez ohledu na kontext, risk na efekt. 
Naopak „zrychlila“ hudba a výtvarné umění, mluva, mozek si navykl větší zátěže. 

T. Hoenius Sevérus§ 1. cos. ord. 141+; 2. cos. suff. 170+  

Hofra, hebr.§ viz Apriés, Wahibre

Hogong z Wa, ministr státu Silla§ 57

Hoikis z Argu, gen. Hoikida, zasloužil se o Apollóna§ 279 

Hohhot, m. ve Vnitřním Mongolsku, čín. Chu-che-chao-te§ 386+ 

Hochdorf, součást obce Eberdingen u Stuttgartu, archeologická lokalita z laténské doby§ viz pod kuchyně

Holandsko, Nizozemí, novodobý stát na dolním Rýnu§ 5200, 4000, 2737, 280+ 

Holda, milenka Odinova§ 200+ 

holení§ viz holič

holič, bradýř (první v Římě), srov. pod móda§ 300, 129-, 190+ (strach z něj)

holičky, vládcovy dcery v Syrákúsách§ 386 

Holkiás, maked. vojenský velitel§ 320

Holmoi (pl.), m. v Drsné Kilikii§ 295

Holofernés§ viz Orofernés z Kappadokie

holohlavost§ viz plešatost 

holokauston, holokaustósis§ viz pod Svátky

Holstein, Holštýn, historická země na severu Německa§ 113

holub, holubník, holubí pošta§ viz kuchyně

Homéros zvaný Sellios, grammatik a poeta§ viz s. v. komédie 

Homéros z Býzantia zv. Neóteros/Mladší (ve vztahu k básníku Íliady), tragik, s. Andromacha Filologa a Moiry/Myry, popř. o. Moiry§ vide s. v. tragédie 

Homéros, básník Íliady a Odysseie, snad z Chiu§ 5300, 1520, 1473, 1400, 1320, 1300, 1286, 1250, 1193, 1048, 886, 750, 700, 639, 566, 532, 528, 504, 450, 413, 325, 322, 221, 217, 200, 138, 118, 50, 7-, 39+, 117+, 138+, 350+, 351+, 392+   
Sedm států se přelo o jeho původ, mezi nimi Athéňané, Ithaka, Kolofón, Argos. Ve Smyrně jako v jediné obci stál jeho chrám Homéreion obklopený čtverhraným sloupořadím a básníkovou sochou. Staří kladli dobu jeho narození v rozpětí od asi 950 až 676 či 670, například 57 let před konání první olympiády (nevíme, zda první počítané), nebo 132 roky před ní, popř. 407 let po pádu Troie, resp. jen 160 n. 275 roků. Ale už z let 730-700 je první písemný odkaz na Íliadu, viz pod alfabéta a epy. Jeho narozeniny si literáti připomínali, tak Lúkiános, 16. pyanepsiónu/říjen, srov. rok 322.

Za nejstarší měl H. výpočet zprostředkovaný al-Bírúním, který zaznamenal "postřeh" křesťanských chronografů, že se bard narodil 42. roku vlády assyrského panovníka Ofratana (koho tím mysleli, nevíme) a jeho 167 dne (!), jehož vláda začala 1243 roky po narození Abraháma, tedy podle jeho počtů roku 1164. Helléni pokládali za básníkovu matku jistou Kreithéidu/nom. Krethéis, otec neznámý, pokud se nejmenoval Melés, tedy říční bůh stejnojmenné řeky, proto zván Homér též Melésigenés (versí rodokmenů kolovalo více). 

Homér se oženil na Chiu s Arésifonou, dcerou Gnótora z Kýmy a měli spolu syny Erifónta a Theoláa a dceru, jejíž jméno neznáme, provdanou za Stasína z Kypru. Pohřben byl pěvec na Iu. Staří mu přičítali autorství řady dalších epických básní: Amázoniá, Malá Ílias, Nostoi/Návraty, někalika "válek" (žab, žab s myšmi, pavouků, jeřábů), Vyhnání Amfiaráa, Kypriá, dokonce Pád Sicílie. 

Básníkovo jméno bylo vykládáno s významem homéros, "zajatec, rukojmí", ale v aiolštině znamená totéž co tyflos, tedy slepý. Faktografické výklady H. díla se ve starém věku znamenitě lišily, obecně však zůstával po celou dobu hlavní vzdělávací studnou Hellénů. Historik Polybios z Megalopole patřil mezi ty autory, pokládal se za velmi osvíceného, kteří obhajovali Homérovu exaktnost v líčení zeměpisných poměrů v Odysseji. 

homéridai, homérovci, homérité§ 532, 522, 504

Nejde o označení básníkových potomků, ani těch, kteří napodobovali jeho styl, jak si staří mysleli, ale pravděpodobně o literární cech pěstující Homérův odkaz a tvořící nové epy s náměty z trojského okruhu/"hoi ta Homérú hypokrinomenoi/přehrávající Homérova díla". Jejich kultovním sídlem byl Chios. Srov. pozdější cech herců-dionýsovců. Podle jiného starého výkladu se na ostrově během dionýsií pustily ženy do mužů, proč, nevíme (v ten čas se hodně pilo), a neustaly v boji, dokud si válečné strany nevyměnily ženichy a nevěsty/nymfiús kai nymfás za rukojmí/homéra. Jejich potomkům se pak říkalo homérovci/rukojmí. 

Homérité§ viz Chimjarové

hominidé, opičí vývojová větev§ pravěk (1, 2)

homininé, lidská vývojová větev§ pravěk (1)

homó stultus, tj. blbec, o hlavě korunované§ 114

Homo, vývojová větev homininů, výčet, pl.: hominés§ pravěk (1, 2), před 6000 

Homolóichos z Chairóneie, prořímský aktivista§ 86 

Homonadové, Homonové, Homonadeis, lat. Homonadae, pisidsko-isaurský horský loupeživý nárůdek obývající okolí lykáonského jezera Trógítis, dn. Suğla v TR§ 25, 19, 12, 2 a viz s. v. Isaurové

homopoliteia, nenásilné sloučení dvou států vzájemným udělením stejných občanských práv§ 200 

homosexualita§ viz šířeji pod sex

Pronásledování homosexuality přišlo do Evropy až s křesťanstvím. Císařští spoluvládci Constantius II. a Constans I. dekretovali 16. prosince roku 342 n. l. zákaz sňatků mezi muži, a vydržel s výjimkou několika evropských států již 1660 let.

V nejstarších mesopotamských zákonících ani v Chammurapiho kodiku není o homosexualitě zmínky. Nejstarším dokladem kruté kriminalisace homosexuálů jsou středoassyrské zákony. Fragment zákoníku zřejmě z doby vlády Tukulti-apal-Ešarry i. (hebr. Tiglat-pilesar; 1116-1077) v jednom paragrafu například praví (§20): "Jestli někdo měl pohlavní styk se svým druhem, byly podány důkazy a usvědčili ho, vykoná se s ním soulož a bude vykleštěn (překlad: Josef Klíma)." Pokud podle židovské tradice rozmlouval bůh Jahwe s Mojžíšem někdy roku 1447 (literární zpracování je však o mnoho staletí mladší, možná až hellénistické), jsou postihy předepsané jahwismem starší assyrských: ve třetí biblické knize Mojžíšově mu bůh nakázal homosexuály popravovat. • Právo veřejného znásilnění měl v Římě i muž, který dopadl na svém pozemku zloděje...

homoúsiá, dogma "téže podstaty", křesť. pojem týkající se trojjedinosti jejich boha, protiklad k homoiúsiá, "podobné podstaty" (tak např. ariáni)§ 98+, 313+, 325+, 340+, 343+, 381+ a viz pod křesťanství 

Homs§ viz Emesa v Syrii

Homuda, tennó, posmrtným jménem Ódžin§ 200+, 269+, 278+, 310+  

Honagur, hunský dyn.§ 356+ 

Honduras, moderní stát mesoamerický§ 1800 

Honós n. Honor, gen. Honóra (mask.), bůh cti§ 233, 101, 57  

honestiórés, sociál. status§ viz patriciové

Honórátiánus, cos. ord. v Galliích§ 260+ 

Honórátus§ 1. viz Maurus Servius H.; 2. první praef. urbí v Kónstantínopoli, 359+; 3. z Belgiky, poustevník, pozd. biskup v Arelatě, 360+  

Flávius Honórius, b. Theodosia I., o. Fl. Serény, manž. Stilichónovy, a Thermantie§ 379+, 384+ 

Flávius Honórius, císař na západě říše v l. 395 – 423§ 262, 105-, 49+, 118+, 217+, 293+, 336+, 348+, 364+, 370+, 375+, 379+, 383 až 385+, 389 až 393+ a viz s. v. mausóleion 

hony§ viz pod lovy; hony na čarodějnice viz pod bakchánália

Honšú, největší z japonských ostrovů§ 660, 33

Hopi§ viz Neilos

Hopletes, attická fýla§ 700

hoplítés§ 1. 520, 296, 72, athlétická disciplina; 2. těžkooděnec, viz

hoplon, "štít", v pl." zbraně", závodní disciplina§ 520 a viz hry (2)  

Hor, též Har, Her, Heru (eg.), Hór (kopt.), Hóros (řec.), Hórus (lat.), "sokol", bůh se sokolí hlavou, královský titul§ 3236, 945, 237, 217, 207, 186, 142, 96, 88 (Hóros Arkentechthai, Chentechthai), 57 a viz seznamy panovníků

Téhož jména byli dva křesťanští "mučedníci", jeden z Egypta, druhý z Thrákie. 

Hor I. (osob. jm.), horovským jménem Heteb-ib-taui, král Třinácté dyn. Au-ib-Re/Awibre§ 1770 

Hor II. jako král Třinácté dyn. [x]-weben-Re§ 1676

Hor, b. Sutiho, stavitel v Osmnácté dyn.§ 1417

Hor, wezír z 22. n. 23. dyn.§ 1. 945; 2. 945  

Hórapollón z Alexandreie, původem ze vsi Fainebythis v pánopolítském nomu, s. Asklépiadův, synovec Héráiskův, grammatik a neoplatónik/křesťan§ 350+ 

Hori, wezír z konce Devatenácté a začátku Dvacáté dyn.§ 1320, 1210, 1200 

Hori, guvernér v Kúši§ 1. 1210; 2. jeho syn a nástupce, 1210 

Hori, wezír z 22. n. 23. dyn.§ 1. 945; 2. 945  

Horátií, Horátiové, latinský klan§ 672

P. Horátius, cos.?§ 453 

P. Horátius Coclés (gen. -ity; „Jednooký“)§ 508

M. Horátius Barbátus§ cos. 449

Q. Horátius Flaccus, básník§ 113, 65, 55, 43, 42, 40, 38, 35, 23, 17, 8-, 32+, 122+, 364+   

M. Horátius Pulvillus§ 510, cos. 509 a 507

C. (M.?) Horátius Pulvillus§ cos. v letech 477 a 457, pokud nejde o dvě různé osoby

horda, ordú§ viz pod Hunové

M. Hordeónius Flaccus, legát§ cos. suf. 47+, 68 až 70+  

Hordos§ viz Héródés

Hordžedef, Hor-džed-ef, též Džed-ef-Hor, s. Chufua s Merit-itesou§ 2589, 2566 

Horemachet/Haremachet, s. Šabakův, velekněz Ammónův, o. Horchebiho§ 720, 716

Horemheb, Hor-em-heb, král. úředník a manž. Amenemopety, d. Thutmosea IV.§ 1425 

Horemheb, Haremhab, celým jménem H. meri-em-Amun, armádní velitel a poslední k. Osmnácté dyn. Džeser-cheperu-Re, Hor Ka-nacht-seped-cheru§ 1482, 1361, 1352, 1348, 1330, 1320  

Horchebi/Harchebi, s. Horemachetův, velekněz Ammónův§ 716 

Hori, čati z konce Dvanácté a zač. Třinácté dyn.§ 1786 

Hori, s trůnním jménem Sewadž-ka-Re, k. Třinácté dyn.§ 1676  

Hormisdás, řec. a lat. též Odomastés, Oromasdés, Hormizdás, per. Óhrmazd, Hormozd, Hormuzd, Hormizd, jméno perských velmožů:

Hormisdás I., Hormizd, Hormozd etc., sásánovský vládce v Armenii a perské říši, s. Sápóra I.§ 224+, 252+, 257+, 270+   

Hormisdás II., s. Narsův, šáh§ 302+, 309+, 324+  

Hormisdás§ 1. s. Hormisdy II., pretendent pers. trůnu, řím. mag. equitum, o. Hormisdy, 309+, 324+, 361+, 366+; 2. s. předešlého, spolubojovník Procopiův, 366+; 3. praef. praet., 366+, 379+; 4. řím. biskup, 366+  

Hormozdagán, Hormirzad, m. v Persii n. Karmánii, dn. Bandar Abbás/Abbásův přístav" v provincii Hormozgán v IR§ 224+ 

Hormozd, Hormuzd§ viz Hormisdás   

Hormuz, o.§ viz Zétis 

Hormuzský průliv§ 325 

Hornacht, Harnacht, velekněz Amunův v Taně§ 874 

Hornečerichet, Hor-nečeri-chet, s. Pepiho I. s Haaheruou§ 2333 

Horní satrapie, stratégie, anó satrapeiai, úhrnné označení pro seleukovské země východně od Eufrátu; jejich správním střediskem byl zprvu Babylón, později Seleukeia na Tigridu, kde sídlil také ústřední seleuk. garnison pro Horní satrapie. Celý seleukovský Východ také počítal podle jiného kalendáře (o rok vyšší než ve vlastní Seleukidě, Syrii a Palaistíně a na v Anatolii), královská administrativa měla svá specifika odlišná od západní části Říše atd.§ 323, 321, 319, 316, 312, 311, 294, 292, 237, 235, 225, 223, 205, 143, 100, 96

Horní Egypt§ viz Thébais 

Horní moře§ viz Van a Středomoří 

Hornit, Hor-nit, s. Radžedefův§ 2566 

Horon§ viz Hurun  

Hóros ze Sebennytu, kněz§ 170 

hóroskopos, č. horoskop, první v Římě od domácího astrologa§ 769

horolezectví, alpinismus, turistická i sportovní disciplina veskrze novověká. Starý svět měl vysoká pohoří na svém okraji a jejich nehostinnost odpuzovala. Vysoké hory kromě toho příslušeli z pohledu Hellénů bohům. Nejvyšší horu Evropy, ale to si nikdo ve starověku neuvědomoval, Mont Blanc na francouzsko-italské hranici poprvé slezl 2. srpna 1787 Horace Saussure. 

Horova cesta, wat Hor, opevněná dopravní trasa z Delty do Palaistíny a Syrie/Rečenu vedoucí přes území dn. Gazy§ 1962, 1482, 1319  

Horpachepeš, Hor-pa-chepeš§ viz Apollónios, syn Theónův 

Horraon§ viz Orraon 

horrea piperátária§ viz pepř 

horrea faeniána, Faeniánské sýpky v Římě§ 62+, 68+ 

Herreum§ viz Orraon 

Hortárius, jeden z k. Alamannů§ 357+, 358+, 372+  

Horténsia, d. Q. Horténsia Hortala, jako jediná žena starého věku pronesla veřejnou politickou řeč§ 42

L. Horténsius, řec. Hortésios§ 1. praet. 170, vyslanec 155; 2. legát Sullův, 86, 85  

L. (Q.?) Horténsius§ cos. 108

Q. Horténsius§ dict. 287

Q. Horténsius Hortalus, politik a ceněný řečník z aristokratického tábora, Cicerónem ctěný soupeř, o. výřečné Hortensie§ 114, 109, 95, 91, cos. 69, 82, 78, 75, 70, 67, 66, 63, 59, 58, 56, 55, 50, 45 - 42 

Jeho stejnojmenný syn, přítel neóterika Catulla, byl opakem ctihodného otce, rozhazoval majetek. Caesar mu svěřil roku 44, viz, do správy provincii Makedonii, pak se přidal k Brutovi a zajat u Filipp, viz rok 50 a 42, byl za podíl na vraždě C. Antónia, triumvirova bratra, na hrobě Gaiově M. Antóniem popraven/obětován. Vnuk řečníkův M. Horténsius Hortalus už dřel bídu (v aristokratických dimensích) a marně žádal Tiberia o peníze pro sebe a své čtyři děti, neboť na popud Augustův podpořený darem jednoho milionu séstertiů se oženil, plodil potomky a nesvedl je uživit. 

hortí Sallustiání§ viz zahrady

L. Hortuléius, Sertoriův legát§ 80