349-340

349.

Ol. 107, 4

 

Kallimachos II.

a. u. c. 405

L. Furius Camillus I. a Ap. Claudius Inregillensis

T. Manlius Imperiosus Torquatus dict. II.

************************************************************

Na začátku roku vypukla druhá válka olynthská (trvala do následujícího roku). Mezi makedonským králem a Olynthem panovalo od roku 393 padesátileté příměří. Po loňské stageirské předehře přesto začal Filippos II. na začátku roku s obléháním města, kam se ukryli před jeho nevolí dva příbuzní, nevlastní bratři Arrhidaios a Meneláos: údajně usilovali o trůn. Olynthští je odmítli vydat (o koalici Olynthu viz roky 356 a 352). Proathénský démagógos Apollónidés byl exulován a Olynthos ovládli promakedonští Euthykratés a Lasthenés; následujícího roku vlast zradili. Zřejmě t. r. vyhnali Makedonové z Fer Peitholáa, Lykofronova bratra, který se na čas vrátil ve své vlasti k moci, viz rok 353sq., podrobnosti neznáme. 

Na jaře pronesl v Athénách Démosthenés svou První řeč olynthskou na podporu spojenecké obce a během obležení města do roku 348 přednesl v této věci tři řeči, Olynthiakoi. Filippa napadl Démosthenés již roku 351 ve své první Filippice; druhou pronesl roku 344. Athéňané vypravili na sever dvě flotily, první velel Charés, druhé, která směřovala k Helléspontu, Charidémos. Jejich manévry nepřinesly úspěch a posily následujícího roku před pádem Olynthu na místo nedorazily, protože je zdržely letní sezonní severní větry etésiai.

Na Euboji měl v této době král Filippos spojenecké smlouvy se všemi obcemi kromě Karystu. V nedávné minulosti mimo jiné podpořil tyranna Kalliu z Chalkidy, spojence promakedonského Kleitarchova, a vůbec všechny rozbroje na ostrově. Velitelem makedonského žoldnéřského vojska byl Eurylochos z Poteidaie. Athéňany si povolal prostřednictvím Meidiy tyrannos Plútarchos z Eretrie na pomoc proti promakedonské oposici, kterou vedl Kleitarchos (srov. dále rok 341 a 340; ke spojenectví Eubojských viz rok 358). Velitelem athénského expedičního sboru byl v létě t. r. Fókión, ztrátě ostrova zabránit nemohl, viz rok následující.

 

V Pantikapaiu na Kimmerském Bosporu zemřel archón Leukón I. (vládl od roku 389). Jako spoluvládci následovali jeho synové Spartokos II. (do roku 344) a Pairisadés I. (do roku 310). Jejich nejmladší bratr Apollónios nebyl ve státnické funkci, nicméně jako nástupce Leukónův je jmenován v athénském dekretu na počest Leukónových synů-nástupců: Leukón i jeho otec a předchůdce Satyros čile s Athéňany obchodovali a patřili k jejich hlavním dodavatelům obilí, srov. rok 389.

 

Hellénské lodi neznámého původu, snad ze Sicílie (?), plenily pobřeží Latia, ale brzy se bez boje obrátily zpět. Byl to pravděpodobně první námořní kontakt Římanů s Hellény, pravděpodobně piráty (srov. rok 384 a vojenskou výpravu Dionýsia I.). • Prvním známým pirátem, který přepadal kartháginské a etruské lodi, byl Dionýsios z Fókaje, bývalý nauarchos Iónů v protiperském povstání v bitvě u Ladé roku 494; po porážce odplul na Sicílii, srov. rok 494. 

Vypukly nové boje Římanů s Kelty, souboj M. Valeria Corva s keltským předákem. Pak odtáhli Keltové do Apúlie. Je pravděpodobné, že ze skupin rabujících Keltů na jihu Itálie najímala hellénská města žoldnéře: Syrákúsánům sloužili za všech režimů. Římané měli o keltských nájezdů čtyři desetiletí klid, viz déle rok 299.

 

************************************************************

348.

Ol. 108, 1

Polyklés z Kýrény

 

Theofilos I.

a. u. c. 406

M. Popilius Laenas IV. a M. Valerius Corvus I.

************************************************************

V únoru až dubnu válčil úspěšně na Euboji v rámci vojenské pomoci pro Plútarcha (viz předešlý rok) athénský expediční sbor, jemuž velel Fókión. Plútarcha Fókión pro podezření ze zrady vyhnal a zanechal v Eretrii posádku. Jeho nástupce v čele Athéňanů Molossos však byl Plútarchem poražen, zajat (na Athéňanech bylo tehdy žádáno vysoké výkupné) a Athéňané uznali autonomii všech eubojských měst kromě Karystu, který zůstal athénský. Jako řadový těžkooděnec se výpravy účastnil řečník Démosthenés.

Filippos II. se bez boje zradou zmocnil Mékyberny a Toróny. V srpnu před olympiádou dobyl makedonský král pomocí zrady Olynthos: zradili olynthští občané a velitelé jízdy Lasthenés a Euthykratés. Filippovi příbuzní Arrhidaios a Meneláos byli popraveni, občané zotročeni, město vyvráceno, vše rozprodáno jako kořist a král uspořádal hry, na něž sezval umělce celé Hellady (srov. k tomu rok 368). Tím de facto zanikl spolek thráckých Chalkiďanů či chalkidický spolek, jehož byl Olynthos hégemonem. Charétova flotila s pomocí dorazila pozdě. 

Olynthos vznikl synoikismem Chalkiďanů v této části Thrákie roku 433 (viz tam), jeho moc kulminovala v době nepokojů v Makedonii (viz rok 399), zchromla po spartské intervenci (viz rok 379 po tzv. první válce olynthské od roku 383). Po Filippově válce už nebyl nikdy obnoven. Podle jednoho údaje měl Filippos zničit na Chalkidice třicet dvě města (?). To by ovšem znamenalo, že celý region dehellénisoval!

Filippovi II. se podařilo diplomaticky uklidnit Athéňany a tak nedošlo k dalším bojům. Athéňanům z podnětu Eubúlova se nepodařilo získat mezi Hellény podporu pro vybudování protimakedonské koalice; výzvu zopakovali na přelomu roku 347/346. V Díu pak král velkolepě oslavil vítězství: vždyť chalkidický spolek byl dlouho jediným vážným rivalem Makedonie v regionu a nyní měl volný prostor až po Thermopyly. 

 

V Élidě byl zvýšen počet fýl z osmi na deset (srov. rok 364). Tím byl i počet hellánodiků stanoven na deset, což pak zůstalo až do konce starého věku.

 

Římané uzavřeli svou druhou spojeneckou smlouvu s Kartháginci (srov. rok 508), což byla zřejmě reakce na plenění z předešlého roku a pro Karthágince to mohla být příprava na rok 346 (viz tam; o římsko-kartháginských smlouvách viz roky 508, 306 a 279) a mohla zahrnovat i uspořádání římské mimoitalské kolonisace, viz rok 387. Satricum bylo rekolonisováno z Antia.

 

************************************************************

347.

Ol. 108, 2

 

Themistoklés II.

a. u. c. 407

C. Plautius Venno či Venox I. a T. Manlius Imperiosus Torquatus I.

************************************************************

Desátého roku třetí války svaté pokračovaly boje Fóků s thébskou koalicí: Thébané plenili ve Fókidě a zničili úrodu, Fókové porazili Boióťany v poli u Koróneie, podruhé, když se vraceli domů s kořistí a zmocnili se několika obcí, kterých, nevíme. V Boiótii drželi Fókové tři města: Orchomenos, Koróneiu a Korsije- Fókové vyšetřovali Falaika z podezření na krádež božího majetku ve vlastní prospěch (sic!) a zbavili ho neomezeného vůdcovství/stratégos autokratór. Náhradou obdržel vlastní oddíl žoldnéřů. Velení bylo zkolektivisováno, rozhodovali Fókové Deinokratés, Kalliás a Sófanés. Účetnictví vedl jistý Filón, který však nedokázal předložit důvěryhodné účty, byl shledán vinným z podvodu a na mučidlech udal společníky. Filónův život ukončili stratégové "způsobem přináležejícím bezbežnosti", ostatní byli popraveni jako svatokrádežníci/hiersýloi.  

Filippos II. poslal Boiótům na pomoc oddíly, o které k jeho velké radosti žádali, neboť sami už na válku neměli. S podporou Makedonů byli "svatokrádežníci" v bitvě u Abai ve Fókidě, kde stavěli novou pevnost, těžce poraženi. Pět set vojáků po bitvě uhořelo v blízkém Apollónově chrámu stráveného požárem, který přeskočil z hořícího tábora na křoviny okolo. Kromě Ab, které se neúčastnily akcí roku 356, začala být postupně všechna fócká města a sídliště srovnávána se zemí; dílo zkázy tzv. svatá koalice dokonala následujícího roku.

 

Filippovi vypukla třetí válka thrácká. Térés III. totiž přijal na svém území athénské oddíly vedené asi Charétem a pravděpodobně totéž učinil i Kersobleptés (?). Filippos poslal do pole Antipatra (c. 50), Kersobleptés byl opět zlomen, ale vlády nezbaven. Térés se musel vzdát a znovu se podrobit Makedonům (srov. I. válku v letech 357 - 353 a II. v roce 352).

 

Dionýsios II. se po delším pobytu v Epizefýrských Lokrech (kde vládl od roku 356) vypravil proti Syrákúsám, odkud snadno vyhnal samovládce a svého bratrance Nysaia (u moci od roku 351). Byl to začátek jeho druhé vlády v Syrákúsách (trvala do roku 344), odkud ho vypudila Diónova intervence a krátký návrat démokratie (viz rok 357 nn.). Zřejmě vzápětí n. následujícího roku využili Lokerští příležitosti a pustili se do války s Dionýsiovým garnisonem. Vojáci nakonec z města prchli a Lokerští se zmocnili s výjimkou nejstaršího syna Apollokrata, který byl s otcem v Syrákúsách, celé Dionýsiovy rodiny. Odmítli jakékoli výkupné a ve zběsilé nenávisti k Dionýsiovi manželku Sófrosynu se dvěma dcerami brutálně znásilnili, oběsili, spálili a rozemleté kosti vhodili do moře. • Politická moc Hellénů v Itálii a na Sicílii byla pro neustálé vnější a vnitřní rozbroje v zoufalém stavu.

 

V Athénách zemřel na jisté svatební hostině, kam byl pozván, filosof Platón (ročník 427). Za mlada, ještě pod jménem Aristoklés, se měl stát periodoníkem, tj. vítězem v jedné z athletických disciplín, v jeho případě palé, na všech čtyřech hrách panhellénských po sobě (v Olympii, v Delfách, na Isthmu a v Nemeji).

Scholarchem, hlavním učitelem filosofické školy Akadémie, a Platónovým nástupcem se stal syn Platónovy sestry Pótóné Speusippos a byl jím až do roku 339.

Po Platónově smrti odešel či spíše prchnul před ostrým protifilippovským kursem jeho nejznámější posluchač Aristotelés do Atarnea a Assu k tyrannovi Hermiovi a pobýval tam tři roky (viz dále rok 345). Aristotelés nebyl u současníků příliš oblíbený: šišlal, nosil nápadné šaty, prsteny a, jak praví dobová kritika, stříhal si vlasy. • Hermión či Hermeiás (Hermiás) byl prý původem z Bíthýnie (bíthýnský Thrák?) a nevolníkem vládce Atarnea Eubúla, jinak povoláním finančníka. Byv pánem propuštěn na svobodu měl se mu odměnit vraždou a sám sebe se souhlasem Peršanů prohlásil za vládce města a v regionu znamenal jistou mocnost.

 

V Římě byly sníženy měsíční úroky z jedné dvanáctiny na jednu čtyřiadvacetinu, srov. rok 357.

 

************************************************************

346.

Ol. 108, 3

 

Archiás III.

a. u. c. 408

M. Valerius Corvus II. a C. Poetelius Visolus II.

************************************************************

Fókové pokračovali v boji proti přesile. Ze Sparty dokonce získali podporu oddílu tisíce vojáků vedených králem Archidámem III. Ale po poselství tichých fóckých spojenců Athéňanů k Filippovi II. vyslané v únoru a vedené Filokratem, se obě velmoci na jaře dohodly na ukončení podpory válčících stran války fócké a na uznání statu quo. Jinými slovy: Athéňané opustili Fóky a stali se spojenci Filippa. Podle athénského vyslance se mír nazývá Filokratovým. V Athénách byl přijat dne 19. elaféboliónu/15. či 16. dubna a makedonskými vyjednávači byli Eurylochos, Parmenión a jejich mluvčím Antipatros, hostinný přítel Démosthenův. Mír byl ratifikován koncem června v Pelle (zpráva o tom v athénském sněmu přednesena 16. skiroforiónu/10. července). Tím byla ukončena první válka Athéňanů s Filippem (vedena od roku 357, druhou viz 340). Členem diplomatické mise u Filippa byl též Démosthenés, srov. zde níže. Na přípravných jednáních se významně podílel herec Neoptolemos, athénský klérúchos ze Skýru žijící na makedonském dvoru.  

Poté se do svaté války přímo vložil král Filippos a vytáhl do Lokridy Epiknémidské. Fókové si v červnu opět zvolili stratégem autokratorem Falaika, byl však Makedonci poražen v Thermopylách. Tábořil pak nedaleko u lokerské Níkaie a 17. července se mu podařilo dojednat s Filippem příměří, podle něhož směl se svými osmi tisíci žoldnéři volně odejít ze země kamkoli budou chtít. Odešli na Peloponnésos a rozhodli se vyplout do války mezi Lúkány a Tarentinci. Na moři se to vojákům rozleželo a donutili Falaika obrátit zpět. V Lakónice se dali najmout na Krétu, kde bojovali na straně Knóssu proti Lyktu či Lyttu; Lyktos žoldnéři dobyli, jeho obyvatele vyhnali a sami se tam usadili. • Žoldnéře ovšem pronásledoval Apollónův hněv a všichni zemřeli smrtí násilnou (viz rok 344)

Filippos ponechal v Níkaji posádku, obsadil zbylá fócká města a dal je kromě Ab srovnat se zemí (srov. předešlý rok). Skončila třetí válka svatá či druhá fócko-thébská, vedená od roku 356 (I. válku svatou viz roky 595 až 586, II. roku 448 a IV. roku 339)Rozhodnutím amfiktyonů dostal král Filippos a jeho potomci dva hlasy Fóků, nikoli pro království či Makedonce. Fókové byli zbaveni správy Delf a nesměli si pořizovat hradby, zbraně a koně do té doby, než splatí dluh Apollónovi. Nikdo z Fóků nesměl vlastnit více než padesát koní, směli žít pouze ve vsích a ročně splácet do Delf šedesát talentů; na začátku Alexandrovy vlády summa klesla na talentů deset. • Fókům bylo dovoleno vrátit se do delfské amfiktyonie až roku 279.

Z Fókidy se Filippos II. vydal po pýthiích, kterým předsedal, na podzim do Thrákie, když v Thermopylách zanechal posádku. V Thrákii pokračoval ve válce (viz předešlý rok), tentokrát proti Kersobleptovi, který byl vyňat z Filokratova míru. Filippos dobyl Abdéru a Maróneiu a thrácké pevnosti v oblasti a Kersobleptés se opět poddal; nominálně ale zůstal vládcem Odrysů (srov. roky 450, 410 a 358)Král Filippos II. stal nejsilnější mocností hellénského světa a Makedonie jí zůstala až do konců hellénské a své nezávislosti o zhruba dvě století později.

Ísokratés mu téhož roku adresoval řeč Filippos, v níž ho vyzval, aby se postavil jako hégemón do čela Hellénů v boji proti Peršanům (srov. rok 380, ale také rok 344)Athéňané k němu t. r. vyslali čtyři poselstva. Z téhož roku je Démosthenova řeč O míru/Peri eirénés, srov. zde výše. Zatímco na začátku války s Olynthem řečník tvrdil, že Filippos je porazitelný, že až tak dobré vojáky nemá, a že Athéňané Makedony postavili na nohy svou nečinností, viz rok 349, nyní po pádu Olynthu řečnil na obranu Filokratova míru, argumentoval na jeho udržení, neboť na Filippa Athéňané právě nyní nemají, poněvadž ztratili mnoho výhod.  

 

Kartháginci vypravili velkou armádu na Sicílii, které velel Hannó/Annón. Expedici doprovázelo 150 válečných lodí, pěchoty měl Hannón padesát tisíc mužů a kromě obléhacích strojů a další techniky na ostrov flotila nákladních lodí dopravila tři sta bojových čtyřspřeží a na tři sta dvojspřeží (tyto zbraně později Púnové opustili a vrátili se ke klasické jízdě a slonům). Zpustošili území Entelly, státečku kampánských žoldnéřů, kterou oblehli. Na pomoc Kampánům přišlo tísíc hoplítů z Galarie, které však Púnové přemohli a všechny pobili. To vyděsilo Kampány žijící v Aitně a nikoho proti Karthágincům do pole nepostavili; o osudu Entellanů viz rok 343.

Dionýsios II. poslal s žádostí o pomoc do Korinthu. Spojencem Kartháginců na ostrově byl tyrannos v Leontínách Hiketés ze Syrákús, kdysi člověk Diónův, k němuž se uchýlila část uprchlíků před Dionýsiem. Začala šestá válka o hégemónii nad Sicílií mezi Kartháginci a Hellény (trvala do roku 341 či 339; poslední měření sil viz rok 368 až 366).

 

Římané porazili před Satrikem Volsky a kolonii opět dobyli a rozvalili (srov. ale již data let 378 a 348; všechny tyto údaje budou pravděpodobně duplikáty jedné události).

 

************************************************************

345.

Ol. 108, 4

 

Eubúlos I.

a. u. c. 409

M. Fabius Dorsus nebo Dorsuo a L. Sulpicius Camerinus

L. Furius Camillus dict. II.

************************************************************

Korinthští poslali koncem roku na Sicílii na žádost Dionýsia a též syrákúských exulantů oddíl sedmi set žoldnéřů, jemuž velel Tímoleón, syn Tímodémův (viz předešlý rok a jeho účast na bratrovraždě, atentátu na samovládce, viz rok 365). Jeden z korinthských vůdců Télekleidés Tímoleontovi před výpravou v narážce na jeho bratra pohrozil, že ho budou "pokládat za tyranobijce/tyrannoktonos, bude-li úspěšný, když ne, za bratrovraha". Korinthští měli bojovat s Púny, zbavit stát své staré kolonie samovládců a nastolit ústavní vládu. Mezitím porazil propúnský Hiketés Dionýsia II. a spolu s Kartháginci, kteří se zmocnili syrákúského přístavu, uzavřel Dionýsia v pevnosti na Ortygii. Do Korinthu poslal Hiketés posla s tím, že se rád postaví na korinthskou stranu; myslel ovšem na to, jak se zmocní Syrákús sám, což se mu téměř podařilo. Když se totiž od Syrákús vracel do Leontín pro zásoby, napadl Hiketovo vojsko Dionýsios, byl však odražen a ztratil tři tisíce mužů.  

Tři dny po obsazení Syrákús Tímoleón s deseti loděmi dorazil přes Metapontion do Rhégia. Setkal se s vyslanci Hiketovými a jednal s púnskými, které doprovázelo dvacet triér. Púnové ho varovali před výpravou na Sicílii. Během vystoupení na sněmu Rhégijských, kteří Korinťany žádali o spojenectví, nepozorovaně korinthské lodě odpluly a za nimi se vytratil i Tímoleón se svou. V Tauromeniu pak odmítl podporovat Karthágo Andromachos, otec historika Tímaia. Tímoleón se vylodil kdesi u Tauromenia, kde stále ještě vládl Korinťanům nakloněný Andromachos (srov. rok 358), a s 1200 muži táhl na Adránon, kam dorazil s pěti tisíci vojáky Hiketés. Korinťané na podvečer Hiketův oddíl znenadání přepadli a zahnali; Adránon se stal na rok Tímoleontovým hlavním stanem. Korinthští získávali spojence, mezi nimi Mámerka, vládce v Kataně pravděpodobně po Athéňanovi Kallippovi (viz rok 353 a 351), a dokonce Dionýsios dal najevo, že se vzdá a vydá mu Ortygii s posádkou dvou tisíc vojáků a rozsáhlými sklady s mimo jiné výzbrojí pro sedmdesát tisíc vojáků.    

 

Zřejmě téhož roku pacifikoval Hidrieus/Idrieus, satrapa a dynasta v Kárii, v čele perské flotily ostrov Kypr (tzn. už nebyl jako jeho bratr a sestra součástí povstání satrapů, viz rok 353 a rok 344).

Vládce Sídónu král Tabnit/Tennés II., který vedl od začátku své vlády válku se satrapy (?, srov. rok 354), se nyní postavil otevřeně i proti Králi. Jak k tomu přišlo, nevíme. Od krále Egypťanů Nektanebóa II. měl pravděpodobně stále v pronájmu oddíl žoldnéřů pod velením Mentóra z Rhodu (srov. rok 354). Artaxerxés, který finalisoval přípravy tažení do Egypta, sesbíral obrovskou armádu o třech stech tisících pěšácích, třiceti tisících jezdcích, třech stech triérách (zdá se, že Sídón byl v této válce již sám bez foiníckých spojenců) a s nesmírným trénem. K tomu poslali Thébané tisíc hoplítů pod Lákratem, Argívští tři tisíce, jimž velel hromotluk Níkostratos táhnoucí do bitev v Hérákleově oděvu a s kyjem v ruce. Asijští Helléni přidali dalších šest tisíc mužů.

Tennés vyděšen tím, co se na jeho království valí, přes důvěrníka sjednal s Králem zradu vlastní země: město a jeho prostředky mu vydá a potáhne pak s ním do Egypta, kde se vyzná. Když se Peršané utábořili na dohled města, svěřil Tennés své tajemství Mentorovi, sám doprovázel sto mužů, svých poradců, ne jednání ke Králi. Artaxerxés dal nejprve postřílet oněch sto Sídónců, pak dalších pět set z doprovodu Tenneova a když už měl město v rukách, zemřel v měsíci tašrítu (bab.)/září až říjen katovou rukou i Tennés. Mentór směl přejít do perských služeb jako jeho bratr Memnón. Obyvatelé Sídónu, kteří přežili, byli vysídleni do Babylónu a do Sús. Sídóňané před pádem města prý zapálili své loďstvo a střechy domů nad sebou a na čtyřicet tisíc (?) jich v plamenech zahynulo (o generaci později je však zmiňováno jako silné a živé město).

Zřejmě do této doby spadá též likvidace rebelie v Júdě, snad související s válkou Tenneovou, vyvrácení několika měst Peršany (Jericho, Lachiš, Megiddo) a vysídlení mnoha židovských rodin do Hyrkánie a opět do Babylónie; rozsah a důvod vzpoury neznáme.   

Na Kypru snad někdy v této době skončilo obléhání Salamíny vedené od roku c. 351. Jak se to stalo, nevíme, ale Pnytagorás se dokázal s obléhateli a Králem dohodnout a ten ho uznal za krále Salamíny. Vyhnaného Euagoru II. ze Salamíny odškodnil Artaxerxés nějakou cennější asijskou satrapií, kterou nevíme; soudívá se, že ho udělal králem Sídónu za popraveného Tennea; mohl zde vládnout do roku 342 (viz tam a srov. jeho vládu v Salamíně, která tam skončila roku 351, viz). • Události kolem válek satrapů ve Foiníkii či na Kypru nelze přesněji datovat: jsou v podstatě možné jakékoli datační kombinace spadající do doby vlády Artaxerxa III. 

 

Aristotelés ze Stageiry odešel z Atarnea (srov. rok 347) do Mytilény, kde pobyl do roku 343.

 

Římané válčili s Aurunky čili Ausony v Latiu a v bojích s Volsky získali Soru. • Mír s Aurunky trval od roku 502: tato válka definitivně skončila až roku 314 vyvražděním Aurunků.

 

************************************************************

344.

Ol. 109, 1

Aristolochos z Athén

 

Lykiskos I.

a. u. c. 410

C. Marcius Rutilus III. a T. Manlius Imperiosus Torquatus II.

P. Valerius Poplicola dict.

************************************************************

Démosthenés podnikl protimakedonskou agitační cestu po Peloponnésu a hned na to začali Athéňané vyjednávat s Peršany o podpoře proti Filippovi. Z t. r. je druhá Démosthenova řeč proti Filippovi, která byla zaměřena proti jednomu z jeho exponentů v Athénách, proti Aischinovi. Stranu (nikoli ve smylsu "partaj"), která se stavěla pro válku s Makedonií, v této době representoval především Démosthenés, Hégésippos, Lykúrgos a Hypereidés, za stranu protiválečnou (čili nikoli ještě promakedonskou) vystupovali především Eubúlos, Ísokratés a Aischinés.

 

Falaikos z Fókidy byl se svými žoldnéři, s nimiž se násilně usadil v Lyktu na Krétě, viz rok 346, vypuzen z města oddílem, jemuž velel spartský král Archidámos III. (srov. rok 346). Při obléhání Kydónie, které se chtěl náhradou zmocnit, přišel pak Falaikos s mnoha dalšími o život při hašení obléhacích strojů zapálených bleskem (podle jiné verse byl zavražděn žoldnéřem, kterého nějak urazil). • Archidámos byl původně pro odpor k Thébanům profócký, Falaika osobně znal a o Sparťanově manželce jménem Deiniché se říkalo, že přijala od fóckých předáků peníze, aby se král stal ochotněji jejich spojencem.

Zbytek žoldnéřů-svatokrádežníků, bylo jich stále ještě čtyři tisíce, se dal zčásti (viz rok 338) dohromady s exulanty z Élidy a vypravili se s nimi do jejich země, kde právě řádila občanská válka. Zde však byli poraženi koalicí élejských aristokratů a Akarďanů a po bitvě ti, kteří byli zajati Élejskými, byli popraveni, Arkaďané své zajatce prodali jako kořist. V problémech Élidy se diplomaticky angažoval také Filippos II. a po popravě žoldnéřů se král stal spojencem Élejských, Argívských, Messénských a Arkadských. • Tím se Filippos II. a Makedonci uchytili i na Peloponnésu, srov. rok 339. - Události kolem smrti žoldnéřů a vznik této nové peloponnéské koalice lze spíše řadit do roku následujícího.

Menší část fóckých žoldnéřů se dala později najmout Tímoleontem k bojům na Sicílii, kde všichni padli roku 341 či 339 (viz tam).

 

Král Filippos II. zvítězil ve své třetí válce Illyry, které vedl král Pleuratos či Pleuriás, viz dále o něm roku 337. V jižní Illyrii zůstali neodvislými již jen Taulantiové (viz I. Filippovu illyrskou válku roku 358, druhou roku 356)Hned poté „osvobodil“ Filippos mnoho thessalských měst od tyrannů, především Fery (srov. rok 353 a 352), v Lárisse sesadil Síma, hlavu Aleuadů, svých starých spojenců (viz o něm roku 369). Řada urozených Thessalů odešlo do Persie a doufalo, že s Královou pomocí budou moci jednou vrátit domů. Sloužili perským satrapům jako žoldnéři a později bojovali na perské straně proti Alexandrovi. Příčiny thessalských nepokojů a důvod Filippovy intervence neznáme. 

Filippos zřídil v zemi namísto tradiční tetrarchie dekadarchii/desetivládí, vlastně dekapolis, a to zřejmě podle počtu sídelních měst. Toto uspořádání Thessalie trvalo krátce do roku 342. Možná t. r. pořídil Filippos svému synovi Alexandrovi koně Búkefalu, viz o něm v indexu s. v. zvířata oblíbená (zemřel roku 326, viz tam). 

 

Athénští vyslanci zprostředkovali v Kimmerském Bosporu změnu v čele říše: archón Spartokos II. (vládl od roku 349) odstoupil od spoluvlády se svým bratrem Pairisadem I., který od t. r. vládl samostatně (až do roku 310). Pairisadés I. se oženil se svou tetou Komosaryé, dcerou Gorgippovou a změnil nástupnický zákon, podle něhož nástupcem ve vládě bude vždy nejstarší z potomků vládce. Zároveň uzavřel obchodní dohody s Athéňany.

 

V Halikarnássu zemřel přirozenou smrtí kárský satrapa a dynasta Hidrieus (vládl od roku 351) usmířený s Králem (srov. předešlý rok). Novým dynastou se stala jeho sestra a manželka Ada Starší, dcera Hekatomnóova, sestra Mausóla, Artemísiina, Hidrieova a Pixódarova (vládla do roku 341).

 

Podle loňské dohody předal Dionýsios II. začátkem roku Korinthským pevnost a opustil na jedné lodi a údajně s ne moc penězi navždy Syrákúsy (jeho druhá vláda trvala od roku 347, první byla v letech 367 až 356). Žil pak až do své smrti, datum neznáme, jako soukromník a povaleč v Korinthu a prý si přivydělával jako učitel hudby. Od vylodění na Sicílii po odplutí Dionýsia údajně uplynulo padesát dnů. 

Korinťané poslali na ostrov dalších dva tisíce žoldnéřů a dvě stě jezdců, ale poněvadž přeplavbu znemožňovalo hlídkující púnské loďstvo, vylodili se v Thúriích. Aby se měšťané mohli vypravit na tažení proti Bruttiům, hlídali jim město. V Adránu unikl Tímoleón se štěstím atentátu, který nachystal Hiketés obléhající nadále z Achradíny a Neápole pevnost na Ortygii; Tímoleón držel Tychu a Epipoly. Hiketés pak pozval Púny do Syrákús s celým jejich expedičním sborem čítajícímu šedesát tisíc pěších a sto padesát válečných lodí, jimž velel Hannón: flotila obsadila "velký" přístav a pevninu kolem s pevností ve čtvrti Polichně. Aby zabránili zásobování obležených na Ortygii z Katany, vytáhli Púnové proti městu, ale v téže době podnikl úspěšný výpad z Ortygie její velitel Neón z Korintha a zmocnil se čtvrti Achrádiny. 

Mezitím se oddíl střežící Thúrie vydal pěšky do Rhégia, kde se mu za špatného počasí podařilo přeplavit na Sicílii, když koně drželi z lodí za uzdy. Po spojení s Tímoleontem nejprve obsadili Messánu, která se přidala na stranu Kartháginců, a pak táhli na Syrákúsy. Mágón z obavy z nespolehlivosti hellénských žoldnéřů Hiketových a proti veškeré logice se svou ohromnou silou odtáhl od Syrákús.

Tímoleón posilněn dalšími oddíly zaútočil na město a vyhnal ze zbytku Syrákús Hiketu, aniž by zemřel jediný Korinťan. Ve státě obnovil démokratii, která vydržela do roku 317. Dal rozbořit pevnost a palác na Ortygii a kromě sochy Gelónovy všechno, co upomínalo éru tyrannů. Zřídil nejvyšší jednoroční státní kultovní úřad epónymního služebníka či kněze/amfipoliá Dia Olympského, který přečka i vyvrácení Syrákús Římany. Město, kde se na agoře pásli koně, bylo nově osídleno kolonisty z celé Hellady i Asie, dohromady deseti tisíci osadníky; město tak mělo nyní šedesát tisíc občanů, tedy zhruba dvě stě tisíc svobodných obyvatel.

Kartháginci opustili s jádrem armády Sicílii, jejich velitel Mágón si vzal z ostudy život a jeho tělo dali v Karthágu přibít na kříž (srov. pak rok 341). Hannón zvaný Veliký, viz o něm roku 368, se po návratu do Karthága pokoušel zmocnit vlády nad říší. U příležitosti svatby své dcery uspořádal ve městě hostinu pro Púny a u sebe doma pro členy státní rady. Služebnictvo úřadům vyzradilo, že chce pozvané otrávit jedem v pití. Hannóna radní nezatkli, ale vydali zákon omezující výdaje na soukromé slavnosti a Hannóna sledovali. Opustil město, shromáždil vojsko o dvacet tisících otrocích, s nimiž obsadil jakousi pevnost a podněcoval ke vzpouře domorodé kmeny. Kartháginci se však Hannóna nějak zmocnili, krvavě ho umučili a popravili též veškeré jeho příbuzenstvo včetně nevinných, aby jeho zhoubný rod zanikl. Po Hannónově pádu ponecháno králům jen vojenské velení a odpovídat se museli orgánu jmenovanému jako Stovka/miat, řec. hekaton.  

V Římě zasvěcen chrám Iunoně Monetě, Napomínající/Upomínající, zaslíbený loni dictátorem L. Furiem Camillem, v jehož sklepení byly mnohem později raženy mince: odtud pochází moderní výrazivo pro peníze n. mince money, Münzen, monnaie, moneta, moneda etc. (latinské výrazy byly odlišné: pecunia pro peníze, nummus pro mince). Viz v indexu s. v. quaestor. 

 

************************************************************

343.

Ol. 109, 2

 

Pýthodotos

a. u. c. 411

M. Valerius Corvus III. a A. Cornelius Cossus Arvina I.

************************************************************

V zimě na začátku roku sesadil král Filippos II. na popud své ženy Olympiady jejího strýce Arrybu (vládl od roku 359 po svém bratru Neoptolemovi I.) a na molosský trůn dosadil manželčina bratra, Neoptolemova syna Alexandra I., jemuž bylo dvacet let: Alexandros I. Épeirský vládl do roku 330. Arrybás odešel do Athén, kde snad zemřel roku 317, podle jiné verse hned krátce po těchto událostech. Příčinu neshod mezi Aiakovci neznáme, je ovšem pozoruhodné, že vyhnanec obdržel v Athénách občanská práva. Filippos tehdy připojil hellénská města Elatreiu, Pandosii a Búchetion, vše osady kdysi élejské, k molosskému království. Nedalecí Kassópiové, kmen thesprótský, založili své kultovní středisko Kassópu a razili autonomní ražbu stejně jako Elaiatis. Všechna města v regionu zanikla roku 29 v synoikismu s Níkopolí.  

Na jaře se Filippos pustil do své čtvrté války thrácké (trvala do roku následujícího; předešlé tři byly v letech 357 až 353, 352 až 350 a 347 až 346): nové boje s Térem a Kersobleptem.   

V létě uzavřel Filippos II. smlouvu o neútočení s králem Peršanů Artaxerxem III. Vedl diplomatická jednání s Athénami, které uzavřely nové spojenectví s Megarami (Megarští byli kdysi athénskými spojenci do roku 446, viz tam). V Megarách se o puč pokusili domácí aristokraté a k revoluci došlo též v Élidě a za oběma Athéňané viděli Filippovy dlouhé prsty. Makedonský král nabízel Athéňanům rozšíření Filokratova míru, též vydání thráckých pevností, o které je obral. Diplomaticky neuspěl na Peloponnésu, kde se Achajové, oba tábory Arkadů (Megalopolští i Mantinejští), Messéňané a Argívští drželi spojenectví s Athéňany. 

Démosthenés a jeho sok Aischinés pronesli před athénským sněmem řeči, v nichž skládali účty ze své diplomatické činnosti, Peri tés parapresbeiás/O křivém vyslanectví (o Filokratovi, který vedl jednání o míru s Filippem, viz rok 340).

 

Spartský král Archidámos III. se vydal na svou první italskou expedici, zaplacenou pomoc Tarentským proti Lúkánům a Messápiům (srov. rok 338).

Tímoleón donutil na Sicílii Hiketu vzdát se spojenectví s Kartháginci a žít jako soukromník v Leontínech, když odrazil jeho pokus o vzetí Syrákús. Leptina, tyranna v Apollónii (a pravděpodobně vraha Kallippova, srov. rok 351), poslal podobně jako Dionýsia do Korinthu též jako soukromníka. Osvobodil od něho též nehellénskou obec Engyon n. Engyion. Tímoleontův věhlas spočíval v tom, že byl tyrannoktonos/tyrannobijec, který však žádného ze samovládců neusmrtil. Z Korintha do Syrákús připluli Kefalos a Dionýsios, aby vypracovali pro město novou ústavu formálně v platnosti sedm desetiletí, viz rok 413 a Dioklea. Někdy po tomto roce vpadli korinthští stratégové Deinarchos a Démarétos do púnské epikrateie, Tímoleón neměl na vyplácení žoldnéřů, a jejich oddíly rabovaly lukrativní zboží a vyháněly kartháginské posádky z měst, viz dále rok 339. Mimo jiné zbavili púnské posádky Entellu a popravili patnáct tamních kolaborantů, srov. rok 346. • S uklidněním poměrů a stabilisací režimů, které zavedl Korinťan Tímoleón, nastalo na Sicílii období velké immigrace z celé Hellady: přišlo na šedesát tisíc kolonistů. K exodu Hellénů z mateřské Hellady přispěla makedonská expanse a politické rozbroje v jednotlivých státech. Poměry se změnily vstupem Římanů na Sicílii po první válce púnské a zánikem Syrákús roku 212. V té době migračním směrem Hellénů byl východ, hlavně seleukovský.

 

Téhož roku se Aristotelés odstěhoval z Mytilény, kde byl od roku 345, do Pelly, kde se příštího roku stal učitelem tehdy třináctiletého následníka trůnu Alexandra, viz rok následující. Traduje se, že Alexandrovi radil, aby Hellénům byl vůdcem a choval se k nim jako k přátelům, jak zaznamenal Plútarchos v Moraliích v pojednání O Alexandrově osudu a ctnosti, ale k "ostatním lidem" (tedy k barbarům) aby byl pánem a choval se k nim jako ke zvěři a rostlinám. Alexandros si Aristotela vážil, nicméně tuhle radu nebral vážně a choval se i k barbarům jako k Hellénům a jeho úsilí o ustavení universální monarchie intensivně vedlo k rozšíření hellénismu; srov. odpor k "barbarofilství", rok 329. 

 

Mezi lety 343 až 328 byl v Athénách Lykúrgovým spolupracovníkem historik Fanodémos z Athén; jeho další životní data nejsou známa.

Po roce 343 zemřel v Athénách slavný skladatel soudních řečí a žák Ísokratův Ísaios z Chalkidy (narozen kolem roku 420).

 

Peršané se definitivně vypravili s velkým vojskem proti Egyptu. Vrchním velitelem perského vojska byl Bagóás, veliteli žoldnéřů Mentór z Rhodu, jeho syn Thýmondás, Lákratés z Théb a Níkostratos z Argu, viz rok 345; veliteli Nektanebóových žoldnéřů byli Filofrón ze Sparty a Kleiniás z Kóu. Peršané postupovali snadno, neboť jejich převaha byla značná, viz rok 345: Nektanebós ke svým šedesáti tisícům egyptským profesionálním bojovníkům/machimoi disponoval dvaceti tisíci hellénskými a stejným množstvím libyjských žoldnéřů, síla jistě rovněž úctyhodná umocněná znalostí bažinatého terénu Delty. V obleženém Pélúsiu se vzdalo Lákratovi po obléhání pět tisíc mužů hellénské posádky vedená Filofronem, Mentorovi Búbastis; po incidentu ve sporech o kompetence se v Búbastidě stali z Bagóa a Mentora životní přátelé. V boji s perskými oddíly padl Kleiniás a poražen kdesi na Nilu se král Nektanebós II. stáhl do svého sídelního města. Brzy však Memfidu vyklidil i s poklady a zmizel kamsi k jihu ("do Aithiopie"), kde zřejmě brzy na to zemřel (vládl od roku 359)Egyptská válka se projevila v hellénském světě mimo jiné nedostatkem papyru. • Mentór byl pak Artaxerxem III. jmenován vojenským velitelem přímořských oblastí Anatolie, viz dále rok 341, a život mu zpříjemnil dar sta talentů ve stříbře. 

Nektanebós/Nektanebés II. uzavřel poslední domácí, XXX. dynastii, která trvala od roku 380. Od této chvíle Egyptu, v podstatě dodnes, vládnou jen panovníci cízího původu, srov. ovšem rok 338. Peršané se stali po šedesátiletém „povstání“ Egypťanů opět pány země a Artaxerxés III. se dal v Memfidě korunovat za domácího krále. Satrapou Egypta jmenoval Ferendáta, snad potomka stejnojmenného satrapy v letech c. 517-486, viz tam; jak dlouho na Nilu vládl, nevíme, Alexandrovy invase se v roli místokrále nedočkal. Tím začala Manethónova XXXI. dynastie, která trvala do roku 332 (srov. rok 525).

Přechodně a zřejmě po roce 342 dobyl dolnonúbijský vládce Chababaš celý Egypt a také se dal v Memfidě korunovat. Dobu jeho vlády neznáme a je možné, že trvala až do konce vlády Artaxerxa III.: král Dáreios III. byl již zase vládcem celého Egypta. Viz o něm roky 486 a hlavně 338; srov. o Egyptě dále 340 a 300.

 

Snad tohoto roku napadli v boji o karavanní trasy na sever arabští Sabajové Mínaje/Ma'íny. O nekonečných bojích o ovládnutí dálkového obchodu v Arábii jsme informováni jen velmi útržkovitě (srov. roky 600 a 400). V téže době válčili Sabajové s Qatabánem (viz rok 400 a 225).

 

V Itálii začala první válka samnitská, která nebývá považována moderními historiky za autentickou (jako ostatně většina římských válek z prvních století republiky); měla trvat do roku 341 (o spojenectví Římanů se Samnity viz rok 353). Samnité měli podle zachované tradice válčit se Sidiciny a tito si zavolali na pomoc Kampány (všichni si jazykově příbuzní), byli však rychle poraženi. Proto se Kampánové obrátili o pomoc na Římany, jimž se podle římské liviovské tradice „vydali“. Samnité byli v Kampánii v několika bitvách poraženi, nejvýrazněji na hoře Gaurus (možná až 342). Římané uzavřeli mír s Falisky a Latiny (srov. ale pak rok 340). O dalších válkách se Samnity viz roky 326-304 a 298-290.

Do Říma údajně přišli kartháginští vyslanci, aby blahopřáli k vítězství nad Samnity.

 

************************************************************

342.

Ol. 109, 3

 

Sósigenés I.

a. u. c. 412

C. Marcius Rutilus V. a Q. Servilius Ahala III.

M. Valerius Corvus dict.

************************************************************

Král Filippos II. obsadil celou Thessalii a dal Thessalům novou ústavu. Zrušil dekadarchie (které sám zavedl roku 344, viz tam), a zemi rozdělil opět na tradiční čtyři části, v nichž vládli, či spíše které spravovali, Filippem jmenovaní údělní vládci - tetrarchové (srov. rok 700). Filippovým titulem vládce Thessalie byl archón, nikoli tradiční thessalský tágosMakedonští králové ovládali Thessalii sto padesát let, tzn. jak dynastie argejská, tak Antigonovci. Domácí thessalští tágové jsou v úřadu až od roku 195, po makedonském ústupu z Hellady.

Pak dokončil Filippos svou čtvrtou válku v Thrákii, kterou vedl od minulého roku. V průběhu června byli Kersobleptés i Térés III. poraženi a oba exponenti nebezpeční hellénským městům v regionu uprchli ze země (na sever?). Dobyl a kolonisoval sídelní město Thráků Kabylé na řece Tondzos, od roku 293+ římské Diospolis, dnešní Jambol v BG. Rovněž v Thrákii Filippos nově uspořádal poměry: zřídil makedonskou stratégii, tj. území pod vojenskou správou králem jmenovaných stratégů-vojenských guvernérů. Jméno stratéga v Thrákii za Filippa II. neznáme, což vede k úvaze, zda první stratégos epi Thrákés nebyl jmenován až Alexandrem.

Thrákie, tj. oblast od Egejského moře po pohoří Haimos resp. až po Istros, tedy severovýchod dn. Řecka a v podstatě celé území dn. Bulharska, zůstala makedonská až do konce makedonského státu (srov. ale období místního keltského státu v letech 281 až 212 a vývoj v severní části země).

Filippos II. uzavřel spojenectví s tyrannem Hermiou či Hermiónem z aiolského Atarnea, srov. o něm roku 347, eunúcha, který se stal následujícího roku "tchánem" Aristotelovým, viz tam. Učenec byl právě Filippem jmenován vychovatelem mladého korunního prince Alexandra (srov. předešlý rok, prakticky jím byl do roku 340, de iure do roku 338).

Athéňané poslali na Thrácký Chersonésos další klérúchy (srov. rok 352), stratégem expedice byl Diopeithés, který mimo jiné zaútočil i na Kardii, která odmítla klérúchy přijmout, a na makedonské pobřežní území v Thrákii, kde loupil (nebyl z Athén příslušně finančně vybaven a neměl na výplatu žoldnéřů; proto také svévolně vybíral clo od obchodních lodí plovoucích Helléspontem). Filippos v téže době válčil ve vnitrozemí s thráckými velmoži. V březnu následujícího roku si na Diopeitha, který vpadl do Thrákie za lupem podruhé, v Athénách marně stěžoval Filippův vyslanec: pro Makedonce to bylo porušení Filokratova míru z roku 346.

V dému Kéfísia v Athénách se narodil básník nové komédie Menandros, syn Diopeithův. Jeho první vítězství na divadle je z roku 321, utopil se při koupání v moři v roce 292. Před rokem 342 se v Messáně na Sicílii narodil peripatetik, žák Aristotelův a Theofrastův, Dikaiarchos (další jeho data neznáme).

 

V Sídónu skončila, pokud vůbec začala, vláda Helléna Euagory II. ze Salamíny, který zde kraloval od roku 345. Nevedl si prý dobře, obyvatelé ho měli plné zuby a před obviněním z malversace prchnul na rodný Kypr. Zde byl jat a popraven. Jeho nástupcem ve Foiníkii se stal Stratón II., 'Abd'aštart (vládl do roku 333), pravděpodobně někdo z domácí šlechty, snad vnuk Stratóna I., viz rok 370. 

 

V Římě prosadil tribun lidu L. Genucius zákon zakazující úroky/lex Genucia de feneratione a omezení ve výkonu státních funkcí: nelze zastávat v témže roce dva úřady, mezi jednotlivými úřady musí uplynout deset roků a oba konsulové mohou být plébéjové (což se stalo poprvé až roku 173, viz), lex Genucia de magistratibus. Platnost zákona byla pozastavena roku 217 a pravděpodobně po hannibalské válce obnovena nebylaV římské armádě operující na jihu Latia a v Kampánii (viz předešlý rok) vznikla z dlouhé služby v poli vzpoura. Nespokojení vojáci obsadili Lautulský průsmyk nad Anxurem, obsadili mnohem severněji kraj kolem Albana a vypravili se na Řím. Rebelii uklidnil údajně slovy diktátor M. Valerius, o trestech ani dopadu vzpoury není nic známo. 

 

************************************************************

341.

Ol. 109, 4

 

Níkomachos I.

a. u. c. 413

C. Plautius Venno II. a L. Aemilius Mamercus nebo: L. Aemilius Mamercinus Privernas

interreges: M. Valerius Corvus - M. Fabius Dorsus

************************************************************

Dne 7. gaméliónu se na Samu narodil Athéňan Epikúros, syn Neoklea a Chairestratin, obou z dému Gargéttu. Datum odpovídá pravděpodobně 4. únoru (podle babylónského kalendáře by 7. gamélión odpovídal 31. prosinci 342). Zemřel v sedmdesáti dvou letech roku 270.

 

Na Euboji dosadil král Filippos II. (oddíl tisícovky jeho žoldnéřů vedl Hipponíkos, jiný oddíl vedl Parmenión) do Eretrie kolektivní tyrannidu Kleitarcha, Hipparcha a Automedonta (pokud se tak nestalo již roku 343; srov. rok 349 a viz rok následující). Do Órea dosadil jako tyranna Filistida (proathénský Eufraios, žák Platónův, který pobýval na dvoru Perdikky III., byl nejprve Órejskými uvězněn a když ho pustili, vzal si život, nebo byl popraven Parmeniónem). Athéňané znovu vypravili vojsko na Euboju, stratégem byl Kéfísofón. V červenci padl Filistidés z Órea (viz dále následujícího roku). Za athénské asistence byl založen spolek Eubojanů, který přetrval až do konce hellénské nezávislosti.

Abýdos, Býzantští a Athéňané uzavřeli obranné spojenectví. Vyjednal je s nimi v zimě 341/340 Démosthenés. Athéňané rozvinuli širokou diplomatickou aktivitu proti Filippovi: Hypereidés jednal na Rhodu a na Chiu, Efialtés v Súsách (srov. rok 352)Démosthenés pronesl řeči Peri tón en Cherronésó/O událostech na Thráckém Chersonésu, a kata Filippú III. a IV., Řeči proti Filippovi: obě se staly vzorem pro pozdější latinské filippiky, z nichž nejznámější psal advokát M. Tullius Cicero.

 

Aristotelés se stal přibuzným Hermiónovým, protože se oženil s jeho neteří Pýthiadou (srov. předešlý rok). Ale krátce na to se Hermióna z Atarnea zradou zmocnil Mentór z Rhodu, který stál v perských službách a patřil mezi žáky Akadémie, srov. rok 343. Vylákal ho k rozhovoru, zatkl a jeho prstenem pečetil list Hermiónových měst a pevností, v němž prohlašuje, že bylo dosaženo dohody s Králem. Města se otevřela a Mentór vydal nešťastníka Velkému králi. Hermión či Hermiás byl ukřižován, neboť byl místním makedonským exponentem (smlouva-nesmlouva, viz rok 343) a nic Mentorovi a ani Králi neprozradil.

Nejpozději od roku 346 bylo zjevné, že Filippos Makedonský strojí plány na expansi do Asie a v iónských městech, podél Helléspontu a na ostrovech, kde stále byly ve střehu perské garnisony, vznikala promakedonská hnutí. • Pýthias zemřela dříve než Aristotelés. Měli spolu stejnojmennou dceru a snad i syna Níkomacha, pokud nebyl synem filosofovým s druhou manželkou Herpyllidou. Pýthias mladší se provdala třikrát a z třetího manželství měla s lékařem Métrodórem z Chiu syna Aristotela, který se též stal peripatetikem. 

Mentorovi z Rhodu, velitel přímořských oblastí Anatolie v perských službách, se podařilo dosáhnout u Krále pardonu pro Artabáza, který se tak mohl s rodinou vrátit z makedonského exilu spolu s Mentorovým bratrem Memnónem (srov. rok 355). Brzy na to Mentór zemřel a vdovu Barsinu, budoucí milenku Alexandrovu, si vzal do manželství Memnón. • Poprava Hermiónova a milost Artabázova jsou dokladem zásad-nezásad tehdejší perské diplomacie a proradnosti žoldnéřského řemesla, srov. rok 355, kdy Mentór užíval makedonské pohostinnosti.

 

V Kárii vyhnal Pixódaros svou starší sestru Adu, která vládla jako královna a perský satrapa od roku 344, a sám se stal vládcem Kárů (byl jím do roku 334). Ada do roku 334 žila jako údělný dynasta v Alindě. Pixódaros byl ženatl s Afnéidou z Kappadokie a jejich dcerou byla Ada mladší, kterou provdal za vznešeného Peršana Orontobata, viz rok 334. Pixódaros byl nejmladším z pěti dětí Hekatomnóových/dynastie Hekatomnóvců, který v Halikarnássu dosedl na kárský trůn a podobně jako v novověku v případě Saúdů v Arábii vládli Kárům po otci (do konce monarchie) pouze jeho děti. 

 

Další silné kartháginské vojsko se vylodilo na Sicílii. Bitvu na Krimísu lze zařadit do t. r. nebo do roku 339 (viz tam).

 

V Latiu vypuklo protiřímské povstání Priverňanů. Povstalci se spolčili s Volsky, ale byli rychle poraženi: byla to zároveň poslední válka Římanů s Volsky, kterou známe (srov. rok 388). Poprvé Římané s Volsky válčili údajně za Romula a pod etruskými králi před dvěma staletími roku 534 (viz tam), za republiky poprvé roku 495 (viz tam). • Historicitu většiny válek raných římských dějin moderní historiografie zpochybňuje. Římští dějepisci si ovšem v jejich výčtu a líčení libovali a jak známo, "na každém šprochu pravdy trochu". Chronograf Livius se v šesté knize svých annálů divil, jak dokázali Volskové a Aequové po tolik prohraných válek neustále stavět do pole nové a nové vojáky (u Římanů si podobnou otázku nekladl): unde totius victis Volscis et Aequis suffecerint milites.

Skončila první válka samnitská (trvala od roku 343). Mír byl uzavřen jen mezi Římany a Samnity. Vzápětí znovu napadli Samnité Sidicinium (srov. rok 343) a Kampánové ve spojení s Latíny odpadli od Římanů: válka s nimi, tzv. latinská či spojenecká, pokračovala až do roku 338. Latinové totiž na Římanech požadovali splynutí své konfederace s římským státem, aby jeden z římských konsulů byl volen z nich a polovina římského senátu byla též latinská (praetoři latinského spolku L. Annius Setinus a L. Nemisius Circeus). Římanům se to hrubě nelíbilo, ačkoli Cassiův pakt, který měli s Latíny od roku 493, ke splynutí obou partnerů nabádal (srov. též roky 487 a 388). 

 

************************************************************

340.

Ol. 110, 1

Antiklés z Athén

 

Theofrastos I.

a. u. c. 414

T. Manlius Torquatus III. a P. Decius Mus

L. Papirius Crassus dict.

************************************************************

V březnu proběhl v Athénách protifilippovský kongres (viz následující rok, kdy bylo spojenectví-symmachie proti Makedonii uzavřeno). Nepřátelství Athéňanů vůči severní velmoci demonstrovaly vojenské činy Kalliy u Pagas, na Euboji dobyli Athéňané pod Fókiónem Eretriu a v bojích padl tyrannos Kleitarchos (srov. rok 349 a 341). V Eretrii se k vládě vrátil Plútarchos (viz rok 348 a rok předešlý); možná, že teprve do t. r. patří událost z roku 348, že pučem zajal athénskou posádku a vyměnil je za výkupné.

Filippos II. obřími obléhacími stroji bušil do hradeb athénských spojenců Perinthu a Býzantia (viz příští rok): obleženým přišly na pomoc athénské expediční sbory, kterým veleli Charés (Diopeithés již nežil), Fókión a Kéfísofón, oddíly dorazily z Chiu, Kóu a Rhodu. Perinthos pak zachránil Apollodóros z Athén, kondottiér ve službách Arsíta, perského satrapy Malé Frygie. • Pod Býzantiem řídil makedonské obléhací práce poliorket/odborník na obléhání měst a autor knihy o architektuře Polyídos z Thessalie. Jeho žáci Diadés a Chariás řídili později obléhací práce v armádě Alexandra Velikého.

V době nepřítomnosti otce se vypravil Alexandros (16) z titulu makedonského vicekrále proti thráckým Maidům a porazil je: maidské povstání zřejmě vyprovokovaly zbytky družin dynastů Térea a Kersoblepta. Maidskou sídelní osadu proměnil v makedonskou vojenskou kolonii a nazval ji Alexandropolis.  

Na podzim ukořistil Filippos na Bosporu velikou zásobovací flotilu, která přivážela do Athén obilí z Pontu. Filippově flotile velel nauarchos Alkimos. Athéňané na to vyvrátili stélu s Filokratovým mírem z roku 346 a vyhlásili Filippovi II. válku (byla to jejich druhá válka s ním; první byla v letech 357 až 346, druhá skončila roku 338). • „Promakedonský“ Filokratés byl již roku 343 na návrh Polyeukta ze Sféttu s podporou Hypereida odsouzen na smrt za to, že prý přijal peníze od Filippa, aby byly podmínky sjednaného míru výhodnější pro Makedonce; Filokratés odešel do exilu před vynesením rozsudku (srov. rok 323).

V zimě se Filippos II. v Pelle oženil s Médou, dcerou krále Histriánů Kothély, ovládajícího mimo jiné Odéssos/dn. Varna, čímž byla stvrzena koalice proti skythským Agathyrsům útočícím z oblasti pozdější Besarábie. Kothélás alias Gudila přivedl dceru s velkým věnem do Pelly osobně (manželství zřejmě zůstalo bezdětné). • Histriánové, tzn. „Podunajci“, bylo zřejmě dobové označení pro Gety = Dáky (?; srov. následující rok a rok 512 a 335 a o vztahu obou pojmů viz v indexu s. v. Dákové).

 

Na Sicílii vyhnal ze Syrákús Tímoleón tisícovku žoldnéřů, jimž velel Thrasiás n. Thrasios, který kdysi bojoval na straně Fóků ve svaté válce (pokud se toto nestalo až roku 339 spolu s porážkou Kartháginců, event. již roku 341). Odmítli se totiž postavit v poli púnské převaze, viděli to jako šílený podnik. Thrasiás odtáhl do Bruttia, kde vyloupili jakési město, pak však zaskočeni silným vojskem Bruttiů, byli všichni pobiti. 

 

Do této olympiády spadá akmé materialistického filosofoa Anaxarcha z Abdér, kterého dal později příšerným způsobem popravit jeho osobní nepřítel Níkokreón z Kypru (srov. Anaxarchův osud se Zénónem Élejským: oba byli utlučeni v obřím hmoždíři). Anaxarchos byl s Alexandrem v Indii, kde mj. diskutoval s gymnosofisty.

Kolem roku 340 se v Kýréně narodil kýrénaický filosof Theodóros, který byl za Démétria Falérského v Athénách souzen za bezbožnost a dostal přízvisko Atheos, tj. Bezbožník. Žil pak v Alexandrii a stal se ptolemajovským velvyslancem u Lýsimacha. Zemřel ve své vlasti kolem roku 270. Ve své práci Peri theón, O bozích, popřel existenci božských tvorů a pro svůj naprostý individualismus v ethice, když neuznával přátelství, vztah k vlasti a kultu, ho lze považovat za předchůdce novověkých bigotních evropských liberálů.

V téže době se ještě narodili historik Dúris ze Samu (také zemřel kolem roku 270, srov. rok 301), Euhémeros či Euémeros z Messány, utopický filosof a autor smyšleného cestopisu Hierá anagrafé, Svatý zápis/spis; v letech 311 až 298 žil u Kassandra, byl jeho diplomatem, a zemřel kolem roku 260 (srov. euhémerismus: theorie, dle níž jsou bohové původně proslulými smrtelníky; tento výklad byl jistě velmi populární a ceněný na dvorech hellénistických monarchů...), Filochoros z Athén, kronikář a učenec, v roce 306 úřední věštec Athéňanů, který byl někdy v období let 267 až 261 popraven Antigonem II., a Chamaileón z Hérákleie, peripatetik a literární historik (zemřel kolem roku 270).

 

Kolem t. r. válčil král Meroé Nestasen/Nistasen s dolnonubijskými knížaty a Blemmyji. Bližšího není nic známo, viz rok 343, 338 (válka s posledním egyptským domácím králem?) a 300.

 

Římané byli ve válce s Latiny, vlastně potlačovali jejich revoltu, viz rok předešlý. Konsul T. Manlius Torquatus Imperiosus dal popravit svého syna pro neuposlechnutí rozkazu nebojovat s nepřítelem mimo šik, přestože jeho čin přinesl vojenský úspěch: v souboji totiž zabil vůdce tusculánské jízdy Gemina Maecia. Jeho spolukonsul P. Decius se obětoval za vojsko v bitvě s Latíny a Kampány u Kapuy (srov. rok 362). Římané pak zvítězili i na úbočí Vesuvu u Vesery a u Trifanu a oba spojenci byli v poli poraženi (srov. roky 295 a 279).

Podle předběžných mírových podmínek byla část území Latínské konfederace a Kampánů zabrána Římany, válka ale definitivně skončila až roku 338 (viz další roky).