329-324

329.

Ol. 112, 4

Kéfísofón

a. u. c. 425

L. Aemilius Mamercinus Privernas II. a C. Plautius Decianus

(srov. s rokem 341)

************************************************************

Alexandrovo vojsko se ze zimovišť v Drangiáně a Gedrósii vypravilo přes Paropamisos (Hellény též zvaný Kaukasos/dn. Hindúkuš) do Baktrie proti usurpátorovi Béssovi: šestnáctidenní cestou na severovýchod dnešním Afghánistánem vedli Makedonci neustálé boje, trpěli nedostatkem potravin, takže snědli i tažná zvířata. Správcem Ariaspů (Arimaspů, asi části Ariů), obývajících hraniční oblasti s Arachósií, potvrdil král Amenida, údajně Dáreiova písaře/scriba. V Arachósii zanechal posádku o čtyřech tisících pěších a šest stech jezdcích pod velením Menónovým. Satrapou Paropamisadů byl králem potvrzen Peršan Proexés, který zůstal v úřadu do roku 327. Na úbočí hor v Arachósii založil král jednu z mnoha Alexandrejí a usadil tam sedm tisíc domorodců a Makedonů, dn. Kandahár v AFG viz dále rok 303. 

Hellénové se s nevlídným krajem snadno, zdá se, sblížili: domorodci prý ukázali Alexandrovi Prométheovu jeskyni... V jedné z četných bitev s Peršany přemohli Erigyios a Karános bývalého satrapu a královraha Satibarzána: postarší Erigyios, veterán Filippových válek, ho zabil v osobním souboji ranou kopí do obličeje, podle jiné verse do krku.

Po překročení Paropamisu se vojsko zotavovalo v Drapsakách, městě snad pod dn. Kundúzem. Stásánór byl jmenován novým satrapou Ariány namísto Arsaka, který se po odchodu Makedonců na jaře vzbouřil (srov. předešlý rok). Stásánór či též Stásandros ze Sol na Kypru byl v úřadu asi až do roku 317. Fratafernés byl králem jmenován satrapou Parthyény a Hyrkánie namísto Amminapa (srov. předešlý rok, pravděpodobně zemřel; Fratafernés byl v úřadě do roku 321). Satrapou Baktrie v Baktrách pak Alexandros jmenoval starého známého z Makedonie Peršana Artabáza, který dosud velel některým žoldnéřským oddílům (viz rok předešlý, příští a rok 355).

Peršan Spitamenés zprostředkoval vydání královraha Béssa, který měl stále ještě k disposici osm tisíc mužů (viz následující rok). Sehrál se svými společníky scénku, že Béssovi přivádí spoutané pučisty, kteří ho hodlali vydat Makedonům, a když ho obstoupili, svázali Béssa doopravdy. Podle další verse padl usurpátor do makedonských rukou jinak: na korunovační hostině se s Béssem pohádal velmož Bagódarás n. Kóbarés, údajně jeden z magů, až ho chtěl dát Béssos popravit. Mag prchnul k Alexandrovi a vlídné přijetí u Makedonce prý vedlo k tomu, že ostatní z Peršanů kolem usurpátora Béssa spoutali a vydali králi, který ho "svěřil" do rukou Dáreiova bratra Oxathra, kterého měl u dvora, viz rok následující. Ptolemaios, budoucí pán na Nilu, zase tvrdil, že Alexandros ho s oddílem vojáků poslal Béssa převzít, ale nikdo mu ho nevydal, všichni prchli a zajatce nechali v jakési vesnici, kde se ho Makedoni chopili. 

Když Alexandros narazil na město Branchidy, kde žili potomci stejnojmenného věrolomného mílétského rodu střežícího kdysi Apollónův chrám v Didymách, dal je všechny povraždit a město vyvrátit ze základů, aby po nich nezůstalo památky, viz o zradě jejich předků rok 480. Někdy v měsíci abu/pátý babylónský, tehdy 16. srpna - 14. září 329 byl v Babylónu sťat jistý Kidinnu; bilžšího není z fragmentu babylónské kroniky známo a lze jen spekulovat, zda šlo o domorodého rebela či usurpátora trůnu v Babylónu. 

Z Baktrie se Alexandros v honbě za Béssem vydal za řeku Óxos/dn. Amudarja do Sogdiány, kde vedl neustálé boje se Sogdy a Baktry. Alexandros dorazil k řece mizící ve slaných mokřinách Hellény zvané Polytímétos, dn. Zerafšan. Krateros mezitím obléhal Kýrúpolis a když dorazil Alexandros, Kýrovo město padlo a bylo rozvaleno: během obléhání byl král raněn kamenem do šíje. Rovněž další města, která Makedoni dobyli, byla vylidněna: obyvatelé byli buď pobiti, nebo prodáni do otroctví. Na Iaxartu/dn. Syrdarji (Alexandros a hellénští vědci ji tehdy pokládali za Tanais/Don ústící do Pontu/Azova a Černého moře) dal vojskem vystavět "nejvzdálenější" ze svých Alexandrejí/dn. tádžický Chudžant, když se dostal do bojů s místními Skythy/Saky. Hradby města prý stály sedmnáctého dne od začátku stavby a měřily po obvodu c. šest kilometrů.

V bitvě na Iaxartu, kterou překročil po střelecké přípravě svých katapult nomádům dosud neznámých, Skythy porazil, tisíc s velmožem Satrakem jich v boji padlo. Pronásledování Makedoni vzdali, neboť voda, kterou pili, jim působila průjmy, takže krále, kterého takový "soustavný průjem/rheuma atheroon" postihl, museli do tábora odnést. Alexandros se tak přesto stal po svém otci Filippovi druhým hellénským panovníkem, který v bitvě porazil Skythy, tentokrát asijské, viz rok 339. 

Mezitím v týlu oblehl revoltující Spitamenés Marakandy, sídelní město Sogdů, byl však makedonskou posádkou odražen. Současně vedli Makedonci jinde v zemi s Peršany boje nešťastné: zaskočeni Spitamenem se šesti sty skythskými spojenci kdesi v lesnatém terénu padl Menedémos se dvěma tisíci pěšími a třemi sty jízdními, což byla nejtěžší porážka, jakou dosud Makedonci v Orientu utrpěli. Těm, kteří bitvu přežili, nakázal král mlčet, nebo že zemrou. Alexandros s hlavním vojem dorazil o několik dnů později a padlé pochoval. V Sogdiáně zanechal král Peukoláa se třemi tisíci pěšáků a žádným jezdcem a směřoval k jihu, aby přezimoval v Zariaspách čili Baktrách, sídelním městě Baktrů. V Baktriáně a Sogdiáně Alexandros založil sedm měst, o nich a charakteru kolonisace nevíme nic; údajně v nich usazoval armádní nespokojence, srov. rozsah revolty po králově smrti. 

 

Téhož roku dobyli Římané Privernum, M. Vitruvius Vaccus, který vlastnil dům i v Římě, byl po Plautiově triumfu popraven a město dostalo římské právo (válka od minulého roku). Římský majetek Vakkův byl srovnán se zemí, viz podobné osudy roku 485, 439, 384, 121 a 58.Do Anxuru (pozd. Tarracina/dn. Terracina) byla zavedena římská kolonie o třech stech osadnících, jejichž úkolem bylo střežit přilehlé latinské pobřeží, srov. rok 338 a 295.

 

V Číně přijal vládce státu Čao/Zhao královský titul.

 

************************************************************

328.

Ol. 113, 1

Klitón z Makedonie

Euthykritos I.

a. u. c. 426

P. Plautius Proculus a P. Cornelius Scapula

************************************************************

Klitón byl prvním olympioníkem, který pocházel z Makedonie. V dolichu, tj. ve vytrvalostním běhu, zvítězil Ageus z Argu, který ještě téhož dne osobně informoval doma o svém olympijském vítězství! Na této olympiádě poprvé v trubačské soutěži trubačů/salpinx zvítězil Hérodóros z Megar, devítinásobný olympioníkos. Viz o něm v indexu s. v. hry. 

V zimě byl v Zariaspách odsouzen k smrti královrah Béssos alias Artaxerxés IV. (viz předešlý rok), nominální král Peršanů od roku 330. Král mu tu dal uříznout nos a uši a později byl s orientální krutostí popraven v Ekbatanách roztržen dvěma prudce uvolněnými k zemi ohnutými stromy. Podle jiné verse ho Alexandros vydal už při jeho zajetí Dáreiovu bratrovi a ten dal jeho tělo rozsekat na kousky na místě, kde spiklenci jeho bratra zavraždili, srov. rok předešlý. 

Na jaře se Alexandros, posílen dvaceti tisíci vojáky z Hellady a Syrie, vypravil do Margiány a založil tam šest měst (o nichž více nevíme). Podrobit se mu přijel s patnácti sty jezdci dynasta Chorasmiů Farasmanés slibující podporu při případném tažení Alexandrově na západ přes jeho území kolem Kaspiku k Černému moři. Jako jiný dynasta chorasmijský byl v této době znám ještě Fratafernés, jiný od satrapy zde níže (nebo to bylo jiné jméno Farasmanovo či záměna?). 

Král se obrátil znovu k východu k Óxu, přeplavil se přes řeku do Sogdiány a znovu dorazil do Marakand. Mezitím vpadl do Baktrie Spitamenés, a to s massagetskou (= skythskou) pomocí, ale u Zariasp slabou posádkou, jíž velel Peithón, byl odražen. Během bojů byl Peithón raněn a jat, padl Aristoníkos z Olynthu, dvorní kitharódos/kytarista a zpěvák Filippa II. a jeho syna, vzácný příklad spojení vyznavače Mús s bojovníkem; srov. o něm roku 353. 

Po odchodu Alexandra ze Marakand na tažení proti skythským Massagetům vypukla v týlu vzpoura Sogdů, kteří též vyvraždili makedonskou posádku v Marakandách. V bitvě u Gabai byli však Sogdové a Baktrové se svými skythskými spojenci Koinem poraženi. Po bitvě na útěku Skythové či Dahové rozkradli majetky svých spojenců a když slyšeli, že se proti nim vypraví sám Alexandros, uřízli Spitamenovi hlavu a poslali ji králi, aby je nechal na pokoji (podle jiné verse mu hlavu uřízla neustálým cestováním unavená manželka, jejíž jméno neznáme, když opilý spal a zakrvavená ji donesla Makedonovi; Dahové pak vydali Alexandrovi i Dataferna, Spitamenova kolegu). Tak skončil poslední z perských velmožů, který po Dáreiově smrti pokračoval proti Makedonům a Hellénům v odboji. 

V létě, během vojenských operací, zavraždil kopím Alexandros v opilé hádce Kleita, syna Drópidova, Filippova veterána: Kleitos byl zřejmě dalším mluvčím „malomakedonské“ strany, která kritisovala Alexandra III. za jeho přijímání barbarských zvyků etc. a sebe cítil jako opomíjeného stejně jako velikost Filippovu. Krále smrt muže, který mu na Gráníku zachránil život, těžce nesl: Kleitova sestra Láníka (též Hellaníké) byla jeho chůvou a celá rodina panovnickému domu věrně sloužila. Brzy nato se provalilo tzv. spiknutí pážat tkvící v osobní ješitnosti mladých makedonských šlechticů, mimo jiné Antipatra, syna syrského satrapy Asklépiodóra, a Hermoláa, Kallisthenova přítele: k počáteční urážce Hermoláa, který na lovu zastřelil zvíře dříve než král a ten ho přede všemi zbil a zabavil jeho koně, se přidružil odpor k Alexandrovu „barbarofilství“ (srov. Aristotelovu radu dávanou mladému Alexandrovi, rok 343).

Spiklenci byli vojskem popraveni ukamenováním, v Makedonii tradičním trestem při vzpouře proti panovníkovi; srov. popravu Filótovu a další v případě popravy Olympiady roku 316. Z účasti na konjuraci byl obviněn rovněž Kallisthenés z Olynthu, Aristotelův příbuzný, který k velké nelibosti králově kritisoval zavedení perského klanění u makedonského dvora/proskýnésis; viz dále příští rok.

T. r. vlastně byl Alexandrem u vojska eliminován tradicionalismus vítězných makedonských aristokratů. Vymýtit se samozřejmě nepodařil (srov. vývoj po Alexandrově smrti). Alexandros odpovídal na kritiku spolčování se s poraženými asi slovy zachycenými Q. Curtiem Rufem v jeho osmé knize Dějin Alexandra Velikého: "Nepřišel jsem do Asie, abych do základů vyvrátil národy ani abych z poloviny zemí udělal poušť, ale aby těm, které jsem ve válce přemohl, mé vítězství nebylo protivné... Majetek, k němuž se dostanete mečem, netrvá věčně: věčný je vděk za prokázané dobrodiní." Vraždy Filóty, Parmenióna, Kleita, perské zvyky s proskýnésí, svatby později s barbarkami, zařazování Peršanů do makedonské armády, to vše uvolňovalo ve vojsku prostor k reptání a utváření klubů nespokojených v době, kdy se Makedonům dařilo jako nikdy předtím. 

Alexandros přezimoval v sogdiánských Nautakách. Ještě před bitvou u Gab určil novým satrapou nad Baktry a Sogdy Amyntu, syna Níkoláova, který byl ve funkci do roku 326. K obraně rozsáhlého území dostal 3500 jízdních a deset tisíc pěších vojáků. Artabázos, původně jmenovaný správce Baktrie (viz předešlý rok), odstoupil pro své stáří (95), ale ve vojsku sloužil jako vysoký velící důstojník dál; jeho nástupcem se měl stát Kleitos, viz však zde výše. Stásánóra král jmenoval satrapou (vedle Ariány, viz předešlý rok) i Drangiány: předtím byl satrapou Drangiány Arsamés či Arsamenés. 

Satrapou Médie se namísto Oxydata (od roku 330), prý svůj úřad sabotoval, stal Peršan Atropatés či Atropatios (pers. Átrupát; možné je i Arsakés?), který se postupně osamostatňoval; měl k disposici silné vojsko o deseti tisících jezdcích a čtyřicet tisících pěchoty. Namísto zemřelého Mazaia jmenoval Alexandros satrapou Babylónie Stámena či Stamna (v úřadu do roku 323)

Fratafernés, satrapa Parthyény a Hyrkánie, byl králem jmenován navíc ještě satrapou Mardů a Tapúrů, a to namísto neposlušného Autofradáta či Fradáta, který byl později roku 324 popraven za přípravu povstání. Sópolidu, Epókilla a Menidu poslal král do Makedonie pro nové síly. V zimě bylo přes posly vyjednáváno s indickým vládcem Taxil (Takšašíla u dnešního Ráwalpindí v Pákistánu) jménem Ómfis n. Mófis, sanskrt. Ámbhi, jemuž tehdy Helléni říkali Taxilés (jako jeho otci, který v této době zemřel).

Zřejmě t. r. byl jmenován satrapou Malé Frygie Makedon (?) Démarchos, který byl v úřadu do roku 323. Původní satrapa Kallás (viz rok 334) byl zřejmě krátce předtím poražen bíthýnijským dynastou jménem Bás a evidentně i zabit. Válka Makedonců s thráckými Bíthýny byla vedena pravděpodobně od samého začátku makedonského tažení do Anatolie, snad již Filippem II.

V Athénách ukončil svou veřejnou činnost historik Fanodémos, kterou vedl od roku 343 (viz tam)Zřejmě t. r. zemřela v Kárii královna Ada starší, která podruhé vládla od roku 334 (více tam). Alexandros jmenoval satrapou Kárů Filoxena (v úřadu až do roku 323).

Podle jedné verse měla t. r. vypuknout druhá válka samnitská, která trvala do roku 304. Viz ale rok 326.

 

************************************************************

327.

Ol. 113, 2

Hégemón

a. u. c. 427

L. Cornelius Lentulus a Q. Publilius Philo II.

************************************************************

Na jaře se vypravil Alexandros z Nautak do sogdiánských hor, kde zajal mnoho Sogdů a Peršanů, mj. Rhóxánu, dceru Oxyartovu a celou jeho rodinu. Vzdal se mu jistý Ariamazés, Ariomazés/Arimazés opevněný na vysoké skále, když ho fascinoval a vystrašil výkon třísetčlenného lezeckého oddílu makedonské armády. Následovaly boje s Pareitaky v Pareitakéně, zemi ve východní Sogdiáně. Zde se nacházela mimo jiné nedobytná „hora Choriénés“, jejíž vládce, údajně Choriénés alias Sisimithrés, se po Oxyartově domluvě Alexandrovi vzdal: dosud vzdorovali makedonské invasi, nyní se postavili na její stranu a král jim důvěřoval. • Podle jiné zachované verse příběhu se Alexandrovi vydal nejprve Sisimithrés a teprve pak na hostině u Oxyarta spatřil mezi třiceti uvedenými pannami úžasnou Rhóxánu. 

Dobyvatel všude ponechával perské velitele. Pak se Makedonci pustili přes Paropamisos (řec. Kaukasos Indikos/Hindúkuš) v dnešní pákistánské provincii Chajbar-Pachtúnchwá (dříve Provincie severozápadní hranice, NWFP). Odtud se ale Alexandros vrátil zpět do Střední Asie. Na území Pareitaků zanechal Kratera, který s posilami zdolal v bitvě poslední ohniska vzdoru v regionu: Katanés, jeden z jeho vůdců, padl, Austanés byl zajat a Krateros ho dopravil do Bakter ke králi. V Baktrách slavil v létě Alexandros podle makedonských zvyklostí svatbu s Rhóxánou, dcerou persko-bakterského šlechtice Oxyarta (její věk neznáme, ale sotva byla podle moderních hledisek "zletilá": c. 15). Svatbu mimo jiné namaloval jeden z nejslavnějších malířů té doby Áetión z Iónie (dílo není zachováno).

Ještě téhož léta zahájil Alexandros III. indické tažení (trvalo do roku 325). Jeho armáda ve Střední Asii čítala na čtyřicet tisíc mužů ve zbrani a novodobě se soudívá, že trén byl co do počtu třikrát početnější. Z Bakter přešel Paropamisos do Kófény, kde ho zdržely obtížné boje, např. při dobývání hory Aornis; městu Nýsa udělil svobodu, protože údajně až sem měl dorazit bůh Dionýsos na svém mýthickém tažení světem. V právě budované Alexandreji v Paropamisii určil novým satrapou Tyriespida (srov. následující rok), protože původní Alexandrův satrapa Proexés zřejmě zemřel (srov. rok 329).

Z Kófény, což byla oblast dnešního Kábulu, přešel Alexandros s vojskem přes Chajbarský průsmyk a přes Indus v dn. severním Pákistánu, přes který postavil most, zřejmě lodní, oddíl Héfaistiónův a Perdikkův. Sem mu Taxilés, nejbližší z dynastů, poslal dary, mimo jiné tři tisíce krav, deset tisíc ovcí a třicet slonů. Cestou z Kófény šli Makedoni z boje do boje, dobývali řadu měst a horských pevností, nejsilnějšími protivníky byli Aspasiové a Assakénové v oblasti dnešního Swátu. Mezi raněnými byl znovu Alexandros, jemuž šíp pronikl krunýřem do ramene, o něco později do kotníku (srov. roky 332 a 329). Obhájce města Assakénů Massag dal po dobytí zmasakrovat, nicméně jeho královna-vdova Kleofis, která se mu vydala i s hradem města, dala po čase svému novorozenci Alexandrovo jméno (v makedonské politice se nikdy neobjeví).

Prý pak Kleofidě Indové říkali "královská kurva/scortum régium", poněvadž "souloží dostala od Alexandra zpět odňaté království (a) půvabem dosáhla toho, co nemohla udatností/concubitú redemptum régnum ab Alexandró recépit, inlecebrís consecúta, quod virtúte nón poterat" [pomluvná poznámka Iustinova]. V kraji se prý nacházelo též město Nýsa založené kdysi Dionýsem, když si podmanil Indy. V okolí rostl břečťan a Alexandros s Makedony byli místem nadšeni; pravdivosti příběhu nevěřili již ve starém věku...

V Taxilách byl Alexandros přijat přátelsky Taxilem (srov. předešlý rok) a armáda vítězů nad Peršany zde přezimovala živena masem Indovým. K tomu od něj Alexandros získal pomocný oddíl pěti tisíc mužů pro válku s Pórem, viz rok následující. Níkánór byl jmenován satrapou (či jen episkopem) satrapie Indie I., kterou tvořilo území Kófény a pravého břehu Indu na jeho horním toku, satrapou Indie II., což byl levý břeh horního toku Indu, byl jmenován Filippos, syn Machatův. Jeho sídlo bylo v Taxilách.

V té době zemřel ve vězení nebo byl mučen a popraven oběšením Aristotelův synovec, filosof a dvorní historik Alexandra Velikého Kallisthenés z Olynthu (narodil se kolem roku 370; viz rok 328).

V Thrákii zemřel její stratégos Memnón (ve funkci od roku 334). Nástupcem byl jmenován Zópyrión (v úřadu do roku 325)V Bíthýnii zemřel dynasta Bás (vládl od roku 377). Následoval jako vládce Bíthýnů jeho syn Zipoités I. (též Tiboités; vládl do roku 280, srov. rok 297).

 

Římané zavedli do Fregell latinskou kolonii (předtím Sidiciniové, pak Volskové). Vypuklo nepřátelství Palaiopolských u Neápole, samnitských spojenců, proti Římu: v oblasti se již roku 754 (viz tam) usadili kolonisté z Chalkidy na Euboji a z Kýmé. Neápolis byla v této době mírovou cestou pravděpodobně již kampanisována, když instituce a způsob života zůstal až do císařství hellénský (srov. rok 180). V Palaiopoli n. Neápoli se o moc přeli dvě skupiny, kde pravděpodobně vládnoucí "démokraté" drželi při Samnitech, "konservativci" při Římanech, viz rok následující.

 

************************************************************

326.

Ol. 113, 3

Chremés

a. u. c. 428

C. Poetelius Libo Visolanus a L. Papirius Mugillanus

M. Claudius Marcellus dict. a 14 mezikrálů (interreges)

************************************************************

Alexandros vyrazil na jaře z Taxil od Indu k řece Hydaspu/dn. Džihlam na severu pákistánského Paňdžábu. Část flotily vybudované pro plavbu na Indu dal rozebrat a přenést na Hydaspés, mezi nimi i třicetiveslice/hai triákontoroi. Cestou překonala armáda nástrahy Pórova synovce, jemuž Helléni dali jméno Pittakos. V měsíci múnichiónu, tj. v rozpětí května až června, porazili Makedonové Póra, krále/rádžu Pauravů, jednoho z řady tehdejších hindských paňdžábských dynastů, ačkoli do boje nasadil také bojové slony. Měl jich sice prý dva tisíce, ale na Makedony čekalo 185 z nich, k tomu tři sta bojových vozů a tři sta tisíc pěchoty. Nepřátele oddělovala řeka, nicméně útok Makedonů na dvou místech byl překvapivý a Indy zaskočil. Padlo jich prý 23 tisíc, Póros přišel o dva své syny, vozová jízda byla zničena, osmdesát přeživších slonů padlo do zajetí, na makedonské straně zemřelo 280 jezdců a sedm set mužů pěchoty. • Bitva s Pórem byla zároveň poslední polní bitvou Alexandra Velikého, jíž osobně velel a nikdy nebyl poražen.

Po bitvě zemřel stářím Alexandrův kůň Búkefalás, viz o něm více v indexu s. v. zvířata oblíbená. Přímo na bojišti král založil město Búkefala a na místě brodu v řece Hydaspu, kudy Makedonci přešli do vítězného útoku proti Indům, založil město Níkaia. Odtud pokračoval Alexandros Paňdžábem přes řeky Akesínos-Čanáb a Hydraótés-Rávi dále na východ až k řece Hyfasis-Bjás. Následovaly další boje s Indy, vítězná bitva u Sangal: města dobyto, byl zde zraněn Lýsimachos. V jedné z trestních výprav vedených Perdikkou proti domorodcům se jako velitel části oddílů poprvé objevil Eumenés, Alexandrův tajemník, představený dvorní kanceláře. V krajině viděli Makedoni pobíhat nosorožce, první taková podívaná pro zástupy Evropanů. 

Na řece Hyfasis, byla doba monsunu, z celkové únavy, nezvyklosti prostředí propukla v armádě vzpoura; vojákům, kteří sloužili od začátku, se stýskalo, stárli. Vzpouru kdesi na východ od dnešního Láhauru v PAK uklidnil Koinos, syn Polemokratův, ale vyslovil se pro návrat. Alexandros chtěl jít stále na východ za svým snem, "až na konec světa“, avšak vojáci žádali nastoupit zpáteční cestu a také toho u Alexandra dosáhli. Bylo to poprvé a naposledy, kdy Alexandros vůbec v něčem ustoupil. Jádro armády už deset let nevidělo domov a operovalo v zemích, o nichž předtím hellénský svět téměř ani neslyšel. Je ovšem též možné, že Makedony děsil vojenský potenciál, jímž disponovali indičtí panovníci. Nandové, jak se tradovalo, byli tehdy schopni postavit do pole dvě stě tisíc mužů pěchoty, dvacet tisíc jízdy, dva tisíce bojových vozů a tři tisíce slonů (!). Údaje potvrzoval Póros, který byl u Alexandra, nicméně s poznámkou, že jejich král je synem holiče/kúreus. Na Nandy, tehdy nejsilnější z indických států (viz ovšem rok 321), však Alexandros nikdy nenarazil. O dvě desetiletí později tvrdil očitý svědek Megasthenés, který žil u Sibyrtia, satrapy Arachósie, než se stal Seleukovým diplomatem, že vojenské ležení Sandrokottovo, viz rok 321 a 303, pojalo čtyři sta tisíc lidí.

Po vzpouře, tedy z Alexandrova hlediska pozdě, dorazily k Indu posily pěti tisíc jezdců a sedmi tisíc pěšáků z Thrákie a z Babylónu, které přivedl Memnón, jiný od loni zemřelého thráckého satrapy; podle jiného zdroje bylo pěších vojáků třicet tisíc, jízdních asi šest. Harpalos, říšský pokladník, přidal z Babylónu 25 tisíc zlacených a postříbřených zbrojí, které král nařídil okamžitě rozdat a staré zbroje spálit.

Vojsko teď nastoupilo zpáteční cestu přes řeky Hydraótés a Akesínos na Hydaspés do Búkefal a do Níkaie. Již tehdy způsobily monsunové deště na obou osadách těžké škody, které Makedonové opravili. Vládu nad zemí předal Alexandros Pórovi, část zůstala Abisarovi, jehož v jeho vlastní zemi Alexandros ustanovil satrapou. Krateros, jehož oddíly se celou dobu držely pravého břehu Indu, v dopisu své matce Aristopatře sdělil, že Alexandros byl u Gangy a on sám, zachoval tu zprávu Strabón, že řeku viděl: je to ojedinělé tvrzení, vyloučit to nelze.

Na území jistého dynasty známého řeckým jménem Fégeus, krátce před vojenskou vzpourou, byl král tehdy podle Indova tvrzení od Gangy vzdálen dvanáct denních pochodů, které vedly přes poušť, a na řece ležely země Gangaridů n. Gandaritů a Prasiů n. Parsiů či Tabraisiů (vše názvy řecké), jimž všem v čele obří armády o dvaceti tisících jezdcích a dvou stech tisících pěšácích, a ovšemže třech tisícovkách slonů, vládl Aggramés/Xadramés, tedy asi poslední z nandovských bratrů Dhana Nanda, viz rok 321. 

V listopadu zemřel na nemoc Koinos, jeden z nejdůvěrnějších přátel Alexandrových, srov. výše (i zde staří spekulovali, zda nemoci král nenapomohl). Filippos, syn Machatův (srov. předešlý rok), byl králem jmenován satrapou celé (Horní) Indie, tzn. že spojil Indie I. a II. Níkánór zůstal zřejmě jeho podvelitelem (?, viz předešlý rok).

V Persii zemřel satrapa Frasaortés, který byl ve funkci od roku 331. Samovolně se opatřil titulem satrapy Peršan Orxinés a vládl do roku 324. V Baktrii padl (?) satrapa Amyntás (srov. rok 328). Jeho nástupcem se stal Filippos (jiný než výše jmenovaný; ve funkci zde byl do roku 321, v letech 321 až 318 byl satrapou v Parthii).

Téhož měsíce Alexandros vyplul po řekách povodí Indu k Oceánu s částí vojska na palubě rozsáhlého loďstva, které bylo narychlo rekvírováno, částečně doplněno loděmi novými a osazeno posádkami z Foiníkie, Egypta, Kypru a Kárie doprovázejícími makedonský trén. Nauarchem flotily údajně dvou tisíc plavidel (koloval údaj i poloviční) s osmdesáti třicetiřadkami byl Kréťan usazený v Amfipoli Nearchos, kormidelníkem královy lodi byl Onésikritos z Astypalaie, vyznáním kynik, žák Diogena Sinópského. Další část armády vedli Krateros a Héfaistión po souši za neustálých bojů po obou stranách řeky: jádro vojska kolem Alexandra plulo po Hydaspu/Džihlamu, který se stéká s Akesínem/Čanábem a později s Hydraótem/Rávim v řeku Trimáb. 

 

Vypukla válka Římanů s Palaiopolí (viz předešlý rok) a s jejími spojenci Samnity, tzv. druhá válka samnitská (trvala do roku 304; srov. rok 328). Konsul Q. Publilius se stal prvním Římanem, jemuž bylo jeho vojenské působiště ponecháno na další úřední období, a to v hodnosti proconsula. Tomuto právnímu aktu se začalo říkat prorogatio imperii/prodloužení úřední moci. Vojevůdce, kterému se dařilo, tak mohl sám dovést válku s Palaiopolí do vítězného konce (viz následující rok).

 

************************************************************

325.

Ol. 113, 4

Antiklés

a. u. c. 429

L. Furius Camillus II. a D. Iunius Brutus Scaeva

************************************************************

Alexandros pokračoval po proudu Hydaspu k jihu. Na území Oxydraků/Sydraků či Sudraků a Mallů, znepřátelených národů, ale nyní sjednocených proti invasorovi, bojovalo pozemní vojsko ve stotisícové armádě začátkem roku s Mally na řece Hydraótés/dn. Rávi v pákistánském Paňdžábu. Při dobývání pevnosti sídelního města Mallů, jehož jméno neznáme (bývá ztotožňováno s moderním Multánem v PAK), byl Alexandros těžce raněn, s ním po boku též jeho tělesní strážci Peukestás, Leonnatos, Aristonús, jinak neznámý Limnaios/Tímaios padl (podle jiné verse zahynul po Alexandrově boku žoldnéř Abreás/Habreás; Peukestás za to, že ochránil Alexandrovo tělo štítem, byl pozdvižen mezi sómatofylaky jako osmý z nich, viz rok 323, kdy již jeden z nich, Héfaistión, nežil, a bylo jich v původním počtu z roku 336 sedm). Operován byl král lékařem Kritodémem z Kóu; o králových zraněních viz roky 332, 329. 

Město bylo rozlícenými Makedonci zcela vyvražděno. Mallové (jiní od státu Málavá/Málwa, viz roku 600) kapitulovali, stejně tak jejich spojenci Oxydrakové. Satrapou této země jmenoval král Filippa (viz předešlý rok), který se tak stal správcem Indie I. a II., tj. země až po nově založenou Alexandrii na soutoku Akesínu/Džihlamu s Hydraótem/Rávim v Trimábu.

Král už sedmého dne po svém zranění, kdy se ani jizva ještě nezahojila, plul po Trimábu a po jeho soutoku se Satladžem (královskými kronikáři nezmiňován a řec. název je z doby o půl tisíciletí pozdější) po Pančanádu k jeho soutoku s Indem, kde na území Sabarků/Sambastů n. Abastanů založil další Alexandreji a vybavil ji loděnicemi. Satrapou této části Indie byl jmenován Peithón; Indie III. sahala na jih od soutoku Indu s Akesínem až k Oceánu, dn. Arabskému moři.

V této Alexandreji jmenoval král novým satrapou Paropamisadů Oxyarta, otce své manželky Rhóxány, který byl v úřadu nejméně do roku 316; Tyriespidés (viz rok 327) zřejmě zemřel (podle jiné verse byl popraven za chamtivost). • Na území indických Sogdů byla založena další Alexandreia zvaná Sogdijská, která byla rovněž opatřena loděnicemi (je ale možná konfuse v pramenech, snad se jedná o jedno město).

Při další cestě na jih byla na pravém břehu Indu Kraterem vyvrácena říše hindského vladaře Músikana (či národa Músikanů, cf. v indexu; ind. jméno neznáme), který se sice nejprve podrobil, ale pak se v týlu vzbouřil; Makedoni vedení satrapou Peithónem při tom povraždili též brahmány, zde v Harmatéliích i jinde, kteří vyzývali k odboji a sami prý užívali zbraní potřených jedy. Mezi poraněnými byl i Ptolemaios, ale uzdravil se král údajně, podle jiné verse, brahmánům neublížil. Músikanos byl poražen, zajat a potrestán smrtí oběšením n. ukřižováním. Jižně od Músikanovy říše byla říše Sambova či Sambů, který před Makedonci uprchl do hor. Jeho sídelní město Sindimana a stát i se slony vydali jeho příbuzní. Všech těchto zemí satrapou se stal Peithón.

Po obsazení Sambovy říše se Krateros vypravil po souši na západ s veterány, nemocnými a se slony, které Makedonci ukořistili nebo dostávali jako součást mírových podmínek, byly jich dvě stovky, přes Arachósii a Drangiánu do Karmánie, kde potlačil vzpouru dvou perských šlechticů (údajně Ozinés a Zariaspés, popraveni v Púrách; podle jiné verse to byl Peršan pouze jeden a jmenoval se Ordanés) . • Chobotnatci se stali spolu se zvířaty, která z Indie přivezl po roce 303 do Syrie Seleukos I., předky všech slonů, jichž kdy bylo v bitvách starověku ve vojenství užíváno. Naposledy použili Seleukovci bojových slonů v bitvě u Magnésie roku 190, poslední válečná zvířata na seleukovském dvoře byla Římany vybita roku 163, viz v indexu s. v. sloni.

Alexandrovo tažení na současnících velké „Indie“ mnoho dojmů zřejmě nezanechalo. Protože se dotkl jen severozápadního okraje civilisované části subkontinentu, není o makedonském dobyvateli stopy v žádném domácím literárním dílu. Do povodí Gangy, vlastního jádra indického světa s několika silnými státními útvary (srov. rok 600) se mu nepodařilo ani nahlédnout (to se zřejmě podařilo až Seleukovi I., viz rok 303, a pak Indobaktrům).

Jádro makedonského vojska s Alexandrem pokračovalo v cestě na jih po Indu i po souši. Výprava se dostala do delty Indu a Alexandros udělal další přestávku v Patalách (snad dnešní Hajdárábad v Pákistánu), odkud vypravil mimo jiné expedici k Oceánu. Pataly se staly shromaždištěm armády před cestou na západ s rozsáhlými doky pro flotilu. V září se vydal Alexandros z Patal na západ a podmanil národ Arabiů a Óreitů. Zde přeměnil vesnici Rhambakii v jednu z dalších Alexandrejí. Jako ve většině případů řídil podobné práce Héfaistión.

Alexandros jmenoval v Órách satrapou Óreitů a Gedrósů Apollofana (viz níže) a zanechal zpět Leonnata, aby na pobřeží čekal na Nearcha, který s loďstvem v Patalách a později 33 dnů v nově obsazeném a kamennou zdí obehnaném "Alexandrově přístavu" vyčkával pasáty: tato lokalita nazývaná Bibakta/Bibaga a o tři staletí později Barbarikon se stala s ostrovem v deltě Indu jménem Krokala/Kokala základem dnešní pákistánské megalopole Karáčí. • Přes Barbarikon putovalo na západ do Alexandreie přes moře zboží z celé Vnitřní Asie, zde ústila jedna trasa "hedvábné cesty". 

Z Alexandreie-Rhambakie se pustil Alexandros s větší částí vojska Gedrósií na západ. Dorazil do jejího hlavního města Púr, když jádro vojska muselo překonat s velkými ztrátami z žízně, hladu a nemocí šedesátidenní cestu bezvodou pustinou; počty zahynuvších neznáme. V Púrách sesadil po několika týdnech ve funkci satrapu Apollofana, neboť nesplnil nějaké jeho rozkazy, podle jiné tradice krátce předtím padl, a novým satrapou Óreidy a Gedrósie jmenoval Thoanta. Thoás však brzy onemocněl a zemřel. V novém úřadu jako satrapa Óreů, Arachósů a Gedrósů nastoupil Sibyrtios, jehož krátce předtím jmenoval Alexandros satrapou Karmánie. Proto nyní novým satrapou Karmánie jmenoval Tlépolema, syna Pýthofanova či Pýthónaktova. Sibyrtios i Tlépolemos vydrželi v úřadech do roku 316.

Alexandrův pobyt v Púrách spadá do listopadu. V listopadu až prosinci byl v Indii žoldnéři, kteří se účastnili Alexandrova tažení, zavražděn satrapa Indie I. a II. Filippos, syn Machatův, důvod neznáme; vrahy potrestala jeho ochranka. Jeho nástupcem se stal velitel Thráků Eudémón či Eudaimón, který byl satrapou až do asi roku 316. Území bývalé Filippovy satrapie bylo upraveno tak, že část připadla satrapii Taxilově. V údělu Abisarově zemřel jeho vládce Abisarés, nástupcem se stal jeho syn, jehož jméno historie neuchovala. Taxilés vládl s Eudémem zřejmě společně.

V prosinci se v Karmánii sešla celá makedonská armáda, která se vracela na západ po souši i po moři: části vedené Alexandrem, Héfaistiónem, Kraterem, Nearchem, Stásánórem, satrapou Ariány a Drangiány/Zarangiány, a Fratafernem či Farismanem, satrapou Parthie a Hyrkánie, se setkaly s vojsky z Médie, které vedli Parmeniónovi vrazi Kleandros, bratr Koinův, Sitalkés II. a s nimi Agathón a Hérákón. Velitele médské armády ale dal s výjimkou Hérákonovou (toho osud dostihl po loupežích v chrámech Súsiány o rok později) za hrabivost a rabování země král popravit a s nimi perské usurpátory, viz zde výše, a šest set dalších vojáků podílejících se na "zločinech proti civilistům", jak bychom moderně řekli.

Sedmidenní tažení Karmánií prožil Alexandros s přáteli v jedné velké hostině na upraveném voze taženém osmispřežím a doprovázen hudební produkcí a bakchantkami; část pramenů však povídání o pijatice v bezvodé krajině pokládá za nesmysl. • Součástí Nearchovy námořní výpravy z Indie byla rovněž expedice Androsthena z Thasu roku 323, který sepsal zprávu o své cestě Parapús tés Indikés kolem asi Arábie, tedy podle tehdejšího názvosloví vodami Rudého moře, srov. v indexu s. v. Erythrá thalassa.

Menón, satrapa Arachósie od roku 330, právě zemřel. Arachósii spojil Alexandros s Gedrósií v jeden administrativní celek (viz výše). Původní satrapa Karmánie Astaspés (od roku 330) byl králem pro vzpouru popraven a jeho nástupcem se stal nakrátko Sibyrtios (viz výše).

Po celoarmádním meetingu ve vnitrozemí Karmánie se opět Makedonci rozešli. Nearchos pokračoval v plavbě podél pobřeží, Alexandros v cestě po souši do Persie.

V době, kdy se na Indu uzdravoval ze zranění Alexandros, vzbouřili se po jakémsi incidentu s domorodci v Baktrách pod vedením jistého Athénodóra hellénští žoldnéři. Byli tu zanecháni jako klérúchové, ale chtěli domů do Evropy. Athénodórovým sokem byl závistivý Bitón n. Bikón, který vůdce vylákal na hostinu k jakémusi Boxovi z Margiány a tam ho zavraždil. Soudruhům nakukal, že Athénodóra, který přijal se souhlasem rebelů královský titul, pouze předešel, ti mu ale příliš nevěřili. Po čase Boxa popravili a Bitóna chtěli umučit. Když už byl na mučidlech, Helléni se z neznámé příčiny jako šílení vrhli ke svým zbraním a na mučení zapomněli. Nahý Bitón a v zuboženém stavu, když se před nimi objevil, litovali ho. Nechali ho být a prý se s ostatními Hellény, kteří měli z Alexandrovy vůle kolonisovat východ říše, dostali do své vlasti (kterou neznáme). Pravděpodobně jde o jinou událost než vzbouření dvaceti tisíc Hellénů po Alexandrově smrti, viz rok 323.

Někdy po této události, zřejmě jako reakce na ni, nařídil král satrapům, aby rozpustili své satrapiátní žoldnéřské oddíly a vojákům ,aby nabídli službu v makedonské armádě. To většina odmítla a pod vedení Leósthena z Athén, který se za tři roky pustí s Makedony do války, putovala na mys Tainaron, aby si našla práci, viz rok 323.    

Zópyrión, makedonský stratégos Thrákie, se vypravil proti zadunajským Getům (tj. Dákům?), údajně bezdůvodně, aby snad nepřišel o válečnickou slávu. Neúspěšně obléhal hellénský Borysthenés (proto se hovořilo též o válce se Skythy). Při dalších operacích bylo celé jeho vojsko, údajně na třicet tisíc mužů, zničeno větrnou smrští a on sám zahynul. Po jeho zkáze následovalo druhé povstání krále Odrysů Seutha III.: při této příležitosti snad přijal královský titul (srov. rok 313; první povstání viz rok 330).

Kolem roku 325 se narodili Hermachos z Mytilény, žák Epikúrův (zemřel kolem roku 250), a Zénodotos z Efesu, básník a grammatik, po Filitovi z Kóu vychovatel Ptolemaia II., od roku 283 hlavní knihovník-bibliothekář v Alexandrii (zemřel kolem roku 260).

V druhé polovině čtvrtého století působil sochař a dvorní umělec Alexandra Velikého Lýsippos ze Sikyónu. Pracoval jen s bronzem, např. Apoxýomenos/athlet seškrabující ze sebe špínu a pot, nebo Héráklés zvaný dnes Farnéský. Jeho syn a žák Boidás tolik neproslul, stejně tak jako jeho bratr, malíř Lýsistratos.

V téže době byl nejslavnějším malířem činným na dvoře Filippově a Alexandrově Apellés z Kolofónu. Proslulé jsou, byť nezachované, obrazy Afrodíté anadýomené, který namaloval podle bývalé Alexandrovy milenky Pakaté, nebo autoportrét atd. Mezi dvorní Alexandrovy umělce patřil také Prótogenés z Kaunu, jehož nejznámější obrazy byly např. Iálysos a portréty Aristotelovy matka nebo Alexandra (srov. rok 304).

Mezi další proslulé malíře této doby patřil Pausiás ze Sikyónu, spolužák Apellův u Pamfila z Amfipole. Pausiás vytvořil mj. obraz Stefanoplokos, tj. vijící věnec (portrétu postála proslulá hetairá Glykerá), Methé a Obětování býka. Žil v Sikyónu a dříve než s Glykerou byl přítelem hetairy Láidy II. Athénské, která byla údajně i přítelkyní Démosthenovou.

Jistý Filoxenos z Eretrie namaloval obraz bitvy u Issu. Jeho podoba je dodnes známa, neboť posloužila jako předloha mosaiky z Pompéjí.

Ve druhé polovině 4. století se proslavil massalský obchodník Pýtheás, který se plavil po moři až k ústí Vistuly (Visly) a cestou zpět byl v Thúlé, dnes neidentifikovatelné severské zemi (jižní Skandinávie, britské ostrovy, Island?). Viz v indexu pod objevy.

 

V Itálii uzavřeli Lúkánové a Apúlové spojenectví s Římany, ale brzy ho zrušili. Palaiopolis byla zradou jistého Chariláa Římany obsazena (viz předcházející rok) a Římané uzavřeli nové rovnocenné spojenecké smlouvy s Palaiopolíťany a Neápolíťany/foedus aequo iure. Tarás a další hellénské státy italského jihu se postavily ve válce římsko-samnitské na stranu Samnitů, stejně tak i oskičtí Vestinové. Římanům také vypukla nová válka s Tusculem (viz rok 323).

Nenasytnost lichváře L. Papiria a jeho touha sexuálně zneužít zotročeného syna jednoho ze svých dlužníků vedla kupodivu k celkové úlevě pro plebeje. Podle Poeteliova zákona/lex Poetelia bylo v Římě ukončeno zotročování plebejů prostřednictvím lichvy: zárukou dluhu nadále nesmělo být tělo, nýbrž majetek člověka (zákon bývá datován už rokem 326, kdy byl C. Poetelius Libo konsulem)Konec dlužního otroctví v Římě.

V Číně přijal Chuej-wen/Huiwen královský titul vládce státu Čchin/Qin.

 

************************************************************

324.

Ol. 114, 1

Mikinás z Rhodu

Hégésiás nebo Agésiás

a. u. c. 430

v Římě „rok bez konsulů“ (další ve výjimečné řadě viz roky 333, 309 a 301)

L. Papirius Cursor dict. I

Dnem 12. listopadu začíná éra „po smrti Alexandrově“ nebo též „éra Filippa Arrhidaia“: rok 1 trval od 12. 11. 324 do 11. 11. 323. Používali ji hlavně babylónští astronomové.

************************************************************

Na olympiádě zvítězil v pankratiu Astyanax (n. Astydamás) z Mílétu a vítězství ve stejné disciplině opakoval ještě roku 320 a 316. Traduje se o něm, že na pozvání Peršana Ariobarzána (nevíme, kterého z historicky známých, snad někdo z rodu dynastů v Kiu?) snědl hostinu připravenou pro devět osob a jeho ostatky s nespálenými kostmi se nevešly do jedné urny. 

V lednu se Alexandros s armádou dostal do Persidy, kde už pobýval v zimě roku 331/330. V Pasargadách/Pásárgádách dal popravit jistého Baryaxa, který si v Médii nasadil královskou korunu Médů (jal a přivedl ho satrapa Médů Atropatés), a Makedonce Púlamacha z Pelly za to, že s kumpány vykradl Kýrův hrob. Z Pasargad pokračovalo vojsko do Persepole. Zde dal král oběsit samozvaného satrapu Peršanů Orxina, který se prohlásil satrapou či dokonce králem po smrti Frasaortově v roce 326, a pro spiknutí či usurpaci byl popraven (Auto)Fradátés, který byl v letech 330 až 328 satrapou Hyrkánie (podle jedné verse to byl Orxinés/Orsinés, který vybílil Kýrovu hrobku, aby mohl pak Alexandrovi a přátelům dát dary v ceně tří tisíc talentů, které do hrobky uložil podle udání Alexandrova oblíbeného eunúcha Bagóy Dáreios III.). Novým satrapou Persidy jmenoval Alexandros Peukestu (byl jím až do roku 316). Peukestás se rychle naučil persky a zcela přijal domorodé zvyky: v integraci s Orientálci pokročil z Makedonů nejdále.

Z Persepole pokračoval král do Sús. Zde předal katovi dalšího guvernéra, satrapu Súsiány Abúlita s jeho synem Oxathrem (Abúlités byl Alexandrovým satrapou od roku 331). Novým satrapou Súsiány byl jmenován Argaios z Órópu, ale brzy byl nahrazen Koinem, který vydržel v úřadu do roku 321. O gymnosofistech a smrti jednoho z nich Kalána v Súsách viz v indexu pod gymnosofisté. Alexandros spořádal na počest jeho spektakulární sebevraždy gymnické a hudební hry a k tomu soutěž v pití nezředěného vína/akrátoposiá, neboť pro to prý měli Indové (ale sotva gymnosofisté) slabost/filoinoi. V morbidní soutěži získával vítěz talent stříbra, druhý polovinu a třetí deset min. Vítěz, jistý Promachos, vypil čtyři choy vína, tedy přes třináct litrů, a zemřel čtvrtého dne. Z dalších pijanů 35 zemřelo během soutěže, šest dalších posléze ve svých stanech. Král nezávodil, ale také dokázal nezřízeně pít. Se svým přítelem Próteou, nauarchem egejské flotily, soutěžil v pití z dvouchoového poháru (šest a půl litru). Kocovinu ovšem řádně vyspával: po jedné takové pitce prý Alexandros spal dva dny a dvě noci v tahu. 

Na jaře uspořádal v Súsách Alexandros III. v rámci své integrační politiky pětidenní hromadnou svatbu Makedonů s Peršankami všech stavů. Bylo to prý deset tisíc párů čili dodnes největší svatba v historii (s výjimkou akcí novodobého orientálního kultu tzv. moonistů). Vyslanci hellénských a nehellénských států přinesli zlaté věnce v celkové hodnotě patnácti tisíc talentů. Na rozdíl od své sňatku s Rhóxánou před třemi roky celá tato akce proběhla podle perských svatebních zvyků; o uměleckém vybavení slavnosti viz v indexu s. v. hudba. Alexandros III. se oženil ještě s Barsinou, nejstarší Dáreiovou dcerou, a s Parysatidou, nejmladší dcerou Artaxerxa III. Ócha (v pramenech se ovšem objevuje namísto Barsiny, jiné od vdovy po Memnonovi a Alexandrovy milenky, i jméno Dáreiovy dcery Stateiry; srov. jeho svatbu s Rhóxánou roku 327 a o polygamii Alexandrova otce viz rok 337), Héfaistión se oženil s Drypetidou, rovněž dcerou Dáreiovou, Ptolemaios s Artakamou, dcerou Artabázovou a sestrou Barsiny, Alexandrovy milenky, Krateros si vzal Amástridu, dceru Dáreiova bratra Oxyarta, Perdikkás se oženil s nejmenovanou dcerou Atropatovou, viz rok 328, Eumenés s Artónidou, dcerou Artabázovou a druhou ze sester Barsiny, a Seleukos si vzal Apamu, dceru Spitamenovu: později po ní pojmenoval tři města. Seleukos také zůstal jediným Makedonem, který se své Peršanky po Alexandrově smrti nezbavil, a Apamé se stala spoluzakladatelkou seleukovské dynastie. Jeho potomci se však v Peršankami ani jinými Íránkami neženili (srov. ovšem vnucenou svatbu Démétria Níkátora s Rhodogúnou roku 141). 

Při příležitosti masové svatby zaplatil Alexandros všechny dluhy svých vojáků, údajně to bylo dvacet tisíc talentů (tedy zhruba 520 tun stříbra; o množství drahých kovů z perské kořisti viz v indexu pod zlato): veškeré perské kořisti bylo prý za 180 tisíc talentů! Ustavil fond na výchovu deseti tisíc dětí, které měli Makedonové s ženami z kořisti a dal je učit jako svobodné. Za přeplavbu z Indie do Rudého moře, jehož částí podle dobového názvosloví byla i oblast dnešního Perského/Arabského zálivu, vyznamenal král nauarcha Nearcha a Onésikrita.

V srpnu vydal Alexandros v Súsách diagramma/dekret pro spolek Hellénů neboli spolek korinthský, který jej krátce předtím uznal za boha a přisoudil mu božské pocty, aby města přijala zpět všechny vyhnance, opatření, které vedlo v mnoha případech k chaosu. V Helladě bylo diagramma vzápětí zveřejněno v Olympii při hrách. Byl z toho nebývalý poprask, v řadě států se zdvíhala revoluce, Athéňané měli kromě toho vrátit svobodu Samským, o kterou přišli roku 365, viz dále zde níže a rok 322. • O Alexandrově zvyku projíždět se po ležení ozdoben symboly různých bohů viz rok 190+ u jeho napodobitele Commoda.   

V září nastoupil Alexandros ze Sús cestu lodí po Eulaiu k moři, Héfaistión následoval s vojskem po souši. Makedonci přišli do oblasti, kterou mesopotamské kultury nazývaly Mořská země nebo Přímoří, později byla osídlena aramejskými Jakíny/Bít Jakíni, Hellénové jí ještě později říkali Charakéné, pak Méséné; dnes je to široká oblast Šatt al-Arabu, okolí Basry. Hlavním sídlem regiónu byla perská pevnost Dúris, kterou nyní pod jménem Alexandreia přeorganisoval král jako vojenskou osadu/klérúchii: část kolonistů zjevně pocházela z makedonské Pelly. • Alexandreia byla později nově osídlena Antiochem IV. jako Antiocheia, po pádu seleukovské moci byla Hellény zvaná Spasinú Charax a stala se sídlem autonomního arabského knížectví.

Odtud se Alexandros plavil na sever proti proudu Tigridu do Ópidy. Zde vypukla v říjnu druhá vzpoura v Alexandrově vojsku, jehož část král propustil domů ze svých služeb jako přestárlé a třináct tisíc pěších vojáků a dva tisíce jízdních nahradil Asiaty. Vzpouru části armády zneklidněné asianisací mužstva, do armády totiž král zařadil v Súsách třicet tisíc Peršanů vycvičených poevropsku zvaných "epigoni", uklidnil král osobně vystoupením před vojáky, jimž údajně měl připomenout jejich podivný důvod a kam to dotáhli díky otci Filippovi: "Filippos totiž vás převzal jako pobudy a chudáky většinou pasoucí oděni do koží po horách ovce.../Filippos gar paralabón hýmás planétás kai aporús, en diftherais tús pollús nemontás ana ta oré probata...".

Pensionované vypravil do Evropy pod Kraterem, který byl již tehdy nemocen, a Polyperchontem. Krateros měl v Makedonii vystřídat ve funkci vicekrále Antipatra, který měl do Asie s sebou přivést čerstvé síly. • Část pramenů uvádí Antipatrův strach z Alexandra a jeho matky Olympiady (viz rok 330) jako případný motiv Alexandrovy vraždy Antipatrovci. Alexandros též velmi příkře přijal v Ópidě Antipatrova syna Kassandra. Ještě před Alexandrovou smrtí byly patrné neshody až otevřená nepřátelství v armádních řadách mezi Makedony a Hellény, Makedony, Hellény a Peršany, mezi makedonskou pěchotou a jízdní aristokracií. 

Z Ópidy pokračoval Alexandros s vojskem k severovýchodu přes Sittakénu, za níž na babylónsko-médských hranicích prošel osadou Kelónai založenou Boióty zavlečenými do Zágrosu Xerxem I. Když prošel krajem kolem Bagistány/dn. Bísotún se slavnými nápisy a tehdy slavnější chovem koní, dorazil do sídelního města Médů Ekbatan. Zde uspořádal další velkolepé hry, k nimž sezval prý na tři tisíce umělců všeho druhu z Hellady. Ovšem tehdy začal churavět jeho nejbližší z přátel Héfaistión a ještě v průběhu her v říjnu zemřel; podle jednoho zdroje prý na následek pití. Král vyhlásil smutek v celé říši a dal nákladem deseti tisíc talentů stavět obrovské pohřební žároviště zdobené drahými kovy a uměleckými díly (nebylo nikdy dostavěno, viz následující rok). • Héfaistiónovu i Alexandrovu smrt z vnitřností předpověděl Alexandrův věštec Peithagorás a kromě něj chaldajští věštci. Po Héfaistiónově smrti ho králi udal tehdejší vojenský velitel Babylónu Apollodóros z Amfipole (srov. rok 331) s tím, že by mohlo jít o spiknutí. Když to Peithagorás králi vysvětlil, že měl pravdu, Alexandros se prý usmál, Apollodóra pochválil za "dobrou vůli" a Peithagoru za "neohroženost". 

V zimě podnikl Alexandros výpravu proti bojovným Kossajům, což byla řecká forma jména Kassitů/bab. Kaššú. Třebaže byla zima a krajina těžce přístupná, horalé se po bitvě Makedonům vzdali. • Kassité jsou jmenováni v Babylónii již v 18. století (tradice hovoří o roce 1732), roku 1594 se kassitský vládce Agum II. dokonce zmocnil vlády v právě zpustošeném Babylónu a v průběhu let i v celé zemi; Babylónie dostala na dlouho nové jméno Karduniaš či Karanduniaš a Kassité jí vládli až do roku 1156, kdy byli vyhnáni zpět do hor severní Súsiány.

Současně vyslal Alexandros výpravu do Hyrkánie a ke Kaspickému moři, jíž velel Hérákleidés, syn Argaiův. Výprava měla pravděpodobně rekognoskační účel. Lze se s trochou fantasie domnívat, že kontroly nad oblastí Ibérie se v důsledku zhroucení perské moci a případné hellénské intervence zmocnil t. r. jistý Azo/Azón a mohl by být pokládán za prvního z vládců spojené Ibérie, základu soudobé Gruzie. Azóna asi až po letech, snad roku 300, porazil a zabil Farnabázos I., Parnavaz/Farnavaz, pokládaný Gruzínci za prvního z králů Kartli-Ibérie. Založil dynastii, od níž berou původ Bagrationové. Jeho spojenci ve válce s Azónem byl vládce Kolchidy Kudži, jemuž dal Farnabázos svou sestru za ženu, a Alánové. Vládu uspořádal po perském způsobu, založil sídelní město Mcchetu a na ní na kopci prý vztyčil sochu boha Armaziho a nad metropolí Armazciche, "Armaziho pevnost", řec. Harmozika/Armastika. Kdy k tomu všemu došlo, známo není. Farnabázos I. údajně vládl 65 let a dožil se 92 roků, snad tedy vládl do roku 235, viz dále tam.  

V zimě dorazilo do Ekbatan mnoho vyslanců z celého světa, mimo jiné Libyů, Ítaliků, Etrusků atd. (kartháginský posel či zvěd, jistý Hamilkar Rhodínos či Rhodános, ujišťující krále o sympatiích své vlasti byl u Alexandra již v době obléhání métropole Karthága Tyru roku 332; když se po králově smrti vrátil domů, byl popraven, prý pro zradu, třebaže do Karthága posílal hlášení). Ještě koncem roku (?) se Alexandros dal na cestu do Babylónu.

Na začátku t. r. prchnul z Babylónu správce Alexandrova pokladu Harpalos (srov. jeho první útěk roku 333; jeho nástupcem ve funkci v Babylónu se stal Antimenés z Rhodu). Na cestě do Hellady ho doprovázelo šest tisíc žoldnéřů a pět tisíc talentů; žoldnéře opustil na Tainaru, aby si hledali nové živobytí. V Athénách, kam z Démosthenova podnětu směl pouze neozbrojen a na jediné triéře, byl zakrátko na návrh téhož politika střežen. Brzy byl vykázán, podle jiného podání utekl z vězení, a později roku 323 na Krétě zavražděn Pausaniou a Thibrónem (viz tam).

Na Akropoli měl Harpalos deponováno sedm set talentů, ale po jeho zmizení z města se tam našla peněz již jen polovina. Areopagos případ pak půl roku vyšetřoval, peníze se na místo už nevrátily, viz zde níže. Mezi žalobci vystupoval jistý Stratoklés, promakedonský řečník (jiný od padlého stratéga). Soudní řeči většiny žalobců těch politiků, kteří byli obviněni z přijetí Harpalových úplatků, psal asi Deinarchos, viz o něm rok 360: proti Filokleovi, Hagnónidovi, Aristoníkovi, Démosthenovi a Aristogeitonovi (zachovány řeči proti Démosthenovi, Aristogeitonovi a Filokleovi).  

Harpalos se v Athénách stačil oženit s hetairou Pýthoníkou n. Pýthioníkou, působící v Athénách a v Korinthu, jíž dal po její předčasné smrti, pravděpodobně po porodu společného děvčátka, v Eleusíně zhotovit sarkofág, který byl k vidění ještě ve druhém století n. l.; o Harpalových přítelkyních viz v indexu s. v. sex. Po její smrti žil s hetairou s uměleckým jménem Glykerá. O dokončení sarkofágu se postaral za třicet talentů Fókiónův zeť Chariklés, který též Harpalovu dcerku vychoval. 

V souvislosti s Harpalovým pobytem a jeho korupční činností byl po žalobě, v níž figuroval též Hypereidés, jinak donedávna Démosthenův přítel (srov. rok 341), odsouzen k vyhnání z Athén Démosthenés, a to za vzetí úplatku dvaceti talentů. Zahleděl se prý athénský patriot na výstavě Harpalových pokladů do jedné zlaté nádoby a když Harpalos viděl zájem, věnoval mu ji a s penězi k tomu (podle jiné verse mu Makedonec poslal domů jeden tisíc dareiků). Pokutu padesáti talentů, k níž byl odsouzen (podle jiných počtů třicet), nebyl schopen zaplatit, ale podařilo se mu s pomocí přátel po deseti dnech prchnout z vězení (srov. ale odhalení následujícího roku); podle jiné verse odešel do exilu před vynesením rozsudku. Šest dnů se skrýval v okolí města, pak se vypravil do Troizénu a posléze žil na Aigíně do roku 323. S ním byli odsouzeni za přijetí peněz od Harpala promakedonský Démádés, Filoklés a Chariklés, ale ti zřejmě na zaplacení pokut měli, Aristogeitón byl viny zproštěn (o něm více viz v indexu s. v. rhétór).

• Na Alexandrově dvoru měli pozoruhodnou posici dva občané Iasu Gorgos a Minnión, synové Theodotovi. Gorgos byl hoplofylax, spíše dvorní dodavatel zbraní než pouhý "zbrojnoš" (sourozenci nebyli rodem Makedoni, ale kárští Helléni), a podle všeho měl u Alexandra velké slovo. Prosadil u něho návrat samských exulantů z roku 365 domů, viz zde výše a rok 322, totéž asi též pro epidaurské vyhnance. Snad využil během přezimování dvora v Ekbatanách králových obav kolem Harpalova útěku a zpráv o chaosu po vyhlášení generálního pardonu v hellénských státech. Rozšířil územní suverenitu své vlasti a z vděku věnoval Alexandrovi zlatý věnec v ceně tří tisíc statérů (to bylo hodně peněz). Kromě toho mu slíbil, že kdykoli potáhne na Athény, dá makedonskému králi deset tisíc zbrojí, stejné množství katapult a střeliva k tomu. Samští po obnovení své nezávislosti oběma bratrům udělili plná občanská práva, jak o tom svědčí zachovaná stéla umístěná původně v Héřině chrámu (viz ovšem už rok 319).  

Téhož roku se Antipatros vypravil proti Seuthovi III. do Thrákie, nebyl však úspěšný. Koncem roku padl v boji proti povstaleckým městům Isaurám a Larandám satrapa Kilikie a zeť Antipatrův Balakros (satrapou od roku 333, viz tam, kde jeho rodina; povstalci pacifikováni o dva roky později, viz tam). Jeho nástupcem se stal Filótás (v úřadu do roku 321, srov. rok 332)

V Tegeji se usmířili občané s exulanty a slíbili, že se nikomu z nich v žádném případě nebudou mstít/"ú mnásikakésó tónny (= tónde) údeni". O jaké vyhnance šlo a z kterých starých rozbrojů ve státě, nevíme; možná důsledek spartsko-makedonské války z minulého desetiletí.  

V Efesu byl bratry Diodórem, Anaxagorou a Kodrem, syny Echeanaktovými, zavražděn tyrannos Hégésiás: délku jeho usurpace neznáme, srov. ovšem rok 332 a nechuť Alexandrovu k samovládcům. Satrapa Filoxenos vymohl na Efesanech jejich vydání a zavřel je v Sardech. Odtud z vězení po čase prchli, bratři unikli do Athén, Diodóros se na útěku zranil, byl dopaden a uvězněn v Efesu. Po Alexandrově smrti bratři Diodóra osvobodili a později se stal stratégem Démétria Poliorketa (byl to jeden a ten samý; viz rok 303sqq. a 295).

Na konci roku se narodil Antiochos, syn a nástupce Seleukův. Antiochos byl králem od roku 281, zemřel roku 261.

Římané porazily Vestiny a Samnity a uzavřeli s nimi příměří pro zbytek roku. Diktátor L. Papirius (podruhé v úřadu viz rok 309) poslal na smrt sekyrou svého zástupce, velitele jízdy/magister equitum Q. Fabia Maxima Rulliana, významného muže, za to, že se pustil do boje, třebaže vítězného, přes diktátorův zákaz. Traduje se, že se dal ukonejšit až otcem nešťastníka, který se mu vrhl k nohám, a prosbami senátu i lidu.