Ge-Ger (1)

Geb, Hor Geb§ viz Pták

Gebar’ú, o. Fradašta z Edessy, snad řec. Góbryás (?), dyn.§ 120

Gebericus, Geberich, k. Gotů-Greutungů, s. Hilderithův, vn. Ovidy a pravn. Nidady§ 336+

Gebtówej§ viz Koptos

Gedalja/Gedaljáhú z Júdeje, místodržitel bab. provincie Júdaie a příznivec Jeremiův, jím skončila židovská samospráva§ 587

Geddida z Júdy, manž. Amónova, m. Iósiova§ 641

Gedrósie, Gadrósiá, Gedrósiá, jihových. část Íránu, dn. Balúčistán v Íránu a Pákistánu§ 329, 325, 323, 303, 200, 180

Proculus Geganius Mácerínus§ cos. 440

M. Geganius Mácerínus§ cos. v letech 447 a 443, cens. 435

T. Geganius Mácerínus§ cos. 492

Geiserich, Gaiserich, lat. Geisericus, řec. Gizerichos/Gez-, k. Vandalů, "Král-císař"§ 753, 507, 63

Narozen asi roku 389 byl levobočkem krále Godegisila, který přivedl Vandaly do Hispánií a byl krátce spoluvládce králova syna Gunthara. Po jeho smrti roku 428 se stal sám králem a roku 429 n. l. se s asi osmdesáti tisíci soukmenovci, z toho patnáct až dvacet tisíc ve zbrani, přeplavil do Afriky, vyhnal odtud římskou správu a založil království germánských Vandalů se sídlem v Karthágu. 
Roku 430 po třech měsících vandalského obléhání Hippo Regia zemřel křesťanský ideolog Augustinus (celkově se město drželo osmnáct měsíců), dn. ´Annába, Bône, v DZ). Roku 442 byl jako první z germánských vládců uznán římským panovníkem s doménou na římském území (Valentinianus iii.).

V dokonalosti mu scházelo to, že kulhal následek pádu s koně. Po něm vládl syn Hunerich (477 - 484), pak Gundamund, s. staršího Geiserichova syna Genzona, pak jeho bratr Trasamund (496 - 523), pak Hunerichův syn Childerich a posledním, pátým vandalským králem v Africe byl Gelimer, syn Geilaridův a vnuk Genzonův (srov. tam). Všichni byli ariány a tato okolnost Vandalům přinesla osudovou nenávist katholického kléru vládnoucího Římu. 

Gela, m. a ř. na Sicílii, dn. Gela, starší Terranova di Sicilia§ 691, 688, 580, 554, 528, 498, 494, 491, 485, 483, 456, 424, 461, 414, 406 - 404, 397, 375, 337, 318, 314, 313, 310, 309, 307, 306, 282, 281

Gelanové, lat. Gelaní, nezn. středoasijský lid, snad s nimi souvisí jméno Gílán, země při íránském Kaspiku§ 356+, 358+ 

Gelasios z Kýziku, církevní historik§ 380+

Gelduba, osada s římským garnisonem na území Ubiů, dn. Krefeld-Gellep v NRW§ 69+

Geleontés, jedna ze čtyř starých iónsko-attických fýl (podle Geleonta, syna Ióna)§ 700

Gelimer, poslední k. Vandalů (srov. pod Geiserich); od roku 535 n. l. žil na statcích v Galatii, které mu daroval císař Iustiniánus I.§ 63

A. Gellius, právník a literát§ 105+, 125+ 

L. Gellius Públicola§ 1. cos. 72, cens. 70; 2. cos. 36

Cn. Gellius, annalista§ 150

Gellius Egnátius, vůdce Samnitů§ 296, 295

Gellius Máximus, armádní legát a usurpátor§ 219+

geloiastás, u dvora, na soukr. hostinách, šašek, srov. gelotofobie§ viz blázen dvorní

Gelón z Fókidy, strat., gen. Gelóna§ 571
Gelón z Gely, tyr. v Syrákúsách, s. Deinomenův, b. Hieróna, Polyzála a Thrasybúla§ 591, 488, 485, 493, 481, 480, 477, 472, 466, 463, 440, 396, 344, 274  
Gelón (II.) ze Syrákús, syn Hieróna II., o. Hierónyma§ 233, 216 - 215
Gelón ze Sparty§ 604 (Ol.)

Ailios Gelos z Athén§ arch. 156+ 

gelotofobie§ viz pod smích

Gemelius, s. Anatolia z Bérýtu§ 347+

Gemellus§ viz Claudius Caesar a Iúlius Caesar

Gemenefhorbek, wezír§ 664

Geminí, řec. Didymoi či Dioskúroi, Blíženci§ viz Dioskúroi

Geminius, vrah§ 78

Geminius Chréstus, praef. praet.§ 223+

Geminus, propuštěnec Vérův§ 166+

Geminus Maecius z Túscula, velitel jízdy§ 340

Gemóniovy schody, scálae Gemóniae nebo jen Gemóniae, na cestě z Fora Rómána na Capitólium§ 28+ (zde  též o původu jména), 31+, 69+   

genearchés, řec. označení pro hlavu části nehellénského ethnika, klanu, pater familias, šejk§ viz stratégos kai genearchés

Genabis, Cenabum, Orléans§ viz Gallia Comáta

Genava, Geneva, dn. Geneve, Genf§ viz Allobrogové

genealogie, theologie, genealogové, theologové, religionisté§ viz v přílohách Bohové a jejich svátky 

Genezaretské jezero§ viz Galilajské j. 

Genius, osobní ochranný duch mužů, řec. daimón, u žen Iúnó; geniové střeží též města, provincie, místa, dokonce římský národ§ 7

Genneus§ Kaineus

Gennobaudés, franský velmož§ 388+

genocida, genocidní válka§ 306, 151, 121, 118, 58, 53, 38, 33, 25, 19

genocida občanů pro jejich přesvědčení, první evropsk᧠88
Výraz genocida je novodobou složeninou z řec. genos, rod, druh (popř. z lat. gens), a z lat. caedere či incídere (-cídium), bít, pobíjet. Poprvé slova použil v roce 1944 americký právník z Polska Raphael Lemkin (1901 - 1959) v knize Axis Rule in Occupied Europe.

Výraz zevšeobecněl po přijetí konvence OSN o genocidě ve významu plánovitého vyvražďování ethnické nebo náboženské skupiny (v platnosti od ledna 1951). Význam zničení národa nebo ethnické skupiny se v intepretaci OSN rozšířil na náboženské a rasové skupiny včetně převýchovy dětí, vnucování životních podmínek vedoucích k zániku skupiny.
Starověk pro vyhlazovací válku neměl specifický výraz (srov. genocidní války vedené např. Židy, Assyřany, Římany). Např. assyrští panovníci se ve svých nápisech chlubili, kolik lidí povraždili včetně žen a dětí, kolik koní, dobytka a zajatců se zmocnili atd.

Autoři židovských kronik Starého zákona nechávají vyvražďovat celá města, naopak móabitský král Méša (viz rok 854) se na nápisu obsahujícím mimo jiné první mimobiblickou zmínku o bohu Jahwe vytahuje povražděním sedmi tisíc lidí dobytých židovských městeček incl. dětí, žen, a to též těhotných. 
Za příklad odvrácené genocidy může posloužit podivný biblický příběh perského krále Ahasvera (řec. Asuéros, hebr. Achašveroš), tedy Xerxa/Chšajáršá, který zapudil hlavní manželku Waští a nahradil ji Židovkou Hadassou ("Myrtou") alias Ester (= Ištar). Proti Židům štval jistý Haman z rodu Agagů (viz války s Amalichity) a nachystal na 13. addara jejich likvidaci po celé říši. Dostal na to od krále dokonce písemné svolení, ale v poslední chvíli Xerxa přemluvila Ester, že bude zavražděna i ona. Král otočil a Haman se svými lidmi skončil na šibenici a s ním po celé říši zabito na 75 tisíc židovských nepřátel ("ale okradeni nebyli"). Z oslavy úspěšné vendetty prý povstal svátek púrim.

Z římských vojevůdců přímý rozkaz nešetřit ani žen, dětí, nikoho vydal roku 16 n. l. před jedním ze svých germánských tažení miláček historiografů Germánicus. V Británii ho zopakoval roku 210 L. Septimius Sevérus před výpravou proti Maiatům za Hadriánův val, tedy kamsi do dnešního Skotska.

V moderních dějinách se nejčastěji hovoří o genocidě Čerkesů mezi Kubání a Kavkazem završené rozsáhlou migrací roku 1864, Arménů ze strany Turků za první světové války, lenino-stalinských bolševiků vůči neruským a ideologicky „závadným“ skupinám v Sovětském svazu (hladomor na Ukrajině, doba velkého teroru), Židů nacisty (se specifickým slovem holokaust, novohebr. šoa), Tutsiů ve Rwandě, srbské protimuslimské a protialbánské akce v Bosně a na Kosovu, maoistických Rudých Khmerů v Kambodži (diktátor Pol Pot je vinen ze smrti čtvrtiny Kambodžanů), Indonésanů na Východním Timoru, vyvražďování indiánů v Americe a Brazílii…

Za největšího masového vraha dějin ovšem bývá pokládán vůdce čínských komunistů Mao Ce-tung (zemřel 1976), jehož šílené projekty stály život podle některých odhadů až sedmdesáti milionů lidí (nejvyšší vyřčený odhad leží na devadesáti milionech). Z toho hlady za jeho „velkého skoku“, úchylného nápadu vesnické industrialisace země, zemřelo na čtyřicet milionů a za „velké kulturní revoluce“ v letech 1966-1976 zemřelo nejméně deset milionů Číňanů.

Za vzor masového teroru proti vlastnímu obyvatelstvu lze pokládat „velký teror“ v Sovětském svazu roku 1937, který postihl na dva miliony lidí a asi sedm set tisíc lidí bylo popraveno (viz i jiné odhady a úřední podání ve srovnávacím životopisu Hitlera a Stalina v oddílu Obrazy z moderních dějin). Smyšlené případy špionáže ve státním aparátu, vysokém školství, policii, armádě, mezi roduvěrnými bolševiky organisoval osobně z Kremlu Stalin a prováděla jeho tajná policie NKVD, dřívě Čeka a pozdější KGB.

Po aktérech masových vražd se dodnes v Rusku jmenují ulice a vlna násilí, jak se soudí, významně ovlivnila chování Rusů, že se u nich udržela dvojakost veřejného a soukromého postoje, což je společné pro velké orientální despocie.

Řada projevů násilí během expanse Evropanů do zámoří se ovšem jako součást „státotvorných“ dějin genocidně nevykládá, např. násilné pokřtění a vyvražďování amerických Indiánů, vztah k Afričanům a Asiatům v éře tzv. kolonialismu, šíření monotheismu po celé planetě. Podobně vypadala expanse islámu, otrokářství praktikované muslimy. V tomto smyslu polytheističtí Hellénové ani Římané žádnou děsivou ideologii jediné pravdy, přes své povýšenectví nad „barbary“ a pověru v imperiální předurčení, neměli.

genos§ viz Athény

géns, gentés, rod, klan v Římě, jejich výčet a tím d. f. seznam římské elity viz v indexu pod jména osobní§ 753

Řevnivost mezi rody zaznamenána byla, nikoli však nenávist na život a na smrt, jakou známe z dějin středověkých italských měst. Záhy neexistovala v rámci rozvětvených rodů jednotná politika a zájmy a v rámci velkých rodů šli často jednotlivci proti sobě, srov. např. Semprónie (Gracchové proti ostatním) a Cornélie (Cinna a Sulla). Zato existovaly pevné koalice posilované sňatky například mezi Cornélii Scípióny a rodem Aemiliů.

Genthios či Gentión z Illyrie, s. Pleuratův, k., lat. Gentius§ 181, 173 - 167

S Eurydíkou měl jeho otec ještě syna Platóra a z jiné ženy Karavantia. Genthios toužil po Platórově snoubence Etutě/Etlevě, dceři Monúniově, dardanského vládce, a tak dal bratra zavraždit i s předáky Ettritem a Epikadem. 

gentílis, Neříman sloužící v armádě, pozd. pohrdlivé označení pro polytheisty, srov. s págánus§ 370+

Genua, pův. sídel. m. Ligurů, dn. Genova, č. Janov§ 233, 205, 203, 197, 148, 109, 41

Genúcius Cípus, praet. s rohy§ 240

Cn. Genúcius, tr. pl. (?)§ 473

L. Genúcius, tr. pl.§ 342 

C. Genúcius Clepsina§ cos. v letech 270 a 276

L. Genúcius Clepsina§ cos. 271

Cn. Genúcius Aventinensis§ cos. 363

L. Genúcius Aventinensis§ 1. cos. v letech 365 a 362; 2. cos. 303

M. Genúcius Augurínus§ cos. 445

T. Genúcius Augurínus§ cos. 451

Genúcla, Genúkla, pevnost na Dunaji v Dolní Moesii§ 61, 28

geógrafiá, geografie§ viz pod dějepis

geómoroi, oligarchové na Samu, srov. s gámoroi§ 611, 602

Geórgios z Kappadokie, rodem však z Epifaneie v Kilikii, patriarcha v Alexandreji (nezaměňovat s Grégoriem z Kappadokie, rovněž alex. patriarchou a též ariánem, viz tam)§ 338+, 355+, 362+  

Geórgios Kedrénos, východořímský chronograf z 11. století§ 362+

Geórgios Synkellos, východořímský mnich a chronograg§ 3761, 3500 

Gépaipyris z Thrákie, k., dc. Kotya VIII. s Antónií Tryfainou, manž. Aspúrgova, m. Mithridáta III. a Kotya I.§ 35-, 38+, 45+ 

Gépidé, řec. Gépaides, též Gipidé, Gypidé§ před 6000, 243+, 248+, 250+, 269+, 272+, 278+, 375+ a viz Germáni

Geránór n. Geradás ze Sparty, polemarchos§ 369

Geraistos, Gerastos, mys a m. na jihu Euboie§ 396

Ger-aštart z Tyru, soudce§ 565

Gerasa v Galaádítidě (hebr. Gilead) v Dekapoli resp. na severu řím. provincie Arabia Petraea, řec. Antiocheia hé pros tó Chrýsorrhoá, dn. arab. Džeráš v JOR na Wádí ed-Dór, srov. pod Chrýsorrhoás. Zřejmě založeno Perdikkou§ 84 (je-li rukopisné Essa chyba za Gerasa), 66+, 68+, 115+, 130+  

Gerasus, ř. ve Skythii, řec. též Pyretos, asi dn. Prut§ 375+

Geraneia (sg.), „Jeřábí hory“, pohoří mezi Megaridou a Korinthií§ 341

Gerés z Boiótie, jeden z vůdců kolonistů do Teu§ 650

Gergis z Xanthu, o. Arbinův, dyn., lyc. Cheriga§ 360

Gergovia§ viz Arvernové

Germánia, řec. Germániá nebo Germániké, země Germánů, Germánie, Germáni, řec. Germánoi (Germánioi byli národem v íránské Karmánii) § 616, 583, 500, 496, 300, 227, 222, 200, 194, 179, 150, 113, 100, 87, 86, 72, 70, 57 - 53, 51, 49, 40, 36, 25, 24, 19, 16, 12 - 8, 3, 1 n. l., 4+, 6+, 7+, 9 až 11+, 14 až 19+, 24+, 28+, 39 až 41+, 46+, 47+, 50+, 54+, 58+, 60+, 68 až 71+, 76+, 79+, 83+, 89+, 90+, 92+, 97 až 99+, 110+, 133+, 138+, 140+, 143+, 150+, 162+, 166 až 170+, 172+, 174+, 178 až 180+, 182, 183+, 186+, 188+, 193+, 195+, 197+, 200+, 211 až 214+, 222+, 223+, 233 až 236+, 238+, 245+, 250 až 255+, 257+, 259 až 262+, 266 až 272+, 274+, 275+, 278+, 281+, 286+, 293+, 300+, 306+, 307+, 310+, 312+, 314+, 315+, 321+, 328+, 331+, 336+, 350 až 352+, 355 až 361+, 364+, 366+, 369+, 370+, 372+, 374 až 383+, 387+, 390 až 393+; viz dále jednotlivé kmeny a kmenové svazy (= národy), rúny.

Římané zřídili snad roku 8 n. 7 př. n. l. (nebo již roku 12-?) provincii Germánii, kterou Augustus asi zrušil roku 9 n. l. po teutoburském debaklu a oblast vrátil pod správu Gallie Belgiky: Augustův sen o nabytí území mezi Rýnem a Labem se rozplynul a Tiberius znalý terénu vsadil na diplomacii. 

Teprve Domitánus zřídil dvě provincie: G. Superior/Horní, na levém břehu Rýna v dn. Lotrinsku do střed. Porýní nad Mainz/Mohan (c. 83), G. Inferior/Dolní (c. 90) na levém břehu dol. toku Rýna, dn. vých. část Belgie a jižní polovina Nizozemí. Původní Augustova Germánie byla určena pro správu území na pravém břehu Rýna, levobřežní Rýn spadal pod Belgickou Gallii.

Od Augustových dob stála na rýnské hranici třetina armády čítající c. třicet legií. V obou Germániích měly ležení po čtyřech legiích se středisky ve Veterách a Moguntiaku, k tomu jedna legie byla umístěna v Noviomagu/Nijmegen, v Argentoratu/Straßburg a jedna při hranicích s Raetií v helvetijské Vindonisse/Windisch poblíž Zürichu v kraji, odkud pocházejí Habsburkové. Pro srovnání: tři gallské provincie střežila jediná legie v Lugdunu. 

Hranice mezi oběma Germániemi ležela na Rýnu kdesi v prostoru mezi dn. městy Remagen a Andernach jižně od Bonnu, Koblenz už ležela v Horní G. Pod správu Horní G. spadali na levém rýnském břehu Helvetiové (západ CH), Sequanové (kraj kolem Besançonu), Lingonové (okolí Langrers), Raurikové (okolí Basileje), Tribokové (v Elsasu), Nemetové (okolí Špýru) a Vangionové (okolí Wormsu). K Dolní Germánii náleželi levobřežní Ubiové (okolí Kolína), Tungrové (Tongeren v B), Menapiové (Flandry) a Batávové (na jihu NL).

Germánií (G. Magna či Líbera/Velká či Svobodná, tzn. bez Římanů) byla nazývána zhruba Evropa severně od Alp a východně od Rýna; jde ve starém věku spíše o pojem zeměpisný než ethnický, vědomí „národní“ či jakékoli jiné pospolitosti neexistovalo, je to označení, které dali G. jejich sousedé.

Hellénové a Římané nerozlišovali mezi záalpskými barbary a v podstatě Germány zahrnovali až do dob Caesarových mezi Kelty. Pokud odlišovali, pak jenom s tím, že Germáni jsou větších postav a drsnější. Hellénové středoevropské Germány v podstatě nevzali na vědomí nikdy a Říman Tacitus kolem roku 98 n. l. jízlivě konstatuje, že neznali ani Armínia, protože Helléni „obdivují pouze své dějiny“. Jeho spisek o národech Germánie a jejich zvycích byl znovuobjeven roku 1455 v klášteru v hessenském Hersfeldu, vydán v Římě a stal se svatým písmem staré německé historiografie.

Před G. žil na velké části dnešního Německa mezi Mohanem (Main), Werrou, Aller, dolní Veserou (Weser) a Rýnem zemědělský „lid“ spojovaný s Illyry či Venety a označovaný za Severozápadní blok (Nordwestblock). Nestěhoval se z místa na místo jako Germáni, ale byl usazený, jeho elitní vrstva byla germánská a s Germány zřejmě splynul až po stěhování národů (?).

Slovo Germán je snad keltského původu („soused“) a jako prvním se ho od Keltů dostalo Tungrům, kteří se usadili na území Římany roku 54-53 vyvražděných keltských Eburonů (Caesar jejich jméno ještě neznal). Sídelní město Tungrů Atuatuca Tungrórum, dn. flámské Tongeren (Tongres/Tongern) severně od Liége-Lüttich, srov. zde výše i níže, bylo Římany povýšeno na kolonii za Augusta, snad v roce 15 n. 12 př. n. l.

Teprve od Tungrů se označení G. rozšířilo jako kolektivní označení pro všechny obyvatele za Rýnem na východ, ale samotnými Germány nebylo užíváno a oni sami ani žádnou ethnickou sounáležitost nikdy nedemonstrovali. Označení G. se rozšířilo vlastně až od dob Caesarových. 
O prvním výskytu slova G. viz zde níže.

Germáni měli mnoho společného, stejné zvyklosti a kulty, Tacitus udává, že i představu o společném předkovi Mannovi (Mannus). Vynikali vysokými postavami: podle kosterních nálezů byli v průměru 171 centimetr vysocí.

„Domácí“ označení Deutsche, Deutschland, je kolektivem a politickým označením až z 11. století a značilo tehdy lidi, kteří hovoří jedním jazykem, „našince“ (poprvé se objevilo v Anglii, označovalo řeč lidu jako protiklad řeči kléru). Slovo pochází z thiudisc/thiutisk, související s diuten, dn. deuten, a z franc. theoda, „lid“, z čehož je italské tedesco.

Francouzi „zůstali“ u keltského modelu Germáni/Tungrové a říkají obyvatelům na východ od Rýna podle kdysi nejbližšího kmenového svazu Franků, kteří již v roce 257 n. l. jako první táhli západní částí říše, Galliemi a Hispániemi do dn. Maroka, Alamanné, les Allemands; srov. o germ. označení pro Kelty pod Volkové a pod Teutoni.

Kolektivnímu vymezení „Němců“ napomohla expanse Ottonovců do Itálie, kde lidé házeli všechny příchozí zpoza Alp do jednoho pytle, třebaže tehdy ještě ani zdaleka žádný jednolitý národ netvořili. Otto III. roku 1001 vytýká římským povstalcům, že kvůli nim opustil svou vlast a příbuzné: „Z lásky k vám jsem dal všanc své Sasy a všechny Němce/Deutsche, svou krev.“

Italové tehdy jeho lidem říkali Theodisci nebo Teutonici. Nejstarší německou, přesněji hornoněmeckou písemností je latinsko-německý glossář zvaný podle prvního hesla Abrogans z nejpozději sedmdesátých let osmého století, sepsaný v kterémsi z klášterů snad v dnešní jižní Itálii, nyní uložený ve švýcarském St. Gallenu.

Pokud byli Bastarnové kmenovým svazem germánským, o čemž se málo pochybuje, viz v indexu s. v., pak jejich spojenectví s Antiochem III., viz rok 194, a Filippem V. a usídlení v Dardanii, viz roky 179nn., byl první větší "živý" germánský kontakt s civilisací a světem antického polytheismu, viz též roky 222 a 200. Byli prvním germánskými migranty ze starých sídel mezi dolním Labem a Odrou, tedy v baltském prostoru, cestou na východ a podél Dněpru do severního Černomoří a odtud do dolního Podunají; o dvě stě tři sta let později v jejich stopách trekovaly skupiny Gotů. Bastarnský kníže Klondikos by mohl být prvním z Germánů, jehož známe jménem (byť keltským). Po Klondikovi známe až válečné náčelníky Kimbrů Boioríka (105, 101) a Teutonů Teutobolda (102), resp. Ariovista, Caesarova soupeře v Galliích, srov. zde níže. 

Filippův nepovedený syn Perseus odmítl posléze bastarnské spojenectví v jeho osudové válce s Římany a Germáni se vrátili za Istros/dolní tok Dunaje. Bastarnové také byli prvními z Germánů, kteří porazili Římany v poli, aniž by od vládců imperia následoval zničující protiútok (rok 61 kdesi na dolním toku Dunaje, viz tam).

Germánské války Římanů: První zmínka o válečném štěstí Římanů nad Germány a zároveň první doklad o užití jména Germáni je z roku 222. Podle fastí triumphálés , tedy "seznamů držených triumfů", zvítězil M. Claudius M. f. M. n. Marcellus, proconsul, nad insuberskými Gally a Germány, a triumfoval "dé Galleís et Germáneís" o březnových kalendách/1. března. Poprvé v zachované literatuře se slovo Germáni objevuje u historika a polyhistóra Poseidónia z Apameie roku 80. Germáni sloužili v žoldu řady římských republikánských vojevůdců. Poprvé viděli východní Středomoří v padesátých letech, Syrii a Egypt, roku 36 v armádě Octaviánově sloužili Germáni na Sicílii a spatřili zde jako první ze své jazykové skupiny soptit Aitnu/Etnu, viz tam.

Jako jakási zkouška na dvě vlny „stěhování národů“ byla cesta Kimbrů na jih (o Bastarnech na východě a jejich válkách na Balkáně viz zde výše). Roku 113 př. n. l. byli germánští Kimbrové, kteří se v uplynulých několika letech přesouvali ze svých původních sídel v Jutsku, nejprve odraženi Boji na Labi na severních hranicích dnešních Čech. Odtud směřovali přes Slezsko a Moravu na Balkán k Illyrům, odkud byli rovněž odraženi, a proto se obrátili zpět na západ a podél Dunaje vpadli do Nórika (srov. roky 120 a 114). Někdy v srpnu až září porazili u Nóréie v Nóriku, u sídelního města Taurisků, armádu Římanů, jíž velel konsul Cn. Papirius Carbo: také on zůstal na bojišti. 

Kimbrové pokračovali na západ ke keltským Helvétům do prostoru dnešního jižního Německa a severního Švýcarska. Bitva u Nóréie byla prvním válečným setkáním Římanů s jedním z germánských kmenových svazů, s protivníkem, který o půl tísiciletí později říši Římanů vyvrátil.

Jedna z mnoha pozdějších ethnických struktur, vzniklých na stmelení původních germánských kmenových svazů, Němci, na tradice myšlenky „universální říše“, jak ji z hellénismu převzali Římané, navázala (ovšem s úporným důrazem na jednotu náboženskou).

S Kimbry táhli Evropou Teutoni ze západního Holštýnska, Ambrónové a Harúdové z Jutska, odkud pocházeli i Kimbrové (srov. rok 120): v okolí dánského Aalborgu se dodnes jedna lokalita jmenuje Himmerland. V letech 102 a 101 byli všichni C. Mariem zlikvidováni, Kimbrové pronikli až na sever Itálie; byly to první germánské zbraně v Itálii, pak zase až po staletích, viz rok 167+.

Prvního germánského vítězství nad Římany ve válce na východě dosáhli roku 61 kdesi na dolním Dunaji Bastarnové nad vojskem vedeným C. Antoniem Hybridou, spolukonsulem roku 63 s M. Tulliem Ciceronem, srov. zde výše.

Mezi spartokovskými povstalci byli Germáni (73-71). V Galliích u města Sequanů Magetobriga porazili roku 61 př. n. l. germánští Suébové pod Ariovistem spolu se Sequany Haeduy. Haeduové vyhledali pomoc u Římanů, ale té se jim nedostalo. Naopak, Ariovist dosáhl roku 59 uznání od senátu za krále a přítele římského lidu a stal se prvním germánským spojencem Římanů v historii. Suébové obdrželi část území Sequanů.

V září roku 58 vyjednával Caesar s králem Germánů Ariovistem, který žádal pro své lidi další půdu. Byl odmítnut. Caesar již předtím rozhodl o pomoci Haeduům, jejichž kníže Diviciacus byl roku 60 v Římě neúspěšný, nyní byl však Caesarem přijat. Římané pod Caesarem porazili spojené germánské vojsko pod Ariovistem a Suébové byli vytlačeni za Rýn (Ariovistos zemřel "v posteli" roku 54).

Caesar povolil klanům germánských Triboků, Nemetů, Vangiónů, Harúdů, Eudosů a Markomanů usadit se na levém břehu Rýna v Galliích. Na pravém břehu Rýna pak trval tlak Suébů na Usipety, Usipie a Tanktery. Tito se pak tlačili dále na Chatty, Ubie, od roku 55 římskými spojenci, prvními mezi Germány, Quády a na Menapie, kteří všichni se stali jejich poplatníky, nebo odtáhli na dolní Rýn.

V létě 53 se Caesar vypravil podruhé přes Rýn. Ubiové potvrdili spojenectví; následovala výprava proti Quádům. Možná z této doby je rozsáhlé ležení o 26 hektarech u Hermeskeilu v Hunsrücku ve spolkové zemi Rheinland-Pfalz pro pět až deset tisíc mužů, zatím největší nalezené na území Německa. Nedaleko ležení bylo keltské oppidum dnes zvané Hunnenring. Druhým nejstarším známým římským táborem v Německu bylo z roku 30 př. n. l. přechodné ležení Petrisburg u Trevíru, z níž povstala Augústa Tréverórum, dnešní Trier/Trevír. 

Ariovistovou porážkou byla germánská jihozápadní expanse na asi tři staletí zastavena, byl to však začátek dlouhých germánských válek, které systematicky vypukly až za Augústa, který plánoval expansi do střední Evropy roku 16 př. n. l., v době, kdy se narodil Římany nepokořený Armínius, syn Segimerův (třebaže o mnoho později roku 15 n. l. vydal jeho tchán Segestes a nepřítel jeho těhotnou manželku Thusneldu Germánikovi, který je se synem Thumelikem usadil v Ravenně; srov. pod Armínius).

Na germánském území vznikaly v této době vojenské tábory-základny. Někdy z let 16-12 jsou Castra Novaesia, Novaesium (16), dn. Neuß v NRW, Augústa Vindelicórum (15), dnešní Augsburg, Asciburgium u Neussu (12), Bonna (12), Castra vetera u Xanten (13/12), Ulpia Noviomagus Batávórum (12), dnešní Nijmegen/Nimwegen, Mogontiacum (13/12), dnešní Mainz/Mohuč.

Není známo jméno pro římskou osadu v dnešní lokalitě Waldgirmes, součásti obce Lahn u Wetzlaru v Hessensku. Je zatím jediným místem ve Svobodné Germánii s kamenným forem a basilikou.

Obchodní a možná i správní středisko mělo podle archeologů asi dvě stě stálých obyvatel a podle mincovních nálezů existovalo v letech 5 př. n. l. (jiní hovoří od roku 4/3 př. n. l., další až o roku 3 n. l.) do nejméně 9 n. l., do doby varovské katastrofy (nejpozději do Germánikova odchodu roku 16 n. l.). 
Osada měla pět velkých kultovních soch, od nichž se nalezly podstavce a řada fragmentů. Ve studni ležela zlacená hlava bronzového koně a jezdcova bota a soudí se, že šlo o jízdní sochu Augustovu.

Ubiové, kteří se dokonce po roce 38 po přestěhování na levých břeh přejmenovali na Agrippiňany, se nejrychleji romanisovali a s Batávy dodávali římským císařům spolehlivé osobní gardy a do pole jízdu. Hlavním sídlem Ubiů se stala Ara Ubiórum/Oppidum Ubiórum, na jejímž místě kolem roku 50 n. l. byla založena Colonia Claudia Ara Agrippinensium, Klaudiova osada Oltář Agrippiňanů (CCAA), budoucí Kolín/Köln. Roku 167 n. l. se Agrippiňanům dostalo postavení foederátů a o století později začal konec jejich identity v kmenovém svazu Franků, stejně jako nárůdků z jejich okolí Usipetů, Tenkterů, Batávů, Cugernů-Sugambrů.  

Římané za Augústa budovali na Rýnu loďstvo a přístavy, flotila asi 1300 římských lodí plula se zásobami pro armádu na osmdesáti tisíc mužů po Veseře a Severním moři do Labe. Římané kontrolovali velkou část dnešního Německa od Středohoří na sever, roku 5 (už 8?) př. n. l. zřídili provincii "Germánii" a Augústus měl snad zisky z středohorských dolů na stříbro a olovo. Těžba a doprava byly císařem propachtovávány. Roku 47 n. l. nařídil hornogermánský legát Q. Curtius Rúfus kopat šachty a hledat stříbro u hlavní osady Mattiaků Aquae Mattiacórum (A. Mattiacae n. Mattiacum). Výsledek byl zoufalý ale lázeňství později obec proslavilo: asi za Traiána si obyvatelé říkali Aquaensés, "Lázenští", a nikoli Mattiakové, kteří snad bývali součástí svazu Chattů; dnes se místo jmenuje Wiesbaden, "luční lázně", hlavní město Hessenska.  

Souběžně s ovládnutím země postupovala romanisační politika, jak bychom řekli dnes, zušlechťování barbarů, jak se tomu říkávalo kdysi. 
Roku 9 př. n. l. Římané dosáhli dolního toku Labe, které však nepřekročili (na druhém břehu sídlili Langobardové). V letech 1-4 n. l. zuřila v Germániích obrovská válka, immensum bellum. Roku 5 n. l. Tiberiovo loďstvo plulo Severním mořem až k břehům dnešního Dánska.

Útok do nitra Germánií začal asi roku 12 př. n. l. a tehdy byla velká část země hustěji osídlena Germány, než jak ba se usuzovalo z písemných dokladů, obyvatelstvo bylo z velké části svobodné a muži chodili ozbrojeni, zasedali na sněmech, thing. Tomu bylo se zřízením provincie konec, zbraně museli odevzdat, rozsuzováni byli podle římského práva soudci a - museli platit daně.

Roku 2008 byla nalazena u Herfordu římská signální věž dokazující, že moc imperia tehdy sahala hluboko do Germánií. V římské historiografické tradici Augústus zatlačil Germány za Labe a tisíce jich usadil na území v Galliích před Rýnem, kde byli romanisováni.

Odpor mezi Germány rostl, romanisační politika zkrachovala a v letech 9-16 n. l. zachvátila Germánii válka, kterou Římané prohráli a zemi z velké části vyklidili. Germánům, jichž se na válce proti Římanům zúčastnila polovina ze čtyřiceti kmenů či nárůdků, se podařilo ve třinácti bitvách ustát tlak invasorů.

V září 9 n. l. zažil Augústus jednu z největších římských armádních ostud, když v Germániích přišel o tři legie s celým trénem; v třídenní bitvě zanikly 17.-19. legie s max. osmnáct až dvaceti tisíci vojáky, spíše však podle moderních odhadů padlo jen deset tisíc mužů. S nimi jejich velitel P. Quinctílius Várus, srov. pod Teutoburský les. Ve stínu cheruských válek stojí úspěch Frísiů z roku 28 n. l., kteří potřeli legii s pomocnými sbory, kdy v bitvě  u posvátného háje bohyně Baduhenny padlo na devět set legionářů a dalších čtyři sta vojáků si vzalo život. Tiberius porážku tajil a ani nepodnikl žádnou protiofensivu, viz. Teprve roku 47 je pokořil Cn. Domitius Corbuló, viz, jemuž však Claudius zakázal pacifikovat Chauky žijící nad Frísy při pobřeží Severního moře (Malí Chaukové mezi Emží a Weserou, Velcí mezi Weserou a Labem).   

Při ústí Labe v zemi Chauků v dn. obci Nordkehdingen nalezli archeologové roku 2017 zbytky velkého osídlení s přístavem. Nálezy dávají tušit, že šlo o jakési emporion s intensivními styky s římským světem, pokud přímo v ní nežila kolonie římských obchodníků. Nalezen vedle dalších mincí zlatý solidus Magnentia (350-353+) upravený pro nošení na krku: snad kdysi součást žoldu v římské armádě. Přístavistě se po staletích zaneslo a Labe změnilo tok, takže kolem roku 1000+ osada jako obchodní středisko zanikla. 

Během eskalace římské expanse v oblasti dnešních spolkových zemí NRW a Dolní Sasko v letech 14-16 n. l. zemřelo podle některých odhadů na třicet až padesát tisíc římských vojáků. Augústus a Tiberius sice k Labi říši na trvalo nerozšířili, ale zničená země hluboko za hranicemi, intriky a systém spojeneckých knížat přinesly na dlouho Římanům klid. Srov. např. také s. v. Xanten.

Předpokládá se, že stříbrný poklad z Hildesheimu (na jihu Dolního Saska; nalezen 1868), s 54 kilogramy nejtěžší antický, jaký kdy byl nalezen severně od Alp, je zbytkem z germánské kořisti po Quin(c)tíliovi Várovi a dalších „stolovacích servisů“ těch, kteří válčili v letech 14-16 s Germány.

Původní poklad zasvěcený bohům v posvátných hájích Cherusků a jejich spojenců mohl být pravzorem pro poklad Nibelungů (od Nebel, „mlha“, mythický národ trpaslíků a obrů, kteří drží poklad a slouží tomu, kdo je přemůže).

Postava cheruského knížete Armínia, jehož příbuzní zavraždili roku 21 n. l., protože prý usiloval o královládu nad celou Germánií, a války s Římany se brzy staly námětem oslavných písní germánských pěvců, skopů, jak dokládá Tacitus. Odborníci dávají tyto skladby o cheruském hrdinovi s tragickým osobním životem pěné k lyře do souvislosti s kořeny epu o Nibelunzích (das Nibelungenlied).

Karel Veliký, který více času pobýval na germánských územích a byl více germánský Frank než romanisovaný panovník nové západní říše, dal prý barbara et antiquissima carmina sepsat, ale jeho „zbožný“ syn Ludvík, tedy monotheistický fanatik, sbírku, o níž nevíme, co obsahovala, zničil. Tento významný muž si dával též říkat Otec Evropy a ve své době byl jistě se svými 184 centimetry výšky a 78 kilogramy živé váhy zjevem pozoruhodným (moderní odhad na základě ostatků uložených v cášském dómu/Aachener Dom). 

Ve výsledném epickém kompilátu z doby kolem 1200, který vznikl v pasovském regionu, se pravděpodobně slilo několik osudů vzdáleně se blízkých:

• římanůbijce neboli drakobijce ("kroutící se řada legionářů na pochodu krajinou osvětlovaná pochodněmi") Armínia-Siegfrieda (?) Cheruského (zavražděn roku 21; první literární záznam o zabíječi draků Segimundovi je z doby kolem 700 ve staroanglickém epu Beowulf, nejstarším uchovaném anglosaském literárním dílu). V tom případě by v epické postavě Brünhildy, islandské královny, byla skryta jeho manželka Thusnelda, která zemřela v římské internaci;

 drakobijce a „zběha“ z legií Viktora z „Xanten“ popraveného roku 363 n. l., 

 osud burgundského krále Gunthera/Gundahara n. Gundihara roku 436, viz zde níže, 

 příběh Attilův, germánského Etzela, který se roku 453 oženil s Germánkou Ildicó (snad vzorem pro Kriemhildu),

 roku 493 zavražil ostrogotský král Theoderich Veliký (= Dietrich z Bernu, podle bitvy u Verony) po dobytí Ravenny ("Ravenschlacht") Skira Odoakera, posledního ze západořímských vládců,

 osud merovejského franského krále Sigiberta I., ženatého s visigotskou princeznou Brunichildou/Brünhildou a zavražděného roku 575 v lítém sporu Brunhildy se služkou Fredegundou, která to dotáhla až do ložnice Sigibertova bratra a také krále neusterského Chilpericha I. (nenávist obou žen, která přinesla smrt mnoha Merovejcům a deseti králům, trvala v letech 575-613); po roce 1000 jsou rytiny na kamenech a skalách ve Skandinávii znázorňující Sigurda (tak Armíniova či Siegfriedova podoba na severu) zabíjejícícho draka (kolem 1250 byla sepsána Edda).

 kolem roku 1190 bojuje hrabě Siegfried II. z Mörle a Kleebergu s anglickým králem Richardem Lvím srdcem na třetí křížové výpravě. Roku 1488 se v Siegfrieda a Nibelungy věřilo natolik, že císař Friedrich III. dal ve Wormsu kopat na hřbitově po jeho ostatcích (a nějaké mu přinesli včetně nějaké nadměrné lebky; chtěl kosti hrdiny, dostal je…).

Prvním z císařů po Caesarovi, který systematicky usazoval na římském území barbary, byl M. Aurélius, nejúspěšnější z Římanů ve válkách s obtížnými severními sousedy. Od Dákie po Germánii a také Itálii přiděloval velkostatkářům lidi, kteří zůstávali připoutáni k půdě. Viz pod přesídlení.

Theodosius I. roku 382 přijal Visigoty za spojence a usadil je v Thrákii, Skýthii, Makedonii a Itálii jako první v takové posici na území říše. Měli plnou autonomii a exteritorialitu zákonů, ale museli podle smlouvy dodávat vojáky, nikoli však rekruty, a pracanty na pole. Stejné postavení brzy na to dostali od Římanů Hunové. 

Napříč římským pohraničím vedl opevněný límes (gen. límitu), systém pevnůstek, pevností a stálých vojenských ležení pospojovaných obrannými valy, kolovými i kamennými zdmi a strategickou silnicí. Jako první začal hranici s Germány opevňovat Augústus, systém významně posílili Fláviovci a z nich především Domitiánus, zdokonalili Tráiánus a Hadriánus. Udržování límitu vyžadovalo tisíce legionářů, přitom za ním podél velkých částí hranice ležely téměř liduprázdné kraje.

Armádu na germánských hranicích ("horní a dolní") tvořilo osm legií plus tři v Pannonii. Za Domitiána byly z provincie Gallia Belgica vyčleněny dvě nové provincie Germánia superior se správním střediskem v Colónii Claudii Ara Agrippensium (CCAA), pozdějším Kolíně/Köln, a Germánia inferior s hlavním městem v Mogontiaku. Diocletiánus c. 297 přejmenoval Horní Germánii na Germánia secunda, Dolní na Germánia príma a ze druhé vyčlenil část a spojil s územím Helvétiů a Séquanů v provincii Máxima Séquanórum se správním střediskem ve Vesantiónu/Besançon, pozdější součásti království Burgundů.

Tzv. první stěhování germánských národů (150 - 295) způsobili Gotové, viz, odchodem v době po cca. 150  od ústí Visly do pontických oblastí (ti z nich, kteří zůstali, se nazývali (?) Gépidé, řec. Gépaides, a v 1. st. n. l. se rozšířili od severu až do Sedmihrad a Moldovy, srov. tam). Gotské skupiny putovaly na východ a podél Dněpru do pontických krajů a dolního Podunají. Tou samou cestou dvě stě tři sta let před nimi migrovali Bastarnové, srov. zde výše a rok 200.

Burgundové/Búrgúdziónes se tehdy dali na západ, Vandalové na jih, jejich příbuzní v Mecklenburgu Varnové na jihozápad za Labe, Chattové kolem 162 n. l. přes límes do Horních Germánií, Markomané na přelomu let 166 a 167 za Dunaj a Sarmaté přišli do kraje mezi Tiszou a Dunajem, dtto Langobardé/Langobardai a Obiové do Horní Pannonie, z čehož povstaly markomannské války M. Aurélia Antónína v letech 166 - 175 a 177 – 180 (císař přitom držel v Dákii deset legií, v Germániích byly pouze čtyři, devět na východu).

Roku 170 Kostobokové plenili Helladu po Acháju a jako první vyplenili i Eleusínu. Roku 171 povolil M. Aurélius Germánům usazovat se na římském území (viz pod přesídlení) a plán na ustavení provincií Sarmatie v zemi mezi Dunajem a Tiszou (dn. v H) a Markomannii (zčásti dnešní Česká republika) mu nevyšel, třebaže roku 178 byl Markomanné poraženi a Římané ovládali zemi nakrátko nejméně po střední Moravu (Haná).

M. Aurélius válku v podstatě vyhrál. V okamžiku smrti drželi Římané posádky na území Quádů a Markomannů, pravděpodobně kontrolovali západní Slovensko a Moravu. Filosof dosáhl v Germánii více než všichni jeho předchůdci dohromady. Jeho  rozmazlený nepovedený syn Commodus se však výbojů za Istrem vzdal a s barbary uzavřel mír, podle něhož Římané celé území vyklidili. Od tohoto okamžiku to šlo s Římem z kopce...

Někdy v této době dokončovali svou první migraci Gotové, viz tam, ale jaký vliv na markomannské války to mělo, můžeme se pouze dohadovat (byli pod tlakem Markomanné, nebo Gotové?). Vykupovat mír na hranicích od barbarů zavedl Caracalla. Roku 212 pronikly části Alamannů k Rýnu, ale Caracallovo vojsko je roku 213 porazilo. Roku 233+ vpadli do Raetiem znovu, roku 249 Gotové až do Makedonie a Épeiru (více viz s. v. Gotové), 267 do Kappadokie (roku 267 vypleněna Hérákleia na Pontu) a roku 268 po moři s Heruly a Bastarny až do Sparty a jinam po Helladě a na Balkán.

Zřejmě prvním císařem germánského původu byl Máximinus zvaný Thrax, Thrák, odkud pocházel (vládl 235-238), jehož otec byl snad gotský sedlák a matka Alanka. 

Roku 257 táhli Frankové (kolem roku 250 byli federací Usipetů, Tenkterů, Sugambrů/Sigambrů a Brukterů s Chamavy, Chattuary, Ampsivariji, salskými a ripuárskými Franky/též rýnskými F. a později i s Chatty, tj. pozdějšími Hessy) přes Gallie u Hispánie do Mauretánie (dn. severní Maroko a západní DZ). Frankové, jejichž původní sídla ležela na pravém břehu dolního toku Rýna, se nijak nesnažili o asimilaci s římskými sousedy a Římané s jejich předky vedli války (spíše guerrilly) od Božského Iulia. Drobnými válkami soustavně tlačili na Římany, soustavně je to, stejně jako další Germány, lákalo dostat se na jih, do ráje (něco jako novověké evropské povídačky o Americe n. afro-arabské o Evropě).

Roku 355 dobyli Colonii Claudii Ara Agrippinensium/Kolín (CCAA). Měl tehdy asi 25 tisíc obyvatel. Po dobytí podle archeologů už jen několik set Franků obývajících své tradiční dřevěné přístřešky ("Francia Rhinensis"). Kolem roku 360 definitivně přešli Rýn do Gallií a dostali právo usadit se v kraji na jihu dnešního Holandska Toxandrii/Taxandrii. Zde se asi roku 466 narodil pozdější zakladatel francké říše Chlodoweg, Chlodovech/Chlodwig (pozdější podoba jména: Ludwig a Louis), syn Childericha ze sikamberského rodu Merowingů/Merovejců s durynskou princeznou Basenou. Franští šlechtici, leudes, sg. leud, byli původně královskými správci, cosi jako mojordomové, z nichž vzešlo lenní panstvo.  

Roku 258/9 vpadli Alamannové do severní Itálie, roku 259 povolil Gallienus rozšíření markomanského království až po Dunaj a Suébové dobyli agrí decumátés. Gallienus měl tehdy jako milenku (nebo manželku?) Pipu/Piparu, dceru markomanského krále Attala, za kterou mu slíbil ono rozšíření území v Pannoniích. Pipa je zjevně první vysoce postavenou Germánkou evropských dějin…
Postumus ve svém gallském císařství roku 261 odrazil Franky s Alamanny a zčásti je vyhnal z agrí decumátés. Roku 268 Alamannové pronikli k jezeru Bénácus (Gardavskému jezeru), zde poraženi Claudiem II. Gotským. Do roku 269 je kladeno první použití obratu Alamannia, údajně v projevu usurpátora Maria (jeho životopis ovšem může být z doby mnohem pozdější).

V letech 267-268 se z Maiótského jezera/Azovského moře pustila na jih do Anatolie a Hellady zřejmě největší barbarská flotila starého věku, která kdy vytáhla na Římany, srov. Dexippa Athénského. Roku 269 do 270 (Ostro)Gotové a Herulové/Erúloi znovu plenili jih Balkánu, poprvé rabovali na Krétě a Rhodu, odraženi od Kypru.

Když táhli po souši na sever domů, poraženi v Thrákii a Makedonii (rozhodující bitva u Naissu) císařem Gallienem roku 268 a M. Auréliem Valériem Claudiem II. z Dardanie o dva roky později u Marciánopole (anebo to byla jedna bitva pod Claudiem II.?). U Naissu padlo na třicet až padesát tisíc Gotů a jejich germánských spojenců a byla to největší bitva třetí století n. l. Z Herulů učinili Římané kolóny na hranicích říše, velké množství jich skončilo v otroctví, ale jejich král dostal od Galliena konsulský titul a odznaky.

Roku 269 přešli hranice do Raetie Iuthungové, kteří do té doby dostávali výkupné, a Vandalové vpadli do Pannonie. V lednu 270 zemřel na mor Claudius II. o senát ho prohlásil bohem (Constantínus I. tvrdil, že jeho babička byla Claudiovou dcerou). Alamanné a Markomanny dospěli až k Placentii, kde porazili L. Domitia Auréliána. Když se v honbě za lupem rozdělili, porazil je Auréliánus na Metauru u Fánum Fortúnae, dn. Fano, a u Tícína, dn. Pavie, jednou sídelního města Langobardů; obě jsou místa bitev hannibalské války.

Roku 271 porazil Auréliánus Goty severně od Istru a v bitvě padl i jejich král Kannabaudés. Přesto dal 271-272 zcela vyklidit provincii Dákii, po menším území v Germániích ("agrí decumátés") první z velkých zemí. Z rozsáhlého území, v podstatě dnešní Rumunsko, odešla armáda, civilní správa, osadníci… 
Aby se slovo Dácia neztratilo z římského světa, zřídil na území Thrákie a Moesie provincie Dácia rípensis a mediterránea, Nábřežní a Středomořská.

Herulové s Goty obsadili roku 275 Anatolii od Kavkazu až po Kilikii. Poraženi byli Tacitem, který však krátce na to zemřel na jakési horečnaté onemocnění (roku 276; o jeho stáří viz pod dlouhověcí).

Jeho nástupce M. Aurélius Equitius Probus, vládl 276-282, porazil v Galliích Franky a Lugie, Burgundy a Vandaly, devět germánských potentátů před ním padlo na kolena. Šestnáct tisíc zajatců zařadil do armády a poslal sloužit do Británie. Na krátko obnovil hranici říše na Rýnu. Roku 278 odrazil Vandaly v Illyriku a v Thrákii usadil na říšském území na sto tisíc Bastarnů. 

V letech 296-297 přemístil Galérius Karpy do Pannonie a válčil se Sarmaty a Markomanny. Roku 296 se během bojů Asklépiodota, praefecta praetórió Constantia I. Chlóra v Británii s gallským vzdorocísařem Allectem objevují na protiřímské straně Frankové (= první Germáni v Anglii).

Rok na to Římané znovu osídlili batávské území, které právě vylidnili během vojenských operací, a usadili tam salské Franky (Salií); kraj Toxandrie se stal základem rodící se franské říše. Roku 298 odrazil Constantius I. vpád Alamannů přes Rýn a roku 306 se vydal proti Piktům, kteří překročili Hadriánův val (opravený předtím Carausiem). Avšak 25. července 306 v Eburaku zemřel přirozenou smrtí.

Constantínus, jeho syn, zařazoval Germány a Sarmaty do římské armády masově a usazoval je po příhraničních provinciích. Namísto zrušených praetoriánů posílil germánskou gardu zavedenou Diocletiánem. Germáni usazení na římském území a povinovaní vojenskou službou byli nazýváni laetí, sg. laetus (slovo neznámého původu); s franskými šlechtici leudes n. saskými "kolóny" liten/lassen nesouvisí.  

Roku 370 Theodosius starší porazil Goty v Raetii a usadil v Popádí: první trvale usazení Germáni v Itálii. 
9. srpna 378 významně porazili Visigoti s Ostrogoty (Tervingové s Greuthungy) s posilou Alanů a Hunů u Adriánopole Římany pod Valentem, který pravděpodobně na útěku před zajetím uhořel v jakémsi stavení, padli všichni hlavní velitelé a dvě třetiny armády; od roku 259 n. 260 největší římská porážka od barbarů.

Roku 380 se směli Fritigernovi Visigoti usadit na území dávné Makedonie a Hellady, o dva roky později dal Visigotům vše na sever od Haimu s plnou autonomií; Ostrogotové dostali půdu jako foederátí.

Flávius Mágnus Magnentius, Kónstantínův magister mílitum (= náčelník genštábu) se chopil vlády v Augústodunu/Autun 18. ledna 350. Po třech letech skončil s bratrem Decentiem v Lugdunu sebevraždou (nejprve zabil matku a druhého bratra), když hlavní debakl v poli utrpěli 28. září 351 u Mursy, dn. Osijeku (prý padlo na 54 tisíc vojáků, z toho 30 tisíc na straně Constantiově?!).

Magnentius měl otce z Británie a matku Franku. Ženat byl s Iustínou, pozdější druhou manželkou Valentiniána I. Jako první z císařů měl Germánku za ženu, není známo, zda právoplatnou, Galliénus, dceru markomannského krále Attala. Usurpátor Bonósus (280) byl britský Kelt a manželkou mu byla Hunila, gotská princezna. Usurpátor Proculus (280-281) byl prý Frank a jeho manželka Vituriga alias Samsó má germánské jméno.

Aby Magnentia oslabila a pomohla bratrovi, sjednala usurpaci v Illyriku jistého Vetranióna sestra Constantína II. Constantína Augústa, žijící v Illyriku. Když Vetranió získal illyrské legie, které se tak nepřipojily k Magnentiovi, předal je císaři a v klidu dožil v Prúse. Krátce razil mince „Hóc signó victor eris“.

Roku 355 usurpoval v Colónii Agrippině/Kolíně franský šlechtic a důstojník římské armády Claudius Silvánus. Augústem byl 28 dnů, než ho Constantiem uplacení vojáci zabili. 
Alamann Agiló, magister peditum, velitel pěchoty, byl ženat s dcerou Araxia, praef. praetórió Procopia (365-366); snad se jmenovala Vetiana. Vdova po Magnentiovi Iustína se roku 370 provdala ve svých asi čtyřiceti za Valentiniána, který se rozvedl se svou první ženou, a jejich dítětem byl císař Valentiniánus II. a tři dcery, z nichž Galla se provdala za Theodosia I. 
Magnentiova matka Frankyně byla ještě v této době pokládána za barbarku. Od dob Konstantínových dělali Germáni často v armádě rychlou kariéru a dostávali se společensky hodně vysoko. Rodilí Římané měli legraci z jejich latiny. Antický svět zůstával pro Germány oblastí blahobytu s neuvěřitelnými technickými zázraky a sami svou zaostalostí přispěli k jeho zániku, neboť nebyli v žádném ohledu nějakým přínosem. V době nemilosrdných bojů s Alamanny došlo dokonce na "rasistické" zákonodárství: Valentinianus I. nařídil roku 370 Theodosiovi staršímu, aby nepovoloval sňatky Římanů s Germány: Núllí próvinciálium cuiuscumque ordinis aut locí fuerit cum barbará sit uxóre coniugium, nec úllí gentílium próvinciális fémina compulétur, "Nikomu z provinciálů kteréhokoli postavení či místa nebude povolen sňatek s barbarkou ani nikomu z cizinců sloužících na římském území nesmí být vnucena provinciálka." Trestem budiž smrt, capitáliter expiétur. Gentílis, původním významem "rodák", byl Neříman sloužící v římské armádě v pohraničních jednotkách/límitáneí. Křesťanští ideologové slova použili pro polytheisty, "Neřímané", a později se u nich prosadilo ještě pohrdlivější slůvko págání, "vesničané"; odtud č. "pohan".

Ovšem o jednu generaci později v Západořímské říši nepůjde bez Germánů vůbec nic. Germánští panovníci budou dosazovat císaře, jak je napadne; srov. pod Gotové. Theoderich zvaný Velký, král Ostrogotů, říkával o století později o římsko-gotském vztahu: „Chudý Říman napodobuje Gota, bohatý Got Římana.“

Magister peditum, tedy generál pěchoty, Silvánus byl synem Franka Bonita, který sloužil Konstantínovi I. Byl po Máximinovi prvním vysoko postaveným Germánem v armádě. Prý ze strachu před závistí, tedy asi ze zoufalství, se dal v srpnu 355 provolat císařem, ale už po měsíci usurpace byl v Colónii Agrippíně/CCAA zavražděn. Byl to první „německý“ císař.

O tři desetiletí později byl velitelem pěchoty v generálním štábu Valentiniána II., magister peditum in praesentí/praesentális, Germán, zřejmě Frank, Flávius Merobaudés, který měl v armádě velké slovo už za Valentiniána I. (měl za ženu Římanku, která se asi jmenovala Nonosa). Císařovně-matce Iústíně byl oporou jiný Frank Flávius Bautó (zemřel roku 388), jehož dcera Aleia Eudoxia s jistou Římankou (?) se krátce po smrti Theodosia I. provdala za jeho syna, východního augusta Arkadia.

Bautóna nahradil ho další Frank Arbogastés, polytheista, který byl magister mílitum jmenovaný Theodosiem v západořímské říši a d. f. jejím vládcem. Byl hlavním rádcem Valentiniána II. v Galliích, a také zřejmě jeho vrahem 15. května 392 v paláci ve Vienně/Vienne. Za nástupce dal 22. srpna 392 provolat Flávia Eugenia, magistra scrínií, hlavu západořímské kanceláře a posledního polytheistu na římském trůnu, který se zřekl křesťanství, v němž byl vychováván. Poražen v bitvě Theodosiem I. 6. září 394 na řece Frigidu (dnešní Vipava ve Slovinsku) vzal si Arbogastés o dva dny později život, Eugenius popraven ještě na bojišti. Srov. pod křesťanství.

V té době byli Germáni žijící na římském území materiálně na úrovni římského a romanisovaného obyvatelstva. Třebaže se v řadách římského důstojnictva objevuje hodně germánských jmen a nepochybně velká část armády, resp. spojeneckých sil, jimž vždy veleli jejich lidé, byla germánská, nelze určit, jak moc byl Řím na Germánech závislý. Neexistují totiž žádná zachovaná čísla, z nichž by se dal poměr "Říman - Germán" stanovit. Nezachovala se žádná zmínka o tom, že by Germáni usazení v Rómánii systematicky pracovali na zničení říše nebo říšské armády. Teprve z roku 539 pochází zpráva od Prokopia, že Ostrogot Vitigis usiloval o spojenectví s Peršanem Chosroem I. proti Římu, který ho zle tísnil, čehož roku následujícího skutečně dosáhl, když se Peršané pustili do války na východě. 

Germanořímská elita se řadila mezi říšské magnáty a velkostatkáři nebyli k odlišení od kohokoli z jiných mocných Západořímanů. Jejich příbuzní zpoza hranic prodávali do říše, hlavně na Východě, otroky, a to dokonce z vznešených rodin. Germáni koncem 4. století n. l. byli ve všech společenských vrstvách říše: otroci i velitelé vojsk, byli v palácových gardách i v legiích, v byrokracii. Nicméně Gallorománi se na germánské Franky dívali pohrdlivě ještě v 6. století. Biskup Gregorius z Tours, autor Franské kroniky a z vlivné gallorománské rodiny, nazývá Franky na několika místech nadále barbary. 

Germanisace římské armády však něco zničujícího v sobě přeci jenom měla. Smluvní jednotky byly drahé a žold zatěžoval armádní výdaje. Panovníci zvyšovali daňovou zátěž, aby závazkům dostáli: v opačném případě hrozily vzpoury. Římany v provinciích kromě toho tížily ubytovací povinnosti, mezi nimiž bylo i poskytnutí až třetiny půdy pro obživu u nich dislokovaných jednotek.  

Eunuch Eutropius, praepositus sacrí cubiculí (= šéf svaté ložnice) východořímského císaře Arcadia, sjednal jeho sňatek s Aelií Eudoxií, dcerou Franka Bautóna, jednoho z Gratiánových a Valentinianových (II.) vojevůdců/magister militum (později mu to „vrátila“: přimluvila se za jeho vyhnání a tedy i smrt). 27. dubna 395, tři měsíce po otcově smrti a šest měsíců do jeho pohřbu, se Arcadius (18) s ní v Kónstantínopoli oženil (byla zřejmě ve stejném věku). 9. ledna 400 dostala Eudoxie od Arcadia titul augusty a oduševnělá monotheistka žila velmi nákladným životem, až se dostala do nenávistných hádek s patriarchou Ióannem Chrýsosthomem, který ji za marnotratnost kritisoval stejně jako bouřil proti mnišstvu, které se už tehdy domohlo velkých majetků: skončil roku 403 v exilu. Řídila chod paláce a kupodivu byla proti germánským činovníkům (např. velitel pěchoty Gainás/Gainés, srov. pod Gotové). Na její počest se na čas Sélymbriá jmenovala Eudoxiopolis. Zemřela 6. října 404 při potratu, Arcadius o čtyři roky později. S Arcadiem měla sedm dětí, z nichž pět přežilo dětství: jediný syn Theodosius II. se roku 401 stal otcovým spoluvádcem a zemřel roku 450 po pádu s koně, jeho sestra Aelia Pulcheria se rozhodla pro život v panenství a po celou dobu ovládala život u dvora. Po bratrově smrti si vzala jeho nástupce Flávia Markiána, ale pannou zůstal; zemřela roku 453.

Prvním císařem, jehož Germáni „dostali“, byl Valentiniánus I. (364-375). Zemřel totiž 17. listopadu 375 po rozčilení z ostré odpovědi kvádských poslů v Brigetionu (dn. Komárom v H). Válčil s Alamanny, Sasy/Saxónés a Pikty, kteří vpadli do Británie roku 367. Jeho bratra Valenta o tři roky později „dostali“ už doslova, viz zde výše.