Sex (3)

Muži a jejich chlapci. Starý hellénský svět se zamilovával stereotypně „na první pohled“. Děvčata totiž sama z domu nevycházela a když, tak výročně jen o náboženských slavnostech, kdy měla možnost spatřit blíže chlapce. Lásku vzešlou z delší známosti starý věk u mladých lidí prostě nemohl znát...

Hellénští chlapci to neměli jednoduché, když si chtěli vybrat svou nastávající: městské dívky se ukazovaly na veřejnosti jen o kultovních svátcích.

U Římanů to bylo jednodušší: existoval circus a hry, kam chodili dospělí promiskuitně. Helléni se zato k placenému sexu obvykle dostávali snáz, než Římané v éře republiky. Dokonce ještě z hlediska dnešního evropského světa lze hellénský a hellénistický svět označit za dobu, která neznala podstatných sexuálních zákazů a, shodou okolností, ani pohlavních chorob.

Výlučnost mužské společnosti při výchově chlapců a při pozdější vojenské službě ovšem zavedla u Hellénů velmi častou bisexuálnost. Vyplynula z postavení žen, které mužský strach po likvidaci matriarchátu (?) svázal tvrdými pouty společenských zákazů. Takže po celý život byli muži mezi muži, umění je mužské a dokonce jeho nahota je více mužská než ženská. Muži pohlížejí na krásu svých těl, od školy, vojenského výcviku, válek, po politickou agoru, sněmy, soudy, na stadionech, pití, kluby, vše pouze muži.

Erótické či spíše pornografické podoby mužských lásek nebyly nijak skrývány a jsou zachovány keramické nádoby s kresbami kopulujících mužů včetně mužů s přirozením ve psí tlamě. 

Člověk, který byl příliš zaměřen na ženy a člověk, který se výhradně orientoval na mužskou lásku, ten byl pro své vášně středem posměchu. Mladíci nebo mladík líbající muže a starce na hostinách mezi proplétajícími se tanečnicemi a muži, líbajícími hetéry, patřili ke standardnímu obrazu hellénské hostiny. Chlapecká láska nebyla prodejná.

Tedy alespoň po velkou část hellénských dějin, a když, byla kriminální. Platón, konservativní Athéňan, se k homosexualitě stavěl zády. V první knize svých Zákonů/Nomoi (v překladu Novotného) deklaruje, že jsou "styky mužů s muži a žen s ženami proti přírodě a je to svrchovaný pych, způsobovaný bezuzdnou choutkou". Nicméně jeho dialogy jsou plné homoerótických rozprav. V Attice byl v této éře zřejmě střediskem homosexuálů Peiraieus.

Kolem démagóga a filothébana Leódamanta se v pramenech démosthenovské éry objevují jména milenců/eramenoi Misgolás, Tímarchos, Euthydikos a Hégésandros. Tímarchos, syn Aridzélův, "asótos kai pornos/zkažený a prostitut" žil původně u Euthydika, pak si vydělával u Misgola a Hégésandra, Leódamantova milence, a točili se všichni kolem herny státního otroka Pittalaka, viz o kause roku 343. Tímarchos se nepostaral ani o svého slepého strýce ani o vážně strádající matku, dokud ho Aischinés neusvědčil z prostituce/porneiá.   

Těžké choutce poručit. O milence/paidika (pl. od paidikon, ale vztahuje se k jednotlivci) se vedly i soudy. Logograf Lýsiás sepsal obhajobu pro jistého Athéňana, který se zamiloval do milého kluka Theodota z Platají žijícího v Peiraieu. Nárokoval si ho však též Simón, podle všeho násilník. Když se Theodota surovec pokusil s opilými kumpány unést, došlo na rvačku s mužem hájícím se (jeho jméno neznáme). K násilnosti došlo po čase znovu a Simón dal soka k soudu, kde se nyní, dobu ani výsledek neznáme, hájil. Zjevně byly podobné spory o milence obvyklé. V jiném sporu napsal Lýsiás obhajobu muži okradenému společníkem při dělení podílu na dívce-otrokyni, kterou si pro účel podnikání pořídili. 

Konaly se však též soudy o manželskou lásku. Polemóna, třetího scholarcha Akadémie, žalovala manželka za špatné zacházení/diké kakóseós, že se stýká jen s kluky (a ji zanedbává). Jak to dopadlo nevíme, manželčino jméno neznáme, za to Polemónova přítele a milence Kratéta, s nímž žil (a stal se nástupcem v čele školy). 

Mezi prvními ze smrtelníků (srov. Diovu touhu po Ganymédovi, homosexualita božská: Zeus prótos érasthé Ganymédús) se stal paiderastem, milencem chlapců/paiderastiá, Laios, otec Oidipův. Žil jako thébský běženec na dvoře Pelopa v Píse. Zamiloval se do Pelopova syna Chrýsippa, když ho učil jízdě s koňským spřežením. Chlapce uchopil a unesl do svých Théb, kde se dostal k vládě.

Pelops Laia proklel s tím, aby se vyhýbal otcovství syna, neboť ten ho zahubí. Laiův syn s Iokastou Oidipús pak skutečně nevědomky svého otce v hádce zabil (jiná verse praví, že se otec se synem pohádali právě o lásku k Chrýsippovi). Laios byl pravnukem Fioníčana Kadma, zakladatele Théb, jehož rod pronásledovali bohové tragickými osudy. Tradiční výklad Oidipova osudu by tedy měl být zřejmě veden spíše směrem pederastickým...

Podle jiných záznamů byl prvním pederastem Thamyris n. Thamyrás, thrácký veršotepec, srov. pod epos. Jako první se zamiloval do chlapce, a tím šťastným byl Hymenaios, syn Kalliopy s Magnétem. Kréťané říkali, že první chlapeckou lásku prožil jistý Talón, když se zbláznil do Rhadamanthya. Zajímavé podání homosexuálního primátu pochází z jižní Itálie: byli to prý jihoitalští Helléni/Ítaliótai v nouzi o sex na válečných taženích.

Zachované výlevy zamilovaných mužů do chlapců patří ke standardům literatur Hellénů. Tak naříká Anakreón z Teu, básník s oblibou po celý starý věk: "Toužím po tobě, kluku s pohledem panny, ale s tebou to nehne; nevíš, že kočíruješ mou duši/ó pai, parthenion blepón didzémai se, sy d' ú kieis úk eidós, hoti tés emés psychés héniocheueis." 

O krutém pronásledování homosexuality v Assyrii v éře střední říše viz pod homosexualita; neplatí tedy, že homosexualitu trestali až monotheisté (cf. ibid. o postoji jahwistů).

Slavný král Démétrios zanechal potomky se sedmi ženami (o nichž víme), ale chlapcům se vůbec nevyhýbal. Jeho otec Antigonos, když jednou slyšel, že syn má horečku, šel ho navštívit. Přede dveřmi potkal milence, což Démétriovi, hovořícímu ještě o horečce, pouze potvrdil slovy: »Ovšem, právě jsem se s ní u dveří potkal, jak odcházela«.

Proti homosexualitě mezi římskou elitou, byť v jiné souvislosti, poprvé zakročil censor M. Porcius Cato roku 184. Ze senátu vyloučil konsula roku 192 L. Quinctia Flaminina za znevážení veřejné moci: s sebou do správy provincie Předpadánské Gallie vzal milence Filippa, rodem Karthágince, který na hostině naříkal, že přišel o podívanou na gladiátorské hry. L. Quinctius, bratr "osvoboditele" Hellénů Tita (srov. rok 197), pro chlapcovo pobavení ťal mečem a bodnutím zavraždil jistého Boje, který s rodinou přeběhl a žádal o římský asyl. Jiná verse příběhu praví, že nešlo o známého prostituta té doby, ale o vyhlášenou prostitutku, v obou případech nobile scortum, a že se v Placentii domáhala ukázky popravy odsouzence sekyrou; té podívané se jí ve velitelském stanu od Quinctia dostalo... 

Násilím vynucovaný mužský sex byl, alespoň podle jednoho příběhu ze života vůdce populárů C. Maria, neospravedlnitelný ani v případě zabití. Mariův synovec, syn vojevůdcovy sestry a vojenský tribun C. Lúsius, se za tažení proti Kimbrům roku 103 zamiloval do jistého Trebónia, svého podřízeného (podle jiné verse se jmenoval C. Plótius). Mladý voják ho odmítal a když se ho ve svém stanu pokusil Lúsius znásilnit, Trebónius ho probodl mečem. Obžalován z vraždy před konsulem Mariem obhájil čin jako sebeobranu před násilím svého velitele a Marius ho za to, že bránil svou svobodu, vyznamenal; tak to zachovala plútarchovská anekdota. 
Starší je příběh vojenského tribuna M. Laetória Merga (podle jednoho zdroje: C.) z dob třetí samnitské války (skončila 290). Zamiloval se v ležení do jistého Cominia, který ho však odmítal. Laetórius ho znásilnil voják si vzal život a lidovým soudem byl pak na smrt poslán i násilník. Podle jiné verse, Laetórius z ležení utekl, když se to provalilo, a vzal zabil se; soud ho pak přesto odsoudil k popravě.
Diktátor Sulla byl prvním z římských mocipánů, který se okázale ukazoval ve společnosti herců a vůbec lidí od divadla a circu. Zamlada miloval herce Métrobia (a vice versa), pak se zamiloval do o hodně starší Níkopole, „ženy láskou nešetřící“. Z římského prostředí je pro nás možná representativní sexuální orientace slavného C. Iulia Caesara. Z kořisti si dával vybírat otroky urostlé a bez chlupů po těle, na druhou stranu svedl celou řadu vznešených dam, senátorských manželek. Jeden z jeho nepřátel C. Scribónius Cúrió o něm řekl stručně, že je "mužem všech žen a ženou všech mužů/omnium mulierum vir et omnium virórum mulier". 

Během svého maloasijského pobytu byl milencem bíthýnského krále Níkoméda III., viz rok 81, že si z toho dělali později legraci dokonce diktátorovi vlastní vojáci, když během triumfu pokřikovali na vztah obou pánů hlasité a nedvojsmyslné říkanky. V Římě koupil své provdané přítelkyni Servilii (ostatně matce M. Iunia Bruta, Caesarova vraha) perlu za šest milionů sesterciů. Přihazoval ji za lásku hluboko pod cenou množství venkovských statků, které nabízel ve veřejných dražbách po politických nepřátelích z občanské války. O ctihodné Servilii se přitom po Římě povídalo, že cpala Caesarovi do postele také svou dceru Iúnii Secundu a Iúnii Tertii.

Jiný modelový sexuální život z konce republiky nabízel elegik Albius Tibullus. Prožívá ve verších lásku k jisté provdané Délii, zřejmě propuštěnkyni a k básníkově lítosti ženě rozdávající lásku i dalším mužům, když manžel byl "služebně" kdesi v Kilikii, zatímco literátův nezletilý milenec Marathus miluje děvče Foloé; to ho odmítá. Když se Tibullus se stejnou literární vášní zamiluje do dámy s temným jménem bohyně (spravedlivého) hněvu Nemesis, proklíná bordelmamá/léna za to, že mu zabraňuje lásku navštěvovat. O penězích za Nemesis ovšem neveršuje, tedy asi neplatil?

Rozdíl pro Hellény a Římany mezi „buzerantem“ a bisexuálním mužem spočíval v tom, kdo z nich byl aktivní a kdo pasivní. Kdo pronikal, zůstával mužem mravným, kdo však zadek nastavil (= futútus in cúlum, osouložený do řitě, pédícátor) nebo praktikoval fellaci (= fellátor), byl nemravný, protože nezůstal mužným. Vše ale v pořádku, když muž vnutil penis do úst tomu druhému, pak byl irrumátor, irrumátió.

Neóterický básník C. Valerius Catullus, duše jemná, vyhrožuje verši dvěma svým nepřejícníkům. O jednom říká, že je prostitut/pathicus, o druhém, že je téhož ražení, ale homosexuální/cinaedus: prý "jim strčí penis do zadku i úst/pédícábó egó vós et irrumábó" (předhazovali Catulovi, že jsou jeho verše málo cudné). Podobně se vyjadřuje o 150 let později M. Valerius Mártiális (ii., 47), když varuje před nástrahami jakési ženy: "Cónfídis natibus? Nón est pédícó marítus. Quae faciat, duo sunt: irrúmat aut futuit/Spoléháš na svůj zadek? Na tohle manžel není. Dělá dvě věci: buď se dává vyssát, nebo prcá."

Právě Mártiális vztah mezi klasickou hetero- a homosexualitou (označení až velmi moderní, viz zde níže) "programově" pro starověkého muže vystihl v jednom ze svých epigrammů (xi, 22): "Dívísit nátúra marés: pars úna puellís, úna virís genita est. Útere parte tuá/Rozdělila příroda muže: část se narodila na holky, část na kluky. Užívej části své." 

Stejně nebyla pokládána u klasických Římanů za správnou ližba, cunnilingus. Zato se na manželkách domáhali análního sexu. Jedovatý literát Mártiális se ptá: "Říkáš, že homosexuálům páchnou ústa. Jak říkáš, Fabulle, asi to je pravda: co myslíš, že páchne těm, kteří lížou klíny?/Pédícónibus ós olére dícis. Hóc sí, sícut ais, Fábulle, vérum est: Quid tú credis olére cunnilingís?"

Pro uklidnění tlaku v přirození však měli Římané služky, sluhy a velký výběr bordellů. Ostatně „fascinace“ je slůvko, které má zřejmě původ právě u údu, přirození/fascinum, řec. baskanon; fallus a jeho symboly bývaly používány proti zakletím a zlým duchům. Homosexuální fellaci nazývali hellénští autoři později „foiníckým zvykem“, foiníkidzein; srov. zde níže chalkídzein (Euboia mívala v raných dobách silné vazby na Levantu).

S aristofanovskou zlomyslností označovali Athéňané lásku k chlapcům, pederastii/paidikois chrésthai též za "lakónské chování/lakónídzein. Fellaci ženou jmenovali Helléni "způsobem lesbickým/lesbiadzein, to tó stomati paranomein, jak uvedl slovníkáž z desátého století Súidás/Súda, podle jiného ostrova se říkalo vniknutí prstem do řitního otvoru "sifniadzein/sex po sifnovsku". 

Pro svůj jazyk užívaný v sexu stál v opovržení athénský kytharový hudebník Arifradés, syn Automenův, bratr slavného kytharóda Arignóta, současník Aristofanův. Byl to prý nehorázný zženštilý typ uplatňující se ve společnosti jako prostitut/kinaidos. Podobně bylo zúčtováno komiky jistým Kleokritem, který k zženštilosti, prostituování dostal ještě předhozeno, že je mizerného původu/dysgenés a synem Kybely. 

S ponížením ze sexu, kde muž posloužil jako objekt, souvisejí i tresty pro zloděje. Majitel pozemku měl na příklad právo dopadenému vrazit do zadku ředkev, měl právo žádat na zloději orální službu, chycená žena musela roztáhnout nohy a chlapec nastavit řiť. V Athénách, a jistě i jinde v Helladě, byl cizoložník oškubán z vlasů/paratilmos, popř. mu vražena ředkev do zadku/rhafanídósis, aporhafanídósis (od slovesa rhafanídó; cf. u Lúkiána o Peregrínovi "rhafanídi tén pygén bebysmenos, s nacpanou ředkví do řiti").

• Horší "řitní" tresty měli v novověku Britové v Austrálii pro domorodce. Podle "Australských dobrodružství Aloise Topiče" převyprávěných Jaromírem Johnem, Praha 1969, jeden z nejkrutějších trestů pro protinožní Aboriginy "bylo vrůstání jakéhosi druhu rychle rostoucího kaktusu v řítní otvor".

Kromě hravých chlapců a římských dam měl Caesar slabost ještě na jeden "druh" sexu, s korunovanými veličinami. Nikoli z důvodů mocenských, neměl konkurenci. O Níkomédovi už byla řeč. Z královen měl nejprve aféru s Eunoé, manželkou mauretánského krále Bóguda (kterého ostatně vyznamenával dary…).

Caesara však proslavil především vztah ke Kleopatře, královně na Nilu, Nové Ísidě. Potomek s ní, Ptolemaios (XIV.) zvaný Malý Caesar/řecky Kaisarión byl dokonce jediným mužským potomkem vojevůdcovými (což se mu stalo ze strany adoptivního Caesarova syna Octaviána osudným).

Na Théře u gymnasia se ze sedmého století uchovaly nápisy typu: „U Apollóna Delfského, zde Krimón vnikl do syna Bathykleova, bratra (...)“, o kus dál to už je zachováno naplno: „Zde Krimón vnikl do Amotióna“. Na Thasu z poloviny pátého století nějaký homosexuální nadšenec vykřikl do dějin: „Myiskos/"Myšáček" je divoch (agrios)“.

V Athénách někdo koncem šestého století vyryl na vázu nalezenou na agoře: „Hégéstratos to dělal se mnou/(v orig. versi:) Hĕgĕstratos moi misgé.“ Takový chlapec byl zkažený, jak stálo o někom jiném na jiném střepu ze sedmého století: "mísétos ho pa[is]". Z pohledu zamilovaných mužů znělo méně explicitně jiné graffito: "Menekratés je krásný a milý Lýsikleovi/"kalos kai filos Lýsiklei".

Ovšem nejslavnější homosexuál známý z takového nápisu je Athéňan Titás, který uspěl v Olympii roku 504: „Olympioník Titás dělá anál/Titás olympioníkos katapýgón“, jak bylo do kruhu vyryto na nádobu ze stejného naleziště. Kdosi to napsal na spodek nádoby též o jinak neznámém Sósiovi (keramik a malíř?): Sŏsiás katapýgŏn hos fésin ho grafsas (sic)".

Z Ténu pochází nápis vyzdvihující zručnost jednoho z thráckých otroků, jimž se pro jejich rusohlavost říkávalo někdy Pyrrhiové: "Pyrrhiás Akéstorův, souložník (mask.) thrácký (fem.), nastavuje zadek/Pyriés Akéstoros oifolés thrésa katapýgón."

Pro takový anální sex měla řečtina slůvko katapýgidzó, pýgisma, lat. paedicátióa v attičtině katapýgón bylo též označení prostředníku/lat. digitus impudicus (jiné od pýgé, zadek, je pygmé/box, a to od pyx, gen. pýgos). 

Chalkidští měli v klasickém hellénském světě pověst novověkých homosexuálních „pederastů“ a slůvko chalkidování/chalkídzein znamenalo takový životní styl. Nicméně Helléni si mysleli o Kréťanech, že oni „vynalezli“ homosexualitu (krétikos erós), protože Mínós unesl Ganyméda, a nikoli Zeus, a muži se jí oddávali, aby na ostrově nebylo přelidněno. Srov. zde výše u foiníkidzó. Od Ganymédova jména pochází latinská podoba Catamítus, catamítus, pederast (srov. angl. catamite). Prvním autorem opěvujícím mužskou lásku byl pravděpodobně kitharódos Amétór z Eleutherny a jeho následovníci amétoridai/amétorovci.  

Octavián čili Augustus, jinak upjatý tradicionalista, neměl problémy s chlapeckou společností, jak informoval římský bulvár. Pro volnou chvíli v přírodě, na procházky nebo na ryby, ke kostkám, které vášnivě rád hrál, si dával shánět po celé říši povídavé chlapce, prý hlavně z Mauretánie a Syrie.

Přitom miloval mladá děvčata (všechno je dnes na paragraf!) a aby jeho situace po dvou tisíciletích dnešním moralistům ještě více vynikla, sháněla mu je a vybírala jeho manželka Lívie Drúsilla; dovádíval prý se dvanácti kluky a se dvanácti děvčaty, poznamenal jeden pozdněřímský kronikář ve spisku O císařích, de caesaribus. O Augustovi nepřátelé říkali, že býval v mládí "žádán jako žena", a to i od Caesara, za což mu vděčí za adopci, která ho dovedla k nesmrtelné slávě. Prý si zamlada též Augustus přikládal ke stehnům rozpálené ořechové skořápky, aby měl jemnější chloupky.

Vyhlášený severoitalský literát P. Vergilius Maró, „národní“ básník augustovského Říma, byl „smyslně nakloněn chlapcům“ a nejraději měl Kebéta a Alexandra, dárečky historika Asinia Pollióna. Prý byli oba vzdělaní, Kebés/Cebés dokonce básnil. Poeta statné postavy, který měl celý život žaludeční potíže, bolesti hlavy a musel se mírnit v jídle a pití, měl tajemníka propuštěnce, jemuž říkal Erós. Přesto měl vesnický Vergilius aféru s jistou Plótií Hierou, jíž dal v Búkolikách jméno Amaryllis.

Cn. Pompéius Magnus, manžel Claudiovy dcery Antónie, byl roku 47 n. l. z císařova rozkazu ubodán k smrti. Násilná smrt ho zastihla při souloži se svým oblíbeným chlapcem. Jeho stejnojmenný a více známý praděd s chlapci neměl nic: jeho první vášní byla prostitutka Flóra, která na svou lásku vzpomínala ještě ve stáří (praví chronograf…).

Jeden z největších římských válečníků, který jako poslední z císařů významněji rozšířil území říše, měl velkou slabost pro chlapce. Vojácký Tráiánus zemřel bezdětný jako ostatně každý z prvních čtyř „adoptivních“ císařů (zvyk ukončil M. Aurélius Antónínus, otec třinácti dětí). Nicméně za Nervy, Tráiána, Hadriána a Antónína Pia zažil Řím osmdesát let klidu, míru a prosperity, naposledy v dějinách. Později lze u římských elit častěji narazit na charakteristiku, s jakou podal biograf aktéra občanské války let 193 až 197 D. Clodia Albina: ženy miloval, homosexuály nesnášel a pronásledoval.

Láska k chlapcům, paiderastiá, pederastie, byla legitimní především u Dórů (Kréta, Sparta). Ve vojáckém Lakedaimonu soužili od dětství muži většinu času spolu a vzájemná láska mezi aristokraty byla společensky dokonce ceněna: v podstatě byla součástí ústavních poměrů spartského státu. Nezletilými chlapci byl posedlý básník Íbykos z Rhégia, když se usadil na Samu: "erótomanestatos peri meirakia/velešílený láskou chlapeckou". 

Všichni však byli ženatí, neboť byli zároveň pronásledováni dalším příkazem: ploďte děti, aby stát nezanikl. Král Agésiálos II., jeden z nejznámějších spartských válečníků, žil v poli s milencem. S chotí Kleorou měl doma dvě dcery jménem Eupólis a Hippolyté. Jeho spolukrál Agésipolis I. byl také eróticky orientován na muže.

Kleomenés III., posledních z velkých králů Sparty, měl za miláčka jistého Pantea. Oba byli ženatí a při hromadné sebevraždě v Alexandreji začátkem roku 219 zemřeli se svými ženami a dětmi. Ačkoli byl spartský stát výrazně mužskou záležitostí (a snad ještě výrazněji xenofobní), Lakónky patřily mezi nejsvobodnější hellénské ženy.

O největším ze západohellénských válečníků Agathokleovi šly řeči použité historikem Tímaiem, že za mlada, dříve než přišel do Syrákús, nastavoval zadek kdekomu; prostitutem ale nebyl (zemřel roku 289). O Démocharovi, Démostheneově synovci, Tímaios psal, že v mládí prostituoval; údaje neověřitelné.

V makedonské Beroji se nápisně uchoval zákon o místním gymnasiu z poloviny druhého století. Výslovně chrání chlapce před homosexuálními nájezdy. „Co se týká chlapců, žádný z mladých mužů se k nim nesmí přiblížit ani se s nimi dávat do hovoru. Udělá-li to někdo z nich, gymnasiarchos ho za to potrestá...".

Do gymnasia zákon zakazoval vstupovat, tedy ho užívat, otrokům, propuštěncům a jejich dětem, jistým apalaistrům (? fysicky slabým), mužům, kteří měli sex za peníze, řemeslníkům a obchodníkům, opilým a pomateným. Kdyby je gymnasiarchos vpustil vědomě, zaplatí pokutu tisíc drachem. Opatření bylo namířeno mimo jiné proti špehování a obtěžování chlapců, kterému později Římané říkali adsectáre, dnešní angloamerické stalking.

V Boiótii měli tradiční elitní vojenský „železný“ oddíl tří set mužů s jejich milenci. Jeho existence skončila bitvou u Chairóneie, kde všichni padli makedonskými zbraněmi, aniž by ustoupili o krok (že by počet korespondoval s Lakedaimonskými od Thermopyl, nebo to je vůbec ryzí fikce?). Roku 389 byl na Chersonésu Ífikratem zaskočen spartský vojevůdce Anaxibios. V bezvýchodné situaci před velkou přesilou vyzval vojáky, aby se zachránili, sám se Athéňanům s několika muži postavil: po jeho boku zemřel i mladistvý Anaxibiův milenec, který ho nechtěl opustit.

V Athénách byla paiderastiá trestná, pokud byla nabízena. Ovšem hrála důležitou roli politickou. Z aristokratického vztahu „staršího lovce-bojovníka“ (erastés, milenec) a jeho mladšího žáka (erómenos, miláček), tedy učitele a zaučovaného žáka, se v dobách athénské tyrannidy v 6. století dospělo ke společnostem mužů a jejich žáků a miláčků (homoerótika) utvrzujících se v hrdinství, mladíci vedou i smrtící rány při atentátech (srov. vraždu Hipparcha v Athénách).

Taková podoba homosexuality mezi Dóry (ve Spartě byl milenec-erastés jmenován eispnelás) a iónskou aristokracií byla jednou z ústředních institucí hellénského světa. V Homérovi v takové podobě homoerótika ještě není, jeho hrdinové patřili do achajského světa, a její rozšíření zřejmě souvisí se vznikem institucí městských státních center, se vznikem demokracie (symposia, gymnasia).

Zinstitutionalisované „přátelství“ vedlo svým způsobem také ke vzniku diplomacie, srov. pod xenie, proxenie. Sexuální život mužů s chlapci a mladíky nebyla specialita jen hellénská nebo orientální. O Taifalech, považovaných dnes buď za Sarmaty nebo za národ východogermánký, se tradovalo, že muži soužili/souložili s chlapci tak dlouho v jedné komunitě, dokud mladík neulovil svému milenci kance nebo medvěda.

Na Krétě drželi Dórové podobné instituce jako v Lakónice. Ostrovní syssítie se jmenovaly andreie a konaly se v domu pro muže, andreion. Milenci/erastoi, starší chlapci až mladí pánové, si tu vyhledávali miláčky a když se jim některý z kluků zalíbil, ve spolupráci s kamarády ho unesli (srov. o kořenech homosexuálních únosů s. v. Kréta). Nesměli tehdy chodit na lov ani na hostiny, zato vodili miláčka, kam jen si přál, obdarovávali ho. To nejdéle dva měsíce, pak chlapce přivedli na veřejnost a musel prohlásit, zda byl k sexu nucen (za to mohl být i trest a znásilňovaný byl pak únosce zbaven), nebo zda ho podnikal dobrovolně.

Když ano, miláčkovi se říkalo kleinos, "nádherný, ctěný", milenci filétór. Milenci, parastathentes, pak chodili veřejně v pěkných oděvech, dostalo se jim drobných poct a mladý Kréťan z dobré rodiny bez miláčka by byl společenskou ostudou. 

Pro Kréťany tato praxe byla něco jako ústavní systém. Cesta přes homosexuální únos byla součástí výchovy, jejím završením. Efébové se v osmnácti dostávali mezi muže (nikoli však ještě občany) do hetairií, podíleli se na jejich hodování. Výchovy se jim dostávalo od paidonoma určeného hetairií, naučili se zákony a ty dokázali přednášet za hudebního doprovodu.

Během této roční výuky v agelách/agelé, "stádo, parta", která podle drérského zákoníku, srov. rok 480, končila 20. hyperboia (dobu neznáme, jméno doloženo pouze v Dréru), byli chlapci provokováni k soupeření, zápasům a bojům s ostatními partami. Když přišel posléze čas, ke stanovenému datu se oženili, ale vztah k ženám nebyl pro jejich život zjevně nijak směrodatný. 

Mužské tělo nebylo u Hellénů předmětem kultovních zákazů, naopak. Solón stejně jako jeho o generaci mladší přítel Peisistratos, později v politice sok až nepřítel, žili s chlapci (ale zároveň byl mudrc mnohem později, v hellénismu, pokládán za zakladatele bordelů v Athénách). Všichni s modrou krví, mnohdy však chudí, viděli v chlapecké erótice, paiderastiá, vznešený vztah, chlapcův polibek za božský pozdrav z jiných světů. Dodnes nám z toho zůstalo žvanění o tzv. platonické lásce, původně v Platónově nadšení myšleno o sympatiích k chlapcům. Volně řečeno: nesahat, no skin-to-skin, dát si o tom zdát.

Athénští aristokraté pěstovali chlapeckou lásku ještě v době perských válek. Chtělo by se téměř říci: čím více modré krve, tím větší teplotechna. Ovšem zákony Drakontovy i Solónovy chránily nezletilé chlapce před znásilněním.

Platón však ve svém aristokratickém nadšení až tak platonický nebyl, i když explicitní homosexualitu odmítal. V dialogu Ústava jeho Sókratés představuje ideální stát, jakousi aristokraticko-prakomunistickou fašistoidní republiku řízenou filosofy a tyranisovanou jejich vojáky, elitními všeznalci, všeumělci, kteří mají společné ženy a děti. A ovšem: „Ve válce by se neměl odmítat polibek tomu, kdo o něj za hrdinský čin požádá, neboť ten, kdo právě touží po muži nebo ženě, bude daleko více stát o to, aby si zasloužil vyznamenání.“

Nepřátelství Themistoklea s Aristeidem prý také začalo u homosexuální lásky. Žárlili na sebe pro jistého Stésilea z Kea. Jak praví starý autor, řevnivost jim zůstala, ačkoli „krása mladíkovi odkvetla“. Oba přitom byli později ženati. Zákonodárce Solón byl prý v mládí také přítelem svého budoucího politického rivala Peisistrata (srov. ale zde výše jeho aféru). Udržovali za mlada milostný vztah a jejich boj o moc ve státu byl prý proto později mírný.

Ani později Solón neodolával krásným chlapců. Vedl ve stáru nákladný a marnotratný život a protože pederastii považoval, jako všichni aristokraté, za jeden ze vznešených tradičních zvyků, zakázal ve své legislativě otrokům natírat se olejem a milovat chlapce. Jeho o c. třicet čtyřicet let mladší milenec a později politický sok Peisistratos miloval jistého Charma a zasvětil mu dokonce sochu Eróta v Akadémii; ženat byl přitom nejméně třikrát, Solón asi nikdy.

O dvoru Filippa II. Makedonského je zaznamenáno, že se tam shromažďovali muži, "krátící si čas odchlupováním a zjemňováním pokožky". Také se prý ve dvou a ve třech milovali. Autorem je Theopompos z Chiu, který sice patřil mezi filmakedony, kritiky však Alexandrova otce.

Mužské přátelství na hranici sexuality je v hellénském světě jedním ze vztahů jdoucí za přirozená práva rodinného krbu. Jakkoli byla monogamní manželství nejvyšším a veškerým kultem chráněným společenským svazkem, mužské přátelství mělo punc výjimečnosti. Vzorem hellénskému chlapci byl např. Achillés a Patroklos v Íliadě, jak je napodoboval Alexandros Makedonský s Héfaistiónem.

Zřejmě tak, jak je v Íliadě o jejich společném nocování: v Achilleově stanu achajský rek léhal s jistou Diomédou, dcerou krále Forbanta z Lesbu, které dal básník přízvisko Kalliparéos/Krásných lící, a vedle nich Patroklos s Ífidou, darem Achilleovým z kořisti po dobytí Skýru, s poetickým přízviskem Eudzónos/Krásného pásu (srov. s. v. Troiá). Héfaistión neměl ani u mnohem pozdních historiků přízvisko amáns, milenec, ale amícus, přítel.

Ještě císař Caracalla, který byl přes svůj nízký věk téměř holohlavý, jak se tvrdívá, a chodíval v blond parukách z germánských vlasů, obětoval v Íliu kus své „kštice“ na hrobu svého sekretáře Fésta, který tu právě zemřel (spekulovalo se o tom, zda ho císař náhodou nedal zabít, aby si mohl prožít tak hezký obřad). Císař Hadriánus měl podle jeho životopisců v sexu dvě vášně, vdané ženy a mladíky (ta první volba asi byla pomluva).

Tělesně se stýkal s miláčky Tráiána, svého vojáckého adoptivního otce a jistého Antinoa, kterého poznal roku 122 v jeho dvanácti, miloval natolik, že když se mu roku 130 n. l. utopil v Nilu, dal na tom místě založit a postavit velké město Antinoopolis a celou říši zaplavil jeho sochami a chrámy – byl to poslední z hérójských kultů starého světa.

V dynastii tak zvaných adoptivních císařů (96-180) první tři neměli děti: Nerva, Traiánus a Hadriánus, zato milence. Ne všichni v této éře byli ze sexu s muži odvázaní. Literát D. Iunius Iuvenális se ve své deváté satiře táže: "Je snad příjemné a snadné vrazit do vnitřností pořádný úd a tam narazit na včerejší jídlo? Nebude na tom hůře otrok, který bude obdělávat pole než ten, který pána," An facile et prónum est agere intrá víscera pénem/légitimum atque illíc hesternae occurrere coenae?/Servus erit minus ille miser, qui foderit agrum/quam dominum.
Pederastie byla rozšířena mezi všemi východomediterránními národy, tedy i mezi Thráky. Podle pověsti ji mezi ně uvedl mýthická superstar mezi pěvci Orfeus, syn músy epické poesie Kalliopy s Oiagrem, říčním bohem (nebo Apollónem?), když definitivně přišel o svou Eurydiku. Božský hudebník se v Thrákii usadil, pocházel zřejmě z makedonské Píerie, a odmítal se stýkat nadále s ženami. Našel si pro "chlapeckou" lásku Kalaida, udatného okřídleného syna Boreova, jak tvrdí jedna tradice, a to pobouřilo místní ženy, že Orfea ubodaly k smrti (dle jiné verse ho roztrhaly mainady v bakchantském šílenství). Za trest pak uložený jejich manžely se musely dávat tetovat (tzn. dávat si rány do vlastního těla). O orficích viz pod lékaři.

Sókratés, provokující sofista a idol athénské aristokracie (rodové, nikoli jakékoli jiné), rozmlouval s mladíky o pijatikách, stejně jako jeho přátelé. V Platónově literatuře, postavené na Sókratových dialozích, o homosexuálním styku ovšem není zmínky a ani v jiné souvislosti narážky. Zato je jeho četba plná polibků chlapcům na hostinách a nenaplněné, a o to prý větší, lásky (tzv. platonické).

Je ovšem možné, že z pera hellénského autora není dochováno tolik, co lze vyčíst z několika zlomků latinských satiriků a autorů epigramů (srov. např. Iúvenalis, Mártiális). Pederastie však měla svého básníka. Ve druhé polovině třetího století žil Rhianos z Bené či Keraiai na Krétě, básník a filolog, působící v Alexandrii, kam se dostal jako otrok. Jako první v evropských dějinách opěvoval pederastii. V Athénách si pro tento druh sexu udělali někdy kolem roku 400 jméno Thesandros, Kédonidés a Autokleidés; jiné jejich činy neznáme (Aischinés, Súda). 

Hanlivým slovem pro homosexuály, muže i chlapce, bylo řecké kinaidos (od stejně znějícího výrazu pro „chtíč“), lat. cinaedus, jinak též baleťák, ale dnešním středoevropským ekvivalentem je „buzerant“. Vedle kinaida se muži takového zaměření označovali slovem lastauros = pornos kai katapygón, laikastés/fem. laikastriá a chlapíkům s velkým sexuálním apetitem, takže se ukojoval i na domácích zvířatech laispodiás/hóste kai kténé spodein

Jistí přátelé Harmodios a Aristogeitón, rodem potomci foiníckých kolonistů středního Řecka, se chtěli pomstít za urážky, jimiž je počastovali athénští vládcové Hippiás a Hipparchos. Harmodios byl Aristogeitonovým milencem, ale zatoužil po něm Hipparchos.

Byl odmítnut a dvojice tyranů (vlastně tak krutě podle dnešního významu slova ani nevládli) chtěla Harmodia vytrestat. Pozvali jeho neprovdanou sestru, aby se účastnila obřadu o slavnosti, která byla součástí státního kultu. Když přišla, vyhnali ji s tím, že prý není panna, jak obřad vyžaduje.

Následovala vendetta. Milenci dali dohromady lidi, kteří se chtěli zbavit tyranovlády a o slavnostech panathénají v létě 514 př. n. l. spiknutí spustili. K Hippiovi se nedostali, ale jeho bratra Hipparcha Harmodios s Aristogeitonem ubodali. První byl na místě ubit strážemi, druhý zemřel na mučidlech.

Oba milenci, nebo který z nich? milovali hetéru (hetairá, přítelkyně), tedy něco jako lepší prostitutku, tehdy jediný možný způsob, jak si samostatná žena mohla udržet volnost. Její jméno neznáme, ale uměleckým jí říkali Leaina, Lvice. Hippiás ji dal mučit, neboť nikoho ze spiklenců neprozradila. Podle jedné verse si raději ukousla jazyk, aby mlčela...

Samovláda vydržela ještě čtyři roky, pak musel Hippiás utéci. Spoléhal na Peršany, že ho dosadí zpět a jako zrádce doprovázel jejich vojsko roku 490 př. n. l. k Marathónu. Tyranobijci dostali od Athéňanů sousoší, stejně jako Lvice. Po roce 510 př. n. l. jí Athéňané věnovali na Akropoli bronzovou lvici bez jazyka s Afrodítou. Stala se po tisíciletí první „evropskou“ ženou, jíž se tak vysoké státní pocty dostalo.

Římané se obchodně podchycené pederastii bránili zvláštním zákonem. Blíže neznámá norma z roku prý 226 př. n. l. (nebo až 149?) a nazvaná po jejím navrhovateli Scantiniovi/Scatiniovi předpokládala pokutu deset tisíc sesterciů, pokud někdo nutil k homosexu nezletilého, stuprum cum masculó. Ještě v prvním století n. l. se podle něho odsuzovalo (Domitiánus), ale asi ne moc: znovu mužskou prostituci zakázal Alexander Sevérus roku 222, v níž vynikali Levantinci a muži z Alexandrie. V hodně volném přepočtu do dnešní měny by to mohlo být i sto tisíc eurů.

Homosexualita nebyla pronásledována ani v Babylónii, v případě Assyrie viz však onen uvedený trest pod heslem homosexualita. Mužští sakrální prostituti dokonce tvořili jistý protějšek k chrámovým prostitutkám a některých rituálů se účastnili v ženském převleku: assinnu, kurgarrú, kulu´u, kalú).

Pronásledování homosexuality dovleklo do Evropy křesťanství. Mužskou prostituci chtěl zakázat polytheista Sevérus Alexander, ale upustil od toho. Císařští spoluvládci Cónstantius a Cónstans dekretovali 16. prosince roku 342 n. l. zákaz sňatků mezi muži, a vydržel s výjimkou několika evropských států již 1660 let.

Roku 390 n. l. použil stadionu v Soluni, svém kdysi prvním sídelním městě, křesťanský císař Theodosius I. k likvidaci sedmi tisíc dostihových fandů, kteří předtím zavraždili jeho úředníka. Magister mílitum Butherix dal v Soluni zatknout pro homosexualitu místní dostihovou hvězdu; proto byl lynchován, viz tam. Theodosius z pomsty z Mediólána nařídil masakr: na stadionu bylo vojáky zavražděno na sedm tisíc Soluňských. Ambrosius odmítl s císařem mluvit a Theodosius k němu v Mediólánu dolezl „v rouchu kajícníka“.

(pokr.)