061-065
***********************************************************
61.
Ol. 210,1
Athénodóros z Aigia iii
372 SE
308 AE
Thrasyllos
a. u. c. 814
P. Petronius Turpilianus a L. Iunius Caesennius Paetus
cos. suff. Cn. Pinarius Cornelius Clemens (?)
***********************************************************
V Athénách zastával poosmé, rekordně, úřad stratéga jízdy/stratégos epi tús hoplítás Ti. Claudius Novius. Poprvé by ve funkci roku 41, byl dvakrát gymnasiarchem a třikrát řídil přípravu panathénají, rozšířil divadlo a dal postavit řadu soch Ti. Claudia a Nerona. Zavedl do Athén v rámci kaisaejí pravidelné gladiátorské zápasy včetně těch na život a na smrt/ apotomos, "tvrdý". Na podívané dopravoval zvěř až z daleka/dzia libyka.
Na Východě armenský prořímský král Tigránés V. vpadl do Adiabény, srov. rok 59 a 60, jejíž vládce Monobázos II. vyznávající júdaismus jako jeho bratr a předchůdce Izatés II. byl parthským spojencem; viz rok 36. Cn. Domitius Corbulo poslal ze Syrie dvě legie do Armenie na Tigránovu podporu. Vologaesés I., který nadále podporoval svého bratra Tíridáta I. v nárocích na armenský trůn, ohrožoval římskou Syrii vojskem utábořeným na březích Eufrátu.
Do Armenie vyslal Parth s Tíridátem vojsko pod velením Monaisa s cílem vyhnat Tigrána V. a sám se dále věnoval, pravděpodobně ne příliš úspěšně, válce s odpadlou Hyrkanií a jejími spojenci. S kým tam vlastně válčil, nevíme, pravděpodobně s nomády Dahů a Saků (středoasijských Skythů).
Nero vyslal v létě na východ jako posilu ve funkci legáta Augusti pro praetore Kappadokie konsulára L. Caesennia Paeta, jehož vlastním úkolem bylo připravit přechod Armenie pod přímou římskou správu, viz rok následující. Šest legií a spojenecké voje si Caesennius s Domitiem rozdělili napůl, souznění mezi nimi nebylo, ale Domitius Corbulo si prý dával pozor neupozorňovat válečnými úspěchy na sebe v Římě.
V Moesii legatus Augusti Ti. Plautius Silvanus Aelianus vedl boje s národy sídlícími za Dunajem, zasahoval do válek mezi Dáky, Sarmaty a Bastarny a na konci své správy usadil údajně sto tisíc barbarů v provincii: největší dosud etnické přesídlení provedené Římany, srov. v indexu s. v. přesídlení a viz dále éru M. Aurelia Antonina. Během hladu po požáru roku 64 poslal do Říma obilí (ojedinělý směr, neboť z Moesií putovaly potraviny do Hellady a Makedonie. Vespasianus ho později vyznamenal triumfálními odznaky.
V Británii se proti Římanům utvořila hrozivá keltská koalice, která postavila do pole vojsko o 120 tisících válečnících. Mohutným útokem vyvrátili chabě hájená romanisovaná města Camulodunum/Colchester, tehdy správní středisko římské Británnie, Verulamium/St. Albans, Caesaromagus Trinovantum/Chelmsford a Londinium (nové město pak bylo obehnáno hradbami, které byly zesíleny kolem c. 180 na tloušťku zdí osmi stop). K obnově civilních měst došlo z velké části až za Flaviovců.
Vše římské nebo na římském území se nalézající bylo při tom povražděno a umučeno hrůzným způsobem. Ženám Keltové uřezávali prsy a nešťastnice naráželi napříč celým tělem na rožně. Legát Petilius Cerialis se přes rozkaz nebojovat Britanům postavil: celá legie byla pobita, legát unikl s jezdci; procurator, jehož hamižnost vedla k násilnostem na královské rodině Icenů a spustila válku, utekl do Gallií; viz o něm roku předešlého.
Římské oběti se spojenci činily osmdesát tisíc lidí a zdálo se, že ostrov je pro imperium ztracen. Vystrašený Nero Claudius chtěl ostrov vyklidit, neboť příjmy z něj ležely od doby jeho okupace roku 43+ pod očekáváními (po pacifikaci Keltů v Anglii se výnosy z rudných dolů a dalších podniků zlepšily, nicméně investice do armádní infrastruktury za Flaviovců a Antoninů byly pravděpodobně velmi nákladné).
Suetonius Paullinus se vrátil se svými dvěma legiemi z války se Silury ve Walesu a podle moderních úvah kdesi v anglických Midlands došlo k rozhodující bitvě: proti 230 tisícům Keltů s bojovými vozy stálo osm tisíc legionářů a sedm tisíc mužů pomocných sborů. Údajně nejméně osmdesát tisíc Britů padlo, římské ztráty činily čtyři sta mužů a asi stejně raněných: bylo to po jedné z nejtragičtějších bitevních ztrát jedno z nejslavnějších římských armádních vítězství, srov. v indexu s. v. legie.
Než aby padla do zajetí, které po tolika brutálně prolité krvi by jí nepřineslo nic jiného než smrt v Římě po triumfu, vypila Boudicca/Boadicia jed nebo brzy po bitvě zemřela na nemoc. Keltští Britové, jejichž síly nebyly ani zdaleka zničeny, se bez vůdce po velkolepém pohřbu rozešli po domovech.
Nový procurator C. Iulius Alpinus Classicianus (zemřel v úřadu roku 65; rodem z Gallií) nesnášel úspěšného Suetonia a psal do Říma hlášení o tom, že legátova agresivita nepřinese provincii mír a že je tedy třeba poslat jiného. Nero sice vyslal v čele vyšetřovací komise svého propuštěnce Polyclita s velkou suitou, ten však o legátově činnosti informoval kladně. Přesto byl po ztrátě několika lodí správcem Britannie po vítězném Suetoniovi Paullinovi (v úřadu od roku 58) jmenován P. Petronius Turpilianus, jemuž právě skončil konsulát (do roku 63).
Římská vláda nad Britannií pak pokračovala bez větších vzruchů a skončila roku 407 s vpádem Germánů přes rýnskou hranici dobrovolným vyklizením ostrova.
V Římě byl zavražděn vlastním otrokem praefectus urbi, v úřadu od roku 60, L. Pedanius Secundus, cos. suff. 43. Podle římské tradice byli s vrahem popraveni též všichni ze služebnictva, kteří s ním žili pod jednou střechou: Pedanius jich měl v Římě čtyři sta! O případu více viz v indexu, s. v. otroci, a rok 117, kde zmírňující zákon Hadrianův. Jeho nástupcem v úřadu se stal podruhé T. Flavius Sabinus, bratr Vespasianův (až do roku 68; první úřad zastával v letech 56-60).
Roku 61 n. 62 se v Comu narodil C. Plinius Caecilius Secundus, Plinius mladší, rodným jménem před adopcí C. Caecilius. Vzdělaný advokát a senátor za Domitiana po tři roky řídil praefecturu aerarii militaris, státní armádní fond, za Nervy byl praefectus aerarii Saturni, tříletý státní "ministr financí", za Traiana byl roku 100 cos. suff. a curator alvei Tiberis et riparum et cloacarum Urbis, tedy "ředitel státní správy povodí Tiberu a odpadních vod Města". Roku 111 ho princeps poslal jako správce do provincie Bíthýnie a Pontos, kterou Traianus mimořádně vzal do své kontroly, třebaže patřila mezi senátorské. Plinius mladší proslul dochovanými deseti knihami 368 dopisů mimo jiné s císařem Traianem a historikem Corneliem Tacitem. Zemřel v úřadu buď roku 113 n. následujícího, viz rok 111.
***********************************************************
62.
Ol. 210,2
373 SE
309 AE
neznámý
a. u. c. 815
P. Marius a L. Afinius Gallus
coss. suff.: Q. Iunius Marullus a T. Clodius Eprius Marcellus
P. Petronius Niger a Q. Manlius Ancharius Tarquitius Saturninus
***********************************************************
Konsul L. Afinius Gallus bývá pokládán za totožného s L. Asiniem Gallem, protiklaudiovským spiklencem z roku 46, viz.
V římsko-parthské válce vedené od roku 55, resp. 58 zaútočil Monaisés, vojevůdce Vologaisa I., na Tigránokerty obsazené Tigránem V. a Římany. O vztahu tohoto Monaisa k latifundistovi téhož jména, který prchl do Syrie k M. Antoniovi před Fraátem IV. roku 37-, není nic známo.
Cn. Domitius Corbulo poslal k Vologaisovi tábořícímu u Nisiby, města od c. 36 n. 37 s celou Mygdonií pod adiabénskou správou, centuriona Casperia, aby mu vyřídil varování před útokem na římské provincie a před intervencí v Armenii. Vologaisos si nebyl jist, válku s Římem nechtěl, jeho jízda strádala nedostatkem píce, neboť kraj právě vyžraly kobylky. Dal tedy pokyn ukončit obléhání Tigránokert a poslal do Říma vyslance vyjednávat o Armenii a míru.
Parthští vyslanci nedostali v Římě odpověď a vrátili se s prázdnou. L. Caesennius Paetus se dvěma legiemi vpochodoval do Armenie, kterou plenil, aniž by dosáhl nějakého vojensky významného úspěchu. Třetí legie byla daleko od zimoviště obou dvou a legionářům v táboře dával dovolenou. Když Parthové usoudili, že se neprosadí na Eufrátu, přes který dal ze Syrie postavit most Corbulo a vybudoval na mesopotamské straně opevněné předmostí, obrátil Vologaisos armádu do Armenie proti neopatrnému Caesenniovi.
Parthové prorazili římskou rozdrobenou obranu cest přes Armenský Tauros, legionáři se rozutekli a bezradný Caesennius volal Domitia Corbulona o pomoc, aby zachránil alespoň armádní čest. Corbulo vytáhl z částí svého vojska od Eufrátu přes Kommágénu a Kappadokii do Armenie. Doprovázela ho karavana velbloudů s potravinami.
Caesenniův tábor v Rhandeji u řeky Arsaniás však Parthové s Adiabény oblehli a Říman, ačkoli byla pevnost dobře zásobena, hledal spásu ve vyjednávání a žádal o rozmluvu: s Vologaisovým mluvčím Vasakem za svědectví Monobáza II. Adiabénského Caesennius Paetus domluvil, že Římané opustí Armenii, že vydá Parthům veškeré zásoby potravin a že Vologaisos bude smět poslat do Říma další diplomatickou misi.
Římané museli postavit přes Arsaniás most, třebaže to pro přepravu parthského vojska nebylo třeba. Vologaisés po něm přejel na slonovi, aby ukázal, kdo byl v této situaci suverénem; podle jiné verse překročil řeku na slonovi raději přes vodu, neboť se spekulovalo, že Římané nastrojili nějakou léčku a most se propadne.
Římané hbitě vyklidili tábor, údajně museli projít pod jhem a legionáři prchali z Armenie, zatímco Armeni v parthském vojsku plenili jejich tábor, brali i jejich zbraně. Cestou do Mesopotamie narazili na armádu Corbulonovu, která spěchala na pomoc Caesenniu Paetovi, který přezimoval v Kappadokii, ve své provincii.
Po dalším jednání Corbulona s parthským králem bylo příměří potvrzeno s tím, že Římané zboří své předmostí a most na Eufrátu a pevnosti v Mesopotamii a že též Parthové stáhnou z Armenie všechny své posádky: v zemi nebyl od této zimy žádný cizí voják a králem zůstal Vologaisův bratr Tíridátés. Corbulo se vrátil s armádou do Syrie. Za to v Římě slavili na základě hlášeních Paetových vítězství římských zbraní.
Adiabéné setrvala pod parthským protektorátem. Do kdy jí vládl Monobázos, nevíme. Z Traianovy éry známe jeho nástupce (či jednoho z nich) Mébarsapa/Meharaspes, dynastu zjevně parthského rodu; viz rok 115+sq.
V Iúdaji nastoupil po Porciovi Festovi (od roku 58) do procuratorské funkce Lucceius Albinus a vydržel dva roky ve svém správcovském podnikání: brával údajně peníze za propouštění zajatců, také za to, že nepošle vojáky dělat pořádek, vypisoval svévolně daně. Obžalován v Římě však nikdy nebyl.
Povolil křesťanskému věrozvěstu Paulovi z Tarsu odplout do Říma, ale jak jeho případ dopadl, nevíme. Paulos byl v Jerúsalému obviněn Židy, že znesvětil Jahweho chrám a hrozil mu lynch, viz rok 58. Římskou stráží byl ochráněn, dopraven v železech do Kaisareje a vězněn, až dostal povolení svou kausu přednést v Římě.
Král Agrippás II. jmenoval namísto Iósépa Kabiho veleknězem Anania, syna Ananiova. Po třech měsících ho nahradil ve funkci Iésús, syn Damnaiův.
Druhý z vůdců křesťanské obce v Jerúsalému po Stefanovi, viz rok 36, Iakóbos/Ja'ákov Spravedlivý, Ježíšův (nejstarší) vlastní bratr, zemřel rovněž "mučednickou" smrtí. Farisajové mu slíbili, že smí z cimbuří hradeb Jahweho chrámu promluvit o své a bratrově víře. Když to lidi zaujalo, shodili ho farisajové dolů, kde ještě žijícího biskupa utloukl jistý valchář kusem dřeva, svým pracovním nástrojem.
Po něm si křesťané zvolili Symeóna/Simóna/Simeóna obviněného z křesťanství za Vespasiána a ukřižovaného až roku 106 za to, že prý patřil do potomstva Dáwídova a že je křesťan. Ač v posici předáka "mainstreamové" křesťanské obce, byl zakladatelem hnutí ebiónů.
Praefectus praetorio Sex. Afranius Burrus (narozen před rokem 15+) zemřel na udušení z nádoru v hltanu či hrtanu, podle jiného dobového podání byl otráven na Neronův pokyn, který mu místo masti dal ústa potřít jedem; srov. rok 59. Když to Burrovi došlo, odpověděl na Neronovu otázku, jak se mu daří, slovy: "Mám se fajn/ego me bene habeo." V úřadu byl nezvykle dlouho: od roku 51, kdy ještě vládl Ti. Claudius.
Princeps pověřil velením gardy L. Faenia Rufa, který byl v letech 55-62 ke spokojenosti lidu praefectem annonae a přitom nekradl (vybudoval nové sýpky faeniana horrea, po nichž se jmenovala čtvrť), patřil však mezi přátele Agrippininy (vydržel do roku 65), a C. Ofonia Tigellina, vyhlášeného zloducha (vzal si život roku 68). Roku 39 ho Gaius vypověděl do Hellady za poměr s jeho sestrou Iulií Livillou, o dva roky později ho Ti. Claudius povolal zpět. Na svých jihoitalských latifundiích choval koně a přes ně získal důvěru Neronovu, který miloval jízdu čtyřspřežím. Nejprve ho princeps učinil praefectem vigilum, náčelníkem nočních hlídek, požárníků a policistů, nyní velitelem praetoriánů.
Osiřelý L. Annaeus Seneca sice setrval na Neronově dvoře, ztratil však veškerý vliv, viz rok 65. Požádal dokonce Nerona, "poněvadž své bohatství už déle nedokáži spravovat", aby ho zahrnul do svého majetku a dal řídit svými procuratory. Nero Claudius s vědomím, že mu Senekovy statky tak jako tak jednou připadnou, nabídku na "vyvlastnění" jednoho z největších říšských majetků odmítl.
Tigellinus začal okamžitě úřadovat. Z rozhovorů s Neronem zjistil, že princeps se nejvíce obává Fausta Cornelia Sully Felika (čtyřicátník s prvními šedinami, viz rok 58), jehož roku 59 vypověděl do Massilie. Dávný potomek diktátora Sully nebyl nijak majetný a o dvorskou politiku v Římě se nikdy nezajímal. Tigellinus za ním poslal centuriona, který pět dnů od rozkazu dorazil do Massilie v čas Sullova oběda a u stolu ho zavraždil.
Současně vyplul do provincie Asie, kde žil na svých statcích od roku 60 v exilu C. (?) Rubellius Plautus (ani ne 30), se stejným rozkazem centurio se šedesátkou vojáků. Plautův propuštěnec se vzkazem od tchána Antistia byl na moři rychlejší a svého pána varoval. Na doporučení stoiků Koirana a Etruska C. Musonia Rufa z Volsinií (přednášejícího však a píšícího řecky) na smrt z rukou vojáků čekal a prchnout odmítl: na průběh vraždy dohlížel Neronův propuštěnec Pelagón.
Oba dva zavraždění patřili k římským elitám a oba byli principem obviněni z pokusu o puč. Senát proto odhlasoval děkovné slavnosti za spásu imperátorovu a posmrtně oba nešťastníky vyloučil ze senátu. Musonius Rufus, o němž se tradovalo, že si dopisoval s Apollóniem z Tyan, musel do vyhnanství, z něhož se vrátil za Galby a mimo jiné byl učitelem Epiktétovým, srov. roky 66 a 89.
Z římského bulváru. Nero (25) definitivně zapudil svou první manželku Claudii Octavii (22), dceru císaře Claudia a pravnučku Augustovy sestry Octavie (narozena na přelomu let 39 a 40, svatba se konala 9. června 53, to jí bylo třináct a korunnímu princi o tři roky více). Rozvedl se s ní pod záminkou neplodnosti (přitom s ní nežil) a jakoby náhradou škod jí přidělil Burrův římský dům a rozsáhlé majetky Rubellia Plauta.
Poppaea Sabina získala jednoho z Octaviiných otroků a ten vypověděl, že jeho paní měla poměr s alexandrijským flétnostou Eukairem, svým otrokem (takový vztah byl nezákonný). Při mučení služebnictva (takový postup byl u výslechu otroků naopak zákonný a vyžadovaný i v hellénském světě) však většina služebných vyznala nevinnu své paní, jedna z nich Tigellinovi dokonce řekla, že "Octaviin klín je čistčí než tvá ústa". Podle jiného pramene při vymáhání křivých svědectví se nedala jako jediná donutit družka/služebná Pýthiás mučená osobně Tigellinem. Octavia byla na pokyn Neronův odvezena na kampánský venkov a opatřena vojenskou stráží.
Jedenáct dnů po rozvodu s Octavií se oženil Nero s ambiciosní Poppaeou Sabinou (32), když předtím Octavie trpěla láskou Neronovou vůči její propuštěnkyni Claudii Acte/Akté, kterou mu však vymlouvala matka Agrippina (i po ní však mladík toužil a v její přítomnosti se prý ukájel). Nero byl Poppaein třetí manžel a jejího syna z prvního manželství Rufria Crispina, ještě chlapce, dal na lovu ryb v moři utopit; prý že si rád hraje na vojevůdce.
Extravagantní Poppaea Sabina, která dávala i své muly obouvat do zlatých návleků, se ovšem chtěla nešťastné Octavie zbavit naprosto. Poněvadž se totiž ani mučením otroků neprokázala Octaviina nevěra, povolal ji Nero zpět do Říma. Nadšený "lid" kácel sochy Poppaeje, ukazoval obrazy Octavie a chválil Nerona za rozhodnutí. Poppaea Sabina šla do druhého kola, teď už ve spojení s Neronem: Octavia prý podplatila Aníkéta, velitele mísénské válečné flotily, že to byl její milenec a že záměrně nedávno potratila. Aníkétos, vražedník Agrippinin, viz rok 59, všechno potvrdil: za odměnu byl poslán do fešáckého exilu na Sardinii, kde dožil vysokého věku.
Octavii novomanželé vyhnali na Pandaterii/Ventotene před kampánským pobřežím, kde ji strážci 9. června t. r. spoutali, otevřeli žíly a udusili v lázeňských parách. Octaviinu hlavu poslali k potěše perfidní Poppaeji..., viz konec této dámy roku 65.
Octavie je tragická postava dcery zneužívané k dynastické politice. Ačkoli byla manželkou augusta, stejného titulu se jí od Nerona nikdy nedostalo. Poppaea Sabína se stala augustou už 21. ledna následujícího roku s narozením Neronovy dcery Claudie Augusty: zemřela o tři měsíce později (čtvrtá a pátá z August). Octavie byla poslední z kdysi rozvětveného rodu Claudiů.
5. února postihlo těžké zemětřesení střední a jižní Itálii. Zničeny byly sady a háje rozsáhlých pozemků M. Vettia Marcella, manžela Helvidie Priscilly, sestry Helvidia Priska, Neronův procurator Augusti, správce majetků. V troskách měst a chrámů v Paestu a Pompejích zahynulo na dvacet tisíc lidí; viz pak výbuch Vesuvu roku 79. Mezi oběťmi mohl být významný pompéjský financiér/argentarius L. Caecilius Iucundus, syn propuštěnce L. Calpurnia Felika, rovněž finančníka, v moderní době znám svým domem s freskami a archivem voskových tabulek s obchodními záznamy, srov. v indexu s. v. banky.
Polemóna II., krále v Pontu, donutil Nero abdikovat a ponechal mu k vládě malou část Kilikie. Pontos a Kolchidu Nero proměnil v provincii, srov. rok 69. Král Markos Antónios Polemón Pýthodóros Nerona podle všeho přežil.
Kolem jména anatolských Polemónů se vyskytuje řada nejasností, resp. kolem toho, čemu vlastně vládli. Polemón I., občansky M. Antónios Polemón, kraloval v Pontu a asi byl předkem ostatních Polemónů. Polemón II., syn Antónie Tryfainy, manžel Bereníky Iúdské a záhadné Iúlie Mamaie, mohl být občansky namísto M. Antónios P. též C. Iúlios Polemón.
Popř. byl manžel Mamajin jiný Polemón, neboť na společné minci, srov. k tomu rok 38+, kde je na reversu její portrét s nápisem Iúliás Mamaiás basilissés, obvers s portrétem královou má nápis Basileós meg(alú?) M. Antóniú Polemónos, což by odpovídalo arménským zvyklostem/"(mince) velkého krále": jistý Polemón, obvykle pokládaný za Polemóna II. Pontského, dostal v odměnu za pomoc v parthské válce, srov. zde výše, kus armenského území.
Kromě toho vystupují v historii Polemón, velekněz v kilické Olbě za Tiberia, občanským jménem M. Antónios Polemón (syn Polemóna I. s Pýthodóridou?), a stejnojmenný jeho syn, odškodněný nyní Neronem. Ovšem: pokud všichni jmenovaní po Polemónovi I. nejsou právě Polemón II.
V Alexandreji zaznamenáno 13. března ve 23.00 zatmění Měsíce.
V Římě dal princeps naházet do Tiberu státní obilí, které se zkazilo dlouhým skladováním, a třebaže se v hrozné bouři potopilo v Ostii na dvě stě zásobovacích lodí a dalších sto obilních plujících po Tiberu do Města zničil oheň, cena obilí nestoupla.
9. července byly po jednáních v Iuliově basilice schváleny celní předpisy pro provincii Asii. Rozsáhlý fragmentární řecký nápis z Efesu obsahuje nejméně 45 vyclívacích úřadů provincie a výčet zákonných změn pro výběr poplatků publikány navazující na pořádky Attala III., který svou říši odkázal Římu.
Nero Claudius osobně roku 62 vyšetřoval případ praetora A. Didia Galla Fabricia Veientona, který do své knihy Códicillí, "Dodatky k závěti", zahrnul údajně nactiutrhačné informace o senátorech a kněžích a k tomu že prý bral peníze za slovo u principa. Byl exulován z Itálie a jeho kniha veřejně spálena, novinka v podobné situaci, viz v indexu pod knihy. Fabricia Veientona z exilu povolal Vespasianus a v éře Flaviovců dosáhl vysokých úřadů, žil do začátku Traianovy vlády; byl třikrát cos. suff., poprvé někdy za Vespasiána, rok neznáme, pak viz 80 a 83.
Věřilo se rovněž tehdy, že Nero otrávil velmi bohaté propuštěnce Doryfora a Pallanta, na jehož údajně největší majetek v říši se těšil.
Nero zprovoznil v Devátém obvodu lázně poblíž Pantheonu, thermae neronianae. Roku 227 je rekonstruoval Severus Alexander a jsou od té doby známy jako thermae alexandrinae.
24. listopadu zemřel na žaludeční chorobu na svém statku při Appiově silnici mladý stoický básník etruského rodu A. Persius Flaccus; narozen roku 34.
***********************************************************
63.
Ol. 210,3
374 SE
310 AE
neznámý
a. u. c. 816
C. Memmius Regulus a L. Verginius Rufus I
***********************************************************
O konci války s Parthy o Armenii, viz rok předešlý, rozhodla diplomacie, Neronova dobrá nálada a jeho nechuť zabývat se zahraniční politikou, srov. jeho strach z britské války. Do Říma dorazili na jaře vyjednávači Vologaisa I. s královým dopisem žádajícím potvrzení stavu z loňského roku s tím, že jeho bratr Tíridátés může přijet do Říma a dát se korunovat diadématem z rukou Neronových a přísahat že bude před obrazy legií. Poslové byli opět posláni domů bez odpovědi, tentokrát však obdarováni s pomyslným vzkazem, aby o inthronisaci žádal bratr osobně.
Když se Nero s poradci ujistili, že zprávy L. Caesennia Paeta byly lživé, pověřil znovu Cn. Domitia Corbulona řízením záležitostí Východu, legátem spravujícím Syrii na jeho místo jmenován C. Cestius a Corbulonovy legie posíleny o jednu pannonskou, tedy dohromady sedm. Nero Claudius napsal všem spojeneckým dynastům, aby byli poslušni Corbulonových příkazů: stal se tak fakticky druhým nejmocnějším mužem říše.
Osud L. Iunia Caesennia Paeta je zajímavý. Nero z něho měl po návratu do Říma legraci a nijak ho za ostudné chování v Armenii nepotrestal. Pouze si ho dobíral za zbabělost. Caesennius Paetus se roku 70 z Vespasianova pověření stal správcem Syrie a postaral se po podivné likvidaci Antiocha IV. o připojení jeho Kommágény k Syrii roku 72, viz. Nyní se kommágénskému dynastovi dostaly odměnou tři satrapie Sófény hraničící s jeho královstvím.
Původně se na Východ chystal Nero sám a po vzoru Alexandra Velikého se s armádou chtěl dostat až za Kaspickou bránu. Snad roku 66 vyslal do Albánie oddíly z pomocných sborů germánských, britských a illyrských legií, které ovšem roku 68 povolal zpět do Říma proti Vindikovi (Nerona však pomyšlení na Orient přešlo a nastoupil raději hanebné umělecké turné po Helladě).
Cn. Domitius Corbulo shromáždil armádu u Melitény a se čtyřmi legiemi táhl do Armenie. S Parthy vyjednával o smíru, armenské velmože, kteří odpadli od Říma, trestal vypalováním jejich tvrzí a sídel. K přímému jednání mezi Corbulonem a Tíridátem došlo znovu v Rhandeji a zde byl dojednán mír o Armenii: Římané vyklidí Armenii, opustí Mesopotamii a že králem armenským bude Tíridátés, bratr parthského krále Vologaisa I.
Několik dnů na to před nastoupenými vojsky sňal Tíridátés I. své diadéma s hlavy před obrazem Nerona Claudia s tím, že mu je římský imperátor osobně položí zpět na hlavu, což se stane roku 66. Ke Corbulonovi se dostavili osobně Monobázos Adiabénský i Vologaisés a předali Římanům rukojmí. Válka o kontrolu nad arménským království trvala od roku 54, boje v poli od roku 58.
Tři latinské nápisy z 13. října 64 až 12. října 65 zanechané u pevnosti Ziaty, arm. Charpútu, v Sóféně po míru v Rhandeji se jménem imperatorovým, legáta Augusti pro praetore Cn. Domitia Corbulona a legáta Třetí legie Gallské T. Aurelia Fulva, děda imperatora Antonina Pia, ukazují, že Sóféna zůstala pod římskou kontrolou.
Keltské nárůdky obývající Přímořské Alpy, Alpes maritimae, podělil Nero latinským právem.
V Britannii po P. Petroniovi Turpilianovi (od roku 61) novým správce M. Trebellius Maximus. Úřadoval do 69, kdy byl donucen prchnout z provincie do Říma před legáty legií rozezlených jeho indolencí ve věcech vojenských; pomoc žádal od Vitellia. Za něho vypukla vzpoura jedné ze čtyř ostrovních legií a jednu převelel roku 66 nebo 67 Nero na Východ pro chystané kavkazské tažení. Po první bitvě u Bedriaka na jaře roku 69 se vrátila do Britannie.
V Jerúsalému byla 63 n. 64 po 84 letech dokončena Héródem Agrippou II. přestavba Jahweho chrámu započatá a z velké části dokončená Héródem Velikým, někdy označovaného za „třetí“, viz roky 521, 516 a 20-. Najednou bylo prý osmnáct tisíc dělníků bez práce. V této době rekonstruoval král Kaisareiu Filippú a přejmenoval ji na Neróniadu. Agrippás nedržel světskou vládu nad Iúdaiou, měl však dozor nad chrámem a jeho správou. Po Iésúovi, synovi Damnaie, veleknězem nyní Iésús, syn Gamaliélův. Výčet veleknězů podává Iósépos Flávios v Židovských starožitnostech/Iúdaiké archaiologiá, xx., 10.
***********************************************************
64.
Ol. 210,4
375 SE
311 AE
G. Karreinás Sekúndos, syn Gaiův/C. Carrinus Secundus
a. u. c. 817
C. Laecanius Bassus a M. Licinius Crassus Frugi
***********************************************************
Rok s nejznámější episodou Neronovy vlády. Princeps se po nesmělých pěveckých vystoupeních doma v paláci, ve svých zahradách a o málo navštěvovaných iuvenaliích, viz rok 59, rozhodl pro přípravu uměleckého turné po Helladě. Soustřeďoval se v Neápoli, obci se silným podílem hellénské populace, a do divadla dal vždy nahnat klaku svých uměleckých přátel a vojáků. Sami od sebe na říšského vládce chodili místní a lidé z okolí: kdo kdy viděl a slyšel panovníka vystupovat na divadle? Když se však z neznámých důvodů divadlo zřítilo v okamžiku, kdy diváci odešli, cestu do Hellady odložil.
V Beneventu dával na jeho počest gladiátorské hry jistý Vatinius, vyučený švec, selfmademan a údajně jedna z nejodpornějších postav Neronova dvora. Rozptýlen vrátil se Nero Claudius do Říma a chvíli se zabýval myšlenkou, že podnikne expedici na východ říše a hlavně do Egypta. I z toho dostal strach a tak pořádal po celém Městě veřejně přístupné hostiny. Nejslavnější prý byla Tigellinova na velkém voru na Agrippově nádrži s vybranými pokrmy z celého světa, nábřeží obestavěné boudami s ženami, večer jasně osvětleno loučemi.
Krátce po Tigellinově kulturně-osvětové akci, koncem června n. začátkem července (?), se Nero (26) provdal za jakéhosi Pýthagoru, jehož druhé jméno bylo Doryforos, "Nositel kopí", zjevně někdo jiný než principův tajemník, srov. rok 62. Svatba konána se všemi náležitostmi, imperátor se ukazoval v závoji a svatební noc obou mužů měli všichni na očích.
Na svatební cestu odjel Nero s manželem do svého rodiště Antia a tam ho zastihla zpráva o největším z požárů, které kdy řádily v Římě. Vypukl v obchodech u Cirku maximu a za silného větru od 19. července po pět dnů ničil dvě třetiny Města včetně Palatinu (v době, kdy gallští Senonové dobyli a zničili roku 390 Řím, den po vítězství na Allii, viz tam; staří spočetli, že se to událo 418 let, 418 měsíců a 418 dnů předtím...).
Polovina až dvě třetiny Římanů přišly o přístřeší, obětí byl "bezpočet". Vyhořelo deset ze čtrnácti augustovských městských okresů, z toho tři do základů včetně Palatina. Zničeny chrámy a pamětihodnosti z královské éry Města, hellénské sochy, shořely obrazy, knihovny a rodinné archivy, zanikl dřevěný Neronovů amfiteátr na Martově poli, stavba z roku 57. Jak s touto událostí, a zda vůbec, souvisí Neronův zákaz pro správce provincií a procuratory pořádat v provinciích gladiátorské hry a štvanice, známo není.
Princeps byl po většinu požáru v Antiu a do Říma se vrátil až se zprávou, že hoří i jeho palác. Dal zpřístupnit všechny možné prostory lidem postiženým neštěstím, dal rozdávat zlevněné obilí dovezené narychlo z Ostie, medimnus za tři séstertie.
Přesto se lidem šířila zvěst o Neronově žhářství a že na domácím divadlu pod dojmem plamenů pěl o zkáze Ília: tak mizernou měl asi caesar pověst.
Konsulové dokonce tvrdili, že byli spatřeni lidé z Neronova služebnictva pobíhající s loučemi a že do kamenných zdí sýpek poblíž budoucího Zlatého domu dal princeps bušit obléhacími stroji. Šílený vládce se chtěl inspirovat pohledem na hořící Město při skládání jakési písně, prozpěvoval si přitom oděn jako na divadlo vlastní song Dobytí Troje/Halósis Íliú (ostatně byl příbuzný posledních z Iuliů, kteří odvozovali původ od Aineia a Afrodíty).
Podle křesťanských historiografů či spíše hagiografů vypuklo s požárem druhé pronásledování křesťanů: Nero je obvinil ze žhářství, srov. předcházející protivenství roku 36, 49 a též 90 a 95. O desátém výročí nástupu na trůn dal prý 13. října ukřižovat (na jeho přání hlavou dolů - pokud se ho tehdy na to někdo ptal) křesťanského věrozvěsta/apoštola Simóna Petra, prvního z patriarchů antiošských a biskupů římských, srov. rok 37, na Vatikánském pahorku (uvádí se i rok 65 a 67, třebaže není o Petrově římském pobytu žádného dokladu, srov. rok 49; o jiném přístupu křesťanů k Nerónovi viz v indexu s. v. křesťanství).
Římský občan a hlavní ideolog raného křesťanství Paulus/Pavel byl roku 67 sťat na silnici do Ostie, viz, řada křesťanů byla roztrhána psy během her v cirku pořádaných Neronem u Vatikánského pahorku, mons Vaticanus, ukřižována či upálena jako živé pochodně. Zachované klasické prameny o událostech podrobnosti neznají. Nástupcem apoštolovým v biskupské hodnosti a zároveň prvním z "domácích" biskupů-papežů byl Petrův vyvolenec Linus, který zemřel buď za vlády Vespasiánovy n. Titovy.
Novodobý turistický průmysl římský ukazuje státní vězení carcer tullianus/středověký c. mamertinus na Foru, kde podle křesťanské legendy byli vězněni Petr s Pavlem. Legendou je rovněž tvrzení, že papež Silvester I. (v úřadu 314-335, viz) proměnil věznici ve svatostánek; místo sloužilo za věznici do konce západořímského státu a nejstarší křesťanská památka, freska, je až ze 7. století.
Již z Neronovy doby pocházejí první italští mučedníci víry vyhlašovaní církevními činiteli za "světce", o jejichž autenticitě vládnou však všeobecné pochybnosti. Byl prý sťat lékař Ursicinus z Ravenny, který si držel uťatou hlavu v rukách před sebou, pohřbil ho Vitalis, snad z Mediolana, jehož popravčí prý pohřbili za živa nebo upálili; umučena byla též Vitaliova manželka Valeria.
Ze senátorů se pravděpodobně první dal na Petrovu víru Q. Cornelius Pudens se svou manželkou Priscillou. V jejich domě prý misionář žil a část domu je zřejmě součástí kostela Santa Pudenziana. Jejich stejnojmenný syn se stal svatým Pudentem, když byl zahuben Neronem. Jeho syny byli Novatus a Timotheus, kteří zemřeli pro víru c. 151.
Podle klasických autorů princeps hledal, na koho by požár hodil a tak se zbavil řečí o tom, že to bylo jeho dílo. Vybral si prý k persekucím křesťany a tak za Neronovy vlády došlo na první popravy křesťanů/christiani v říši, "lidského druhu nové a škodlivé pověry/Christiání, genus hominum superstitiónis novae ac maleficae" (tak autor Suetonius o půl století později). Tacitus monotheistickou víru označil za "zhoubnou pověru", exitiábilis superstitió.
Mezi jednotlivými frakcemi křesťanství a těmi, v jejichž kultu vystupuje postava jakéhosi spasitele lidstva, Římané tehdy zjevně nebyli schopní rozlišovat. Sektářství bylo a je jedním z dominantních jevů monotheistů, tedy i křesťanských: výběrový přehled množství sekt raného Ježíšova kulta viz v indexu s. v. křesťanství. Nakolik se spory kléru týkaly prostých Ježíšových příznivců, zda byly součástí nějakého lidového "křesťanského" hnutí na podporu čisté víry, nebo zda pouze naplňovaly život klerikálních kruhů a církevních intelektuálů, není až tolik jasné.
Na části nyní volné plochy a na Oppiově pahorku/Oppius mons si postavil Nero Claudius Zlatý dům/domus aurea o rozloze zhruba třiceti hektarů, parkový villový objekt s jezerem a lesíkem se zvěří uprostřed Říma („Konečně začínám bydlet jako člověk/quasí hominem tandem habitáre coepisse“), s kolosální svou sochou čtyřicet metrů vysokou, míli dlouhou kolonádou s trojnásobným sloupořadím, srov. v indexu s. v. hostiny (3).
Stavbu vedli architekti Severus a Celer, další z mála latinských stavařů známých jmény; srov. však dříve pravděpodobného architekta Agrippova Pantheonu L. Coccéiu Aucta, rok 27 a v indexu s. v. tunely a jejich pokračovatele roku 86 a nejstaršího známého D. Cossutia roku 173- a 129+. Budování Zlatého domu trvalo pouhý rok (!!), úplného dokončení se však nedočkal.
Srov. s Neronovým "předchůdcem" v pohledu na dobré bydlení, s Lipit-Ištarem Isinským roku 1935 př. n. l., který si v Sumeru postavil E-me-te-nam-lugal-[la]/"Dům vhodný ke kralování".
Komplex budov a jejich zařízení zřejmě vynikal spíše elegancí a nikoli drahocenným vybavením. Římané principa podezřívali, že to byl důvod k založení požáru a také to, aby Město opatřil širokými bulváry (viz v indexu pod architektura).
Před vchod do domu dal v duchu rhodského Hélia postavit sochařem Zénodórem čtyřicet metrů vysokou bronzovou sochu, u níž po jeho smrti vyměnili za Vespasiána hlavu, aby vypadala jako Hélios (Sol). O Zénodórovi není více známo než to, že asi byl odborníkem na kolossy. Arvernové si před Neronem u něho za několik milionů séstertiů objednali velkou sochu Merkuria, velikost ani materiál neznáme. Tesal ji v Gallii deset let a udělal si tím velké jméno v Římě, viz v indexu s. v. sedm divů.
Domus aurea byl Vespasianem rozvalen, gesto démagogické než praktické, a na jeho místech povstalo Colosseum (označení od obří sochy, oficiálně: "Flaviovo divadlo/theatrum Flavii"), později Titovy lázně, Traianovy lázně (stavbu však zahájil Domitianus) a nové chrámy.
Po požáru přišla nová stavební ustanovení o lepších materiálech, širších ulicích, nižších stavbách a před domy bylo nařízeno stavět sloupořadí, odkud by byl snazší přístup při hašení ohně v patrech. Hradil to princeps a na obnovu soukromých staveb stanovil cenu, kterou majitel pozemku získal, pokud postavil nový dům ve stanovené lhůtě. Každý dům musel být obehnán vlastními zdmi a do určité výše vystavěn z nehořlavého kamene. Rum ze starého Říma nakázal vozit do bažin v okolí Ostie loďmi, které se po dovozu obilí vraceli z Města k moři prázdné.
Aedilové dozorující dovoz potravin do Města začali kontrolovat čerstvost masa, ryb a potravinových výrobků prodávaných ve Městě. Voda, kterou z aquaduktů často soukromníci sváděli pro svou potřebu, vedla v nových poměrech ve zvýšené míře na veřejná místa a v domech musely být k disposici protipožární pomůcky. Římští reptalové ovšem tvrdili, že se širokými ulicemi do Města dostalo horko...
Začala šílená stavba plavebního kanálu mezi Ostií a Avernským jezerem, mythickým vstupem do podsvětí, širokým tak, aby se vyhnuly dvě pětiveslice. Jeho staviteli byla opět kancelář Severus & Celer. Vzdálenost jezera v Kampánii podél mořského břehu (sic) na sever Latia k ústí Tiberu činí vzdušnou čarou dvě stě kilometrů.
Kromě toho chtěl Nero spojit mořskou hladinu od Misena k Avernskému jezeru a proměnit břehy v příjemnou procházku pod sloupořadím. Na práce císař delegoval vězně z celé říše, nicméně dokončeny nebyly: už dávno totiž došly peníze (srov. posedlost Neronova adoptivního otce Ti. Claudia vysoušením Fucinského jezera, viz roky 40 a 52).
Bez peněz. Stejně jako před čtvrtstoletím Gaius začal Nero s brutálními rekvisicemi majetků. Z dědictví propuštěnců, z nichž fisku připadala polovina, vyžadoval pět šestin, zabavoval majetky všech, kteří se v závěti k principovi zachovali "nevděčně", tzn. že ho neuvedli mezi dědici, později vymáhal zpět též odměny, které věnoval městům za věnce, jimiž ho vyznamenávaly za vítězství v hudebních soutěžích.
Sáhl rovněž na zlaté a stříbrné votivní dary v chrámech, zločin napravený v Římě z části Galbou. Do chrámů Hellady a Asie poslal Nero rekvírovat propuštěnce Akráta, takto zřejmě vychovatele, a učitele řečnictví Carrinu Secunda, jehož v Athénách jmenovali epónymním archontem (pravděpodobně syn stejnojmenného rhétora exulovaného c. 39 z Říma).
Zprávy neříkají, jak úspěšné akce byly a zda opravdu sanovaly prázdnou císařskou pokladnu, umělecká kořist mohla částečně nahradit ztráty z požáru Říma. Jenom z Delf ukradli Neronovi lidé pět set soch bohů a lidí a pravděpodobně od této doby věštírna pustla; srov. jeho nenávist k místu roku 67+.
Finanční úředníky jmenoval do úřadu s připomínkou: "Víš, co potřebuji", popřípadě "Snažme se, aby nikdo neměl nic." Zřejmě t. r. devalvoval měnu. Od Božského Iulia resp. posléze od Augusta se z libry ryzího zlata (327,5 gramů) razilo čtyřicet, popřípadě 42 zlaťáků/aurei (c. 8,19-7,3 gramů). Nero dal razit z libry zlaťáků 45 a z libry stříbra dénáriů 96 (od Caesarových dob bývalo 84); o ražbě viz v přílohách pod "Míry & váhy".
L. Annaeus Seneca začal psát poslední ze svých písemností Epistulae morales ad Lucilium, sbírku 124 literárních dopisů tehdejšímu procuratoru sicilské provincie, o němž kromě jména nevíme nic.
Procuratorem Iúdaje po Lucceiovi Albinovi (od roku 62) se stal z Neronovy vůle Gessius Florus, poslední ze sedmi předválečných císařských prokurátorů (do roku 66). Pocházel z Klázomén a jeho manželka Kleopatrá patřila mezi přítelkyně Poppaeji Sabíny. Židovská historiografie ho podává v nejtemnějších barvách. Přidal na Albinově hrabivosti, u lupičských band si rovněž říkal o podíl na kořisti, bavilo ho provokovat davy až dospěl do situace, z níž se rodilo povstání. Viz rok 58 a dále rok 66.
O smrti cos. Q. Laecania na karbunkl viz v indexu s. v. lékaři (2).
***********************************************************
65.
Ol. 211,1; Ol. 211 konána na přání imperátora Nerona až roku 67, viz
Tryfón z Filadelfie
376 SE
312 AE
Démostratos
a. u. c. 818
A. Licinius Nerva Silianus Firmus Pasidienus a M. Iulius Vestinus Atticus
coss. suff.: C. Anicius Cerealis a C. Pomponius Pius
***********************************************************
V Římě dal Nero po usnesení senátu zavřít Ianův chrám a při té příležitosti razil séstertius s nápisem "Po dosažení míru pro římský lid na zemi i moři zavřel Iana/pace p(populi) r(omani) terra mariq(ue) parta Ianum clusit". Srov. rok 29- a 71+.
Provalil se pokus o svržení Nerona chystaný o hrách v cirku na Cereřin svátek 19. dubna/cerealia a ludi cereales. Lehkomyslně plánovaný atentát dostal jméno písónovské spiknutí podle jeho nejvýraznější postavy, senátora C. Calpurnia Pisona. Roku 40 ho Gaius donutil rozejít se s manželkou a pak ho obvinil z cizoložství a exuloval. Vrátil se s nástupem Ti. Claudia k moci. Uměl mluvit, pozorný ke svému okolí, získal v senátu vliv. Jeho slabostí, jak ukázal pokus o puč, byla nerozhodnost a lehkovážnost.
Bezprostředně po odstranění Nerona Claudia měl být imperátorem proklamován Piso. Podle jedné verse se počítalo i se Senekou, ačkoli ten stál mimo a zřejmě ani o něm a účastnících nic nevěděl; jiné zdroje hovoří jasně o přímé Senekově účasti.
Kromě několika senátorů se na konjuraci/coniuratio pisoniana podílela řada jezdců z nejbližšího Neronova okolí a vojáků praetoriánské gardy: mezi nimi vynikl jejich souvelitel s císaři věrným Tigellinem L. Faenius Rufus. Jistá propuštěnkyně Epicharis nespokojená s váhavostí vůdců spiknutí dokonce o své vůli plánovala puč mezi námořníky mísénské flotily a svá tajemství vyjevila jednomu nakloněného triérarchovi: ten ji však udal. Nevyzradila nikoho ani při třídenním nejukrutnějším mučení, jaké dokázal Tigellinus vymyslet; život si vzala uškrcením na šňůrce svého prsního pásu (= předchůdci podprsenek, viz pod móda), když ji přenášeli na krytých nosítkách k výslechu k Neronovi.
Jména a rozsah spiknutí udal propuštěnec senátora Flavia Scaevina jménem Milichus. Vyslechl poradu a navíc ho pán pověřil nabroušením vražedné díky. Běžel k Neronovi a dostal se k němu přes jeho tajemníka a libellis, propuštěnce Epafrodíta. Jeden z vůdců konjurace, rytíř Antonius Natalis, rychle otočil a prozradil další soudruhy; za to vyklouzl bez trestu. Zaskočení pučisté, kteří z části o sobě nevěděli, se pak vyzrazovali; o konci Scaevinově zpráv není. O osudu pučisty Plautia Laterana viz rok 48.
Dva tucty spiklenců bylo popraveno nebo donuceni vzít si život. Jména velké většiny Neronových obětí odjinud neznáme a velkých postav dějin mezi nimi mnoho není. Zato však jeden z nejbohatších z Římanů, dlouho nejdůležitější muž po Neronově boku a filosofující autor L. Annaeus Seneca (asi 70), s ním jeho starší bratr L. Iunius Gallio Annaeanus, cos. suff. 56, o rok později mladší Senekův bratr M. Annaeus Mela, otec Lucanův. Miliardář Seneca otevřel žíly sobě i manželce Paulině. Jemu do smrti pomohli vojáci, ona na Neronův povel přežila.
Nero využil okolností, aby se svého vychovatele a poradce konečně zbavil: už rok předtím se měl pokusit otrávit Seneku jeho propuštěnec Kleoníkos, jak mu přikázal Nero, ale literát se držel velmi jednoduchých jídel a pil jen vodu.
Žíly si dal lékařem otevřít 30. dubna i literát M. Annaeus Lucanus (25), Senekův synovec, autor uchované, ale nedokončené Pharsalie/Bellum civile; viz rok 39. Ve snaze vykoupit se udal původně Neronův oblíbenec a podlézavý spisovatel poetické chvály panovníkovy vedle dalších pučistů i svou nevinnou matku Acilii a dosáhl u matkovraha toho, že se směl zabít sám: dal si tedy žíly otevřít lékařem.
C. Calpurnius Piso si dal rovněž otevřít žíly, centurió Sulpicius Asper a tribun praetoriánů Subrius Flavius, kteří měli provést vlastní atentát na principa, vyjadřovali upřímně zklamání a odpor vůči vládci i při mučení a byli sťati stejně jako jejich velitel Faenius Rufus (v úřadu s Tigellinem od roku 62).
Tiberiáda/neroniáda: Během čistek vedených mezi římskou elitou v rozsahu jako za Tiberia po pádu Seianově zemřeli lidé i za to, že měli doma obraz caesarovraha Cassia, nebo že žili u fora. Jeho vzdálený potomek C. Cassius Longinus, cos. suff. 30 a správce Syrie v době Meherdátova dobrodružství, viz rok 49, autor právnické příručky, přežil Nerona v sardském vyhnanství a dožil se Vespasianovy rehabilitace; brzy na to zemřel v Římě. Viz jeho výklad v kause vraždy Pedania Secunda roku 61.
L. Iunius Silanus Torquatus, syn M. Iunia Silana, cos. 46, byl udavači obviněn z incestu s tetou Iunií Lepidou, manželkou C. Cassia Longina, v jehož domě Silanus vyrůstal. Calpurnius Piso se ho prý obával, že by se mohl místo něj stát vládcem. Byl tedy s Cassiem poslán do vyhnanství. V obci Barium/Bari byl posléze zavražděn centurionem, kterého za ním poslal císař, ale až po boji s vojákem a jeho lidmi, kteří mu doporučovali sebevraždu.
Podobně ukončili život příbuzní Rubellia Plauta, viz rok 62. Tchána Lucia Antistia Vetera udali jeho zlotřilý propuštěnec Fortunatus a správce asijské provincie Claudius Demianus odsouzený Antistiem za podvody. Záminku neznáme, ale na statku ve Formiích si Antistius s manželkou Sextií a dcerou Pollitou, vdovou po Plautovi, otevřeli žíly a společně čekali na smrt.
P. Clodius Thrasea Paetus, který ležel dlouho Neronovi v žaludku, propadl hrdlu následujícího roku, viz tam, neboť nechodil do senátu a poněvadž nenaslouchal Neronovým hudebním produkcím, ani neobětoval císařově „božskému hlasu“ jako ostatní. Nesměl na setkání s armenským králem a prořízl si před kynikem Démétriem a C. Helvidiem Priskem žíly se slovy: „Tobě Iove, ochránče svobody, přináším úlitbu krví!“
C. Ofonius Tigellinus zůstal praefectem praetorio a na místo L. Faenia Rufa se jeho kolegou stal C. Nymphidius Sabinus (do roku 68), jeden okamžik div ne nástupce Neronův, syn propuštěnkyně, který se chlubíval, že je synem Caligulovým.
Římanů se likvidace písónovského spiknutí nijak netýkala, neboť zůstalo omezeno na dvůr, senátorské elity a praetoriány. Těm ostatně Nero Claudius dal vyplatit na ruku po dvou tisících séstertiích na prostého vojáka a rozdat mezi ně gratis obilí, které jinak platili se slevou. Pak už se lidový Řím zase bavil. Nejprve zaujal jistý Pún Caesellius Bassus, který principovi nakukal, že pod jeho pozemkem u Karthága je jeskyně s ohromným množstvím zlata, prý poklad královny Dídó, zakladatelky Karthága. Koupil si setkání s Neronem a vládce mu uvěřil! Bylo právě o nerónejích, konaných nyní podruhé (viz rok 60), a o pokladu se šířily fantastické řeči. Pošetilý Bassus v doprovodu vojáků a kopáčů obrátil svůj pozemek vzhůru nohama, ale zlato nikde. Vzal si život, avšak podle jiné verse mu byly fiskem zabaveny statky.
O hrách v divadle skandováním lid donutil Nerona vystoupit v soutěži ve zpěvu s kytharou před porotou a jeho výkon nadšeně doprovázel tleskáním do taktu. Vládce Středomoří před diváky poklekl a nervosně očekával výrok poroty. Vedle bavícího se proletariátu však trpěla honorace. Netroufla si totiž v divadle na celodenních hrách chybět a netleskat. Málem by zde skončila kariéra Vespasianova, když ho udal propuštěnec Foibos/Phoebus, že spí.
Po hrách se Nero (27) zbavený okruhu starých známých, jimž dlouho důvěřoval, proměnil v despotu. V návalu vzteku kopl těhotnou a extrémního luxusu milovnou manželku Poppaeu Sabinu (35) do břicha a tak ji zabil. Sama si kdysi přála, aby zemřela dříve než u ní nastane stáří, ničila a likvidovala každého, koho pokládala za soka n. sokyni a odporným způsobem se podílela na vraždě první Neronovy manželky Octavie, viz rok 62.
• Morbidní prchlivost zamilovaných manželů bývala zjevně kdysi tolerována, první případ viz roku 628. Srov. kopnutí Chaireovo milované Kallirhoy v Charitónově novele, až téměř vypustila duši: manželské násilí tak spustilo napínavý erótický/milostný příběh čtený dodnes, srov. rok 407 a v indexu s. v. novela.
Císař ji nedal spálit, ale balsamovat a uložit do hrobky Iuliů. Po Poppaeině smrti se ucházel o Claudiovu dceru Antonii (asi 35), ta mu však odvážně řekla "ne". Poněvadž podle všeho patřila mezi písónské spiklence, odmítnutí jí přineslo i smrt.
Poppaeu velmi postrádal a opatřil si ženu, která se Sabině podobala. Později dal chlapce jistého propuštěnce jménem Sporus, jehož tvářička Sabinu připomínala, vykastrovat a žil s ním jako se svou manželkou, ačkoli byl vdovcem po sňatku se dvěma ženami a k tomu byl už provdán za jiného propuštěnce jménem Pýthagorás vulgo Doryforos, který se někdy v této době formálně oženil se Sporem.
Svatbu slavil později za účasti senátu, který dal i věno, celý Řím, a oděn byl po vzoru provdávaných panen. Na veřejnosti se s eunúchem Sporem ale ukazoval jako se svou manželkou jen Nero a také ho veřejně líbal. Nero byl tedy vdovcem, manželkou, manželem i milencem, vpravdě totální rodinný typ.
Poppaea Sabina byla u lidu oblíbena a takéž mezi provinciály. V sebasteiu lyckého Búbónu byla její socha vystavěna s manželovou, ale ta byla po jeho smrti hned odstraněna, Sabínina zůstala v kultovním místě císařského kultu stát až do vyvrácení sebasteia někdy po roce 260. K Búbónu viz dále roku 190, srov. roky 150 a 83 př. n. l.
V říši Parthů zemřel kolem t. r. Arsakés XXV. Sanabarés, vzdorokrál čtyř panovníků od c. 50 v Margianě/Merv. Bývá ztotožňován s králem indo-parthského království téhož jména. O celé této době, jeho vládě a poměrech ve Střední Asii nevíme téměř nic, viz rok 49.
Básník M. Annaeus Lucanus, viz zde výše, ve své Pharsalii jako první zmínil národ sarmatských Alanů/Alánů. Kočovali tehdy kolem severních břehů Kaspiku, kam dorazili ze Střední Asie, srov. v indexu s. v., a šířili se jihoruskými stepmi směrem k Donu. O jejich vpádu do Armenie a Médie a válce s Vologaisem I. viz rok 75.
Narodil se kolem t. r. nebo již někdy mezi lety 50 až 60 v Aquinu (?) D. Iunius Iuvenalis, autor šestnácti Satir, Saturae; zemřel roku 127 nebo někdy kolem roku 138. Urazil Domitianova oblíbeného herce Parida a princeps Iuvenala poslal do exilu do garnisonu na jižní egyptské hranici. Zde buď zemřel steskem, nebo ho Nerva pardonoval.
K literátům pějícím chválu na Neronovu vládu patřil též jistý T. Calpurnius Siculus, snad propuštěnec některého ze synů pučisty C. Calpurnia Pisona. O jeho životě nevíme nic. Zachováno pod jeho jménem zůstalo sedm vergiliovských eklog, o jejichž autentičnosti se vedou spory a bývají, alespoň z části, přisuzovány současníku principa Cara a jeho syna Numeriana M. Aureliovi Olympiovi Nemesianovi, autorovi vedle eklog didaktických básní s náměty loveckými, rybářskými a plaveckými, srov. rok 283+.
Márkos/Marcus, č. Marek, jeden ze sedmdesáti původních křesťanských věrozvěstů-apoštolů a první z koptských papežů, sepsal, resp. pod jeho jménem v letech 65-70 v Římě vznikla jeho verse Ježíšova života, euangelion/evangelium. Márkos či Ióannés Márkos zemřel 25. dubna 68 (nebo někdy do c. 75) smrtí násilnou, když ho dav vláčel po dva dny Alexandrejí uvázaného za nohy/podle jiných za krk. Pokusu jinověrců spálit světcovo tělo na hranici zabránilo počasí: nastala tma a padaly i kroupy. Podle jiné verse ho měli lapit búkolové, nilští bandité, a upálit; dožil prý se 120 let.