139-138
139.
Ol. 160, 2
173 SE
109 AE
(Dioklés IV.)
a. u. c. 615
Cn. Calpurnius Piso a M. Popilius Laenas
************************************************************
V Syrii se mladý Antiochos (VII.), viz rok předešlý, dal provolat za dalšího seleukovského krále Asie jako Antiochos VII. Euergetés Sótér vulgo Sidétés (v Sidě v Pamfýlii vyrůstal, viz rok 150 a 140; vládl do roku 129). Ve válce s Tryfónem byl spojencem Démétriovy manželky Kleopatry I. Jeho starší bratr podle všeho finalisoval tažení proti Parthům, viz rok následující, a zůstane záhadou, proč se do takové války pouštěl, když v zádech hořel boj o trůn, a to ve velmi nestabilním prostředí: Démétrios II. nepatřil mezi oblíbené Seleukovce.
Usurpátor Tryfón Autokratór byl Antiochem poražen v poli a obležen v jihofoiníckých Dórách. Na útěku, viz rok následující, dával rozhazovat peníze, aby zaměstnal pronásledující Antiochovy jezdce; napodobil tak zřejmě nejstarší užití této lsti Kelty/Galaty někdy kolem roku 240 n. 230 před rozhodujícím bojem s králem Attalem I., srov. tam a rok 241, kteří pověřili své lidi, aby v případu prohry roztrušovali za útěku za sebou mince, aby se pronásledovatelé zdrželi jejich sbíráním – podobná nákladná lest funguje v každé éře.
Před Dórami odmítl Euergetés pomoc Simónovu, který mu poslal dva tisíce mužů; bylo po přátelství, neboť Euergetův vyslanec Athénobios v Jerúsalému též předložil požadavek vyklizení Ioppy, Gazary a jerúsalémské pevnosti a jako finanční náhradu škod pět set talentů. • Dóry/hebr. Dor, před staletími filistínský státeček, byly původně athénskou kolonií ve Foiníkii a patřily již mezi členy prvního athénského námořního spolku. Vlastními zakladateli osady byli však dávno předtím pravděpodobně sídónští Foiníčané.
Kendebaios, vojevůdce krále Antiocha Euergeta a epistratégos Koilé Syrie a Foiníkie, se vypravil z Iamneie do Júdy přes Chebron/Hebron do války proti Simónovi Židovskému. Plenil zemi a nad jerúsalémským údolím Kedrón postavil pevnost. Zda z toho usuzovat, že se Jerúsalém poddal, není jasno. Na této frontě se pak kupodivu podle všeho dlouho nedělo nic, co by historii stálo za uchování (viz až rok 135 a 132).
V Římě zřejmě doložitelná židovská obec, jako první v západním Středomoří. Židé jsou totiž uvedeni, pokud se to jich týká, v ediktu praetora pro cizince/praetor peregrinus Cn. Cornelia Scipiona Hispana vedle právě vyháněných astrologů z Města a Itálie; srov. rok 19 n. l. a v indexu pod Iúdaioi. Explicitně výnos pravil, že do deseti dnů opustí Město a zemi "Chaldajové", tedy astrologové, neboť podávají lživé výklady o hvězdách a vydělávají na hloupých lidech. Kam putovali, nevíme.
● Hispanus si původně vylosoval provincii hispánskou, ale byl obviněn z vydírání, aniž by opustil Řím, takže nikam necestoval. Jeho životní styl byl prý neslušný/propter vitae inhonestum actum; co to znamenalo, nevíme.
Odejít museli též vyznavači Iova Sabazia, neboť se pokoušeli dle praetora infikovat římské zvyklosti. Zeus Sabazios/Iuppiter Sabazius byl fryžským zemědělským kultem importovaným z Anatolie a Thrákie s podle všeho atraktivními nočními orgiastickými obřady, srov. k tomu rok 135. Předpokládá se, že jméno Sabazios bylo zaměněno za Sabaoth, Ceva'ot, přízvisko Jahweovo/"vojsk, zástupů", a že tudíž je řeč o Židech.
Vyhánění "Chaldaiů" n. "mathematiků", tedy astrologů, věštců, též ale "filosofů" všech nacionalit a vyznání, patřilo k folkloru římských konservativců republikánských i císařských. Kdo přesně do vyháněných kategorií spadal a co bývalo vlastní příčinou jejich exodu, zůstává nám většinou neznámo. Vyhnanci byli záhy z exilu v Římě a Itálii zpět, dokud po čase nepřišel nový zákaz.
Snad t. r. podnikl Mithridátés I., král Parthů, tažení proti Elymájům. V prosinci 138/kislímu 174 SE zaútočili Elymájové znovu a asi se nakrátko zmocnili Seleukeie Tigridské (?). Seleukovská moc v Súsiáně se udržela (srov. rok předešlý). Parthové zřejmě brzy přímořské oblasti Elamu a celé mesopotamské pobřeží při Zálivu kontrolovali a pravděpodobně guvernérem oblasti jmenovali (?) Hyspaosina z Mesény/Charakény, jednoho z domorodých údělných seleukovských dynastů (jméno je původu perského, viz v indexu s. v.). Pravděpodobně t. r. zahájil Hyspaosinés, syn Sagdonakův, údajně "král okolních Arabů/lat. Spasines, Sagdonaci filius, rex finitimorum Arabum", ražbu vlastních mincí (nízké nominály směly razit seleukovští i parthští údělní dynastové).
Z 2. století př. n. l. pochází z bývalého sumerského Girsu/dn. Tello palác vystavěný nad příbytkem kdysi Gudeovým (nalezena řada jeho soch) pravděpodobně jistým velmožem Adad-nádin-achchém, jehož jméno je na cihle vyvedeno aramejsky a řecky. Nevíme o něm nic, možná že nějak patřil k charakénské dynastii. Jeho palác byl obýván čtyři staletí, zřejmě až do konce parthské moci.
Bojováno bylo v Elamu do roku asi 137, ale klid podle fragmentárních zápasů babylónských astronomických diářů netrval dlouho: Hyspaosinés se dal na stranu Elamitů a vyplenil roku 132 jistý přístav na Tigridu. Nové boje vypukly v Elamu a k roku 131 zlomky říkají, že se postavil Kamnaskírés (III.?) svému královskému otci (?), ale musel prchnout do "babylónského" exilu. Nové boje vypukly s válkou seleukovsko-parthskou roku 129, viz tam.
Do Alexandreie dorazila komise senátu ve složení P. Cornelius Scipio Africanus Aemilianus, Sp. Mummius a L. Caecilius Metellus Calvus, aby zklidnila hluboké spory mezi Bohy Dobroději/Theoi Euergetai III., tj. mezi Euergetem II. a Kleopatrou II. na jedné straně a Alexandrijskými na straně druhé. Srov. rok předešlý.
Král Ptolemaios Euergetés přišel Římanům se svou malou a přetlustou postavou, kterou halil do průhledné látky, velmi směšný; to asi původně měšťanům také, ale jeho hrůzovláda je brzy posměchu odnaučila. Král osobně vyzvedl Římany v přístavu a doprovázel je do paláce. Bylo to ojedinělé, neboť jinak sám od sebe pěšky nechodil, ale dával se nést.
Po dobu římské přítomnosti na Nilu byl v zemi klid, viz pak rok 133. V únoru potvrdil Euergetés II. práva a příjmy egyptského kléru. Stejně jako jeho starší bratr měl po celý život k egyptským kultům vřelý vztah.
Komise pak za poznáním poměrů cestovala po Egyptě, prohlédla si Alexandrii s Farem, plavila se po Nilu, ale jen do Memfidy. Její členy lze nazvat prvními římskými/západoevropskými politturisty na Nilu nebo obecně turisty vůbec: na cestách dleli vznešení Římané až do roku 136! P. Cornelia Scipiona Aemiliana na cestách doprovázel jeho duchovní přítel Panaitios z Lindu, který též zachytil onen dojem z Euergeta. Procestovali spolu Egypt, Kypr, Syrii, Rhodos, v Pergamu byl hostem Attala II., poznal Helladu. Říman se stal nejlepším znalcem Orientu v Římě a s nejlepšími kontakty.
Komise ovšem nebyla zařízením rekreačním, ale podle všeho měla za úkol zjistit rozpoložení ve východním Středomoří, otrokářské zdroje boomujícího obchodu na Délu apod. Žádné bližší informace o cestě ani strategických závěrech Scipionových nemáme.
Nicméně v Pergamu se nepochybně setkali s poměry dlouhým mírem degenerujícího Attala, který z pohodlnosti přenechal vládu dvořanům, mezi nimiž vynikal jeden z hetairů Filopoimén. Římané měli dojem, že jím je král "jednoduše pasen a vykrmován jako ovce/heis tón hetairón epoimainen atechnós píainomenon". Ptávali se v Římě lidé všech, kteří přicházeli z Asie, "zda-li má král ještě vliv u Filipoimena/ei dynatai para tó Filopoimeni basileus". Zřejmě v idylce Attalos "vynalezl" vetkávání zlaté nitě do vyšívek (Římany zváno attalica). Neplechy palácové dvořanské kliky by vysvětlovaly brutální reakci Attala III. při nástupu k moci, viz rok následující.
V Hispániích se situace po loňském míru s Viriathem otočila. Na naléhání z pole Q. Servilia Caepiona, cos. roku 140, správce Zadní Hispánie a bratra prokonsula Q. Fabia Maxima Serviliana (srov. předešlý rok), senát zrušil platnost mírové smlouvy s Lúsítány a souhlasil s dalším vedením války. Ani tentokrát se pro Římany nevyvíjela příznivě, ale Lúsové již byli permanentními boji vyčerpáni. Caepio po obnovení bojů obsadil v Baetice Arsu, kterou právě Viriathus vyklidil a táhl za ním do Karpétánie. Lúsové se ale bitvě se silnějším nepřítelem vyhnuli a nepozorovaně se vytratili. Římané pak nikým neohrožováni plenili území Vettónů a Kallaiků.
Caepio neměl problémy jen s nepřítelem, ale také s vlastními lidmi. Byl prý k podřízeným bezohledný a na kdekoho si zasedl. Nejvíce na své jezdce. Jednou jim nařídil přebrodit v počtu šesti set mužů řeku dělící Římany od nepřítele, aby tam nasbírali dřevo z kopců, kde měl Viriathus ležení. Byla to sebevražedná akce, kterou splnili, ale dřevem obložili Caepionův velitelský stan, aby ho upálili. Konsul se zachránil útěkem a není známo, jak to s muži dopadlo; aristokratovi Caepionovi se nestalo nic, ani v Římě se nikdo z tribunů lidu neozval.
Viriathés jednal o míru s Popilliem Laenatem, správcem Přední Hispánie. Říman mu předkládal podmínky postupně, aby protivníka neodpudil. Prý Viriatha tak vyděsil, že jednal, aniž by se předtím poměřil s Popilliem v bitvě. Dokonce dal zavraždit ty z Lúsítánů, které si Říman přál, mezi nimi i svého zetě. Udělal by pro mír více, kdyby Popillius nežádal na Keltibérech vydání zbraní.
Lúsítánec vyjednával přes své důvěrníky i s Caepionem, ty však Říman dokázal uplatil: slavného Lúsítána zmoženého vínem zavraždili jistí Audax, Ditalkés/Ditalkón a Níkorontés/jinde jmenovaný Minúros, všichni z Ursónu. Jejich vůdce spával vždy ve zbroji, takže se k němu do stanu přikradli a bodli ho do odkrytého hrdla. Podle jiných byli vrazi opilého vůdce dva ("duos satellites pecunia corripuit, qui Viriathum vino depositum peremerunt"). Unikli k Římanům, dostali svou odměnu od konsula a ten je pro další poslal do Říma. Odtud je vyhnali, nic nedostali a o jejich osudu není nic známo, ale Lúsové se jich nikdy nezmocnili. Podle jiné verse nedostali své peníze ani od Caepiona.
Část Lúsítánů pokračovala v odboji pod velením jistého Tautala, až byla Q. Serviliem potřena: Tautalos se vzdal na řece Baetis po neúspěšném útoku na Saguntum a se svými odzbrojenými lidmi usazen Římany kdesi v provincii jako poddaný. Už o něm nebude slyšet. • Podle jiné datace bývá tato událost kladena již do roku 141 nebo naopak až do roku 138.
Viriathus byl zjev v římské historii jedinečný, válčil s Římany čtrnáct roků a byl jediný v republikánských dějinách, který si římský spojenecký status vybojoval, viz rok předcházející. Válkami se nijak neobohatil, žil skromně jako předtím s pastevci, s prostou stravou, stále pod širým nebem: nikdy se nikde neusadil, zachované historiografie nevedou nic o jeho osobním životě.
V Římě přijat zákon o zavedení tajného hlasování ve volebních shromážděních prostřednictvím hlasovacích destiček (lex Gabinia tabellaria podle navrhovatele tribuna lidu A. Gabinia), který byl za dva roky jako lex Cassia (podle tribuna lidu L. Cassia Longina Ravilly) zaveden také u lidových soudů s výjimkou obžaloby z velezrady/perduellio.
Způsob tajného hlasování psaním na tabulky na sněmech namísto otevřeného hlasem omezilo vliv nobility/optimátů, takže není divu, že Gabinia mnoho let později označil Cicero za "ignoranta a špinavce/homo ignotus et sordidus", Cassia Longina za odpadlíka od dobré rodiny/dissidente a bonis, Carbona za "občana chaotického a zlomyslného/seditiosus atque inprobus civis". Proti Cassiovu návrhu brojil jeho kolega v úřadu M. Antius Briso, který se těšil podpory z aristokratů hlavně M. Aemilia Lepida Porcina, cos. toho roku 137.
Roku 131 tribun lidu, vyhlášený řečník a gracchovec C. Papirius Carbo (než otočil) prosadil tajné hlasování též pro legislativní comitie, lex Papiria tabellaria, a roku 107 tribun lidu C. Caelius Caldus (n. C. Coelius Caldus), cos. 94, prosadil destičky i pro soudní kausy velezrady, lex Caelia tabellaria: dohromady se čtyři zákony nazývají légés tabelláriae/volební zákony.
Hlasovací značky: A značilo absolvo, zprošťuji, osvobozuji, C značilo condemno, odsuzuji a písmena NL vyjadřovala non liquet, nerozumím; při schvalování zákonů značilo UR uti rogas, jak navrhuješ. V senátu se nadále hlasovalo rozestupováním na dvě strany za navrhovatelem a proti návrhu a hlasování destičkami bylo zavedeno až na začátku vlády Traianovy c. 100+.
V Číně zahájil na příkaz císaře Wu generál Čang Čchien/Zhang Qian svou cestu "velkého poselstva na západ": měl s sebou věrného hunského průvodce Kan Fu/Gan Fu z klanu Tchang-i/Tangyi a stočlenný doprovod. Původně měl sjednat spojenectví s Tochary/čín. Jüe-č', velkými dodavately koní císařské armádě, proti Hunům/Siung-nu, kteří je ve dvou válkách vyhnali z území v dnešní středočínské provincii Kan-su/Gansu na západ a sídlili na Óxu/Amudarji, srov. rok 160.
Přes Tárím chtěl cestovat směrem na Baktrii/čín. Ta-sia/Daxia, byl však lapen Huny a deset let u nich prožil jako zajatec (viz dále rok 128). Jeho život byl velmi dobrodružný a lze ho označit za prvního velkého čínského objevitele a zřejmě prvního z Číňanů, který doma informoval o (severozápadní) Indii. O Hunech viz dále rok 133.
************************************************************
138.
Ol. 160, 3
174 SE
110 AE
(Tímarchos)
a. u. c. 616
P. Cornelius Scipio Nasica Serapio a D. Iunius Brutus (Callaicus)
************************************************************
V Athénách obnovili tradici apollinských pýthaidií, procesí do Delf. Zachovány dlouhé jmenné seznamy theórů a zúčastněných efébů a děvčat-kanéforoi z roku Tímarchova archonátu a o deset let později z archonátu Dionýsiova (128).
V Pergamu zemřel ve věku 82 let král Attalos II. Filadelfos (vládl od roku 159). Vedle vojenství, věrnosti bratrovi a lásky k bratrově ženě Stratoníce se proslavil mimo jiné objevem, jak vetkávat do látek zlato, resp. jak tkát zlatou nit, srov. rok 49+. O jeho zakladatelské činnosti viz rok 150.
Sídlo dynastie ozdobil uměleckými předměty z korinthské kořisti, dokončil "pergamský oltář". Jedna z hellénistických tradic uvádí, že byl otráven synem svého zemřelého bratra Eumena II. Sótéra, za něhož vládl zprvu jako regent (srov. rok 159).
Vše nasvědčuje tomu, že Attalos svého synovce na vládu připravoval pečlivě, za spolupráce vychovatelů a že na něho kralování přenášel postupně, viz rok 153. Že se dílo nezdařilo, prokázaly děje následující. V závěru své vlády ponechal správu říše svým dvořanům, hlavně jistému Filopoimenovi, viz k tomu rok předešlý. Attalos II. měl se svou první manželkou několik dětí, ale žádné z nich s ohledem na přednost bratrova syna nevedl k následnictví; jména ženy a dětí neznáme.
Filadelfův nástupce Attalos III. Filométór Euergetés (asi přes 30; králem do roku 133) však byl úplně jiný než jeho předchůdci na pergamském trůnu. Uvedl se palácovým pučem: hned po nástupu na trůn sjednal s nejbrutálnějšími ze svých barbarských žoldnéřů, aby přímo v paláci povraždili strýcovy přátele/filoi a s nimi jejich rodiny, podle všeho i rodinu otcovu a strýcovu; všem podřízli krky.
Vojenské velitele a guvernéry měst, strýcovy opory, dal porůznu zavraždit, popř. se jich zmocnil a dal zavraždit společně. Předhazoval dvořanům, že svými zlomyslnostmi, o nichž nevíme nic, přivodili smrt jeho matce Stratoníce, manželce též Attala II. (srov. k tomu rok 135), a své manželce n. snoubence Bereníce, viz o ní roku 159. ● Nelze vyloučit, že k masakrům došlo až po smrti Stratoníky, snad že likvidoval palácové spiknutí (?).
Attalos III. se pak vládě a politice nijak nevěnoval a stáhl se zcela do soukromí a svému okolí byl velmi protivný. Nicméně jeho kancelář fungovala, jak ukazují zachovaná rozhodnutí zvěčněná do kamenných stél; jméno Attalova hlavního ministra neznáme. Král chodil prostě oděn, dal se zarůst vousy a dlouhými vlasy, vyhýbal se společnosti, nikam nikdy necestoval a působil dojmem, jakoby "splácel tresty duchům zavražděných/ut poenas pendere manibus interfectorum".
S tímto literárním obrazem ze zachovaných historiografů kontrastuje nedatovatelné usnesení Pergamských o jeho zbožnění za válečné udatenství (účast králova expedičního sboru pod Numantií?). Rozsáhlý nápis vypočítává dopodrobna pocty, jimiž bude ctěn každoročně osmého dne měsíce, kdy vstoupil poprvé do města (což nevíme, kdy), denně zápalnou obětí a a jak bude lidem a úředníky vítán při každé jeho další návštěvě.
Dostal od Pergamských pětiloketní zlatou kultovní sochu (c. dva a půl metru) v chrámu Asklépia Sótér, který s ním bude sdílet/synnáos, a zlatou jízdní sochu na mramorovém podstavci vedle oltáře Dia Sótéra, takže to bude nejviditelnější místo na pergamské agoře. Zajímavé je zdůvodnění: "za zásluhy a udatnost za války, kdy přemohl nepřítele/ho démos basilea Attalon Filométora kai Euergetén, theú basileós Eumenú Sótéros, aretés heneken kai andragathiás tés kata polemon, kratésanta tón hypenantión." ● Stéla z nápisem, která sloužívala jako dláždění v jedné turecké vsi poblíž staré Elaie, zanikla při požáru Smyrny roku 1922 a text zachován jako její otisk/estampage.
Než se uchýlil do palácového ústraní, zabýval se Attalos III. i politikou náboženskou, jak dokládá dochovaný epigrafický materiál. V Hierá kómé/Svaté vsi to byl možná on a ne strýc Attalos, kdo podaroval chrám perské Artemidy neboli Anaítidy, viz rok 150 a další zásluhy viz rok 135.
Zabýval se zahradničením, botanikou, farmakologií, pěstoval celou škálu jedovatých bylin, trávil čas s jinými vědami a výtvarnými uměními. Byl za své výsledky chválen dokonce ještě pergamským rodákem Galénem, nicméně všeobecně byl pokládán za nebezpečného podivína. Zaujalo ho kovolitectví a ciselování, vyráběl k tomu vlastní voskové formy.
• Během jeho krátké vlády říše zcela propadla římskému vlivu. Po staletích se mezi Římany tradovalo, že Attalos Filométór byl stejně slušný jako Římané, kteří mu nejprve svěřili vládu a on je pak na oplátku udělal svým universálním dědicem (Valerius Maximus).
Buď Attalos III. nebo už jeho strýc mají na krku smrt jistého grammatika a autora epigramů jménem Dafitás/Dafidás z Telméssu. Patřil mezi Homérovy kritiky a dokazoval, že Athéňané nemohli být pod Troiou a že tudíž Homéros lhal. Dafitás však psal i proti monarchům a jedním dvojverším urazil odkazem na začátky dynastie všechny Attalovce, když je nazval "purpurovými vředy, šrotem Lýsimachovy pokladnice"/porfyreoi mólópes, aporrhínémata gadzés Lýsimachú. Dopaden v pohoří Thóráx nad Magnésií nad Maiandrem byl ukřižován; věštba mu přitom ukládala, aby se thóráku/"pancíři" vyhýbal.
• Podle jiné, epičtější verse Dafitova životního příběhu, se vysmál v Delfách Apollónově věštbě, když po lstivém dotazu, zda nalezne svého koně, dostal odpověď, že brzy: literát totiž žádného koně neměl. Nicméně lidé krále Attala ho dopadli a svrhli se skály, která se jmenovala Kůň/Hippos.
V Syrii snad t. r. unikl usurpátor Tryfón Autokratór z obležených Dór po moři do Ptolemáidy a odtud přes Orthósii do Apameie Syrské, neustále s Antiochem Euergetem v patách. Ptolemáidu dal Antiochos VII. obléhat svým vojevůdcem Sarpédonem, který ji po čase dobyl; o Sarpédonovi viz rok 143. Antiochos VII. Euergetés obnovil autonomii Áradu (viz rok 168). ● Teprve do t. r. lze klást vraždu Antiocha VI., viz okolnosti roku 142 a snad také Tryfónovo poslání sochy Níky do senátu.
V horních satrapiích došlo k zásadnímu obratu. Někdy v červenci až zač. srpna t. r./du'úzu 174 SE táhl Démétrios II. Níkátór do Babylónie a z Médie proti němu pochodovali Parthové, srov. rok 141. Seleukovská armáda byla poražena, údajně lstí, a král zajat. Mithridátés I. oženil Démétria s Rhodogúnou, svou dcerou a Fraátovou sestrou, a Seleukovec tak žil do roku 130, ačkoli se pokusil dvakrát ze své hyrkánské internace prchnout, viz roky 137sq. O osudech Rhodogúny a jejích dětí nevíme nic.
Zpráva o Démétriově svatbě přetrhala poslední pouta Kleopatry I. They k manželovi (viz o dočasném usmíření roku 129) a ptolemaiovská královna nabídla svou ruku a diadéma Démétriovu bratrovi Antiochovi Euergetovi. Zda se Antiochos neprohlásil králem již roku 140 a zda se již tehdy neoženil s Kleopatrou, nelze přesvědčivě doložit.
V Súsách je numismaticky doložen jistý dynasta Tigraios či Tiraios (viz rok 121). Je možné, že měl město v moci v letech 138 až 132 (?, srov. předešlý rok), seleukovský garnison nicméně zůstal věrný syrské dynastii. O souvislostech viz rok 78, o dynastovi není známo nic kromě toho, že se dožil 92 let.
Zřejmě t. r. vypuklo na Sicílii velké povstání otroků, válečných zajatců, jimiž Římané z řad jezdců/rytířů a místní hellénští latifundisté osídlili ostrov po vyvraždění nebo útěku původního hellénského, púnského nebo sikulského obyvatelstva po druhé válce púnské (podle části novověkých historiků až v roce 136 n. 135). V římské terminologii šlo o válku s uprchlíky/bellum adversus fugitivos.
První válka či vzpoura otroků na Sicílii začala na velkostatku jistého Dámofila a jeho ženy Megallidy u Henny, kteří sluli hanebností a krutostí vůči služebnictvu, takže mnoho otroků uprchlo a uchýlilo se k banditismu. Dámofilos se projížděl venkovem ve čtyřkoláku se spřežením se zástupy sluhů, pochlebovačů a ozbrojených mladíků.
Vůdcem byl vzbouřenci zvolen jistý Eunús z Apameie Syrské, který během války přijal oblíbené seleukovské panovnické jméno Antiochos (snad až v roce 136). Údajně to nebyl Hellén, ale rodilý Syřan, jenž v otroctví u sourozenců Antigena a Pýthóna z Henny praktikoval magii a všeliká věštebná kouzla/anthrópos magos kai teratúrgos. Uměl vdechovat a vydechat plamen z olejové lampy a tvrdil, že mu věštby zprostředkovává Apollón.
Majitele to bavilo a brávali ho k pobavení stolovníků s sebou na hostiny, kde jim Eunús vykládal na pokyn i o tom, jak se mu zjevila Atargatis/hé theos hé Syriá, Syrská bohyně, lat. Dea Syria, a vyjevila mu, že bude kralovat a jak se svými pány naloží; odměnou mu byly velké porce masa, za což se dotyčným později opravdu odvděčil krvavě.
Povstalci posilněni různými bandity z okolí vyvraždili rodiny majitelů otroků v Henně. Dámofilos byl naoko souzen, ale bez čekání na výsledek soudu byl na shromáždění povstalců v hennském divadle probodnut a sťat sekerou vůdci davu Hermeiou a Zeuxidem. Dámofilova dcera byla pro svou předchozí lidumilnost ušetřena a Hermeiás ji doprovodil k příbuzným do Katany. Její matku Megallidu však předali jejím služkám, aby si s ní dělaly, co budou chtít: ženu mučily a oběsily.
Eunús zavraždil Antigena s Pýthónem a všechny v Henně, kteří neuměli vyrábět zbraně; počet obětí se nedochoval, ale po likvidaci revolty se kraj nepochybně vylidnil. Pak si nasadil diadéma a vládl s královnou, jméno neznáme, pocházející rovněž z Apameie.
V Akragantu se k povstání přidala jiná skupina zotročených vedená Kilikem Kleónem, který překvapivě Eunúovu nadvládu uznal a se svým oddílem pěti tisíc mužů se mu podřídil. To vše trvalo měsíc a praetor L. Plautius Hypsaeus, správce provincie, který velel osmi tisícům vojáků na Sicílii a postavil se dvacetitisícové armádě povstalců ozbrojených vším možných, nikoli však armádně, byl převahou otroků rozprášen.
Později (snad po roce 136) byla vojenská moc povstalců o sedmdesáti tisících mužích organisována podle seleukovského vzoru. Vojenskými veliteli povstalců byli Kleónův bratr Komanos a Hellén Achaios, muž z Acháie (jméno asi otrocké), voják a muž prý velmi udatný a důmyslný. V následujících letech porazili v poli několik římských oddílů či vojsk poslaných proti nim, často dobyli římská ležení, ale bližšího o nich nevíme nic, prostor pro dohady. Sicilskými praetory v této době následovali asi L. Calpurnius Piso Frugi n. Q. Calpurnius Piso (138?), L. Cornelius Lentulus (137?), Manlius (136; celé jméno neznáme), L. Valerius Flaccus (?135?), L. Rupilius (134?) a M. Perperna (133, jehož úspěchy připravily cestu ke konečnému vítězství, viz tažení cos. 132 P. Rupilia. Nápisně znám také praetor ze Sicílie se zásluhami ve válce s otroky P. Popillius Laenas, viz o něm roku 132.
Revoluce otroků měla velký ohlas, data neznáme. V Římě se vzbouřilo na 150 zotročených, v Minturnách ukřižovali pět set otroků, v Sinuesse přemohli Q. Caecilius Metellus Macedonicus s Cn. Serviliem Caepionem se svými oddíly rebelii čtyř tisíc otroků (134?).
V Attice zlikvidoval povstání tisícovky otroků ve stříbrných dolech stratégos Hérákleitos (viz též rok 134), na Délu stejné množství přemohli občané vlastními silami. K povstáním údajně došlo i na dalších místech, ale jejich lokalisaci ani rozsah neznáme (výsledek byl ovšem vždy stejný: všichni, kdo se chtěli osvobodit, byli špatně ozbrojeni a rychle pobiti).
Je pravděpodobné, že sicilské povstání mohlo inspirovat roku 133nn. Aristoníkův odboj a jeho průběh v attalovské říši. O případném propojení obou ohnisek nebo alespoň kontaktech není informací. První válka otroků s Římany na Sicílii trvala do roku 132.
V Athénách se narodil epikúrik Faidros (zemřel roku 70). Byl známým M. Tullia Cicerona a měl velký vliv na část římské inteligence.
V Hispániích konsul D. Iunius Brutus, otec stejnojmenného konsula roku 77 a děd proticaesarovského spiklence D. Iunia Bruta Albina, připojil Lúsítánii pod společnou správu s provincií Zadní Hispánie/Hispania ulterior (o samostatné provincii Lusitania viz rok 16). V zemi se ještě za viriathovské války rozmohl banditismus, ale Iunius Brutus dobýval hlavně města, jednak pro majetky, jednak v domněnce, že přiláká lapky, kteří budou chtít bránit své obce. Pro veterány války s Viriathem založil konsul cestou do Zadní Hispánie (v podstatě dn. Andalusie) při pobřeží kolonii Valentii, dnes třetí největší město Španěl Valencii.
Když dorazil k městu Kontobris, varovali ho obyvatelé, že na sebe uvalil velké nebezpečí, neodejde-li; v bitvě je přemohl. Pacifikoval celý rozsáhlý kraj až k Oceánu jižně od Tagu a Římané likvidovali vše, co se jim postavilo do cesty; bylo zaznamenáno, že po boku Lúsů bojovaly až do konce jejich ženy. Tím byla ukončena válka lúsítánská (trvala od roku 154), ale jako prokonsul Iunius Brutus na západě Ibérie válčil až do roku 136 a byl senátem poctěn přízviskem Callaicus, "Gallicijský" a triumfem, viz rok následující.
Prokonsul M. Popillius Laenas, viz rok předešlý, byl poražen v poli arevackými Numanťany, srov. rok 141sq.
V Římě byl zasvěcen u Circu Flaminiova/circus Flamini chrám Martův a na Zelinářském trhu/forum holitorium chrám Iunony Sóspity a Pietatis, Zbožnosti. Za zběhnutí z hispánské armády byl v Římě svérázným způsobem potrestán jistý C. Matienus s několika dalšími: veřejně zbičováni byl prodáni do otroctví po jediném séstertiu.
Došlo k tomu během odvodů organisovaných novými konsuly. Tribunové lidu C. Curiatius a S. Licinius (celá jména neznáme) chtěli znovu ukázat svou moc nad aristokraty a dali zavřít oba konsuly, neboť odmítali přistoupit na jejich návrh, aby si každý z tribunů směl vybrat deset odvedenců a zprostit je armádní služby. K jakému došlo kompromisu, aby se konsulové dostali na svobodu a směli vytáhnout do provincií, známo není. ● O Cassiově zákonu volebním/lex tabellaria viz u roku 139.
Konsul P. Cornelius Scipio Nasica dostal navíc od Curiatia přizvisko, které mu už zůstalo. Zlomyslník, podle Cicerona "člověk z nejhlubší spodiny a z nejšpinavější/homó omnium ínfimus et sordissimus", s chutí použil informaci, že se Scipio Nasica zamiloval do Serápióna, nevýznamného otroka jistého obchodníka s vepři/suárí negótiátóris víle mancipium.
Curiatius se kromě toho pustil do konsulů, že se nestarají o zásobování obilím, když ceny rostou. Chtěl od nich zajistit import a donutil je přijít na lidový sněm. Scipio Nasica Římanům vysvětlil, že potřebám státní správy nerozumějí tak, jako on. Byli z toho všichni uctivě zaražení/omnés plénó venerátiónis silentió, jak praví tradiční podání, že dali přednost respektu před ním než před svým jídlem/máiórem eius auctóritátis quam suórum alimentórum respectum égérunt.
V Římě se narodil L. Cornelius Sulla, který si později přidal ke jménu přídomek Felix, když se stal prvním z Římanů vládnoucím přímo nebo nepřímo celým Středomořím (zemřel roku 78).