204-203

 

************************************************************

204.

Ol. 144, 1

Hérákleidés ze Salamíny na Kypru (první Kypřan)

108 SE

44 AE

(Apollodóros IV.)

a. u. c. 550

M. Cornelius Cethegus a P. Sempronius Tuditanus

************************************************************

Všeobecné úmluvy o míru ve Foiníké (viz předešlý rok) se tradičně nezúčastnili Sparťané a jejich král Nabis pokračoval ve válce se spolkem Achajů. Vpadl do okolí Megalopole, když našel záminku pro válku s tímto členským státem achajského spolku. Jacíci Boiótové uplatili ve Spartě jednoho ze Nabidových štolbů/hippokomos, aby pro ně ukradl nějakého ceněného bělouše. S lupem pak všichni prchli, ale byli Nabidovými lidmi dopadeni v Megalopoli: Boiótů se dotknout nesměli, štolba a kůň se vrátili do Sparty. Nabis pak dal ze msty odehnat z megalopolského území stáda předních občanů.  

Král Filippos V. v Illyrii dobyl Melitússu a ve velké bitvě porazil Dardany; prý jich padlo na deset tisíc. Následovala jeho první výprava do Thrákie: podél pobřeží se neúspěšně snažil napadnout místní ptolemaiovské domény, srov. rok předešlý. Zároveň poslal na Rhodos architekta Hérákleida z Tarentu (srov. rok 209). Měl budit zdání, že byl Filippem zbit, když odcházel od audience, bylo vidět rány, a žádat Rhodské o asyl. Uvěřili mu, když předložil jakési psaní Filippovo Krétským podporující je ve válce s Rhodem. V noci Hérákleidés zapálil v docích třináct přístřešků i s triérami a zmizel do Makedonie: vzácný okamžik v dějinách diverse. Aitól Dikaiarchos, jiný od stratéga roku 195 a bratra Thoantova, zahájil ve Filippových službách a na jeho dvaceti lodích piraterii v Egeidě: vybíral po ostrovech výpalné (srov. rok předešlý, 202 a jeho konec roku 196).

Zároveň se rozhořela tzv. krétská válka/krétikos polemos, což je tradiční označení pro eskalaci latentního válečného stavu mezi krétskými státy. Po lyttské válce v letech 221 až 219 byl zřejmě chvíli na ostrově klid (viz). Dikaiarchos se postavil na stranu Hierápytny a jejích spojenců proti Rhodu, viz rok 202, o změně koalic viz roku 200. 

Trvání a výsledek války, pokud vůbec nějaký nastal, neznáme, nejpozději však Filippova intervence mohla skončit s válkou s Římany. Boje mezi samotnými Kréťany zřejmě s přestávkami sahaly až do doby ustavení římské provincie (srov. roky 85, 71 a 66).

Zjevně v rámci války podnikali Kréťané zřejmě obou táborů nájezdy na Iónii a ostrovy. Snad z této doby pochází velmi poškozená stéla s usnesením Téjanů, jejichž občané se dostali do moci pirátů a museli je vykoupit. Usnesli se, že za tím účelem vyberou mezi občany desetinu jejich majetku ve městě, na moři a na souši (jmenný seznam s částkou součástí ediktu). Zaregistrovat se museli všichni, včetně žen a cizinců. Ti, kteří poskytnou, budou požívat poct a každoročně o dionýsiích věnčeni, kdo by porušil přísahou daný odvod z majetku, bude pokutován. Udavači obdrží výhodu bezcelního obchodování v exportu i importu.

Z t. r. nebo následujícího pochází též usnesení Aitólského spolku ve věci Téjských. Stéla z Teu vypovídá o obnovení přátelství mezi oběma subjekty a o uznání Teu a jeho území jako nedotknutelného prostoru Dionýsova, ochránce města. Nedotknutelnost se týká též dionýsovského uměleckého stavu. 

Ze stejné doby pochází nedatovaná stéla s dopisem athamánských králů Theodóra a Amýnandra uznávající Teós a jeho území za nedotknutelnou půdu Dionýsovu a město bez daňové zátěže/asýlon kai aforologéton. Zatímco Amýnandros je znám i z jiných souvislostí, jméno jeho spolukrále Theodóra se objevuje pouze zde a je uvedeno před Amýnandrovým. 

Na podzim se stal Filopoimén potřetí stratégem spolku Achajů. • V úvahu pro Filoipoimenův třetí úřad spolkového stratéga připadá i rok následující - někteří historici vynechávají rok 204 zcela z výčtu jeho úřadů, a proto bývá udáván počet zastávaných úřadů do roku 187 o jeden nižší.

Král Antiochos III. se ze Seleukeie na Tigridu, správního města horních satrapií, kde pravděpodobně s vojskem přezimoval (viz předešlý rok), vypravil Babylónií na jih a přes (Alexandreiu) Charax a města Labai a Sabai, srov. v indexu s. v., v Chatténě/snad dn. al-Hasá v KSA dorazil do arabské Gerrhy u dnešního Bahrajnu. Od místních obchodních klanů specialisovaných na dálkový obchod přijal uznání za vládce a sjednal s nimi každoroční tribut; na místě mu vyplatili pět set talentů ve stříbře, tisíc talentů kadidla/libanótos a dvě stě talentů myrrhového oleje/stakté. Vypravil se ještě na ostrov Tylos (dnešní Bahrajn) a pak se z Arábie vrátil do Seleukeie na Tigridu. 

Antiochův stratég v Meséné, v tzv. satrapii na Rudém moři, jménem Núménios, nástupce Tychónův, porazil v námořní bitvě před Ormuzdem Peršany a téhož dne po vylodění na souši i jízdu povstalců; souvislosti neznáme. • Je možné, že se tyto události seběhly již předešlého roku, kdy za Antiochova pobytu v Persidě zřejmě došlo k likvidaci místních dynastů, kteří patrně nevěnovali ústřední moci tolik pozornosti, kolik seleukovské centrum vyžadovalo.

Definitivně se uzavřela Antiochova anabase po horních satrapiích, která začala roku 212 n. 211, srov. rok předcházející. Vystupoval nyní s perským titulem Velkého krále/basileus megas a po obnovení seleukovské velikosti na východě říše vrhnul se na restituce dávných majetků v Anatolii, viz rok následující. Jeho rozhodnutí obrátilo hellénistický svět naruby a poněvadž podcenil mnoho věcí, přivedl jeho i sebe do záhuby.

V Seleukově domu se narodila Kleopatrá, pozdější královna Kleopatrá I. Epifanés zvaná Syrá/Syřanka, dcera Antiocha III. s královnou Láodiké III., dcerou Mithridáta IV. Pontského (srov. roky 249, 223, 199 a 198).

V Egyptě zemřel v rozmezí mezi 13. říjnem roku 205 a 13. říjnem tohoto roku, možná před polovinou srpna, král Ptolemaios IV. Filopatór I. (narozen roku 245 a vládl od roku 221). Jeho syn a designovaný nástupce Ptolemaios V. Epifanés byl tehdy teprve asi šestiletý n. jen čtyřletý, viz rok 210: Epifanés vládl do roku 181/180 a jeho oficiálními přízvisky se staly později Eucharistos/Vděčný a Níkéforos/Přinášející vítězství. 

Filopatorova smrt byla dvořany rok zatajována (srov. předešlý rok). Na základě zfalšovaného testamentu se Epifanovými poručníky stali Sósibios, nejdůležitější osobnost dvora Filopatorova, a Sósibiův sok Agathoklés, který byl zároveň regentem a předtím podle jednoho zdroje i Filopatorovým milencem. Mladý král byl v osobní péči Oinanthy a její dcery Agathokleie, sestry Agathokleovy, viz rok 276, resp. 289. Vyrostl v tělesně zdatného a obratného muže se zkušenostmi zručného lovce.

Zřejmě někdy hned po Filopatorově smrti dal Sósibios zavraždit královnu Arsinoé III., Filopatorovu sestru a manželku sdílející jeho literární záliby, nikoli však dionýsovské rauše. Vrahem byl Egypťan Filammón, kterého pak Sósibios za odměnu odeslal do Kýrény ve funkci libyarcha. 

K Filippovi na dvůr vyslal ministr svého syna Ptolemaia, aby udržoval přátelské styky, jiného Ptolemaia poslal jako diplomata do Říma, Pelopa, za Filopatora stratéga Kypru, k Antiochovi, aby dodržoval mír. Koncem roku nebo na jeho přelomu však zlotřilý ministr Sósibios zemřel přirozenou smrtí (?) a Agathoklés zůstal regentem sám. Po jeho smrti dal Agathoklés popravit Deinóna, komplice vraždy Arsinoy, který náhle začal svého činu hlasitě litovat. O Sósibiově krvavé bilanci na alexandrijském dvoře viz rok 221. • Jméno Pelopova stejnojmenného otce, syna Alexandrova, se vyskytuje v dataci jedné soukromé finanční transakce ze 14. xandika 22. roku Ptolemaia II./duben 263, kde vystupuje jako velekněz kultu Alexandrova a bohů Filadelfů.   

Povstání v Horním Egyptě, které vypuklo roku 207, se zatím zřejmě uklidnilo (nejsou známy žádné vojenské operace z této doby, srov. ale rok 199 a 197). Harmachis se t. r. prohlásil králem a byl uznán svým jižním sousedem: později byla revolta podpořena armádními oddíly vládcem země Kúš Ergamenem II., viz rok 196 (nebo Núbijci prostě využili situace a obsadili Syénu?). Harmachis byl faraónem do roku 199. • Na základě Manethónova číslování egyptských panovnických dynastií, kde Ptolemaiovcům je určeno nejvyšší pořadové číslo XXXIII., lze této thébaidské vzdorovládě přidělit číslo XXXIV. Dynastie trvala do roku 186.

Z t. r. pochází první datace ve jménu povstaleckého krále Her-wen-nefera, miláčka Ísidina. Har-pa-Esi/Harpaesis děkuje chrámovým úředníkům Hathořiny svatyně v obci Pathyris/Afrodítopolis za to, že dostal místo jejich písaře spojené s jistými důchody. Slíbil, že chrámu z nich bude odvádět třetinu. 

Ptolemaios IV. Filopatór I. byl pravděpodobně prvním hellénistickým (a tím pádem svým způsobem evropským) vladařem, na jehož dvoru existovala postava dvorního blázna/geloiastás.

V patnáctém roce druhé púnské války došlo k definitivnímu zvratu. V čele silného výsadku o 35 tisících mužích pěchoty a jezdců (nižší údaj: deset či šestnáct tisíc pěších, 2200 či 1600 jizdních) na čtyřiceti válečných lodích (vyšší údaj: 52) a zhruba čtyřech stech nákladních se P. Cornelius Scipio přeplavil z Lilybaia do Afriky. Vojevůdce při vyloďování zakopl a upadl, ominosní událost, kterou P. Scipio obrátil v žert: "Tleskejte, vojáci, zmocnil jsem se Afriky/Plaudite, mílités, Áfricam oppressí." Totéž se stalo Božskému Iuliovi roku 47, který prý řekl: "Držím tě, matko Země, event. Afriko/Teneó té, terra máter, resp. África." Stalo se tak na mysu zvaném Pulchri/"Krásného", jinak též Púny Ešmunově, Hellény Apollónově, severně od Utiky, když ještě den předtím na moři je vítr směroval na protilehlý mys Mercuriův/Mercurii promontorium na východním konci dn. Tuniského zálivu (roku 149 se zde začne druhá římská invase a definitivní konec Karthága). 

Mezi Scipionovými vojáky byly i pátá a šestá legie sestavené z účastníků bitvy u Cann, kteří z trestu stále ještě sloužili na Sicílii (viz o nich roku 214; u Cann ovšem bojoval i mladý Scipio). Byl to sedmý a poslední námořní útok Římanů v této válce na Karthágo, praefectem loďstva byl C. Laelius, o proviant a nakládku lodí se staral praetor M. Pomponius Matho, o nákladní lodi za přeplavby quaestor M. Porcius Cato (srov. roky 215, 212, 207 a 205)

V Africe se předtím rozhořely boje Numiďanů Syfaka podporovaného Kartháginci s Masinissou, viz rok předešlý. Masinissa se svými Massyly byl Syfakem poražen, jeho lidé rozprášeni, ale nevzdal se. Massyliové napadali Syfakovo území, loupili a mezi oběťmi byly i oblasti a majetky púnské. Když se Massyliům postavil Bucar se čtyřmi tisíci pěšáky a dvěma tisíci jezdci, bylo po guerrille. Kdesi v horách lupiče přepadl a vzal jim kořist, kterou vrátil Syfakovi, a pronásledoval Masinissu. 

Uzavřel ho v jakémsi (kabylském?) údolí a Massylie zmasakroval; Masinissa unikl s jen padesáti muži. Pronásledovatelé je dostihli u Clupea, pět jich potyčku přežilo a vrhli se s koňmi do řeky. Dva utonuli, raněný Masinissa s posledními dvěma unikli na druhý břeh. Když se dostal zpět na své území, rychle dal dohromady oddíl o šesti tisících mužích (podle jiného zdroje dvacet tisíc) a válku obnovil. V nové bitvě byl Syfakem znovu poražen, opět unikl jen s hrstkou věrných, které pronásledoval Syfakův syn Vermina. 

Nějaký čas žil u Garamantů při Syrtě, než se uchýlil se ke Scipionovi, který ho už dlouho vyhlížel. Naoko zůstával Masinissa púnským spojencem a s Hasdrubalem a velitele jízdy Hannónem operoval proti Římanům u Utiky. Syfax se svými muži se od Utiky vracel domů, aby se postavil útoku jakýchsi nájezdníků. Masinissa přijel v noci do římského ležení a domluvil se Scipionem léčku, k níž nepotřeboval více Římanů než pět tisíc. Tisícovka Púnů s množstvím Afričanů při přesunu do Utiky, oddíl dosti slabý na zastavení invasní armády, byli Numidovou zradou přepadeni, potřeni, jen čtyři sta jich padlo do Masininissova zajetí včetně Hannóna: použil ho na výměnu za svou matku, kterou držel Hasdrubal. Kořist se zajatými lidmi, svobodnými i otroky, byla okamžitě Římany expedována loděmi na Sicílii. 

Římané s Masinissou pak plenili v kraji, osvobodili římské zajatce, kteří zde otročili na polích, a dobyli velké město Locha polohy neznámé. Povraždili obyvatele i s dětmi, třebaže natěšené vojáky na boj z žebříků Scipio trubkou odvolával, neboť se s obleženými dohodl na kapitulaci. Vojevůdce pak dal v mírnější podobě decimace popravit tři důstojníky za neuposlechnutí rozkazu.

Na to po novém plenění koaliční římsko-numidská armáda porazila v bitvě pod hradbami města neznámé polohy Salaeky v širokém okolí Utiky Hasdrubalovy oddíly i s novým velitele jízdy Mágónem (podle jiného zdroje se jmenoval jako je předchůdce Hannó, ale byl synem Hasdrubalovým), pobili pět tisíc Libyů, 1800 zajali a "zbytek" shodili s jakýchsi skal (podle jiného podání bylo padlých tisíc pěších včetně jejich velitele a stejně tolik po pronásledování jízdních. Hasdrubal ležel před římskou invasí v poli s armádou o dvaceti tisících pěšácích, šesti tisících jezdců a 140 slony (podle jiných to bylo třicet tisíc pěšáků a tři tisíce jízdních). 

Římané pak marně obléhali Utiku z moře i souše, poblíž zřídili zimoviště i s manufakturami na výrobu vojenského materiálu a k jednáním využíval P. Cornelius Scipio Tynés/Tunis. Po čtyřiceti dnech přímého obléhání města nechali, neboť na pomoc Púnům konečně dorazil Syfax s padesáti tisíci pěšáky a deseti tisíci jezdci, před městem však zůstali. 

Po celou zimu vedl Scipio se Syfakem a zprostředkovaně přes něj s Hasdrubalem, synem Geskonovým, na oko jednání o příměří a jeho vyjednávači zjišťovali podrobnosti o numidském táboře i nedalekém púnském. Syfax tehdy prosazoval, aby se Púnové stáhli z Itálie a Římané z Afriky a tak nastane mír. Viz dále rok následující.  

Hannibal se svým italským expedičním sborem působil v téže době stále v Bruttiu, zatlačen do Krotónu. Hannibalovy oddíly porazily pochodující legie konsula P. Sempronia Tuditana, když nestačily vytvořit bitevní šik a 1200 Římanů pobily. Revanš nastal brzy na to, poněvadž dorazily posily vedené prokonsulem P. Liciniem Crassem. Nyní padlo na čtyři tisíce mužů na Hannibalově straně, tři sta jich bylo jato, čtyřicet koní k tomu a Hannibal se stáhl opět do Krotónu. 

Město posílil novými "kolonisty", když udržoval ve své doméně pořádek. V Petelii, která už neměla původní obyvatele (viz rok 216), se noví bruttijští osadníci rozhodli skoncovat s propúnskou politikou a poslali do Říma. Hannibal obyvatele odzbrojil, zbraně dal otrokům a ti posíleni Numidy střežili město. Dělal to i jinde na jihu Itálie. Z Thúrií vzal tři tisíce Hellénů, k nim pět set odjinud, a usadil je v Krotónu; majetky ostatních v Thúriích dal v plen vojákům. 

V Bruttiu téhož léta dobyl P. Sempronius Clampetii, Consentia s Pandosií a dalšími městečky vyhnaly púnské posádky a vzdaly se Římu samy. 

Púnové v Itálii drželi určité posice ještě v Etrúrii a Ligurii, kde spoléhali na Mágóna, viz předešlý rok. V Etrúrii druhý z konsulů M. Cornelius Cethegus pořádal čistky mezi osobnostmi v jednotlivých městech, o nichž se provalilo, že sympatisují s Mágónem a doufaly ve změnu poměrů. Kdo nebyl exulován raději utekl sám, o majetek přišli tak jako tak všichni z vyšetřovaných.  

M. Porcius Cato přivedl do Říma Q. Ennia. Kolem tohoto roku zemřel vlastní zakladatel římské literatury L. Livius Andronicus, propuštěněc L. Livia Salinatora. Narodil se kolem roku 284.

Dne 12. dubna byl do Říma z Pessinúntu přes Megalésion u Pergama přivezen kultovní předmět, zřejmě meteoritní kámen, řec. baitýlos, symbol za Mater Deum, tj. Matka bohů či Velká Matka bohů, Magna Mater Deum, fryžská Kybelé n. Agditis. Dar a přepravu zajistil římský spojenec Attalos I., srov. rok předešlý. Od roku 191 pak byly v Římě každoročně pořádány slavnosti megalésií a každoročně ve dnech 4. až 10. dubna hry (zasvěcení chrámu viz rok 191). O baitýlu Ela-gabala z Emesy viz rok 145 a 218+ a 272+.

K přepravě baitýlu se vázala událost n. pověst, že se loď v ústí Tiberu uchytila a nemohla z místa. Claudia Quinta, jedna z matron vyslaná k převzetí nákladu, o níž se říkalo, že nežije mravně, požádala bohyni, aby tím, že loď uvolní, podala o její bezúhonnosti osvědčení: Claudia vzala lano z lodi a plavidlo odtáhla. Jiné verse ovšem mluví o tom, že od moře kámen z Ostie do chrámu Victorie na Palatinu ženy nesly. Byla prý t. r. největší úroda z posledních deseti let. 

Podle censu činil počet občanů Říma 214 000 (srov. údaje let 221 a 208). Tribun lidu M. Cincius Alimentus prosadil zákon, vymezující výši darů a odměn, podle něhož nesměli například soudní obhájci-advokáti dostávat odměny, lex Cincia de donis et muneribus, srov. rok 209; platil po celou dobu republiky. Dbalo se nadále osobní skromnosti a nízkonákladového života, na kultu se nešetřilo. T. r. na Capitoliu postavili kurulští aedilové C. Livius a M. Servilius Geminus zlatá čtyřspřeží/quadrigae, plébejští aedilové P. Aelius Paetus (praet. urb. roku následujícího) a P. Villius Tappulus (následujícího roku praetor sicilský) pořádali Římské/lúdí rómání a Plébejské hry/l. plébeí, obě dvoudenní. 

Censory byli M. Livius, cos. 219 a 207, a jeho kolega z druhého úřadu C. Claudius Nero. Po celou dobu se prý hádali a Liviovi byla přičítána aktivita při zvýšení daně z obchodování se solí/vectigal novum ex salaria annona v Římě a Itálii a sůl se prodávala za šestinu assu z odměrky/sextans. To platilo pro Řím a jeho tržiště, venkovské římské tribue dostaly dražší sůl. Livius se tak prý pomstil za své odsouzení, viz rok 218, těm tribuím, které z trestu podezříval. Dostalo se mu za to přízviska Salinator/"Obchodník se solí", což si potomci, asi to viděli jako čin positivní, ponechali. Kromě toho prý zahrnul s výjimkou jediné tribue Maecie celý Řím, 34 tribue, mezi aerárie, občany znevýhodněné, nezařazené do tribuí, hlavně aby to postihlo rovněž kolegu Nerona. Oba censoři si též navzájem zabavili v censu koně, aby se degradovali.

 

************************************************************

203.

Ol. 144, 2

109 SE

45 AE

(Proxeneidés)

a. u. c. 551

Cn. Servilius Caepio a C. Servilius Geminus

P. Sulpicius Galba dict. (jen pro zákaz Caepionovy plavby do Afriky a pro pořádání voleb)

************************************************************

Král Antiochos III. se vypravil do Anatolie, kde setrval až do roku následujícího. Na kmenovém území říše tedy pobýval necelý rok, viz předešlý rok o návratu z anabase neboli cesty do horních satrapií. V Lýdii jmenoval Anaximbrota nástupcem stratéga Themistoklea (srov. rok 242, pokud mezitím nezastával tento úřad někdo jiný, jehož jméno ale neznáme). V Kárii měl král 15. daisia 109 SE/c. 24. května t. r. pod kontrolou město dosud v ptolemaiovské sféře Amyzón (srov. rok 320), jak je nápisně doloženo na fragmentu stély s královým dopisem, seleukovskou posádku dostala Alinda, též asi Tralleis a Teós, město kontrolované Attalovci, kde byl se svými oddíly Antiochos osobně. Fragment dopisu Antiocha III. Trallským (tehdy se město jmenovalo Seleukeia) z asi této doby o daňovém výměru zmiňuje stratéga Themistoklea, souvislosti nelze rekonstruovat.  

Zda z této doby pochází sympoliteia Téjských s opevněnou osadou v horách nad mořem jménem Kyrbissos, nevíme. Téjští novým občanům garantovali, že budou jejich osadu, nyní sloužící jako pevnost, chránit a že ji nestrhnou. Každý čtvrtý měsíc jmenují velitele pevnosti/frúrarcha, jemuž ve válce jsou Kyrbisští povinováni pomáhat při obraně. 

Na poctu Antiocha a jeho manželky Láodiky III. Téiané postavili královu sochu v búleutériu, královninu na agoře, uctívali je jako své společné spasitele/koinoi sótéres a vždy na začátku roku, v den, kdy nastupovali noví úředníci, pořádali hry antiocheie a láodikeie. Jak dlouho jim nadšení vydrželo, známo není, ale sotva přečkalo magnétské římské vítězství. 

V Egyptě propukla na podzim nespokojenost s Agathokleovým regentstvím a hlavně jeho opileckým palácovým životním stylem. Velitel garnisonu v Pélúsiu stratégos Tlépolemos se odporem vůči Agathokleovi neskrýval, až byl obviněn, že chystá spiknutí s Antiochem III. a že usiluje o ptolemaiovský diadém. Vzbouřil se a obklíčil vojskem Alexandreiu; poslední kapkou bylo zatčení jeho tchyně Danaé v Alexandreji z Agathokleova příkazu. 

Ve městě pak vypověděla regentovi věrnost i královská makedonská garda a hellénské obyvatelstvo, které naplnilo stadion, zatímco Agathoklés pil a jeho matka Oinanthé se modlila o thesmoforiích na konci října v Thesmoforeiu, chrámu Démétřině, a vyhrožovala zde ostatním ženám, "že ochutnají (maso) svých dětí/geusein hymás tón idión teknón". Do města dorazily po vodě též oddíly z Horního Egypta. 

Povstání skončilo k večeru tím, že Agathoklés, pravnuk syrákúského krále Agathoklea, jeho sestra Agathokleia (se dvěma dalšími sestrami, jejichž jména neznáme), jejich matka Oinanthé s veškerým příbuzenstvem a přáteli byli pochytáni a v alexandrijském stadiónu rozvášněným davem zaživa roztrháni (podle jiné verse Agathoklés zavražděn a ženy dány na kříž). Filammón s rodinou, jemuž Oinanthina klika svěřila za vraždu královny (srov. předešlý rok) do správy libyjská území kolem Kýrény, viz rok předešlý, byli ubiti ve svém domě.

Novým regentem krále Epifana se stali Tlépolemos a Sósibios, syn zemřelého (nebo zavražděného?) zlotřilého ministra Sósibia, jenž dostal nyní mladého krále do osobní péče: protioinanthští pučisté v něm zřejmě viděli záruku spolehlivosti, neboť jeho otec nesnášel celou kliku kolem rodiny Oinanthy a Agathoklea.

Aitól Skopás, velitel ptolemaiovských polních vojsk, byl ještě před těmito událostmi vyslán Sósibiem s velkým rancem peněz do Hellady najmout nové žoldnéře. Tlépolemos jmenoval stratégem Kypru Polykrata z Argu, syna Mnásiadova. Polykratés byl v úřadu do roku 197. Jeho předchůdcem na Kypru byl Deinón, jehož syna poslal na smrt Agathoklés, viz roku 204. • Část událostí v Egyptě se mohla udát až roku následujícího (Agathokleova smrt).

V šestnáctém roce druhé púnské války odvolali Kartháginci vojsko z Itálie a jeho jádro se vrátilo do Afriky. Vojevůdce Hannibal byl v posledních letech italského tažení Římany vytlačen na jih Itálie, viz zde níže. Posledním jeho bojovým skutkem byla bitva s konsulem Cn. Serviliem Caepionem u Krotónu, v níž Říman nic nezískal. Tehdy Púna dostihli poslové s hořkým rozkazem vrátit se domů. Neplatí tedy naplno to, co se pak v římském vědomí tradovalo, jak stručně vypovídá zlomek ze skladatele satir C. Lucilia: "silou zahnán a z celé Itálie vyhozen/détrúsus tótá ví déiectusque Ítaliá". 

Jeho flotilu plující k Sicílii se pokoušel konsul dostihnout a přeplavit se do Afriky, což mu ale senát zatrhl až za cenu toho, že zvolil P. Sulpicia Galbu diktátorem, aby jako muž s vyšším imperiem konsula odvolal; jeho mag. equ. se jmenoval M. Servilius Pulex Geminus. 

Praetor Cn. Octavius, který se plavil se dvěma sty nákladními loděmi/onerariae doprovázenými třiceti válečnými plavidly ze Sicílie do Afriky, neměl na cestě štěstí a větry jeho flotilu rozehnaly. Většina jich skončila před ostrovem Aigimúrem, nauarchos Hasdrubal s padesáti plavidly roztroušené a většinou opustěné římské lodi kolem ostrova a lokality s lat. jménem Calidae Aquae naproti Karthágu v zálivu sesbíral a odvlekl do města.  

Za celou dobu bojů v Itálii od konce roku 218 se Hannibalovi z Karthága dostalo jediné výraznější pomoci, viz rok 215, i menší kontingenty byly vzácné. Púnští vyslanci prý dokonce svalovali na Hannibala vinu za válku, že prý Alpy překročil o své vůli.  Římané později tvrdili, že v Itálii zničil čtyři sta měst a v bojích s ním že zemřelo na tři sta tisíc Římanů a jejich spojenců. Kolik toho zničili za války Římané v odvetných akcích, nespočetli. 

Jisté je, že italský jih se z velké části vylidnil, hellénský živel výrazně oslaben. Tvrdé tresty dopadly na Bruttie, kteří drželi s Púny až do konce. Nesměli sloužit v pomocných oddílech římských armád, zakázán jim byl spojenecký status a když se k nim dostali římští úředníci, byli povinni sloužit jim jako otroci poslušní na slovo. Jejich suita za Římanem musela lidi svazovat a bičovat, pokud na ně úředník ukázal, a říkalo se pak takovému doprovodu představitelů Říma v provinciích bruttijci/bruttiání (o otrockém významu národního jména viz v indexu s. v. Br.). Kdy tohoto trestu byli Bruttiové zbaveni, nevíme, a ani to, zda to byl trest ethnický nebo určený pouze pro konkrétní bruttijské obce. 

V Africe porazili ke konci zimy 204/203 Římané pod P. Corneliem Scipionem ojedinělým způsobem krále Syfaka s jeho púnskými spojenci pod Hasdrubalem, když nočním přepadem zapálili jejich oddělená ležení u Utiky vybudovaná z rákosu popř. ze dřeva. Římské ztráty nočního přepadu činily jedno sto mužů, na púnské straně zahynulo třicet tisíc bojovníků, značná část jich v plamenech, ušlapána n. bezbranní na útěku, zajato jich bylo 2400 (vyšší údaj mluví o čtyřiceti tisících zabitých a pěti tisících jatých plus 2700 koní a šest slonů, osm zahubeno). Hasdrubal unikl s pěti sty jezdci a dvěma tisíci pěšáky, Syfax se svými přeživšími se uchýlil do Abby/Obby polohy dnes neznámé. 

Vzápětí Římanům otevřelo brány město, kam se nakrátko uchýlil Hasdrubal, a Scipio ho pardonoval; další dvě ale dal vojákům v plen (jména měst neznáme). Púnové s Numidy obnovili do měsíce své síly a posilněni čtyřmi tisíci ibérskými žoldnéři postavili proti Římanům znovu třicetitisícovou armádu. Tábořili v lokalitě řec. zvané Velká planina/ta Megala pedia a zde též došlo na zbraně a vítězně opět pro Římany. 

Když se armáda vracela s kořistí do utického ležení, z něhož se pokračovalo v dobývání města, přišla zpráva, že proti Římanům je na cestě z Karthága velká flotila. Scipio plánoval útok na Tynés, místo toho chystal rychlou obranu vlastního válečného loďstva valem nákladních lodí pospojených prkny a opevněných metacími stroji proti útočícím lodím. Púnům se podařilo barieru narušit a šedesát nákladních lodí odvléci do Karthága. Bylo to první, sice malé, a jediné vítězství Kartháginců nad Římany v Africe. 

Laelius s Masinissou ve stejný čas táhli proti Syfakovi do jeho části Numidie dosud válkou nedotčené. Třebaže jeho numidská jízda byla ve výrazné přesile, psychologie pochodujících legií udělala své. Syfax/řec. Sofax byl nyní ve druhé bitvě s C. Laeliem a Masinissou (23. června 203, jak Ovidius?) na Bagradu svržen s koně, zajat a dovlečen k Laeliovi, podle jiné verse údajně osobně Masinissou u Cirty; v bitvě padlo deset tisíc Syfakových mužů (nižší údaj pět tisíc a zhruba stejně tolik jato). 

Po ní dal Masinissa popravit dva tisíce Massyliů, kteří od něho předloni zběhli k Syfakovi, králi sousedních Massaisyliů. Odpor ibérských žoldnéřů umožnil Hasdrubalovi s většinou Púnů z bitvy uniknout; žoldnéři však byli Římany pobiti. 

Masinissovi otevřela Cirta brány a obsadil hrad, královské sídlo. Okamžitě se oženil se Syfakovou chotí Sofonibou, která mu byla kdysi zasnoubena, ale rozhodla se po vůli otce Hasdrubala, syna Geskónova, pro Syfaka, srov. rok 206. Púnka Masinissu k Laeliově nelibosti umluvila, aby nebyla vydávána Římanům, a to jí též slíbil; z Římanova pohledu patřila mezi kořist Masinissův čin byl pokus o Sofonibinu záchranu. 

Po vyslechnutí Syfaka, poraženého hostinného přítele, spor rozhodl vrchní velitel P. Scipio: stejně jako celé Syfakovo království i Sofonibé patří Římu a poputuje za moře. Aby Masinissa zbavil Púnku římského zajetí, poslal jí otrávený pohár, sám že svůj slib dodržet nemůže. Vypila ho se slovy, že ráda přijímá tento svatební dar, ale "že by se jí umíralo lépe, kdybych se nevdávala o svém pohřbu/melius me morituram fuisse, si non in funere meo nupsissem". Podle jiné verse ji k tomu Numid donutil, aby se nedostala do římských rukou. 

Scipionem byl pochválen, že se zbavil "zlé ženy/ponérás gynaikos": předhazovalo se jí starými chronografy, že vynikala krásou a schopností vázat k sobě oddanost mužů, "zlo" předhazované později římskými autory Kleopatře VIII. Senátem byl Masinissa brzy uznán za krále a obdarován královskými atributy. Syfaka C. Laelius odvezl s jeho dvořany do Říma, internován byl v Albě Fucens a posléze v Tiburu, kde roku 200 zemřel; o tom, zda byl veden ve Scipionově triumfu, není shody, neboť se podle jednoho zdroje triumfu nedožil.

P. Cornelius Scipio začal na púnskou žádost vyjednávat s Kartháginci o podmínkách ukončení války. Vyslanci se vrátili domů s Římanovými požadavky na vyklizení Itálie a Gallie, odstoupení Hispánie a všechn ostrovů mezi Afrikou a Itálií, vrácení zajatců a přeběhlíků, vydání námořní flotily kromě dvaceti válečných plavidel, obrovského množství obilí a pět tisíc talentů v penězích (podle jednoho zdroje vyplatit dvojnásobné služné římským vojákům). 

Kartháginci hrající na čas, až se Hannibal vrátí z Itálie, vypravili na to do Říma vyslance jednat o míru. Dlouho se jim nedostávalo odpovědi, až senát nepřímo doporučil púnským vyslancům přijmout Scipionovy podmínky míru podobající se ujednáním z roku 241. po celou dobu platilo příměří. Následovala děkovná hekatomba za odplutí barkovských sourozenců Hannibala a Mágóna, viz zde níže, a po italských vlastech velmi přísná vyšetřování, kdo a proč kolaboroval s Kartháginci. O zhroucení mírové dohody viz rok následující. 

Hasdrubal, otec Sofoniby, unikl z Velkých plání se zraněním a v Karthágu ho za prohranou bitvu a tažení odsoudili na smrt. V púnské metropoli začali teprve nyní opravovat hradby a připravovat se na nejhorší. 

V Andě, městě neznámé polohy, shromáždil psanec osm tisíc pěších vojáků a tři tisíce jezdců, a živil je lupem v okolí. Jeho pokus spojit se s Hannónem, synem Bomilkarovým, novým armádním velitelem, ke společnému dobytí Scipionova ležení nově vybudovaného pro legie u Tynétu, mu nevyšel, neboť koordinované spiknutí mezi Ibéry, kteří měli zevnitř římské ležení zapálit, se provalilo a spiklenci byli popraveni. Hannón proto Hamilkara obvinil ze zrady, ačkoli v tom byl nevinně, viz rok následující. 

Římané zablokovali kartháginský přístav. Pokus púnských lodí pod velením nauarcha Hamilkara živit město přepadáváním římských zásobovacích lodí byl brzy římskou flotilou zlikvidován. Scipio ukončil obléhání Utiky, do ležení před městem dal shromažďovat válečnou kořist z celého tažení. Pokusil se o Hippón basilikos/Hippo regius a když ani zde neuspěl, dal spálit obléhací stroje. 

V Karthágu se konečně rada rozhodla povolat z Itálie Hannibala a jmenovali ho nejvyšším armádním velitelem/stratégos autokratór. V tom okamžiku drželi Púnové v poli tři armády a Hamilkarovu flotilu: italskou pod Hannibalem, v Ligurii Mágónovu a doma Hannónovu (plus oddíly na smrt odsouzeného Hasdrubala). 

Hannibal se s italskou armádou vrátil do Afriky na podzim. Vylodil italské vojsko v okolí Lepty v kraji zvaném Emporia v pozdější Tripolitánii; podle jiné verse u Adrumeta/řec. Adrýméton. Hannibalovi se podařilo získat mezi Libyjci spojence, žoldnéřský oddíl o čtyřech tisících mužích mu poslal nedávný ještě spojenec Filippos; jednotce velel králův příbuzný Sópatros, který se svými padl do římského zajetí, viz rok 201. 

Stejné množství Numiďanů, bývalých vojáků Syfakových a posléze Masinissových, dal Hannibal postřílet šípy, poněvadž jim nedůvěřoval, a koně rozdělil mezi své vojáky. S tisícovkou jezdců se k Hannibalovi připojil numidský dynasta Mesotylos, též Massathés a druhý Syfakův syn Verminás, ovládající stále ještě velkou část otcova massaisylského království, dva tisíce mužů připojil numidský velmož Tychaios. 

Hannibal z Lepty pochodoval na Adrumetum, lstí se zmocnil města Narky a není jistoty, že by vstoupil do Karthága, jak se traduje. Pokud ano, pak platí, že opustil púnskou metropoli v devíti letech a vrátil se po 36 rocích v cizině ve válkách proti Římanům. 

Mágón od začátku t. roku pokračoval v plenění severní ItálieByl však na území Insubrů Římany pod praetorem P. Quinctiliem Varem a procos. M. Corneliem Cethegem poražen a raněn do stehna. V krvavé bitvě s údajně čtyřiceti tisíci padlými, střízlivější údaj mluví o pěti tisících mužích na púnské straně a zemřeli čtyři sloni; na římské padlo 2300 mužů. 

Bitvu ukončilo zranění Mágónovo do stehna a pomalými pochody směroval k ligurským Ingaunům a zde ho zastihli poslové povolávající ho domů z Karthága, viz podmínky míru zde výše. 

Nalodil svou armádu a odplul na SardiniiPřed ostrovem zemřel na lodi na následky zranění, viz však k tomu u roku 199 a 194. • Konsul C. Servilius získal v Popádí po šestnácti letech z rukou Bojů svého stejnojmenného otce a C. Lutatia, kteří u nich tehdy padli do zajetí. Genua, kterou Římané obsadili roku 233, ztratili roku 218 a která byla válkou zničena roku 205, byla obnovena jako římská pevnost proti Ligurům.

V Římě řádily požár a vzápětí povodeň. Zemřel Q. Fabius Maximus Verrucosus vulgo Cunctator (ročník 281), stratég containmentu ve válce s Hannibalem. Mimo jiné byl po dobu 62 let augurem, dlouho též pontifikem: augurský úřad převzal jsho stejnojmenný syn, pontifikát Ser. Sulpicius Galba. • Rod Fabiů držel další unikát: jako jediný měl po sobě tři principy senátu v osobách M. Fabia Ambusta, jeho syna Fabia Rulliana a vnuka Q. Fabia Gurga.