366-369
***********************************************************
366.
Ol. 286, 2
677 SE
613 AE
neznámý
a. u. c. 1119
Flavius Gratianus Augustus I (sedmiletý) a Flavius Dagalaifus
***********************************************************
Flavius Dagalaifus se stal druhým z Germánů s římskou konsulskou hodností, viz roku 362 Nevittu, k tomu rok 360. Z jakého byl národa, známo není. O dalších osudech polytheisty není rovněž nic známo. Srov. v indexu s. v. Gotové, kde mohli Germáni v úřadu consula ordinaria být vyznamenáváni již roku 328, 330 a 334.
Valentův syn Valentinianus (II.) se narodil 14. února t. r., viz rok 375.
Na Západě/řec. en tois hyper tás Alpeis, "za Alpami", Valentinianus I. opustil Mediolanum a usadil se s dvorem v Parisiích/Lutetia Parisiorum. Teprve později sídlil v Augustě Treverorum/Trevery, kde měl dvůr a tím pádem město zůstalo sídelním městem římského Západu až do roku 375.
Ve válce s Alamanny se od začátku roku Římanům nedařilo. Vpadli na území Gallií hned po Novém roce a vypravil se proti nim comes obou Germánií/comes per utramque Germaniam Charietto a comes v haedujském Cabillonu Severianus. Římané přešli po narychlo postaveném mostě kterýsi tok, když byli napadeni a vojsko složené převážně z pomocných jednotek spojenců Alamanny zničeno. Oba vojevůdci padli. Germán Charietto, nevíme, z kterého národa, snad Frank, byl původně prostý bandita, usadil se však v Treverech a sloužil pod Iulianem, jímž byl povznesen na comitu, viz jeho karieru rok 358.
Dagalaifus, jehož z Parisií poslal do pole Valentinianus, neměl proti rozptýleně loupícím Germánům šanci postavit se v bitvě, nebo se mu do ní něchtělo (?). Když se mu nevedlo (už o něm neuslyšíme, zřejmě byl augustem pensionován; srov. rok 362 a 364), velení dostal od Valentiniana magister equitum Iovinus, konsul následujícího roku. Narazil u obce Scarponny/u dn. Dieulouard v Lotrinsku na zástup Germánů, překvapil je a zničil. Uspěl podruhé nad zaskočenými Alamanny, potřetí u Catelaunů/Catalauni, dn. Châlons-en-Champagne, musel s připravenými Germány vybojovat celodenní nerozhodnou bitvu; Alamanné v noci odtáhli a jednoho z králů, jehož jméno historie neuchovala, vojáci kdesi dopadli a přibili na rozsochu/patibulum.
Pak se Iovinus vrátil do Parisií, zřejmě v červnu, v době, kdy byla rozradostněnému Valentinianovi donesena i hlava usurpátora Procopia/Prokopia, viz zde níže. Nicméně s Germány pokračovaly potyčky na římském území dále.
Na Východě se na jaře Valens posílený jednotkami Lupicinovými pustil do Prokopia (40). V Lýdii u Thyateir byl Arbitio, jemuž svěřil vedení války, téměř poražen Hormisdem, synem královského exulanta Hormisda, syna perského velkokrále Hormisda II., viz rok 309 a 324, kdyby druhý z Prokopiových vojevůdců, zrádný Gomarios, viz o něm rok 350, byl během bitvy nepřešel vykřikováním augustova jména na Valentovu stranu. V té době byl Valens v Sardech a pak táhl prokopiovcům vstříc. Hormisdás byl ženat s bohatou a vznešenou Římankou a dokázali u Kýziku spolu uniknout zajetí. O jejich osudu není více zachováno, pravděpodobně však byl pardonován a lze spekulovat, zda praef. praetorio na Východě roku 448 Hormisdás byl potomkem naší dvojice a zda do rodiny též patřil Hormisdás, římský biskup v letech 514-523, sám narozen na Západě v Latiu.
U Nakoleie ve Frygii salutaris/dn. Seyitgazi stály obě armády znovu proti sobě a Valens opět dokázal přemluvit Prokopiovy vojáky, aby svého imperátora opustili: bezprostředně před zahájením bitvy přeběhl k Valentovi Agilo a s ním voje dalších. Dvakrát zrazený Procopius/Prokopios prchl se dvěma věrnými tribuny, ráno 27. května byl jimi spoután, odvlečen před Valentu a okamžitě sťat (podle jiné verse byl přivázán za nohy mezi dva přichycené ohnuté stromy a po perském způsobu roztržen jejich uvolněním; jeho soudruzi prý byli rozřezáni pilou). Prokopiovu hlavu Valens poslal bratrovi Valentinianovi do Trever; za zradu byli popraveni též oba tribunové, asi upálením.
Protector Marcellus, jehož Prokopius, svého příbuzného, poslal, aby obsadil Bíthýnii, se po jeho smrti sám prohlásil imperátorem. Doufal v podporu tří tisíců Gotů poslaných loni na podporu Prokopiovi, ale k tomu se nedostal (ani předtím se Gotové do bojů nezapojili). Velitel Illyrika Aequitius oblehl Prokopiovy věrné ve Filippúpoli a když se dozvěděl o Marcellově usurpaci, vyslal na něho oddíl schopných vojáků. Marcella kdesi dopadli, odvlekli před Aequitia, který ho dal mučit a s komplici popravit. Tak skončila třináctá občanská válka imperiální éry (od 365), viz odkazy na další války tam.
Ještě před smrtí Prokopiovou poslal Valens do Thrákie magistra equitum Victora, rodem Sarmata, aby zjistil, jaká je vlastně situace u Gotů-Tervingů, nechystají-li něco protiřímského. Jejich letitý vůdce, iudex/soudce Athanarich/Athanaricus, držel mír a smlouvu od drtivé porážky svých soukmenovců Constantinem I. roku 332 a ve válce mezi Prokopiem a Valentou se postavil na stranu poraženého, jemuž poslal i pomocné jednotky, viz zde výše a rok následující. O rodičovství Athanarichově viz rok 332+.
Perský vládce Šápúr II. pokračoval v protiřímské agresi. Získával mezi armenskými šlechtici a satrapy oporu a podařilo se mu přesvědčit je, aby odpadli od svého krále Arsaka II. Na podporu svých zájmů poslal do Armenie oddíly vedené Arsakovcem Alanaosanem. Bylo to porušení druhého nisibského míru z roku 363; sami Římané se však drželi dohody, že se do armenských záležitostí vměšovat nebudou.
Brzy na to Peršan falešnými sliby vylákal Arsaka k sobě na hostinu a uvěznil ho. Podle jedné verse mu dal Šápúr/řec. Sapórés vyloupnout oči, zavřít se stříbrnými řetězi na rukách do pevnosti Agabana (podle jiného zdroje Anuš v Chušastánu/Chúzistánu) a tam posléze roku 367 stít; o osudu jeho manželky Farantzem viz rok následující. Arsakova vojevůdce Vassaka Mamikoniana/Bassikia dal Peršan stáhnout z kůže. Podle jiného podání ariánského Arsaka II., syna Tigrána VII. alias Tirana, po nějaké době navštívil jakýsi armenský šlechtic Drastamat. Arsakés při rozhovoru uchopil jeho nůž a probodl se. Na to Armen vyňal dýku z králových prsou a též si vzal život.
Vládu nad Armenií svěřil Sapórés do rukou eunúcha Kylaka, vojsku velel Arrabannés/Artabannés; armenský kronikář Mosés potentáty jmenuje Merušan a Vahan. Křesťanské Armeny se pokoušel Sapórés marně převést na zóroastriánství. Viz dále rok následující.
V Římě došlo za správy městského praefecta Viventia pocházejícího z Pannonie (od roku 365, viz seznam rok 361) k nepokojům. Nikoli pro nedostatek potravin, jak bývalo obvyklé, ale pro sektářské hádky mezi monotheisty. Viventiovy oddíly byly dokonce i s praefectem vytlačeny přesilou fanatiků na předměstí. 24. září zemřel biskup Liberius a o nástupnictví vypukla mezi křesťany pouliční válka: jedni podporovali Liberiova diákona/jáhna Ursicina/Ursina, který byl obcí zvolen biskupem, nikoli však v kostele, a ve funkci byl několik měsíců do následujícícho roku; pravděpodobně náležel do tábora ariánů. Na jeho straně stála velká část kléru a prostí věřící. Římské události byly první křesťanskou sektářskou válkou dějin.
Jeho nesmiřitelným soupeřem byl Damasus podporovaný příznivci protiliberiovského papeže Felika II. a vyššími vrstvami monotheistických Římanů, též gladiátory. Když se dal Damasus, příznivec Athanasiův a níkajského vyznání, 1. října také zvolit biskupem, vypukly krvavé pouliční bitky, které správa Města nedokázala zkrotit (podle jiné verse se dali vůdcové zvolit svými lidmi současně ve dvou různých kostelích). Ursinovci tvrdili o Damasovi, že vraždil a že měl milenky mezi vdanými ženami a podobné věci, což v době, kdy ještě dávno nebyl nařízen celibát (jehož však byl zastáncem), nebylo až tak závažné obvinění. V Sicininské basilice ("kde je shromaždiště křesťanského rítu," specifikoval senátorský historik Ammianus Marcellinus) bylo nalezeno 137 zavražděných věřících; z kterého tábora, nevíme. Nicméně praefectus Urbi Viventius exuloval Ursicina do Gallií.
Odtamtud se brzy vrátil a nepokoje vypukly nanovo. Teprve roku 378 byl Ursicinus odsouzen církevní synodou a damasovci získali v Římě navrch. Damasus byl v úřadu do své smrti 11. listopadu 384, Ursicinus zemřel někdy začátkem vlády Theodosia I. Damasus se nadchl myšlenkou celibátu, kultivoval hroby v katakombách, relikvie mučedníků a zavedl do křesťanství veršované náhrobní nápisy.
• Liberius přeměnil sídlo rodu Sicininů (žádná souvislost se starým rodem Siciniů) na kostel a proto se též zprvu označovala stavba za Liberianum; dnes Basilica di Santa Maria Maggiore. O zásluhách Damase o výzdobu rozsáhlých římských katakomb a podporu kultu mučedníků, "Kristových vojáků/milites Christi" viz v indexu s. v. křesťanství.
V Lampsaku konali sedm let po synodě v Seleukeji Tráchínské vůdcové makedoniánů sněm. Konstatovali, že ariáni Akakios Monofthalmos a Eudoxios byli biskupství v Kaisareji palaistínské a v Antiocheji zbaveni seleukijskou synodou oprávněně, k žádnému sblížení s ariány nedošlo. Valens dal jmenovat kónstantínopolským biskupem Eudoxia, který byl předtím v Antiocheji/Orontem, v Kýziku Eunomia, Aetiova písaře a dal vyhnat makedoniána Eleusia. Lidem ale Eunomios nevoněl a tak odešel do Kónstanínopole a žil u Eudoxia.
Eudoxios však nepřijal exkomunikovaného Aetia zpět do církve, jak ho žádal Eunomios, a to je rozdělilo. Od eunomiánů odešel Theofronios z Kappadokie a Eutychios, od makedoniánů Eutropios a Karterios. Od všech vznikaly nové skupinky/křesťanské sekty. Roku 370 arián Eudoxios pocházející z obce Arabissus v Malé Armenii (dř. Kappadokie)/dn. Afşin v TR, zemřel. Byl biskupem v Germanicii, Antiocheji a Kónstantínopoli, několik let žil v nepřízni Constantia II., ale roku 360 vzat na milost a jmenován hlavou křesťanů v Novém Římě.
Nástupcem zvolili ariáni Démofila, níkajští Euagria. Nové sektářské nepokoje uklidňovala armáda, o čtyři roky později Valens Euagria vyhnal do exilu a ten brzy na to zemřel. Podle jiného zdroje se do funkce v Kónstantínopoli vrátil roku 379 na přání Theodosia I. a až pak rok na to zemřel.
Jiný Euagrios byl presbyterem n. biskupem v Antiocheji Syrské v letech 388-392, ve své vlasti. Jako jeden z mála východních církevních hodnostářů uměl latinsky a sloužíval jako vyslanec na západ, přeložil biografii erémíty Antónia. Syn Pompeiana byl sourozencem Mikkalovým, správce Thrákie roku 362, a Olympiovým. Patřil mezi Libaniovy žáky a stýkal se s Hierónymem. Další Euagrios byl církevní činovník, žák Grégoria z Nazianzu, který ke stáru odešel jako mnich do egyptské pouště; zván bývá Pontský/Pontikos, neboť se narodil v Iboře na Helléspontu.
V Číně buddhistický mnich Jüe-cun/Yuezun, též Le Cun/Le Zun, začal východně od města Tun-chuangu/Dunhuang na sv. dn. provincie Kan-su ležícím na Hedvábné cestě naplňovat svou visi o sídle s tisícovkou Buddhů. V lokalitě dnes známé jako jeskyně Mo-kao/Mogao poblíž města vysekal do pískovcového srázu nad řekou Jü-lin/Yulin první jeskyni. Do 14. století zde vznikla tisícovka jeskyň se sochami a malbami. Zachovalo se jich 735, z nichž téměř pět set je zdobeno. Většina pochází z let c. 618-718 z éry dynastie Tchang. Vedle buddhistických themat zde dávali též zpodobňovat své ženy místní dynastové, též krajinky. V jeskyni č. 17 bylo nalezeno sedm tisíc rukopisů i s nejstarší známou tištěnou knihou z roku 868 (Diamantová sútra); viz v idexu s. v. knihy.
***********************************************************
367.
Ol. 286, 3
678 SE
614 AE
neznámý
a. u. c. 1120
Flavius Lupicinus a Flavius Iovinus
***********************************************************
Na Východě na jaře vytáhl Valens na Goty, aby se pomstil za jejich podporu Prokopiovi, viz rok předešlý. Praefectus praetorio Auxonius organisoval zásobování výpravy: loděmi dopravil proviant po moři do dunajského ústí do římských pevností v provincii Scythia. August překročil Dunaj z pevnosti Dafné u města Transmarisky/dn. Tutrakan v BG po Constantinově kamenném mostu, viz roky 324 a 328, a Římané táhli na Goty-Tervingy, začátek Valentovy první gotské války (do 369). Tradovalo se, že arián Valens nutil k vojenské službě též mnichy a kdo se z nich nedal odvést, toho vojáci seřezali. ● Mnišská teroristická komanda putovala tou dobou po celém Orientu od města k města a ničila vše, co jim připomínalo polytheismus.
Athanaricus/Athanarich se svými lidmi prchl do hor/montes Serrorum, zřejmě do Karpat, magister Arinthaeus pozajímal se svými jednotkami už jen opožděné civilní uprchlíky. Bez bitvy se Valens, který vypsal odměnu za každou gotskou hlavu (!), v létě vrátil zpět na římský břeh a usadil se v Marcianopoli. V Kónstantínopoli 4. července padaly nezvykle velké kroupy, ale nic zlého se nepřihodilo.
Perský král Šápúr vpadl s armádou do Ibérie proti prořímskému králi Sauromakovi II. (vládl c. 361-378?). Král před přesilou prchl a a Sapórés dosadil na ibérský trůn jistého Aspakúra (II.). V Armenii Sapórovi lidé Kylakés a Artabannés oblehli pevnost Artogerassu/arm. Artager, v níž skrýval umučený Arsakés II. poklady a rodinu.
Chtěli vdovu Farantzem vylákat a požádali o rozhovor s ní uvnitř hradeb, aby kapitulovala. Když jim líčila svůj a manželův hrozný osud, properští kolaboranti změkli, dali se na stranu armenskou a v nočním přepadu v čele hradní posádky pobili a zahnali obléhatele; viz ovšem rok následující. Podle jiné verse však posádka pevnosti zradila a královnu s poklady Peršanům vydala.
Šápúr do Armenie delegoval jistého Merušana, jemuž dal za ženu svou sestru jménem Ormesducht. Merušan/Mehružan vedle likvidace armenského odporu ničil též křesťanské kláštery, knihy a kněze. Arsakův jediný syn Papa (Papas, Pap) pak unikl na římské území a setkal se s Valentem v Marcianopoli uprostřed jeho války s Goty. Proto se Valens rozhodl pro rychlý smír s Germány, viz následující rok.
Papa pak pobýval v Neokaisareji v Polemónském Pontu. Provinční vojenský velitel Terentius ho brzy uvedl zpět do Armenie, ale vládl do roku 374 bez královských insignií, aby Peršané nemohli poukazovat na porušení mírové smlouvy z roku 363. Viz dále roky následující.
Na Západě magister Iovinus porazil v Galliích Alamanny a vyhnal je zpět za Rýn. Netrvalo však dlouho a byli zpět: napadli a vyplenili Moguntiacum/Mainz (nebo až začátkem 368? viz). Valentinianovým agentům se podařilo přemluvit osobního strážce Vithicabia, jednoho z vůdčích alamannských velmožů a odpůrce Říma, syna Vadomariova, aby svého pána zavraždil.
Náladu mezi odbojným národem atentát nezměnil a po celou zimu 367-368 chystal Valentinianus výpravu na definitivní pokoření alamannské kmenové konfederace.
Na tažení proti Germánům stihla Valentiniana záhadná choroba a musel myslet na nástupce. Dvůr měl favorita v magistrovi memoriae Rustikovi Iulianovi, člověku prý krvelačném, důstojníci v přísném comitovi gardy Severovi.
Valentinianus se však pomocí léků uzdravil (to již podruhé, srov. rok 364) a stále ještě sláb oznámil 24. srpna s podia nastoupené armádě před městem u Ambianů/ad Ambiánós, dř. Samarobriva, dn. Amiens, že si bere za spoluaugusta nezletilého Gratiana (8). D. N. Flavius Gratianus Augustus, nejstarší syn Valentinianův, se stal třetím augustem a povětšinou žil v Treverách. Za vychovatele dostal gallorománského literáta D. Magna Ausonia z Burdigaly (nebo Decia M. A.), který chlapce doprovázel i do pole.
Ausonius pocházel z rodiny římského lékaře Iulia Ausonia a vznešené Haedujky Aemilie Aeonie (c. 310-c. 394, srov. rok 393, o rodičích viz rok 337). Vyučoval řečnictví a grammatice a na Valentinianově dvoře se zamiloval do jisté Bissuly, zajaté Alamannky, psal jí verše (byl vdovcem po mladé ženě ze senátorské gallorománské rodiny a otec tří dětí).
Císař mu ji daroval, Ausonius jí dal svobodu, oženil se s ní a žili v Itálii až do smrti Gratianovy; roku 378 se stal praefectem praetorio per Gallias a rok na to konsulem. Uznání se mu dostalo též od Theodosia a lze předpokládat, že vyznával Ježíše, ale polytheismus respektoval; popřípadě tomu bylo naopak.
Ausoniovým důvěrným přítelem byl Latinus Pacatus Drepanius, žák snad burdigalské řečnické školy. Jeho chvalořeč na Theodosia po jeho vítězství nad Mágnem Máximem v římském senátu, kterou přednesl roku 389 při návštěvě augusta ve Městě, je vynášena za své mistrovství v kategorii pozdněřímských panegyriků/panegyricus Latini Pacati Drepanii Theodosio Aug. dictus. S dobovou podlézavostí se nestaral o fakta, ale o jazykovou čistotu skandálních nehorázností: "Pouze ty, Auguste, jako jediný, pravím, jsi dokázal z těch, kteří dosud vládli, žes principem."
Když se císař s dvorem stěhoval z Ambianůdo Augusty Treverorum/Trevery, dorazila zpráva o katastrofě v Británii. Attacottové, Piktové a Skotové totiž vpadli na jih do římské části ostrova. Zabili comita maritimi tractus Nectarida, tedy velitele britského přímoří, a na hlavu porazili duka/dux Fullofauda. Římské provincie na ostrově byly v tom okamžiku snadnou kořistí. Ve stejném okamžiku plenili pobřeží na severu Gallie Sasové/Saxones a Frankové.
Proti ostrovním barbarům poslal Valentinianus comita domesticorum Severa, od nyní magistra peditum, ale ten barbary nedokázal zastavit. Neuspěl ani Iovinus. Byl rychle zpět a žádal posily. Valentinianus chtěl osobně vyřešit alamannskou otázku a tak na ostrov poslal ve válkách osvědčeného comita rei militaris Theodosia, otce budoucího stejnojmenného císaře, aby se Keltům z kalédonského severu postavil.
V Římě po Viventiovi správcoval Vettius Agorius Praetextatus (viz rok 364, roku 384 zemřel v úřadu praefecta praetorio pro Itálii). Po krvavých nepokojích minulého roku nařídil zrušit balkony/maeniána (srov. censuru C. Maenia roku 318- a jeho stavby kolem Fora), které nebyly povoleny již velmi starými zákony a oddělit zdi soukromých budov od chrámů.
Roku 389 edikt Valentiniana II., Theodosia I. a Arcadia nařídil totéž v Kónstantínopoli s tím, že domy přiléhající k sakrálním stavbám musejí být zbořeny. Od Praetextata pochází výrok dokumentující velkou moc křesťanské církve ve Městě, když žertem řekl, že se stane okamžitě křesťanem, bude-li mít moc a bohatství římského biskupa.
Na Kypru v Kónstantii/staré Salamíně nastoupil episkopát hellénisovaný Žid Epifanios z Eleutheropole/Baitogabra, dnes u Bejt Guvrim (c. 50). Mládí prožil mezi egyptskými mnichy, roku 335 založil ve své domovině sám klášter. Pevný zastánce níkajské víry proslul jako bojovník proti haeresím všech kulérů, proti nimž sepsal řadu spisů. Svou poslední ideologickou bitvu vybojoval s Ióannem Chrýsostomem, biskupem kónstantínopolským, ale jeho exilu se nedočkal; zemřel roku 403.
***********************************************************
368.
Ol. 286, 4
679 SE
615 AE
neznámý
a. u. c. 1121
D. N. Flavius Valentinianus Augustus II a D. N. Flavius Valens Augustus II
***********************************************************
Na Západě na jaře, v době, kdy křesťané slavili jakýsi svátek, přepadl Rando, jeden z alamannských králů, nestřežené Moguntiacum/Mainz, vyloupil ho a odvedl obyvatele do zajetí, srov. rok předešlý. Valentinianus ležel táborem v Treverech, odkud vzápětí vytáhl s Gratianem v čele italských a illyrských legií pod comitem Sebastianem, magistrem Iovinem a Severem, magistrem peditum.
Překročil Rýn a v lokalitě Solicinium, dn. možná Schwetzingen nebo Sulz am Neckar/lat. Nicer (obě v Bádenu-Württemberku), spojené Alamanny Římané s velkými ztrátami porazili. Alamannskou moc to však nezlomilo a na zimu se Valentinianus s Gratianem vrátili do Trever.
Theodosius se v Británii vylodil s jednotkami Batavů, Herulů a se dvěma legiemi. Vyhnal loupící briganty, o žádné polní bitvě zprávu nemáme. Z Londinia obnovoval řád v rozvrácené zemi, dnešní jižní Anglii, novým vicariem diecese jmenoval Civilia a dalším vojevůdcem/dux Dulcitia; viz rok následující.
Na Východě v gotské válce Valentově velká povodeň na Dunaji zabránila Římanům rozvinout operace proti Gotům-Tervingům. Většinu léta až do podzimu přečkal augustus s jádrem armády v polním ležení u jakési karpské vsi. Věnoval se obnově starého a budování nového opevnění v dolním Podunají a s podzimem se vrátil na římský břeh, aby přezimoval v Marcianopoli/Markiánúpolis, dn. Devnja poblíž Varny v BG, v sídelním městě Druhé Moesie.
V provinciích konal odvody, upřednostňoval mladé vojáky-nováčky před reaktivací veteránů. Pokud provincie nebyla s to postavit do pole vojáky, vybíral daň osmdesát aureů za muže.
11. října zničilo zemětřesení Níkaiu, jedenáct roků po Níkomédeji.
V Armenii dobyli v době kolem zimního slunovratu Peršané pevnost Artogerassu/Artager a s poklady odvlekli královnu-vdovu a matku Papovu Farantzem, dceru Andokovu (z řec. "Antiochos"), viz rok předešlý; už o ní nebude slyšet. Papa s Kylakem a Artabannem prchli předtím do hor na hranicích s Lazikou/dř. Kolchis. • Farantzem, šlechtična vyhlášená krásou, byla manželkou velmože jménem Gnel, nevlastního synovce Arsaka II. Do ní se zamiloval Tirit, Gnelův příbuzný, jak vyprává kronikář Mosés, a pomluvil Gnela u Arsaka, že usiluje o vládu. Arsak lest neprohlédl a dal Gnela odstranit. Když pak Tirit žádal o svolení oženit se s vdovou, Arsakovi došlo, že naletěl. Tirit prchl, byl však vojáky lapen a popraven. Arsak se pak oženil s Farantzemou sám, asi po smrti své hellénské manželky Olympiady, srov. jejich příběh roku 351.
V Římě za správy městského praefecta Q. Clodia Hermogeniana Olybria (do srpna 370, o jeho rodině viz rok 351) milujícího divadlo a sex děsil aristokraty praefectus annonae a od roku 370 vicarius, tedy "vicepraefekt" Maximinus, rodem Karp ze Sopian/dn. Pécs v pannonské provincii Valerii.
Nejpřísnějšími způsoby vyšetřoval obvinění z čarodějnictví, černé magie a cizoložství, tehdy již zločinu, která obvykle končila vynesením rozsudků smrti, v mírnějším případu exulováním, například do Británií nebo na jadranský ostrov Boae n. Boa/dn. Čiovo (z "caput Iovis"?) před Splitem v HR.
Olybrius, ač sám aristokrat, nicméně křesťan, nijak nezakročoval, Maximinus měl podporu i Valentinianovu, který ho roku 371 povolal ke dvoru a jmenoval praefectem praetorio Gallií; v této funkci ovládal "domácí politiku" velké části Západu do roku 376.
Bezprostřední nástupce ve vikářství římském Ursicinus roku 371 byl příliš mírný a brzy ho nahradil Simplicius z Emony/Aemony, dn. Ljubljany, který pokračoval v Maximinově kursu. Maximinus se Simpliciem byli popraveni po nástupu Gratiana na trůn. Valentinus, bratr Maximinovy manželky a pocházející rovněž z Valerie, který byl za jakýsi zločin exulován do Británie, kul jakési pikle proti comitovi Theodosiovi, za což byl předán s částí spiklenců katům.
Stejně jako v tomto případě, též v naprosté většině zločinů líčených římskými historiky od Tacita po Ammiana Marcellina se o skutcích a záměrech dovídáme jen rámcově. Tak namísto vylíčení Valentinova spiknutí a jeho cílů, napsal historik-literát Marcellinus: "Hodně si toho tajně i otevřeně obhlížel. S rostoucí nadutostí z nesmírné chtivosti lákal exulanty a vojáky sliby lákavých odměn za činy vzhledem k té době odvážné."
***********************************************************
369.
Ol. 287, 1
680 SE
616 AE
neznámý
a. u. c. 1122
Flavius Valentinianus Galates a Flavius Victor
***********************************************************
Na Západě Římané posilovali opevnění podél Rýna až k moři a dokonce jednu pevnost za ním na vrchu Pirus (kdesi u Heidelbergu?). Na alamannské protesty a varování nebrali na rozkaz Valentinianův Římané ohled, takže Germáni stavbu přepadli, zaskočené vojáky pobili i s provinčním armádním velitelem Aratorem a jeho nástupcem Hermogenem.
Podél Rýna a Dunaje budovala armáda pevnůstky zvané burgi/sg. burgus (slůvko germánského původu, srov. však řecké pyrgoi/strážní věže). Různě vysoké čtverhranné zastřešené stavby byly obklopeny palisádovým valem eventuálně opatřené věžemi v rozích a s příkopem kolem opevnění. V okolí burgů stávala vesnická sídla nebo villy, pevnůstky střežily komunikace a přístavy. První burgy dávala stavět armáda za Constantina I. v pannonské části Dunaje.
V Galliích se rozšířil po venkově banditismus a kromě loupení briganté své oběti vraždili. Tak zahynul mimo jiné tribun augustových stájí/tribunus stabuli Constantianus, bratr Cerialův a Iustiny, manželky Valentinianovy.
V Británii Theodosius vrátil pod římskou moc území severně od Londinia, někdy za Constantina I. přejmenovaného na Augustu (a obyvatelé na Augustenses), zemi až po dn. Skotsko. Obnovoval pevnosti a restituovaná severní provincie mezi Hadrianovým a přibližně Antoninovým valem dostala jméno Valentia. Potlačil vzpouru jistého Valentina n. Valentiniana, švagra Maximinova, obávaného vicaria v Římě, srov. rok předcházející. Valentinus byl na ostrově ve vyhnanství a o spiknutí se dozvěděl Theodosius od zvědů a udavačů. Když se úspěšný Theodosius vrátil na pevninu, Valentinianus Theodosia, dosud comita rei militaris, povýšil namísto Iovina na magistra equitum.
Na Východě Valens na nové výpravě proti Gotům prošel levobřežní Dákií až k poslednímu z ramen Dunaje. Zde po lodním mostě postaveném u Novioduna/N. ad Istrum, dn. Isaccea v RO, tedy nikoli po kamenném Constantinově, přešel z římské provincie Scythia do Skythie Svobodné ovládané již po jedno století Goty. Římané kdesi na území dn. Moldovy v bitvě porazili Goty-Greuthungy vedené soudcem-králem Athanarichem a armáda pronásledovala Germány ukrývající se v bažinách delty. Valens odešel přezimovat do Marcianopole a poslové vyjednávali podmínku míru.
Poněvadž Athanarich prohlašoval, že otci kdysi přísahal, že nikdy nevkročí na římské území, setkali se Valens s králem osobně na člunu uprostřed Dunaje: dohodli svobodný obchod mezi říší a Goty, kteří za války s Římany přišli o tři úrody po sobě, a dodávky gotských vojáků za poplatek, tedy žoldnéře pro římskou armádu. O pravidelném římském tributu/řec. foros, eisforá již pravděpodobně nebyla řeč.
Tím skončila Valentova první gotská válka vedená od roku 367 a augustus se asi vrátil do Kónstantínopole: Říman sice triumfoval, gotské sousedy však oslabil v době, kdy se z dolního Povolží rozjeli na západ Hunnové, a naladil Germány tak, že se mu stanou do deseti roků osudnými. O Hunnech a jejich možnostech tehdy ovšem ve Středomoří nevěděl nikdo nic a sami Hunové nic neplánovali, konali živelně.
Novým praefectem praetorio jmenoval po smrti Auxoniově právníka Flavia Domitia Modesta (do roku 377), rodem pravděpodobně Araba, který si za Constantia II. udělal jméno jako přísný vyšetřující soudce ve Skythopoli vynucující mučením přiznání v aféře kolem praktikování černé magie, viz rok 353. Přítel Libaniův, praefectus urbi Kónstantínopole v letech 362-363 a cos. 372 přešel za Iuliana od křesťanství zpět k polytheismu, za Valenty opět ke křesťanství, a ovšemže k panovníkově ariánství.
V Kónstantínopoli dokončil Flavius Domitius Modestus nyní v praetorském úřadu práce na rozsáhlých cisternách, které zahájil ve své praefectuře urbi za Iuliana v letech 362-363 podle plánů architekta Helpidia, cisterna modestiaca.
Po gotském míru v létě vyslal Valens magistra Arinthaea/Arinthaia, aby potvrdil na armenském trůnu Papa, syna zavražděného Arsaka II., viz roky předešlé. Šápúr II. v čele armády rovněž vytáhl do Armenie a zemi ošklivě poplenil a odvlékal obyvatelstvo. Z města Naxuana, dn. Naxçevan, č. Nachčevan/Nachičevan, vzal údajně dva tisíc armenských rodin a šestnáct tisíc židovských.
Papovi se opět podařilo uniknout k Římanům, viz následující rok, když po intrikách Šápúrových dal zavraždit Kylaka a Artabanna a hlavy poslal perskému vládci. Šápúr si přes posly stěžoval u Valenta proti římské intervenci v Armenii, ale Valens neustoupil a Papu podržel, viz rok následující.
V Syrii v okolí Apameie řádili někdy v této době bandité, jimž se říkalo maratokúprénové/snad od aram. "jeskynní vesnice" (marata+kapra). Obírali a vraždili bohaté, dokonce pracovali v převlecích a vydávali se za císařské úředníky, aby snadno vnikli do vill provinčních elit. Řádění klanu byl učiněn rázný konec: všichni byli zlikvidováni a pobiti i s dětmi.