Di-Dj

Dia, Diovi etc.§ viz Zeus

Día, staré jméno Naxu§ viz tam

diadéma, látková čelenka vzadu zavázaná, znak panovníků a panovnic, tedy naše „koruna“; smrt na ní oběšením; o korunovaných viz pod král, korunované hlavy. Císařské diadéma bylo zdobeno drahokamy§ 317, 306 - 305, 292 ("korunovace" barbarem), 280 (vzácné odmítnutí), 281, 263, 164, 161, 69

Diadés, technik Alexandra Velikého v oblasti obléhacích strojů, autor odbor. spisů§ 340

diadochové, „nástupci“ Alexandra Velikého§ viz války diadochů a jednotlivá jména

Diadromos z Thespií, velitel svých spoluobčanů u Thermopyl§ 480

Diadúmeniánus, koaugust§ viz M. Opellius Antónínus Diadúmeniánus 

diaetae mamaeae, "Mamajiny pavilony" na Palátiu, vulgó ad mammam/"U maminky"§ 226+

Diagorás z Eretrie, despota§ 366

Diagorás z Mélu zv. Atheos, zpochybňoval oficiální kulty, předchůdce Theodórův§ 414

Diagorás z Rhodu, o. olympioníka Dórieua§ 411, 394

Diagorovci, aristokratický rod z Rhodu§ 394

Diaios z Megalopole§ 1. 191, o. Diofanův; 2. 151 - 148, 146, syn Diofanův

diakritika, znaménka diakritická v řečtině§ 180

Diaktórios ze Sparty, mluvčí exulantů v Římě§ 182

Dialás, ř.§ viz Dijálá

Di’amat§ viz Da’mot

Diána, lat. a řím. bohyně§ viz Arícia a Artemis

Diána Veteránórum, osada u numidské Lambaese, dn. Ajn Zana v DZ§ 179+

Diablintés či Diablintí§ viz Aulerkové

Diabolénus, právní poradce Piův, snad myšlen Iavolénus Priscus, viz§ 140+

diamant, diamanty, adamás§ viz móda a zlato

Dianium, m. v Karthágenské Hispánii, viz též Hémeroskopeion§ 79

Diás z Efesu, gen. Dianta, sofista a podporovatel Filippův§ 346

díasia, Diův svátek v Attice§ 632 a viz v oddílu Bohové a jejich svátky

diasporá, diaspora, řec. dosl. "rozsetí, rozptýlení", rozumí se mezi jinověrce, hellénistické označení pro židovské obyvatelstvo mimo Palaistínu, u židovské sekty křesťanů též „roztroušení“ svých členů, hebr. galut (z galá, odejít do vyhnanství, odhalit, sc. zemi); viz také pod Iúdaioi, křesťanství§ 587, 320, 309, 291, 279, 189, 182, 111+ 

U starých Hebrejů jakožto beduínů je těžké hovořit o diasporních tendencích, nebylo-li pevného sídla. To platí například pro Hebreje v Egyptě, kam snad přišli jako součást invase Hyksů (?), viz tam.

První a druhá vlna odchodů z Palaistíny byla násilná: „assyrská“ po pádu Samareie roku 722, kdy Šarrukén II. odvlekl s sebou údajně 27 290 Židů. Následovala „babylónská“ po pádu Jerúsaléma roku 587 a trvala do roku 538, kdy návrat do Palaistíny povolil Kýros Perský. Velká část exulantů se ovšem domů již nevrátila a zůstala v Mesopotamii, v Babylónii i Assyrii (o konci židovského osídlení Mesopotamie viz tam).

Možná za Peršanů přišli první židovští osadníci do Anatolie, zřejmě do Lýdie, Artaxerxés III. poslal židovské kolonisty na východ do Hyrkánie (odtud v užívání příjmení Hyrkános, Hyrkánský, u hasmónajských vládců).

Nejoblíbenějším imigračním místem pro Židy byla oblast egyptské Alexandreie, kde před první židovskou válkou v 1. st. n. l. odhadem tvořili pětinu až čtvrtinu obyvatelstva, viz heslo Alexandreia. Silná byla židovská komunita jinde v Egyptě, v Antiocheji, v Kýrénaice (v Kýréně byli výslovně jmenováni roku 87 jako jedna ze čtyř velkých částí obyvatelstva, nikoli však s občanstvím, zato se stejnými daňovými právy a povinnostmi), na Kypru, po egejských ostrovech, v Anatolii a v Soluni. 

Jazykem židovské diaspory byla řečtina. Obvykle se pro své velmi odlišné náboženské zvyky oddělovali od okolních lidí. Důsledkem byla u starověkých národů krajní neobliba a nedůvěra vůči Židům. Antisionismus dodnes fungující vznikl pravděpodobně už v Babylónii a Persii, dokumentovaný ho máme v hellénistické Alexandreji a Palaistíně.

Židovská theorie o vlastní vyvolenosti a nadřazenosti ostatním národům vycházející z upjatého monotheismu v kontaktu s liberálním polytheismem dala vzniknout „antisionismu n. antijudaismu“, reakci na „sionismus“ židovské formě šovinismu a nacionalismu; nepřesně bývá antisionismus n. antijudaismus nazýván antisemitismem, a to dokonce v arabském nebo jinosemitském prostředí (pojmy jsou to všechno až novověké, stejně jako jejich opak, filosemitismus; viz pod Iúdaioi).

Dnes je sionismus oficiální ideologií Israele: Židé nejsou pouze náboženskou komunitou, ale hlavně svéprávným národem. Kupodivu mezi prvním antisionisty byli Židé v diaspoře, hlavně ve Spojených státech, dokonce však v Israeli, kde je též rozšířený atheismus.

Prvním z velkých mecenášů myšlenky návratu do Palestíny byl v novověku bankéř Moses Montefiori/Montefiore, rodem z Livorna. Roku 1846 byl jako první z Židů povýšen královnou Viktorií mezi nižší šlechtu udělením titulu baronet. Dvoumetrový muž odporoval Židy na evropském východu a v Rusku a od turecké správy vykupoval v Palestíně půdu pro židovské kolonisty. Předchůdce sionismu zemřel v Kentu roku 1885 téměř 101letý.

Mezi Židy existuje i jistá malá skupina, která sionismus odmítá jako neslučitelný s judaismem. Naturei karta, Strážci města (aram.), od roku 1935 oponují vzniku a existenci Israéle a tvrdí, že židovský stát může povstat až s příchodem "spasitele". Orthodoxní skupinka, která je též známa pod označením Jews United Against Zionism, se veřejně setkává mimo jiné i s vyhlášeným nepřítelem Israéle, íránským presidentem Ahmadínežádem, jako například 24. září 2008 na okraj Valného shromáždění OSN v New Yorku.

Zřejmě již roku 139 př. n. l. existovala židovská obec v Římě, o hellénismu viz např. rok 309. Do Říma a Itálie se Židé masově dostali jako otroci po Pompeiově vítězství roku 63 a Sosiově roku 37, resp. roku 70 s flaviovským pokořením Iúdy. Židovské přistěhovalectví rostlo za Augusta a Řím měl synagogy nesoucí jeho a Agrippovo jméno. Židovská populace v Římě patřila obvykle ke spodině plebsu živící se všelijak.

Diasporní Židé z celé římské říše i palaistínští platili roční "církevní" daň do Jahweho chrámu v Jerúsalému ve výši jedné didrachmy. Jejich náboženskou povinností bylo se alespoň jednou za život do chrámu podívat. Když se roku 4- (viz tam) v Římě řešilo před Augustem nástupnictví po Héródovi, podpořilo presenčně požadavky padesátky nepřátel Héródovy rodiny na osm tisíc římských Židů, údaj svědčící o organisovanosti a početnosti římské diaspory. 

Podobně když se v Římě někdy ve stejné době objevil jistý mladý muž vyrostlý v Sídónu a tvrdil, že je korunním princem Alexandrem, jehož dal popravit jeho otec Héródés roku 7. Získal podporu mezi Židy na Krétě, egejských ostrovech a obec na Mélu ho vybavila na cestu do Říma. Osobně Augustus se podivoval nad podobou, ale v rozhovoru Pseudoalexandrovi nabídl život, když prozradí, kdo akci vymyslel. Lžialexandros "podnikatele", který peníze od židovských obcí kasíroval, prozradil a za to ho Augustus zařadil mezi své veslaře a onoho impresária dal popravit. 

Když roku 70 n. l. zanikl chrám a jeho úřad, převzal korban, fiscus iudaicus, římský stát. Židovskými penězi se udržoval chrám Iova Kapitólského. Dani poněkud odlehčil Nerva, ale náplň slov fisci iudaici calumnia sublata, tedy jakýsi „konec křivých obvinění kolem židovské dani“ se stala východištěm středověkého „práva“ panovníků na Židy patřící mezi iura regalia, královská práva. Srov. dále pod Iúdaioi.

Ž. v diaspoře se dnes dělí na tři velké skupiny: ben ha-mizrá, tj. Syn východu, čes. orientální Žid (cca. 1,5 milionu lidí v severní Africe a v arabském a íránském světě), na aškenazim, z hebr. A., jména pro Německo (viz původ slova pod Skythové), usazené původně v Německu a odtud rozšířené po slovanské Evropě, používající od zhruba roku 1000 jazyk jiddiš postavený později na grammatice němčiny (dodnes údajně užívaný či známý cca. jedenácti miliony lidí – na osmdesát procent světové židovské populace), a sefardim, od hebr. Sefarad, "Španělsko", kde žili až do vyhnání na konci 15. st., takže dnes jsou na území bývalé turecké říše a v západní Evropě (cca. 700 tisíc).

V novověku žije z asi třináct milionů Židů (odhad 2010) přes pět milionů lidí (jiný odhad přes šest milionů) ve Spojených státech, jenom o něco méně než ve Státu Israel. V New Yorku žilo roku 2011 podle listu New York Times 1,54 milionu Židů, z toho čtyřicet procent náležejícách do různých orthodoxních skupin (jimž také patří tři čtvrtiny všech židovských dětí). Pouze pětina manželství je smíšených, v nichž jeden z manželů není židovského ritu a na víru nepřestoupil.

diatagma§ viz édictum

Diaué, země v záp. Armenii§ 772, 750

diaulos, athletická disciplína, běh na vzdálenost dvou stadií§ 724

diazómé§ viz rouška bederní

Dicineus, dynasta Dáků§ 44

dictátor, dictatúra§ viz diktátor

Didás z Makedonie, agent Filippa V., otrávil jeho syna Démétria§ 181

Didaskolandás z Kréty, velitel Nábidových žoldnéřů§ 200

Dídia Clára, d. Dídia Iúliána§ 193+

C. Dídius, Caesarův legát§ 46, 45

T. Dídius§ praet. 100, cos. 98; 114, 98 - 97, 93, 89

Q. Dídius, Octaviánův správce Sýrie§ 31

A. Dídius Gallus§ cos. suff. 36+, 45+, 52+, 57+    

A. Dídius Gallus Fabricius Véientó, exulovaný senátor, nějak příbuzný s předcházejícím, event. týž po adopci, poradce Domitiánův a Nervův§ 62+, cos. suff. 80+, cos. suff. 83+, 96+   

M. Dídius Sevérus Iúliánus, znám jako prínceps Dídius Iúliánus, s. Q. Petrónia Dídia Sevéra a Aemilie Cláry, manž. Manlie/Mallie Scantilly, o. Dídie Cláry§ 170+, cos. suff. 175+, 193+, 194+   

T. Dídius Secundus§ cos. suff. 102+ 

Dídó§ viz Elissa

didrachma, dvojdrachma, statér§ viz pod statér a v přílohách o měrách a vahách

Didyma (pl., "do Didym"), Didymaion, mí. a chrám Apollónův u Mílétu§ 609, 586, 480, 353, 329, 178, 39+ 

Dlážděnou sakrální cestu z hellénistické éry z Míléta do Didym dlouhou 25 kilometrů v letech 2009-2014 Turci zrekonstruovali. Chrám stavěný od šestého století př. n. l. nikdy Hellénové nedostavěli: ani v prvním století n. l. nebyl zastřešen.

Didymé z Egypta, milenka Ptolemaia Filadelfa§ 276

Didymeia z Makedonie, s. Seleuka I.§ 356

Didymoi§ viz Gemini

Didymos z Alexandreie zv. Chalkenteros/„s kovovými vnitřnostmi“ či Bibliolathás/„zapomínající (své) knihy“, učenec

Didymos Klídeus z Alexandreie§ Ol. 141+ 

jiný D. byl proslulým flétnistou§ 83

Didžlat§ viz Tigris

Diégis, gen. Diégida, dácký velmož§ 88+

Diégylis z Thrákie, dyn. Kainů, o. Zibelmiův (jmenován též Diorigis)§ 569, 150, 149, 144, 142, 130

Diégylos z Thrákie, s. Kotya III. a Apamy Bíthýnské§ 167

Dieitrefés z Athén§ 1. o. strat. Níkostrata, 427, 2. velitel thráckých spojenců Athéňanů, 413, 411; 3. arch. 384

Dífilos z Athén§ 1. arch. 442; 2. nauarchos, 413

Dífilos ze Sinópy, básník nové komédie (jiný D. byl stoik a žák Aristónův, D. z Bosporu byl synem a žákem Eufantovým, posluchačem Stilpónovým)§ 360, 318, 312, 263

Dífilos, důstojník Démétria Poliorkéta§ 311

Difridás ze Sparty, velitel oddílů v Anatolii§ 391

Digaios z Galilaie, strat.§ 76

Sex. Digitius, praetor§ 193

Dijálá, angl. Diyala, ř. v Assyrii, přítok Tigridu; řec. Dialás, starší název asi Gyndés, původ. ass. Turnat(u)§ 540, 539

Dijon§ viz Séquanové

Dikaia, Dikaiopolis v Thrákii, jména dvou měst nejisté lokalisace, členů kdysi athénské arché§ 1. mezi Abdérami a Marónejí v Bistónii, 363; 2. osada Eretrie na Chalkidice, snad dn. Nea Kallikrateia, 363

Dikaiarcheia§ viz Puteolí

Dikaiarchos z Messány, ž. Aristotelův§ 342

Dikaiarchos z Platají, prořímský politik§ 197

Dikaiarchos z Trichonia v Aitólii, žoldnéř a pirát§ 204, 202, 196, 193

Dikaiopolis§ viz Egesté

Dikaiosyné, d. Dionýsia st. s Dóridou, manž. Leptinova§ 386

Dikaiosyné, řím. jménewm Claudia Dicaeosyna, manž. Narkissova§ 54+

dikastérion§ viz héliaiá

Dikomenés z Dákie, dyn.§ 44, 35, 31

Dikón ze Syrákús§ 384 (Ol.)

diktátor, lat. dictátor, diktatúra§ 501, 499, 494, 367, 249, 202, 82, 52, 46, 45 a passim

O odplatách na novodobých diktátorech viz pod král. V republikánském Římě (a v některých dalších italských státech), úředník s nejvýše šestiměsíční absolutní pravomocí civilní i vojenskou v mimořádných okamžicích státu; doprovázeli jej dvacet čtyři liktoři.

Úřad byl podle tradičního údaje zřízen roku 501 a byl pro patricije. Původně byl asi nazýván praetor máximus, nejvyšší praetor; změna přišla prasvděpodobně roku 367. Plebejům zpřístupněn roku 356, viz tam. Právo jezdit na koni měl od roku 217, k ruce měl velitele jízdy, magister equitum (ojediněle roku 217 po odvolání dict. Fabia Máxima jeho velitel jízdy M. Minucius krátce v úřadu s pravomocemi diktátorskými).

Dva diktátoři byli v úřadu po Cannách roku 216 M. Iúnius Péra pro velení ve válce (rei gerendae causa) a Fabius Búteó, druhý , tehdy nejstarší z censorů, byl jmenován konsulem Terentiem Varrónem bez velitele jezdectva a jen na doplnění senátu novými senátory, legendó senátuí (po censu složil úřad).

Posledním „klasickým“ diktátorem byl roku 202 C. Servilius Geminus (pro uspořádání voleb) a nahrazen nejvyšším rozhodnutím senátu, senátús consultum ultimum. Úřad pro sebe obnovil Sulla roku 82 (légibus faciendís et reí publicae constituendae causá).

Posledním římským diktátorem, a to doživotním, byl roku 44 C. Iulius Caesar. Po staletích viděli Římané v diktátorovi už jen samovládce, jak o Božském Iúliovi uvedl chronograf Ióannés Malalas: "Kaisar Iúlios ho diktátór, ho esti monarchés/Caesar Iúlius, diktátor, což znamená monarcha". 

Diktátoři byli jmenováni jedním z konsulů na pokyn senátu (senatus consultum) ve složitých vojenských situacích, ale také pro organisování voleb, soudních procesů, zvládnutí vzpour, doplnění senátu, sepsání nových zákonů (jen Sulla). Příslušelo mu zatlouci výroční hřeb do trámu Iovova chrámu.

[Ap. Claudius Pulcher, když mu roku 249 senát nařídil, aby jmenoval po námořní katastrofě diktátora, pověřil svého sluhu Glykia. Což je původní v dějinách, stejně jako jeho dcerunka: Claudia, dcera Pulchrova, který dal před osudnou bitvou utopit věštebná kuřata v moři, protože nechtěla zobat, se slovy „ať se napijí, když nechtějí žrát“, se později v Římě prodírala davem, proudícím ze skončených her a láteřila: „Kdyby tak žil můj otec a byl ještě jednou velitelem loďstva, byla by v Římě menší tlačenice!“ Byla potrestána peněžitou pokutou.]

Římští diktátoři:

rok a jméno diktátora (dictator), druhé jméno je jeho zástupce, velitele jízdy, magister equitum; následuje důvod povolání do úřadu, je-li znám

501 T. Larcius Flavus, Sp. Cassius Vecellinus; rei gerundae causa

499 A. Postumius Albus Regillensis, T. Aebutius Helva; rei gerundae causa

498 T. Larcius Flavus podruhé (?)

496 A. Postumius Albus Regillensis podruhé (?)

494 M'. Valerius Maximus, Q. Servilius Priscus Structus; rei gerundae causa

463 C. Aemilius (?) Mamercus jako dict. nebo interrex (?)

458 L. Quinctius Cincinnatus, L. Tarquitius Flaccus; rei gerundae causa

439 L. Quinctius Cincinnatus II., C. Servilius Ahala; rei gerundae causa, nebo seditionis sedandae causa

437 Mam. Aemilius Mamercinus, L. Quinctius Cincinnatus; rei gerundae causa

435 Q. Servilius Priscus Fidenas, Post. Aebutius Helva Cornicen; rei gerundae causa

434 Mam. Aemilius Mamercinus II., A. Postumius Tubertus; rei gerundae causa

431 A. Postumius Tubertus, L. Iulius Iullus; rei gerundae causa

426 Mam. Aemilius Mamercinus III., A. Cornelius Cossus; rei gerundae causa

418 Q. Servilius Priscus Fidenas II., C. Servilius Axilla; rei gerundae causa

408 P. Cornelius Rutilus Cossus, C. Servilius Ahala; rei gerundae causa

396 M. Furius Camillus, P. Cornelius Maluginensis; rei gerundae causa

390 M. Furius Camillus II. , L. Valerius Potitus; rei gerundae causa

389 M. Furius Camillus III., C. Servilius Ahala; rei gerundae causa

385 A. Cornelius Cossus, T. Quinctius Cincinnatus Capitolinus; rei gerundae causa

380 T. Quinctius Cincinnatus Capitolinus, A. Sempronius Atratinus; rei gerundae et seditionis sedandae causa

368 M. Furius Camillus IV., L. Aemilius Mamercinus; rei gerundae causa

368 P. Manlius Capitolinus, C. Licinius Calvus; seditionis sedandae et rei gerundae causa

367 M. Furius Camillus V., T. Quinctius Cincinnatus Capitolinus; rei gerundae causa

363 L. Manlius Capitolinus Imperiosus, L. Pinarius Natta; clavi figendi causa

362 Ap. Claudius Crassus Inregillensis, P. Cornelius Scapula (?); rei gerundae causa

361 T. Quinctius Pennus Capitolinus Crispinus, Ser. Cornelius Maluginensis; rei gerundae causa

360 Q. Servilius Ahala, T. Quinctius Pennus Capitolinus Crispinus; rei gerundae causa

358 C. Sulpicius Peticus, M. Valerius Poplicola; rei gerundae causa

356 C. Marcius Rutilus, C. Plautius Proculus; rei gerundae causa

353 T. Manlius Imperiosus Torquatus, A. Cornelius Cossus Arvina; rei gerundae causa

352 C. Iulius (Iullus?), L. Aemilius Mamercinus; rei gerundae et comitiorum habendorum causa

351 M. Fabius Ambustus, Q. Servilius Ahala; comitiorum habendorum causa

350 L. Furius Camillus, P. Cornelius Scipio; comitiorum habendorum causa

349 T. Manlius Imperiosus Torquatus II., A. Cornelius Cossus Arvina; comitiorum habendorum causa

348 oba neznámí; comitiorum habendorum causa

345 L. Furius Camillus II., Cn. Manlius Capitolinus Imperiosus; rei gerundae causa

344 P. Valerius Poplicola, Q. Fabius Ambustus; feriarum constituendarum causa

342 M. Valerius Corvus, L. Aemilius Mamercinus Privernas; seditionis sedandae causa popř. rei gerundae causa

340 L. Papirius Crassus, L. Papirius Cursor; rei gerundae causa

339 Q. Publilius Philo, D. Iunius Brutus Scaeva; zákony ve prospěch plebejů

337 C. Claudius Crassus Inregillensis, C. Claudius Hortator; úřad složil

335 L. Aemilius Mamercinus Privernas, Q. Publilius Philo; comitiorum habendorum causa

333 P. Cornelius Rufinus, M. Antonius; rei gerundae causa (?)

332 M. Papirius Crassus, P. Valerius Poplicola; rei gerundae causa

331 Cn. Quinctius Capitolinus, C. (L.?) Valerius Potitus; clavi figendi causa

327 M. Claudius Marcellus, Sp. Postumius Albinus Caudinus; comitiorum habendorum causa

324 L. Papirius Cursor II. Q. Fabius Maximus Rullianus; rei gerundae causa

322 A. Cornelius Cossus Arvina, M. Fabius Ambustus; rei gerundae et ludorum faciendorum causa

321 Q. Fabius Ambustus, P. Aelius Paetus; comitiorum habendorum causa

321 M. Aemilius Papus, L. Valerius Flaccus; comitiorum habendorum causa

320 C. Maenius, M. Folius Flaccinator; quaestionibus exercendis

320 L. Cornelius Lentulus, L. Papirius Cursor; rei gerundae causa (?)

320 T. Manlius Imperiosus Torquatus; L. Papirius Cursor; comitiorum habendorum causa (?)

316 L. Aemilius Mamercinus Privernas, M. (L.?) Fulvius Curvus; rei gerundae causa

315 Q. Fabius Maximus Rullianus, Q. Aulius Cerretanus; rei gerundae causa

314 C. Maenius II., M. Folius Flaccinator; rei gerundae causa

313 C. Poetelius Libo, M. Poetelius Libo; rei gerundae et clavi figendi causa

313 Q. Fabius Maximus Rullianus II., rei gerundae causa

312 C. Sulpicius Longus, C. Iunius Bubulcus Brutus; rei gerundae causa

309 L. Papirius Cursor II., C. Iunius Bubulcus Brutus; rei gerundae causa

306 P. Cornelius Scipio Barbatus, P. Decius Mus; comitiorum habendorum causa

302 C. Iunius Bubulcus Brutus, M. Titinius; rei gerundae causa

301 M. Valerius Corvus II., Q. Fabius Maximus Rullianus/M. Aemilius Paullus; rei gerundae causa

287 Q. Hortensius, zástupce neznámý; seditionis sedandae causa resp. rei gerundae causa

291/285 M. Aemilius Barbula, Ap. Claudius Caecus; P. Cornelius Rufinus, zást. neznámý; rei gerundae causa (?)

280 Cn. Domitius Calvinus Maximus, zástupce neznámý; comitiorum habendorum causa

263 Cn. Fulvius Maximus Centumalus, Q. Marcius Philippus; clavi figendi causa

257 Q. Ogulnius Gallus, M. Laetorius Plancianus; ludorum faciendorum causa

249 M. Claudius Glicia, L. Caecilius Metellus; rei gerundae causa (?)

249 A. Atilius Caiatinus; rei gerundae causa

246 Ti. Coruncanius, M. Fulvius Flaccus; comitiorum habendorum causa

231 C. Duilius, C. Aurelius Cotta; comitiorum habendorum causa

224 L. Caecilius Metellus, N. Fabius Buteo; comitiorum habendorum causa

221 Q. Fabius Maximus Verrucosus, C. Flaminius; rei gerundae causa (?)

217 Q. Fabius Maximus Verrucosus II., M. Minucius Rufus; rei gerundae causa

217 M. Minucius Rufus; rei gerundae causa

217 L. Veturius Philo, M. Pomponius Matho; comitiorum habendorum causa

216 M. Iunius Pera, Ti. Sempronius Gracchus; rei gerundae causa

216 M. Fabius Buteo, žádný magister equitum nebyl k němu jmenován; legendo senatui

213 C. Claudius Centho, Q. Fulvius Flaccus; comitiorum habendorum causa

210 Q. Fulvius Flaccus, P. Licinius Crassus Dives; comitiorum habendorum causa

208 T. Manlius Torquatus, C. Servilius Geminus; comitiorum habendorum causa et ludorum faciendorum causa

207 M. Livius Salinator, Q. Caecilius Metellus; comitiorum habendorum causa

205 Q. Caecilius Metellus, L. Veturius Philo; comitiorum habendorum causa

203 P. Sulpicius Galba Maximus, M. Servilius Pulex Geminus; comitiorum habendorum causa popř. rei gerundae causa

202 C. Servilius Geminus, P. Aelius Paetus; comitiorum habendorum causa

82–79 L. Cornelius Sulla Felix, L. Valerius Flaccus; legibus faciendis et rei publicae constituendae causa

49 C. Iulius Caesar, žádný magister equitum nebyl jmenován; rei gerundae causa

48–47 C. Iulius Caesar II., M. Antonius; rei gerundae causa

46–45 C. Iulius Caesar III., M. Aemilius Lepidus; rei gerundae causa

44 C. Iulius Caesar IV., M. Aemilius Lepidus; rei gerundae causa; diktátor doživotní – po jeho smrti na návrh M. Antonia úřad zrušen

Diktys z Kréty, (smyšlený) autor alternativních dějin trojské války§ 54+

Dilbat, sum. m., dn. Tal ad-Dulajm/Dajlam jižně od Babyblónu§ 562

Dillí, angl. New Delhi, hl. m. novověké IND§ 600

C. Dillius Vócula/"Hlásek", legát§ 69+, 70+ 

Dilmun§ viz Tylos

Dimallon n. Dimalé, m. v Illyrii východně od Apollónie v dn. AL§ 219, 212, 206, 205

Dinak z Persie, d. Bábaka, ses. Ardašíra I.§ 208+

dínár, arab.§ viz pod dénárius

Dindyméné§ viz pod Máter deum

Dinis z Thrákie, velmož§ 26+ 

dioikésis, lat. dioecésis§ 293+

V hellénismu hospodářství a administrativní jednotka, Diocletiánus výrazu použil, když říši rozdělil na čtyři praefectúry, ty na dvanáct dioecésí a ty na rozličný počet umenšených provincií, původní správní jednotky říše od dob republiky. V čele dioecésí stály vicárií, na Východě komita/comes Orientis. Viz výčet roku 293+. 

dioikétés, ptolemaiovský hlavní ekonom, ministr financí a hospodářství, později správce státních domén, též funkce latifundistů, lat. dispensátor§ viz pod půda

dioikismos, rozdělení státu, opak synoikismu§ 385, 371, 361

Diové, Dioi, thr. nárůdek§ 21+ 

diplomacie, vyslanci§ srov. pod manželství

Státy udržovaly v cizině své „diplomatické mise“ v podobě vyslanců. Tradičními „vyslanci“ byli tamní občané, proxenové, kteří se na základě rodových přátelství starali o příchozí z příslušného státu, pokud byli v nouzi nebo z prosté zdvořilosti. Dědičné hostinné přátelství je zachyceno již v Íliadě, kde v šestém zpěvu ustali v boji Diomédés s Glaukem, neboť zjistili, že si jejich otcové byli blízcí; proto sejdou-li se pod Troiou v šiku, nebudou spolu bojovat.

Jinak ovšem byly hellénské státy a panovnické osobnosti stejně jako celý starý věk a větší část dějin vůbec slavné řevnivostí, nesnášenlivostí vůči cizincům a velmi tuhou ochranou občanských práv domácích; domoci se v cizím hellénském státě plnohodnotného občanství bylo vzácností. Válka byla pokládána za přirozený vztah v mezinárodní politice, což ostatně až donedávna platilo i v novodobé Evropě.

Proxeniá, hostinné přátelství původně soukromníků, v klasické době již státní instituce na úrovni novodobého konsulství. Hellénské státy a Řím měli úředníky, kteří měli péči a dohled nad cizinci v popisu práce. Proxenos, „ochránce cizinců“, obvykle některý z významných občanů státu, starající se o návštěvníky z jiného státu a hájící zájmu tohoto státu ve své vlasti, srov. dn. konsuly a residenty.

Porušení pravidel znamenalo nejvyšší bezectí. Jistý Arthmios ze Zeleie v Tróadě byl athénským proxenem. Ale protože přinesl „médské“ zlato na Peloponnésos (zřejmě v době první perské války), byl zbaven všech poct a dokonce prohlášen v Athénách nepřítelem.

Tento systém udržování stálých styků dospěl v hellénismu svého vrcholu: klid východního Středomoří tehdy spočíval na rovnováze sil, k níž bylo zapotřebí enormního vyjednávacího úsilí. Hellénové (stejně jako v novodobých dějinách Evropané) vyznávali systém rovnováhy, nikoli hegemoniální převahy, jak do východního Středomoří zavedli Římané.

Kromě vyslanců a poselstev se speciálním pověřením zastupovali hellénské státy lidé pověření jednat jejich jmény v cizině a přijímat pravomocná rozhodnutí, ekdikoi, lat. ecdicí n. cognitorés cívitátis. Římský senát vyhradil podle zákona Gabiniova z roku 67 únor slyšení zahraničních delegací.

Rozsáhlé budovy jako sídla zahraničních státních zastoupení neexistovaly. Ochranu před zlovůlí zajišťovali ve svých domácnostech osobně proxenové. Největší velvyslanectví, ambasáda, všech dob stojí od ledna 2009 v Baghdádu na břehu Tigridu a patří Američanům. Stála 750 milionů dolarů a na ploše 440 hektarů (to je téměř rozloha Vatikánu) stojí komplex 21 budov, který na konci roku 2012 obývalo šestnáct tisíc zaměstnanců s diplomatickým statutem.

diplomatika, první sbírka státních usnesení§ 253

Dipó nad Tagem, m. v Carpetánii ve středu Hispánie; (gen. Dipóna)§ 185

Dipotamiá nad Orontem, mí v Syrii§ 75+

Dipylon, „dvojitá brána“, jiné jméno Thriaské brány v Athénách, pylai thriasiai, viz pod mistr dipylský a malířství.

dióbeliá, státní pense/plat pro všechny občany v Athénách o dvou obolech denně; návrh na zavedení podal démagógos Kleofón, výrobce hudebních nástrojů, lyropoios. Na návrh partajního kolegy a nástupce ve vůdcovství Kallikrata z Paiánie přidán později třetí obolos, trióbeliá. Kallikratés to však vzápětí zrušil. Oba démagógové skončili roku 404 na popravišti§ 410, 406

Dioclés§ viz Dioclétiánus

Dioclétiánus, jako vládce Imp. Caesar C. Aurélius Valerius Dioclétiánus Augustus, původně Dioklés/Dioclés a Valerius Dioclétiánus, císař v letech 284 - 305 n. l., manž. Prísky, o. Galérie Valerie; srov. též pod propuštěnci a tetrarchie§ 322, 168, 40-, 41+, 43+, 70+, 74+, 75+, 90+, 102+, 177+, 216+, 217+, 232+, 244+, 259+, 260+, 269+, 272+, 273+, 283 až 306+   

Teprve roku 303 se poprvé dostal do Říma, když slavil dvacáté výročí u moci/vícénnália a už 1. května 305, na ono výročí, se vzdal se svým spoluvládcem Máximiánem vlády.

Diodóros z Efesu, s. Echeanaktův (?)§ 324,  303 - 301, 295, strat. Démétria I.; 

Diodóros, strat. Seleuka I.§ 281  

Diodóros z Athén§ 1. s. Xenofónta a Filésie, b. Gryllův, 394, 365; 2. proeubúlovský politik, 353; 3. arch. 53

Diodóros z Agyria zv. Sikelios, historik§ 399, 60, 36

Diodóros z Adramyttia, řečník, akad. filosof a strat. Mithridáta Eupatora§ 88

Diodóros z Efesu, tyrannobijec a strat. Démétria I. Poliorkéta (jiný D. z Efesu byl autorem spisu o filosofovi Anaxagorovi)§ 324, 302, 295

Diodóros z Iasu zv. Kronos, filosof megarské školy§ 350, 307, 399

Diodóros z Makedonie, Perseův vojenský velitel§ 169

Diodóros ze Sard§ 1. zv. Zónás, řečník a epigrammik, o. č. 2, 88; 2. s. č. 1, literát a historik, 88

Diodóros, vyhlášený hráč na lyru/kitharódés Nerónovy éry§ 66+, 68+, 70+  

Diodotos z Athén§ 1. arch. 202; 2. arch. 180

Diodotos I. z Baktrie, k.; lat. Theodotus§ 261, 256, 248, 235, 185

Diodotos II. z Baktrie, k.§ 248, 235

Diodotos Tryfón, jako usurpátor seleukovského trůnu Tryfón Autokratór, k.§ 146 - 141, 139 - 137

Markios Akeilios Diodotos z Kaisareie Kappadocké, vyhlíšený sofista§ 100+

Diodotos z Tyan§ 16 (Ol.)

Jiný blíže neznámý Diodotos byl peripatetikem, vykladačem Hérákleita a grammatikem.

Diofanés z Athén, též Diofantos§ 1. arch. 395; 2. žoldnéř, 358

Diofanés z Aiolidy§ Ol. 12 

Diofanés z Megalopole, syn Diaiův§ 192 - 189, 170

Diofanés z Mytilény, rhétór§ 133

Diofanés z Prúsy§ Ol. 13+ 

Diofantos z Alexandreie, mathématik, astronom, peripatetik§ 250+

Diofantos z Athén§ viz Diofanés

Diofantos ze Sinópy§ 1. 110 - 107, strat. Mithridáta Eupatora; 2. 73, item, vnuk předešlého

Diogeitón z Théb, boiótarch§ 364

Diogeitón z Athén§ arch. 268

diogeneia (pl.), slavnost na počest Diogenea z Kolónu, srov.§ 229

Diogeneion, gymnasion v Athénách, srov. Diogenés z Kolónu§ 229

Diogenés§ 1. údajně ze Seleukeie Babylónské a filosof Zahrady, přítel stoika Alexandra I. Syrského, 150 (cf. D. z Tarsu); 2. 221, 220, seleukovský strat.; 3. 117, alexandrijský mořeplavec-obchodník, první z Evropanů u pramenů Nilu

Diogenés z Akarnánie, promakedonský politik§ 170

Diogenés z Apollónie na Krétě či v Pontu, filosof iónské školy, s. Apollothemidův§ 460, 390

Diogenés z Kappadokie, s. Archeláův§ 86

Diogenés z Kolónu, syn Pausimachův, velitel makedonské okupační posádky, velevážený athénský občan§ 256, 229

Diogenés z Charakény, zeměpisec§ 1 n. l.

Flávios Diogenés z Marathónu§ ath. arch. 209+ 

Diogenés z Mytilény, tyr.§ 333

Diogenés z Oinoand, občansky Flávios D., epikúrik, autor rozsáhlého filosofického nápisu§ 125+

Diogenés ze Seleukeie na Tigridu zv. Babylónský, stoický filosof§ 240, 155, 150

Diogenés ze Sinópy, kynický filosof§ 415, 400, 399, 380, 360, 350, 336, 326, 323, 70+ 

Diogenés z Tarsu, filosof Zahrady (cf. zde výše)§ 250

Diogenés z Júdy, přítel Alexandra I. Iannaia§ 76

Diogenés z Rhodu, grammatik§ 6

Diogenés s nejasným přízviskem Laertios/Laertský, autor životopisů filosofů a přehledu jejich názorů§ 225+ 

Diogenés, kynik vyhnaný z Říma§ 74+

Jiný Diogenés byl učitelem stoika Zénodota, stoikem byl D. z Ptolemáidy; D. ze Sikyónu sepsal dílo o Peloponnésu, démokritovec D. ze Smyrny byl žákem Métrodóra Chíjského a učitelem Anaxarchovým, D./Diogeniános z Kýziku sepsal dějiny své vlasti. 

Diogeniános Grammatikos z Hérákleie Pontské, slovníkář§ 151+

Diogeniánus z Mauretánie, s. Iúliána Zegrenského§ 177+

Diognétos, vychovatel príncipa Márka§ 161+

Diognétos z Athén§ 1. arch. 492; 2. b. (?) Níkiův a Eukratův, s. Níkératův, 405; 3. arch. 264

Diognétos z Eryther, strat.§ 551

Diognétos z Korinthu§ 548 (Ol.)

Diognétos z Rhodu, technik a mechanik, městský inženýr§ 305

Diognétos z Hybly/Megar, strat.§ 485

Diognétos ze Syrákús, kapitulant§ 310

Diognétos, nauarchos Mithridáta IV. Pontského a Antiocha III.§ 222, 218

Dioitás z Acháie, strat.§ 236

Diokleia§ viz Doclea

Diokleia, m. Diocletiánova§ 284+

Diokleidés z Athén, udavač§ 415

Dioklés z Aitólie, hipparchos§ 192

Dioklés z Arábie§ viz Zabdiél

Dioklés z Athén§ 1. arch. 409, 404; 2. arch. 286; 3. arch. 215; 4. arch. 139; 5. arch. 57; 6. arch. 47; 7. arch. 44; 8. arch. 39; 9. viz Hipparchos 

Dioklés z Hypaipy v Lýdii§ 68 (Ol.)

Dioklés z Karystu, lékař§ 350

Dioklés z Korinthu§ 278 (Ol.)

Dioklés z Messénie§ 752 (Ol.)

Dioklés z Peparéthu, mýtholog a historik§ 753

Dioklés ze Syrákús§ 1. stratégos a ústavodárce, 413, 409, 407, 343; 2. jeden z vůdců vlády Šesti set, 317

Dioklés§ 1. 332, architekt; 2. 220, satr. v Parapotamii; 3. žoldnéř ze Syrie, b. Ergínův, 243; Dioklés, viz Dioclétiánus

Další Diokleové: D. z Fleiúntu byl pýthagorik a D. z Magnésie sepsal v 1. st. Přehled filosofů a Životopisy filosofů.

diolkos, „průvlak, přetah“, přeprava lodí na podvozku, který byl pohybován po vápencových deskách v rýhách přes Isthmos u Korintha§ 628, 412, 31

V provozu byl ještě v dobách byzantských. Podél něj chtěli Božský Iúlius a jeho jmenovec Gáius prokopat korinthskou šíji, ale nedostali se k tomu. Průplav začal kopat až Neró, osobně provedl slavnostní výkop, a po několik měsíců na něm pracovalo šest tisíc židovských zajatců z právě probíhající války. Proč práce Flaviovci neobnovili, známo není. Periandros prý první uvažoval o proražení průplavu. Isthmos byl prokopán až v novověku v letech 1881 - 1893 při délce kanálu 6,3 km; viz Isthmos.

Diomédés Sótér, k. v Indobaktrii§ 100, 85

Diomedón z Athén, gen. Diomedonta§ 1. strat., 412, 411, 406; 2. arch. 247; 3. hémerodromos, 490

Diomedón z Eleje, tyr.§ 490

Diomedón z Kýziku, Artaxerxův emisar§ 368

Diomedón, seleukovský stratégos§ 221

Diomédovy ostrovy§ Trimeros

Diomnéstos z Eretrie, malversátor§ 510

Díon, m. na Akté, gen. Día§ 750, 424, 417

Díon, m. na jihu Makedonie pod Olympem; poblíž ležela ves Pimpleia, kde žil Orfeus, rodu prý kikonského, thráckého§ 424, 413, 348, 335, 323, 293, 219 - 218, 197, 169, 168

Díon v Dekapoli, hebr. Adun, hellénisován Alexandrem, od doby snad Tráiánovy Kapitólias, dn. neznámé polohy v JOR, možná Bajt Rás na severu s nálezem hrobky krášlené freskami s aram. nápisy v alfabétě§ 84

Dión z Alexandreie, akadémik, vyslanec alexandrijských měšťanů v Římě§ 57, 56 

Dión z Kyparissií v Messénii§ 76 (Ol.)

Dión z Prúsy zvaný Chrýsostomos, občansky Dió Cocceiánus, rhétór§ 40+, 82+ 

Dión ze Syrákús, magnát a vůdce protidionýsiovského hnutí§ 410, 388, 367 - 365, 360, 358 - 353, 351

Dión, důvěrník Arsinoy II.§ 281

Dión, ptolemaiovský stratégos§ 261, 242

Dionýsiá z Athén, m. Solónova§ 640

dionýsie, Velké dionýsie, slavnosti v Athénách§ 534, 486, 472, 330, 124+  

dionýsie, v Tarentu§ 281

Dionýsios§ 1. 307, 229, strat. Kassandrův; 2. 72, strat. a důvěrník Mithridáta VI.; 3. vyslanec Ptolemaia Filadelfa v Indii, 303;  

Dionýsios z Alexandreie zv. Thráx, filolog a grammatik§ 170, 90

Dionýsios z Alexandreie, autor veršovaného zeměpisu světa§ 151+

Dionýsios z Alexandreie, filosof, s. Areiův, b. Níkánórův§ 7 

Dionýsios z Alexandreie, biskup, zvaný svými Veliký; viz též k němu s. v. Diofantos§ 250+, 263+ 

Dionýsios z Alexandreie, poslední jménem známý vítěz olympijského stadia§ Ol. 269+ 

Dionýsios z Athén§ 1. arch. 112; 2. 198, arch. 197; 3. arch. 135; 4. arch. 128; 5. 250, epikúrik z Lampter v Athénách; 6. Aurélios D., arch. 174+; jiný athénský D. zvaný Chalkeos, Měděný, byl v polovině 5. st. básníkem (není v textu CSD)

Dionýsios z Berroie, arab. dyn., syn Hérákleónův§ 96

Dionýsios z Boiótie§ boiótarchos roku 205

Dionýsios z Egypta§ alias Petosarápis, viz tam

Dionýsios z Fókaie, nauarch a pirát§ 545, 494, 349

Dionýsios z Hérákleie v Pontu, dyn., velmi obesní syn Klearchův, manž. Amástridy, dožil se 55 let a měl s Amástridou syny Klearcha, Oxathra a dceru Amástridu§ 353, 338, 322, 315, 305, 289

Dionýsios z Hérákleie v Pontu, zvaný Automolos/Přeběhlík, stoický filosof§ 264

Dionýsios z Halikarnássu, historik a rhétór; jeho mnohem mladšího jmenovce zvaného Músikos viz pod hudba§ 60, 5, 270+ 

Dionýsios z Indobaktrie, k.§ 95, 85

Dionýsios z Korinthu, zákonodárce§ 343

Dionýsios z Médie, seleuk. stratégos§ 141

Dionýsios z Mílétu, vlivný rhétór§ 100+, 117+, 133+  

Dionýsios ze Seleukeie, zápasník, olympioníkos§ 149+

Dionýsios ze Syrákús, samovládce, s. Hermokritův n. Hermokratův§ 1. zv. Starší, v textu Dionýsios I. (viz také pod polygamie), 466, 435, 415, 407, 708, 479, 406 - 403, 398, 397, 394 - 383, 380, 373, 371, 369 - 366, 353, 349, 337, 331, 281; 2. syn č. 1 zv. Mladší, v textu Dionýsios II., o. Apollokrata a dvou dcer, manž. Sófrosyny: 388, 367, 366, 362, 360, 358 - 354, 351, 346 - 343, 331 

Dionýsios z Théb, kitharódos§ 362

Dionýsios z Tripole, dyn.§ 63

Dionýsios Sameumýs z Alexandreie§ Ol. 125+, Ol. 129+  

Dionýsios Thráx, tzn. z Thrákie (jiný D. z Thrákie byl alexandrijský filolog, viz pod grammatici a zde výše)§ 217, kondottiér

Dionýsios Periégétés/Průvodce, autor didaktické básně o ptactvu a jeho lovu§ 151+

Dionýsios, strat. Ptolemaia Filométora§ 165

Aurélius Dionýsios z Acharn§ ath. arch. 212+ 

Dionýsius Exiguus/"Prcek, Mrňous, Hubeňour", křesťanský mnich původem ze Skythie (zemř. kol. 550 n. l.), opat v Římě, tvůrce křesťanského a dnes v podstatě celosvětového letopočtu, když ve své Knize o velikonocích (Liber dé paschate) z roku 527 n. l. položil narození kazatele a ústřední postavy monotheistického křesťanského náboženství Ježíše Krista do roku 754 a. u. c.§ 2

Dionýsios I., biskup v Římě§ 259+, 268+ 

Jiní Dionýsiové: D. zv. Skythobrachion sepsal mýthologický román, jiný byl stoik, žák Chrýsippův, jiný učitel Platónovým, další vykládal Hérákleita. 

Dionýsodóros z Tarentu§ 380 (Ol.)

Dionýsodóros, b. Deinokratův, nauarch Attala I.§ 201

Dionýsodóros z Athén§ 1. taxiarch, 404; 2. arch. 53+ 

Dionýsopolis, m. na thr. Pontu, dř. Krúnoi (tj. „Prameny“), dn. Balčik v BG§ 675, 60

Dionýsopolis, m. v Kóféně, dn. Nagara event. Džalálábád/Dželálábád v AFG; cesta do PAK přes dn. Péšávar (starou Purušpuru, viz) k Indu vede přes Chajbarský průsmyk (Khyber). Bývá někdy ztotožňována s lokalitou Aj Chanum, že to nebo Diodotopolis/Diodoteia byly starší jména Eukratideie, viz tam. Severně od průsmyku žili a žijí Kalašové (viz)§ 75

Dionýsos alias Bakchos, jeho thr. jméno bylo Sabadios (souvisí se slov. "svoboda"), kárské Masaris, bůh a jeho podoby, viz pod hostiny, kde také o hereckých spolcích (jméno snad lze vykládat jako „boží les“)§ 534, 406, 396, 327, 304, 220, 67, 41, 39, 13, 185+, 193+, 214+   

dionýsovci, dionýsastai, spolky herců§ 88 a viz pod hostiny a srov. pod homéridai

dionýsokolakes§ viz hudba, herci

Diopeithés z Athén, strat., o. Menandrův§ 342, 340 

Dioskúrias, m. v Kolchidě, dn. Suchumi§ 66, 65

Původně významné emporion, kde se prý ještě v 1. století n. l. hovořilo sedmdesáti jazyky, tržní středisko pro celý Kavkaz.

Dioskúridés z Anazarbu, Pedánios Dioskúridés, lat. Pedánius Dioscorides, lékař, farmaceut a botanik§ 55+, 77+, 212+  

Dioskúridés či Dioskoridés z Alexandreie§ 1. 250, literát (jiný D., žák Ísokratův, složil nedochované Vzpomínky a spis O spartské ústavě); 2. 221, o. Sósibiův

Dioskúridés z Kypru, skeptik§ 230

Dioskúridés z Makedonie, Antigonův nauarchos§ 315, 314

Dioskoridův ostrov, dnešní Sokotra, Suqutrá u rohu Afriky, ze sanskrtského dvipa-sachadara, ostrov-obydlí štěstí, administrativně součást Jemenu. nejstarší psaný nález je ze 3. století, starosyrské, indické, ethiopské a jihoarabské nápisy. Důležité námořní překladiště v západním Indiku, až do 15. století křesťanský§ 400

Dioskúrovci, „Diovi chlapci“, řec. Dioskúroi, Dioskoroi, Dioskúridai, lat. Gemini, Blíženci, též Tyndaridai/Tyndareovci; v Athénách se jmenovali Anakové, „Pánové“, chrám Anakeion§ 540, 484, 390, 359, 67  

Nejvýše postavená dvojčata v moderní politice byla od devadesátých let 20. století v Polsku konservativní sourozenci Jarosław a Lech Kaczyńští. Roku 2005 vyhráli parlamentní volby (strana Pravda a spravedlnost, PiS), jejímž vůdcem byl Jarosław. Protože se o tři neděle později konaly presidentské volby, v nichž měl velké šance jeho o několik minut mladší bratr Lech, pověřil sestavením vlády někoho jiného. Lech Kaczyński (56) byl v říjnu zvolen třetím presidentem tzv. iii. republiky (po Wałesovi a Kwaśniewském), zahynul při leteckém neštěstí roku 2010.

Diospégé, tj. „Diův pramen“, m. v sev. Mesopotamii§ viz Anthemús

Diospolis§ 1. viz Lydda v Iúdaji; 2. viz Thébai v Egyptě, Diospolis Megalé, Magna; 3. m. nezn. lokalisace v nomu dolnoegyptském búsíridském, 283; 4. viz Kabylé v Thrákii

Diotímé z Mantineie§ viz Sókratés

Diotímos z Adramyttia, stoický autor epigrammů a epu o Hérákleovi§ 250

Diotímos z Athén§ 1. arch. 428; 2. 335, arch. 354; 3. arch. 285; 4. arch. 126; 5. arch. 26

Dióxippos z Athén, vyhlášený zápasník§ 323

Dipaiá, m. v Arkadii (sg.) dnes polohy neznámé§ 469

Diquís, mesoamerická předkolumbovská kultura v Kostarice§ 300

Jméno podle největší kostarické ř. Río Grande de Térraba (domorod. Diquís) s deltou na tichomořském pobřeží na jihu země. Diquísská kultura nemá známých stavebních památek a je známa víceméně z náhodných nálezů kamenných a zlatých sošek. Nejproslulejší jsou dokonale vybroušené kamenné koule (Las Bolas), z nichž největší o průměru 2,5 metrů a váze přes patnáct tun. Záhadný zůstává způsob výroby několika set koulí nalézaných v deltě řeky Disquís a na Isla de Caño. Autonomní kultura neznámé populace měla k nejjižnějšímu mayskému středisku Tazumal v Salvadoru (osídlen od c. 100 n. l.) na osm set kilometrů. Rozvěk diquísské kultury nastal po roce 700 n. l., zanikla se španělskou invasí.

Diré, Deiré, mys v sev. Džibutii na okraji průlivu Báb al-mandab, "Brány pohřebních nářků", též označení pro vlastní průliv; moře severně od něho hellénští geografové nazývali Arabským zálivem, dn. Rudé moře, moře směrem na jih pro ně byl záliv Aualský (dn. Adenský), podle osady Aualis, dn. Zeilah/Saylac (som.) v Somalilandu, jižně od Djibouti/Džíbútí. Staré Rudé moře, viz Erythrá thalassa se rozprostíralo od Jemenu po IND§ 270

dirham, viz pod drachmé

diribitorium, prostory pro sčítání hlasů o komitiálních volbách§ viz saepta Iúlií

Diridótis§ viz pod Terédón

Dís, ital. Plútón, podsvětní podoba Iovova (gen. Díta)§ 249, 149 a viz Bohové a jejich svátky

dispensátor, správce majetku, řec. dioikétés§ 69+

dissidéns, dissidenti, viz v příloze Bohové a jejich svátky i.

Ditalkés, kelt. vrah Viriatha§ 139

Dithagoiá, skythská bohyně§ 150

Ditiónové, pannonský kmen§ 120

Ditizélé, jméno bíthýnských královen:§

Ditizélé I.§ 246, manž. Níkoméda I.

Ditizélé II.§ 149, manž. Prúsiy II.

Diurpaneus§ viz Dorpaneus

Diusi(ni) z Iga, k.§ 748

Díva Augústa§ viz Lívia Drúsilla

Díva Sabíba§ viz Vibia Sabína

divadlo, v Helladě, theátron, lat. theátrum, tj. podívaná, lat. spectácula, amfitheátron, amphiteatrum (theátron to kynégetikon), amfiteátr, oválná stavba na krvavé hry v době římské, viz také tragédie, komédie, satyra, herci

Největší divadlo ve staré Helladě pro odhadem 30 tisíc návštěvníků bylo po roce 368 založeno v arkadské Megalopoli (největší římské, Scaurovo, viz zde níže). Stavba zahrnovala i pramen, který v ruinách vyvěrá dodnes. městská radnice „Veleměsta“, která se podle zakladatele jmenovala Thersilion, byla stavěna pro deset tisíc lidí (!). Antiochos Epifanés podaroval dokonce i Tegeu divadlem, a to mramorovým, srov. rok 173.

Slavné divadlo v Epidauru architekta Polykleita mladšího (viz pod sochaři) ze 4. st. má dodnes místo pro čtrnáct tisíc diváků v 55 řadách. V Athénách Ódeion Héróda Attika má dnes 32 rekonstruovaných řad pro pět tisíc diváků. Divadlo v Aspendu pojme patnáct tisíc diváků, v Méridě čtrnáct tisíc, divadlo v Pergamu mělo 80 řad pro asi patnáct tisíc diváků. Divadlo z římské éry v Efesu dávalo prostor 25 tisícím diváků, srov. rok 41.

Pro srovnání: do největšího amfitheátru/theátron to kynégetikon, theátrum Flávií, známé jako Colosseum, se vešlo padesát až padesát pět tisíc návštěvníků. První zastřešená divadelní scéna světa byla postavena po roce 445 za Periklea a roku 86 zničena Sullou. Ódeion v Athénách dal obnovit Ariobarzánés II., rekonstrukci řídili v letech 63 až 52 architekti C. a M. Stallius a Melanippos (o Ódeiu více viz tam).

V dobách východořímských-byzantských se theátron, nebylo v Kónstantínopoli, nazývalo hlasité veřejné čtení oslavných řečí a listů, epideixis.

V Helladě jsou 134 stará divadla: třicet se aktivně využívá na kulturní akce, 76 jsou ruiny a zbylých 28 dosud nebylo odkryto (stav roku 2000).

divadlo, viz také pod spolky, herci:

divadlo, nepokoje§ 15+ 

první divadelní hry v Římě§ 364

první divadlo stálé v Římě§ 145, 55

Theátrum Scaurí, Pompéiův quaestor M. Aemilius Scaurus jako aedilský volební tahák roku 58 uspořádal hry a postavil divadlo pro údajně 80 tisíc diváků, o 360 dovezených mramorových sloupech 38 stop vysokých, tj. 12,5 metru. Mělo tříposchoďové jeviště, dolní mramorové, střední skleněné a nejvyšší z pozlacených desek. Mezi sloupy bylo na tři tisíce bronzových soch. Divadlo stálo třicet milionů sesterciů, nebylo provozováno ani měsíc, neboť hned po slávě vyhořelo a nic bližšího o něm není známo.

Bylo asi největším evropským divadlem všech dob. Římská říše je asi také „nejkulturnějším“ státním útvarem: v dobách rozkvětu císařství bylo na jejím území mezi Rýnem a Eufrátem 186 amfiteátrů (kulturní v úvozovkách velmi lichotivé pro skutečný program divadel: štvanice a zápasy na život a na smrt byly hlavními „taháky“).

První „divadelní představení“ se prý v Římě konalo roku 364, když byly konány lectisternia, smírné hostiny pro bohy, za odvrácení moru ve městě. Poprvé byly náboženské slavnosti protaženy z jednoho dne na čtyři. Pro diváky her a dostihů bylo postaveno dřevěné hlediště a náklady na státní hry činily dvě stě tisíc assů (a do púnských válek nerostly). Tehdy na nich za zvuků píšťal tančili pozvaní etruští „herci“, lat. histriones (slovo etruského původu).

Stejně jako v latinské tragedii i komedie se dělila podle toho, do jakého prostředí byla zasazena. Obdobnými skladatelskými „technikami“ jako u tragedie se postupovalo i zde: řecký originál byl upravován či doplňován celými partiemi z děl jiných, a tak vznikla fabula palliata, protože v nich herci chodili oblečeni do řeckých plášťů (hímation, lat. pallium). Latinská „národní“ veselohra se pak logicky jmenovala fabula togata.

V Římě byla kamenná divadla menší než v hellénském světě, neboť žánrově byli Římané zapáleni spíše pro přímý pohled na vzrušení, excentrický zážitek incl. krve, než na literárně zprostředkovaný zážitek. Balbovo divadlo bylo pro asi jedenáct tisíc diváků, Pompeiovo pro téměř dvacet tisíc a největší kamenné divadlo v románské Itálii, Marcellovo, bylo stavěno s kapacitou více než dvacet tisíc (často se u všech uvedených divadel uvádějí kapacity výrazně nižší, např. pro Marcellovo 14 600 diváků).

Pro srovnání: dnes světově proslulá milánská La Scala má 3600 míst a pařížská Opera 2156 míst! - Pozoruhodné srovnání, kolik lidí chodívalo „na kulturu“ a kolik v době křesťanské... Na druhé straně největším operním představením byla zřejmě roku 1998 inscenace Pucciniho posledního díla Turandot režírovaná Čangem I-mouem (Zhang Yimou). S představením pak cestoval po světě a příběh kruté čínské princezny dával na velkých stadionech. Podium bylo 170 metrů široké a 42 metry hluboké. Hlavní konstrukce vážila 200 tun, kulisy 440. Herců bylo na pět set, ušito bylo 2500 kostýmů. Sbor byl stodvacetičlenný, orchestr devadesátičlenný (tak vypadalo představení v mnichovském olympijském stadionu koncem června 2005). Produkční náklady: 1,5 milionu €.

Největší podium ale stálo v Berlíně 21. července 1990 na Postupimském náměstí pro koncert rockové skupiny Pink Floyd „The Wall“. Bylo dlouhé 183 metry a široké 18 metrů. 19. února 2006 na pláži Copacabana v Riu de Janeiro měli Rolling Stones podium šedesát metrů dlouhé a 24 vysoké: hráli gratis pro asi 1,3 miliony lidí (náklady 3,9 milionů € převzalo město a dva mobilní operátoři).

Římané dlouho neměli stálou divadelní scénu, ačkoli ji měla každá porobená obec v jižní Itálii a v Helladě. V tom byli quiritští konservativci důslední a divadelní zvyky blízkých Osků a Kampanů je pro „nemravnost“ odpuzovaly. První divadelní jeviště ale asi bez stálých prostor pro diváky stávalo u Apollónova chrámu, které dali censoři roku 179 upravit.

Po porážce Illyrů roku 168 dal v Cirku postavit velké jeviště vítěz nad nimi L. Anicius a sezval vyhlášené umělce z Hellady. Jednou z kratochvílí bylo, že nařídil všem flétnistům, aby hráli současně všichni podle svého jakoby soutěžili a do toho poslal na scénu tanečníky napodobující boxery a boxery s trubači a všichni představovali soutěž ve své branži (lidi to bavilo, smysl akce dochován není...).

První stálé divadlo bylo v Římě téměř dostaveno roku 151 n. 150, jak o tom rozhodli censoři roku 154 M. Valerius Messalla a C. Cassius Longinus. Krátce před jeho dokončením ale vlivný P. Cornelius Scipio Nasica Corculum, protivník M. Porcia Catona ve věci vyhlášení války Karthágincům, v senátu dosáhl toho, aby bylo zbouráno a diváci se na hry dívali i nadále ve stoje. Podle P. Cornelia a senátu byla stavba neužitečná a škodila veřejným mravům, měl to tedy za hellénský móres.

Pro římské publikum bylo rozhodující bavit se a pro pořádajícího zaujmout. Ať to stálo, co to stálo, vkus vzal čert. Když zemřel "osvoboditel Hellady" T. Quinctius Flamininus, jeho stejnojmenný syn rozdal lidu v rámci pohřebních slavností na obveselení maso a uspořádal čtyřdenní divadelní hry a třídenní gladiátorské, v nichž zápasili 74 muži...

Rozhodující pro rozvoj římského divadla asi bylo představení, která dával po triumfu vítěz nad Achaji L. Mummius roku 145. Jeho stavba byla prvním dostavěným divadlem v Římě k sezení; předtím se při podívaných stálo. První hellénští „umělci“ - technítai ovšem v Římu vystupovali již roku 186 (s athléty) a roku 167 flétnisté, herci tragických rolí a pěstní zápasníci. Aedil C. Claudius Pulcher roku 99 jako první pořídil u jednorázově postaveného dřevěného divadla malované kulisy a prý se tehdy poprvé v Římě vyráběl umělý hrom. Toho roku se v aréně poprvé zabíjeli sloni.

O dvacet let později za aedility bratrů L. Licinia Lúculla a M. Terentia Varróna Lúculla se poprvé v Římě měnila dekorace otočením kulis - a k tomu Římanům poprvé v aréně předvedli ještě větší podívanou, souboj slona s býkem. Roku 74 převzal stát náklady na stavbu a údržbu dřevěného jeviště a scénického vybavení. Začátkem císařské doby byly zápasy za čtyři sta tisíc sésterciů „slušné“.

Caesarián C. Scríbónius Cúrió dal roku 53 sestavit dřevěné otáčivé divadlo o dvou scénách (theátra Cúriónis), které se s diváky proti sobě otáčely až do tvaru amfiteátru: bylo to první oválné divadlo v Římě a první evropské otáčivé divadlo, srov. výše. Dopoledne se hrálo divadlo, odpoledne se konala aréna. Ostatní římská divadla byla podkovovitého tvaru jako hellénská.

V září roku 55 se v Římě poprvé konaly hry ve stálém kamenném divadlu, které s přiléhajícím sloupořadím a sněmovním prostorem (cúrií) vybudoval Cn. Pompéius Magnus, theátrum Pompéí (viz pod cúria). Zasvěceno bylo až roku 52 a šla zvěst, že skutečným stavitelem byl Pompeiův propuštěnec Démétrios, který vše uhradil ze svého, ale jméno stavbě dal po svém patronovi.

Hry na současníky udělaly dojem jen pro svou nákladnost, umělecky prý propadly, tvrdí alespoň ve své korrespondenci ctižádostivý advokát Ciceró (k Pompéiovi se však lísal a ikona římské aristokracie to prý sama uznala). V Acciově tragéii Klytaimnéstrá dal Pompéius jevištěm projít stovce mezků, v Naeviově (či Androníkově) Trojském koni tvořily kulisy tisíce kratérů.

Ovšem v jiném oddílu divadelních slavností byli prý gladiátoři slabí, a nic diváckému požitku neprospělo, že během pěti dnů byly dva zápasy bestiáriů se zvířaty, vénátiónés, povraždilo se pět set lvů (republikánský rekord), a že byli v římské aréně štváni sloni: osmnáct se jich střetlo v bojovníky v brnění, někteří chobotnatci byli zabiti hned, jiná ze zvířat při jiné příležitosti později. Prý sám Pompéius uznal, že to byly vyhozené peníze, jak tvrdí ve své korrespondenci jeho adorant Ciceró. Smýšlení lidu bylo nejlépe poznat na divadlu a na hrách v circu, jak byli uchazeči o úřady vypískáváni, vytleskáváni apod. Poslední vénátió v Římě konána roku 523, viz pod gladiátoři.

Všechna divadelní představení se hrála od východu slunce do soumraku a pokud se nedotáhly některé gladiátorské zápasy, i za světla pochodní a ohňů. Čtyřdenní divadelní hry poprvé uspořádali v Římě aedilové roku 214.

Jako první celokamenné římské divadlo bylo otevřeno roku 13 nákladem L. Cornélia Balba theátrum Balbí (srov. rok 19 a 40). 4. května roku 11 otevřel Augustus na paměť M. Claudia Márcella další divadlo, theátrum Márcellí; během slavností byla v aréně pozabíjeno na šest set kusů africké zvěře.

Octavianův vojevůdce T. Statilius Taurus dal v Římě roku 29 vystavět první pevný amfiteátr, který byl zničen roku 64 n. l. neronovským požárem. Nejstarší kamenný amfiteátr římského světa však stál v Pompéjích.

Největším amfiteátrem starověku bylo fláviovské Colosseum (označení asi podle kolossální sochy Nerónovy resp. Héliovy (Sól), která stávala opodál, viz pod Sedm divů a architektura/domus aurea), theátrum Flávií/amphitheátrum flávium, jehož stavba z iúdské kořisti začala roku 70 a zasvěcené bylo roku 80 n. l. císařem Titem. Roku 217 n. l. udeřil do horního patra stavby blesk a způsobil rozsáhlý požár, viz tam, o údržbě viz 222+. Divadlo bylo nejvyšší veřejnou budovou Říma (o obytných „mrakodrapech“ viz pod architektúra).

Mělo sedm pater, v prvním po obvodu krámky s jídlem, pochutinami, dárky. Ženy seděly až nahoře: opatření, aby se neproducírovaly na okraji arény, kde byly všem na očích a nerozptylovaly diváky svlékáním, stripteasem.

Do oválu stojícího na dvanáctimetrových betonových základech a postaveného z dvou set tisíc tun travertinu do výše 48,5 metru se vešlo na padesát až padesát pět tisíc diváků. Systém 28 důmyslných výtahů z útrob Colossea vypouštělo do arény divou zvěř a dvacet zdviží s deskou o čtyřech krát pět metrů sloužilo k dopravě kulis a osob. Summum chorágium byl sklad všech různých nástrojů a kulis nutných pro chod „divadla“.

Vše ručně ovládáno rumpálovou technikou v osvětlení loučemi a v kamenném podzemí, jehož chodby byly vybaveny sedmnácti vodními kanály na snazší odplavování exkrementů a krve zvířat a lidí.

Jak se prokázalo nálezem zbytků pestrobarevných fresek roku 2012 v přístupovém tunelu pro diváky ve třetím patře, byla stavba zdobena malířskými díly a určitě nebyla mramorově šedá.

Ačkoli byly v Colosseu prameny pitné vody, nebyly tu žádné záchody! Během déle trvajících zápasů se Colosseem nepochybně šířil pach krve, mrtvol, zdechlin, nářek umírajících lidí a zvěře. Novověké odhady hovoří o tisícovce mrtvých ročně v Colosseu při hrách; ačkoli se během her konaly popravy zločinců všeho druhu, nepochybně lze odhady snížit. V letech 70 až 404, kdy se konaly v Colosseu poslední gladiátorské zápasy (viz tam), mohlo v jeho aréně zemřít na tři sta tisíc profesionálů a obětí.

Stejně obrovské mohou být odhady ubité zvěře: rekord drží Tráiánus z roku 107 při oslavě pacifikace Dáků: během 123 dnů bojovalo deset tisíc gladiátorů a jedenáct tisíc kusů divé zvěře všeho druhu. O chod divadelního kolossu se staral prócúrátor amphitheátrí fláviání, úřad náležející do císařské administrativy, srov. rok 71+. 

S koncem starého Říma sloužilo Colosseum jako stáj a sklady, nahoře se bydlelo. Kolem roku 1000 n. l. se změnilo v hrad rodu Frangipane odvozujícího původ od Aniciů. V podstatě do roku 1747 sloužily ruiny za kamenolom římských stavitelů. Toho roku vydal papež Benedikt xiv. (v úřadu 1740-1758) edikt o zachování Colossea jako památníku na křesťanské mučedníky, a tím stavbu zachránil. • Od 1. srpna 2013 zakázal lékař z Janova a římský starosta Ignazio Marino (58) zvolený za Demokratickou stranu (PD) na silnici kolem stavby automobilový provoz. Plánuje zřízení pěší zóny mezi Colosseem, které začátkem 21. století navštěvovalo ročně na šest milionů turistů, a Piazza Venezia.

V době Kónstantína I. byly v Římě dva cirky, dva amfitheátry a tři divadla. Za zmínku stojí, že v Konstantínopoli žádné tradiční divadlo nestálo, nehrálo se. Funkci divadla plně nahradil hippodromos pro 40 tisíc lidí ležící u císařského paláce. Východořímští/byzantští autoři mu říkali theátron, divadlo.

Lodní plachty pro stín poprvé v divadle použil roku 70 Q. Lutátius Catulus, syn Q. Lutátia, konsula roku 102, když zasvěcoval Capitólium. Největší spotřeba plachtoví byla u Colossea, poněvadž mělo na délku 188 m. Celé divadlo zakryl látkou na ochranu proti slunci poprvé o Apollinských hrách Lentulus Spinther o deset let později a celé Forum Romanum zastínil první diktátor Caesar. Plachtoví bylo koncem republiky trojbarevné, žluto-červeno-šedé/modré, jak dosvědčuje ve čtvrté knize svého veršovaného filosofického výkladu epikúrik T. Lucrétius Cárus, když popisuje, jak se přenášejí barvy: "lidu to dělají žluté, červené a ocelově šedé plachty, když ve velkých divadlech roztaženy na stožárech a trámech se v záchvěvech vlní/et volgó faciunt id lútea russaque véla et ferrúgina, cum magnís in theátrís per málós volgáta trabésque trementia flutant."

Hlavní opona, aulaia, lat. aulaeum, byla vyšívaná látka, tapiserie, původně užívaná ve formě baldachýnu v sálech bez kasetového stropu, lacunaria. Jako divadelní opona byla začátkem představení spuštěna k zemi, na konci vytažena (od 2. století n. l. se ustaloval dnešní zvyk). V komédiích se pro mezihry užívala kulisní opona síparium (od supparia, druhu plachty).

Roku 194 na Římských hrách, lúdí Rómání, seděli poprvé senátoři odděleně od ostatního lidu a Augústus roku 26 nařídil, aby po celé říši seděli senátoři v divadlech v prvních řadách.

theátrum Pompéí, míst 17.630, podle jiného zdroje 40 tisíc, opraveno za Tiberia, když vyhořelo restaurováno za Claudia a znovu zasvěceno§ 55, 35-, 36+, 39+   

theátrum Mummií§ 145

theátrum Balbí, míst 11.600§ 13

theátrum Márcellí, míst 20.500, za Sevéra Alexandra již nebylo v provozu a k jeho opravě, jak mladý imperátor zamýšlel, nedošlo§ 11-, 70+ 

zheátrum Tráiání§ 112+

(amphi)theátrum flávium, Flávií§ viz zde výše a s. v. Colosseum

sedadla pro senátory§ 194

Teror kolem divadla: Divadlo a události kolem divadelních scén několikrát zasáhly do dějin. Jinotaje divadelních kusů rozdmýchávaly za Habsburků v 19. století autonomistické nálady v severní Itálii. V nejtvrdších dobách spartsko-athénské války si Athéňané v 5. století př. n. l. při Aristofanových komediích smíchem vyřizovali účty se svými politiky a vojevůdci (o smrti, popravách v divadlu viz pod poprava, sebevražda apod.). Roku 406 využil davu Syrákúsanů odcházejících z divadelního představení ke spuštění nálad proti jeho protivníkům v politice a druhého dne ve sněmu to občanům stačilo jen zopakovat a puč ústavní cestou byl hotov. Cestou z divadla byl o sedmdesát let později zavražděn Filippos, otec Alexandrův, viz zde níže. 

Roku 213 dal velitel římské posádky L. Pínárius povraždit občany Henny shromážděné v divadle, aby předešel jejich zradě a přidání se ke Karthágincům. Zřejmě nejznámějším masakrem v amfitheátru, tedy také svým způsobem divadlu, během gladiátorských zápasů byly události roku 59 n. l. v Pompéjích: při sporech domácích s Nucerijci létaly kameny a v aréně, na ochozech, před amfitheátrem a po městě došlo na nože. Císař Neró tehdy vydal zákaz konat v Pompéjích v příštích deseti letech zápasy. Za Tiberia roku 27 se u Fiden při gladiátorské podívané zřítil přecpaný amfiteátr. Při neštěstí zemřelo rekordních více než dvacet tisíc lidí; zřejmě útěcha pro zakrvavělé bojovníky z arény. Stavitel, jistý propuštěnec Atilius byl potrestán... vyhnanstvím.

Čečenská moskevská inscenace z koncem října roku 2002 se sedmi až osmi sty rukojmími se dosud nekonala nikde na světě. Přitom se v divadlech vraždilo, divadlo dokonce vdechlo život jednomu z evropských států. Během premiery opery Daniela-Françoise Aubera Němá z Portici roku 1830 s příběhem z neapolské revoluce se při duettu Svatá láska k vlasti se slovy „Na tyrany platí smělý lov“ rozhořelo v Bruselu povstání proti holandské nadvládě. Lidé vyběhli z divadla a sehráli děj opery v ulicích. Pustili se do holandských úředníků a vzniklo Belgické království.

Státnickou smrtí skončili v divadlech dva známí protagonisté dějin. V pátek 14. dubna roku 1865 zastřelil ve Washingtonu herec Fordova divadla John Wilkes Booth presidenta Spojených států Abrahama Lincolna. Prý chtěl pomoci Jihu.

Poetičtěji zemřel Filippos II., otec slavného Alexandra Makedonského. Byl sukničkář a královna Olympias trpěla. Nakonec to král přehnal, když se oženil s jistou Kleopatrou, jejíž otec se honosil, že dá Filippovi dědice trůnu, ačkoli jím byl Alexandros, syn Olympiady. V červnu roku 336 př. n. l. byl Filippos v Aigách zavražděn při odchodu z divadla. Protože byl vrah strážemi ubit, pravdu o ženině mstě se už nedozvíme.

Jiný státník si v divadle zahrál už jen jako mrtvý. Římský boháč M. Licinius Crassus, jeden z triumvirů, byl na tažení proti Parthům poražen a 30. května roku 53 př. n. l. zabit. Jeho hlavu použili Parthové v divadlu jako kulisu v jedné řecké tragédii na představení pro krále Óróda II. Parth miloval řecké tragédie a sám je dokonce skládal.

Jinou divadelní tragedií bylo v komunistickém Československu za časů Národní fronty udílení vyznamenání v pražském Národním divadlu vůdcem prosovětských kolaborantů a kavárenským levičákem dr. Husákem. A že politika má k divadlu v Čechách blízko, dokazuje umístění poslanecké sněmovny v bývalém Thunovském paláci. V letech 1779 až 1794 v něm společnost Pasqualea Bondiniho provozovala divadlo, kam prý chodil i císař Josef II. Když vyhořelo, prodali roku 1799 Thunové palác českým stavům.

dívália, svátek slunovratový, viz pod Bohové a jejich svátky, x.

Díviciácus (lat.), řec. Dívikiákos§ 1. kníže/vergobret keltských Haeduů, b. Dumnorígův§ 60, 58, 57; 2. vládce belgických Suessiónů, jehož moc sahala do Britannie, starší vrstevník Caesarův, 57

Divicó, Divikó, kníže („král“) keltských Helvétů (v r. 58 byl ještě poslem u Caesara)§ 107

Divió, dn. Dijon§ viz Séquanové

Dívodúrum, D. Mediomatricórum, oppidum Mediomatriků, dn. Metz, č. Mety§ 69+

Diyala§ viz Dijála

Dixatelmeus, thrácký dynasta§ 277

Djakovsk, kultura djakovsk᧠600