218

***********************************************************

218. 
Ol. 249,2

 

529 SE
465 AE
neznámý
a. u. c. 971
Imp. Caesar M. Opellius Severus Macrinus Augustus II a M. Oclatinius Adventus II
cos. suff. Imp. Caesar M. Aurelius Antoninus Augustus I (vulgo Elagabal/Sardanapallus) (od 8. června)
 ***********************************************************

Caracallova/Tarautova matka sice plánovala mstu na Macrinovi, ale stará císařovna si nebyla jista úspěchem a již umírala na rakovinu prsu; rozhodla se zemřít hlady. Iulia Domna Augusta Pia Felix neželela smrti svého syna, který ji soustavně ponižoval, srov. rok 212, ale ztráty svého úřadu císařské tajemnice pro styk s veřejností. Snad se nadchla možností, že by sama vládla říši a dala se v tom podporovat vojáky, kteří se od začátku k Macrinovi obraceli zády. Macrinus sám proti ní nic neměl, ale když se dozvěděl o jejích cílech, nařídil jí opustit Antiocheiu. Uchýlila se ke své sestře do rodné Emesy, kde nyní po vleklé chorobě zemřela. Tělo dopravili do Říma a pohřbena byla po boku Getově, svého mladšího syna. Podle jiné verse se rozhodla zemřít již po vraždě Caracallově. 

Macrinus sám nikam nepospíchal a úřadoval z Antiocheie. Ačkoli měl mír s Parthy, nerozpustil armádu a nerozeslal legie do jejich trvalých sídel, jak si přály. Miloval procházky o samotě, prý si něco pro sebe mrmlal a napodoboval tak M. Aurelia Antonina. Miloval představení mímů, tanečníků a hudebníků, pečoval o svůj vous a ukazoval se v orientálním přepychovém šatu, což se vojákům zvyklým od Caracally na vojáckou prostotu opět pranic nelíbilo a měli to za barbarskou zženštilost. 

Jeden z autorů SHA vylíčil Macrina jako krutovládce předávajícího po vzpourách vojáky katům k decimaci, k vlastním otrokům se choval krvelačně, že prý jeho dům byl potřísněný krví služebnictva po bičování jako řeznický krám; tak mu říkali Macellinus, Řezník. Málokterý z principů dostal takovou visitku v historiografii. Senátor Cassius Dio při výkladu o míru s Artabánem přidal, že o Maurech je vůbec známo, že jsou zbabělí...  

 

O mstu nad Macrinem se postaraly děti a vnoučata sestry Iulie Domny, syrskoarabské aristokratky z rodu emesských dynastů. Iulia Maisa/Maesa z Emesy měla se C. Iuliem Avitem Alexianem dcery Iulii Avitu Mamaiu (mladší) a Iulii Soaimiadu Bassianu (starší; zvána byla též Symiamira). Avitus Alexianus správcoval v Asii a naposledy ho Caracalla pověřil dozorem nad senátem určeným správcem Kypru. Zde na konci Caracallovy vlády v pokročilém věku zemřel. Jeho manželka se synem žili dlouho v Římě, který asi opustili po smrti Severa roku 211.

Synem Iulie Soaimidy se senátorem, procuratorem a správcem provincií Sex. Variem Marcellem pocházejícím z Apameie, kde se sama narodila, byl Avitus Bassianus (14). Jeho otec již nežil. Neměl za sebou žádnou karieru v armádě, třebaže byl za Caracally mimo jiné praefectem aerarii militaris, tedy armádního rozpočtu, a v době, kdy správcoval v Numidii, velel krátce Třetí legii Vznešené, srov. rok 238. Nezastával ani žádnou kultovní funkci, natož tu, kterou v Emese jeho chlapecký syn, role náležející rodině matčině. Synem Mamajiným s M. Iuliem Gessiem Marcianem byl Bassianus Alexianus (10), tedy bratranec Avita Bassiana. Jeho otec pocházel ze syrské Arké a měl za sebou rovněž karieru císařského procuratora. 

    Propagandistickou válku vedl za obě ženy Avitův vychovatel Gannys vulgo Eutychiadés. Vymysleli, že nezletilý sluneční velekněz je synem Caracallovým (a možná, že to ani vymýšlet nemuseli, že tomu tak skutečně bylo). Vzpoura vypukla v noci na 16. května 218, když armáda tábořila poblíž jejich klanového města Emesy. Mnoho legionářů totiž patřilo mezi klienty Iulie Maisy a chodilo do emesénského chrámu a na chlapce hledělo se zalíbením. O tom, že Maisin vnuk byl Caracallův, nepochybovali, vždyť Iulia Maisa žila se svou sestrou, nedávno zesnulou Iulií Domnou, v Římě. K tomu ovšem arabská aristokratka rozdávala peníze. Tak se rodil emesský puč.

Vojáci Třetí legie gallské (v Syrii sídlila od Aktia s malými přestávkami do konce římské moci) vpustili Maisu se Soaimiadou a jejím synem do ležení a ráno provolali císařem čtrnáctiletého velekněze emesénského slunečního kultu Sex. Varia Avita Bassiana. Nejblíže události byl totiž praefectus praetorio Ulpius Iulianus, který se proti vzbouřencům vypravil se svými vojáky. Zabil při tom dceru a zetě Gessia Marciana (jejich jména neznáme; měl zřejmě ještě jednu dceru, mladší než Bassianus Alexianus jménem Theokleia/Theoclia) a zaútočil na ležení. K jeho dobytí však rozkaz nedal, neboť byl přesvědčen, že vojáci se sami vzdají. Pak už bylo pozdě.

Vzbouřenci ukazovali Avita z hradeb či valu ležení, na pošťuchování Eutychianovo rozhlašovali, že to je syn Caracallův a rozložili morálku Iulianových mužů. Nakonec byl Iulianus rád, že se mu pro tentokrát podařilo uniknout, zatímco ostatní jeho důstojníky vzbouřenci pobili. Podle jiné verse dal rozkaz k likvidaci vzpoury Iulianovi sám Macrinus z Antiocheie, neboť zkazky o Caracallově synovi pokládal za směšné.

    Macrinus dal na to v Apameji provolat svého syna Diadumeniana císařem-spoluvládcem M. Opelliem Antoninem Diadumenianem (10) a řada vojáků setrvala na jeho straně. Slíbil každému z nich dvacet tisíc, čtyři tisíce HS vyplatil na ruku. Pro obyvatele města uspořádal banket nákladem šesti set séstertiů na hlavu. Tehdy mu však přinesli hlavu Ulpia Iuliana dopadeného vzbouřenci (Macrinus ji vydával za hlavu Pseudoantonina, tedy Avita Bassiana) a brzy na to odpadly další legie. To se Macrinus již vrátil do Antiocheie a namísto Iuliana jmenoval praefectem praetorio stávajícího praefecta Egypta Iulia Basiliana, řadu vládních úkolů řídil správce Foiníkie Marius Secundus, a sám vypravil se do pole proti odpadlíkům. 

 

U jakési vsi v okolí Antiocheie se střetl 8. června v rozhodující bitvě se vzbouřenci, jimž velel Gannys-Eutychianos, muž bez jakýchkoli vojenských zkušeností zvyklý jen životu u dvora. S Avitem byly neustále jeho matka a bába Soaimiás a Maisa a když v první fázi bitvy byli vzbouřenci obráceni na útěk, vyskočily ze svých vozů, mladík Avitus všem na očích tasil meč, jímž byl opásán, a rodinnou akcí útěk zástupů zastavily. Macrinus v rozhodujícím okamžiku ztratil nervy a z bitvy utekl, třebaže jeho praetoriáni zdatně bojovali dál. 

 Poražen poslal syna v doprovodu Epagathově ke králi Parthů Artabánovi, sám se vrátil do Antiocheie, kde tvrdil, že nepřítel byl poražen. Když přišla zpráva o skutečném výsledku bitvy, v níž opuštění praetoriáni přijali Avitovu výzvu a složili zbraně, v chaosu bylo ve městě zahubeno mnoho civilistů a vojáků, zahynul též Marius Secundus. Macrinus napsal do Říma senátu a správcům provincií o Pseudantoninovi, že je to dítě a šílenec. Sám se téže noci zbaven vousů, své pýchy, na koni vydal v převlečení za posla napříč Anatolií na cestu do Říma. Doufal totiž celkem oprávněně v podporu senátu, Římanů a západních legií opovrhujících syrskou odvážlivostí, mladíkem ve vládě a na nic se neohlížející vojevůdce Gannya a Kómadzonta/lat. Comazon, jak situaci hodnotil senátor a historik Cassius Dio.

S několika vojáky pronikl do Aig/Aigai n. Aigeiai v Kilikii. Napříč Kappadokií a přes Galatii se dostal do Bíthýnie do Eribólu, přístaviště naproti Níkomédeie. Z dlouhé cesty ochuravěl. Přeplavil se do Chalkédonu, v plavbě do Býzantia mu zabránily protivětry a když z Chalkédonu požádal jednoho z procuratorů o peníze, byl vypátrán. 

Jat byl centuriónem Aureliem Celsem a transportován zpět do Syrie jako zločinec. Kdesi v Kappadokii se dozvěděl o osudu syna: při průjezdu Zeugmatem, kde byl loni provolán caesarem, byl kluk ještě na římském území dopaden centuriónem Claudiem Pollionem (Pseudantoninus ho vzápětí udělal legátem u germánského vojska, respektive správcem jedné z Germánií) a Diadumenianus Antoninus posléze zde po otcově smrti zavražděn (narozen 14. září 208, podle jiného zdroje však v týž den jako Antoninus Pius 19. září). 

Macrinus se v sebevražedném úmyslu vrhl s vozu, ale zlomil si pouze ramenní kosti. Než zajatec dorazil do Antiocheie byl na rozkaz vítězů v kappadocké obci Archeláis zavražděn centuriónem Marcianem Taurem. Jeho tělo nechali vrazi ležet nepohřbeno do doby, až se při pohledu na něj při cestě z Antiocheie na Západ potěšil Pseudantoninus. Macrinovi bylo bez tří n. pěti měsíců 54, imperátorem byl čtrnáct měsíců.

Zkušený administrátor a vojevůdce byl zničen spiknutím dvou Arabek, jejich chlapce a klientelou emesénského kultu, lidmi bez státnické a armádní zkušenosti, pro římské elity neznámými arivisty. Druhým jeho osudovým momentem bylo váhání před cestou na Západ, okamžik osudový před dvaceti roky i pro Pescennia Nigra.

Praefectus praetorio Iulius Basilianus prchl z Egypt lodí do Brundisia, ale vyzrazen přítelem v Římě, jehož požádal o poslání jídla, byl dopraven do Níkomédeie a tam popraven.

 

Pseudantoninus dorazil do Antiocheie druhého dne po bitvě a rozdal vojákům po dvou tisících séstertiích vybraných od měšťanů, aby legionáři Antiocheiu nevyplenili. Senátu do Říma odeslal dopis plný pohrdání Macrinem, jeho nízkým původem, sám za sebe slibuje napodobovat Augusta a M. Aurelia Antonina (Filosofa, nikoli Caracallu). Několik měsíců zůstal Pseudantoninus v metropoli Orientu Antiocheji, než se vypravil na zimu s dvorem do Bíthýnie, kde se vojáci spouštěli na majetcích římských občanů. O vládních věcech se radil s Gannym/Eutychianem a dával se v Římě propagandisticky líčit jako velekněz slunečního boha (viz zde níže), který do Města a říše přinese blahobyt. V Antiocheji zřejmě zažil 7. října částečné zatmění Slunce, dobře viditelné v mesopotamské oblasti za Tigridem. 

Varius Avitus Bassianus neboli nyní s odkazem na příbuzenství s Caracallou-Tarautou (a jeho smyšlené s M. Antoniem Antoninem Filosofem) M. Aurelius Antoninus (14), řecky Antónínos Aurélios, historiky býval zván též Antoninus (už čtvrtý toho jména, srov. v indexu s. v.), "poslední" z Antoninovců, se narodil pravděpodobně v Římě mezi podzimem 203 a jarem 204 jako synovec Caracallův. V Římě se dal zapsat do seznamu konsulů namísto Macrina aniž by byl formálně volen, aniž by měl předepsaný věk a aniž by někdy zastával jakoukoli státní funkci. Nic mu nevadilo, ani nikomu dalšímu, že Adventus patřil do tábora předchůdcova a ponechal si ho za konsulského kolegu. Matku Iulii Soaimii Bassianu prohlásil augustou jako Iulii Soaimii Augustu (n. Soemias), 23. v řadě, 24. pak byla Iulia Maesa Augusta.  

Po matce pocházel z emesského panovnického rodu Sampsigeramů, srov. rok 65- etc. a 254+. Historik Cassius Dio ho důsledně jmenuje Pseudantónínos, tedy Lžiantoninus, nebo také Sardanapallos: to proto, že jednak byl císař potrestán po smrti damnatione memoriae, takže jeho jméno nebylo záhodno vyslovovat, jednak pohrdlivě s použitím hellénského jména assyrského despoty Aššur-báni-apla (?).

Jméno Elagabalus/řec. Héliogabalos dostal až po smrti a patří chlapcově kultu, jehož byl knězem. V Emese uctívali obří kuželovitý černý meteorit jako "Boha hor", aramajsky Iláh hag-gabal, odtud latinské Elagabalus a řecké Elaiagabalos n. Héliobagalos, třebaže jméno se sluncem nemá nic společného, ale lidé ho s hvězdou spojovali. Kulty z nebe spadaných kamenů měly a mají mezi Kanaanci/Foiníčany a Araby tradici: řecky se jim říkalo baitýloi, což asi z bab. bít ili n. aram. bet el, dům boží. Přivezl ho s sebou do Říma a po Sardanapallově smrti byl odvezen zpět do Emesy, kde mu roku 272 obětoval Aurelianus, viz. V Římě byl od roku 204- baitýlos Kybelin/Velké Matky bohů, viz.

V Římě říkali chlapci Assyřan a později narážkou na osud jeho těla po likvidaci Tiberinus, "z Tiberu", popřípadě Tractitius, "Vlečený", neboť jeho tělo vlekli po Městě jako psí mrtvolu a když se nevešlo do kloaky, vhodili ho vojáci s nadšenými lidmi do Tiberu zatížené kameny, aby se nevynořilo. Byl zřejmě Římanům tolik odporný, že v jednom z pramenů byl kluk nazván dokonce morem, hnusem/pestis a nečistá bestie/inpura belua.

Přes svůj věk byl nápadný a atraktivní mladík ženat se třemi dívkami: s Iulií Cornelií Paulou (od léta 219 s titulem augusty/25. v pořadí), s níž se rozvedl údajně pro jakousi nedokonalost na jejím těle, ve skutečnosti pro bezdětnost (a to na svatbu pozval veškeré římské elity, lidu nastrojil hostinu po šesti stech séstertiích, praetorianům po tisícovce). Pak si vzal vestálku (sic!) Iulii Aquilii Severu roku 220 v nadšení, že z něho a jí, obou veleknězů, se musejí narodit děti podobní bohům (26. augusta). Po roce se rozvedl, neboť ani ona mu neporodila nástupce; o ní a palladiu viz zde níže. Následovala roku 221 svatba s Annií Aurelií Faustinou, pravnučkou M. Aurelia Filosofa (27. augusta). Aby svatby s ní dosáhl, zahubil usnesením senátu jejího manžela Pomponia Bassa, cos. 211 a legáta jedné z Moesií v letech 212-217. Ve šťastném sňatku s velmi bohatou dědičkou Faustinou, jednou z nejbohatších v říši, a společnými dvěma dětmi žili v ústraní v Pisidii; Sardanapallos novomanželce-vdově zakázal tehdy i truchlit. O Faustině a jejích předcích viz rok 106 a 145.

Také tento sňatek podporovaný babičkou Sardanapallovou Iulii Maisou se zhroutil a Elagabalus se oženil se dvěma dalšími dívkami, než se vrátil k vestálce Seveře. Faustininy děti Pomponia Ummidia a Pomponius Bassus Syřana přežily a jejich potomci jsou doloženi ještě ve čtvrtém století. O osudu zprzněné vestálky není známo nic. 

Kluk byl náramným soustem pro římský bulvár. Mnich a chronograf Geórgios Synkellos ho charakterisoval slovy: "Zcela zženštilý, vychovaný k ženskosti, fintivý a prahnoucí po ženskosti/anér thélydriás holos, epi to gynaikeion éthos tetrammenos, kosmúmenos kai ergadzomenos ta gynaikón." Vedle podivných sňatků byl císař blázen do kárského vozky závodních spřežení Hieroklea, předtím oblíbence Gordia/Cordius, od něhož se učil Sardanapallos jízdě se spřežením. Byl Hierokleovou ženou: věnoval se před ním předení vlny, nosil síťku na vlasy a maloval si pro něho oči. Hieroklés měl u dvora velký vliv a dal si do Říma dovést z Kárie svou matku-otrokyni, aby byla od nyní počítána mezi ženy konsulárů. Císař se Hieroklem dával bít, měl z toho radost a chtěl "manžela" prohlásit caesarem; na veřejnosti mu líbal přirození a říkal tomu oslava flórálií, jarního svátku květin na přelomu dubna a května, srov. v oddílu Bohové a jejich svátky. 

Hieroklés se dokázal o své postavení porvat. Muži pověření vládcem vyhledáváním objektů sexuálního zájmu Sardanapallovi oznámili, že jistý Aurélios Zótikos ze Smyrny zvaný po otcově povolání Mageiros/Kuchař, je nejen velmi krásný, ale má i největší přirození, jaké bylo možné v říši spatřit. Okamžitě ho dal císařský mladík dopravit do Říma a jmenoval ho svým osobním komořím, to dříve, než do Města dorazil, a přejmenoval ho svým otcovským jménem Avitus. 

Byl uveden s velkou pompou průvodem slavnostně vyzdobeným Městem a když ho Aurélios pozdravil obvyklým "Kyrie autokratór, chaire/buď zdráv, imperátore, pane!" odpověděl mu Sardanapallos: "Neříkej mi pane, jsem totiž paní!" Hned šli do lázně, kde se zbožný orientální kluk přesvědčil o Auréliových kvalitách a zalehli k hostině, kde císař po vzoru oddaných milenek vzal místo u nohou "Kuchařových". 

Hieroklés ovšem žárlil a s obsluhou dojednal, aby do Zótikova pití dali něco na oslabení jeho mužné síly. Po celou noc se sexuálnímu přivandrovalci nedostavila erekce, takže ho již ráno žena-vládce zbavil všech hodností, vyhnal z Říma, pak Itálie - a Aurélios Zótikos celé dobrodružství a Syřanovu vládu přežil doma ve zdraví. Jiný zdroj tvrdí, že Zótikos se ziskem prodával Sardanapallovy výroky a prý tak přišel k velkému majetku.

Jiná "zaručená" zpráva  z dobového bulváru praví, že si císař dával říkat Bassiana a že se zasvětil Velké Matce bohů uříznutím svého pohlaví (byl přitom veleknězem něčeho či někoho jiného, viz zde výše). A další drb pravil, že se na hostinách dával znásilňovat. Vozatajové Gordios/Cordius a Prótogenés ovládli život u dvora a chlapec podle nich rozprodával státní funkce a velení legií. Jedním ze závažných kriterií pro státní službu byla i po Zótikovi velikost přirození: císař chodíval do veřejných lázní, aby si prohlédl muže s velkým pohlavím a takové dával i jinde vyhledávat; říkalo se jim monóbelos/monobelus, "s výjimečným rožněm".

    O jeho soukromém a sexuálním životě se zaznamenalo mnoho nezvyklostí, že to z něho udělalo nejvýstřednějšího z římských císařů a také asi nejneschopnějšího. Uvažoval o voperování vaginy do svého těla a sliboval lékařům horentní sumy. Po nocích si hrál po hospodách/kapéleia a bordelích/porneia na prostitutku, lákal kunšofty, když odtamtud vyházel konkurentky, a nakonec se se svým podnikem usídlil přímo v paláci: trumfl hvězdy vyznavačů všestranného sexu Gaia i Nerona. Ve společnosti senátorů, soudců, městského praefecta Leona, svých propuštěnců, matky a báby se projížděl palácem v závodním voze v dresu zelených a vybíral od diváků zlaťáky. Miloval hovory o osobních sexuálních zážitcích, a to s kýmkoli a kdekoli.

 

Sardanapallos-Elagabalus se buď v Římě narodil, nebo ho poprvé viděl v pěti, tedy asi roku 209. S rodinou císaře L. Septimia Severa, se svou babičkou Iulií Domnou, cestoval do Británie. Po jeho smrti žil s matkou v rodné Emese a byla mu předurčena kariera velekněze místního slunečního kultu a tím pádem pravděpodobně též hlavy arabského theokratického státečku. 

Elagabalus se stal z titulu své moci pontifikem maximem, veleknězem římského státního kultu. Nad tento úřad zavedl velekněžství svého kultu, nyní označovaného též za sluneční/sacerdos amplissimus dei Soli Elagabali. Dal se obřezat, jak vyžadoval Elagabalův kult, a nejedl vepřové maso s představou, že jeho kultovní obřady budou ryzejší. Obřezat dal též řadu svých soudruhů. Horoval prý pro Aštartu alias Salambó. Chodíval veřejně v syrském kněžském oděvu, pro Římany barbarském, a říkali mu proto brzy po příchodu do Říma Assyřan/Assyrios.  

    Na Palatínu dal pro svůj sluneční kámen postavit Elagaballium a státní úředníci při vstupu do chrámu dostali nařízeno chodit ve „foiníckém“ šatu. Podobně jako dřívější Římané nepřenesli přes srdce, že se M. Antonius oženil s východní cizinkou Kleopatrou, nebo že Titus by se mohl oženit s židovskou princeznou Bereníkou, Elegabalův excentrismus, srov. ovšem rovněž Neronovů a Gaiův, byl nahlížen jako kolorit k jeho orientálnímu kultu a odmítán. Moderně bychom řekli, že to byla forma konfliktu dvou civilisací.

Chlapcova brutální jinakost římské elity odpuzovala a nejvíce to, že upřednostňoval své orientální kulty a zvyklosti před domácími. Úředníci museli obětovat nejprve Elagabalovi. Odmítal řecký a římský oděv, maloval si oči a obličej a držel se svého orientálního purpurového se zlatými náramky, náhrdelníkem a na hlavě s tiárou vykládanou drahokamy. Oblékal se výhradně do hedvábí a když se ukázal Římanům, dával se doprovázet pištci a bubeníky. 

    Z výkřiků mučených lidí věštil a u Římanů všech vrstev se pro své výstřední orientální náboženské praktiky záhy zesměšnil. Sám naopak nechápal nic římského, natož aby vnímal odpor vůči henotheismu jeho kultu. S matkou a bábou pěli o bohoslužbě Elagabalovi "barbarské" zpěvy, užívali magických předmětů, zabíjeli chlapce, mezi lva, opici a hada házeli za obřadů v paláci lidská pohlaví/aidoia anthrópú, uváděli staří autoři. Nicméně symboly těchto zvířat Římanům až tak cizí v této době již nebyly. Kult Krona se již dávno nepředstavoval čas, ale věčnost/Aeternitas a Kronův kámen spojovaný s hadem, lvem a kancem odvozoval vznik od egyptského Krona-Súcha a syrské Atargatidy. V obou případech se kněží kastrovali, oblékali ženské šaty (a ženami byli vyhledáváni).

Sardanapallos chodil jako tito transvestité a zároveň se presentoval jako Héráklés/Hercules v jeho transsexuání podobě (srov. pověst o jeho životě v ženských šatech jako služka na dvoru Omfaly). Jako Héráklés v ženských šatech chodíval již Commodus uctívající Hercula Vítěze, viz více v oddílu Bohové a jejich svátky vi. ke dni 3. dubna.  

    V armádě se ale emesský bůh ujal a stal se základem pozdějšího kultu Nepřemožitelného slunce/Sol invictus vyznávaného i mimo syrskoarabský svět.  

Arabskému kultu v Římě vybudoval či přebudoval chrám s oltáři kolem (týkalo se Iova Ultora?). Během drahých obětin tančil za doprovodu hudebníků kolem oltářů a s ním Syřanky s bubínky a kastanětami. Kolem dokola stál nastoupený senát a úředníci jezdeckého stavu, praefecti praetorio nosili na hlavách v mísách vnitřnosti obětovaných zvířat s vonnými látkami jako chrámoví služebníci: Sardanapallos si prý myslel, že prokazuje všem velkou čest tím, že se smějí podílet na bohoslužbě.

Sardanapallos oddal svého meteoritového boha s Palladou Athénou a měl je stát ve svých komnatách (srov. rok 191). Prý se ale Elagabalovi palladium nelíbilo, že byl to kult válečný, poslal tedy do Karthága pro Úranii-Tanit i pro její poklad a poněvadž je považována za měsíční kult, přišel mu sňatek s jeho slunečním v pořádku (219). Celá Itálie musela přispět na věno bohyně a svatbu všeobecně slavit (forma daně: aurum coronarium/stefanikon chrýsion, "zlato na věnec"). Brzy na to se ovšem oženil i s Vestinou kněžkou, viz zde výše, jíž jediné přináleželo až dosud spatřit palladium.

Elagabalovi dal postavit chrám i před římskými hradbami a každý rok ho na vrcholu léta tam převážel šestispřežím bílých koní a sám běžel pozpátku před vozem a držel uzdu koní. Vojáci ho chránili, aby neupadl, když neviděl na cestu a dal se při tom běhu doprovázet davy a sochami bohů, imperiálními znaky a vojenskými oddíly. Když svůj kámen umístil do chrámu, vylezl na vysokou věž, odkud rozhazoval do davu dary a poukazy na ně.

Byl prvním z římských vládců, který usiloval o spojení všech imperiálních kultů v jeden, v ten jeho, z čehož by povstal, jak si vysnil, říšský monotheismus/henotheismus. 

Kromě ošklivých nápadů se bavíval opileckými šprýmy, často klukovinami. Opilé hodovníky dával ukládat do místností se lvy a medvědy a když se ráno probudili, někteří úlekem i zemřeli. Uvelebovat hosty na lůžkách z měchů, otroci z nich upouštěli vzduch a host se tak brzy dostal pod stůl. Vykoupil prý všechny prostitutky v Římě a dal jim svobodu, mořské ryby jedl jen ve vnitrozemí a v namodralé omáčce, aby bylo vidět, že jsou to živočichové vodní. Jeho večeře nestála prý nikdy pod jedno sto tisíc séstertiů, tehdy třicet liber stříbra; po sečtení všech výdajů včetně darů pro hosty a mzdy bavičů, přišlo to takové stolování na tři miliony séstertiů.

  

Není zřejmé, kam zařadit kronikářský záznam Hydatiův k t. r., že na Římském náměstí po třicet dnů hořely knihy se zápisy dluhů vůči státu: ani Macrinus ani Assyřan totiž t. r. do Města nedorazili a vzhledem ke stavu státních financí takový program ani nemohl být uskutečněn.