Epikúros

O Epikúrovi a Zahradě

 

 

Me pinguem et nitidum bene curata cute vises,

cum ridere voles Epicuri de grege porcum.

Q. Horatius Flaccus, Epist. I., 4, 36 sq.

 

Navštiv mne, chceš-li se zasmát, uvidíš tučného a zářícího

čuníka z Epikúrova stáda s pečlivě udržovanou koží.

Z první knihy dopisů Q. Horatia Flakka

 

Žil ve velmi rušné době expanse hellénské kultury na východ a příchodu nesmírného materiálního bohatství z Orientu na západ (to je bohatě doloženo) a myšlenkového (pro to máme již méně dokladů). Helléni po troškách poznávali moudra zóroastérismu, hinduismu, buddhismu a džinismu, přejímali egyptské a foinícké kulty a synkreticky je připojovali ke svým tradičním.

V době válek diadochů a epigonů o Alexandrovo dědictví vznikala v hellénských velkoměstech vyspělá literární a vědecká díla. Ve vědách docházelo k objevům, z nichž evropský a arabský svět čerpal dalších tisíc let.

Povstaly filosofické systémy zaměřené na ethiku, životní pravidla, osobní postoje. Hellénské filosofické školy po Sókratovi dokonale individualisovaly prožitek života; ať se stavěly k politickému řádu hellénistických městských států, monarchií či k vidině universální říše vstřícně nebo odmítavě.

Roku 341, dne 7. gaméliónu, tj. 4. února, se na Samu narodil Athéňan Epikúros, syn učitele Neoklea a Chairestratin, obou z dému Gargéttu. Podle babylónského kalendáře by 7. gamélión odpovídal 31. prosinci roku 342. Ve své závěti však Epikúros žádá příznivce, aby pořádali výroční shromáždění školy desátého gaméliónu (srov. údajné datum jeho smrti zde níže) a aby každý měsíc dvacátého slavili památku jeho a Métrodórovu, tzv. eikas/eikades

Rodiče prý byli z urozeného athénského rodu Filaiovců, ale chudí. Epikúrovi sourozenci byli Neoklés, Chairedémos a Aristobúlos/Aristodémos a sestra Batis; o jejich životech a dílech není známo nic, snad až to, že Neoklés a Aristobúlos zemřeli na vodnatelnost/hydróps. S výjimkou Neokleovo, který byl prý žákem Theofrastovým a jeho je zásada propagovaná bratrem lathe biósás. Od kdy žili jejich rodiče na ostrově, není známo. Samos od dob Perikleových patřil do athénské říše, tzv. délského spolku, paktu státních útvarů pod hegemonií Athéňanů. Pak o něj přišli prohrou v peloponnéské válce roku 404 a o čtrnáct let později předali Sparťané ostrov Peršanům.

Od roku 365 byl Samos opět athénský a usadily se na něm dva tisíce klérúchů čili bezzemků, jimž byla na dobytém území poskytována půda a přitom zůstávali athénskými občany. Od roku 357 byl Samos v moci jistého perského spojence jménem Kyprothemis, vyhnaného snad roku 352.

Zda Epikúrovi rodiče žili na Samu od šedesátých let čtvrtého století, nebo až od této doby, nelze určit.

Když byli Epikúrovi tři roky, zvítězili u boiótské Chairóneie Makedoňané nad hellénskou koalicí a jeho rodiče přihlíželi definitivnímu konci zahraničně politické moci své vlasti. Novinky z Alexandrovy výpravy proti perskému králi od roku 334 a králova cesta do Indie, otevírání malého hellénského světa, to bylo Epikúrovo dospívání.

Největší vojevůdce evropských dějin byl o patnáct let starší než budoucí učitel lidské moudrosti a pohody. Svět Epikúrova mládí byl plný zkazek a pohádkových příběhů z dalekého nitra Asie o prazvláštních národech, jejich zvycích a o neuvěřitelných přírodních úkazech. S nimi se domů vraceli vojáci a lidé z týlových jednotek Alexandrovy armády a jistě jim zůstalo trochu peněz, aby si pořídili nějaký statek. Hory sahající k oblakům střídaly hory zlata a jeden odvážný válečný příběh trumfoval druhý. Návraty z vítězných válek byly a zůstanou vždy stejné... • Nedochovaný spis O Epikúrově mládí napsal epikúrik Hérodotos. Nezachovaný Epikúrův životopis od autora stojícího mimo Zahradu složil peripatétik Aristón z Iúlidy na Keu.

Roku 330, když byl Alexandros s armádou v dnešním Íránu a Afghánistánu, se v Lampsaku narodil pozdější Epikúrův žák Métrodóros (zemřel v padesáti třech letech roku 277, sedm let před Epikúrem). Kolem roku 325 se v Mytiléně narodil Hermarchos, Epikúrův nástupce v čele školy (zemřel kolem roku 250). Jeho socha se nalezla v domě armádního lékaře Eutycha v Ariminu/Rimini z asi druhého století n. l. (s nápisem: "Eutyches, homo bonus"). 

Roku 327 se Alexandros Veliký oženil v Baktrách/dn. Balch v severním Afghánistánu s Peršankou Rhóxanou, válčil na území dnešního Afghánistánu a Pákistánu, a ve vězení zemřel nebo byl popraven Aristotelův synovec, filosof a makedonský dvorní historik Kallisthenés z Olynthu. V Alexandrově doprovodu byl team vědců a filosofů, mimo jiné mezi patřil také démokritovec Anaxarchos Abdérský, později někdy před rokem 310 bestiálně zavražděný vládcem kyperské Salamíny Níkokreontem.

Epikúrovi bylo za megasvatby čtrnáct let. Když mu učitel „na základce“ nedokázal uspokojivě vysvětlit, co myslel tradicionalistický „národní“ básník Hésiodos v Theogonii prvotním Chaosem, zeptal se filosofie. Jeho prvním učitelem životní moudrosti byl samský akadémik Pamfilos, Platónův žák. „Filosofovat“ s Epikúrem začali snad již v této době jeho bratři a s nimi Epikúrův otrok Mýs, pozdější autor několika pojednání. Podle jiné chronologické tradice začal Epikúros s filosofováním již ve dvanácti, tedy roku 329.

V letech 327 až 324 Epikúros zřejmě žil v iónském Teu, kde byl posluchačem atomika Nausifana (žil asi 360 až 300), žáka slavného Métrodóra z Chiu, posluchače jistého Nessa z Chiu, jenž byl přímým žákem Démokritovým; velký Abdéřan zemřel kolem roku 370, ne-li až 350. Nausifanovy fysikální výklady Epikúros později významněji již nerozvíjel, jen dal atomům svobodnou vůli a fysiku a vědecké poznání obecně pokládal za pouhou argumentační posilu postojů ethických.

Po Alexandrově smrti v létě roku 323 se athénští politici naposledy pokusili zbavit makedonské kontroly oblastí jižně od Thessalie. Epikúros dovršil osmnáct let, když přišel do Athén, aby splnil jednu z podmínek získání občanství, vykonání dvouletého základního vojenského výcviku, efébie. Roku 323 narukoval do krátké neúspěšné války lamijské a sloužil s pozdějším slavným autorem komédií Menandrem. Zřejmě zůstali blízkými přáteli, jak dosvědčují Menandrovy výroky jako: „Na světě není nic sladšího než všechno dobře vědět,“ anebo „Největší slast je prožít život bez bolesti.“

Lze předpokládat, že během svého prvního pobytu v Athénách poznal peripatos, založený roku 335, Aristotela nicméně již nezastihl, neboť už žil v exilu v eubojské Chalkidě. Lykeiu stál v čele Aristotelův nástupce Theofrastos a je možné, že „vojín“ Epikúros chodil též na přednášky do Akadémie, aby si vyslechl jejího scholarcha Xenokrata (Platón zemřel roku 347).

Roku 322 museli Athéňané po prohrané válce s Makedonci Samos evakuovat a rodina devatenáctiletého Epikúra se přestěhovala do iónského Kolofónu (dekret vyznamenávající občanstvím dva bratry z Iasu zaslouživší se nezávislost Samu navrhoval kuriosně jistý Epikúros, syn Drakontův, viz o tom roku 324, jeden z démagógů). Rodný ostrov však zůstal "nezávislý", tedy makedonský, pouze tři roky. V letech 319 až 301 se vrátil Athéňanům, do doby Epikúrovy smrti byl pod vládou domácího osvíceného samovládce a historika Dúrida. V letech zhruba 270 až 201 byl ptolemaiovský, krátce znovu makedonský a v třicetiletí mezi makedonskými válkami byl rhodský (197 – 167). Roku 167 Římané Samu obnovili samostatnost.

Epikúrovi rodiče se na Samos nevrátili, o osudu klérúchů nevíme nic. Z jeho života nejsou pro roky 322 až 312 k disposici žádné informace. V Kolofónu byl pravděpodobně jen krátce a pravděpodobně hodně cestoval. Podle jedné z pramenných zmínek se mohl v této době Epikúros živit jako učitel čtení a psaní.

Na Rhodu prý chodil na přednášky peripatétika Praxifana z Mytilény či Rhodu, žáka Theofrastova (?), a nejde-li o záměnu pramenného zdroje, poslouchal také skeptika Nausifana, Pyrrhónova žáka (jiný od atomika Nausifana, srov. výše?). Někdy v této době byl ještě posluchačem jinak neznámého atomika Naukýda (rukopisný omyl za Nausifana?).

Roku 311 přišel Epikúros na Lesbos, kde učil v městském gymnasiu Mytilénských. Bylo to Epikúrovo první veřejné vystoupení s vlastními filosofickými představami. Peripatétici a akadémici ovšem nebyli výkladům mladého docenta nijak nakloněni a Epikúros musel ostrov ještě téhož roku v zimě opustit; mezi hellénskými školami a jejich představenými/scholarchy nepanovaly nikdy přátelské vztahy, ale řevnivost, která je provázela až do konce starého věku.

Mytiléné právě patřila do říše Antigona Monofthalma, který byl veskrze konservativcem. Podle jiné chronologické tradice vydal se Epikúros cestou docenta filosofie až ve svých třiceti dvou letech, tj. roku 309.

Roku 310 se v jednatřiceti letech usadil v Lampsaku v Tróadě a v přednášení filosofie pokračoval. Na Helléspontu se kolem něj shromáždil kruh přátel a příznivců, budoucí základ společenství Zahrady, Képos. Z Mytilény odešel s Epikúrem místní občan Hermarchos, jeho první žák, pozdější první scholarchos Zahrady. Do světa malosijských a ostrovních Hellénů s Alexandrovou výpravou přicházeli také indičtí mudrci a s nimi buddhismus. Není nikde doloženo, že by se některý z Hellénů na Buddhu odvolával, ale Epikúrovy zásady s buddhismem cosi společného mají. Je kromě toho Diogenem Laertiem zaznamenáno, že Epikúros často hovořil s Pyrrhónem z Élidy, který v Indii byl, lid poznal a na veřejnosti po vzoru gymnosofistů vystupoval; Epikúros prý životní styl Pyrrhónův obdovoval.  

Z Lampsačanů se připojili movitý Ídomeneus, manžel Epikúrovy sestry Batidy a autor spisu o sókraticích, Leonteus se svou ženou Themistou (jejich syn dostal jméno Epikúros), satirik Kólótés, jemuž Epikúros říkal zdrobnělinou Kólótarion, mathématik Polyainos z Lampsaku, který zemřel před mistrem na souchotě/fthisis, a nejznámější z šiřitelů filosofie Zahrady Métrodóros, syn Tímokratův a Sandin; jeho "portrét" na mosaice v jídelně římské villy z pozdního 2. století n. l. byl objeven roku 1990 v gallorománském Augustodunu/Autun. Kólótés měl jméno a jeden ze svých spisů věnoval králi Ptolemaiovi Filadelfovi. 

Epikúros byl v Lampsaku zvolen hégemonem školy, Hermarchos, Métrodóros a Polyainos z Lampsaku „náměstky ředitele“, kathégemony. Do úzkého zakladatelského kruhu Epikúrova filosofického společenství patřil ještě Métrodórův bratr Tímokratés, jenž však později otočil, stal se Epikúrovým nesmiřitelným odpůrcem a šířil o něm a o Leontion, bratrově manželce a předtím přítelkyně mistrovy, řeči: že to prý byla původní profesí hetairá a že s níž spala celá Zahrada včetně Epikúra, asi z historií zprovodit nelze. V Lampsaku vedle Ídomenea, který se hodně věnoval mathématice a geómetrii, byl vůdčí osobností Leonteus, Apollodóros a jeho bratr Pýthoklés, jemuž Epikúros vytýkal jeho atheismus. 

Roku 307 přesídlil s přáteli do Athén, které právě velkolepě obýval Antigonův syn Démétrios Poliorketés: makedonský velmož se usadil v Parthenónu na Akropoli a Athéňany ohromoval výstředním, orientálně přenákladným životem.

Následujícího roku, když bylo Epikúrovi třicet pět let, začala město obléhat protiantigonovská koalice a zrovna tehdy, uprostřed veliké nouze o potraviny, koupil Epikúros v Athénách pozemek s malým domem a zahradou. Prý za osmdesát min, jeho učitelování zjevně nebylo až tak špatné. Ho képos, lat. hortus, č. zahrada zůstalo označením pro epikúreismus. Rok 306 je také počítán za vlastní začátek celé filosofické školy. Během obléhání se nové společenství dělilo o jídlo, nicméně na rozdíl od pýthagoriků Epikúros nikdy nenabádal k zavedení kolektivního, „družstevního“, vlastnictví plného sektářských zákazů a nařízení.

Je pozoruhodné, že právě střídmost a neokázalost, od začátku vnější atributy Zahrady, se v očích odpůrců školy změnily v hédonickou poživačnost, pro monotheisty dokonce v nejhorší morální zvrhlost. O Epikúrově cíleném hladovění viz rok 291. 

Zahradní společnost tehdy odhadem čítala dvě stě členů/posluchačů. Athéňany nebyl zpočátku Epikúros přijímán nijak přátelsky: dosud žil v iónské oblasti, tzn. z pohledu obyvatel kulturního centra Hellady, a tak trochu i konservativců, na tehdejší periferii. V městě vládli akadémici a peripatétici, vlivná byla další jiná „domácí“ učení z rodiny tzv. malých sókratiků. Kromě zakladatele učení se do všech těchto oponentů pouštěli také jeho žáci, nebo lidé, o nichž dnes už neznáme jedinou souvislost, než např. to, že jistý epikúrik Autodóros psal proti peripatétikovi Hérákleidovi z Hérákleie Pontské.

Epikúros do konce života po téměř čtyřicet let Athény neopustil. Měl sepsat na tři sta titulů a co do původnosti byl zřejmě nejplodnějším hellénským filosofem a možná také autorem (srov. ale např. níže o Apollodórovi).

Po roce 300 psal hlavní dílo nauky o fysickém světě s názvem O přírodě/Peri fyseós, o 37 knihách (víme, že patnáctou knihu napsal za archonátu Hégémachova, tj. v roce 300/299, 28. knihu za Níkiova, tedy 296/295). Zemřel ve svých sedmdesáti dvou letech roku 270, podle jednoho zdroje 10. gaméliónu, tedy někdy v lednu či únoru, po čtrnáctidenní nemoci přebolestivou smrtí na ledvinové kameny či prostatitidu. Život ukončil v teplé lázni, před níž vypil hodně nezředěného vína. Plútarchos na jednom místě naznačuje, že trpěl potížemi s močením/strangúrika pathé, "řezavka". 

Z vlastního Epikúrova díla se zachovaly jen nepatrné zlomky. Čtyřicet Hlavních myšlenek/Kyriai doxai, Ratae sententiae, vlastně aforismů k naučení nazpaměť, jsou-li skutečně Epikúrovým dílem, odsoudilo zakladatele Zahrady k údělu autorství prvního „katechismu“ v historii.

V díle Diogena Laertského o filosofech jsou přiloženy tři dopisy s filosofovými shrnutími fysiky, meteórologie čili věcí nadzemských a ethiky. V kampánském Herculaneu, viz níže, se uchovalo ve Filodémově knihovně několik částí spisů O přírodě, jinak známe Epikúrovy názory jen z citátů u jiných autorů, např. u Cicerona a Seneky. 

Epikúros požíval obecně ještě za života vynikající lidské pověsti. Mezi ideologickými odpůrci, především stoiky, tomu ovšem často bylo jinak. Nikdo již nepotvrdí, jak moc lascivní dopisy Epikúros psával svým přítelkyním, zda je pravda, že v mládí na Samu chodil s matkou dům od domu a odříkával modlitby a že s otcem učili písmu. Nebo zda některé své přítelkyně „pásl“, nebo dokonce že prý dvakrát denně z přejedení zvracel.

Příznivci Zahrady vynikali věrností epikúreismu. Kromě Tímokrata opustil Epikúrovo učení, údajně jako jediný vůbec, jistý žák Apollodórův Métrodóros ze Stratoníkeie kárské, a přešel k akadémikovi Karneadovi.

Do Zahrady měli přístup úplně všichni, tedy rovněž otroci a kurtisány. Hetairá Leontion z Attiky, mimo jiné autorka spisu proti Theofrastovi, byla Epikúrovou přítelkyní. Portrétoval ji Aristeidés z Théb, slavný vrstevník Apelly, dvorního malíře Alexandra Velikého. S Métrodórem měla Leontion zřejmě dceru jménem Danaé, ostatně také oddanou epikúreismu, a syna Epikúra. S Epikúrem a Métrodórem, nejdůvěrnějším z mistrových přátel, žily z hetér ještě Mammarion, Hédeia, Erótion a Níkidion. Život Epikúrových hetér upomíná na vztah Buddhy ke královské milostnici ve Vaišálí, sídelním městě Liččhávíů, Ámrapálí/Ambapálika, též Amra, jíž byli indičtí šlechtici zcela uneseni: ve velmi krátkém čase nashromáždila údajně majetky, jaké by králům trvaly dát do kupy generace. Ámrapálí zvala Buddhu ke svému stolu, později ho následovala jako žákyně, šířila jeho učení a po zbytek života se věnovala dobročinnosti.  

Métrodóros složil řadu spisů, z nichž jeden nesl titul "O Epikúrově slabém zdraví/Peri Epikúrú arróstiás"Danaé, sotva dcera Métrodórova, spíše vnučka, se proslavila věrností milenci kolem roku 245. V průběhu tzv. Láodičiny války byl jistý Sófrón nejprve seleukovským velitelem Efesu a v nástupnickém sporu Láodiky I. s Bereníkou se postavil na stranu ptolemaiovské Bereníky. Láodiké ho chtěla dát zavraždit, ale její záměr prozradila její vlastní služka Danaé, milenka Sófronova. Důstojník varován unikl k ptolemaiovcům, ale Danaé byla popravena svržením se skály.

Originální postavou Zahrady je Aristión, bránící v letech 88 až 86 město proti Sullovi. Athéňané vyslali ke králi Mithridátovi Pontskému do Efesu jako vyslance peripatétika Athénióna. Vrátil se jako zavilý nepřítel Římanů. Byl zvolen stratégem, když předtím musel uprchnout jeho protivník, aristokrat Médeios s přívrženci. Athénión vládl rozhazovačně, podle tendenčních pramenů pak „démokraticky a protiřímsky“: v Athénách lze v této době tušit sociální převrat. Vyslal proti Délu několik lodí pod dalším peripatétikem Apellikónem z Teu, které Římané snadno porazili.

Mithridátés proto zbavil Athénióna vlády a pontský generál Archeláos poslal do Athén epikúrika Aristióna, jediného epikúrika, objevujícího se ve vrcholové hellénské politice. Vládl ovšem podobným režimem jako Athénión. Tehdy prý poprvé v historii zhasl věčný oheň, ochranný symbol athénského státu. Začátkem anthestériónu, dne 1. března, dobyli sullovci Athén. Aristión se opevnil na Akropoli, kde se určitou dobu držel, než se vzdal. Následujícího roku byl Římany otráven, viz rok 86.

Tolik „filosofů“ na politické scéně se znovu objevilo snad až za dva tisíce let po ústupu sovětské a ruské moci ze střední a východní Evropy.

Epikúrovo učení zaujalo ještě během jeho života. Hlasatel výrazného individualismu, jenž se bez přátel neobešel, a zároveň kazatel mimopolitické existence, omezující svobodu jedince, byť k jejímu udržení směřuje, byl brzy populární po celém Středomoří. Jeho zásada lathe biósás/žij ve skrytu (viz však zde výše) vystihovala a vystihuje posici člověka vláčeného světovými proměnami proti své vůli - nebo i s ní.

Epikúreismus se stal jen omezeně myšlením mocných a nebylo zřejmě nikoho, kdo by se po roce 46 (viz níže) o sídlo školy staral. Společenství epikúriků, známá z Itálie a odjinud, nicméně přetrvala minimálně do 4. či zač. 5. st. n. l. V době historiografa hellénské filosofie Diogena Laertia škola ještě jako jedna z mála v Athénách existovala, viz v indexu s. v. školy. 

Vyznavači učení vynikali loyalitou vůči mistrovi a jak dokazuje dílo Diogena z Oinoand, viz zde níže, konservativismem. Proto asi se ve škole rozšířené po celé říši neobjevila žádná sekta, jev obvyklý u ostatních učení. Posledním epikúrikem, jehož známe jménem, byl pravděpodobně zahořklý misogynní epigrammatik Palladás z Alexandreie, buď autor ze 4. století, nebo snad současník filosofky a matematičky Hypatie, brutálně zavražděné křesťany roku 415 n. l. 

Podle jednoho zdroje trvala Zahrada po Epikúrově smrti 227 let do skonu Caesarova, tzn. do roku 44. Za tu dobu bylo v čele školy čtrnáct diadochů/scholarchů. Míněno je zřejmě sídlo školy v Athénách.

Epikúreismus se svou zásadou, že rozkoš je zdravý stav těla/hédoné sarkos eustathes katastéma ležel a leží v žaludku monotheistům všech podob a všech těch, kteří věří v posmrtný život. Pro křesťany bylo po celé věky zosobněním zla. Koneckonců zahradní komunity žily bez hierarchií a věroučných koncilů. Epikúrův odkaz dráždil ještě křesťanské totalitární potentáty čtvrtého století n. l. jako např. Ambrosia Mediolánského. Hebrejské slovo pro epikúriky je apikorsim a apikoros je označení pro tzv. nevěřící, rozumí se židovskému monotheistickému kultu.

Kuriosním nepřítelem epikúriků, a to v kombinaci s křesťany, byl podivný potulný léčitel a věštec dračího boha Glykóna, jehož si vymyslel, Alexandros z Abónúteichu, současník principa M. Aurelia. V nenávisti šel tak daleko, že na náměstí své paflagonské vlasti veřejně na hranici z fíkového dřeva spálil Epikúrovy Hlavní myšlenky, srov. rok 162+.    

Prvním nehellénským příznivcem Zahrady nebo dokonce epikúrikem byl "Syřan" Mithrés, jeden z dvořanů Lýsimachových, viz o něk roku 281. Nástupcem Epikúrovým v Zahradě se stal Hermarchos Mytilénský, syn Agemorta, muže chudobného. První scholarchos/hégemón, hlava školy (nikoli však v administrativním smyslu), původně chudý učitel řečnictví, zemřel po ochrnutí těla/paralysis kolem roku 250 (narozen kolem roku 325). Jsou zachovány zlomky z jeho spisu Epistolika o Empedokleovi o 22 knihách, psal spisy proti Platónovi a Aristotelovi. Jeho nástupcem byl Polystratos z Athén (?), scholarchem snad do roku 230. Vrstevníkem a věrným druhem Polystratovým byl Hippokleidés: narodili se téhož dne a téhož dne též zemřeli. Známo o nich jinak není nic. 

Následoval Dionýsios z Lampter, dému erechthejské fýly, který se v nástupnictví prosadil proti jistému Diotímovi. Dionýsiovými žáky byli mimo jiné Athénagorás a Tauriskos. Dalším "rektorem" školy byl po Dionýsiově smrti Basileidés z Tyru, žák Artemona z Láodikeie Syrské, podle jména možná Nehellén (Foiníčan?), v letech 201 (archonát Ísokratův) - c. 175, kdy zemřel. Za něho žil jistý Thespis, jeho druh v ideologických debatách. Snad začátkem druhého století následoval Prótarchos z Bargylií, žák Basileidův a Thespidův, pak Athéňan Apollodóros zvaný Képotyrannos/Vládce Zahrady, autor prý čtyř set knih, též spisu O filosofických školách. Žádná bližší datace představitelů Zahrady není zatím možná.

V syrské oblasti se ve 2. st. epikúreismus zřejmě silně uchytil. Král Antiochos Epifanés k němu choval sympatie, popřípadě do Zahrady též patřil, třebaže původně k ní měl prý odpor, zřejmě jako stoik. Přesvědčil ho Filónidés z Láodikeie Syrské, který věnoval Seleukovci několik pojednání a filosof a mathématik patřil též ke dvoru Epifanova synovce Démétria I. Sótéra za jeho římského pobytu. V Antiocheji přednášel králi v domě naproti paláci. Sloužil Démétriovi jako poradce a se svými syny i jako diplomat, viz o rodině roku 180. Z papyrových fragmentů je známo, že Filónidés se svým bratrem Dikaiarchem korespondovali s Héliodórem, hlavním ministrem Seleuka IV., později s Ménocharem, epistolografem Démétria I.

Filónidés, autor 125 spisů a svých pamětí, byl zprvu žákem Eudémovým a po něm byl posluchačem Dionýsodóra z Kaunu, syna Dionýsodórova, rok patřil k žákům, podle všeho, Basileidovým, Tímásagorovým a Thespidovým, mužů, o nichž nevíme nic. 

Některý z Antiochů, nevíme, který, zakázal na území říše pobývat všem filosofům. Do které doby zákaz patří, nevíme, viz k tomu rok 173, kde též zákaz epikúriků v Římě. 

Diogenés z Tarsu, autor spisku Epilektoi scholai/Vybrané přednášky (mohl být scholarchem před Apollodórem?), jiný od stoika Diogena Babylónského/ze Seleukeie Tigridské, jako epikúrik patřil mezi nejlepší přátele seleukovského vzdorokrále Alexandra I., jenž sám vyznával stou. Krále zjevně bavily opilecké nápady, takže vyhověl filosofovu požadavku při hostině, aby mu daroval purpurový plášť a král přidal svůj zlatým vínek. Diogenés pak královské insignie věnoval své milované hudebnici hrající mužské role/lýsiódos, která se naopak k obveselení společnosti takto vyšnořená objevila na královské hostině. Alexandrův syn Antiochos VI. Epifanés Dionýsos, dítě v rukách usurpátora Diodota a vychováván mezi Araby, už v Diogenových řečech a nápadech vtipnost neshledával a kázal po otcově smrti proříznout mudrlantovi hrdlo; nešťastník neměl dobrou pověst u dvora a zjevně dojel na palácové intriky; korunovaný klučina byl zavražděn ve svých šesti letech...

Podobně zlotřilý byl epikúrik Lýsiás z Tarsu, volený kněz státního Hérákleova kultu, který se ve své vlasti domohl samovlády, když nechtěl úřad složit. Chodil v purpurovém plášti a se zlatým věncem na hlavě, "rozděloval majetky bohatých chudým" a při této činnosti hodně lidí zavraždil (snad někdy před Pompéjovou protipirátskou čistkou).

Po Apollodórovi scholarchoval Ptolemaios z Alexandreie, ve skutečnosti prý byli dva: „jeden černý a jeden bílý/ho te melás kai ho leukos“. Co je tím myšleno, nevíme; možná byl jeden z Ptolemaiů rodilým Egypťanem či Núbijcem, pak by to byl první vysokoškolský rektor tmavé pleti evropských dějin. Po nich řídil Zahradu Filónidés, posluchač Apollodórův, jenž shromáždil a vydal korespondenci Epikúrovu, Métrodórovu, Hermarchovu a Polyainovu (vše ztraceno, viz však fragmenty ze sbírky z Herculánea).

Následovali další Orientálec, plodný autor Zénón ze Sídónu v letech c. 110-c. 75, a po něm Démétrios Lakón/Sparťan, z jehož mathématických a grammatických spisů jsou zachovány zlomky. Jeho učitelem byl Prótarchos z kárských Bargylií, a již v prvním století Diogenés z kilického Tarsu, autor nezachovaných Vybraných přednášek. Démétrios původně přednášel v Mílétu, dosáhl věhlasu a jeho nástupcem v Athénách byl jistý Óríón. Na Rhodu přednášel Níkasikratés, kritisovaný Filodémem za učení neslučitelná s epikúreismem, jeho souačníkem byl Tímasagorás, který psal o strachu, Antifanés, autor spisu o bozích, a jistý Bromius; všichni zřejmě Rhoďané, nebo na Rhodu žijící. 

Učenci Faidros, jeho nástupce Patrón, Cicerónův vrstevník, Filodémos z Gadar a Seirón již vyučovali na území Itálie, pouze Patrón sídlil na trvalo v Athénách a u něho byl žákem Platón ze Sard; o jeho sporu s C. Memmiem roku 54 o stavbě villy v Zahradě viz rok 70. Filodémos byl žákem Zénóna Sídónského (oba pravděpodobně nebyli ethničtí Helléni) a do Říma přišel kolem roku 75. V kampánském Herculaneu ve ville L. Calpurnia Pisona Caesonina pod Vesuviem byly roku 1752 nalezeny zuhelnatělé svitky z Filodémovy knihovny. V Neápoli a zde bylo zřejmě na konci republiky jádro italského epikúreismu (Villa dei papiri objevena roku 1750 švýcarským archeologem Karlem Weberem). Do neápolské skupiny patřili Filodémos z Gadar a jeho posluchači Lucretius, Q. Horatius Flaccus a P. Vergilius Maro.

Pisona nesnášel M. Tullius Cicero, poněvadž se roku 58, kdy byl konsulem s A. Gabiniem, nepostavil tribunovi lidu P. Clodiovi, když prosadil advokátovo vyhnání z Říma a srovnání advokátova palatínského domu se zemí. V řeči před senátem roku 55 (vydána v rozšířené podobě o rok později), v níž si s Pisonem ostře srovnával účty, konsulára, tehdy Caesarova tchána, oslovoval bestií/bestia, obludou/monstrum, clodiovským psem/clodiane canis, ale také "náš Epikúre vytažený z prasečáku, nikoli ze školy/Epicure noster, ex hara producte, non ex schola", "tvoreček, z hlíny a bláta splácaný Epikúros/homulus ex argilla et luto fictus Epicurus" a nejjemněji "božský náš ten Epikúros/noster divinus ille Epicurus".

Ve svých filosofických pojednáních se Cicero krotil a nechával protivníky literárně odpovídat. Ve spisu O přirozenosti bohů/de natura deorum vystupuje jinak neznámý epikúrik C. Velleius, v pojednání O nejvyšším dobru a zlu/de finibus bonorum et malorum hájí Zahradu pompéjovec L. Manlius Torquatus (zahynul po Thapsu roku 46).   

Epikúrovo učení přesto získalo mezi Římany jistou oblibu. Sice byli z Říma roku 173 dva jinak neznámí epikúrejští filosofové Alkaios a Filiskos vykázáni, protože konservativní Římané odmítali upřímný odpor epikúriků ke státním institucím, přesněji řečeno k politice, ale učení vymýceno nebylo.

Proto také ve slavné delegaci Athéňanů roku 155, která měla u Římanů obhájit případ státního terorismu, epikúrici chyběli. Šlágrem mezi římskými elitami se epikúreimus nikdy nestal. 

V Athénách se roku 138 narodil epikúrik Faidros (zemřel roku 70). Byl známým M. Tullia Cicerona a měl velký vliv na část římské inteligence. Jiný Ciceronův známý, optimát L. Thorius Balbus, padl roku 80 ve válce s populárem Sertoriem. Bankéř a publicista T. Pomponius Atticus, důvěrný přítel advokátův, byl epikúrik, Lucius Saufeius, podnikatel L. Papírius Paetus, Cicerónův známý žijící v Neápoli. První básník římské satiry C. Lúcílius (zemřel asi roku 102) žijící v Neápoli kárá jistého filhelléna T. Albucia za to, že se v Athénách zabývá epikúreismem a že opovrhuje římskou literaturou (byl to ovšem exulant, viz rok 117 a 105).

Jiným Ciceronovým známým byl vynálezce "zavěšených bazénů/balinea pénsilia" vytápěných hypokausticky, velkopěstitel ústřic v Kampánii ještě přes spojeneckou válkou C. Sergius Óráta. Rabirius a C. Amafinius z prvního století byli prvními epikúriky, píšícími latinsky. Jejich práce prý „vzala Itálii útokem“. 

Později z epikúrských literátů vynikl Lúkiános ze Samosat, současník M. Aurelia. Filodémos (asi 110 do 40 - 35) měl v Neápoli školu, v níž se nástupcem stal jistý Sirón/Seirón; dobu jeho působení neznáme.

Ohořelé nálezy v troskách villy mohou být v případě Filodémových textů dosud jedinými zachovanými autorskými texty z časů starého věku. Kromě nich byly nalezeny opisy děl Epikúrových, Aristotelových a Vergiliových. • Herculaneum zaniklo při výbuchu Vesuvia 24. a 25. srpna roku 79 n. l.

Básník a propompéjovský politik C. Memmius se narodil roku 98, roku 66 se jako tribunus plebis pokoušel zabránit Lucullovi v pořádání triumfu, roku 60 měl aféru s manželkou M. Licínia Lúculla alias M. Terentia Varróna Lúculla, bratra slavného Lúcia, roku 58 se jako praetor stavěl proti Caesarovi, roku 57 byl jako propraetor v Bíthýnii, kam ho doprovázeli neóterici C. Valerius Catullus a C. Helvius Cinna, roku 54 (srov. rok 44) se přidal na stranu Caesarovu, roku 53 byl vypovězen z Říma do Athén, kde dal mimo jiné restaurovat Epikúrův dům a kde roku 46 zemřel. To je také poslední zmínka o původním sídlu školy.

Roku 97 se narodil básník a filosof T. Lucrétius Cárus, autor jedinečného latinského veršovaného výkladu o Epikúrově učení Dé rérum nátúrá. Zemřel roku 55 a byl přítelem výše uváděného C. Memmia, jemuž věnoval svou didaktickou báseň s výkladem epikúreismu, a Catulla. M. Pompilius Andronícus, učitel grammatiky, filolog a epikúrik, rodilý Syřan, tj. zřejmě Hellén ze Seleukidy, žil v Kumách v prvním století. Když neuspěl s výukou filosofie v Římě, začal vyučovat filologii v Kampánii.

Catius Insuber, autor píšící o řečnictví, byl epikúrik, a Aurélius Opilius, učitel filosofie, rhétoriky a grammatiky, byl propuštěncem neznámého epikúrika; žil a zestárl ve Smyrně. L. Várus, přítel Augustův, epikúreismu nijak nenakloněnému, byl epikúrik. Pro „anarchisující“ tendence nebyl epikúreismus v římských palácových vrstvách nikdy příliš populární. Významnou výjimkou byla mnohem později Pompéia Plótína, bezdětná Tráiánova manželka (zemřela c. 123 n. l., srov. k tomu rok 121).

Kolem roku 85 se narodil A. Hirtius, caesarovec a epikúrik, autor osmé knihy Caesarových Kommentářů, konsul roku 43. Padl v bitvě u Mutiny téhož roku se svým kolegou v úřadu Sex. Vibiem Pansou, rovněž epikúrikem (ojedinělá konstelace v římských dějinách, stejně jako spojení konsulové – epikúrici).

Epikúrikem byl jeden z hlavních proticaesarovských spiklenců C. Cassius Longínus nebo právní poradce Caesarův a Augústův C. Trebátius Testa (80 – 4 n. l.). Vzdálený příbuzný Longinův C. Cassius Parmensis také patřil mezi caesarovrahy a byl zřejmě nejdéle přežívajícím: od roku 36 příznivec Antóniův, bojoval u Aktia a ještě roku 31 nebo až 30 se v Athénách vydal octaviánovcům a byl zabit. Proslul jako autor tragédií, elegií, satyr a epigrammů pomlouvajících Octaviana (nic z toho není dochováno).

Senekovým současníkem byl odjinud neznámý epikúrik Diodóros, který si prořízl hrdlo, protože dospěl k závěru, že svou životní dráhu danou Tyché už prošel. "Multimiliardář" Seneca a vychovatel Neronův obdivoval dílo epikúrika Aufidia Bassa, autora dějin válek s Germány a soudobých dějin, na něž pak navazoval C. Plínius Secundus (obě díla jsou ztracena, viz rok 50).

V císařské době měl epikúreismus silnou posici v Anatolii, v pontské Amástridě a v lyckých Oinoandách, kde byl úředníkem autor slavného nápisu z konce druhého nebo začátku třetího století n. l. (podle jiné domněnky již ze začátku druhé století) Flavius Diogenés. Rozsáhlý nápis ve sloupořadí/stoá býval asi na čtyři metry vysoký a přes čtyřicet metrů dlouhý, pojednává o přírodní filosofii a o ethice.

Kromě osobních sdělení Diogenových se mimo jiné zachoval dopis, jenž lze interpretovat nikoli jako dílo Zahradě oddaného lyckého hodnostáře, ale jako psaní mladého Epikúra své matce. Nechybějí Hlavní myšlenky/Kyriai doxai. Diogenés polemisuje se stoiky a platóniky, věří, že s rozšířením epikúreismu nastane na světě mír a harmonie. Nápis nalezený v ruinách města roku 1884 a skládající se dnes ze tří set fragmentů (není známo, zda stou se stěnou zničili křesťané nebo zemětřesení) je jediným autentickým autorským filosofickým textem zachovaným v originálu a nikoli v opisech.

Epikúrici byli mezi lékaři. Na Hérofila navazoval epikúrik Asklépiadés z Prúsy a jeho žák Themistón z Láodikeie Syrské, zakladatel samostatné školy methodiků (viz rok 130 a 50). Podle Asklépiada je tělo složeno z hmotných, proplétajících se tělísek, které tvoří síť pórů. V nich se pohybují volná tělíska, tvořící tělesné tekutiny a vzduch.

Nemoc byla pro Asklépiada poruchou pohybu tělísek a napravit ji může jen lékař. Předepisoval změny životního stylu, diety a masáže a jako chirurg proslul tím, že první provedl tracheotomii.

Nejvýše v říšské hierarchii dosáhl epikúreismus v osobě císařovny Pompeie Plotiny, manželky Traianově. Roku 121 žádala Hadriana o svolení, aby v Athénách se scholarchem Zahrady směl stát Popillius Theotímus, který neměl římské občanství, jak vyžadoval jakýsi starší edikt (za Hadriana byl hlavou stoiků v Athénách Aurélios Hérákleidés Eupyridés a Iúlios Zósimiános). Theotímovým nástupcem byl jistý Héliodóros.  

Ve druhém století n. l. známe několik Syřanů náležejících k Zahradě. Aurélios Bélios Filippos z Apameie byl jednak veleknězem Bélova kultu ve své vlasti a zároveň hlavou tamních epikúriků: archiereus kai diadochos en Apameiá tón epikúreión. Někdy v této době byl diadochem v Amástridě a veleknězem panovnického kultu Ti. Claudius Lepidus a jiný epikúrik Hérákleitos z Rhodiapole v Lykii byl knězem Asklépiovým a Hygieie. V Mílétu byl ve druhém nebo třetím století n. l. věštcem v Didymách epikúrik Filidás, potomek Aiantův.

Ideolog monotheismu Augustinus (zemřel 430 n. l.) sice ještě o lidech přejících Zahradě věděl, ale nepřikládal jim již žádný význam: "... výřečných stoiků a epikúriků popely nejsou již tak teplé, aby se z nich proti křesťanské víře dala vzkřísit jiskřička". Půl století před ním si liboval novoplatónik a císař Iúliánus, který se zřekl monotheismu, že epikúrské a pyrrhónské učení a knihy již vymizely. Že by epikúrici patřili do skupiny vyhnanců z Athén Iustinianových, psáno není.

Epikúrovo jméno ve středověku jako první připomněl Nicolas D'Autrecourt. Měl dost scholastického výkladu Aristotela a zeptal se na atomy. Kupodivu šílený nápad přežil a roku 1348 musel odpřisahnout věrnost pravé víře.

Novodobou kapitolu epikúreismu otevřel roku 1414 n. l. papežský tajemník, účastník kostnického koncilu a humanista Poggio Bracciolini, když v jednom německém klášteru objevil rukopis Dé rérum nátúrá. Roku 1473 vyšel poprvé knižně, Epikúrovy dopisy vyšly poprvé roku 1533.

Nejvíce se o propagaci epikúreismu zasloužil vědec z Provence Pierre Gassendi (1592 až 1655), zápolící s René Descartem. Gassendiho spis Syntagma philosophiae Epicuri/Výklad E. filosofie z let 1647 – 1649, vrátil do evropského myšlení atomismus.

Pod vlivem Epikúrova atomismu psali John Locke, Isaac Newton, theorie o společenské smlouvě jako základu státnosti převzali Thomas Hobbes a Samuel Pufendorf. Jeden z otců-zakladatelů Spojených států Thomas Jefferson se ke stáru stal oddaným epikúrikem.

Jeden ze zakladatelů anglického liberalismu/utilitarismu John Stuart Mill (1806-1873) se při vymezování vůle a přání orientoval na individuální štěstí/pleasures, duchovní i tělesná. Roli státu omezoval na ochranu před škodami druhých. V literatuře pojmenoval své skeptické úvahy francouzský autor Anatole France Zahrada Epikúrova (1894).

• 

Zachované zlomky Epikúrova díla, přímé a nepřímé citace u dalších autorů, poprvé vydal roku 1887 v Lipsku pod názvem Epicurea Hermann Usener. O Epikúrovi a německý překlad jeho zachovaných textů s rozsáhlým nápisem Diogena z Oinoand viz Griechische Atomisten, Leipzig 1973.

Česky lze nalézt základní Epikúrovy texty v překladu Životů, názorů a výroků proslulých filosofů Diogena Laertského vydaném Antonínem Kolářem roku 1964, popř. ve spisku Epikúros o štěstí a mravnosti vydaném Jaroslavem Ludvíkovským roku 1970.