Žer-Žv

žert§ viz vtipy

žetony, jako náhrada za platidlo§ viz ražba

žhářství, chrámu§ 423 (z nedbalosti), 356, 3621 

žhářství, města§ 64+  
O lesních požárech a žhářství viz pod lesy.

Židé§ viz Iúdaiá

žirafa, kamélopardalis, lat. camélopardalis n. –lus, první v Evropě§ 279 a viz lúdí, hry, sloni, zvířata, zoo. 
Ve střední Evropě se žirafa objevila poprvé zřejmě za vlády Friedricha II. (1194-1250), který ji se slonem a velbloudem přivedl z Itálie do Německa (za své vlády to bylo jen dvakrát, kdy se vydal za Alpy).

život na Zemi, vývoj§ pravěk

životopis, biografie§ viz dějepisci

Žlutá řeka§ viz Chuang-che/Huanghe 

Žluté moře§ viz Chuang-chaj/Huanghai 

Žluté turbany, chuang-ťin/huangjin, čínští revolucionáři§ 168+, 172+, 184+, 188+, 189+, 216+, 220+      

Žlutý císař§ viz Chuang-ti

žold, v Římě, srov. také pod legionáři§ 414, 406, 403, 64
žoldnéři, řec. misthoforoi, xenoi, lat. mercenárií§ passim
žoldnéři, kárští, leležtí, hellénští a lýdští, v Egyptě§ 675, 664, 595, 591, 570, 568
žoldnéři, kárští a iónští u Lýdů§ 655
žoldnéři, thráčtí na Bosporu Kimmerském§ 438
žoldnéři, první hellénští u Peršanů§ 420
žoldnéři, na Krétě§ 775, 221
žoldnéři, keltští§ 279
Sumerští dynastové najímali do svých služeb Amority kočující v okolí jihobabylónských měst, viz rok 2144 a 2039. Sumerské válečnictví zřejmě Amorité ovládli do podobné míry jako o dva a půl tisíce let později Germáni římské: amoritští šejkové se sami zmocnil vlády nad sumerskými městy, viz rok 2025sqq. Podobně jako později v hellénských státech vedly časté palácové převraty n. revoluce v Mesopotamii k vyhnanství. Exulanti se nečím živit museli a tak se mimo jiné sdružovali v loupeživých bandách, jimž ve starobab. éře říkávali chabbátú, s významem též lupiči.  

V západním Středomoří Gaisatové, lat. Gaesatové, byli keltští bojovníci žijící v Alpách kolem Rhódanu a bojující za mzdu. Dávali se v regionu jako první universálně najímat i pro vedení celokmenových válek například proti Římanům, viz roky 232 a 225, používali je Kartháginci, viz rok 261. Shodou okolností jejich "příbuzní" Keltibérové byli též prvními cizími žoldnéři najatými do římské armády (roku 213 v Hispániích). Samostatný žoldnéřský oddíl z Italiků a Římanů vedl P. Sittius z Nucérie v Africe a získal s ním mimo jiné pro sebe knížectví, viz roky 47 - 44.

Dlouho předtím bylo žoldnéřství mezi Hellény velmi rozšířeným způsobem obživy. Muži z tzv. mořských národů sloužili v armádách Egypta a obnovených foiníckých městských států. Helléni v 7. století sloužili babylónským králům, najímali si je panovníci židovští (v hellénismu naopak za žold Židé sloužili v ptolemaiovské armádě). V domácí Helladě první zaměstnával najaté vojáky Periandros Korinthský. Námezdní vojenské služby použil Athéňan Peisistratos, Polykratés ze Samu, též Gelón Syrákúský.

Z Nehellénů byli vojáky sloužícími za žold proslavení např. Kárové, o nichž se chetické texty nezmiňují a kteří podle hellénské tradice přišli do Iónie z ostrovů. Kárové čili Lelegové sídlili mimo jiné na Délu a první zmínka o nich, a to právě jako o žoldnéřích, z roku 836 z Jerúsaléma. Kárský primát mezi tímto způsobem obživy zvýraznilo rčení "en tó Kári kindýneuein, en Kári to kindýnon/hodit to na Kára, aby riskoval, podstoupil nebezpečí". 

První zmínka o hellénských žoldnéřích a o Hellénech (Iónech) vůbec je v assyrských pramenech z roku 711. Alkaiův bratr Antimenidás sloužil v Babylónu, odkud si přinesl slonovinovou pochvu vykládanou zlatem. Vládce v Deltě a zakladatel XXVI. dynastie zvané sajská Psammetich I. (664 - 610) byl zkraje zřejmě spojenec Assyřanů. Bojoval s Ethiony čili Kúšity a do vojska najímal i cizí žoldnéře: tak se do Egypta dostali jako vojáci poprvé Hellénové, Kárové a Lýdové a postupně se zde usazovali.

Tažení jeho syna Psammteka II. roku 593 či 591 proti Napatám, jímž se hranice Egypta posunula jižněji, se také účastnili hellénští žoldnéři. Žoldnéřství mělo v Egyptě tradici. První z Egypťanů a asi v dějinách použil cizince Mentuhotpe II. z jedenácté dynastie (21. století): Zavedl instituci cizích žoldnéřů a v egyptském vojsku od nyní za peníze bojovali Kúšité-Núbijci, Libyjové a Asiaté, většinou semitsky hovořící skupiny původem ze Syrie. Hor Swatowej Nebhepetre Mentuhotpe II. (2061 do 2010), vlastní obnovitel moci Egypta před střední říší, reformoval vojenské síly království. Na okraji Memfidy se od patnáctého století se svými kulty usazovali Foiníkoegypťané, mnohem později, někdy v šestém století, vznikly osady Kárů a Hellénů s vlastní autonomní administrativou sloužících v gardách u dvora a jejich obyvatelům se říkalo řecky Káromemfítes n. Hellénomemfítes. Společenství Hellénů řídili "ctihodní/tímúchoi". 

Ptolemaiovci, jako všichni hellénističtí monarchové, využívali bohatě služeb žoldnéřských vojsk. Za posledních makedonských králů vznikly v Alexandreji a po celé zemi žoldnéřské komunity/politeumata uskupující se podle původu vojáků. Volily své důstojníky, měly své ubikace, vlastní náboženská sdružení. Hellénští vojáci se ženili s domorodými ženami a jejich děti bývaly dvojjazyčné a podobná spojení podporovala zdomácnění řečtiny v Egyptě, takže se stala hlavním úředním a literárním jazykem země.

Egypt měl podle moderních odhadů kolem roku 250 na čtyři miliony obyvatel a podle epigrafických pramenů se odhaduje, že pět procent z nich byli Helléni, z poloviny vojáci a jejich rodiny. Převážně byli usazováni v Arsinojském nomu (al-Fajúm), kde noví osadníci tvořili až třetinu populace. Helléni disponovali svými typickými institucemi, v čele osady stál prostatés s písařem/grammateus a gymnasia podle všeho musela působit "osvětově" na většinové obyvatelstvo.

Stejné osady/politeumata měli Thrákové živící se vojnou, Kréťané, Židé, Anatolci. Boiótové se sdružovali v Xoidě kolem kultu Dia Basilea, Idúmajové v Memfidě s kultovním střediskem Apollónieiu (Qós byl připodobněn k Apollónovi), Židé v Hérákleopoli, existovala společenství Frygů kolem kultu Dia Frygia, Lyků a Kiliků. 

O práci žoldnéřů praví v polovině 4. století autor nejstarší zachované učebnice vojenství Aineiás Taktikos: „Sotva vešli (do města), dali se do práce: zabili strážce brány a spáchali další skutky, jak už to je pro žoldnéře typické.“

V klasickém období převažovala v hellénských státech vojska občanská, mnohdy doprovázená žoldnéřskými oddíly. Např. veslaři na válečné lodě byli najímáni za žold/latron, všude po celém hellém světě, nejčastěji na straně Athéňanů bojovali za žold Thrákové apod. Většinu bitev ovšem Helléni vybojovali občanskými armádami. Žoldnéřská vojska byla drahá a mohly si je dovolit obvykle jen režimy totalitní (Dionýsios Syrákúský, Iásón Ferský, Klearchos Héráklejský, kyperští králové, egyptští dynastové, Peršané). 

Záhy se z arcinepřítele hellénského světa, z perského krále a jeho říše, stal zdroj obživy. Když kolem roku 420 v Persii povstal Arsités, bratr krále Dáreia II., spíše než proti králi jako proti jeho manželce Parysatidě, použil jako první z Peršanů hellénských žoldnéřů. Otevřel tradici, která vydržela až do konce perské říše, kdy na straně Krále věrně bojovali žoldnéři proti Makedonci Alexandrovi a jeho hellénským spojencům. Na stranu satrapy Artabáza se postavil roku 355 Psammenés z Théb, který vlastnil žoldnéřský oddíl.

Artabázos bojoval předtím na Králově straně proti Datamovi: po vícero úspěších se dostalo Artabázovi od Artaxerxa III. milosti, nicméně brzy musel pro jistotu zmizet do Makedonie, kam uprchl s velitelem žoldnéřů v perských službách v Iónii Memnónem z Rhodu. Memnón, budoucí nejnebezpečnější zahraniční protivník Alexandra Velikého, se oženil s Artabázovou dcerou Barsinou.

Do peloponnéské války byli již najímáni žoldnéři z nehellénských oblastí Anatolie, ale také z řad emigrantů, které do světa vyháněly domácí politické převraty. Klasickou zásobárnou žoldnéřů byly hospodářsky zaostalé kraje Arkadie, Kréty, Aitólie, Akarnánie. Na žoldnéře dohlížel proxenos, úředník pro styk cizinci. Žoldnéř, který nenastoupil strážní službu na domluveném místu, zaplatil pokutu a místo dostal někdo jiný.

Autor nejstaršího evropského zachovaného spisu o vojenství Aineiás Taktikos ve 4. století doporučuje, aby jednotliví bohatí občané na své náklady vydržovali až tři žoldnéře, z části za přispění státu. Částku vynaloženou na žoldnéře si občané odečtou z odváděných daní, viz více zde níže. Do jaké míry to fungovalo není známo, protože velké státy platily žoldnéře ze státního, srov. ale v Athénách systém občanských leitúrgií, symmorií atd. O armádních rozpočtech viz v indexu s. v. zlato.

Nejproslulejší žoldnéřskou akcí starého věku a vlastně i moderních dějin byla tzv. anabase, tj. cesta vzhůru (od moře do vnitrozemí, do jádra říše) v letech 401 - 399 téměř třinácti tisíc vojáků ve službách Peršana Kýra Mladšího, usurpujícího trůn proti svému bratrovi Artaxerxovi II. Většina žoldnéřů pocházela z Achaie a Arkadie. Po náhodné smrti Kýra Mladšího se odmítli vzdát Artaxerxovi a z Mesopotamie se probili horami Armenie k Pohostinnému (Černému) moři. K Aigejskému moři se jich vrátilo přes osm tisíc, a hned se dali najmout do dalších dobrodružství. Nejznámějšími středisky pro najímaní mužů, xenologein, byl lakónský mys Taynaros.

Po peloponnéské válce nastala zlatá éra hellénského žoldnéřství. Hellénské státy už nedokázaly velké války vést na vlastní náklady, museli spoléhat na perské dárce nebo hellénské spojence. Za válek perských satrapů s Artaxerxem II. našly na obou stranách uplatnění desítky tisíc Hellénů. Za perské a egyptské peníze válčili kondottiérské hvězdy démokratických Athén Tímotheos, Ífikratés stejně jako pyšní spartští králové jako Agésiláos. Zda to byl Xenofón, jehož popis anabase udělal Hellénům takovou reklamu, lze pouze spekulovat;  

Při dobývání Korinthu roku 392 byly mj. pobořeny sparťanským polemarchem Praxitou „dlouhé zdi“. V bojích se Sparťany a jejich spojenci za války korinthské, hlavně Sikyóňany, poprvé vynikl Athéňan Ífikratés se svým žoldnéřským oddílem, s nímž bojoval na straně spojenců Athéňanů.

V oddílech panovala velitelská přísnost a z novověkého hlediska až krutost. Ífikratés tehdy při kontrole stráží našel jednoho z vojáků, že usnul. Probodl ho oštěpem a když mu to jeho lidé vyčetli jako krutost, odpověděl jim: "Jak jsem ho našel, tak jsem ho nechal." - Opomenutí strážních povinností mohlo být pro obléhané město osudové. Vojáky Ífikratés vodil v případě, že nebyl právě po ruce žádný zdroj žoldu, po málo obydlených oblastech, a když vojáci peníze měli, táhl s nimi do měst, aby je mohli rychle utratit. Když nebylo s kým válčit, zaměstnával vojáky zemními pracemi všeho druhu, kácením stromů, jen aby nebyla z nudy příležitost k nepokojům. 

Pro válku s Olynthem roku 383sqq. nařídili Sparťané svým peloponnéským spojencům vyslat vojáky nebo za ně zaplatit tři aigínské oboly na den a jezdcům čtyřnásobek hoplítského platu. Filippos V. o téměř dvě staletí později platil svým vojínům 85 obolů na měsíc, tedy něco přes čtrnáct drachem. Důstojnictvu jistě mnohem více, neboť jedno jeho královské diagramma/edictum vymezující povinnosti královské makedonské finanční správy (oikonomoi a jejich podřízení cheiristai) určovalo pokutu frúrachovi, posádkovému vojenskému veliteli, ve výši šesti tisíc drachem/jednoho talentu, pro případ, že se dopustil malversace v armádním zásobování. Jeho současníci na Kóu platili svým žoldnéřům lépe: drachmu na den, srov. rok 200.    

Udržování posádek v říši bylo velmi nákladné. Ve třetím století přišel oddíl dvou tisíc žoldnéřů ročně na zhruba 120 talentů. Novodobý odhad nákladů posádek ptolemaiovské armády po celé říši od Thrákie po Syénu činí 1200 talentů. Stejně peněz zřejmě vynakládali na své posádky Seleukovci. Údaje se týkají pozemního vojska, nikoli flotil; jejich údržba byla jistě dražší. 

Když roku 378 v Egyptě vypukla nová válka proti Peršanům, byli zprvu Athéňané na straně povstalců, ale brzy změnili tábor: žoldnéři Artaxerxovi byli dokonce cvičeni Ífikratem. V zimě téhož roku povstal proti Artaxerxovi II. Datamés z Kárie, satrapa Kappadokie. Velitelem jeho žoldnéřů byl Mandroklés z Magnésie.

Roku 361 stál Ífikratés se svým oddílem v žoldu thráckého krále Kotya I. Jiné Thrákově jednotce velel neméně slavný Charidémos z Órea. O dva roky později to už bylo jinak. Athéňané, jimž velel Kéfísodotos, byli na Chersonésu Thráckém odraženi Charodémovým oddílem bojujícího nyní na straně krále Kersoblepta. Charidémos se oženil s Kersobleptovou sestrou a se svými muži se usadil jako dynasta v Tróadě (mj. byl pánem Kardie).

Fókové se tváří tvář válce roku 356 rozhodli k zoufalému činu: vyzvedli zlaté poklady Delf a vyzbrojili jimi žoldnéřské vojsko, jemuž velel Filomélos z Ledónu.

Nejslavnější z vůdců žoldnéřských vojsk ve 4. století Athéňan Ífikratés požadoval od svých lidí jediné: žoldnéř má milovat peníze a rozkoš, aby se mu lépe bojovalo za naplnění svých vášní. Ve 4. století začala žoldnéřské oddíly nabývat v hellénských státech na důležitosti a občanské armády naopak ztrácely. Období hellénismu bylo v podstatě postaveno na žoldnéřství v celém hellénském Východu. V mateřské Helladě se princip občanských oddílů a branné povinnosti udržel (srov. koina, spolky Achájů, Aitólů etc.).

Při operacích v Thrákii porazili roku 354 Athéňané pod Charétem žoldnéřský oddíl Filippa II., kterému velel Thrák Adaios. Adaios byl básníkům předlohou pro typ chlubivého vojáka/stratiótés filodoxos, lat. milés glóriósusO tom, jak postupovat při najímání žoldnéřů, radil ve 4. století stratégos spolku Arkadů Aineiás ze Stymfalu, zvaný Taktikos. Jeho spis, resp. jeho části, jsou zároveň nejstarší theoretickou prací s vojenskou thematikou, zachovanou v evropském písemnictví.

Aineiás doporučuje:

„Je-li zapotřebí najmout žoldnéře, je možné to nejbezpečněji zajistit následujícím způsobem. Nejbohatším občanů státu se nařídí, aby podle svých možností sehnali žoldnéře, někdo tři, jiní jen jednoho. Pak se žoldnéři rozdělí do setnin, kterým velí nejspolehlivější z občanů. Plat a stravu dostanou žoldnéři od těch, co je najali, z části s přispěním státu. Rovněž ubytování půjde na účet lidí, kteří žoldnéře najali. Po čase se vyrovnají náklady za vydržování žoldnéřů, a to odečtem z daní.“

Jak dodává zkušený voják a taktik Aineiás, „tento způsob vydržování žoldnéřů je nejrychlejší, nejbezpečnější i nejlevnější“! O rozpočtu žoldnéřské armády viz v indexu s. v. zlato. O válečnictví psaly i hlavy korunované. Spisy Pyrrha I. Épeirského a jeho dvorního filosofa Kinea Thessalského se nedochovaly.

Za symposeion v Athénách v Alexandrově době braly hetairy deset drachem. Jejich denní minimální stravné činilo před Alexandrem dva oboly, koncem 4. století dělalo již minimální stravné ze státního pro otroka tři oboly, pro eféba, mladíka na vojně, oboly čtyři. Tolik si vydělal denně prostý námezdný voják o půlstoletí dřívě. Čtvrtka laciného vína (kotylé = c. 0,27 l) stála ve druhé polovině 4. století šestinu obolu, byla ovšem po athénských hospodách k mání vína až za čtyři oboly čtvrtka. 

Žoldnéři si při dlouhých taženích cizí zemí přišli na své i nad svůj žold. V okolí táborů plenili a kořist všeho druhu, včetně zotročených lidí, prodávali obchodníkům nalepeným na podobné akce. V průběhu 4. století se vedení žoldnéřských oddílů stalo výnosným businessem a kondottiéři patřili mezi bohaté lidi; na rozdíl od svých vojáků.
Trvalost v držení půdy v Attice byla jednou z příčin, proč odtud pocházelo málo žoldnéřů. Podobně tomu bylo i jinde.

V největší pěší bitvě, kterou mezi sebou hellénský starověk vybojoval, došlo 22. června roku 217 mezi Seleukovci a Ptolemaiovci (roku 720 zde Šarru-kén II. porazil Egypťany). Zatímco se král Antiochos III. spolehl na zkušenosti svých vojáků, na druhé straně Filopatorův ministr Sósibios shromažďoval dva roky (sic!) nejzkušenější kondottiéry tehdejší Hellady.

U Rafie stáli na egyptské straně velitelé a majitelé žoldnéřských oddílů jako Echekratés z Thessalie, Fóxis z Melíteie, Eurylochos z evropské Magnésie, Sókratés z Théb, Knópiás z Allarie na Krétě, který již působil jako žoldnéř u Antigona III. Dósóna, Ptolemaios z Thasu, Andromachos z Aspendu, který byl velitelem falangy - později přešel na seleukovskou stranu, Polykratés z Argu, Filón z Knóssu, Ammónios z Barky a Dionýsios z Thrákie.

Sósibios dal rovněž vycvičit a do armády zařadit na dvacet tisíc ethnických Egypťanů, kteří tak poprvé bojovali v ptolemaiovských službách vedle Hellénů. Toto rozhodnutí mělo později zhoubný vliv na vnitropolitický vývoj říše Ptolemaiovců.

V Egyptě potlačil roku 279 král Ptolemaios II. vzpouru čtyř tisíců keltských žoldnéřů: nechal je vyhladovět na pustém nilském ostrově, kam je lstivě vylákal.

Aitólové určili roku 205 Skopu a Dorimacha za nomografy, tj. zákonodárce, ale přes odpor Alexandra Ísia, nejbohatšího muže tehdejší Hellady, jejich návrhy na zrušení všech dluhů neprošly. Skopás pak odešel ze země a dal se najmout jako vrchní velitel ptolemaiovských polních vojsk: od Ptolemaia V. dostával kořist z tažení a denně (sic) deset min pro sebe a po jedné mině pro své podvelitele. Jiný žoldnéř, Polykratés z Argu, byl roku 203 jmenovám ptolemaiovským stratégem Kypru.

Žoldnéři dosahovali vysokých administrativně vojenských posic ve státě (stratégos, guvernér, frúrarchos, velitel posádkový). Filetairos, vládce v Pergamu a okolí, udělil roku 268 těm z žoldnéřů, kteří mu věrně sloužili, právo ateleie, tj. daňové svobody. Někdy po roce 252, viz tam, se vzbouřili proti Eumenovi I. jeho žoldnéři. Vzpouru ukončila dohoda: král vojákům potvrdil ateleiu z roku 268, dostalo se jim příspěvku na obilí a víno, do pole táhli jen deset měsíců v roce a kdo z nich odsloužil dobu svého kontraktu, dostane stejný žold jako za aktivní služby.

Ve spolku Achajů se roku 200 po složení nejvyššího úřadu vydal Filipoimén námezdně bojovat na Krétu do tzv. krétské války; na ostrově byl do roku 195 a „vydělával“. Naopak Kréťané bojovali na kontinentu a jinde: V Helladě během válek Achajů se Sparťany si jejich král Nábis držel žoldnéře, jimž velel Didaskolandás z Kréty.

Král Antiochos VII. Euergetés se roku 132 vypravil s vojskem do Iúdaie, porazil Židy v poli a oblehl Jerúsalém. V této válce použil Ióannés Hyrkanos I. jako první z židovských králů druhého království cizích žoldnéřů, které zaplatil z pokladu v hrobce krále Davida. Roku 93 (nebo až roku 90) obsadil král Židů Alexandros I. Iannaios dvanáct nabatajských vesnice, ale byl králem Obodou I. poražen. V této době používali Židé žoldnéřské oddíly najaté z pirátů z celé Anatolie.

V obležených Tigránokertách se vzbouřili roku 69 nespokojení hellénští žoldnéři a násilím přesídlené obyvatelstvo. S jejich pomocí snadno Římané armenského sídelního města dobyli a dostali se k obrovským pokladům, které tu Tigránés shromáždil ze svých dvacetiletých lupů. Hellénské obyvatelstvo Římané odeslali zpět do svých mateřských měst.

Žoldnéřství kvetlo stejně na východě Středomoří jako na západě. Syrákúsan Hemokratés, který dostal od perského satrapy Farnabáza peníze na válku s Athéňany, ale jistě ne na válku s Kartháginci, se roku 409 vrátil na Sicílii. V Messáně si najal pět lodí a tisíc žoldnéřů a začal plenit kartháginské území.

Korinthští poslali roku 345 na Sicílii jako vojenskou pomoc oddíl žoldnéřů, kterému velel Tímoleón, syn Tímodémův. Najímat jako žoldnéři se dávali spartští králové. Archidámos III. se roku 343 vydal na svou první italskou expedici, což byla zaplacená pomoc Tarentským proti Lúkánům a Messápiům.

Kartháginci po celé své dějiny využívali služeb žoldnéřů libyjských a berberských, často také hellénských. Do neznámé doby válek Kartháginců se Syrákúsany spadá událost na ostrůvku Osteódés, lat. Ustíca ("Spálený"), před pobřežím západní Siciílie. Kartháginci sem vyvezli žoldnéřské vzbouřence a nechali je tam pomřít hlady, srov. zde výše praktiky Ptolemaia ii. Odtud povstal hellénský název ostrova "kostnice, skříňka na kosti", lat. ossuárium. V první púnské válce se vojevůdce Hamilkar zbavil keltských žoldnéřů nespokojených s tím, že jim Púnové neplatí sjednanou částku, naprosto odporně: poslal je na Sicílii dobýt nějaká města a slíbil jim, že kořist jim zůstane celá, a zároveň oznámil Římanům, kudy Keltové potáhnou... (viz rok 261).

Na jaře roku 256 se vypravila římská flotila do Afriky. Kartháginci v tísni provolali vrchním velitelem celé armády velitele hellénských žoldnéřů Xanthippa ze Sparty. Pak se k němu a jeho lidem zachovali opět podivně, o jeho život se pokoušeli a jeho žoldnéře vysadili na pustý ostrov. viz rok 255 (a podobně likvidovali nespokojenost mezi vojáky roku 248nn., viz). Když Ptolemaios III. Euergetés I. po souši roku 245 obsadil celou Syrii až po Eufrátés, v oblasti za Eufrátem byl po určitou dobu jeho stratégem Xanthippos, nyní pro změnu ve službách egyptských.

Římané dobyli roku 406 na Volscích Anxur, pozdější Tarracinae. Poprvé v římských dějinách dostali vojáci, čili občané, žold ze státní pokladny, obvykle jednou za rok. Roku 403 uzavřeli příměří s Volsky a Aequy a pokračovali v obléhání Véjí: t. r. přezimovali poprvé v historii před městem v zimním táboře v poli. Téhož roku začal být vyplácen žold rovněž pro jezdcům. Jezdci šli poprvé do války na vlastních koních. Kolik bylo autenticky vypláceno, známo není. Mnohem později dostával pěší legionář 1,5 séstercia denně. O prvních cizincích v římských službách viz zde výše.

Žoldnéři zasahovali aktivně do dění jednotlivých států. Roku 230 zavraždili keltští žoldnéři Bíthýnijce Ziaélu, o něco později keltský voják zavraždil Antiocha Hieráka. Snad roku 250 ukončili Ekdélos a Démofanés z Megalopole jako pozvaní rozhodčí občanské rozbroje v Kýréně (srov. rok 258). Někdy po těchto událostech, ale před rokem 246, vypukla válka Kýrénských s Ptolemaiem Filadelfem. Velitelem kýrenských žoldnéřů byl Lykopás z Aitólie. Brzy se sám zmocnil samovlády nad státem a vydal celou Kýrénaiku do rukou Filadelfovi.

Po uzavření mírové smlouvy roku 241, zřejmě ještě v průběhu t. r., vypukla v Africe vzpoura bývalého sicilského vojska Kartháginců, kterému nebyl vyplácen žold. Karthágo bylo nuceno uzavřít proti svým bývalým žoldnéřům spojenectví s Římany. Žoldnéři si získali spojence v Libyjcích a v dalších domorodcích a vypukla tzv. válka žoldnéřská. Veliteli žoldnéřů byli Spendios z Kampánie a Mathós z Libye. Žoldnéřská válka byla jednou z nejkrutějších válek starého věku.

V římském světě by se nemohlo stát to, co provedl bosporský vládce Leukón se svými vojáky (zřejmě prameny myšlen I., který vládl v letech 389-349): Protože voják s dluhy je velmi snadná kořist pro cizí agitaci, propustil ze svých služeb všechny, kteří se zadlužili hrou v kostky nebo podobně.

Středověké žoldnéřství se rozvinulo nejprve ve 12. století v západní Evropě s "mužstvem" z Brabantu, severní Itálie, Francie, Baskicka, také z Čech. Věhlasu dosáhlo od druhé poloviny 14. století v Itálii. Nahrazovaly občanské milice městských států žoldnéřské jednotky, compagnie di ventura n. milizie mercenarie, jimž veleli vojenští profesionálové, obvykle šlechtici, často zchudlí či druhorození synové aristokratů, capitani di ventura n. condottieri (slovo se udrželo obecně jako označení pro velitele najemných jednotek dodnes).

Prvním z velkých italských žoldnéřských velitelů byl Alberico da Barbiano (zemřel 1409). Z jeho armády Compagnia San Girogio vzešli například Muzio Attedolo Sforza a Braccio da Montone. Da Barbiano začínal v compagnii Angličana Johna Hawkwooda (zemřel 1394) zvaného Francouzy Jean Hacconde a Italy Giovanni Acuto. V Itálii condottiér nabízel služby svého Bílého oddílu (Compagnia bianca del falco)  třicet let.  Původně jí velel Němec Albert Sterz (1361-1365), po jeho smrti si asi pět tisíc mužů silný oddíl za velitele zvolil Hawkwooda.

Jiným slavným velitele condottiérů byl Němec Georg von Frundsberg (zemřel roku 1528) stojící ve službách habsburských císařů. Jeho dvacet tisíc žoldnéřů užívalo sepsaných práv a povinností, Frundsbergovi říkali "otče", on jim "bratři" a "synové". Láskyplné vztahy končily u peněz. Když je kondottiér neměl, poněvadž ani císař je neměl, v březnu 1527 vypukla v Itálii vzpoura a Frundsberga z toho ranila mrtvice. Vojáci si jako náhradu vyhlédli Řím, který 6. května 1527 dobyli a vyplenili. Padl při tom Frundsbergův nástupce Charles de Bourbon, jehož údajně zastřelil Benvenuto Cellini. Rok na to kondottiér zemřel doma v posteli a dnes je jeho busta umístěna ve Walhalle. Brutalita vojenského řemesla a vůbe života té doby v mnohém překonává starověké vzory. V bitvě u Marignana roku 1515, v níž zemřel švýcarský expansionismus, rozřízli Frundsbergovi žoldnéři břicho padlému kapitánu Švýcarů a jeho tukem potřeli svá kopí...

V novověku nejznámější žoldnéřský oddíl, součást regulérní armády, francouzská Cizinecká legie, byla založena 9. března roku 1831. Renesanci žoldnéřství a soukromých armád přinesla devadesátá léta 20. století, kdy se západním vládám stále méně chtělo posílat řadové jednotky na exponovaná místa planety, hlavně do Afriky.

Rok 2003 znamenal rozkvět soukromých armád, protože americká okupace Iráku vyžadovala mnoho sil na strážní, policejní, doprovodnou a ochrannou službu, které už nebyla armáda schopna pokrýt. Roku 2004 měly žoldnéřské firmy zkrášleně nazývané nabízitelé vojenských služeb, military services contractors, větší počet lidí v Iráku než po Američanech druhá nejsilnější „národní“ armáda v zemi, britská.

Roku 2007 pak bylo v Iráku více „contractors“ než vojáků americké armády: 180 tisíc na 160 tisíc. Roku 2006 bylo podle odhadů zasvěcenců ve světě zaměstnáno u žoldnérských firem na 1,5 milionu lidí a obrat vojáckých agentur činil na dvě stě miliard dolarů. Nejvyhlášenějším organisátorem a zaměstnavatelem žoldnéřů byl v prvních desetiletích 21. století Američan Erik Prince (*1969), bratr konservativní političky a ministryně školství Trumpovy vlády Betsy DeVosové (*1958). Mezi známé condottiery konce 20. století patřil Ir Mike Hoare vulgo Mad Mike, který jako stoletý zemřel v únoru 2020 v jihoafrickém Durbanu. 

O tři roky později bylo po celém světě více zaměstnanců bezpečnostních agentur a soukromých armád než vlastních policistů placených ze státního a obecního rozpočtu. Podle odhadů ženevské akademické instituce Small Arms Survey (2011) bylo na světě přes 19,5 milionů "sekuriťáků", ale jen 10,8 milionů policistů. V Indii byl tento poměr 7 ku 1,4 milionům, v Číně 5 ku 2,7, ve Spojených státech 2 miliony ku 884 tisícům.

V Japonsku se evropským žoldnéřským profesionálům podobali samurajové. Stejně jako hellénští aristokraté byli šlechtici, ovšem mnohdy smajetky. Roku 792 n. l. rozpustil císař drahou a nespolehlivou armádu odvedenců a najal profesionální jízdní bojovníky vbrnění, samuraje. Z nich se rekrutovali šógunové, „generálové“, kteří po dlouhá staletí drželi skutečnou moc v císařství. 

židle, nosítka k sezení§ viz pod nosítka

žongléři§ hostiny

Žou-č'§ viz Jüe-č'

Žou-žan/Rouran, čínské označení pro jistý, pravděpodobně altajský kmenový svaz, možná předci n. jiné jméno pro v Evropě známé Avary, popř. Hefthality§ 200-, 386+ a viz soubor "před 6000" a Hunové 

žu ťia§ viz Konfucius a čínská filosofie

Žu-c'/Ruzi, císař, rod. jménem Liou Jing/Liu Ying§ 6+, 9+ 

Žuej/Rui, stát§ 708, 705

Žu-i/Ruyi, s. císaře Kao-cua s Čchi/Qi§ 196 

Žun-čen/Runzhen, b. Č'-Č'ho a Chu Chanjeho, hunský velmož§ 53

Žung/Rong, "bojovní cizinci", nomádi na severu Číny, předkové snad Hunů; několik skupin, Západní, Čchüan Žung/Quan Rong, "Psí Žungové", podle bílého totemového zvířete, pokládáni za součást Čchiang/Qiang, "barbaři", viz tam, a to buď jako mluvčí z tibetobarmánské jazykové skupiny, nebo jako Indogermáni. Známi též Šan Žung/"Horští Ž." a Pej/Bei, "Severní Ž."§ 714, 710, 706, 679, 671, 664, 658, 649, 625, 611, 591  

Žung-čchü/Rongqu, čín. jméno jakéhosi indobakterského hellénského města (odvozováno od "Iónaké"?), sídel. m. Hermaia a Amynty, možná Dionýsopolis/Džalálábád v AFG (?)§ 75

Žuo/Ruo, čín. stát§ 637, 622

Žuo /Ruo z Čchu, dynastický klan v Čchu§ 605 


žvýkačka§ 480 a viz kuchyně (5)