Hr (3)

Diovy hry: bez much a žen 

(zkráceně vyšlo v časopisu Týden 33/04)

Zakladatelé novověkého olympionismu si sportovní minulost největších hellénských náboženských svátků malovali příliš narůžovo. Namísto hesla „rychleji, výše, silněji“ platila zásada hellénské soutěživosti „být nejlepší a nejslavnější“.

Svět profisportu držel zase svátek. Bylo léto, kolem druhého úplňku po slunovratu, nejteplejší dny v roce. Do Olympie se sjížděli nadšenci z celého Středomoří. Hellénská soutěživost měla orgie.

Rychleji, krvavěji, hřmotněji, nákladněji, znělo jim v uších z minulých her. „Už to není ono, zbožnost zmizela, lidi koukají jen po penězích,“ poskuhrávali starší z návštěvníků. Tihle přijeli až od Donu, velkoobchodníci s rybami. Skuhrové se širokými klobouky proti ostrému slunci vědí, co říkají: stýkají se s kdejakým lidožroutským skythským nárůdkem, jen když z toho bude kšeft.

Kohosi z Armenie zajímalo především dění kolem závodů. „Třeba tu bude letos zase nějaký úchyl, co se upálí; bylo to moc hezké představení,“ vzpomínal na působivý výstup potulného filosofa Peregrína, který vymýšlel, jak nalákat co nejvíce posluchačů, ale protože na něho na předešlých hrách všichni kašlali, slíbil, že se dá na cestu za otcovskými a mateřskými duchy. Skutečně si v Olympii postavil hranici, zapálil a s kadidlem v hrsti vstoupil do ní (roku 169 n. l. na 236. olympiádě).

Nadšenci ze Španěl a Mauretánie, byli na cestě čtrnáct dnů, se těšili na finálovou dvojici boxerů, jejichž obličeje po několika zápasech časově neomezených byly k nepoznání. V písku zápasiště se po boxu a pankratiu povalovaly zuby. Sázky kvetly, stejně jako v dostihových disciplínách.

Kdejaký kocour se těšil na kolekci naolejovaných chlapeckých a mužských těl, skládačku svalů a krásy. „Alespoň někde je klid od žen,“ pochvaluje si plešatý velkostatkář ze Sicílie, jemuž manželka zakázala vstup na přístavní obilní bursu, aby nepřivedl rodinu na mizinu. Postávají s ním dva Egypťané a probírají, jak letos udržet státem dotované ceny obilí hodně vysoko. Siciliánovi šla hlava kolem: pěkní hoši, všude krása a do toho miliony s revolucí. Neuškodilo by businessu vypustit fámu o velkém povstání nahoře na Nilu, usoudili totiž Egypťané.

Nejstarší světový jarmark
Olympie byla pokládána za nejkrásnější místo Hellady s hojností stinné zeleně. Přírodní krásu doplňovaly architektonické skvosty. Závodiště ale před sluncem chráněna nebyla a známý kynický filosof Diogenés ze Sinópy jednou řekl, že by otroky trestal tím, že by je poslal grilovat pod olympijské slunko. Voda byla zavedena do posvátného okrsku do fontány až v římské době, latríny s vodou byly jen v hotelích.

Procházka po tržišti byla prohlídkou všech nej římské říše. Hedvábí z Iónie, Élidy a Číny, látky z Foiníkie, šperky ze Střední Asie, řemeslné práce z Alexandrie a Syrie, citrusový nábytek ze severní Afriky. Exklusivní značky vín z ostrovů a střední Itálie, drahokamy neuvěřitelné velikosti z Afghánistánu, Indie a Cejlonu. Vzácné svitky velkých autorů, originály a opisy, Olympie byla vyhlášeným antikvariátem. Také knihařstvím pro konfekční literární modernu včetně pornografie z římských podloubí.

Nad lapky bděli policisté s holemi a biči (hry 28. novověké olympiády roku 2004 v Athénách v éře islamistického terorismu střežilo na sedmdesát tisíc policistů a vojáků včetně potápěčů a letadel vybavených odposlechem. To bylo více než měla pravidelná armáda České republiky).

Mezi stovkami soch, stánky a stany jakýsi žvanil vnucuje své názory na hybnou materii světa, jiný na smrtelnost bohů, další přibližuje hrstce posluchačů hrůzy Arábie a její černou lepkavou látku vytvářející v poušti jezera. Jakýsi kulhavec se chlubí tím, že je otrok a jak je mu příjemné takový úděl sdílet, o kus dál nějaký alexandrijský technik předvádí, jak horká pára roztočí bubínek s tryskami: prý by to mohlo jezdit...

Služebnictvo chystá stany státních delegací a jejich kuchyně na repreobčerstvení, diplomaté pracují na plné obrátky. Koho bylo vidět v Olympii, toho slyšel a viděl celý hellénský svět, celá oikúmena. Všichni musejí vidět, že jejich páni na to mají. Jiní agenti sjednávali, co nikdo nemusí vědět a možná i sázkařské kursy, lanařili sportovce.

Business přikryl oparem mamonu posvátný Diův okrsek v Élidě na západu Peloponnésu, vstup zdarma. Hostince, hotýlky a stanová městečka jsou široko daleko přeplněna, ale příchozí nejčastěji spějí pod širákem nebo v cestovních vozech. V okolí Olympie dýmaly stovky obětních oltářů a ohně návštěvníků chystajících jídlo.

Sportovní karneval začíná
V Olympii se zase sešlo nejméně třicet tisíc, možná přes padesát tisíc lidí. Žádná žena. Kromě kněžky Démétřina měsíčního kultu se během her v Olympii nesměly provdané ženy ukázat. Říkalo se, že ženy a mouchy o hrách opouštějí Olympii. U much zjev zvláštní, poněvadž tu bylo ustájeno několik desítek koní a během her bylo obětováno velké množství zvířat, hlavně volů.

Sportovcům, athlétům se říkávalo, dělaly kulisy megaakce dobře. Lechtivou neurosu kolem žaludku znají, je to jejich profese. Mediální hvězdy staré Hellady na sebe během sezony narážejí na desítkách „národních“ hrách od Marseilles po Seleukeiu na Tigridu u Baghdádu. Ovšem Olympie, to je extra adresa: to je píár přinášející nesmrtelnost.

Před radnicí se připravovali lidé k přísaze. Diovi Přísežnému však neskládali slib dodržování pravidel jen sportovci, ale také jejich rodiče a sourozenci; jistota je jistota. „Mladej je natěšenej, poletí jako šíp,“ uklidňuje se pupkáč z Neápole a pokukuje po šlachovitém Makedonci, jehož syn dostal za sprint olivový věnec, kotinos, před čtyřmi roky.

Snad dal italský Hellén trenérovi, cvičiteli a doktorovi, realisačnímu teamu, dost, aby z kluka něco udělali. Jenom aby se sporťácká mafie nedohodla a nerozdala si karty na zbytek sezony: ty vyhraješ tady a mně dáš vydělat tam: život je těžký a na pensi musíme mít vyděláno – bohové jsou skoupí a většina sportovců je ryze proletářského původu. Na startovní čáru se jako obyčejný závodník postavil jediný panovník, roku 496 př. n. l. makedonský král Alexandros I., prapředek slavnějšího jmenovce (a nevyhrál).

Šance borců z hellénského západu jsou opravdu malé. Provincie sice občas překvapí, ale vítězové v římských dobách přicházejí z velkých sportovních základen ve východním Středomoří, z Alexandrie, Antiochie, z Iónie. Kluci z Francie a Itálie moc šancí nemají.

Uřvaný hlasatel překřičel hluk Diova okrsku, kam se zbraní v ruce nesměl o hrách nikdo vkročit. Ze schodů Diova chrámu ukrývajícího jeden z divů světa, obří Vševědovu sochu z dílny slavného Athéňana Feidia. Zvěstuje poslední novinky. Ráno vyhrál právo hlásat a s ním trubač, který hlásání oznamoval. Hlasatelství-heroldství a trubačství byly regulérními olympijskými disciplínami, jimiž zjevně hry začínaly: kvalitní reprodukci zajišťovaly dobré hlasivky a silné plíce.

Bylo to neuvěřitelné, co ti naolejovaní chlapi dokáží. Poslouchejte hlasatele, to snad není pravda, rozčiluje se mezinárodně pestrá skupinka. Rozhodčí odhalili podvod v boxu. Egypťané Didás a Sarápammón se před finálovým duelem dohodli, že za odměnu pustí druhý jmenovaný zápas Didovi. Co by se honili, když před nimi leží jinde ještě hodně práce (na 226. olympiádě roku 125 n. l.). Staromilci se však diví ještě více rozhodnutí sudích: Didovi vítězství zůstalo a oba zaplatili pokutu v podobě pořizovacích nákladů dvou Diových sošek.

Starší než lidská paměť
Pánové zjevně nelistovali v olympijských kronikách. Věděli by, že na 192. olympiádě roku 12 př. n. l. zaplatil otec jednoho ze zápasníků otci jeho soupeře, aby jeho mladý finálový zápas pustil. Rozhodčí nepotrestali zápasníky, ale jejich rodiče, a stejnou pokutou. Případy korupce se v annálech objevovaly od čtvrtého století př. n. l.

Všichni ovšem věděli, že olympijské hry žijí déle než kam sahá lidská paměť. Vždyť už v Homérovi se závodí o ceny. Nikdo ani pořádně nevěděl, kdo hry založil a proč. Někdo říkal, že po potopě světa, prý Héráklés nebo Pelops nebo Ífitos, prý 28 nebo 27 olympiád před první počítanou.

To by bylo roku 888 až 884 př. n. l. Protože počítat se začalo od roku 776 př. n. l. Závody byly původně součástí náboženských rituálů, z nichž vítěz nemusel z moderního hlediska dopadnout pohodově (nejlepší býval obětován matriarchálnímu kultu plodnosti). Když krvavé bohyně přišly někdy začátkem druhého tisíciletí př. n. l. o moc a v Helladě zvítězilo olympské náboženství, hry se změnily v náboženské slavnosti Diova kultu, jejichž vítěz získával kromě věnce z olivovníku pouze pocty, doma nejvyšší.

V prvních staletích her o kupčení nebo profesionalisaci „sportu“ nemohla být řeč. Do sedmé olympiády nebyly ceny vůbec žádné, pak přišla odměna v podobě větvičky nejstaršího olivovníku v Olympii. Vítězové bývali ve svých domovských státech osvobozováni od daňových povinností, na státní náklady se mohli stravovat na radnici, měli zvláštní místo v divadlech a stát se postaral o jejich pohřeb, mnohdy i o potomky.

V šestém století př. n. l. už dostával olympioníkos, vítěz z olympiády, v Athénách pět set drachem ve stříbru. Milovníci zašlých časů mohli v Olympii básnit, jak kdysi bývalo lacino. V té době totiž stával v Athénách dům se zahradou a pozemkem asi dvě stě drachem, ovce stála jednu. Ze sportovce se stal bohatý člověk!

V hellénismu a v římské době se náboženské hry proměnily v profesionální sportoviště se vším všudy. Teamy dávaly dohromady náročné tréninkové programy, trenéři připravovali jídelníčky, lékaři si všímali mastí a bylinných lektvarů a v dopingu se trumfovali a nic si nevyčítali.

Dieteti dlouho všeobecně upřednostňovali jídla nemasitá, ale už ve čtvrtém století př. n. l. přišli na to, že siloví sportovci musejí také něco vážit, aby bylo ještě těžší je dostat do kolen. Je pozoruhodné, že přes komercialisaci soutěží, špatnou pověst sportovců jako dutých lebek zůstávala v životosprávě ideálem kalokagathie, vyvážená pohlednost tělesná s duchovní vybaveností jedince (snad lze zásadu moderně přeložit pro anglosaský svět jako gentleman, pro středoevropský jako "slušný člověk").

Pozdější vztah k atletice a k pohybu byl dán postojem křesťanského ideologa Pavla z Tarsu, který ve svém prvním dopisu Tímotheovi mudruje: „Tělesné cvičení dává malý užitek, ale pobožnost je ke všemu užitečná, má i nynějšího i budoucího života zaslíbení.“

Olympijské hodiny
Po dvanáct století obcházeli hellénský svět tři měsíce před hrami zvláštní poslové, i tam, kde byli Helléni ve výrazné menšině, a zvali do Olympie. Účastníci byli chráněni výsadou nedotknutelnosti a není znám případ, že by byla porušena. Během her platilo mezi Hellény příměří (ekecheiriá, „ruce pryč“ od zbraně) a do Diova okrsku nesměl vkročit voják.

Až na jeden incident z viny Arkadů z roku 364 př. n. l., kdy se dokonce přímo v okrsku bojovalo. Helléni konali olympiádu dokonce v době největšího ohrožení: roku 480 př. n. l. při invasi Peršanů se olympiáda konala v době po bojích v Thermopylách a snad před vypálením Athén.

Dva dny před hrami se závodníci a „tajemníci“ se svítáním vypravili z Élidy do Olympie téměř šedesát kilometrů po Svaté cestě. Očistili se u pramene Píerá a přespali v půli cesty v obci Letrínoi. Druhého dne pokračovali do Olympie, kde byli dopoledne hlučně vítáni diváky. Odhaduje se, že borců všech kategorií bylo dvě stě až čtyři sta. Z dvanáctisetleté historie her se zachovala 922 jména vítězů.

Olympské hry začínaly nástupem sboru rozhodčích-hellánodiků (po většinu doby deset a pouze z Élidy) se všemi borci, oficiálním vyhlášením her a představováním závodníků s dotazem publiku, zda athléta znají jako svobodného a je-li jeho minulost bezúhonná. Po obětech za zdar her se losovalo ze stříbrné urny kaménky s písmeny do rozběhů a dvojic pro zápasnické discipliny. Pořadí disciplin ovšem podléhalo změnám, přesný rozpis není zachován.

Soutěže nebyly tak mohutně obeslané jako v novověku. Na běhy stačívalo několik rozběhů. Např. roku 49 n. l. na 207. hrách měla soutěž dorostenců v zápasu sedm borců. Pro závod ve zbrani bylo tradičně nachystáno 25 sad štítů a obrnění. Roku 388 př. n. l. proti Aristodémovi z Élidy nikdo nenastoupil a tak byl provolán vítězem.

To se však už neopakovalo. Platila zásada kvality, nikoli novověké „hlavně se zúčastnit“. Podél běžecké podkovy se vešlo na čtyřicet tisíc diváků: v Olympii se nesedělo, Helléni sledovali závody hlavu na hlavě, pod žhnoucím sluncem po celý den ve stoje na náspu kolem trati.

Hry otevíraly běhy, ale od roku 396 př. n. l. (Ol. 96) to byly dopolední soutěže trubačů a hlasatelů. Odpoledne následovaly běžecké discipliny. První soutěží byl obvykle sprint, běh na délku jednoho stadia, tedy necelých dvě stě metrů. Po rozbězích obvykle běhaných po čtveřicích přišlo finále. Na dráhu se vešlo podle zachovaných zbytků „startovních bloků“ (startovalo se ve stoje) až dvacet závodníků.

Kdo zkazil start, dostal od rozhodčích ránu holí (nebo více?). Nahé sportovce na písečné dráze oddělovaly stylem start-cíl čáry z křídy, což vydrželo dodnes. Běžcům do tempa podél trati hráli pištci, ale fandící diváci je během závodu přehlušili.

Rozhodčí vynášeli verdikt okamžitě a nemohlo se stát, aby byl někdo zbaven prventství až několik let od závodů, jak se děje v novověku. V prosinci 2012 rozhodl Mezinárodní olympijský výbor (IOC) o odebrání zlaté medaile z athénské olympiády 2004 koulaři z Ukrajiny Jiriji Bilonaogovi (disciplina kuriosně konána v Olympii). Přišel o ni na základě nového přezkoumání vzorků moče, což podle předpisů IOC je možné i po letech v době, kdy jsou známy další technologie. Bilonogovu medaily a tabulkové vítězství získal stříbrný Američan Adam Nelson v okamžiku, kdy končil s karierou (bylo právě 37).

S ním změnilo medaile několik dalších sportovců. Gymnastky lidové Číny získaly na olympiádě 2000 v Sydney bronzovou medaily, o kterou ale o téměř deset let později přišly, neboť se objevilo, že jedna z nich byla ještě pod věkovým limitem.

Počítá se pouze vítězství

Nahota na cvičištích a závodištích je jedním z typických projevů hellénství, nejen v Olympii (srov. gymnasia). Nahotu doporučoval pro orbu, setí a sklizeň již Hésiodos. V Olympii ji zavedl roku 720 př. n. l. šlechtic Orsippos z Megar tím, že odhodil bederní roušku, protože mu překážela v běhu. Obřízku pokládali Helléni za sebezohavení a kompletnost penisu patřila k hellénskému pojetí krásy mužského těla. Uříznutí předkožky člověka společensky diskvalifikovalo jako jakákoli jiná amputace.

Předkožku si athlétové všeho druhu, ale třeba také otroci, uvazovali řemínkem za její špičku kolem pasu (kynodesmé, tj. řemínek na psa). U otroků nebo později profisportovců se v některých případech prováděl piercing předkožky, snad aby nedocházelo k nežádoucí erekci. Římané praxi nazývali infíbulátió, protože otvorem se protáhl kolíček na způsob petlice.

Snář Artemidóra Efeského zahrnuje sen o předkožce mezi znamení dobrá. Jistému otrokovi se prý zdálo, že stahuje pánovi předkožku. Stal se pak vychovatelem (to už v reálu) jeho synů, neboť, jak zní vykladačovo tvrzení, držel v rukách pánův penis, symbol dětí. 
V každém ze závodů a po celý starý věk rozhodovalo vždy jen prosté vítězství; čas, doskoky či hody nebyly měřeny nikdy. Nikdo se rovněž nezajímal o osud poražených.

Nejváženější vítězství však byla z pětiboje, ze zápasů a z běhu ve zbroji. Komu se podařilo v týž den zvítězit v zápasu i v pankratiu, byl nazván paradoxoníkés, tj. překvapivý, neočekávaný vítěz. Prvním byl Héráklés Diův, prvním ze smrtelných až na 142. olympiádě (rok 212) Kleitomachos z Théb a celkově za celou dobu pouze osm: viz dále Ol. 156 (rok 156), Ol. 172 (rok 92), Ol. 178 (rok 68), Ol. 182 (rok 52), Ol. 198 (rok 13+) a Ol. 204 (rok 37+), kdy udělování pocty paradoxoníka bylo zrušeno, viz uvedeného roku a rok 149+.

Po závodu na jedno stadion následoval dolichos, běh na delší vzdálenost, v různých dobách v rozmezí sedmi až 24 délek stadia (tj. c. 1350 až 4600 m). Závodiště nemělo nikde v hellénském světě oválnou podobu. Závodníci se otáčeli kolem mety (ale nevíme, zda dotekem či oběhnutím, nebo zda měla každá dráha svou metu).

Po dolichu se závodilo na dvojnásobné délce stadia, tzn. necelých 400 m (diaulos, tj. „na dvě flétny“). Pozdě odpoledne přišla závěrečná disciplina prvního dne olympiády, běh ve zbrani, hoplítés dromos, na vzdálenost dvou či čtyř stadií (tj. až téměř 800 m). Závodníci obdrželi kovové štíty a kopí z chrámu Dia Olympského, vlastní měli přílby a náholeníky, rozběhy se nekonaly. Vítěz dostával titul „nejlepší z Hellénů, aristos tón Hellénón“. Zbroj mohla vážit až třicet kg.

Až do krve
Druhý den her byl věnován zápasnickým disciplinám. Zápas, palé, neměl s dnešním tzv. řeckořímským zápasem mnoho společného: bojováno bylo ve stoje úchopy a cílem bylo dostat soupeře k zemi: dotknout se písku tělem od kolene nahoru směl borec jen dvakrát, potřetí byl konec. Zápas patřil k nejoblíbenějším hellénským sportům a k základnímu sportovnímu vzdělání mládeže.

Po zápasu následovala soutěž boxerů. Starý věk neznal kožené rukavice, ale ruce byly ovázány koženými řemínky, prsty byly volně, zataženy v pěst (teprve římský svět přidal na řemínky kožené destičky a později i kovové cvoky). Údery směly směřovat pouze na hlavu. Stejně jako v zápasu i v boxu vzdával rohovník zápas slovně nebo zdvižením ukazováčku. Helléni neznali časové omezení zápasu, ani „kola“, starověký ring neměl provazy, byl pouze vymezeným písečným čtvercem.

Box i zápas musely být vybojovány za jeden den, včetně vylučovacích zápasů. Boxeři byli před posledními koly značně zkrvavení, přestávka neexistovala. O jednom z vítězů víme, že jeho mistrovský zápas byl ten den desátým v pořadí!

Po boxerech se na konec dne na zápasiště dostavili athléti pankratia, něco jako volného stylu (srov. např. zápasy z jihovýchodní Asie). Ruce borců nebyly zavázány řemínky a na rozdíl od palé bylo v pankratiu („všemocném“) možné bít po celém těle, tedy i pod pás, kopat, zasazovat rány koleny, vyvracet prsty a používat jakýchkoli chvatů. Zakázáno bylo kousat, škrábat a zatlačovat prsty do nosu a očí. Prohrál ten, kdo se vzdal slovně či zdviženým prstem nebo několikerým úderem ruky o zem, nebo prostě ten, kdo zůstal ležet.

Třetí a poslední soutěžní den olympiády zahajoval zrána nejnáročnější disciplinou her, pentáthlonem, pětibojem. Nedochovala se přesnější zpráva, podle níž by se dalo stanovit, jak vůbec soutěž vypadala a jak byl pentáthlon vůbec vyhodnocován. Bodování podle pořadí v jednotlivých disciplinách? Možná, že vítězové čtyř disciplin rozhodli v páté, v zápasu, kdo bude vítězem pětiboje, nebo se vítězem stal ten, kdo vyhrál ve třech disciplinách a další dvě se už nekonaly (?).

Do hellénského pětiboje patřily běh (dromos, nevíme jaký), hod oštěpem (akontismos) a diskem o váze kolem pěti šesti kg (diskos), skok do dálky (halma) za zvuků rytmické píšťaly a zápas (palé). Ačkoli jsou známy některé výkony v jednotlivých disciplinách pětiboje, nepatřily oba hody a skok do dálky nikdy k samostatným disciplinám a jejich vítězové mezi olympioníky.

Váha oštěpů a disku kolísala a byla nižší než dnes. Při vrhu oštěpem (nezaostřený, bez kovového hrotu) se využívalo řemínkové kličky na ratišti, která dávala oštěpu větší rasanci. Ke skoku do dálky používal starý věk dvou kamenných či bronzových činek (haltéres v podobě klasického telefonního sluchátka), které sloužily k získání švihu ve skoku.

Vzhledem k tomu, že rekordní údaje ve stopách se v přepočtu pohybují od patnácti do šestnácti metrů (= 50 stop Faylla Krotónského a 52 stopy Sparťana Chionidy), nikdo netuší, jakou technikou se vlastně skákalo. Až dosud se soudilo, že jde vlastně o trojskok, nebo snad sérii několika (pěti?) skoků z místa.

Kratochvíle mocných, ženy a dorost
Souběžně s pětibojem probíhaly na hippodromu na březích řeky Alfeia od rána třetího dne olympiády jezdecké a vozatajecké soutěže. Jezdci se kolem mety, nyssa, otáčeli šestkrát (koně i hříbata), dvojspřeží a čtyřspřeží, sport pro magnáty hellénského světa, jakási formule jedna starověku, dvanáctkrát. Jezdci, obvykle najímaní, jezdili bez třmenů. Stejně jako dnes vlastním vítězem byl vyhlašován majitel spřežení. Hippodromos byl dlouhý tři stadia a jedno plethron, tedy asi 607 metrů.

Závody na hippodromu byly jediné, kde mohly vyhrát i ženy-majitelky spřežení. Historie uchovala jména šesti žen, kterým se to podařilo. Osobně na hry však přístup neměly. Dívčí „olympiáda“ v Olympii však přesto existovala. Jednou za pět let se konaly héraje, hry na počest bohyně Héry. Ve třech věkových kategoriích závodily neprovdané Éliďanky v běhu, tentokrát bez přítomnosti mužů. Běhaly v chitónech nad kolena a s pravým prsem odhaleným. Také dostávaly olivovou větvičku, ale zůstaly zcela anonymní.

Po celou dobu konání olympiády probíhaly pravděpodobně ve stejné dny obdobné soutěže dorostenců. Odměny dorostencům byly zavedeny na 37. olympiádě roku 632. Do šestnácti byli „mladíky“, hranicí mezi dorostem a dospělostí byl dvacátý rok života, ale o tom, kam borec nastoupí, rozhodovali rozhodčí.

Nejmladším olympioníkem všech dob byl a zůstal dvanáctiletý Dámiskos z Messénie, který doběhl jako první ve stadiu na 103. olympiádě roku 368. Později ještě zvítězil v Nemeji a na Isthmu i v pětiboji. Feriás z Aigíny nebyl roku 468 rozhodčími připuštěn na hry 78. olympiády, protože se jim pro zápas zdál slabý. Vrátil se o čtyři roky později, a vyhrál kategorii dospělých.

Vyhlášeným dorostencem byl Efarmostos z Opúntských Loker, zápasnický olympioníkos roku 456 (Ol. 81). Vyhrál ještě v Delfách, Nemeji a na Isthmu a byl tedy periodoníkem; zřejmě stále ještě v dorosteneckém věku nebo mlád porážel dospělé. Famosní byl Tiberios Klaudios Artemidóros z Trall roku 69 n. l. na hrách 211. olympiády: v jeden den vyhrál v pankratiu v mladší i starší věkové kategorii (ageneioi) a ještě v mužích.

Příště sbohem
Čtvrtého dne byli všichni vítězové slavnostně dekorováni olivovým věncem a palmovou ratolestí v proslulém Diově chrámu a konány kultovní úkony na počest Dia Olympského s hekatombou, obětí sta volů. Zřejmě teprve tento den byl úplněk a vlastně původní den her. Pak se slavilo do rána. Následujícího dne byl závěrečný ceremoniál, byla vybrána místa, kam budou umístěny sochy vítězů (forma odměny) a hry po seriálu náboženských úkonů slavnostně vyhlášením herolda ukončeny.

Diváci odešli a Olympie na čtyři roky osiřela. Když křesťané roku 393 n. l. definitivně zakázali všechny polytheistické slavnosti včetně her, osiřela závodiště na šestnáct staletí. Roku 2004 byly poprvé v Olympii v rámci letních her opět závody: v neantické soutěži koulařů, kterou Diův okrsek uvidí vůbec poprvé.

Kdyby olympijské hry nepřerušeně pokračovaly dál a s nimi i datace podle nich, konala by se třetí londýnská novověká olympidáda roku 2012 podle hellénského kalendáře ve čtvrtém roce 697. olympiády (podle athénského kalendáře ten rok začíná z 19. na 20. července roku 2012). První rok 698. olympiády začíná z 9. na 10. července 2013. Z tohoto údaje je zřejmé, že otcové-obnovitelé olympiád se před více než sto lety netrefili do počtů, neboť v éře "našeho letopočtu/léta páně" se olympiády konaly v lichých letech, nikoli sudých (první novověká se neměla konat roku 1896, ale 1897).

Olympijské disciplíny a jak se rozrůstaly
(všechna data jsou př. n. l.):
Starověk znal několik desítek náboženských slavností se sportovními hrami. Dataci členil na čtyřletí olympiád. Nejváženější však byla čtveřice her olympií v Olympii, pýthií v Delfách (1. a 3. rok), isthmií (1. a 3. rok olympiády) v Korinthu a nemejí v Nemeji (2. a 4. rok). Tomuto čtyřletí se říkávalo periodos a kdo vyhrál v této době na všech čtyřech místech, byl periodoníkés.

Vlastní soutěže v Olympii trvaly tři dny. Do 24. olympiády roku 684 př. n. l. se závodilo jeden den, tři dny od roku 632, tj. od 37. her. Od 77. olympiády roku 472 trvaly hry pět dnů. Dospělí závodili v sedmnácti disciplínách, z toho sedmi jezdeckých.

Od 1. do 13. olympiády se běhal pouze stadion, sprint, závod, jehož vítěz dával pro účely datační jméno celé olympiádě (epónymní vítěz: „stalo se druhého roku x olympiády, v níž zvítězil XY“). První soutěž vyhrál Koroibos z Élidy, šlechtic podle všeho (ale podle jedné poznámky možná kuchař – byla by to světová rarita). Koroibos byl první z téměř dvanáctisetleté řady zničené křesťanskými monotheisty roku 393 n. l.

Posledním známým olympioníkem byl Barasdátés/Varazdat z armenské větve Arsakovců, který byl později doma krátce králem, viz zde výše a rok 374+. Poslední hry měly pořadové číslo 293 (pokud by nebylo dlouhé přerušení do novověkých her, byly by 28. letní olympijské hry v Athénách roku 2004 v pořadí 697; ale musely by se konal v lichém roce, tedy 2005).

Tři olympiády/anolympias, anolympiades dostaly punc nelegitimity, 28. z roku 668, 34. z roku 644 a 104. z roku 364, vše př. n. l. Pořadateli her totiž tehdy byli Písánští, srov. též Ol. 8/rok 748, kdy byl agonothetem Feidón Argívský, nikoli Élidští, jimž to příslušelo výhradně (ve zprávě o Varasdátovi, posledním známém olympioníkovi, viz rok 373 a 374+, se praví, že zvítězil v boxu v Píse: byla tedy v pozdní době olympská sportoviště rozdělena? Roku 80 př. n. l. světovládce L. Cornélius Sulla přenesl hry dospělých do Říma (175. olympiáda) a v Olympii zůstali jen dorostenci. Z toho roku není epónymního vítěze, protože seznamy vítězů odmítly zahrnout „římského“. Vítězové anolympiad však v seznamech olympioníků uvedeni jsou. 

V pořadí států, které ve starověku nebylo nikdy vedeno, nejúspěšnější byla hostitelská Élis s nejméně 84 vítězstvími, Lakedaimón 75, Alexandreia Egyptská 42, Athény 41, Rhodos 31, Krotón 23, Mílétos 21 atd. Viz seznam olympioníků v přílohách.

1. hry roku 776: stadion (c. 200 m)
14. hry roku 724: diaulos, dvojí stadion
15. hry roku 720: dolichos, běh na delší trať 
18. hry roku 708: pentáthlon, pětiboj, a palé, zápas.
23. hry roku 688: pygmé, box 
25. hry roku 680: tethrippon, dostihy dospělých koní se spřežením
33. hry roku 648: pankration, směs volného stylu a boxu, a kelés, závodní kůň 
37. hry roku 632: zápas a stadion dorostu 
38. hry roku 628: poprvé a naposledy pětiboj dorostenců
41. hry roku 616: box dorostenců
65. hry roku 520: hoplítés (sc. dromos), běh v helmě s kopím a štítem, ale bez meče
70. hry roku 500: apéné, závody zapřažených mul či mezků do čtyřkolých vozíků; zrušeno o 84. hrách roku 444
71. hry roku 496: kalpé, závod klusáků, během něhož jezdci část závodu běželi vedle koně; zrušeno roku 444
93. hry roku 408: sinóris, dvojspřeží 
96. hry roku 396: kéryx, hlasatelé-heroldové, a salpinktés, trubači (zřejmě také aulétés, pištci) 
99. hry roku 384: tethrippon pólikon, čtyřspřeží hříbat
128. hry roku 268: sinóris pólikon, dvojspřeží hříbat
131. hry roku 256: monippos pólikos, dostihy hříbat 
145. hry roku 200: pankration dorostu, poslední rozšíření her

Altis, Diův okrsek v Olympii (kolem roku 100 př. n. l.)

Rozprostíral se na ploše třiceti hektarů (pro srovnání: největší městská reservace UNESCO, historická Praha, měří 863 hektary).

1. gymnasion se zastřešenou běžeckou drahou (disk, oštěp)
2. palaistra (zápasy, box, skok do dálky)
3. prytaneion („úřad vlády“, slavnostní pohoštění pro vítěze, jídelna úředníků)
4. Filippeion (pocta rodiny Alexandra Velikého)
5. Héraion (chrám původně zřejmě Diův, teprve od roku 456 po zasvěcení nové svatyně, která později dostala Feidiovu sochu, sídlo Héřino)
6. Pelopion (pocta Pelopovi)
7. Diův chrám élidského architekta Libóna; opodál Níké na devítimetrovém sloupu z roku c. 420 Feidiova žáka Paiónia z Mendy a olivovník Kallistefanos, Krásných věnců
8. Diův oltář s masivním sedmimetrovým kuželem popelu (v dobách římských), s vysekanými schody pro služebnictvo, která nahoru nosilo kýty z obětovaných býků
9. Métróon (chrám Matky bohů, archiv?)
10. pokladnice nejbohatších států (z klasické éry her): Sikyón, Karthágo (sic!), Kýréné, Selinús, Býzantion, Epidamnos, Metapontion, Megary, Gela, Sybaris
11. sloupořadí Echó, Ozvěny, s navazujícím chrámem Hestie (k němuž později přiléhal „Neronův dům“)
12. búleutérion (rada rozhodčích a organisátorů)
13. jižní sloupořadí
14. Leónidaion (hotel pro oficiální hosty)
15. Feidiova dílna (v dobách východořímských křesťanský kostel) 
16. Theokoleon a Héróon (ubytovna kněží)
17. plavecký basen a lázně hellénské a římské na břehu Kladea s hotelem a záchody/látrínami
18. stadion
18a. krypta, tunelový vstup na stadion pro závodníky
19. hippodromos s boxy pro koně a spřežení před startem (agnaptos) na jeho začátku blíže k altidě
20. zeď kolem altidy

pozdější stavby: nymfaion (patrová fontána na občerstvení věnovaná Héródem Attikem; předtím měla Olympie na dvacet vodních pramenů), římská vstupní brána z jihu, Neronův dům a thermy, opevnění altidy ve třetím století n. l. Posledními úpravami byly zřejmě roku 300 n. l. opravy vodovodů za Diokletiána. 

První z evropských zkorumpovaných
Korupce ve sportu nebyla příliš rozšířena. Z dvanáctisetleté historie her se dochoval sotva tucet příběhů o podvodech. Byla však první sportovní korupcí v Evropě. Závodníci přistižení při podvodu museli na své náklady dát vztyčit v Olympii kovovou sochu Dia (v élidském dialektu Zánes, Diové).

Prvních šest postavil na 98. olympiádě roku 388 Thessal Eupólos, protože se provalilo, že podplatil zápasníky Agétora z Arkádie, Prytania z Kýziku a Formióna z Halikarnássu, olympioníka v zápasu na předešlé olympiádě. Peněžní pokutu dostali od rozhodčích všichni, korumpující Thessalec i zkorumpovaní. 
Na 99. olympiádě roku 384 byl Sótadés z Kréty vyhlášen vítězem v dolichu jako Kréťan. Pak ale vzal peníze od Efesanů a dal se prohlásit olympioníkem za Efesos. Za což byl doma poslán do vyhnanství. Sótadés byl prvním „sportovním turistou“, který sportuje v dresu toho a tam, kde to je finančně výhodnější. O několik později takhle sportovce nakupoval syrákúský samovládce Dionýsios. Srov. přechody sportovců z bývalých zemí bolševického Sovětského svazu do západoevropských a arabských teamů. 


Vybraní rekordmani
• nejvíce olympijských vítězství na závodišti získal Leónidás z Rhodu: na čtyřech hrách od roku 164 po 152 (Ol. 154-157) vyhrál dvanáctkrát dromos, diaulos a běh se zbrojí. Dodnes v atletice nepřekonáno: nejblíže mu stojí jamaiský běžec Usain Bolt, jenž v Riu de Janeiru (2016; tehdy měl krátce před třicátými narozeninami) završil zlatou sérii ze tří olympiád po sobě v bězích na sto, dvě stě metrů a ve štafetovém běhu 4x100 metrů. V moderních disciplinách už Leónidás primát nedrží. Na novověkých hrách v Mnichově roku 1972 získal americký plavec Mark Spitz (tehdy 22) sedm zlatých medailí, což byl pro zbytek století rekord z jedněch her "ve zlatě". Roku 2004 v Athénách americký plavec Michael Phelps vyplaval šest zlatých a dvě bronzové medaile. V Pekingu v srpnu 2008 však (tehdy 23) utvořil novodobý medailový rekord: osmkrát startoval a pokaždé vyhrál (z toho třikrát jako člen štafety). Dohromady získal čtrnáct zlatých a dvě bronzové medaile.

Slávu završil o čtyři roky později. 5. srpna 2012 v Londýně překonal v olympijském bazenu medailový rekord (bylo mu 27), když od svého prvního úspěchu roku 2000 v Sydney dosáhl své dvacáté druhé medaile, z toho osmnácti zlatých a po dvou stříbrných a bronzových. Byl prvním plavcem, který zvítězil v téže disciplině na třech olympiádách po sobě. Do té doby měl třicet světových rekordů a 26 titulů mistra světa. Phelps na olympiádě v Riu de Janeiru 11. srpna 2016 vytvořil nový, tentokrát absolutní rekord a překonal rhodského Leónidu: zvítězil potřinácté a dva dny na to počtrnácté v téže disciplině, měl tím pádem 23 zlatých a dohromady 28 olympijských medailí (z toho tři stříbrné a dvě bronzové). V olympijských bazenech uplaval v 63 závodech 11,8 kilometrů. Z Američanů pouze diskař Al Oerter (na hrách 1956-1968; zemřel 2007) a běžec & skokan Carl Lewis (v letech 1984-1996; ročník 1961) zvítězili na olympiádě před ním čtyřikrát.

Dosavadní rekordní počet olympijských medailí držela sovětská/ukrajinská moderní gymnastka Larisa Latyninová (ročník 1934), která v letech 1956 - 1964 získala osmnáct medailí, z toho devět zlatých.

• Arrachión z Figalie vyhrál pankration na 52. až 54. hrách (roky 572 až 564). Potřetí však až po smrti. Soupeř ho škrtil a Arrhachión mu z posledních sil vyvrátil palec. Protivník vzdal, ale Arrhachión už nežil. Podle pravidel prohrává, kdo se vzdá. Je to první úmrtí dějin v „ringu“. 
• Milón z Krotónu vyhrál na 60. hrách roku 540 dorostenecký zápas a pak ještě šestkrát jako dospělý. Na zápasnickém pískovišti kraloval 28 let, dodnes nepřekonáno.
• Jeho vrstevník Tísandros ze sicilského Naxu vyhrál dorostenecký box na 60. hrách a pak ještě třikrát jako dospělý. Také nepřekonáno.
• Třikrát vyhrálo stejné čtyřspřeží Athéňana Kimóna, otce vítěze od Marathónu Miltiada. Poprvé roku 532 na 62. hrách. Třikrát také zvítězila čtyřspřeží Sparťana Euagory v letech 548-540) a Filippa II. makedonského (Ol. 106-108).
• Zřejmě prvním ryzím profesionálem byl pankratista Sóstratos ze Sikyónu. Vyhrál na 103. až 105 olympiádě (roky 368 až 360 př. n. l.) a vyhrával jinde po světě. Neměl žádné „civilní“ zaměstnání ani potřebné sociální zázemí, živil se sportem. 
• Absolutním olympioníkem byl trubač Hérodóros z Megar. Byl prý obludné postavy, vystupoval oděn ve lví kůži a troubil na dvě polnice najednou. V rozmezí let 328 až 296 vyhrál desetkrát za sebou (113. až 121. hry), podle jiné zprávy dokonce sedmnáctkrát (do 129. her).

(vyšlo ve zkrácené a pozměněné podobě v časopisu Týden 33/04)

Olympijské povstání tibetských buddhistů

Za nezávislost Tibetu demonstrovali mniši v Indii, Nepálu, ve Lhase i v autonomních okresech dalších čínských provincií. Protičínské nepokoje maoisty zaskočily. O Tibetu náhle mluví celý svět a politici opět strkají hlavu do písku. Tibetská, ale i tchajwanská otázka patří k pekingské olympiádě. Poněvadž politika měla vždy co do činění s olympijským sportováním.

Soudruzi si byli jisti, že mají všechno pod kontrolou. Je březen a jednou za rok svolávají Všečínské shromáždění lidových zástupců, jakousi obdobu parlamentu s 2985 „poslanci“. Pro rudou Čínu to je velká mediální událost.

Komunisté nikdy parlamentarismu moc nedali, jenom symbolicky, chtějí-li budit zdání a schvalovat se ve funkcích. Od 5. do 18. března lidoví zástupci v Pekingu tvrdě pracovali: potvrdili druhé pětileté období presidenta Chu Ťin-tchaa (65) a předsedy vlády Wen Ťia-paa (65), schválili státní rozpočet a řadu dalších funkcionářů.

O práci i jiných věcech promluvil k soudruhům také Chu. Ujistil, že bude posilovat demokracii a vládu zákonů a že lid bude i nadále na prvním místě. „Nové čínské vedení neochvějně zachová jednotu,“ pravil Chu, „vážnost a autoritu socialistického právního systému, bude rozšiřovat sociální rovnost a spravedlnost a střežit sociální harmonii a stabilitu.“

Na vrcholu světa
Premiér Wen byl v „parlamentu“ hluboce zneklidněn stavem světové ekonomiky a postrašil Číňany věštbou, že rok 2008 bude pro Čínu „jedním z nejobtížnějších“. V době jeho projevu už vrcholily tibetské nepokoje a režim se snaží v olympijském roce světové mínění nedráždit.

Naráz bylo po harmonii. Od 10. března protestovali v Dharamšále (Dharamsala) v severoindickém státu Himáčalpradéši, v sídlu exilové tibetské vlády a dalajlamy, stovky mladých mnichů proti soustavnému počínšťování (sinisaci) Tibetu.

Policie řadu z těch, kteří si připomněli výročí tibetského povstání z roku 1959, zatkla. Podobně dopadli buddhisté v Nepálu, jehož vláda je svázána s domácími maoisty.

Indické úřady mnichům zabránily v pochodu do Nepálu, kde chtěli vystoupat na Čomolangmu, Matku vesmíru, jíž Evropané říkají jménem jednoho britského týlového plukovníka. Buddhisté chtěli protestovat proti čínskému záměru donést na nejvyšší vrchol planety pochodeň s olympijským ohněm. 
Ani Indie nechce pohněvat velkého souseda, s nímž žije zrovna v údobí sbližování.

Téhož dne protestovali mniši i v několika klášterech ve Lhase a jinde na čínském území. Čínská policie proti nim o dva dny později použila slzný plyn. Podle oficiálních údajů žije v Tibetu 46 tisíc mnichů ve 1700 klášterech.

Násilnosti ve Lhase, v hlavním městě Číňany okupovaného Tibetu, spustila prý 14. března násilnost policistů na dvou mniších (Číňané tvrdí opak). Na čínské obchodníky a krámy pak létaly kameny a zápalné lahve. Tibeťané tloukli Číňany na potkání, rabovali jejich obchody a někteří z nich provolávali slávu dalajlamovi a svobodnému Tibetu. 
Proti násilnostem v ulicích zasáhla armáda střelbou, stejně jako v sousedních provinciích s tibetskou menšinou Čching-chaj, Kan-su a S´-čchuanu.

Chuův revír
Byly to ve dvaceti letech nejrozsáhlejší protičínské bouře. Tibet museli opustit turisté, minulou středu i poslední novináři. O skutečném stavu buddhistického povstání proto není ověřitelných zpráv.

Policisté prohledávali ve Lhase dům od domu, armáda povolala posily. Během bouří zemřely podle exilových Tibeťanů stovky lidí, zatímco vláda autonomní oblasti hovoří o šestnácti mrtvých.

Údajně tisícovka Tibeťanů byla zatčena. Zahraniční Tibeťané se poprali s policií před čínskými zastupitelstvími v Paříži, New Yorku a Sydney. V tibetských okresech provincie Kan-su zaútočili Tibeťané na několika místech proti úředním budovám, sundávali čínské vlajky, trhali je a nahrazovali tibetskými. 
Jedna z velkých theorií vůdce Chu o celospolečenském harmonickém rozvoji Číny, kterou chtěl rozšířit hlavní dogmata maoismu, mizí pod sprašovým prachem. O „harmonisaci“ poměrů toho Chu ví však hodně, především z Tibetu.

Než vykročil za nejvyšší kariérou v Pekingu, byl totiž v letech 1988-1992 hlavou komunistů ve Lhase a v březnu 1989 brutálně potlačil tibetské demonstrace (roku 1985 byl Tibet v omezené míře zpřístupněn cizincům). Chuovo jméno bývalo tehdy rovněž dáváno do souvislostí se smrtí desátého pančenlamy, druhého nejvyššího věroučného hodnostáře, který otevřeně kritisoval potlačování lidských práv Číňany.

Současný lhaský partajní satrapa Čang Čching-li (57) má plnou Chuovu důvěru a v uspořádávání „harmonie“ získal zkušenosti v Sin-ťiangu při potlačování svébytnosti Ujgurů.

Oceán moudrosti
Lehkost, s jakou nepokoje přeskočily vrcholy Himálají, nepřekvapila jen maoisty. Že to byla spontánní akce možná dokládá i skutečnost, že se ve Lhase v dané dny nijak nekoncentroval počet pracovníků zahraničních medií.

Mladí mniši nemají trpělivost dalajlamovy generace. „Oceán moudrosti“ Tändzin (Tenzin; 72) má stále jejich úctu, ale nesouhlasí s jeho lavírováním. Konání her v Číně podpořil, aby prý bylo na tibetský problém vidět; mladí jsou proti. Před čtyřmi roky připomněl, že mnoho komunistických a autoritářských režimů včetně Sovětského svazu se změnilo nikoli silou, ale díky vlastním lidem (viz TÝDEN 44/04).

Na adresu těch, kdo mu předhazují, že „vyprodává“ nárok Tibeťanů na nezávislost, tehdy řekl: „Tibet je slabý. Je to veliká země s bohatými přírodními zdroji, ale nemáme technologie ani experty na jejich využití. Zůstaneme-li tedy v Číně, můžeme hodně získat, pokud bude respektovat naši kulturu a životní prostředí a pokud nám poskytne nějaké záruky.“

Zatímco dalajlama, nositel Nobelovy ceny míru za rok 1989, hovoří o osudové konstelaci pro Tibet, poněvadž mu evidentně žádná z velmocí nepomůže, mladí k takovému poznání ještě nedospěli.

Pro dalajlamu to je možná jeho poslední velká bitva. Pro Číňany přestane být partnerem i tajných rozhovorů, pro nové generace Tibeťanů symbolem smířlivosti.

Nedrážděte komunisty
Povstání tibetských buddhistů a touha po nezávislosti má sice ve světě u demokratů setrvale široké sympatie, ale to není pro politiku významné měřítko. Také George Bush se zatím drží slibu, že do Pekingu v srpnu na olympiádu pocestuje.

Nepokoje na střeše světa propukly necelý měsíc po odtržení Kosova velmocemi od Srbska. Ale Číňané nejsou Srbové. Přitom je zpupnost maoistů zranitelná mimo jiné tím, že dostali do správy uspořádání letních olympijských her.

Světoví politici minulý týden prohlašovali, že bojkot her není správný přístup k vyřešení tibetské otázky. Jejich letitá lhostejnost k osudu Tibeťanů už předem udělala z povstání buddhistických mnichů sebevražedný skutek. Rada bezpečnosti OSN neřekla vůbec nic.

Z velmocí se nejupřímněji vyjádřilo putinovské Rusko, které s maoisty sdílí hluboké ideové kořeny. Prohlášení moskevského ministerstva zahraničí praví: Vyjadřujeme naději, že úřady ČLR podniknou všechna nezbytná opatření k omezení protiprávních akcí a zajistí urychlenou normalisaci situace v autonomní oblasti.“

V Číně patří do každé podobné rudé operetky hněv lidu, řeči o rozvracečské klice, petice učenců a zámořských čínských komunit na podporu vlády a proti dalajlamově sabotáži stability („vlk v mniším rouchu, zloduch s lidskou tváří a srdcem bestie“).

Dalajlama je ochoten jednat, Peking je nesmiřitelný s čímkoli, co nepochází z jeho kuchyně. Brutální maoisté přísahají, že neuhnou ani o píď. Ani plánovanou trasu pochodně s „olympijským ohněm“ neodkloní z Tibetu. Koneckonců je po povstání, doma klid, na řadě je diplomacie...

Vždyť nejvýše osm procent obyvatel lidové Číny nepatří k vlastním Číňanům-Chanům. Nechanské menšiny čítají odhadem sto milionů lidí, z nichž Tibeťanů je snad po celém území dnešní Číny asi pět milionů.

Mějte rozum
Žádný Dárfúr, ani okupace Tibetu a represálie ve východním Turkestánu (Sin-ťiang), censura medií, pronásledování náboženských skupin, ani diktatura proletariátu, která za „velkého skoku“ a ještě větší „kulturní revoluce“ vyvraždila nespočetné miliony Číňanů, nejsou dost silný tabák pro svět businessu a velké politiky.

Dnešní Čína však neexportuje revoluci jako kdysi. Čína se proměnila v nastupující velmoc a celosvětovou výrobnu a montovnu všeho možného. V rámci snižování výrobních nákladů přestěhovávaly koncerny velkou část výroby od šedesátých let nejprve do Japonska, pak Koreje, Hongkongu, Tchaj-wanu či Malajsie.

A od začátku reforem Teng Siao-pchinga koncem sedmdesátých let do Číny. Číňané vyrábějí od toaletních mís, šroubováků a lednic po rádia, přehrávače a počítače všechno; od jehel po rakety. Nic z toho nevymysleli, ale shovívavost Západu vůči čínské průmyslové špionáži je také svým způsobem úctyhodná. 
Číňané investovali do amerických dluhopisů, mají největší zlaté reservy, skupují po světě kdejaký důl a ropný vrt. Miliardová země zvýšila spotřebu ropy, mléka a obilí a na západě vyskočily ceny.

Bez Číny dnes svět nefunguje. Alespoň si zatím neumí nikdo představit, co by se stalo, kdyby se Maova říše propadla do chaosu. Její společnost i ekonomika jsou všechno možné, jenom ne zdravé.

Stejně překvapení jako čínští komunisté jsou ve světě obchodníci se sportem, podnikatelé v reklamě, sponsoři, mediální průmyslníci a sportovci. Nikdo z nich logicky s výzvou k bojkotu her nepřišel. O tom, že politika a sportování k sobě patří, však nelze ani na okamžik zapochybovat.

Olympijské násilí
Použít velkého mezinárodního fora k demonstraci vlastního přesvědčení, k protestu a jako chloubu organisačního a technického umu je neodpáratelnou součástí novodobého olympismu asi více než hesla o větší rychlosti, výšce, síle či o poctivosti ve sportu a o míru obecně.

Bojkotovat olympiádu není nic nového, stejně jako není nic nového, že se během her přihodí nějaké násilnosti. Roku 1968, jednom z nejneklidnějších z poválečných let a osudovém pro české dějiny, byly olympijské hry v Mexiku.

V dresu komunistického Československa tehdy vynikla gymnastka Věra Čáslavská, která se na hrách provdala za běžce Josefa Odložila. Mexické hlavní město trápící atlety svou vysokou nadmořskou výškou ale žilo studentskými nepokoji a předolympijským masakrem z 2. října, kdy bylo zavražděno na tři sta protivládních demonstrantů; soudy probíhají dodnes.

Černí američtí atleti Tommie Smith a John Carlos tehdy na stupni vítězů při hymně zdvihli ruku v černé rukavici na znamení podpory agresivnímu protibělošskému hnutí Černé síly, Black Power. Oba atleti byli před OH 1984 v Los Angeles svazem rehabilitováni, poněvadž prý bojovali za práva utlačovaných.

Kupodivu k něčemu podobnému na hrách roku 1936 v Berlíně před Hitlerem nedošlo. Hitler pozastavil protižidovské akce a snažil se nedráždit svět. Nacisté objevili v hrách jedinečné propagandistické náčiní. Ne každý to prohlédl a nikdo z olympioniků Hitlerovi nevytkl, jaký režim to v Německu vládne. Například defilující francouzští atleti pozdravili tribuny nacistickým pozdravem, „podomácku“, jak se sluší v hostitelské zemi... Interpetace francouzských účastníků však praví, že šlo o pozdrav olympijský, kdy ruka byla níže než u pozdravu fašistického.

Na dalších hrách v Německu v září roku 1972 došlo k nejhorší tragédii všech olympijských her, starých i nových. Skupina palestinských Arabů zajala jedenáct členů israelského teamu a žádala propuštění svých přátel a členů německých teroristů z RAF.

Při špatně provedeném policejním zásahu byli všichni bandité zastřeleni, ale také jedenáct židovských rukojmí. Ve stínu této události stála hrozba Afričanů, že nepřijedou, účastní-li se závodníci z Rhodesie, která se odtrhla od britského koloniálního panství a jejíž vládu Iana Smithe (zemřel 2008) označovali za rasistickou (od roku 1980 přejmenována na Zimbabwe). Předseda IOC Avery Brundage, který odmítl svého času bojkotovat Hitlerovy hry, Rhodesany do Bavorska nevpustil.

Na výroční olympiádě v americké Atlantě roku 1996 zabil bomber Eric Robert Rudolph z jisté křesťanské sekty náhodného chodce a zranil 111 lidí; dopaden byl až po pěti letech.

Za ryze profesní bojkot lze označit rozhodnutí britských žen nejet roku 1928 na hry do Amsterdamu. Atletkám slíbila asociace, že budou soutěžit ve dvanácti disciplínách, ale Mezinárodní olympijský výbor (IOC) vypsal jen polovinu.

Studené olympiády
Úplně první použití olympiády na politická gesta zažily už první novověké hry v Athénách roku 1896. Olympismus byl v plenkách, ale maďarský výbor chtěl demonstrovat rovnoprávnost Uher v rámci habsburské říše a se souhlasem zakladatele IOC (1894) barona de Coubertina postavil vlastní mužstvo.

Roku 1912 stejně samostatně závodili ve Stockholmu Finové, ačkoli byli součástí Ruské říše. V Antwerpách roku 1920 naopak nesměli soutěžit borci z Německa, Rakouska, Maďarska, Bulharska a Turecka, poněvadž byli ze států, které prohrály první světovou válku.

Němci měli zákaz ještě pro rok 1924 a podobně zůstali jejich sportovci doma i roku 1948, kam nesměli s Japonci (ale Italové ano). Němečtí olympionici to vůbec neměli jednoduché. Po druhé světové válce směla Spolková republika („Západní Německo“) roku 1952 na olympiádu do Helsinek, chyběla ruská část Německa (DDR, „východní Německo“), zato se účastnilo s vlastním družstvem Sársko, obsazené Francouzy.

Velmocenská politika se na německých olympionicích podepsala velmi silně. V letech 1956-1964 sestavovaly oba státy společné mužstvo, od roku 1968 měly vlastní.

Oko za oko
Z Londýna se roku 1948 nevrátila do republiky Marie Provazníková, vedoucí teamu  gymnastek, který získal zlato, jinak náčelnice sokolské obce: je to první případ využití zahraničního sportoviště k útěku z totalitního státu.

První protestní bojkot her („do sportu politika nepatří“) je starý půl století. Roku 1956 nejeli do Melbourne Holanďané, Španělé a Švýcaři, protože jejich výbory protestovaly proti potlačení maďarské nezávislosti a proti sovětskému postupu při dobývání Budapešti.

O dvanáct let později však už nikdo neprotestoval proti srpnové okupaci Československa; hry v Mexiku se konaly v říjnu. 
Do Austrálie nejeli také atleti z Egypta, Iráku, Kambodži a Libanonu, protože odsoudili vpád Israelců, Britů a Francouzů na Suez („suezská krise“ trvala od léta; hry se konaly až z listopadu do prosince).

Melbournskou olympiádu proslavil „krvavý“ zápas ve vodním pólu mezi Maďary a Sověty na Mikuláše 1956. Maďaři vedli čtyři nula a Rusové byli velmi neklidní. Jeden z nich krátce před koncem udeřil Ervina Zádora (dnes 72) a zakrvavěl mu obličej. V bazénu vypukly další potyčky, Maďar musel z vody a sudí zápas ukončil. Maďaři nakonec vybojovali zlato a mokrý mač je dosud jediným příkladem přímého pokračování politiky na závodišti.

Z Montréalu roku 1976 odjeli Afričané ze 28 států, protože protestovali proti účasti Nového Zélandu, jehož ragbisté hráli s Jihoafričany representujícími rasistický režim. Tchaj-wan v Kanadě nechtěl nastoupit pod jinak regulérním názvem Čínská republika společně se sportsmany z Číny komunistické a problém není vyřešen dodnes.

Bojkot moskevské olympiády roku 1980 prosadil americký president Jimmy Carter na protest proti sovětské okupaci Afghánistánu. K Američanům se připojily 64 národní výbory, nikoli však například Britové, Italové, Švýcaři a Rakušané.

Moskva byla před Pekingem jedinou komunistickou metropolí, nad kterou zavlála bílá vlajka s propletencem olympijských kruhů. 
O čtyři roky později přišla vendetta. Do Los Angeles necestoval celý sovětský blok. Z komunistických režimů tam však vyslali borce Jugoslávci, Rumuni a poprvé na olympiádě vystoupili závodníci - Čínské lidové republiky.

Velká očekávání
O další čtyři roky později v Soulu se žádný velký bojkot nekonal. Jihokorejské hry neobeslali Severokorejci a na znamení solidarity s nimi Nikaragujci, Etiopané a Kubánci. Od té doby se na olympiády jezdí bez bojkotu, protože vlastně ani nebylo co prosazovat. Roku 2004 v Athénách nedošlo ani na protest arabských států proti americké okupaci Iráku.

Pozoruhodné propojení politiky s údajně nepolitickým representováním státu prokázal president George Bush ml. při zahájení zimních olympijských her roku 2002 v Salt Lake City. Namísto tradiční formulace, kterou určil de Coubertin, pravil: „V zastoupení hrdého, rozhodného a vděčného národa prohlašuji hry v S. L. C. k oslavě zimní olympiády za zahájené.“

Čínským komunistům nedělá starosti, kdo byl, je a bude nespokojený ve světě, mimo jejich dosah. Strach mají z toho, aby olympijské megadivadlo organisačně zvládli, aby ohromili strojovou dokonalostí.

Aby nikdo netvrdil, že pro Peking běžný smog znemožňuje hry, ale nikomu z pořadatelů nebude vadit, že smog ohrožuje zdraví sportovců. A aby drželi na uzdě velkočínský šovinismus.

Policie už města, kde se bude závodit, zbavila nežádoucích živlů, zahraniční novináři se smějí od loňského ledna pohybovat bez jinak nezbytných povolení (neplatí pro Tibet). Termín maoistické otevřenosti? Do konce olympiády.

Vlastních lidí se volnost výkonu novinářského povolání pochopitelně netýká. Aby straně a vládě neudělali ostudu. Protože ostuda, to je to nejhorší, čemu se chce režim vyhnout. Po olympiádě zase bude všechno při starém. Hezky pod pokličkou.

(vyšlo zkráceně v časopisu TÝDEN 12/08)

hry společenské, zábava a hasard, hry stolní/deskové (srov. také pod králové a Músy)
Všechny staré „společenské“ hry mají stejný osud: dříve, než se jich používalo k hraní a k hazardu, byly věštebnými prostředky (např. kostky, karty), nebo sloužily k dalším kultovním úkonům (očistným, odstrašujícím, např. vlčky, řehtačky). Vynálezcem kostek byl podle hellénské tradice prý Palamédés, syn Naupliův. První kostky byly zasvěceny v Argu v chrámu Tyché (známy ovšem jsou již z doby mínojské). Palamédés kromě toho měl „vynalézt“ majáky, míry a váhy, disk, alfabétu a rozestavování stráží (!), deskové hry hráli homérští hrdinové.

Kostky o šesti hracích stranách s hodnotami jedna až šest byly kyboi, tesserae. Kostky o čtyřech plochých s číslicemi 1, 3, 4 a 6 a dvou oblých stranách byly astragaloi, tálí, „kůstky“. Házelo se třemi kyby a čtyřmi astragaly. U těchto byl šťastným hodem iactus Veneris, Venušin hod: na všech kostkách jiná hodnota, tedy 1, 3, 4 a 6. Canis byl hod nejhorší, když všechny kostky astragalů ukázaly totéž. Římané pro snížení risika podvodů používali k házení kostkami "věžičky", turricula.

Římané hráli v "loupežníky", ad latrunculós, lúdus latrunculórum/tabula latrunculária, kde na herní desce leželo třicet kaménků, latrónés (pův. žoldnéři, až později lupiči, bandité), které měly na spodní straně slovní označení (např. bellátor, ordinárius, vapió, fúr, lupa, amátor, tedy válečník, řadový, marnotratník, zloděj, vlčice, milovník). Jako u všech klasických stolních her, pravidla "loupežníků" známa nejsou, ačkoli se zachovaly hrací desky a kameny, též vyryté do mramoru. Hra pravděpodobně nějak navazovala na mnohem starší hellénskou stolní hru "město", polispolis paidzó, "hrát město" citovanou Platónovým Sókratem. Hellénisticko-římská hra dvanácti řádků, lúdus duodecim scriptórum/duodecim scripta a jeho zdokonalená hra "deska", tabula, kterou miloval mimo jiné Claudius a napsal také o ní spis, bohužel rovněž ztracený jako celá jeho literatura. Jinými hellénskými deskovými hrami byly pentagrammon, pesseiá/petteiá, kybeiá a diagrammismos, kde se vedle kladení hracích kamenů házelo i kostkou.   

Kostky hráli již Peršané. Král Artaxerxés II. Mnémón prohrál se svou matkou Parysatidou i tisíc dáreiků (ale také eunúcha). Mladý Alkibiadés prohrál v kostkách celý otcův majetek v Thrákii, viz rok 404. Podobně u Římanů: vášnivým hráčem v kostky, kde se výhry a prohry točily v desítkách tisíc sesterciů nebo celých statků, byl vedle Tiberia Claudia jeho děd Augustus, L. Vérus, spoluvládce M. Aurélia, Gaius zvaný Caligula, Neró, Vitellius. O vztahu kostek, které se původně hrály symbolicky o ořechy, a sáturnálií viz Bohové a jejich svátky. 

Pochopitelně v klasických dobách moralisté tvrdili, že staří Římané nehráli vůbec nic. Tomu raději nebudeme věřit stejně úspěšně, jako dnešním představám, že politik má být nezištný, nebo mlžení, že někdo taký v politickém průmyslu vůbec existuje. Římané obecně byli nesmírně hraví a jejich městský proletariát, spoléhající se na veřejné stravování na státní útraty, hrával v kostky na každém rohu, v každé hospodě. Poflakující se lidé, spící po krčmách a ve stínu divadelních protislunečních plachet, vedle této hry dokázali celý den vést hovory o dostizích, koních a jejich jezdcích. Hospodští a obchodníci s takovými zákazníky počítali. Na reversu hracích desek bývaly reklamní nápisy, i když ne právě standardní latinou vyvedené: "K jídlu máme kuře, rybu, šunku, páva. Obchodník potravinami. - Abémus in céná pullum, piscem, pernam, paónem. Penátórés."   

V římském světě by se nemohlo stát to, co provedl bosporský vládce Leukón (zřejmě I., vládl 389-349) se svými vojáky. Protože voják s dluhy je velmi snadná kořist pro cizí agitaci, propustil ze svých služeb všechny, kteří se zadlužili hrou v kostky nebo podobně. Vojenský praktik a theoretik Aineiás Taktikos ve svém spisu doporučuje, aby do strážní služby v dobách krisí nebyli stavěni chudáci, ale bohatí a lidé s pevnou vazbou na rodné město a majetek.

Miliardář Seneca uchoval příběh rytíře Iulia Cána, jehož Gáius poslal na smrt po disputaci/altercátió nad jakýmsi filosofickým problémem, možná to byla obyčejná osobní hádka. Když uběhlo zákonem stanovených deset dnů mezi "rozsudkem" a popravou, seděl Cánus s kýmsi nad partijí "loupežníků", lúdébat latrunculís. Spočetl kameny, calculí, a řekl spoluhráči: "Hele, ne abys po mé smrti lhal, žes vyhrál!" a centurióna, který ho odváděl na popraviště, si vzal za svědka toho, že měl o jeden kámen navíc. Literát chtěl dokladovat neohroženost stoicky vzdělaného muže před smrtí, což ostatně sám též prokázal, když mu nařídil sebevraždu jeho vlastní nepovedený žák, princeps Neró Claudius.  

Hasard byl v románském světě rozšířen tolik, že byl censorským ediktem zakazován již roku 115. Pochopitelně na nic. Ještě východořímský císař, chcete-li byzantský, Konstantínos VIII. (ke stáru vládl v letech 1025 až 1028) byl velkým hráčem kostek, miloval hostiny a dostihy. Mimo upnutý svět orthodoxie a zcela ve starém dobrém duchu polytheistického Říma lezl do arény, aby zápasil a propíjel se nocemi do rána. Svéráznou formou hasardu s kostkami byla známá Frankenburská hra v kostky z časů třicetileté války roku 1626. Sedláci nesouhlasili s rekatolisací a zajatci museli házet kostkami o život: z osmnácti to jednomu vyšlo, sedmnáct bylo pověšeno.

Jinou formou hazardu byly kohoutí zápasy/alektryona symballein. Např. v Athénách tyto zápasy pěstoval bohatec Kalliás, majitelem „protistáje“ byl holič Meidiás, srov. rok 343 a majitele herny v Peiraieu Pittalaka. 
Starověk neznal hrací karty. Pocházejí z Číny, kde jsou poprvé doloženy teprve z doby kolem 950 n. l. Šachy, čaturanga, tj. čtyři části, rozumí se vojska, vznikly kolem roku 450 n. l. na severu Indie v kraji kolem města Kanaudž (Kanjakubdža). Bojová hra na vojenskou strategii dvou proti sobě stojících armád na drahé astapada, šachovnici, o 64 polích se 32 figurkami ze zelených smaragdů a rudých rubínů se kolem roku 565 dostala s dary na tisíci velbloudů místního vládce (mahárádži dhirádži) Šarvavarmana Maucharího (bývalý vasal Guptů, vyhnal Huny z IND) pro sasánovce Chusraua I. Anuširvána (Chosroés I. Nesmrtelná duše vládl 531-579) do sídelního města novoperských králů Ktésifóntu a o několik desetiletí později po úpravě v tazích ji Arabové roznesli po celém světě.

První literární zmínka o šachu je z roku c. 630, kdy Kanaudž dobyl po smrti Šarvavarmanova vnuka Grahavarmana Maucharího (vládl 600–606) král Harša z dynastie Vardhana, na jehož dvoru se šachy hrály. V původních figurkách bráhmanské hry na válku byli střelci opancéřovaní sloni, ministr byl dáma a jeho pohyb byl omezen na diagonály. Volnost dámě dali Arabové.

Plně mechanický šachový automat presentoval roku 1770 císařovně Marii Theresii Rakušan Wolfgang von Kempeln. Postava Turka stála za šachovým stolkem a stroj porazil Benjamina Franklina, Napoleona, ale roku 1854 shořel při požáru musea ve viržínské Philadelphii. Roku 2004 byl „Turek“ znovupostaven v německém Paderbornu (NRW).

Číňané (a od nich Vietnamci) mají vlastní šachovou hru pocházející snad už ze čtvrtého n. třetího století př. n. l., siang-čchi/xiangqi, „sloní hra“. Kromě Asiatů a jejich diaspory se však hraje velmi málo, naopak šachy do Číny pronikly.

Kratochvíle a krácení dlouhé chvíle kvízy, křížovkami, hlavolamy apod. starověk neznal. Vždyť první slovní křížovka byla poprvé publikována až 21. prosince 1913 Arhurem Wynnem v New Yorku. K jejímu vyplnění bylo zapotřebí třiceti dvou slov.

Roku 2003 činil podle odhadů lidí z branže celosvětový obrat všech druhů legálního hasardu po odečtení výher 433 miliard dolarů. Z koláče nejvíce ukrojily Severní Amerika (32 procent) a Evropa (31 procent), Asie a Přední východ 22 procent.

Ve Spojených státech činil téhož roku obrat ve všem hasardu 73 miliard, z toho kasin za 27 miliard (před deseti roky to bylo jen 11,2 miliardy). 39 států Unie má loterie, 34 povolilo kasina (obojí zakazují jen Hawaii a Utah). Stát Nevada s vyhlášenou atrakcí Las Vegas měl z hraní roku 2003 na daních téměř 800 milionů dolarů.

Zřejmě nejstarší deskovou hrou dějin, resp. nalezenou, je egyptský senet doložený poprvé v předdynastickém období (dynastie 0 a 00) kolem roku 3500 a v první dynastii. Hrála se kostkou, zřejmě jakýsi backgammon.Jistý Sennedžem, úředník za Sethiho I. a Ramessa II. je na dveřích své hrobky v Dér al-Madína vymalován s manželkou Idžneferti při hře senet, kterou vykládají někdy egyptologové jako symbolickou cestu za věčným životem. Se svými dámami hraje senet také Ramesse III. (1198-1166).

O loteriích, původu a rekordech, viz pod kulinářství/kuchyně.

hřbitov§ viz pohřeb, pohřebnictví