169-167

169.

Ol. 152, 4

143 SE

79 AE

(Euníkos)sy

a. u. c. 585

Q. Marcius Philippus II. a Cn. Servilius Caepio nebo Cn. Servatus Caepio

************************************************************

Ve třetím roce třetí makedonské války se na jaře postavil spolek Achájů, jehož stratégem byl právě Archón a hipparchem Polybios, jednoznačně na stranu Římanů. Pro námořní operace slíbil nyní svou pomoc Římanům i bíthýnský král Prúsiás II. Kynégos, dosud neutrální (srov. rok 172). V Římě osobně nabízel pomoc Balanus, kníže záalpských Keltů (nevíme, kterých; možná Bojů, těch samých, s nimiž měli Římané problémy roku 186, 183 a 178, možná Nóriků).

Vyslanci Rhoďanů byli zcela odmítnuti, neboť senátoři si vyložili jednání rhodské diplomacie s Perseem o míru jako pokus o smír za jejich zády. "Římský lid" tedy udělil plnou nezávislost Kárům a Lykům, které po porážce Antiocha III. věnoval Rhodským; viz rok 189 a 167, kdy došlo k naplnění senátního rozhodnutí a k likvidaci rhodské moci.

Zajímavý je osud makedonské zrádce, jistého šlechtice Onésima, Pýthonova syna, který radil Perseovi držet se míru s Římany, až musel uprchnout. Senát ho označil za spojence, dostal zaopatření od státu, v Tarentu dům a v jeho okolí pozemky...

Římské vojsko převzal v Palaifarsálu od A. Hostilia nový konsul Q. Marcius Philippus, loďstvo jeho praetor C. Marcius Figulus. Q. Marcius se dlouho potýkal s Makedonci o vstup do země průsmyky. Nakonec se Římanům podařilo těžkým horským terénem projít i se slony (měli s sebou africké i indické kdysi Antiochovy), Makedonci pod Hippiou a Asklépiodotem z nejasných důvodů ustoupili. Perseus v hysterickém strachu dal evakuovat Díon, první velké město od Thessalie, kde pobýval a utekl do Pydny. Římané Díon pod Olympem obsadili.

Perseus dal dokonce utopit část královského pokladu v ražených mincích a nařídil zapálit v Thessaloníce loděnice. K tomu sice nedošlo, neboť Androníkos pověřený tímto rozkazem, váhal, ale Níkiás musel se změnou královy nálady dát poklad z jezera vylovit. Oba muži i s potápěčem byli údajně na Perseův rozkaz zavražděni, aby neposloužili jako důkaz jeho slabosti. V Amfipoli se velitel posádky Diodóros zbavil dvou tisíc Thráků natěšených na rabování města: nakukal jim, že nedaleko zakotvily nepřátelské lodi a ty že mohou vyloupit. Thrákové pospíchali a Diodóros je už zpět do města nevpustil. 

Na podzim měli Římané v moci celé údolí Tempé. Přezimovali však v Thessalii ve File a Perseus "osvobodil" Díon, který konsul vyklidil. Římané zjistili, že Perseus není ten soupeř, za kterého byl pokládán, a senát přikázal novému konsulovi válku ukončit.

Na moři se spojenecká flotila bezúspěšně pokusila dobýt Thessaloníku; král Eumenés neprojevil žádnou aktivitu a na rozdíl od svého bratra Attala začal být Římany podezříván z nespolehlivosti. U Antigoneie na Chalkidice byl dokonce spojenecký výsadek Makedonci zahnán na moře a neúspěšná byla obléhání Kassandreie a Démétriady.

Na podzim se stal popáté stratégem spolku Achájů Lykortás. V zimě požádali vládnoucí Ptolemaiové, poprvé a naposledy v historii, spolek Achájů, své spojence, o pomoc proti Antiochovi Epifanovi (viz níže). Achájové ale setrvali jen ve válce makedonské, když v jednáních na sněmu v Korinthu se prosadili prořímští politici kolem Kallikrata, kteří si pomoc Ptolemaiovcům vyslat nepřáli.

Perseovi se podařilo v téže době získat krále Illyrů Genthia za slib tří set talentů, prostřednictvím Rhoďanů jednal král o míru s Eumenem (z jeho podnětu), přímo s Attalovcem jednal přes Hérofónta. Genthios opustil římskou koalici, i když "na ruku" dostal jen deset talentů, což o několik měsíců později Římané okomentovali, že to bylo jako za "gladiátorskou cenu".

 

V druhém roce šesté války syrské zanechal na začátku roku král Antiochos Epifanés obléhání Alexandreie, vůbec první v historii města, a přes Jerúsalém se vrátil do Syrie. Konec obléhacích prací v Egyptě zprostředkovali Rhodští. V měsíci abu (pátý babylónský, 18. srpna - 16. září 169) dorazila zpráva o vítězném Antiochově tažení do Babylónu a hellénští obyvatelé města či jeho části uspořádali slavnostní průvod. Klínový text označuje nebabylónskou populaci města jako pulité n. pulitánu, zřejmě od řec. polítai/občané, a procesí jako pumpé/srov. řec. pompé. O polis n. politeumatu v Babylónu viz rok 166. Poprvé o nich zmínka ve fragmentech klínopisných kronik z doby Antiocha III. k šabátu 124 SE/jednáctý měsíc roku; 12. února - 12. března 187 a za jeho syna Antiocha IV. k simánu 140 SE/třetí měsíc roku; 24. května - 22. června 172.  

V Palaistíně se dostal nový velekněz Meneláos do sporu s Antiochovým stratégem Sóstratem, který ho upomínal o peníze, které sliboval za přiklepnutí velekněžského úřadu, viz rok předešlý a 173. Když se o čachrech s chrámovým pokladem, který pozvolna rozprodával Meneláos, dozvěděl Oniás III., odcestoval do Antiocheie ke králi. Tam také putovali Meneláos se Sóstratem a Meneláos dal Oniu ve spolčení údajně s královrahem Androníkem, viz předešlý rok, říšským správce za Epifanovy nepřítomnosti, v Dafně zavraždit. Zachované prameny dávají možnost intrepretovat vztah Meneláa k Oniovi III. třemi způsoby: buď zavraždil svého bratra (oba by byli s Iásonem syny Šimóna II.), nebo svého otce či strýce (srov. roky 177 a 173; popř. to byl zcela cizí člověk mimo rod Oniů).

Meneláos zanechal v Jerúsalému jako svého zástupce údajného svého bratra Lýsimacha, který prý chtěl rovněž Jahweho chrám tunelovat, ale byl po prozrazení v povstání lidmi zabit. Meneláos byl proto Židy u Epifana obžalován ze svatokrádeže, ale s pomocí úplatků u dvora ho král v zimě 169/168 zprostil viny; viz dále rok následující.

 

Po Epifanově odchodu z Egypta se usmířili všichni ptolemaiovští sourozenci s Alexandrijskými, srov. rok 150 a peripatetika Hérákleida, a Ptolemaios VI. Filométór I. se z Memfidy vrátil do sídelního města říše. Byla obnovena společná vláda všech tří sourozenců Theoi Filométores II. (jejich druhá vláda trvala do roku 164, viz předešlý rok)Vůdčí postavou u dvora nyní byl vojevůdce Komanos (srov. předešlý rok a rok 186).

Antiochos Epifanés a Theoi Filométores II. poslali do Říma další diplomaty. Senát vyslal do Egypta senátorskou komisi.

 

V Kilikii vypukly nepokoje v Tarsu a v Mallu: lidem se nelíbilo, že se stali darem Antiochově milence/pallakis jménem Antiochis; viz dále roku následujícího. Kilikie stále patřila ke kmenovému území Seleukovců.

 

V Pontu zemřel král Farnakés I. (vládl od roku c. 190). Nástupcem se stal asi jeho bratr Mithridátés V. Euergetés (vládl do roku 121). • S manželkou Nýsou I., která byla dcerou Antiocha, prvorozeného syna Antiocha Velikého a jejíž seleukovské jméno bylo Láodiké, zůstal Farnakés I. bezdětný.

 

V Římě byl přijat podle návrhu tribuna lidu Q. Voconia Saxy zákon/lex Voconia de mulierum hereditabus upravující dědictví a dědické možnosti žen: částka nesmí převýšit jedno sto tisíc sésterciů (srov. Augustovu úpravu roku 9 n. l.). Censory toho roku byli Ti. Sempronius Gracchus a C. Claudius Pulcher, konsulští kolegové z roku 177. Gracchus, otec obou slavných reformátorů, koupil pozemek domu P. Cornelia Scipiona Africana s okolními krámky na foru a dal vystavět obchodní "centrum" později zvané basilica Sempronia. Byla to třetí basilika ve Městě po Porciově (184), Aemiliově (179); následovala roku 121 Opimiova, viz odkazované roky. Ti. Cornelius Gracchus byl ženat s dcerou Africanovou Cornelií, která mu porodila dvanáct dětí. Přežili však do dospělosti pouze bratři Tiberius a Gaius a jejich sestra Sempronia, viz rok 134sqq. 

V Římě zemřel literát Q. Ennius (ročník 239).

 

V Číně zemřel učenec a básník Ťia I/Jia Yi (narozen kolem roku 200). V posledních několika letech byl vychovatelem nejmladšího ze synů císaře Wena Liou I/Liu Yi. Princ zemřel následkem zranění utrpěného pádem s koně a Ťia I se utrápil výčitkami, že na jeho smrti mohl mít podíl.  

 

************************************************************

168.

Ol. 153, 1d

Aristandros z Antissy na Lesbu (srov. následující rok)

144 SE

80 AE

(Xenoklés)

a. u. c. 586

L. Aemilius Paullus II. a C. Licinius Crassus

************************************************************

Ve čtvrtém a posledním roce třetí války makedonské na jaře na válčiště dorazil nový konsul L. Aemilius Paullus; z Říma vyrazil začátkem dubna (předjul., tedy jul. kal. už v lednu). Počet Římanů v pozemním vojsku včetně spojenců dosáhl sto tisíc. Spojenci tudíž v tomto okamžiku měli několikanásobnou převahu nad možnostmi vyčerpané Makedonie. Praetorem L. Aemilia, nauarchem-velitelem loďstva, byl Cn. Octavius.

Údajně ze šetrnosti odmítl Perseus pomoc starých makedonských spojenců Bastarnů, když přes zimu s jejich knížetem Klondikem o ní jednal (srov. jejich válku s Dardany v letech 179-176). Za deset tisíc jezdců se stejně silným pěším doprovodem měl vyplatit po deseti zlatých jezdcům, po pěti pěším a deset tisíc zlaťáků filippské ražby Klondikovi. Germáni pak táhli zpět do své země severně od Istru/Dunaje Thrákií, zemí Maidů, a plenili.

V téže době působila makedonská flotila, které velel Anténór, v prostoru Chiu. Před ostrovem se zmocnila a zničila menší skupiny Eumenových převážně nákladních lodí s Galaty a jejich koňmi na palubě, které byly na cestě do makedonské války. Nauarchos Anténór odeslal vybranou kořist a zajatce do Thessaloníky a odplul do Fan na Chiu a odtud na Délos.

Zde narazil na další Eumenovy lodi a na římské vyslance, kteří byli na cestě do Alexandrie, viz zde níže. Poněvadž užíval ostrov práva nedotknutelnosti, na pevnině se námořníci družili, po nocích Anténór přepadal zásobovací lodi plující v okolí Délu. • Byla to poslední operace makedonské flotily dějin a Anténór byl posledním nauarchem.

Ještě na jaře se snažili Rhodští zprostředkovat mezi Římany a Perseem mír. Válka však již byla v rozhodující fázi a rhodští promakedonští politici Deinón a Polyarátos svými výzvami k míru lezli Římanům vážně na nervy, viz následující rok.

 

Římané v rekordně rychlé válce porazili Illyry. Vedl je král Genthios a jeho nevlastní bratr Karavantios, který plenil kraj Kaviů. Genthios soustředil patnáct tisíc mužů do svého sídelního města Lissu a vytáhl na nedalekou Bassanii, která se držela spojenectví s Římem. Město oblehl a mezitím plenilo jeho loďstvo pobřeží jižně od Lissu.

Praetor L. Anicius Gallus loupící Illyry rozdrtil a vytáhl na Bassanii. Genthios uprchl a jeho vojsko se vzdalo. Utekl do Skodry, pod hradbami prohrál bitvu a po třídenní lhůtě na rozmyšlenou se sám vydal do římských rukou. S celou rodinou byl dopraven do Říma, tj. s manželkou Etlevou/Etutou a syny Skerdiláidou (II.) a Pleuratem (III.). Římské vyslance M. Perpennu a L. Petilia, které v zimě král zatkl na znamení dobrých vztahů s Perseem, L. Anicius osvobodil a Perpenna přivedl do římského ležení z Meteónu Genthiovu manželku se syny a jeho nevlastního bratra Karavantia.

V Itálii byli Genthios s rodinou internováni v Iguviu, jeho doprovod uvězněn v Římě a v historii se již neobjeví. Celá válka Římanů s Illyry, vlastně třetí válka illyrská, trvala tři až čtyři týdny, zřejmě v květnu t. r.: říkalo se, že se v Římě o válce dozvěděli až když přišla zpráva o jejím konci. Flotilu dvou set člunů rozdali Římané mezi své věrné Korkýřany, Apollónské a v Epidamnu/Dyrrhachiu.

Od jara bojoval král Perseus s Římany v prostoru Día a Fily (srov. předešlý rok). Část Římanů, kterou vedl P. Cornelius Scipio Nasica, obešla makedonské posice a Makedonci se museli stáhnout.

Dne 22. června, den po slunovratu a úplném nočním zatmění měsíce, několik týdnů před olympiádou, byla vybojována u Pydny rozhodující bitva války, která zároveň rozhodla o osudu hellénského světa: v bitvě, jíž se na makedonské straně zúčastnili sympatisanti z celé Hellady, mimo jiné Sparťan Leónidás v čele pěti set žoldnéřů, Makedonci podlehli. Zůstalo jich na bojišti na dvacet tisíc, prchající na mořském pobřeží ušlapávali numidští sloni. Na římské straně prý padlo sto mužů. • Druhá osudová bitva makedonských dějin byla u Pydny vybojována o dvacet let později (viz rok 148).

Zpráva o vítězství psaná konsulem dorazila do Říma čtvrtý den po bitvě. Zatímco Perseus s rodinou uprchl na Samothráku, která spadala pod doménu makedonských králů, vzdal se nauarchos Anténór v Kassandreji a do Pydny se přišla vzdát většina makedonské šlechty. Týden po bitvě se vzdal nauarchovi flotily praetorovi Cn. Octaviovi i král Perseus s rodinou a nejužším doprovodem. Zprvu měl možnost volného pohybu v okolí amfipolského tábora Římanů, to se ale už v zimě změnilo. Byl i s rodinou na podzim roku 167 veden v Aemiliově triumfu a se synem Alexandrem internován v Albě Fucentě/Alba Fucens, kde roku 165 zemřel (srov. tam). Ostatní z doprovodu byli uvězněni v Římě a o osudu makedonské šlechty není dále nic známo.

Když Persea na Samothráké vyzval nejvyšší úředník obce Theóndás, titulovaný "basileus", král, aby posvátnou půdu Velkých bohů samothráckých neznesvěcovala přítomnost člověka viněného z vraždy, dal král, a byl to jeho poslední panovnický čin, zavraždit Euandra, který se na jeho rozkaz pokusil roku 172 o atentát na Eumena II. Samothráké pak získala od Římanů plnou autonomii, o níž přišla až za císaře Vespasiana. • Údajně po bitvě osobně probodl dva své setrvalé rádce a přátele Eukta a Eulaia, kteří mu náhle vyčítali minulá rozhodnutí a skutky a co všechno (s jejich vědomím a na jejich schvalování) zkazil.

Do konce léta završil L. Anicius Gallus obsazení Illyrie a molosské části Épeiru. V Passarónu, sídelním městě Molossů, byli před příchodem Římanů zavražděni Antinoos a Theodotos, v Tekmonu Kefalos, když nařídil zavřít městské brány; všichni byli předáky protiřímské strany.

Jejich protivník Charops jr. pak krutě vládl zbytku Épeirótů. Jeho matka Filótis zase prý stejným způsobem vládla épeirským ženám. • Rod Aniciů se od dob Diokletiánových stal nejmocnějším patricijským rodem a byl jím až do konce západní části Římské říše. Aniciové se stali první rodinou v senátu, která přijala křest (Anicius Iulianus na zač. 4. st. n. l.).

V zimě konal L. Anicius ve Skodře sněm, kde prohlásil Illyry za "svobodné" čili bez královlády a kmeny se senátní komisí rozdělil podle stupně přátelství k Římanům na tři části, z nichž pouze ti nejvěrnější neplatily Římu tribut, poražení odváděli polovinu toho, co platili králům (viz rok následující). Anicius pak přezimoval s vojskem v Passarónu.

Koncem září se stal stratégem spolku Achájů potřetí Kallikratés z Leontia. V téže době byly ve spolku Aitólů krvavě zlikvidovány zbytky promakedonských politiků a vraždy byly v zimě potvzeny senátní komisí. Totéž proběhlo v celé Helladě, do římské internace putovaly stovky lidí.

Římané měli k disposici makedonský státní archiv a tudíž znali korrespondenci Perseovu. Dopisy s rhodskými politiky byly šifrovány, ale jejich pošťák, lodní kapitán Thoás, klíč Římanům vyzradil. Je to poprvé, kdy se archiv stal tak těžkou zbraní v politice. Ačkoli se Římané snažili, aby nalezli kompromitující důkazy na achájské politiky, dokument nenalezli žádný.

Římané se pravděpodobně dostali k veškerým archiváliím antigonovské dynastie a zřejmě ještě starších, pokud nebyly zničeny Kelty při vpádu roku 280nn. Informací o hellénistické Makedonii je vzhledem k jejímu významu v hellénském světě pramálo a lze se nasnadě domnívat, že to je zčásti důsledek římské informační a propagandistické politiky.

 

Na podzim se vydal na tak trochu turistickou cestu po Helladě vítěz od Pydny L. Aemilius Paullus se svým synem Scipionem Aemilianem a Athénaiem, Eumenovým bratrem, Nastalo konečné zúčtování. Římská armáda přezimovala v Amfipoli. Po Thessalii, Delfách, Boiótii, Euboji, Athénách, Korinthu, Sikyónu, Argu, Epidauru, Lakedaimonu a Megalopoli navštívil i Olympii a byl nadšen z Diovy sochy.

Začátkem zimy vyslal senát do Illyrie komisi o pěti, do Makedonie a do Hellady o deseti členech, kteří měli dohlédnout na to, jak budou uspořádány poměry u deklasovaných Hellénů a Illyrů.

V zimě se v Démétriadě sešli L. Aemilius Paullus s Cn. Octaviem a odtud odešli do Amfipole, kde na dvou sezeních makedonským předáků oznámili nové státní zřízení jejich národa:

1. královláda byla zrušena,

2. Makedonci budou „svobodní“, tzn. jinými slovy podaný bod 1.,

3. každoročně si budou volit své úředníky,

4. Římanům budou platit poloviční daně, než jaké platili svým králům,

5. Makedonie bude rozdělena na čtyři státy, doslova „části“, merides,

6. každý stát, meris, dostane svou vlastní „republikánskou“ ústavu a vlastní představitele, synedry, tj. přísedící, jakýsi parlament v čele s archégy,

7. budou uzavřeny zlaté doly a mezi jednotlivými makedonskými státy bude zakázáno obchodovat a dokonce i uzavírat sňatky (!),

8. malé ozbrojené síly budou povoleny jen těm státům, které hraničily s barbary (merides I., II. a IV.). 

 

Rozdělení Makedonie na merides (srov. pět júdských částí roku 55):

I. meris na východě ležela mezi Strýmonem a Nestem, za Nestem v Thrákii s krajem kolem hellénských měst na pobřeží po Ainos, západně od Strýmonu s Bisaltií a Héráklejí Sintskou; meris měla středisko v Amfipoli,

II. meris měla sídelní město v Thessaloníké a ležela mezi Strýmonem a Axiem a připadla jí část Paionie,

III. meris, kmenová Makedonie kdysi, se rozprostírala mezi Péneiem na jihu a pohořím Bora/Bermion na severu s částí Paionie, náležela jí města Edessa a Beroia, residenčním městem byla kdysi říšská métropole Pella, a

IV. meris měla sídelní město v Hérákleji Lynkéstské čili Pelagonii a sahala od třetí meridy severně od Bory a na západ po hranice s Épeirem a Illyrií.

 

Amfipolský diktát byl na jaře roku 167 završen přečtením jmen těch, kteří se i s rodinami a dětmi staršími patnácti let museli odebrat do internace do Itálie. Dvě stě padesát z nich doprovázelo královskou rodinu následujícího roku v Aemiliově triumfu. Byla to pravděpodobně celá makedonská rodová šlechta i nová šlechta z éry Antigonovců, srov. osud kassitské šlechty po porážce Babylónu roku 1159 Elamity. Velkořímský historik Livius okomentoval Aemiliova opatření v dobyté zemi slovy: "Makedonii dal zákony s takovou péčí, až se zdálo, že je nedává poraženým nepřátelům, ale velmi zasloužilým spojencům/légés Macedoniae dedit cum tantá cúrá, ut nón hostibus victís sed sociís bene meritís dare viderétur...".

L. Aemilius pak z kořisti uspořádal velkolepé hry, na něž pozval umělce, borce a hosty z celého hellénského světa, aby se radovali nad koncem makedonského státu. Několik měsíců od olympijských her musela Římanova pompesnost působit na svobodomyslnost Hellénů navýsost depresivně. Rozdal velké množství darů a menáže, kterou zjevně nedokázala armáda spotřebovat, a zapsal se do dějin i výrokem: "Jen ten umí uspořádat hostinu a hry, kdo dokáže zvítězit ve válce." • Naposledy byl Aemiliův „vynález“ v Evropě uplatněn o 2113 let později, při rozdělení Německa (srov. předtím v jiných situacích čtvero dělení Polska a více o diktátu viz Obrázky ze starých dějin, Makedonské republiky).

Amfipolským diktátem byla zakončena tzv. třetí válka makedonská (trvala od roku 171). Je pozoruhodné, že nebyla proměněna Makedonie rovnou v provincii. Snad mělo váhu slovo konservativce M. Porcia Catona, který doporučoval ponechat Makedoncům "svobodu", neboť je nebylo možné vojensky chránit.

 

Po bitvě u Pydny vypuklo v Anatolii povstání Galatů proti Attalovcům, které vedl tetrarcha Solovettios: tzv. třetí válka Attalovců s Galaty trvala do roku 166. Král Eumenés II. Sótér byl v poli poražen a nucen v zimě ujednat příměří. Protože byl opět nemocen, poslal do Říma blahopřát k vítězství nad Makedonci svého bratra Attala. Jako dohližitele mu na cestu přidal svého lékaře Stratia, viz zde níž.

Členem poselstva byl Kratés z Mallu, grammatik a stoický filosof, zakladatel tzv. pergamské školy (srov. rok 200). Kratés si v Římě zlomil nohu při pádu do kanalisační šachty, a proto se zde za velké pozornosti především mladších generací Římanů věnoval přednáškové činnosti.

Asi v zimě došlo k uzavření spojenectví Rhoďanů se spolkem Kréťanů. Srov. původně krétskou orientaci na Pergamon roku 184.

 

Ve třetím roce šesté války syrské poslal na jaře král Antiochos IV. Epifanés loďstvo na Kypros a on sám se vydal podruhé do Egypta.

Ptolemaiovský stratégos Kypru Ptolemaios Makrón/Hlavatý předal ostrov Seleukovcům a přešel na Epifanovu stranu: za to byl jmenován stratégem, tj. vojenským správcem Koilé Syrie a Foiníkie. Kypros se stal poprvé a naposledy na přechodnou dobu seleukovský, když od roku 294 byl trvale ptolemaiovský (viz níže). • Ptolemaios Makrón, syn Dorymenův, byl stratégem na Kypru od roku 181, život si vzal roku 163.

Král Epifanés vyjednával v Pélúsiu, kde udržoval celou dobu garnison, s posly všech vládnoucích Ptolemaiovců/Theoi Filométores II. o uznání okupace Kypru a o uznání záboru Pélúsia s ústím Nilu. Zde totiž seleukovská flotila porazila ptolemaiovskou a Antiochos dal postavit most přes Nil a vtáhl znovu bez boje do Memfidy (opakoval ceremoniál korunovace dle domácího ritu?). Odtud pak obrátil zpět k Alexandreji. Epifanés oblehl město podruhé, tentokrát se všemi ptolemaiovskými panovníky v jeho zdech.

Koncem srpna nebo začátkem září připlul z Délu přes Rhodos do Alexandreie v čele senátní komise a zároveň zvěstovatel římského vítězství u Pydny C. Popilius Laenas. S vědomím naprosté převahy předložil v alexandrijském předměstí Eleusis Epifanovi velmi sugestivní formou ultimatum na vyklizení Egypta a na vrácení Kypru a Pélúsia Ptolemaiovcům: nepodal mu ruku, dal králi přečíst senátní usnesení, namaloval kolem něj hůlkou z vinné révy kruh s tím, že chce slyšet odpověď senátu dříve něž z něj vystoupí/"priusquam hóc circuló excédás, dá responsum, quod senátuí referam". Když se tak stalo, teprve pak se s ním pozdravil jako s přítelem.

Rčení "překročit červenou linii" nepochází odtud (v grafice kolem krále červená chyběla), ale pravděpodobně z bojové dvoulinie britských střelců v bitvě u Balaklavy roku 1854 (staré Symbolon jižně od Sevastopolu), součásti krymské války anglo-francouzsko-tureckých spojenců proti Rusům, přes niž se Rusové nedostali.

 

Proti králi Filométorovi a jeho sourozencům, Bohům milujícím matku/Theoi Filométores II., se někdy v této době, mezi červencem 168 a lednem 167, vzbouřil se čtyřmi tisíci vojáky jeho vlivný dvořan/"přítel, filos", Egypťan Petosarápis alias Dionýsios. Využil zřejmě chaosu v obležené Alexandreji a šířil zvěsti, že se oba panující Ptolemaiové rozhádali a že starší zavraždil mladšího. Když se králové ukázali lidu ve stadiu, Petosarápis zmizel, ale získal podporu dosti silného vojenského sboru. Vytlačen však Filométorem po bojích do Horního Egypta do Pánopole, byl zde poražen a zabit. Rebelie byla zcela potlačena asi až ke konci roku 164. • Také toto povstání lze zařadit do skupiny „národních“, v tomto případě rovněž protihellénských. Nelze vyloučit, že válečné operace byly vedeny pouze roku 165sq. V téže době plenil núbijský král Hurgonafor egyptskou Horní zemi, viz dále rok 165.  

 

Antiochos Epifanés byl takto Římany donucen uzavřít mír s „Bohy milujícími matku“. Tím byla ukončena šestá válka syrská, která trvala od roku 170. Ptolemaiovci dostali zpět Kypros a Pélúsion, Koilé Syrie a Foiníkie byla potvrzena Seleukovcům (srov. roky 200 a 195). Král Epifanés se vrátil do Syrie, když předtím zlikvidoval rebelii proti své milence Antiochidě v Kilikii, viz rok předešlý.

Po uzavření míru odcestoval C. Popilius na Kypros, aby svou misi završil.

Římané vyrvali Antiochovi Egypt a Kypr z rukou a zachránili ptolemaiovské panství. "Matkumilovní bohové" pak poslali do Říma děkovné poselství, které senátorům sdělilo, že jim jsou králové více vděční než svým rodičům, ba než bohům nesmrtelným, za to, že jim navrátili říši.

Popiliova mise byla rozhodujícím velmocenským zásahem římské diplomacie do politiky východního Středomoří. Stalo se tak s rasancí, která dolehla až do Indie. V celém Středomoří byl definitivně dán základ stavu, který příznivci universálních říší nazývali pax Romana. Myšlenka hellénistické universální říše byla postavena na vyváženosti vztahů vnitřních i vnějších; Římané zůstali ve víře v jedinou moc, tu svou, a otevřeli tak vlastně též dveře pro pozdější monotheisaci náboženství.

Likvidací Makedonie se završila římská padesátiletka soustavného růstu moci, jistá obdoba athénské pentékontaetidy, srov. rok 478 a 218; podobné období zažili křesťané v letech 330 - 380 n. l.

 

Mezitím se do Jerúsaléma vrátil s oddílem žoldnéřů od Ammónů Iásón (srov. rok 170 a rok předešlý), který ale musel dobývat. Velekněz Meneláos se udržel v pevnosti Akrá/Haqrá. Filhellénský Iásón vyhnal z města všechny z rodu Tobiadů či Tobiů (srov. rok 309), který byl rovněž tradičně filhellénský a přející vzdělanosti, ale nyní proseleukovský. Král Antiochos se cestou z Egypta zastavil v Palaistíně a obsadil Jerúsalém, kde vlastně Iásón porušoval podmínky právě uzavřeného míru. Iásón musel uprchnout za řeku Iordánés ( to možná až roku 166) a proseleukovskému Meneláovi byl opět restituován úřad velekněze, viz dále rok 166.

Iásón pokračoval k vládci nabatajských Arabů Aretovi I. (arab. či aram. Hárithath), který pravděpodobně právě dosedl na trůn (vládl do roku 110?). Aretás I. však Iásona vyhnal, a tak z Arábie a od Ammónů pokračoval do Egypta a odtud do Lakedaimonu, kde pak i zemřel. • O židovské obci ve Spartě srov. rok 309.

Aby král Antiochos podpořil další hellénisaci města, viz o založení polis roku 177, zrušil dne 15. kislew/7. prosince v Jerúsalému bohoslužby bohu Jahwe. Textilie a jiné předměty poslal do Olympie do chrámu Dia Olympského a v Jerúsalému dne 25. téhož měsíce/17. prosince zasvětil oltář Diu Olympskému, pro Foiníčany a Syřany Ba'al šamín, a na údajné přání (tradice zjevně nepřátelská z pera orthodoxních Židů) Samarských byl zasvěcen oltář Diovi i na hoře Garizim (vše roku 145 "západní" SE čili 144 v Horních satrapiích; srov. rok 445, 333 a 110). • Touto akcí se sociální a náboženské rozpory mezi Židy usměrnily jedním směrem: protihellénským. Židovští měšťané se otevřeně Antiochovi nepostavili, zato chasidové/zbožní a venkov. Viz dále rok 166.

Po Antiochově diplomatickém debaklu v Egyptě povstal proti seleukovské moci Arados. Byl však rychle donucen vzdát se a přišel o svou autonomii z roku 259, kdy se zřejmě zbavil královlády vlastních domácích dynastů. Autonomie Aradu byla obnovena až roku 138.

 

Do Říma se krátce po bitvě u Pydny vrátil praetor M. Claudius Marcellus, cos. 166, který asi loňského roku v bojích s Ibéry dobyl Marcoliku ve středu poloostrova a na jihu Hispánie zavedl římskou či latinskou kolonii do Corduby. 

Děkovná poselství lichotila S. P. Q. R. od všech králů, ale dobře byl přijat Attalos, bratr Eumena II. Nemocný král mu dal s sebou Stratia, jednoho ze svého lékařského konsilia, aby Attala posiloval v bratrské soudržnosti a nedal na podněcování řady Římanů nespokojených s Eumenem, aby ho nahradil. Senátoři uslyšeli chválu a žádost o zprostředkování míru s Galaty a za to chtěl na nich Ainos a Maróneiu, nikoli však podporu v myšlence na rozdělení attalovské říše na dvě království: senát byl zklamán, neboť na to čekal. Římané zprvu města Eumenovi přidělili, když však Attalos na zimu odcestoval z Říma, ale ještě byl na území Itálie, prohlásil je senát za svobodná. • Římané již nyní Attalovce nepotřebovali a jejich politika se postupně obracela proti nim. Likvidací Makedonie se posice Říma ve východním Středomoří změnila z posice laskavého spojence v tvrdého diktátora.

Nejvíce milý byl senátu Masgabos, jeden ze synů Masinissových, jehož oslava Římanů byla také lstivá: proč si prý dali za dodávky obilí zaplatit, když tak jako tak všechno v numidském království náleží jim? Když ale požádal, zda by jeho otec nesměl osobně v Římě obětovat Iovovi, senátoři to odmítli a doporučili mu obětovat doma v Africe. Masgabos byl i s doprovodem bohatě odměněn a stejně tak jeho bratr Misagenés, který se podílel na makedonském tažení (nejvzdálenější numidské/berberská vojenská výprava dějin).

Cestou jeho flotila vplula do bouře a do Brundisia se dostaly jen tři lodi: osudy jeho expedičního sboru, koní a slonů známy nejsou.

V Římě zemřel Statius Caecilius (narozen kolem roku 230), autor palliát.

Podle censu měl římský stát 312 805 občanů. Propuštěnci byli pro účely censu soustředěni do jedné ze čtyř městských tribuí, esquilinské; od roku 84 byli rozděleni do všech 35 tribuí.

 

************************************************************

167.

Ol. 153, 2

145 SE

81 AE

(Níkosthenés)

a. u. c. 587

Q. Aemilius Paetus a M. Iunius Pennus či Pennio

************************************************************

Se začátkem roku začaly senátorské komise v Helladě a v Illyrii zavádět nové pořádky, srov. předcházející rok. V Illyrii bývalé Genthiovy poddané prohlásily za svobodné a podle makedonského modelu z Amfipole je rozdělili do tří státních útvarů, zřejmě na tři kmenové státy. Pravděpodobně v této době vznikla provincie Illyricum na prostoru mezi Épeirem a zaniklou Skoderskou říší; pokud ovšem vznik provincie nezařadíme až do roku 82 (srov. tam).

Jedním z lokálních dynastů byl jistý Ballaios, vládnoucího do roku 135. V regionu následoval po rozpadu Skoderské říše rychlý vzestup moci Delmatů, kteří ovládli větší část jižní Illyrie, viz rok 158. Římané odmítli žádost svých spojenců Dardanů krále Monúnia, aby jim přiřkli Paionii; jako všichni, kteří byli pod královládou Perseovou, dostali Paionové „svobodu“.

 

Spolek Akarnánů přišel o ostrov a obec Leukas, od roku 231 své sídelní město. Novým hlavním městem Akarnánů se nyní stalo Thyreon: Leukas připadl Římanům.

Spolek Aitólů dopadl ještě tvrději. Předáci s rodinami museli do italské internace, z níž se po letech domů vrátil málokdo. Pro svou neutralitu ve válce Římanů s Makedonci přišel definitivně o Hérákleiu pod Oitou (srov. rok 189), Opúntské i Ozolské Lokry, o Amfilochii, Ainiány i Dóry a dokonce byl zbaven členství v delfské amfiktyonii, srov. v indexu s. v.

Spolek Aitólů, který je poprvé zmiňován v roce 367, byl omezen na své zcela původní kmenové jádro a de facto zanikl. Teprve za Sully v osmdesátých letech 1. st. se Aitólie připomíná jako verbovací okres pro vojsko; Sullovým mužem zde byl velitel Ládamés z Kalydónu. Aitólové se tak opět stali tím, čím byli do třetího století: zapadlými horaly, kteří tímto rokem v podstatě zmizeli z dějin.

Obce a kmenová sdružení, která byla členem spolku Aitólů, dostala všechna od senátní komise svobodu a ustavila se do obvyklých státních útvarů – spolků, koinon, které pak přežily až do doby císařské, kdy se koina stala prostými středisky císařského kultu.

Třebaže státoprávně nebyl spolek Achájů postižen tak, jako Aitólové, výsledek amfipolského diktátu byl pro Acháje těžký. Osobním přičiněním kolaboranta Kallikrata bylo do Itálie nebo přímo do Říma posláno jako rukojmí tisíc předních Achájů, mezi nimiž byli např. Polybios z Megalopole, budoucí historik, Xenón a Stratios. Zbytky těch, kteří italskou interanci přežili, byly propuštěni roku 150. Lidé dávali najevo osobní odpor vůči kolaborantům, zůstali však pasivní. Pleurón a Hérákleia na Oitě, které byly předtím aitólské (srov. výše) předali Římané Achájům. Kallikratés se stal vůdčí postavou spolku: až do roku 151 neznáme jméno žádného jiného stratéga.

V Boiótii byl potrestán smrtí sekerou Neón z Théb za to, že radil ke spojenectví s Perseem. Senátní komisí bylo schváleno zničení Haliartu; viz akci C. Lucretia z roku 171, kde také o zániku spolku Boiótů.

Na Lesbu byla Římany do základů vyvrácena Antissa za to, že otevřela makedonské flotile pod Anténórem přístav. Obyvatelstvo převedeno do Méthymny, jejich vůdcové Androníkos se synem Aitólem Římany sťati. Několik měsíců před touto tragédií se stal prvním a posledním olympioníkem z Lesbu občan Antissy (viz dataci předešlého roku)!

 

Délos věnovali Římané Athéňanům. Ostrov byl od roku 315 samostatný (viz seznam archontů let 314 až 168 v příloze) a pod rhodským vlivem. Nyní dostal všechny výhody otevřeného přístavu, což Římané obrátili proti Rhodským, kteří tak přišli o velké peníze (srov. níže). Athéňané vyhnali z města Délu všechny obyvatele a usídlili zde své klérúchy. • Staří historici a kompilátoři zřejmě opsali skutečnost z roku 422, viz tam; v polovině druhého století Athény již neměly tak početnou populaci, která by byla schopna nějakou oblast, byť malý ostrov, kolonisovat. • Ostrov Athéňané spravovali prostřednictvím epimelétů.

Svobodným přístavem byl Délos prohlášen až koncem roku v Římě, kdy byly mj. Athéňanům vráceny ostrovy Imbros, Skýros a Lémnos, které jim připadly roku 196 a kterých se během poslední makedonské války zřejmě zmocnil Perseus (srov. tam). Zároveň Athéňané získali území Haliartu v Boiótii. O uvedených athénských ostrovech srov. rok 387. Dobu ztráty athénské moci nad nimi neznáme, zřejmě se tak stalo až po tzv. Chremónidově válce (srov. rok 261).

 

Na konci zimy 168/167 uspořádal L. Aemilius Paullus v Amfipoli velké hry a pak se s nesmírnou kořistí uměleckou a finanční zvolna vracel do Itálie, viz předešlý rok a rok 166, kde o charisteriích Antiocha Epifana. Cestou přes Épeiros do Órika dal vojákům na základě usnesení senátu větší část země v plen, a sice tu, v níž žili Molossové. Na sedmdesát měst bylo vyplněno a jejich hradby zbořeny, na sto padesát tisíc lidí bylo zotročeno a obratem prodáno. Vojákům byla rozdělena velká kořist: jezdci dostali po čtyřech stech dénárech čili drachmách a pěchota po dvou stech dénárech: Řím toho roku zavalilo stříbro. 

Jeho území nepřipadlo členům spolku Épeirótů, ale stálo mimo koinon, zřejmě pod přímou římskou správou (srov. rok 157). • Římané brutálně účtovali se stíny ve své minulosti, se vším, co kdysi ponižovalo jejich předky: velikost Alexandra Velikého, pohádkový molosský válečník se slony Pyrrhos, seleukovské blyštivé symboly Orientu, nebo nejtvrdší z nepřátel Rómy, Pún Hannibal.

Zbytek Épeirótů byl prohlášen za svobodné. Spolek Épeirótů se sídelním městem ve Foiníké (od roku 232) existoval jako státní útvar až do roku 148. Kolaborant Charops (II.) v něm působil jako hlava státu, president, řec. prostatés, tj. představený (a nikoli "předsedající").

Již po roce 200 a hlavně nyní začaly přicházet na západ Středomoří masy zotročených Hellénů a dalších ethnik. Hellada se v následujícím století vylidnila, stejně tak jako další země (srov. rovněž např. seleukovskou kolonisační politiku, viz rok 208).

 

Římané obnovili spojeneckou smlouvu s thráckým dynastou Kotyem III., kterou uzavřel (on?) roku 190 se Scipiony pro přepravu římského vojska přes své území ve válce s Antiochem Velikým. Kotys III., Perseův spojenec, byl opět senátem uznán za vládce Thráků a jeho syn Bithys, který byl mezi zajatci jako králův spolubojovník veden v Aemiliově triumfu, a internován v Carseolách, se vrátil z Říma a s dary a otec nemusel platit výkupné. S manželkou Semestrou měl Kotys III. ještě syna Diégyla, který se oženil s Apamou, dcerou Prúsiy II. a Apamy IV., dcery Filippa V. Jejich synem byl asi Sothimos, viz rok 91. 

Na jaře po zimním příměří se ke králi Eumenovi Sótérovi dostavil P. Licinius Crassus v čele senátní komise, o níž žádal loni v Římě Attalos. Říman pokračoval ke Galatům, kde měl zprostředkovat mír, a proto vedl rozhovory se Solovettiem ve fryžských Synnadech, ale neúspěšně. Třetí válka galatská však byla Attalovci vedena dále. Liciniova jednání byla jen získáním času: senát již neměl zájem podporovat Attalovce a další vzrůst jejich síly, srov. roky 189, 180 a 168 - dynastie zjevně v senátní politice splnila svůj účel (srov. níže).

V létě vypukla nová vzpoura proti Rhodským v jejich anatolských državách. Tentokráte povstala kárská města Kaunos, Mylasy a Alabandy (za Antiocha Velikého krátce Antiocheia v Kárii). Povstání rychle potlačil rhodský stratégos Lykón v rozhodné bitvě u kárské Orthosie na Maiandru.

Z Egypta se však přes Kypros a Rhodos (viz předešlý rok) vracela senátní komise, v jejímž čele stál C. Popilius Laenas, který měl na Rhodu už cestou do Alexandreie loni vyzvat k potrestání promakedonské strany a v souladu se senátem chtěli vyslanci rhodský stát celkově oslabit. Sněm pod tlakem osobní přítomnosti Římanů tehdy rozhodl o smrti římských protivníků, tedy i těch, kteří si nepřáli válku s Makedonci.

Rhoďané s popravami váhali, teď už nemohli. Kdo loni po bitvě u Pydny neuprchl nebo si sám nevzal život, zemřel rukou kata. Byl popraven Deinón, z Egypta byl vydán několikrát uprchnuvší Polyarátos a později byl popraven v Římě. Rhodští poslali do Říma ještě roku 168 vyslance Astyméda, syna Theaitétova, a Filokrata, jimž senát řekl, že nejsou Rhoďané ani nepřátelé ani spojenci; Rhoďanům se podařilo senátory umluvit, neboť byli v náladě vyhlásit Héliovu ostrovu válku.

Nové poselství pak přivedlo do Říma na smrt protřímské politiky. Vedl ho nauarchos Theaitétos, jenž ve věku osmdesáti let v zimě v Římě zemřel. 

Z rozhodnutí senátu byl prohlášen svobodným Samos (rhodský od roku 197) a východní část rhodské Peraie (rhodská od roku 197, resp. 188), tzn. Lykie.

Spolek Lyků (srov. rok 178) se tak poprvé v historii stal suverénním státním útvarem. Ve spolku bylo 23 obcí, zastoupených na sněmu podle velikosti poplatků jedním až třemi hlasy. Tři hlasy měly obce Xanthos, Patary, Pinary, Olympos zvaný též Foiníkús, Myry a Tlós. V čele spolku stál volený lykiarchés. Část Lykie zůstala nadále rhodská (srov. rok 165).

 

Na podzim se do Říma přijel „poklonit senátu a bohům“ král Prúsiás II. se synem Níkomédem (II.) s hlavou ostříhanou dohola s vysvětlením takového sestřihu: „Jsem váš propuštěněc!“. Nosil k tomu propuštěnecký klobouk a líbal práh kurie. Senát oslovil: „Spásní bohové!“, tj. Theoi Sótéres (srov. např. i rok 164). Pobyl dva dny obětováním v římských chrámech a okázale senátem hoštěn va Městě a okolí po třicet dnů.

V téže době byl na cestě do Říma rovněž král Eumenés, ale v Brundisiu dostal zprávu o právě přijatém senátním usnesení, jímž se na budoucí časy zakazovalo osobám s královskou hodností vstupovat do Říma, tedy též Prúsiovi, který si svou podlézavostí právě vykoupil hříchy z příbuzenství s Perseem (byl manželem jeho sestry Apamy). Eumenés Sótér musel zpět do Pergama a vzít na vědomí, že novým římským exponentem v Anatolii se stal Prúsiás II. Bíthýnský. • Usnesení o zákazu vstupu králů do Říma bylo vydáno účelově, aby se Eumenés nezačal pokládat za nepřítele Říma a nebyl přitom tolik mocný. Později bylo dodržováno účelově: poprvé bylo porušeno příchodem krále Iugurthy roku 111 (viz tam), ale platilo například pro Kleopatru VIII.

Senát zároveň vydal zákon o tom, že napříště obyvatelé Itálie nebudou platit přímé daně z hlavy/tributum, ale pouze poplatky přepravní/portoria. Také to byl přímý důsledek makedonské kořisti.

Třídenní triumf nad Perseem a Makedonci slavil L. Aemilius Paullus koncem léta (podle starého: 28. až 30. listopadu), následovaly triumfy námořní/triumphus navalis praetora Cn. Octavia (1. prosince podle starého kalendáře, tedy podle júl. kal. v září) a L. Anicia Galla nad Genthiem a Illyry (17. února podle starého, tedy asi v prosinci podle jul. kal.); zpestřil ho doprovodem vyhlášených hellénských flétnistů Theodórem Boiótským, Theopompem a Hermippem zvaným Lýsimachos aranžujícími se při hře s chorem v bojových pohybech. Výnos makedonské kořisti pro státní pokladnu činil prý 120 milionů sésterciů a dalších dvacet milionů přišlo z kořisti illyrské a épeirské. Z Aemilia, který zotročil dobře dvě stovky tisíc lidí, však zachovaná hodnocení starých historiografů dělají chudáka, který neměl ani pohřeb... 

L. Aemilius připlul do Říma po Tiberu na královské šestnáctiřadce, která pak s dalšími několika Perseovými loďmi byla vytažena na břeh a ponechána na obdiv na Martově poli; ačkoli měli za sebou intensivní války s Púny Římané prý tak veliká plavidla ještě neviděli.

L. Aemilius měl se dvěma ženami čtyři syny a dvě dcery. Dva syny a dceru z prvního manželství s Papirií dal adoptovat do rodů Corneliů a Fabiů, z druhého manželství, manželku neznáme, jeden zemřel pět dnů před a druhý tři dny po triumfu... Viz o dětech více roku 143.