Go (2)

 

Vandalovi Stilichónovi Římané vyčítali, že v obou případech Visigoty šetřil, ačkoli po jasném vítězství veronském mohl celý jejich trek zničit zcela. Vezmou-li se historické údaje o padlých Visigotech ve válkách vedených Theodosiem a posléze Alarichem, můžeme dojít k číslu jedno sto tisíc mužů. Znamenalo by to, že germánské migrace, známé "stěhování národů", byli lidnatou záležitostí. Připočteme-li k tomu rodinné příslušníky, kteří se účastnili treku (nikoli však loupeživých nájezdů), jako v případě Alarichovy italské cesty, dostaneme se k odhadu půl milionu lidí. 

K válce s Visigoty stáhl Stilichó, magister utríusque mílitiae, posádky z Raetií, Gallií a Británie a západ říše zůstal na hranicích velmi oslaben. Honórius opustil Mediólánum a novým panovnickým sídlem po zbytek dnů Západního Říma se stala Ravenna, od Augustových dob jedna ze základen válečné flotily s kotvištěm pro 250 lodí, ale v této době již se zaneseným přístavem.

Alarich se stáhl zpět do "své" Illyrie. Stilichón pak zničil 23. srpna 405 u Faesul u Flórentie/montés Faesulánae s pomocí gotských spojenců pod Sarem a hunských pod Uldinem Ostrogoty s dalšími germánskými skupinami pod "králem" Rhadagaisem, kteří vpadli do Itálie ve stopách Alarichových. Početně mnohem slabší Římané obklíčili Germány v horském terénu a podle všeho je vyhladověli spíše než porazili v bitvě: zahynulo jich prý tehdy na sto tisíc z původních dvou set tisíc (jiný zdroj spočetl těch tisíců až na čtyři sta). Trh s otroky se prý v Itálii zhroutil a "jako nejlevnější dobytek se za aureus prodávaly zástupy lidí," psal Paulus Orosius. Rhadagaisos, jeden z Germánů, který setrval u tradičního polytheismu, byl na útěku jat a zabit. Křesťan Orosius ve svém dějepisném pamfletu na polytheismus Historiae adversum págánós neopomněl čtenáře ujistit, že Rhadagaisos, Gothórum réx, byl "ze všech starých i současných nepřátel daleko největší obluda," omnium antiquórum praesentiumque hostium longé immánissimus.  Asi to byla na půl století poslední skupina Gotů, jíž se podařilo odtrhnout od hlavní masy Hunnů trekujících v této době napříč "Skythií", tedy dnešní Ukrajinou, na Západ.

Dvanáct tisíc právě poražených Gotů zařadil Stilichón do západořímské armády a ještě více jich prodal do otroctví. Obranou Itálie před Goty oslabil Stilichó porýnské síly, legie měly však od faesulského dobrodružství dosti času vrátit se do svých hraničních posádek. Oslabené provincie lákaly. 31. prosince 406 přešli zamrzlý Rýn Vandalové, Suébové, Alamannové, Burgundové a sarmatští Alanové, kteří až dosud z větší části vystupovali na římském Východu jako spojenci Hunnů, převalili se přes Franky pokoušejících se je v římských službách zadržet a loupili po gallských provinciích. Stilichó nic nepodnikl a vzbudil u roduvěrných Římanů podezření. Mezi Germány byli jejich protivníci a spojenci Říma Greuthungové-Visigoti (roku 416 téměř vyhladili v Hispániích vandalské Silingy, jejich soukmenovci Hasdingové se přes porážku na severozápadu udrželi se Suéby a Alany).

V srpnu roku 408 doporučil Stilichó přijmout novou výhrůžku visigotského krále Alaricha I., že vpadne do Itálie, když nedostane od Honória čtyři tisíce liber zlata (= 1300 kg). Stilichón doporučil dát, Římané chtěli naopak válčit. Jak málo tehdy stačilo k uspokojení Germánových velkých očí! Srov. např. s údajem o "příručním" pokladu Makedonce Persea, když roku 168 prchal před Římany po debaklu u Pydny: měl prý u sebe šest tisíc talentů zlata, tedy c. 157 tun smyslného kovu. Řím v těchto letech už byl provinční dírou, v níž majetky pravděpodobně drželo jen několik málo rodin, nikoli však stát; ten už o naprostou většinu všeho přišel, viz výčet římské kořisti v indexu s. v. zlato.

Stilichó po zprávě o smrti Arkadia v Kónstantínopoli doporučoval vyslat na Východ oddíly, aby podpořily chlapce Theodosia II. v nástupnictví, zatímco Honórius s rádci chtěli po dohodě s Germánem poslat Alaricha do Gallií proti usurpátorovi Fláviovi Claudiovi Constantínovi (III.), který následoval v přízni vojáků po krátkých "vládách" Marka a Gratiána roku 407 po germánském vpádu přes Rýn vyklidil Británii, přeplavil se s armádou do Gallií a prosadil se díky svému synovi ceasarovi a posléze augustovi Constantovi proti Honóriovým příbuzným v Hispániích (ze čtyř bratrů dva po porážce na přelomu 408 a 409 v poli unikli, dva byli jati a popraveni): do roku 411 existovala opět tři římská císařství. 

Stilichón se u ravennského dvora neprosadil. Honórius se cestou do Bonónie/dn. Bologna a Ticina/dn. Pavia k armádě dal indoktrinovat dvořanem Olympiem, monotheistou z Černomoří: Stilichón že chce na Východě prosadit svého syna Eucheria namísto Theodosia, provolat ho augustem. Mluvil do vojáků a štval proti vrchnímu velení. Roku 409 vypukla v ležení v Ticinu vzpoura, během níž legionáři povraždili praefecta praetorio Limenia, magistra militum per Galliás Charobauba, kteří prchli před Constantínem III. do Ticina, magistra equitum Vicentia, comita domesticórum Salvia, magistra officiórum Naemoria a další vysoce postavené dvořany a s nimi mnoho prostých lidí z okolí Honóriova, který si zachránil kůži jako prosebník před nenávistným davem.

Mezi "rodilými Římany“ vypukla další protigermánská hysterie a Olympios hrál krvavou partii proti Stilichónovi do úspěšného konce. Na jeho stranu se postavil Got Sarus, srov. zde výše, který v noci se svými lidmi pobil Stilichónovu hunnskou gardu. Honórius pak podepsal v Ticinu zatykač na Stilichóna, který byl v Ravenně a vzápětí další dokument na Vandalovu popravu za spiknutí proti státu. 23. srpna 408 byl Stilichó comitou Hérácliánem zatčen a sťat včetně svých bodyguardů zvaných buccellárií (a odměněn byl za to comés správcováním Afriky namísto popraveného manžela Stilichónovy sestry Bathanaria). Stilichónův syn Eucherius unikl do Říma, nějaký čas se skrýval než byl dopaden Honóriovými eunúchy Arsakiem a Terentiem a na císařův pokyn popraven. Olympius byl jmenován magistrem officiórum a řídil vyhledávání a likvidaci Stlichónových přátel; řada vyšetřovaných byla ubita k smrti. Dával dokonce zabavovat majetky lidí, kteří byli za Stlichónovy éry ve vysokých úřadech, což s chutí vykonával správce státní pokladny Héliokratés. Sarus se tehdy nestal žádným z armádních velitelů, to Turpilliánus se stal magistrem equitum, Varanus peditum a Vigilantius domesticórum. Seréna po manželově likvidaci žila v ústraní v Římě, ale když Alarich oblehl Řím, byla obviněna ze zrady a popravena uškrcením. 

Armádou prošla ve druhé půli roku 408 vlna protigermánských čistek. Římané vybíjeli i Germánky s dětmi a Řím poskytoval stejné obrazy jako roku 400 Kónstantínopolis při ethnické čistce po neúspěšném puči Gainově, jednoho z gotských (tervinžských) vůdců.

K Alarichovi, který se po porážkách roku 402 od Stilichóna zdržoval do tohoto roku v Illyriku, se tehdy přidalo na třicet tisíc Germánů v římských službách a prý na čtyřicet tisíc germánských otroků uprchlých římským vlastníkům, zřejmě původně lidé Rhadagaisovi. Visigotové prošli kolem Aquileie k jihu kolem Ravenny a Arimina a odtud před Řím: všude drancovali.

Obležený a vyhladovělý Řím, to se poprvé a naposledy stalo roku 390 př. n. l., tedy před téměř osmi sty roky, ponechaný napospas osudu Honóriem a jeho dvorní klikou se vykoupil pěti tisíci librami zlata, třiceti tisíci librami stříbra, čtyřmi tisíci hedvábnými oděvy, třemi tisíci na červeno obarvenými kožemi a třemi tisíci librami pepře (sic!) a k tomu propustit všechny germánské otroky. Srov. i tyto "náklady" míru s kořistí, jimiž se Římané zaopatřovali v dobách republikánských, viz v indexu s. v. zlato. Římané vyjednávali, ale pokoušeli se držet před Alarichem figuru, když vyslanci říkali, že jejich lidé jsou stále ochotní bojovat se zbraní v ruce. "Čím je tráva hustší," řekl Got, "tím se snáze seče než řídká." Podmínky míru vázali na souhlas Honóriův z Ravenny. Kontribuci sbíral senátor Palladius a poněvadž bohatí zatajovali své majetky, došlo na poslední zlaté a stříbrné sochy v chrámech: byla roztavena i podobizna Mužnosti/Statečnosti, Virtútis.  

Roku 409 se Alarich objevil před Římem znovu a v prosinci dal císařem zvolit člověka ze starořímského tábora praefecta urbi Priska Attala. Byla to zároveň poslední volba senátorského augusta v historii Říma. Nový císař se dal pokřtít ariánským visigotským biskupem a Honórius obklíčený v Ravenně hájené deseti tisíci Huny (podobně rozsáhlé skupiny Hunů bojovali vždy po boku Gotů) ho odmítl uznat spoluvládcem. Attalus měl tedy smůlu: Alarich, který si přisoudil roli velitele císařovy armády/magister utríusque mílitiae, a jeho švagr Athaulf, velitel císařské gardy, jehož si Alarich pozval roku 408 z Horní Pannonie, Attala v létě 410 jako nepotřebného sesadili spíše však z toho důvodu, že přijímal pošetilá vojenská rozhodnutí, namísto války s Constantínem III. poslal málo vojáků do Afriky proti Hérácliánovi, který výsadek porazil a pak ohrožoval Řím hladem. Alarich mu prostě vzal před Ariminem diadéma a plášť a oba odznaky císařského postavení poslal Honóriovi do Ravenny. Attala se synem Ampeliem držel v internaci. Dočkal se vlády, a znovu trpké, ještě jednou. Athaulf ho provolal augustem roku 414 v Burdigale, ale po necelých dvou letech se Germán dohodl s Honóriem a Attala mu vydal. Honórius ho pak vedl ve svém římském triumfu roku 416, posledním, který se kdy na Západu říše pořádal: kuriosně triumf nad Římanem. Attalovi dal pak useknout dva prsty a poslal ho do vyhnanství na Lipary, kde zemřel přirozenou smrtí.

V Ravenně eunúšská palácová klika osočila z neúspěchů Olympia, Honórius mu vzal úřad "předsedy vlády"/magistra officiórum a Olympios utekl kamsi do Delmátie; už o něm nebude slyšet. Vzápětí vypukla nová vzpoura vojenská, nyní v Ravenně. Buřiči žádali hlavy svých nejvyšších velitelů jako před dvěma roky v Ticinu, a dostali je včetně eunúchů Terentia a Arsakia. Dvůr po vzpouře ovládl nový praefectus praetorio Iovius, hostinný přítel Alarichův. Vedli spole jednání o míru, ale Honórius nechtěl Visigotům odstoupit Nóricum, Delmátii a Venetii a odmítl jmenovat Alaricha nejvyšším armádním velitelem: proč se v této situaci Honórius vzpěčoval, třebaže Visigot byl ochoten k ústupkům, zůstane záhadou.

V této době se vyřešil i případ Generidův, jednoho z Germánů ve vysoké armádní funkci. Za Stilichóna byl velitelem hraničních vojsk od Raetie po Pannonii (asi jako dux Illyrici?). Olympios prosadil roku 408 u Honória vydání zákona zakazující v armádě vyznávat jiné kulty než Ježíšův. Generidos, a s ním jistě mnoho dalších Germánů, resignoval. Byl však Honóriem natolik ceněn, že západní august platnost zákona vysadil a Generidos se s ostatními mohl vrátit do služby. 

Roku 410 stanuli Visigoti potřetí před Římem. Ve vyhladovělém Městě dav v cirku volal na Attala "Stanov cenu lidského masa," pretium inpóne carní húmánae. 24. srpna zradou matróny Proby, jež ze soucitu s hladovějícími kázala služebnictvu otevřít brány Města, dobyli Řím, den po druhém výročí likvidace Stilichónovy. Plenění, jak praví jedna tradice, vyneslo Visigotům poklady, které tak jako tak z velké části posléze zmizely. Křesťanské chrámy nařídil nechat nedotknuté, domy vylupovat, ale nezapalovat. Ovšem Alarich byl ve Městě jen několik hodin a vyhořelo prý jen několik domů, podle jiného zdroje se loupilo po tři dny. Jiné podání pádu Říma pravilo, že Alarich oznámil, že s vojskem odchází a poslal do Města tři sta gotských chlapců darem římským hlavounům. Ve vhodný okamžik pak hoši dělali kolem hradeb zmatky, zapalovali domy a otevřeli bránu, před níž byli Gotové nastoupeni jako k odchodu.

Jaký význam mělo Město v tehdejším světě a pro vládnoucí theodosiovskou dynastii ukazuje příběh s Honóriovým kohoutem. Jeden z císařových eunúchů, jemuž přináležela péče o palácové ptactvo, orníthokomos, augustovi v Ravenně oznámil Alarichův úspěch slovy: "Řím zhynul!" Pravděpodobně poděšený Honórius, měl před dvacátými šestými narozeninami, vykřikl: "Vždyť se právě nakrmil z mých rukou!" Augustův kohout se totiž jmenoval Rhómé/Róma. Když to eunúchos uvedl na správnou míru, že myslel říšskou metropoli, císaři spadl kámen ze srdce: "A já myslel, příteli, že zahynul můj pták Řím...". Takhle hezky to napsal historik Prokopios.    

Alarich se obrátil na jih Itálie, kde koncem roku zemřel, viz pod Alarich I. O 45 let později Řím vyplení Genserichovi/Geiserichovi Vandalové panující africké říši objímající římská území v dn. TN a DZ a ostrovy Korsiku, Sardinii a Baleáry. Genserich má upomínkovou desku ve Walhalle, stejně jako Alarich.

Jeho nástupce Athaulf, též má pamětní desku ve Walhalle, chválený pro krásu a bystrost odešel s celým národem do jižní Gallie, kde od roku 407 panoval chaos. S sebou vzal jako rukojmí Aelii Gallu Placidii, Honóriovu nevlastní sestru, která žila u Serény v Římě. Když však začal dvůr Serénu podezřívat z toho, že roku 408 přivolala Visigoty a byla za to souzena, Galla Placidia proti ní svědčila, zřejmě křivě, a vdova po Stilichónovi byla katem zardoušena; polytheisté vykládali její pád jako pomstu za to, že kdysi za jedné ze dvou návštěv Theodosia I. v Římě v chrámu Matky bohů sňala ze sochy Rheje náhrdelník a dala si kolem krku. Galla Placidia si roku 414 Athaulfa ve Foru Iúlií nebo v Narbonu vzala podle římského rituálu, jejich synek Theodosius však téhož roku zemřel.

Alarichův trek putoval po říši a byl v jejích službách za naturální dávky a peníze. O půdu Gotové neusilovali, ale stěhující se lidé zjevně vytvořili ethnický mix, nový národ romanisovaných Visigotů.

Rok na to král zemřel a Visigoti Gallu Placidii vrátili Honóriovi. Roku 416 a 418 dostali s králem Valliou, Athaulfovým bratrem, znovu status spojenců-foederátů a sídelním městem jejich plně autonomního království se stala Tolosa/Toulouse. Soustavná visigotská plenění od roku 382 se po třech desetiletích vyplatila.

Jinak viděno, ustoupili Honóriovi, neboť dojednali s ním, že Hispánie zbaví Vandalů, Suébů, Alanů a dalších, kteří sem prorazili na cestě od Rýna po dvou letech plenění Aquitánie roku 409.

Alanové se usadili v Lúsítánii a Hispánii Cartháginiensis, vandalští Hasdingové v Gallaecii, jejich bratři Silingové v Baetice. Roku 417 byli Silingové Visigoty v podstatě vyvražděni (jméno země Vandalia-Andalusia po nich však zůstalo), Alani poraženi a zbytky se stáhly do Gallaecie k Vandalům-Hasdingům. Roku 418 se Visigotové vrátili do Gallií a po Valliově smrti t. r. zvolili svým vládcem Alarichova vnuka Theodoricha. Od usurpátora Constantia dostal Aquitánii od Tolosy po Oceán včetně Burdigaly.

Visigotská Aquitánie se stala prvním nezávislým barbarským státem na území západořímské říše a „poddanství“ bylo patrné pouze v tom, že císařský titul měl přednost před královským visigotským. Kromě toho západořímský císař neplatil Gotům nic ve zlatě a král už neměl titul magister mílitum. Země patřila tehdy mezi prosperující zanikající oblasti říše.

Je zajímavé, že v Galliích dosud nebyl nalezen gotský hrob, ze severní Itálie jsou známy jen osobní předměty. Většina visigotských hrobů je ze severní Hispánie, kde s výjimkou šlechty žili migranti na venkově. Novověké odhady jejich počtů jsou velmi nízké: mezi asi devíti miliony romanisovanými Hiaspánci/hispanisovaných Římanů žilo v klidu a míru asi sto tisíc Visigotů.

Aelia Galla Placidia (c. 390-450), dcera Theodosia I. z druhého manželství s Gallou, sestrou Valentiniána II., byla v letech 414-416 ženou visigotského krále Athaulfa a roku 421 Constantia III., s nímž se stala matkou Valentiniána III. Patřila mezi výrazné ženy římského křesťanství. Když se na západě rozhádala definitivně se svým bratrem Honóriem, utekla roku 422 do Konstantínopole. Následujícího roku 15. srpna v Ravenně Honórius zemřel a legitimního jeho nástupcem měl být strýc Theodosius II. Až 20. listopadu po usurpaci (?) zvolil římský senát císařem jistého armádního úředníka jménem Ióannés/Iohannes: byl to prý spravedlivý a poctivý muž, ale bez autority u většiny armádních kapacit, s výjimkou Aetiovou, údajně gotského rodu, nebo alespoň zčásti. Galla Placidia se s pomocí Theodosia II. vypravila z Thessaloníky do Itálie. Ardaburius velel loďstvu, jeho syn Aspar pozemním oddílům. Výsadek se zmocnil Aquileie, Ióannovi vojáci však jali před Ravennou Ardaburia, Ióannés ho pustil a ten mu z vděku řečmi rozložil posádku: v květnu roku 425 Ióanna vojáci zradili a vydali nepřátelům do Aquileie. Galla Placidia mu dala jménem šestiletého augusta Valentiniana III. utnout pravou ruku, vozit ho v cirku na oslu, vysmívat šašky a popravit.

Do roku 437 byla regentkou za svého syna Flávia Valentiniána III. (vládl 425-455). Theodosius mu zasnoubil svou dvouletou dceru Licinii Eudoxii, s níž se Valentiniánus oženil roku 437 v Konstantínopoli, když mu bylo osmnáct a jí patnáct. Tehdy také Galla Placidia odstoupila východořímské říši Illyricum (což se udrželo též v rozdělení křesťanské víry na západní katolickou a východní pravoslavnou).

V Kónstantínopoli tehdy rovněž vládla žena, Theodosiova panenská sestra Aelia Pulcheria, od roku 414 jako regentka. Vybrala bratrovi (vládl 408-450) za ženu Athénáis, dceru athénského rhétora Leontia. Když ji pokřtili, na to už tehdy monotheisté dbali, aby se neženili s "bezvěrci", dostala jméno Ailia Eudokia, od roku 423 s titulem augusty.

Velitel římské armády v Galliích Litorius bojoval nějaký čas s Visigoty úspěšně, ale roku 439 u Tolosy byl poražen, zajat a v zajetí na rány zemřel. Byl posledním římským vojákem, který před bitvou konal „staré oběti“.

Třetí výraznou ženou západu byla Valentiniánova sestra Iusta Gráta Honória. Měla být pannou, ale měla milence ve správci svého majetku Eugeniovi, za což byl nešťastník popraven. Bratr ji provdal za senátora Flávia Bassa Herculána, ale to se jí nelíbilo a poslala svého kleštěnce Hyacintha k Attilovi s žádostí o pomoc (za to byl hrůzně mučen a Honórie byla provdána za Herculána jako soukromá osoba).

Attila s Huny se hnul do Gallií, ale na Catalaunských pláních, Catalaunií campí, jižně od Catelauní, dnešní Châlons-sur-Marne u Troyes ,jeho postup roku 451 v nerozhodné bitvě Římané pod Aëtiem (ženatý s gotskou princeznou) s germánskými spojenci zastavili. Visigotský král Theoderich I. padl, na římské straně bojovali Burgundové, Sasové, Alamanné, salští Frankové, keltští Aremorikové.

Attila sice prorazil roku 452 na sever Itálie, ale následujícho roku zemřel. V protihunském povstání, které vedl král východogermánských Gepidů Ardarich, se hunská říše v Evropě roku 454 rozpadla.

Když 27. listopadu 450 zemřela v Římě Galla Placidia, ovládl Valentiniána III. její eunuch Héráclius, praepositus sacrí cubiculí. 21. září 454 osobně zavraždili Héráclius s císařem Valentiniánem III. během audience úspěšného vojevůdce Flávia Aëtia, "posledního z (západních) Římanů": byl to druhý a poslední případ římských dějin, že se císař stal osobně vrahem (srov. příběh sourozenců Caracally a Gety). Aëtiova manželka byla z gotské královské rodiny.

Ovšem už 16. března 455 byl s Hérácliem Valentiniánus III. (35) zavražděn na Martově poli během tradiční vojenské přehlídky. Byl posledním z valentiniánovské císařské dynastie. Mstiteli byli Aëtovi přátelé a obojaký senátor Petrónius Máximus, potomek usurpátora Mágna Máxima (350-353) se prohlásil císařem a vdovu Eudoxii přinutil ke svatbě. Její pomsta byla rychlá: pozvala do Říma Geisericha s Vandaly, kteří Město obsadili útokem z moře a čtrnáct dnů loupili.
Eudoxie však důsledky přesně neodhadla, protože Vandalové ji vzali s sebou do Afriky, kde si musela vzít Geiserichova syna Hunericha; princezny Eudokie a Placidia také dlouho pobyli u afrických Vandalů, než jim bylo povoleno odejít do Kónstantínopole.

Petrónius Máximus vládl dva měsíce, než byl na útěku z Říma davem ukamenován, císařstvím se krátce s podporou Theodericha II. Visigotského chlubil Eparchius Avítus. Roku 456 byl svržen velitelem italského vojska Ricimerem (Richimer či Rikimer), Suébem a po matce Visigotem ženatého od roku 467 s Anthemiovou dcerou Alypií. Ovládl Řím a prostřednictvím nastrčených lidí vládl šestnáct let. Avítus byl poražen v bitvě u Placentie, stal se biskupem, a přežil; brzy však zemřel přirozenou smrtí.

Rikimer si vybral za císaře Iúlia Valeria Maioriána (457-461), který zakázal v Římě pokračovat v boření chrámů na stavební materiál. Sestavil loďstvo o třech stech lodích a chtěl napadnout vandalskou Afriku. Bylo to poslední západořímské válečné loďstvo. Geiserich ho zničil náhlým útokem ještě před vyplutím. Rikimer měl svého císaře dost, dal ho mučit a zabít.

Východní Řím disponoval loďstvem nadále. Roku 468 pod Basiliskem, bratrem Leontovy ženy Véríny/Béríné, zaútočilo na 1100 lodí na vandalskou Afriku, Sicílii a Sardínii. Římany však Geiserich s mnohem slabším loďstvem a ohněm zničil u Mercuriova mysu, dn. Rás Addar v TN. Anthemios (467-472) také válčil s Vandaly a v boji s Visigoty Theodericha II. jako poslední římský císař podnikl v letech 469-471 ofensivu v Galliích (byl zlikvidován po dobytí Říma Rikimerem, který zemřel na jakési horečnaté onemocnění dva měsíce poté; Anthemiův syn Markiános, usurpátor východního trůnu roku 479, byl ženat s Leontií, mladší sestrou Zénónovy a Anastasiovy císařovny Aelie Ariadny). Posledním římským suverénem v Galliích na území mezi Loirou a Sommou byl Syagrius, syn Aegidiův, „rómánórum rex“ v Suessionés/Soissons, dříve Noviodúnum.

Roku 486 jeho království vyvrátil Chlodovech/Chlodwig I. Franský (též má pamětní desku ve Walhalle), který se roku 496 dal s třemi tisíci svými muži pokřtít v Reims. Několik dalších generací jeho krvavého rodu však setrvávalo na polytheismu. Ve Frankfurtu je doložen pohřeb dítěte kolem roku 680, v němž jsou i kostry chlapcových hraček: čuník, medvídek a – jiné dítě.

Mezi Langobardy je v šestém století zmiňována lidská oběť. Nebo Alboin, král Langobardů, vládl asi od roku 565, zavraždil svého gepidského tchána Kunimunda/či ho porazil ve válce a dcera mu připadla jako kořist, a z jeho lebky si dal udělat pohár. Kdy v opilství později nutil svou manželku Rosamundu, aby z něho pila "se svým otcem", pomstila se a roku 572 ho dala svým milencem a spoluspiklencem Helmchildem/Helmichis zabít. Prchli i s pokladem Alboinovým do Ravenny držené Východořímany, Rosamunda se zalíbila římskému veliteli města a exmilence otrávila; hynoucí Helmchild travičku z posledních sil donutil vypít zbytek nápoje v poháru. Přesto byl Alboin nejslavnějším z Langobardů, který je přivedl do severní Itálie (a s nimi dvě desítky tisíc Sasů), jejíž část se dodnes po nich jmenuje (má pamětní desku ve Walhalle, Rosamunda nikoli). O původu hrůzného zvyku pití z lebek viz roky 216 a 177.

Anthemios roku 470 jmenoval římským konsulem městského praefekta a „filosofa“ Messia Sevéra, který však v létě 472 padl v bojích s Germány při dosazování Olybria, Rikimerova chráněnce, na trůn (Germáni počtvrté vyloupili Řím). Rikimer zemřel roku 472 po horečkách na chrlení krve, srov. zde výše, a císař jím dosazený Flávius Anícius Olybrius jmenoval jeho nástupcem Gundobada, který sťal jatého Anthemia, od roku 480 dědice burgundského trůnu (se dvěma bratry rovnocenně, jak bylo mezi Burgundy zvykem).

Zemřel i Olybrius a Gundobad dosadil roku 473 na západořímský trůn jistého Glyceria, jehož však neuznal León I. Z Kónstantínopole jmenoval roku 474 Iúlia Nepóta a sesazený Glycerius se stal biskupem v Salonách (dn. Split). Nato odešel Gundobad do Burgundska, kde nastoupil království po právě zemřelém strýci Chilperichovi I., bratrovi a předchůdci svého otce Gundovecha/Gundioch.

Roku 475 uznal Nepós mírem s Visigoty všechny jejich územní zisky v Galliích a Hispániích. Koncem srpna 475 se proti němu vzbouřil čertvý patricij a velitel armády Orestés z Pannonie, za mlada tajemník Attilův. 31. srpna dosadil na trůn svého syna Rómula. Vládl z Ravenny již jen Itálií jižně od Alp a východní "Provincií" po řeku Druentiu/Durance. • Jméno Patricius si dávali v té době též i barbaři. Syn alanského magistra militum Aspara s pravděpodobně gotskou manželkou Patricius si vzal roku 470 Leontii, mladší dceru císaře Leona. Mladší ze synů Asparových Herminerich přežil roku 471 masakr rodiny v Isaurii, kde si vzal dceru Zénónova nemaželského syna.
V Dalmatii současně vládl vyhnaný Iúlius Nepos s císařským titulem do roku 480; „přežil“ konec Říma. V té době drželi Hispánie Suébové a Visigoti, Gallie Visigoti a Syagrius, Afriku s ostrovy Vandalové, Pannonie Ostrogoti, Nóricum s Raetií Alamanni, Thuringové, Herulové a Rugiové.

Protože Orestés odmítl dát germánským vojákům půdu a více platit, vstoupila agonie západořímského státu do závěrečné fáze. 23. srpna 476 prohlásili vojáci svým králem thurinžsko-skirského šlechtice Odovaka/Odoakera (nebo huno-skirského?). 28. srpna zavraždili v Placentii Oresta, 4. září v Ravenně jeho bratra Paula a Rómulus Augustulus sesazen. Na cestu životem dostal šest tisíc solidů, poslán do Kampánie a zde zmizel z dějin.

Odoaker poslal na východ do Kónstantínopole panovnické insignie imperátora západořímské říše Zénónovi, čímž zůstala formálně uchována jednota říše s jedním centrem. Odoaker vládl v Itálii jako germánský král a pro Římany a romanisované obyvatelstvo byl patricius uznávající moc císařovu. Roku 493 se po dlouhých bojích s Odoakerem zmocnil Itálie Ostrogot/Greutung Theodorich/Theoderich Veliký, likvidátora římských císařů zavraždil, ale ani on nezměnil vztah ke Kónstantínopoli (přemožený i vítěz mají pamětní desku ve Walhalle).

Visigoté, staří Tervingové, zcela opustili pod franckým tlakem roku 494 Aquitánii a usadili se v Hispániích. Visigotské království v Hispániích vzalo za své po třech staletích. Ve sporu o trůn po smrti krále Witizy si strana, která stála za synem zemřelého, pozvala musulmanské Berbery z Maghribu.

28. n. 30. dubna 711 obsadil z rozkazu dobyvatele a guvernéra arabského Maghribu Jemence Músy ibn Nusajry Berber Táriq ibn Zijád se sedmi tisíci muži skálu Herkulových sloupů, které dodnes zůstalo po něm jméno, Džabal at-Táriq, Džebel Táriq, angl. Gibraltar, Táriqova hora.

Po vylodění spálil Táriq lodě, aby nebylo cesty zpět do Afriky. Nedaleko na řece Guadalete u Jerez de la Frontera u Cádizu 19. července 711 Táriqovo berbersko-arabské vojsko porazilo Visigoty pod králem Roderichem (Roderigo), který padl.

Táriq obsadil hlavní město Gotů Toledo a arabské posily pak téměř celý poloostrov. Jenom díky tomu, že byli Músá i Táriq povoláni do Damašku podat zprávu/"na kobereček", nepřekročili Arabové Pyreneje už tehdy.

Visigotský šlechtic, možná i Got rodem, Pelayo unikl na sever, roku 718 porazil umájjovské oddíly a založil křesťanské království Asturii (od roku 924 pod jménem León, od roku 1230 součástí království Kastilie).

Pannonští Gotové a skupiny usazené v Thrákii, viz výše, čítali ve druhé polovině pátého století dohromady deset až patnáct tisíc bojovníků, celkem s rodinami a padesát tisíc Gotů. Měli statut východořímských foederátů a dostávali z Konstantínopole ročně dva tisíce liber zlata. Vůdcem thráckých Gotů byl Theodorich Strabón/Šilhavec z panovnického rodu Amalů, který od roku 473 vystupoval s královským titulem, asi vzdálený příbuzný svého "Velikého" jmenovce.

Pannonským Gotům kraloval (Flávius) Theodoricus/Theodorich, Theuderíchos/Thiudareiks („vládce lidu“) z rodu Amalů (s královským titulem Fl. Theodoricus réx od roku 474). Zénón, východořímský císař, s oběma gotskými skupinami válčil od roku 476 do roku 481 o vládu nad Balkánem. Roku 481 zemřel jeho sok Theodorich Strabón, když spadl s koně na oštěp, a obě greutunžské skupiny se spojily. Na pomoc proti Ostrogotům pozval v létě 480 Zénón zpoza Dunaje turkické Bulhary/Bolgary, kteří se do Evropy dostali s Hunny.

Roku 483 se Theodorich se Zénónem usmířili a Ostrogoti dostali k obývání Říční Dacii a Dolní Moesii, král titul magister mílitum a konsulský úřad na rok 484; stal se prvním a posledním barbarským králem s touto poctou. Theodorich se nakonec rozhodl splnit přání Zénónovo odejít z Balkánu a zmocnit se Itálie. Počet 25 až 30 tisíc bojovníků předpokládá, že celého migrujícího „národa“ bylo na sto tisíc (srov. obrazy z amerického folkloru, migrující kolonisty v kolonách na západ). Po odchodu Ostrogotů v letech 488-489 zřejmě na Balkánu nezůstala žádná významnější gotská skupina. Roku 488 porazili cestou do Itálie Gépidy pod králem Traustilou a 11. a 28. srpna 489 Odoakera na Sontiu/Isonzo, Soča n. Addě/Addua v severní Itálii a u Verony (též jiná data se tradují; odtud v germánských zpěvech zván Dietrichem z Bernu). Boje se vlekly do roku 493, kdy již Theoderich kontroloval celou Itálii a Odoakera držel uzavřeného v Ravenně ("Rabenschlacht"). Po neúspěšných výpadech a hladov se Odoaker s obléhatelem dohodli na smíru, Odoaker poskytl svého syna jako rukojmí a vpustil Ostrogoty do Ravenny. Desátého dne po míru, na hostině 15. března, Theodorich Odoakera ťal mečem ranou vedenou od klíční kosti po kyčel ("v tom lumpovi snad nebylo jediné kosti") a vyvražděna byla ve městě celá Odoakerova herulská skupina i s rodinami.

Arián Theodorich, který se narodil asi v době, kdy jeho otec Thiudmir/Theodemir bojoval v čele Greutungů v hunských šicích na Katalaunských pláních, se stal králem ostrogotské italské říše (do roku 526) a východní císař Anastasios mu „vrátil“ insignie, které Odoaker po zrušení západního císařství roku 476 poslal do Kónstantínopole. Svou říši zařídil tak, že vojenské záležitosti řídili Gotové (netvořili ani pět procent obyvatelstva), hospodářství a byrokracii domácí Římané. Byl to liberál, vlažný arián nevyhledávající konflikty s většinovými katolíky (jeho matka Erelieva byla katolička), italským statkářům ponechal jejich latifundie. Po Theodorichově smrti vládla jeho dcera s merovejskou princeznou Audofledou Amalaswintha/Amalasuntha, Amalasuintha jako regentka za svého syna a králova nástupce Athalaricha a když v říjnu 534 jako osmnáctiletý zemřel, vládla sama.

Za vojenského velitele Gotům se vzala k ruce bratrance Theodahada, který se vzbouřil, dal ji zavléci na ostrůvek Martana na Bolsenském jezeru na severu Latia a roku 535 zavraždit. Jako královský nástupce uznal Theodahad svrchovanost Iústiniánovu. 
Válka Východořímanů s Ostrogoty o Itálii v letech 536-561 trvala celou generaci a byla to vedle vandalské války další z totalitních římských válek, které vyústili v zánik „východních“ Gotů. V těchto Iustinianových válkách o rekonkvistu říše a s Peršany zařazoval jeho vojevůdce Flávios Belisarios do armády množství Germánů, kteří právě Římu podlehli: Herulů, Gotů (tedy Ostrogotů) a Vandalů. 

• 

Staří o původu Gotů. Podobně jako jiné nehellénské národy i germánští Gotové měli své kronikáře přibližující historii svého národa antického Středomoří (srov. o Babylóncích, Židech, Peršanech atd. v indexu s. v. dějepis). Říman s kořeny v Syrii Flávius Mágnus Aurélius Cassiodórus Senátor  (zemřel c. 580+) sepsal na zakázku pro Theodericha Ostrogotského, jehož byl v Ravenně rádcem, dějiny jeho národa ve dvanácti knihách. Když se po porážce italských Ostrogotů Východořímany kolem roku 540 dostal do Kónstantínopole, vyhověl žádosti romanisovaného Alana či Gota Iordana, srov. pod Alanové, a dílo mu poskytl k nahlédnutí. Iordanés ho použil při psaní svých latinských Getik, Getica, Gotských dějin (ztotožnil v nich balkánské Gety s germánskými Goty, proto ten zavádějící název; k paradoxům patří, že Cassiodórovo dílo postavené pravděpodobně též na gotské tradici je ztraceno, Iordanovo nikoli). Vedle Cassiodóra citoval Iordanés často jinak neznámého historika jménem Ablabius.

    Nuže: Gotové žili s jinými národy na velkém ostrovu jménem Scandza (latinský fonetický přepis výrazu Skanca?), o němž nelze než předpokládat, že je tím myšlena Skandinávie, Skandinávský poloostrovů srov. v indexu s. v. Skandové byli urostlejší než Germáni a bojovali s krvelačností dravé zvěře, psal Iordanés, zbožný katolík. Ostrov ležel proti ústí Vistuly, tedy Visly. Pod králem Berigem se vypravili Gotové na třech lodích (na jedné byli příbuzní Gépidé, pomalejší než Gotové) na protilehlou pevninu. Svou novou zemi pojmenoval Gothiscandza, porazil a vyhnal jisté Ulmerugy/Rugie (?), pokořil jejich sousedy Vandaly. Gotové se v novém království rozmnožili a pátý z jejich panovníků Filimer, syn Gadarikův, putoval s mužstvem na východ do Skythie a usadil se v lokalitě Oium kdesi v Maiótidě. Během cesty odehnal od trekujících Gotů kouzelnice jmenované Iordanem jako Haliurunnae, srov. západogerménskou Albrunu u Tacita), které se prý pomstili vyčarováním Hunnů, pozdějších pokořitelů Gotů. 

Jistý Zalmoxés pak vedl druhou gotskou "migraci" od Maiótidy do Podunají Moesie, Thrákie a Dákie a třetí znamenala návrat do pontických stepí. Zde, dle kronikáře již "civilisovaní", húmániórés, se rozdělili (c. 230-250) na Vesegothy/Visigothy a Ostrogothy: prvním vládl rod Balthů ("Udatných" do roku 531), druhým Amalů (ti až do konce greutunžské/ostrogotské nezávislosti).

Svět kolem roku 530 n. l. Evropa žila v závěrečné fázi stěhování národů (375-568), jak to nazvali němečtí historici (italští, francouzští a španělští hovoří o nájezdech Germánů n. barbarů). Do oblastí na východu Evropy, kde doposud žili germánští národové, pronikali Slované. V 7. st. se zastavili na linii Hamburg-Bamberg-Aquileia a obsadili prostor bývalé novodobé Jugoslávie.

Do arabské expanse zbývalo ještě století, teprve kolem roku 632 vznikl první slovanský státní útvar, říše Samova. Tři století trvalo než se Češi a Moravané dostali do první kronikářské zmínky (822). Roku 525 se mnich Dionysius Exiguus spletl v datu Ježíšova narození o šest nebo sedm let a jeho chyba platí dodnes.

V Persii kvetla v sásánovském státu perská literatura, v "nejedné" Číně (období Jižní s Severní dynastie), ale píšící na papír, roku 530 vymysleli vodou poháněný rotační stroj na prosýpání mouky. Do Číny a Japonska pronikl buddhismus. Roku 529 založil Benedikt z Nursie klášter Monte Casino a jeho regulemi položil základ evropského mnišství. V Indii Hunové zničili říši Guptů a končí zlatá éra hinduismu.

V Africe možná někdy v této době mezi Nigerem a Senegalem vzniká první subsaharská říše Ghana (do 13. st.). V Etiopii vrcholí moc křesťanské říše Aksum. V Mesoamerice kvetou mayská města a jejich kanibalská kultura.

Zatímco na západu Středomoří na místě zaniklé římské moci (476) vládly říše několika germánských národů, na východu se pod Iustinianem I. (527-565) konsolidovala (východo)římská říše ("Byzanc", 29. května 2003 uplynulo 550. let od pádu Kónstantínopole).

Od roku 532 vznikala Kónstantínopoli sbírka římských právních předpisů, Corpus iuris civilis. Stále ještě Římané vládli Balkánem po Dunaj, Egyptem, Levantou a Anatolií. Jejich armády do roku 553 dobývali na Ostrogotech zpět Itálii (ale severní část v letech 568-774 ovládli Langobardové, kteří kolem roku 530 žili severně od Dunaje, tj. i na území Čech), roku 534 Římané zlikvidovali stát Vandalů v severní Africe (stál od roku 429).

V Persii od roku 531 vládne Chusrau/Chosroés I. (do 579), jehož války s Římany o Syrii brzdily byzantské reunie na západu. Na Ibérském poloostrovu koexistovaly říše Visigotů (do 711), Suebů, prapříbuzných dnešních Švédů, a sarmatských Alanů, z jižní části Británie již několik desetiletí germánští Anglové, Sasové a Jutové tvořili „Anglii“, Francii ovládli germánští Frankové: roku 531 zlikvidovali státní útvar Duryňků (od c. 400), pak potomky Hermundurů, kteří obývali severozápad Čech, v letech 532-534 dobyli říši Burgundů, kteří kdysi žili v Polsku a roku 539 ovládli Bavory.

Gozo§ 5600 a viz Melité

Göbekli Tepe, archeolog. lokalita u Urfy v TR§ před 6000, 5600, 5300