029-025
29.
Ol. 187, 4
283 SE
219 AE
(Epikratés II.) | (neznámý)
a. u. c. 725
C. Iulius Caesar Octavianus V a Sex. Appuleius
cos. suff.: Potius Valerius Messalla
************************************************************
Úředně byla založena při ústí Ambrakijského zálivu Níkopolis v Épeiru (viz rok 31) a poprvé na počest vítězství z roku 31 konány aktijské hry. Období mezi jednotlivými hrami bylo čtyřleté a nazývalo se aktiada. S budováním města a sakrálních objektů bylo započato bezprostředně po bitvě a nyní, dva roky na to, nastala dedikace.
S díky za vítězství zasvětil zde památník na velkou událost Martovi a Neptunovi s územím, kde stávalo ležení octavianských legií, se zobci poražených lodí, jak praví dochovaný latinský nápis z t. r. Apollónovi Aktijskému zasvětil z kořisti několik bojových plavidel a a nový chrám.
V zimě roku 30/29 přešli Bastarnové pod králem Deldónem a s pomocí knížete Dáků Kotisónem přes Dunaj a začali plenit v Moesii (nově se objevující římský název pro tu část Thrákie, která je mezi Dunajem a Haimem; etymologicky je snad řecký tvar Moisia příbuzný se jménem Mýsů?). Podrobili si Tribally a Dardany. Když ale překročili Haimos a vpadli na území thráckých Denthélétů, jimž kraloval slepý Sitás, vypravil se proti nim v létě makedonský místodržitel M. Licinius Crassus, vnuk triumvirův: již předtím v zimě byl proti Dákům či Getům (o vztahu obou jmen viz např. roky 14 a 13) úspěšný, ale na zpáteční cestě byl v okolí Serdiky na území thráckých Serdů zaskočen a jeho vojsko utrpělo velké ztráty.
Nyní M. Licinius Dáky porazil a jejich kníže Kotisó zřejmě padl. Poté Římané porazili Bastarny na řece Ciabrus či Cibrus a král Derdó byl zabit v boji osobně M. Liciniem Crassem: viz k tomu rok 27. Zbytek Bastarnů byl pak podroben dáckým knížetem Rolem na jednom z dunajských ostrovů: za to se stal při návštěvě Říma a setkání s Octavianem kníže „přítelem S. P. Q. R.“. Moesia pravděpodobně spravována z Makedonie a jako samostatná provincie zmiňována až roku 6+, viz tam a rok 15.
Na začátku roku byl dynasta Kleón z Gordiúkomé (srov. roky 40 a 36) v odměnu za zradu na Antoniovi potvrzen Octavianem knězem Dia Abrettenia v Aiolidě/Mýsii a k tomu ho nový světavládce jmenoval knězem v pontských Kománách. Odcestoval tam, ale kněžství vykonával pouze měsíc: zemřel náhlou chorobou, neboť rozhněval bohyni tím, jak je zaznamenáno, že jedl vepřové ve městě se zákazem konsumace čuníků. Dobu Kleonovy vlády ani více o jeho osobě neznáme.
Octavianus povolal do Říma krále Kommagénů Antiocha II. (vládl od roku 31) a dal ho senátem odsoudit na smrt za to, že v rodových hádkách o nástupnictví úkladně zabil posla svého bratra. Antiochovým nástupcem se stal jeho synovec Mithridátés III. (do roku 20), který se oženil s Iotapou I., bývalou ženou Alexandra III. Hélia, viz rok 34 a 33.
• Je také možné, že Antiochos II. roku 31 po Mithridátovi II. na trůn nenastoupil, že dále jeho bratr vládl (popřípadě spoluvládli) a že roku 29 došlo mezi nimi k neshodě, která skončila smrtí Antiocha II. Pak by až do roku 20 vládl stále Mithridátés II. a po něm do roku 12 jeho syn Mithridátés III. a po něm jeho syn Antiochos III. (do roku 17 n. l., viz dále tam).
Adiatorix Galatský, jehož roku 36 dosadil M. Antonius jako vládce do části Hérákleie Pontské, syn Domnekleiův/Domniláův, viz rok 49, byl veden s rodinou v srpnu, viz zde níže, v triumfu a popraven s jedním ze svých synů, jméno neznáme, viz zde níže, za masakr na římských kolonistech v Hérákleji spáchaný v nočním přepadu krátce před bitvou u Aktia (údajně se souhlasem Antoniovým, důvody neznáme).
Adiatorigův jiný syn Dyteutos či Duteutos byl jmenován namísto právě Octavianem zapuzeného Lykoméda z Bíthýnie (vládl od roku 47) veleknězem v Kappadockých Kománách/Pontských (?). Po Lykomédovi (možná zbaven moci bezprostředně po Aktiu) krátce vládl jistý dynasta Médeios, neboť před Aktiem odpadl se svými Mýsy k Octavianovi a pustil se do boje s antoniovci.
Po Médeiovi kontroloval státeček Pontských Komán Kleón Gordiúkómský (zdali to nejsou dvě jména jedné osoby?) a teprve pak byl t. r. Octavianem povýšen Adiatorigův syn Dyteutos, který tu vládl až do své smrti roku 34 n. l., kdy Komány připadly k provincii Galatii. • Podle jiné verse byl Adiatorix popraven v Římě se svým mladším synem, když tento se po rodinné debatě (!) obětoval za staršího Dyteuta, o němž se usoudilo, že se lépe postará o matku. Dyteutos se stal Augustovým přítelem.
Hérákleia Pontská přišla o autonomii a byla po Aktiu připojena k provincii Bíthýnie & Pontos.
V Edesse v Orrhoéně zemřel dynasta Pakoros či Paqurí (vládl od roku 34) a novým dynastou se stal fýlarchos opět z arabské dynastie Abgarů Abgaros III., o němž nevíme nic (vládl do roku 26).
Po roce 29, možná roku 23, poslal senát po dohodě s Augustem syna Fraáta IV. (jeho jméno historie neuchovala; viz předešlý rok, kdy ho vzal s sebou Tíridátés II.), zpět k otci. Byl vyměněn za slib navrácení standart Crassovy ztracené výpravy (srov. rok 53 a 20).
V Iúdaji dal král Héródés za nevěru odsoudit na smrt a popravit svou milovanou manželku Mariamu. Když byl předvolán roku 30 Octavianem na Rhodos, dal ji s matkou Alexandrou, obě z rodu Hasmónajů, střežit v pevnosti Alexandreion. Odpovědnými za ně byli Héródův pokladník Iósépos, manžel Héródovy sestry Salómy, a jistý Soaimos z Ituraie s tím, že pokud se od Octaviana nevrátí, mají obě zabít. Soaimos tajný rozkaz prozradil Mariamě a ta Héródovi po jeho návratu vyčetla, že ji nemiluje.
Král usoudil, že když to Soaimos ženě vyzradil, musel s ní také něco mít, a dal ho na místě popravit (podle jiné verse příběhu to měl být Iósépos, králův strýc, a Héródés putoval za Antoniem roku 34 do Láodikeie Syrské, viz tam): Mariamu čekal soud a králova sestra Salomé na její záhubě intensivně pracovala. Smrt dcery veřejně uvítala i její matka Alexandra, která soustavně kula pikle proti Héródovi, ale dlouho nepřežila, viz rok následující. Héródés měl s Mariamou (I.) pět dětí, z toho tři chlapce, viz rok 38 a 17.
V Galliích povstali Morinové a Tréverové, podrobil je prokonsul C. Carrinas, cos. suff. 43 a místodržitel Gallie od 31, který také zahnal loupící Suéby zpět za Rýn; 14. července 28 nad všemi držel triumf. Trévery pacifikoval legát M. Nonius Gallus, Carrinův podřízený, jehož sice vojáci provolali imperátorem, ale triumf mu nepřináležel. Měsíc po Carrinovi slavil triumf v Římě nad Afrikou procos. L. Autronius Paetus (důvody neuznáme, srov. rok 21, možná jedna z válek s berberskými nájezdníky z pouště, viz rok 19, kde válka s Garamanty). O dalších bojích v Galliích viz rok následující.
V Hispániích úspěšně válčil T. Statilius Taurus, cos. suff. 37, původně antoniovec a velitel Octavianových pozemních sil u Aktia, s národy Cantabrů, Vakkajů a Asturů. Jejich části podmanil, nicméně už o tři roky později proti nim potáhne osobně Augustus, viz, který Statiliovi velmi důvěřoval, viz rok 16, o válkách viz rok 26sqq. ● C. Calvisius Sabinus, kterého zřejmě Statilius Taurus střídal, držel za nám neznámé úspěchy v Hispániích, kde byl procos. od roku 31, triumf 26. května 28; více o něm není slyšet.
Snad již někdy v této době povstalo na asturském území trvalé ležení Šesté legie Vítězné/legio sexta victrix, které S. Sulpicius Galba správcující v letech 61 až 68 Tarrakónskou Hispánii rozšířil a proměnil po sloučení s novými odvedenci v sídlo Sedmé legie Dvojité/legio septima gemina, přízvisko, které dostala od T. Flavia Vespasiana (srov. o ní roku 298+). Kolem legionářského ležení povstalo městečko se jménem Legio, z čehož postalo dnešní León.
Svůj pátý konsulát Octavianus nastoupil opět vzdálen z Říma, zřejmě v provincii Asia. V prvním zasedání senátu byla schválena všechna jeho rozhodnutí a opatření učiněná na Východě, senátoři ho zahrnuli dalšími poctami a rozhodli, aby byl zavřen chrám Ianua Quirina, srov. zde níže. Až v létě se vrátil Octavianus ze svého tažení po Východu do Říma. Ve dnech 13. až 15. srpna slavil tři triumfy: nad Illyry, Pannony a Germány, nad Aktiem/Antoniem a nad královnou Kleopatrou.
Při aktijském triumfu vzal Octavianus do svého vozu synovce M. Claudia Marcella (14) a Tiberia Claudia Nerona, jednou svého nástupce, který oblékl mužskou togu až o dva roky později (narozen roku 42, viz). V triumfu nad Egyptem, v posledním v pořadí, musely do průvodu Kleopatřiny děti s Antoniem Alexandros Hélios, Ptolemaios Filadelfos a Kleopatrá Seléné, o jejich osudu viz rok 30 a 25.
Triumfy byly posledními z éry republikánské. Další triumf, první v principátu, viz roku 19, nejbližší principův triumf bude pořádat až za 73 roků Ti. Claudius roku 44 po své kratičké expedici do Británie; o triumfech obecně viz v indexu s. v.
Z Tarentu dal přenést sochu Níké/Victorie a postavit do senátu. Vydržela zde do roku 357 n. l., kdy ji dal odstranit křesťanský císař Constantius II., ale jeho nástupce Iulianus ji na čas vrátil; definitivně ji ze senátu zapudil křesťan Gratianus roku 382 n. l., který byl též prvním z císařů, kteří odmítli (polytheistický) úřad nejvyššího pontifika.
Snad až 11. ledna 28 Octavianus na znamení všeobecného míru uzavřít Ianův chrám, teprve podruhé v historii republiky (potřetí i s monarchií), nicméně jak zde výše patrno, válčili Římané v Gallii i Hispánii (viz též rok následující a 235-, 65+ a 71+; podle vlastní bilance dal za své vlády chrám zavřít třikrát).
● Není zřejmé, zda tak již neučinil rok předtím senát.
18. srpna t. r. zasvětil chrám Božskému Iuliovi/Divus Iulius (srov. rok 42) a renovovanou, resp. dokončil curii Iuliu, kde 28. srpna zasvětil sochu Victorie. Dal do curie vyvěsit obraz Nemeje sedící na lvu athénského malíře Níkiy a jinak neznámého Filochara se stejně neznámými Glaukiónem, jeho synem Aristippem a nad nimi s orlem držícím v pařátech hada; k motivu viz u roku 309.
Na své náklady obnovil a postavil v Římě a okolí do své smrti 82 svatyně. Na Foru, nevíme, v které části, dal vystavět oblouk na paměť vítězství v občanské válce/arcus Augusti, později přibyl menší po diplomatickém úspěchu nad Parthy, viz rok 20. Augustův oblouk n. jeho okolí zdobily kamenné desky se seznamy konsulů od začátku republiky a triumfů/fasti consulares, fasti triumphales (po přenesení zachovaných fragmentů z Fora na Capitolium v 16. století označovány za fasti capitolini).
Následovaly mnohadenní velkolepé hry a Římané poprvé spatřili živé nosorožce a hrochy, v aréně se bili Dákové, Antoniovi spojenci, se Sueby. Octavianus během her opět onemocněl, ale průběh zábavy to nenarušilo; zda byl skutečně tak často nemocen, nebo to byly politické choroby popřípadě zda byl hypochondr, nevíme. Podle jednoho chronografického záznamu byl vážně nemocen i roku 27, tolik důležitého pro nový režim, pak ještě roku 24 v Hispániích. Čím trpěl, nevíme.
Senát Octavianovi předtím odhlasoval doživotní tribunské pravomoci s právem poskytovat pomoc na jednu míli od pomeria. V záplavě poct a vyznamenání vynikla povinnost všech kněžských sborů věnovat mu úlitbu, totéž od nyní museli senátoři a lidová shromáždění před zasedáním, ale také veřejné a soukromé hostiny musely začít úlitbou Octavianovi (viz rok 14+).
Senátory začal pověřovat řízením důležitých stavebních projektů, z jezdců vybíral úředníky císařské (a pozvolna tím pádem státní) administrativy. Bez jeho svolení však nesměli senátoři opouštět Itálii a někdy později byl zákaz omezen vynětím Sicílie a Narbonské Gallie. V Římě bylo náhle tolik peněz z Orientu, že prudce podražilo živobytí a úroky půjček ze dvanácti procent vyskočily na 33.
S M. Vipsaniem Agrippou provedli do následujícího roku census, když jim senát jako konsulům roku 28 rozšířil pravomoce. Senát měl tisíc členů a na 190 z nich Octavianus přemluvil, aby sami z něho odešli. Censoři rozhodli, že osada Karthágo, viz rok 44, dostane nové kolonisty a škody z občanské války budou napraveny, viz dále rok 25.
Neápolští darovali Octavianovi jinak nevýznamný ostrůvek Kapreia, Capreae, a dostali za to ostrůvek Aenarii, dn. Ischii. Vznikla tu pak "císařská" residence, kterou proslavil intensivním pobytem jeho nástupce Tiberius (srov. také v indexu pod sběratelství).
V zárodku bylo potlačeno povstání M. Aemilia Lepida, syna bývalého a ještě žijícího triumvira (viz rok 13). Atentát na Octaviana chystal spáchat při jeho návratu do Říma. Plány odhalil městský praetor C. Cilnius Maecenas a jednal hbitě. M. Aemilius byl zabit, možná se tak stalo už brzy po Aktiu. Cíle spiknutí ani další účastníky neznáme. Život si po jeho smrti vzala Lepidova manželka Servilia, matka M'. Aemilia Lepida, cos. suf. 34.
************************************************************
28.
Ol. 188, 1
Sópatros z Argu
284 SE
220 AE
(Menneás, Areios?) | (neznámý)
a. u. c. 726
C. Iulius Caesar Octavianus VI a M. Vipsanius Agrippa II
************************************************************
V Athénách zasvěcen za archonta Aréa/Areia na Akropoli Augustovi a Romě/theá Rhómé kai Sebastó Kaisari tholos/monopteros, z něhož nedochováno téměř nic. Podle jiných datací úřadoval Areios později, snad roku 17 (?).
M. Licinius Crassus se znovu vypravil proti Bastarnům (srov. předešlý rok), kteří se znovu pustili do Sata Denthélétského. Podrobil římské moci Maidy a Serdy, kteří mu dělali problémy roku 29, viz, a krutě se pomstil: zajatcům dal useknout ruce. Obsadil zemi Odrysů, s nimiž měl však přátelské styky a přidal jim kraj dosud obsazený Bessy. Pravděpodobně sesadil knížete Sadalu III. (vládl od roku 42) a novým dynastou se stal Kotys VII., syn Sadaly II. s Polemokratejí, viz rok 45 a 42. Kotys se oženil se sestrou knížete Rhoimétalka I. a vládl do roku asi 22.
Vládce části Getů resp. Dáků Dapyx (vládl od roku 44) se vypravil proti knížectví Rolovu. Ten si zavolal na pomoc své spojence Římany. Dapyx byl obléhán v jisté pevnosti, kde si po zradě vzal život, podle jiné verse byl vylákán a zabit; Dapykova bratra Crassus nechal jít. Pak se Crassus vypravil do země, v níž vládl jiný "dácký" dynasta Zyraxés (srov. rok 44), který před ním s majetkem prchl do "Skythie", zřejmě za Istros k Bastarnům. Getové se ve velkém množství se svým dobytkem ukryli před Římany do obří jeskyně Keiris/Ciris, ale Římané zazdili vchody a nešťastníky vyhladověli. Mimo jiné podrobil v tomto tažení Artaky a pevnost Genucla na Istru (srov. rok 61), kde Bastarnové uložili římské standarty L. Antonia Hybridy. Následujícího roku pak M. Licinius porazil pomocné sbory Bastarnů.
Říše Dapykova a Zyrakova připadly Rolovi, což se mohlo také stát až následujícího roku.
V Iúdaji byla popravena Hasmónajka Alexandra, matka loni popravené dcery Mariamy a nezletilého velekněze Aristobúla (III.), za to, že se během Héródovy nemoci, tolik prý truchlil za Mariamou, pokusila přemluvit vojáky, aby jí předali pevnost v Jerúsalému. Uzavřely se též manželské rozepře Héródovy sestry Salómé (I.) s Kostobarem Idúmajským, s nímž měla několik dětí, z nichž nejznámější byla Bereníké, manželka Héródova syna Aristobúla a matka Héróda Chalkidského a Héróda Agrippy I., bába stejnojmenné milenky Titovy (narozené roku 28+).
Kostobaros byl od roku 34 Héródův místodržitel v Idúmaji, kde jeho rod před judaisací patřil ke knězům Kózovým (Qós/Qauz). Salómé, která právě zlikvidovala obě nenáviděné Hasmónajky Alexandru a její dceru Mariamu, prozradila bratrovi, že se její muž s dalšími proti němu spikl: bratr dal okamžitě Kostobara popravit.
M. Valerius Messala bojoval úspěšně proti Gallům v Aquitánii a nad triumfoval nad nimi 25. září následujícího roku, srov. rok předešlý. Rozhodná bitva i triumf pravděpodobně spadaly v den Messallových narozenin.
Octavianus zasvětil na Palatinu chrám Apollónovi s knihovnami v praecinctu. Bohu, jak se domníval, vděčil za triumf nad Antoniem a jeho kult povýšil do capitólských výšin, neboť dosud u Římanů požíval vážnosti jen jako léčitel. V září uspořádal u příležitosti aktijského vítězství další velkolepé hry s gymnasiálními soutěžemi, které se měly po čtyřech letech opakovat (odlišné od athletických aktií v Níkopoli, viz rok 29). Pro krvavou podívanou dal postavit na Martově poli dřevěné divadlo, kde se ve vzájemných zápasech pozabíjeli zajatci.
Když během her opět onemocněl, zastupoval ho soukonsul Agrippa (35), který se t. r. oženil podruhé, a to s Claudií Marcellou (13). Nevíme, zda se s Pomponií či Caecilií Attikou, viz rok 37, rozvedl, nebo zda zemřela (bylo by jí 23). Viz dále rok 21. Claudia Marcella st. (měla stejnojmennou sestru), byla dcerou Octavianovy sestry Octavie ml. s C. Claudiem Marcellem, cos. roku 50 (zemřel roku 40). Marcella měla s Agrippou dvě dcery: Vipsanii, manželku P. Quinctilia Vara, a druhou Vipsanii, manželku M. Aemilia Lepida, cos. 6+.
Všechny akce pořádal Octavianus na svůj náklad, půjčoval i státní pokladně a nově se uvázal v úřad městského praetora (do roku 26, viz). V této funkci zrušil dluhy vůči státu vzniklé před Aktiem (kromě těch, kde ručeno domy) a spálil všechny doklady o dluzích. Zakázal slavit egyptské kulty v hranicích Města (soukromé chrámy a jejich údržbu však povolil), ale zákaz se opět neuchytil a roku 21 ho zpřísnil jako Augustův zástupce v Římě Agrippa (viz tam) s tím, že egyptské rituály se zakazují na míli od Města.
Za svého šestého konsulátu dokončil Octavianus mezi Flaminiovou silnicí/via Flaminia a Tiberem své mausoleum obklopené lesíkem s cestami na procházky. Spekuluje se, že jeho předlohou bylo stavitelům mausoleum Alexandra Velikého v Alexandreji (které neznáme); srov. s rokem 2-. Pochováváni v něm členové iulsko-claudijské dynastie a pozdější ojedinělí principové jako Vespasianus a Nerva; posledními byli P. Septimius Geta a jeho matka Iulia Domna, viz však o nich rok 218+.
Census, který uspořádal s Agrippou, viz rok předešlý, zjistil 4 063 tisíc římských občanů. Mír v říši se rychle projevoval. Při censu roku 8 narostl počet na 4 233 tisíc Římanů a roku 14 n. l., kdy Augustus zemřel, 4 937 tisíc.
V Číně byly poprvé dalekohledem pozorovány skvrny na Slunci.
************************************************************
27.
Ol. 188, 2
285 SE
221 AE
(Polykleiots II. či [...]komédés?) | (neznámý)
a. u. c. 727
C. Iulius Caesar Octavianus VII a M. Vipsanius Agrippa III
************************************************************
M. Licinius Crassus, cos. roku 30, pokračoval v Moesii v bojích s Bastarny (viz předešlé roky) a v Thrákii. 4. července mu povolil Augustus v Římě triumfovat nad Thrákií a Gety, ale vzácné právo zasvětit v chrámu Iova Fetretria zbroj nepřátelského vojevůdce zabitého roku 29 v souboji v bitvě, spolia opima, mu vládce odepřel: nebyl prý nejvyšším velitelem, imperatorem, neboť imperium leželo při Augustovi. O velmi úspěšném Crassovi pak už není v historii zmínek.
13. ledna složil Caesar Octavianus (35) všechny své mimořádné moci, které získal po roce 31. Nastal formální návrat k „republice“. Ponechal si však na deset let imperium proconsulare (prodlouženo v letech 18, 8 př. n. l., 3. n. l. a 13 n. l.), zůstal vrchním velitelem vojsk a zůstal principem v senátu: odtud pochází novodobý název celé následující epochy římských dějin do roku 284 našeho letopočtu, principát; o jiném případném začátku nové éry viz rok 23-. • Pozdější vládcové se už nikoho na nic neptali, neboť vládli nadosmrti a formální panovnická desetiletí, decennia, byla jen příležitostí ke slávě a hrám.
Téhož dne rozdělil provincie na senátorské a na „císařské“, sedm svých (celá Gallie s pozdější výjimkou Narbonské od roku 22 a Hispánie kromě Baetiky, Orient kromě Asie a později Kypru, také od roku 22) proti deseti senátorským, kde nebyla umisťována vojska (Afrika, ostrovy, Asie, klasická Hellada s Épeirem, Býthínie s Pontem, Kýrénaika, krátce Dalmatie a Makedonie).
Egypt zůstal pro senátory tabu. Správci principových provincií byli propraetoři jím osobně vybíraní, pouze v Africe a Asii správcovali proconsulové. Ze senátu se správci losovali a do provincií odcházeli neozbrojeni.
Jako samostatná provincie vyňata z Makedonie byla organisována Acháia, provincia Achaea (srov. rok 146). Patřila mezi senátorské provincie a praetor sídlil v Novém Korinthu (správa provincie od 2. st. n. l. sídlila v Olympii v budově Leónidaia, původ. určeného za přístřeší pro cizince na hrách, které dal vystavět někdy ve 4. st. jistý Leónidás z Naxu). Císař Tiberius A. a Makedonii zařadil mezi císařské provincie, Claudius obě vrátil senátu. Některé z egejských ostrovů patřily pod správu Acháie, které, nevíme.
Provincia Asia byla nově sestavena ze zemí Mýsie, Iónie, Lýdie, Kárie, Frygie, Aiolidy a z egejských ostrovů (v jakém rozsahu, nevíme; srov. o Ostrovní provinci u roku 70+). Asia byla rovněž senátorskou provincií a zřejmě většina egejských ostrovů spadala pod pravomoci asijských proconsulů.
16. ledna přijal Octavianus nové jméno Imperator Caesar Divi filius Augustus, nápad L. Munatia Planka (mezi návrhy na vznešené přízvisko bylo také Romulus, ale bylo spojováno s královládou, tak ho muž s mocí absolutního monarchy odmítl). Řeckou formou Augusta, jak byl uctíván na východu říše, bylo Sebastos s celým jménem autokratór Kaisar theú Iúliú hyios Sebastos; v božské titulatuře pokračoval Tiberius, viz rok 14+. Sídlil na Palatinu a každému místu, kde pak mimo Řím vládci bydleli, se tak také říkalo; z Palatium je pozdější "palác", viz rok 26.
• Tu noc se prý vylil Tiber z břehů, velká část Města byla pod vodou a lidé se dopravovali loďkami; věštci to vyložili jako velmi dobré znamení o přicházející velké moci (další povodeň přišla roku 22).
Tribun Sex. Pacuvius (n. Apudius?) se osobně zaslíbil Augustovi, devotio, po vzoru dávných Římanů či Keltů před rozhodujícím bojem a učinil ho vedle svého syna dědicem. K tomu prý přemluvil zástupy Římanů. Nejvyšší oddanost bohům degradovala tak, že se později začali Římané v latině zasvěcovat i věcem. Nicméně Augustus dělal pro obnovu a udržení tradic, co mohl, a to nejen zákonodárně. V Římě, jak se později chlubil, dal renovovat 82 chrámy.
Po hellénském vzoru se začalo Augustovi a všem jeho nástupcům a nejbližším z rodin dostávat božských poct/isotheoi tímai. Řada kultů zdůrazňujících ideologii míru v říši a mimo hranice mezi barbary, občanské a stavovské svornosti, blahobytu a štěstí dostala přívlastek Augustův/augustovský: Augusta pax, concordia, salus, fortuna, felicitas.
Augustus se chystal na obsazení Británie (už se k tomu nikdy nedostane), ale hořelo jinde. Bouřili se Salassové, viz roky 143, 100 a 25, sám se odebral do Gallií, kde organisoval census, a do Hispánií do Tarrakóny, odkud pak pro své chatrné zdraví řídil války do konce roku 25. Mimo jiné zřejmě t. r. založil kolonii Nemausus, dn. Nîmes, od asi roku 16 n. 15 administrativní středisko provincie Gallia Narbonensis.
O více než století po Augustovi charakterisoval konec vlády lidu literát D. Iunius Iuvenalis jako obchod, kde peníze z volebních kampaní nahradily bezplatné zábavy: "Již dávno zmizela starost o to, komu o volbách prodat hlas. Neboť kdo kdys přiděloval velitelské pravomoce, liktorské pruty, legie, (zkrátka) všechno, se dnes drží stranou a úzkostlivě si přeje pouze dvě věci, chléb a hry/nunc sé continet atque duás tantum rés anxius optat, pánem et circensés." (Iuv., Sat. x)
Začala fungovat vojenská diktatura formálně ponechávající podíl na vládě stavovskému senátu. Životopisec Flavis Vopiscus Syracusius, je-li jeho jméno autentické, z asi čtvrtého století n. l. v biografii usurpátora Firma k události vztahující se k roku 272 n. l. citoval z jakéhosi, zřejmě smyšleného dopisu imperátora Aureliana "nejmilovanějším svým Římanům", ale přesně v duchu toho, co před ním napsal Iuvenalis.
Se zjevnou ironií charakterisoval model principátu, který svým způsobem zůstal mantrou všech moderních despocií: "Žijte se senátem ve svornosti, s jezdeckým stavem v přátelství a s praetoriány si rozumějte! Osobně se postarám o to, aby římský svět nic neznepokojovalo. Užívejte her, užívejte zábav v circích. My si bereme na starost státní povinnosti, vy se zabývejte věcmi příjemnými!"
T. Statilius Taurus dal v Římě z hispánské kořisti, viz rok 29, vystavět na Martově poli první pevný amfitheátr. O jeho válečné slávě nevíme téměř nic, přitom byl v poli velmi činorodý a Octaviánem jako vojevůdce vážen hned po Agrippovi, viz jeho triumf nad Afrikou roku 34, tažení na Sicílii (36), v Illyriku (34 - 33), velel pozemní armádě u Aktia (31).
M. Vipsanius Agrippa začal stavět Panthéum (lat.), řec. Pantheion, Pantheon, zasvětil ho o dva roky později (o prvním zásahu bleskem viz rok 22). Jeho architektem byl snad propuštěnec L. Cocceius Auctus. Více o první podobě budovy v indexu s. v. Agrippa též dokončil úpravu prostoru na Martově poli zvaného saepta Iulia/"Iuliovo ohrazení", stavby určené původně pro sněmování tribuí, comitia tributa; srov. v indexu.
Za vítězství u Naulocha a Aktia postavil a zasvětil roku 25 Agrippa na Martově poli u Pantheonu Neptunovi basiliku, basilica Neptuni, a prostor opatřil divadlem s parky a stromořadími podél kanálu Euripu odvodňující do Tiberu velké jezero/stagnum Agrippae napájeným vodou z aqua Virgo, který rovněž Agrippa vybudoval.
Vystavěl a roku 24 otevřel lázně/thermae Agrippae se "sparťanským súdáriem", laconicum sudarium (srov. k thermám rok 80+). U Fora postavil velké sýpky horrea agrippiana, upravil závodiště Circu maxima a opatřil ho fontánami s delfíny.
Zemřel pompéjovec a polyhistór M. Terentius Varro Reatinus (ročník 116). Byl prý prvním z Římanů, jemuž byla postavena socha již za života. Cn. Pompeius Magnus jeho účast jako legáta ve válce s piráty ocenil roku 67 námořním věncem/corona navalis. Někdy po tomto roce zemřel literát, historik a životopisec Cornelius Nepos (narozen snad roku 99, celé jméno neznáme).
************************************************************
26.
Ol. 188, 3
286 SE
222 AE
(Diotímos V.)
a. u. c. 728
Imp. Caesar Augustus VIII a T. Statilius Taurus II
************************************************************
Iónii, Aiolidu a Asii postihlo zemětřesení, o pomoc žádala, a obdržela, Láodikeia v Kárii, Thyateiry a Chios, o Mytiléně viz roku následujícího. Město Tralleis bylo zničeno podle všeho celé. Trallský velmož Chairémón se vypravil do Hispánií do Cantabrie za Augustem a získal na něm peníze a úřední podporu na obnovu města. Z vděku za "nové založení/palingenesiá" senátem a Augustem přijali Trallští jméno Kaisareia a vydrželo jim až do vlády Neronovy, kdy se vrátili ke jménu klasickému.
Chíjští v pozdějším, nedatovaném, poničeném děkovném dekretu za pomoc při obnově města titulovali dobrodince jako "imperatora Caesara, syna božího, [Augusta,] překonávajícího všechny lidi dobročinností, i olympské bohy/autokratór Kaisar, theú hyios, [Augustus, tais] eis hapantás a[nthr]ópús euergesiais hypertetheikós kai tús Olympiús theús". Navrhovatelem usnesení byl spolu se stratégy Caesarův kněz, zároveň stefanéforos a grammateus tú démú Eudémos, syn Epikratův, který se na mincích opatřoval epithetem Filokaisar.
Polemón I. Eusebés, král Pontu, získal status "přítele a spojence římského lidu", amicus et socius populi Romani.
V Edesse v Orrhoéně zemřel Abgar III. (vládl od roku 29). Jeho nástupcem se stal Abgar IV. Summáqá, tj. Rudý (kraloval do roku 23). Zda a jak byli příbuzní s předchůdcem, nevíme.
Asi v květnu podnikl Arsakés XVII. Tíridátés II. pokus přejít Eufrátés proti Fraátovi IV., když byl z Říma propuštěn brzy po Augustově triumfu roku 29 (?). Podařilo se mu obsadit Seleukeiu na Tigridu. Pro rychlý Tíridátův postup musel dát Fraátés IV. povraždit celý svůj harém, aby nepadl do nepřítelových rukou! (srov. královu rodinnou hekatombu roku 37 a dále rok 10). • Tíridátés II. byl jediný z parthských králů, razící mince s titulem Filorómaios.
V Alexandreji si vzal z nejasných důvodů život praefectus Egypta C. Cornelius Gallus (narozen roku 70/69, v úřadu od roku 30), snad pro osobní spor s Augustem nebo pro účast na nezdařeném spiknutí (?). Gallus se proslavil jako literát a jako básník byl ceněn: překládal Euforióna z Chalkidy a své milence Kythéridě alias literární Lykóridě věnoval čtyři knihy veršů Amores.
Volumnia Cytheris byla propuštěnkyní a milenkou senátora P. Volumnia Eutrapelia, který ji podle všeho "půjčoval" přátelům. Občansky proslula jako herečka mímů, srov. v indexu s. v. komédie.
Udržel si ji M. Antonius, s nímž putovala i do Gallií. Když se triumvir ženil s Fulvií c. 48, rozešli se a kurtizána Kythéris žila pak mimo jiné s M. Iuniem Brutem a C. Corneliem Gallem. Její pozdější osudy neznáme.
• Gallův důvěrný přítel Valerius Largus, možná identický s epickým básníkem, autorem zpěvu o Anténórovi, prý napsal do Říma, že správce Egypta se neuctivě vyjadřuje o principovi a že dal ve Filách a "na pyramidách" pořídit tříjazyčný chlubivý nápis o svých činech a v důsledku toho Gallovi Augustus vypověděl osobní přátelství. Tímto udavač též zmizel z dějin a jeho epos, údajná konkurence Vergiliově Aeneidě, není zachován. Largus byl zřejmě jako informátor chronicky znám, neboť Augustův blízký přítel C. Proculeius, viz rok 30, o něm řekl: "V jeho přítomnosti není bezpečno třeba jen dýchat."
Augustus válčil v Hispániích proti Asturům a Kantabrům, viz jejich předešlou porobu v roce 29, jeho tzv. kantaberská válka, bellum Cantabrinum, která pod jeho velením trvala do konce roku 25, viz rok 24, ale pod jeho veliteli až do roku 16. Kantabrové stranili za občanské války Pompeiům a ve spojení s Astury byli jedinými na Ibérském poloostrově, kteří nebyli poslušni Romě. Důvodem k válce byly Římanům loupeživé vpády Kantabrů a Asturů na územích Turmogů/Turmogidů, Autrigonů a Vakkajů.
Později už Augustus osobně přímé velení v poli neriskoval, aby na něho nepadly stíny případných neúspěchů (srov. tažení např. v Germánii), nebo spíše proto, že boje v hornatém terénu ho značně vyčerpávaly a byl z toho ustavičně marod; s čím, nevíme. Kantabrové a Asturové byli posledními na území říše, kteří vzdorovali okupaci, pro Augusta, který se presentoval jako mírotvorce a zachránce světa, tedy válka vlastně ideologická (s ovšem zajímavým imperiáním hospodářským ziskem). Prvním z principů, který táhl na nepřítele v čele armády, byl až Domitianus a po něm se to stalo zvykem.
Triumf nad Hispánií, tedy asi Cantabry, držel 26. ledna 26 procos. Sex. Appuleius, srov. rok 34. Nastupoval správu Asie, kde ho za podporu při obnově měst zničených zemětřesením poctili v Kolofónu jako "(nového) ktista/zakladatele" a v Pergamu, Métropoli a Kýmě jako sótéra/spasitele, viz zde výše.
V Římě zavedl Augustus namísto republikánského městského praetora, praetor urbanus/řec. astynomos (viz roky 367 a 242, též 289, kde tresviri capitales), úřad praefecta urbi, řec. eparchos tés poleós. Prvním byl jmenován M. Valerius Messala Corvinus, který ale po pěti dnech abdikoval, neboť mu jaksi nevoněl (quasi nescius exercendi, jakoby nevěděl, co s ním, pravil Tacitus). Podruhé jmenoval Augustus městského praefecta až po deseti letech, viz.
Úřad byl vytvořen podle hellénistického vzoru úředníků epi tés poleós z Alexandreie nebo astynomové Pergamu (řec a lat. název úředníka značí shodně představeného městu, dozorčího) a jako panovníkův guvernér Říma fungoval vedle formálně autonomního senátu do konce římské moci.
Augustus nařídil, aby v celé říši sedávali senátoři v divadlech v prvních řadách, lex Iulia theatralis; srov. jejich povýšení už roku 194 a výsadu Rosciovým zákonem z roku 67. Během své vlády vymezoval v divadlech místa i pro učitele/vychovatele, vojáci nesměli sedávat mezi civilisty, do prostředka hlediště nesměli lidé odění do černého, tzn. truchlící/pullátí, ženy musely při gladiátorských zápasech sedávat samy a vzadu a na boxerské soutěže, muži se bili nazí, nesměly vůbec. Což takto neediktoval, ale nařídil zápasy přesunout na ráno či dopoledne a ženám povolit vstup až po páté hodině denní, tj. c. po jedenácté.
Podle všeho se asi nařízení o oddělování žen a mužů neuchytily. Vyslancům nezávislých států a spojenců zakázal sedět mezi senátory, neboť se několikrát stalo, že poslali do Říma propuštěnce; týkalo se zřejmě jen obcí italských a hellénských, srov. k tomu příběh s Germány z roku 58+.
14. ledna byl zasvěcen na Palatinu Augustův dům, odtud mezinárodní označení pro významné budovy urozených lidí a dynastů "palác".
V Japonsku intrikoval Sahohiko, starší bratr císařovny Saho-hime, proti císaři Suininovi, viz rok 33. Tázal se jí, zda miluje více manžela než staršího bratra. Když mu sestra odpověděla, že jeho, navedl ji, aby ve spánku císaře zavraždila dýkou, který jí dal. Císařovna ve slabé chvíli spiknutí manželovi prozradila a Sahohiko prchl do svého hradu. Po měsíci obléhání ho generál Jacunada zapálil a povstalci uhořeli. Viz dále rok 2-.
************************************************************
25.
Ol. 188, 4
287 SE
223 AE
(neznámý)
a. u. c. 729
Imp. Caesar Augustus IX a M. Iunius Silanus
************************************************************
Král Galatů Amyntás (vládl od roku 36) padl na trestní výpravě proti pisidsko-isaurskému kmeni loupeživých Homonadů (srov. rok 30). Římané již nepotvrdili žádného z kandidátů nástupnictví a na pokyn Augustův legát pro praetore M. Lollius Paulinus (viz rok 16 a 2) prohlásil Amyntovo celé království novou římskou provincií, provincií Galatií, do níž patřily též historické země Pisidie, Lykáonie a Isaurie (Lollius úřadoval do roku 22). Země Pamfýlie a Drsná Kilikie, v nichž též krátce vládl Amyntás, byly začleněny do provincie Kilikie.
Augustus svou Dvaadvacátou legii nazval na počet krále Déiotara, Pompeiova a posléze Caesarova přítele, ojedinělá nomenklatura v římské armádě po korunované hlavě a spojenci. Amyntás, sám keltský magnát, byl zprvu státním tajemník Déiotara I. Filorhómaia, viz rok 42. Téhož roku v květnu n. červnu uzavřel senát smlouvu o spojenectví s Mytilénou a za zásluhy o dobré vztahy s Římem poctil státeček rhétora Potamona, srov. roky 75 a 70 a souvislost se zemětřesením roku předešlého.
M. Nonius Balbus, procos. provincie Kréty & Kýrény/Creta & Cyrene, uspořádal poměry na ostrově a podle všeho za správní středisko celé (dvou)provincie vybral Gortýnu. Snad za něho byla zavedena do Knóssu Colonia Iulia Nobilis. Noniův stejnojmenný syn byl později rovněž proconsulem na ostrově a v Herculaneu ho z vděku za pomoc po zemětřesení roku 62+ poctili s otcem sochami, jednou dokonce jezdeckou, obec kampánských Kréťanů, Knósských i Gortýnských.
V březnu nebo v dubnu (?) skončila v Babylónii vláda Arsaka XVII. Tíridáta II., protože byl vytlačen zpět do Syrie. Odtud se přeplavil do Hispánií za Augustem. Arsakés XVI. Fraátés IV. tak zůstal opět jediným vládcem říše Parthů. Tíridátův syn později obdržel římské občanství pod jménem C. Iulius Tiridates a vedl parthské pomocné sbory, auxiliarii, v římském vojsku, kde později padl.
V Egyptě připravil nový praefectus (srov. předešlý rok) C. Aelius Gallus (žádná přízeň s C. Corneliem Gallem), výpravu proti Arabům do Šťastné Arabie, Arabia Felix, proti králi v pramenech jmenovanému jako Sabos, která trvala do následujícího roku. Římanům byli na výpravě až do Maáribu/Mariaba v Jemenu, do sídelního města Sabajů (srov. rok 109), nápomocno bylo pět set vojáků Héródových, dvakrát tolik arabských Nabatů, ale jejich velitel, hlavní ministr, epitropos, krále Obody III. Syllaios, se údajně choval obojetně, ale Římané si na jeho průvodcovství nestěžovali (o jeho osudu viz roky 10sqq.).
Římanů bylo deset tisíc mužů, ve vodách Arabského zálivu expedici doprovázelo osmdesát válečných lodí a sto třicet dopravních. Vojsko vedl Syllaios pustinou, bylo ničeno žízní, hladem, horkem a nemocemi. Cestou k jihu podél tradiční obchodní trasy spojující jižní Arábii s Nabaty a se Středomořím Římané zničili několik měst.
Z Egypta se Římané přeplavili u dn. Suezu přes Kleopatris naproti ústí nilského průplavu (předtím se jmenovala Arsinoé) do Leuké kómé v Nabataji se ztrátami a s nemocemi z nezdravé vody. Zůstane záhadou, proč se Aelius Gallus do Jemenu neplavil po moři, když už měl takovou flotilu k disposici.
Výprava Římanů byla zřejmě uskutečněna se souhlasem arabských Homéritů, Chimjarů (srov. rok 109). Augustovým záměrem bylo podmanit si jih Arábie a zároveň protilehlé břehy Afriky až po nejužší místo Arabského zálivu/Rudého moře mezi Afrikou a Arábií, srov. paralelní římské tažení proti Kúšitům následujícího roku.
V Meroé zemřeli kolem t. r. královna Amani-renas a princ Akinidad; Amani-renas vládla sama od roku 30. Nástupkyní na trůně byla Amani-šacheto, snad vdova po Akinidadovi (vládla do roku asi 10). Jako zvláštnost se uvádí její jednookost. Římany byla zvána Kandaké, což je kúšitský královský titul. Viz rok následující.
Iuba II., syn proticaesarovského krále Iuby I. (padl roku 46), byl Římany prohlášen králem Mauretánie, kde pak vládl do roku 23 našeho letopočtu. Krátce po inthronisaci se oženil s dcerou Kleopatry Filopatór a M. Antonia Kleopatrou (IX.) Selénou II. (datum její smrti je záhadou, viz rok 2). Jejich syn Ptolemaios byl ve vedlejší linii posledním doložitelným Ptolemaiovcem (srov. ale Zénobii Palmýrskou, viz rok 30).
Kleopatrá měla ještě dceru, jejíž jméno neznáme (častou spekulací je, že to byla Drusilla). Ptolemaios Mauretánský byl zavražděn císařem C. Iuliem Caesarem vulgo Caligulou roku 40 našeho letopočtu. Kleopatřiny sourozenci Alexandros (III.) Hélios a Ptolemaios (XVI.) Filadelfos II. s ní podle jedné úvahy odešli do Mauretánie a pak zmizeli z historických poznámek, spíše však již nežili, srov. rok 30 a 29.
Augustus věnoval Iubovi Mauretánii (v letech 33 až 25 pravděpodobně provincií) a část gaitulskou/gaetulskou část Numidie ve vnitrozemí výměnou za jeho dědičné území, které s dalšími částmi Numidie připadlo Římu (srov. roky 46 a 33) a připojeno bylo k prokonsulární provincii Africa, srov. rok 146 a 46. Posledním známým dynastou byl Arabión, zavražděný asi roku 41 (srov. rok 44 a 43). Iuba své sídelní město Iol přejmenoval v Augustovu počest na Caesareu v Mauretánii, Caesarea Mauretaniae. O dalším členění viz rok 42+ a 293+.
Během přímé římské správy Mauretánie vzniklo v zemi dvanáct osad pro veterány, které administrativně pak nespadaly pod království, ale pod římskou Baetiku. Pravděpodobně Augustus přesídlil část obyvatel města Zélis v okolí Tingi do Baetiky do osady italských kolonistů jmenované jako Iulia Ioza, pravděpodobně totožná s kolonií Iulia Traducta/"I. Převedená" známá též jako Tingentera. - Zdá se, že to byl první přenos, přesídlení/migrace africké populace (berberské) do Evropy, sedm staletí před arabskomuslimskou invasí.
Pravděpodobně t. r. dostal senát povolení spojit Starou a Novou Afriku, Africa vetus & Africa nova, jednu prokonsulární provincii Africa proconsularis, srov. roky 146 a 46. Její část východně od "královského příkopu", fossa regia, byla za Augusta a jeho nástupců intensivně romanisována. Sídelním městem senátorské provincie se stala Colonia Iulia Concordia Carthago, roku 29 založená Augustem kolonisací třemi tisíci římských osadníků, srov. tam.
Ve třetím století n. l. bylo nové Karthágo po Římu druhým největším městem říšského Západu a čtvrtým v celé říši; srov. první pokus o kolonisaci Karthága roku 122 a Caesarův záměr roku 46. Prokonsul měl na rozdíl od stejně řízené prokonsulární provincie Asia k disposici jednu legii: až do konce říše to byla Třetí Vznešená, legio III. augusta. • Za Commoda n. L. Septimia Severa začala fungovat krom toho provincie Numidia vyčleněná z Prokonsulární Afriky, viz rok 189+.
Augustus, který pobýval po většinu roku nemocen v Tarrakóně, potlačil povstání v Hispániích. Legáti Augusti pro praetore C. Antistius Vetus (Hispania citerior v letech 27 až 25) a T. Carisius (též možné P. Carisius; Hispania ulterior v letech 27 až 22) pacifikovali Astury, Carisius obsadil opuštěné hlavní opevněné sídlo Asturů Lancii. Antistius dobyl kantaberská sídla Aracillum, Bergidum a později Lucus v Callaecii. Boje tím neskončily, viz rok následující.
Byla vyhlášena provincia Hispania Tarraconensis, jež se předtím ve větším rozsahu nazývala Hispania citerior (srov. rok 197). Hispania ulterior, "Zadní", byla rozdělena na Hispanii Baetiku (senátorská) a Lusitanii (principova, srov. rok 138). V ní dal Augustus vysloužilcům pozemky a založil osadu Augusta Emerita, dnešní Mérida, provinční správní středisko, viz též rok 16.
A. Terentius Varro Murena od roku 26 válčil v Alpách proti Salassům, kteří byli pod neustálým římským tlakem pro zlaté doly na svém území, viz rok 143. T. r. byli drasticky podmaněni: do otroctví bylo prodáno 36 tisíc lidí/sómata, z toho osm tisíc bojeschopných mužů, takže nárůdek přestal existovat. Muži v branném věku byli prodáni do otroctví s podmínkou, že je nikdo nesmí vykoupit nejméně dvacet let. Důvod takové tvrdosti? Římané si museli vykupovat průchod salasským územím přes Alpy ještě v dobách občanské války po Caesarově smrti.
Kolem osady Eporedie, dn. Ivrea, založené roku 100, Terentius Varro rozdělil obsazenou půdu vysloužilcům, Augustus živořící kolonii/pevnost posílil třemi tisíci osadníky nově na místě Terentiova ležení. Pro veterány praetoriánské gardy založil Augustus kolonii Augusta Praetoria Salassorum, dnešní Aosta. Proměnu západních Alp v provincie viz rok 15.
M. Vinicius vpadl za Rýn mezi Germány, aby pomstil vraždy římských obchodníků ukřižováním. Za své plundrování Germánie, z něhož říši neplynul žádný zisk, získal titul imperator; viz dále rok 19.
V Římě svatba Iulie (14), jediné dcery Augustovy, s M. Claudiem Marcellem (18), Augustovým synovcem a vyhlédnutým nástupcem, d. f. tedy sokem M. Vipsania Agrippy; viz dále roky 23 a 21. T. r. vyhořel dům M. Antonia na Palátínu, který Augustus daroval Messalovi a Agrippovi.