Mas d'Azil, obec s jeskyní v départ. Ariège§ před 6000 (1)

Masa, Masa oros, hora v Lykii na území Tlóu§ 150

Masada, "pevnost", opevněná nepřístupná hora při jižním okraji Mrtvého moře§ 43, 40, 39-, 66+, 68+, 70+, 71+, 73+    

Masaharta, Masahert, velekněz Amunův v Thébách, s. Pinudžema I., neužíval král. titulatury§ 1075

Masaisyliové§ viz Massai-

Masaució, s. comita Crétióna, velitel zvlášt. jednotky gardistů/prímicérius prótéctorum domesticórum§ 365+

masbothejští, židovská sekta§ 36

Mascizelus, řec. Maskeldélos, berberský šlechtic, b. Fírmův a Gildónův§ 373+, 375+, 379+  

Masdyénové, masdyénoi, nehellénští vesničané sloužící v attalovské armádě, snad paflagonští a kappadočtí žoldnéři§ 133

masennu, mašennu, ass. král. správce paláce, majordomus§ 717 a vide s. v. limmu

Masgabos, s. Masinissův, b. Gulussův a Misagenův, princ numidský, nikoli však v nástupnictví§ 168

Másikat, kmen/klan salafský§ 70+

Masinissa, vládcové v Numidii; berb./pún. msnsn, řec. Massinissás nebo Massanassés etc.§
Masinissa I., syn Galův/Gáiův§ 213 - 212, 208, 206 - 204, 202, 201, 198, 194, 192, 191, 182, 181, 174, 172 - 170, 160, 155 - 151, 149 - 148, 116, 105 
S Iugurthou nejslavnější z Numidů, který z národa nomádů prý během své vlády udělal národ zemědělců. Jeho hl. m. Cirta připomínalo kartháginské město a dokonce přijal púnštinu za oficiální jazyk. Z jeho synů se vyznamenal především Misaganés, který se zúčastnil makedonského tažení, viz, Gulussa a Masgabos. Masinissa rozdělil svou říši mezi Gulussu a další dva syny Micipsu a Mastanabala, o osudech Misagena a Masgaba nevíme.

Za jeho dlouhé vlády není z jeho říše sestavené z několika kmenů a jejich četných klanů známo žádné povstání kromě jedné zmínky o odpadnutí jistého muže jménem Aphthir/Aphtires (lat.), řec. asi Aftheirés (tedy "Nezablešený"?). Se svými lidmi někdy před rokem 194 rebel loupil v přímořských oblastech, ale o jeho konci a souvislostech není nic známo.

Masinissa II., s. Masteabarův (?), b. Hiempsala II.§ 81
Masinissa III.§ = Massanassés

Masios oros§ viz Túr Abdín

Masistés z Persie, b. Xerxa I.§ 479

Masistios z Persie, podvelitel Mardoniův§ 479

Maskamés z Persie, poslední perský velitel v Evropě§ 470

Massa Veternensis, villa/statek v Etrúrii, dn. Massa Marittima§ 325+

Massa' (hebr. tvar), severoarab. kmen§ 689

Massaga (pl.), m. Assakénů kdesi ve Swátu v PAK§ 326

Massagetové, řec. Massagetai, lat. Massagetae, část Saků, viz t鞧 530, 328, 170, 134+, 356+  

Massaisyliové, Massaisylioi/Masaisyloi, Massaesyliové, část Numidů (západní)§ 220, 213, 206, 205, 203 

Massaliá (řec.), Massilia (lat.), m. v jižní Gallii, dn. Marseille§ 630, 600, 598, 545, 529, 530, 535, 508, 496, 450, 389, 325, 276, 231, 217, 197, 189, 182, 130, 126 - 123, 104, 102, 86, 83, 82, 70, 63, 52, 49, 48, 46 - 42-, 2+, 4+, 58+, 62+, 69+, 305+, 310+, 360+       

Ještě začátkem císařství byl hellénský element velmi silný, roku 414 dobyto Visigoty. V M. není znám jediný případ tyrannidy ani (revoluční) démokratie. Stát řídila rada šesti set aristokratů-tímúchoi, "zasloužilých, nositelů poct", jejímiž členy byli Massalijští ve třetí generaci a k tomu dětní. Radě předsedalo patnáct z nich s tříčlenným direktoriem v čele, nejvyšší státní representace.

Za krále L. Tarquinia Príska (vládl 616 - 578), syna Korinťana Dámaráta, připlula výprava Fókajských do ústí Tiberu. Přátelsky přijati pokračovali na sever do oblastí obývaných ligurskými a keltskými kmeny. Fókajští se usadili v pozdější Provenci a živili se směnným obchodem s okolními barbary, jimž dávali keramiku za cín, i otevřenou piraterií.

Na dalších cestách objevili pod velením „kapitánů“ jménem Prótis n. Próteás a Simos ústí Rhodanu/Rhône a jeho východní okraj se jim zalíbil. Nannos, král místních ligurských Segobrigiů, spojenců keltských Sallúviů (lat.) či Sallyů (řec.), právě provdával svou panenskou dceru Gyptidu, podle jiných Pettu. Jak kázal „národní“ zvyklost, měla si vybrat mezi nápadníky na speciálně za tím účelem uspořádané hostině. Svou volbu projevila tak, že muži svého srdce dala napít vody, kterou dostala od otce.

Nikdo ji nezaujal, až Prótis či Prótos. Nannos z hosta tedy udělal (jak zaznamenal Pompéius Trogus v excerptu Iústínově) zetě, manželku přejmenoval na Aristoxenu a Fókajští získali půdu pro založení města: tak povstala Massaliá/Massiliá, dnešní Marseille a zakladatelův rod Prótovci/Prótiadai žil po dlouhá staletí ještě v éře římské republiky.

Na obranu před nájezdy pirátů na obchodní lodi a na pobřeží drželi Massilští posádku na Stoichadách, Stoichades nésoi; Francouzi říkají souostroví Îles de Hyères podle obce na břehu, hellénské Olbie, rovněž kdysi massilské pevnosti a osady proti domorodým Sallúviům.

V rámci své bezpečnostní politiky proti soustavným útokům okolních kmenů zakládali osadníci při pobřeží další kolonie Alónis, Azaniá, Kýréné. Po Nannově smrti vládl Segobrigům jeho syn Komanos, který se pokusil Massalijské zlikvidovat. Přišel se lstí na dobytí města o jistém svátku: latinský zdroj hovoří o římských flóráliích 27. dubna až 3. května, ty ale v té době ještě drženy nebyly, to až roku 238, a určitě ne v hellénské obci; spíše šlo o anthestérie, zádušní svátky a slavnost prvního vína na přelomu února a března.

Vražedný záměr a jeho provedení prozradila ligurská milenka svému massalsko-hellénskému příteli, který uvědomil úřady. Připravená domobrana Hellénů Ligury pochytala a v bitvě porazila, v níž padl i zrádný král Komanos.

Obyvatelé užívali pestrobarevný šat sahající až k zemi a okolí je pokládalo za zženštilce a jejich životní styl za  změkčilý. Proto se varovně o takových způsobech říkávalo "připlouváš do Massalie/es Massalián pleuseiás".

Massilští se významně zapsali do římských dějin. Když se prý dozvěděli o mírových podmínkách Římanů s Kelty roku 389, viz tam, složili se po rodinách na váhu zlata a stříbra, které museli Římané předat jako výkupné. Údajně prý za to byli vděčnými Římany osvobozeni od placení portorií, přístavních cel, v římských přístavech, dostalo se jim spojenecké smlouvy a jejich vyslanci směli údajně na hrách zasednout mezi senátory.

Je-li to tak, pak by Massalijští byli prvními římskými spojenci mimo Itálii. O ztrátě významu na jihogallském pobřeží viz rok 49 a 48.

Massanassés z Numidie, o. Arabiónův§ 47, 44 - 42 (= Masinissa III.)

Massathés z Numidie, dyn.§ 203

Massilia§ viz Massaliá 

Massirá z Elamu, armádní velitel§ 652 

Massiva z Numidie§ 1. synovec Masinissy I., 208; 2. s. Gulussy a vn. Masinissy, možná vlastním jménem Iugurtha, pretendent, 111

Massyliové, část Numidů (východní), v egypt. pramenech zřejmě Mehsun, srov. pod Libyové§ 256, 240, 220, 213, 203, 200

Mastanabal z Numidie, syn Masinissův, pún. mstn'b'l, hellénsky vzdělán a literárně činný, o. Iugurthův a Gaudův§ 149, 148, 120, 108, 105

Mastanesósos z Numidie/Mauretánie alias Sósos/Sosus, dyn., o. Bokchův§ 105, 81, 60, 56 

Mastarna z Etrúrie§ viz Servius Tullius

mastér, mastros, finanční úředník§ 160 (Delfy)

Mastia n. Mastia Tarséión, "M. Tartésských" (?), nezn. mí. v Ibérii nebo na severu Afriky§ 348

Hekataios uváděl u Hérákleiových sloupů lid Mastiénoi a město Mastiá, snad pozd. řím. Cartéia (?).

mastigoforos, „nosič biče“§ viz pod rhabdúchos a hry v Olympii

Mastór z Iazygie, Hadriánův zajatec a lovčí§ 138+

masturbace, onanie§ viz sex

Mas'údú§ viz Maš'údú

Masurius Sabínus, právník§ 50, 22+ 

Masuwari§ viz Tíl Barsip

Masyos, k. Semnonů§ 92+

Maszycka, jeskyně v nár. parku Ojców u vsi Maszyce poblíž Krakova§ před 6000

Maša§ viz Lýdové

Mašda z Kiše, k.§ 3200

Mašgun§ viz Barqun, Bargun 

Mašchuiluwa z Miry, k.§ 1370, 1325, 1317  

Maškan-šápir, "Velitelův dvůr?", sum. Maš-kán-šabra, m. u Nippuru, dn. Tell Abú Duwari§ 1866, 1850, 1845, 1836, 1823, 1763     

Maškan-šarri, "Králův dvůr?", m. východně od Tigridu polohy nezn.§ 2039

Mašparum, dyn. v Podijálí§ 2028, 1993 

Mašriq, mašrik, arab. Levanta§ viz pod Saracéni

Maššana-uzzi, dc. Muršila II., manž. Maštura ze Země na řece Šeše§ 1329, 1300

Mašturi ze Země na řece Šeše, dyn., manž. Maššana-uzzije z Chattuše§ 1329, 1300, 1290 

Maš'údú, Mas'údú z Lihjánů, k., mš'wdw§ 65 a viz s. v. Lihjánové

Mašwaš, Mešwaš, Mešweš§ viz Ma

Mát tiamtim, Mát tâmtim§ viz Přímoří/Pomoří 

Mata Menge, archeol. lokalita na Floresu§ pravěk (2)

Mata'an, Matan-Ba'al, popř. shodný s Mut-Ba'al, k. Aradu§ 759

Mata'il z Dédánu, k., o. Kabír'ila§ 549

Matakás, eunúchos Xerxa I.§ 486

Matan-Ba'al§ viz Mata'an

Matapan§ viz Tainaron

matematika, matematici, astronomie a astronomové, astrologie; mathéma, věda, řec. mathématopólikos znamená kšeftující s vědou. Mathématicí magíque/mathématici a magové bylo též dobové označní pro chaldaje, okultisty apod., viz tam. 

Dnešní matematika patří mezi hellénské vědy, třebaže řadu objevů před Hellény učinili Babylónci, Egypťané a snad i Indové. Tak matematik a literát Bandhájana ve spisu Śulbasútra pracuje s Pýthagorovou větou, zná druhou odmocninu ze dvou, objev Hippasa z Metapontu c. 500. Tradicionalisté věří, že žil kolem roku 800, střízlivější odhady jdou do 3. století.

Takové výpočty se však vyskytují na sumersko-babylónských textech 20. století. Ze 4. století je džinistický text Sarjapradžñapti s přibližnou hodnotou "pí" (všechno údaje př. n. l.).

Mezi vyhlášené mathématiky hellénského světa patřili Aristotelés a Eukleidés. Platón si liboval v geómetrii, v níž byl Pýthagorás mistr. Thalés jako první přesně vypočítal/předpověděl zatmění slunce. Pí pochází od perifereia, obvod. Kolem roku 310 n. l. Diofantos z Alexandrie složil mnohosvazkovou Arithmétiké, dnešní algebru. 

Nulu v počítání klasický starý svět neznal: poprvé bylo použito symbolu pro nulu v decimálním systému v Indii prý roku 876 př. n. l. (ale moderní odhady praví, že až kolem roku 575 n. l.). Nicméně podle uhlíkové datace z roku 2017 jednoho z několika desítek fragmentů z březové kůry tvořících neznámou část textu nazývaného podle naleziště Bachšálí/angl. Bakhshali severně od Péšávaru byla Indům nula známa již v letech c. 200 - 400 n. l.

Další dva fragmenty bachšálíského rukopisu však pocházejí při stejném zkoumání ze sedmého až desátého století. Jazykem fragmentů je gáthá, směs sanskru a prákrtu a písmo šáradá/śáradá pocházející z Kašmíru. Nulu v textech značili tečkou jakoby v indexu (jedničku malým kroužkem).

Fryg Euforbos údajně vynalezl geómetrii. Hellénům se přičítá vynález prvního počítajícího „stroje“ jménem abax, lat. abacus, což ale bývá spojováno s foiníckým výrazem pro písek. Zařízení v rámu s provrtanými kaménky ve sloupcích vedle sebe přečkalo věky v ruském sčotu. 

První v Evropě psané astronomické verše obsahuje Hésiodos, Práce a dni. Astronomií, resp. pozorováním a spekulováním o hvězdách a planetách, se zabývali všichni iónští filosofové (prvním z nich Thalés), o kalendářích viz „Bohové & svátky“.

Základní poznatky z oboru ovšem do hellénského prostoru přišly z Mesopotamie, popříp. Egypta. Helléni v době mezi roky 600 až asi 200 v podstatě objevili nebo přeformulovali to, co v Evropě zůstalo v platnosti až do zhruba 17. století n. l. Zobrazování souhvězdí postavami je zvyk egyptský, který přetrval tisíciletí, viz rok 1319. 

Filosof Anaxagorás měl v Athénách nepříjemnosti s tím, že tvrdil, že Slunce nemá nic společného s Héliem a že měsíc není Seléné a světlo že má odrazové od slunce. Že Měsíc obíhá kolem Země a že naše planeta je kulatá poznal či lépe usoudil Pýthagorás ze Samu, planety pozoroval pýthagorik Filoláos z Krotónu. 

On, nebo Oinopidés z Chiu kolem 450, rozdělil obzor na 24 částí. Oba spočetli kalendářový cyklus o 59 rocích se 730, resp. 729 měsíci. Filoláos byl také zřejmě první z myslitelů/badatelů, který prohlásil, že Země se pohybuje. Po něm pýthagorik Hiketás ze Syrákús ve 4. století měl za to, že hvězdy stojí, ale Země že se točí.

První evropské seznamy hvězd asi pořídil Démokritos z Abdér. Astronomické údaje spojené s občanským kalendářem a s pozorováním počasí první asi spojili roku 432, srov. tam, Athéňané Metón a Euktémón (parapégma, pův. kamenná deska pro výpočet východu a západu slunce a hvězd; o zhruba sto let později zdokonaleno Konónem ze Samu).

Roční cyklus měl podle nich devatenáct let/enneakaidekaetéris (slunečních odpovídající téměř na hodinu přesně 235 měsíčním periodám) a nelze stanovit, zda nespočíval na starších babylónských vzorech. 

První státní lunární kalendář založený na dvouletých cyklech o 13 měsících s 30 dny a 12 měsících o 29 dnech zavedl v Athénách asi už Solón (či někdo v jeho době). Nicméně je pozoruhodné, že hellénský filosofický svět nebyl astronomií nijak uchvácen. Např. Platón nemá s podobným obsahem jediný dialog. Středomořský starověk ani neznal dalekohled, přišli s ním až roku 28- Číňané. 

Astronomii se věnovali v hellénismu peripatétici. Eudoxos z Knidu měl observatoř na svém rodném ostrově a měřil pohyby těles, východy a západy hvězd. Zřejmě jako první přišel s modelem vesmíru, v němž je vše v pohybu. Na základě svých pozorování ve své vlasti a v egyptské Héliopoli sestavil katalog pohybu hvězd, jejich cirkulace kolem jednoho středu (katalog hvězd si pořídili už Egypťané). 

Kallippos z Kýziku, žák Eudokova žáka Polemarcha, Eudoka a jeho sférické theorie přenesené z geometrie do astronomie poopravil. Eratosthenés změřil obvod a velikost zeměkoule a vytvořil orientační kartografickou síť. O práci egyptského astrologa Petosírida/Padiwesir, autora též spisů o egyptském náboženství z doby snad kolem roku 150, nevíme nic.

Theorie sfér nicméně přetrvala v evropských astronomiích v podstatě až do nového věku. Autolykos z Athén sepsal spis kolem roku 330 spis O pohybu sfér a o východu a západu hvězd. Eukleidés na totéž thema sepsal Fainomena. V Alexandrii héliocentrickou theorii rozvíjeli Aristarchos ze Samu, jeho žák Tímocharés (pozorování z roku asi 290) a jeho žák Aristyllos (asi 260). Pozorování a měření alexandrijských vědců dosahovala podle moderních znalců přesnosti 5'.

Nezávisle na nich dospěl ke stejnému závěru Seleukos z Babylónu popř. ze Seleukeie na Rudém moři, srov. rok 150, který spojoval příliv s vlivem Měsíce a vesmír pokládal za nekonečný. Héliocentrismus celkově vzato však velké obliby mezi Hellény nenašel. Nicméně ještě v c. 4. nebo 5. století n. l. Nonnos z Pánopole v pátém zpěvu svých Dionýsiak při popisu sedmi bran thébských založených Kadmem veršoval, že čtvrtá byla Foiníčanem pojmenována po Héliově dceři Élektře, a poslední, nejvýchodnější, přímo po Héliovi, "poněvadž kolem něho krouží planety". 

Hipparchos z Níkaie, největší zřejmě mezi hellénskými astronomy (c. 160 - 125), pořídil katalog vesmírných těles, se nímž se rovněž v Evropě pracovalo až do doby renesanční. Objevil pohyb jarního bodu ve zvířetníku, precesi, a vypočítal vzdálenost Měsíce a Slunce od Země. Byl velmi vážený, třebaže doma zapadl v zapomnění: M. Aurélius Antónínus uložil o tři staletí později občanům Níkaie pokutu za to, že nevěděli, že Hipparchos byl jejich rodákem. 

Až do časů křesťanského vládce Cónstantia II. (337 – 361) platili Níkajští za zapomnění císařům dodávkami oleje a obilí. Byl vysloven názor, že výtah, 41 souhvězdí z jeho katalogu, byl zobrazen na vesmírném globu o průměru 65 centimetrů, který na svých bedrech nese římská přes dva metry vysoká mramorová socha tzv. Atlanta Farnese v Neapolském museu. 

Za Ioviána byl zmiňován astronom Patrikios z Lýdie pozorující nebeské jevy; bližšího o něm známo není nic. Jeho vrstevníkem byl astrolog Paulos z Alexandreie, autor Základů astrologie/Eisagógika, Eisagógé astrologiás a Astrologické vlivy/Apotelesmatika. Učebnici astronomie a kalendář sestavil v 1. století n. l. Geminos z Rhodu, autor též snáře.

Helikón z Kýziku byl matematikem a astronomem. Spis o hvězdářství sepsal jistý Hérákleidés. Hippokratés z Chiu byl mathématik, astronom a geometr, učitelem Arkesiláovým byl mathématik Hipponíkos. 

Archimédés Syrákúský měl počty v krvi. Jeho otec Feidiás byl astronom. Nejslavnější z hellénských počtářů a zřejmě příbuzný vládce Hieróna II., který ho jmenoval hlavním armádním inženýrem, prý spočítal průměr Slunce a navrhl planetárium. Údajně navštívil Egypt a podle některých autorů vynalezl šroubovou vodní pumpu, užívanou po světě dodnes; vynález je ovšem starší a domácího egyptského původu.

"Archimédův zákon" objevil ve vaně při koupeli. Dostal tehdy za úkol ověřit podezření, zda ho zlatník, který dostal od Hieróna zakázku na vyrobení nachlup stejné zlaté "koruny", tedy diadématu v podobě vínku, neokradl na váze drahého kovu. Diadéma chtěl král věnovat v Syrákúsách kterémusi z bohů. Při při vstupu do vany voda vytekla a když vylezl, bylo jí méně. Začal pobíhat kolem a soustavně křičet: "Heuréka/Mám to, přišel jsem na to." 

O mechanických ramenech a silných vrhacích zbraní na obranu Syrákús proti Římanům se vyprávěly pověsti. Jako hlavní inženýr dobytých Syrákús byl ve svých 75 letech roku 212 zabit, viz o jeho konci tam. 

Zachované spisy o kvadratuře paraboly, o spirálách, o rovnováze, o pohyblivých tělesech, o konoidech a sféroidech, měření kruhu, o kouli a válci atd. z Archiméda dělají jednoho z nejlépe dokumentovaných vědců starověku, za což nepochybně vděčíme zájmu arabských matematiků a astronomů. • Ad planetárium: v novověku je v každém větším evropském městě a největší plovoucí planetarium nabízí výletní loď Queen Mary 2, viz pod loďstvo. 

Roku 2007 vzbudilo pozornost vydání Archimédova spisku Stomacheion, který platil za ztracený. Byzantinci kolem roku 950 ho opsali, roku 1229 však mniši písmo seškrabali a papyr přepsali monotheistickými texty. Z Kónstantínopole se dostal do Jerúsaléma, kde původní text roku 1906 lupou četl jistý dánský badatel. Odtud byl roku 1923 ukraden jedním francouzským obchodníkem. 

Roku 1998 byl v New Yorku vydražen v Christie's za 2,2 milionu dolarů; patriarcha jerusalémský se zastavil na 1,9 milionech. Pozdější právní kroky před americkými soudy nevedly ke zrušení prodeje, třebaže se jedná o zjevně kradený rukopis. Kupujícím byl údajně zakladatel internetového knihkupectví a zasílitelství všeho možného Amazon Jeffrey Bezos. 

Zachované indické astronomické a astrologické spisy kupodivu čerpají z hellénských znalostí. Autor Varáhamihira, zemřel roku 587 n. l., sepsal astronomický spis Paňčasiddhántiká odkazující na antické zdroje a nikoli naopak.

Jeho encyklopedická astronomicko-astrologická veršovaná práce Brhatsamhitá pojednávala mj. také o užití astrologie ve stavebnictví, o drahých kamenech (rozsáhleji kameny pojednala mnohem pozdější kniha Agastimata), připojen je zeměpisný popis Indie. Varáhamihira také složil Jogajátrá, verše o válečných a bitevních ominech, tedy dílko související. 

Nejstarší dochovanou mapou oblohy je podle polohy hvězd z roku 618 n. l. Čínské dílo na papíru z Tun-chuangu/Dunhuang zachycuje 1585 hvězd v 257 uskupeních. Mapa nalezená roku 1907 byla nejprve datována do roku cca. 940, později mezi roky 705 až 710. Doprovodný text zřejmě vychází ze staršího astronomického textu Měsíčních určení/nařízení, Jüe Ling/Yue Ling, sepsaného kolem roku 300 př. n. l.

O starších čínských astronomech viz roky 335- (Wu Sian, Kan Te, Š'Šen) a 132+ (Čang Cheng). 

• 

(pokr.)