Masada, "pevnost", opevněná nepřístupná hora při jižním okraji Mrtvého moře§ 43, 40, 39-, 66+, 68+, 70+, 71+, 73+    

masbothejští, židovská sekta§ 36

Masgabos, s. Masinissův, b. Gulussův a Misagenův, princ numidský, nikoli však v nástupnictví§ 168

Masinissa, vládcové v Numidii; řec. Massinissás nebo Massanassés§
Masinissa I.§ 213 - 212, 206 - 204, 202, 201, 194, 192, 182-181, 174, 172-170, 160, 155 - 151, 149 - 148
S Iugurthou nejslavnější z Numidů, který z národa nomádů prý během své vlády udělal národ zemědělců, jeho hl. m. Cirta připomínalo kartháginské město a dokonce přijal púnštinu za oficiální jazyk. Z jeho synů se vyznamenal především Misaganés, který se zůčastnil makedonského tažení, viz, Gulussa a Masgabos. Masinissa rozdělil svou říši mezi Gulussu a další dva syny Micipsu a Mastanabala.

Za jeho dlouhé vlády není z jeho říše sestavené z několika kmenů a jejich četných klanů známo žádné povstání kromě jedné zmínky o odpadnutí jistého muže jménem Aphthir/Aphtires (lat.), řec. asi Aftheirés (tedy "Nezablešený"?). Se svými lidmi někdy před rokem 194 loupil v přímořských oblastech, ale o jeho konci a souvislostech není nic známo.

Masinissa II.§ 81
Masinissa III.§ = Massanassés

Masistés z Persie, b. Xerxa I.§ 479

Masistios z Persie, podvelitel Mardoniův§ 479

Maskamés z Persie, poslední perský velitel v Evropě§ 470

Massaga (pl.), m. Assakénů kdesi ve Swátu§ 326

Massagetové, část Saků, viz t鞧 530, 328, 170, 134+ 

Massaisylové, Massaesylové, část Numidů (západní)§ 220, 206, 205

Massaliá (řec.), Massilia (lat.), m. v jižní Gallii, dn. Marseille§ 630, 600, 598, 545, 529, 530, 535, 508, 496, 450, 389, 325, 231, 217, 189, 182, 130, 126, 124, 123, 104, 86, 70, 63, 52, 49, 48, 44, 43, 2+, 4+, 58+, 62+, 69+    

Ještě začátkem císařství byl hellénský element velmi silný, roku 414 dobyto Visigoty. V M. není znám jediný případ tyrannidy ani démokratie. Stát řídila rada šest set aristokratů-tímúchoi, "zasloužilých, nositelů poct", jejímiž členy byli Massalijští ve třetí generaci a k tomu dětní. Radě předsedalo patnáct z nich s tříčlenným direktoriem v čele, nejvyšší representace.

Za krále L. Tarquinia Priska (vládl 616-578), syna Korinťana Dámaráta, připlula výprava Fókajských do ústí Tiberu. Přátelsky přijati pokračovali na sever do oblastí obývaných ligurskými a keltskými kmeny.

Fókajští se usadili v pozdější Provenci a živili se směnným obchodem s okolními barbary, jimž dávali keramiku za cín, i otevřenou piraterií. Na dalších cestách objevili pod velením „kapitánů“ jménem Prótis n. Próteás a Simos ústí Rhodanu/Rhône a jeho východní okraj se jim zalíbil.

Nannos, král místních ligurských Segobrigiů, spojenců keltských Salluviů (lat.) či Sallyů (řec.), právě provdával svou panenskou dceru Gyptidu. Podle „národní“ zvyklosti si měla vybrat mezi nápadníky na speciálně za tím účelem uspořádané hostině. Svou volbu projevila tím, že muži svého srdce dala napít vody, kterou dostala od otce.

Nikdo ji nezaujal, až Protis. Nannos z hosta tedy udělal (jak zaznamenal Pomponius Trogus v excerptu Iustinově) zetě a Fókajští získali půdu pro založení města: tak povstala Massaliá/Massiliá, dnešní Marseille. Na obranu před nájezdy pirátů na obchodní lodi i pobřeží drželi Massilští posádku na Stoichadách, Stoichades nésoi; Francouzi říkají souostroví Îles de Hyères podle obce na břehu, hellénské Olbie, rovněž kdysi massilské pevnosti a osady proti domorodým Sallúviům.

Na obranu proti soustavným útokům okolních kmenů zakládali osadníci při pobřeží další kolonie jako Alónis, Azania, Kýréné. Po Nannově smrti vládl Segobrigům jeho syn Komanos, který se pokusil Massalijské zlikvidovat. Přišel se lstí na dobytí města o jistém svátku (latinský zdroj hovoří o římských flóráliích 27. dubna až 3. května, ty ale v té době ještě drženy nebyly, to až roku 238, a určitě ne v hellénské obci; spíše šlo o anthestérie, zádušní svátky a slavnost prvního vína na přelomu února a března).

Vražedný záměr a jeho provedení prozradila ligurská milenka svému massalsko-hellénskému příteli, který uvědomil úřady. Připravená domobrana Hellénů Ligury pochytala a v bitvě porazila, v níž padl i zrádný král Komanos.

Massilští se významně zapsali do římských dějin. Když se prý dozvěděli o mírových podmínkách Římanů s Kelty roku 389, viz tam, složili se po rodinách na váhu zlata a stříbra, které museli Římané předat jako výkupné. Údajně prý za to byli vděčnými Římany osvobozeni od placení portorií, přístavních cel, v římských přístavech, dostalo se jim spojenecké smlouvy a jejich vyslanci směli údajně na hrách zasednout mezi senátory.

Je-li to tak, pak by Massalijští byli prvními římskými spojenci mimo Itálii. O ztrátě významu na jihogallském pobřeží viz rok 49 a 48.

Massanassés z Numidie, o. Arabiónův§ 47, 44 - 42 (= Masinissa III.)

Massilia§ viz Massaliá 

Massirá z Elamu, armádní velitel§ 652 

Massiva z Numidie, s. Gulussy a vn. Masinissy, pretendent§ 111

Massylové, část Numidů (východní)§ 220, 203, 200

Mastanabal z Numidie, syn Masinissův, hellénsky vzdělán a literárně činný, o. Iugurthův a Gaudův§ 149, 120, 105

Mastanesósos z Numidie/Mauretánie alias Sósos/Sosus, dyn., o. Bokchův§ 105, 81, 60, 56 

Mastia n. Mastia Tarséión, "M. Tartésských" (?), nezn. mí v Ibérii nebo na severu Afriky§ 348

mastigoforos, „nosič biče“§ viz pod rhabdúchos a hry v Olympii

Mastór z Iazygie, Hadriánův zajatec a lovčí§ 138+

masturbace, onanie§ viz sex

Masurius Sabínus, právník§ 50, 22+ 

Masyos, k. Semnonů§ 92+

Maša§ viz Lýdové

Mašriq, mašrik, arab. Levanta§ viz pod Saracéni

Mašwaš, Mešwaš, Mešweš§ viz Ma

Matakás, eunúchosd Xerxa I.§ 486

Matapan§ viz Tainaron

matematika, matematici, astronomie a astronomové, astrologie; mathéma, věda, řec. mathématopólikos znamená kšeftující s vědou. Mathématicí magíque/mathématici a magové bylo též dobové označní pro chaldaje, okultisty apod., viz tam. 

Dnešní matematika patří mezi hellénské vědy, třebaže řadu objevů před Hellény učinili Babylónci, Egypťané a snad i Indové. Tak matematik a literát Bandhájana ve spisu Śulbasútra pracuje s Pýthagorovou větou, zná druhou odmocninu ze dvou, objev Hippasa z Metapontu c. 500. Tradicionalisté věří, že žil kolem roku 800, střízlivější odhady jdou do 3. století. Takové výpočty se však vyskytují na sumersko-babylónských textech 20. století. Ze 4. století je džinistický text Sarjapradžñapti s přibližnou hodnotou "pí" (všechno údaje př. n. l.).

Mezi vyhlášené mathématiky hellénského světa patřili Aristotelés a Eukleidés. Platón si liboval v geómetrii, v níž byl Pýthagorás mistr. Thalés jako první přesně vypočítal/předpověděl zatmění slunce. Pí pochází od perifereia, obvod. Kolem roku 310 n. l. Diofantos z Alexandrie složil mnohosvazkovou Arithmétiké, dnešní algebru. 

Nulu v počítání klasický starý svět neznal: poprvé bylo použito symbolu pro nulu v decimálním systému v Indii prý roku 876 př. n. l. (ale moderní odhady praví až kolem roku 575 n. l.). Nicméně podle uhlíkové datace z roku 2017 jednoho z několika desítek fragmentů z březové kůry tvořících neznámou část textu známého podle naleziště Bachšálí/Bakhshali severně od Péšávaru byla Indům nula známa již v letech c. 200-400 n. l. (další dva zkoumané fragmenty bachšálíského rukopisu však pocházejí při stejném zkoumání ze sedmého až desátého století). Jazykem fragmentů je gáthá, směs sanskru a prákrtu a písmo šáradá/śáradá pocházející z Kašmíru. Nulu v něm značili tečkou jakoby v indexu (jedničku malým kroužkem)

Fryg Euforbos údajně vynalezl geometrii. Hellénům se přičítá vynález prvního počítajícího „stroje“ jménem abax, lat. abacus, což ale bývá spojováno s foiníckým výrazem pro písek. Zařízení v rámu s provrtanými kamínky ve sloupcích vedle sebe přečkalo věky v ruském sčotu. 

První v Evropě psané astronomické verše obsahuje Hésiodos, Práce a dni. Astronomií, resp. pozorováním a spekulováním o hvězdách a planetách, se zabývali všichni iónští filosofové (první Thalés), o kalendářích viz „Svátky“. Základní poznatky z oboru ovšem do hellénského prostoru přišly z Mesopotamie, popříp. Egypta. Helléni v době mezi roky 600 až asi 200 v podstatě objevili nebo přeformulovali to, co v Evropě zůstalo v platnosti až do zhruba 17. století n. l. 

Filosof Anaxagorás měl v Athénách nepříjemnosti s tím, že tvrdil, že Slunce nemá nic společného s Héliem a že měsíc není Seléné a světlo že má odrazové od slunce. Že Měsíc obíhá kolem Země a že naše planeta je kulatá poznal či lépe usoudil Pýthagorás ze Samu, planety pozoroval pýthagorik Filoláos z Krotónu. 

On, nebo Oinopidés z Chiu kolem 450 rozdělil obzor na 24 částí. Oba spočetli kalendářový cyklus o 59 rocích se 730, resp. 729 měsíci. Filoláos byl také zřejmě první z myslitelů/badatelů, který prohlásil, že Země se pohybuje. Po něm pýthagorik Hiketás ze Syrákús ve 4. století měl za to, že hvězdy stojí, ale Země že se točí.

První evropské seznamy hvězd asi pořídil Démokritos z Abdér, astronomické údaje spojené s občanským kalendářem a pozorováním počasí první asi spojili roku 432, srov. tam, Athéňané Metón a Euktémón (parapégma, pův. kamenná deska pro výpočet východu a západu slunce a hvězd; o zhruba sto let později zdokonaleno Konónem ze Samu). Roční cyklus měl devatenáct let/enneakaidekaetéris (slunečních odpovídající téměř na hodinu přesně 235 měsíčním periodám) a nelze stanovit, zda nespočíval na starších babylónských vzorech. 

První státní lunární kalendář založený na dvouletých cyklech o 13 měsících s 30 dny a 12 měsících o 29 dnech zavedl v Athénách asi už Solón. Nicméně je pozoruhodné, že hellénský filosofický svět nebyl astronomií nijak uchvácen. Např. Platón nemá s podobným obsahem jediný dialog. Starověk ani neznal dalekohled, přišli s ním roku 28- Číňané. 

Astronomii se věnovali v hellénismu peripatetici. Eudoxos z Knidu měl observatoř na svém rodném ostrově a měřil pohyby těles, východy a západy hvězd. Zřejmě jako první přišel s modelem vesmíru, v němž je vše v pohybu. Na základě svých pozorování ve své vlasti a v egyptské Héliopoli sestavil katalog pohybu hvězd, jejich cirkulace kolem jednoho středu (katalog hvězd si pořídili už Egypťané). 

Kallippos z Kýziku, žák Eudokova žáka Polemarcha, Eudoka a jeho sférické theorie přenesené z geometrie do astronomie poopravil. Eratosthenés změřil obvod a velikost zeměkoule a vytvořil orientační kartografickou síť. 

Theorie sfér nicméně přetrvala v evropských astronomiích v podstatě až do nového věku. Autolykos z Athén sepsal spis kolem roku 330 spis O pohybu sfér a o východu a západu hvězd. Eukleidés na totéž thema sepsal Fainomena. V Alexandrii héliocentrickou theorii rozvíjeli Aristarchos ze Samu, jeho žák Tímocharés (pozorování z roku asi 290) a jeho žák Aristyllos (asi 260). Pozorování a měření alexandrijských vědců dosahovala přesnosti 5'. Héliocentrismus nenašel velké obliby mezi Hellény. 

Hipparchos z Níkaie, největší mezi hellénskými astronomy (160 - 125) pořídil katalog vesmírných těles, se nímž se rovněž v Evropě pracovalo až do doby renesanční. Objevil pohyb jarního bodu ve zvířetníku, precesi, a vypočítal vzdálenost Měsíce a Slunce od Země. Byl velmi vážený, třebaže doma zapadl v zapomnění: M. Aurélius Antónínus uložil o tři staletí později občanům Níkáie pokutu za to, že nevěděli, že Hipparchos byl jejich rodákem. Až do časů křesťanského vládce Constantia II. (337 – 361) platili za zapomnění císařům dodávkami oleje a obilí. Byl vysloven názor, že výtah, 41 souhvězdí z jeho katalogu, byl zobrazen na vesmírném globu o průměru 65 centimetrů, který na svých bedrech nese římská přes dva metry vysoká mramorová socha tzv. Atlanta Farnese v Neapolském museu. 

Učebnici astronomie a kalendář sestavil v 1. století n. l. Geminos z Rhodu. Helikón z Kýziku byl matematikem a astronomem. Spis o hvězdářství sepsal jistý Hérákleidés. Hippokratés z Chiu byl mathématik, astronom a geómetr, učitelem Arkesiláovým byl mathématik Hipponíkos. 

Archimédés Syrákúský měl počty v krvi. Jeho otec Feidiás byl astronom. Nejslavnější z hellénských počtářů a zřejmě příbuzný vládce Hieróna II., který ho jmenoval hlavním vojenským inženýrem, prý spočítal průměr slunce a navrhl planetárium. Prý navštívil Egypt a podle některých autorů vynalezl šroubovou vodní pumpu, užívanou po světě dodnes; vynález je ovšem starší a domácího egyptského původu. 

O mechanických ramenech a silných vrhacích zbraní na obranu Syrákús proti Římanům se vyprávěly pověsti. Jako hlavní inženýr dobytých Syrákús byl ve svých 75 letech roku 212 zabit. 

Zachované spisy o kvadratuře paraboly, o spirálách, o rovnováze, o pohyblivých tělesech, o konoidech a sféroidech, měření kruhu, o kouli a válci atd. z Archiméda dělají jednoho z nejlépe dokumentovaných vědců starověku, za což nepochybně vděčíme zájmu arabských mathématiků a astronomů. • Ad planetárium: v novověku je v každém větším evropském městě a největší plovoucí planetarium nabízí výletní loď Queen Mary 2, viz pod loďstvo. 

Roku 2007 vzbudilo pozornost vydání Archimédova spisku Stomacheion, který platil za ztracený. Byzantinci kolem roku 950 ho opsali, roku 1229 však mniši písmo seškrabali a papyr přepsali křesťanskými texty. Z Kónstantínopole se dostal do Jerúsaléma, kde původní text roku 1906 lupou četl jistý dánský badatel. Odtud byl roku 1923 zcizen jedním francouzským obchodníkem. 

Roku 1998 byl v New Yorku vydražen v Christie's za 2,2 milionu dolarů; patriarcha jerusalémský se zastavil na 1,9 milionech. Pozdější právní kroky před americkými soudy nevedly ke zrušení prodeje, třebaže se jedná o zjevně kradený rukopis. Kupujícím byl údajně zakladatel internetového knuhkupectví Amazon Jeffrey Bezos. 

Zachované indické astronomické a astrologické spisy kupodivu čerpají z hellénských znalostí. Autor Varáhamihira, zemřel roku 587 n. l., sepsal astronomický spis Paňčasiddhántiká odkazující na antické zdroje a nikoli naopak. Jeho encyklopedická astronomicko-astrologická veršovaná práce Brhatsamhitá pojednávala mj. také o užití astrologie ve stavebnictví, o drahých kamenech (rozsáhleji kameny pojednala mnohem pozdější kniha Agastimata), připojen je zeměpisný popis Indie. Varáhamihira také složil Jogajátrá, verše o válečných a bitevních ominech, tedy dílko související. 

Nejstarší dochovanou mapou oblohy je podle polohy hvězd z roku 618 n. l. Čínské dílo na papíru z Tun-chuangu/Dunhuang zachycuje 1585 hvězd v 257 uskupeních. Mapa nalezená roku 1907 byla nejprve datována do roku cca. 940, později mezi roky 705 až 710. Doprovodný text zřejmě vychází ze staršího astronomického textu Měsíčních určení/nařízení, Jüe Ling/Yue Ling, sepsaného kolem roku 300 př. n. l. 

• 

Tanec kolem nebeského disku
Nejstarší vyobrazení oblohy předmětem soudních sporů 

Náhoda a policie zachránily pro veřejnost jeden z nejpozoruhodnějších archeologických nálezů z oblastí severně od Alp z poslední doby, který nemá obdoby ani ve Středomoří. 

Vlastně to bylo jednoduché. Stačilo si pořídit detektor kovů pocházející ze starých armádních skladů po lidové armádě NDR, vyrazit do terénu a mít štěstí. Dvěma „archeokopům“, hledačům starožitností, na kopci Mittelberg (252 m) u obce Nebra ve spolkové zemi Sasko-Anhalt, přístroj v červenci roku 1999 nadějně indikoval, že pod povrchem je cosi většího z kovu. Tesařským kladivem se prokopali ke svému pokladu. 

Nejprve narazili na jakýsi bronzový disk s plátky zlata a v hledačském zápalu ho poškodili. Dovyhrabali dva bronzové zlatem vykládané meče, sekyry, majzlík a dvě ozdobné pažní spirály. Odborníci později zjistí, že poničili hrob z kultury zvoncových pohárů a v lokalitě našli řadu dalších předmětů. 

My to nevěděli 

U překupníka nálezcům poklad vynesl 32 tisíc marek (tehdy 16 tisíc eurů). Další překupníci bronzový poklad koupili za 230 tisíc marek a berlínskému museu pravěku a prehistorie je nabídli za milion. Byli odmítnuti, ale archeologové se dozvěděli, že se na černém trhu obchoduje s dosud neznámým předmětem vysoké ceny. Jeden z vědců se nabídl spolupracovat s policií a předstírat, že chce bronzový poklad koupit. 

Nabídku řediteli zemského musea v Halle Haraldovi Mellerovi za obchodníky učinila autorka esoterických románů Hildegart Burri-Bayer(ová). K předání mělo dojít v únoru 2002 v basilejském hotelu Hilton: nejprve prozkoumání pravosti, pak 380 tisíc eurů na dřevo. Partner vykutálené umělkyně, v civilu školský úředník, měl disk konspiračně pod košilí a Meller v roli volavky byl o pravosti okamžitě přesvědčen. Jak převyprávěl příběh týdeníku Spiegel, stačilo přivolat číhající švýcarské policisty. 

Nálezci byli předminulou středu s ohledem na spolupráci s policií odsouzeni jen k několikaměsíčním podmíněným trestům, veřejným pracím a peněžní pokutě. Překupníci ještě výrok „jménem lidu“ v sasko-anhaltském Naumburgu čekají. Všichni tvrdí, že nevěděli, že spolkové zemi automaticky patří všechno z archeologických nálezů, ať už to nalezne kdokoli. 

Nálezci prý pokládali astromapu z doby bronzové za „poklop k hrnci“, ale citlivá autorka snivých titulů šla dále: „Chtěla jsem disk zachránit pro Německo.“ 

Nebeský zázrak 

Řada vědců, mezi nimi prof. Wolfhard Schlosser z Astrofysikálního institutu Ruhrské university v Bochumi, je přesvědčena o tom, že bronzový disk z Nebry u Merseburgu v kraji známém četnými hrady jako Burgenland, je nejstarším vyobrazením kosmu v dějinách. Byl zakopán v době kolem roku 1600 př. n. l. za éry končící únětické kultury (něm. Aunjetitzer Kultur), je nejméně o tísíciletí starší (c. 1750), byl třikrát přepracováván a že jsou předměty autentické, potvrdili archeometalurgové i policejní laboratoř. 

Podle chemického složení pochází měď v bronzové části disku z východních Alp, odkudsi z území dn. Rakous, cín prý z Cornwallu stejně jako zlato (původně se soudilo, že ze Sedmihrad). Dávný „umělecký kovář“ disk několikrát zahřál na 400 až 500 °C a zčernalý povrch očistil octem (technika byla v bronzové době již známa). Teprve posléze bylo bronzové nebe přiozdobeno zlatými hvězdami a dalšími objekty, oblouky horizontu (levý ztracen n. odstraněn). Od roku 2013 je disk na německém seznamu UNESCO.

Dvoukilogramový disk o dvou milimetrech tloušťky a o 32 cm v průměru je osazen zlatými hvězdami, sluneční bárkou (nebo to je Mléčná dráha?) a kulatým měsícem a jeho srpkem. 25 hvězd ukazuje nejviditelnější hvězdy, sedm tvoří podle soudu znalců souhvězdí Pléjad, jehož pozorování bylo důležité pro správné časování úrody a cestování po moři. 

S jejich východem v květnu souvisí začátek žatvy a sklizně, s jejich západem v září orba (jak již napsal jeden z nejstarších evropských literátů Hésiodos). Podle zaměření disku na posice hvězd bylo možné určit dobu zimního a letního slunovratu (viz také pod hodiny)

Disk zobrazuje podzimní oblohu nad Nebrou před nejméně 3600 lety. Poklad je nejzáhadnějším nálezem z poslední doby severně od Alp. Řada znalců ho dává do souvislosti s mnohem vyspělejšími středomořskými kulturami a prof. Schlosser pro Spiegel dokonce prohlásil, že si jist tím, že nordická knížata únětické kultury věděla, který z faraonů právě sedí na trůnu. 

Vychází totiž z předpokladu, že slunce je na neberském disku o velikosti vinylového elpíčka vyobrazeno jako zlatá bárka, v níž, jak Egypťané věřili, bůh slunce Ra pluje po obloze. Profesorova slova jsou nepochybně myšlena jako nadsázka: V době kolem roku 1600 př. n. l. totiž Egypt neměl jedno mocenské centrum a egyptologové vypočítají do této doby dvě hyksóské, tedy neegyptské dynastie, a dvě domácí (srov. v boxu)

Staré otazníky 

Z žádné z mesopotamských, anatolských ani egyptských říší nemáme zprávy o tom, že by někdo odtud navštívil oblast severně od Alp, nebo vůbec že by cestoval daleko na západ. Hellénské pověsti si oblastí severně od Dunaje téměř nevšímají. Čím by ostatně země dnešního jádra EU byly pro civilisaci atraktivní: svou pravděpodobně gynaikokratickou společností praktikující v rámci kultu plodnosti sakrální kanibalismus? 

Nejstarším nalezeným zobrazením oblohy z doby historické jsou modré hvězdy v sarkofágu posledního egyptského krále V. dynastie jménem Unas (2375 – 2345). Jsou to však jen dekorace, kdežto disk z Nebry oblohu přesně vymezuje. Snad katalogy hvězd z novoassyrské doby z 8. století př. n. l. jsou opisy starobabylónských textů o tisíc roků starších, ale nedochovaných. 

Objev zůstává překvapením v temných dějinách protogermánského dávnověku, neznalého písma a počtů. Eneolitický svět dnešní západní a střední Evropy nepochybně žil propojeně a návazně pak také svět bronzový. Po éře stavitelů megalitických staveb přišla éra zručných tavičů bronzu, slitiny mědi a cínu, kteří ve své době nepochybně fascinovali své ještě převážně „kamenné“ okolí. 

O míře propojení tohoto exklusivního kovářského cechu využívajícího cínové doly v Cornwallu, Bretagni a Krušnohoří (kultura zvoncových pohárů) lze však zatím jen spekulovat. Dokladů pro jakýsi „dálkový obchod“ kolem roku 1550 ze Středomoří například na sever Německa a do jižní Skandinávie, je však řada. Cín totiž ve Středomoří není, ale byl v Anatolii, Británii a severně od Alp. 

Archeozlodějna má svůj život. Zatímco světová musea a bohatí soukromníci nehledí na čistotu zdroje svých sbírek a shánějí se po dalších a dalších cennostech z drahého kovu nebo vysokého stáří, aniž by brali ohled na cennější archeologické souvislosti na místech nálezů, nebeský disk z Nebry vdechl nový impuls do jedné z nejchudších německých provincií. 

Spolková země Sachsen-Anhalt patří sice dnes mezi nejchudší části Německa, ale je pravlastí německých dějin a králů a má 42 tisíce registrovaných pamětihodností, nejvíce z celého Německa. Teď se ještě stává nejatraktivnější oblastí předgermánského mystického pravěku. 

Zjištění, že prapředkové Sasů-Anhalťanů byli až takovými koumáky, že to udělalo dojem na profesory ze západní části Německa, dělá z Nebry a okolí turisticky atraktivní oblast s vlastním museem (otevřelo  roku 2007). Hádku o obchodní práva nad lokalitou vedou země Sasko-Anhalt a okresní městečko Querfurt, jehož starosta si na disk již dal patentovat obchodní práva. A v třítisícové Nebře místní pekárna  prodává nebeský disk z marcipánu. Doba bronzová se stala i kšeftem legálním éry anthropocénu. 

exkurs: Negramotní astrofysici a Středomoří 

c. 5000 př. n. l. neolitická kultura lineární/volutové keramiky, první evropští zemědělci (zřejmě Neindoevropané); menhiry, dolmany a cromlechy c. 5000 ve Španělsku a Bretagni, c. 4000 se megalitické stavby dostaly do Británie a o něco později do Německa. 

Po c. 4000 ve střední Evropě eneolitická kultura nálevkových pohárů, po c. 3000/2500 kultura šňůrové keramiky s kultem slunce (Indogermáni migrující z Východu, jezdci a chovatelé dobytka), po c. 2500 kultura lidu se zvoncovými poháry (metalurgové ze Západu). Obě kultury ve střední Evropě vedle sebe sídlily snad bez válek, jejich splynutím, snad s převahou lidu "zvoncových" vzešla kultura/říše únětická

2300 z obou kultur vychází kultura únětická (něm. Aunjetitzer Kultur) končící po c. 1600 s centry v prostoru středního Německa po Labe, v Čechách, v horním Podunají a na středním Poodří. Soudívá se, že její nositelé hovořili jakousi pragermánštinou, členili se po knížectvích a své vůdce ukládali do mohyl. Byl též vysloven názor, že pohřební mohyla s nálezy z únětické kultury Bornhöck u Dieskau v Sasku-Anhaltu u Halle (c. 1800), která byla odstraněna majitelem pozemku roku 1874 n. l., patřila velmožům, pravděpodobně původním objednatelům neberského disku. Mohyla/tumulus v Leubingen u Sömmerda při Erfurtu pochází z doby c. 1940. 

2000 - 1600 v prostoru zhruba mezi Erfurtem a Magdeburkem snad existovalo knížectví, jehož velmožové byli pochováváni do mohyl s bohatou záhrobní výbavou, jejich poddaní do prostých hrobů (a bez bronzových zbraní, neboť na kov měla knížata obchodující se Skandinávií a s jihem mimo jiné s kožešinami a otroky asi monopol)

1600 dostavba kultovního megalitického objektu v jihoanglickém Stonehenge, dánský Trundholm (bronzový koník s vozíkem se zlaceným slunečním diskem (?, c. 1600 – 1400) a německá Nebra: disk posloužil možná jako obětina za zdar v časech špatného počasí, neúrody. 

V době, kdy vznikl disk, se na Předním východu děly velké změny.
V Babylónu končí vláda I. dynastie, kterou vyvrátí roku 1594 chetitský král Muršiliš I. a na půl tisíciletí se Babylónie zmocnili Kassité. 

Egypt je rozdělen na několik království: v Deltě skončila vláda domácí XIV. dynastie „ksojské“, největší moc mají Hyksósové („velcí“ a „malí“, dynastie XV. a XVI.), v Thébách vládne domácí XVII. dynastie. 

Na Krétě kolem roku 1600 zemětřesení (?) ukončilo střední mínójskou éru a největší výbuch sopky v civilisovaných dějinách rozmetal Théru. V Indii skončila kultura harappská (od 2300). Explose Théry mohla na desetiletí ochladit klima, srov. v CSD rok 1200 př. n. l.

Při vší přesvědčivosti výkladu nálezu zůstávají základní otazníky vědecky nezodpovězeny. Jak se mohou astromatematickými výpočty zabývat lidé negramotní? Mezi tehdejšími obyvateli středního Německa, o nichž se lze pouze domnívat, že to byli jazykově Pragermáni, byli čtyřicátníci zasloužilými kmety; většinou lidé umírali kolem třicítky – jak tedy uchovávali tradice, resp. jak se dokázali tvořit? 

Proč jsou na disku 32 hvězdy, když severní obloha ukazuje běžnému oku několik set hvězd? 

„Němečtí“ hvězdáři uměli stanovit světové strany jenom proto, aby věděli, jak položit zemřelého do hrobu? Jak se soudívá z nálezů záhadných kuželů, snad kdysi špiček „čarodějnických“ klobouků z jemného zlatého plechu členěných na obvodu na devatenáct úseků, dokázali naši brzy umírající analfabéti sjednotit sluneční a lunární kalendáře do pravidelných devatenáctiletých period. 

exkurs k mapě: Kraj dávných astronomů 

Media a někteří archeologové dávají neberský nález do souvislosti s mnohem starším objektem, se „sluneční pozorovatelnou“ v Gosecku u Merseburgu, 25 km od Nebry. Lokalita vykopávána od loňska a letos v srpnu (2004 a 2005) zpřístupněna je označována za „nejstarší observatoř Evropy“. Místo je obklopené kruhovým příkopem o 75 metrech v průměru a dvojitým palisádovým opevněním o zhruba dvou metrech výšky se třemi branami. Příkop byl hluboký 15, metru a široků 3,5 metru. 

Pohled ze středu objektu skrz brány v obou palisádách dával směr východu a západu slunce každého 21. prosince, v den zimního slunovratu, kdy končí krácení dne a ubývání světla a na Zemi se symbolicky vrací jas a život – začínal nový rok. Oběh Slunce třemi branami zřejmě prasedlákům ukazoval základní společenské časové úseky: nový rok, setí a sklizeň. 

Údajně postaveno někdy kolem roku 4900 ranými zemědělci kultury vypíchané keramiky sídlícími na území Maďarska, ČR až Branibor (srov. TÝDEN 32/03). Podobných „kalendářových staveb dosud nalezeno na stovky, ve střední Evropě na dvě stě, v Sasku-Anhaltu osmnáct, Goseck je snad nejstarší (s dolnobavorským Unterberg-Künzing řazen do kulturního okruhu legyelského). 

Objekt o šesti tisících metrech čtverečních nepochybně také sloužil jako rituální pohřebiště (nalezeny lidské ostatky), místo pro soudy a trhy (?), útočiště. Osada zanikla náhle po dvou staletích. Vrcholem tohoto civilisačního trendu byly megalitické stavby, z nichž anglický Stonehenge je zhruba stejně starý, jako nebeský disk z Nebry. 

Podle archeologa prof. Françoise Bertemese z University z Halle-Wittenberg, sloužila sluneční observatoř za nejstarší centrum společenského a náboženského života, nejstarší „svaté“ místo střední Evropy. S ředitelem zemského musea v Halle Haraldem Mellerem označili objev observatoře za milník archeologických výzkumů: „Poprvé se můžeme podívat do duchovního a náboženského světa prvních zemědělců Evropy. Dosud jsme věděli pouze to, že žili v dlouhých domech.“ 

Na lokalitě se bude počas léta kopat až do roku 2007, pak je naplánována rekonstrukce objektu. V března 2009 Bertemes na základě objevu mínójské pečeti na ostrůvku Küçük Tavşan Adasi před Bodrumem (hellénský Halikarnássos) z doby kolem roku 1600 př. n. l. přišel s theorií, že disk z Nebry znázorňuje krétskou obchodní plachetnici. 

Z nové observatoře se stalo esoterické putovní místo. 

(ve zkrácené podobě publikováno v časopisu Týden 39/03; později doplňováno) 

• 

Zakrvácená prapozorovatelna 

Po sedmi tisíci letech „změří“ na nejstarší sluneční observatoři Evropy v Německu znovu den zimního slunovratu.

Tajemná lokalita v Gosecku u Merseburgu ve spolkové zemi Sasko-Anhalt se vrací k životu. Po vykopávkách byla letos v srpnu zpřístupněna a 21. prosince prodělá novověkou resuscitací. Nejstarší známá observatoř Evropy z pozdněkamenné doby byla podle archeologů „sluneční pozorovatelnou“. 

Místo je obklopené kruhovým příkopem o 75 metrech v průměru a dvojitým palisádovým opevněním o zhruba dvou metrech výšky se třemi branami. Pohled ze středu objektu skrz brány v palisádách ukazoval směr východu a západu slunce v den zimního slunovratu, kdy končí krácení dne a ubývání světla a na Zemi se symbolicky vrací jas a život – začínal nový rok. 

Oběh Slunce třemi branami zřejmě prasedlákům ukazoval základní společenské časové úseky: nový rok, setí a sklizeň. Goseck podle prof. Françoise Bertemese z University z Halle-Wittenberg vybudovali někdy kolem roku 4900 př. n. l. raní zemědělci kultury vypíchané keramiky sídlící na území od Maďarska, přes ČR po Branibory (srov. TÝDEN 32/03 a 39/05)

Podobných „kalendářových“ staveb bylo dosud nalezeno na stovky, Goseck je snad nejstarší. Vrcholem tohoto civilisačního trendu byly megalitické stavby, z nichž anglický Stonehenge, jehož nejmladší uživatelé byli o tři tisíce let mladší než zemědělci z Polabí. 

Osada neznámých Předindoevropanů zanikla náhle, zřejmě vyvrácena, po dvou staletích. V observatoři o ploše šesti tisíc m2 byly nalezeny mimo jiné hroby s lidskými ostatky a odborníci soudí, že na „hvězdárně“ byli lidé rituálně zabíjeni za zdar příští úrody. Místo zřejmě také sloužilo za útočiště a prostor pro konání soudů a snad i pratrhů. Stopy valů byly poprvé objeveny roku 1991 při leteckém snímkování terénu. Nález rovněž potvrzuje theorie, podle nichž má astronomie své kořeny v Evropě ještě před nástupem civilisací v Meziříčí a Ponilí. O první „astropozorovatelně“ Ameriky viz pod Peru. 

(ve zkrácené podobě vyšlo v časopisu Týden 51/05; později doplňováno) 

Máter deum, Magna Máter deum, řec. Megalé tón theón Métér, tj. Velká Matka bohů§ 498, 464, 592, 204, 191, 190, 145, 143, 182+, 186+, 190+, 218+, 249+, 268+      

Bohyně Kybelé, prastarý gynaikokratický kult nejznámější u Frygů; uctívaný monolith (meteorit?), který putoval do Říma, je forma starého palladia, které mohlo být i dřevěné, vždy bez zřetelných anthropomorfních rysů (srov. pád Troie); srov. u severních Germánů bohyni Nerthus, „Terra Máter“. Viz také pod Elah-gabal/Héliogabalos. S podobnými ríty se v Athénách, Korinthu a v Římě uchytila také thrácká bohyně Kottytó. Palladion, lat. palladium, byl obraz Athény v Troji, v Římě umístěn ve Vestině chrámu (též lokalita v Athénách). Slovo je od Pallas. Athéniny sošky dávaly lokalitám víru v nedobytnost.

V Pessinúntu, hlavním středisku fryžského Kybelina kultu, byla uctívána též Agdistis (bisexuálníl), jmenovaná dílem vedle Kybely, dílem jako její přízvisko. Jiným Kybeliným přízviskem byla Dindyméné. Básník Catullus vylíčil běsné stavy mladého muže, který se v rituálním transu vykastruje a sám si přeje, aby si ho Kybelé nikdy nevšimla a držela se se svým šílenství pryč od jeho domu. 

Máternus§ viz Cúriátius Máternus

Máternus, bandita§ 186+

Mathura, řec. Methora, angl. Muttra, m. na Jamuně na sz. IND severně od Ágry, v záp. části dn. IND spolkového státu Uttarpradéš, sídel. m. Šurasenů a Kušánů a jedno ze svatých míst hinduismu, rodiště Krišnovo, čín. Mo-tchou-luo§ 600, 90, 55, 20+  

Matí-ilu, aram. kníže Arpadu, s. Attar-šumkího/šumqa§ 754, 742, 740  

matkovrah, matkovražda, viz také příbuzní (viz Klerchos a Oxathrés z Hérákleje Pontské, z pozdější doby proslul jako strůjce matčiny smrti císař Neró, předtím údajně matčin milenec)§ 294, 289, 101-, 59+  

Mathós z Libye, velitel kartháginských žoldnéřů§ 241, 238, 237 

Matidia, d. Tráiánovy sestry Ulpie Márciány§ viz Salónia Matidia 

Matienové, neident. národ na jihu dř. Urartu§ 550 

C. Mátius, autor kuchařky§ 61, 50 

Cn. Mátius, autor mímiambů (identický s C. Mátiem?)§ 50 

Matiané (limné), Matianus (lacus)§ = Urmia 

Matka Lü, statkářka§ viz Lü

matriarchát, u Epizefýrských Lokrů§ 683 

matrika, vedení matrik§ viz pod občanství

Matrón z Pitany, parodoval Homéra§ 350 

Mátrona§ viz Marne 

Mátrónae, Mátrae, trojice germ. bohyní plodnosti, lat. jméno§ 166+

Matsja, jeden ze šestnácti árjských států na sev. IND§ 600 

Mattathiás, s. Ióannův, hebr. Mattatjáhú/Matitjáhú ben Jóchánán, z klanu Hašmonaim/Hasmónajů, kněz a povstalec, o. Iúdy, Simóna, Iónathana, Iónatha a Eleazara§ 166

Mattathiás, s. Simónův, b. Iúdy a Ióanna Hyrkána§ 135

Mattathiás, Matthiás, žák Ježíšův, č. Matouš§ 80+

Matthanja z Júdy§ = Zedekíja
Matten, Mattan§ = Metenna

Mattiakové, Mattiací, germ. nárůdek s hlavní osadou Mattiacum§ 47+, 69+ 

Mattiacum n. Aquae Mattiacae/Mattiacórum, dn. Wiesbaden§ 47+

mattiobarbulové, mattiobarbulí n. mártiobarbulí, speciálně vyzbrojené illyrské legie§ 285+

Mattium, hlavní osada Chattů, dn. nezn. polohy§ 15+

L. Matuccius Fuscínus§ cos. suff. 159+ 

Mauakés ze Saka, k.§ 331

Maués, Mauakés ze Saka, k., čín. asi Mu-kua§ 170, 55 

Maurentius, velitel císařské osobní gardy§ 193+

Mauretánie, řec. Maurúsiá, Mauretánci, lat. Maurí, řec. Maurúsioi, č. Maurové, země a její obyvatelstvo v dn. severním Maroku a severním Alžírsku; srov. č. mouřenín = černoch§ 206, 205, 148, 105, 104, 81, 80, 72, 60, 56, 50, 47, 44, 39, 33, 25, 2+, 17+, 23+, 24+, 37+, 40 až 42+, 44+, 69+, 75+, 84+, 92+, 118+, 128+, 142+, 144+, 152+, 166+, 170+, 171+, 177+, 178+, 193+, 217+, 228+, 240+, 245+, 253+, 258+, 260+, 275+, 277+, 281+       

Římané poprvé v této zemi bojovali až za Claudia (41 - 54 n. l.), a to proti jistému Aidemónovi, propuštěnci krále Ptolemaia, mstiteli smrti svého pána, kterého zahubil Caligula; králové Maurů bývali uctíváni jako zbožtělí Bucurés, Bukurové (srov. pod Iuba). Římané kr. rozdělili na provincii M. Caesariensis s hl. městem v Caesaréji (starší Iol, dn. Cherchell v DZ) a na západní M. Tingitána se sídlem v Tingis, dn. Tandža, v evrop. jazycích Tanger, druhým velkým m. byla Volúbilis u dn. Fásu v MA (Fezu). Diocletiánus z Caesarské M. vyčlenil Mauretánii Sitifitis, srov. rok 42+. 

Zřejmě nejvýše postaveným Maurem v císařském Římu, a tím pádem zřejmě také černochem, byl šlechtic původem, senátor Lusius Quiétus, velitel jízdy, který potlačil povstání Židů vypuknuvší za Tráiána roku 116 a měl velké úspěchy na Východě a císař si ho oblíbil a udělal z něho správce Iúdy. Hadriánus v něm viděl soka a z rozhodnutí senátu ho dal roku 118 za údajnou účast na spiknutí popravit (srov. pod Iudaiá). M. Opellius Macrínus byl z Iol. Nebyl ani senátorem, rodem možná Maur a černoch, nebo Berber (?), jinak ryzí proletář, který udělal kariéru jako advokát a správce Sevérova majetku, principa pocházejícího z Lepty Magny. 

Maurícius, Mauríkios, východní císař Flávius Maurícius Tiberius§ 284+

Maurítius z Thysdru, decurió/radní§ 238+

Maurjové, Maurijové, Mauriya, indická panovnická dynastie ve státu Magadha§ 321, 303, 273, 260, 232, 206, 185, 180 

Maurúsiové§ viz Mauretánie 

mausóleion, maussólleion, lat. mausoleum, původně výstavná hrobka k. Mausóla§ 353 

Hellénský svět mausolea nestavěl. Héródeion byl opevněný palác židovského krále Héróda Velikého, viz tam, a také jeho hrob. Z římských je nejznámější mausoleum Augustovo a císaře Hadriána, který papežové přebudovali v pevnost Castel Sant'Angelo, Andělský hrad, viz rok 118+ a 134+. 

Největším mausoleem byl posmrtný palác čínského císaře Čchina, viz rok 221. Začal ho stavět jako třináctiletý roku 247, zemřel po 36 letech. 

V novověku se řada totalitních režimů uchýlila k nekrofilnímu zvěčnění těl svých vůdců. Chemicky udržovaná těla leží v monumentálních stavbách zvaných mausolea. Zatímco Atatürkovo mausoleum Anitkabir v Ankaře tělesné pozůstatky tureckého vůdce Kemala Paši nevystavuje, vůdce bolševické revoluce v Rusku Vladimír Iljič Lenin je nejznámějším z novodobě nabalsamovaných těl v mausoleích. 

Snad nejskvostnější mausoleum dali postavit vůdci Kuomintangu, čínských národovců, Ťiang ťie-š ́ovi (čes. Čankajšek) v Tchaj-peji na Tchaj- wanu (stavěno v letech 1975-1980). Mausoleum Maa, jeho vítězného protihráče, v Pekingu otevřelo roku 1977 a za třicet let ostatky šíleného komunistického diktátora shlédlo 158 milionů lidí. 

Dimitrovovo mausoleum v Sofii zbořili sami komunisté, stejně jako se v Praze dostalo pohřbu komunistickému pučistovi Klementu Gottwaldovi. 

Dočasné mausoleum zřídila tělu svého zesnulého manžela Imelda Marcosová. Filipínský diktátor president Ferdinand Marcos byl vyhnán revolucí roku 1986 a zemřel v americkém exilu na Hawaii o tři roky později. Jeho tělo rodina udržovala v podchlazeném stavu v mrazáku a roku 1993 ho převezli na rodný sever Luzonu, do Ilocos. V rodinné hrobce držela manželka Imelda podchlazené do té doby, až parlament povolí Marcosův pohřeb se všemi státními poctami. To se nestalo a v listopadu 2016 rodina převezla vojenskou helikoptérou ostatky do Manily k soukromému pohřbu, nicméně s vojenskými poctami. 

Mausólos/Maussólos i Maussóllos z Kárie, s. Hekatomnóův, k. a satrapa, manž. a b. Artemísie§ 391, 378, 368, 367, 362, 361, 357, 355, 353, 344 

Máxentius, celým jménem M. Aurélius Valerius Máxentius, s. Máximiána Herculia s Eutropií, b. Theodóry, manž. Valerie Máximilly, o. Valeria Rómula§ 285+, 293+ 

Máxima Séquanórum, gallská provincie se střediskem ve Vesantiónu§ 90+

Máximiánus Herculius, celým jménem M. Aurélius Valerius Máx., legát, caesar a august Diocletiánův§ 285+

Máximinova bota, caliga Máximiní, označení pro velké a hloupé lidi§ 235+

Máximinus vulgó Paris, herec ze Syrie§ 166+

Máximinus, příbuzný imp. Tacita, designovaný nástupce§ 276+

Máximinus Thráx, Máximinus I., prínceps§ viz C. Iúlius Vérus Máximinus

Máximinus Daia, Máximinus II., císař§ viz C. Galérius Valerius Máximinus zv. Daia

Máximos Agnoósios z Athén§ arch. 118+ 

Máximos z Efesu, okultista a novoplatónik§ 240+

Máximos, biskup v Alexandreji§ 264+

Máximus, propuštěnec, palácový činovník, vrah Domitiánův§ 96+

Máximus, Tráiánův legát, celé jméno neznáme§ 116+

Máximus z Mauretánie, s. Iúliána Zegrenského§ 177+

Máximus, předpokládaný cos. ord., celé jméno neznáme§ 263+

Maxitové, berber. národ v sousedství kartháginských hranic§ 654

Mayové, Maya§ viz Majové

Mazabda (f.)§ viz Láodikeia na Moři

Mazaetulus, řec. Mazaitúlos z Numidie, poručník krále Lakumaza§ 205 

Mazaios z Persie§ 1. per. satrapa Kilikie a Syrie, 354; 2. satrapa Babylónie (aram. Mazdaj), 331, 328 

Mazaiové, lat. Mazaeí, pannonský n. delmatský kmen§ 120, 7+  

Mazaka (pl.), hl. m. Kappadoků, římská Kaisareia/Kaisariá pros tó Argaió, lat. Caesaréa, dn. Kayseri v TR v kraji s homolovitými skalními útvary pod horou Argaios, Argaeus, dn. Erciyes Dağı o výšce 3916 m§ 77, 17+, 72+, 100+, 259+    

Mazakés z Persie, poslední per. satrapa Egypta§ 335, 332, 330 

Mazaros z Persie, per. satrapa v Lýdii§ 546, 545 

Mazaros z Makedonie, frúrarchos Sús§ 331

Mazdaj n. Misdeos§ viz Bazodéo

Mazippa, vůdce Maurů/Berberů§ 17+ 

Mázrá, biskup v Zabdikéně§ 123+

Maz'úr, Banú Maz'úr z Orrhoény, klan arab. nomádů Maz'úrovců; o. Abdú z Orrhoény§ 127, 94