Obrazy z moderního věku, svět ruských pozoruhodností (1)

 

Míša, hrobař sovětské říše

 

Michail Gorbačov je padlým andělem bolševismu. Chtěl ho přestavět, ale jeho reformy přivedly Sovětský svaz do hrobu. Z komunistického aparátčíka se posléze stal sociální demokrat. Tvrdil on.

 

Jeho slavnou perestrojkou začalo strhující finále krvavé epopeje národního debaklu representovaného jmény Lenin, Stalin, Chruščov a Brežněv. Gorbačovův osud připomíná osud dávného bohatce Kroisa, který se delfské věštírny otázal na výsledek své války s Peršany. Lýdského krále roku 547 př. n. l. doběhla odpovědí, že zničí velkou říši, překročí-li svou východní hraniční řeku ve střední Anatolii. Kroisos myslel, že se věštba týká Peršanů táhnoucích na západ, ale válka zničila právě jeho. 

Gorbačov chtěl vylepšit bolševismus, chtěl tak trochu okopírovat maoistické reformy Teng Siao-pchinga, ale této perestrojce dal osudový bonus navíc: svobodu slova. Takovou chybu maoisté nespáchají. Zatímco jisté formy podnikání jsou v socialismu možné, občanské svobody zůstávají sevřeny na způsob zákazů i dvojsmyslných věšteb. 

K tomu řekl roku 1995 Gorbačov: „Pokusili jsme se spojit změny v naší společnosti s demokracií a přitom využít koncentrace moci v našich rukách tak, jak to udělali Číňané.” Asi měl v rozhovoru se šéfredaktorem časopisu Der Spiegel Stefanem Austem na mysli „udržení moci ve vlastních rukách”…

    Gorbačov chtěl vylepšit Sovětský svaz a namísto toho ho zničil. Tím se na věky zapsal do světové historie. Náš vzácný člověk pochází z kolchoznické rodiny Stavropolského kraje na jihu Ruska. Jeho rodiče zažili za občanské války 1918-1920 „bílý teror“ bělogvardějských generálů Antona Děnikina a barona Pjotra Vrangela, po jejich vyhnání Semjonem Buďonným „teror rudý“. 

Líbí se mi

Otec Sergej byl Rus a zemřel roku 1976. Matka Maria Hopkalová byla Ukrajinka a žila celý život v Privolnoje (+ 1993). Gorbačov coby státník pokládal Ukrajinu s jejími zemědělským a průmyslovým potenciálem za pouhý region Ruska, který nelze oddělit. Odtržením „ruských území” východní Ukrajiny, které z velké většiny stejně hlasovaly pro nezávislost Ukrajiny na Sovětském svazu, se oháněli ruští politici už roku 1991 (mezi nimi starosta Sankt-Petěrburgu Anatolij Sobčak, tehdy Putinův nadřízený). Pro setrvání ve svazku SNS však byla pouhá polovina obyvatel nezávislé Ukrajiny (V Rusku 84 procenta a v Bělorusku 76).

Když bylo Gorbačovovi jedenáct, byl kraj okupován Hitlerovým wehrmachtem. Otec Sergej ho dal vyučit mechanikem sklízecích strojů. 

    Armáda mu dala vysvědčení „služby neschopen“ a Michail „Míša“ Gorbačov odjel po válce do Moskvy na Lomonosovovu universitu studovat práva. Byl už členem bolševické strany (1952), rok na to oženil s kolegyní ze studií Raisou. 

    Roku 1955 se s diplomem vrátil do rodného kraje jako partajní tajemník. Žádost o přijetí do KGB nebyla přijata, neboť si kádrováci nebyli jisti spolehlivostí jeho otce. 

Absolvováním Zemědělského institutu završil roku 1966 vzdělání sovětského odborníka na agroprůmysl a dělal ryzí partajní kariéru. Roku 1972 poprvé viděl kapitalismus na vlastní oči, když byl se sovětskou delegací v Belgii. 

    Tajemníkem ústředního výboru pro zemědělství se stal roku 1978. V Moskvě našel vlivné podporovatele v Alexeji Kosyginovi, ministrovi zahraničí Leonida Brežněva (1964-1980), v Brežněvově šéfideologovi Michailu Suslovovi (pokládán za jeho nástupce, ale zemřel před ním) a ve stavropolském krajanovi Juriji Andropovovi, šéfovi KGB. 

    Všichni měli společné to, že jezdívali na dovolenou do lázní Miněralnyje vody v Gorbačovově kraji. 

    Nemocný Andropov byl po smrti Leonida Brežněva, za něhož bolševická moc dosáhla na planetě největšího rozšíření, v letech 1982-1984 vůdcem sovětského státu. Byl vlastním strůjcem reforem havarovaného vysněného státu rudé inteligence a pracujícího proletariátu. Lidé z KGB Andropova zbožnili jako ideologa vlastní přímé politické a hospodářské moci tajných policistů, což do živé praxe převedl po roce 2000 Vladimír Putin. Třebaže Gorbačov byl pozdní volbou Andropovovou, ne všichni lidé dosazení exšéfem KGB do vysokých funkcí byli Gorbačovovou politikou uneseni. Vynikal mezi nimi Andropovovův nástupce v ředitelně KGB Viktor Čebrikovi (zemřel 1999) a Gorbačov ho roku 1988 vyměnil za Vladimira Krjučkova (zemřel 2007). Generál patřil rovněž mezi Andropovovy lidi a také mezi sovětské konservativce. V srpnu 1991 stál v řadách pučistů, za což byl odsouzen, ale amnestován. Chválil pak nacionalistický Putinův trend.

Na sovětské poměry byl Gorbačov velmi často na Západě. Vedl partajní delegace do Německa a Kanady („jejich zemědělství nedoženeme ani za padesát let“). Roku 1984 se v Londýně setkal s Margaret Thatcherovou. Britská premiérka našla v bolševickém tajemníkovi jisté zalíbení a v éře vrcholící studené války doporučila moskevského hosta americkému presidentovi Ronaldu Reaganovi: „Pan Gorbačov se mi líbí, mohli bychom s ním obchodovat.“

(Je zajímavé, že vůdcové demokratických národů nalézají tak často zalíbení v totalitních kreaturách. Srov. nadšení Jimmyho Cartera z Josefa Broze-Tita a Kim Čong-ila, George Bushe ml. z Vladimira Putina)

Kremelské turboreformy

Fintivá marxistka Raisa dala tehdy přednost shlédnutí britských korunovačních klenotů před návštěvou Marxova hrobu. Pro Západ to byla první žena sovětského potentáta, která se ukazovala po manželově boku a jako první platila své nákupy šperků a voňavek kreditní kartou (o jejím způsobu krytí se nikde kupodivu neobjevuje zmínka). Doma si obecně rovněž mnoho sympatií nezískala.

Éra Brežněvových vrstevníků právě končila a Kreml dobývali mladší soudruzi. Tvrdívalo se, že společnou měli jen astroložku, "sovětského Rasputina", "Assyřanku" Džunu Davitašviliovou, dceru íránských immigrantů usazených v Krasnodarském kraji, ne moc daleko od Gorbačovova, rodným jménem Jevgenija Juvaševna Sardisová (zemřela v červnu 2015 ve věku 65 let).

V březnu 1985 po smrti Andropovova nástupce Konstantina Černěnka (73) vyšel z klání o vůdcovství KSSS vítězně Michail Gorbačov, tehdy padesátičtyřletý, nejmladší z politbyra (nejstaršímu bylo osmdesát). Do funkce generálního tajemníka ho navrhoval Andrej Gromyko, ministr zahraničí v letech 1957-1985 a pak tři roky formální hlava státu, jemuž na Západě pro jeho neústupnost říkali „Pan nět“. 

Gorbačovův reformistický nástup byl velkolepý. Sovětské poddané mezi Kaliningradem a Vladivostokem šokoval tažením proti alkoholismu, největším v historii bolševické říše. Dal ničit ilegální palírny vodky, pití zdražil, prodávat se smělo až od 21 let a v restauracích až po druhé odpoledne (v satelitních státech nastoupila stejná opatření). Stát tehdy přišel o miliardy rublů na příjmech a rychle vykvetl černý trh.

Gorbačovovi se o pití lehce mluvilo: patřil mezi vzácné ruské typy, kteří moc nepili. Od morálky v alkoholu vedl Gorbačov své soudruhy ke střízlivosti ideologické. V únoru 1986 na 27. sjezdu KSSS vysvětlil soudruhům, jaké chyby udělal strana od smrti Stalina a vyhlásil zásady otevřenosti, „glasnosti“. Později do partajního guláše přidal heslo přestavby, „perestrojky“, uskorenije, zrychlení hospodářského růstu, a okořenil to vše požadavkem demokratisace. 

    Měl proti sobě silnou oposici. Mezi Gorbačovovými odpůrci a zastánci pokračování v tvrdé linii vynikal Jegor Ligačov. Glasnosť měl za zradu a komunistické straně zůstal později v nezávislém Rusku věren. Armádní velitel a náměstek ministra obrany v letech 1989-1991 a pučista gen. Valentin Varennikov (zemřel roku 2009) označil dokonce Gorbačova za obyčejného zbabělce a vyhrožoval, že ho dá k soudu za to, že rozbil Sovětský svaz. 

Zoufalá bilance

Předsedou Gorbačevovy vlády v letech 1985-1991 byl Nikolaj Ryžkov, který se v dresu komunistů KPRF roku 1991 postavil Jelcinovi v ruských presidenstkých volbách. Od roku 2003 sedí v Radě federace. Ryžkov za perestrojky hlásal s ostatními: „Reformy musejí být programem výstavby komunismu. Musíme prokázat převahu našeho systému.“

    V zemi Sovětů se tudíž začaly dít neuvěřitelné věci a soudruhům v sovětské části Evropy se z toho většinou dělali mžitky před očima: nejvíce východoberlínskému satrapovi Erichu Honeckerovi s jeho zažranou paní Margot („tohle není nic jiného než spiknutí”) a Bulharovi Todoru Živkovovi, v Československu ultrakonservativního bloku kolem Vasila Bilaka. Ruští komsomolci a komunisté zakládali firmy na dovoz západního zboží, vznikaly soukromé banky doma i v kapitalistické cizině. 

    Roku 1988 komunisté povolili „soukromé vlastnictví výrobních prostředků“ (v Číně ochrana soukromého vlastnictví až od roku 2003). Gorbačov chtěl posílit plánovanou ekonomiku, ale za perestrojky byly položeny základy bohatství pozdějších oligarchů, kteří z výhodných posic se mohli v devadesátých letech plně vrhnout do chaosu velké jelcinovské privatisace. 

S politikou nového Sovětského svazu jezdil po světě jeho ministr zahraničí Eduard Ševardnadze, který se po rozpadu „sojuzu“ stal vládcem rodné Gruzie (1995-2003). Zprvu byli přáteli, tvrdí Ševerdnadze v pamětech, ale brzy začal Gorbačov na jeho popularitu žárlit, nezastal se ho nikdy proti kremelským jestřábům a roku 1990 resignoval na protest „proti nastupující diktatuře”, aby na několik týdnů před koncem sojuzu byl opět jeho posledním ministrem zahraničí. Obvinění z autoritářství se ovšem Gorbačovovi nikdy nevyhla.

Roku 1987 začal Gorbačov mluvit o odzbrojení a zrušil Brežněvovu doktrínu spočívající v právu Moskvy zasáhnout kdekoli na planetě ve prospěch komunismu. Gorbačovova doktrína naopak posvětila právo sovětských satelitních režimů na jejich vlastní cestu. 

    V Maďarsku a Polsku to komunisté chápali velmi dobře a zařídili se podle toho. Gorbačov stáhl vojáky z Afghánistánu, nechal svému osudu kubánské soudruhy i s jejich jednotkami v Etiopii, Mosambiku a Angole. Ti rovněž Afriku vyklidili, stejně jako Vietnamci Kambodžu, zrála mírová jednání guerrill s vládami ve Střední Americe, kubánský režim se bez ruské pomoci dostal do úzkých. 

V Praze, východním Berlíně, Havaně a v Sofiji se z Gorbačova stal zrádce velké světové myšlenky. Naopak západní politici byli zcela zaskočeni ruskosovětskou sdílností a otevřeností: v červnu 1989 dokonce použil Gorbačov v označení americko-sovětských vztahů obratu „partnerské”. O měsíc později nabídl bolševický vůdce západní skupině států G-7 hospodářskou spolupráci.

    Když byl Gorbačov byl na státní návštěvě Prahy v dubnu 1987, husákovce velmi vyděsil: „Nechce to malé opravy, ale radikální rekonstrukci.“ 

    Na posledních narozeninách NDR v říjnu 1989 v Berlíně volali lidé „Gorbi, pomoz nám!“ Šéf polských komunistů Mieczyslaw Rakowski se ho na tribuně ptá: „Michaile Sergejeviči, rozumíš, co volají? – Rozumím. – To je přeci náš konec!“ 

    V Rusku Gorbačovovi komunisté jedovatě říkali „nejlepší z Němců“. Na rukách posledního komunistického hlavouna však nelpěla ničí krev. 

Po jednáních s Helmutem Kohlem v letech 1989-1990, ale hlavně s americkým presidentem Georgem Bushem starším, Gorbačov svolil ke sjednocení Německa a ke stažení sovětské armády z jeho východní části, což stálo Němce stovky miliard marek za stavby ubytovacích kapacit pro armádu v Rusku a za velkorysé pozornosti generalitě, které nebyly nikdy nikde vyúčtovány. 

Gorbačov visionářsky roku 1993 o chaosu v Rusku prohlásil, že „teprve teď začíná éra Gorbačov”. O deset let později v rozhovoru s magazínem Der Spiegel ocenil německo-ruská jednání mezi říjnem 1989 a lednem 1990 za zlomová, která „všechno změnila”, neboť zprvu se Gorbačov s Kohlem shodli na tom, že „problém opětného sjednocení musí být vyřešen, ale asi až dalšími generacemi v 21. století”.

Na Rusy třeba opatrně

Na jaře 1989 se konaly v Sovětském svazu první otevřené parlamentní volby a stát formálně přestala řídit strana. V březnu 1990 byl novým parlamentem Gorbačov zvolen prvním a posledním presidentem Sovětského svazu. Na Prvního máje během tradiční přehlídky na Rudém náměstí se proti němu pískalo, což bylo také poprvé v éře Sovětů. 

    Ve světě byl však Gorbačov velmi oblíbený a za své reformy a nukleární odzbrojovací iniciativy oslavován. Na setkání s Ronaldem Reaganem v Reykjavíku v říjnu 1986 se mu od Američanů dostalo lekce v podobě hospodářské zprávy o stavu obou velmocí a o sovětských výhledech. O rok později ho Reagan v Berlíně u Braniborské zdi vyzval: Pane Gorbačove, strhněte tu zeď.“

Sovětský svaz se už rozpadal. Roku 1985 ještě zadlužený nebyl, perestrojka vedla ke zhroucení zásobování základními potravinami a pro maso a cukr byl opět zaveden přídělový systém. Rozsáhlý dovoz vedl k obrovskému zahraničními dluhu. Bilance po dvou letech reforem byla zoufalá. Země žila od roku 1987 v hluboké krisi, státní výdaje obrovsky přesahovaly jeho příjmy. 

    Po výměně většiny partajních kádrů na ministerstvech, soudech a na prokuraturách Gorbačov analysoval: „Na některých našich velvyslanectvích se jen pije. Naše země se skládá z jednotlivých knížectví, v nichž vše závisí na „načalnikach“. Důstojnický sbor se proměnil v kastu, generálové se zajímají jen o lov...“. 

V květnu 1987 se podařilo Němci Mathiasovi Rustovi (19) nerušeně po dobu letu přistát se sportovním letadlem Cessna na Rudém náměstí v Moskvě. Chtěl demonstrovat za sblížení západu s východem, pro ruskou armádu a letectvo to byl šok. Ačkoli o letu věděli, nedokázali se rozhodnout: Gorbačov vyměnil s ministrem obrany i velící generály. Stěžoval si tehdy na zoufalé poměry v důstojnickém sboru, homosexualitu. 

    Bushův ministr obrany Dick Cheney po návštěvě Moskvy roku 1990 předvídal, že Gorbačov dlouho nevydrží. Měl pravdu. Bolševický vůdce měl představu, že perestrojka potrvá „deset patnáct let, možná za tři desetiletí bude fungovat“. Tolik času nedostal. K hospodářskému chaosu se připojily národnostní bouře na Kavkazu, v Pobaltí, Kazachstánu, Uzbekistánu a jednotlivé svazové republiky vyhlašovaly suverénnost a posléze plnou nezávislost. 

    Když se v srpnu 1991 pokusila v Moskvě skupina bolševických staromilců o puč, údajně s Gorbačovovým vědomím, postavili se i Rusové na stranu svého nového vůdce Borise Jelcina, ostatně rovněž partajního aparátčíka: roku 1977 jako tajemník ve Sverdlovsku/Jekatěrinburgu zařídil na příkaz z Kremlu zboření domu pojmenovaného po staviteli Nikolaji Nikolajeviči Ipaťjevovi, jeho posledním majiteli, v němž v létě 1918 zavraždili bolševici carskou rodinu. Jelcin se po neúspěchu převratu dohodl s presidenty dalších „sovětských“ republik a v prosinci 1991 Sovětský svaz zanikl. Gorbačov byl bez práce, svět bez studené války.

    Poprvé hovořil o „stavbě nového evropského domu“ roku 1987. Opakovali to tehdy po něm všichni reformní komunisté, ale Evropané stavěli většinou bez nich. 

Putinovi v oposici

Roku 1996 se pokoušel dostat zpět do Kremlu jako president Ruské federace, ale proti Jelcinovi podporovanému mocnými oligarchy neměl nejmenší šanci. Pro Rusy, které přivedl nápadem s reformami nereformovatelného systému do bídy, byl nevolitelný. Jezdil však po světě a živil se přednáškami a vydáváním publikací. Neokouzloval jen západní levicové intelektuály. Barmského generála Thein Seina, předsedu vlády od roku 2007 a presidenta od roku 2011 lze úspěšně podezřívat ze svérázného kopírování rozkladu sovětského imperia. Též on se totiž rozhodl demokratisovat národně složitou zemi a otevřít ji světu. Poněkud žertovně bývá gorbačovská role přičítána italoargentinskému papeži Františkovi při liberalisaci katolických dogmat kolem sexu...

Komunismus opustil Gorbačov nejpozději roku 1993, kdy přiznal, že je „přesvědčeným“ sociálním demokratem a že německý sociální stát bere za vzor pro Rusko. Hned měl k tomu „novosocdemák” parátně zásadní stanovisko: „Souhlasím s přítelem Willym Brandtem, že toho, komu vadí vyslovit slovo socialismus, nepoikládám za správného sociálního demokrata.” 

Vedle Gorbačova byl milovníkem Německa rovněž Vladimir Putin, který ze svých služebních let rozvědčíka ve východním Německu i německy mluví.

Roku 2001 založil první ze dvou sociálně demokratických stran, žádní nebyla úspěšná. Roku 1997 dostal s vnučkou Anastasijí milion dolarů za reklamu na firmu Pizza Hut a o deset let později propagoval luxusní koženou galanterii značky Louis Vuitton (to mu bylo 76 a fotografovat se dal hvězdnou Annie Leibovitzovou). Peníze dal do své nadace, kterou roku 1992 založil v San Francisku (ano, tam). 

    O rok později založil nadaci Zeleného kříže na podporu ceosvětových ekologických programů, v jejímž čele stál nejbohatší z Poláků Jan Kulczyk (zemřel v červenci 2015; 65). S miliardářem Alexandrem Lebeděvem, jemuž mimo jiné patří londýnský list The Independent, vlastní oposiční moskevské periodikum Novaja gazeta (v roce 2009 tvrdil v rozhovoru pro hamburský magazín Der Spiegel, že Gazetu čtou oba majitelé až po jejím vydání). 

    Roku 2004 representoval Rusko na pohřbu Reagana. S Clintonem a Sophií Lorenovou namluvil CD Prokofjevova musikálu Peťa i volk, které dostalo roku 2004 Grammy. O pět let později natočil romantické Písně pro Raisu. Výnosy šly na charitu. V 90. letech dal Novým novinám tři sta tisíc dolarů z výnosu své biografie na nákup počítačů. 

    Gorbačov se na rozdíl od Vladimira Putina nikdy nepřihlásil ke křesťanství, ale velkoruským patriotem zůstává. Po nástupu Putina roku 2000 v rozhovoru pro magazín Der Spiegel vyzval Západ, aby Rusku hospodářsky pomohl, „aniž by se obohacoval; a také by se neměly poslouchat takové věštby, jaké šíří bývalý americký presidentský bezpečnostní poradce Zbygniew Brzezinski: Rusko by se mělo konečně smířit s menší rolí a stáhnout se na území, na němž žijí pouze etničtí Rusové. To je revanšistická, zideologisovaná politika. Takhle nelze s Ruskem zacházet.“

Vladimir Vladimirovič Putin si to vzal roku 2012 při nástupu svého třetího presidentského úřadu vedle vlastního varovného prohlášení na mnichovské bezpečnostní konferenci roku 2007, tedy v době svého druhého úřadu, za programové prohlášení pro obnovu imperiálního Ruska.

 

exkurs 1: Michail Sergejevič Gorbačov

 

Pochází z rusko-ukrajinské kolchoznické rodiny. S manželkou Raisou, učitelkou marx-leninismu (zemřela roku 1999 v Münsteru na leukemii), mají jedinou dceru, lékařku Irinu Virganskou. 

 

1931, 2. března narozen ve vsi Privolnoje ve Stavropolském kraji

1952 vstoupil do komunistické strany (KSSS)

1953, září na moskevských studiích sňatek s Raisou Titarenkovou pocházející z Altajského kraje, dcerou železničního zaměstnance původem z Ukrajiny; jedinou dceru porodila v lednu 1957

1955 ucházel se marně o členství v KGB (otec prý žil za války na území obsazeném půl roku Němci, což pravda nebyla)

1970 šéfem Stavropolského kraje (do 1978)

1971 členem ÚV KSSS

1978 tajemníkem ústředního výboru KSSS pro zemědělství (do 1985); Raisa učí v Moskvě na universitě marx-leninismus (do 1985)

1980 členem politbyra ÚV KSSS

1982 zemřel generální tajemník ÚV KSSS Leonid Brežněv, nástupcem Jurij Andropov

1984 po jeho smrti hlavou bolševiků Konstantin Černěnko

1985, 11. března Gorbačov (54) generálním tajemník ÚV KSSS (do 1991) v listopadu v Ženevě první setkání s Reaganem, soudržská návštěva Prahy u představitelů režimu Gustáva Husáka

1986, 25. únor na 27. sjezdu KSSS vyhlášena glasnosť (perestrojka až 27. ledna 1987); 26. dubna černobylská katastrofa, v říjnu Reykjavík; v prosinci povolen návrat Andreje Sacharova z Gorkého (Nižnyj Novgorod) do Moskvy; nepokoje v Alma-Atě (Almaty)

1987, prosinec berlínská výzva Reaganova, ve Washingtonu podpis dohody o odzbrojení jaderných raket středního doletu; Pamjať ruští konservativní nacionalisté

1988 předsedou presidia nejvyššího sovětu (vystřídal Andreje Gromyka, který zemřel rok na to), tedy president SSSR (do 1990); v únoru protiarménské pogromy v Ázerbájdžánu, Náhorní Karabach, zemětřesení v Arménii; červen-červenec zaveden parlamentarismus, ÚV KSSS předalo moc volenému orgánu; Estonsko vyhlásilo jako první suverenitu, v průběhu 1989 ostatní

1989 vyklizen Afghánistán, duben krvavé nepokoje v Tbilisi, 9. listopadu padla berlínská zeď, v prosinci před pobřežím Malty na křižníku Maxim Gorkij s Georgem Bushem ukončil studenou válku; demonstrace protisovětské v Tbilisi a Uzbekistánu

1990 povoluje sjednocení Německa, zvolen prvním a posledním presidentem SSSR, dostává Nobelovu cenu míru; svazové republiky SSSR vyhlašují nezávislosti, v červnu ruským presidentem Boris Jelcin, který v červenci 1990 na 28. sjezdu partaje vystoupil z KSSS (nijak šedesátníkovi na veřejnosti v popularitě neuškodilo, když na otázku, zda by povolil dovoz preservativů, odpověděl, že už je nepotřebuje); v prosinci Ševardnadze resignoval

1991, 21. srpna prosovětský puč, KSSS zakázána

1991, 8. prosince dohoda v Bělověžském pralese o založení Společenství nezávislých států (SNS; rus. SNG)

1991, 26. prosinec rozpuštěn Sovětský svaz, sám abdikoval o den dříve; formální konec studené války

1996 v ruských presidentských volbách dostal méně než 1 % hlasů

2000 podpořil Vladimira Putina

2001 založil Sociálně demokratickou stranu (SDPR)

2007 založil Svaz sociálních demokratů (SDD)

2008 s miliardářem Alexandrem Lebeděvem založil Nezávislou demokratickou stranu Ruska

2014 potvrdil, že s nikým ze západních politiků nedohodl, aby se NATO nerozšiřovalo dále na východ

 

exkurs 2: Vůdci bolševiků

 

V čele Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS) měli vůdci různá označení: předseda ústředního výboru a politbyra (Lenin), generální tajemník (většina), první tajemník (Chruščov a dva roky Brežněv).

 

Vladimir Iljič Lenin1917-1924, leden

Josef Vissarionovič Stalin1922, duben - 1953, březen (gentaj.)

Georgij Maksimilianovič Malenkov1953 (krátce úřadující tajemník)

Nikita Sergejevič Chruščov1953, září - 1964, říjen (první taj.)

Leonid Iljič Brežněv1964, říjen - 1982, listopad (1964-1966 jako první taj., pak návrat ke gentaj.)

Jurij Vladimirovič Andropov1982, listopad - 1984, únor

Konstantin Ustinovič Černěnko1984, únor - 1985, březen

Michail Sergejevič Gorbačov1985, březen - 1991, srpen

Volodymyr Antonovyč Ivaško, 1991, srpen (týden úřadující gentaj.)

Vyšlo zkráceně v časopisu TÝDEN 09/11

 

(pokr.)