388-393

***********************************************************
388. 
Ol. 291, 4

699 SE
635 AE
neznámý
a. u. c. 1141
Západ: D. N. Magnus Maximus Augustus II

Východ: D. N. Flavius Theodosius Augustus II a Flavius Maternus Cynegius

***********************************************************

Theodosius se vypravil do války s Maximem. Armádě veleli Promótos/Promotus jako magister equitum a Tímásios/Timasius jako magister peditum. Iustinu s Valentinianem vypravil po moři z Thessaloníky zpět do jejich říšského údělu na Západě a když se toho Maximus domákl, poslal jim naproti s flotilou magistra equitum Andragatha, aby je lapil. Got však připlul pozdě a Iustina už byla na cestě do Říma.

Theodosius (41) táhl Pannonií a v létě spojené armády Theodosiovy a Valentinianovy porazily Magna Maxima u Emony, Siscie a Poetoviony, kde padl Maximův bratr Marcellinus. Na jihu Itálie a na Sicílii byl poražen na souši a na moři Andragathus/Andragathius, řec. Andragathios, Theodosiovou flotilou a když přišla zpráva o Maximově konci, vrhl se do moře. 

Flávius Mágnus Máximus (přes 50) byl dopaden rychlými jednotkami tři míle od málo chráněné Aquileie a Theodosius, dojímající se osudy poražených rabujících Gotů, srov. rok 386, dal spolubojovníka svého otce bezprostředně popravit 28. srpna (augustem byl od roku 383). Magistra militum 
Arbogasta poslal Theodosius do Trever, aby zabil Maximova syna Victora. Klučík byl uškrcen; podle jedné verse pobýval u jednoho z alpských nárůdků, nikoli v Augustě Treverorum. 

Osudy ani jména Maximovy manželky a dvou dcer nejsou známy, neboť senát odhlasoval Maximovu damnatio memoriae. Jedna dcera si vzala Ennodia, procos. Afriky roku 395, a jejich vnukem byl proradný Petronius Maximus, na 77 dnů roku 455 západořímský augustus. Jiným potomkem Maximovým byl august roku 472 Anicius Olybrius.

Podle latinského nápisu Cyngena, syna Cadellova, krále welšské země Powys, na sloupu stojícím u Valle Crucis Abbey, byl mezi dynastovými předky Guarthi[girn]/Vortigern, jemuž jistá "Sevira, fília Máximí régis, quí occidit régem Rómánórum/Sevéra, dcera krále Maxima, který zabil krále Římanů", rozumí se roku 383 Gratiana, porodila syna jménem Britu. Sloup známý jako Elisegův je z poloviny 9. století: král Cyngen zemřel roku 855. 

Na Východě praefectus praetorio Orientis Flavius Maternus Cynegius, konsul t. r., při návratu z Egypta a Syrie, kde opět zakazoval provozovat chrámy a likvidoval polytheistické svatyně, viz rok 384, zemřel v Bérýtu. Theodosius na jeho místo jmenoval zkušeného administrátora Valentova Flavia Eutolmia Tatiana ze Sidym v Lykii/dn. ves Dodurga v TR. Praefectem urbi (na Bosporu) jmenoval jeho syna Procula/Prokla. Oba byli polytheisty, což se brzy ukázalo jako nebezpečné, viz rok 392. V Kónstantínopoli vypukly nanovo sektářské nepokoje, během kterých vyhořel dům biskupa Nektaria, jemu samotznému se nic nestalo, viz rok 381. 

V Kalliníku/Callinicum na Eufrátu poštval lokální představený křesťanů dav věřících a mnichů proti Židům. Řada z nich byla povražděna a katholičtí fanatici vypálili synagogu. Theodosius chtěl štváče odsoudit, ale dostal se do sporu s mediolanským biskupem Ambrosiem, který měl za Gratiana a Valentiniana II. osudový vliv u dvora.

Zatímco císař žádal spravedlnost a trest pro křesťanské viníky, fanatický fundamentalista Ambrosius varoval před zastáním se Židů, neboť by se tím postavil proti jediné správné víře. Theodosius ustoupil a vrazi vyvázli nepotrestáni. O Ambrosiově vlivu viz dále rok 390.

Pro Řím jmenoval Theodosius praefectem Urbi Sex. Aurelia Victora (narozen kolem roku 320, viz a srov. rok 361), autora zachovaného historického breviaria římských dějin. Nebyl křesťanem, za Iuliana spravoval provincii Pannonia secunda. Římský úřad vykonával jen rok. Brzy na to, snad ve funkci, zemřel. Srov. rok 393.

Valentinian II. nominálně vládl znovu v Galliích, Hispániích a v Británii, skutečným mocnářem v jeho říši byl magister militum Arbogastes, Theodosiův člověk, jehož strýcem byl Flavius Richomeres. Dohlížel na mladého císaře a jeho dvůr sídlící nyní ve Vienně, viz dále rok 392. Nejsilnějším mužem celé říše byl Theodosius I., který setrval na Západě do roku 391.

Frank Arbogastés pocházející z Galatie se vypravil na trestnou akci proti franckým velmožům Marcomerovi, Gennobaudovi a Sunnonovi, kteří jednak stranili Maximovi, jednak loupili, viz rok předešlý.

V Persii zemřel král králů Íránu a Neíránu Šápúr III. (jak zněl titul; vládl od roku 383) a nastoupil na trůn jeho syn Bahrám/Vahrám IV. Po jedenácti letech vlády byl roku 399 zavražděn během palácového puče a nástupcem se stal jeho bratr Jazdgard/Jazdegert I., řec. Isdigerdés, jenž přišel o život pravděpodobně stejně jako jeho sourozenec roku 420 n. 421 (podle chronografů, z nichž vycházel al-Bírúní, vládl 21 rok, pět měsíců a osm dnů); viz rok 393.

Dynastie a perská moc trvala v Íránu do roku 651, kdy byl na útěku zavražděn loupeživým mlynářem poslední z panujících Sásánovců Jazdgard III. a vlády nad celou oblastí se definitivně zmocnili muslimští Arabové.


***********************************************************
389. 
Ol. 292, 1: pravděpodobně poslední konaná olympiáda (?)

700 SE
636 AE
neznámý
a. u. c. 1142
Flavius Timasius a Flavius Promotus

***********************************************************

Theodosius vtáhl s druhorozeným synem Honoriem (4) 13. června triumfálně do Říma. Za svého prvního římského pobytu předvedl staronového augusta Západu Valentiniana II. a k polytheistům v senátu se choval shovívavě, příznivce Maximovy pardonoval. Jednoho z nich, autora ztracených Historií n. Annálů Viria Nicomacha Flaviana, jmenoval dokonce praefectem praetorio Italie, Illyrika a Afriky (do 392; po bitvě na Frigidu v září 394 si vzal život); byl posledním z římských polytheistů v takovém úřadu. Panegyrik před císařem přednesl Latinus Pacatus Drepanius, viz rok 367. Theodosius zůstal v Římě do konce srpna nebo až do příštího roku.

Největší mincovní poklad z blížícího se konce západořímského státu v Británii a na území celé říše byl nalezen v listopadu 1992 v anglickém Suffolku. "Hoxne Hoard" tvoří 569 zlatých mincí, 14.191 stříbrných a 24 bronzových z doby Valentiniána I. (363-375) až Honoria (395-423); legie vyklidily ostrov roku 407. Součástí jmění zakopaného nejpozději do roku 450 n. l. bylo 29 šperků se sadou kořenek, vše nyní součást sbírek Britského musea. O konci římské moci na ostrově viz rok 383 a v indexu s. v. Germánia, Gotové.

O dějích v Armenii k tomuto roku viz rok 387.

 

***********************************************************
390. 
Ol. 292, 2

701 SE
637 AE
neznámý
a. u. c. 1143
D. N. Flavius Valentinianus Iunior Augustus IV a Flavius Neoterius

***********************************************************

Theodosius odešel z Říma do Mediolana. Když jmenoval epónymním konsulem roku následujícího senátora Q. Aurelia Symmacha, jednoho z předních římských aristokratických polytheistů, přijel mu do Mediolana vyhlášený rhétór poděkovat. V oslavné řeči však též zmínil žádost o obnovu oltáře bohyně Victorie v curii, římském senátu, viz rok 382 a 384, což Theodosia natolik rozčílilo, že dal Symmacha posadit do nepohodlných nosítek, odnést z města a zakázal mu přibližovat se ke dvoru na sto mil. Byla to práce Ambrosiova, jemuž se Theodosius po jarních násilnostech v Thessaloníce, viz zde níže, zcela podrobil. Konsulem se však Symmachus přesto stal. 

Někdy v této době došlo v dubnu v Thessaloníce k masakru na civilistech. Magister militum per Illyricum Buthericus/Butherich n. Búterichos ho hegúmenos tón par' Illyriús stratiótón gotského rodu a sídlící právě ve městě mimo svou pravomoc dal zatknout oblíbeného homosexuálního vozataje za to, že se pokusil znásilnit chlapeckého sloužícího. K tomu podle zákona vydaného roku 386 n. 387 Gratianem (vlastně Maximem, viz rok 388), Valentinianem II. a Theodosiem I. neměli magistri militum žádné pravomoci nad civilisty.

Cirkumilovný dav magistra žádal o propuštění svého oblíbence a když se tak nestalo, byla z toho revoluce: magistra zavraždili a s ním další státní byrokraty. Theodosius poslal na likvidaci vzpoury gotské jednotky, které město obsadily a jednaly s ním jako s nepřátelským: na údajně sedmi tisíc Thessaloníčanů byl masakrováno, nejvíce v hippodromu, zdá se, že střelbou šípů.  

Theodosius si původní svůj rozkaz rychle rozmyslel a poslal z Mediolana dalšího kurýra rušícího první rozkaz, ale to již bylo pozdě. Biskup mediolanský Ambrosius opustil na protest město a odmítl sloužit mše. Když se vrátil, nevpustil do kostela císaře a ten pod tíhou výtek se vrátil s pláčem do paláce. Nevycházel prý osm měsíců a usmíření sjednal Rufinus, magister officiorum, ačkoli právě jeho Ambrosius označil za pachatele špatné rady. Ambrosius připomněl zákon, že mezi vynesením hrdelního trestu a popravou musí být uplynout lhůta nejméně jednoho měsíce, který existoval již osm let. 

Theodosiovo dvojí ponížení za Kalliníkon a za Thessaloníku posílilo moc vysokých církevních činitelů na politiku, ale byl to spíše jen návod na cestě theokratů k vládě: po většinu času zbývajícího římskému Východu a v dalších dějinách italského středověku byli církevní vůdci spíše sluhy panovníků.

Kolem t. r. se v Durostoru na Istru v Dolní Moesii/dn. Silistra v BG narodil Flavius Aetius (Aëtius), jemuž se dosti oprávněně dostalo přízviska "poslední (Západo)Říman". Kuriosně jeho otec Flavius Gaundetius, magister militum, byl Skyth, což bylo mimo jiné dobové označení pro Goty, další východní Germány a Hunny z pontských stepí; matka byla vznešenou Italkou. 

Jako mladý člen císařovy ochranky posloužil za rukojmí Honoriova dvora u Visigotů a Hunnů, za vlády Gally Placidie a jejího syna Flavia Placidia Valentiniana III. byl roku 429 magistrem militum per Gallias a s podporou Hunnů se stal nejmocnějším mužem západořímského světa v permanentních válkách s germánskými národy a Alány. Styky s Hunny skončily s nástupem Attily do čela kočovných nájezdníků a Aetius zastavil hunnskou expansi na západ ve slavné bitvě na Catalaunských pláních roku 451: římsko-visigotská koalice s podporou Burgundů a Alánů porazila hunnsko-ostrogotské vojsko podporované oddíly Franků, Langobardů, Herulů a Skirů. Viz v indexu s. v. Germáni a Gotové.

Aetius chtěl svého syna Gaudentia oženit s Valentinianovou dcerou, ale císaři se to moc nelíbilo a Aetius dopadl jako Stilicho za Honoria. V důsledku palácových piklů Petronia Maxima 21. září 454 zavraždil vlastní rukou císař Valentinianus III. a jeho eunúchos Heraclius Aetia (c. 60 či více) při slyšení v římském paláci. A 16. března následujícího roku zbožného a pověrčivého císaře (35, na trůnu od šesti) při cvičné lukostřelbě na Martově poli zavraždili "Skythové" Optila a Thraustila z Aetiových mužů: angažoval je Flavius Anicius Petronius Maximus, jehož manželku Lucidu Valentinianus znásilnil na hostině, a stal se na dva měsíce augustem, než ho se synem Palladiem, svým caesarem, dav před Římem ukamenoval (pokud nebyl syn popraven později).

Křesťanský autor Flavius Vegetius Renatus někdy v této době nebo později složil spis o vojenství Dé ré mílitárí n. Epitoma reí mílitáris. Sepsal též dílko o léčbě mul Digesta artis múlomedicínae. Od něho snad pochází dodnes živá a pravdivá formulace: "Quí désíderat pácem, bellum praeparat/Kdo si přeje mír, chystá válku." 

Někdy kolem t. r. se narodil Macrobius Ambrosius Theodosius, snad ze senátorské rodiny, vysoký říšský byrokrat, snad roku 410 vicarius Afriky, snad rodem z Egypta (?), novoplatónik a grammatik. O jeho životě nevíme téměř nic, ale zachován zůstal jeho komentář k Ciceronovu Snu Scipionovu/Somnium Scípiónis a spis Sáturnália o sedmi knihách fiktivních rozhovorů konaných o prosincových slavnostech na pestrá ethnografická, etymologická, filosofická, literární a grammatická themata, rozsáhle o Vergiliovi. Pozoruhodné je, že v knize není jediné zmínky o křesťanech. Macrobius zemřel c. 430.  

Někdy kolem t. r. se v kilickém Sisiu/Sision, dn. Kozan v TR, popř. v Seleukeji Píerijské/dn. Samandağ v TR, narodil Syřan Symeón Stýlités starší. Byl prvním věhlasným "sloupařem/stýlités. Pastevec, analfabét a anachórét zemřel roku 459 po celoživotní totální askesi. Jedl jednou týdně, dva roky strávil zakopán po hruď v zemi. Nejprve se usadil na sloupu asi pětimetrovém, po nějakém čase se dostal k osmnáctimetrovému opatřeném nahoře plošinkou. Odtud do své smrti neslezl. Věhlasný světec s výšin dvakrát týdně kázával, kdekdo s ním konsultoval, prý i císař Theodosius II. si dal od něho osobně poradit. U sloupu na severozápadu Syrie poblíž Beroie, dn. Halabu/Aleppa vznikl velký klášter Qal'át Sim'án/Simeonova pevnost. Sloupař byl s pompou pochován u svého vzdušného příbytku a nápad se životem ve sloupích se šířil Orientem.

  

***********************************************************

391. 
Ol. 292, 3

702 SE
638 AE
neznámý
a. u. c. 1144
Q. Flavius Tatianus/Flavius Eutolmius Tatianus a Q. Flavius Aurelius Symmachus

***********************************************************

Theodosius se s jarem vrátil ze Západu z Mediolana do Thessaloníky. Vzbouření Gotové byli stále ještě nebezpeční, viz rok 387, a podnikali vpády až do Thessalie; za celou tu dobu je nedokázaly římské jednotky dopadnout nebo vyhnat. Operace proti nim řídil Timasius. Podle jedné zkazky se dokonce Theodosius osobně podílel na odhalování gotských útočišť rozložených od jezer na severozápadních  hranicích soudobého Řecka po thessalské úkryty. Při jednom z nenadálých útoků gotských guerrill musel prchat o život. Vrátil se pak do Kónstantínopole a válku s Goty přenechal Promótovi.

Theodosius, do té doby shovívavý vůči polytheistickým zvykům (pokud se netýkaly krvavých obětí a neohrožovaly panovnický majestát), vydal pod vlivem štvavého kazatele, mediolanského biskupa Aurelia Ambrosia, a svého magistra officiorum Rufina serii vyhlášek likvidujících definitivně veřejné vyznávání prastarých kultů; v Římě dostal praefectus Urbi nařízeno definitivně zavřít chrámy a zrušit veškeré polytheistické rituály 24. února t. r., viz zde níže.

Na naléhání biskupa alexandrijského Theofila zakázal august navštěvovat chrámy, stavět bohům sochy a nakázal zničení Sarápeia v Alexandreji: to ochotně provedly úderky mnišských teroristů, které v Egyptě vyhladily a vyvraždily zbytky polytheismu a jeho aktivních vyznavačů. Císař pak zakázal mnichům žít ve městech, ale už za rok pod Ambrosiovým nátlakem zákaz zrušil. Archontem města byl tehdy Euagrios, armádním velitelem v Egyptě Romanus/Rhómános. 

V Alexandreji totiž propukly krvavé bitky mezi polytheisty a monotheisty. Polytheisté se opevnili v Sarápeiu a mnoho křesťanů donutili obětovat bohům a některé ukřižovali. Theodosius sice polytheisty pardonoval, aby povstání uklidnil ale nařídil Sarápeion zbořit. Vůdce křesťanů Theofilos, v úřadu od roku 385, augustovy podpory využil a dal fanatickými souvěrci zničit všechny zbývající chrámy ve městě (velká část jich byla již zničena: zda to znamenalo srovnání budov se zemí nebo jen vyrabování jejich zařízení, nevíme; srov. zde níž o zákazech). Sarápidovi vyznavači se brutalitě přesily podrobili a kapitulaci si údajně ulehčili tvrzením, že bůh odešel do nebes. Část jeho kněží se dokonce dala ke křesťanům.

Zánik Sarápeia předpověděl před lety jistý Olympos z Kilikie, bratr Generósy (o níž nevíme nic), který se z Anatolie za kultem přistěhoval do Alexandreie; srov. též rok 350+.

Bronzové kultovní sochy byly přetaveny na kotlíky/lebés, lebétes pro chudinu. Během teroristické likvidace Sarápeia, jedné z nejslavnějších staveb hellénistického světa a z největších chrámových komplexů své doby, shořely též knihy náležející kdysi do fondů Múseia. Polytheističtí grammatici, alexandrijští rodáci Ammóneios a Helladios, pravděpodobně poslední z těch, kteří měli přehled o knižních fondech dávného Múseia, prchli do Kónstantínopole, kde směli nadále vyučovat, aniž by je nutili k monotheismu. 

Ammóneios byl knězem Thóthovým (Thot/Džehuti), Helladios knězem Dia-Ammóna (Amun Re) a oba se podíleli na bojích s křesťany. Jiný Helladios pocházel z Antinoúpole, byl současníkem císařů Maximiana a Licinia a složil ve verších encyklopedii nazvanou Chréstomatheia/Věci, které je dobré vědět; existovala prý i prosaická verse. Byl ovšem též jistý Helladius, který zemřel roku 387, a ten byl biskupem v Autissiodoru/dn. Auxerre a udělal si jméno tím, že jako první praktikoval z křesťanů na svých podřízených tónsúru/vyholení temene hlavy. 

Vedle neoplatónika Ammónia Sakky a grammatika Ammóneia prchnuvšího do Kónstanínopole, žil ve třetím století další Alexandrijec jménem Ammónios, křesťanský autor píšící na biblická themata. Bývá mu přisuzováno rozdělení novozákonních euangelií a výběř čtyř stávajících (pokud to nebyl až Eusebios Kaisarejský).

Patriarcha Theofilos se postavil proti stoupencům Órigena, jehož mnišské stoupence vykázal z Egypta. Jeho synovec a roku 412 nástupce v úřadu Kyrillos (I.) byl ještě vyhraněnější fanatik; viz o něm v indexu s. v. křesťanství. O Theofilovi neoplatónik Eunapios, viz o něm roky 347 a 360, napsal, že to byl vůdce ničemů/"Theofilú prostatúntos tón enagón, proklatců". Theofilos na stará chrámová místa "usadil tzv. mnichy, lidi co do podoby, ale život vedli svinský/tús kalúmenús monachús, anthrópús men kata to eidos, ho de bios autois syódés". Každý muž prý oděný do černého/anthrópos melainán forón esthéta měl v té době moc samovládcovu. Podle Eunapia sbírali mniši ostatky popravených zločinců, dělali z nich bohy a říkali jim boží martyres/svědci, diákónoi/sluhové a presbeis/poslové.  

Kolekce zákonů augusta Theodosia a jeho synů završila likvidaci polytheismu (shromážděny se záplavou dalších ve sbírce známé jako Codex theodosianus/Imperatoris Theodosii codex). Od dob Constantiových se zákazy točí dokola a legislativní bouře křesťanských augustů ukazuje, že zákazy starých kultů nebyly slepě dodržovány. 

24. února dekretoval Theodosius I. další zákaz obětin, porážení nevinných zvířat, zakázal vcházet do chrámů a svatyní, vzývat sochy bohů zhotovené lidskou prací. Namísto popravy čekal polytheistu trest patnácti liber zlata (c. pět kilogramů kovu), konsuláry po šest librách, provinční správce po čtyřech. 

16. června nový zákaz obětí a vstupování do chrámů připomněl starší nařízení Egypťanům. Soudce by přestoupení zákazu přišlo na šestnáct liber zlata (libra čítala zhruba 328 gramů). 

8. listopadu 392 přišel další totální zákaz vyznávání polytheistických kultů, uctívání soch, obětování zvířat a věštění z vnitřností, tázat se při obřadech na zdraví vládců, konat domácí obřady s vonnými látkami a kadidlem, vyvěšováním girland, dokonce uctívat v soukromí domácí lary a genie. Trest za to vyrostl na třicet liber zlata (c. deset kilogramů) a za bohoslužby v chrámech a svatyních na cizím pozemku dvacet liber.

7. srpna 395 Arcadius s Honoriem přišli s dalšími zákazy polytheismu a křesťanské haerese, to jest těch, qui a catholicae religionis dogmate deviare contendunt: v ediktu se poprvé dostali "pagani (lat.)" dohromady s "haeretici". 

29. ledna 399 zákonem daným v Ravenně potvrdili Honorius s bratrem Arcadiem zákaz obětí v chrámech v Hispániích a při tom nakázali uchovávat okrasu veřejných staveb a zakázali chrámy bořit; srov. před půl stoletím edikt Constantiův, rok 346. 

20. srpna 399 povolili držet tradiční slavnosti, ale bez obětin, a nakazuje se chrámy nebořit, ale kulty vyznávat se trestá. 15. listopadu bratři s Theodosiem II. odebrali ze státního rozpočtu částku získanou z daní na údržbu chrámů  a převedli ji do vojenských výdajů. Zároveň přikázali (zbylé) chrámové sochy vynést, zničit oltáře, ale chrámy nechat stát. 

7. prosince 416 bylo zakázáno vyznávat polytheistické kulty cizincům na území říše/gentiles a jinověrce bylo zakázáno brát do armádních stavů (tzn. včetně ariánských Germánů). Od 14. listopadu 408 nesměl jinověrec sloužit v paláci, tedy v oddílech chránících augusty/qui catholicae sectae sunt inimici.  

8. června 423 vydali v Kónstantínopoli Honorius a Theodosius II. edikt vyzývající křesťany, aby nezneužívali víry a neuráželi "židy a pohany" žijící spořádaně a podle zákonů. Kdyby však přeci jenom byl někdo dopaden při zakázaných bohoslužbách, ztratí majetek a krk. Ještě 14. listopadu 451 dekretoval Valentinianus III. a Marcianus, august Východu, zákaz uctívání model, zdobení dveří chrámů věnci, pálení ohňů na oltářích a kadidla, ulévat v oběť víno a zabíjet obětní zvířata. Rovněž tentokrát, po století zákazů, viz rok 341 a 346, bylo uctívání polytheistických kultů postaveno pod trest smrti.

Polytheismus, který nikdy neměl v žádné své podobě požadavek na výlučnost svých kultů, v říši takto jednoduše nezanikl. Východořímský panovník Iustinianus I. pověřil roku 542 jistého Armena Ióanna z Amidy/dn. Diyarbakır v TR, pozdějšího biskupa v Efesu, misionářskou činností v západní Anatolii. 

Chlapík, který neuznával lidskou podobu Ježíše, ale pouze božskou, a tudíž byl monofysitským sektářem (avšak u dvora to měl dobré), se pak chlubil, že pokřtil 23 tisíc (jiný údaj hovoří o sedmdesáti tisících) lidí, zničil prý dva tisíce soch a vysvětil 96 kostelů. Řádil i jinde, ale jeho chlouba dosvědčuje, že ani dvě staletí intensivního pronásledování polytheistů kulty nezahubilo. Podobně intensivnímu nepřátelství čelil júdaismus, srov. příklad z roku 388 v Kalliníku, a Židé soustavně stáli ve světě řízeném křesťanskými činovníky (a v jiné části světa muslimskými) mimo společnost, nejvýše na jejím okraji.   

  

***********************************************************
392. 
Ol. 293, 4

703 SE
639 AE
neznámý
a. u. c. 1145
D. N. Flavius Arcadius Augustus II a Flavius Rufinus

***********************************************************

V Kónstantínopoli se u dvora prosazoval magister officiorum Flavius Rufinus, cos. t. r., rodem Aquitánec, likvidující v okolí císaře kromě svých soků též polytheisty. Dostalo se mu přízviska Nenasytný/Akorestos. Vojenští velitelé Timasius/Tímásios a Promotus/Promótos byli odstavováni a když na zasedání císařské rady Rufinus urazil Promota, dostal od něho facku.

Rufinus běžel za Theodosiem a generála udal, takže mu císař zakázal palác a poslal ho k armádě do ležení. Po dohodě s gotskými potentáty mu Rufinus nastrojil léčku a Germáni ho v září zabili cestou do Thrákie, srov. rok 386.

Pak se Rufinus postavil praefectu praetorio Orientis Tatianovi řídícímu úřad ke všeobecné spokojenosti. Pro blíže neznámé důvody byl nucen resignovat a Rufinus ho dal postavit před soud. Městský praefectus Proculus/Proklos, Tatianův syn, před zatčením prchl, ale vylákán otcovým dopisem byl v Kónstantínopoli zatčen, mučen a odsouzen na smrt.

Flavius Eutolemius Tatianus pak směl dožít ve svém lykijském rodišti Sidymách. Oba dva byli polytheisty a od Theodosiova konfliktu s Ambrosiem se chuť monotheistů po moci měnila v triumfalismus; srov. rok 388. Popravený Proklos mohl být, novověká spekulace, otcem Patrikia/Patricia a ten roku 412 s manželkou Márkellou/Marcellou neoplatónika Prokla známého jako Prokla z Lykie, byť rozeného v Kónstantínopoli, žáka od c. 432 v Athénách Plútarchova a Syriánova, scholarcha posléze, jehož diadochem/nástupcem se stal Marínos z Neápole.

Proklos, srov. o něm roku 350+, vydal množství grammatických a filosofických pojednání, komentáře k celému Homérovi, k Hésiodovi, příručku užitečných znalostí/Chréstomatheiá o třech knihách, spis O vzdělání/peri agógés o dvou knihách, komentář k Platónově Ústavě o čtyřech knihách, práce o theologii, Orfeovi a Pýthagorovi, deset knih o věštbách/ta logia, o bozích u Homéra a argumentační spis Epicheirémata kata christiánús o osmnácti knihách (proti Proklovi psal z křesťanskými argumenty Ióannés zvaný Filoponos/Pilný). Proklos zemřel roku 485 v Athénách.

Snad vrstevníkem tohoto Prokla byl Proklos Prokléios z Láodikeie Syrské, o němž bylo zaznamenáno, že byl veleknězem jakéhosi kultu/hierofantés, tedy rovněž polytheista. Vydal spis o theologii, o Pandóřině mýthu u Hésioda, o pýthagoricích, spisy geómetrické/geómetrika a úvod do arithmétiky Níkomacha z Gerasy, srov. rok 100+.    

Nenasytně majetkůmilovný Rufinus se brzy dostal do sporů s eunúchem Eutropiem, od roku 395 hlavním Arcadiovým komořím/praepositus sacri cubiculi. Pocházel pravděpodobně z Armenie, vyklestěn byl již v chlapeckém věku a prodán byl nejprve jednomu z vojenských velitelů v regionu Ptolemaiovi, posléze Flaviovi Arinthaiovi, magistrovi equitum za Iuliana, viz rok 363, po jehož smrti se s jeho dcerou dostal do Kónstantínopole. Roku c. 379 byl propuštěn na svobodu a na Theodosiově dvoře udělal karieru. 

Před válkou s Eugeniem ho Theodosius poslal do Thébaidy za monotheistickým prorokem Ióannem, aby se dozvěděl výsledek války: muž, který zakázal věštírny a věštění posílal za vyjevením dějů budoucích do pouště... Dvorní literát Stilichonův a Honoriův Claudius Claudianus na Eutropia sepsal několik ošklivých básní v hexametrech opřených o zesměšňování jeho "mužnosti" a otrockého postavení. Dokonce ho připodobnil k ptolemaiovskému Potheinovi, vrahovi Pompeia Magna: "Běda, vždy ohrožují světové štěstí ptolemaiovští otroci... druhý Potheinos, hle..."; viz rok 48-. 

Eutropiovým spojencem byl Flavius Stilicho/řec. Stelichón, též Stélichón, který se pokládal za poručníka obou Theodosiových synů, nejenom Honoriovým. Stilicho byl úspěšnější než Rufinus, který nedokázal přesvědčit Arcadia o tom, aby si vzal jeho dceru. Mladý panovník naopak přijal Eutropiovu volbu, Bautónovu dceru Aelii Eudoxii (její matku neznáme, možná Římanka) vyrůstající v Promotově domě, viz rok 384. Stilicho trumfnul Rufina i v tom, že po smrti Marie, první Honoriovy manželky, se západní augustus oženil ještě s druhou Stilichonovou dcerou Thermantií, viz o tom roku 384.

Soupeření obou nejmocnějších mužů říše přineslo nakonec záhubu Rufinovi. Po Theodosiově smrti v lednu 395 nechal Rufinus loupit a ničit Tervinga Alaricha s jeho Goty z Thrákie Boiótii. Před Athénami se dal Got uchlácholit a uspokojit přijetím s hostinou a dary. Megary, Korinthos, Argos a Spartu však vyvrátil. Když se proti němu vylodil na Peloponnésu Stilicho s oddíly, vyhnul se mu Got a loupil v Épeiru; během rabování zahynuli neoplatónik Proterios z Kefallénie a věhlasný malíř Hilarios z Bíthýnie tvořící v Athénách, jehož Germáni zavraždili i s doprovodem služebnictva u Korinthu.

Stilicho se vrátil do Itálie, aniž by se snažil Goty napadnout. Rufinus počítal zřejmě s tím, že se nyní u dvora ukáže jako zachránce Hellady a Arcadiovy vlády.

Stilicho se však rozhodl Rufina zlikvidovat přímo. Když se s Arcadiem domáhali vrácení jednotek, s nimiž vytáhl roku 394 do války s Eugeniem Theodosius na Západ, postavil do čela některých oddílů Gota comitu Gaina, který vytáhl ke Kónstantínopoli. Když byly vojáci vítáni, dal Gainás/Gainés Rufina obstoupit a ti mu 27. listopadu 395 uťali obě ruce a hlavu. 

Rufinovu posici u dvora nyní zaujal eunúchos Eutropius, který byl zjevně stejně hrabivý jako Rufinus a zmocnil se většiny jeho majetku (matku s dcerou nechal odplout do Jerúsaléma, kde dožily). Pak se Eutropius zbavil Tímásia, magistra peditum od časů Valentových ve službě, který se dal oklamat jistým Bargem z Láodikeie Syrské, obchodníkem s uzeninami, allantopólés

Podvodníkovo svědectví u soudu a podvržené listiny přivedly generála Tímásia do exilu v egyptské Libyjské/Západní poušti do místa zvaného Oasis, odkud ho s pomocí banditů zachránil jeho syn - a pak je už oba nikdo nikdy neviděl. Barga se Eutropios zbavil stejným způsobem s pomocí zrady uzenářovy manželky a následoval Abundantius střežící skythskou Thrákii a jako magister militum sloužil za Gratiana a Theodosia: na Arcadiův rozkaz byl Abundantius, který pomohl Eutropiovi v karieře, zbaven majetku a strávil zbytek života v Sídónu.

Gainés/Gainás však už měl Eutropia plné zuby a k jeho likvidaci použil podle historika Zósima rovněž lsti ne nepodobné Rufinově. Rozpoutal válku ve Frygii, aby Arcadius viděl, koho na její zvládnutí potřebuje více. Gainás nechal roku 398 vytáhnout na "viking" comita ve Frygii Tribigilda, Gota-Greuthunga a hlavu svých soukmenovců usazených ve Frygii Valentou a Theodosiem po adriánopolské katastrofě a později, viz rok 387. 

Gotové posílení prchlými otroky loupili, ničili, vraždili v Lýdii, Pisidii a Pamfýlii, kde však zaskočen před Selgou se jen s obtížemi a po velkých ztrátách vymanil z obklíčení místní domobrany vedené jistým Valentinem. Když se z toho Tribigild pomocí úplatku strážnému oddílu vykřesal, řádil ve Frygii a na Helléspontu. 

Roku 399 se Eutropius stal jediným eunúchem v římských dějinách, který dosáhl na konsulát; nicméně ho neodsloužil celý. Gainés totiž písemně obvinil Eutropia u Arcadia, že proti Tribigildovým lidem nic nepodniká, sám že je na to slabý. Arcadius ho exuloval na Kypr, Gainés ale žádal jeho smrt. Byl tedy z ostrova povolán zpět a zavražděn v Chalkédonu. Gainés s Tribigildem (už se o něm nic nedozvíme, asi brzy zahynul za bojů v Kónstantínopoli) si po pokračujícím řádění pak vynutili setkání s Arcadiem před Chalkédonem v martyriu svatořečené Eufémie Chalkédonské, viz rok 303, a august jim vydal na smrt řadu lidí ze svého okolí, též Flavia Aureliana, cos. pro rok 400, consulára Flavia Saturnina a tajemníka přes tajné záležitosti Ióanna pokládaného za otce Arcadiova syna Theodosia II. (byli jen symbolicky popraveni dotykem ostří meče a exulováni).

Gainás, jemuž se tak podařilo získat velkou vojenskou moc, na několik měsíců se svými germánskými jednotkami po přeplavbě z Asie ovládl Kónstanínopoli, když na daný signál povraždili všechny řádné oddíly v Novém Římě. Roku 400 ale přišla reakce měšťanů. Gainás pobýval mimo město a když se vrátil s jádrem svého vojska, vylekal kdekoho a Kónstantínopolští se začali bránit. Pobíjeli Goty a sedm tisíc jich zajali. Zbožný Arcadius poručil je pobít v kostele, kde byli drženi: zahubili je ohněm se střechy. 

Na to jmenoval Arcadius další Gota Fravittu, ale polytheistu, velitelem tažení proti Gainovi, který odtáhl do Thrákie, ale pak se vrátil na Helléspontos, aby raboval tam. Fravittus měl k disposici loďstvo a jím porazil Gainovy vojáky pokoušející se o přepravu na vorech sroubených z místních lesů. Gainés pak odtáhl z Chersonésu do Thrákie a přeplavil se přes Dunaj, kde našel smrt v bitvě s Hunny, jimž velel Uldés/Uldin. Flavius Fravittus/Fravitta byl Arcadiem jmenován s Flaviem Vincentiem (ze Západu) konsulem roku 401. Když později požádal o římskou ženu, se souhlasem Theodosiovým ji dostal, ale její jméno neznáme; viz zákon zakazující sňatky Římanů s barbary roku 370.

Vůdcem Gotů-Tervingů/"Lesních lidí" na římské půdě byl již v té době Alarich (asi 20) narozený na ostrově Peuké v ústí Dunaje pravděpodobně do královského rodu Balthů. Dobyvatel Říma (410) se roku 394 účastnil Theodosiova tažení proti Eugeniovi v roli velitele foederátů/spojeneckých vojsk a v bitvě na Frigidu jeho oddíly měly z Theodosiovy armády ztráty největší, viz rok následující. 

Někdy po této době se o Alarichově vojích začíná hovořit jako o Visigotech, Visigothi/Vesegothi, "Vznešení G.", což bylo v novověku mylně chápáno jako "Západní Gotové" (Gotové-Greutingové/"Stepní lidé" se později označovali za Ostrogoty, "G. od východu slunce"). Alaricus I. se po Theodosiově smrti postavil jeho synovi Honoriovi, vládci na Západě, a Arcadiovi, vládci římského Východu, neboť Honoriovi poradci uvažovali o vypovězení spojenecké smlouvy uzavřenou Theodosiem s Goty roku 382.

Na Západě si Valentinianus neustále stěžoval u Theodosia na Arbogastovo zpupné jednání, ale marně. Když mu předával propuštěcí listinu, jíž Franka zbavoval funkce velitele armády/magister militum Arbogastes ji před ním roztrhal se slovy: "Vládu jsi mi nedal, takže mi ji ani nemůžeš vzít." Jeho posici totiž potvrdil Theodosius roku 388. 

Zoufalý Flavius Valentinianus II. (21) se 15. května ve Vienně oběsil, i když jeho čin býval označován též za vraždu provedenou polytheistou Arbogastem: podle jedné verse ho během vojenských her před hradbami Vienny ťal mečem Arbogastes osobně. 

Stejně jako jeho bratr Gratianus i Valentinianus II. (císařem Západu od 375) měl po celou "vládu" co do činění se sektářskými spory. Jeho matka Iustina totiž byla ariánkou, což katolík Ambrosius, biskup mediolánský, nemohl překousnout. Podporovala ariána Auxentia, Ambrosiova předchůdce, a přemluvila syna, aby mu věnoval jeden z Ambrosiových kostelů. Mediolánský fanatik se v něm však 9. dubna 385 zabarikádoval, odmítl ho opustit a Valentinianus vzal své rozhodnutí zpět; za Ambrosiem stálo též obyvatelstvo. Po celou dobu byl Valentinianus loutkou v rukách mocných dvořanů, človíček odtržený od reality a poslušen svých rádců.

Theodosiova manželka Galla, sestra Valentinianova, odmítla vzít na vědomí, že se bratr zabil a hovořila o vraždě. Arbogastův přímluvce u dvora Theodosiova Richomer byl na smrt nemocen a Frank v předtuše, co nastane, se raději postavil Theodosiovi hned: vybral si Valentinianova magistra scrinii (libellorum)/šéfa dvorské kanceláře Flavia Eugenia, s nímž ho seznámil Richomeres před svou cestou na Východ, a dal ho 22. srpna provolat ve Vienně císařem, dlouhé tři měsíce po Valentinianově smrti. 

Theodosius, který pravděpodobně byl přesvědčen o mladíkově sebevraždě a nikoli vraždě, však generálovu loutku a k tomu polytheistu za augusta odmítl. Nicméně mu trvalo dalšího čtvrtroku, než se rozhodl definitivně proti Eugeniovi, viz dále 393 a srov. Theodosiovu váhavost v zacházení s Magnem Maximem.

Eugenius se stal posledním z polytheistů mezi římskými vladaři, byť se formálně hlásil ke křesťanství. Bývalý učitel latiny/grammaticus a řečnictví k Arbogastovi přišel od Richomera a bez vůle Germánů se na jeho dvoře neudálo nic. Stál na straně senátorských elit. Praefectem praetorio pro Itálii jmenoval Viria Nichomacha Flaviana staršího, jeho stejnojmenného syna praefectem Urbi a Numeria Proiecta praefectem annonae Města. Byly obnoveny polytheistické kulty a do kurie se naposledy vrátil oltář Victorie, třebaže to původně, když se ještě snažil vyjít s tandemem Ambrosius-Theodosius, odmítl. Ze svého financovala senátní skupina obnovu Herculova chrámu v Ostii, nové zasvěcení Venušina chrámu v Římě, hry a svátky. 

Když se Eugenius s vojskem blížil do Itálie, biskup Ambrosius prchl z Mediolana. Rok na to Flavianus starší vyhrožoval, že v křesťanském chrámu v Mediolanu po vítězství nad Theodosiem, proti němuž s Arbogastem táhl, ustájí koně. Nicméně mezi Eugeniovými příznivci byli též monotheisté, takže proti křesťanům k žádným excesům nedošlo. 

Ambrosius zemřel roku 397 a jeho jméno údajně tolik nalákalo markomannskou královnu Fritigil, že se za ním vypravila z Raetie n. Pannonií do Mediolana, ale už ho mezi živými nezastihla; církev ovšem obdarovala. Na Ambrosiův popud měla předtím přemluvit svého manžela, jehož jméno neznáme, aby s Římany uzavřel spojeneckou smlouvu, jak se i stalo. Byla posledním markomannským vůdcem, jehož známe jménem.

 

***********************************************************
393. 
Ol. 293, 1

704 SE
640 AE
hry zakázány
a. u. c. 1146
Západ: D. N. Flavius Theodosius Augustus III a Flavius Eugenius Augustus

Východ: D. N. Theodosius Augustus III a Flavius Abundantius

***********************************************************

Konání 293. olympiády bylo augustem zakázáno edikty z roku 391 a 392; k obnově her již nedošlo. Výslovně zákaz olympiád nikde uveden není, spadá však v podstatě pod zákazy polytheistických kultů z roku 380, 391 a 392, viz tam. Zda se tyto hry anebo některé další ještě konaly i proti vůli úřadů, známo není. S odstupem věků znamená tento rok symbolický konec antické polytheistické civilisace v Evropě. 

K nějakým podnikům v Olympii zřejmě nadále docházelo, neboť asi definitivní ze zákazů polytheistických obřadů vydal roku 426 Theodosiův stejnojmenný vnuk: křesťané zničili Diův chrám v Olympii a Diovu sochu odvezli do Kónstanínopole, kde ji roku 475 zničil požár. Stavby a památku Olympie povalila zemětřesení v letech 522 a 551, vpády Avarů a po roce 580 Slovanů. Nepochybně v nějaké formě fungovaly do c. 528 nadále olympské hry v Antiocheji, viz o nich v indexu s. v. hry a rok 44+.

O hrách, které pořádal v Římě Q. Flavius Aurelius Symmachus, cos. 391 (zemřel asi 402), jeden z posledních polytheistů senátorského ranku, došlo k události, která pořadatele pěkně roztrpčila, jak napsal svému bratrovi Flavianovi. Pro pobavení publika nachystal skupinu saských zajatců, aby se v aréně v soubojích pobili. Sasové se ponížení vyhnuli tím, že se jich 29 navzájem holýma rukama uškrtilo/fractas sine laqueo fauces. Symmachus k tomu: co prý lze čekávat od lidí, kteří jsou horší než Spartacus...

T. r. nebo následujícího zemřel ve své gallské vlasti literát Decimus/Decius Magnus Ausonius z Burdigaly, jeden z vychovatelů augusta Gratiana, viz o něm rok 367.

Hieronymus, viz o něm roku 347, vydal t. r. v Bet lechemu/řec. Béthleem latinský překlad hebrejského Starého zákona; pracoval na něm od roku 385. Hieronymus revidoval starší latinské překlady biblických textů z c. třetího století (codex vercellensis, jejich nejstarší zachovaný rukopis, dal zřejmě pořídit vercellských biskup Eusebius, bojovník s ariány, srov. rok 374), soubor známý jako Itala n. Vetus Latina (sc. biblia). Zadavatelem díla byl římský biskup Damasus I. Hieronymův překlad, známý od středověku jako Vulgata, byl církví kanonisován.   

V červenci roku 393 překročili Hunové římské hranice v Thrákii, roku 395, hnáni hladem ve stepích, přešli v několika proudech přes Kavkaz a plenili v Armenii a Kappadokii, řádili na severu Syrie a v sásánovské Mesopotamii; jako vůdcové Hunnů jsou jmenováni Basich a Kursich. Chailandur, jedna z hunských skupin, se dokonce christianisovala. Viz více v indexu s. v. Hunové. 

Na potvrzení toho, že neuznává Eugeniovu vládu na Západě, povýšil Theodosius na císařství svého druhorozeného syna. 23. ledna v Kónstantínopoli slavnostně jmenoval augustem devítiletého Flavia Honoria (narozen 9. září 384, vládcem na Západě do roku 423). Jeho bratr Flavius Arcadius (narozen c. 377, augustem jmenován již roku 383) vládl od roku 395 východu říše (do 408). 

Velitelem polního vojska pro tažení na Západ jmenoval Theodosius Tímásia (viz o jeho osudu roku předešlého), jemuž byl podřízen pokřtěný Vandal Stilicho, manžel Sereny, dcery augustova bratra Honoria, kterou Theodosius adoptoval, viz roky 383 a 384. Germánským spojencům veleli Gainás a Saul, ostatním Armen Bacurius. Původně zamýšlel Theodosius přenechat velení Richomerovi, ten však brzy po Arbogastově revoltě zemřel, srov. rok 387. Těsně před začátkem tažení na Západ zemřela při porodu i Theodosiova mladá manželka Galla, viz rok 387.

Vypukla šestnáctá občanská válka imperiální éry, viz předcházející roků 68, 193, 238, 260, 270, 276, 284, 306, 313, 314, 338, 350, 365, 383 a 387. 

Teprve v létě 394 se vydal váhavý Theodosius s armádou na Západ proti Eugeniovi, v Kónstanínopoli zanechal Arcadia s Rufinem. Arbogastés s Eugeniem byli poraženi v jedné z nejkrvavějších bitev starého věku na řece Frigidu (snad dn. Hubelj či Vipava ve Slovinsku) 5. a 6. září 394. Nastalo právě zatmění Slunce, tvrdí dobové prameny, ale NASA toho data žádné takové zatmění neregistruje, zato úplné zatmění Měsíce už 2. května. Proti eugeniovcům dul silný vítr. Chvíli bojovali vojáci jakoby v noci. Eugeniovy šiky masakrovaly hlavně Theodosiovy Goty, jimž velel Alarich a jichž padlo deset tisíc, se již radovali z vítězství. Tehdy padl též Bacurius, Theodosius ustupoval.

Vítězové začali oslavovat, když znenadání zaútočil Theodosius přímo ve směru na Eugeniův stan. Velitel jádra bývalé Maximovy armády comes Arbitio během bitvy přešel k Theodosiovi, Eugenius byl lapen a ubit. Jeho hlava na kopí byla ukazována bojujícím vojákům, aby pochopili, že již nemají za co válčit. Arbogastes unikl do hor a v bezvýchodné situaci nalehl na meč. Soudí se, že se v bitvě zahubily nejlepší římské jednotky a že se již nepodařilo je, určitě ne na Západě, nahradit.

O osudu polytheismu v Evropě bylo definitivně rozhodnuto. Poslední velkou polní bitvou mezi armádami křesťanů a polytheistů, nikoli ovšem olympského vyznání, se udála u Augšpurku na řece Lechu 10. srpna 955. Otto I., vévoda saský, král východofrancký a král italský s podporou Bavorů, Švábů, Franků a Čechů zničujícím způsobem porazil Maďary rabující v Podunají a vojáci po bitvě jali jejich vůdce: Bulcsú, Lehel/Lél a Súr byli v Řeznu/Regensburg oběšeni. Byl to konec maďarské expanse, nomádi se usadili a roku 985 pokřtil pražský biskup Adalbert/Vojtěch maďarského knížete s jeho synem Vajkem, který se při té příležitosti přejmenoval na Ištván/Štěpán; roku 1000 n . 1001 se mu z Říma dostalo potvrzení královské hodnosti. 

• K první válce polytheistů s mojžíšovskými monotheisty došlo již v počátcích Móšeho kazatelské činnosti; tehdy bylo jeho příznivci povražděno, tvrdí biblický příběh, několik tísíců lidí, viz rok 1448- apod.

Po bitvě dorazil Theodosius podruhé do Říma. Tentokrát už vůči jinověrcům shovívavý nebyl, srov. rok 388-390. Presentoval vojevůdce Stilichona jako magistra militum na Západě a svěřil mu dozor nad svým nezletilým synem, nominálním vládcem Západu D. N. Honoriem Augustem (10). Vyzval v senátu římské elity, aby upustili od života v pomýlení/řec. plané a aby se dali na křesťanství "slibující osvobození od veškerého hříchu a bezbožnosti". 

Nepřesvědčil (ačkoli mezi senátory již dávno monotheisté žili), nicméně mu znovu odhlasovali zákon rušící státní příspěvky na kult a oběti, neboť armáda potřebovala více peněz, viz výčet zákazů roku 391. Na jeho příkaz pak roku 399 comitové Iovianius a Gaudentius dohlédli na konečnou likvidaci polytheistických chrámů, ve výrazivu křesťanů templa gentium/dosl. "chrámy národů", nyní ve smyslu "nevěřících barbarů".

D. N. Flavius Theodosius I., poslední z císařů jednotné říše (sám nicméně nikdy nebyl v Asii, Syrii a Egypt znal jen z hlášení byrokratů), který často churavěl, v Římě dlouho nepobyl. V Mediolanu uspořádal na oslavu svého vítězství dostihy. Bylo mu však zle, trpěl vodnatelností, tak je řídil chlapec Honorius. Jeho otec zemřel překvapivě již následující noci na 17. ledna 395 v Mediolanu několik dnů po svých 48. narozeninách na edém. Pochován byl 8. listopadu v Kónstantínopoli. Rozdělení říše mezi Arcadia, císaře na Východě (do roku 408) a Honoria, císaře na Západě (do 423), zůstalo trvalé a v mnoha momentech je ve středozemní Evropě patrné dodnes.

Je pozoruhodné, že církevní historik Sókratés s přízviskem Scholastikos, vrstevník Honoriův a Arcadiův, datuje průběžně podle konsulů, ale také podle olympijských her. Theodosius podle něj zemřel za konsulátu Olybria s Probinem, prvního roku 294. olympiády, tedy události, která už neexistovala a kterou jako křesťan se svými souvěrci tolik nenáviděl... 

Arkadios měl smysl pro geopolitickou originalitu. Roku 402 jmenoval perského vládce Jazdgarta/Jazdegerda I. (řec. Isdigerdés; na trůnu v letech 399-420) poručníkem svého ročního syna s Aelií Eudoxií Theodosia II., aby ho ochránil před palácovým pučem (!!!). Perský král králů byl liberální zarathuštrovec, nevedl s Římem válku a nepronásledoval křesťany. Jazdegerd potvrdil údajně senátu a augustovi ochotu stát se poručníkem Theodosia II. Kromě toho zachoval po dobu své vlády s Římem mír.

Theodosius II., otcův spoluvládce od roku 402, to měl asi rok, nastoupil po otcově smrti na trůn jako sedmiletý. Byl vychováván v Kónstantínopoli sofistou Troilem ze Sídy, který nebyl křesťanem, který vydal sbírku "politických" projevů a knihu dopisů. O kluka Theodosia se staral eunúchos Antiochos a praefectem praetorio byl jako za Arkadia Anthemios. Jeho dlouhá vláda plná pletich žen kolem císaře a eunúchů a skončila překvapivě již roku 450 smrtí po pádu s koně. 

Úvahy o dekadenci římských elit, jíž si přivodily konec a zánik vlastní civilisace, se sotva opírají o skutečnost. Spočívají na křesťanských obrazech sexuální zvrácenosti polytheistických společností. Intensivní sexuální život a "orgie" obžerství zůstaly nedílnou součástí všech kultur planety, rovněž elit křesťanských, jak pregnantně vykazují imprimis dějiny církevního státu a kléru vůbec. Viz ovšem v souboru otroci (1) o počtech propuštěneckých hellénských či hellénisovaných jmen v Římě v prvním st. n. l. a o dominantní hospodářské síle propuštěnců. 

Je pozoruhodné, že po celé století od smrti Diocletianovy se žádný z polytheistických velmožů nepostavil nové síle, že tolik převládla poddanost císařům, a to i mezi Germány. O odporu části intelektuálů viz rok 391, srov. rok 350+. O žádném ozbrojeném vzdoru jako u Sasů proti Karlovi Velikému ani zmínky, nebo později jako o polabských Slovanů, srov. lutickou federaci v Mecklenburku a severních Braniborech sdružující se kolem svatyně boha Svarožice s věšteckým bílým koněm v neznámé nám lokalitě Rethra n. Riedegost/Radegast (dobytí misionářského střediska Havelberg 29. června 983). Sasové i Slované se bránili christianisaci, války se západním živlem byly vleklé a brutální, "křížových" výprav proti polytheistickým Slovanům podnikali vedle německých též slovanští dynastové. 

Rozsah třetí části CSD se kryje s dílem Sex. Aurelia Victora O císařích/Liber de caesaribus a s výtahem z něho s přídavkem let po Constantiovi II. neznámého autora označovaným jako Incerti auctoris Epitome de caesaribus do Theodosia. Je pozoruhodné, že Aurelius Victor, jeho vrstevník a Theodosiem dokonce jmenovaný římský praefect, v celém svém díle nepoužil slova křesťan, křesťanství apod.

Začátek konce římské/antické civilisace spatřovali badatelé ve vládě Augustově, Constantina I. či Theodosia I. Oblíbené bylo datum rozhodujícího vpádu Germánů do Gallií posledního dne roku 406 nebo nejčastěji uváděný rok 476, symbolický zánik západního římského státu posláním augustovských symbolů Odoakerem do Kónstantínopole. Vyskytuje se rok 212 n. l. (občanství pro všechny svobodné obyvatele říše), 337 (křest umírajícího Constantina) a 410 (vyrabování Říma). Cambridge Ancient History, vydání 1911, končila děje starého věku Diocletianem a Constantinus I. otevíral navazující svazky Cambridge Medieval History. Nové vydání z roku 2008 staré děje uzavírá až rokem 600.

Nejzazší datum konce antického světa spatřují mnozí z moderních historiků v bitvě na Jarmúku/řec. Hieromykés 20. srpna 636, v níž bojovníci prvotního džihádu pod Chálidem ibn al-Walídem na hlavu porazili (východní) Římany císaře Flávia Hérákleia, kteří tak v neuvěřitelně krátké době přišli o své sedmisetleté panství nad Levantou a nad severní Afrikou.

Zánik "antiky" na Západě završily gotské války v letech 535-553. O proměně světa zanechal zprávu historik Prokopios; podobně jeho dávný achajský předek Polybios, který zachytil proměnu světa universální hellénistické mocenské vyváženosti v římskou universalistickou hegemonii. Konec starého světa nemá data ani přibližného, žádné mávnutí proutkem ani jeho proklamace se nekonaly. Neboť každá generace středomořského principátu a každý germánský a sarmatský nomádský klan a kmen v pontických stepích, každý římský intelektuál stoického, platónovského a kynického vyznání, každá ztracená bitva, vysoké armádní ztráty, populační změny přispívaly po kapkách k proměnám polytheistických institucí, vzdělanosti a víry.

O agónii a konci západního Říma viz v indexu hesla Germáni, Gotové, křesťanství.

 

konec CSD

Siccae seu Sutteciae a. d. viii. kal. nov. MMXVII

v Sušici 25. října 2017

Dis Deabus Landergott V. S. L. M.  

Pascitur in vivis livor, post fata quiescit,

cum suus ex merito quemque tuetur honos.

Ergo etiam cum me supremus adederit ignis,

vivam, parsque mei multa superstes erit.

Na živých se pase závist, po smrti se zklidní,

kdy každého ochrání po zásluze jeho čest.

Čili až též mne stihne poslední oheň,

budu žít a značná část ze mne přežije.

P. Ovidius Naso, Amores I, 15

  Q. B. F. F. F. S.