117-126

***********************************************************
117. 
Ol. 224,1
Isarión z Alexandreie
428 SE
364 AE
neznámý
a. u. c. 870
Q. Aquilius Niger a M. Rebilus Apronianus
coss. suff.: Lucius Cossonius Gallus Vecilius Crispinus Mansuanius Marcellinus Numisius Sabinus a P. Afranius Flavianus 

Cn. Minicius Faustinus a neznámý

[Lusius Quietus a Ti. Iulius Alexander Iulianus]

***********************************************************

Za Traianovy války Parthové získávali zpět své ztracené posice, viz rok předešlý, a odmítli za krále Armenů Římany loni dosazeného Parthamaspata/Fratamáspata, syna Osroova/Chusravova (?). Protektorátního krále Parthamaspata vyhnali a nepovedený Arsakovec se uchytil v Orrhoéně nebo její části, viz rok předešlý, kde vládl po asi roční římské okupační správě do roku 122 s jistým Jalurem/Ílur, též Jaludem a pak (po jeho likvidaci?) krátce sám; v obou případech ve stejném protektorátním postavení. Viz dále rok 123.

Traianus proto chystal nové tažení do Mesopotamie, ale k tomu se už nedostal. Nechal u mesopotamské a syrské armády P. Aelia Hadriana, aby udržel dobytou Armenii a římskou část Mesopotamie a dal se na cestu k Římu. Naříkal, že je příliš stár na to, aby soupeřil s Velikým Alexandrem. Byl nemocen; miloval celý život pitky. Měl podezření, že jeho choroba je dílem otravy. Utrpěl infarkt, otekl a částečně ochrnul. Přes fiasko mesopotamského tažení byla římská paměť na Traiana dlouhá a vynikající a dodnes je pokládán za jednoho z nejlepších, ne-li nejlepšího z vládců říše.

V Selinúntu, na čas posléze zvaném Traianopolis, zemřel po těžkých průjmech, profluvio ventris, kolem 9. srpna po vládě devatenácti let, šesti měsíců a patnácti dnů. Traianus (63) stačil těsně před smrtí údajně adoptovat P. Aelia Hadriana (41), svého nástupce (ale titul caesara mu předtím neudělil, byl pouze cos. suff.; to až jako formu nástupnictví zavedl Hadrianus roku 136). 

Právní akt se udál pouze v přítomnosti Traianovy manželky Pompeie Plotiny (srov. rok 123); Hadrianus byl v té době v Antiocheji, sídelním městě syrské provincie, jíž byl legátem a řídil v zastoupení principa východní armádu. Teprve když vojáci nic nenamítali, o což se postarali oba praefecti praetorio P. Acilius Attianus a Ser. Sulpicius Similis, poslala Plotina Augusta zprávu o nástupnictví do Říma senátu, který nebyl Hadrianovi nakloněn.

Podle tradice kolující zřejmě v Kilikii a kterou znal Cassius Apronianus, senátor a správce této provincie roku asi 182, otec senátora a historika L. Cassia Diona, Traianus Hadriana neadoptoval. U jeho umírání byla prý kromě Plotiny principova neteř Matidia Augusta s praefectem praetorio Attianem, který vedle Traiana byl Hadrianovým otcem stanoven závětí za poručníka, viz rok 76.

Jediným dokumentem o Traianově vůli byl tedy dopis Plotiny poslaný do Říma. S událostí se dává do souvislosti úmrtí Traianova nejbližšího sluhy/lictor proximus, propuštěnce M. Ulpia Phaedima 12. srpna. Podle zachovaného nápisu byly jeho ostatky převezeny ze Selinúntu (asi do Říma) až roku 130 jistým Valentem Phaedimianem: spekuluje se v novověku, že buď zemřel na stejnou epidemickou chorobu přenášenou mouchami, srov. rok předešlý, nebo byl odstraněn jako svědek dvorního spiknutí.
    Byl Traianovým nejbližším přítelem a spolupracovníkem a císař milující chlapce, snad i Hadriana, neměl nástupce: zemřel bezdětný. Jeho smrt byla několik dnů tajena, aby se Hadriánovo nástupnictví v čele armády zajistilo. Dopis senátu o novém principovi podepsala vdova Plotina, nikoli Traianus. V tom ji podporovala Salonia Matidia, matka Hadriánovy manželky a prabába císaře M. Aurelia Antonina. Jiné zdroje tvrdily, že Traianus počítal s právníkem L. Neratiem Priskem. Je-li to pravda, Hadrianus se vůči němu nijak později nevymezoval a oba zemřeli pravděpodobně ve stejné době. S Iuventiem Celsem a Salviem Iulianem patřil k jeho právním poradcům. 
    Císařem se Hadrianus stal 11. srpna, jeho dies imperii. Z nedávno dobytých mesopotamských území stáhl legie, země v Meziříčí a Assyrii/Adiabéně se vrátily pod vládu Osroovu, Armenie však zůstala v římské sféře vlivu, na severu Mesopotamie podél Eufrátu zůstaly římské pevnůstky. S Osroem se Hadrianus později osobně setkal na Eufrátu na jedné ze svých inspekčních cest po říši a rozešli se jako přátelé, resp. to o sobě tvrdili; než Osroés I. zemřel (c. 129?) vrátila se mu z římského zajetí dcera, jejíž jméno neznáme.  

Po uznání principem a imperátorem v Selinúntu pod jménem Imperator Caesar Traianus Hadrianus Augustus se vrátil v září do Syrie, kde setrval v Antiocheji do Nového roku 118. 

V Římě v nepřítomnosti nastoupil svůj druhý konsulát, tentokrát „řádný”. Než odcestoval z Antiocheie jmenoval správcem Syrie L. Catilia Severa Iuliana Claudia Regina (do asi 119; viz rok 114), nevlastního praděda císaře M. Aurelia, na jehož výchově se podílel.

Traianus zastával za svého principátu šest konsulátů (pro srovnání: Vespasianus devět, Titus osm, ale Domitianus 17). Pouze dva lidé, kteří nepatřili k vladařově rodině, dosáhli před Traianem třikrát na konsulát: Agrippa za Augusta a L. Vitellius za Klaudia. Za Traiana to byli tři: Sex. Iulius Frontinus (roku 100), T. Vestricius Spurinna (98?) a L. Licinius Sura (107). Dalších deset Římanů bylo za něho konsuly dvakrát a většinou šlo o císařovy armádní spolubojovníky.

Filhellén Hadrianus, dvanáctý z principů po Augustovi, se narodil v Římě 24. ledna 76 (o rodině viz tam) a zemřel 10. července 138 v Bájích; rodem pocházel jako Traianus z Hispánií a jeho otec Hadrianus Afer byl senátorem. Císař spojoval vzácným způsobem vojenství, vojáctví, umění, vědy s turistikou a nejvyšší státní mocí. Na rozdíl od svých předchůdců v Římě příliš viděn nebyl, neboť hodně po říši cestoval. Posiloval správu a nabíral do legií vojáky z míst, kde byli trvale dislokováni. Přitom udržoval v armádě tvrdou disciplinu a řada jeho opatření platila ještě dlouhá desetiletí po jeho smrti. Na cestách žil vojácky a stále chodil prostovlasý.
Ženat byl od roku 100 s Vibií Sabinou, Traianovou neteří (jak si přála Plotina, která ji vychovávala), a stejně jako manželství jeho adoptivního otce též Hadriánovo zůstalo bezdětné. Snad nejpozději k desátému výročí své vlády udělil manželce titul augusta: Sabina Augusta (čtrnáctá v řadě august). Též Hadrianus byl homosexuál a dbal na morálku: ve veřejných lázních zakázal společné koupání mužů a žen (asi si to tehdy vzal málokdo k srdci, poněvadž zákaz zopakoval Římanům v příští generaci M. Aurelius Antoninus). Vyžadoval, aby do lázní směli lidé chodit až po druhé hodině odpolední.
Lovu se věnoval při každé příležitosti a na místě v Mýsii, kde zabil medvědici, založil město Hadriánúthérai/Hadrianotherae, srov. zde níže. Koni Borysthenovi, s nímž lovil, dal po jeho smrti vybudovat náhrobek se stélou a nápisem. Stejně tak miloval zabíjení zvěře v cirku a divadlech. Dbal při tom na to, aby muži seděli odděleně od žen.
Otrokář byl ovšem důsledný: dobově bychom asi řekli "spravedlivý". Když ho dav roku 134 n. 135 žádal, aby propustil na svobodu jistého závodního vozataje, odpověděl úřední vyhláškou: "Není správné, že mne žádáte o propuštění něčího otroka, aniž abyste k tomu nutili jeho pána." Zato zbavil majitele odvěkého práva otroky zabíjet, ale museli je předvádět soudcům. Nesměli svévolně otroky prodávat do gladiátorských škol nebo otrokyně do bordellů a pro otroky i svobodné zrušil nucenou trestaneckou práci v zařízeních zvaných ergastula/druh manufakturní výroby, viz v indexu s. v. otroci. V případě, že byl pán zavražděn ve svém domě, určil Hadrianus, aby byli vyšetřováni jen ti otroci majitelovi, kteří s ním v domě žili a nikoli všichni, tedy i ti, kteří žili na pánově venkově a jeho latifundiích (srov. případ z roku 61+). Sám dbal na to, aby mu jeho vlastní otroci a propuštěnci nepřerostli nad hlavu a aby neměli žádný vliv na správu státu.  

Vzdělanec Hadrianus byl urostlé postavy, kadeřil si vlasy a vousy zakrýval vady obličeje. Měl svůj názor na filosofii a sofistiku, psal, básnil, zpíval, hrál na kytharu, tančil, maloval a sochal, uměl také bojovat jako gladiátor (nedělal to, ale rád se na zábavu v cirku díval). A do toho všeho též rád jiným mluvil. Kterak se stal filhellénem, známo není, je však možné, že jeho otec byl správce achajské provincie a měl chlapce s sebou (doklad pro to ale neexistuje). Nicméně Hadrianovi říkávali lidé asi už od dětství Graeculus/Řečíček. 

Z filosofů měl v oblibě stoika Epiktéta pocházejícího z fryžské Hierápole, ačkoli se pravděpodobně nikdy nesetkali (i když se o tom hovořilo). Jako příznivec Polemóna z Láodikeie Kárské nebyl nakloněn jeho keltskému soku Favorinovi z Arelaty ani Dionýsiovi Mílétskému, srov. rok 100. Dionýsios řekl totiž Hadrianovu ministrovi přes principovu korespondenci Avidiovi Héliodórovi: „Caesar ti může dávat peníze a pocty, ale neudělá z tebe řečníka.“ 
    Lidem s intelektuální převahou byl nebezpečný, ačkoli sám některá svá díla dával údajně publikovat pod jmény svých propuštěnců. Dal na smrt odsoudit a popravit vyhlášeného architekta Apollodóra, který v Římě postavil pro Traiana řadu staveb, mimo jiné jeho forum, ódeion a gymnasion, stavěl Traianův most přes Istros/Dunaj. Důvodem prý bylo, že kdysi nad stavebními návrhy a plány Hadrianovými před Traianem řekl, ať se do věcí nemíchá, že se v nich nevyzná. Když ho už jako vládce Apollodóros na přímý dotaz věcně opravoval v plánech dvou chrámů, císař to neunesl. 

Chytřejší než stavitel byl filosof a sofista eunúchos Favorinus z Arelaty, který dal principovi za pravdu ve sporu o užívání jakéhosi obratu, třebaže měl podle svědectví všech přítomných pravdu on: "Neradíte mi dobře, přátelé, když nestrpíte, abych pokládal za nejučenějšího toho, kdo má třicet legií!" Hadrianus vraždil ještě na konci své vlády, viz rok 135. Do sporu se císař dostal se sofistou Secundem, jemuž se pro jeho (ne)projev říkalo Taciturnus/Mlčenlivý. Hadrianus ho chtěl donutit k projevu, ale Secundus mlčel i v okamžiku, kdy byl panovníkem poslán na smrt. Vládce ustoupil a dohodli se, že sofista odpoví na dvacet otázek písemně. Tento Secundus n. Sekúndos byl možná totožný se sofistou z Athén, jemuž lidé říkali Epiúros/Kolík, poněvadž jeho otec byl profesí tesařem/tektón. Byl jedním z učitelů Héróda Attika, viz rok 133 a srov. rok 85 a 100. 
    Hadrianus neměl dobrý vztah k Homérovi, prý ze závisti k velikosti jeho díla; to byl pravděpodobně jediným vzdělancem starého věku. Propagoval básníkova současníka Antimacha z Teu, z jehož díla však známe jen několik citátů. Téjský epik podle citátu Plútarchova zmiňuje zatmění slunce v roce, kdy byl založen Řím, tedy 3. rok 6. olympiády, 21. dubna 753 (NASA takové zatmění ve Středomoří neregistruje, viz v indexu pod zatmění).

Hadrianovým lékařem byl Hermogenés ze Smyrny ze školy Erasistratovy, syn Charidémův, velmi plodný autor knih o medicíně; složil 72 spisy, jak uvedl ve svém náhrobním nápisu (zemřel ve věku 77 let). Kromě toho složil díla o zakládání měst v Evropě a Asii, itinerář, o vojenství a o své vlasti. Jiný Hermogenés, z Tarsu, proslul ve svých patnácti jako zdatný orátor, takže si ho dokonce poslechl císař Markus. Byl nadšen, nicméně Hermogenés v dospělosti o svou výřečnost a sofistickou zdatnost přišel; zemřel stár, ale bez slávy, viz rok 175. 

 

V Británii propuklo povstání Brigantů a je možné, že za násilností vyhořelo Londinium. Vzpoura zřejmě vedla v Římě Hadriana k rozhodnutí postavit proti vpádům z Caledonie/Skotska ochranný val, Hadrianův, viz rok 122.

 

V Římě po praefectu urbi Q. Baebiovi Macerovi, viz rok 69, nastoupil M. Annius Verus (do 124), po něm guvernéroval M. Lollius Paullinus (nevíme, jak dlouho) a na něho někdy za Hadriana navazoval L. Catilius Severus, který úřadoval asi až do konce Hadrianovy vlády roku 138. Viz tam pokračování. 

 

V listopadu se v okolí pozdějších Hadriánů/Hadriánoi v Mýsii narodil Ailios Aristeidés, jako římský občan P. Aelius Aristides Theodorus, velká postava "druhé sofistiky". Zemřel někdy po M. Aureliovi, po 180. Svou vzdělaností a výřečností získal vyznavač Asklépiova kultu pozornost a přátelství mocných své doby od Alexandreie po Řím, osobně se setkal s M. Aureliem a Commodem. Jeho řeči/projevy a hymny se dochovaly.

V kraji kolem mýsského Olympu založil Hadrianus tři města. O Hadriánúthérách viz zde výše. Ke konci své vlády založil ještě v Mýsii Hadriány/Hadriánoi a Hadriáneiu, srov. rok 124+ a o nich v indexu, s. v.  


***********************************************************
118. 
Ol. 224,2

429 SE
365 AE
Maximos Agnoósios
a. u. c. 871
Imp. Caes. Traianus Hadrianus Augustus II (do června) a Cn. Pedanius Fuscus Salinator (leden)
coss. suff.: [Bellici]us (?) Tebanianus; C. Ummidius Quadratus [Severus] Sertorius (květen/červen)
T. Sabinius Barbarus a L. Pomponius Bassus (oba červenec - ?)

***********************************************************

Teprve po roce v čele říše dorazil přes Anatolii a Balkán 9. července Hadrianus do Říma. V Moesii cestou jednal s králem Rhoxolánů/lat. Roxolani a souhlasil s dalšími římským platbami tributu zavedeného Traianem. Rasparasanus, jak se dynasta v latinské podobě zřejmě jmenoval, se ohrazoval proti krácení tributu. Byl vlastními lidmi vystrnaděn, nevíme proč, a dostal od Hadriana s celou svou družinou k dožití exil v Pole/dn. Pula v HR, kde se stal též římským občanem P. Aeliem Rasparasanem. 

Z území za Dunajem zřídil Hadrianus provincii Dacii inferior, pozdější D. malvensis, "malvská" (c. pozdější Valachie a její východní část Muntenie), a starou Traianovu přejmenoval na Dacia superior (dn. Sedmihrady), viz zde níže. 

 

V Římě Hadrianus dohlédl na deifikaci svého adoptivního otce. Zařídil u senátu výjimku pro uložení popele Traianova v jeho sloupu, neboť v mezích pomeria bylo pohřbívání zákonem zakázáno; je to jediný takový případ císařských dějin. Několik let se ještě za jeho vlády na Traianovu poctu slavily parthie/hai parthikai, parthské hry, než byly zrušeny. 

Nepřijal od senátu návrh, aby triumfoval nad Armeny a Parthy namísto Traiana, ale v triumfálním vozu dal vést sochu svého adoptivního otce. Byl to poslední triumf na téměř půl století, viz rok 166. Traianovým jménem odpustil Hadrianus Itálii a provinciím snížil povinný "příspěvek" při nástupu principa k moci, "korunovační zlato"/aurum coronarium/stefanikon chrýsion; původně v hellénistických monarchiích "zlato-daň na věnec", Římany vybíráno při příležitosti vítězství a triumfů, císařských adopcí, později pro cokoliv.  

Shledal, že státní pokladna má u dlužníků pohledávek za devět set milionů HS. Dal spálit úpisy a seznamy římských a italských dlužníků císařské pokladny starší patnácti let, čímž si naklonil kdekoho z podnikatelských kruhů jezdeckých. Velké částky závazků provincií vůči státu rovněž zrušil a dokumenty dal spálit na Traianově foru.

Nesympatie senátu však utvrdil od samého začátku. Při jeho příchodu byli z rozhodnutí "otců" (a asi také na pošťuchování jednoho ze dvou praefectů praetoriánů P. Acilia Attiana, který dorazil do Města před Hadrianem) popraveni čtyři konsulárové: Cornelius Palma, cos. II roku 109 a správce Syrie za Traiana, Avidius Nigrinus, cos. 110 a správce Dákie, Publilius Celsus, cos. II roku 113 (ti zahynuli v Římě) a maurský šlechtic Lusius Quietus, cos. 117, správce Iúdaie a Traianem ceněný vojenský velitel. První dva se stali obětí obvinění, že se chystali Hadriana zavraždit na lovu, tuto zábavu velmi miloval, u dalších snad šlo o likvidaci vlivných a bohatých případných konkurentů. 

Podle jiné verse měl být Hadrianus spiklenci zavražděn během obětí. Princeps ovšem ve svých pamětem odpřisáhl, že jejich likvidaci nenařídil, nikoho však za jejich smrt nepotrestal. Dětem obětí ponechal dvanáctinu zabaveného majetku, což učinil zákonem. Od lidí, které neznal, nepřijímal dědictví a od těch, které znal, také ne, pokud měli děti. 

Druhý z praefectů praetorio Ser. Sulpicius Similis, viz rok 106 a 112, požádal o uvolnění z funkce, což Hadrianus udělal jen nerad. Sulpicius zemřel v soukromí na venkově c. 125 a na hrobě měl nápis vyzdvihující svobodu svého krátkého pensijního věku: "Zde leží Similis, který existoval tolik a tolik roků, ale žil let sedm." 

Acilius Attianus odešel na vlastní žádost ode dvora roku následujícího. Dostalo se mu senátorství a konsulských poct a historie o něm mlčí. Novými praefecty praetorio se stali Q. Marcius Turbo (nevíme, jak dlouho byl v úřadu) a C. Septicius Clarus (do roku 122). Marcius Turbo potlačoval za Traiana židovské povstání v Kýrénaice a Egyptě a baquatské povstalce v Mauretánii v letech asi 116-117 (pokud ne až po vraždě Lusia Quieta), kteří dokonce napadli přímořské Cartenny/Kartennai, dn. Tinas, fr. Ténès v DZ, třebaže pravidelně v zimě migrovali k jihu, mimo římský dosah. Viz o nich roku 177 a mír s nimi roku 277. Pak správcoval Marcius rok Horní Dákii a Dolní Pannonii, kde se potýkal se sarmatskými Iazygy.

Hadrianova vláda byla vcelku mírová, nikoli však bez válek. Měl co do činění s povstáními Židů, Maurů, Britů. Byl to po Augustovi z nejpohyblivějších císařů: mimo Itálii pobýval v letech 121-125 (Gallie, Germánie, Británie, Hispánie, Mauretánie, Afrika, Syrie, Anatolie, Podunají a Hellas), 128-132 (Afrika, Athény, kde poctěn při různých příležitostech jako „Olympios”, „Panhellénios” a „Paniónios”, Anatolie, Syrie, Palestina a Arabie, Egypt) a 134-136 (Syrie, Palestina, snad Egypt).

 

Traianovu Dákii, viz rok 102 a 106, rozdělil snad t. r. na provincie Horní/Dacia superior, a Dolní/Inferior, pozdější Dacia Malvensis (podle administrativního střediska Malva, přejmenovaného Římany na Romula, "Římánek", dn. ves Reșca u Dobrosloveni ve valašské Oltenii). Asi roku 124, srov. však rok 159, rozdělil Hadrianus Horní Dákii na severní provincii Dacia porolissensis (podle sídelního města Porolissum/u dn. lokality Moigrad-Porolissum v sedmihradském okrese Sălaj) a jižní Dacia Apulensis (podle Apulum/dnešní Alba Iulia v Sedmihradsku), obě zhruba na území novodobého Sedmihradska/Transylvanie. 

Nazývány byly všechny provincie úhrnně tres Daciae/tři Dákie a jejich administrativu aktualisoval během germánských válek M. Aurelius Antoninus. Mezi trvalými loupeživými návštěvníky Dákií vynikali germánští Bastarnové z Podněstří/Tyrás, germánští Karpové sídlící od prvního století v krajích před Jižním Bugem/Hypanis (Ukrajina), Kostóbókové z Bukoviny a Západokarpatské Ukrajiny neznámého jazykového zařazení a sarmatští Iazygové a Roxolánové z novodobého východního Maďarska. Od třetího století přibyli do regionu germánští Vandalové a Gotové.  

 

Hadrianus pokračoval v Nervových a Traianových podpůrných programech alimentů římské a italské chudiny a syrotků. Pověřil Salvia Iuliana  kodifikací praetorských a aedilských výnosů/ediktů. Sbírka z roku snad c. 130 jmenovaná jako edictum perpetuum hadrianum/Hadrianův trvalý edikt, je ztracena a je známa v dílčích citacích kommentátorů v iustiniánském sborníku/Corpus iuris civilis o více než čtyři staletí později. L. Octavius Cornelius P. Salvius Iulianus Aemilianus, jak znělo celé právníkovo jméno, pocházel z římské rodiny z Hadrumeta. Sepsal desítky odborných knih (zachovány citace z nich) a patřil mezi rádce Hadrianovy, Antoninovy a ještě též Markovy, viz o něm též roku 148.

Sám Hadrianus byl literárně činný, v mládí vystupoval na veřejnosti jako řečník, seznámil se s hellénskými filosofy a obdivoval je, ale obvykle musel mít ve sporech pravdu on. Věnoval se mathematice, architektuře, maloval, skládal verše a sepsal autobiografii (ale pod pseudonymem). Nic z toho se nedochovalo.

Rekonstruoval Agrippův Pantheon a namísto původního stavitele dal zvěčnit své jméno. Dokončil Traianovo forum stavitele Apollodóra s chrámem zasvěceným Venuši a Romě, největším v Římě, postaveným podle svých vlastních plánů o délce sto čtyřicet na sto metrů, viz rok 121 a srov. rok 133. Sobě dal stavět mausoleum větší než Augustovo, které dal opravit, ale na druhé straně Tiberu s mostem, pons Aelius. Stavba nebyla za jeho života dokončena a dodnes je slavná v Římě jako Andělský hrad. Za augusta Honoria bylo po roce 400 mausoleum proměněno v pevnost a začleněno do opevnění Aurelianových hradeb. 

V Tiburu/Tivoli na úpatí Sabinských hor leželo jeho obří sídlo, villový komplex se stovkou budov a v prostředí napodobujícím kraje, které navštívil, hlavně hellénské; dal si tu též zřídit jakousi Hádovu říši. Trávil v Tiburu dny svého stáří raději než v Římě.

 

V Británii byl správcem v letech 118-122 Q. Pompeius Falco, předtím správce Dolní Moesie. Dlouhé přípravy na návštěvu Hadriana na ostrově roku 122 a přípravy na stavbu opevněného vallu na severu Anglie, srov. rok 140 a 208. Proti povstalcům, viz rok předešlý, zřejmě legát uspěl, neboť Hadrianus dal roku 119 razit pamětní mince. Pompeiovým nástupcem se stal A. Platorius Nepos, který monumentální stavbu zdi s pevnostmi a zázemím dokončil, viz rok 122.

Salonní stoický filosof Eufrátés z Tyru (?) si s dovolením Hadrianovým, který bral ohled na jeho věk (narozen kolem roku 40, viz), vzal život vypitím odvaru z bolehlavu. Většinu života prožil stoik v Římě a stáří v Athénách a k jeho obdivovatelům patřil Traianus i C. Plinius Caecilius Secundus. Eufrátés byl manželem dcery Pompeia Iuliana, jednoho z nejvlivnějších mužů své éry v Syrii a měl s ní tři děti (jmenovala se Pompeia?). 

Stoa, kterou imperiální rod Flaviů nesnášel a jejíž hlasatele vyháněl z Říma Vespasianus i jeho syn Domitianus, se ve druhém století stala, s akcentem kynismu, filosofií dvora a římské smetánky. Vrátila se do posice, kterou mezi říšskými aristokratickými elitami zaujímala na konci republiky a za principů iulsko-claudijské dynastie.  


***********************************************************
119. 
Ol. 224,3

430 SE
366 AE
neznámý
a. u. c. 872
Imp. Hadrianus III (leden - duben) a P. Dasumius Rusticus (leden - ?)
coss. suff. A. Platorius Aponius Italicus Manilianus C. Licinius Pollio Nepos (za Dasumia)

M. Paccius Silvanus Q. Goredius Gallus Gargilius Antiquus a Q. Vibius Gallus

C. Herennius Capella a L. Coelius Rufus

***********************************************************

T. r.  byl Hadrianus potřetí konsulem a naposledy, srov. Augustových třináct konsulátů, sedmnáct Domitianových, devět Vespasianových, osm Titových. 

Literát L. Annaeus Florus odkudsi z Afriky na vrcholu sil/jeho akmé. Autor zachovaného breviaria římských vojenských dějin do Augusta, epitome bellorum omnium annorum DCC., bývá ztotožňován s přítelem Hadrianovým, básníkem a řečníkem P. Anniem Florem (Annius = Annaeus?). 

Kynik Oinomáos z Gadar, současník Hadriánův, sepsal základy svého učení a výklad o proradnosti věšteb, z něhož o dvě staletí později výtah pořídil monotheista Eusebios z Kaisareie.

 

***********************************************************
120. 
Ol. 224,4

431 SE
367 AE
neznámý
a. u. c. 873
L. Catilius Severus Iulianus Claudius Reginus II a T. Aurelius Fulvius Boionius Arrius Antoninus (budoucí císař)
coss. suff.: C. Quinctius Certus Publicius Marcellus a L. Rutilius Propinquus

C. Carminius Gallus a C. Atilius Serranus

***********************************************************

V Emese zemřel kolem t. r. vládce chrámového státečku Sampsigeramos III. Silás (vládl od roku 78). Jméno jeho nástupce neznáme. Z dalších příslušníků panovnické emesské dynastie je známo jméno C. Iulia Longina Soaema/Soaimos III., který zemřel c. 160, jistý C. Iulius Sulpicius zemřel c. 210 a jeho nástupce Úranios Antonios vládl v letech 210 až 235. 

Jeho nástupce L. Iulius Aurelius Sulpicius Severus Uranius Antoninus, rodným jménem Sampsigeramos (IV.), zemřel roku 254 a jím skončila dlouhá dynastie Sampsigeramů s kořeny v prvním století př. n. l., srov. roky 145, 65 a 64. O jejich skutcích a činnosti známo není nic. 

 

Kolem roku 120 se narodil v Samosatách satirický literát rodu syrského (aramajského) Lúkiános. Jeden z největších řecky píšících autorů a zdroj poznání římského imperiálního světa zemřel kolem nebo po roku 180. Původně soudní advokát-řečník počítaný k zástupcům druhé sofistiky se po návštěvě Říma, Gallií a Athén kolem roku 160 dal na filosofii. Sympatie choval k Epikúrově Zahradě, byl však eklektikem. Je autorem osmdesáti zachovaných dialogů a esejů.

Jeho současníkem mohl být sofista Alkifrón, jehož osobní data jsou zcela neznáma. Pod jeho jménem se uchovala sbírka více než sta literárních apolitických dopisů lidu dělného. Atticistní epistolograf je situoval do hellénistických Athén.   

 

Někdy před tímto datem, možná už dokonce za Augusta, prošel obchodník ze Syrie "Makedonec" Maés alias Titiános nerušeně parthským územím do Střední Asie až k lokalitě Kamenná věž/Lithinos pyrgos, snad dn. Taškurgan/Kamenné město v čínské části Turkestánu (Ujgurská autonomní oblast Sin-ťiang) v Pamíru. Dál po hedvábné cestě k Sérům, tj. Číňanům, nepokračoval, ale vysílal tam své lidi. 

Lze usuzovat, že to nebyla cesta objevitelská, ale rutinní v době, kdy panoval mezi Parthy a Římany mír (informace je určitě starší než Traianova válka v Orientu). Od Kamenné věže do sídelního města čínských císařů této doby Luo-jangu/Luoyang v provincii Che-nan, řecky Séra, trvala cesta sedm měsíců.

 

V Británii kolem roku 120 otevřel v Londiniu největší z amfiteátrů na britských ostrovech. Nad jeho ruinami se rozkládá Guildhall, dnes representativní prostory radnice Města Londýna/City of London (nezaměňovat s Velkým Londýnem, Greater London, jehož je City součást).

 

***********************************************************
121. 
Ol. 225,1
Aristeás z Mílétu
432 SE
368 AE
neznámý
a. u. c. 874
M. Annius Verus II a Cn. Arrius Augur
suff.: M. Herennius Faustus a Q. Pomponius Rufus Marcellus

T. Pomponius Antistianus Funisulanus Vettonianus a L. Pomponius Silanus 

***********************************************************

Hadrianus zahájil po pariliích, viz zde níže, svou první okružní cestu provinciemi. Navštívil do roku 126 postupně Gallie, hranice v Porýní, Británii, Hispánie, západní část Mauretánie, Východ a provincie na balkánském Dunaji. Dohlížel na disciplinu v armádě, na finanční a proviantní vybavení. Vystupoval skromně a stravoval se po vojensku, v plné zbroji s mužstvem ušel denně dvacet mil. Vojáctví zajímavě rozporuje Hadrianův kulturní a tvůrčí polyhistórství, viz roky 117sq.

Ač dlouho vzdálen z Říma, o situaci ve Městě byl informován prostřednictvím sítě špehů, frumentarii, kteří sledovali i jeho přátele a rodinné příslušníky. Použití vojenské rozvědky pro civilní účely byla novinka, kterou Hadrianus obohatil dějiny. Princeps byl touhou po informacích ze svého okolí posedlý.

 

Na žádost Pompeie Plotiny, oddané epikúrejky, svolil Hadrianus, aby se scholarchem Zahrady stal Popillius Theotimus/Theotímos, člověk bez římského občanství. Platil totiž předpis, že scholarchové musejí mít římské občanství (kdo zásadu zavedl, nevíme). Byl to pravděpodobně její poslední veřejně prospěšný skutek, viz rok 123, o epikúricích viz v přílohách v oddílu O Epikúrovi.

 

O pariliích 21. dubna zahájil Hadrianus v Římě podle svých vlastních plánů stavbu chrámu Venuši a Romě/templum Veneris & Romae, viz rok 118, a zřídil hry romaea/řec. rhómáia. Pravděpodobně to byl od tohoto okamžiku nový název parilií, svátku zrození Města. Největší náboženskou stavbu Říma zasvětil o pariliích snad roku 135, výzdoba chrámu byla dokončena až Antoninem Piem roku 141. Viz dále roky 307 a 357.

26. dubna se narodil v Římě M. Annius Catilius Severus, syn M. Annia Vera a Domitie Lucilly, budoucí císař M. Antoninus Aurelius zvaný často Filosof. Od roku 136 se po zásnubách s Ceionií, dcerou L. Aelia Caesara, jmenoval M. Annius Verus. Viz dále rok 138 a 161. Domitia Lucilla mladší byla ze zámožné a podnikavé rodiny. Mimo jiné vlastnila v Latiu cihelnu, z níž pocházel materiál pro četné veřejné budovy Říma. 


***********************************************************
122. 
Ol. 225,2

433 SE
369 AE
neznámý
a. u. c. 875
M'. Acilius Aviola a L. Corellius Neratius Pansa

coss. suff.: Ti. Iulius (Candidus?) Capito a L. Vitrasius Flamininus 

C. Trebius Maximus a T. Calestrius Tiro Orbius Speratus 

M. Statorius Secundus a L. Sempronius Merula Auspicatus (oba již roku předešlého?)

***********************************************************

Hadrianus v Britannii zahájil na severu dnešní Anglie stavbu opevněného valu mezi Tynem na východě a Solway na západě namířeného proti Piktům, Hadrianův valvallum Hadriani, snad též v. aelium. Val o délce c. 120 kilometrů od Segedúna/dn. Wallsend na Tynu na východě k zálivu Solway na západě pravděpodobně navazoval na předchozí stavbu Traianovu; velká pevnost objevena u Old Kilpatricku na západním začátku pozdějšího valu pochází z flaviovské doby, viz rok 140 a 208. Posilování hraničních opevnění potvrzovalo Hadrianovu politiku neexpandovat za hranice před Traianovou parthskou válkou, ale oddělit civilisovaný svět od barbarů, politika ne nepodobná moderní americké zvané containment policy/zadržování bolševismu. 

    Ve stejné době bylo dostavěno v Londiniu druhé forum. Je možné, že někdy v této době získalo město statut municipia. Správcem provincie, za něhož intensivně stavěno, byl v letech 122-125 A. Platorius Nepos, o němž později Hadrianus uvažoval jako o svém nástupci, ale nakonec ho nenáviděl. Stejně dopadl cos. suff. 116 D. Terentius Gentianus, u něhož princeps žárlil na oblibu mezi senátory, jíž sám nikdy nedosáhl.

Správci Británie po Platoriovi Nepotovi byl Trebius Germanus, asi do roku 132 a po něm do roku 135 P. Mummius Sisenna; o jejich skutcích nevíme nic.

 

V Africe na obranu před nájezdy berberských nomádů se za Hadriana začal stavět val s pevnostmi a strážními věžemi známý jako fossatum (Africae)/příkop (v Africe), řec. tafos. Limes se táhl přes sedm set kilometrů z dn. západního TN do východního DZ a plnil svou roli až do invase Vandalů o tři staletí později. Kratší opevněné valy/clausurae byly stavěny například v Tripolitánii na ochranu před nájezdy berberských nomádů ze Sahary na pobřežní města. 

V Africe, v Levantě, na Balkáně i v Germániích nikdy Římané nepostavili valový systém srovnatelný s čínskou zdí. Valy netvořily hranice říše a obvykle před nimi leželo velké nárazníkové pásmo, předpolí s intensivními hospodářskými kontakty.    

 

V Římě se v době principovy nepřítomnosti pravděpodobně nějak dotkli praefectus praetorio C. Septicius Clarus (od roku 118) a jeho přítel C. Suetonius Tranquillus, šéf císařské kanceláře ab epistulis/epistularum magister, císařovny Vibie Sabiny a Hadrianus je odvolal. Chovali se prý "důvěrněji než vyžadovala dvorní etiketa". Suetonius byl možná, lze spekulovat, i milencem císařovny. 

Pravděpodobně někdy před touto událostí zveřejnil své De vita caesarum n. De vita caesarum libri viii/Osm knih o životě císařů, které věnoval praefectovi Septiciovi. Přidat biografie Nervy a Traiana, tedy mužů vládnoucí "dynastie", třebaže mrtvých, si zjevně netroufnul. Literát a kronikář iulsko-claudijské a flaviovské imperátorské dynastie zemřel přirozenou smrtí někdy po tomto roku, narozen c. 70. O jeho pokračovatelích viz rok 218.

Historik (P.?) Cornelius Tacitus, pocházející snad z Narbonské Gallie, nebyl u dvora v oblibě, pravděpodobně ze stejných důvodů jako Suetonius, který byl rodem asi z afrického Hippo Regia. Měli smůlu: nepatřili ke dvorské elitě, která měla kořeny hispánské. 

Zemřel někdy v této době literát a platónik Plútarchos z Charóneie. Potomek bohaté rodiny studoval v Athénách u platónika Ammónia/M. Annius Ammonius a zastával řadu nižších funkcí ve své vlasti a v provincii Achaia; byl knězem Apollónovým v Delfách. Na cestách prochodil Anatolii a dorazil do Alexandreie, několikrát pobýval v Římě, kde řecky přednášel. Podle svého přítele L. Mestria Flora přijal též jméno při udělení římského občanství L. Mestrius Plutarchus a patřil do okruhu přátel Traianových. Většinu života prožil po boku manželky Tímoxeny, matky pěti dětí, doma v Chairóneji, kde též psával svá pojednání a portréty velkých Hellénů a Římanů, Bioi paralléloi. Slávy se mu dostalo ještě za života.

Někdy v Hadriánově éře žil grammatik Q. Terentius Scaurus, autor latinské mluvnice, komentářů k Vergiliovi, Horatiovi a Plautovi, zachován spisek De orthographia. Jeho současníkem byl z Hellénů Apollónios z Alexandreie zvaný Dyskolos/"Nespokojenec", autor dvou desítek spisů. Považovaný za za jednoho z největších hellénských grammatiků a stejně tak jeho syn Ailios Hérodiános/Aelius Herodianus, který na rozdíl od svého otce rodnou Alexandreji opustil a v Římě uchvátil M. Aurelia.       


***********************************************************
123. 
Ol. 225,3

434 SE
370 AE
neznámý
a. u. c. 876
Q. Articuleius Paetinus a L. Venuleius Apronianus Octavius Priscus

coss. suff.: T. Salvius Rufinus Minicius Opimianus a Cn. Sentius Aburnianus

T. Prifernius Paetus Rosianus Geminus a P. Metilius Secundus Pon[tianus?]

***********************************************************

V Římě bylo Hadrianovou zásluhou opraveno Pantheon M. Agrippy (vybudováno v letech 27-25 př. n. l.). V jeho zdech pak často jednal se senátory, pokud neprojednávali státní věci na Foru. Osobně na rok 124 přezimoval v Tarraconě, kde opravil Augustův chrám a uspořádal generální sněm obcí všech hispánských provincií. 

Někdy v této době propukly v Alexandreji nepokoje po sporech o to, kde bude ustájen Ápis/Hep, božský býk, jenž se v Egyptě narodil. O jejich uklidnění zpráv není a ani Hadrianus na Východ nijak nepospíchal: z Británie odešel přes Gallie do Hispánií.

Princeps odpověděl písemně správci Asie Miniciovi Fundanovi na dotaz jeho předchůdce v úřadu Grania Serena, jak má zacházet s křesťany: potvrdil Traianovu odpověď Pliniovi mladšímu, správci Bíthýnie & Pontu, viz rok 111 (v této době již byl c. deset let mrtev). Za Hadriana k žádné velké persekuci monotheistů nedošlo. 

Pravděpodobně v době, kdy byl Hadrianus v Galliích, zemřela císařovna Pompeia Plotina/Plotina Augusta (c. 50), manželka Traianova a ochránkyně/milenka (?) Hadrianova, srov. rok 105. Z vděku za vládu nad říší jí Hadrianus dal postavit basiliku v Nemausu, devět dnů chodil v černém a složil na její počest několik hymnů.

 

V Bosporském království, římském protektorátním státu v severním Černomoří, zemřel Sauromatés I., kraloval od c. 90+, a na trůnu ho následoval jeho syn Ti. Iúlios Kotys II. Filokaisar Filorhómáios Eusebés (do roku asi 132). O jeho vládě kromě jména nevíme téměř nic a buď on nebo již jeho otec přenesli své sídlo z Pantikapaia/dn. Kerč, tradiční královské residence, do Fanagoreie/dn. ruiny u vsi Sennoj na Tamanském poloostrovu (změnu zpět viz rok 143).

 

V Edesse, metropoli Orrhoény, skončila vláda Fratamáspatova/Parthamaspatova (ex-Arsakés XXXIV.), viz rok 116 a 117, a na trůn se v osobě Ma'núa VII., bratra Abgara VII., vrátili domácí arabští dynastové, srov. rok 109 a 116. Ma'nú VII. vládl do své smrti roku 139 a o jeho činech nevíme vůbec nic. Nástupcem se stal jeho syn Ma'nú VIII., jehož první vláda trvala do roku 163, po dvouleté přestávce druhá do roku 179.

V Arbélách v Adiabéně, v městě s převahou polytheistů, magů a s židovskou menšinou, byl zabit mágy biskup Šemšón/Simsón: misionařil po vsích v kraji zasvěcenému kultu ohně, o němž křesťanští autoři napsali, že každoročně v květnu o svátku ohně se domorodci vykoupou ve jakémsi velkém prameni a pak házejí do ohně děti a jedí jejich játra a ledviny ("arbélská kronika"). Šemšón se tak stal prvním křesťanským mučedníkem v zemích ležících za Tigridem.  

V úřadu své církve byl dva roky. Před ním byla obec křesťanů v této oblasti bez hlavy po šest roků. Prvním jejich biskupem byl v letech 105-115 Peqídá, po pět let žák věrozvěsta Addaie neboli Thaddaia z Edessy/č. Tadeáš. Peqídá byl zjevně prvním biskupem v regionu za Tigridem. Byl synem Berího, který sloužil v domě jistého maga (zarathustriána?) a sám Peqídá k nim zprvu patřil. Šemšóna vybral za Peqídova nástupce Mázrá, biskup zabdikénský. 

Podle "arbélské kromiky" sepsané jistým Mešíhá-Zeká a vedené od roku c. 100 do doby vlády Sásánovce Kawáda (zemřel 531) bylo s koncem parthské moci v mesopotamské oblasti a na východ od Tigridu na dva tucty biskupství. Církevní organisace sahala podél pobřeží Zálivu do Bahrajnu a Ománu, na severu od Zálivu do Súsiány a Persidy. Na ostrově Sír Baní Jás před západním pobřežím emirátu Abú Zabí byly nedávno odkryty zbytky nestoriánského kostela a kláštera fungujícího nejpozději zřejmě v letech c. 600 až 750. 

 

Kolem t. r. se narodil v Madauru, dn. Madauruš v Alžírsku, právník, řečník a mystický platónik, literát Apuleius/Appuleius, autor slavných Metamofos/Metamorphoseon libri xi zvaných později Asinus aureus/Zlatý osel; zemřel c. 170. Byl numidsko-gaetulského rodu, "seminumida et semigaetulus, jak o sobě napsal, římský občan a první v řadě literárně činných Berberů: "Nevidím, za co bych se měl v té věci stydět, určitě ne více než Kýros starší za to, že byl smíšeného rodu napůl Méd a napůl Peršan." Jako neoplatónik vyznával magii a v jeho románu se producírují thessalské čarodějnice varující před svým hněvem nesmrtelníky, měnící sebe a jiné kdykoli v cokoli a disponující mastmi, které románového hrdinu Lucia (proto bývá někdy Apuleius takto též jmenován) omylem proměnily v osla namísto orla. Apuleius, již za svého života uznávaný literát, byl zjevně svými sklony znám a v soudním dědickém sporu se jeho čarodějné praktiky staly pilířem, o němž se opřela, neúspěšně, žaloba. Nicméně v Karthágu zastával úřad provinčního (vele)kněze panovnického kultu/sacerdos provinciae

 

***********************************************************
124. 
Ol. 225,4

435 SE
371 AE
neznámý
a. u. c. 877
M'. Acilius Glabrio a C. Bellicius Flaccus Torquatus Tebanianus 

coss. suff.: A. Larcius Macedo a P. Ducenius Verres

C. Iulius Gallus a C. Valerius Severus

***********************************************************

Hadrian se přeplavil do Anatolie, cestoval po provincii Asii. Tehdy byla Stratoníkeia v Kárii přejmenována na Hadrianopolis a v Mýsii v místech, kde se mu líbilo lovit, byla to jeho životní vášeň, založil městečko Hadrianúthérai, srov. rok 117+.  K podzimu odcestoval na Rhodos a v říjnu se dal zasvětit do mystérií v Eleusíně; kult pak zavedl i v Římě jako obřady Cereřiny a Libeřiny. Po Helladě pak cestoval několik měsíců do léta roku 125. 

V Athénách vystupoval na jaře 125 v roli agonothéta za Dionýsií. Snad už tehdy povstal jeho vítězný oblouk a knihovna, viz jeho druhý pobyt roku 129. Uspořádal tu ovšem na stadionu též pravou římskou štvanici s tisícem zvířat. Financoval obnovu Apollónova chrámu v Megarách a silnici do Korinthu. V Mantineji obnovil chrám Poseidónův, v Argu rozšířil nemejské hry a postavil aquadukt. Investoval v Boiótii a Delfách, kde se mu dostalo postaru i věštby. Z principovy štědrosti a filhellénství nejvíce získaly Athény. Pozměnil jim ústavu, dal novou čtvrť Hadrianopolis, založil hry na počest Dia Olympského a sebe/hadrianeia a na krytí rozpočtu jim přenechal ostrov Kefallénii: to vše možná až roku 129, viz.

 

Mezi Huny zemřel šan-jü Tchan alias Wan-š'-š'-ču-chou-ti (vládl od roku 98, viz rok 94), syn Čangův. Čtyři roky pak Hunům panoval jeho bratr Pa/Ba pod jménem Wu-ťi-chou-š'-ču-ti/Wujihoushizhudi, za něhož se po století míru dostali Hunové do války s mongolsko-mandžuským národem Sien-pej/Xianbei. Roku 128 se šan-jüem po Paově smrti stal jeho další bratr Siu-li/Xiuli s trůnním jménem Čchu-tche Žuo-š' Ču-ťiu/Qute Ruoshi Zhujiu. Vládl v klidu do roku 140, viz dále tam. 

 

***********************************************************

125. 
Ol. 226,1
Dionýsios Sameumýs z Alexandreie I
436 SE
372 AE
neznámý
a. u. c. 878
M. Lollius Paullinus D. Valerius Asiaticus Saturninus II a L. Epidius Titius Aquilinus

coss. suff.: Q. Vetina Verus a P. Lucius Cosconianus

***********************************************************

Hadrianus z Achaje plul v létě 125, viz rok předešlý, na Sicílii a vystoupal na sopku Etnu/Aitné, aby odtamtud spatřil východ slunce. Z Říma byl pryč čtyři roky a vládní systém díky své informovanosti nijak neohrozil.

Pobyt mezi Hellény posílil jeho filhellénství. Do senátu se za Hadriana dostali boháči jako Eurycles Herculanus (cos. suff. roku 108, kde jeho celé jméno), jehož předek Euryklés/C. Iulius Eurycles, "vůdce Sparťanů/Lakedaimonión hégemón", byl vykutáleným spojencem Augustovým, viz rok 31-; původně dynastie patřila mezi římské rytíře. Eurycles Herculanus byl prvním Sparťanem v senátu. Mezi senátory se zařadili athénští magnáti Claudius Atticus a jeho syn Héródés, viz rok 133, též C. Iulius Severus z Ankýry, potomek údajně attalovského rodu a keltských dynastů galatských, jimž se dostalo občanství zřejmě od Augusta.

Za Hadriana poprvé Helléni zaujímali vysoké funkce v administrativě západních provincií. L. Flavius Arrianus z Níkomédeie, známý literát a historik, se stal proconsulem Baetiky, pak Kappadokie; v Baetice byl možná jeho legátem Eurycles. O století později za spoluvlády otce a syna Philippa Araba 247-249 dedikoval L. Pomponius Protomachus, císařský legát provincie Horní Pannonie, v Carnuntu oltář Aequitě/Aequitas. Latinské věnování doprovází řecká forma bohyni Eudikii/Právnosti a legát zde udává své jméno pouze jako Prótomachos, tedy hellénské. 

Britští Keltové směli vstupovat do armádních řad a po odsloužení závazku se stávali římskými občany. Keltské elity ostrovanů žily v pokročilém stavu romanisace, pořímsku, pili též víno, které na ostrovech tehdy nerostlo. 

 

Někdy kolem t. r. až c. 130 se narodil literát A. Gellius, autor Attických nocí/Noctes atticae. Studoval grammatiku, rhétóriku v Římě, filosofii v Athénách, mluvil latinsky jako řecky. V Římě působil jako soudce a zjevně zde prožil většinu života. O jeho životě není známo jinak téměř nic; zemřel snad po císaři Markovi.

Snad začátkem druhé století, n. až na jeho konci a začátku třetího, pořídil v lyckých Oinoandách Flavius Diogenés v sloupořadí města nápis na oslavu Epikúra a jeho učení. Je to jednak nejdelší zachovaný řecký nápis na kameni vůbec, jednak jediné autentické filosofické dílo přímo od autora, zachované nikoli v opisech.

 

V Číně zemřel neočekávaně během cesty po říši císař An (31) vládnoucí od roku 106. Vdova Jan Ťi/Yan Ji byla Anovou milenkou od roku 107, to mu bylo třináct (její věk znám není). Rok na to ji učinil císařovnou a z milenky se stala panovačná osoba, nicméně její vliv u dvora stál ve stínu regentky Tengové, viz rok 106. Jedem zavraždila Janová Li, jinou císařovu milenku, která nezletilému panovníkovi porodila syna Liou Paa/Liu Bao, budoucího císaře. 

Janová dlouho Anovu smrt tajila a spikla se svým klanem Janů a s částí dvorních eunúchů a z obavy, že by se mohl Liou Pao mstít za matčinu smrt pozvedla na trůn vnuka císaře Čanga/Zhang a Anova synovce Liou I/Liu Yi pod jménem Šao-ti/Shaodi, pravděpodobně ještě dítě. Císař brzy onemocněl a zemřel a jiná palácová klika vedená eunúchem Sun Čchengem/Sun Cheng po několikadenních bojích v říšském sídelním městě Luo-jangu s oddíly oddanými klanu Janů prosadila na trůn Anova jediného syna Liou Paa, jako císaře Šunti/Shundi (vládl do roku 144). 

Janové byli vzápětí na císařův pokyn zlikvidováni. Jan Ťi, strůjkyně spiknutí, však zemřít nemusela a sešla v domácím vězení v paláci už následujícího roku. Eunúchos Sun Čcheng se za Šunovy vlády proslavil jako bojovník s korupcí, výjimečný to zjev (zemřel roku 132). Za něho Pan Jung/Ban Yong, syn Pan Čchaa (zemřel roku 102), pacifikoval oblast Si-jü/Xiyu, pozdější Turkestán, ale už roku 127 byl zbaven velení. 

Šun si chtěl císařovnu vylosovat ze svých palácových milenek, to mu ale eunúchové rozmluvili. Roku 132 se oženil (19) s jednou z nich jménem Liang Na (16) a její otec Liang Šang dělal u dvora hvězdnou karieru: roku 135 se stal velitelem armády. Když roku 141 zemřel, aniž by něčím vynikl, převzal funkci jeho syn Liang Ťi, zlotřilý bratr císařovny, jejíž měl bezmeznou důvěru. Viz dále rok 144.   


***********************************************************
126. 
Ol. 226,2

437 SE
373 AE
Klaudios Héródés z Marathónu
a. u. c. 879
M. Annius Verus III a C. Eggius Ambibulus

coss. suff.: [M.Valerius?] Propinquus;  L. Cuspius Camerinus a C. Saenius Severus

***********************************************************

1. srpna se v Albě Pompeji/dn. Alba v Piemontu, na území kdysi ligurském, narodil P. Helvius Pertinax, vojevůdce M. Aurelia a Commodův, roku 193 několik měsíců imperator.