Před rokem 6000 povstala na Balkánu raně neolithická předindogermánská kultura Starčevo (podle lokality u Pančeva jižně od Bělehradu, též kultura Starčevo-Körös-Criş), která existovala v době c. 6200-5200 na území soudobého Srbska, Bosny, Chorvatska a jižního Maďarska, srov. dále u roku 5200. 

Soudí se, že "starčevští" lidé byli předky zemědělské kultury s páskovou/lineární/volutovou keramikou (Bandkeramik, Linearbandkeramik; linear pottery, culture rubanée/à céramique linéaire, viz více zde níže) od Ukrajiny po Porýní a střední Francii v době c. 5300 - 4100.

Jádro "lineární" populace leželo v dn. západním Maďarsku. Její ženy si barvily vlasy hennou, nosily mušlové ozdoby a muži kalhoty a kápě. Byla to první evropská zemědělská civilisace, jejíž nositelé migrovali pozvolna z Anatolie na západ. Zde se dostávali do konfliktů s domorodými loveckými komunitami a je pravděpodobné, že jatí lovci se stávali oběťmi zemědělských krvavých rituálů, viz zde níže. 

"Lineárové" stavěli mimo jiné studně vykládané dubovým dřevem. Například podle letokruhů čtrnáct metrů hluboký pramen v porýnském Erkelenz je z roku 5084. Jiné lokality v Německu mají letokruhy v rozpětí 5469 až 5098. Dřevěné fošny a trámy byly propojovány dřevěnými hřeby a konstrukce vymazána mechem a hlínou ve spárech vcelku pak vpuštěna do šachty a světlosti jednoho metru čtverečního. Nářadí stavitelů bylo kamenné. 

Buď se zemědělství šířilo migrací lidí z Orientu přes Anatolii a Balkán, což vypadá pravděpodobněji, nebo se šířila technologie setí a chovu dobytka spontánně předáváním zkušeností mezi populačními skupinami: v 8. až 6. tisíciletí př. n. l. přes Anatolii Podunajím do střední Evropy a odtud na sever a západ, anebo po ostrovech z Kypru na Krétu, Sicílii do jižní Gallie a Hispánií. Kráva, bos taurus, byl domestifikován v Předním Orientu c. 8500, bos indicus v indických civilisacích c. 5000, ve Vnitřní Asii jakové c. 8.-5. tisíc.

Raní „lineární eurozemědělci“ migrující z Anatolie přes Balkán prosekávali les kamennými sekerami, prasata krmili žaludy a primitivní pšenici sázeli ke kořenům stromů. V hustě zalesněné Evropě neměli v podstatě prazemědělci žijící v až čtyřiceti- padesátimetrových kolových domech deset metrů širokých pod listnatou střechou šanci spatřit horizont. Svými chlebovými pecemi mohli dobýt kontinent v časovém rozpětí dvou set let. O slunečních observatořích a bronzovém disku z Nebry viz Index pod matematikové.

Někdy po roku 4000 se celistvost lidu s lineární keramikou rozpadala, nastoupila vesnická sídla s příkopy, palisádovým opevněním a ve Střední Evropě ji nahradila kultura vypíchané keramiky (ještě doba kamenná), viz dále roky 5300 a další. 

 

Po 6000: "Lineárové" pravděpodobně přemohli a zahnali původní středoevropské obyvatele, mesolithické lovce vyznávající měsíční kult na sever. Vyhnanci migrovali do Skandinávie, odkud se částečně jejich mladší pokolení na sever Německa a západu Evropy o nejpozději tři tísice let nato vrátili, viz zde níže.

Někdy kolem 4900 jsou ze středního Polabí nálezy násilných sakrálních smrtí a asi i válečných. Lidé jsou menší postavy, měli špatné zuby, to z kašovité stravy, nicméně nebyl nalezen žádný důkaz pro novou invasi. Možná přišla v té době změna klimatu a s ním nižší srážky a časté sucho, nebo půda byla vyčerpána? 

Další invase do střední Evropy přišla až kolem roku 3100, kdy se ze severu ze Skandinávie vrátili potomci "lineáry" zahnaných lovců, kultura nálevkových pohárů (Trichterbecherkultur, funnelbeaker culture, culture des vases à entonnoir/des gobelets à entonnoir, c. 4300 - 2800). Používali volská spřežení, znali jho a stavěli menhiry a dolmeny, viz zde níže.

Zřejmě nejstarší vyobrazení (obrysů) čtyřkolového vozu bylo vyškrábnuto na "nádobu z Bronic" u Kielců s datací c. 3600 - 3400 z kultury nálevkových pohárů. Známé doklady o kolových vozech z Předního východu a Sumeru speciálně jsou o něco mladší. Odkud se znalost výroby plných dřevěných kol rozšířila, stanovit zatím nelze; pravděpodobně šlo o vývoj souběžný. Nález nejstaršího kola pochází z okolí Ljubljany z doby c. 3340 - 3030.

Z turkmenského naleziště Altyn Depe/"Zlatého pahorku" pochází model čtyřkoláku, zřejmě taženého voly nebo býky (srov. u roku 4000). Z doby c. 2200 ve stejném nalezišti, ale jako součást kultury BMAC, objevem čtyřkolý vůz tažený velbloudem. 

Z pozdní lengyelské kultury v západokarpatské oblasti vzešla chalkolithická kultura bádenská (podle lázeňského města s kasinem u Vídně; dř. kultura s kanelovou keramikou n. ossarnská, v H Pécel) v letech c. 3500 - 2700, současná s kulturou kulovitých amfor (Kugelamphoren-Kultur/KAK, globular amphora culture, culture des amphores globulaires, c. 3400 - 2800) rozšířená od severního D po západní UA, s kulturou nálevkových pohárů.

Po nich přišli kolem roku 2800 z ukrajinských stepí lidé šnůrové keramiky (Schnukeramische Kultur, corded ware culture, culture de la céramique cordée, CW; do c. 2200), kteří měli koně s vozy; osel byl domestikován c. 4000, dtto lama, alpaka c. 3000, kůň nejpozději c. 3600 (eneolit. kultura Botai c. 3700 - 3100, o něco starší než "Jamnaja", s nalezištěm Krasnyj Jar v Kazachstánu), o málo později bakterský velbloud (dromedár až c. 1000) a c. 3000 jak, až c. 1000 sob.

Lidé šňůrové keramiky byli geneticky úzce spjatí s jámovou kulturou (3600-2300: Pit Grave Culture, Ochre Grave C., Grubengrab- o. Ockergrabkultur), pravděpodobně kolébkou indogermánských jazyků, viz rok 4000. Koně podle všeho u stepních lidí nezdomácněli jako přepravní prostředek, ale pro chov na mléko a maso, pro dopravní či bojové užití viz rok c. 2500.

Po nich c. 2600 do 2200 se z Ibérie do střední Evropy rozprostírala kultura zvoncovitých pohárů (Glockenbecherkultur, bell beaker culture (BB), la culture campaniforma - na britských ostrovech do c. 1800), civilisace či "sekta" mistrů kovářských a výrobců keramiky převyšující podle všeho společensky eurosoučasníky. 

 

Soudí se, že v době kolem roku 6000 většina populace nebyla schopna strávit kravské mléko, ale jen výrobky z něho, protože jejich žaludkům chyběl potřebný enzym. Potvrzovat by to mohly nálezy keramiky se stopami po mléčném tuku z lokality Takarkori v saharském pohoří Tadrárt Akákús na jihozápadu dn. Libye.

Za asi nejstarší mlékárenské hospodářství, odběru a výroby mléka od dobytka, lze pokládat mongolskou a středoasijskou bronzovou kulturu jeleních kamenů n. pohřebních kamenných mohyl chirigsuurů, viz rok c. 1300. Ani její lidé nedokázali mléko trávit, ale výrobky z mléka. První lidé, kteří neměli problémy s mlékem, byli snad z kultury volutové/lineární keramiky s centrem rozšíření kolem Balatonu (viz dále rok 5200).

Snášenlivost laktosy je u většiny moderní populace severozápadní Evropy, britských ostrovů a Skandinávie na osmdesáti procentech, na jihu, středu a východu Evropy a na severozápadu Afriky (marocká část Berberie) kolem šedesáti procent, severně od Černého moře, v Padánii a Kabylii kolem čtyřiceti procent, kdežto v Itálii, ostatní severní Africe a v Asii pod dvacet procent. Nejstarší hliněná síta ve střední Evropě pocházejí z doby mezi 5200 až 4800.

 

Ve Falci u Herxheimu při Landau nalézány od roku 1996 ostatky asi pěti set až jednoho tisíce lidí včetně dětí a jedné nenarozené bytosti, kteří byli někdy mezi roky 5300 až 4950 rituálně zavražděni/obětováni a pravděpodobně též snězeni (se stopami po opékání a vaření částí mrtvol). Podobných nálezů je ve střední Evropě více, herxheimské je největší a dosud jen zčásti prozkoumané.

Podle prehistoriků jde o potvrzení masového rituálního pobíjení lidí, popř. kanibalismu v éře kultury s páskovou/volutovou n. lineární keramikou (Linearbandkeramik), někteří ale tvrdí, že odstranění masa od kostí mohlo být součástí rituálů pohřebních. Kosterní ostatky vykazují stopy oškrabávání masa od kostí kamennými nástroji a drcení kostí, aby se hodovník dostal k morku, lebek obětí užíváno k pití. 

První doklady kanibalismu u homininů se šesti snězenými jedinci pocházejí z doby kolem 800 tisíc z jeskyně Gran Dolina na severu Španěl; viz s. v. homo antecessor. Oběti žily v prostoru mezi dnešní Paříží a Polabím, jak prokazuje keramika rozbitá mezi kostmi. Obětiště fungovalo jen padesát let, pak přestala být lokalita obývána. 

Většina celokamenných seker v západní a severní Evropě z jadeitu z naleziště Monte Viso v Piemontu mezi 4500 až 3800 však byly spíše symbolem moci. Stejně tak starší z ligurského Monte Beigua z eklogitu (5500-4500) rozšířené v západní Evropě, Skotsku i Dánsku, nikoli ve střední Evropě, kde v té době moderní sekery ze „slovenského“ amfibolitu. 

Podobný vztah k sekeře jako k živému předmětu a symbolu moc mají dodnes papuánští Daniové (současná indonéská polovina ostrova).

 

Na Kavkazu c. 6000 povstala eneolitická zemědělská a pastevecká kultura Šulaveri-Šomu Tepe (lokality v Gruzii a Ázerbájdžánu nedaleko od sebe). První doklady o pěstování hroznů, možná tedy i vína. Její nástupkyní, zřejmě násilnou, byla c. 4000 kultura Kura-Araxés, viz tam.

 

 

c. 5900 – 5500 střední neolith, vesnice ve vlastní severní Mesopotamii, starší chassúnská kultura (podle lokality Tell Chassúna u Mosulu)

c. 5500 – 5200 mladý neolith, vsi v assyrské stepi, začátek umělého zavodňování, klasická chassúnská kultura.

c. 5600 - 4400 na Sicílii neolithická stentinellská kultura pojmenovaná podle vsi u Syrákús rozšířena po celém ostrově. Vesnice opevněné příkopy a valy uchovávaly obilí v šedých keramických nádobách. Pohřby civilisace praktikovala do země, zemřelí ukládáni ve skrčené poloze. Ze severu Sicílie vzešla cultura del Castellaro Vecchio na Aiolských ostrovech/Liparech, odkud v neolithu exportována keramika a obsidián.

Na castellarskou kulturu navazovala kultura nazvaná podle mysu na ostrově Filicudi Capo Graziano (c. 2200 - c. 1430) a tu překryla kultura Milazzo příbuzná s další sicilskou kulturou thapskou vykazující silné mykénské vlivy s protopísmem (c. 1500 - 1200, resp. 1450 - 1270). Na Thapsos navazovala na ostrově kultura Pantalica (c. 1270 - 650) se styky s mykénskou a ausonskou kulturou (Sikulové?) a s hroby v okolí Syrákús vysekanými do skal. Viz dále k Liparám a Itálii rok 1250.

Na Maltě a Gozu se stentinellskou kulturou souvisí nejstarší kulturní vrstva na ostrovech zvaná podle nálezů keramiky ve Skorbě/Scorba c. 4500 - 4100. Z ní nebo z přistěhovalců vzešla civilisace známá svými megalithickými chrámy obklopenými stejně velikými kamennými zdmi; počátky megalithických staveb viz rok c. 5000. Neolithičtí "Malťané" tehdy na ostrově narazili na trpasličí hrochy a slony a zřejmě to byli lidé, kteří je tu vyhubili. 

Megalithický chrámový komplex Ġgantija na Gozu (c. 3600 - 2500), na Maltě Ta' Ħaġrat byl asi (c. 3600 - 3000) s Ħaġar Qim u vsi Qrendi (3600 - 3200) první; začátek chalkolithické éry na ostrovech má jméno podle "Jeskyně temna"/Għar dalam u Birżebbuġy. Do vrcholného období kolem roku 3000 – 2900 patří neomegalithické podzemní kultovní prostory/hypogaia, hypogaea, hypogea v Ħal Saflieni u městečka Paola/Rahal il-Gdid. Objekt později sloužil jako pohřebiště, původní význam stavby zůstává neznámý. 

Megalithický chrámový komplex Tarxien má nejstarší stavbu z doby kolem 3250, nejmladší c. 2500. První maltskou civilisaci snad zničili invasoři s keramikou podobnou liparské kultuře Capo Graziano a chrámy (?) dobyvatelé používali jako pohřebiště (od c. 1800?). Starší než maltské megastavby byly asi jen první kamenné chrámy viz c. 10 000 Göbekli Tepe, srov. pak egyptské pyramidy, popř. cihlové mesopotamské zikkurraty. Souvislosti konstruovat nelze žádné.  

c. 5500 předpokládaný začátek archaické doby lovců-sběračů na jihozápadu Spojených států a na severu Mexika. V pozdním jejím vývoji c. 1500 př. n. l. až c. 200 n. l. na jihozápadě domestikovány rostliny (jeskyně Atl Atl a oblast Chaco Canyon v Novém Mexiku). Od c. 200 n. l. do c. 750 se vyvíjela kultura Anasaziů (ze zkomoleného navažského označení pro předky, staré nepřátele) s centrem na rozmezí čtyř spolkových států Colorada, N. Mexika, Arizony a Utahu ("four corners"). Užívali hloubených domů (pithouses), pěstovali kukuřici, stříleli luky a vyráběli první keramiku: éra se nazývá "výrobců košíků" (basketmakers).

Přešla do éry puebel, trvající až do cca. 1600 (do španělské expanse), v květu c. 900 až 1130 (Chaco Canyon a Mesa Verde). V kultuře Anasaziů zanikla kultura Mogollon (podle pohoří pojmenovaného po španělském guvernérovi na zač. 18. století Mogollónovi) jižně od Anasaziů v Arizoně, Novém Mexiku a na severu Mexika a kultura Oshara "výrobců košíků".

5500 - 3500 v Anatolii různé chalkolithické kultury (aeneolithicum; viz 3500 a 3000).

Měď byla těžena od c. 5000 a měděná sekyrka nebyla zbraní, ale zřejmě společenským odznakem (srov. zde výše). Asi desetiprocentní příměs cínu měď zpevnila v bronz a ze slitiny se stal první universální kov na výrobu nástrojů a zbraní. 

Znalost jeho výroby a kovářství se staly první geostrategickou znalostí lidstva, cín jeho první geostrategickou surovinou, protože ho bylo v evropském prostoru málo (Cornwall v jihozápadní Anglii, Bretagne, Krušné hory). Naopak pozdější vynález tavby železa zpřístupnil technologii, protože jeho ruda byla všude a nepotřebovala dálkový obchod.

Z Cornwallu se v letech 2200-1800 dostala do Irska raná doba bronzová zřejmě výměnným obchodem cínu za "irskou" měď. 

V Alpách existovala eneolithická osídlení na kůlech při březích jezer, nejstarší asi někdy po roku 5000 (4250?) u Lago Maggiore a do cca. 2500 se rozšířilo od Franche-Comté po Slovinsko. Kolové osady na vodě zažily revival v bronzové kultuře popelnicových polí (ještě v době železné se podobně stavělo například v Británii). 

Lidé těžili měděnou rudu a kov při 1100 stupních z ní tavili. Jedním ze středisek této civilisace byla osada na Měsíčním jezeru (Mondsee) u Solnohradu (Salzburg), jejíž obyvatelé přišli zřejmě z Balkánu kolem roku 3600. Osídlení zahubila přírodní katastrofa, snad pád jezerní stěny a z něho nárazová vlna tsunami. 

V Solnohradských Alpách se podle kvalifikovaných odhadů ročně vytěžilo asi deset tun mědi, což stačilo kolem roku 1600 na výrobu asi patnácti tisíc bronzových mečů. To předpokládá i rozsáhlý dálkový obchod, relativně rychlou a snadnou komunikaci na dálku, ale také například první zásah člověka do přírody: odlesnění kolem hutí (stopy aerosolových měděných par byly nalezeny v grónském ledu a v usazeninách skandinávských jezer). 

Z kovářů a dalších řemeslníků, kteří se už sami neživili „agročinností“, tedy sháněním či pěstováním potravy, ale obživu jim zajišťovala práce a její prodej, zřejmě povstali první boháči. Ostatně od neolithu poznalo lidstvo poprvé nadbytek potravy a mělo čas, alespoň určitá jeho vrstva, myslet (= neolithická revoluce).

S kováři a řemeslníky bohatla další skupina, velmoži "chránící" business a vybírající na obchodních stezkách "cla". Jedním z takových typů by mohlo být únětické "kníže z Leubingenu" u Výmaru, jehož mohylový hrob s rituálně zavražděným desetiletým chlapcem se dendrologicky datuje do roku 1831 př. n. l.

Kdo slitinu bronzu vymyslel a kde, není známo, ale dodatečně by měl dostat nějaké planetární ocenění. Soudívá se, že k vynálezu došlo kdesi ve Střední Asii, snad na území dnešního Uzbekistánu n. Tádžikistánu. 

Bronzové kroužky byly zřejmě první pevnou směnnou hodnotou lidstva po celém světě. Bronzový meč se stal prvním nástrojem člověka výhradně pro zabíjení bytostí stejného druhu. 

c. 5500 katastrofa na Bosporu. Egejské moře prolomilo pevninu a zaplavilo sladkovodní jezero na místě dnešního Černého, jehož hladina ležela o 120 metrů níže. Lze dovozovat, že eneolithický člověk obrovské zátopy zaznamenal jako matriční pověst o potopě světa, viz více potopa.

5300 - 3500 raně bronzová kultura Vinča (lokalita Belo Brdo na jižním předměstí Bělehradu) na území dn. Srbska, Bosny, Severní Makedonie, západního Bulharska, Sedmihrad a severního Řecka. Údajně první „staroevropské písmo“, spíše systém neznámých symbolů ("hrnčířské značky"?) předindogermánské populace, daleko předcházejí krétskému lineárnímu A, ale také písmu klínovému s kořeny kolem roku 3250. Srov. výše pod Göbekli a Çatal Hüyük a v indexu pod písmo; o lineárním písmu A viz rok 2000.

Znaků bylo dosud nalezeno přes dvě stě a nic nenasvědčuje tomu, že by se jednalo o písmo logografické. Vinča s lesklou ornamentální keramikou a "venušemi" s velkýma očima zanikla s migrací Indogermánů/Indoevropanů z východu, popřípadě byla asimilována.

V lokalitě Pločnik na jihu SRB nalezena z doby 5400 - 4700 malovaná keramika s figurami v pestrých oděvech a hračkami (hliněná zvířata) zároveň s tavicí pecí měděné rudy, zatím zřejmě nejstarší známá v Evropě.

Vinčané ovlivnili na západě sousedící kulturu sopotskou, na severu lengyelskou (kultura moravské malované keramiky, c. 5000 - 3400, z jihu Moravy a Slovenska, východních Rakous a západního Maďarska), navazující na lineární keramiku, paralelní s kulturou vypíchané keramiky, viz rok 6000 (2). Na východě ovlivnili Vinčané kulturu trypilskou, viz rok 5200, a kulturu karanovskou (Karanovo u Nové Zagory v BG), chalkolithickou/eneolithickou civilisaci v době c. 6200 - 4000. V jejím okruhu žili lidé pochovávající ve varnské nekropoli v pozdním eneolithu c. 4690 - 4330. Z Varny (doba varnské kultury odpovídá vrstvě Karanovo VI) pocházejí z několika hrobů nejstarší dosud nalezené zlaté šperky, první známé příklady zpracování zlata na světě. V hrobu č. 43, v němž byl pochován čtyřiceti až padesátiletý muž o 1,70 metru výšky, tu v sedmdesátých letech 20. století nalezli na tisíc zlatých předmětů o celkové váze 1,5 kilogramu; mezi nimi zlaté pouzdro na penis.   

První zemědělskou civilisací na řeckém území byla od 5. tisíciletí kultura Sesklo (naleziště v Thessalii) s megaronem. Zanikla nejpozději kolem 2700 s příchodem Indogermánů do Evropy, "lid z kurganů" z jihoruských a pontických stepí, viz roky 6000 a 4000. Zůstala po ní v hellénském světě topografická jména na –nt- a –ss-. Neolithické obyvatelstvo na jihu Hellady, na ostrovech a na Krétě bylo zřejmě příbuzné s populací anatolskou.

Kréta, datace bronzové doby „mínójské 

Bronzovou dobu dělí archeologové na raně mínójskou (Early Minoan, EM I. - III.), střední (Middle Minoan, MM I. A -B, II. A-B [pouze v palácích v Knóssu, Faistu a Mallii], III. A -IIIB) a na pozdně mínójskou dobu (Late Minoan, LM I. A - B, II. a III. A1 - 2, III. B - C).

Následující submínójská doba je nejranější fází doby železné. Mínójské „paláce“ začaly být stavěny začátkem doby MM I. B a všechny s výjimkou Knóssu byly zničeny a opuštěny v době LM I. B; palác v Knóssu utrpěl ještě dvě zničující rány začátkem LM III. A 2 a LM III. B, než byl definitivně opuštěn.

Jméno mínójská, Mínójci, je označení objevitele Arthura Evanse. Není zřejmé, zda Mínójci už byli Hellény a zda jejich "lineární písmo A" je indoevropské, ani není známo, proč tak náhle po 1450 bylo nahrazeno achajsko-mykénským "lineárním písmem B", starou formou řečtiny. V "Homérově době", tedy literárně po pádu Ília roku 1184 a fakticky snad někdy v 9. n. 8. století, byla Kréta relativně hustě osídlena několika ethnickými skupinami: Pelasgy, Eteokréťany, Kydóny, Achaji/Mykénci, někdy po 1100 pak jako posledními Dóry. 

Krétská chronologie: 

První lidské osídlení ostrova je doloženo kolem 6000, první keramika c. 5500. Zemědělci přišli na ostrov z Anatolie nebo z východního Středomoří/Levanty. V letech 2008 a 2009 byly v lokalitě Plakias a Preveli na jižním krétském pobřeží nalezeny kamenné nástroje sloužící snad k vydlabávání kmenů na stavbu plavidel. Podle interpretace řeckých a amerických archeologů mohou být staré 130 tisíc let a mohou dokazovat, že na ostrov se homo heidelberský nebo homo erectus mohli dostat po "lodích". Plavba za obsidiánem, vulkanickým sklem, na výrobu nástrojů z Argívského zálivu na Mélos a na sever Kréty doložen c. 13 000 - 11 000.

Viz dále 3500 a 3000.

I. předpalácové období EM I - MM I. A • cca. 3100/3000 - 1925/1900 př. n. l.,

II. protopalácové období, resp. období starých paláců MM I. B - MM II. B • cca. 1925/1900 - 1750/1720,

III. novopalácové období, resp. období nových paláců MM III. A - LM I. B • cca. 1750/1720 - 1490/1470, lineární písmo A

IV. postpalácové období LM III. A - C • cca. 1490/1470 - 1075/1050, Helléni na ostrově.

Kyklady 

Bronzová doba ve střední a západní Egeidě se nazývá kykladská. Do doby raně kykladské (Early Cycladic, EC I., II. a III.) patří kultura Grotta-Pelos (někdy zvaná Pelos-Lakkudes, EC I.), do EC II. kultura Keros-Syros, skupina Kastri patří buď do rané doby EC III. nebo ještě do pozdní doby EC II.; navazující kultura Fylakopi I. se klade buď do pozdní doby EC III., nebo na začátek doby středně kykladské (Middle Cycladic, MC I.). 

Další vývojové stupně středokykladské doby jsou doloženy ve Fylakopi na Mélu a v Aja Irini, Hagia Eiréné na Keu (MC II. = Fylakopi II. 2 = Aja Irini IV., MC III. = Fylakopi II. 3 = Aja Irini V.). Pozdněkykladská doba (Late Cycladic I., II. a III.) je nejlépe známa z I. etapy, do níž patří město na místě dnešní Akrotiri na Théře.

Kontinentální bronzová Hellas

Bronzová doba se na pevnině nazývá helladská: raná doba helladská (Early Helladic, EH I., II. a III.). Není obecného konsensu, kam zařadit kulturu Lefkadi I., příbuznou se skupinou Kastri v Kykladách (od EH II. po EH III.). Středně helladská doba (Middle Helladic, MH) se člení jen příležitostně na etapy I. - III. 

Pozdní období helladské (Late Helladic, LH) bývá též nazýváno dobou mykénskou a rozdělováno na etapy I., II. A - B, III. A 1 - 2, III. B (v Argolidě ještě členěno na období 1 a 2) a III. C (obvykle členěno na tři, někdy i pět fází). Pro závěrečnou fázi LH III. C 1200 - 1125 se v některých oblastech Hellady používá označení submykénská. • Egejská civilisace kontinentální a ostrovní po c. 1400 je označována jako mykénská, kterou na severu vymezovala Thessalie, na severozápadu bez Aitólie a Épeiru. 

 Viz dále 3500 a 3000. 

Západní Anatolie

Bronzová doba v západní Anatolii se tradičně datuje podle archeologických vrstev pahorku Hisarlık-Ílion/Troja. Ranou dobu bronzovou, stadia Early Bronze (EB) 1 - 3, representují v Troji osady I. (= pozdní EB 1), II. (= EB 2) a III. - V. (= EB 3). 

 Střední doba bronzová (Middle Bronze Age, MBA) v západní Anatolii se nijak nečlení na vývojové podfáze a v Troji do ní patří osady VI. a - c nebo raná VI. Stejně tak se nečlení pozdní doba bronzová (Late Bronze Age, LBA), k níž patří vrstvy Troja VI. d -h (či střední a pozdní VI.) a VII. a - b.