5999-3500

 

Před rokem 6000 povstala na Balkánu raně neolithická předindogermánská kultura Starčevo (podle lokality u Pančeva jižně od Bělehradu, též kultura Starčevo-Körös-Criş), která existovala v době c. 6200-5200 na území soudobého Srbska, Bosny, Chorvatska a jižního Maďarskaů srov. dále u roku 5200. 

Soudí se, že "starčevští" lidé byli předky zemědělské kultury s páskovou/lineární/volutovou keramikou (Bandkeramik, Linearbandkeramik; linear pottery, viz více zde níže) od Ukrajiny po Porýní a střední Francii v době c. 5300-4100.

Jádro "lineární" populace leželo v západním Maďarsku. Její ženy si barvily vlasy hennou, nosily mušlové ozdoby a muži kalhoty a kápě. Byla to první evropská zemědělská civilisace, jejíž nositelé migrovali pozvolna z Anatolie na západ. Zde se dostávali do konfliktů s domorodými loveckými komunitami a je pravděpodobné, že jatí lovci se stávali oběťmi zemědělských krvavých rituálů, viz zde níže. 

"Lineárové" stavěli mimo jiné studně vykládané dubovým dřevem. Například podle letokruhů čtrnáct metrů hluboký pramen v porýnském Erkelenz je z roku 5084. Jiné lokality v Německu mají letokruhy v rozpětí 5469 až 5098. Dřevěné fošny a trámy byly propojovány dřevěnými hřeby a konstrukce vymazána mechem a hlínou ve spárech vcelku pak vpuštěna do šachty a světlosti jednoho metru čtverečního. Nářadí stavitelů bylo kamenné. 

Buď se zemědělství šířilo migrací lidí z Orientu přes Anatolii a Balkán, což vypadá pravděpodobněji, nebo se šířila technologie setí a chovu dobytka spontánně předáváním zkušeností mezi populačními skupinami: v 8. až 6. tisíciletí př. n. l. přes Anatolii Podunajím do střední Evropy a odtud na sever a západ, anebo po ostrovech z Kypru na Krétu, Sicílii do jižní Gallie a Hispánií. Kráva, bos taurus, byl domestifikován v Předním Orientu c. 8500, bos indicus v indických civilisacích c. 5000, ve Vnitřní Asii jakové c. 8.-5. tisíc.

Raní „lineární eurozemědělci“ migrující z Anatolie přes Balkán prosekávali les kamennými sekerami, prasata krmili žaludy a primitivní pšenici sázeli ke kořenům stromů. V hustě zalesněné Evropě neměli v podstatě prazemědělci žijící v až čtyřiceti- padesátimetrových kolových domech deset metrů širokých pod listnatou střechou šanci spatřit horizont. Svými chlebovými pecemi mohli dobýt kontinent v časovém rozpětí dvou set let. O slunečních observatořích a bronzovém disku z Nebry viz Index pod matematikové.

Někdy po roku 4000 se celistvost lidu s lineární keramikou rozpadala, nastoupila vesnická sídla s příkopy, palisádovým opevněním a ve Střední Evropě ji nahradila kultura vypíchané keramiky (ještě doba kamenná), viz dále roky 5300 a další. 

 

Po 6000: "Lineárové" pravděpodobně přemohli a zahnali původní středoevropské obyvatele, mesolithické lovce vyznávající měsíční kult na sever. Vyhnanci migrovali do Skandinávie, odkud se částečně jejich mladší pokolení na sever Německa a západu Evropy o nejpozději tři tísice let nato vrátili, viz zde níže.

Někdy kolem 4900 jsou ze středního Polabí nálezy násilných sakrálních smrtí a asi i válečných. Lidé jsou menší postavy, měli špatné zuby, to z kašovité stravy, nicméně nebyl nalezen žádný důkaz pro novou invasi. Možná přišla v té době změna klimatu a s ním nižší srážky a časté sucho, nebo půda byla vyčerpána? 

Další invase do střední Evropy přišla až kolem roku 3100, kdy se ze severu ze Skandinávie vrátili potomci "lineáry" zahnaných lovců, kultura nálevkových pohárů (Trichterbecherkultur, funnelbeaker culture, bell beaker culture, BB; 4300-2800). Používali volská spřežení, znali jho a stavěli menhiry a dolmeny, viz zde níže.

Z pozdní lengyelské kultury v západokarpatské oblasti vzešla chalkolithická kultura bádenská (podle lázeňského města s kasinem u Vídně; dř. kultura s kanelovou keramikou n. ossarnská, v H Pécel) v letech c. 3500 - 2700, současná s kulturou kulatých amfor (Kugelamphoren-Kultur/KAK, globular amphora culture, c. 3400 - 2800) rozšířená od severního D po západní UA, s kulturou nálevkových pohárů.

Po nich přišli kolem roku 2800 z ukrajinských stepí lidé šnůrové keramiky (Schnukeramische Kultur, corded ware culture, CW; do c. 2200), kteří měli koně s vozy; osel byl domestikován c. 4000, dtto lama, alpaka c. 3000, kůň nejpozději c. 3600 (eneolit. kultura Botai c. 3700 - 3100, o něco starší než "Jamnaja", s nalezištěm Krasnyj Jar v Kazachstánu), o málo později bakterský velbloud (dromedár až c. 1000) a c. 3000 jak, až c. 1000 sob.

Lidé šňůrové keramiky byli geneticky úzce spjatí s jámovou kulturou (3600-2300: Pit Grave Culture, Ochre Grave C., Grubengrab- o. Ockergrabkultur), pravděpodobně kolébkou indogermánských jazyků, viz rok 4000. Koně podle všeho u stepních lidí nezdomácněli jako přepravní prostředek, ale pro chov na mléko a maso, pro dopravní či bojové užití viz rok c. 2500.

Po nich c. 2600 do 2200 se z Ibérie do střední Evropy rozprostírala kultura zvoncovitých pohárů (Glockenkeramische Kultur, beaker culture - na britských ostrovech do c. 1800), civilisace či "sekta" mistrů kovářských a výrobců keramiky převyšující podle všeho společensky eurosoučasníky. 

 

Soudí se, že v době kolem roku 6000 většina populace nebyla schopna strávit kravské mléko, ale jen výrobky z něho, protože jejich žaludkům chyběl potřebný enzym. Potvrzovat by to mohly nálezy keramiky se stopami po mléčném tuku z lokality Takarkori v saharském pohoří Tadrárt Akákús na jihozápadu dn. Libye.

Za asi nejstarší mlékárenské hospodářství, odběru a výroby mléka od dobytka, lze pokládat mongolskou a středoasijskou bronzovou kulturu jeleních kamenů n. pohřebních kamenných mohyl khirigsuurů, viz rok c. 1300. Ani její lidé nedokázali mléko trávit, ale výrobky z mléka. První lidé, kteří neměli problémy s mlékem, byli snad z kultury volutové/lineární keramiky s centrem rozšíření kolem Balatonu (viz dále rok 5200).

Snášenlivost laktosy je u většiny moderní populace severozápadní Evropy, britských ostrovů a Skandinávie na osmdesáti procentech, na jihu, středu a východu Evropy a na severozápadu Afriky (marocká část Berberie) kolem šedesáti procent, severně od Černého moře, v Padánii a Kabylii kolem čtyřiceti procent, kdežto v Itálii, ostatní severní Africe a v Asii pod dvacet procent. Nejstarší hliněná síta ve střední Evropě pocházejí z doby mezi 5200 až 4800.

 

Ve Falci u Herxheimu při Landau nalézány od roku 1996 ostatky asi pěti set až jednoho tisíce lidí včetně dětí a jedné nenarozené bytosti, kteří byli někdy mezi roky 5300 až 4950 rituálně zavražděni/obětováni a pravděpodobně též snězeni (se stopami po opékání a vaření částí mrtvol). Podobných nálezů je ve střední Evropě více, herxheimské je největší a dosud jen zčásti prozkoumané.

Podle prehistoriků jde o potvrzení masového rituálního pobíjení lidí, popř. kanibalismu v éře kultury s páskovou/volutovou n. lineární keramikou (Linearbandkeramik), někteří ale tvrdí, že odstranění masa od kostí mohlo být součástí rituálů pohřebních. Kosterní ostatky vykazují stopy oškrabávání masa od kostí kamennými nástroji a drcení kostí, aby se hodovník dostal k morku, lebek obětí užíváno k pití. 

První doklady kanibalismu u homininů se šesti snězenými jedinci pocházejí z doby kolem 800 tisíc z jeskyně Gran Dolina na severu Španěl; viz s. v. homo antecessor. Oběti žily v prostoru mezi dnešní Paříží a Polabím, jak prokazuje keramika rozbitá mezi kostmi. Obětiště fungovalo jen padesát let, pak přestala být lokalita obývána. 

Většina celokamenných seker v západní a severní Evropě z jadeitu z naleziště Monte Viso v Piemontu mezi 4500 až 3800 však byly spíše symbolem moci. Stejně tak starší z ligurského Monte Beigua z eklogitu (5500-4500) rozšířené v západní Evropě, Skotsku i Dánsku, nikoli ve střední Evropě, kde v té době moderní sekery ze „slovenského“ amfibolitu. 

Podobný vztah k sekeře jako k živému předmětu a symbolu moc mají dodnes papuánští Daniové (současná indonéská polovina ostrova).

 

Na Kavkazu c. 6000 povstala eneolitická zemědělská a pastevecká kultura Šulaveri-Šomu Tepe (lokality v Gruzii a Ázerbájdžánu nedaleko od sebe). První doklady o pěstování hroznů, možná tedy i vína. Její nástupkyní, zřejmě násilnou, byla c. 4000 kultura Kura-Araxés, viz tam.

 

kleio_pasek

 

c. 5900 – 5500 střední neolit, vesnice ve vlastní severní Mesopotamii, starší chassunská kultura

c. 5500 – 5200 mladý neolit, vsi v assyrské stepi, začátek umělého zavodňování, klasická chassunská kultura.

c. 5600 - 4400 na Sicílii neolitická stentinellská kultura pojmenovaná podle vsi u Syrákús rozšířena po celém ostrově. Vesnice opevněné příkopy a valy uchovávaly obilí v šedých keramických nádobách. Pohřby civilisace praktikovala do země, zemřelí ukládáni ve skrčené poloze. Ze severu Sicílie vzešla cultura del Castellaro Vecchio na Aiolských ostrovech/Liparech, odkud v neolitu exportována keramika a obsidián.

Na castellarskou kulturu navazovala kultura nazvaná podle mysu na ostrově Filicudi Capo Graziano (c. 2200 - c. 1430) a na tu překryla kultura Milazzo příbuzná s další sicilskou kulturou Thapskou vykazující silné mykénské vlivy s protopísmem (c. 1500 - 1200, resp. 1450 - 1270). Na Thapsos navazovala na ostrově kultura Pantalica (c. 1270 - 650) se styky s mykénskou a ausonskou kulturou (Sikulové?) a s hroby v okolí Syrákús vysekávanými do skal. Viz dále k Liparám a Itálii rok 1250.

Na Maltě a Gozu se stentinellskou kulturou souvisí nejstarší kulturní vrstva na ostrovech zvaná podle nálezů keramiky v Skorbě/Scorba c. 4500 - 4100. Z ní nebo z přistěhovalců vzešla civilisace známá svými megalitickými chrámy obklopenými stejně velikými kamennými zdmi; počátky megalitických staveb viz rok c. 5000. Neolitičtí "Malťané" tehdy na ostrově narazili na trpasličí hrochy a slony a zřejmě to byli lidé, kteří je tu vyhubili. 

Megalitický chrámový komplex Ġgantija na Gozu (c. 3600 - 2500), na Maltě Ta' Ħaġrat byl asi (c. 3600 - 3000) s Ħaġar Qim u vsi Qrendi (3600 - 3200) první, začátek chalkolitické éry na ostrovech má jméno podle "Jeskyně temna"/Għar dalam u Birżebbuġy. Do vrcholného období kolem roku 3000 – 2900 patří neomegalitické podzemní kultovní prostory hypogaia, hypogaea, hypogea v Ħal Saflieni u městečka Paola/Rahal il-Gdid. Objekt později sloužil jako pohřebiště, ale původní význam stavby zůstává neznámý. 

Megalitický chrámový komplex Tarxien má nejstarší stavbu z doby kolem 3250, nejmladší c. 2500. První maltskou civilisaci snad zničili invasoři s keramikou podobnou liparské kultuře Capo Graziano a chrámy dobyvatelé používali jako pohřebiště (od c. 1800?). Starší než maltské megastavby byly asi jen první kamenné chrámy viz c. 10.000 Göbekli Tepe, srov. pak egyptské pyramidy, popř. cihlové mesopotamské zikkurraty. Souvislosti konstruovat nelze žádné.  

c. 5500 předpokládaný začátek archaické doby lovců-sběračů na jihozápadu Spojených států a na severu Mexika. V pozdním jejím vývoji c. 1500 př. n. l. až c. 200 n. l. na jihozápadě domestikovány rostliny (jeskyně Atl Atl a oblast Chaco Canyon v Novém Mexiku). Od c. 200 n. l. do c. 750 se vyvíjela kultura Anasaziů (ze zkomoleného navažského označení pro předky, staré nepřátele) s centrem na rozmezí čtyř spolkových států Colorada, N. Mexika, Arizony a Utahu ("four corners"). Užívali hloubených domů (pithouses), pěstovali kukuřici, stříleli luky a vyráběli první keramiku: éra se nazývá "výrobců košíků" (basketmakers). Přešla do éry puebel, trvající do cca. 1600 (do španělské expanse), v květu c. 900 až 1130 (Chaco Canyon a Mesa Verde). V kultuře Anasaziů zanikla kultura Mogollon (podle pohoří pojmenovaného po španělském guvernérovi na zač. 18. století Mogollónovi) jižně od Anasaziů v Arizoně, Novém Mexiku a na severu Mexika a kultura Oshara neboli výrobců košíků.

5500 - 3500 v Anatolii různé chalkolitické kultury (aeneolithicum; viz 3500 a 3000).

Měď byla těžena od c. 5000 a měděná sekyrka nebyla zbraní, ale zřejmě společenským odznakem (srov. zde výše). Asi desetiprocentní příměs cínu měď zpevnila v bronz a ze slitiny se stal první universální kov na výrobu nástrojů i zbraní. 

Znalost jeho výroby a kovářství se staly první geostrategickou znalostí lidstva, cín první geostrategickou surovinou lidstva, protože ho bylo v evropském prostoru málo (Cornwall v jihozápadní Anglii, Bretagne, Krušné hory; naopak pozdější vynález tavby železa zpřístupnil technologii, protože jeho ruda byla všude a nepotřebovala dálkový obchod). Z Cornwallu se v letech 2200-1800 dostala do Irska raná doba bronzová zřejmě výměnným obchodem cínu za "irskou" měď. 

V Alpách existovala eneolitická osídlení na kůlech při březích jezer, nejstarší asi po roku 5000 (4250?) u Lago Maggiore a do cca. 2500 se rozšířilo od Franche-Comté po Slovinsko. Kolové osady na vodě zažily revival v bronzové kultuře popelnicových polí (ještě v době železné se podobně stavělo například v Británii). 

Lidé těžili měděnou rudu a kov při 1100 stupních z ní tavili. Jedním ze středisek této civilisace byla osada na Měsíčním jezeru (Mondsee) u Solnohradu (Salzburg), jejíž obyvatelé přišli zřejmě z Balkánu kolem roku 3600. Osídlení zahubila přírodní katastrofa, snad pád jezerní stěny a z něho nárazová vlna tsunami. 

V Solnohradských Alpách se podle kvalifikovaných odhadů ročně vytěžilo asi deset tun mědi, což stačilo kolem roku 1600 na výrobu asi patnácti tisíc bronzových mečů. To předpokládá i rozsáhlý dálkový obchod, relativně rychlou a snadnou komunikaci na dálku, ale také například první zásah člověka do přírody: odlesnění kolem hutí (stopy aerosolových měděných par byly nalezeny v grónském ledu a v usazeninách skandinávských jezer). 

Z kovářů a dalších řemeslníků, kteří se už sami neživili „agročinností“, tedy sháněním či pěstováním potravy, ale obživu jim zajišťovala práce a její prodej, zřejmě povstali první boháči. Ostatně od neolitu poznalo lidstvo poprvé nadbytek potravy a mělo čas, alespoň určitá jeho vrstva, myslet (= neolitická revoluce).

S kováři a řemeslníky bohatla další skupina, velmoži "chránící" business a vybírající na obchodních stezkách "cla". Jedním z takových typů by mohlo být únětické "kníže z Leubingenu" u Výmaru, jehož mohylový hrob s rituálně zavražděným desetiletým chlapcem se dendrologicky datuje do roku 1831 př. n. l.

Kdo slitinu bronzu vymyslel a kde, není známo, ale dodatečně by měl dostat nějaké planetární ocenění. Soudívá se, že k vynálezu došlo kdesi ve Střední Asii, snad na území dnešního Uzbekistánu n. Tádžikistánu. 

Bronzové kroužky byly zřejmě první pevnou směnnou hodnotou lidstva po celém světě. Bronzový meč se stal prvním nástrojem člověka výhradně pro zabíjení bytostí stejného druhu. 

c. 5500 katastrofa na Bosporu. Egejské moře prolomilo pevninu a zaplavilo sladkovodní jezero na místě dnešního Černého, jehož hladina ležela o 120 m níže. Lze dovozovat, že eneolitický člověk obrovské zátopy zaznamenal jako matriční pověst o potopě světa, viz více potopa.

5300 - 3500 raně bronzová kultura Vinča (lokalita Belo Brdo na jižním předměstí Bělehradu) na území dn. Srbska, Bosny, Severní Makedonie, východního Bulharska, Sedmihrad a severního Řecka. Údajně první „staroevropské písmo“, spíše systém neznámých symbolů ("hrnčířské značky") předindogermánské populace, daleko předcházejí krétskému lineárnímu A, ale také písmu klínovému s kořeny kolem roku 3250. Srov. výše pod Göbekli a Çatal Hüyük a v indexu pod písmo, o lineárním písmu A viz rok 2000.

Znaků bylo dosud nalezeno přes dvě stě a nic nenasvědčuje tomu, že by se jednalo o logografické písmo. Vinča s lesklou ornamentální keramikou a "venušemi" s velkýma očima zanikla s migrací Indogermánů/Indoevropanů z východu, popřípadě byla asimilována.

V lokalitě Pločnik na jihu SRB nalezena z doby 5400-4700 malovaná keramika s figurami v pestrých oděvech a hračkami (hliněná zvířata) zároveň s tavicí pecí měděné rudy, zatím zřejmě nejstarší známá v Evropě.

Vinčané ovlivnili na západě sousedící kulturu sopotskou, na severu lengyelskou (kultura moravské malované keramiky, c. 5000-3400, z jihu Moravy a Slovenska, východních Rakous a západního Maďarska), navazující na lineární keramiku, paralelní s kulturou vypíchané keramiky, viz rok 6000. Na východě ovlivnili Vinčané kulturu trypilskou, viz rok 5200 a kulturu karanovskou (Karanovo u Nové Zagory v BG), chalkolitickou/eneolitickou civilisaci v době c. 6200-4000. V jejím okruhu žili lidé pochovávající ve varnské nekropoli v pozdním eneolitu c. 4690-4330. Z Varny (doba varnské kultury vrstva odpovídá vrstvě Karanovo VI) pocházejí z několika hrobů nejstarší dosud nalezené zlaté šperky, první známé příklady zpracování zlata na světě. V hrobu č. 43, v němž byl pochován čtyřiceti až padesátiletý muž o 1,70 metru výšky, tu v sedmdesátých letech 20. století nalezli na tisíc zlatých předmětů o celkové váze 1,5 kilogramu, mezi nimi zlaté pouzdro na penis.   

První zemědělskou civilisací na řeckém území byla od 5. tisíciletí kultura Sesklo (naleziště v Thessalii) s megaronem. Zanikla nejpozději kolem 2700 s příchodem Indogermánů do Evropy, "lid z kurganů" z jihoruských a pontických stepí, viz roky 6000 a 4000. Zůstaly po ní topografická jména na –nt- a –ss-. Neolitické obyvatelstvo na jihu Hellady, na ostrovech a na Krétě bylo zřejmě příbuzné s populací anatolskou.

kleio_pasek

Kréta, datace bronzové doby „mínójské 

Bronzovou dobu dělí archeologové na raně mínójskou (Early Minoan, EM I. - III.), střední (Middle Minoan, MM I. A -B, II. A-B [pouze v palácích v Knóssu, Faistu a Mallii], III. A -IIIB) a na pozdně mínójskou dobu (Late Minoan, LM I. A - B, II. a III. A1 - 2, III. B - C).

Následující submínójská doba je nejranější fází doby železné. Mínójské „paláce“ začaly být stavěny začátkem doby MM I. B a všechny s výjimkou Knóssu byly zničeny a opuštěny v době LM I. B; palác v Knóssu utrpěl ještě dvě zničující rány začátkem LM III. A 2 a LM III. B než byl definitivně opuštěn.

Jméno mínojská, Mínojci je označení objevitele Arthura Evanse. Není zřejmé, zda Mínojci už byli Hellény a zda jejich "lineární písmo A" je indoevropské, ani není známo, proč tak náhle po 1450 bylo nahrazeno achajsko-mykénským "lineárním písmem B", starou formou řečtiny. V "Homérově době", tedy literárně po pádu Ília roku 1184 a fakticky snad někdy v 9. n. 8. století, byla Kréta relativně hustě osídlena několika ethnickými skupinami: Pelasgy, Eteokréťany, Kydóny, Achaji/Mykénci, někdy po 1100 Dóry. 

Krétská chronologie: 

První lidské osídlení ostrova je doloženo kolem 6000, první keramika c. 5500. Zemědělci přišli na ostrov z Anatolie nebo z východního Středomoří/Levanty. V letech 2008 a 2009 byly v lokalitě Plakias a Preveli na jižním krétském pobřeží nalezeny kamenné nástroje sloužící snad k vydlabávání kmenů na stavbu plavidel. Podle interpretace řeckých a amerických archeologů mohou být staré 130 tisíc let a mohou dokazovat, že na ostrov se homo heidelberský nebo homo erectus mohli dostat po "lodích". Plavba za obsidiánem, vulkanickým sklem, na výrobu nástrojů z Argívského zálivu na Mélos a sever Kréty doložen c. 13 000-11 000.

Viz dále 3500 a 3000.

I. předpalácové období EM I - MM I. A • cca. 3100/3000-1925/1900 př. n. l.,

II. protopalácové období, resp. období starých paláců MM I. B - MM II. B • cca. 1925/1900-1750/1720,

III. novopalácové období, resp. období nových paláců MM III. A - LM I. B • cca. 1750/1720-1490/1470, lineární písmo A

IV. postpalácové období LM III. A - C • cca. 1490/1470-1075/1050, Helléni na ostrově.

Kyklady 

Bronzová doba ve střední a západní Égeidě se nazývá kykladská. Do doby raně kykladské (Early Cycladic, EC I., II. a III.) patří kultura Grotta-Pelos (někdy zvaná Pelos-Lakkudes, EC I.), do EC II. kultura Keros-Syros, skupina Kastri patří buď do rané doby EC III. nebo ještě do pozdní doby EC II.; navazující kultura Fylakopi I. se klade buď do pozdní doby EC III., nebo na začátek doby středně kykladské (Middle Cycladic, MC I.). 

Další vývojové stupně středokykladské doby jsou doloženy ve Fylakopi na Mélu a v Aja Irini, Hagia Eiréné na Keu (MC II. = Fylakopi II. 2 = Aja Irini IV., MC III. = Fylakopi II. 3 = Aja Irini V.). Pozdněkykladská doba (Late Cycladic I., II. a III.) je nejlépe známa z I. etapy, do níž patří město na místě dnešní Akrotiri na Théře.

Kontinentální bronzová Hellas

Bronzová doba se na pevnině nazývá helladská. Raná doba helladská (Early Helladic, EH I., II. a III.). Není obecného konsensu, kam zařadit kulturu Lefkadi I., příbuznou se skupinou Kastri v Kykladách (od EH II. po EH III.). Středně helladská doba (Middle Helladic, MH) se člení jen příležitostně na etapy I. - III. 

Pozdní období helladské (Late Helladic, LH) bývá též nazýváno dobou mykénskou a rozdělováno na etapy I., II. A - B, III. A 1 - 2, III. B (v Argolidě ještě členěno na období 1 a 2) a III. C (obvykle členěno na tři, někdy i pět fází). Pro závěrečnou fázi LH III. C 1200-1125 se v některých oblastech Hellady používá označení submykénská. • Égejská civilisace kontinentální a ostrovní po c. 1400 je označována jako mykénská, kterou na severu vymezovala Thessalie, na severozápadu bez Aitólie a Épeiru. 

 Viz dále 3500 a 3000. 

Západní Anatolie

Bronzová doba v západní Anatolii se tradičně datuje podle archeologických vrstev pahorku Hisarlık-Ílion/Troja. Ranou dobu bronzovou, stadia Early Bronze (EB) 1 - 3, representují v Troji osady I. (= pozdní EB 1), II. (= EB 2) a III. - V. (= EB 3). 

 Střední doba bronzová (Middle Bronze Age, MBA) v západní Anatolii se nijak nečlení na vývojové podfáze a v Troji do ní patří osady VI. a - c nebo raná VI. Stejně tak se nečlení pozdní doba bronzová (Late Bronze Age, LBA), k níž patří vrstvy Troja VI. d -h (či střední a pozdní VI.) a VII. a - b.

 

kleio_pasek

5200 - 4300 v Mesopotamii starší a střední chalkolit, zemědělské kultury Sámarrá (též 5600-4800) a Tell Halaf (stará Guzána; též 5500-4500), která sahala od Íránu přes severní Mesopotamii po Středomoří. Obě se stavbami ze sušených cihel a zavodňovacími kanály.

5200/5000 na ukrajinském středozápadu a v Muntenii a Moldávii rozšířena do c. 3000/2750 kultura trypilská, resp. cucuteni-trypilská (tripolská). Její lid se živil intensivním dobytkářstvím a rolnictvím, choval kráva, ovce a prasata. Byl vysloven názor, že dobytek primárně nesloužil pro chov na maso, ale pro materiál na hnojení (?). Objevena jižně od Kyjeva u obce Majdanecke rozsáhlá kruhovitá usedlost s množstvím staveb.

Kořeny Trypilanů ležely podle všeho u Starčevců, viz rok 6000 a u Vinčů, viz 5300. Podobná společenství žila na západ od Trypilanů (kultura Petrești), jihozápadně (Salcuța-Krivodol-Bubanj) a jižně (Gulmelnița-Kodžadermen-Karanopvo vi). Z východu se od c. 3300 tlačila na západ na území Trypilů civilisace jízdních nomádů zvaná Jamnaja/"jámová kultura" známá svými kurgany a chovem koní. Jámoví lidé také přivodili Trypilům konec; svou roli mohla sehrát v té době nějaká podnební změna, snad sucho. O jámových lidech se předpokládá, že to byli Praindogermáni/Praindoevropané, viz rok 4000. 

5200 až 2000 paralelně s balkánskými existovala kultura lineární keramiky (Linearbandkeramik/Bandkeramik, LBK, dříve volutová keramika, viz zde výše) dlouholebé populace od Kavkazu po dnešní Švýcarsko a Dánsko s centrem rozšíření asi v okolí Balatonu, kde žili snad první z "Evropanů", kteří snášeli kravské mléko. Nejstarší hliněná síta ve střední Evropě na zpracování mléka pocházejí z doby mezi 5200 až 4800, nejstarší zobrazení dojení krávy je z hrobky dvořana krále Unase, posledního panovníka Páté dynastie, viz. Z doby c. 2900 pochází nález monoxylu/člunu vydlabaného a vypáleného z jednoho kmene u obce Linum (dnes součást Fehrbellin) v Braniborech. 

Nositelé kultury, zřejmě již Indogermáni/Indoevropané, byli mobilní díky koním a koňským potahům, věnovali se pastevectví. Stavěli až čtyřicet metrů dlouhé společenské domy. Viz dále rok 4000.

Do této doby patří nález nejstaršího mumifikovaného "Evropana" v tyrolských Alpách (1991; Ötztaler Alpen). Eneolitický muž zavražděný šípem někdy v době kolem roku 3300 je znám jako Ötzi a na rozdíl od lidí kultury s lineární keramikou mléko nesnášel.

Vedle nich žili v Evropě zemědělci s oblými lebkami s podobně vysokou mobilitou, kultura lidu se zvoncovitými poháry (Glockenbecherkultur; 2600-2200, v Británii do 1800): žili od ibérského poloostrova do Uher a vynikali jako metalurgové, viz zde níže pod c. 5000.

V jihoněmeckém prostoru se pozvolna, a asi mírovou cestou, smíchávali s lidem kultury šňůrové keramiky (Kultur mit Schnurkeramik c. 2800-2200, zřejmě indogermánská s kultem slunce, přišlá z východu, kultura jezdců a dobytkářů). Kolem 3000 doloženo ve Skandinávii hnojení půdy. 

Po c. 4300 v severní části střední Evropy od Holandska přes Severoněmeckou rovinu k Dněpru eneolitická kultura nálevkových pohárů (do c. 2800; Trichterbecherkultur, TBK, Funnel-beaker-culture, FBC). Ze Skandinávie pochází z c. 2900 nejstarší nález genetické stopy plicního moru (hrob dvacetileté ženy v lokalitě Gökhem/obec Falköping ve švédském kraji Västergötland), srov. k tomu rok 4000.

Na jižním okraji lidu nálevkových pohárů byla jejich pokračováním v oblasti Saska-Anhaltu, Duryňska a ve Francích kultura bernburská, resp. s příbuznou větví kultura Bernburg-Walternienburg. Existovala c. 3100 až 2700, její lid pěstoval obilniny a dobytek a své mrtvé ukládal od podlouhlých chýší/Totenhütte (např. harcká naleziště Halberstadt a Benzingerode). Pro nový "pohřeb" byly kosti dříve zesnulých odklizovány ke krajům přístřešku.   

Kolem roku 2300 z mixu kultur šňůrové keramiky a zvoncovitých pohárů vyšla kultura únětická (něm. Aunjetitzer Kultur) končící po c. 1600 s centry v prostoru středního Německa po Labe, v Čechách, v horním Podunají a na středním Poodří. Soudívá se, že její nositelé hovořili jakousi pragermánštinou, členili se po knížectvích a své vůdce ukládali s výbavou bronzové éry do mohyl. Byl též vysloven názor, že pohřební mohyla/tumulus z doby kolem roku 1800 s nálezy z únětické kultury Bornhöck u Dieskau v Sasku-Anhaltu u Halle, která byla odstraněna majitelem pozemku roku 1874, patřila velmožům, pravděpodobně původním objednatelům neberského disku, viz v indexu se souvislostmi s. v. matematika, Nebra.

c. 5000 mužská hliněná figurka vysoká původně asi třicet centimetrů s penisem a značkami na zadku, nejstarší známá ze Střední Evropy, Adonis z Zschernitz u Delitsche u Lipska v Sasku. Hliněné torso nalezeno při bagrování 19. srpna 2003. K mužskému torsu patří fragment ženské postavy a podle prehistoriků zřejmě souložili ve stoje zezadu. Datum posunulo diskusi o tom, kdy se začal člověk stydět, kdy vynalezl incestová tabu, monogamii apod.

Ze stejné doby z lokality Hevensen (okres Northeim na jihu Dolního Saska) zvířecí (prasátko) a lidská plastika hliněná (2007). 

c. 5000 první osady v alluviální jižní Mesopotamii (= Babylónii & Sumeru).

c. 5000 na severozápadu Saúdské Arábie kolem oás Chajbar několik set obdélníkových ohrad/arab. mustatíl z pískovcových kamenů na delší straně o více než stu metrů se zvýšeným vchodem a na vzdálené straně s obětištěm. Kolem baitýlu nalezeny kosti a rohy dobytka, gazel a hlodavců, zřejmě šlo o rituální místa neolitického lidu živeného pastevectvím a lovem. V době c. 2250 až 1950 postaveny neznámými obyvateli 14,5 kilometrů dlouhé hradby až pět metrů vysoké se 74 bastiony. Hradbami chráněna plocha 1100 hektarů. Nefúd/Sahrá an-Nafúd byl v této době mnohem vlhčí než dnes.  

c. 5000 s dalším stoupáním hladiny oceánu kolem roku 5000 zanikl ostrov "Doggerland", který vznikl kolem roku 6500, když se provalila pevnina mezi Doverem a Calais a na ploše dnešního Severního moře povstal ostrov, zhruba současná Dogger bank/Dogerská mělčina; viz údaje k roku 13.000.

Začíná teplejší éra Atlantiku a v „ostatní“ Evropě neolithicum, ve Skandinávii až kolem roku 3000. Původně byla kolem Nilu savana, nyní se poušť rozšířila. Z kočovných lovců a sběračů se stali usedlí zemědělci. Kolem 4200 zanikla v Mesopotamii kultura prazemědělců, „éra rajské zahrady“. 

5000 až 3000 doba megalitických staveb dolmenů, menhirů a cromlechů. Nejstarší radiokarbonově datované megalitické stavby stojí na severozápadu Francie c. 4800-4000, odkud se éra velikých kamenných hrobů šířila při pobřeží na ostrovy, do Ibérie, Mediterranea, do Skandinávie a za Rýn, c. 2000-1000 poslední vlna megalitická na Sicílii, na jihu Itálie a na Baleárách. Dolmeny ve tvraru  pro opakované pohřby od c. 4300.

Cca. 3500 až 3100 (popř. až c. 3000) začátek Stonehenge I. u Amesbury v hrabství Wilt (Wiltshire), původně pohřebiště a až později kultovní středisko (?). • Lokalita Amesbury byla osídlena již v době c. 5000 a je nejdéle soustavně osídleným místem Británie. Podle výzkumů z roku 2006 první kamenná stavba ve St. povstala mezi roky 2640-2480 př. n. l., tedy v éře stavitelů egyptských pyramid iii.-v. dynastie, vyšší odhad praví c. 3000.
Pozdní neolit ve střední a západní Evropě c. 4000-1500 s kamennými záhadami trval od Irska, Anglie po Dánsko a Portugalsko a jižní Itálii.

Z doby kolem 4000 pochází nález osídlení c. tři kilometry od Stonehenge z roku 2014. V té době se plánovala stavba dálničního tunelu pod Stonehendgem. V lokalitě nalezeny kamenné zbraně a kosti zubrů. • Největší na plochu z anglických "henges" je Marden Henge v hrabství Wilt ohraničující plochu 14 hektarů, Durrington Walls mají plochu 12 a Avebury 11,5 hektaru.

Teprve kolem 1300 dostalo Stonehenge (III.) po třech až pěti stavebních etapách táhnoucích se více než 1500 lety definitivní podobu, srov. o původu kamenů a jejich stěhování zde níže. Kultovní celek měl na devadesát kamenných „desek“ obklíčených kruhovým valem z dřevěných kůlů a hlíny („Durrington Walls“) ve vzdálenost asi tří kilometrů (stály od c. 8500, viz zde výše). Z druhého kruhu s 24 kůly v průměru o 75 centimetrech a údajné výšce kolem osmi metrů vedla široká (procesní) cesta k řece Avonu.

Stonehenge, jak se soudí, byl nasměrován na východ slunce za slunovratu, dřevěná stavba s valem na západ slunce. Vně hliněného valu bylo vykopáno několik kamenných domů asi pět krát pět metrů podobné neolitickým stavbám nalezeným na Orknejích nazývaných typově po největší z mohyl Maeshowe/Maes Howe (35 metrů v průměru a sedm metrů vysoká zemní stavba kdysi obklopená příkopem poblíž Kirkwallu s megalithickou přístupovou chodbou a místností, zřejmě kultovní a pohřební z let c. 3200-2900. 

Jako součást Durringtonských valů ("Superhenge") bylo v létě 2015 speciálními radary objeveno pod metrem půdy třicet kamenů o velikosti až 4,5 metrů a základové jámy po šedesátce dalších, zřejmě dávno kamsi přesunutých. První kameny byly postaveny kolem roku 3100 až 3000. Sestaveny byly do podoby písmene C (tedy půlměsíce). Valy mají v průměru pět set metrů (Stonehenge 110), jsou 1,5 kilometru dlouhé, třicet metrů široké a tři metry vysoké, uvnitř s příkopem osmnáct metrů širokým. V takto uzavřeném prostoru stávaly dva dřevěné kruhy s domy. 

Nejnověji (Royal College of Art, 2013) vysloven dohad, že Stonehenge užíváno jako hudebních kamenů, což se v lokalitě Carn Menyn ve Walesu udrželo do novověkého 18. století. Některé obří kameny doleritu vzdáleného Stonehenge zřejmě pocházejí odtud stejně jako z Carn Goedog a Craig Rhos-y-felin v pohoří Preseli/Mynydd Preseli, angl. Preseli Hills v Pembrokeshire ve Walesu, c. 225 kilometrů od Salisburské pláně. Byly vylomeny kolem roku 3400, popř. 3200 (Carn Goedog), ale do Stonehenge dorazily nejdříve až c. 2900. Jiná zjištění (2020) praví, že dvacetitunové sarseny nejsou z daleka, ale z relativně nedalekého anglického okolí. 

Podle další z theorií (2015 a 2020) byly kameny/glaciální bluestones nejprve postaveny ve Walesu v lokalitě Waun Mawn v kopcích Preseli a asi po půl tisíciletí rozloženy a transportovány na dřevěných saních tažených po kmenech jako kolejích do Stonehenge. Je též možné, tak zní jedna spekulace, že jsou symbolem jednoty dosažené společným úsilím. Podle další úvahy kolem waleského transportu symbolisovaly kameny, materiál nepomíjivý, podobně jako na Madagaskaru, zemřelé, kdežto dřevo živé. Stonehenge tedy podle této úvahy bylo sídlo mrtvých, nedaleké Durrington Walls živých.

Když se dávní lidé rozhodli přestěhovat z Waun Mawn, vzali s sebou též své mrtvé, tzn. Stonehenge; ve waleské lokalitě nalezena obdobná stavba včetně úlomku kamene, zapadající do jednoho ze stonehedgeských dolmenů. 

Kolem roku 2300 byl pohřben poblíž Stonehenge „lučištník z Amesbury“ (objeven v květnu roku 2002), nejstarší a nejvýpravnější pohřeb objevený v Anglii. Pohřbený (40 – 45 let) patří do kultury zvoncovitých pohárů (od c. 2600/2400; viz rok c. 5200) a na ostrov zřejmě přišel z alpské oblasti. S ním pohřbené předměty jsou britské unikáty, nejstarší zlaté předměty zpracované člověkem na území Spojeného království. Poblíž hrobu byl nalezen druhý podobný, v němž byl pohřben muž ve věku 25 let. Zřejmě otec a syn, který zemřel dříve.

Kultura zřejmě patřila litcům a kovářům bronzu, výrobcům zbraní, jejichž typické poháry byly do země pohřbívány vedle nich. Vyšli z dnešního Španělska a rozšířili zpracování kovu až do Švédska a Polska. Obyvatelstvo Evropy tehdy většinou žilo v době kamenné a "bratrstvo" litců-kovářů pravděpodobně byli jakousi „nadnárodní“ elitní skupinou s řadou výsad. 

(2300) 1800 až (800) 700 doba bronzová v Evropě, na rozdíl od všech generací předtím pohřeb žehem.

Z doby c. 3000 pocházejí menhiry c. pět metrů vysoké u obce Callanish na hebridském ostrovu Lewis. Sestaveny do kruhu ohraničují plochu c. 5400 metrů čtverečních uprostřed s komorovým hrobem a dalšími menšími kameny sestavenými do kříže. Největší neolitická stavba Skotska byla zničena lidmi doby bronzové.

V Irsku v lokalitě Sí an Bhrú/Newgrange u řeky Boyne v hrabství Meath se nachází megalitická hrobka datovaná do doby c. 3150. Oválná stavba o průměru devadesáti metrů s šachtovitou chodbou přes dvacet metrů dlouhou byla rekonstruována za použití železobetonu. Podobné objekty označované za pasážové hroby s ostatky těl pohřbených kremací ze stejné doby leží nedaleko v lokalitě Cnóbha/Knowth a Dubhadh/Dowth.   

kleio_pasek

4750 na jaře začíná první rok datovací éry Jazídů/Jezídů, kurdské monotheistické náboženské skupiny s kultem andělů odvozující původ od Churritů a říše Mitanni.

4500 v Egyptě neoliticko-chalkolitické období, kultury Tása-Badárí a Naqáda I. (též amratien; obě v Horním Egyptě); Naqáda/Naqada na západním břehu byla hellénistická Ombos n. Omboi, eg. Nubt/Nubet (nezaměňovat s mnohem jižnějším Ombem/Nubtem, dn. Kúm Umbú, na východním břehu Nilu), a badárien, jehož částí nebo kulturou starší je tásien, Fajjúm A (Fayyum, eg. původně Šedet, c. 9000-6000) a Merimda (5000-4000, obě v Dolním Egyptě). První zemědělská vesnice a lidé badáríské kultury byli několika typů, pěstovali ječmen, čočku, měli ohrady pro dobytek (ovce, kozy), lovili ryby, měli kontakty s Dolním Egyptem a se syrskou oblastí. Viz dále 3500, kde Naqáda II.

Souběžně s hornoegyptským badárienem (Naqáda I. až konec II.) v Dolním Egyptě žije kultura Ma´ádí/Maádí (káhirské jižní předměstí naproti Gíze). Její lidé obchodovali s palestinskou oblastí a se západem, chovali prasata, hovězí, rudu získávali ze Sínaje a mrtvé pohřbívali jako skrčence. Odtud je nejstarší celokammenný egyptský dům

Byl vysloven názor, že prvními obyvateli Ma´ádí byli Kanaánci, nicméně jejich přítomnost v Levantě v zemi, která se pak po nich jmenovala, se odhaduje archeologicky na raní dobu bronzovou, v Palestíně fáze Ia-b, c. 3200-2900. 

4500 - 4000 na Krétě a na egejských ostrovech raně neolitické kultury. Od 4000 na Krétě doba středněneolitická (do 3500). Na Kykladách trval neolit do 3500.

4400 - 3500 v Súsách archeologické období Susa I, resp. 4150 - 3650, osídlení vesnického typu kolem akropole. V Persii v téže době Tal-i Bakun A (c. 4500 - 3900), po něm Lapú'í (3900 - 3400), lokalita u Persepole, osídlení chudší než Susa I.; s pozdějšími Elamity nemají kultury zřejmě nic společného. Viz dále rok 3500. Po Lapú'í následuje v Persidě období Náneš/Bániš c. 3300 - 2800, rovněž nezávislé na Susách, kde v letech c. 3100 - 2900 období Susa III (odpovídá Uruku III).  

4300 - 3500 V Mesopotamii mladší chalkolit: vrcholila kultura al-'Ubajd/El Obejd (též 4500-3900; lokalita Tall al-'Ubajd u Uru, z Ubajd al-Láh, což zdrobnělinou z Abd al-láh, „sluha boží“), Eridu (lokalita spojovaná s "rájem"), Qal'at Saqr (Qal'at Sukar), Hadždží Muhammad. Námořní obchod prostoru celého Perského zálivu. Se začátky po c. 6500 rozšířena v celém Meziříčí. Spojovat nositele ubajdské civilisace s některým ze známých národů nelze. Do Eridu ležící kdysi na okraji mokřadů, původně kultovního místa Enkiho pro celou oblast, kladou sumerské mythy začátky městského osídlení, třebaže historicky nejvýznamnějším pansumerským kultovním střediskem byl s výjimkou éry Šulgiho Urského Nippur. 

Na začátku 4. tisíciletí první zavlažovací systémy v Mesopotamii, vodní kanály propojovaly vesnická sídliště a tak vznikala společná kultovní centra, města a šance pro ústřední regionální vlády. Viz dále rok 3200.

4200 - 2000 první lidé v Karibiku, naleziště kamenné kultury v lokalitě Levisa na východu Kuby. Pravděpodobně připluli z Mesoameriky, neboť archeologové odkazují na podobnost s předmayskými nálezy z lokality Colha v Belize z doby c. 3400. Tito "Belizané" patří mezi nejstarší známé konsumenty kakaa a čokolády. Přes Kubu se populace šířila na ostatní Antily. Viz dále rok 2000. 

4000 - 3400 na Sardinii neolitická kultura Bonu Ighinu (obec u Mary), vyšší datace 4700 - 4000, jako první po třech předcházejících kulturách na ostrově pohřbívala své mrtvé do jeskyň ve skrčené poloze. Následovala kultura ozierská/Ozieri, největší přednuraghická (zvána též San Michele; c. 3200 - 2800, vyšší datace 4300 - 3700).

Jejím současníkem byla kultura Arzachena rozšířená též na jih Korsiky a podobou na nálezy v Katalánii a na celém jihu Francie. Zatímco lidé arzachenští byli spíše pastevci než farmáři a pohřbívali své elity jednotlivě do kruhových kamenných hrobek jednokomorových, ozierští lidé pohřbívali kolektivně do země pod svá kultovní střediska. Oběma byla nejvyšší nadpozemskou bytostí helladská Matka bohů. Viz dále rok 1800. 

nejpozději c. 4000 v pontských stepích se z východu objevili Indoevropané/Indogermáni, lidé společné jazykové skupiny žijící zřejmě na rozdíl od většiny tehdejšího obyvatelstva ve Středomoří a v Evropě v patriarchátu, viz předtím rok 5200nn, lid lineární kultury. Severozápadně od nich žili Ugrofinové, ve 3. až 2. tisíciletí v Povolží skončila jednota fino-ugrijské skupiny. Finno-permská skupina se rozpadla c. 1500 a vzešli z ní jazyky komi a udmurtština. Ve stejné době se z finno-volžské skupiny vyčlenili jazyky mari a Mordvinů. Jednota ugrické skupiny skončila c. 500, kdy se na jejím jihu oddělili prapředkové Maďarů. 

V sousedství měli c. 4000 Indoevropané mluvčí jazyků uralských mezi pohořím a Obem, c. 6. až 4. tisíciletí se vyčlenila samojedská skupina (Enekové, Něnci). Východně a v okolí Indoevropanů žili lidé protoaltajské skupiny.

První fáze indoevropské expanse trvala do c. 2750 (viz tam). Během ní ie. skupiny obsadily rozsáhlá území na východu a jihovýchodu Evropy. Je to však pouze západní část ie. migrace. 

Soudívá se, že v oblasti pontských stepí (Ukrajina a jižní Rusko po Kaspik) se společný jazyk praindogermánštiny/praindoevropštiny rozdělil na dnešních asi čtyři sta jazyků. Podle nejnověji sdíleného názoru (Quentin Atkinson, Nový Zéland, 2012) k tomu však došlo zhruba již kolem 7500 až 6000 v Anatolii, odkud pochází jádro společných výrazů.

Podle jedné z theorií drávidsky hovořící lidé se pohybovali v době c. 4000 na jižním okraji středoasijského regionu, expandovali později k jihu mezi Elamem a Indií, kam později migrovali a usadili se mnohem dříve než Árjové, srov. rok 2000.  

Jedna z theorií o vztahu matriarchátu a patriarchátu praví, že patriarchát byl násilně importován ze severu „válečnickými“ národy, kdežto matriarchát bylo společenské uspořádání usazených zemědělců. 

Jámovou kulturu (podle ukr. a rus. jména pro jámu jamna/jamnaja, viz pod 6000, Grubengrabkultur, pit grave culture) na východu Ukrajiny a západu jižního Ruska po oblasti severně od Kaspiku v rozpětí let 3600-2300 spojovanou s Praindogermány/Praindoevropany charakterisovaly pohřby do kurganů, těla ležící na zádech natírána okrem. V jednom tumulu bylo více pohřbů doprovázených oběťmi dobytka a koní. Prapředkové většiny Evropanů měli kolové vozy a c. 2500 dorazili do střední Evropy, později až po Pyreneje (na Balkán a za Kavkaz se zjevně nedostali, srov. o Chetitech roku 3000). Na východě v dnešních kazašských stepích se obraceli k jihu do moderního Afghánistánu a Pákistánu (Árjové).

Byl vysloven soud postavený na genetických vzorcích, že většina migrujících lidí jámové kultury byli mladí muži vydávající se za lupem. Do světa exportovali morové bakterie yersinia pestis a jejich migrace souvisí podle hrobových nálezů časově se šířením moru, srov. rok 2900. Viz dále rok 2500.

Protoaltajské jazyky vznikaly v prostoru mezi Kaspikem a Altají kolem c. 7000, než se rozdělily na západní, což byly předkové jazyků turkických, a východní, které se vyvinuly v jazyky protofunguské; v další cestě na východ v mančuské. V další cestě na východ c. 4000 vzešli předkové mluvčích korejštiny, japonštiny a rjúkjú. Korejština se od japonštiny mohla oddělit c. 2665.   

 

Na koňský hřbet vylezl člověk poprvé kolem roku 3500. Stalo se tak v kazašských stepích v kultuře zvané podle naleziště u hlavního města státu Astany Botai (c. 3700-3100). Nálezy ukazují, že obyvatelé, podle jedněch Indogermáni, podle jiných Praturci, žili v osadách o sto staveních a ve vzdálenosti c. 120 kilometrů. Většina zvířecích kostních ostatků patřila koním. Na jejich keramice byly nalezeny stopy po kobylím mléku, další důkaz o zatím nejstarším dokladu domestikace koní. Pravděpodobně z téže doby je fermentovaný mléčný nápoj kumys. 

Jezdectví na koních se rozšířilo ze Střední Asie kolem konce třetího a začátku druhého tisíciletí po celém Předním východu. Z doby kolem roku 1000 pocházejí skalní malby lovců na koni z lokality Dhambalin v Somalilandu. Z doby kolem 2000 pocházejí z celé této oblasti bývalého Britského Somálska (1884-1960) kresby dobytka, ovcí a koz, také například žiraf, které tam už dávno nežijí.

 

c. 4000 střídala na Kavkazu kulturu Šulaveri-Šomu Tepe, viz rok 6000, raněbronzová kultura Kura-Araxés. Zemědělci, pěstitelé dobytka a vína obsáhli celý Kavkaz s výjimkou Kolchidy, na jihu v době rozkvětu její lid žil až v Palestině, na západě do pontické oblasti TR, na východě u jezera Van, měli kontakty na Sumery. Byli zdatnými metalurgy a kultura bývá dávána do souvislosti s indogermánskou migrací. Zanikla c. 2000 v řadě kultur menšího rozsahu, mezi nimiž vynikla kultura Trialeti (lokalita v jižní Gruzii) trvající c. 2200 až c. 1500. Udržovala kontakty s celým kulturním světem té doby, měla blízko k mykénské civilisaci. Viz dále rok c. 1700.    

Severními sousedy kultury Kura-Araxés byl lid majkopský (c. 4000 bis 3200), jehož severními sousedy byli lidé "Jamní", viz zde výše. O etnických souvislostech kurské a majkopské kultury viz rok 1700 a v indexu s. v. Maiótové.    

c. 4000 v již. Francii neolit (a v západní Evropě, New Stone Age) do c. 1600 v již. Francii; 4000 – 2500 starý neolit, do 1800 střední a do 1600 mladý neolit.

c. 1600 – 750 doba bronzová na jihu Francie: 1600 – 1400 stará, do 1200 střední, do 900 mladá I., do 750 mladá II.; 750 – 50 doba železná, do 500 hallstadtská, do 50 laténská.

c. 4000 vesnické osídlení od 5. tisíciletí v povodí středoasijských řek Ámú-darjá (řec. Óxos) a Sýr-darjá (řec. Iaxartés) s rozsáhlými zavodňovacími kanály na území dnešního Turkmenistánu, Uzbekistánu a Tádžikistánu (jeho Horský Badachšán s afghánským Badachšánem nejbohatší naleziště vyhledávaného lapidis lazuli pro celý starověký svět). V Altyn Tepe u vsi Mian v Turkmenistánu s keramickými dílnami a zavodňovacími kanály nalezeny šperky z Mesopotamie a Indie (1965).

Z doby kolem 4000 pochází dosud nejstarší doklad pro pěstování hroznů, výrobu vína a jeho skladování: jeskynní lokalita Areni (dříve Arpa) na jihu novodobé Armenské republiky asi sto kilometrů od Jerevanu. Dosud nejstarší vinný nález je z Egypta z hrobu krále Skorpiona I. z doby nejpozději kolem 3150 (? viz rok 3500). Nádoby s chemickými zbytky vína ze severozápadního Íránu v Zágrosu pocházejí z let 5500-5000. Mokasín pocházející ze stejného naleziště je z let 3630-3380, viz pod móda. Oblast je známá vínem dodnes. Nejstarší chemická stopa po vínu je na nádobě z c. 6000-5800 z gruzínské lokality Chramis Didi jižně od Tbilisi; srov. o čínském vínu rok 8000. Všeobecně se předpokládá, že pěstování a kultivace hroznového vína vzešly z jižního Kavkazu, tedy z dnešní Gruzie, Arménie a Ázerbájdžánu.

Od pátého tisíciletí byla osídlena zemědělskými osadami Harappá (viz dále rok 2300), stálé osady doloženy v ostatním Pákistánu a ve východním Afghánistánu, přičemž "civilisace údolí Indu" (viz 2300) měla nejstarší osady ze šestého tisíciletí (předcivilisační období 9-8 tisíc, raná harappská keramika 8-7 tisíc, období Hakra, c. 6000).

c. 4000 nejpozději v Číně definitivně skončil mesolit a začal neolit (do c. 1800; viz předtím rok 6500 a dále rok 3000). V téže době migrovali lidé v malých člunech na Tchaj-wan (starší data: 6-5 tisíc). Kolem 3000 až 2600 (nebo až kolem 2000) z Tchaj-wanu (nebo okolí) migrovala farmářská populace Praaustronésanů (?) na Filipíny.

Na severu Luzonu ve Filipínské Kordilleře v okolí Banaue Austronésané snad od doby kolem 2000 do doby kolem začátku n. l. vybudovali rozsáhlá srázná terasovitá rýžoviště na úbočích hor. V nadmořské výšce 1500 metrů jsou zavodňovány z lesů ležících nad nimi, udržovány všemi jejich nástupci (posledními v řadě jsou Ifugao) a dodnes jsou na úhrnné ploše přes deset tisíc km2 funkční.

Ve stejné době, nebo kolem roku 2000 (či již kolem 4000?) protomalajské obyvatelstvo zahájilo osidlování souostroví Indonésie. Měli s sebou rýži a prasata. Zřejmě také v této době jiní pěstitelé rýže (nejstarší její nálezy jsou z čínské provincie Chu-nan z doby 12-10 tisíc př. n. l., pěstování od kolem 8000, tedy jako obilniny na Předním východu) Monové opustili oblast dnešní Číny, prošli horskými přechody a usadili se v dnešní jižní Barmě. 

Urbanisace zde a v jihovýchodní Asii začala nejpozději kolem roku 100 př. n. l., první státní útvary ve druhém století n. l., srov. rok 175.

Obyvatelé Moluk (z Malajska, nebo Austronésané?) v téže době někdy migrovali na sever Austrálie. Kolem roku 1800 odtud dorazilo obyvatelstvo s tmavou kůží na ostrůvky Mikronésie, kolem roku 1300 (vyšší datace: c. 3200?) Mikronésané dorazili do Melanésie, osídlili Fidži a Šalomounovy ostrovy (nebo je to přímá migrace z Tchaj-wanu a Filipin?). 

Kolem roku 1200 (n. až 1000) jiné obyvatelstvo, s kůží hnědou, osidlovalo Polynésii a obsadilo Samou a Tonga (vyšší datace: c. 3000?). Zřejmě to byli míšenci dosud zmiňovaných skupin s bělochy, předky dnešních Ainu na severu Japonska. Podle starší datace přišly na Fidži dvě lidské rasy, melanéská a polynéská, již kolem 1500. Austronésané postupovali z Vanuatu, Nové Kaledonie a východních Šalomounů.

V době kolem roku 1200 měli obyvatelé Tichomoří k disposici věci, které si jejich předkové vzali s sebou z Asie: keramiku, ovoce, kokos, cukrovou třtinu, taro, chlebovník, také slepice, prasata a psy. Tichomoří ovládla kultura Lapita (podle naleziště na Nové Kaledonii). Nejstarší známé nálezy lapitaské civilisace (austronéské?) jsou z doby kolem 1800 ze souostroví St. Matthias severně od Nového Irska (Papua-Nová Guinea). 

Kamenná kultura s obsidiánovými nástroji sahala od Nové Guineje po Samou a Tongu (zde c. 850-700, od c. 1000 n. l. první dynastové), vzdálenost čtyř tisíc kilometrů. Skončila kolem roku 700 nebo až na začátku n. l. Austronéská jazyková skupina je dnes největší na planetě: patří do ní na dvanáct set jazyků od Madagaskaru po Velikonoční ostrov. 

Kolem roku 300 n. l. Samojci kolonisovali Marquesy, odtud tzv. Společenské ostrovy včetně Tahiti a Velikonoční ostrov/Rapa Nui. Novější zjištění však praví, že Rapa Nui byl kolonisován až kolem roku 1200 n. l. a teprve dvě staletí po svém příchodu začali obyvatelé stavět své proslulé sochy; a tím se pozvolna ničit, neboť těžba dřeva pro dopravu kolosů vedla k totálnímu odlesnění ostrova, k jeho deforestaci, jevu, který mnohem dříve potkal rozsáhlé oblasti Středomoří. Prvními Evropany na vzdáleném ostrovu byli holandští plavci roku 1722. K Rapa Nui viz oddíl "před rokem 6000". Polynéská kolonisace Nového Zélandu a příchod Maorů (Máorové) spadá také až do 13. století n. l. Přelidnění a zničení přírodních zdrojů vedlo též k isolaci ostrovanů, neboť neměli z čeho stavět lodi. Za příchodu Evropanů byly vzdálené ostrovy Pitcairn a Henderson Polynésany již opuštěny. 

Kolem roku 1000 n. 1200 n. l. mohli polynéští migranti dosáhnout Ameriky, tedy v době, kdy se na východní straně kontinentu objevili Vikingové. Že existovaly styky napříč Pacifikem dokazuje skutečnost, že se v Polynesii objevily americké sladké brambory, srov. k tomu theorii o obráceném směru kolonisace u roku 14.000.

kleio_pasek

 

c. 3800 na jihu Peru v lokalitě Pernil Alto na řece Río Grande první doklad pěstování sladkých brambor, viz v indexu s. v. Peru

od c. 3800 udržuje východní Sahara a Ponilí stejné podnebí jako dnes, jen s kratšími vlhčími obdobími.  

3761 první rok židovské éry od stvoření světa (anno mundi, AM). Éra začíná 1. tišri, nedělí 6. října (gregor.: 6. září) 3761 padesát minut před půlnocí a svět byl podle židovské tradice stvořen jejich bohem následujícího dne 7. října 3761. Podle AM odpovídá tento rok 2985. roku před první tradovanou olympiádou, tj. rokem 776 př. n. l.

AM byla v platnosti hluboko do středověku. Nemá žádnou vazbu na křesťanskou éru (léta páně, AD) začínající údajným narozením Ježíše Krista (v moderní době zvaná našeho letopočtu, universální, CE/BCE apod.). Podle kónstantinopolských/"byzantských" počtů začala AM už 1. září 5508 př. n. l. (tak v kronikách např. kyjevské Nestorově), srov. rok 330+,  ale jednota mezi kleriky nevládla. Mniši Anniános Alexandrijský a o tři staletí mladší Geórgios Synkellos počítají vznik světa na 25. března/1. nisan 5500 (resp. 5492; a byl to prý také den, kdy Ježíš vstal z mrtvých). V Kónstantínopoli byly mezi křesťany v užívání též představy, že Ježíš se narodil 25. března 5001 AM, popř. 21. března 5507, i další data AM (5504, 5006, 5517 i 5968, tak Ióannés Malalas).   

Kalendář dalších monotheistů se počítá od útěku arabského proroka Muhammada z Makky do Madíny (hidžra) 15. června 622 n. l. O kalendářích, datovacích érách a klasických svátcích podrobněji viz v příloze oddíl Bohové a svátky ii. a srov. rok 284+. 

V tradičních chronologiích vedených v éře AM se roku 3512 podle "vysoké" židovské mythologie narodil Metúšálach/Metúšelach, řec. Matúsala (č. Metuzalém), syn Chanochův (řec. Enóch, arab. Idrís, čes. Henoch/Enoch) a otec Lemechův/Lámechův, a zemřel v prý 969 letech roku 2543 (podle nízké datace roku 1656). Lámech se narodil roku 3325 a zemřel roku 2648.

Noach/Nóach, řec. Nóe/Nóé a Nóchos (arab. Núch, č. Noe), jeho syn, se narodil roku 3143 a zemřel roku 2193, srov. rok 2543. Celosvětová povodeň v židovské tradici přišla roku 2985 a viz k tomu rok 3200. • S ještě vyšší datací počítaly některé hellénistické kroniky. Historik Iósépos Flávios při datování Jahweho chrámu (podle něj dostavěn roku 961) počítal, že to je 3102 let od stvoření Adama, tedy roku 4063 př. n. l., 1440 let od potopy, tedy roku 2301 př. n. l., 1020 let od příchodu Abráháma z Mesopotamie do Kanaánu, tedy roku 1981 a 592 leta od odchodu Židů z Egypta, tj. roku 1553 př. n. l.