325-324

 

************************************************************

325.

Ol. 113, 4

Antiklés

a. u. c. 429

L. Furius Camillus II. a D. Iunius Brutus Scaeva

************************************************************

Alexandros pokračoval po proudu Hydaspu k jihu. Na území Oxydraků/Sydraků či Sudraků a Mallů, znepřátelených národů, ale nyní sjednocených proti invasorovi, bojovalo pozemní vojsko ve stotisícové armádě začátkem roku s Mally na řece Hydraótés/dn. Rávi v pákistánském Paňdžábu. Při dobývání pevnosti sídelního města Mallů, jehož jméno neznáme (bývá ztotožňováno s moderním Multánem v PAK), byl Alexandros těžce raněn, s ním po boku též jeho tělesní strážci Peukestás, Leonnatos, Aristonús, jinak neznámý Limnaios/Tímaios padl (podle jiné verse zahynul po Alexandrově boku žoldnéř Abreás/Habreás; Peukestás za to, že ochránil Alexandrovo tělo štítem, byl pozdvižen mezi sómatofylaky jako osmý z nich, viz rok 323, kdy již jeden z nich, Héfaistión, nežil, a bylo jich v původním počtu z roku 336 sedm). Operován byl král lékařem Kritodémem z Kóu; o králových zraněních viz roky 332, 329. • Král utržil údajně třináct ran a možná v tomto údaji leží původ prokleté třináctky západního světa, viz v indexu s. v. křesťanství (9). 

Město bylo rozlícenými Makedonci zcela vyvražděno. Mallové (jiní od státu Málavá/Málwa, viz roku 600) kapitulovali, stejně tak jejich spojenci Oxydrakové. Satrapou této země jmenoval král Filippa (viz předešlý rok), který se tak stal správcem Indie I. a II., tj. země až po nově založenou Alexandrii na soutoku Akesínu/Džihlamu s Hydraótem/Rávim v Trimábu.

Král už sedmého dne po svém zranění, kdy se ani jizva ještě nezahojila, plul po Trimábu a po jeho soutoku se Satladžem (královskými kronikáři nezmiňován a řec. název je z doby o půl tisíciletí pozdější) po Pančanádu k jeho soutoku s Indem, kde na území Sabarků/Sambastů n. Abastanů založil další Alexandreji a vybavil ji loděnicemi. Satrapou této části Indie byl jmenován Peithón; Indie III. sahala na jih od soutoku Indu s Akesínem až k Oceánu, dn. Arabskému moři.

V této Alexandreji jmenoval král novým satrapou Paropamisadů Oxyarta, otce své manželky Rhóxany, který byl v úřadu nejméně do roku 316; Tyriespidés (viz rok 327) zřejmě zemřel (podle jiné verse byl popraven za chamtivost). • Na území indických Sogdů byla založena další Alexandreia zvaná Sogdijská, která byla rovněž opatřena loděnicemi (je ale možná konfuse v pramenech, snad se jedná o jedno město).

Při další cestě na jih byla na pravém břehu Indu Kraterem vyvrácena říše hindského vladaře Músikana (či národa Músikanů, cf. v indexu; ind. jméno neznáme), který se sice nejprve podrobil, ale pak se v týlu vzbouřil; Makedoni vedení satrapou Peithónem při tom povraždili též brahmány, zde v Harmatéliích i jinde, kteří vyzývali k odboji a sami prý užívali zbraní potřených jedy. Mezi poraněnými byl i Ptolemaios, ale uzdravil se král údajně, podle jiné verse, brahmánům neublížil. Músikanos byl poražen, zajat a potrestán smrtí oběšením n. ukřižováním. Jižně od Músikanovy říše byla říše Sambova či Sambů, který před Makedonci uprchl do hor. Jeho sídelní město Sindimana a stát i se slony vydali jeho příbuzní. Všech těchto zemí satrapou se stal Peithón.

Po obsazení Sambovy říše se Krateros vypravil po souši na západ s veterány, nemocnými a se slony, které Makedonci ukořistili nebo dostávali jako součást mírových podmínek, byly jich dvě stovky, přes Arachósii a Drangiánu do Karmánie, kde potlačil vzpouru dvou perských šlechticů (údajně Ozinés a Zariaspés, popraveni v Púrách; podle jiné verse to byl Peršan pouze jeden a jmenoval se Ordanés). • Chobotnatci se stali spolu se zvířaty, která z Indie přivezl po roce 303 do Syrie Seleukos I., předky všech slonů, jichž kdy bylo v bitvách starověku ve vojenství užíváno. Naposledy použili Seleukovci bojových slonů v bitvě u Magnésie roku 190, poslední válečná zvířata na seleukovském dvoře byla Římany vybita roku 163, viz v indexu s. v. sloni.

Alexandrovo tažení na současnících velké „Indie“ mnoho dojmů zřejmě nezanechalo. Protože se dotkl jen severozápadního okraje civilisované části subkontinentu, není o makedonském dobyvateli stopy v žádném domácím literárním dílu. Do povodí Gangy, vlastního jádra indického světa s několika silnými státními útvary (srov. rok 600) se mu nepodařilo ani nahlédnout (to se zřejmě podařilo až Seleukovi I., viz rok 303, a pak Indobaktrům).

Jádro makedonského vojska s Alexandrem pokračovalo v cestě na jih po Indu i po souši. Výprava se dostala do delty Indu a Alexandros udělal další přestávku v Patalách (snad dnešní Hajdárábad v Pákistánu), odkud vypravil mimo jiné expedici k Oceánu. Pataly se staly shromaždištěm armády před cestou na západ s rozsáhlými doky pro flotilu. V září se vydal Alexandros z Patal na západ a podmanil národ Arabiů a Óreitů. Zde přeměnil vesnici Rhambakii v jednu z dalších Alexandrejí. Jako ve většině případů řídil podobné práce Héfaistión.

Alexandros jmenoval v Órách satrapou Óreitů a Gedrósů Apollofana (viz níže) a zanechal zpět Leonnata, aby na pobřeží vyhlížel Nearcha, který s loďstvem v Patalách a později 33 dnů v nově obsazeném a kamennou zdí obehnaném "Alexandrově přístavu" vyčkával podzimní pasáty: tato lokalita nazývaná Bibakta/Bibaga a o tři staletí později Barbarikon se stala s ostrovem v deltě Indu jménem Krokala/Kokala základem dnešní pákistánské megalopole Karáčí. • Přes Barbarikon putovalo na západ do Alexandreie přes moře zboží z celé Vnitřní Asie, zde později ústila jedna trasa "hedvábné cesty" (novodobé označení, viz v indexu s. v.). Nearchos vyrazil na západ 20. boédromiónu, tedy na konci září/začátku října. 

Z Alexandreie-Rhambakie se pustil Alexandros s větší částí vojska Gedrósií na západ. Dorazil do jejího hlavního města Púr, když jádro vojska muselo překonat s velkými ztrátami z žízně, hladu a nemocí šedesátidenní cestu bezvodou pustinou; počty zahynuvších neznáme. V Púrách sesadil po několika týdnech ve funkci satrapu Apollofana, neboť nesplnil nějaké jeho rozkazy, podle jiné tradice však krátce předtím padl ve velké bitvě s Óreji, kterou svedl na pochodu Leonnatos a v níž Makedoni pobili šest tisíc domorodců. Stalo se tak ještě předtím, než se Leonnatos setkal na pobřeží s Neachovou flotilou. 

Novým satrapou Óreidy a Gedrósie jmenoval král Thoanta. Thoás však brzy onemocněl a zemřel. V novém úřadu jako satrapa Óreů, Arachósů a Gedrósů nastoupil Sibyrtios, jehož krátce předtím jmenoval Alexandros satrapou Karmánie. Proto nyní novým satrapou Karmánie jmenoval Tlépolema, syna Pýthofanova či Pýthónaktova. Sibyrtios i Tlépolemos vydrželi v úřadech do roku 316.

Alexandrův pobyt v Púrách spadá do listopadu. V listopadu až prosinci byl v Indii žoldnéři, kteří se účastnili Alexandrova tažení, zavražděn satrapa Indie I. a II. Filippos, syn Machátův, důvod neznáme; vrahy potrestala jeho ochranka. Jeho nástupcem se stal velitel Thráků Eudémón či Eudaimón, který byl satrapou až do asi roku 316. Území bývalé Filippovy satrapie bylo upraveno tak, že část připadla satrapii Taxilově. V údělu Abisarově zemřel jeho vládce Abisarés, nástupcem se stal jeho syn, jehož jméno historie neuchovala. Taxilés vládl s Eudémem zřejmě společně.

V prosinci se v Karmánii sešla celá makedonská armáda, která se vracela na západ po souši i po moři: části vedené Alexandrem, Héfaistiónem, Kraterem, Nearchem, Stásánórem, satrapou Ariány a Drangiány/Zarangiány, a Fratafernem či Farismanem, satrapou Parthie a Hyrkánie, se setkaly s vojsky z Médie, které vedli Parmeniónovi vrazi Kleandros, bratr Koinův, Sitalkés II. a s nimi Agathón a Hérákón. Velitele médské armády ale dal s výjimkou Hérákonovou (toho osud dostihl po loupežích v chrámech Súsiány o rok později) za hrabivost a rabování země král popravit a s nimi perské usurpátory, viz zde výše, a šest set dalších vojáků podílejících se na "zločinech proti civilistům", jak bychom moderně řekli. 

Sedmidenní tažení Karmánií prožil Alexandros s přáteli v jedné velké hostině na upraveném voze taženém osmispřežím a doprovázen hudební produkcí a bakchantkami; část pramenů však povídání o pijatice v bezvodé krajině pokládá za nesmysl. • Součástí Nearchovy námořní výpravy z Indie byla rovněž expedice Androsthena z Thasu roku 323, který sepsal zprávu o své cestě Parapús tés Indikés kolem asi Arábie, tedy podle tehdejšího názvosloví vodami Rudého moře, srov. v indexu s. v. Erythrá thalassa.

Menón, satrapa Arachósie od roku 330, právě zemřel. Arachósii spojil Alexandros s Gedrósií v jeden administrativní celek (viz výše). Původní satrapa Karmánie Astaspés (od roku 330) byl králem pro vzpouru popraven a jeho nástupcem se stal nakrátko Sibyrtios (viz výše).

Po celoarmádním meetingu ve vnitrozemí Karmánie se opět Makedonci rozešli. Nearchos pokračoval v plavbě podél pobřeží, Alexandros v cestě po souši do Persie. Na palubě Nearchovy lodi se plavil jako lodivod do Sús správce/hyparchos ostrova Oarakta, největšího v Hormuzském zálivu, jménem Mazénés, místa nikoli pustého, ale plného datlových palem a vinic.  

V době, kdy se na Indu uzdravoval ze zranění Alexandros, vzbouřili se po jakémsi incidentu s domorodci v Baktrách pod vedením jistého Athénodóra hellénští žoldnéři. Byli tu zanecháni jako klérúchové, ale chtěli domů do Evropy. Athénodórovým sokem byl závistivý Bitón n. Bikón, který vůdce vylákal na hostinu k jakémusi Boxovi z Margiány a tam ho zavraždil. Soudruhům nakukal, že Athénodóra, který přijal se souhlasem rebelů královský titul, pouze předešel, ti mu ale příliš nevěřili. Po čase Boxa popravili a Bitóna chtěli umučit. Když už byl na mučidlech, Helléni se z neznámé příčiny jako šílení vrhli ke svým zbraním a na mučení zapomněli. Nahý Bitón a v zuboženém stavu, když se před nimi objevil, litovali ho. Nechali ho být a prý se s ostatními Hellény, kteří měli z Alexandrovy vůle kolonisovat východ říše, dostali do své vlasti (kterou neznáme). Pravděpodobně jde o jinou událost než vzbouření dvaceti tisíc Hellénů po Alexandrově smrti, viz rok 323.

Někdy po této události, zřejmě jako reakce na ni, nařídil král stratégům a satrapům v celé Asii, aby rozpustili své žoldnéřské oddíly a vojákům aby nabídli službu v makedonské říšské armádě. To většina odmítla a pod vedení Leósthena z Athén, který se za tři roky pustí s Makedony do války, putovala na mys Tainaron, aby si našla práci, viz rok 323. Jak dlouho po smrti Alexandrově tento zákaz platil, nelze přesně vymezit; za válek diadochů zůstávalo nařízení zkraje v podstatě v zájmu mocnářů, aby se jejich podřízení nevyzbrojovali.     

Zópyrión, makedonský stratégos Thrákie, se vypravil proti zadunajským Getům (tj. Dákům?), údajně bezdůvodně, aby snad nepřišel o válečnickou slávu. Neúspěšně obléhal hellénský Borysthenés (proto se hovořilo též o válce se Skythy). Borysthenští tehdy dali otrokům svobodu a cizincům své občanství, a ubránili se. Při dalších operacích bylo celé jeho vojsko, údajně na třicet tisíc mužů, zničeno větrnou smrští a on sám zahynul. Po jeho zkáze následovalo druhé povstání krále Odrysů Seutha III.: při této příležitosti snad přijal královský titul (srov. rok 313; první povstání viz rok 330).

Kolem roku 325 se narodili Hermachos z Mytilény, žák Epikúrův (zemřel kolem roku 250), a Zénodotos z Efesu, básník a grammatik, po Filitovi z Kóu vychovatel Ptolemaia II., od roku 283 hlavní knihovník-bibliothekář v Alexandrii (zemřel kolem roku 260).

V druhé polovině čtvrtého století působil sochař a dvorní umělec Alexandra Velikého Lýsippos ze Sikyónu. Pracoval jen s bronzem, např. Apoxýomenos/athlet seškrabující ze sebe špínu a pot, nebo Héráklés zvaný dnes Farnéský; viz též rok 334. Jeho syn a žák Boidás tolik neproslul, stejně tak jako jeho bratr, malíř Lýsistratos. Lýsippos, který měl mnoho žáků, mimo jiné Charéta z Lindu, viz rok 304, zemřel údajně v naprosté chudobě. 

V téže době byl nejslavnějším malířem činným na dvoře Filippově a Alexandrově Apellés z Kolofónu. Proslulé jsou, byť nezachované, obrazy Afrodíté anadýomené, který namaloval podle bývalé Alexandrovy milenky Pakaté, nebo autoportrét atd. (jeho příbuzné a učitele viz v indexu s. v. malíři) Mezi dvorní Alexandrovy umělce patřil také Prótogenés z Kaunu, jehož nejznámější obrazy byly např. Iálysos a portréty Aristotelovy matka nebo Alexandra (srov. rok 304).

Mezi další proslulé malíře této doby patřil Pausiás ze Sikyónu, spolužák Apellův u Pamfila z Amfipole. Pausiás vytvořil mj. obraz Stefanoplokos, tj. vijící věnec (portrétu postála proslulá hetairá Glykerá), Methé a Obětování býka. Žil v Sikyónu a dříve než s Glykerou byl přítelem hetairy Láidy II. Athénské, která byla údajně i přítelkyní Démosthenovou.

Jistý Filoxenos z Eretrie namaloval obraz bitvy u Issu. Jeho podoba je dodnes známa, neboť posloužila jako předloha mosaiky z Pompéjí.

Ve druhé polovině 4. století se proslavil massalský obchodník Pýtheás, který se plavil po moři až k ústí Vistuly (Visly) a cestou zpět byl v Thúlé, dnes neidentifikovatelné severské zemi (jižní Skandinávie, britské ostrovy, Island?). Viz v indexu pod objevy.

V Itálii Římanům také vypukla nová válka s Tusculem, příčiny neznáme. Jejich spojenci byli Priverňané a Velitřané (viz rok 323). S Ventiny válčil konsul Iunius Brutus, porazil je v bitvě a dal v plen vojákům dvě města. Válku se Samnity měl vést jeho kolega L. Furius, který však onemocněl a tak jmenoval na své místo L. Papiria Cursora jako diktátora a velitelem jízdy Q. Fabia Maxima Rulliana. O jejich nepřátelství viz rok následující. 

V Číně přijal Chuej-wen/Huiwen královský titul vládce státu Čchin/Qin.

************************************************************

324.

Ol. 114, 1

Mikinás z Rhodu

Hégésiás nebo Agésiás

a. u. c. 430

v Římě „rok bez konsulů“ (další ve výjimečné řadě viz roky 333, 309 a 301)

L. Papirius Cursor dict. I

Dnem 12. listopadu začíná éra „po smrti Alexandrově“ nebo též „éra Filippa Arrhidaia“: rok 1 trval od 12. 11. 324 do 11. 11. 323. Používali ji hlavně babylónští astronomové.

************************************************************

Na olympiádě zvítězil v pankratiu Astyanax (n. Astydamás) z Mílétu a vítězství ve stejné disciplině opakoval ještě roku 320 a 316. Traduje se o hromotlukovi, že jídával porce pro šest lidí a že na pozvání Peršana Ariobarzána (nevíme, kterého z historicky známých, snad někdo z rodu dynastů v Kiu?) snědl hostinu připravenou pro devět osob. Jeho ostatky s nespálenými kostmi se prý nevešly do jedné urny. 

V lednu se Alexandros s armádou dostal z Karmánie do Persidy, kde už pobýval v zimě roku 331/330. V Pasargadách/Pásárgádách dal popravit jistého Baryaxa, který si v Médii nasadil královskou korunu Médů (jal a přivedl ho satrapa Médů Atropatés), a Makedonce Púlamacha z Pelly za to, že s kumpány vykradl Kýrův hrob. Z Pasargad pokračovalo vojsko do Persepole. Zde dal král oběsit samozvaného satrapu Peršanů Orxina, který se prohlásil satrapou či dokonce králem po smrti Frasaortově v roce 326.

Pro spiknutí či usurpaci byl popraven (Auto)Fradátés, který byl v letech 330 až 328 satrapou Hyrkánie (podle jedné verse to byl Orxinés/Orsinés, který vybílil Kýrovu hrobku, aby mohl pak Alexandrovi a přátelům dát dary v ceně tří tisíc talentů, které do hrobky uložil podle udání Alexandrova oblíbeného eunúcha Bagóy Dáreios III.). Novým satrapou Persidy jmenoval Alexandros Peukestu (byl jím až do roku 316). Peukestás se rychle naučil persky a zcela přijal domorodé zvyky: v integraci s Orientálci pokročil z Makedonů nejdále.

Z Persepole pokračoval král do Sús. V perském přímořském městě Salmús/dn. snad Bandar Imám Chomejní (?) spatřil svou flotilu s Nearchem v čele, která pak pokračovala v plavbě do ústí mesopotamských řek. Král uspořádal pro vojsko divadelní hry, než ze Salmúntu pokračoval Elymáidou do Sús. Zde předal katovi dalšího guvernéra, satrapu Súsiány Abúlita s jeho synem Oxathrem (Abúlités byl Alexandrovým satrapou od roku 331). Novým satrapou Súsiány jmenoval Alexandros Argaia z Órópu, ale brzy byl nahrazen Koinem, který vydržel v úřadu do roku 321. O gymnosofistech a smrti jednoho z nich Kalána v Súsách viz v indexu pod gymnosofisté.

Alexandros spořádal na počest jeho spektakulární sebevraždy gymnické a hudební hry a k tomu soutěž v pití nezředěného vína/akrátoposiá, neboť pro to prý měli Indové (ale sotva gymnosofisté) slabost/filoinoi. V morbidní soutěži získával vítěz talent stříbra, druhý polovinu a třetí deset min. 

Vítěz, jistý Promachos, vypil čtyři choy vína, tedy přes třináct litrů, a zemřel čtvrtého dne. Z dalších pijanů 35 zemřelo během soutěže, šest dalších posléze ve svých stanech. Král nezávodil, ale také dokázal nezřízeně pít. Se svým přítelem Próteou, nauarchem egejské flotily, soutěžil v pití z dvouchoového poháru (šest a půl litru). Kocovinu ovšem řádně vyspával: po jedné takové pitce prý Alexandros spal dva dny a dvě noci v tahu. 

Na jaře po Kalánově smrti uspořádal v Súsách Alexandros III. v rámci své integrační politiky pětidenní hromadnou svatbu Makedonů s Peršankami všech stavů. Bylo to prý deset tisíc párů čili dodnes největší svatba v historii (s výjimkou akcí novodobého orientálního kultu tzv. moonistů). Vyslanci hellénských a nehellénských států přinesli zlaté věnce v celkové hodnotě patnácti tisíc talentů. Na rozdíl od své sňatku s Rhóxanou před třemi roky celá tato akce proběhla podle perských svatebních zvyků; o uměleckém vybavení slavnosti viz v indexu s. v. hudba. 

Alexandros III. se oženil ještě s Barsinou, nejstarší Dáreiovou dcerou, a s Parysatidou, nejmladší dcerou Artaxerxa III. Ócha (v pramenech se ovšem objevuje namísto jména Barsiny, jiné od vdovy po Memnonovi a Alexandrovy milenky, i jméno Dáreiovy dcery Stateiry, tedy Stateirá alias Barsiné; srov. jeho svatbu s Rhóxanou roku 327 a o polygamii Alexandrova otce viz rok 337), Héfaistión se oženil s Drypetidou, rovněž dcerou Dáreiovou, Ptolemaios s Artakamou, dcerou Artabázovou a sestrou Barsiny, Alexandrovy milenky.

Krateros si vzal Amástridu, dceru Dáreiova bratra Oxyarta, Perdikkás se oženil s nejmenovanou dcerou Atropatovou, viz rok 328, Eumenés s Artónidou, dcerou Artabázovou a druhou ze sester Barsiny, a Seleukos si vzal Apamu, dceru Spitamenovu: později po ní pojmenoval tři města. Seleukos také zůstal jediným Makedonem, který se své Peršanky po Alexandrově smrti nezbavil, a Apamé se stala spoluzakladatelkou seleukovské dynastie. Jeho potomci se však v Peršankami ani jinými Íránkami neženili (srov. ovšem vnucenou svatbu Démétria Níkátora s Rhodogúnou roku 141). 

Při příležitosti masové svatby zaplatil Alexandros všechny dluhy svých vojáků, údajně to bylo dvacet tisíc talentů (tedy zhruba 520 tun stříbra; o množství drahých kovů z perské kořisti viz v indexu pod zlato): veškeré perské kořisti bylo prý za 180 tisíc talentů! Ustavil fond na výchovu deseti tisíc dětí, které měli Makedonové s ženami z kořisti a dal je učit jako svobodné.

Za přeplavbu z Indie do Rudého moře, jehož částí podle dobového názvosloví byla i oblast dnešního Perského/Arabského zálivu, vyznamenal král nauarcha Nearcha a Onésikrita.

V srpnu vydal Alexandros v Súsách diagramma/dekret pro spolek Hellénů neboli spolek korinthský, který jej krátce předtím uznal za boha a přisoudil mu božské pocty, aby města přijala zpět všechny vyhnance, opatření, které vedlo v mnoha případech k chaosu. V Helladě bylo diagramma vzápětí zveřejněno v Olympii při hrách. Byl z toho nebývalý poprask, v řadě států se zdvíhala revoluce, Athéňané měli kromě toho vrátit svobodu Samským, o kterou ostrované přišli roku 365, viz dále zde níže a rok 322.

Navrhovatelem božských poct pro Alexandra v duchu králova diagrammatu byl v Athénách promakedonský politik Démádés, srov. o něm roku 338. • O Alexandrově zvyku projíždět se po ležení ozdoben symboly různých bohů viz rok 190+ u jeho napodobitele Commoda.   

V září nastoupil Alexandros ze Sús cestu lodí po Eulaiu k moři, Héfaistión následoval s vojskem po souši. Makedonci přišli do oblasti, kterou mesopotamské kultury nazývaly Mořská země nebo Přímoří/Pomoří, později byla osídlena aramejskými Jakíny/Bít Jakíni, Hellénové jí ještě později říkali Charakéné, pak Méséné; dnes je to široká oblast Šatt al-Arabu, okolí Basry. Hlavním sídlem regionu byla perská pevnost Dúris, kterou nyní pod jménem Alexandreia přeorganisoval král jako vojenskou osadu/klérúchii: část kolonistů zjevně pocházela z makedonské Pelly. • Alexandreia byla později nově osídlena Antiochem IV. jako Antiocheia, po pádu seleukovské moci byla Hellény zvaná Spasinú Charax a stala se sídlem autonomního arabského knížectví.

Odtud se Alexandros plavil na sever proti proudu Tigridu do Ópidy. Cestou musela flotila překonávat systém kanálů a jezy, které dával král strhávat, aby nadále nebránily plavbě (dostaly řecké jméno katarraktai, snad staré bab. muballitum/muballittum). V Ópidě vypukla v říjnu druhá vzpoura v Alexandrově vojsku, jehož část král propustil domů ze svých služeb jako přestárlé a třináct tisíc pěších vojáků a dva tisíce jízdních nahradil Asiaty.

Vzpouru části armády zneklidněné asianisací mužstva, do armády totiž král zařadil v Súsách třicet tisíc Peršanů vycvičených poevropsku zvaných "epigoni", uklidnil král osobně vystoupením před vojáky, jimž údajně měl připomenout jejich podivný důvod a kam to dotáhli díky otci Filippovi: "Filippos totiž vás převzal jako pobudy a chudáky většinou pasoucí oděni do koží po horách ovce.../Filippos gar paralabón hýmás planétás kai aporús, en diftherais tús pollús nemontás ana ta oré probata...". 

Pensionované vypravil do Evropy pod Kraterem, který byl již tehdy nemocen, a Polyperchontem. Krateros měl v Makedonii vystřídat ve funkci vicekrále Antipatra, který měl do Asie s sebou přivést čerstvé síly. • Část pramenů uvádí Antipatrův strach z Alexandra a jeho matky Olympiady (viz rok 330) jako případný motiv Alexandrovy vraždy Antipatrovci. Alexandros též velmi příkře přijal v Ópidě Antipatrova syna Kassandra. Ještě před Alexandrovou smrtí byly patrné neshody až otevřená nepřátelství v armádních řadách mezi Makedony a Hellény, Makedony, Hellény a Peršany, mezi makedonskou pěchotou a jízdní aristokracií. 

Z Ópidy pokračoval Alexandros s vojskem k severovýchodu přes Sittakénu, za níž na babylónsko-médských hranicích prošel osadou Kelónai založenou Boióty zavlečenými do Zágrosu Xerxem I., pozdější Chala, srov. též rok 2292. Když prošel krajem kolem Bagistány/dn. Bísotún se slavnými nápisy a tehdy slavnější chovem koní, dorazil do sídelního města Médů Ekbatan. Zde uspořádal další velkolepé hry, k nimž sezval prý na tři tisíce umělců všeho druhu z Hellady. 

Ovšem tehdy začal churavět jeho nejbližší z přátel Héfaistión a ještě v průběhu her v říjnu zemřel; podle jednoho zdroje prý na následek pití. Král vyhlásil smutek v celé říši a dal nákladem deseti tisíc talentů stavět obrovské pohřební žároviště zdobené drahými kovy a uměleckými díly (nebylo nikdy dostavěno, viz následující rok). • Héfaistiónovu i Alexandrovu smrt z vnitřností předpověděl Alexandrův věštec Peithagorás a kromě něj chaldajští věštci. Po Héfaistiónově smrti ho králi udal tehdejší vojenský velitel Babylónu Apollodóros z Amfipole (srov. rok 331) s tím, že by mohlo jít o spiknutí. Když to Peithagorás králi vysvětlil, že měl pravdu, Alexandros se prý usmál, Apollodóra pochválil za "dobrou vůli" a Peithagoru za "neohroženost". 

V zimě podnikl Alexandros výpravu proti bojovným Kossajům, což byla řecká forma jména Kassitů/bab. Kaššú. Třebaže byla zima a krajina těžce přístupná, horalé se po bitvě Makedonům vzdali. • Kassité jsou jmenováni v Babylónii již v 18. století (tradice hovoří o roce 1732), roku 1594 se kassitský vládce Agum II. dokonce zmocnil vlády v právě zpustošeném Babylónu a v průběhu let i v celé zemi; Babylónie dostala na dlouho nové jméno Karduniaš či Karanduniaš a Kassité jí vládli až do roku 1156, kdy byli vyhnáni zpět do hor severní Súsiány.

Současně vyslal Alexandros výpravu do Hyrkánie a ke Kaspickému moři, jíž velel Hérákleidés, syn Argaiův. Výprava měla pravděpodobně rekognoskační účel. Lze se s trochou fantasie domnívat, že kontroly nad oblastí Ibérie se v důsledku zhroucení perské moci a případné hellénské intervence zmocnil t. r. jistý Azo/Azón a mohl by být pokládán za prvního z vládců spojené Ibérie, základu soudobé Gruzie. Azóna asi až po letech, snad roku 300, porazil a zabil Farnabázos I., Parnavaz/Farnavaz, pokládaný Gruzínci za prvního z králů Kartli-Ibérie. Založil dynastii, od níž berou původ Bagrationové. Jeho spojenci ve válce s Azónem byl vládce Kolchidy Kudži, jemuž dal Farnabázos svou sestru za ženu, a Alánové. Vládu uspořádal po perském způsobu, založil sídelní město Mcchetu a na ní na kopci prý vztyčil sochu boha Armaziho a nad metropolí Armazciche, "Armaziho pevnost", řec. Harmozika/Armastika. Kdy k tomu všemu došlo, známo není. Farnabázos I. údajně vládl 65 let a dožil se 92 roků, snad tedy vládl do roku 235, viz dále tam.  

V zimě dorazilo do Ekbatan mnoho vyslanců z celého světa, mimo jiné Libyů, Ítaliků, Etrusků atd. (kartháginský posel či zvěd, jistý Hamilkar Rhodínos či Rhodános, ujišťující krále o sympatiích své vlasti byl u Alexandra již v době obléhání métropole Karthága Tyru roku 332; když se po králově smrti vrátil domů, byl popraven, prý pro zradu, třebaže do Karthága posílal hlášení). Ještě koncem roku (?) se Alexandros dal na cestu do Babylónu.

Na začátku t. r. prchnul z Babylónu správce Alexandrova pokladu Harpalos (srov. jeho první útěk roku 333; jeho nástupcem ve funkci v Babylónu se stal Antimenés z Rhodu, který v Babylónii obnovil přepravní a dovozní poplatky, zavedl roční daň za držení otroka osm drachem etc.). Na cestě do Hellady ho doprovázelo šest tisíc žoldnéřů a pět tisíc talentů; žoldnéře opustil na Tainaru, aby si hledali nové živobytí. V Athénách, kam z Démosthenova podnětu směl pouze neozbrojen a na jediné triéře, byl zakrátko na návrh téhož politika střežen. Brzy byl vykázán, podle jiného podání utekl z vězení, a později roku 323 na Krétě zavražděn Pausaniou a Thibrónem (viz tam)

Na Akropoli měl Harpalos deponováno sedm set talentů, ale po jeho zmizení z města se tam našla peněz již jen polovina. Areopagos případ pak půl roku vyšetřoval, peníze se na místo už nevrátily, viz zde níže. Mezi žalobci vystupoval Stratoklés, promakedonský, ale protioligarchický "aktivista" z bohaté rodiny (viz o něm roku 307; jiný od padlého stratéga). Soudní řeči většiny žalobců těch politiků, kteří byli obviněni z přijetí Harpalových úplatků, psal asi Deinarchos, viz o něm rok 360: proti Filokleovi, Hagnónidovi, Aristoníkovi, Démosthenovi a Aristogeitonovi (viz o něm více v indexu s. v. rhétór; zachovány řeči proti Démosthenovi, Aristogeitonovi a Filokleovi). Démagógos Hagnónidés, Démosthenův spojenec, po lamijské válce roku 322 exulovaný se stal roku 318, kdy se do města vrátil s armádou Alexandra, Polyperchontova syna, s Epikúrem a Démofilem jedním ze žalobců Fókiónových. Se změnou režimu brzy na to zaplatil za svou horlivost vlastním životem: za Démétria Falérského byl roku 317 popraven; jeho političtí soudruzi dokázali z Athén zmizet.  

Harpalos se v Athénách stačil za svého krátkého pobytu oženit s hetairou Pýthoníkou n. Pýthioníkou, působící v Athénách a v Korinthu, jíž dal po její předčasné smrti, pravděpodobně po porodu společného děvčátka, v Eleusíně zhotovit sarkofág, který byl k vidění ještě ve druhém století n. l.; o Harpalových přítelkyních viz v indexu s. v. sex. Po Pýthoníčině smrti žil s hetairou s uměleckým jménem Glykerá. O dokončení sarkofágu se postaral za třicet talentů Fókiónův zeť Chariklés, který též Harpalovu dcerku vychoval. 

V souvislosti s Harpalovým pobytem a jeho korupční činností byl po žalobě, v níž figuroval též Hypereidés, jinak donedávna Démosthenův přítel (srov. rok 341), odsouzen k vyhnání z Athén Démosthenés, a to za vzetí úplatku dvaceti talentů. Zahleděl se prý athénský patriot na výstavě Harpalových pokladů do jedné zlaté nádoby a když Harpalos viděl zájem, věnoval mu ji a s penězi k tomu (podle jiné verse mu Makedonec poslal domů jeden tisíc dareiků). Pokutu padesáti talentů, k níž byl rhétór odsouzen (podle jiných počtů třicet), nebyl schopen zaplatit, ale podařilo se mu s pomocí přátel po deseti dnech prchnout z vězení (srov. ale odhalení následujícího roku); podle jiné verse odešel do exilu před vynesením rozsudku.

Šest dnů se skrýval v okolí města, pak se vypravil do Troizénu a posléze žil na Aigíně do roku 323. S ním byli odsouzeni za přijetí peněz od Harpala promakedonský Démádés, Filoklés a Chariklés, ale ti zřejmě na zaplacení pokut měli, Aristogeitón byl viny zproštěn (o něm více viz v indexu s. v. rhétór). Démosthenés zřejmě nebyl úplatků odolný. Když někdy po roce 357 vyslanci Mílétu žádali o cosi v Athénách, Démosthenés proti jejich požadavku vystoupil. Druhého dne se však na sněmu objevil s krkem ve vlněné látce a že prý má zanícené hrdlo, záškrt/synanché, takže není schopen hovořit proti žádosti Mílétských. Z davu na to kdosi vykřikl, že to není nemocným krkem, ale jeho nemocí po stříbru, penězích/argyranché. Později prý herci tragických rolí Aristodémovi, který se mu pochlubil, že si vydělal talent (viz o něm roku 348), přiznal, že naopak za své mlčení dostal více než jen jeden talent.

• Na Alexandrově dvoru drželi pozoruhodnou posici dva občané Iasu Gorgos a Minnión, synové Theodotovi. Gorgos byl hoplofylax, spíše dvorní dodavatel zbraní než pouhý "zbrojnoš" (sourozenci nebyli rodem Makedoni, ale kárští Helléni), a podle všeho měl u Alexandra velké slovo. Prosadil u něho návrat samských exulantů z roku 365 domů, viz zde výše a rok 322, totéž asi též pro epidaurské vyhnance. Snad využil během přezimování dvora v Ekbatanách králových obav kolem Harpalova útěku a zpráv o chaosu po vyhlášení generálního pardonu v hellénských státech. Rozšířil územní suverenitu své vlasti a z vděku věnoval Alexandrovi zlatý věnec v ceně tří tisíc statérů (to bylo hodně peněz). Kromě toho mu slíbil, že kdykoli potáhne na Athény, dá makedonskému králi deset tisíc zbrojí, stejné množství katapult a střeliva k tomu. Samští po obnovení své nezávislosti oběma bratrům udělili plná občanská práva, jak o tom svědčí zachovaná stéla umístěná původně v Héřině chrámu (viz ovšem už rok 319).  

Téhož roku se Antipatros vypravil proti Seuthovi III. do Thrákie, nebyl však úspěšný. Koncem roku padl v boji proti povstaleckým městům Isaurám a Larandám satrapa Kilikie a zeť Antipatrův Balakros (satrapou od roku 333, viz tam, kde jeho rodina; povstalci pacifikováni o dva roky později, viz tam). Jeho nástupcem se stal Filótás (v úřadu do roku 321, srov. rok 332)

V Tegeji se usmířili občané s exulanty a slíbili, že se nikomu z nich v žádném případě nebudou mstít/"ú mnásikakésó tónny (= tónde) údeni". O jaké vyhnance šlo a z kterých starých rozbrojů ve státě, nevíme; možná důsledek spartsko-makedonské války z minulého desetiletí.  

V Efesu byl bratry Diodórem, Anaxagorou a Kodrem, syny Echeanaktovými, zavražděn tyrannos Hégésiás: délku jeho usurpace neznáme, srov. ovšem rok 332 a nechuť Alexandrovu k samovládcům. Satrapa Filoxenos vymohl na Efesanech jejich vydání a zavřel je v Sardech. Odtud z vězení po čase prchli, bratři unikli do Athén, Diodóros se na útěku zranil, byl dopaden a uvězněn v Efesu. Po Alexandrově smrti bratři Diodóra osvobodili a později se stal stratégem Démétria Poliorketa (byl to jeden a ten samý; viz rok 303sqq. a 295).

Na konci roku se narodil Antiochos, syn a nástupce Seleukův. Antiochos byl králem od roku 281, zemřel roku 261.

Římané porazily Vestiny a Samnity v několika bitvách a uzavřeli s nimi příměří pro zbytek roku s tím, že zaplatí vojákům roční služné a dají každému z nich jeden oděv. Viz dále rok následující.

Diktátor L. Papirius (podruhé v úřadu viz rok 309) poslal na smrt sekyrou svého zástupce, velitele jízdy/magister equitum Q. Fabia Maxima Rulliana, viz rok předešlý, významného muže, za to, že se pustil do boje, třebaže vítězného, přes diktátorův zákaz: u Inbrinia údajně padlo na dvacet tisíc Samnitů. Traduje se, že se dal v Římě ukonejšit až otcem nešťastníka, konsulára M. Fabia, který se mu vrhl k nohám, a prosbami senátu i lidu.