077-075

 

************************************************************

77.

Ol. 175, 4

235 SE

171 AE

(Seleukos)

a. u. c. 677

interrex Ap. Claudius Pulcher, cos. 79

D. Iunius Brutus a Mam. Aemilius Lepidus Livianus

************************************************************

Po dohodě s Mithridátem VI. Eupatorem, který byl vázán mírovou smlouvou s Římany, vpadl Tigránés I. Armenský do Kappadokie a do Kilikie. Země byly vypleněny, obyvatele Mazak, Sol a jedenácti hellénských tohoto regionu přesídlil do právě založených Tigránokert v Armenii, které král stanovil svým sídelním městem (srov. rok 67); bylo to prý tři sta tisíc lidí. 

Blesková invase může souviset se situací v oslabené parthské říši a se změnou na arsakovském trůnu, viz rok následující. Ariobarzánés I. Filorhómaios se ukryl, ale ještě téhož roku se opět vrátil do Kappadokie k vládě (srov. rok 67).

Olbie v Bosporské říši pochází dedikační nápis jistého Diogena, stratéga a epistata města, který zasvětil roku 220 pontské éry (začíná roku 297) městské hradby, zřejmě jím právě za Mithridátovy vlády renovované, Matce bohů.

Tigránés v době své hégemonie nad územím bývalé říše Seleukovců praktikoval intensivní "kolonisační" politiku. V jejím rámci nejenže přemisťoval hellénskou či hellénisovanou syrskou populaci, ale také usazoval nomády. Pod Amánem v Rovinné Kilikii a v Kommágéně usadil řadu arabských klanů, o jejichž "vlasti" nevíme nic. Následovaly je do centrální Syrie další, jiné putovaly ke Středomoří a na pobřeží egyptské, do pohoří Libanu putovali Nubeové, Ramisové, Teraneové a Patamové; to snad až po seleukovské agónii a v prvních letech římské správy. Kromě jmen o těchto Arabech nevíme nic.     

Když bylo zřejmé, že nepotáhne s vojskem do Gallie, dostal M. Aemilius Lepidus (srov. předešlý rok) od senátu pokyn, aby se vrátil do Říma. Vzal tedy s sebou celou svou armádu a pochodoval z Etrúrie na Řím, aby si vymohl druhý konsulát; to už byl prohlášen nepřítelem státu. Nová občanská válka byla na spadnutí, ale v zárodku zadušena. V bitvě poblíž Martova pole/Campus Martius byl poražen svým exkolegou v úřadu a oddaným sullovcem Q. Lutatiem Catulem s posilami vedenými Cn. Pompeiem. Zapuzen z Říma prchl s věrnými mariovci zpět do Etrúrie, zde Pompeiem na pobřeží u Cos či Cosy znovu poražen a unikl s částí mužstva na Sardinii. 

Na Sardinii se také nevedlo, jeho muži byli několikrát poraženi propraetorem C. Valeriem Triariem, který pak dělal karieru pod Lucullem v Orientu. Lepidus se nedokázal zmocnit žádného z měst, onemocněl a zemřel na souchotiny; buď se utrápil ze svého neúspěchu, ale podle jiné verse ho zlomila nevěra manželky Appuleie, jak se dozvěděl z nějakého dopisu, popř. z rozvodu, že ho opustila. ● Stejnojmenný synem M. Aemilia Lepida byl triumvir Lepidus a jeho bratrem konsul roku 50 L. Aemilius Lepidus Paullus. 

Zbylé Lepidovy vojáky přeplavil M. Perperna Vento ze Sardinie do Hispánií k Sertoriovi (srov. předtím rok 81 a viz rok 78). Vybaven penězi chtěl válčit s Metellem vlastními silami a dlouho se tak dělo. Když se však později jeho muži dozvěděli, že Cn. Pompeius překračuje se silnou armádou Pyreneje, viz rok 76sq., donutili Perpernu spojit se se Sertoriem a podřídit se jeho velení: hispánští mariovci posílili o 35 kohort, c. přes sedmnáct tisíc vojáků, viz zde níže.  

Pompeius své vojsko na pokyn Lutatia Catula odmítl rozpustit a usiloval s podporou L. Marcia Philippa, váženého sullovce, viz rok 86, 83 a 78, a otce stejnojmenného cos. roku 56, o to, aby ho senát poslal do Hispánií do války proti Sertoriovi, viz rok 75. Uspěl, neboť letos designovaným konsulům se do tak daleké války nechtělo, zato Pompeius (29) s vojskem ochotně vyrazil za slávou. Překročil Alpy na jiném, příhodnějším místě než Hannibal, jak se později chlubil a otevřel cestu pro budoucí Římany. Kde se tak stalo, zůstalo záhadou stejně jako Hannibalův přechod. 

Jakmile se však jeho armáda pochodující jižní Gallií přibližovala k Pyrenejím, nastaly starosti. Pompeiovým vyslancům se nedařilo rychle přesvědčit gallské domorodce, aby v míru (a jistě za poplatek) nechali Římany projít na jih do Hispánií, a Cn. Pompeius musel přezimovat v Narbonu/Narbo Martius, správním středisku provincie Gallia Transalpina (od Augustovi éry jmenovaná Gallia Narbonensis). 

Když roku 74 psal o svém tažení senátu do Říma, znovu si trpce stěžoval/fessus scribundo mittundoque legatos, že ho nechali během tří let utratit za armádní výdaje veškerý svůj majetek a za tu dobu že dostal peněz nejvýše na pokrytí ročních nákladů/quom interim a vobis per triennium vix annuos sumptus datus est. Také vyčetl, že Metellus Pius obdržel z Narbonské Gallie roku 76 velké zásoby proviantu a následujícího roku pro neúrodu trpěli lidé nouzí; o stejné neúrodě viz o Sicílii u roku 76. Konsul roku 74 L. Licinius Lucullus se v Římě postaral o nápravu, třebaže s Pompeiem ruka nebyl a díky němu také přišel o jméno definitivního vítěze nad Mithridátem Eupatorem. ● Ve starém věku se Pompeiovi nepřejícníky předhazovalo, že vylízával smetanu za jiné, když už byly války rozhodnuty jinými.  

Přes Pyreneje se mohl Pompeius s vojskem dostat nejdříve na jaře 76, ne-li později, viz dále rok 75. M. Perperna, to již jako jeden z legátů Sertoriových, mu pak nedokázal zabránit v cestě ani v překročení Hiberu. 

Konsul Mam. Aemilius Lepidus Livianus byl bratrem reformátora M. Livia Drusa zavražděného roku 91, viz, adoptován do klanu Aemiliů Lepidů, a druhým manželem nejstarší Sullovy dcery Cornelie (prvním byl Q. Pompeius Rufus, cos. 88, kde jeho smrt, s nímž měla stejnojmenného syna a Pompeiu, druhou manželku C. Iulia Caesara, srov. rok 62). Patřil mezi přední sullovce a po konsulátu neodešel do žádné provincie; viz však o jeho válečné činnosti u roku 74sq. 

V Římě po svém návratu z Athén a Rhodu, neboť Sulla byl již po smrti, viz rok 79sq., pronesl M. Tullius Cicero (29) obhajovací řeč ve sporu o náhradu škody za zavražděného otroka vyučeného k herectví hercem komédií Q. Rosciem/Pro Q. Roscio Comoeda (bývá mu dáván též přívlastek Gallus, ten však není dobově doložitelný; zemřel roku 62), o procesu více viz v indexu s. v. herci. 

Umělec, který se narodil jako otrok v Latiu na statku Soloniu u Lanuvia u jistého Q. Roscia, srov. o klanu Rosciů roku 82 a 80, byl nejoblíbenějším a nejbohatším hercem své doby. Cicero u Roscia pochytil způsoby veřejného vystupování, družili se, a Sulla milující scénickou zábavu, společnost herců a vůbec veselí mu z vděku daroval zlatý prsten, tím pádem přináležitost k jezdeckému stavu. 

Propuštěnec snad rodu keltského, žádný jezdec a senátor nesměl vystupovat na divadle ani v aréně, viz rok 46 a 19+, v herecké karieře přesto pokračoval, přestal však brát za vystoupení peníze. Denně tak prý přišel o tisícovku dénáriů, za deset let o šest milionů séstertiů; o gážích a majetcích umělců viz v indexu s. v. zlato. Q. Roscius byl portrétován sochařem Pásitelem z Neápole, majitelem vyhlášené sochařské dílny v Římě, viz o něm v indexu s. v. sochaři. Když ležel v kolébce kolem roku 125, přivinul se prý k němu had a z toho věštěno, že dosáhne slávy. Scénku vyryl do stříbra Pásitelés a ve verších vypodobnil Archiás; dílka se nedochovala. 

Rosciovým vrstevníkem byl herec tragických rolí Clodius Aesopus téhož osudu, nejvychvalovanější ve své branži. Synovi, viz o něm pod kuchyně (2), odkázal dva miliony séstertiů a ten s nimi zacházel jako správný zbohatlík.  

Zemřel kolem t. r. autor togát C. Quinctius Atta; rok narození neznáme.

Z t. r. pochází kuriosní právní postup kolem dědictví jistého Genucia, který zastával v kultu Kybely-Velké Matky bohů kněžskou funkci galla, k níž náleželo, že se věřící zbožně vyklesťovali. Městský praetor Cn. Aufidius Orestes rozhodl ve sporu mezi Genuciem, kterého uvedl jako svého dědice propuštěnec Naevianus, a propuštěncovým patronem Surdinem, který si dědictví nárokoval, ve prospěch Genucia. 

Surdinus se odvolal ke konsulovi Mam. Aemiliovi, ten rozhodnutí zvrátil se zdůvodněním, že "Genucia uříznutím genitálií nelze počítat ani mezi muže ani mezi ženy/amputatis sui ipsius sponte genitalibus corporis partibus, neque virorum, neque mulierum numero haberi debere". Konsul prosadil usnesení senátu, aby "obscénní Genuciova přítomnost a poskvrněný hlas neznečišťovala případná soudní jednání/ne obscoena Genucii praesentia inquinataque voce tribunalia magistratuum sub specie petiti iuris polluerentur". 

Na Cejlonu zemřel král Dutthagámaní (vládl od roku 101). Na trůnu ho následoval jeho bratr Saddhatissa (vládl do roku 59, viz tam pořadí králů).

 

************************************************************

76.

Ol. 176, 1

Dión z Kyparissií

236 SE

172 AE

(Hérákleodóros)

a. u. c. 678

Cn. Octavius a C. Scribonius Curio

************************************************************

Nejdříve t. r. poctila v Mylasách fýla Otórkondeis Iatroklea zv. Tarkondareus za jeho finanční obětavost vůči svým spoluobčanům při poskytování úvěrů a splácení jejich soukromých dluhů, za vstřícné chování vůči cizincům, za to, že si hradil výdaje při cestě k patronu města a roku 76 prokonsulu Asie/stratégos, praetorovi roku předešlého M. Iuniovi Silanovi, snad otci stejnojmenného cos. 25. Nápis z Mylas má ulomený konec, takže čím byl Iatroklés poctěn, nevíme. Silanus, který tehdy při pádu meteoritu pozoroval ohnivý úkaz na nebi, jak se uchovalo, si z provincie odvezl suvenýr v podobě portrétu Nemeje sedící na lvu, dílo Níkia Athénského; kde ho zabavil, nevíme, Octavianus ho později vyvěsil v curii Iulii, viz rok 29.   

V Parthii zemřel Arsakés X. Artabános III. (kraloval od roku 88). Jeho nástupcem se stal Arsakés XI. Sinatrokés Autokratór Filopatór Epifanés Filhellén (vládl do roku 70). Na trůn zasedl s pomocí Sakarauků již jako osmdesátiletý (zřejmě světový unikát; narozen c. 156). Je možné, že byl synem krále Mithridáta I. a bratr Fraáta II. (?), popř. že byl snad jedním ze Sakarauků, tj. Saků, nebo jako Parth mezi nimi dlouho žil. Artabános III. byl možná posledním z Arsakovců v přímé linii od krále Arsaka I. O sinatrokovské větvi Arsakovců viz rok 19+sq. Vynášet soudy nad velkou částí parthských a vůbec orientálních dějin hellénismu je pro chatrnost pramenů nemožné. 

Protože pravděpodobně téhož roku zmizel z dějin usurpátor (elymajský/elamský?) Oródés, který vládl v Babylónii od roku c. 81, panoval Sinatrokés zřejmě opět jako jediný vládce říše Parthů (usurpace v Babylónu od roku 91, srov. tam). • Babylónie byla v této době zřejmě armenská (srov. rok 71, ale i rok 69). Za Sinatroka ztratili Parthové ve prospěch stále ještě expandujícího Tigrána kontrolu nad údělnými dynasty Atropaténské Médie, Gordyény, Orrhoény, Adiabény a město Nisibis v Mygdonii, srov. rok předešlý.    

V Iúdaji vyslal proti Nabataiům Iannaios svého stratéga Digaia rodem z Galilaie, důvod ani výsledek války neznáme, sám se vypravil proti Itúriům. Během tažení za Iordánés zemřel při obléhání pevnosti Ragaba při Gerase/asi dn. ar-Rádžib v JOR bojovný král Židů Alexandros I. Iannaios (49; vládl od roku 103). Ke konci vlády hodně pil a trpěl z toho horečnatým onemocněním. V posledních třech letech proto s armádou nepodnikl žádné tažení. Za jeho krutovládu po roce 101 mu prý říkávali v Iúdě záhadně Thrákidás (nějaká souvislost v Thráky?). 

Královskou hodnost převzala jeho manželka a vdova po dvou králích Salómé Alexandrá, též Salómé I., hebr./aram. Šelomsíjón (řec. též Salina; vládla do roku 67); ostatně sama kdysi rozhodla o tom, že na trůn dosedne právě Alexandros. Poněvadž sama se jako žena nemohla stát kněžkou monotheistického kultu Jahweho, veleknězem jmenovala svého staršího syna Hyrkana II. čili Ióanna Hyrkana II. (asi 28), pozdějšího krále, viz rok 69. Jeho bratr Aristobúlos (II.) zůstal soukromou osobou (srov. rok 67)Po 'Atalji (842 až 836) byla Salómé I. druhou a poslední panující židovskou královnou (srov. ještě vládu Aristobúla se Salómé II. v Chalkidě roku 54 - 92 n. l.)

Zesnulý Alexandros I. podporoval v duchu svého otce aristokratické saddúkaje, viz rok 134 a 110. Před smrtí však doporučil Salómě, aby se v domácí politice orientovala na farisaje, třebaže s nimi vedl tak dlouhou válku, viz roky 101 a 95. V novém kursu ji podporoval starší syn Ióannés Hyrkanos, mladší Aristobúlos setrval na straně otcově. Salómé však řídila vojenství a dala dohromady silnou stálou žoldnéřskou armádu.

Představitelem farisajů byl Salómin bratr Šimon ben Šetah, předseda sanhedrinu, podporující hebrejskou vzdělanost a v jejím rámci také vzdělávání žen. Salómé dala farisajům politickou moc a vliv si udrželi až do dnů rodícího se Ježíšova křesťanství. 

Po změně vztahu vůči nim začali farisajové chválit Alexandra Iannaje, ale také usilovat o pomstu za ukřižování svých bojovníků roku 95. 

Když jim Salómé odmítla jít vstříc, terorisovali své protivníky. Podřízli jistého Diogena a další, kteří tehdy radili Alexandrovi k popravě, a hrozili předákům saddúkajů. Aristobúlos na matce vymohl, aby se bojovníkům s farisaji dostalo bezpečného zázemí v některých královských pevnostech vybudovaných otcem (Alexandreion, Hyrkánia). Přenechala jim i Machairús, rovněž vybudovanou jejím manželem, kde měla hlavní svou pokladnici (zničena A. Gabiniem roku 55, obnovena Héródem Velikým). 

Aristobúlos již tehdy patřil k nespokojencům s tím, že Júdě vládně žena. Matka ho odklidila na čas z Jerúsaléma, když ho poslala na pomoc Damašku proti dynastovi Ptolemaiovi Mennaiovi; vojensky syn (tehdy asi 25letý) ničeho nedosáhl. 

V Egyptě se dal král Ptolemaios XII. Neos Dionýsos se svou sestrou a manželkou Kleopatrou VI. Tryfainou II. korunovat podle domorodého ritu, tentokrát však nikoli podle jen tisícileté tradice v Memfidě/Menoferu, nýbrž poprvé v historii v Alexandreji, viz více roku 80. 

V Hispániích si vedl Sertorius ve válce s optimáty nadále dobře, viz rok předešlý. Na jaře vyslal ze zimoviště M. Perpernu s dvacet tisíci pěšáky a 1500 jezdci k pobřeží mezi Hercaony, aby chránil pobřeží před pronikajícím Pompeiem. Legátům Herennuleiovi a L. Hirtuleiovi, kteří přezimovali jinde, dostali nakázáno, nepouštět se do boje s Metellem, který byl nad jejich síly, ale Sertoriovou strategií bylo válku protahovat, neboť výhoda zázemí a zásobování byla na jeho straně. 

Snad z této doby pochází Sertoriova názorná ukázka s koňmi, jimž měli dva vojáci vytrhat žíně. Silák se pokoušel ocas utrhnout a nešlo mu to. Slabší voják to vzal žíni po žíni a bylo po ocasu: sertoriovci pochopili, alespoň pro ten okamžik.

Sertorius sám se vypravil severně od Ibéru přes vaskonské území proti Beronům a Autrigonům, neboť dělali setrvale těžkosti, napadali jeho vojáky a posloužili Pompeiovi jako průvodci. 

Plenil Bursaony, Cascantiny a město Gracchuris, ležení držel u spojenecké obce Calagurry Nassiky. V čas sklizně poslal svého quaestora M. Maria/Varia (? vyslanec pak k Mithridátovi? viz rok násl.) k Arevakům a Cerindonům svážet obilí do Contrebie zvané Leucada a provést odvody, velitel jízdy C. Insteius v Segovii a mezi Vakkaji vybíral pro armádu koně. Jádro Sertoriovy armády pak přezimovalo kdesi v Lúsítánii, než se na jaře 75 vypravil proti Pompeiovi, viz rok následující. 

       

V Římě se tribun lidu Cn. Sicinius, který se odvolával na svého dávného stejnojmenného předka, viz rok 494, pokusil první obnovit váhu tribunátu lidu okleštěného Sullou, což se mu při odporu obou konsulů nepodařilo. Při presentaci návrhu na foru si Sicinius z konsulů utahoval. Byl totiž Octavius nějakým způsobem nemocen, nepohyblivý a ovázán obinadly, Curio při projevu rozhazoval rukama, což komentoval tribun v tom smyslu, že může Octavius děkovat Curionovi za to, že ho nesežraly mouchy/qui nisi se suo more iactavisset, hodie te istic muscae comedissent

Sicinia zřejmě ještě ve funkci pak kdosi zavraždil a nikdy se zločin nevyšetřil. Barieru prolomil roku následujícího konsul L. Aurelius Cotta zákonem povolujícímu tribunům lidu zastávat i další úřady/lex Aurelia de tribunicia potestate; což Sulla roku 81 zakázal. O plné restituci tribúnských práv viz rok 70.

Praetor peregrinus M. Licinius Lucullus, který někdy v této době po adopci přijal jméno M. Terentius Varro Lucullus, stanovil, že násilně lidem okradeným musí pachatelé vrátit, co ukradli, a vyplatit poškozenému trojnásobek nahrazovaného majetku jako odškodnění/edictum de vi hominibus armatis, výnos o násilnosti ozbrojenými muži. O jeho činnosti při revisi výměry státní půdy viz u roku 133 a 81. 

V té souvislosti zažalovali achajští provinciálové s pomocí C. Iulia Caesara (24) C. Antonia Hybridu, budoucího cos. 63, za loupeže během Sullovy éry v Helladě a byl by odsouzen, kdyby se neodvolal k tribunům lidu. Svědků z Achaie bylo tolik, až si Antonius mohl vymyslet, že je v Helladě proti Hellénům v nevýhodě/úk echein to ison en té Helladi pro Hellénás; a to mu tribunové uvěřili. 

Jako velitel několika oddílů jízdy vybíral Antonius v Acháji roku 84 a 83 kontribuce a řadu lidí neprávem okradl. Zda-li peníze připadly Sullovi na financování armády, nebo zůstaly Antoniovi za nehty, není až tak jasné. O Sullových hrách na oslavu vítězství se C. Antonius účastnil závodů čtyřspřeží a drbalo se o něm, že žil spustle, rozházel otcovo jmění a jako dveřníka že si držel gladiátora. 

Byl synem výřečného M . Antonia Oratora, mladším bratrem M. Antonia Cretika, otcem dvou Antonií. Mladší z nich se stala manželkou triumvira M. Antonia (nejasno, zda první či druhou) a jejich dcera Antonia se provdala za magnáta Pýthodóra z Trall. Roku 70 censoři C. Antonia vyhodili pro nepřístojnosti a dluhy ze senátu.   

Narodil se C. Asinius Pollio, konsul roku 40, politik, literát a historik (zemřel roku 4 n. l., event. roku 5 před n. l.; srov. rok 40). ● Zemětřesení poškodilo Reate.

 

************************************************************

75.

Ol. 176, 2

237 SE

173 AE

(Aischinés)

a. u. c. 679

L. Octavius a C. Aurelius Cotta

************************************************************

Prokonsul C. Scribonius Curio, po Ap. Claudiovi Pulchrovi správce Makedonie, srov. rok 78, pokračoval v Thrákii v bojích s Dardany až do roku 73 (srov. tam). Barbaři odmítali platit tribut, který jim uložil Ap. Claudius. K vedení dardanské války měl k disposici pět legií, z nichž jedna se během tažení u Dyrrhachia vzbouřila a její vojáci odmítli táhnout do války, neboť válčení v obtížném terénu měli za namáhavé. Potrestal je ponižujícími pracemi beze zbraně před nastoupenými čtyřmi plně ozbrojenými legiemi, zbavil polních odznaků, rozpustil ji a vojáky rozdělil do ostatních legií. 

Na průběh války vzpoura vliv neměla, o hrdelních trestech zmínky není. Následujícího roku dorazili Římané poprvé až k Istru a podle jedné zmínky až do lesů Dákie, ale dál se Curio neodvážil.   

V Římě senát jako protitigránovský tah uznal panovníky v Syrii oba syny Antiocha X. Euseba Antiocha XIII. Asiátika a Antiocha alias od nyní Seleuka VII., který byl snad identický se Seleukem Kybiosaktem (viz rok 58; v pramenech však nejsou nikdo z nich jmenováni jinak než jako "synové Antiochovi"). Kleopatrá V. Seléné I., ptolemaiovská matka obou dynastů, žádala pro sebe a své děti v Římě od senátu i vládu nad Egyptem, ovšem neúspěšně, třebaže byla poslední legitimním potomkem v Ptolemaiově rodu, viz rok 80; viz o Antiochovi XIII. dále roku 73 a 69. L. Marcius Philippus, cos. 91 a otec stejnojmenného syna, cos. 56, v senátu hájil představu, že Egypt je rovněž země zděděná královským odkazem. L. Marcius st. požívající dobré pověsti a hovořilo se o něm též jako o znalci práva, rovněž prosadil v senátu zrušení tributárních osvobození řady států, většinou hellénských, které jim poskytl diktátor Sulla, viz rok 81. 

Poněvadž v Kýréně se opět rozhořely nepokoje mezi rivalisujícím obyvatelstvem, příčiny ani rozsah neznáme, byl do země, kterou Římané získali před dvaceti roky závětí posledního z dynastů, konsuly poslán quaestor P. Cornelius Lentulus Marcellinus, viz rok následující; o činnosti jeho příbuzného v Kýréně viz roku 66.  

Indohellénským státům došla někdy kolem této doby životní energie: 

• v říši Antimachovců skončila královláda Stratóna II. Filopatora, vládnoucího od roku asi 80 se svým otcem Stratonem I. Posledním hellénským vládcem v této části světa byl Hippostratos Sótér (viz rok 85, srov. rok 80).

• v říši Eukratidovců skončila vláda krále Amynty Níkátora (od roku asi 85) a Eukratidy III. Velkého (mohl vládnout od téhož roku). Následoval je Amyntův syn Hermaios Sótér (panovníkem snad až do roku 55). Spoluvládla manželka Kalliopé (sc. Sóteirá), dcera Hippostratova (srov. roky 85 až 70).

Hermaios byl posledním doloženým hellénský vládce ve Střední Asii a v severozápadní části indického subkontinentu, resp. východně od Eufrátu vůbec. Jím skončil politický hellénismus v Asii.

Někdy před vládou Hermaiovou král Indosaků čínským jménem Wu-tchou-lao/Wutoulao (řecká podoba snad Azóráó/Azilisés n. Spalyrisés?) zabil posla nebo vyslance čínského císaře Čaoa i s doprovodem; důvody neznáme. Po smrti otce králův syn, jehož jméno neznáme, vyslal do Číny za Čaova nástupce Jüana posly s dary a omluvou a dosáhl pardonu. Generál Wen Čung/Wen Zhong eskortoval posly zpět, ale dozvěděl se, že Indosaka/Saka, čín. Saj, Saj-čung/Saizhong, chystá i jeho vraždu. Spojil se tedy s Jin-mo-fu/Yinmofu (čínská podoba jména), knížetem města Žung-čchü/Rongqu pod ťipinským protektorátem, a v rychlé válce úkladníka zabili. 

Vlády v zemi Kipin/Kóféné, čín. Ťi-pin/Jibin, se tedy s čínskou pomocí zmocnil Jin-mo-fu, což byla pravděpodobně čínská podoba hellénského jména Hermaios. Král Hermaios vládl ve městě Dionýsopolis (Nagara čili Džalálábád v dnešním vých. Afghánistánu, srov. rok 55). Jin-mo-fu však brzy zopakoval chování svých předchůdců a zavraždil čínského vyslance i s jeho sedmdesátičlenným doprovodem. To již císařský dvůr nabízenou omluvu odmítl a stejně za dalšího z císařů Čchenga. Důvody toho všeho neznáme, jisto je, že pro čínskou megamocnost ležela země hříšníků příliš daleko. 

Z 1. st. př. n. l. je z nápisu na pečetním prstenu ještě známo jméno Theodamás, krále v kraji s dnešním jménem Bádžaur na kmenových samosprávných územích severního Pákistánu (FATA), a Thrasón ze západního Paňdžábu "velkého krále Thrasóna" z jediné mince v soukromé sbírce s obrazem Athény a nápisem  "basileós megalú Thrasónos/v kháróšthí: mahárádžasa mahátasa Thrasasa".

V okolí Kófény/Ťi-pinu ležela království známá jen pod čínskými jmény: Nan-tou/Nandou asi v Pamíru, Wu-ča/Wuzha, snad kolem řeky Hunza v dn. sever. PAK, Pchu-ta/Puda, možná dn. Swát, Pchu-ta, Pchu-tchiao/Puda, Putiao, snad dn. afghánská provincie Paktíja, a Wu-i-šan-li/Wuyishanli, možná Ariana n. Arachósie. Kromě jména není o nich známo nic jiného.  

Sertoriův senátor a prostředník M. Varius/Marius (srov. rok 78) dorazil se svými lidmi po dvouměsíční plavbě ke králi Mithridátovi VI. Eupatorovi a připojil se k dalším Římanům v králově vojsku, viz rok 79sq. 

V Hispániích populár Q. Sertorius (asi 50), imponující výraznou jizvou ve tváři jako měl Pún Hannibal a Batáv Iulius Civilis, již pátým rokem po boku svých domorodých spojenců se zdarem vedl válku proti optimátům, jejichž hlavní postavou byl správce Zadní Hispánie Q. Caecilius Metellus Pius. Přes zimu rekrutoval nové bojovníky a cvičil. 

Nyní se úspěšně postavil také novému veliteli optimátů Cn. Pompeiovi, již s přívlastkem Magnus, který po překonání Pyrenejí pacifikoval nárůdky Lacetánů a Indigetů na území dn. Katalánie. Pompeiovo vojsko, prý to bylo třicet tisíc pěšáků a tisícovka jezdců, táhnoucí podél východního pobřeží poloostrova, porazil Sertorius u Lauronu jižně od Sagunta, které obléhal, poněvadž město stálo na Pompeiově straně, na hlavu: Pompeius ztratil deset tisíc mužů, v bitvě padl legát D. Laelius a před zraky bezmocného sullovského hrdiny ze spojenecké války Sertorius obsadil, vyplenil a zpustošil Lauro, zajatce odvlekl do Lúsítánie. Stejnojmenný Laeliův syn patřil později ve válce s Caesarem rovněž k pompéjovcům. 

V tom okamžiku disponoval Sertorius šedesáti tisíci pěšími vojáky a osmi tisíci jezdci, vše převážně keltibérští domorodci. Nicméně brzy na to ztratil bitvu s Metellem Piem Sertoriův legát (jednou označován za quaestora) L. Hirtuleius u Italiky v Turdetánii, ačkoli mu Sertorius nakázal s Metellem nebojovat, ale bránit mu, aby se nespojil s Pompeiem; padlo tehdy údajně na dvacet tisíc hispánských populárů. Nyní se stáhl za Hiberus, Sertorius s Perpernou se vrátili do Lúsítánie. Perperna se vypravil do jižní Gallaikie, kde dobyl město Cale/Calés, pozdější Portus Cale, odkud vzešlo jméno země Portugal. 

Někdy v této době neuspěl Hirtuleius ani při obléhání Consabry/Consabury a v bitvě u Segovie byl pak Metellem poražen podruhé, a to osudově: jeho vojsko bylo optimáty rozprášeno a on sám s bratrem v bitvě padl (v řeži byl dokonce zraněn vítěz Metellus Pius). Do posla, který přinesl zprávu o Hirtuleiově smrti, prý Sertorius vrazil dýku. Viz dále rok následující. 

• Pompeius (31), který dorazil do Hispánie cestou přes Pyreneje, válčil v Hispániích do roku 72. Podle jiné datace mohl být Pompeius v Hispániích již od jara roku 76, srov. rok 77, a uvedené válečné události spadají již do roku 76. Tradovalo se, že Sertorius po nějakém ze svých úspěchů nabízel po poslech Metellovi a Pompeiovi, že nechá války a že by rád žil v Římě jako soukromník, což prý je lepší, než být hlavou exulantů v cizině. Vážně ho nebral nikdo i když jeho stesk se projevil po zprávě o smrti své matky; to prý teprve sedmého dne ho přemluvili, aby opustil stan a ukázal se mužstvu. 

V Římě se konsul C. Aurelius Cotta, synovec P. Rutilia Rufa, postaral, aby tribunům lidu bylo povoleno zastávat později jakýkoli další úřad, což zakázal Sulla, viz rok 81. O zákonu týkajícího se soudů ve věcech soukromých nevíme nic/lex aurelia de iudiciis privatis. Už následujícího roku ho zrušil Cottův bratr Marcus, důvod neshod bratrských a stavovských neznámě; asi souvisí se zákonem z roku 70, viz. Se svým kolegou nově uspořádali předpisy o výběru poplatků z exportů a importů provincie Asie, jak vyplývá ze souborného vydání celních předpisů na nápisu z Efesu z roku 62+.

C. Cotta odešel následujícího roku do Cisalpinské Gallie, kde vedl boje pravděpodobně s ligurskými nárůdky a zřejmě v souvislosti s pirátskou válkou M. Antonia, viz rok následující. Není přesně jasné, čím se zasloužil, že mu senát dekretoval triumf, ale nedožil se ho: otevřela se mu jizva ze starého zranění z bitvy a zřejmě vykrvácel někdy na přelomu let 74 a 73. Byl pokládán za jednoho z nejlepších řečníků své doby a jeho místo mezi pontifiky zaujal po návratu z Asie roku 73 C. Iulius Caesar.  

M. Tullius Cicero zastával quaesturu na Sicílii. Jeho šéfem, sicilským propraetorem, byl Sex. Peducaeus, jehož stejnojmenného syna Caesar roku 48 jmenoval správcem Sardinie. O Peducaeově Sicílii víme, že v prvním roce jeho správy provedl pravidelný čtyřletý provinční census/quinto anno Sicilia tota censetur a že zavládla nadúroda obilí, druhého roku naopak drahota a propraetor se nikým nedal pohnout, aby ceny ovlivnil. Jeho quaestor přesto odesílal do Říma obilí, ale dokázal to prý provinciálům vysvětlit. O tom, jak objevil Archimédův náhrobek, viz u roku 212. 

Později si Cicero povzdechl, že jeho sok z branže Q. Hortensius jako aedil mohl zůstat v Římě a vynikat svou výřečností na Foru; o jeho činnosti ale nevíme nic. Když se následujícího roku Cicero vracel do města, zaskočilo ho, že si nikdo o jeho zásluhách o správu provincie nevšiml. Podle vlastního podání cestou domů narazil na kohosi v Puteolách, který se výřečného advokáta ptal, kdy že to odcestoval z Říma a zda je tam něco nového, odpověděl zvědavci, že se vrací z provincie. Na to uslyšel zdvořilé: "Ach ano, tuším, že z Afriky/etiam me hercle, ut opinor, ex Africa."

Po návratu ze Sicílie se Cicero objevil na veřejnosti roku 72 n. 71 jako obhájce svého klienta M. Tullia (žádná příbuznost), majitele statku u Thúrií, jemuž ve sporu o pozemek soused, zbohatlík na provinciálech v Asii a Makedonii, dal svými lidmi pobít otroky a spálit villu na dotyčném pozemku/Pro M. Tullio

V Římě se mezitím pokoušeli populárové a mezi nimi C. Iulius Caesar o zrušení Sullovy degradace pravomocí tribunátu lidu. Politické klima ve Městě však bylo pro budoucího pána římského světa příliš nebezpečné, tak ve svých 25 letech odjel na východ podruhé, tentokrát jako ryzí soukromník, a to studijně na Rhodos dát se školit u sofisty Apollónia Molóna. 

Po vpádu Mithridáta do Bíthýnie se Caesar přeplavil do Asie a sestavil milici, která vyhnala z regionu králova pověřence. Podle alternativního výkladu pramenů padl teprve nyní do rukou pirátů, srov. k dataci roky 81 a 74.

Někdy kolem t. r. servíroval P. Servilius Rullus, otec stejnojmenného tribuna lidu roku 63, Ciceronova soka, na hostině jako první z Římanů celého divočáka/solidum aprum Romanorum primus in epulis adposuit. Do té doby se pečeně rozřezávala na tři části a na stůl šla prostřední/lumbus aprunus. Jak zvěčnil Plinius st., ve fláviovské éře se podávali divočáci dva tři, a to jako začátek hostiny. Tento P. Servilius byl snad za spojenecké války triumvir monetalis, úředník dozorující ražbu, ale jinak do dějin nevstoupil.  

Kolem t. r. vpadli Belgové do Británie. Jejich sídelním městem na ostrově se stala Venta Belgarum, dnešní Winchester. V Británii neustávaly spory a boje mezi místními největšími kmeny původem rovněž belgických, mezi Catuvellauny a Atrebaty (viz dále 54).

Narodil se Athénodóros z Tarsu, přesněji z Kany u Tarsu (proto zván Kananítés), stoický filosof, přítel Ciceronův a Strabónův, učitel řečnictví Augustův za jeho pobytu v Apollónii, později Tiberiův a Claudiův. Zemřel roku 7 našeho letopočtu a ve vlasti na jeho poměť pořádali každoročně až do nástupu monotheismu hry; viz rok 41. 

Kolem t. r. se narodil Potamón z Mytilény, syn řečníka Lesbónakta/Lesboklea, sofista, řečník a teoretik, viz oba rok 70. Potamón se stal vůdcem diplomatických misí Caesarových a Augustových (srov. postavení jeho vlasti u obou). Sepsal práci o Alexandrovi Makedonském, o annálech Samských/hóroi Samión, enkómia a spis, asi učebnici, O dokonalém řečníku/peri teleiú rhétoros. Zemřel snad roku 15 našeho letopočtu.

Snad t. r. zemřel politik optimátů a oddaný sullovec, velebený řečník L. Marcius Philippus, konsul roku 91 a otec stejnojmenného cos. 56 (narozen kolem roku 136).

V první polovině prvního století působil slavný lékař empirické školy Hérákleidés z Tarentu. Proslavil se v oboru farmakologie.