Fa-Fil

 

Fabí§ viz pod Fiabí 

 

Fabia§ 1. manž. Ovidiova, viz tam; 2. vestálka, nevlast. ses. Terentie, manž. Ciceronovy, 73 

 

Fabia Orestilla, manž. Gordiána I., m. Gordiána II. a Maecie Faustíny§ 238+

 

Fabiánus, řím. biskup§ 236+, 249+, 251+, 252+   

 

Fabiové, Fabií, římský aristokratický rod odvozující původ od Hercula§ 484, 479, 477, 203


Fabius, centurió (celé jméno neznáme)§ 63

 

C. Fabius, legát§ 51

 

Q. Fabius, rvavý aedil§ 266

 

Fabius Agrippínus, legát§ 219+

 

C. Fabius Agrippínus§ cos. suff. 148+

 

C. Fabius Ambustus§ cos. v letech 360, 358, 356 a 354, interrex 355

Q. Fabius Ambustus§ dict. 321, 203

Q. Fabius Ambustus Vibulánus§ cos. 412

Q. Fabius Barbarus Valerius Mágnus Iúliánus§ cos. suff. 99+ 

 

M. Fabius Búteó§ 1. cos. 245; 2. dict. 215 (srov. pod diktátor)

N. Fabius Búteó§ cos. 247

Q. Fabius Catullínus§ cos. ord. 130+ 

 

Fabius Cerylliánus, životopisec císařů§ 217+

 

L. Fabius Ciló, celým jménem L. Fabius Ciló Septiminus Catínius Acíliánus Lepidus Fulciniánus, důvěrník Sevérův§ cos. suff. 193+, cos. ord. 204+, praef. Urbí 204+, 212+, 217+     

 

Fabius Cornélius Repentínus, praef. praet.§ 138+

 

M. Fabius Dorsus§ cos. 345, interrex 341


M. Fabius Flaccina či Flaccinátor§ cos. 318

L. Fabius Gallus§ cos. suff. 131+ 

 

C. Fabius Hadriánus, procos. Afriky§ 83, 82

 

M. Fabius Hadriánus, Lucullův podvelitel§ 71, 68

Q. Fabius Iúlianus§ cos. suff. 131+ 

 

L. Fabius Iustus§ cos. suff. 102+ 

 

Q. Fabius Labeó§ praet. 189, 188, cos. 183

C. Fabius Licínus§ cos. 273

 

M. Fabius Licínus§ cos. 246

Fabius Márcellínus, Tráiánův životopisec§ 111+, 217+  

 

Paullus Fabius Máximus, s. Q. Fabia Máxima no. 3, přítel Augustův, manž. Marcie§ 56, 22, cos. 11-, 14+ 

 

Q. Fabius Máximus§ 1. interrex 321, 304; 2. cos. 213, syn Q. Fabia Máxima Cunctátora; 3. adoptivní s. č. 2, adoptivní o. syna L. Aemilia Paulla Macedonica, 143, 142; 4. 46, cos. suff. 45, 22, o. Paulla Fabia Máxima; 

Q. Fabius Máximus Aemiliánus, s. L. Aemilia Paulla Macedonika, b. P. Cornelia Scípiona Aemiliana Áfricána, o. Q. Fabia Máxima Allobrogika§ cos. 145, 143, 142

Q. Fabius Máximus Allobrogicus§ 1. cos. 121; 2. s. no. 1, 121; 3. vnuk no. 1, 121;

 

Q. Fabius Maximus Sanga, patron Allobrogů, pravn. Allobrogika§ 63

 

Q. Fabius Máximus Eburnus§ cos. 116, 115, cens. 108


Q. Fabius Máximus Verrúcósus Cunctátor (Ovicula, ´Ovečka´), o. Q. Fabia Máxima č. 2, syn Q. Fabia Máxima Rulliána§ 281, cos. v letech 233, 228, 214 a 204, dict. v letech 222, 217 a 215, 219, 203, 167, 143

Q. Fabius Máximus Gurgés§ 1. cos. v letech 292 a 276, 272, 203; 2. cos. 265, s. Q. Fabia Máxima Rulliána

Q. Fabius Máximus Serviliánus§ 139, cos. 142 

Q. Fabius Máximus Rulliánus či Rullus, též Q. Fabius Rullus Máximus, praděd Q. Fabia Máxima Cunctátora, o. Q. Fabia Máxima Gurgy, b. Caesóna Fabia§ mag. equit. 324 a 301, cos. v letech 297, 295, 322, 310 a 308, dict. 315, 292, 203

Caesó Fabius Máximus, b. Fabia Máxima Rulliána§ 310

 

Paullus Fabius Persicus§ cos. 34+

 

C. Fabius Pictor (o původu jména rodiny viz pod malíři)§ cos. 269

N. Fabius Pictor§ cos. 266, 272 

Q. Fabius Pictor, historik§ 753, 216

 

Fabius Pompóniánus, legát§ 260+

 

Q. Fabius Postumínus§ cos. suff. 96+ 

 

M. Fabius Quintiliánus, učitel řečnictví, autor zachované učebnice§ 35+, 96+  

  

L. Fabius Tuscus§ cos. suff. 100+ 

 

Fabius Valéns, legát v Germánii§ 68+, cos. suff. 69+ 

 

Cn. (N.) Fabius Vibulánus§ cos. 421

K. Fabius Vibulánus§ cos. v letech 484, 481, 479

M. Fabius Vibulánus§ 1. cos. v letech 483 a 480; 2. cos. 457; 3. cos. 442

Q. Fabius Vibulánus§ 1. cos. v letech 485 a 482; 2. 477, cos. v letech 467, 465 a 459; 3. cos. 423, interrex 413

Áfricánus Fabius Máximus§ cos. 10

 

Fabráteria Nova, Vetus, "Nová a Stará", m. Volsků v Latiu§ 125

 

L. Fabrícius, cúrátor viárum, městský úředník, stavitel mostu§ 62, 21

 

Q. Fabrícius, cos. suff.§ 2

 

C. Fabricius Luscínus§ cos. v letech 282 a 278, cens. 275, vyslanec u Pyrrha 280

 

Fabullus, Fábullus, Amúlius, viz pod Famulus

facka, jedna z nejslavnějších a první před soudem:
Meidiás, jeden z athénských boháčů, neměl odjakživa v oblibě Démosthena, protože ho řečník zřejmě právem zahrnul mezi lidi, jimiž byl připraven o velkou část dědictví; o soudu s jeho poručníky viz rok 384. Roku 348 byl Démosthenés chorégem, sám se nabídl. Meidiás mu dělal všemožné naschvály, v orchéstře před diváky ho napadl, že špatně secvičil sbor spoluobčanů z rodné fýly Pandíonis a dal mu facku, nebo několik, viz k tomu rok 352. Řečník ho obžaloval, ale k soudu nedošlo, protože Meidiás dal přednost mimosoudnímu vyrovnání (nepronesená řeč o zpupnosti Meidiově a athénských boháčů se však zachovala). Démosthenés je též zřejmě první člověk od úsvitu dějin, u něhož známe lépe jeho dětství (díky soudům, které s poručníky vedl) a také dětství jeho nepřátel, srov. rok 390, kde o bídném mládí Aischinově. • Facka, lat. alapa, řec. kondylos, rhapisma, kolafos; nafackovat kolafidzó, kondylidzó. 


Fadilla§ viz Annia Aurélia Fadilla

M. Fadius Celer Fláviánus Máximus, první legát Mauretánie tingitské§ 42+

L. Fadius Rúfínus§ cos. suff. 113+  

L. Faenius Rúfus, praef. annonae i praetórió§ 48+, 62+, 65+

C. Fadius Rúfus§ cos. suff. 145+    

 

Faeinis, Héřina kněžka v argívském Héraiu§ 423Faenos z Efesu§ viz Fanés
Faenza§ viz Bojové
Faesulae, m. v Etrúrii u Flórentie, dn. Fiesole, roku 90 lat. právo, římskou kolonii sem i do Flórentie roku 80 zavedl Sulla§ 539, 225, 63

 

Faggura/Faqqura z Mauretánie, manž. Iúliána, náčelníka berberských Zegrenů, m. tří synů§ 177+

 

Faiáx z Athén, s. Erasistratův, vyslanec, oligarch. politik§ 422, 417

Faiáx z Akragantu (?), architekt§ 480

Faidimos z Tróady, dorostenecký olympioníkos§ 200

Faidimos§ viz M. Ulpius Phaedimus

Faidón z Athén§ arch. 476
Faidón z Élidy, zakladatel élidské filosofické školy§ 418, 399, 389, 300

Faidrá z Kréty, proradná manž. Théseova§ 73

Faidriadai petrai, tj. Faidřiny skály, mí. ve Fókidě§ 355

Faidriás z Athén§ 1. 404; 2. arch. 149 (?)

Faidros z Athén, epikúrik§ 138, 70
Faidros z Farsálu§ 556 (Ol.)

Faidros, rhétór§ 100+   


Faidymé z Persie, d. Otanova§ 521

 

Failaká, Fajlaká, ost.§ viz Íkaros

Fainareté z Athén, m. Sókratova§ 470

Faineás z Aitólie, strat.§ 197, 192 - 189
Faineás z Eressu, též Faniás, peripatetik, historik a botanik§ 370, 357, 300

Fainippidés z Athén, též Fainippos§ arch. 490

Fainiché, Pinaca, pevnost a m. v Zabdikéně§ viz pod Bézabdé

 

Faistos, m. na Krétě, v písmu lineárním B "pa-i-to"§ 450

Fajjúm, Fajjúmská oasa, eg. Pijóm, Pajóm, „Moře“, starší Šedet, angl. Fayyum, s umělým jezerem Moiris, hé Moirios/idos limné, dn. Birket Kárún (Charónovo jezero)§ 730, 156+ a viz Arsinoé, Krokodeilopolis, Kerkeosiris, Tebtynis apod.

 

fake news, lživé zprávy, ultramoderní pojem pro zvěsti s nesmírně starou náplní§ 155, 33

Básník T. Lucrétius Cárus o lidském podhoubí pro takovou činnost (dé nátúrá v., 1133sqq.: "Poněvadž berou informace z cizích úst a touží po věcech z doslechu spíše než poznaných vlastními smysly; je to tak nyní, stejně tomu tak bude jako již bylo předtím/quandóquidem sapiunt aliénó ex óre petuntque rés ex audítís potius quam sensibus ipsís; nec magis id nunc est, neque erit mox, quam fuit ante." O Vergíliově "děsivém, obludím monstru/mónstrum horribile, ingéns", tak popisuje Pověst/lat. Fámu, zrozenou ze Země/Terra, i. e. Gaia, tedy pramáti všech fake news, viz s. v. ácta. 

 

Fakesiás (řec) z Israéle, o. k. Menachema§ 746

 

Fakos, "Čočka", akropole Pelly§ 163

Falaikos z Fókidy§ 1. stratégos autokratór, 354, 352, 351, 347, 346, 344; 2. autor epigramů, 350

Falanthos ze Sparty, oikistés Tarentu§ 706

falanx, obecně; srov. vyobrazení sumerské falangy na Supí stéle Eannatuma Lagašského§ 700
falanx, makedonská; „šik“, seřazení oddílů (lochů) do bitvy vedle sebe do jedné linie a do hloubky několika řad (čtyř až šestnácti od Alexandra)§ 323, 208
falanx loxé, tj. kosá, šikm᧠424, 371

Falarion, pevnost při ústí Hímery na Sicílii§ 553, 310

 

Falaris z Akragantu, tyr., gen. Falarida§ 657, 569, 553, 406, 278, 149

Falasarna, m. a stát na západu Kréty s pirátskou a žoldnéřskou historií§ 272, 184, 68 a viz pod Aigialeia

 

P. Falcidius, tr. pl.§ 40

 

Faleás z Chalkédonu, sociální myslitel§ 400, 133

Falerií Veterés & Noví, m. v Etrúrii, sídel. m. poetruštělých Falisků, dn. Civita Castellana; v Nových Faleriích řím. Colónia Iúnónia§ 398, 394, 240

Falernský kraj, Falernus ager, oblast proslulá vínem na severu Kampánie§ 217

Faléron, jeden z ath. přístavů§ 631, 512, 506, 493, 342, 135

Faléros z Athén, oikistés kyperských Sol§ 709

Falion, mí v Bíthýnii§ 296

Falios z Korinthu, s. Eratokleidův, Hérákleovec, oikistés Epidamnu§ 627

Faliskové, Faliscí, řec. Faliskoi, malý národ v Etrúrii, srov. s Falerií, snad příbuzní Aequů§ 402, 401, 398, 397, 395, 394, 388, 357, 356, 351, 343, 341, 240

Fallión z Idúmaie, b. Antipatrův (otce Héróda Velikého)§ 64

Fameás z Karthága n. Libye, lat. Phamea, též Himilkón Fameás, zrádný velitel jízdy§ 149, 148

Famulus či Fabullus/Fábullus, shodný s Amúliem (?), viz pod malíři

Fan Cü z Ťin, ministr§ 258

Fan-čcheng/Fancheng, m. v prov. Chu-pej§ 189+

 

Fan Čchung/Fan Chong, vůdce Rudých obočí§ 18+

 

Fanagoreia, m. na Kimm. Bosporu na Tamanském poloostrovu u dn. vsi Sennoj§ 550, 545, 541, 405, 389, 65 - 63, 48, 14, 123+ 

Fanai, mys a přístav na jihu Chiu§ 168

Fanaroia, mí. v Pontu§ 71

Fanarchidés z Athén§ arch. 181

Fanás z Pellény§ 512 (Ol.)

Fanés či Faenos z Efesu (z nápisu nejstarší známé mince: Faenos emi séma/jsem znamením, znakem Faenovým); člověk blíže neznámý§ 600

Fanés z Halikarnássu, žoldnéř§ 525 

fanfára, při vstupu státníka§ viz znaky, hudba

Faniás§ viz Fainiás (Fanniás je pak řec. podoba hebr. jména egyptského původu Pinchas, Fíkes v Bibli kralické, srov. počeštělé Pinkas)

Fannia, d. P. Clódia Fannia Thrasey Paeta s Arrií ml., manž. Helvidia Priska§ 92+

 

C. Fannius Strabó§ cos. 161

C. Fannius§ cos. 122

L. Fannius, Fimbriův důstojník§ 79, 73

Fannius Caepió, spiklenec proti vládě Augústově§ 23

Fanodémos z Athén, historik§ 343, 328

Fanoklés, básník, zachován jen zlomek z elegické básně Erótes é kaloi, Erótové čili krasavci§ 300

Fanomachos z Athén§ 1. strat., 429; 2. arch. 242

Fanosthenés z Athén, strat.§ 407

Fanostratos z Athén§ 1. arch. 383; 2. arch. 238; 3. 317, z Faléru, o. Démétria Falérského

Fánum Fortúnae, "Svatyně Štěstěny", dn. Fano v regionu Marche§ 271+

 

Fanoté, opevněné mí. v Épeiru§ 170

Faón z Lesbu, Sapfin milenec§ 630

Faón, lat. Phaó, propuštěnec na Nerónově dvoře§ 68+  

 

Fárai, m. v Acháji u Pater; F. spolu s Tritaiou, Dýmé a Ólenem věnoval Augústus Patrám§ 281, 280, 226, 220, 218, 217

Fárai, m. v Messénii, dn. Kalamata, jejíž součástí jsou Akovitiky s Poseidónovým chrámem, o němž není v pramenech zmínky§ 183 a viz s. v. hry 

Farakýdás ze Sparty, ión. Ferekýdés, velitel spojeneckého oddílu§ 396

faraó, nesklonné, pořečtěná podoba egyptského per-aa, velký dům, označení užívané od xviii. dynastie, nová říše, pro krále

 

Farasán, lat. (insulae) Ferresání, souostroví v Rudém moři před břehy YMN a KSA§ 106+

Farasmanés z Chorasmie, dyn.; jinde zván Fratafernés, popř. dva různí Chorasmijci§ 328

Farasmanés I. (Aderki, Aderek?), k. Ibérie, s. Kartamův, b. Mithridátův, o. Mithridáta I., Rhadamista a Amazaspa§ 1+, 35+, 37+, 41+, 51+, 52+, 58+, 60+, 106+

Farasmanés II., k. Ibérie, s. Amazaspa I., manž. Ghadany, d. Arsakovce Vologaisa III. (jako armenského krále Volog. I.), o. Rhadamista§ 106+, 128+, 134+, 139+  

Farasmanés III., s. Rhadamistův, vn. Ghadany, o. Amazaspův, k. Ibérů§ 128+, 139+, 185+         

 

Farax ze Sparty§ 1. nauarchos, 397, 395; 2. velitel žoldnéřů, 355, 354

Faraxen, bavarskoberberský bandita§ 228+, 260+  

Farbaithités, eg. nomos§ 285

Faria§ ost.§ viz Faros

farisaiové, fariseové, farisejové, žid. nábožensko-politická skupina, hebr. paríším, peruším, perusim, aram. „ti, co jsou oddělení, odtržení“; sami si říkali haberím, přátelé/druzi§ 135, 110, 101, 95, 76, 69, 67, 47, 36, 4-, 62+, 66+   
Považovali Israél/Júdu za theokratickou obec (slovo poprvé užil Iósépos Flávios), plnění zákonů (tóry) považovali za synonymum pravé zbožnosti. Podání tóry přizpůsobovali místním výkladům v synagógách (zřejmě odtud novověký posun významu slova farizej). K panovnickým rodům Hasmónajů a Héródovců chovali až na výjimky nepřátelství.

Farismanés§ viz Fratafernés 

farmakologie, výzkum; farmacie viz lékaři§ 121, 54+ 
farmakos, člověk, jehož obětí se z města/státu dostalo veškeré zlo a neduhy, původně praxe matriarchální, viz v přílohách Bohové a jejich svátky.

Farmakússa, dn. Farmakonisi, o. v Dódekanésu§ 79

 

Farnabázos z Persie§ 1. satr. Malé Frygie před peloponnéskou válkou, o. Farnakův a Súsamithrův, 559; 2. manž. Apamy, dc. Artaxerxa II., o. Ariobarzána a prohellénského Artabáza, 522, 414, 413, 410 - 407, 404, 400 - 393, 388, 374, 368; 2. vnuk č. 2, s. Artabáův, velitel perského loďstva v Égeidě, 333, 332

Farnabázos I. z Ibérie, Parnavaz/Farnavaz, k. a zakladatel dynastie§ 324, 235

Současník diadochů je pokládán za prvního z doložených vládců na území novodobé Gruzie, Kartli.

Farnabázos II. z Ibérie, k., s. Artókův§ 63, 37, 30


Farnadžom z Ibérie, k., s. Meribana I.§ 110, 90

 

Farnaios z Kyrrhy, parthský špion§ 38

 

Farnaké§ viz Apameia na Orontu

Farnakeia, dř. Kerasús, m. v Pontu§ 401, 190, 71, 66, 64, 24+ 
Od K. pochází název pro třešně, Kirschen, cherries, cerises, které odtud do Říma přinesl L. Licinius Lucullus, viz však pod kuchyně; viz také pod Trapezús.
Farnakés z Persie 1. s. Arsamův, ml. b. Hystaspův, Achaimeneovec, zakladatel nekrálovské větve Achaimeneovců, 590, 559, 522; 2. satrapa helléspontské Frygie, s. Farnabázův, b. Súsamithrův, vnuk Artabázův, o. Farnabázův a Magaiův, Farnakovec§ 559, 522, 422

Farnakés I. z Pontu, k.§ 302, 249, 190, 183, 181 - 179, 169
Farnakés II. z Pontu, k., o. Dynamie§ 97, 67, 64, 63, 48 - 46, 44, 19, 16

Farnakyás, eunúchos Sekydiánův§ 423

 

Farnapatés n. Farnastanés z Parthie, velitel Parthů v Kilikii§ 39

Farnaspis z Persie, o. Kassandany, manž. Kýra II.§ 530

Farnastanés z Parthie§ viz Farnapatés 

Farnéský býk, sousoší Apollónia a Tauriska z Trall znázorňující potrestání Dirky; novověký název pochází od italského vojáckého rodu a v letech 1545 - 1731 vévodů parmských Farnese (villa Farnese), jejichž majetkem kdysi kopie nalezená v Caracallových lázních byla§ 150

Farnúchos z Antiocheie-Nisibis, perský historik§ 1 n. l.

Faros§ 1. m. na ost. Faria (před pobř. Dalmátie, předtím podle původního osadníků Paros, dn. Hvar/čti Chvar). Na místě Faru stojí m. Stari Grad, 385, 384, 229, 228, 219; 2. ost. před Alexandrejí s proslulým majákem, v mínójských i pozdějších dobách zřejmě krétské a mykénské emporion („Atlantis“?; srov. Menelaovy cesty od Troie), dnes součást pevniny, 331, 284, 138+ 
Egyptský F. je jmenován už v Odysseji jako ostrov s přístavištěm, kde se zdržel král Meneláos.

Farsálos, m. v Thessalii, sídlo jedné z thess. tetrarchií§ 556, 457, 394, 374, 369, 284, 207, 205, 196 - 195, 48, 9+ 

Farsanzés, s. a spoluvládce Rhaiskúporida V.§ 253+

 

Farygai, mí. ve Fókidě§ 318

Farzoios ze Skythie, k.§ 107

Fás, Fès, č. též Fez§ viz Mauretánie

Fasa§ viz Pasa 

Fasaélis z Nabataie, d. Arety IV. s Chuldou, manž. Héróda Antipy§ 30+

Fasaélis, m. sev. od Jerícha, založeno na počest Héródova bratra§ 10

Fasaélos, s. Antipatra z Idúmaie, starší b. Héróda Velikého, Ióséfa a Ferórův§ 65, 47, 43, 41, 40

Fasaélův stejnojmenný syn se oženil se Salampsió/Salimpsió, starší z dcer Héróda Velikého s Mariamou, a měli pět dětí: Antipatra, Alexandra, Héróda a dcery Alexandru (provdána za Kypřana jménem Tímios, bezdětné manželství) a Kypru (provdána za Héróda Agrippu I.).

 

fascis, fascés (pl.), „svazek“ prutů kolem sekery, secúris, svázány rudou pentlí, symbol exekutivní moci vysokých římských úředníků, instituce původně etrusk᧠672

Fascés před volenými úředníky nosili státní zaměstnanci ze sociálně nejnižší třídy či z řad propuštěnců jménem lictórés, sg. líctor či lictor, kteří prováděli tresty úředníky uložené (bití pruty, hrdelní rozsudek), razili cestu a dohlíželi, aby úředníkovi byla vzdávána příslušná pocta, viz tam, kde také jejich počty.
Od f. měla jméno novodobá Fašistická strana Benita Mussoliniho, od 1919 ve svém znaku, a dala světu jméno jednoho ze společenských systémů, fašismu, fašistickému státu. Ve formě státní pečeti fascés převzaty za státní symbol Francouzskou republikou od 1792 a s přerušeními platí dodnes.

Fasélis, m. v Lykii, u dn. Kemer v TR§ 691, 611, 568, 468, 449, 411, 377, 357, 334, 309, 155, 78

Fásis, gen. Fásidy, m. a ř. v Kolchidě, dn. ř. Rion, m. asi dn. lokalita Simagre; jméno zůstává v názvu hlavního gruzínského přístavu Poti§ 716, 66, 65, 256+ 

faslí, per. úroda, z arab. (roz)dělení, jméno datovací éry§ viz éra

fástí cónsulárés, pův. seznamy úředních dnů praetorů, později kalendář v téměř našem slova smyslu s vyznačenými úředními dny§ 753, 304
Později vznikly fástí diurní (od acta diurna, „deníky“), triumphálés (spojeny s konsulskými ve f. capitólíní po roce 29, název moderní, srov. pod triumf a rok 173), magistrálés, annálés, sacerdótálés, veřejně redigovány od Augustovy doby, do té doby vedeny pontifiky neveřejně.

Fastida, k. Gépidů§ 250+

 

Faullos z Athén, politik§ 403

Faullos z Fókidy, b. Onomarchův, stratégos autokratór§ 354 - 352
Faullos ze Syrákús, nauarchos; ve všech případech psáno Fayllos§ 453

Fausta, celým jménem Flávia Máxima Fausta, d. Máximiána a Eutropie, ses. Máxentiova a Theodóry, manž. Cónstantína I.§ 48+, 285+, 293+  

Faustína, augusta§ viz Annia Galeria Faustína 

Faustínopolis§ viz Halala

Faustínus, usurpátor v Galliích§ 274+

Faustulus, pastýř královských stád v Latiu, manž. Laurentie, vychovatel Rómulův Remův§ 769, 753

Faventia, Faenza§ 82 a viz Bojové

Faveria, m. v Istrii, asi u dn. vsi Mutvoran n. Krnice§ 177

Favórínus z Areláty, kelt. skeptik a autor§ 85+, 117+, 133+, 165+   

Fectió, řím. pevnost, dn. lokalita Vechten v německo holandském pohraničí§ 12

federace, federalismus§ viz koinon
Federace (jiho)italských hellénských států§ viz Ítaliótai, Ítaliá

Fégeus, dyn. v Paňdžábu§ 326

 

Feiá či Feiai, m. v Élidě§ 431, 400 

Feidiás z Athén, sochař§ 500, 470, 438, 432, 166

Feidippidés z Athén (někdy nazýván Filippidem, též Thersítem nebo Eukleem), posel-dálkový běžec, hémerodromos§ 490

Událostí z perských válek se inspiroval roku 1982 britský letecký důstojník John Foden, který s několika přáteli vzdálenost 246 kilometrů z Athén do Sparty uběhl za méně než 36 hodin. Rok na to v poslední pátek v září odstartoval pravidelný seriál Spartathlon, ultramaratónský běh, který však Feidippida napodobuje jen z poloviny, protože zpět se neběží.

Cenou za vítězství je vavřínový věnec a zřejmě proto ani za čtvrt století nezískal mezinárodní prestiž. Rekord drží Řek Jannis Kuros, který trať roku 1984 uběhl za 20 hodin a 25 minut, startoval čtyřikrát a pokaždé vyhrál (roku 2005 uběhl trať v celé délce Athény-Sparta-Athény). V roce 2007 startovali 323 nadšenci a do Sparty doběhlo v limitu 125 z nich.

Feidón I. z Argu, k., gen. Feidóna, s. Aristodámidův, b. n. o. Karánův§ 863, 800, 680 [podle datací není možné určit, zda se jedná o jednoho argívského dynastu nebo několik] 

Feidón II. z Argu, k., děd Feidóna III., pokládán též za prvního z tyrannů (?)§ 800, 748 

Feidón III. z Argu, k.§ 747, 680, 669, 668, 664, 657, 594, 576

Feidón IV. z Argu, tyr., o. Lákédy II.§ 657, 576

Feidón z Aigíny (?), razil první stříbrnou minci, nejde-li o záměnu s Argívským F.§ viz pod Aigína

Feidón z Athén, jeden z Třiceti§ 404

Feidostratos z Athén§ arch. 234

Félíció, praef. praet., celé jméno neznáme§ 240+

 

Félícissimus, celé jméno neznáme, šéf mincovny, šejdíř a rebel§ 270+

 

Félíx, celé jméno neznáme, legát Valeriánův§ 257+

 

L. Félíx Plótiánus, legát§ 183+

 

Félíx Rómuliána, sídlo Galériovo, dn. ruiny u Gamzigradu při Zaječaru v SRB§ 293+

Felsina, m. Etrusků, pozd. Bonónia, dn. Bologna§ 524, 350, 196, 189

Feng-chou/Fenghou, s. Tchun-tchu-chea, vzdorošanjü§ 93+ 

 

Feneos, m. na severu Arkadie§ 672, 225

Fenestella, annalista§ 35

Fennové, Finnové, Finové§ 600 a viz Burgundové

Ferai, m. v Thessalii, dn. Velestinon§ 404, 374, 370 - 368, 393, 353, 352, 349, 346, 344, 302, 197, 195, 192, 185

Fereklés z Athén§ arch. 304
Fereklés, seleukovský eparcha, alias Agathoklés, viz§ 250

Ferekratés z Athén, básník staré komédie§ 450

Ferekýdés ze Sýru, srov. dór. Farakýdás; bývá zahrnován do seznamů „Sedmi mudrců“, nejstarší filosofický autor, píšící prósou§ 668, 544, 78

Ferendátés z Persie, perský vojevůdce a satrapa Egypta§ 1. 517, 486, 343; 2. 343

Ferentínum, m. v Latiu, dn. Ferento§ 413, 69+ 

Feretímé z Kýrény, manž. Batta III., m. Arkesiláa III.§ 530, 520, 518, 513, 512

Ferghana nebo Fergána, krajina a m. ve Střední Asii v Uzbekistánu, čín. Ta-jüan/Dayuan, Dawan neboli Velcí Iónové, město F. čín. Erši§ 200, 128, 105 

Feristos z Eleje, vedl nové kolonisty do Akragantu a Gely§ 337

Ferórás z Idúmaie, b. Héródův§ 65, 62, 20, 5, 4

fétiális, fétiálés, římští kněží (celkem 20) vypovídající a uzavírající války, kněží „zahraničních vztahů“, diplomatičtí poslové, dávající nepřátelům na vybranou: buď přijmou římské podmínky, nebo jim bude vypovězena válka (mise čítala obvykle čtyři f.); v 1. st. jejich rituál vymizel, formálně ho obnovil Augústus§ 715

feudalismus§ viz pod daně

Fez, Fás§ viz Mauretánie

Fezzán, Fuzzán, Fizzán§ viz pod Garamantové

 

Fiabí, žid. rod§ 36

Fiabí, o. velekněze Ismaéla§ 57+ 

 

fíbula praenestína, „jehlice z Praeneste“ v Latiu s nejstarším dochovaným latinským nápisem§ 600

Fídénae, m. v Latiu§ 746, 438, 437, 435, 426, 27+ 

Fidentia, m. v Gallii Předalpské, dn. Fidenza mezi Parmou a Piacenzou§ 82

 

M. Fidustius, senátor§ 43

Figaliá, Figaleiá/Fialeiá, m. v Arkadii§ 659, 564, 375, 267, 265, 255, 235, 220

fíky, jejich pojídání ve velkém§ 195+

 

Fila, jméno makedonských královen:§
Fila I., d. Antipatrova, manž. Balakrova, Kraterova a Démétria I., m. Antipatra, Thrasey, Balakra, Kratera ml., Antigona II. a Stratoníky I.§ 352, 333, 322, 321, 319, 307, 306, 301, 299, 293, 292, 290, 287, 283, 279, 253
Fila II., d. Seleuka I. se Stratoníkou I., manž. Antigona II., vnučka Fily I.§ 281, 279, 277, 239

Fila§ viz Fthíá z Thessalie
Fila z Makedonie§ 1. 306, d. Démétria I. s Lamií; 2. 393, 357, 337, manž. Filippa II., původem z Elimie

Fila, mí. v Píerii severně od Tempé, hist. hraniční thessalská pevnost již. od makedonského Hérákleia u Díonu pod Olympem§ 169, 168

Filadelfeia, Filadelfiá, Rabbath Ammón nebo Rabbatammana, m. v Ammonítidě v Dekapoli v Transjordánii, dn. Ammán v Jordánsku§ 218, 200, 135, 64, 32-, 44+ 
Filadelfeiá, Filadelfiá, m. v Lýdii, dn. Alašehir§ 108
Filadelfeiá, Filadelfiá, hellénská osada na severových. okraji Fajjúmu, dn. Darb al-Guza§ není v textu

Filagros z Eretrie, zrádce§ 490

Filagros z Kilikie, rhétór§ 100+, 133+ 

Q. Veránius Philagros, Filagros z Kibyry (pamf.)§ 100+  

 

Filagorás z Chytroi§ viz Pýthagorás

 

Filai, Filé, lat. Philae, kopt. Pilak, „ostrov času/konce“, jeden ze tří o. na Nilu v Horním Egyptě§ 186, 26, 24, 288+ a viz pod egyptské písmo

Sídlo Ísidina kultu, po více než století křesťanských ničení definitivně vyvráceno až Persarmena v římských službách Narsem na rozkaz Iústiniána I. roku 536 n. l., kdy dal zničit kamennou sochu, jiné kultovní sochy poslal do Kónstantínopole a chrám uzpůsobil křesťanskému rítu; kněze starých kultů zavřel. Chrám nestojí na původním místu, ale pro stoupající vody Nilu v Asuánské přehradě byl v 70. letech 20. století rozebrán a přesunut na vyšší místo (nákladem třiceti milionů USD, o něž se podělily Egypt a UNESCO). Dalšími ostrovy při prvním kataraktu u Filai jsou Agilkia a Bigeh/Bidžah, řec. Abatos, na němž byl pochován Osíris a kromě kněží na něj neměl z Egypťanů nikdo přístup.

 

Filaidai, Filaiovci, attický aristokratický rod§ 560, 524, 510, 493, 307

Filainové, řec. Filainoi, lat. Philaení, púnští bratři§ 631 a viz Arae Philaenórum

 

Filammón z Alexandreie (?), Egypťan, vrah Arsinoé III.§ 204, 203

Filanthés z Athén§ arch. 87

filanthropie, č. filantropie, nezáludná a z části necílená dobročinnost ve prospěch společensky potřebných skupin a sociálně slabších jedinců; viz pod ceny a nadace v obilí, zásobování, kde také o euergetismu, státotvorné dobročinnosti panovníků a magnátů.

 

filatelie§ viz pod ateleia

Poplios Ailios Fileás z Melity§ ath. arch. 141+ 

Fileás, m. v Thrákii sev. od Býzantia§ 257+

Fileás z Tarentu, vyslanec§ 213

Filémón ze Syrákús či Sol kilických, básník nové attické komédie, o. stejnojmenného syna§ 367, 365, 264; Filémón (zřejmě athén. občan), básník komédií, s. předešlého, 264

T. Aurelius Filémón Filadés z Athén§ arch. 158+  

Filésiá, manž. Xenofóntova, m. Grylla a Diodóra§ 393

 

Filetaireia, pevnost u Pergamu§ 252

Filetairos z Pontu, b. Doryláa st., o. Doryláa ml.§ 121

Filetairos, členové attalovské dynastie pocházející z Tiu a vládnoucí v Pergamu:§
Filetairos, b. Attala I. a Eumena, s. Antiochidy s Attalem z Tiu§ 283

Filetairos (I.) z Tiu v Paflagonii, s. Attala z Tiu, b. Eumena a Attala, dyn. v Pergamu§ 318, 302, 283, 280, 275, 268, 263
Filetairos (II.) z Tiu, syn Eumena z Tiu, b. Eumena I.§ 241
Filetairos (III.) z Pergamu, syn Attala I.§ 197

Filétás§ viz Filitás

filhellén, filhellénství, u Parthů§ 124

Podobně fungovalo u Římanů, které obdiv k hellénským zvyklostem, filosofii, literaturám vedl už ve druhém a prvním století př. n. l. u elity k rozšíření dvojjazyčnosti. Jedním z projevů římského fillhellénství ovšem také bylo brutální vykrádání uměleckých předmětů státních i chrámových, masový svoz soch, plastik a obrazů (srov. T. Flaminius roku 194, M. Fulvius Nobilior roku 187 a L. Aemilius Paullus roku 167). V novověku se idealisování starých Hellénů jako zakladatelů demokracie odrazilo v Evropě a Americe v široké podpoře řecké nezávislosti. Po vídeňském kongresu tak trochu intelektuálům vzdychání po Helladě nahrazovalo stísněné poměry za vlády Svaté aliance.

Evropany po vypuknutí války za nezávislost roku 1821 ale brzy znechutila hluboká řevnivost řeckých předáků, nicméně představa, že nový stát bude následovníkem Alexandrovy říše, ovlivňovala tolerantní pohled Západu na Řecko dále. Tato shovívavost a přehlížení nacionálních sporů s Albánci, Slovany a Turky vedlo mimo jiné k zániku řeckého elementu v Anatolii po třech tisíciletích soustavného osídlení.   

Filiadés z Messénie, o. promakedonských politiků Neóna a Thrasylocha§ 344

Filikos z Korkýry, tragický básník§ 250

Filinné z Lárissy, aristokratka n. tanečnice/orchéstris a manž. Filippa II., m. Arrhidaiova§ 357, 337, 323

Filínos z Kóu§ 264 (Ol.)
Filínos z Athén§ arch. 269

T. Flávius (?) Filínos§ ath. arch. 220+ 

Filínos, strat. parth.§ viz Pilinussu 

Filippidés z Athén§ arch. 270
Filippidés, běžec§ viz Feidippidés

filippieioi, "filippovky", zlaté mince§ 357

 

Filippión z Chalkidy pod Libanem, s. a oběť Ptolemaia Mennaia§ 49

 

Filippoi, m. v Thrákii/Makedonii, dř. Datos a předtím Krénides/Praménky, athénská kolonie na místě starší thaské (?), místo mnohem později s první křesťanskou obcí v Evropě§ 357, 42, 31, 20-, 106+ 

Filippos, jméno makedonských králů:§
Filippos I.§ 616, 583
Filippos II.§ 508, 408, 399, 398, 393, 383, 370, 368, 366, 365, 361, 359 - 356, 354 - 346, 344 - 336, 334, 329, 328, 323, 294, 282, 278, 243, 41+, 293+ 
Filippos III. Arrhidaios§ 357, 337 - 336, 334, 324 - 316, 309, 278 
Filippos IV.§ 297
Filippos V.§ 235, 229, 224, 221 - 179, 165, 163, 151
Filippos VI. Andriskos čili Pseudofilippos I.§ viz Andriskos
Filippos VII. čili Pseudofilippos II.§ 143

Filippos z Makedonie§ 1. 450, 440, 432, 429, 433, 394, o. Amynty II., b. Perdikky II.; 2. 385, 323, o. Antigona I.; 3. 337, 309, 306, syn Antigona I.; 4. 313, 280, o. Antipatra II.; 5. 309, 308, 279, syn Amynty, manž. Bereníky I., o. Magův; 6. 393, 331, 327, 325, satr. Indie, syn Machatův, b. Harpalův a Taurónův; 7. 326, 323, 321, 318, satr. Baktrie a Parthie; 8. 300, 281, 270, syn Lýsimachův s Arsinoou II.; 9. 212, 178, 165, 163, syn Perseův s Láodíkou V./nebo spíše mladší bratr Perseův a jím adoptovaný za syna a následníka trůnu namísto vlastního syna Alexandra; 10. 312, 302, rádce Démétria I.; 11. 303, vojevůdce Ptolemaia I.

Filippos, jméno syrských králů Seleukova roda:§
Filippos I. Epifanés Filadelfos§ 96, 95, 88, 86, 83
Filippos II. Filorhómaios zvaný Barypús, „Těžkonohý“§ 83, 67, 65, 64, 56

Filippos, propuštěnec Pompéiův§ 48

Filippos z Akarnánie, lékař§ 333, 332 

Filippos z Athén§ 1. arch. 588; 2. arch. 495; 3. autor komédií, s. Aristofanův, 388; 4. arch. 292; 5. viz Sótelés 
Filippos z Épeiru, strat.§ 205
Filippos, elefantarchos Antiocha iii.§ 190

Filippos z Makedonie, o. legionáře-senátora Antigona§ 214+

Filippos ze Seleukeie na Eulaiu, o. Aristomenův§ 22+

Filippos ze Syrie, seleukovský aristokrat§ 166, 164, 163
Filippos z Thessaloníké, sběratel epigramů§ 40

Filippos z Karthága, milenec§ 184

Jiný Filippos byl venkovský vychovatel Sevéra Alexandra v Syrii (není v CSD), F. z Amfipole byl erótický novelista (srov. ale s. v. epigrammy), F. z Akarnánie, osobní lékař Alexandra Velikého (vide s. v. lékaři) a F. z Opúntu, žák Platónův (vide s. v. školy/platónici)

Filippos ho Araps, prínceps§ viz M. Iúlius Philippus 

Filippúpolis§ 1. m. v Thrákii, dř. Eumolpias, Odryssa popř. Kendrisia, odtud asi římské Trimontium, thr. Pulpudéva, dn. Plovdiv v Bulharsku, 184, 183, 21+, 251+; 2. viz Gomfoi v Thessalii; 3. viz Fthíótské Théby; 4. dříve oasa Šahbá na jihu dn. SYR, rodiště príncipa Philippa Araba, 115+, 244+   

Filiskos, epikúrik§ 173
Filiskos z Abýdu, tyr.§ 368, 365
Filiskos z Aigíny, filosof§ 399
Filiskos z Athén§ 1. arch. 448; 2. stoik, 58
Filiskos z Mílétu, ž. Ísokratův§ 338

Filiskos z Thessalie, sofista§ 133+, 176+  

Filostefanos, strat. a taktik Ptolemaia IX.§ 103

 

Filistové, Filištínští, Pelištim, Pilištu, Peleset, řec. země Filistaia, Filistiá, lat. Philistíní, indoevr. národ v Palaistíně, viz tam§ 736 - 734, 732, 711, 587, 195, 163

Filistiarchos, olympioníkos§ 264

Filisteidés  z Peiraiea§ ath. arch. 163+

Filistidés z Órea, tyr.§ 341

Filistión§ 1. velitel žoldnéřů v Syrákúsách 212; 2. herec mímů, 367 a viz pod komédie

Filistis, d. Leptina ze Syrákús, manž. Hieróna II.§ 274, 215

Filistos ze Syrákús, politik a historik§ 430, 406, 386, 366, 357, 356

Filitás či Filétás z Rhodu nebo Kóu, grammatik a básník, vychovatel Ptolemaia Filadelfa§ 325, 320

Filitás, Filités z Eryther, tyrannoktonos§ 334 

Fillidás n. Fyllidás z Théb, písař státní rady§ 379
Fillidás z Aitólie, stratégos§ 218

film§ viz hudba

Filodémos z Gadar, epikúrik§ 250, 110, 40

Filofrón z Kóu, velitel Nektanebových žoldnéřů§ 343

Filogenés z Athén, oikistés Fókaie§ 650

Klaudios Filogenos z Athén§ arch. 131+  

Filocharis z Tarentu zv. Tháis, vůdce lidové strany§ 281

Filochoros z Athén, učenec a kronikář§ 340, 306, 267

Filoklés z Athén§ 1. tragický básník, synovec Aischylův, s. Filopathó, 450; 2. velitel od Aigospotamoi, 405; 3. arch. 459; 4. 324, arch. 322; 5. 407 architekt; 6. arch. 392
Filoklés z Makedonie, důstojník a diplomat Filippa V.§ 201, 198, 182, 179
Filoklés ze Sídónu, k. a nauarchos Ptolemaia II.§ 286, 275

Filokommodos, Philocommodus, palácový chlapec§ 192+

 

Filokratés z Athén§ 1. arch. 485; 2. strat., 416; 3. pólétés a triérachos, 390; 4. 391, nauarchos, syn Efialtův; 5. promakedonský politik a diplomat, srov. Filokratův mír, 359, 347, 346, 343, 342, 340; 6. arch. 276; 7. arch. 48
Filokratés z Rhodu, vyslanec§ 167

Filokratés, otrok C. Sempronia Graccha, podle jiných se jmenoval Euporos§ 121

Filokypros z Idalia, s. Onásagory, epón. úředník§ 497

Filokypros ze Sol na Kypru, k.§ 497

Filoláos z Krotónu, pýthagorik§ 600, 470, 450
Filoláos z Korinthu, zákonodárce v Thébách§ 600

Filombrotos z Athén§ arch. 595
Filombrotos ze Sparty, olympioníkos§ 676

Filomélos z Athén, o. Thrasyméda, Peisistratova zetě§ 541

Filomélos z Ledónu ve Fókidě, stratégos autokratór§ 356 - 354, 339
Filomélos z Farsálu§ 284 (Ol.)
Filomélos z Tarentu, prokatháginský a protiřímský politik, možné i Filomenés§ 213, 209

Filométoris, m. nezn. polohy v Horním Egyptě§ 165

 

Filón z Ainia, velitel Alexandrových hellénských žoldnéřů v Baktrii§ 323
Filón z Alexandreie, žid. učenec a apologeta, b. Ti. Iúlia Alexandra§ 20-, 35+, 39+  
Filón z Amfipole, proathénský politik§ 357

Filón z Athén§ arch. 178
Filón z Boiótie§ boiótarchos 206
Filón z Byblu, občansky Herennius Philó, historik a slovníkář, autor Dějin Foiníkie§ 138+, 151+ 

Filón z Býzantia, mechanik a autor spisu o Sedmi divech světa§ 250
Filón z Fókidy, účetní a svatokrádežník§ 347

Filón z Hispaly, pompéjovec§ 45

Filón z Chalkidy, proantiochovský politik§ 192, 189
Filón z Knóssu, kondottier§ 217
Filón z Lárissy, filosof Nové Akadémie§ 160, 110, 80

Filón z Oianthy, vilný synek tyranna Frikodéma§ 373 

Filoneos z Athén§ 1. arch. 528; 2. arch. 246
Filónidés z Athén, epikúrik§ 250; byl ještě jiný F. stoik a další pýthagorik
Filónidés z Láodikeie Syrské, mathematik a epikúrik na seleukovském dvoru§ 173

Filónidés ze Syrákús, exulant§ 311

Filónidés, posel-běžec, hémerodromos, podle jiné tradice byl F. z krétského Chersonésu jízdním poslem Alexandra Velikého a olympioníkem v pentáthlonu§ 490

Filopathó z Athén§ viz Filoklés

Filopatór z Kilikie, k., gen. Filopatora§ viz Tarkondimotos II. a III.

Filopatores§ viz Theoi Filopatores

Filopoimén z Megalopole, achájský předák, Římany nazván „posledním z Hellénů“, gen. Filopoimena§ 252, 223, 221, 219, 214, 209 - 206, 204, 201, 200, 195, 193 - 186, 184 - 182
Filopoimén, vnuk předešlého (?)§ 146

Filopoimén, propuštěnec, viz T. Vinius

Filopoimén ze Stratoníkeie, episkopos v Efesu, o. Monimy§ 88, 86 

filosemitismus§ viz pod diasporá

filosofické školy§ viz jednotlivé směry, přehledně pod školy filosofické
filosofos, původ slova§ 668, 570, 565
filosofové, jejich omezování a vyhánění§ 173, 161, 92
filosofové, jako (samo)vládci§ 88

Spisy o filosofii a filosofech: Zřejmě první velkou a všeobsažnou knihovnou hellénského vědeckého světa zřídil v Hérákleji Pontské místní vládce Klearchos Starší (srov. r. 364 a 353), žák Ísokratův a Platónův. O jejím osudu není dále nic známo. Druhou, nezávislou na héráklejské, vybudoval v athénském Lykeiu Aristotelés ze Stageiry. Jeho nástupci v peripatetické škole ji ovšem neuchránili, ale peripatetici zůstali vůdčími autory biografického žánru.

Největšími knihovnami se staly alexandrijské. Učenec a básník menších forem Kallimachos z Kýrény, první knihovník, královský bibliothékários, sestavil zřejmě první vědeckou bibliografii (srov. seznamy autorů assyrských a babylónských klínopisných textů) hlavní alexandrijské knihovny „Seznamy těch, kteří vynikli ve veškeré vzdělanosti, a jejich spisů“ celkem o 120 knihách.

Peripatetici byli ale první, kteří se věnovali historii filosofie a životopisům filosofů. Aristoxenos z Tarentu, přední Aristotelův žák a slavný hudební theoretik, vydal jako první sbírku životopisů Bioi andrón, Životy mužů, které mj. obsahovali biografie Pýthagory, Archýty, Sókrata a Platóna. Rovněž Aristoxenův úspěšnější sok v nástupnictví v Lykeiu Theofrastos z lesbického Eresu byl autor spisu O Pýthagorovi a jeho přátelích a rozsáhlejšího titulu Názory přírodních filosofů.

Dikaiarchos z Messény, žák Aristotelův a Theofrastův, autor první ethnografické práce o Helladě (Bios Hellados, Život Hellady), sepsal biografie Sedmi mudrců, Pýthagory a Platóna. Peripatetik z konce 3. století Hermippos ze Smyrny shrnul Životy lidí proslulých ve vzdělanosti, kde prý měl věnovat hodně místa způsobům úmrtí jednotlivých filosofů.

Jeho vrstevník a filosofický kolega Hierónymos ze Rhodu sesbíral v Rozptýlených poznámkách kuriosity ze života slavných lidí, mj. i filosofů. Zřejmě ze stejné doby pocházela práce Aristippa Mladšího (vnuk onoho kýrénaika) O dávné rozmařilosti, popisující všelijaké extravagance filosofů. Zcela neznámý je autor spisu O filosofech Dámón z Kýrény.

Velmi oblíbená (a dnes pochopitelně nedochovaná) byla biografická sbírka paradoxografa, ale také sochaře a malíře Antigona z Karystu Životopisy filosofů. Seznam filosofů a dílo O filosofických školách sepsal ve 3. století Hippobotos a Epikúrův žák Ídoméneus z Lampsaku vydal spis O sókraticích. Neznámým, ale citovaným autorem spisu O filosofech byl Anaxilaidés. Ve spisu O třínožce pojednal o Sedmi mudrcích Andrón z Efesu (4. st.).

Rozsáhle psal o pozoruhodnostech ze životů vojevůdců, králů, básníků a filosofů v díle Životopisy či Životy slavných mužů peripatetik Satyros z Kallátidy (zachoval se životopis Eurípidův), které později zkrátil Satyrův krajan Hérákleidés Lembos (tj. Lichotník), úředník Ptolemaia VI. Totéž Hérákleidés učinil i s rozsáhlým biografickým spisem peripatetika či skeptika Sótióna z Alexandrie Nástupnictví filosofů, Filosofón diadochai.

Spisy téhož názvu v průběhu 2. století složili dva rhodští peripatetici Antisthenés a Sósikratés, autoři blíže neznámí. Chronograf Apollodóros z Athén je rovněž autorem spisu O filosofických školách. V prvním století práci téhož názvu, ale již v Římě, vydal Alexandros z Mílétu či Kárie, zv. Polyhistór, který se Itálie dostal jako Sullův zajatec. Jeho vrstevník Démétrios z Magnésie byl autorem životopisného díla O stejnojmenných básnících a spisovatelích či O soujmenovcích.

Skeptik Ainésidémos z Knóssu, který působil v Alexandrii, ve stejné době sepsal Úvod do pyrrhónského učení a Pyrrhónské rozhovory s množstvím biografických údajů. Mladším současníkem obou byl Dioklés z Magnésie, autor Přehledu filosofů a Životy filosofů.

Biografické práce včetně spisů o filosofech byly populární i později. Někdy v době Nerónově se mezi autorkami takové literatury objevila i žena, Egypťanka Pamfila. S manželem Sósikratem žila v Epidauru a vydala titul Poznámky, v němž sesbírala anekdoty ze života filosofů o celkovém rozsahu 33 knih. Jejím současníkem byl jinak neznámý doxograf Aetios, autor souhrnného spisu (synagógé) o filosofických názorech

Žádná z těchto ani dalších uvedených knih se však do dnešních dnů nezachovala, a tak jediným zachovaným životopiseckým pramenem hellénské filosofie je dílo Diogena Láertského Peri bión, gnómón, apofthegmatón tón en filosofiá eudokimésantón biblia deka/Deset knih o životech, názorech a výrocích těch, kteří se proslavili ve filosofii pravděpodobně z první poloviny 3. století n. l.

 

filosofové, literáti, svoboda slova, vyznání a umění, jejich persekuce; srov. také pod censura:

Jakou společenskou důležitost přikládali Athéňané filosofickým školám dokládá usnesení, krátce v platnosti před rokem 307: bez souhlasu rady a lidu nesměl nikdo vést žádnou ze škol. Na základě tohoto usnesení byl vyhoštěn Theofrastos, ač oblíben a využíván pro diplomatická jednání s Makedonci v pohnutých dobách.

Antiochos Epifanés měl údajně roku 174 vypovědět z říše všechny filosofy; on sám měl být epikúrikem (tato informace je velmi nepravděpodobná; zato o jeho vztahu k židovskému monotheismu a zohavování těla obřízkou viz pod obřízka). Z Říma byli rok na to vykázáni dva epikúrejští filosofové Alkaios a Filiskos. V Římě byl roku 161 přijat zákon o výši životních nákladů (lex Fannia sumptuaria).

Téhož roku byli z Říma vypovězeni všichni filosofové a učitelé filosofie, jmenovitě latinští rhétoři a filosofové. O třicet let později (?) byli „latinští rhétoři“ vyhnáni znovu. Tiberius nesnášel astrology všeho druhu, zřejmě proto, že se sám astrologií zabýval. Dokonce na čas zakázal brát vážně státní haruspiky.

Působení řeckých potulných filosofů-sofistů pobuřovalo ještě principa Domitiána, který je vyhnal z Říma i Itálie. Roku 139 př. n. l. je v Římě doložitelná židovská obec, zřejmě jako první v západním Středomoří. Židé byli totiž uvedeni mezi právě vyháněnými astrology z Říma, tedy mezi Orientálci s obskurními způsoby obživy. K Židům pro jejich odlišné zvyky se chovala většina římských vládců odpudivě.

Zřejmě tolerantnější byl v jistých ohledech Božský Iúlius: římští Židé navštěvovali dlouho jeho žároviště. Augustus se na Orient nedíval s důvěrou. Nesnášel neřímské nebo neitalské kulty. V Eleusíně se sice dal zasvětit do mystérií, ale v Římě Démétřině kultu nijak neprospíval. V Egyptě po vítězství nad Antóniem se o domácí kulty nijak nezajímal a ani se nepodíval na Ápida, jednu z atrakcí, kterou domorodci cizincům ukazovali. Augústus později pochválil vnuka Gáia, že cestou Iúdejí neobětoval u Hierosolym/Jerúsaléma. Hellénský a římský zvyk přitom pocestným kázal, v cizině obětovat místním bohům.

Za Tiberia to už bylo ostřejší. Císař byl ryzí římský šovinista vysazený kromě toho na egyptské a židovské kulty. Jejich příznivcům dal dokonce zničit kultovní potřeby včetně sakrálních šatů. Ve svém odporu k Židům kuriosně rozšířil diasporu: nechtěl totiž, aby monotheisté žili v Římě a tak mládež posílal za vojenskou službou na studenější místa říše. Císař Claudius jako první z panovníků jistou část Židů z Říma vykázal; dobové zdůvodnění praví: „vyhnal Židy, protože z podnětu Chréstova neustále podněcovali nepokoje.“ Znamenalo by to, že se již tehdy mezi římskými Židy uchytili příznivci kultu Ježíšova.

Král Ptolemaios VII. Euergetés II. potrestal roku 145 alexandrijské Židy, kteří se v konfliktu postavili na Kleopatřinu stranu, a potrestal rovněž alexandrijskou inteligenci: vyhnal všechny učence z Egypta a veleslavné Músaion dal zavřít. Nefungovalo po celou dobu jeho vlády a ani neznáme rok znovuotevření; snad se tak stalo hned po roce 116.

V Athénách jistý Médeios byl od roku 91 do roku 88 třikrát za sebou epónymním archontem. Sněm/ekklésie byl suspendován a byla přijata přísná opatření proti athénským filosofickým školám a proti gymnasiím: první opatření v takovém rozsahu v hellénských předkřesťanských dějinách (srov. rok 145 v Alexandreji).

Na druhou stranu např. Pyrrhónovi v Élidě postavili sochu, ustanovili ho veleknězem a kvůli němu stát odhlasoval všem filosofům osvobození od daní. Jinak se ovšem filosofové do politiky míchali dosti často a vlastně každý z předních občanů se k nějakému přesvědčení hlásil. Snad roku 255 dali Ekdélos a Démofanés, žáci Arkesiláovi a přední občané Megalopole, zavraždit tyranna Aristodáma z Figalie, který v Megalopoli vládl od asi roku 265. V Sikyónu zavraždili roku 252 Deiniás a dialektik Aristotelés tyranna a filosofa Abantidu, který byl u moci od roku 264. K vládě se ale dostal Abantidův otec Paseás.

Ve srovnání s pozdějšími věky byli polytheisté navzájem velmi shovívaví, na monotheistické poměry až pohádkově. Roku 186 sice senát zakázal v Římě a Itálii držet bakchanálie, neboť byly propojeny v té době s lidmi kriminálními a podvodníky (viz tam), nezakázal ale vlastní Dionýsov/Bakchův kult. Slavnosti z náboženského přesvědčení, jak dokládá zachovaný text na bronzové desce, bylo možné konat s povolením městského praefekta po jeho poradě se senátem (v němž muselo být přítomno nejméně sto senátorů). Kultovní oběti se smělo zúčastnit nejvýše pět lidí, bez přítomnosti kněze a komunita nesměla vlastnit společnou pokladnu.

Nejpoužívanější zbraň proti nepohodlným lidem bylo obvinění zbezbožnosti. Na začátku roku 414 byla v Athénách vypsána odměna na hlavu Diagory z Mélu, zvaného Atheios, tj. Bezbožník: ve svých básník měl zlehčovat mystéria v Eleusíně a údajně on sám měl mít velký strach z dému-lidu. Diagorovi se podařilo včas zmizet z Athén a nám z historického dohledu. Aristotelés ze Stageiry byl roku 323 obžalován z bezbožnosti. Osud Sókratův, naplněný roku 399, je všeobecně znám.

Roku 432 proběhl v Athénách proces proti Perikleovým oblíbencům sochaři Feidiovi, přítelkyni Aspásii a filosofu Anaxagorovi. Podle jedné tradice byl Feidiás odsouzen a zemřel ve vězení krátce po rozsudku, podle jiné se mu podařilo uprchnout do Élidy, kde byl pak slavně činný v Olympii. Anaxagorás z Klázomén měl vliv na Eurípida, mladého Sókrata, na Periklea a na celou jeho skupinu. Roku 431 musel Athény opustit. Zemřel v Lampsaku a na jeho přání si každoročně v měsíci, ve kterém zemřel, u jeho hrobu hráli děti (tento zvyk se udržel ještě do 3. st. n. l.).

Démokritův žák Prótagorás z Abdér se jako první z lidí nazval sofistou (jako protiklad k pýthygorovskému filosofos, „milující moudrost“). Proslul výrokem, že měrou všech věcí je člověk, jsoucích, že jsou a nejsoucích, že nejsou. Jeho spis O bozích, Peri theón, vykládající o tom, že bohy nelze poznat, ani že jsou, ani že nejsou, byl prý roku 411 spálen na popud krátké oligarchické konservativní vlády rady čtyř set na agoře (údajně celý „náklad“ - první takový případ v evropských dějinách!) a on musel opustit Athény; cestou na Sicílii ve svých sedmdesáti letech utonul při námořní katastrofě. Věnoval se grammatice, pojmenoval slovesné časy a zavedl dialog kopírovaný pak Sókratem.

Prótagorás byl prý též první, kdo si dal za výuku zaplatit sto min stříbra (sám pocházel z „dělnických“ vrstev, živil se původně jako nosič a prý vynašel jakousi podložku pod svazky otepí na ramena a je prvním z velkých příkladů selfmademanů). Své filosofické spisy nepředčítal, ale hlas mu propůjčoval jeho žák Archagorás, a to buď v domě Eurípidově či Megakleidově, nebo v Lykeiu, které se o sto let později stalo sídlem peripatetiků. Jeho žákem byl Archagorás.

Za kritiku své tragédie zavřel Dionýsios I. věhlasného básníka Filoxena do kamenolomů. Nějak se to syrákúskému vládci druhého dne rozložilo v hlavě a pustil ho, aby měl Filoxenos možnost se polepšit, ale básník, to seděli u vína, když dostal stejný dotaz, zda se mu Dionýsiovy verše líbí, neodpověděl, ale řekl sluhovi, aby ho odvedl zpět do lomů. Samovládce Filoxenovo chování prý pobavilo a do vězení od stolu nemusel  (jak to úplně dopadlo, nevíme, srov. s. v. lyrika).

Autorem nejrozsáhlejší a vedle Androtióna nejoblíbenější athénské kroniky, atthidy, byl Filochoros, jehož dal Antigonos Gonatás stít pro sympatie k Ptolemaiovi Filadelfovi.

Aristotelés ze Stageiry byl po smrti Alexandra Makedonského, svého žáka, roku 323 obžalován v Athénách z bezbožnosti. Byl pokládán za makedonského exponenta, možná že nebyl ani oblíben pro své fintivé a zženštilé vystupování. Předal proto vedení školy Theofrastovi a odešel do Chalkidy na Euboiu, kde následujícího roku zemřel.

Někteří z vládců propadali sociálnímu snění, o němž toho blíže víme velmi málo. Roku 316 založil Kassandrův bratr Alexarchos pod horou Athós na Chalkidice město Úraniá či Úranopolis, kde údajně vládl a žil podle blíže neznámých utopických představ. Šílené představy o uspořádání totalitárního fašistického státu měl Platón. Předkládal je syrákúskému vládci Dionýsiovi staršímu, ale ten ho raději dal prodat do otroctví. Povstání otroků a jeho ideologie slunečního státu je záležitost jiného druhu (srov. Blossius z Cum).

Literáti užívali v klasických dobách obrovských svobod slova. Nejlépe tvrzení dokládá dílo např. Aristofana během války peloponnéské. V hellénismu tu a tam docházelo k excesům. Na svatbu Arsinoé II. se svým bratrem Filadelfem roku 276 si dovolil básník Sótadés z Maróneie napsat posměšné verše. Za to v Alexandreji propadl hrdlem a když byl později ptolemaiovskými vojáky dopaden, byl před Kaunem utopen v sudu. Někdy v průběhu Chremónidovy války byl Antigonem Gonatou popraven athénský učenec Filochoros za sympatie vůči Ptolemaiovi II. Filadelfovi. Jinak neznámý epigrammatik Samos, který žil na dvoře Filippa V., to v jistém okamžiku svého pochlebnictví přehnal a králem byl popraven: čím se dotkl, nevíme.

Za principátu a dominátu nebylo prostředí převážně vojáckých a vojáky vybíraných panovníků až na výjimky příliš liberální. Při nelibosti panovníka v nejlepším případu skončila literátova kariera ve Městě (srov. již za Augusta Ovidia). Dodnes oblíbeným způsobem vzdálení nepohodlné osoby je její povýšení. Satirik D. Iúnius Iuvenális byl v Tráiánově době oblíben, protože kritisoval poměry za Domitiána. Za Hadriána nebyl jednou přesně pochopen a nenásilně odstaven: ve svých osmdesáti letech povýšen na velitele kohorty a odvelen na nejjižnější hranice říše do Egypta, kde brzy zemřel.

Za posledního republikánského otevřeného řečníka asijského stylu za Augústa bývá pokládán Cassius Sevérus. Senát ho exiloval na Krétu a Serífos, kde roku 34 n. l. po čtvrtstoletí exilu v naprosté zemřel.

Druhá část Tiberiovy vlády je literáty a historiky líčena jako krutovláda vůči římské elitě, senátu, urozeným, literátům. Mágy a astrology vykázal z Itálie. Dohnal prý k sebevraždě svého grammatika Seleuka Homérika z Alexandreie za to, že se poptával, co císař právě čte, aby se mohl lépe připravit na hodinu s ním.

Císař Gáius dal upálit básníka atellány uprostřed amfiteátru za to, že použil dvousmyslného verše, který si Tiberiův nástupce vyložil proti sobě. Astrology a „mathématiky“ nesnášel císař A. Vitellius. Vykázal je z Říma k 1. říjnu roku 69, ale postižení mu odepsali vtipným pamfletem, libellus, sdělujícím úřední řečí, že k 1. říjnu nebude Vitellia mezi živými. A nebylo.

Domitiánus neměl rád věštce všeho druhu. A kyniky. Jistý Diogenés byl po provokativním vystoupení v divadle vypráskán a jeho kolega Hérás byl za překročení zákazu působení v Římě roku 74 n. l. sťat. Když Domitiánovi jistý Asklétarión věštil zlou smrt, jak se i stalo, kázal ho popravit. K tomu nedošlo a naopak Domitiánův nástupce Nerva věštce odměnil.

Domitiánus ostatně vyhnal z Říma všechny „filosofy“, což udělal dvakrát již jeho otec Vespasiánus (70 a 74) a pro Židy zavedl speciální daň. Vznikla-li při jejím vybírání nejasnost, úředníci zkontrolovali u podezřelého, je-li obřezán. L. Septimius Sevérus zakázal „pod přísnými tresty“ přestupovat na židovství a křesťanství (zákaz obřízky).

Naopak výsady Židů včetně jedné jejich sekty, křesťanů, respektoval císař Sevérus Alexander (jeden pramen dokonce praví, že měl ve svém laráriu podobizny Krista a Abraháma). Vespasiánův syn dal popravit jinak neznámého historika Hermogenea z Tarsu za to, že se ve své práci dopustil nějakých narážek. O vztahu k obřízce a d. f. udělení náboženské svobody Židům viz pod obřízka.

V době římského principátu se nových myšlenek příliš neurodilo a o nějakém vlivu vzdělanců na vrcholovou politiku až na výjimky také nelze hovořit. Císař Auréliánus dal v Palmýře popravit synovce římského řečníka Frontona novoplatónika a řečníka Longína (213 – 273) zřejmě za to, že byl rádcem Zénobie, nebo protože měli spolu něco osobního. Císař Vespasiánus naproti tomu liberální byl.

Advokát Salvius Líberális při obhajobě kohosi ze zbohatlých propuštěnců prohlásil: „Co je císaři do toho, že má Hipparchos sto milionů sesterciů?“ Z právního hlediska vůbec nic, ale bylo to pokládáno za odvážné. Pokud někdo jenom nemluvil, ale dával svůj odpor i najevo, situace se změnila: republikánský stoik Helvidius Priscus musel za Vespasiána zemřít.

Vespasián byl konservativní liberál. Císař připomínající herce amerických westernů Johna Waynea neměl chuť improvisovat a jeho vztah k novým technologiím je novodobě dosti moderní. Když mu nějaký mechanik navrhoval, že díky svému vynálezu lacino dopraví na Capitólium velké sloupy na obnovu vyhořelého Iovova chrámu, dal mu Vespasián velkou odměnu a s díky odmítnutí, „abych také dal práci lidu.“

Constantínus I. nesnášel tradiční římské věštectví a zrušil slavnostní lustraci vojska v Římu. Delfskou trojnožku dal postavit ve své Konstantínopoli do hippodromu včetně Apollónovy sochy z Delf. To již byl křesťanem: jak vyplývá z dobových textů, zalíbila se mu praktická myšlenka o tom, že křesťanství zahladí veškerou vinu a že nějakým způsobem dotyčného očistí. S monotheismem v Evropě skončila svoboda slova, vyznání. Symbolikou to začalo, totalitními zákazy skončilo. Od Caesarových dob zastávali úřad pontifika maxima všichni principové, a ve 4. století dokonce vladaři křesťanští. Prvním, kdo odmítl veleknězovo roucho, byl syn a spoluvládce Valentiniána I. Grátiánus (vládl 375 - 383 n. l.).

Šaškové, scurrae, museli znát na hostinách svou míru. Když si roku 262 n. l. v rámci velkého průvodu Městem dělali legraci z Galliena a pátrali mezi zajatými Peršany, zda mezi nimi není císařův otec Valeriánus, doživotně v Sápórově zajetí, dal je Gallienus upálit.
Roku 3008 či 3027 skončila vláda Anedžibova (od 3034), možná pučem usurpátora (?) Semercheta (Horovo jméno) Irejnetdžera, též Semsu, řec. Semenpsés. Vládl podle Manethóna osmnáct let, do 2990 či 3009. V zemi prý panoval neklid, což nebylo archeologicky potvrzeno; král dal vymazat jméno Anedžibovo, zjevně první damnátió memoriae historie. 

O censurních poměrech v Číně viz pod konfucianismus. Císař Wu po roku 141 učinil konfucianismus říšskou ideologií a sto až sto třicet tisíc úředníků muselo z její znalosti skládat komisionální zkoušky. To Evropa také neznala…

Filostefanos, loďař§ 668, 704, 570, 565, cf. Sedm mudrců

Filostratos, učitel Kleopatry viii.§ 51

Filostratos, stratégos Perseův§ 170

Filostratos z Athén, b. Kallikratův, zrádce Diónův§ 354

Filostratos z Lémnu, sofista, autor zachovaných životopisů sofistických hvězd§ 20+, 85+, 176+, 200+   

Filótás nebo Filétás ze Sybary, první dorostenecký olympioníkos § 616
Filótás z Makedonie§ 1. 336 - 334, 330, syn Parmeniónův; 2. 336 - 334, 323, o. Parmeniónův; 3. 332, 323, 321, 318, 316, 315, satr. Kilikie 
Filótás z Théb, vedl osadníky na posílení Priény§ 650

Filoteimos Arkesidémú z Eleusíny, Filotímos, s. Arkesidémův§ arch. 185+ 

Filóterá, d. Ptolemaia I. § 279
Filóterá, přístaviště jižně pod Suezským zálivem, které pojmenoval Ptolemaios II. po své sestre, viz výše, dn. al-Hurgada, angl. Al-Ghurdaqah§ 270
Filotéreia, m. v Galilaji, pozd. Tiberias (?), srov. tam§ 218, 93

Filoteriá/Filóteriá, m. v Galaátidě, dn. Bét Jerach, arab. Chirbet al-karak (identické s předešlým?)§ 101 

Filótis/Filóta, m. Charopa (II.) Épeirského, manž. Machaty Ml.§ 168

Filoxenos, vyhlášený pištec/aulétés§ 399

Filoxenos z Alexandreie, učenec§ 50
Filoxenos z Eretrie, malíř§ 325
Filoxenos z Kythér, básník díthyrambů§ 435, 388, 380
Filoxenos z Makedonie§ 1. 368, syn Ptolemaia I. Makedonského; 2. 331, 328, 324, 323, 321, satr. v Kárii, finanční úředník v Syrii a satr. v Kilikii (identičtí?), snad i fygadothérás

Filoxenos Aníkétos, dyn. v Indobaktrii§ 125, 115