Kuch (5)

Za hranicemi starého věku

Šumivá vína starověk nevyráběl. Po zániku římské říše přišli další noví lidé do Středomoří, mocenská centra se posouvala severně od Alp. Měnily se chutě, ale hlavně: víno se v Evropě udrželo zřejmě jen proto, že ho potřebovala křesťanská liturgie (ostatně klérus alkoholismem proslul).

Některá produkční místa vína zanikla nebo nestačila poptávce, jiná ležela mimo evropskou civilisaci (řecký svět se ocitl pod osmanskou okupací). V průběhu staletí se za nejvyhlášenější vinařské oblasti pokládaly okolí aquitánského Bordeaux a Piemontu.

Španělé a Holanďané s dalšími Evropany rozšířili víno za oceán. Roku 1541 bylo pěstováno v Argentině a Chile, roku 1652 na jihu Afriky, roku 1772 v Kalifornii a 1788 v Austrálii. Roku 1976 na ochutnávkách vín „naslepo“ v Paříži poprvé vyniklo víno z Nového světa, víno zámořské. Cabernet Sauvignon ročník 1973 tehdy odsunul na druhé místo Mouton Rotschild. Vítězná značka byla z Stag´s Leap Wine Cellar v kalifornském údolí Napa, založeného roku 1970 profesorem Chicagské university Warrenem Winiarskim (srov. nomen-omen). Na oné soutěži šest z jedenácti vybraných vín bylo z Kalifornie.

Srovnat finanční „vzácnost“ antických vín s novodobým světem nelze. Staří nebyli ve vínu až tak velcí snobové, protože jím byli obklopeni. Dnešní lidé na vinných kuriositách nešetří. 24. května 1979 byla vydražena jedna lahev Chateau Lafite claret, ročník 1806, za 28.000 USD. Ovšem 5. prosince 1985 byla vydražena láhev Chateau Lafite, ročník 1787, na níž udělal poznámku Thomas Jefferson, za 157.500 USD. Zvláštní hodnotu mají objevy čínských vín. Nikoli z hroznů, ale mléčná tekutina pocházela z fermentovaného obilí a patřila na stoly čínských elit. V březnu 2018 bylo tekutiny nalezena třetina litru v bronzové nádobě v hrobě v Sien-jangu/Xianyang v provincii Šan-si/Shaanxi z éry dynastie Čchin/Qin. V září téhož roku vylili archeologové z bronzové nádoby z hrobu v Luo-jangu, ve starém sídelním císařském městě, z doby Chan/Han tři a půl litru takového "vína". Nikdo z Číňanů se neodvážil více než dva tisíce let starý nápoj ochutnat. 

Obecně se soudí, že antický svět a celý starověk destiláty neznal vůbec, ačkoli princip destilace Hellénům znám byl stejně jako zvyšování obsahu alkoholu u vín (starověká vína měla kolem 16 procent, tolik zřejmě také kvašená piva). Teprve křesťanští funkcionáři a jejich mniši přišli s aqua vitae, latinsky s živou vodou. Z ní např. na britských ostrovech vzniklo slovo uiskie, uisge beatha, odtud whisky (srov. dánskou a norskou pálenku Aquavit). Nejdražší whisky byla vydražena koncem 2018 v Hongkongu: za lahev obilné kořalky značky "Mavallan 1926, Šedesátiletá" z palírny v obci Craigellachie na severu Skotska zaplatil sběratel 1,2 miliony liber, tedy 1,4 milionu eur.  

Destilaci v Evropě vynalezli hellénští námořníci v boji o přežití na otevřeném moři. Pro získání sladké vody, jak popisuje Aristotelés, využívali přikryté chladné pánve na vaření, na jejíž poklici kondensovala voda. Jinak se používalo měděných kotlů a vlny nebo mořské houby jako kondensátoru.

O využití tohoto principu k výrobě vinné či ovocné pálenky není nijakého záznamu. Tvrdí se však, že znalost destilace přinesli do Irska mniši z Orientu s šířením křesťanství, tzn. kuriosně z arabského světa.

Skleněných součástí destilačního přístroje poprvé použil perský lékař a polyhistór Abú Bakr Muhammad bin Zakaríja ar-Razi (864 – 930), Rhases/Rhazes pozdějších evropských alchymistů. Ve své systematické Knize tajemství všech tajemství/Kitáb sirr al-asrar kromě řady medicínských znovuodhalení z časů hellénistické alexandrijské vědy popisuje destilaci nafty, nižší stupeň krakování pro získání dehtu a lehce hořlavého oleje.

Zavedl užívání alkoholu (arab.: al-kuhl, al-kuhúl, „jemnost, očištěná látka“; slovo původně pro antimonový prášek v užívání v oční kosmetice na odlišení od chamr, souhrného obratu pro fermentované nápoje; pochází od chamira, droždí) do medicíny jako desinfekční prostředek.

Arabským pradestilátem je araq/arak s anýzem. Na Cejlonu, Bali a v indické Goy nepálejí alkohol z ovoce ani hroznů, ale ke šťávy kvetoucího kokosu, Tamilové ze třtiny, Javánci z rýžového vína. Od 14. století dělají destilát Mongolové z oslího mléka. Hroznová raki, rakija, je národní kořalkou Turků, Bulharů a Albánců.

Súdánská stejně potajmu pálená jako aragi v okolí Mekky. Arabská anýzovka (nejvyhlášenější jsou libanonské) žije dál v řecké uzo/ouzo s mastikou a bylinami a příbuzném pití cikudia/tsikoudia a cipuro/tsipouro, italské lihovině jménem sambuca, španělský svět zná ojen a anisado, nebo kolumbijskou aguardiente anisado, Francouzi pijí pastis.

Nejstarším dokladem pro destilaci alkoholu v Evropě je ozkoušení orientálních receptů někdy v letech 1050 až 1150 n. l. na universitě v kampánském Salernu: aqua vitae nebyla po staletí „alkoholem“, ale medicínou. Údajně první, kdo předepisoval alkohol (ale jen zevně), byl roku 1285 Arnaud de Villeneuve (c. 1235 – 1313) v přesvědčení, že medicína prodlužuje život. Pálenka byla tehdy z kraje Armagnac na jihovýchodu Francie (v kraji Cognac se začala pálit kořalka až v 17. století).

Zřejmě první obětí alkoholu, nikoli však alkoholismu, byl Charles II. Navarrský zvaný Špatný, velký hráč ve francouzské politice (kraloval od svých 27 v letech 1349 – 1387). Z léčebných důvodů ležel zabalen do prostěradla napuštěného alkoholem. Vrazil však do svíčky, on nebo sluha…

Nejstarší doklady o pálení rumu ze třtiny jsou z Barbadosu z doby kolem roku 1650. Kořalce se říkalo kill-devil nebo rumbullion, od roku 1657 jednoduše rum. Jiná theorie odvozuje název od řeckolatinského sakcharon, saccharum, označení pro cukr. Antika ale podle všeho cukrovou třtinu neznala. Rostlina pochází z jihovýchodní Asie a výrobu cukru z ní a krystalisaci objevila Indie. Ze sanskrtského šankara je řecké slovo stejně jako arabské sukkar, neboť Arabové mnohem později zavedli pěstování třtiny ve Středomoří.

Kolumbus ji vzal do Ameriky, Evropané později z Ameriky do Evropy rum. Hezké kolečko: díky britské kontinentální blokádě Napoleona se v Evropě urychlila produkce cukrové řepy a cukru z ní. Díky Napoleonovi se ve střední Evropě také rozšířil zvyk pálit líh z brambor a obilí, ale také se tu uchytil cukrovarnický kartel chránící své zboží, které lze všude v tropech pořídit nesrovnatelně levněji a „ekobiologičtěji“.

Jaký rum dala v Hamburku do čaje matka básníka Heiricha Heineho roku 1844, nevíme. Heine situaci, při níž ona pila rum bez čaje, vylíčil v „cestopisné“ sbírce „Deutschland. Ein Wintermärchen“.

Dnes obvyklé nápoje káva, čaj a kakao antickému věku známy nebyly. Kakau dal botanik Carl von Linné název theobróma (novotvar z řečtiny) s významem "božská poživatina"; proč, není známo. Pro Mesoameričany, mezi nimiž se užívání kakaa/čokolády rozšířilo někdy před rokyh 2000-1500, viz v CSD u roku 4200, plnil však nápoj hlavně léčivý a kultovní účel.

Čaj, čínské čcha (a stejný znak v dialektu provincie Fu-ťien a na Tchajwanu čten "te"), pochází sice z Barmy, ale jako nápoj zahánějící únavu byl prý znám v Číně podle tradičních údajů již v roce 2780 (nebo 2737, kdy podle legendy prý upadly císaři Šen-nungovi alias Jan-timu lístky se stromu do právě převařené vody; což je také první mýthologický případ hygienické úpravy vody, srov. rok 3000). Nejstarší nález zbytků čaje pochází z mausolea císaře Liou Čchi/Liu Qi neboli zbožněného Ťinga/Jing (vládl 157-141) a nejstarší psaná literatura o čaji je z roku 59 př. n. l., viz tam. Kolem roku 730 n. l. se dostal čaj z Číny do Japonska (jiné tradiční datum praví, že už roku 552).

Roku 851 n. l. se o čaji dozvěděli Arabové. První zásilka čaje z Japonska přes Javu (nikoli z Číny) dorazila do Evropy, do Holandska, až roku 1610. Půl století měli Holanďané dovozní monopol. Část národů převzala označení od manadarinského čcha (srov. perské čáj, turecké çay), část od nářečního te (holandské thee). Roku 1662 zavedl král Charles II. v Londýně u dvora „čajovou hodinku“ a bylina se stala „nóbl“.

Nejstarší uchovaný čajový servis v Číně je z pohřebního areálu Lun-tung z doby vlády Čchina Š’chuang-tiho. Největšími producenty čaje jsou dnes Čína, Indie, Srí Lanka a Keňa, největšími exportéry však Keňa, Srí Lanka, kdežto Číňané a Indové více než dvě třetiny své produkce sami vypijí a čaj k tomu dovážejí (největším dovozcem čaje je však Rusko).

Káva původem z Ethiopie ze zaniklého království Kaffa a jižní Arábie se nepije o moc déle než tisíc let. Z arabského světa se poprvé dostala do Istanbulu roku 1554, Evropany byla poprvé popsána roku 1582. První zrnka kávy se objevila v Evropě (opět v Nizozemí) roku 1637 a není pravda, že by s černým nápojem Evropané blíže seznámili až roku 1683 během tureckého obléhání Vídně. V Benátkách se káva vařila poprvé roku 1645 (jiný údaj: až 1683?), v Oxfordu 1650, v Brémách 1673 a v Hamburku 1677. První kavárnu v Praze otevřel jistý Georgos Hatalah al-Damaski vulgo Georgios Deodatus/Theodato z Damašku roku 1707. O kávě více zde níže.

Technologický postup přípravy kakaa, resp. čokolády přivezli z Mexika do Evropy Španělé roku 1528. Obliba kakaového nápoje se od Aztéků a Mayů rozšířila i na sever za Rio Grande: roku 2008 byly nalezeny důkazy o jeho konsumaci v Pueblo Bonito v Chaco Canyon v Novém Mexiku. Stejně jako v Mesoamerice obsahoval nápoj rozemletá kakaová semena, vodu, kukuřičnou mouku, chilli a některá další koření.

První z Evropanů, kdo darem obdržel kakaové boby, byl koncem července roku 1502 Christoph Kolumbus; dali mu je obyvatelé Guanaja, ostrované z jedno z dnešních Islas de Bahía před pobřežím Hondurasu. První popis přípravy čokolády je až z roku 1631. Ze Španěl se móda kakaa/čokolády dostala do Francie, kde král Ludvík XIV. Udělil v květnu roku 1659 první monopol na obchodování a výrobu „d´une certaine composition qui se nomme le chocolat“. 

Všechny tyto nápoje byly Evropany zpočátku považovány za léky, což možná ve skutečnosti původně byla čokoláda. Podle nových archeologických nálezů Mayové, tehdy pod civilisačním vlivem Olmeků, vařili kolem roku 600 př. n. l. (dosud nejstarší nález z Belize) z kakaa (theobroma cacao) napěněnou čokoládu, do níž přidávali chilli, med a kukuřici (s „popcornem“, darem indiána jménem Quadequina, celosvětově nejslavnějším současným kukuřičným výrobkem, se evropští kolonisté Severní Ameriky poprvé seznámili 22. února 1630).

Aztekové neznali domácí zvěř, kozy, ovce, prasata, skot, chovali pouze malé psy, xolos, a krocany. Jedli obojí a k tomu avocado, chili, tomatl, velmi drahé bylo kakao-chocolatl (boby sloužily jako směnná jednotky), mršiny obětovaných dospělých a dětí odklízel coyotl. Rituální kanibalismus udělal z psožravých Aztéků a jejich civilisačních předků nejodpornější kultury dějin, v níž už děti usínaly nakrmeni libým pocitem z pohádek o strašidlech, obludných duchů atd., a z obrazů např. boha smrti, jemuž z odhaleného hrudního koše visejí ven játra…

Kněží vraždili v rauši údajně houby teonanacatl o velikosti sombrera a až deset cm vysoké. Aztecký rok měl osmnáct krvavých slavností a pokud do toho nepřišla oslava válečného tažení, zemřelo odhadem na obětišti každý rok na pět až sedm set lidí. Poslední a pravděpodobně největší lidská oběť lidských dějin bylo zasvěcení chrámového objektu „templo mayor“ v Tenochtitlanu roku 1487 n. l., při němž za krvavého šílenství trvajícího čtyři dny a noci bylo obětována krev, srdce a maso na dvaceti tisíc zajatců.

Fenomen kouření tabáku nebyl evropskému starověku znám. Hérodotos sice o Skythech praví, že se nemyli ve vodě, ale v kouři z konopí, hé kannabis, a prý je to velmi bavilo (ale také skalpovali protivníky, skalpy přivěšovaly na koně a z ostatní kůže dělali předměty denní potřeby). Staří lékaři doporučovali v některých případech vdechování kouře z léčivých rostlin, zpráv o kouření jako běžném jevu nemáme.

V bohaté výbavě skythského hrobu ze čtvrtého či třetího století v kurganu Aržan 2 v republice Tuva v sibiřské části Ruské federace archeologové nedávno nalezli kouřovou misku s hromádkou semínek a plodů konopí a máku. Obdobně v hrobu „ledového děvčete“ z roku 1993 v údolí Pazyryk na Altaji jižně od Novosibirska na území Kazachstánu byly nalezeny zbytky konopí. Vyšší obsah THC byl nalezen na očazených kamíncích roku 2019 ve východním Pamíru/čín. Pcha-mi-er v Sin-ťiangu na pomezí s Tádžikistánem ve skythském hrobu z doby c. 500. Nálezci předpokládali, že to je důkaz inhalace kouře z konopí a že horská lokalita udávaná jako Jirzankal potvrzuje Hérodotovo podání skythských zvyklostí (zde zřejmě inhalace součástí pohřebního rituálu s obětováním člověka). Bylina sama je původu východoasijského a na západ putovala snad přes středoasijské stepi; o jižní, tzv. hedvábné cestě, přes Írán a Mesopotamii, známého není nic. 

Gáiova třetí manželka Caesonia mu dávala nápoje lásky, po nichž tři dny nespal, měl přeludy a blouznil. Ačkoli to není řečeno explicitně a žádná starověká informace nehovoří přímo o užívání drog, zdá se přesto velmi pravděpodobné, že pološílený Caligula bral opiáty (srov. pod lékaři). Jedinou pasáží je ve čtvrtém zpěvu Odysseje Helenin nápad s farmakon népenthes, s „prostředkem zbavujících starostí“, srov. zde výše.

Pro drogové závislosti jsou jen nepřímé důkazy jako je role konopí v mastech, kadidlu, více spekulací, důkaz žádný (srov. výklad činů ústřední postavy křesťanského mýthu Ježíše, např. jeho chůze po vodě, že jde o zapsanou narkotickou vidinu).

Věštci a věštkyně Hellénů vdechovali bylinné kouře či výpary, ale tabák neznali. Evropané se poprvé setkali s kouřícími indiány 6. listopadu 1492 na slavné výpravě Kryštofa Kolumba. První Evropan, kdo si „zapálil“ byl jistý Ramon Pane roku 1497. Zvyk kouřit tabák do Evropy přivezl a doma v Alicante praktikoval Rodrigo de Jerez. Za to ho křesťanští kultoví soudcové, inquisice, odsoudila na deset let do vězení.

Ovšem už 1519 dovezl do Španělska první sazenice tabáku do Evropy královský úředník Oviedo a v průběhu 16. století se semínka tabáku rozšířila po celé západní Evropě. Formou kouření bylo spalování tabáku v dýmkách či balení doutníků, od 17. století šňupání, od dob francouzské revoluce doutníčky. Do té doby šlechta šňupala, lid kouřil doutníčky, cigarillos: dnes je to díky ceně spíše opačně.

První cigaretu, tabák zabalený do papíru na zabalování střelného prachu, vyrobil egyptský voják ve válce s Turky roku 1832. V krymské válce turečtí vojáci kouřili běžně cigarety (ruské papirosy udržely jejich podobu) a zvyk převzali britští spojenci. Roku 1856 rozjel v anglickém Walworthu jistý Robert Golag první továrnu na cigarety.

První daň z cigaret uvalili v americkém spolkovém státu Iowa 11. dubna 1921. A 2. října 1946 poprvé vědci přišli s theorií, že kouření tabáku může způsobit rakovinu (University of Buffalo). Koncem 20. století se množily paušální zákazy kouření na veřejných místech a na pracovištích. Roku 2004 se království Bhútán stalo prvním státem světa, kde vládce zakázal kouřit a tabákové výrobky i prodávat. Od února 2005 zakázal odvyklý dlouholetý kuřák Fidel Castro na Kubě kouřit na všech veřejných místech a pracovištích.

S tabákem souvisí i jiná pozoruhodnost. Sněm Virginie, britské kolonie v Americe, 6. ledna roku 1639 jako první na světě pro udržení ceny komodity odhlasoval zničení přebytků úrody, v tomto případu tabáku.

Helléni a Římané znali princip žvýkací gumy. Používali na krášlení pachu z úst různých pryskyřicí (mastix), nebyla to však žvýkačka v dnešním slova smyslu. Roku 1845 smísil Američan John Curtis z Portlandu pryskyřici z jedlí s včelím voskem, srov. zásluhu mexického generála de Santy Anny v poznámce u roku 480, a někdy o padesát let později jistý William Wrigley přišel s chicle/chiclets, přírodním latexem z Mexika.

Žvýkali ho totiž staletí před ním Mayové. Doplněno sladkými ochucovadly a chicle nahrazeno umělou pryskyřicí: dnešní zvýkačka. Její rekordy: největší bublinu prý v Kalifornii spáchala Susan Williamsová; měla průměr 58,4 cm. Nejdéle prý jeden plátek žvýkal Australan Allen Sharp: prý 22 let.

Kulinářský vliv Římanů na Germány
Do němčiny přešlo z latiny také množství slov související s kuchyní a vínem. Oleum, Öl, se dopravovalo v amphorách, Eimer („kbelík“) na káře, carrus, Karre, do níž byl zapřažen osel, asellus, Esel, dohromady s pytli, saccus, Sack, a košíky, corbis, Korb. V kuchyni, coquina, Küche, se užívalo pepře, piper, Pfeffer (asi z drávidského pippari), hořčice sinapi (attic. nápy) čili Senf, fenykl, feniculum neboli Fenchel, kmín, cuminum, Kümmel.

Na stole, discus, Tisch, ležely rostliny/zelenina, planta, Pflanze, cibule, cepulla, Zwiebel (nejlepší prý byla z Knidu), košťál, caulis, Kohl, ředkev, radix, Rettich, dýně, cucurbita, Kürbis. Vedle nich ovoce jako hruška, pira, Birne, třešně, ceresia, Kirsche, švestka, prunum, Pflaume a broskev, (malum) persicum/řec. mélon persikon, Pfirsich. Většinu těchto slov Římané předtím převzali od Hellénů, včetně prúné, švestky. A k Hellénům koření a ovoce dorazilo z východu.
Ve vinařství, které v Porýní poznali Germáni, v němčině zakotvila latinská slova: mustum – Most/mošt, vínitor – Winzer/sběrač vína, vinař, calcatúra – Kelter/lis, tráiectórium – Trichter, bacarium – Becher/pohár, calix – Kelch/číše, kalich.

Císařské drby
Ne všichni mocipáni starého věku propadali přemíře slastí. Alespoň ne všem najednou. Tak o Caesarově střídmosti v pití vína je znám svým způsobem lichotivý výrok jeho protivníka M. Porcia Catóna Utického: „Caesar jediný ze všech přistoupil k ničení státu střízliv.“ Caesarův spolubojovník Antónius naopak proslul opileckými nápady…
Augustus podával na hostinách jídla o třech, zřídka šesti chodech. Sám jedl velmi střídmě a nepříliš nákladně. Nepil a čas mezi chody vyplňovali hudebníci herci, kejklíři a aretálogové, potulní kynici a stoici, žertovně bavící společnost moralisujícími až karatelskými příběhy. Rovněž jeho nástupce na velehostinách nijak nelpěl.

Tiberius byl šetrný, jedl, co se na hostině den předtím nesnědlo a dobový výkřičník se klade za informaci, že se u stolu spokojil dokonce jen s půlkou kance. Rozesílání dárků omezil Tiberius na Nový rok, ačkoli v tom nebyl Augustus vůbec rozhazovačný. Božský Iúlius a jeho dva nástupci byli ve stolovacích zvycích vpravdě klasičtí a pozdnělatinští autoři je dávají současníkům, marně, za vzor.

Pokud ve stolovací kázni byl Tiberius příkladem občanské střídmosti do čítanek Římánků a viditelných menšin říše, v pití vína tomu naopak. To byl příběhem pro učitele. Tiberius totiž chlastal a jedno jeho životní období bylo ryze alkoholická. Rodné jméno Tiberius Claudius Neró si Římané brzy uzpůsobili na Biberius Caldius Meró, tedy volně Ochlasta Rozpálený (nezředěným) Vínem.

Tiberius užití vína poněkud otočil. Augustův nástupce neměl dobré vztahy se senátní šlechtou a nic nenasvědčuje tomu, že by doba jeho vlády byla nějak výjimečná krutostí, že by ohrozila říši, jak uvádějí dobová literární svědectví. Takže se mu mj. přisuzuje vynález jednoho druhu mučení, totiž že odsouzenci je podvázán penis a do nešťastníka naléváno víno.

Augustus po nepřístojnostech při hrách udělal pořádek v hledišti. Senátoři zasedali v první řadě, odděleně od lidu byli vojáci a ženy, dříve volně mezi diváky, od nyní seděly odděleně od mužů na vyšších místech hlediště. Od pěstních zápasů ženy vykazoval.

Tiberius byl ostatně prvním z císařů, kteří se snažili mírnit obrovské náklady věnované na hry všeho druhu, tedy také gladiátorské. Augustův nástupce snížil platy hercům, omezil nákladově gladiátorské hry a dokonce hospodským zakázal prodávat u sebe pekařské výrobky. Rozčílilo ho, když se dozvěděl, že na trhu se prodávaly ryby parmice po třiceti tisících sesterciích.

Claudius hostiny miloval na velkých otevřených místech, veřejné s velkou návštěvou. Nezřídka se podílel na akcích, kde se stolovalo u šesti set stolů. Na nich hodně pil, jedl a často zvracel. K čemuž mu museli pomáhat strkáním peříčka do úst. Často také na hostinách usínal a stal se terčem posměchu různých šašků (kopriás, lat. coprea či copria), tropících lumpárny po způsobu pouličních zlodějíčků.

Jeho chování bylo pro ostatní členy panovnického rodu „nemožné“ a Gáius ho dal dokonce jednou hodit do řeky, ačkoli za ním přišel oficiálně jménem senátu. Do svých padesáti let žil Claudius skromně, dokonce na čas žil v nouzi a jeho jméno se objevilo na úřední vývěsce pro dlužníky. Když mu později vyhořel soukromý dům, dal si ho zrenovovat na státní útraty.

Bezmezně prý toužil po ženách, nikdy ne po mužích. Chtěl vydat edikt povolující u stolu hlasitě vypouštět větry. Inspiroval ho příběh muže, který vážně onemocněl, protože větry zadržoval. Od dětství byl literárně a vědecky činný. Hrál v kostky a za mlada se stýkal s lidmi „obskurními“. Později byl stejně vášnivým hráčem v kostky A. Vitellius a Flávius Domitiánus.

A. Vitellius byl bez ohledu na druh jídla velmi žravý. Dokonce se cpal v obyčejných zájezdních hostincích a jedl i znovu ohřátá jídla. Ovšem při zasvěcování obří stříbrné mísy, patina/patané, pro svůj vlastní stůl, podával hostům játra papouščích ryb, skaros, scaurus, mozečky pávů a bažantů, jazýčky plameňáků a mlíčí murén. Ryby byly na objednávku loveny po celém Středomoří, co říše dala.

Sám se dával zvát na hostiny, které nesměly být levnější než 400 tisíc sesterciů. Své hodokvasy zvládal silným zvracením. Největší z nich prý pořádal jeho bratr Lucius u příležitosti příchodu do Říma: dva tisíce ryb a sedm tisíc opeřenců.

Vitellius byl hrubý. Když uviděl bojiště u Bedriaca, dn. Beverara na severu Itálie, prohodil silácky: „Optimé olére occísum hostem, et melius cívem, krásně voní zabitý nepřítel, krásněji ale zabitý občan.“ V Germániích se choval vojácky řízně a v armádě byl populární. Říháním dokladoval, že už snídal. Dal na symboliku: kdosi ukradl z Martova chrámu meč Božského Iúlia a předal ho v Germániích A. Vitelliovi. Tak si zahrál nejvyšší hru o vládu nad Římem.

Vitellius svou krátkou vládu prohýřil na hostinách. Dokonce když v jeho blízkosti hořel chrám Iova Optima Maxima na Capitóliu, díval se na požár z hostiny ze svého domu. V Římě se přitom bojovalo mezi fláviovci a jeho přívrženci. Byl Římanům natolik odporný, že jeho a bratrovo tělo vláčeli ulicemi na hákách a hodili do Tiberu. Vitelliova matka Sextília si prý vzala z hnusu z jeho chování život jedem. Jiní zapsali, že ho o jed požádala a on jí ho s radostí poslal.

Domitiánus pořádal hostiny velmi často a velké, ale do noci nepil. Na začátku své vlády se Domitiánus často na několik hodin uchyloval do ústraní, kde chytal mouchy a napichoval je pisátko. Večer obvykle jedl střídmě, za to souložení pokládal za tělocvik, jemuž se intensivně věnoval. Nesnášel na rozdíl od svého otce a bratra Vespasiána a Tita vojenství, byl však vynikající lukostřelec.

Nervu a jeho adoptivního syna Tráiána sužovala láska k pití. Úchylný syn smutného císaře M. Aurélia Antónína Commodus rád míchával lidské výkaly do vzácných jídel a osobně to ochutnával. Přitom se denně sedm až osmkrát koupával a přímo v lázních i jedl.

O případ rituální skatofagie nešlo. Francouzský cestovatel Gérard Périot se s pojídáním lejna setkal v padesátých letech 20. století v Libérii u Sarpanů, kdy jeden z jejich šamanů ho spolykal, aby zbavil ves zla. Zapékat do chleba lejna nařizuje v jednom ze starozákonních proroctví Židům jejich bůh (Ezech. 4, 12sqq.); slova proroka Jechezkele však logikou nevynikají.

Héliogabalos předložil na hostině jako první hostům pštrosa. Jeho nepochybným světovým rekordem je dodnes lov pavouků. Sesbíral jich s pomocí Římanů deset tisíc liber, tj. pět tun (!), kromě toho dal sesbírat deset tisíc myší, tisíc lasiček a tisíc rejsků. Měl cukráře tvořící z těsta a mléka cokoli.

Marcipán ale není antický. Sladkost z mandlí a aromat z 15. století je zřejmě orientálního původu. Italské marzapane, franc. massepain a špan. mazapan jsou snad z arab. mautaban, podle některých znalců „sedící král“, totiž Ježíš na křižáckých mincích; kolem 1200 napodobili ražbu

Benátčané a nazvali ji mat(t)apan, po níž se jmenovala desetiprocentní daň dávaná poplatníky do krabic, v jakých se mj. také exportoval „marcipán“. Z italského m. je německé Marzipan a protože přišel z Benátek, lidová etymologie z něho udělala rádoby latinské Marcí panis, Markův chléb – poněvadž Benátky mají kult státního světce Marka.

Do vozů kromě žen dával šílený Syřan zapřahat čtveřice jelenů, psů, tygrů, slonů, velbloudů, choval krokodýly, hrochy, nosorožce. Jeleny při svém triumfu nad Zénobií roku 274 použil ve čtyřspřeží císař Auréliánus. Pak je obětoval Iovovi Kapitólskému a dal si neskromné přízvisko restitútor orbis, obnovitel pořádku ve světě.

Héliogabalova večeře nikdy prý nestála méně než sto tisíc sesterciů, tj. třicet liber stříbra. Někdy se najedl za tři miliony sesterciů. Opilcům dával do místnosti zkrocené lvy, levharty nebo medvědy a řada z nich skutečně ráno po probuzení leknutím zemřela.

Na svých hostinách chtěl mít cenovky s údaji vyššími než ve skutečnosti: prý to je jako koření zvyšující chuť k jídlu. Jedl ryby v modré omáčce neznámého složení, dával si plnit bazény vínem a růžemi a koupal se v tom. Perel prý užíval namísto pepře, tvrdí to historický pramen, a vylosovaným na hostinách rozdával živé dárky jako eunúchy, kompletní čtyřspřeží, nosítka, ale také deset velbloudů, deset pštrosů, nebo také tomu, kdo měl v losování smůlu, deset much, deset liber olova. Byl autorem zvyku, aby dárky losoval herec. Zvyklost se víceméně udržela dodnes, srov. tomboly.

Sevérus Alexander se styděl za svůj syrskoarabský původ a stále kladl důraz na své římství. Jeho jazykem byla řečtina, nikoli latina. Pít ale uměl s orientální mocností. Denně vypil dva litry (4 sextárie) nekořeněného vína s medem a jeden litr (2 sext.) kořeněného pepřem. Až na tuto těžkou alkoholickou závislost žil střídmě, rád jedl ovoce a pívával víno s růžovou esencí.

Před snídaní nalačno vypil půl litru studené vody, k jídlu chléb, vejce, hodně mléka a opět víno s medem. O svátcích jedl pečenou husu: o lednových kalendách, o hilariích Matky bohů, o Apollinských hrách, o hostině v den založení Iovova chrámu Capitólského. O sáturnáliích byl navíc bažant.

Licinius Gallienus (císařem 253 – 268) se koupal šest až sedmkrát denně, v zimě dva až třikrát. Zavedl hudební doprovod při příchodu a odchodu hlavy státu troubením a varhanami. Byla to spíše fanfára, ale rozhodně první evropská na počest hlavy státu. „Národní“ symboly jsou vynález ryze moderní. Doba ethnické posedlosti, romantismus, zplodila „národní“ barvy, znaky, hymny, autory a ve spojení s monotheimem zaneřádila ještě více válečnou náladovost v Evropě.

První „národní“ hymnou dějin je od roku 1825 píseň Bože, ochraňuj královnu, God save the Queen, rozumí se britskou. Píseň God save the King byla poprvé zpívána v londýnském divadlu Drury Lane roku 1745 (Marseillaisu napsal roku 1792 Rouget de Lisle, roku 1814 Francis Scott Key Hvězdnatou válku).

Císař Auréliánus na svých jinak střídmých vojáckých hostinách používal k obveselení postavu jedlíka. Jeho pohádkový protagonista jednou prý zkonsumoval celého vepře, deset chlebů, beránka a selátko a trychtýřem vypil sud vína.

Magnentius byl z franské matky (a britského otce), ale prvním ryzím barbarem na římském „trůnu“ byl Máximinus Thráx (235 – 238). Jeho otcem byl prý Got, matkou Alanka. Thrák prý znamená jméno země původu. Byl by tedy prvním německým/germánským císařem a hned s pověstí nevzdělaného surovce. Byl také prvním císařem, který nebyl ani senátorem, třebaže byl ženat s urozenou. Byl údajně vysoký 8,5 stop. Nikdy nejedl zeleninu a nepil studenou vodu. Vína prý, když měl chuť, vypil za celodenního posezení jednu kapitólskou amforu, tj. přes 26 litrů Bakchova nápoje.

Masa prý dokázal na hostině spořádat i čtyřicet liber, asi třináct kilogramů: vodu ani zeleninu nekonsumoval a když se potil, prý potu bylo na dva poháry. Císař Flávius Iúlius Constantius (od roku 337, zemřel 3. listopadu 361 n. l.) nikdy neochutnal ovoce; kromě toho žil střídmě, bez nákladných hostin a sexuálních výstřelků a starému historikovi stálo za to připomenout, že nikdy na veřejnosti neplival ani nesmrkal.

Dva kováři na vsi: Jiným silákem byl M. Aurélius Marius Aug., císař po smrti Postumově, proticísař Claudiův. Profesí totiž byl kovář a měl velkou sílu v pažích a prstech. Firmus, jeden z efemerních císařů před Auréliánem, byl vyhlášen svou masožravostí. Spořádal prý o hostině celého pštrosa. Nepil ale víno, zato hodně vody. Protože byl hodně silný a chlupatý po celém těle, říkali mu Kyklóps. Jako jediný ze (vzdoro)císařů dokázal na břichu udržet kovadlinu, do níž kováři bouchali, dílo cirkusácké.

Carínus, syn Carův a Numeriánův bratr, byl v letech 284 až 285 posledním z římských principů. Na hostině předkládal sto liber ptáků, sto liber ryb a tisíc různého jiného masa.

Jeho přemožitel Diocletiánus změnil římskou ústavu a z principátu vznikl tzv. dominát, z vládců svým způsobem volených se stali páni a definitivně přišlo vykání. Na rozdíl od svého bratra, vyhlášeného literáta, ale tělesně neduživého, patřil mladý Carínus kromě tohoto pozoruhodného momentu posledního z posledních do staré císařské party.

Oženil se s devíti ženami, opustil i těhotné a palác měl plný herců, děvek, zpěváků a kuplířů. Po jeho smrti jakoby Řím uléhal ke spánku. O padesát let později přestane být sídelním městem císařů. Byl posledním císařem „plný života“ a také symbolicky poslední, jehož rodiče nepodrobili monotheistickému rituálu křtu. 
Císař Tacitus také nepatřil mezi pijany. Prý nevypil denně ani půl litru vína, hodně málo jedl a dokonce se málo koupal. Budiž ovšem připomenuto, že mu bylo 75 roků. Veřejné domy starý Tacitus zrušil, ale opatření ho nepřežilo. Omezil dokonce provoz římských lázní na dobu do soumraku.

Menu státní hostiny konané 23. srpna roku 63 př. n. l. na počest nástupu L. Lentula Nigra do kněžské funkce flámina martiális, Martova flámina. Pořádáno za účasti všech pontifiků, mezi nimiž též C. Iúlius Caesar (37), vestálek a Lentulovy manželky (uchováno autorem Macrobiem ze začátku 5. století n. l.).

Nejstarší evropský jídelní lístek oficiální hostiny/banketu:
• Před hlavním chodem, výběr: mořští ježci, syrové ústřice co hrdlo ráčí, mušle-zaděnky, mušle-ostnatky, kvíčaly s asparágem, vykrmená slepice, pasta z ústřic a mušlí, bílé a černé mušle-žaludci, podruhé mušle-ostnatky, mušle glykymare („sladkomořské“?), mušle-žahavky, drozdi fíkoví, srnčí hřbet, kančí hřbet, pernatci obalení v mouce, mušle drozdí (?) a mušle purpurové.
• Hlavní chod, cena: kančí břich, rybí pasta, pomazánka vepřová, divoké kachny, čírky modré, zající, pernatci pečení, pečivo ze škrobu a chléb pícénský (nebo pontský?).

Káva, společenský nápoj No. 1
Koluje několik příběhů, jak se káva narodila. Nejčastěji se na Západě traduje, že chlapec jménem Kaldi, který v ethiopské provincii Kaffa (Kefa), zaniklém království, pásl kozy, si všiml někdy v době kolem roku 850 (?), že jeho stádo neobyčejně obživne, jakmile si pochutná na keřích s červenými bobulemi. Kaldi vzal bobule do kláštera, ale mnich, jemuž se svěřil, je označil za ďáblovo dílo a hodil do ohně. Vůně přilákala obyvatele kláštera, bobule rozemleli a zalili vodou: nápoj je povzbuzoval během dlouhých křesťanských kultovních seancí, jak se traduje.

Otroci, které Arabové chytali na území Súdánu, Ethiopie a Eritreje, přenesli zvyk do protilehlého Jemenu. Branou do země, Římany zvané Šťastná Arábie, stejně jako dnes, byl přístav Mokka/al-Muchá, další ze synonym pro kaffu, kávu.

Pověst o Kaldim-objeviteli se holandskou cestou poprvé objevila v Evropě až začátkem 17. století. Arabové pokládají za prvotní popud k vynálezu kávy pozorování marockého súfího Abú al-Hasan aš-Šázilího/al-Shadhili s titulem núr ad-dín, "světlo víry" (zemřel 1258). Všiml si cestou do Mekky, že ptáci po zobání určitých bobulí oživnou. Jeho žák Umar živící se jako léčitel a vyhnaný pro cosi z jemenského přístavu al-Muchá/Mokka do pustiny z těchto bobulí vařil nápoj a směl se se slávou vrátit.

S vlastním pěstováním kávy se začalo snad již v 10. století, ale prokázáno je v Jemenu až o pět staletí později. Arabští beduíni věří, že prvním člověkem, který vařil kávu, byl Šádri a ulévají mu do ohniště několik kapek čerstvě navařeného nápoje, jak dosvědčuje znalec arabského světa Alois Musil ze začátků 20. století.

První kavárny vznikly v hidžázské/saúdskoarabské Mekce; říkalo se jim kavé kanes. Šejkové se šířením kávy snažili omezit žvýkání katu, rostliny se stimulativními účinky, která je stále národní drogou Jemenců a Somálců.

Kavárny se v Arábii staly místem, kde se odehrával společenský život celé mužské populace arabských měst. Měly osobitý charakter a brzy se staly nepohodlnými centry politické oposice. Ani islámský klérus kávě nepřál, avšak marně. Káva v hidžázských kavárnách byla dokonce roku 1511 na čas zakázána, roku 1524 však velkým muftím celé turecké říše povolena.

V průběhu 15. a 16. století se pití kávy šířilo v rámci osmanském říše na sever, do severní Afriky, Levanty a Anatolie. Pití kávy a kavárny se staly novým zdrojem příjmu pro turecký erár: Porta je zdanila.

Jako první přivezli kávu do Evropy benátští obchodníci roku 1615, srov. zde výše. Nabízeli ji tehdy prodejci limonád a věřilo se, že má léčivé účinky. Nicméně prvním papežem, který kávu ochutnal a prý jí požehnal, byl Clement VIII. (zemřel roku 1605). Do západní Evropy přivezli kávovník poprvé Holanďané o rok později a byl jimi pěstován ve sklenících. Ne všude z ní byli nadšeni. Švédský král Gustav III. (1771-1792) dal jednomu z odsouzenců na smrt pít kávu, jinému čaj, neboť myslel, že jedno i druhé je životu nebezpečno. „Čajař“ se prý dožil 83 let, „kafař“ ho přežil.

Roku 1670 se indický súfí Baba Budán cestou z Mekky zastavil v Jemenu a ukradl tu sedm bobulí kávy, která se do té doby nesměla vyvážet v nepraženém stavu. Zasadil je pak v kopcích nad Čikkamagalúrem v Karnátace, dn. Baba Budan Giri.

Pro srovnání: Z dalších dvou velkých mimoevropských nápojů přivezli Španělé z Ameriky čokoládu (kakao) roku 1528 a čaj z Číny se poprvé v Evropě objevil na holandské lodi roku 1610. Šíří se dokonce produkční místa: Roku 1999 byla v Cornwallu, kraji na jz. Anglie, na pozemcích jistého šlechtice založena čajová plantáž („cornwallský darjeeling"; kuriosní ovšem bylo, že v letech 1940 – 1952 byl čaj pro válku s Německem v Anglii na příděl – a ještě sedm let po válce, kdy Britové přišli o většinu svých čaj produkujících kolonií). Díky teplejšími klimatu posledních let se v Anglii začíná dařit rostlinám z Portugalska a Britové si pochvalují domácí vína.

První kavárna v Benátkách byla otevřena roku 1683 (starší datum praví 1645, srov. zde výše) a nejstarší dodnes v provozu je podnik Caffe Florian na náměstí Sv. Marka, které zahájilo provoz roku 1720. Obchod orientálním zbožím, kořeními a novými nápoji byl tehdy času velký šlágr.

Když se káva vymanila z rukou lékárníků jako lék, začaly kolem roku 1650 vznikat kavárny. Na rozdíl od hospod a kořalen byly místnosti čistě zařízené s nábytkem v domácím stylu, obrazy na stěnách a s knižními poličkami. Kavárny se staly centry obchodu, informací, politiky, vědy a literatury.

Nejstarší kavárna v Londýně otevírala roku 1652. Roku 1663 měla metropole na Temži 82 kavárny, kolem roku 1700 více než pět set. Noviny zdrojovaly své informace podle „specialisovaných“ kaváren, odkud pocházely. Richard Steele, editor novin Tatler (založeny 1709) úřadoval v kavárně Grecian coffee-house.

V kavárnách byly k mámí novinky z celého světa. Dnes největší pojišťovna světa, Lloyd´s, vznikla z firmy, která byla původně kavárnou, kde se scházeli lodní kapitání, loďaři a ovchodníci a kupovali a prodávali náklady a lodi. Roku 1688 si ji v Londýně otevřel Edward Lloyd a vedl si seznam lodí, které vlastníci, jeho kunčofti, pojistili. Vydával ručně psaný, později tištěný bulletin s informacemi z branže a rozesílal je předplatitelům. 
Roku 1771 se skupina 79 podnikatelů kolem námořní dopravy dalo dohromady a pojišťovali své lodi a jejich náklady – Society of Lloyd´s známé jako Lloyd´s of London.

Podobně se ze dvou kaváren Jonathan´s a Garraway´s navštěvovaná bursiány začala roku 1773 klubat základ londýnské bursy. Také zde byla centrální moc zneklidněna „nebezpečným“ prostředím kaváren a jejich volnomyšlenkářstvím: král Karel II. roku 1675 vyhrožoval, že kavárny jsou místem, kde je pomlouvána vláda Jeho veličenstva a kde se ruší klid a mír v království.

Kolem roku 1720 měla Paříž na 380 kaváren. Režim ale tolik liberální jako v Anglii a kavárny byly plné špiclů. V Café de Foy 12. července 1789 s pistolemi v rukách a rozkročen na stolu vzkřikl Camille Desmoulins slavné Aux armes, citoyens (dva dny na to padla Bastilla)! Kavárny se v průběhu 19. století staly také v Evropě centrem měšťanské kultury.

Až do konce 17. století pocházela veškerá káva z Jemenu a jižní Arábie. Holanďané pěstování kávy rozšířili do Ameriky a do Asie, do oblastí, které ovládali. Kávu začali pěstovat v Indii na Malabarském pobřeží a roku 1699 se kávovník objevil na Javě. Tehdy ovládla Holandská indická společnost obchod kávou v Evropě. Do Indie dovezl podle súfiské pověsti sedm zrn kávy z al-Muchá/Moka Baba Budan roku 1670 a založil plantáže v kopcích Čikmagalúru v Karnátace.

První zmínka o pití kávy v Americe je z roku 1688 a slavné Bostonské pití čaje (Boston Tea Party) roku 1773 bylo dojednáno v kavárně U zeleného draka. Novojorská bursa a Bank of New York začínaly v kavárnách v místech, kterému se dodnes říká Hradební ulice (Wall Street).

V Jižní Americe se poprvé káva dostala na holandských lodích do Holandské Guayany (Surinam) roku 1718, pak teprve do Francouzské Guayany a do Brazílie. Roku 1726 byla poprvé káva sklizena na francouzském Martiniku. Britové roku 1730 zavedli kávovník na Jamaiku, odkud pocházejí dodnes mezi znalci vysoce ceněné a velmi drahé sklizně z oblasti Modrých hor (Blue Mountains).

V roce 1825 se začala káva pěstovat ve Střední Americe a na Havaji. Tehdy ještě nezávislé ostrovy zůstaly podnes jediným produkčním místem Spojených států. Přesto jsou Američané největšími konsumenty kávy na světě.

Ve střední Evropě se káva a její náhražky v průběhu 19. století staly nápojem širokých vrstev. V rakouských a německých zemích vytlačila ranní polévku a se stala nápojem ke snídani, obědu, odpolednímu posezení, nápojem celospolečenským. Také u nás byly kavárny středisky politických řečí, a dokonce salonním socialistům, tj. lidem bez proletářského zázemí, ale revolučních myšlenek, se říkalo „kavárenský socialista“.

Komodita

Káva má nepřehlédnutelnou hospodářskou důležitost pro ekonomiky mnoha zemí třetího světa. V některých případech tvoří příjmy z exportu kávy až 70 procent příjmů ze zahraničí. Zainteresované strany se od roku 1963 spojily do Mezinárodní organisace kávy, která je stejnou kartelovou institucí jako OPEC na obchodování ropou: udržuje ceny, vymezuje pěstitelskou plochu a sklizeň.
Lekcí pro producenty a obchodníky byla korejská válka, kdy ceny nesmírně vyskočily, a naopak druhá polovina let 50. a začátek let 60., kdy drasticky spadly.

Množství a účinky kofeinu
Obvyklá spotřeba kofeinu se pohybuje kolem 300 mg denní dávky. Odpovídá to např. 3 až 4 šálkům kávy, pěti šálkům instantní kávy, pěti čaje, šesti kolám, nebo deseti tabletám utišujících prostředků. Množství 200 mg kofeinu denně se považuje za nízké, přes 400 mg za vysoké.

Kofein působí individuálně po celém těle na nervový systém, kardiovaskulární, dýchací atd. Zvýší pozornost, bdělost, zvyšuje schopnost soustředit se. Zabraňuje spánku, ale i to je individuální: jsou lidé, kteří si dají kávu pozdě večer, před spaním. Jako u všech „závislostí“, rozhodující je míra konsumace. Kdo pije s mírou, a nejen kávu, neškodí si, ale život si obohacuje.

Kofein se neakumuluje, takže působí jen krátkodobě. V těle těhotné ženy se drží třikrát déle než u ostatních dospělých. Kuřáci ho odbourávají dvakrát rychleji než nekuřáci. To také vysvětluje, proč jsou kuřáci zároveň často pijáky kávy.

Stejně jako cigarety s nízkým množství nikotinu, existuje káva se sníženým obsahem kofeinu nebo zcela bez kofeinu. Poprvé zbavil zrnka kávy kofeinu v roce 1820 německý chemik Runge, přítel Goetheův. Průmyslově přišel s výrobou bezkofeinové kávy roku 1906 Ludwig Roselius v Brémách. Kofein se ze zelených kávových zrn dostává pod vysokým tlakem nejprve parou, následně chemicky (methylen chlorid, dichlormethan, a ethyl acetát). Při použití plynné methody se při teplotách 70 °C využívá kysličník uhličitý.

Pražení
Surová kávová zrna bez dužniny obsahují 65 až 70 procent vody. Podléhají sušení, během něhož se množství vody omezí na dvanáct procent. V produkčních oblastech je problém se skladováním, neboť udržení nízké úrovně vlhka vyžaduje dobré sklady a ventilaci.
Pražení kávy je základem rozpoznávání kávových druhů pro konsumenta. Při teplotách 220 až 230 °C ze zrn zmizí vlhko, kysličník uhličitý a uhelnatý a káva přichází o pětinu svého objemu. Vnější tlak zvětší zrnka o třetinu až jedenkrát. Pokud pražení trvá příliš dlouho, horko zničí aromatické látky. Francouzské a italské pražírny přepražují druhy robust, také Arabové dávají přednost delšímu pražení.
Následuje balení zrnkové kávy (to v omezeném množství) a mletí.

Botanické druhy kávy
Kávovník patří do rodiny Rubiaceae, která má na 500 rodů (genera) a 6 tisíc druhů (species). Většinou to jsou tropické stromy, které rostou v dolních vrstvách pralesa. Rodinně příbuzné jsou rostliny, které produkují chinin, a gardenie, ale kávovník je z celé rodiny hospodářsky nejzajímavější. To platí na dva jeho druhy, coffea arabica a canephora (robusta).

Nejznámějšími druhy arabiky jsou typica a bourbon, a jejich šlechtěním vznikla caturra (Brazílie, Kolumbie), mundo novo (Brazílie), tico (Střední Amerika) san ramon a jamaický blue mountain (pěstován také v Keni). Arabiky se pěstují ve střední a jižní Americe, střední a východní Africe a v Indii a Indonésii.
Typica byla kultivována v Jižní Americe a v Asii, zatímco bourbon dorazil do Jižní Ameriky a později do východní Afriky přes Reunion (do vyhlášení republiky ve Francii se jmenoval Bourbon).

Robusta je obchodní označení pro několik druhů kávovníků Strom roste do výše deseti metrů a zraje po 11 měsících (arabica 7 až 9 měsíců). Pěstuje se v západní a střední Africe, v jihovýchodní Asii a v Brazílii pod jménem conilon. Robusta je levnější a zahájení výroby instantní kávy po roce 1950 vedla ke zvýšení kávové produkce v Africe.
Coffea liberica dorůstá 18 metrů výšky a pěstuje se v menším množství v Malajsku a v západní Africe. 
Všechny druhy kávy robusta a arabica byly a jsou kříženy. Křížením obou druhů vznikl hibrido de Timor.

Produkční oblasti
Největším producentem kávy je Brazílie, která ročně sklidí na 30 milionů žoků. Následuje Kolumbie s více než deseti miliony, Vietnam a Indonésie se sedmi, Mexiko se šesti, Guatemala a Indie s pěti, Pobřeží Slonoviny se čtyřmi miliony a další.

Uvařená káva
Způsobů přípravy kávy je několik a jmen pro jednotlivé kavárenské druhy nesčetně. Přesto lze říci, že kávu si můžeme uvařit nebo objednat jako čistou, nebo se základním chuťovým doprovodem cukru či mléka, nebo s alkoholem, čokoládou, kořením a jinými ingrediencemi.

Nejběžnější způsob přípravy je zalití umleté kávy vařící vodou. Říká se tomu česká káva, v Řecku řecká a v Turecku turecká. Je to nejstarší způsob vaření kávy. V arabském světě a na Balkánu je nejoblíbenější způsob přípravy v džezvě, do níž se dá káva s cukrem a voda se nechá dvakrát až třikrát vzkypět. Zdokonalením tohoto způsobu je italské espresso, k jehož přípravě je zapotřebí stroje: přes kávu je hnána pára, která vzápětí kondensuje.

V západní Evropě a hlavně v německé oblasti je populární káva překapávaná. Vařící voda se nalije do nádobky s filtrem a kávou, která je umístěna na konvici. Podle toho, zda se do nápoje přidá koňak, rum, whisky, vaječný koňak, griotka, ale také kakao, čokoláda apod., dávají restauratéři svým lákadlům názvy. Mnohdy nelogické. Tak např. v Praze se kávě s whiskou říká káva irská, nebo kávě s vaječným koňakem kuriosně alžírská (islámská země, kde je konsumace alkoholu zakázána). Na Antilách se vaří kávy s příměsí griotky či curaçaa, s hřebíčkem, vanilkou a skořicí. V Indii a arabském světu je rozšířená káva s kardamomem. Pokud někdo tvrdí, že smíchat kávu s čajem, je nepřístojnost, nechť se rozhlédne po pražských čajovnách. Čaj s romantickým označením „Vzpomínky na Afriku“. Je to lahodná čajová směs s kávovými zrnky, kakaem a slézem.