daně, dary, poplatky, tributy, část ii.; srov. pod bankéři, ceny, otroci apod., srov. zde výše

Zdanění, taxace, od tax, z latinského taxáre, ostře se dotknout, pošťouchnout, otaxovat. tribut, lat. tribútum, řec. foros, apoforá, poplatek, daň, členský příspěvek, ale v mezinárodních vztazích uznání státní podřízenosti formou pravidelných poplatků a vydání stanoveného množství určitých komodit (koně, zboží, kovy etc.).

Ottův obchodní slovník (1924) definuje daň jako „prostředek úhrady veřejné ukládaný autoritativně členům a účastníkům každého celku veřejného, ať už se v jejich zájmu podniká nějaká činnost veřejná či nikoli.“

Myšlenka „zdaňování“ lidí zřejmě pochází z obětin, darů bohům. Byl to z pohledu starých výměnný obchod: za náklonnost dary a úcta. Z nich vzaly začátek naturální odvody chrámům, obvykle ve výši jedné dvanáctiny úrody (Mesopotamie). Chrámové odvody proměnili v dávky vladaři-kněží úzce spjatí s kultem. Obchod s bohy se změnil za obchod s lidmi.

Dějiny souběžné s vývojem moci státní byrokracie nad vlastní komunitou znají různé formy poplatků, „darů“, tributů, daní, zkrátka podílu na kultu, na státní moci a vladaře nad soukromníkem. První poplatky, obětiny, se odváděly bohům, aby byli nakloněni obětujícím-plátcům.

Se vznikem chrámových center a se sloučením moci válečných náčelníků/králů s funkcí velekněžskou rostla náročnost obětních darů. Komunita už pouze neobětovala jen bohům, ale živila též aparát kněžské organisace a svého vladaře, mnohdy v jedné osobě.

Místy dokonce ve starověku existovala jakási celonárodní církevní daň. Židé byli podle pověsti Mojžíšem zpoplatněni kultovní daní ve výši půl lotu stříbra „podle váhové míry chrámu“ a každý Hebrej starší dvaceti let Jahwemu platil na údržbu jeho pozemského příbytku (lot byla 1/32 libry a dělil se údajně na dvacet dílů).

Hellénističtí vyznavači Jahweho kultu platili do Jerúsaléma didrachmon, roční daň ve výši dvou drachem, ať už žili kdekoli v diaspoře. V době kolem narození Ježíše Krista se odhaduje, že výdajová skladba částky jednoho sta dénáriů (= drachem) v Palaistíně vypadala takto: pouze 44 dénáriů zůstalo v ruce, dvacet dénáriů šlo na osivo a ostatních 36 procent na daně a tributy – dva na chrám a dva na kněze, devět a deset na „první“ a „druhý“ desátek a třináct připadlo Římanům.

•

Mesopotamský „individualismus“ – cesta ke kapitalismu, a egyptský kolektivismus. Takový byl začátek státních dějin v Mesopotamii, Egyptě i kdekoli jinde. Chrámům se odevzdávaly, „platily desátky“, původně dvanáctiny, z úrody a přinášely obětiny (v Babylónu se pečlivě zaznamenávaly ceny obětin a archivovaly v rámci astronomických pozorování, tzv. astronomické diáře). Vládci si říkali o podporu do válek (kapitální daně nárazové, daň z hlavy) nebo při obraně vlasti.

Králové dávali chrámům půdu, lidi svobodné na ní pracující i otroky, osvobozovali je od daní státu, zajišťovali jim nedotknutelnost. O poskytování daňových úlev staroassyrskými panovníky viz roky 1934 a 1920, o Ešnunně rok 1830. Dary byly někdy značné: v kassitské době např. obdržel Ištařin chrám Eanna v Uruku doménu o rozloze 525 km2 s několika vesnicemi (plocha větší než hl. m. Praha; jinou výměru 216 tisíc kurrů, tedy 17 496 km2, viz u roku 1410). Mardukův chrám v Babylónu získal latifundie o rozloze sedmi set kurrů, přes 5670 hektarů. Přitom k obživě jedné rodiny se tehdy počítalo s jedním až dvěma bury, tedy s asi 6,5 až třinácti hektary.

Mnohdy se však neostýchali na chrámové poklady sáhnout, když nebylo zbytí (srov. odvážení kultovních soch „přemožených“ bohů a konfiskace jejich majetku vítězi v mesopotamských dějinách, příběhy Seleukovců Antiocha III. a IV., Římanů v Helladě, ale též úctu Hellénů před majetkem bohů, ostatně obvykle společných).

Aby o platbách a odváděných dávkách byl přehled, vyvinula se záhy rozsáhlá administrativa (panovnická, chrámová, obchodnická; Sumer a následně semitské státy Mesopotamie). V podstatě lze říci, že znalost písma a literatury povstala díky úředním záznamům o výnosech a stavu chrámových majetků v sumerských městských státech.

Platí tedy: nejdříve účetnictví, pak „Gilgameš“. Pravidelné soupisy majetku, polností a výnosů patří k jednomu z nejvíce zachovaných žánrů mesopotamských písemností vedených klínovým písmem na hliněných tabulkách.

Za sumerské renesance (éra Ur III.) fungoval daňový systém "bala/výměna", kdy provincie, resp. provinční sídelní města a jejich guvernéři odváděly do Uru naturálie jako potraviny a dobytek, též ale pracovní sílu odměňovanou za práci na zavodňovacích kanálech a na sakrálních stavbách. Jak moc dávky a nucené práce provincie zatěžovaly, známo není. 

V pozdněbabylónské a perské době fungovala v Babylónii (doložena v Nippuru) cechová sdružení chatru  (slovo původně pro "venkovský dvůr") odvádějící po řemeslech daně satrapiátu (srov. archivy firem Murašû a Egibi). Bylo odhadnuto, že touto cestou mohl perský král ročně získat na třicet talentů raženého stříbra. 

Mesopotamské společnosti byly více „individualistické“ než egyptská a zemědělství nebo obchod byly z velké části v „privátních“, nikoli státních-královských/chrámových rukách. Lidé pracovali na polích za mzdu, úroky z půjček ležely mezi pěti až dvaceti osmi procenty. Hospodářský život řídily zákoníky s právy, povinnostmi a také s tresty pro podvodníky. Rybaření na kanálech, správa kanálů, však byly dlouho státním monopolem. Soupisy obyvatelstva a jejich majetku, census, se vedly ve všech starých státech.

V Egyptě, kde státní-královské bylo od kamenů a kovů po obilí všechno, o to přísněji, sepisováno dokonce od staré říše jednou za dva roky. Vlastní daňová práva měly chrámy a lokální nomová/provinční knížata. Podíl na obětinách byla původní „daň“ placená dynastům a kněžím. Splácelo se nepravidelně: ne každý rok se odváděly naturálie všeho druhu, kromě úrody (nomy odváděly králi-faraonovi dávky např. v dobytku).

Řemeslnická povolání odváděla daň prací, za niž dostávali nikoli peníze, ale naturální „mzdy“ a nikoli peníze (ačkoli se přepočítávalo do směnné hodnoty v debenech, většinou měděných). Pracovalo se v kolektivech a z doby vlády Ramesse III. roku 1170 je známa nejstarší stávka dějin, když dělnické teamy pracující stabilně na hrobkách králů v Luxoru/dn. Deir al-Medína nedostaly několik měsíců své příděly piva, oleje, obilí, dřeva na otop, ořechy, oblečení, masti a čtyřikrát do měsíce ryby.

Naprostá většina Egypťanů měla jediný majetek, své ruce. K tomu přístřeší a nejjednodušší potravu nemasitou, místy ryby, vzácně maso, povyrazili si u kvašeného piva. To platilo pro sedláky, řemeslníky, dělníky, obchodníky jako pro služebnictvo všeho druhu pracující za naturální mzdu. Dálkový obchod, řekli bychom zahraniční, byl zcela v rukách krále, jemu patřilo clo od cizinců v přístavech ze všeho od dováženého vína po železo a dřevo.

K naturálním odvodům Egypťanů z úrody a dopravy z časů staré říše byli řemeslníci a „měšťané“ povinováni od střední říše pracovními úkony, robotou, včetně vojenské služby. Vyhnout se robotě a vojně znamenalo přísné tresty: dozorčí úředníci poslali „lajdáky“ do hraničních pevností v Núbii. Lidé se mohli z roboty vykoupit například tím, že zaplatili nějakému náhradníkovi za sebe a tento systém vydržel od cca. 13. do 17. dynastie.

Džefahapi, starosta Asjútu, sepsal deset smluv, aby si pojistil udržení svého osobního kultu na věčné časy. Uchovaly se v jeho hrobce: každý Egypťan chrámového okrsku musel ročně při sklizni odvést jeho zádušnímu chrámu jeden hekat obilí z každého pole (což mohlo být až 65 litrů na člověka).

Poddaní, tedy nikoli občané, v Orientu platili vládcům spíše tributy než daně a v rozsáhlé zachované obchodní agendě není např. dokladu o placení daně z prodeje půdy. Každoročně určité mesopotamské oblasti odevzdávaly desátky z úrody obilí (nusáchu, daň z úrody), medu, určité množství dobytka, koní, oděvů nebo zlata a stříbra. Poskytovat desátky bohům fungovalo mezi soukromníky dlouho. Jistý L. Munius z Reate, člověk podle všeho velmi podnikavý, věnoval někdy kolem roku 125- Herculovi Viktorovi desetinu/decuma svého majetku a na oplátku očekával, že i od boha dostane, co si zaslouží/dés digna merentí.

Poražené oblasti byly podrobovány zvláštní válečné „pokutě“, tedy dani, jak ji rozumíme dodnes: Vítěz bere vše. Z tohoto úhlu pohledu na lidství je zdůvodnitelná také antická instituce otrokářství a otroctví. 

V hellénistických a hlavně římských dobách byl obchod s otroky zdaněn pětiprocentní dávkou z prodeje. Římané tyto peníze nijak neutráceli, ale kapitalisovali v aeráriu. Roku 209 př. n. l. ji poprvé užili na válku s Hannibalem. Ptolemaiovský královský erár znal daně z prodeje otroků mnohem vyšší. Za Ptolemaia Epifana se platila z jedné miny (= sto drachem) a otroka královské pokladně daň ve výši dvaceti drachem a jednoho obolu, k tomu čtyři drachmy a jeden obolos městu, místu transakce. 

•

Perská říše. Orientální říše z fiskálního hlediska revolučně modernisoval Peršan Dáreios. Na daních nebo přesněji tributech, poddanských poplatcích, vybral Dáreios I. ročně minimálně 14 560 talentů eubojských ve stříbře (roztavený kov byl nalit do hliněných soudků, z nichž po zchladnutí byla keramika otlučena a k disposici bylo stříbro a zlato v mincovní kvalitě).

Ze tří západoanatolských satrapií, tedy včetně Iónie, získával ročně 1260 talentů. Další věci, koně, zbraně atd. získával naturální daní. Dáreios byl zřejmě první, kdo zavedl roční lhůty výběru daní a první pravidelné říšské vybírání: předtím si např. assyrští panovníci objížděli své provincie a „spřátelené panovníky“ a dávali si tribut, daně, platit z očí do očí.

Jednotliví vládci-dynastové dostávali od velkokrále kromě toho celé oblasti do feudálního držení, aby financovali svůj dvůr, stůl, ložnici a další magnátské potřeby. Srov. příběh Themistoklea, který po útěku z Athén obdržel od perského krále darem tři maloasijská hellénská města Magnésii, Lampsakos a Myús, z jejichž poplatků byl pak živ. Themistoklés, sám proletářského původu, po sobě zanechal pozoruhodný památník na zbytek athénských dnů: zatížil bohaté Athéňany triérarchiemi, nejlstivější formou daňového zatížení majetných vrstev.

Pro srovnání, kolik činily roční příspěvky athénských spojenců a členů délského spolku v dobách idylických, kdy jediným nepřítelem byl v podstatě jen Peršan. Nejvíce roku 442 platila Aigína, a to 3000 drachem (půl talentu). Paros platil 1800 drachem, Býzantion 1571, Abdéry 1500, Lampsakos 1200, po 1000 drachmách Ainos a Perinthos, 900 Kýmé, Kalchédón a Kýzikos, 700 Erythrai, 666 drachem a 4 oboly Naxos, 600 např. Efesos, 500 např. Mílétos.

Členský příspěvek ovšem ve velké většině obcí vypadal jako spíše privátní výdaj takto: nejméně platil iónský Elaiús, totiž jednu drachmu a 4 oboly, pak Rhéneia, státeček na ostrůvku u Délu, a Neápolis na Helléspontu, a to po pěti drachmách. Osmi drachmami a dvěma oboly příspívaly státečky jako Myndos, Karynda, Sermaieis Thrácká, Séstos, Limnai, Madytos, Astyra v Mýsii, Diosiron. Šedesátinu spolkových dávek dostávala pokladna Athénina. Výše jednotlivých plateb kolísala, a to v závislosti na hospodářských výkonech státečků.

Pro jiné srovnání: z aztéckého území se do Španělska po 13. srpnu 1521 odvezlo pět tisíc tun zlata a v Seville se mezi roky 1521 až 1560 přeložilo cca. šestnáct tisíc tun stříbra, jak vyčíslují odhady novodobých historiků.

Vítěz na olympiádě obdržel v Athénách pět set, na isthmiích sto drachem. Býk stál za Solóna pět set drachem, ovce jednu. Z obchodu s otroky se vždy bohatlo (srov. pod piraterie). Za athénského tažení na Sicílii ve válce peloponnéské prodal Níkiás zotročené obyvatelstvo dobytých Hykkar s další kořistí dohromady za 120 talentů. Roku 415 stál otrok v Athénách od 120 do 360 drachem (byl to kárský zlatník).

Při ceně 202 drachem činila daň z prodeje 2 dr. a jeden obolos. Z aukce pozůstalosti ze stejné doby „prolomené lehátko“ bylo prodáno za 3 drachmy a 1 obol (daň 1 obol z 19), deset panathénajských amfor malovaných za 5 drachem a 1 obol (daň 3 oboly ze 31), dřevěný žlab byl za deset drachem a jeden obolos (daň šest obolů ze 61).

Výnos statku ze sklizně fíků, hroznů, oliv a slámy činil asi čtyřicet drachem a v téže době byl dům v Athénách se zahradou a pozemkem za 205 drachem s daní dvou drachem a tří obolů. Řemeslníci a dělníci vydělávali na konci peloponnéské války drachmu denně.

O století později za symposeion v Athénách v Alexandrově době braly hetairy deset drachem za večer. Jejich denní minimální stravné činilo před Alexandrem dva oboly, koncem 4. století dělalo již minimální stravné pro otroka tři oboly, pro eféba, mladíka na vojně, oboly čtyři (ze státního rozpočtu). Tolik si vydělal denně prostý námezdný voják o půlstoletí dříve. Čtvrtka laciného vína (kotylé = c. 0,27 l) stála ve druhé polovině 4. století šestinu obolu; byla ovšem po athénských hospodách k mání vína až za čtyři oboly čtvrtka.

Sextárius (přes půl litru) vína stával v raném principátu jeden až čtyři assy (tj. jeden séstertius), za tolik bylo falernské (bochník chleba stál dva assy). Bronzová soška přišla na konci republiky a za iúlsko-klaudijské dynastie na čtyřicet tisíc séstertiů, dva koberce na dvě stě tisíc. Za kuchaře na otrokářském trhu vypláceli snobové až sto tisíc séstertiů.

Soudek sardelí z Pontu Euxeinu/Černomoří stál tehdy 1600 séstertiů, což bylo více než otrok na polní práce. Dvacet čtyři tisíc séstertie stál chlapec pro potěšení pánova oka a přirození, což bylo více než kdejaký statek.

Šílený císař Gáius, který si jednou hrál na Venuši (sic!), jindy na Alexandra Velikého, dal po Solónovi zdanit prostituci, tentokrát ale pravidelnou sazbou; neboli uznal obživu sexem za regulérní řemeslo. Děvčata musela platit denně daň z výdělku ve výši ceny jedné soulože (daň však odváděli prý též sezdané páry?).

Protože byla státní pokladna, kterou zdědil po Tiberiovi naplněnou 2,7 biliony HS, prázdná, zřídil Caligula bordel také přímo ve svém domě na Palátínu, odtud dnešní slovo palác jako šlechtického a panovnického sídla; to aby se nemusel s nikým dělit o zisk. Klientela i zboží bylo prvotřídní, jak kladl důraz, vždy ze senátorského prostředí.

Také zavedl soudní poplatek podle souzené částky. Do státní pokladny putovala jedna čtyřicetina sporné summy. Dokonce nosiči museli státu odevzdávat osminu svých denních výdělků. Nastartoval věčný trend vymýšlení nových daní a poplatků, předtím kromě Egypta neznámý. Jak byl výběr všech těchto poplatků a kterým z úředníků organisován, nevíme. 

Claudiova manželka Messalína vyhrála v soutěži s profesionálními prostitutkami o to, která z nich bude za den a noc uspokojí nejvíce mužů: měla dvacet pět zákazníků: tehdy, za manžela Ti. Claudia, její činnost zase zdanění nepodléhala.

Císař Alexander Sevérus šel v použití lehkých žen vůbec nejdále, kam státník dosud ve vztahu k prostituci zašel. Nařídil, aby správci provincií, pokud byli svobodní (takový móres se mezi vymírajícími Římany v první půli třetího století n. l. uchytil), dostávali přidělenou milenku, „protože bez nich nejde žít.“

Císař a bratrovrah Caracalla roku 212 udělil velké části imperia římské občanství, zřejmě, aby rozšířil daňovou základnu; vlastní text dekretu se nedochoval a panuje proto hodně nejasností.

•

Od bezdaňovosti ke kolónátu. Díky vítězstvím ve válkách si mohli vládci dovolit rozsáhlé daňové úlevy pro své soukmenovce. Bez daní např. dlouho žili obyvatelé Aššuru, dokud jejich stejnojmenný bůh a jeho králové vítězili a měli na války. První, kdo prý je zdanil, byl Assyřan Šarru-kén II., biblický Sargon (padl v bitvě roku 705).

„Všechny“ daně v Římu zrušili po vítězství nad Makedonií. Před rokem 167 není známo, co je slovem „všechny“ myšleno, protože z pramenů není o daňovém zatížení starorepublikánských Římanů mnoho řečeno. V podstatě nebylo žádné, obchodníci platili přístavní poplatky, ale z vlastního podnikání, bydlení, stavění, sklízení apod. se neplatilo nic.

Po dobytí Makedonie přišlo do římské pokladny tolik prostředků, že občané Říma a italských obcí nemuseli platit až do rané doby císařské žádné přímé daně. Římská šlechta začala projevovat intensivnější zájem o kulturní zvyklosti Hellénů, objevily se skupiny snobů-filhellénů pídících se po uměleckých předmětech a hellénské vzdělanosti.

Věci předtím levné značně podražily už od války s Antiochem III.: velký svět dorazil do Říma. Od druhé makedonské války s vlnou chuti po luxusu Římané vše začali převádět na peníze, zadarmo ani kuře nehrabe. Takže přišly dluhy. Na peníze se hledělo stylem „snadno nabyl, lehce pozbyl“ a „ať všichni vidí, že na to mám“. Žilo se nadoraz, velký život – velké peníze, potomci často ostrouhali. Božský Iúlius měl v roce 62 na 25 milionů dluhů, ale před sebou vynikající válečnickou kariéru, takže vše uhradil a adoptivnímu dědici zanechal dobrý základ na vedení další občanské války.

M. Antónius ve 24 letech dlužil šest milionů, o čtrnáct let později již čtyřicet milionů. Podivný P. Clódius Pulcher si pořídil koncem republiky dům za 14,5 milionu séstertiů. Jeho soupeř T. Annius Miló měl sedmdesát milionů dluhů, ale na hry dával 300 tisíc séstertiů (v úvahu připadá také čtení tři miliony). Curió dlužil šedesát milionů. Měsíční úroky přitom byly čtyři až osm procent, tedy 48 až 96 procent! Obvykle se vše vyřešilo prodejem pozemků a dalších nemovitostí…

Za císařství obrovsky narostly veřejné výdaje (exklusivní stavby, hry, stravování části občanů grátis – vše s cílem mít doma klid). S první daňovou novinkou pro římské občany přišel až diktátor Gáius Iúlius Caesar neboli Božský Iúlius zavedením jednoprocentní daně z prodejů bez ohledu na jejich výši, centésima rérum venálium; ale zrušil řadu dluhů chronicky a masově zadlužených Římanů, mimo jiné dluhy činžovní vůči majitelům obytných domů v Římu. Jakoby tušil, že dluhy povedou k pauperisaci nobility a jejich hromadění k její degeneraci a naopak k posílení stavu rytířského, tedy podnikatelského, a propuštěnců v businessu.

Spojenci nebo státy se statutem přátel v provinciích bez římského občanství odváděli kapitálové daně, tributy/tribútum capitis, a poplatky pozemkové/tribútum solí. Daňová zátěž provinciálů byla ve srovnání s Římany nesrovnatelně vyšší (srov. zde výše o Palaistíně). Kapitální daň v Syrii, odjinud informaci o věkové hranici nemáme, platily ženy ve věku od 11 do 64, muži od 13 do 64 let věku. 

Dědická daň činila ve vrcholném císařství od M. Aurélia pět procent, později byla zdvojnásobena. Dědictví po blízkém příbuzném ale dani nepodléhalo.

Od druhého století n. l. se situace měnila. Řemeslníkům kolem módy, krejčí, šperkaře apod. zdanil Sevérus Alexander a peníze dával na údržbu veřejných lázní (a tím ulevil svému rozpočtu, neboť o lázně se od dob Augustových starali príncipové).

Římská daňová pohoda definitivně skončila ve 4. století n. l. Války s barbary a interní války, nefungující ekonomika, křesťanství odvádějící lidi z výrobní sféry a další hrůzy uvedli říši do katastrofální situace. Vládci hledali způsoby, jak naplnit (své) státní pokladny a vyplácet své vojáky.

Největší boháči, stará pozemková šlechta, žila na venkově a nijak se neucházela o veřejné funkce: pozemková aristokracie kromě nevelké daně z půdy nijak daňově zatížena nebyla a jako soukromníci nemuseli vyhazovat peníze za služby vlasti. Nezdá se však být pravděpodobné, že by jedním z důvodů pádu západní části římské říše byly vysoké daně…

S chudnutím venkova a se stoupající inflací/snižujícím se obsahem stříbra v mincích rostla nedůvěra v peníze a díky hospodářským poměrů zadluženost agrárního venkova. Peněžní daně se až o téměř tři staletí později za Diocletiána změnily na daň naturální (srov. níže) – deset procent z úrody konkrétní plodiny a stejné dávky platili nájemci půdy, kolónové, colóní (pronájem pozemků od nobility, colónátus, příslušel svobodným, ale mnohdy také lidem se statutem otrockým).

Ovšem daň pachtýřů nešla do pokladny senátní nobility - státu a císaře, ale do rukou statkářů, kteří platili pouze pozemkovou daň: odtud megabohatství římských agrárních magnátů. Statkáři, majitelé půdy, platili hlavní pozemkovou daň, annóna, včetně senátorů (patrimóniálés fundí) a měli některé nepřímé daně, múnera, spojené s administrativou regionu.

Daň z dobytka, drženého a pro práci ve spřežení, se jmenovala iugátió a capitátió animálium. Za výběr daní odpovídaly vedle latifundistů městské rady, na území jejichž kompetencí se příslušné pozemky nalézaly, aby nedoplácely ze svého.

Městské rady, cúria, ukládaly tradičně čestné povinnosti bohatým občanům, decúriónés, zvané leitúrgiai, múnera patrimónií. Chudší občané, cúriálés, poskytovali múnera personália, tedy práci. Císař Kónstantínus I. zákony donutil radní, dekúrióny i kúriály, zůstat ve městě a ve svém stavovském zařazení, nikam se nestěhovat. Lidé se toho prokletí zbavovali tím, že se dávali na „svobodná umění“, nebo do státní služby. Jiní jednoduše před svou funkcí utekli, dávali se dílem na banditismus, takže byli hledáni stejným způsobem jako uprchlí otroci.

Protože pak nikdo nic pro města nedělal, tedy zadarmo nic nedával, města v celé říši rychle chudla. V té době měli daňovou svobodu lékaři (potvrzeno v letech 330 a 333), státem placení učitelé (321 a 333), architekti a stavitelé, advokáti (sic) a kněží včetně židovských a křesťanského kléru (334).

Většina obyvatel říše byla bez polností a platila daň z majetku a práce, capitátió humána/plébéia. Cénsus, soupis majetku a rozpis daní, byl pořádán jednou za pět, později jednou za patnáct let. Daňová vyhláška měla nadále jméno indictió a značila roky v patnáctiletém cyklu, po každém třetím cénsu, jak zavedl Diocletiánus, viz zde výše.

První zmínka o nepravidelném vypsání daně je z doby Tráiánovy, proto ono označení "ohlášení, oznámení (rozumí se mimořádné daně)". Diocletiánus proměnil indikci, řec. indiktión n. epinemésis, v pětiletý daňový cyklus, během něhož byla každoročně splatná nějaká z daní, popř. více jich. Za tím účelem pravidelně pořizovány soupisy majektu, cónscríptió/apografé.  

Datace pomocí indikcí, značně nepřesná, se udržela dlouho do středověku, a v podstatě úsus vymizel až s pádem (Východního) Říma roku 1453 a Římské říše roku 1806. Na západě začínala indikce s Novým rokem 1. ledna, v Kónstantínopoli od roku 462 od 1. září (v římském Egyptě podle regionů 1. května, 1. července n. 29. srpna, což byl začátek Diocletiánovy éry). 

Senátoři od roku 312 n. l. platili ve třech kategoriích roční „příspěvek“ císaři za to, že jsou senátory, až libru zlata, tedy třetinu kilogramu. Follis, „měšec“, senátórius, resp. collátió glebális, se platil pětiletně jako přídavek k annóně. Císaři si od dominátu uvykli na podobné dary, které se předtím dávaly z poddanské uctivosti, nyní povinně, aurum corónárium, původně zlaté věnce měst u příležitosti nástupu na "trůn".

Pětiletá povinnost městům vznikla rokem snad 314, chrýsargyron, lat. aurí lustrális collátió. Příspěvek od Kónstantína dávali řemeslníci včetně prostitutek a zemědělci prodávající na městských tržištích.

Kolónové na císařských pozemcích platili v Tráiánově době naturáliemi, pokud se nedohodli jinak, poněvadž platba penězi vedla zjevně k vysoké zadluženosti. Kolón odváděl majiteli či pronajimateli třetinu úrody pšenice, ječmene a oliv, čtvrtinu bobů, sextárius medu z každého úlu a třetinu z každé kádě vína. Dvakrát do roka musel grátis pracovat po dva dny na statku latifundisty při orných prací a tolikéž o žacích a platil z dobytka nájemcům n. správcům majitele po čtyřech assech z kusu, jak je uvedeno na nápisu nalezeném u Tastúru/fr. Testour z roku c. 116+. 

Aby mohli rodiče splatit poplatky a berni, množí se od 4. století n. l. prodej dětí do otroctví. Roku 365 n. l. zakázal císařský edikt statkářům od kolónů vybírat peníze namísto naturálií. Řemeslníci nebyli s to jednou za pět let zaplatit daň čtyř až pěti solidů (collátió lústrális). Přechodně poklesla daňová zátěž za Flavia Valenta (vládl 364 - 378), který snížil daně až o polovinu. 

Valentiniánus roku 371 výběr daní zcela převedl pod latifundisty a zoufalí kolónové se po celých vsích dávali do jejich otroctví/ochrany, patrócinium; zákazy patrócinia nikam nevedly: takové sociální vztahy nalézali Germáni usazující se v říši.

Protože od 3. století n. l. neměli kolónové masově na rostoucí platby, utíkali a statkáři proto často na svých pozemcích usazovali barbary, Germány. Kolónát se vyvinul z „nuceného“ nájmu z ptolemaiovského Egypta, kde veškerá půda kromě chrámové patřila od věků věkův králi, resp. jím darovaná chrámům. Model přeskočil do Říma a kolónát se stal zárodkem pozdějších feudálních majetkoprávních vztahů. Po Římanech si ho přizpůsobili Germáni, srov. polosvobodné Sasy zvané liten/lassen, jejichž svobodní sedláci byli frielingen/vriling.

Od 30. října 332 měli kolónové od Kónstantína zakázáno stěhovat se ze statku na statek, a to pod trestem dání do želez jako otroci. A poslední volnost kolónů skončila ediktem císařů Arkadia a Honoria roku 396 zakazujícím soudně žalovat statkáře, u něhož žijí v pronájmu a d. f. je zcela připoutal k půdě, s níž také ostatně byli prodáváni, ač osobně svobodní.

K půdě a jejímu majiteli byli zákonem připoutáni i propuštění otroci, když dostali kus půdy. Všechny tyto kroky byly zárodky feudalismu.

Předchůdcem kolónů byl v Babylónii ikkaru, sum. engar, pův. "oráč". Osobně svobodní lidé pracovali na statcích královských, chrámových i privátních. Podléhali dozorcům, majitelé půdy je opatřovali dobytkem a nářadím. Pronajímáni byli i s půdou.  

•

(pokr.)