475-470

 

************************************************************

475.

Ol. 76, 2

Dromokleidés

a. u. c. 279

P. Valerius Poplicola I. a C. Nautius Rutilus I.

************************************************************

Pokus Athéňanů kolonisovat Éión (viz předešlý rok) skončil fiaskem: kolonisté byli vyhnáni Thráky.

Ve Spartě byl podle jedné tradice (viz rok 477) sesazen n. zemřel král Leótychidás II. (vládl od roku 491). Viz ale rok 470. Jeden z členů gerúsie, všeobecně vážený Hetoimaridás z rodu Hérákleových potomků, toho roku prý přemluvil Sparťany, aby netáhli do války proti Athéňanům jenom proto, že jejich moc na moři roste, ale aby jim naopak nadvládu na moři přenechali. U toho zůstalo do konce vzájemné velmocenské řevnivosti; o autenticitě takového rozhodnutí lze pochybovat.

V první polovině 5. století působil v Athénách malíř červenobílé figurální keramiky Epiktétos, žák malíře Euthýmida. Měl stejnojmenného předchůdce, viz rok 500. V Eleji zemřel básník a filosof Xenofanés z Kolofónu. Narodil se kolem roku 570 (srov. rok 486). Byl prvním z Evropanů, který odmítl lidské podoby bohů ("kdyby volové, lvi a koně dokázali malovat nebo sochat, byli by jim jejich bohové také podobni"). Srov. o něm v indexu s. v. školy (1). 

V Římě tribunové L. Caedicius a T. Statius obžalovali konsula loňského roku Sp. Servilia za vedení války a bitvy na Ianiculu, kdy měli Římané velké ztráty. Dokázal se však s pomocí svědectví kolegy v úřadu A. Verginia obhájit. 

Po vypršení loňského příměří pokračovala válka Římanů s Véjany, vytáhl proti nim konsul P. Valerius. Řady římských nepřátel znovu rozšířili Sabínové, kteří vytáhli do války po boku Véjských. P. Valerius jejich tábor nedaleko Tiberu nočním táborem zničil, z nedalekého ležení Véjských po bojích Tuskové sami opustili. Vytáhl pak pod hradby Véjí, ale její obyvatelé se k bitvě nepostavili. Konsul pak odtáhl na území Sabínů, které dal vojákům v plen. Senát ho odměnil triumfem. Za tažení se vyznamenal nedávno souzený Sp. Servilius, který sloužil ve Valeriově armádě jako legát.

Zatímco Latínové ve spojení s Herniky sami vyhnali loupící Aequy a Volsky, druhý z konsulů C. Nautius, který si vylosoval "latinskou" frontu, plenil území Volsků, ničil usedlosti a spaloval jejich úrodu.  

************************************************************

474.

Ol. 76, 3

Akestoridés II.

a. u. c. 280

L. Furius Medullinus a A. Manlius Vulso

************************************************************

Na Západě porazil Hierón I. Syrákúský koalici Kartháginců a Etrusků v námořní bitvě u Kýmy-Cumae; o jak velkou válku a vlastní její příčiny šlo, nevíme. Kampánský hellénský stát ho totiž povolal na pomoc proti společným nepřátelům. Hierón poslal do Olympie darem Diovi etruskou helmu s dedikačním nápisem (zachována). 

Hellénské obce v regionu, ale mimo jiné též Řím, byly na delší dobu zbaveny kartháginského a etruského nebezpečí, etruská konfederace byla regionální velmocí (srov. roky 524, 453, resp. 431). Jak syrákúsko-etruská válka souvisela s válkou s Římany, rovněž nevíme. V této době byli Syrákúsané zjevně nejsilnějším státem západního Středomoří. 

Římané měli na žádost Etrusků a podle tradičního údaje uzavřít čtyřicetileté příměří s Véjany ve válce, která trvala již od roku 483/konec první války véjské (druhou viz roku 437, třetí roku 427 a čtvrtou 405). Nikdo totiž z etruské konfederace nepřitáhl na pomoc, jak praví římské podání. Římanům zaplatili roční náklady na armádu a poskytli menáž na dva měsíce (i to však v penězích; podle jiného podání se uvázali k ročním tributům v penězích a obilí). Pravděpodobně teprve nyní vyklidili Tuskové Ianiculum, viz roky 477 a 476. 

Lze se domnívat, že Véjským Etruskům zůstala kontrola Fiden, města s římskými osadníky. Z logiky vojenské situace tradiční údaj o příměří v římské historiografii obrací skutečnost naruby. Nicméně smlouva může být důsledek syrákúského vítězství (viz výše; srov. však dále události roku 471, 438 a 426), o nějakém spojenectví Římanů nebo kohokoli z Latia se Syrákúsany v pramenech zmínky ale není V Římě opět vypukly po vleklých sporech o rozdělení dobyté půdy nepokoje; jak souvisejí s uzavřeným příměřím, známo není. Census t. r. spočetl 103 tisíc občanů (je-li údaj autentický). 

************************************************************

473.

Ol. 76, 4

Menón

a. u. c. 281

L. Aemilius Mamercus III. a Vopiscus Iulius Iullus (nebo byl místo Iulia jmenován Opiter Verginius Esquilinus II.?)

************************************************************

V Itálii loupeživí Messápiové a Iápygové o síle dvaceti tisíc mužů zle porazili v poli Tarentské a Rhégijské, v jejichž čele stál Mikythos (srov. s rokem 476). Při pronásledování vnikli Iápygové do Rhégia a na krátko se ho zmocnili; padlo prý na tři tisíce Hellénů, ale moc rhégijsko-messánského soustátí katastrofa nezlomila, viz rok 467. Válka vznikla z územního sporu Tarentských s Iápygy. 

O dalším průběhu války, jak ostatně u většiny konfliktů na italském jihu, nevíme nic, nicméně tarentská katastrofa byla pravděpodobně největší masakr způsobený v této části světa barbary Hellénům. V bitvě s Iápygy zahynul velký počet tarentských těžkooděnců, to znamená lidí s vysokým daňovým censem. Tarás v důsledku změnil režim a z oligarchie se narodila démokratiá; podrobnosti neznáme.  

V Římě pokračovaly sociální rozbroje. Ve svém domě byl nalezen mrtev tribun lidu Cn. Genucius, který žaloval konsuly předcházejícího roku, a dav zbil liktory při pokusu zatknout Volerona Publilia, který se postavil konsulům a srazil k zemi dva z liktorů: protestoval proti tomu, aby byl odveden jako prostý voják, když předtím sloužil jako centurio. Konsulové raději z fora utekli. Volero Publilius se stal díky svému vzdoru patricijům mluvčím plebejů a byl zvolen tribunem lidu na příští rok (viz dále tam a rok 471).

T. r. udal jakýsi otrok vestálku Urbinii, že už není pannou. Pontifikové obvinění posoudili, žena byla zbita pruty, provedena Městem a pohřbena zaživa (skončila pak v Římě nějaká choroba postihující ženy...). Jeden z mužů obviněných ze styků s Urbinií, si vzal život, druhý byl bičován a popraven (srov. první takový případ roku 483).   

V Číně zničil stát Jüe stát Wu: boje obou jižních států trvaly od roku 520. Král Wu Fu-čchaj/Fuchai spáchal sebevraždu (srov. roky 514 a 496), Kou-ťien/Goutian neoplatil Fu-čchajovi jeho velkorysost, viz rok 496 a jako vítěz se stal nejsilnější oporou císařství Jüan-wanga. Boje mezi dalšími čínskými státy ale pokračovaly.

• Jüe a Wu byly před Čou původně „barbarské“ státy jižní Číny (srov. rok 334).

************************************************************

472.

Ol. 77, 1

Dandés z Argu

Charés

a. u. c. 282

L. Pinarius Mamercinus Rufus a P. Furius Medullinus Fusus

************************************************************

Dandés byl prvním epónymním olympioníkem Argívských. V dolichu o těchto hrách zvítězil "v dresu" Hímery Ergotelés, běženec z Knóssu, odkud musel prchnout v důsledku občanských rozbrojů či války/stasis. Vítězství zopakoval roku 464. Olympioníka oslavil verši Pindaros, ale o jaké násilnosti na Krétě šlo, nevíme. 

Karysťané odmítli připojit se dobrovolně k délskému spolku, tak je k tomu Athéňané donutili silou. Je možné, že to byla zároveň poslední Themistokleova akce, srov. rok 479, jako athénského občana, viz rok následující.  

Na Sicílii zemřel po skvělé vládě tyrannos v Akragantu Thérón (vládl od roku 487) a stejně jako Gelónovi se mu dostalo poct kultu hérójského. Většina chrámů města byla postavena za něho. Jeho násilnický syn a nástupce Thrasydaios (srov. o něm již rok 476) byl brzy občany sesazen a vyhnán z města: v prohrané válce soustátí Akragantu a Hímery s Hierónovými Syrákúsami, kterou zjevně vyprovokoval, v rozhodující bitvě padly dva tisíce Syrákúsanů a dvakrát tolik Akragantských. Prchnul do mateřské Hellady do Nísajských Megar (srov. rok 728), kde však byl odsouzen (není známo, zač) a popraven. Akragantští pak uzavřeli s Hierónem Syrákúským mír a ve městě nastolili démokratii; to samé se zřejmě stalo i v Hímeře.  • K návratu tyrannidy v Akragantu došlo až v roce 288, viz.

Jeden z nejstarších básníků staré attické komédie Magnés z Athén poprvé zvítězil o velkých dionýsiích, srov. rok 486. Složil devět her, dvakrát dosáhl na vítězství. Jiná data o něm neznáme, srov. o něm v indexu s. v. komédie. 

V témže roce na jaře o dionýsiích měla premiéru Aischylova tragédie Peršané/Persai, srov. k tomu rok 476; chorégem byl Periklés (c. 30), Xanthippův syn (otec tehdy pravděpodobně již nežil). V ní se poprvé v historii objevuje jméno Arsakés, i když zde v nehistorické postavě vůdce perské jízdy (srov. dále např. rok 410 a hlavně rok 250).

Aischylos bojoval u Marathónu (bylo mu asi 35, to se někdy v té době teprve Hérodotos narodil) a Salamíny a je jediným zachovaným autentickým autorem éry perských vpádů do Hellady. Aischylův Ameiniás se vyznamenal u Salamíny, druhý bratr Kynegeiros/Kynaigeiros byl u Marathónu jedním ze stratégů a zahynul, když se pokoušel zadržet nepřátelský člun prchající na moře: Peršané mu uťali ruku sekerou (podle mnohem mladší verse obě a pak že se bezruký rval zuby) a vykrvácel, srov. římskou obdobu příběhu roku 251. Kynegeirova smrt byla Athéňany ctěna jako symbol vlastenectví a malíř Polygnótos z Thasu scénu zobrazil v Malovaném n. Pestrém sloupořadí/stoá poikilé (viz rok 470). 

Básník Aischylos byl žalován před areopagem z bezbožnosti/asebeiá: prozradil prý neúmyslně něco z mystérií. Dobu procesu neznáme. Osvobodili ho, poněvadž mu soudci uvěřili, že nebyl do eleusínských mystérií zasvěcen a poněvadž se svými bratry se tolik zasloužil o hellénskou svobodu.

V Římě se pokoušel prosadit tribun lidu Volero Publilius přenesení voleb tribunů lidu z curiátních comitií na tributní/řec. pséfoforiá fratriaké vs. fyletiké, neboť ty nepovoloval senát ani nepodléhaly žádným kultovním omezením v případě věštby, neblahých znamení apod. Nedařilo se mu, ale plebejové ho zvolili do úřadu podruhé, viz rok následující. Itálií se t. r. šířil mor, který zle řádil i v Římě; počty obětí neznáme, viz dále rok 466nnásl.  

************************************************************

471.

Ol. 77, 2

Praxiergos

a. u. c. 283

Ap. Claudius Crassinus Inregillensis Sabinus a T. Quinctius Capitolinus Barbatus II.

************************************************************

V Athénách byl ostrakován Themistoklés, jehož již předtím mstivě obvinili Sparťané z médismu neboli kolaborace s Peršany a ze spolupráce s Pausaniem. Themistoklés odešel zprvu do Argu (viz dále rok 469). Je s podivem, jak snadné bylo exulovat v hellénských démokratiích pilíře domácí politiky, zasloužilé osobnosti o stát. A to již byl Themistoklés jednou očištěn soudně z obvinění ze zrady. T. r. připustil, že dopis od Pausania skutečně obdržel vyzývající ho ke spolupráci s Králem, ale nijak se prý na spiknutí nepodílel; viz dále rok 469. 

V Élidě revoluce odstranila vládu rodové aristokracie a Éliďané provedli synoikismos celé Élidy od Acháje po Messénii, tzn. že se spojili všichni do jednoho státního útvaru. Podle attického vzoru rozdělili stát na deset fýl (srov. pozdější změny v letech 368 a 348) a nejvyšším státním výkonným orgánem byla búlé, rada pěti set. Někdy z této doby, resp. do c. 450, pochází nápis z Olympie s padesátiletou smlouvou/rhátrá, rhétré o míru Anaitiů/Anaitoi a Metapiů/Metapioi, dvou odjinud neznámých subjektů (autonomních, suverénních obcí, n. federativních součástí Élidy?). 

V Římě byl díky tribunům lidu C. Laetoriovi a Publiliovi Voleronovi (srov. rok 473sq., nyní podruhé) prosazen zákon o volbách plebejských úředníků/lex Publilia Voleronis: které nyní volily tributní sněmy, komicie, a jejich počet se zvýšil z původních dvou na čtyři. Se změnou senát bez odporu souhlasil. Kuriosně se tak stalo v roce, kdy konsuly byli konservativci a jedním z nich syn Ap. Claudia Sabina, který sám sebe pokládal za ještě většího odpůrce plebejů než jeho otec: tribunům lidu říkával ve vzteku "Voleronové". 

Vypukla Římanům nová válka s Aequy a s Volsky (srov. rok 483 a čtyřicetileté příměří s Véjany z roku 474), která trvala do roku 468. Velitelem Aequů byl Cloelius Gracchus, který dobyl Tusculum a v poli porazil praetora M. Minucia. Konsulovi T. Quinctiovi se však v poli nepostavili. S Aequy bojovali Římané prakticky permanentně po dvě staletí. Boje byly přerušovány příměřími, mír s Aequy byl podepsán až roku 388. Třebaže byl později tento národ zřejmě celý vyvražděn, srov. rok 304, ještě o čtyři roky později je poslední zmínka o bojích Římanů s nimi. 

Ap. Claudius cos. vylosoval frontu volskovou, ale při své nenávistné povaze k plebejům neměl u mužstva ani šarží žádný respekt. Dal decimovat občanské vojsko, protože v bitvě s Volsky prchlo ve zmatku před nepřítelem. Je to zároveň první případ nejvyššího kolektivního vojenského trestu, při němž byl popraven každý desátý voják-odvedenec odsouzené jednotky. Vojáci byli losováni a ubiti kyji/decimum quemque militem sorte ductum fusti percussit. Decimace byla používána vzácně (srov. roky 295, 71, 36, kdy vždy sťati sekyrou). • Ap. Claudius byl synem Sabína Attia Clausa a zemřel přirozenou smrtí následujícího roku, když byl tribuny lidu M. Duilliem a Cn. Sicciem žalován za vedení svého úřadu. 

************************************************************

470.

Ol. 77, 3

Démotión

a. u. c. 284

L. Valerius Potitus II. a Ti. Aemilius Mamercus I.

************************************************************

Athéňané pod Kimónem (III.) s loďstvem o třech stech triérách dokončoval vyhánění Peršanů z Thrákie zpět do Asie (srov. rok 476) a t.r. vypudil Peršany i s Thráky z Chersonésu, údajně s pouhými čtyřmi triérami. Úspěšně bojovali proti perské flotile u Kypru, v Kárii a Lykii. Velitelem perského loďstva, nauarchem, byl Tithraustés, nevlastní syn krále Xerxa I. Ve velké bitvě, místo neznáme, Kimón Tithrausta porazil a Athéňané zajali sto perských triér i s mužstvem (viz rok 468). Z Thrákie byli Peršané vyhnáni po dlouholetém obléhání Doriska, sídla evropských satrapů. Velitelem Peršanů byl Maskamés. • Byla uzavřena perská přítomnost v Evropě, která trvala od roku 512. Další národ z nitra Asie, který vpadl do Evropy, ale až po 845 letech, byli Hunové, kteří v této době napadali čínskou říši.

Kolem t. r. (?) zvítězili u Tegeje Lakedaimonští v bitvě proti Tegejským a Argívským, spojencům od neznámého roku. Jiné souvislosti nejsou známy: zřejmě vzpoura v Peloponnéském spolku (?). Podle jiné historické úvahy se t. r. vypravili Sparťané do Thessalie proti Aleuadovcům, ale velitel expedičního sboru, král Leótychidás II., měl od Thessalů vzít velké dary, za což byl později ve Spartě zbaven vlády (tato událost se mohla stát již roku 477, srov. rok 475, podle jiné tradice král zemřel).

Eurypóntovec Leótychidás II. vládl od roku 491 a jeho nástupcem se stal další z jeho rodu Archidámos II., syn Zeuxidámův a Leótychidův vnuk (vládl až do roku 427; Zeuxidámos zvaný Kyniskos/Štěně, Leótychidův syn, nevládl, protože zemřel dříve než otec, a po něm má jméno jeho vnučka Kyniska)

• Archidámovou manželkou byla Lampidó či Lampitó, dcera Leótychidova z jiné manželky a jediná žena v dobách předhellénistických, jíž se „podařilo“ být během svého života dcerou, manželkou a matkou krále. Archidámova dcera Kyniská, sestra Agésiláa II., zase byla první ženou, která si držela vlastní koně, k čemuž ji přemlouval bratr, a jako první s nimi získala olympijské vítězství (v závodě čtyřspřeží/tethrippon na 96. a 97. olympiádě, roky 396 a 392, a vlastně i jako první žena vůbec)!

Podle některých moderních datací pobýval letech 470 až 468 na Sicílii u Hieróna I. tragický básník Aischylos (srov. však rok 476; o jeho druhém pobytu viz rok 458). V letech c. 470 až 460 působil v Athénách první z velkých hellénských malířů Polygnótos z Thasu, syn Aglaofóntův, který tvořil též v Platajích a Delfách. Byl přítelem Kimónovým a spolu se svými žáky Mikónem z Athén a Panainem, bratrem Feidiovým, gratis/proika vymalovali Pestrou stou, Stoá poikilé (která se až do vyhnání tyrannů jmenovala Peisianakteion), srov. rok 472. Za svá díla, mezi něž patřily nástěnné malby v Théseiu a Anakeiu, obdržel od Athéňanů občanství.

Jeho kolegou byl Hippasos z Metapontia a vrstevníkem sochař Myrón z Eleuther, pracující hlavně s bronzem. Jeho hlavním dílem byl dodnes známý Diskař, Diskobolos. Tradovalo se o něm, že zemřel zcela bez dědictví. 

Kolem t. r. pravděpodobně na Sicílii zemřel athénský tragik Frynichos, který se narodil kolem roku 540. V téže době zemřel další autor tragedií a satyrských dramat Prátínos či Prátínás z Fleiúntu, protivník Aischylův a Choirilův (srov. rok 499). Prátínos uvedl prý první na scénu satyry, jichž složil 32, celkově tragédií padesát; vyhrál jen jednou. Část Prátínova díla uvedl na scénu až jeho syn Aristiás (rozumí se, že v Athénách). Během jednoho Prátínova představení se zřítila dřevěná konstrukce/ikria (pl. n.), na níž stávali diváci, a Athéňané se pak, minimálně o století později, rozhodli vybudovat dionýsovské divadlo kamenné.  

Kolem roku 470 se narodil pýthagorik Filoláos z Tarentu či Krotónu. Datum jeho úmrtí nelze stanovit ani přibližně. Roku asi 450 se přestěhoval do boiótských Théb. Byl héliocentrikem (viz rok 450).

Válka Římanů s Aequy, proti nim se vypravil konsul L. Valerius, a Volsky se rozšířila na Sabíny, s nimiž bylo zřejmě již roku 468 uzavřeno příměří (viz). Římské armádě na sabínské frontě velel druhý konsul Ti. Aemilius. K žádnému válečnému rozhodnutí nedošlo.