191

 

************************************************************

191.

Ol. 147, 2

121 SE

57 AE

(neznámý) | (Tímúchos) 

a. u. c. 563

P. Cornelius Scipio Nasica a M’. Acilius Glabrio

************************************************************

Koncem ledna se vrátil král Antiochos Veliký z Thessalie na Euboiu. V Chalkidě slavil po celý zbytek zimy padesátník svatbu s dcerou jistého Kleoptolema n. Kleofana z Chalkidy jménem Euboia (což nebylo ženino původní jméno). Vlastní svatba se konala v únoru. Královna Láodiké III. byla podle všeho již po smrti, datum neznáme, viz však rok 222, kde možnost, že žila ještě roku 177. Králův dvůr s velitelským sborem se propíjely do katastrofy... 

Na jaře se Antiochos vypravil s vojskem do střední Hellady. Putoval přes Chairóneiu a Fókidu do Delf, kde jako jediný ze Seleukova rodu obětoval Apollónovi, ochránci dynastie. Armádní voje během delfské zastávky svěřil stratégům Alexandrovi z Akarnánie a Menippovi z Makedonie. Sám se pak v Naupáktu radil s aitólskými předáky až dorazil do Stratu, kde se opět setkal se svými vojáky.

Konferoval zde s Mnásilochem, akarnánským velmožem nyní bez státní funkce, kterého si prý koupil. Mnásilochos přemluvil stratéga Klyta, aby přikývl na spojenectví s Antiochem (už o něm slyšet nebude). Vymysleli lest, neboť do války s Římem se nikomu z Akarnánů moc nechtělo: sebrali kmenovou hotovost na obranu Thyrreia/Thyreion a Medeónu, aby se tak mohli stát rukojmími královými. Zatímco v Medeónu vyjednávali královi poslové, hbitým příchodem obyvatele Seleukovo oddíly překvapily a město obsadily.

Obyvatelé Leukady setrvali při Římanech, v Thyrreiu poučeni medeónským případem zavřeli brány a Mnásilochos s přemlouváním neuspěl. Vzápětí pod velením Cn. Octavia připlulo několik lodí na Leukadu, sídelní ostrov národa, srov. o jejím osudu roku 197. Když přišla zpráva, že konsulská armáda Aciliova se už přepravila, viz zde níže, a že Filippos s M. Baebiem obsazuje thessalské kraje, zanechal král ve městech posádky a vrátil se přes Aitólii a Fókidu zpět do Chalkidy: "výlet" Antiochův do Akarnánie byla nejzápadnější válečná cesta jakéhokoli Seleukovce (nepokládáme-li pozdější povstání zotročených seleukovských armád na Sicílii za suverénní státní útvary).

V této době již nepatřily Delfy pod ochranu spolku Aitólů a do jeho řad, kam patřily od roku 290: už byly pod římskou ochranou a dohledem.

S koncem zimy dorazili do Říma vyslanci Filippa V. a Ptolemaia V.: Makedonec nabízel pro válku se Seleukovcem vojenské oddíly, peníze i proviant, Ptolemaiovec poslal jeden tisíc liber zlata a dvacet tisíc stříbra. Senát vše s díky odmítl, Filippovi vzkázal, že bude od něj hezké, když pomůže armádě Maniově.

Podobné nabídky učinili Karthágiňané i Numid Masinissa; jeho dvacet slonů a pět set numidských jezdců Římané přijali, značné množství obilí odmítli vzít darem, ale že za ně zaplatí. Dvojnásobek obvyklého kontingentu musely splatit v obilí provincie Sicílie a Sardinie, ale poslat je musely do Říma, nikoli za armádou. 

Asi začátkem dubna (podle předjul. kal. opustil Řím 3. května a 15. měla armáda termín v Brundisiu) se v Apollónii vylodil konsul M’. Acilius Glabrio s dvaceti tisíci muži pěchoty, dvěma tisíci jízdy a s patnácti slony a pokračoval na jihovýchod do Thessalie. Krátce předtím obsadil král Filippos V., od roku 197 resp. 196 římský spojenec, ve spojení s Římany, které vedl M. Baebius Tamphilus, celou Thessalii; srov. jejich zimní konferenci roku předešlého.

Baebiovým Římanům se vzdal i pretendent makedonského trůnu Filippos z Megalopole, který s pěti sty Athamány a čtyřiceti jezdci hájil Pelinnu, a v železech ho poslali do Říma; o jeho osudu není známo nic (především mu šlo o to, aby nepadl do rukou svého královského jmenovce a při setkání si ze sebe dělali navzájem legraci). Obsazeny byly athamánské domény Gomfy s okolím, posléze padla do Filippových rukou celá Athamánie a s ní na čtyři tisíce seleukovských a athamánských vojáků i domorodých civilistů. Král Amýnandros unikl s celou svou rodinou do Ambrakie (viz dále rok 189).

Římané pod M’. Aciliem prošli Thessalií a města, která se před několika měsíci vzdávala asijskému králi, otevírala nyní brány Římanům. Vzdorovali pouze muži z Thaumak, ale byli rozprášeni, prázdné město obsazeno. Antiochovo vojsko o deseti tisících mužích a pěti stech jezdců, k němuž se král vrátil po pobytu v Chalkidě, proklouzlo ze střední Hellady Thermopylami, které chtělo hájit; král se cítil oklamán sliby o silné podpoře a nadto svými spojenci opuštěn.

V bitvě v Thermopylách koncem dubna nebo začátkem května, v níž měli Seleukovci všechny výhody terénu na své straně, a k tomu ještě přidali opevnění, byli po obchvatném manévru vedeném na vrcholy hor obsazené dvěma tisíci nedbalých Aitólů konsulárem M. Porciem Catonem Aitólové vyhnáni ze svých posic, a Římané přesvědčivě zvítězili (srov. rok 181)

Římané se zmocnili ležení a zahubili všech šest seleukovských slonů, s nimiž Antiochos táhl do Evropy. Král přišel téměř o celý expediční sbor: údajně padlo královských nebo bylo jato na deset tisíc mužů, do Asie se jich vrátilo pouze pět set. Římanů zahynulo jen dvě stě. Podle vyšších (a asi přehnaných údajů) měl Seleukovec s sebou šedesát tisíc mužů, z nichž dvě třetiny zahynuly. Po bitvě uprchl se svou mladou manželkou přes Elateiu do Chalkidy, kterou bezprostředně evakuoval a odplul přes Ténos do Efesu. Velitel jeho chalkidské posádky Aristotelés také prchl, město vydáno bez boje.

● Z doby asi po zmizení seleukovské flotily z Egeidy pochází poškozený nedatovatelný dekret Ténu o poctě snítkou z posvátného olivovníku Poseidónova a Amfitrítina lékaře Apollónia z Mílétu za výkon svého řemesla/kata tén technén na ostrově i jinde. 

Na Euboji zemřel zraněný vojevůdce Akarnánů Alexandros, který velel části seleukovského vojska, srov. zde výše. Deset Antiochových lodí pod velením Ísidórovým, které kotvily v Málijském zálivu, obrátily hned po zprávě o Thermopylách k Démétriadě, viz zde níže. Flotilu lodí s proviantem zničil n. zajal ve stejný čas u Andru velitel římského loďstva A. Atilius. Celá Euboia se Římanům vzdala. Antiochova ostudná válka v Evropě trvala pouze několik měsíců...

● Do událostí kolem Thermopyl spadá podivuhodný příběh jistého Búplaga ze Syrie, velitele jednoho z oddílů královské jízdy. Padl po udatném boji prklán dvanácti ranami. Po bitvě vstal, došel do římského ležení, žádal veršovaně, aby vítězové ukončili olupování armády, která odešla do Hádu, a vydechl. Dotazem v Delfách se Římanům dostalo ujištění, že se mohou v klidu přeplavit do Asie. Velitel Římanů se ve zkazce zaznamenané Flegónem z Trall jmenoval Publius a toho sežral velký červený vlk až na Římanovu hlavu, která zvěstovala vítězství.   

Odtud se počítá začátek krátké římské války aitólské. Po bitvě v Thermopylách oblehli a po tvrdém boji dobyli Římané po 24 dnech aitólskou Hérákleiu na Oitě, kterou hájilo dva tisíce mužů. Zajat zde byl též bývalý stratégos Aitólů Dámokritos; s dalšími byl odvezen do Říma, kde si vzal na březích Tiberu život mečem po neúspěšném pokusu o útěk; srov. rok předešlý, kde s Římany nakládal zpupně.

Ve stejnou dobu začal obléhat král Filippos Lamii. Po pádu Hérákleie musel pod Lamií udělat místo Římanům, kteří si to výslovně přáli - jejich „práce“ pak trvala rok. Když později v roce, popř. na zač. roku následujícího, poslal Filippos do Říma posly s blahopřáním k vítězství nad Antiochem, dostalo se mu poděkování, slibu snížení kontribucí, zachová-li věrnost, a jeho syn Démétrios se směl vrátit domů do Makedonie (v Římě jako rukojmí od roku 196, na Římany dělal dobrý dojem, že prý měl nadání pro královládu/Romae obses specimen indolis regiae dedisset).

Filippos V. byl v době thermopylské bitvy údajně nemocen a s vítězným M’. Aciliem se sešel až po bitvě, když na místě blahopřál vítězi a do Říma později poslal stoliberní zlatý věnec Iovovi Kapitólskému.

Po pádu Hérákleie následovaly mírové návrhy spolku Aitólů konsultované zprvu s M'. Aciliem. Konsul byl s Aitóly okamžitě hotov: nemá čas, neboť rozděluje kořist z dobytého města. Dal jim desetidenní příměří, za něhož směli vyslanci s aitólským stratégem Faineou předložit své návrhy na jednáních v Hypatě/Hypatách konsulárovi L. Valeriovi Flakkovi, kterého pověřil M’. Acilius. Faineás se domáhal obnovení spojenecké smlouvy s Římem, použil však formulace, že se svěřují s celým majetkem pod ochranu římského národa/deditio ad fidem, a měl prý na to sněmovní usnesení resp. apoklétů.

Konsul Faineu upozornil, že to je protektorátní smlouva, nikoli spojenectví, vyžadoval na základě této kapitulační prosby vydání několika protiřímských politiků, jmenovitě v historiografiích zachyceni Aitól Dikaiarchos Trichónský, Athamán Amýnandros a Épeiróťan Menestás/Menestratos, který měl rozhodující slovo v operacích kolem Naupáktu. Aitóly zcela vyděsil, pohrozil jim okamžitým zotročením, nesplní-li požadavky, dokonce přikázal liktorům přinést pouta, ale povolil, aby se vyslanci poradili s apokléty a zda svolají spolkový sněm. Odpověď však od Aitólů do konce příměří nedostal a válka Římanů s nimi tedy pokračovala. 

Mezitím se od Antiocha z Efesu vrátil vyslanec Níkandros se Seleukovcovým slibem pokračovat ve válce proti Římu a hlavně s penězi. Proto se rozhodli rovněž Aitólové setrvat ve válce. Aitól Níkandros, který se vracel od krále (cestu tam i zpět zvládl za dvanáct dnů), byl sice cestou do Lamie zajat Makedonci, pak ale začal na hostině jednat s Filippem, svým starým známým, o eventuálním spojenectví (viz předešlý rok a první setkání roku 193). Král, který nadával na Aitóly, že přitáhli do Hellady Římany a pak Antiocha, ho propustil i s penězi, takže mohl pokračovat na sněm Aitólů do Hypaty a vděčný Níkandros stál později též při Perseovi. Zástupcem Aitólů v Efesu zůstal Thoás.

Pak obsadil Filippos Démétriadu, jak měl od konsula povoleno; nikoli však ve svůj prospěch. Proseleukovští politici většinou prchli, magnétarchés Eurylochos si vzal život. Antiochovi vojáci, kteří tu zbyli a neměli chuť město proti Filippovi bránit, se vzdali, dostali makedonský doprovod a přes Thessalii a Thrákii se po souši vrátili do Lýsimacheie k Seleukovi, jehož tu otec roku 196 zanechal. Filippos propustil i Ísidórovo loďstvo o několika plavidlech, které v Démétriadě kotvilo. Makedoni pak obsadili ještě Dolopii a Perrhaibii. 

Římané dali Démétriadě „svobodu“, tj. stala se samostatným městským státem; spolek Magnétů unikl trestu, a to dokonce bez kontribucí. • Démétrias byla samostatná od roku 188, resp. krátce po tomto datu (viz rok 185).

Konsul M’. Acilius Glabrio odešel s vojskem z Thessalie a nanovo spustil válku s Aitóly, kteří se shromáždili u Naupáktu jakoby posledním útočišti. Napřed poslal Ap. Claudia se čtyřmi tisíci muži, aby obsadil nebezpečná místa v horách, sám obětoval na vrcholu Oity v místě, kde byly spáleny smrtelné ostatky Hérákleovy. Dva měsíce obléhal město, na zásah a zprostředkování T. Quinctia Flaminina uzavřel konsul M'. Acilius s Aitóly zastoupenými Faineou příměří, viz zde níže. Naupáktos bránil Menestratos alias Menestás z Épeiru.

Zdárně vedli válku i římští spojenci Achajové. Na jaře se nezdařil Lakedaimonským diplomatický pokus vystoupit ze spolku Achajů. Filopoimén přivedl zpět k moci proachájského exponenta Tímoláa (viz níže). T. Quinctius Flamininus naproti tomu podporoval ve Spartě příznivce „tyrannovlády“, tj. královlády, stranu tradicionalistickou, jejímž exponentem byl pravděpodobně Lakónikos (srov. rok 192).

Po bitvě v Thermopylách se v květnu na shromáždění Achajů v Aigiu po velkém zdráhání připojila ke spolku Élis a Messénie (setrvala do roku 183, viz tam). Zároveň se k Achajům vrátily Págy a Megary, které přešly k Boiótům asi roku 233/222, srov. tam a roku 200; třetí polis v Megaridě Aigostheny servaly ve Spolku Boiótů. Élejští zprvu slíbili, že odpoví, až od nich odtáhne Antiochova posádka, že se pak rozmyslí. Achajský stratégos Diofanés chtěl Messénské donutit ke vstupu vojensky, poněvadž vůbec nereagovali na achajské výhrůžky.

Vypravil se proti nim se spolkovými oddíly, ale Messéňané přivolali T. Quinctia z Chalkidy, že jemu brány otevrou, Achajům ale ne. Říman vytáhl přes Megalopoli k Messéně a Diofanovi vzkázal, aby od města a ze země odtáhl a přišel k němu. Setkali se u Andanie, Diofanés se omlouval a T. Quinctius ho otcovsky jemně pokáral/castigatum leniter, že takovou operaci s ním měl konsultovat a aby své vojsko, jistě sotva více než několik set mužů, rozpustil. Messéňanům nařídil přijmout zpět exulanty (tedy asi prooligarchické exponenty) a stát se členy Spolku Achajů. 

T. Quinctius pak vyslechl achajské spory v Korinthu, kde se též vyřešila otázka Zakynthu. Ostrov byl od roku 206 v moci Amýnandra Athamánského (srov. tam); daroval mu ho Filippos V. Amýnandrovým správcem ostrově byl Filippos z Megalopole, a od roku 192, kdy se Filippos přidal k Seleukovci, condottier Hieroklés z Akragantu. Hieroklés vydal za jakousi částku Zakynthos po Thermopylách Diofanovi, ale na neodbytné naléhání Quinctiovo odhlasoval korinthský sněm Achajů předání ostrova Římanům. Ti ho pak používali jako námořní základnu. Tím skončila na Peloponnésu válka římsko-achajské koalice proti seleukovsko-aitólské. 

T. Quictius se ze sněmu přeplavil k obléhanému Naupáktu, viz zde výše. Když se ukázal pod hradbami, byl Aitóly poznán a žádán o slitování; Faineás mu dokonce padl k nohám. Po pohovoru s konsulem M'. Aciliem, který vedl obléhání, dohodl Flamininus s deklasovanými Aitóly novou lhůtu pro příměří, během níž vyšlou do Říma k senátu vyjednávače. Konsul na to zrušil obléhání Naupáktu a Římané odtáhli do Fókidy.

Konsul Acilius se s Quinctiem pak vydali do Aigia na achajské spolkové sněmování. Otázku přijetí Élejských a návratu spatských exulantů Achajové řešit v přítomnosti Římanů nechtěli, že prý si to vyřídí sami. Tak si to přál Filopoimén, vyhovět Římanům navrhoval Aristainos z Megalopole (n. Dýmy?); Římané kupodivu nenaléhali. Vyslancům Épeirótů dal konsul devadesátidenní lhůtu, aby vyřídili svou záležitost s vlažným přátelstvím k Antiochovi v Římě (vojáky mu neposkytli, ale peníze)

Na podzim se stal pošesté stratégem spolku Achajů Filopoimén. Tágem Thessalů na tento rok byl poprvé Eunomos z Lárissy (a zůstal jím i roku 190).

Na podzim pokračovaly nepokoje ve Spartě (viz výše). Do Lakóniky se vydali Achaj Diofanés, syn Diaiův, a T. Quinctius Flamininus. Poměry uklidnili vypovězením exponenta spolku Tímoláa (viz výše). t. Quinctius dosadil k moci tradicionalistickou stranu: Lakónikos se pravděpodobně opět stal králem ve Spartě (srov. rok 192 a 188).

Sparťané ale nechtěli přijmout zpět do vlasti politické exulanty a vyhnance. Nyní se poprvé hovoří o tzv. starých vyhnancích, totiž všech dřívějších „tyrannid“ po Kleomenovi III. (tj. po roce 219). Lakedaimonští poslali do Říma vyslance v této věci, ale senát je odkázal na rozhodnutí M’. Acilia Glabriona.

V námořní válce seleukovsko-římského konfliktu navazující na Antiochovy bojové operace po bleskovém vyklizení Hellady se v létě vypravil král s Hannibalem, svým nauarchem (sic!), z Efesu do Lýsimacheie. Rozmisťoval v oblasti své posádky, dával opevňovat v Úžinách Séstos a protilehlý Abýdos, povolával z horních satrapií oddíly k sobě do Anatolie. V Efesu zůstal Polyxenidás, rhodský exulant, s úkolem vybudovat velkou královskou flotilu. Hannibal byl prý z králových poradců jediný, který varoval před římskou agresivitou a divil se, proč se ještě v Asii nevylodili. 

Římské loďstvo, kterému t. r. velel praetor C. Livius Salinator, připlulo na Korkýru s padesáti válečnými loděmi plavbou z Neápole a od Lakínia v květnu až červnu, v době obléhání Hérákleie a Lamie. Obeplutím Peloponnésu, cestou zpustošil části Kefallénie a Zakynthu, tehdy ještě proaitólské, se dostala jeho flotila na Aigínu a do Peiraiea, kde se spojila s loďstvem krále Eumena II. Své lodi Liviovi předal A. Atilius, takže nyní disponoval 81 válečnou lodí a množství plavidel doprovodných; Eumenés přidal padesáti bojovými plavidly, z toho polovinou krytých. V době obléhání Naupáktu, tj. asi v srpnu až září, obsadil C. Livius Délos, kde flotilu, v níž bylo též šest lodí kartháginských a několik od jihoitalských hellénských spojenců, zdržely podzimní nepříznivé větry.

V této době se po Polyxenidově informaci o připlutí Římanů Antiochos vrátil z Thrákie do Efesu, přezimovat se ale vydal do Magnésie pod Sipylem. Efesos prý opustil po setkání s kněžkou Artemidinou a unešen její krásou raději z města odešel, aby se nedopustil nečeho bezbožného.

Polyxenidás, který králi doporučoval co nejrychleji válku na moři rozhodnout bitvou, odplul na Chios, který s loďstvem minuli C. Livius, když plul do Fókaie, kam z Elaie se svými 24 válečnými plavidly dorazil též Eumenés II. Polyxenidova flotila čítala dvě stě plavidel lehčích než protivníkovy. Odtud lodi římsko-pergamské koalice plula na jih podél východního břehu Chiu; flotila čítala 105 bitevních lodí/návés longae tectae a padesátku lehčích bojových/návés apertae

V září byl v námořní bitvě u mysu Kórykos v Iónii Antiochův admirál Polyxenidás Římany pod C. Liviem a Eumenem poražen a s jádrem loďstva se musel před pronásledováním uchýlit do Efesu; ztratil u Kóryku deset lodí, třináct seleukovských plavidel bylo zajato, na římské straně byla zničena pouze jedna loď púnská. Po bitvě pluli s Římany Attalovec a Rhodští pod nauarchem Pausistratem, jehož dvacet lodí dorazilo až po bitvě, až před efeský přístav připraveni k bitvě. Když se tak nestalo, vyrazili všichni domů, C. Livius na Chios a odtud do Fókaie a Kanai u Pergamu, kde římská flotila přezimovala.

V Římě po zprávě o vítězství vyhlásili devítidenní děkovné slavnosti/supplicátió, řec. elínyes; tolik si události považovali. • Pausistratovy lodi byly vybaveny plamenometem, zařízením ze dvou trubek podél boku plivajících na nepřítele oheň. O účinnosti zbraně není nic známo. 

V důsledku nové situace odpadly od Seleukovců k Římanům iónské státy Kýmé, Klázomenai, Erythrai, Kolofón a Mílétos.

Zřejmě tohoto roku napadli Galatové Pontskou Hérákleiu. Město oblehli, ale obránci dokázali obležení prolomit a Galaty odrazit.

V Parthii zemřel král Arsakés III. Artabános I. (vládl od roku 211). Nástupcem se stal jeho syn Arsakés IV. Friapatios (panoval do roku 176). • Král Artabános I. byl posledním tributárním parthským králem Seleukovců (srov. rok 209).

Kartháginci zaplatili deset let po válce všechny válečné kontribuce uložené mírem z roku 201. Ztracené hispánské trhy se v těchto letech snažili nahradit novými vztahy se vzdáleným západním Pontem (Istros) apod.

Války Římanů s Boji a Ligury, s nimiž třetím rokem válčil Q. Minucius, neustávaly; do Říma ovšem hlásil, že jsou podrobeni. Oba národy byly opět poráženy. Ligurové se nočním přepadem pokoušeli o dobytí Minuciova ležení, místo neznáme, za úsvitu v bitvě před opevněním po dvou hodinách rozprášeni: padlo jich prý na čtyři tisíce, Římanů se spojenci jen tři sta.

Bojům za tažení Cn. Domitia Ahenobarby, cos. 192, roku předešlého nejprve utekl k Římanů "senát" i s rodinami, prý 1500 osob, a tohoto roku dva měsíce po ligurské poražce odebral konsul t. r. P. Cornelius Scipio Nasica Keltům rukojmí a polovinu území a triumfoval nad nimi, a to přes protesty protiscipionovského tribuna lidu P. Sempronia Blaesa. Ani zde neznáme místo rozhodujícího boje.

Za to víme, že v triumfálním průvodu (asi na přelomu roku 191/190) dal konsul nést 1471 zlatých řetězů, symbolu keltských velmožů, 247 liber zlata, stříbra raženého 234 tisíc bígátů či victoriátů/dénáriů a stříbra v podobě nádob a nezpracovaného 2340 liber. 

Ze zabraného území se stala římská státní půda/ager publicus a lze předpokládat, že to byla úrodnější část bojského území. Cispadánští Bojové byli pravděpodobně válkami natolik zdeptáni, že se už významněji v římských dějinách neobjevují. Bojská země byla záhy Římany kolonisována: už roku 189, viz tam, byla založena Bononie, roku 188 Forum Livii/dn. Forlì a následujícího roku Regium Lepidi, řec. Rhégion Lepidion/dn. Reggio nell'Emilia.

V Římě byl na Palatinu po třináctileté stavbě M. Iuniem Brutem zasvěcen chrám Kybely-Velké Matky bohů/Magna Mater deum (srov. rok 204, kdy byl při dopravě baitýla z Pessinúntu zaslíben). Při stavbě základů Kybelina domu bylo pravděpodobně poprvé použito původní římské stavitelské inovace opus caementicium, betonu se sopečným popelem. Podle kalendáře z Antia se tak stalo 11. dubna 192 (přediul.). V Circu maximu byl t. r. zasvěcen C. Liciniem Lucullem chrám Iuventutis/Mladosti zaslíbený roku 207 v púnské válce M. Liviem Salinatorem cos. Se stavbou bylo počato roku 204.  

V Číně se oženil císař Chuej/Hui (19) s Čang Jan/Zhang Yan, ale manželství zůstalo bezdětné. Císařovna-vdova Kao Chou alias Lü Č'/Lü Zhi snaše nařídila, aby adoptovala osm chlapců palácových žen a jejich matky aby zabila. Nelze vyloučit, že otcem dětí byl císař, neboť o osudu otců dětí není záznamu; viz dále rok 188.