002–008

 

Kleió

třetí díl Chronografie starověkých dějin

• 

 

Řazení datovacích údajů:
*****************************************************
př. n. l.
olympiáda
epónymní vítěz olympiády
seleukovská éra (východní)
arsakovská éra
athénský epónymní archón
éra „od založení Města“
jména konsulů
ostatní chronologické údaje
*****************************************************

• • •

2. n. l. 

Ol. 195, 2

313 SE
249 AE
Kédeidés (?)
a. u. c. 755
P. Vinicius a P. Alfenus Varus
coss. suff. P. Cornelius Lentulus Scipio a T. Quinctius Crispinus Valerianus
************************************************************

O začátku seleukovské éry a rozdílu mezi počítáním v bývalých "horních satrapiích" a v Syrii a Palaistíně viz roky 312 a 311 př. n. l.; zde až do roku 393 n. l. údaje "horní" SE, tedy východní. Datovali v ní též aramajo-arabští Orrhoénové v Edesse i obchodníci v palmýrské republice. • Řazení athénských archontů je ryze hypothetické, srov. v indexu s. v. Athény. 

 

C. Iulius Caesar se v Orientu dohodl s králem Parthů Fraátakem na mírovém řešení sporů o Armenii, pokud se tak nestalo již na setkání na jednom z ostrůvků v Eufrátu roku 1-, viz tam. Při dlouhém obléhání Artageir C. Caesara sliby o prozrazení tajemství vylákal k rozhovoru velitel pevnosti/frúrarchos Adón/Addón n. Addua a při pokusu o vraždu Římana pouze zranil. Aniž to tušil, podařilo se atentátníkovi zruinovat Augustovu nástupnickou politiku, viz roky následující... 

 

Z dobrovolného vyhnanství na Rhodu, kde žil od roku 6 př. n. l., viz, se do Říma na pokyn Augustův vrátil Tiberius Claudius Nero (44) známý obecně v historii jako Tiberius; viz dále rok 4+. Očekával spíše loď se popravčím než s poslem vyzývajícím k návratu, tolik napětí bylo v jeho vztahu s Augustem. Pravomoce místodržitelské na východu imperia mu vypršely už roku 1- a Augustus, manžel Tiberiovy matky Livie Drusilly, je neprodloužil. Sám Tiberius (tehdy stár 44 roků) počítal v tomto okamžiku s nejhorším, že totiž bude vraždou odklizen, viz rok 5-. 

Jenže: v Massilii na náhlou chorobu cestou do Hispánií zemřel L. Iulius Caesar, o tři roky mladší bratr raněného C. Iulia Caesara (22), oba synové M. Vipsania Agrippy s Iulií a od roku 17- adoptivní vnuci Augustovi, do nichž vkládal panovník nástupnické naděje; viz dále rok 4+.

 

Život si podle jedné tradované verse vzal M. Lollius Paulinus, jehož obvinil C. Caesar z braní úplatků od Parthů. Podle jiné verse zemřel muž známý především svou porážkou od Germánů roku 16 př. n. l. ("clades Lolliana") přirozenou smrtí, popř. byl odstraněn, viz rok 1-.

 

V Africe v Atlantu povstali berberští Gaitulové, předkové Kabylů, proti králi Mauretánie Iúbovi II. a plenili království a provincii, srov. s válkou marmarskou roku 12-. O jeho manželství s Kleopatrou (IX.) Selénou (II.), dcerou Kleopatry VIII. s M. Antoniem, viz rok 25-, a o jeho sňatku s Glafyrou Kappadockou viz rok 2-; o konci války viz rok 6+.

 

L. Iunius Moderatus Columella se pravděpodobně narodil v Gádách/Gádeirách (dn. Cádiz), sloužil v armádě v Orientu a život prožil v Latiu (zemřel kolem roku 70); autor spisu o agronomii de re rustica a o pěstění stromů, de arboribus.

 

***********************************************************
3. n. l.
Ol. 195, 3

314 SE
250 AE
Menneás
a. u. c. 756
L. Aelius Lamia a M. Servilius
coss. suff. P. Silius a L. Volusius Saturninus
************************************************************

Senát prodloužil nejvyšší státní pravomoci Augustovy, imperia, na dalších deset let.

 

C. Iulius Caesar, jemuž se parthské zranění od Artageir nehojilo, viz rok 2-, požádal Augusta, aby byl sproštěn služby a směl se usadit v Syrii. Adoptivní děd ho však povolal domů do Itálie, viz rok následující. Augustův záměr rozšířit říši za Eufrátés a Danuvius/Dunaj opět narazil na osudové okolnosti: neuspěl v Germánii, Arábii, na Eufrátu a slávy velkého dobyvatele se mu tak nedostalo.

 

Iulia, dcera Augustova a s M. Agrippou matka C. Caesara, se směla z Pandáterie vrátit na pevninu. Za místo internace jí vladař určil Rhégion, viz rok 2- a 14+.

O egyptském věštícím jehněti lidskou řečí, povídce zaznamenané na démotickém papyru t. r., viz rok 720-.   

 

***********************************************************
4. n. l.
Ol. 195, 4

315 SE
251 AE
Polyainos z Marathónu
a. u. c. 757
Sex. Aelius Catus a C. Sentius Saturninus
coss. suff. C. Clodius Licinus a Cn. Sentius Saturninus
************************************************************

21. února cestou ze Syrie do Říma v Lykii v Limyrách zemřel C. Iulius Caesar (24), adoptivní vnuk Augustův, jeho hýčkaná naděje pro nástupnictví (srov. roky  5nnásl.). Caesarovými tělesnými rodiči byla Augustova dcera Iulia, která už tehdy živořila šestým rokem ve vyhnanství na Pandáterii a od loňska v Rhégiu a své syny již nikdy nespatřila (viz rok 2 př. n. l.), a M. Vipsanius Agrippa (zemřel roku 12 př. n. l.).
    Roku 2+ byl C. Caesar armenským atentátníkem Addónem během obléhání Artageir v Armenii raněn mečem či střelou z luku a z rány se již nevyléčil (viz o tom roku 2 př. n. l.; o této příhodě se později spekulovalo, že by mohla být součástí Liviina spiknutí – pokud se nějaké konalo).
    Vdova Livia Iulia/Livilla starší (byli spolu od roku 1-), sestra Germanikova a Claudiova, teta Caligulova (C. Iulia Caesara), se pak provdala za Ti. Drusa Iulia Caesara mladšího, jediného syna Tiberiova, budoucího vládce (narozen asi roku 15 př. n. l.). O jejím osudu a smrti viz rok 31+.
    Gaiův mladší bratr Lucius Iulius Caesar, rovněž Augustem adoptovaný (narozen roku 17), zemřel již roku 2+ v Massalii náhle na neznámou chorobu; i zde se spekulovalo o prstech Liviiných, která prosazovala nároky svého syna Ti. Claudia Nerona,  pozdějšího císaře Tiberia (narozen 16. listopadu 42 př. n. l., zemřel 16. března 37 n. l.). Role Livie na řízení Augustových rodinných záležitostí zůstane po všechny dny otevřena spekulacím. Soudobí nepřejícníci ukazovali na ni prstem, ale manžel, který měl římské elity dobře prošpiclované, se nikdy vůči ní nevymezil.  

 

Augustus 26. června adoptoval Tiberia (Tiberia Claudia Nerona, jak se jmenoval po otci, viz rok 42- a 38-) jako Ti. Iulia Caesara Augusta (46) a umožnil mu v senátu přidělení tribunských pravomocí, tribuniciae potestates, na deset let. Designovanému nástupci bylo necelých 46 let. Augustus prý tehdy zdůvodňoval svůj krok slovy: "Dělám to pro stát/hoc reí públicae causá fació." Zjevně tímto vyústěním osudu nadšen nebyl...

    Augustus pak Tiberia vyzval, aby adoptoval Nerona Claudia Germanika pod jménem Germanika Iulia Caesara resp. C. Iulia Caesara Germanika (19), syna svého roku 9 př. n. l. zesnulého mladšího bratra Drusa "staršího" s Augustovou sestrou Octavií (ačkoli sám měl vlastního syna Nerona Claudia Drusa čili Drusa Iulia Caesara, neboli Drusa Mladšího, + 23): designoval Germanika tím pádem za Tiberiova nástupce.  Téhož dne jako Tiberia adoptoval Augustus syna svého věrného souputníka M. Vipsania Agrippy (Agrippa Postumus) pod jménem Agrippa Iulius Caesar, viz dále rok 7+ (narozen roku 12 př. n. l., kdy zemřel Agrippa; zavražděn na Tiberiův pokyn roku 14+).
    Tím splynuly staroslavné římské rody Claudiů s Iúlii. Panovník zaranžoval rovněž svatbu Germanikovu se svou pravnučkou Agrippinou starší.
    Na rozdíl od všech Augustových předcházejících manželských „inženýrstvích“ (rozvody a sňatky s dcerou Iulií M. Vipsania Agrippy a Ti. Claudia Nerona, viz roky 21, 12, 11 př. n. l.), se tohle spojení vydařilo a Vipsania Agrippina starší doprovázející chotě na všech jeho vojenských výpravách se stala záviděníhodným symbolem manželské věrnosti a oddanosti.

 

Tiberius se v souvislosti s úmrtím C. Iulia Caesara směl vrátit roku 2 n. l. z Rhodu do Říma, kde byl vyznamenán nástupnictvím, viz tam. Staří všeobecně zásluhu o pozdvižení přikládali jeho matce Livii, která definitivně prosadila rod Claudiů do čela říše.

V neveřejném životě hrál u Tiberia velkou roli věštec a astrolog Thrasyllos rodem z Mendéty či Alexandreie, který s ním sdílel rhodský exil: u budoucího císaře to vyhrál věštbou, že ho Tiberius zamýšlí usmrtit, což skutečně zádumčivý velmož hodlal během procházky svržením s rhodských hradeb. Věštec byl pak jediným člověkem, jemuž Tiberius důvěřoval po celý život.

 

Bezprostředně po Augustově milosti následovalo tažení Tiberia a jeho adoptivního syna Germanika (19) proti Germánům, druhá Tiberiova válka v Germánii (viz první v letech 8 až 7 př. n. l.). S legiemi pacifikoval na dolním Rýnu Canninefaty, Attuary, Bruktery a Cherusky a dorazil toho roku až k řece Visurgis (Veseře/Weser), kterou řekročil. Jako první z římských vojevůdců nechal přezimovat kdesi u pramenů řeky Lupie/Lippe armádu v Germánii (sám však se vrátil na zimu do Říma). Šlo pravděpodobně o římskou ofensivu po neúspěšné a nám neznámé válce v Germánii označené v pramenech jako "ohromná válka/immense bellum", viz rok 1 př. n. l., o níž kromě jména nevíme nic. 
    Tiberius přesídlil Sugambry z pravého břehu na levý a na uvolněném prostoru se usídlili Tenkterové s Usipety a stali se sousedy Chattů; o pět let později tvořili součást Arminiovy koalice. Tiberius přemístil do Gallií podél rýnských břehů na čtyřicet tisíc Germánů, druhé takové masové germánské vysídlení na římské území, rozsáhlejší než roku 58- a 55-, viz.

Pravděpodobně někdy v této době povstala na břehu Rýna pevnost Rigomagus, pozdější Remagen (v moderních dobách slavný most tu však stál jen v letech 1918-1945). Za vlády Aureliánovy byla pevnost rozšířena a pod hradbami vyrostlo městečko/oppidum, které asi roku 352 jako jediné v této části Porýní vydrželo útok Germánů (Franků).

 

Tiberiův syn Drusus Minor/Mladší (Nero Claudius Drusus, pozd. Drusus Iulius Caesar) si vzal Livillu (Claudia Livia Iulia), dceru Nerona Claudia Drusa (Drusus I., Maior), sestru Germanikovu a budoucího císaře Claudia. Roku 5 se jim narodila dcera Iulia Livia a 10. října 19 dvojčata Tiberius Claudius Caesar Germanicus (II.) Gemellus (zemřel už roku 23) a Tiberius Iulius Caesar Nero Gemellus (Tiberius Gemellus, zavražděn císařem Gaiem roku 37 n. 38). Iulie padla za oběť úkladům Messaliny, Claudiovy manželky, a asi roku 43 si vzala život, popř. byla z příkazu Claudiova popravena.

 

Lex Aelia Sentia (jméno podle konsulů, iniciován byl Augustem) omezovala věk propouštěných otroků na svobodu i těch, kteří tak směli činit; srov. lex Fufia Caninia roku 2-. Propouštějící nesměl být pod dvacet let, propouštění pod třicet nesměli dosáhnout římského občanství, ale nižšího stupně propuštěnectví. Zákon fungoval s výjimkami (například, že propuštění na svobodu v případě insolvence pána mohou dosáhnout občanství).
    Poněvadž římské elity nedávaly své dcery do stavu kněžek Vesty, zákon povolil dcerám propuštěncům, aby se vestálkami staly.

 

Cn. Cornelius Cinna Magnus, syn dcery Pompeia Magna, se měl údajně se skupinou dalších proti Augustovi spiknout. Livia však manžela přemluvila, aby spiklence na hrdle netrestal, tak jim Augustus dal kázání a Cn. Cornelia zařadil na seznam čekatelů na konsulskou poctu, viz rok následující...

 

C. Clodius Licinus (Licinius?), cos. suff., byl historikem a patřil mezi přátele C. Iulia Hygina, Augustova propuštěnce, grammatika, polyhistóra a šéfa Palatinské knihovny. O Clodiovi jinak není bližšího nic známo.


V Parthii předáci sesadili krále Arsaka XVIII. Fraáta V. či Fraátaka, "Malého Fraáta" (c. 25) a jeho matku a od roku 2 n. l. zároveň manželku Musu užívajících božských poct (vládli od roku 3 n. 2 př. n. l.). Nespokojenci reptali na římské zvyklosti královy, na to, že byl synem otrokyně (Musa byla osobním darem Augustovým Fraátovi IV.), loutka Říma v Parthii. O jejich dalších osudech matky se synem není nic známo, pravděpodobně byli pučisty zavražděni. Nahradili ho rodilým Parthem a zřejmě též Arsakovcem, který vládl asi do roku 8+ jako Arsakés XIX. Oródés III. Kde se do té doby skrýval a kde residoval, známo není. Brzy Parthové zjistili, že příslušnost k Arsakově rodu byla Óródova jediná přednost.


***********************************************************
5. n. l.
Ol. 196, 1
Pammenés z Magnésie na Maiandru
316 SE
252 AE
Polycharmos z Azénie
a. u. c. 758
L. Valerius Messalla Volesus a Cn. Cornelius Cinna Magnus
coss. suff. C. Vibius Postumus a C. Ateius Capito

***********************************************************

Tiberius ve druhém roce svého germánského tažení dospěl s legiemi až kamsi k dolnímu Labi, na jehož břehu vybudovaly Římané ležení. Od Augusta měl přikázáno netáhnout za řeku tvořící též západní hranici Semnonů a východní Hermundurů a Tiberius to dodržel. Zato římské loďstvo doplulo podél pobřeží až kamsi na sever Jutska. Tiberius porazil zřejmě na Labi Langobardy, nikoli však rozhodným způsobem a ani od nich nedostal nabídku k míru; legie znovu přezimovaly v Germánii. Tiberius a správce římské Germánie C. Sentius Saturninus, cos. roku 19 př. n. l., který se účastnil Tiberiových expedic, přesto obdrželi od senátu uznání triumfálních poct, nikoli však triumf. Viz následující rok.

 

Augustus zřídil v Římě po vzoru hellénistických států-monarchistických center ozbrojené městské kohorty, cohortes urbanae, s policejními úkoly. Jejich vznik pravděpodobně souvisel s explosivní náladou v říšské métropoli: Řím zavalila velká voda, která odnesla i most a lidé se plavili po Městě po sedm dnů. Po povodni, která zjevně nezasáhla jen Město, přišla neúroda a v chudinských vrstvách hlad, na jihu Itálie se otřásala země. Augustovi vyhořel dům, ale odmítl příspěvky soukromníků i senátu a po jeho rekonstrukci věnoval své sídlo státu.

 

Lex Iulia de vicesima hereditatum, zákon o dvacátém dílu z dědictví, na návrh Augustův zřízena senátem pětiprocentní daň na dědictví ze závěti, z níž jsou vyňati nejbližší příbuzní. Ani Augustova pokladna nebyla zjevně bezedná, resp. zisk z občanských válek byl právě vyčerpán, srov. rok následující.

Další zákon/lex Valeria Cornelia zřizoval ze senátorů a rytířů, kteří již vykonávali nějaké soudní funkce, deset centurií v rámci comitií centuriátních, z nichž se předvybírali kandidáti pro praeturu a úřad konsulský, destitutio. Za Tiberia byli roku 19+ rozmístěni do patnácti centurií a o čtyři roky později do dvaceti.

 

V armádní reformě Augustus určil pro praetoriány se šestnácti roky služby plus čtyři v záloze dvacet tisíc sésterciů (HS) odchodného, praemia militiae, a pro řadové legionáře dvanáct tisíc HS po dvaceti letech služby. V této době bylo aktivních devatenáct římských legií (uvádějí prameny též 23 n. 25), zhruba sto tisíc mužů ve zbrani, posilněných mnohem početnějšími pomocnými sbory spojenců a nejméně stejně silným trénem; viz v indexu s. v. legie. Na chod obří armády neustále ve zbrani však už docházely peníze, viz rok následující. Problémem doby bylo naplňování legionářských počtů: chyběla ochota římských občanů, jimž se k odvodům/dilectus ingenuorum nechtělo.  

 

Zemřel C. Asinius Pollio (narozen roku 76-; tradovalo se však též, že se dožil 130 let), cos. roku 40 a známý jako rhétór a historik nedochovaných dějin občanských válek. Stál a bojoval na straně Caesarově, po jeho smrti se přidal k M. Antoniovi, ale války s Octavianem se neúčastnil (dostalo se mu privilegia zůstat neutrální a vyčkat vítěze, k němuž se pak přidal) a žil jako soukromník v Římě. Jeho syn C. Asinius Gallus Saloninus, cos. 8-, se stal manželem Vipsanie Agrippiny, viz rok 12-, první manželky Tiberiovi; to vedlo k jeho záhubě, neboť násilně rozvedený Tiberius mu to nikdy neodpustil. Asiniův stejnojmenný vnuk byl konsulem roku 23+ a byl zahuben pletichami Valerie Messaliny.

 

Král britských Catuvellaunů Cunobelinus/Kynobellínos, nástupce Tasciovana (viz rok 54-), se prohlásil za krále a razil mince svým jménem v Camulodunu/dn. Colchesteru (viz o něm roku 43+) a Verulamiu/dnes na území St Albans v Herts (do roku asi 42, viz dále rok 39+). Byl vnukem krále Cassiovellauna, který se nedokázal prosadit proti invasi Božského Iulia roku 54-, přistoupil na mír s Římany a odváděl jim tribut. 


***********************************************************
6. n. l.
Ol. 196, 2

317 SE
253 AE
Theofilos (??)
a. u. c. 759
M. Aemilius Lepidus a L. Arruntius
cos. suff. L. Nonius Asprenas

***********************************************************

V Římě pro financování armády a vojenských veteránů vznikl zvláštní rozpočet, aerarium militare, zřízený Augustem jménem svým a Tiberiovým, srov. rok předcházející. Spravovali ho tři expraetoři losovaní na dobu tří let. Udržován byl z jednoprocentní daně z prodejů, centesima rerum venalium, viz dále rok 15, a z pětiprocentní daně dědické, vicesima hereditatium/hereditatum.

Augustus zřídil v Římě vrchní velitelství hasičů, praefectura vigilum, viz založení sboru hasičů roku 22-. Mělo vlastní kasárna, rozpočet a členilo se v sedm oddílů stálé služby složených původně jen z propuštěnců; občanům se možnosti sloužit ve sboru dostalo až o více než století později. 

Toho roku byly časté požáry a ve Městě vypukl hlad; byla to těžká a pro režim nebezpečná krise. Vázlo státní zásobování, nedostatek obilí a hlad sužovaly i některé provincie. Počet Římanů, kteří dostávali zdarma obilí, vzrostl ze 150 tisíců roku 44 př. l. za Božského Iulia na 320 tisíc občanů za Augusta, ale roku 5- princeps seškrtal seznamy na dvě stě tisíc. Později se Augustus chlubil, že dodal obilí sto tisícům lidí ze svých sýpek a že státní pokladně vypomohl za své vlády penězi čtyřikrát. 

Římská ekonomika a sociální politika byly vždy v zoufalém stavu a kromě dobročinnosti magnátů neznali Římané řešení v systému, v němž elity pokládaly námezdní práci nebo dokonce vůbec i práci za ponižující a nedůstojné svobodného člověka. Téměř třetina Římanů, rozumí se: svobodných mužů, byla závislá na potravinové pomoci císařské administrativy, dávných to „žebračenkách“, rozdávaných presenčně v diribitoriu. Dováženo bylo zhruba čtyři sta tisíc tun obilí (pšenice) ročně. Třetina přicházela z Egypta, zbytek z Kýrénaiky a provincie Afriky, ze Sicílie.

Během hladu v ulicích zakázal Augustus držet do jednoho sta mil od Říma gladiátory a otroky na prodej, senátorům a obcím zakázal pořádat hostiny dokonce o svých narozeninách, konsulárové dohlíželi na rozdávání přídělů obilí a chleba.

  

Tiberius právě chystal mohutnou výpravu dvanácti legií do prostoru dnešních Čech a Moravy, byvšího území keltských Boiů, proti vládci germánských Markomannů Marobuduovi, jehož Římané formálně uznali za krále. Legie byly stahovány za tím účelem z Illyrika, kde se tím pádem otevíraly domorodcům příležitosti k odboji. Vlastní důvod války znám není, sám Marobud se vůči Římanům nikdy agresivně nechoval.

Tiberius sám se s jádrem armády vypravoval z oblasti budoucího Carnunta přes jižní Moravu, ze západu táhl jižní Germánií od Moguntiaka Hercynským lesem územím Chattů směrem k šumavským hvozdům se dvěma n. třemi legiemi C. Sentius Saturninus, cos. 19- a roku 7- sloužil jako legatus pro praetore v Syrii, potomek stejnojmenného praetora, který roku 91 sqq. válčil v Makedonii s thráckým dynastou Sothimem. Stejnojmenným synem našeho Sentia byl cos. 4+, který byl s otcem v Syrii, a jeho bratr Cn. Sentius Saturninus byl cos. suff. 4+ a roku 17 doprovázel Germanika na cestě do Orientu; po jeho smrti byl v letech 19-21 legátem Syrie, viz tam. Stejnojmenný syn tohoto Cn. Sentia byl konsulem roku 41. 

Markomanné a další Germáni však měli štěstí. Tiberius z obavy, aby se Delmatové, viz zde níže, nepustili do Itálie, stáhl armádu z germánského tažení, přistoupil na mír s Germány, rozhodnutí, které mělo pravděpodobně dějinotvorný význam, neboť spolu s římskou katastrofou v Teutoburském lese roku 9+ zabránilo romanisaci Germánů. Do války s Římany se Markomanné dostanou až roku 86, viz tam, srov. roky 18+ a 69+.


V Pannoniích a v Illyriku tehdy totiž vypuklo mohutné protiřímské povstání, které zastavilo expansi Římanů v regionu severně od Alp (trvalo do roku 9). Důvody ležely v bezohledném výběru poplatků a v tom, že illyrští Delmatové měli Tiberiovi na germánské tažení poslat Římanům pomocné oddíly.

Marobuduus byl údajně tichým spojencem dalmatských Illyrů a Pannonů, vojenskou ani jinou pomoc jim však neposkytl, viz rok 18. Delmaty vedl Batón (lat. Bato), vůdce illyrských Daisitiátů/Daezitiatů počítajících se k Pannonům a žijících na území současné Bosny a Hercegoviny (srov. se jménem dardanského krále rok 197- a viz rok 120-). Podle C. Velleia Patercula, který v letech 4 až 13 sloužil v Tiberiově štábu, bylo římských protivníků osm set tisíc mužů, z toho ozbrojených dvě stě tisíc pěších a devět tisíc jízdních.  

Ostatní illyrské Pannony vedl jistý Pinnés n. Pinnetés a jiný Batón rodem z kmene Breuků, lat. Breuci. Pannonské či illyrské válce se proto též říká válka batónská, bellum batonianum. Batón Breucký nedobyl římskou kolonii Sirmium a Pannoni byli na Drávě/Dravus poraženi s velkými římskými ztrátami správcem Moesie A. Caecinou Severem, který později dělal ještě karieru v Africe a za Tiberia v Germániích, viz zde níže.
    Delmatský Batón byl při pokusu o obsazení Salon/Salony, sídelního města Daisitiatů (dnešní Split), které hájil s neúplnou legií správce Illyrika M. Valerius Messalla Messallinus, raněn kamenem z válečného stroje, nicméně jeho lidé loupili dál a zmocnili se kontroly nad illyrským pobřežím až po Apollónii. 

Oba Batónové uzavřeli spojenectví, ale v pohoří Alma (n. Almus u Sirmia?) byli poraženi římským spojencem, králem Thráků Rhoimétalkem, který přitáhl na pomoc A. Caecinovi Severovi. Říman naopak proti Pannonům neuspěl a musel odtáhnout do své Moesie, kterou začali plenit Dákové a Sarmatové; viz rok následující. V té době stál Tiberius s Messallinem v Siscii.

 

Do Moesie přišel před rokem 6+ první legatus Augusti A. Caecina Severus, pozdější hrdina z Germanikových válek ve Svobodné Germánii, viz roky 15-16. Moesie byla pacifikována roku 29 př. n. l., viz.

 

Říší se opět šířila piraterie a banditismus. Od konce občanských válek, kdy s koncem pompeiovců a antoniovců ztratili piráti mocné spojence a Augustova flotila nehýřila bojovou činností, se hodně změnilo. Sardinie měla své pobřeží natolik nejisté, že byla několik roků Augustem vyňata ze správy senátu postavena pod vojenskou správou armádních důstojníků z řad jezdeckého stavu; viz dále rok 19+. V Anatolii plenili Isaurové, ale znovu byli "válkou zkroceni", jak se praví v pramenech, dobu ani rozsah neznáme.

 

V Africe v Atlasu, kde se roku 2+ vzbouřili berberští Gaitulové proti králi Iúbovi II., viz, byli povstalci podrobeni proconsulem-správcem Afriky Cossem Corneliem Lentulem Gaetulikem, cos. roku 1 př. n. l., za což se mu dostalo triumfálních poct (nikoli však triumfu). Viz dále Tacfarinovo povstání roku 17, popř. gaitulských Musulamiů roku 44. Gaetulicus se později stal důvěrníkem Tiberiovým a v letech 33 až 36 byl praefectus urbi.


Syrský legát P. Sulpicius Quirinus provedl v provincii majetkový census. Mezi pověřenými úředníky v rozměrné zemi byl též občan bérýtský a armádní důstojník sloužící pod Quiriniem Q. Aemilius Secundus. Vedl soupis majetku v Apameji na Orontu, starém seleukovském garnisonním městě, a dospěl k vzácnému pro nás údaji, že Apameiu obývá 117 tisíc občanů, což by mohlo vést k odhadu, že ve městě a na jeho území žilo minimálně půl milionu lidí (novodobé odhady počtu obyvatel celé provincie se pohybují kolem šesti milionů). 

Quirinius nařídil rovněž registraci obyvatelstva pro census v Iúdaji, nové to nyní římské provincii, viz zde níže. Zélóti, jak se v klasické literatuře říká nacionalistickým protipolytheistickým fanatikům, agitovali proti sčítání, aby prý nevznikl dojem, že Židé podléhají Římanům. 

Ethnarcha júdský, samarský a idúmajský Héródés Archeláos (ač syn Héróda Velikého Augustus mu královského titulu nedopřál, viz rok 4-) byl totiž v Římě obviněn židovskými předáky jerúsalémskými i samarskými a bratrem Héródem Antipatrem vulgo Antipou z vykořisťování, podvodů, krutovlády. Augustus ho zbavil moci, majetku a exuloval ho za Alpy do gallské Vienny. Jistě odpuzoval svou zhovadilostí, ale fiskální zájem Augustův v době, kdy zvýšil výdaje na armádu, viz zde výše, přehlédnout nelze.
    Zde roku 18 zemřel (narozen asi roku 23 př. n. l.). Héródés Archeláos je onen krutý tetrarcha, za něhož se měl narodit Iésús, zvaný později Christos, ukřižovaný jako "židovský král" (č. Ježíš Kristus a viz v indexu pod heslem Iésús a křesťanství).
    Následovala bezprostřední římská anexe Iúdaie, Samareie a Idúmaie pod přímou správu císařovu jako provincia Iudaea v čele s praefecty Iudaeae  (stav trval do roku 41, viz). První v řadě byl jistý Coponius, v úřadu do roku 9.  Praefecti Iudaeae byli podřízeni správě Syrie, tehdy pod legátem P. Sulpiciem Quirinem. Po krátké královládě Héróda Agrippy I. v letech 41-44 následovali ve správě země procuratoři.

S likvidací tetrarchovské správy a s nástupem římského právního a daňového systému se zviditelnilo hnutí zélótů, hebr. kanaj, kanaim, radikálně xenofobních guerrillových a lupičských skupinek v Galilaji. Za zakladatele byl pokládán Iúdás z Gamaly/Gamly zvaný Galilajský, srov. rok 4-, s jistým farisajem jménem Saddókos. Nepokoje Římané snadno zlikvidovali. O osudu Iúdově není nic známo, jeho dva syny Simóna a Iakóba/Ja'akov dal procurator Ti. Iulius Alexander za svého úřadování v letech 46-48 ukřižovat.

V galilajském Nazareth žijící budoucí potulný kazatel a ústřední postava křesťanského mýthu Iésús/Ježíš byl tehdy v chlapeckém věku a protiřímský "zélótismus" spojený s vraždami odpůrců radikálně konservativního přístupu k výkladu tory na něho pravděpodobně zanechal dojem. O nějakém jeho pozdějším přímém spojení se zélóty a síkáriy lze jen spekulovat, ale mezi jeho žáky byli Simón Zélótés a Iúdás, jehož přívlastek Iskarióth lze jako "Síkária" chápat. Podobně lze pouze spekulovat o zélótismu Paulově/Pavlově a právě v odklonu od protiřímského terorismu k universálnímu pacifismu lze spatřovat onu proměnu "Šavla v Pavla".

5. červencem t. r. je datován nápis s graffiti v Minově chrámku ve Wádí Máních na Bereníčině cestě/hodos Bereníkés sdělující řecky a latinsky, že jistý "Lýsás Popliú Anniú Plokamú, hékó 35. Kaisaros epeif 8/Lysa, P. Anni Plocani veni anno 35 III. non Iuli," čili "Lýsás (propuštěnec) P. Annia Plokama: byl jsem tady 35. roku, 5. července." Annius Plocamus, podle jména pravděpodobně Kampánec, doložen se svým dalším propuštěncem P. Anniem Erótem v Puteolách, byl nájemcem cel v Rudém moři, tedy ve všech vodách kolem Arábie, a obchody ho dovedly až na Cejlon. Podle Plinia se tak stalo až za Claudia, resp. za Claudia dorazili do Říma z Cejlonu vyslanci, viz o tom v indexu s. v. Cejlon a objevy. Je ovšem možné, že cestovatelem tak daleko na východ byl až stejnojmenný Plocamův syn. Nicméně jistý Níkánór kontroloval karavanní dopravu od Nilu do Bereníky a naopak napříč pouští dlouhá tři desetiletí, takže i v tomto případě mohlo jít o jednoho Plocama. Obchod Římanů s Indií procházel rudomořskými přístavy po souši k Nilu a odtamtud do Alexandreie. Průplav z moře do Delty byl asi až do Traianovy doby zanešen, Suezský neexistoval. 


Král britských Trinovantů Dubnovellaunus se asi tohoto roku objevil v Římě jako prosebník pomoci proti králi Catuvellaunů Cunobelinovi, srov. rok 5+.

 

V Číně zemřel 3. února ve svých čtrnácti letech císař Pching-ti (pinyin: Pingdi). Regent Wang Mang (50), viz rok 1+, o němž se tradovalo, že císaře otrávil vínem, vybral z padesáti volitelných uchazečů nejmladšího, který neměl asi ani rok: Liou Jing/Liu Ying ryze nominálně vládl jako Žu-c'/Ruzi do roku 9, viz dále tam, moc měl pevně v rukách regent-travič Wang Mang. 


***********************************************************
7. n. l.
Ol. 196, 3

318 SE
254 AE
neznámý
a. u. c. 760
Q. Caecilius Metellus Creticus Silanus a A. Licinius Nerva Silanus
cos. suff. Lucilius Longus
***********************************************************

Tiberius, který rozbil hlavní stan v Sisciu, zahájil v Illyriku a Pannonii nemilosrdnou pacifikaci a likvidaci odporu, vlastně genocidu. Po jeho boku se války účastnil jako správce Illyrika M. Valerius Messalla Messallinus, cos. roku 3 př. n. l., a Tiberiův adoptivní syn C. Iulius Caesar Germanicus (viz rok 4+), rodným jménem Nero Claudius Germanicus, jehož otcem byl zesnulý Tiberiův bratr Nero Claudius Drusus Germanicus (Drusus starší).
    Germanika poslal Augustus údajně záměrně, třebaže byl teprve quaestorem, ale obával se, že Tiberius válku záměrně prodlužuje, aby byl déle u armády. Germanikovi na cestu dal legie sestavené z vojáků i propuštěnců, které sice vykoupil princeps, ale jimž pánové museli hradit na půl roku menáž. V logice nástupnosti po Augustovi měl však do pole táhnout Agrippa Postumus, viz ale zde níže.
    Delmatové plenili po celé Illyrii a vpadli na zimu i do provincie Makedonie. Rhoimétalkés se svým bratrem Rhaskúporim jim nedokázali vzdorovat a uprchli před nimi do svých horských pevností v Thrákii. 

 

Správce Moesie A. Caecina Severus se s legionáři vrátil do pannonské války a neočekávaně se do něho pustili oba Batónové snad kdesi mezi Dunajem a Sávou v lokalitě zvané Volkajské mokřiny, řec. Uolkaia helé. Římané je odrazili a kromě toho, že Germanicus znovu podrobil kmen delmatských Mazajů n. Maizajů/lat. Mazaei (po římskou mocí od roku 12-), se toho z vojenského hlediska toho roku ve válce více nestalo; Římané ovšem postupovali osvědčenou genocidní taktikou spálené země.

 

V Edesse v Orrhoéně vyhnal Ma'nú IV. dynastu Abgara V. Ukkámu, svého bratra, vládnoucího od roku 4-. Nic bližšího o palácovém puči nevíme. Lze však předpokládat, že nějak souvisel s děním na parthském dvoru, srov. roky 4+ a 8+. Ma'nú panoval orrhoénským Arabům do roku 13 n. l., kdy se opět vrátil na trůn Abgar V., ani zde okolnosti restaurace neznáme, a vládl pak do roku 50 (?) našeho letopočtu.


V Římě zřídil imperátor úřad pro zásobování obilím Města, praefectura annonae. Nedostatek obilí ve Městě trval, hlad se v důsledku válek rozšířil i do Illyrika. Augustus dal zavést čtyřprocentní daň z prodeje otroků, quinta et vicesima venalium mancipiorum (válka jich na trhy hodně uvrhla); od Nerona ji platil obchodník/otrokář a nikoli kupec. Původně byla určena na financování římských civilních hasičů, "hlídek", vigiles urbani, a teprve později dostaly hlídky i úkoly policejní.

 

Legatem Augusti pro praetore v Germánii se stal P. Quictilius Varus (narozen asi roku 47, cos. 13 s Tiberiem) a velel pěti legiím utábořeným na Rýnu. Posiloval přímou římskou správu, navazoval kontakty s příhraniční šlechtou, řada germánských předáků posílala syny na výchovu a vojenský výcvik k Římanům, krajem se šířila romanisace. Viz dále rok 9.

 

Agrippa Iulius Caesar zvaný Postumus, posmrtný syn M. Vipsania Agrippy s Augustovou Iulií, byl vládcem poslán do vyhnanství, viz rok 4+, kdy byl adoptován do rodu Iuliů a dostal tak příležitost stát se Augustovým dědicem; to se mu stalo osudným. Na Agrippu donášeli, že hýří po nocích, že žije nedůstojným životem, že pomlouvá Livii, svou nevlastní bábu, vytýkal Augustovi, že mu nechce vydat otcovské dědictví a měl koníčka, kterým Augustus velmi opovrhoval: chytal ryby. Rozsudek byl stejný jako u jeho matky Iulie. Starší bratři Gaius a Lucius už nežili, viz roky 2+ a 4+.

Agrippa Postumus byl nejprve poslán do kampánského Surrenta/Sorrento, pak na Planasii (Pianosa), ostrůvek před Elbou. Agrippův majetek převedl Augustus do armádní pokladnice.

Na Planasii byl roku 14 po Augustově smrti na pokyn Tiberiův („první zločin nového císaře“) zavražděn, viz tam, neboť byl přímým konkurentem v nástupnictví. Srov. rok 8+.

Po Agrippově smrti se za něho vydával jeho „otrok“ Clemens, který se ho nejprve pokusil osvobodit a odvést k legiím do Germánií. Dopaden byl teprve po dvou letech a v Tiberiově sídle bez soudu zavražděn, viz rok 16. • Speciální vězení na Planasii postavili Italové i v moderní éře.

 

Zemřel stoik Athénodóros, syn Sandónův, zvaný podle jeho rodné likality u Tarsu jménem Kana Kananítés (asi 81). Ciceronovi vypomáhal se spisem O povinnostech/De officiis. Míval velký vliv na mladého C. Octavia, pozdějšího Augusta.


Básník P. Ovidius Naso publikoval sbírku Proměn/Metamorphoseon libri.


***********************************************************
8. n. l.
Ol. 196, 4

319 SE
255 AE
neznámý
a. u. c. 761
M. Furius Camillus a Sex. Nonius Quinctilianus
coss. suff. L. Apronius a A. Vibius Habitus

***********************************************************

Zatímco v Římě se konečně po dvou letech podařilo nesmírným nákladem skoncovat s nedostatkem potravin, Illyrikem a Pannonií se z války rozšířily hlad a nemoci, lidé jedli kořínky a byliny.

 

Augustus se vypravil do Arimina, aby byl batónské válce blíže. Za nezdarů se oba Batónové naprosto rozhádali a pannonský Batón se v létě se svým lidmi vzdali Římanům na řece Bathínos (Bosna?) Tiberiovi. Vládu nad Breuky si zachoval zradou na Pinneovi, kterého vydal Římanům. Jakýmsi způsobem se však podlého Batóna brzy zmocnil Batón Daisitiátský a dal ho válečným sněmem Illyrů/Delmatů za zradu odsoudit na smrt a popravit. Pak vyklidil Pannonii a stáhl se se svými lidmi do rodného vnitrozemského Illyrika.

Na vrcholu pannonské války měli Římané v poli patnáct legií, tedy na sedmdesát tisíc legionářů, s jízdou a spojenci na 120 tisíc mužů. Doboví autoři označili boje let 6 až 9 v Pannonii a Illyriku za nejhorší od dob hannibalské války.

Zbytky pannonské revolty, skupinky lupičů a posádky opevněných míst likvidoval M. Plautius Silvanus, cos. roku 2 př. n. l.; ve válce stál od roku 7+ po boku A. Caeciny Severa, cos. suff. 1, v letech 4 a 5 n. l. prokonsul Asie (syn Liviiny blízké přítelkyně Urgulanie, báby Plautie Urgulanilly, první manželky Claudiovy; viz její rodinný vražedný skandál roku 24+). Mír však v Pannonii ještě nezavládl.

 

Tiberius se triumfálně vrátil na podzim do Říma, že dokonce Augustus vyšel mu vstříc z Města. Viz rok následující. Budoucí císař Claudius se stal augurem (v srpnu mu bylo 18) a byl zasnouben s dcerou konsula M. Furia Camilla, budoucího triumfátora nad Tacfarinou roku 17, Livií Medullinou, která zemřela v den svatby před sňatkem. Její bratr L. Arruntius Camillus Scribonianus se roku 42+ pokusil povstat proti Claudiovi, viz.


Domů do Parthie se vrátil nejstarší syn zesnulého krále Fraáta IV. Onónés/Vonones (viz rok 10-) a dělal si nároky na trůn uvolněný po vraždě Oróda III., který sám přišel k vládě z vůle šlechty po Fraátovi V. roku 4 n. l. Parthové se Óróda zbavili, neboť prý páchal zhovadilosti a zklamal všechna očekávání.
    Poslali tedy znovu do Říma, třebaže nedávno už jednoho "římského" krále zlikvidovali, viz rok 4-. Ani tentokrát se římské manýry a hellénský doprovod Arsaka XX. Vonona I., který většinu života prožil jako rukojmí svého otce v Itálii (viz rok 10-), Parthům nelíbily a jeho vláda do asi roku 12+ byla brzy rovněž vystavena vzpouře. Onónés neholdoval lovu, jízdě na koni, brzy se isoloval.

 

Likvidace spiklenců. Aniž by si opatřil soudní nebo senátní rozhodnutí poslal Augustus do vyhnanství do Tomidy (novodobá Constanţa na rumunském pobřeží) básníka P. Ovidia Nasona. O příčinách trestu, o nichž se nikde v pramenech nehovoří, se nejčastěji spekulovalo v tom smyslu, že psal na vkus konservativního principa příliš rozverně a také o způsobech, jak získat a udržet si lásku milenky a pro ženy, jak dobýt muže, což se prý Augustovi (jehož záletnictví i vztah mimo jiné rovněž k chlapcům byly známy) nebo jeho manželce Livii nelíbilo; srov. rok 43-.

Sám básník napsal pouze to, že šlo o "poesii a omyl, carmen et error", popřípadě ve svém životopisu v Tristiích, že "důvodem nařízeného vyhnanství nebyl zločin, ale omyl, causam... errorem iússae nón scelus esse fugae". Veršoval i getsky a v getštině složil spisek o Božském Iuliovi (asi roku 13), který se domorodcům prý líbil.

Podle zmínky v Tristiích lze usoudit, že do vyhnanství, relegatio, tedy bez ztráty majetku a občanských práv, odplul v prosinci 8+ ve věku 51 let. Jednou z moderních ovidiovských theorií je ta, že ani v exilu nebyl a pak-li, tak jen několik let, a že jeho sbírky Žalozpěvů a Listů z Pontu jsou literárními fikcemi z výslunní odstaveného literáta. V dobových pramenech o exilu jednoho z nejvýznamnějších autorů latinské literatury zmínky není.

Současně byla vypovězena z Města na Diomédovy ostrovy/Trimeros v Jaderském moři Vipsania Iulia Agrippina neboli Iulia Minor/Mladší, dcera Augustovy dcery Iulie s Agrippou (zemřela roku 28+) a lze předpokládat souvislost s vyhnanstvím básníkovým. Bylo jí tehdy asi 26 let a v exilu žila dvacet roků než zemřela. Livia, jíž se Iuliino utrpení obvykle přičítá, se po Augustově smrti tvářila soucitně a snažila se jí vyhnanství ulehčit; viz rok 28 a 29+.

Iuliin manžel L. Aemilius Paullus, cos. 1+, někdy v těchto letech, ne-li právě nyní, byl obviněn s manželkou z účasti na protiaugustovském spiknutí a popraven. Důkazy o propojení s Ovidiovou kausou a likvidací Agrippy Iulia Caesara, viz rok předešlý, nemáme žádné. Předpoklad, že likvidace Augustova rodného příbuzenstva je součástí války o Tiberiovo nástupnictví, je vysoce pravděpodobný. 

 

Zemřel M. Valerius Messalla Corvinus (nar. 64 př. n. l.), konsul roku 31 a mecenáš části římských literátů, těch, kteří se tolik neoddávali propagandě Augustovy velikosti a režimu (Tibullus, Sulpicia, Ovidius, Lygdamus, Domitius Marsus).