134-138

 

 

***********************************************************
134. 
Ol. 228,2

445 SE
381 AE
Antisthenés
a. u. c. 887
L. Iulius Ursus Servianus III a T. Vibius Varus 

coss. suff.: T. Haterius Nepos Atinas Probus Publicius Matenianus; P. Licinius Pansa a L. Attius Macro

***********************************************************

Druhý vpád sarmatských Alánů na parthské území (dobově byli zahrnováni mezi skytské Massagety; o první invasi za Kavkaz viz rok 75 a srov. 91, o první zmínce viz 65). Původně sídlili ve druhém století př. n. l. na jižním okraji Sibiře ve stepích mezi Kazachstánem a severním Kaspikem. Číňané je znali ve druhé polovině 1. st. př. n. l. jako Jan-caj. Od té doby se posunuli na západ mezi Volhu a Don a do podkavkazských oblastí (jihoruští Osetové jsou jejich prapotomci, což zdůrazňuje též oficiální název jedné z údělných republik Ruské federace Severní Osetie-Alanie). 
    Na výzvu Ibéra Farasmana II., formálního římského spojence, který však zemřel roku 132 a této slávy se nedožil (viz rok 128), vpadli do Albánie a Médie a později pokračovali na západ do Armenie a Kappadokie na římské území. Obdrželi dary od pathského krále Vologaisa III. a v Kappadokii je zastavil správce provincie v letech 131-137 L. Flavios Arrianos, známý historik a na tehdejší dobu vzácná výjimka: Hellén senátorského stavu. Parth si stěžoval na zrádné chování Ibérovo a Hadrianus Kavkazana citoval do Říma, ale králi se tam nechtělo, a ani Hadrianus se konce aféry nedožil.

Podle časově nezařaditelné zprávy se proti Walgešovi/Vologaisés III. postavili blíže neznámí vzbouřenci vedení jistým Kizóem, snad v souvislosti s vpádem Alánů na jih od Kavkazu. Král byl s armádou kdesi v horách po tři dny nepřítelem zle tísněn v obklíčení v jakémsi údolí, vojáci ze strachu a hladu začali utíkat, když tu se objevil se svým mužstvem Raqbacht/Rámbacht, parthský satrapa snad Adiabény n. Gordyény a zbavil krále obležení. Raqbacht pak zahynul v bojích při Kaspiku. V té době byl v Arbélách do roku 136 biskupem Ischáq, nástupce Šemšóna, viz rok 123. Po něm řídil obec do roku 151 Abrahám a pak Nóh do roku 167; následovaly čtyři roky, kdy arbélský církevní úřad nebyl obsazen.  

Hadrián zpět v Římě zahájil v zahradách Domitilly, manželky Vespasianovy a matky principů Tita, Domitiana a jejich sestry Flavie Domittily mladší, stavbu mostu a svého mausolea, dnes známého jako Andělský hrad/Castel Sant' Angelo. Dokončena byla stavba roku 139. Augustova hrobka již byla plná a už se do ní ostatky panovníků neukládaly. V Hadriánově mausoleu spočinuli císaři do Tarauty-Caracally.


***********************************************************
135. 
Ol. 228,3

446 SE
382 AE
neznámý
a. u. c. 888
L. Tutilius Lupercus Pontianus a P. Calpurnius Atilianus (Atticus Rufus)

coss. suff.: M. Cutius Priscus Messius Rusticus Aemilius Papus Arrius Proculus Iulius Celsus a L. Burbuleius Optatus Ligarianus

P. Rutilius Fabianus a Cn. Papirius Aelianus Aemilius Tuscillus

***********************************************************

V Iúdaji zlomeno povstání bar Kochbovo. Po dlouhém obléhání byla v létě Římany 9. avu/tiš'a be-av, viz rok 587, vyhladověna pevnost Bethther/Bitthéra, Beitar i Betar jižně od Aelie Capitoliny, dn. Battír s ruinami Chirbat al-Jahúd, poslední ohnisko odporu, a všechny povstalce Římané pobili. Despoticky vládnoucí Šimon vystupoval tvrdě vůči svým souvěrcům a smrtí trestal ty z křesťanů a gnóstiků, kteří odmítali s Římany bojovat.

Dosud samostatně spravovaná provincie Iudaea (od roku 70, viz) byla připojena k Syrii a vznikla provincia Syria Palaestina se správním sídlem v Antiocheji. Spojení obou zemí v této podobě vydrželo do vlády Severovy, viz rok 195. Hadrianus zakázal Židům vstupovat do nového Jerúsaléma, viz rok 130, nyní organisovaného jako polis Aelia Capitolina; staré město srovnal se zemí legát Q. Tineius Rufus, viz o něm rok 132. Země byla z velké části vylidněna, viz o ztrátách roku 132, z Iúdaie mnoho Židů migrovalo do Galilaie. Nicméně o dvě staletí později Židé povstali znovu, naposledy za jednotné římské říše, viz rok 352. O židovských osudech více v indexu s. v. Iúdaioi.

Klaudios Ptolemaios z Alexandreie vydal někdy v těchto letech svou Geografii/Geógrafiké hyfégésis, viz rok 100+.

 

***********************************************************
136. 
Ol. 228,4

447 SE
383 AE
neznámý
a. u. c. 889
L. Ceionius Commodus a Sex. Vettulenus Civica Pompeianus 

***********************************************************

Hadrianus se (60) na jaře vrátil do Říma s podlomeným zdravím a začal stonat. Milenec Antinoos zahynul v Nilu, přátel ubylo. Vibia Sabina Augusta (c. 50) se manželova návratu nedočkala a už nežila. Jiná z pramenných versí říká, že si vzala život utrápena Hadrianem a že dělala všechno možné pro to, prohlašovala veřejně, aby ochránila lidstvo před zhoubou, kdyby s ním snad porodila; naopak Hadrianus prohlašoval, že by se jako soukromník dávno rozvedl.  

Adoptoval překvapivě L. Ceionia Commoda, cos. ord. pro tento rok, jako L. Aelia Caesara (35) a tím ho jmenoval svým nástupcem: od této chvíle se do konce říše udržel zvyk, aby se nástupce opatřoval Caesarovým jménem a panovník Augustovým. Jako důvod rozhodnutí se uvádí, že se Hadrianovi líbil a že měl na něho velký vliv, takže ho nikdy s ničím neodmítl. Svému caesarovi udělil praeturu a s ní správu pannonských provincií, kam odcestoval; prý je řídil dobře.

Chřadnoucí imperátor s častým krvácením z nosu a vodnatelností však svého nástupce přežil: Aelius rovněž zemřel na chrlení krve jen několik měsíců před Hadrianem prvního dne roku 138 nebo krátce před ním. Lidem ze svého okolí upozorňujícím na Aeliův stav i horoskop Hadrianus odpovídal mimo jiné: "Adoptoval jsem boha, nikoli syna." 

Překvapivý nástupce neměl vojenské zkušenosti, churavěl, nepatřil mezi starou elitu, rod byl etruský, jeho stejnojmenný otec byl cos. 106. Za to dobře vypadal a miloval přepych, viz jeho smrt roku 138. Byl vzdělaný a literárně nadaný. Miloval ženy a manželku stěžující si na jeho lásky odbýval jako první z caesarů slovy: "Dovol, abych své vášně prožíval jinde; manželka je pojem pro ctihodnost, nikoli rozkoš." 

Ženat byl s Avidií Plautií, dcerou C. Avidia Nigrina zavražděného roku 118 Hadrianem. Měli spolu dva syny a dvě dcery: stejnojmenný L. Ceionius Commodus, pozdější L. Verus a od roku 161 spoluvládce M. Aurelia Antonina, blíže neznámého C. Avidia Ceionia Commoda, Ceionii Fabii a Ceionii Plautii.  

Hadrianus dal popravit váženého senátora a trojnásobného konsula L. Iulia Ursa Serviana (90) a jeho pravnuka Cn. Pedania Fuska Salinatora (18) za to, že kritisovali imperátorovu volbu nástupce (v jiném podání poslal Serviana na popraviště za to, že si dovolil poslat principovým otroků jídlo a že si ve svém pokročilém věku sedl na sedačku užívanou Hadrianem). Hadrianus podezříval mladého Pedania Fuska ze spiknutí, aby dosáhl vlády, neboť byl jeho nejbližším žijícím mužským příbuzným. Servianus, manžel Hadrianovy sestry Domitie Pauliny, jehož si Hadrianus vážil a pokládal ho za jediného schopného vlády ve Městě, císaře před popravou proklel a přál mu dlouhé umírání; to se vyplnilo. 

Vlastní důvod takového principova zvratu znám není. Snad si nepřál, aby člověk, který kdysi na něho donášel Traianovi, viz rok 117, ho přežil. Srov. osud Quintilla Plautiana roku 206.

 

***********************************************************

137. 
Ol. 229,1
Epidauros z Alexandreie
448 SE
384 AE
neznámý
a. u. c. 890
L. Aelius Caesar II a P. Coelius Balbinus Vibullius Pius 

***********************************************************

V Palmýře vydán s datem 18. xandika 448 SE v řečtině a aramajštině celní a daňový zákoník obchodní republiky shrnující předpisy začínající od Germanika z doby jeho imperia na Východu v letech 17 až 19. Datace byla v pouštní Syrii vedena stále v seleukovské éře, a to v její "horní" podobě (rok 1 = 311-, viz tam). Palmýra měla svůj limén/lmn', portus/"přístav", celní prostor, po vzoru seleukovském; srov. rok 130+ a v indexu s. v. Palmýra a daně.

Z t. r. pochází nápis z Antinoúpole o dostavbě silnice od Nilu napříč Východní pouští k Rudému moři a podél pobřeží k jihu přes Myos Hormos do Bereníky. Via Hadriana/Hadrianova silnice byla opatřena studněmi/hydreumata a pevnůstkami. 

  

***********************************************************
138. 
Ol. 229,2

449 SE
385 AE
Praxagorás z Thóriku
a. u. c. 891
Canus Iunius Niger a C. Pomponius Camerinus
coss. suff.: M. Vindius Verus a P. Clemens Pactumeius 

P. Cassius Secundus a P. Delphius Peregrinus Alfius Alennius Maximus Curtius Valerianus Proculus M. Nonius Mucianus

***********************************************************

Po návratu do Říma z Carnunta/řec. Karnús, metropole Horní Pannonie znenadání zemřel po silnější dávce léků 1. ledna L. Aelius Caesar (36), viz rok 136; pouze v jednom z literárních pramenů je jmenován jako L. Ceionius Commodus Verus Aelius Caesar. Hadrianus celou dobu hořekoval, že utratil tři sta milionů séstertiů, které rozdal Římanům na oslavu jeho adopce.

Aelius Caesar nebyl schopen po návratu z provincie ani v senátu pronést děkovná slova plánovaná na nový rok 138, tak byl na tom špatně. Jeho vychvalovaná řeč však kolovala ještě na začátku čtvrtého století.

26. února adoptoval Hadrianus a přijal za spoluvládce a nástupce T. Aurelia Fulva Boionia Arria Antonina v dějinách známého jako Antoninus Pius: po adopci se jmenoval T. Aelius Caesar Antoninus, jako vládce Caesar T. Aelius Hadrianus Antoninus Augustus Pius. Údajně o volbě rozhodl okamžik, když Hadrianus spatřil Antonina, jak cestou do senátu podpírá svého tchána-senátora, který už nemohl na nohy (potvrzené to není, neboť jiní autoři hovoří o vděku za nasazení Antoninovo při prosazování deifikace adoptivního otce, nebo že zachránil řadu senátorů před řáděním Hadrianovým).
Nevyléčitelná choroba vedla Hadriana k myšlence vzít si život. Požádal o smrtelnou ránu blízké, též Iazyga Mastora, válečného zajatce, který zařizoval principovy lovy, ten se ale zalekl a odmítl. Osobní lékař Hadrianův Hermogenés, viz rok 117, přitom Iazygovi označil místo, kde rána bude nejméně bolet. Mastór bodnout odmítl, principovi sebevraždu rozmlouval prý Antoninus. Ani druhý pokus s dýkou mu nevyšel a když chtěl po svém lékaři jed, nevíme, zda šlo nyní rovněž o Hermogena, vzal si Apollónův a Asklépiův služebník raději sám život, než aby mu ho dal.
Princeps pak přestal brát vážně rady lékařů, předal praktickou politiku nástupci a pustil se do bezuzdného hodování. Pokřikoval přitom lidovou moudrost „Mnoho lékařů zabilo i krále/Polloi iatroi basilea apólesan.“ 

10. července Hadrianus (62, pět měsíců a devatenáct dnů) zemřel v přítomnosti Antonina ve své ville v Bájích po tříleté chorobě, která ho zbavila pohyblivosti a  způsobovala mu hluboké deprese. Vládl dvacet roků a jedenáct měsíců. U lidu i římských elit nebyla Hadrianova vláda v oblibě, třebaže si je tolik nadcházel a v žádném případě nepatřil mezi až tak krvelačné vladaře; naopak. 

Workaholický cestovatel Hadrianus, zvyklý svá rozhodnutí a nápady předkládat k prostému souhlasu a ukončovat hašteřivost filosofů rázným konstatováním, že pravdu má on, nebyl římskou honorací, kterou přehlížel, milován. Pravděpodobně byl v osobním styku tak příkrý, že byl až nemilován. Deifikován byl snad až 25. března 139 po dokončení stavby jeho mausolea, dn. Andělský hrad/Castel Sant' Angelo. 

Senát také dlouho váhal s udělením poct zesnulému imperátoru. Přesto mu byla později vztyčena jezdecká socha řídícího čtyřspřeží. Sousoší bylo tak rozměrné, že okem koní mohl projít urostlý muž.

Senátoři se chystali zatratit jeho paměť potomstvu/damnatio memoriae, ale nástupce Antoninus jim to zatrhl a dosáhl na nich deifikace svého adoptivního otce. Pravděpodobně z toho důvodu se mu začalo říkat Pius, „Zbožný”: za nanebevzetí adoptivního otce a nikoli za podpírání starého tchána. Na Martově poli/campus Martius dal postavit Hadrianovi chrám zdobený vlisy s náměty ze všech tehdejších 36 provincií známý dnes jako Hadrianeum.

Z Hadrianových poetických dílek se uchoval epigramm, zřejmě jeden z jeho posledních:

animula vagula blandula 

hospes comesque corporis 

quae nunc abibis in loca 

pallidula rigida nudula 

nec ut soles dabis iocos!

neboli: „Dušinko potloukavá,/návštěvnice i průvodkyně těla,/ztuhlá a nahá teď odejdeš v bledá místa,/už nezažertuješ, jaks měla ve zvyku.” Sbírku Hadrianových deklamací četl ještě patriarcha kónstantínopolský Fótios I. (zemřel c. 891 n. později).

Pravděpodobně poslední ze státnických rozhodnutí, která učinil, se týkalo obci Naryx či Naryka v Opúntské Lokridě. Vzhledem k tomu, že v dataci z velké části dochovaného textu svého výnosu zachovaného na bronzové desce v podobě stély se mluví o Hadrianově 22. tribunských pravomocech, které mu začínaly v prosinci 137, může korespondence spadat do prvních měsíců roku 138. Princeps Narykejským uznal Naryx za polis v jakémsi sporu snad se sousedy, což se v závěru textu ztratilo, poněvadž platí příspěvky do Boiótského spolku, do delfské amfiktyonie, podílejí se na Panhelléniu a platí daně Achajům. O málo známém Naryku viz v indexu s. v.

Antoninus Pius (51), řec. Antónínos Eusebés, měl s manželkou Annií Galerií Faustinou starší syny M. Aurelia Fulvia Antonina a M. Galeria Aurelia Antonina (oba již nežili) a dcery Aurelii Fadillu (rovněž mrtva) a Annii Galerii Faustinu mladší. První se stala augustou/Galeria Faustina Augusta roku 138, její dcera Faustina Augusta od prosince 147 (patnáctá a šestnáctá z august). 

Na Hadrianovo naléhání adoptoval Antoninus Pius L. Ceionia Commoda jako L. Aelia Aurelia Commoda (7), syna L. Aelia Caesara ("ať má stát alespoň něco z Aelia"), a s ním M. Annia Vera (17; narozen jako M. Annius Catilius Severus), vnuka stejnojmenného trojnásobného konsula a praefecta urbis a syna stejnojmenného otce s přebohatou Domitií Lucillou. Annius Verus se po adopci jmenoval M. Aelius Aurelius Verus a znám je jako filosofující císař M. Aurelius Antoninus. Oba se po Piově smrti roku 161 stali císařskými spoluvládci. Hadrianus staršímu vzhledem k jeho osobním vlastnostem říkal Verissimus/Velmi pravdivý, Přeskutečný. 

    Narozen 19. září 86 v Lanuviu zemřel Antoninus 7. března 161 v Loriu, první etruské osadě u Říma; o jeho předcích viz rok 86. Za jeho vlády dosáhla říše největšího územního rozsahu, ale zároveň sílila moc barbarských sousedů. Senátem vnucovaný titul pater patriae se zdráháním přijal, přejmenování měsíců září a říjen svým jménem a manželčiným odmítl. 

Galerii Faustinu senát povýšil na Augustu a když roku 141 zemřela, deifikoval ji, srov. zde výše. Žila prý rozverně, drby se však nezachovaly žádné; sám ovšem milenky měl a díky jedné z nich se stal roku 159 (?) praefectem praetorio Fabius Repentinus, viz zde níže. Když tehdy Faustina (také "záříová", ale den neznáme) manželi vyčetla, že poslal nějakým příbuzným malé dary, poučil ji Antoninus: "Blbko, když jsme se teď dostali k moci, ztratili jsme i to, co jsme měli předtím - stulta, posteaquam ad imperium transivimus, et illud, quod habuimus ante, perdidimus."

Antoninus při nástupu věnoval armádě velké peníze a vrátil Itálii náklady spojené s nástupnictvím/aurum coronarium, provinciím uhradil polovinu toho, co vybraly; srov. velkorysost Hadrianovu při nástupu k moci roku 117. 

Nežil v luxusu, provincie nevyssával, pokračoval ve veřejných stavbách předchůdců a pořizoval jich nových méně: spíše byl říšským opravářem než stavitelem (mimo jiné majáku na Faru, Colossea a Pantheonu). Správce provincií po Hadrianovi neměnil a nechával je ve funkci až devět let. Jeho praefectus praetorio M. Gavius Maximus jmenovaný roku 136 Hadrianem úřadoval dvacet let až do své smrti roku 156. Vykonával funkci velmi přísně a v podstatě kontroloval činnost Antoninových poradců. Jeho nástupcem se stal C. Tattius Maximus (do 159?) a po něm úřadovali opět dva: Fabius Cornelius Repentinus, který býval tajemníkem ab epistulis a praetoriánství mu "dohodila" Antoninova milenka Galerie Lýsistraté, a vojensky zkušený T. Furius Victorinus, které převzal M. Aurelius Antoninus (oba či alespoň druhý z nich do 168? viz tam).

Antoninus Pius nikdy nedržel triumf, u déle vládnoucích augustů ojedinělý zjev; lokální války s povstalci vedli správci provincií. Antoninova zahraniční politika nechávala narůst moci agresivních sousedů (Parthové, Germáni) nepovšimnut a konfrontace s nimi zůstala na M. Aureliovi a jeho nástupcích. Na rozdíl od svého předchůdce Antoninus Pius necestoval leda po svých statcích a do Kampánie; Itálii za své vlády nikdy neopustil. Tvrdil, že takové cesty s doprovodem by zatěžovaly provincie (a měl pravdu).

Nicméně v provinciích hodně stavěl, zdobil orientální métropole. Ve foinícké Héliopoli/Ba'albek vystavěl n. dokončil stavbu ohromného Diova chrámu. Nebyl až tak oddaným filhellénem jako Hadrianus a k filosofům choval odstup. Nikoli zřejmě k hercům, neboť jeden z jejich korporací mu udělila přívlastek Neos Dionýsos

Byl velmi bohatý, svou kuchyni zásoboval z vlastních statků a lesů, žil jen ve svých villách a střídal je podle ročního počasí. Svůj majetek odkázal dceři Faustině mladší, manželce M. Aurelia, ale jeho výnosy státu. Půjčoval peníze na extremně nízký měsíční úrok jedné třetiny procenta/trientarius čili na čtyři procenta ročně.

Antoninus v duchu nadací Nervových a Traianových manželčiným jménem založil podpůrný program pro italskou venkovskou chudinu a přidal nadaci pro osiřelé dívky. Mincovní ražba je jmenuje puellae Faustinianae, faustiniánská děvčata. 

Správcem Británie asi v letech 138-142 byl Q. Lollius Urbicus, který úspěšně potlačil vzpoury na ostrově a zahájil stavbu nového drnového valu severně od Hadrianova, viz rok následující. Lollius byl Numid berberského rodu narozený v Tiddis severně od Cirty v dn. DZ do rodiny domorodých velkostatkářů. Jeho manželka se jmenovala Grania Honorata.

Vyznamenal se jako legát v Hadriánově válce židovské, byl velel legii, správcoval v Asii, Dolní Germánii a Africe. Za Antonina Pia byl praefectem Urbi, c. 146-160, v úřadu asi zemřel. Že by byl autorem svých soudobých dějin, je pravděpodobně smyšlenka n. omyl. 

V Římě prvním praefectem urbi Antoninovým, viz předchůdce v roku 117, byl snad Sex. Erucius Clarus (do 146) a po Lolliovi roku 160 nastoupil Q. Iunius Arulenus Rusticus. Jak dlouho úřadoval, nevíme. Za M. Aurelia Antonina nebo jeho syna Commoda snad byli guvernéry Města L. Cornelius Scipio Orfitus a L. Octavius Cornelius P. Salvius Iulianus Aemilianus. Za Commoda řídil městskou praefecturu do roku 185 C. Aufidius Victorinus (nevímě, jak dlouho) a někdy po něm Seius Fuscianus.  

Jeho nástupcem se stal přítel M. Aurelia a Commodův důvěrník P. Helvius Pertinax, který se roku 193 prohlásil augustem a funkci předal T. Flaviovi Claudiovi Sulpicianovi. Po něm přišel Cornelius Repentinus, Bassus a C. Domitius Dexter, všichni nastoupili po sobě v revolučním roce 193. Domitius Dexter úřadoval do roku 196 a po něm do roku 199 správcoval P. Cornelius Anullinus. Kdo řídil Město v letech 199-204, známo není, viz dále rok 204.

Někdy po tomto roce zemřel Filón z Byblu čili Herennius Philo, grammatik, autor slovníku synonym a katalogu měst a jejich slavných občanů o třiceti knihách a možná také Hadrianovy biografie (?). Sestavil též spis o koupi a výběru knih o dvanácti knihách. Jeho rozsáhlé Foinícké dějiny/Foiníkiké historié, jsou známy pouze z citací křesťanského autora Eusebia z Kaisareie, viz v indexu pod dějepisci. 

Jeho žákem byl Hermippos pocházející z jakési vsi u Bérýtu, který se dostal do domu pravděpodobně Filónova patrona Herennia Severa jako otrok/endúlos ón genos. Propuštěn na svobodu udělal si sofistické jméno sečtělostí a autorskou plodností.

Současníkem Hermippovým byl Níkánór z Alexandreie zvaný Stigmatiás, syn Hermeiův, agilní grammatik. Složil spisy o interpunkci/stigmatech v Homérových zpěvech jakož též u Kallimacha, obecně o interpunkci/peri katholú stigmés, vydal svazek o achajském přístavišti před Troiou. Zda ho lze zaměňovat s grammatikem Níkánorem z Kýrény, autorem (hellénistickým?) díla o přejmenování zeměpisných a mýthických jmen/Metonomasiai, stanovit nelze.    

Mezi Hadriánovy současníky patřil filosof s pýthagorskými a platónovskými kořeny Núménios z Apameie syrské, který vinil Platóna z toho, že vykradl názory Mošého/Mojžíše o božském stvoření světa. Jeho vrstevníkem byl literát malých forem, epyllií a epigrammů Pankratés z Alexandreje, autor příležitostné básně o císaři a jeho milenci Antinoovi na lovu lva, srov. rok 130. Antoninus prokazoval podle křesťanských hagiografů jejich bratřím úctu, více než prý tolerantní Hadrianus. Jiný Núménios byl řečníkem, autorem konsolace/paramýthétikon Hadrianovi k úmrtí Antinoa, úvodů/hypotheseis k četbě Thúkýdida a Démosthena a sbírky ponaučení/chreión synagógé.