294-305

 

***********************************************************
294. 
Ol. 268,2

605 SE
541 AE
neznámý
a. u. c. 1047
C. Flavius Valerius Constantius Nobilissimus Caesar I a C. Galerius Valerius Maximimianus Nobilissimus Caesar I ***********************************************************

Caesar Galerius Armentarius na tažení v Horním Egyptě proti novým povstalcům byl zřejmě úspěšný, srov. rok 288. Pak se obrátil do Syrie, aby se nachystal na válku s Peršanem, viz rok předešlý a následující, kdy ji Narsés Římanům vypověděl. 

Do Číny t. r. a roku 296 vpadli Hunové/Siung-nu. Ústřední vládu Ťinů/Jin v Luo-jangu oslabovaly soustavné pletichy a boje o moc v s'maovské dynastii, viz rok 290.  


***********************************************************
295. 
Ol. 268,3

606 SE
542 AE
neznámý
a. u. c. 1048
Nummius Tuscus a C. Annius Anullinus 

***********************************************************

Caesar Galerius na tažení proti Peršanům pronikl do severozápadní Mesopotamie, nicméně mezi Kalliníkem a Karrhami byli Římané Narsem, který již obsadil části Armenie kontrolované dosud Tíridátem III., viz rok 287, poraženi (k bitvě mohlo dojít až roku 296). Když se vrátil do Antiocheje, udělal ho za porážku Diocletianus odpovědným a Galerius musel před vojskem v císařském purpuru jít za trest míli pěšky. Viz dále rok následující.

1. května Diocletianus s Galeriem vydali (v Damasku?) edikt trestající uzavírání sňatků mezi blízkými rodinnými příslušníky a odsuzující šířící se jev jako neřímský, barbarský.  


***********************************************************
296. 
Ol. 268,4

607 SE
543 AE
neznámý
a. u. c. 1049
Imp. Diocletianus VI a Constantius Caesar II 

***********************************************************

Ve válce s Constantiem "britský císař" Allectus (u moci od roku 293) podlehl a Británie se vrátily pod vládu Říma. Proti Británii se vypravila flotila Constantiova a jeho praefecta praetorio Asklépiodota/Asclepiodotus. Constatiovu loďstvu nepřálo počasí, Asklépiodotos v mlze minul u ostrova Vecty/Wightu Allectovo číhající loďstvo. Vylodil se a pochodoval na Londinium. V bitvě na neznámém místě Allectus padl a zbytky jeho vojska s množstvím franckých žoldnéřů byly zmasakrovány Constantiovými oddíly. 

Poražení Chamavové, Frísové a Frankové, spojenci původně Carausovi na pevnině, byli usazeni na liduprázdných polnostech Belgiky. Po celou dobu války se vzbouřenci setrvával Maximianus u legií na Rýně a v letech 297-299 vytáhl do Hispánií proti Maurům-Quinquegentianům a do Afriky; v březnu 298 byl v Karthágu. Vracel se přes Řím (asi roku 298). Pak žil v nečinnosti v Mediolanu nebo Aquileji, fakticky vládl nad Západem říše Constantius. Maximianovi Herculiovi (nyní asi padesátníkovi) předhazují zachované prameny nezkrotný sexuální apetit.

V Orientu Galerius Armentarius připravoval protiofensivu proti Peršanům, viz rok předcházející. Sbíral s Diocletianem vojsko na Balkáně a na výpravě se podíleli i gotští foederati usazovaní v dolním Podunají v několik etapách po roce 269. 

V Alexandreji vydal 31. března t. r. (uvádívá se též rok 287 a 302) Diocletianus edikt proti máníchejcům, v němž se nařizuje spálení spisů i s kněžími a zabavení jejich majetků. K prosazení ediktu došlo roku 302, viz tam, popř. teprve tehdy byl vydán.  

***********************************************************
297. 
Ol. 269,1

608 SE
544 AE
neznámý
a. u. c. 1050
Imp. Maximianus V a Maximianus Caesar II 

***********************************************************

Na Východě Galerius obnovil válku s Peršany. Narsés zůstal s vojskem po celou dobu v Armenii a na severozápadu Mesopotamie. Na jaře t. r. nebo až roku následujícího táhli Římané do Armenie, jejíž terén nebyl příhodný pro silnou perskou jízdu. V bitvě u Sataly/Satal, dnes u Sadağu v TR, byli Peršané rozhodně poraženi, přišli o trén a šáh o královnu Arsanu a celý harém, což se stalo výhodným diplomatickým artiklem, viz rok 299.

Amida na Tigridu, sídelní město Gordyény, dávného aramajského státečku Bít Zamáni, dostalo od Římanů své první městské hradby (srov. rok 940). Dnes se město kurdsky jmenuje Amed, turecky Diyarbakır, "Země Bakrova klanu", země řec. Gordyové, Kardúchové apod. = Kurdové.

V Egyptě povstal v létě proti Diocletianovi L. Domitius Domitianus a jeho corrector Aurelius Achilleus, který řídil vojenské operace rebelů. Měl podporu v chronicky nespokojených Alexandrijcích i mezi egyptskými venkovany včetně Thébaidy. Domitianus, který přijal augustovský titul, zemřel zřejmě již v prosinci t. r. věkem, novým vůdcem povstalců Achilleus, viz rok následující. Jak souvisí tento Achilleus s usurpatorem z roku 286+, srov. tam, není jasné. Lze rovněž spekulovat o tom, že Domitius Domitianus je až "trůnní" jméno Aurelia Achillea, popř. jen Achillea.  

Zda-li byla revolta reakcí na nové daňové předpisy vyměřující výši odvodů podle velikosti obdělávané plochy půdy a podle počtu obyvatel proklamované v Egyptě praefectem Aristiem Optatem, známo není. O říšské proklamaci nových daní viz rok 301. 

Do t. r. bývá kladena Diocletianova administrativní reforma říše, viz však rok 293.

 

***********************************************************
298. 
Ol. 269,2

609 SE
545 AE
neznámý
a. u. c. 1051
M. Iunius Caesonius Nicomachus Anicius Faustus Paullinus II a […] Virius Gallus ***********************************************************

Na Východě Galerius táhl do Adiabény a Médie, porazil několikrát Peršany, nejvýrazněji u Karinu/pozdější Theodosiúpole, dn. Erzurum, a obsadil na podzim Nisibu. Podél Tigridu Římané směřovali k jihu a opět se zmocnili nehájeného Ktésifóntu. Do Syrie se vítězně vrátili cestou podél Eufrátu a uzavřeli tak tradiční "kolečko" římských invasorů do centra Mesopotamie.   

Diocletianus podruhé v Egyptě: byla to poslední n. předposlední doložená návštěva římského panovníka v Egyptě, nebo k této události došlo až roku 302, viz tam. Legie vyčistily od povstalců egyptský venkov, v březnu padla oblehnutá Alexandreia a bylo po vzpouře, viz rok předešlý. Z vděku, že město uchránil před masakrem, vztyčili měšťané Diocletianovi jízdní sochu, neboť jim předtím vyhrožoval, že ulicemi města poteče krve po kolena jeho koně (podle jedné verse též tekla a císař překračoval koňmo hromady mrtvol). Alexandreia nicméně přišla znovu o kus své autonomie, srov. represi Tarautovu roku 216+, ztratila právo autonomní ražby; byla posledním státem v Orientu s tímto právem.

O Diocletianově případném tažení do Horní země a její pacifikaci viz rok 288. Nelze vyloučit, že Diocletianus byl v Thébaidě dvakrát: poprvé roku 288, kdy zkrátil jižní hranici Egypta a pacifikoval oblast, a podruhé nyní, kdy museli Římané znovu čelit revoltě v Thébaidě. 

Pak se Diocletianus na podzim vrátil do Syrie k jednáním s Narsem.

Do t. r. kladou křesťané mučednictví jediných dvou svých světců z Tingy, dn. Tandža v MA. Marcellus, centurio ordinarius pocházející z asturského městečka Legio při stálém ležení Sedmé legie Dvojité/Legio septima gemina, pozdější León, z ničeho nic odmítl podílet se v červenci na oslavách narozenin augusta Maximiana. V Tinze, kde sloužil, odhodil výstroj s mečem a řekl, že žádným bohům holdovat nebude. Byl předveden před soudce Manilia Fortunata a ten centurionův případ/"nevím, co ho to za šílenství popadlo" postoupil "augustům a caesarům".

30. října ho zastupující praefectus praetorio hispánské dioecese Aurelius Agricolanus odsoudil za zradu zbraní na smrt a dal v Tinze stít. Po vynesení rozsudku mrštil prý soudní písař Cassianus pisátkem o zem a také se přihlásil ke křesťanství: následoval ve smrti Marcella a oběma se církví dostalo světectví. Podle jiné verse, kvavější, byl armádní důstojník souzen ve své vlasti a popravena s ním byla též manželka Nona a dvanáct jejich dětí. Podle dalšího katolického podání měl jen syny Claudia, Luperka a Victoria/Victorika a ti také zemřeli slavnou mučednickou smrtí v Leónu. Marcellus zůstal ochranným světcem města dodnes.         

***********************************************************

299. 
Ol. 269,3

610 SE
546 AE
neznámý
a. u. c. 1052
Imp. Diocletianus VII a Imp. Maximianus VI

***********************************************************

Na Východě v Nisibi uzavřeli po Galeriových úspěších a dlouhých jednáních s Narsem Římané výhodný mír s Peršany, "první mír nisibský"; válka byla vedena s přerušeními a pro Římany velmi neúspěšně od roku 258. Narsovým diplomatem byl Affarbás, podle římské nomenklatury perský "hyparchos praitórión/praefectus praetórió", za římskou stranu otevřel jednání vedoucí císařské kanceláře, antigrafeus tés mnémés/magister memoriae, Sicorius Probus.

Římané získali zpět části Armenie, satrapie Sófénu, východně od ní Intilénu/Ingilénu, Korduénu a Zabdikénu, Armeni pevnost Ziathu/Zinthu při hranicích s Médií Atropaténou, ibérský panovník byl potvrzován z Říma a protektorátní smlouvy se státečky po jezero Van, Urmijské a Kaspik, potvrzena byly na severu Mesopotamie za římská všechna území na západ od Tigridu. Snad až do roku 363 se stala pevnost a legionářské ležení Kifas/Ciphas, Cephas na Tigridu správním střediskem Arzanény, římská posádka zůstala i po roce 363. Nisibis byla prohlášena za jediné hraniční město v regionu, přes které směřoval veškerý obchod mezi oběma říšemi. Narsés protihodnotou dostal zpět královnu Arsanu a část harému, drženou dosud v Dafně; srov. s druhou částí vedenou v triumfu roku 303, a rodinu, srov. rok 297. 

Mír na východní hranici trval do roku 337, vymezení hranic na horním Tigridu platilo do krachu Iulianovy výpravy roku 363. Diocletianus pravděpodobně do roku 301 přebýval v Antiocheji, jeho caesar Galerius asi v Thessaloníce. V březnu 302 byl Diocletianus opět v Alexandreji, od podzimu 302 byli oba v Níkomédeji. Mesopotamská a syrská hranice byla za Diocletiana obnovována, limes zpevňován. Od Eufrátu napříč stepí od opevněné lokality Súra s legionářským ležením přes Sergiopolis a Palmýru do Damašku dal vybudovat silnici, strata diocletiana

V letech 299 až 305 podnikl Galerius Armentarius v Podunají řadu výprav proti Sarmatům a Karpům. Porazil t. r. Markomanny a později Karpy dokonce tak mocně, že zbytky národa přesídlili Římané do vylidněných krajů na římské straně Dunaje, viz začátek karpského problému roku 238 a rok 292. Dokončil tak to, co (asi roku 272) začal Aurelianus. Fragmentární stav pramenů nedovoluje přesněji datovat Diocletianova a Galeriova tažení a skutky v Orientu a zachované údaje dovolují četné interpretace, stejně jako děje na římském Západu.  


***********************************************************
300. 
Ol. 269,4

611 SE
547 AE
neznámý
a. u. c. 1053
Constantius Caesar III a Maximianus Caesar III 

***********************************************************

Constantius I. Chlorus válčil v těchto letech se zdarem v několika taženích proti germánským kmenům (303-304) a Pictům (305, viz tam).

V neznámé době, snad někdy za Diocletiana, psal životopisy imperátorů jistý Iunius Cordus, shodný asi s autorem jménem Aelius Cordus. Jeho práce nejsou zachovány, ale citovány biografy ve sbírce Scriptores historiae augustae (SHA/HA). Jako oni, liboval si v bulvárních podrobnostech, možná i smyšlenkách, ze života římských mocipánů.

Kolem t. r. se snad narodil řečník a theoretický autor druhé sofistiky Menandros z Láodikeie na Lyku zvaný Rhétór/Řečník. Zachovány z díla zbyly fragmenty. V Níkomédeji přednášel filosofii jinak neznámý Andromachos z Neápole syrské.

Z doby kolem roku 300 pochází Ephemeris belli troiani/Deník trojské války o šesti knihách připisovaný smyšlenému autoru jménem Diktys z Kréty/Dictys Cretensis. Překlad příběhů z trojského cyklu do latiny pořídil jistý Q. Septimius pravděpodobně z řeckých originálů z 1. nebo 2. století n. l., srov. k tomu rok 54+. O asi století později vznikl další z podobných překladů z řečtiny De excidio Troiae/O vyvrácení Troie kolující pod jménem Daréta Fryžského/Dares Frygius. Oba romány byly populární v evropském středověku, jemuž zůstávala stará řečtina cizí. Někdy v této době žil filosof a alchymista Zósimos z Pánopole n. Alexandreie, viz v indexu s. v. alchymie.  

V obci Iliberis v Baetice u dn. Granady (nezaměňovat s Illiberis/dn. Elne ve F pod Pyrenejemi) konali křesťanští předáci někdy kolem t. r. první větší věroučnou synodu, první na Západě (consilium eliberritanum, trad. elvirská synoda). Tradičně se synodos datuje roky 305 n. 306. Biskupové a presbyteři schválili na osmdesát článků správné víry a chování dobrého křesťana. Mezi nimi nakázali majitelům otroků, aby jim zakázali vyznávat polytheistické kulty, obecně zakázali sdílet stůl s Židy, ženit/vdávat se za polytheistu nebo júdaistu, předepsali si, že kněží budou žít bez sexu a v domácnostech pouze se svými sestrami nebo pannami zaslíbenými bohu. Nařídili všem přísné půsty o sobotách a o církevních rocích a určili tresty pro všechny, kteří se na dogmatech proviní. 

Synody se zúčastnil též cordubský biskup Ossius/Hosius, v úřadu od roku 296, za Constantina I. žil u jeho dvora a sloužil jako vyjednávač se sektáři (dónátisté, ariáni). Jeho posice vydržela za Constanta, to roku 342 předsedal synodě v Serdice, ale po jeho smrti a za vlády ariána Constantia II. to měl Hosius špatné. Roku 356 byl předvolán do Sirmia, rok vězněn a trápen, až podepsal ariánskou podobu vyznání víry, viz rok 351. Alexandrijského biskupa Athanasia, velkého bojovníka s ariány, sice neproklel, ale po návratu domů byl hispánskými soudruhy ve víře odsouzen za zradu na trojjedinosti k vyškrtnutí z paměti/damnatio memoriae. Zemřel roku 357 n. 358 jako stoletý a katolíci ho nemají na seznamech "světců", zatímco pravoslavní ano.

V Alexandreji zemřel biskup/papa Theónás, ve funkci od roku 282. Jeho nástupcem zvolili klerikové Petra I., který se roku 311 stal posledním "mučedníkem" egyptské církve. Za Diocletiana se roku 303 po začátku pátrání po Ježíšově vyznavačích odmítajících státní kulty ukryl. Zastupoval ho lykopolský biskup Meletios, ale i ten skončil v lomech (pravděpodobně při Rudém moři). Roku 306 s rehabilitací se Petros vrátil a Meletiovi nechtěl funkci ani v Alexandreji ani v jeho rodné Thébaidě vrátit. Meletios vyžadoval od všech, kteří za persekuce křesťanů obětovali či podepsali prohlášení v tom smyslu (lapsípeptókotes, "padlí"), aby vystoupili z církve, odpustit jim může jen jejich bůh; srov. novátiány, rok 249 a 251 a v indexu s. v. křesťanství. V čem spočívala ideologická odchylka od pravoslavného učení a následující schisma "meletiánů", které vydrželo až do c. 8. století, známo není.

Dopadlo to jinak: Petros Meletia za to exkomunikoval a stejně tak i kněze Areia (lat. Arius) a Eunomiu, radikálního ariána, viz rok 313. Roku 311 byl Petros sťat a dva roky na to přišel Galeriův edikt o zrovnoprávnění křesťanského monotheismu s polytheismem. Jeho nástupcem byl krátce Achillas, oba původně učitelé v náboženských školách. Roku 313, viz, byl zvolen hlavou alexandrijské církve Alexandros, za něhož eskaloval spor s ariány (zemřel roku 328), viz roky 313 a 320.

T. r. nebo následujícího založili křesťané biskupství v Nisibi a roku 309 zemřel první z jeho představených Babu.

V Indii skládal divadelní hry v sanskrtu s náměty z Mahábháraty a Rámájany někdy v těchto desetiletích Bhása, předchůdce klasika indického dramatu Kálidásy, viz rok 375+.    


***********************************************************
301. 
Ol. 270,1

612 SE
548 AE
neznámý
a. u. c. 1054
T. Flavius Postumius Titianus II a […] Virius Nepotianus 

***********************************************************

Diocletianus za svého antiošského pobytu přijal úřad olympského alytarcha, hlavního dozorce her pořádaných v syrské métropoli po mnoho staletí, viz rok 44+ a v indexu s. v. hry; nechodil ovšem v předepsaném bílém oděvu, ale v purpuru.

1. září v pokusu o zastavení inflace nařídil "revaluačním ediktem" zdvojit hodnotu některých mincí, geminata potentia. Kterých mincí se to týkalo, fragment nápisu z Afrodisiady nedovoluje jasně určit. Pravděpodobně argenteus měl od nyní hodnotu jednoho sta dénáriů, které však přestaly existovat jako směnná jednotka a zůstaly pouze jednotkou početní: dénárií commúnés/dc.   

Vydal vzápětí někdy mezi 20. listopadem a 10. prosincem edikt o nejvyšších cenách (údaje byly vedeny v dc.). Zaměstnání jako vojáctví, pekařství, městské radnictví, sedlačení stanovil za povolání dědičná, srov. Cónstantínovy zákazy roku 309. Pokusil se zastavit hrabivost provinčních úředníků a překupníků potravin včetně těch, kteří prodávají armádě; "plane zuřivá bezmezná lakota", jak vysvětloval. To vedlo v moderní době k úvahám, že celý pokus nesměřoval k řízení trhu, ale k ochraně vojáků před obchodníky (vojáci se po celou dobu římské říše stravovali za své).  

Pšenice měl stát modius vojenský/castrensis (= dva modie/měřice obyčejné, tedy c. 14 kilogramů pšenice, 17,5 litru) jedno sto dénáriů, vepřového libra dvanáct, hovězího osm, šunky menapské, tedy vyhlášené, dvacet dénáriů. Husa vykrmená byla za dvě stě, divoká za polovic. Zedník, tesař, truhlář měli dostávat ke stravě padesát dénáriů denní mzdy, malíř obrazů sto padesát, holič jen dva dénárie. Učitelům edikt vymezil měsíční gáži od padesáti do 250 dénáriů (to učiteli řečnictví), advokátu za proces tisícovku.

Trestem za přestupek proti cenovému výnosu byla smrt. Podle svědectví křesťanských ideologů na taková rozhodnutí docházelo: "tunc ob exigua et vilia multus sanguis effusus/pro nevýznamné maličkosti bylo tehdy prolito hodně krve" (Lactantius).

V moderní historiografii se předpokládá, že systém nejvyšších cen platil pouze pro říšský Východ a že hospodářský prospěch cenová opatření nepřinesla žádný. Edikt nepřečkal Dioclatianovu éru stejně jako pokus o restituci měny postavené na tříkovovém principu: na aureu/solidu, argenteu a měďáku nummus n. follis, ražené poprvé za Tarauty-Caracally. Z libry zlata dával Diocletianus razit od roku 286 šedesát solidů, nové to mince nahrazující augustovský aureus, Constantinus později 72. Za pět aureů diocletiánovských se platilo šest solidů constantínovských. Měděný nummus měl před tohoroční reformou hodnotu 12,5 dc, od nyní 25 (Licinius na Východě nummus devalvoval zpět na 12,5 dc). Lze se domnívat, že byl Diocletianem zaveden pro tříměsíční armádní výplaty služného/stipendia a znamenal denní obživu pro celou rodinu. Pro vyšší platby se mince balily do váčků snad o standardním obsahu jednoho tísíce nummů, tzv. follis. O devalvaci ražby viz v přílohách v oddílu Míry & váhy

Zřejmě již roku 296 nebo 297 zavedl novou jednotku pro daň z půdy: iugum/jitro byla plocha potřebná pro obživu jednoho člověka, caput/hlava (žena byla půl "hlavy"; v Egyptě zavedena daň 16. března 297, viz tam). Pozemková daň platila i pro Itálii a Římany, kteří daně neznali od roku 167 př. n. l., dárek, který si senát přidělil po likvidaci Makedonů. O indikcích/indictiones, řec. indiktión n. epimenésis, pětiletých daňových výměrech, a chrýsargyru viz v indexu s. v. daně.   

V Armenii přemluvil Grégorios/Grigor Fóstér n. Fótistés, "Osvětlovač/Světlonoš" krále Tíridáta/Trdata III., srov. rok 287, aby se dal na křesťanství. Když byl král s římskou pomocí roku 287 inthronisován, odmítl Grégorios, který žil u jeho dvora, obětovat Anáhitě/Anaítis. Tíridátés ho za to dal uvrhnout do jakési jámy, kde žil třináct roků  (dnes poutní místo na armensko-turecké hranici s blízkým klášterem Chor Virap). Král však onemocněl, vzpomněl si na Grégoria a ten ho vyléčil a t. r. získal pro křesťanskou víru. Roku 314 byl Grégorios, vyškolený v kappadocké Kaisareji, posvěcen na biskupa. Pokřtil tehdy celou královu rodinu, šlechtice armenské i ty z Ibérů, kteří spadali pod armenskou vládu. Armenie se tak stala po Orrhoéně druhým křesťanským státem.

Grégorios, syn parthského velmože Anaka z rodu Súrénů, viz o něm roku 252+, a původně asi zarathuštrovec, pak vyvrátil kultovní středisko zarathustriánství v zemi Aštišat (v dn. TR) a proměnil ho v kostel. Po zdárně vykonané práci odešel na horu Sebuh, v jejíž jeskyni žil a c. 331 zemřel (narozen asi kolem roku 250). Byl prvním katholikem, hlavou armenské církve, a jeho potomci ji řídili až do roku 439; posledním byl Sahak, funkci zastávali dědičně. Grégoriův syn Aristakés se roku 325 účastnil níkajské synody, srov. rok 338, pak byl katholikem jeho bratr Verthanés (I.), c. 327-341, kdy byl zavražděn na misijní cestě v kaspické Albánii. 

Grégoriův životopis a mýthos o christianisaci Armenie složil Agathangelos, Tíridátův tajemník. V mládí Tíridátés cestoval po Západu a udělal si jméno jako zápasník, než se dal na monotheismus, který ústy jeho ideologa Pavla sportování nedoporučuje (srov. v indexu s. v. hry s odkazem na jeho první dopis souvěrci Tímotheovi). V Helladě porazil jistého Kleitostrata z Rhodu a Kerasa z Argu; o těchto sportovních hvězdách nevíme jinak vůbec nic až na to, že silák Kerasos prý utrhl volu kopyto, kdežto Tíridátés, chlubil se armenský kronikář Mosés, ukroutil dvěma býkům současně po rohu. 

V Ibérii vládl současník a spojenec Tíridátův a Římanů Mirian III., arm. a pers. Mihrán, lat. a řec. Meribanés (snad c. 268-345?), který dal sebe a dvůr rovněž pokřtít, viz rok 319, 334 a 342. Král se na lovu roku 334 ztratil n. přestal vidět, když narazil na kappadockou poustevnici a kořenářku jménem Nino, arm. Nune. Již předtím měla pověst úspěšné léčitelky a ozdravila mimo jiné královu choť Nanu. Zbloudilého Miriana prý opustili bohové, nikoli však ten Ninin. Roku 336, tradiční údaj, prohlásil křesťanství státním kultem Ibérie. Podle armenské verse Nino poslala krále za Grégoriem, aby poučení dostal od něj. Tak jako tak byla Ibérie po Orrhoéně a Armenii třetím křesťanským státem v pořadí (a roku 380 následoval Řím).

Grégorios Fóstér, lat. Illuminator, s podporou Tíridátovou, přesvědčil o přestupu k Ježíšovu kultu též albánského krále arsakovského rodu Urnajra (arm. podoba jména, řecké neznáme), následníka Vačého I., viz rok 227+. Urnajr, manžel Šápúrovy sestry, přitom jako perský spojenec s Armeny válčil. Viz dále rok 330 a 371. 

3. září se usadil křesťanský dalmatský kameník z Arbónu, lat. Arby, dn. Rabu v HR Marinus na hoře Titanus/Titano, kde se se skupinou souvěrců ukrýval před pronásledováním. Na tuto událost navazuje republikánský státeček San Marino, který je tak daleko nejstarším souvisle existujícím státním útvarem Evropy. 

***********************************************************
302. 
Ol. 270,2

613 SE
549 AE
neznámý
a. u. c. 1055
Constantius Caesar IV a Maximianus Caesar IV 

***********************************************************

Pro celou armádu nařídil Diocletianus pobývající právě v Alexandreji (byla to nyní poslední doložená návštěva římského panovníka v Egyptě? srov. rok 298 a 313), že legionáři nesmějí uctívat Ježíše nebo budou ze služby propuštěni. 

V březnu nařídil likvidaci Máního kultu v říši a speciálně s Prokonsulární Africe, kde se učení perského věrozvěsty, viz roky 216 a 276, rozmohlo obzvláště; k vydání ediktu mohlo dojít již roku 296, viz tam. Byly zabavovány majetky Máního příznivců a nešťastníci posíláni do rudných dolů Fainó/Faina v provincii Arabia mezi Petrou a Zoarem n. Zoarou/řec. Segór, Ségór, též Zogora, popřípadě do mramorových dolů na Prokonnésu/dn. Marmara. Připojil se tak Diocletianus nechtěně k úsilí ochránce zarathuštrovské státní víry v Persii Kartíra, viz rok 224. Za Diocletiana v Římě kázal jistý Búndos, snad zoroastriánský sektář tvrdící, že dobro již zlo porazilo a je třeba ho proto uctívat. 

Rok na to 23. února 303 vydal edikt oznamující, že křesťané ztrácejí občanská práva a zakázal propouštět na svobodu křesťanské otroky. Protože tehdy, před vyhlášením zákazu nebo po něm, dvakrát zapálili křesťané jeho císařské sídlo v Níkomédeji, dal na Východě ničit jejich kostely, spisy a liturgické předměty. Druhý edikt vydaný v létě 303 nařizoval zatčení církevních činovníků a třetí dával těm z křesťanských funkcionářů, kteří se rozhodnou proti svým zvyklostem obětovat tradičním polytheistickým způsobem, svobodu. 

Jeho čtvrtý protikřesťanský edikt roku 304 nařizoval vybrat si mezi smrtí a starými bohy s Iovem Optimem Maximem v čele. Obnovil Deciova písemná potvrzení/libella o účasti na státních obřadech. Tehdy se opět mezi křesťany objevili lapsí/peptókotes, tedy „padlí“, kteří se později, když už jim o nic nešlo, ke křesťanství vrátili. Ti, kteří získali od úředníků doklad/libellum o vyznávání státních kultů za úplatu, těm říkali roduvěrní jesusovci libellaticí, kdo se účastnil sakrální hostiny s masem byli sacrificátí a ti, kteří bohům pálil kadidlo, byli thúrificátí. Ve vztahu k takovým "padlým" se profilovala sekta novatiánů, která své vystrašené souvěrce radikálně zatracovala asi jako později komunisté své "revisionisty"; viz rok 251 a v indexu s. v. křesťanství.

Diocletianus se dožil toho, že jeho protimonotheistické edikty byly zrušeny, ale to již byl privátní osobou na pensi v Salonách. Je paradoxní, že se k protimonotheistickému kroku rozhodl na samém konci své vlády, viz rok následující.

V Persii zemřel velkokrál Narsé, Narsí/řec. Narsés I., u vlády od roku 293, syn Šápúra I. Narseovým nástupcem se stal jeho syn Hormizd II. (do 309, sedm roků a pět měsíců).


***********************************************************
303. 
Ol. 270,3

614 SE
550 AE
neznámý
a. u. c. 1056
Imp. Diocletianus VIII a Imp. Maximianus VII

***********************************************************

Jistý Eugenius (I.), tribun údajně pěti set vojáků umístěných v Seleukeji na Moři, se dal provolat imperatorem a pochodoval se na Antiocheiu, metropoli syrskou. V bitvě s loyalními oddíly padl, srov. rok 314. 


„Velké protivenství“, jak to nazývají křesťané/diógmos megas, gravissima persecutio christianorum, vyhlásil C. Galerius Valerius Maximinianus, Diokletianův caesar pro Východ, 24. února v Níkomédeji (o fugáliích). Den před tím o termináliích konsultovali Diocletianus a Galerius Apollónovu věštírnu v Didymách. O křesťanské odvetě viz rok předešlý. Je zajímavé, že se Diocletianus rozhodl k takovému kroku po téměř dvaceti letech vlády a v době, kdy již uvažoval o odchodu do panovnické pense, viz rok 305. • Státnická konsultace s didymským Apollónem to zřejmě byla poslední. Ve třetím století věštírna kvetla, Didymaion dostalo c. 250 nově uspořádané pýthijské hry. Za Kónstantínovců se v okolí Apollónova chrámu usazovali křesťané a zřejmě přímo v chrámovém objektu fungoval monotheistický squat. Iulianus nakázal v Didymách zlikvidovat kaple křesťanských světců, ale zda se tak stalo, nevíme. 

Desáté pronásledování, poslední persekuce a asi nejtvrdší z panovnických snah potlačit šíření monotheismu v říši, se pravděpodobně událo z návodu Galeriova. Caesar pro Západ Constantius I. Chlorus edikt nebral příliš vážně a neprosazoval jeho bezpodmínečné plnění. Vyhláška nařizovala zničení všech kostelů, spálení knih a likvidací lidí, kteří se víry nezřeknou, viz rok předešlý a předcházející protivenství 36, 49, 64, 90, 95, 111, 177, 202, 249 a 257. O počtu obětí v říši existují pouze dohady a je s podivem, že je křesťanští autoři nevyčislují, třebaže individuální utrpení mučedníků víry podávají velmi barvitě: "plná vězení, vymýšlena neslýchaná mučení".

Mezi oběťmi persekucí byl jistý Pankratios/Pancratius z Frygie popravený v Římě, později zahrnutý mezi "ledové muže" n. "ledové světce"/santi di ghiaccio, Eisheilige, ice saints, saints de glace, křesťany připomínaní mezi 11. až 15. květnem (řadu otevírá 11. května Mamertus z Lugduna, biskup ve Vienně (zemřel c. 475), 12. Pankratios, 13. Servatius, protiariánský biskup v Tungrech/Tongern (zemřel 384), 14. Bonifatius, který byl údajně za to, že se dal v Tarsu pokřtít, za Galliena uvařen v kotli se smolou, a 15. května Sophia z Říma, oběť diocletiánovské persekuce jako Pankratios. Patricijka Eufémiá z Chalkédonu byla mučena za to, že se přiznala k víře, sedm dnů visela za vlasy, jakýsi anděl ji živil, předhozena pak šelmám v kónstantínopolském circu lvi ji sežrat nechtěli, tak tam musel vejít kat a probodnout ji dýkou - a toho lvi sežrali. Její hrob/martyrium u Chalkédonu se stal významným místem, srov. rok 392, roku 451 se tam konala jedna další synoda o správném výkladu víry.   

V listopadu byl Diocletianus v Římě a s Maximianem zahájili oslavy dvacátého výročí své vlády (vicennalia 20. listopadu, viz rok 284) a desáté výročí jmenování caesarů/decennalia a triumf nad Narsem s presentací části jeho harému, srov. rok 299 (zda-li u toho byl Galerius s Constantiem známo není). Maximianus pak v Římě zůstal, Diocletianus Město opustil na Nový rok a po inspekci armády na Dunaji byl v létě 304 zpět v Níkomédeji.   

V Edesse, metropoli roku 244 zaniklého orrhoénského království, se podruhé za vlády Diocletianovy zřítily hradby a opět při velké vodě, srov. rok 202 a 216 (614 SE). 


***********************************************************
304. 
Ol. 270,4

615 SE
551 AE
neznámý
a. u. c. 1057
Imp. Diocletianus IX a Imp. Maximianus VIII

***********************************************************

Diocletianus v Níkomédeji 20. listopadu na dvacáté výročí nástupu k moci zasvětil circus, ale měl jakési zdravotní potíže a až do května následujícího roku se neobjevil na veřejnosti.  

V rámci reforem někdy během své vlády revidoval i ústřední císařskou administraci, viz rok 293 a o reformách armádních viz rok 312 a 327. Zavedením nejvyššího úředníka odpovědného za chod palácové administrativy a správy císařského majetku se stal magister officiorum/"šéf úřadů". Spolu s vojenskými magistry náležel do císařského jmenovaného consistoria/rady a tím pádem k nejbližším lidem kolem císaře. 

Magistři officiorum dohlíželi na veškeré dvorní úřednictvo a tudíž byli mimo jiné po císaři nejmocnějšími muži říše. Podléhala jim čtyři oddělení vládní agendy (c. "ministerstva") nazvaná sacra scrinia/"svaté tubusy na listiny": scrinium memoriae, epistularum, libellorum & epistularum graecarum, bývalá oddělení tajemníků a libellis etc. za principátu, viz rok 41. Scrinium dispositionum/c. "správní, disposiční oddělení" organisovalo cesty císaře s doprovodem. 

Když Constantinus i. omezil pravomoci praefecta praetorio, viz rok 312, převzal magister officiorum dohled na provoz pošty, cursus publicus/řec. démosios dromos, dozor nad zbrojnicem/zbrojovkami, fabricae/ergastéria, nad agenty/agentes in rebus, původně posly s výkonnými pravomocemi, císařskými pověřenci, a nad palácovou ochrankou/scholae palatinae, scholae scutariorum & gentium (barbaři), o armádních reformách viz rok 293. O Constantinových armádních reformách viz rok 312 a 327. 

V Římě zemřel biskup Marcellinus (v úřadu od roku 296). Už ve starém věku se monotheisté přeli o tom, zda zemřel jako mučedník víry, nebo zda se jí zřekl, aby přežil. O Marcellinovi se jako o prvním z představených římských křesťanů hovořilo jako o papovi, tedy sedmdesát let později než v Alexandreji, viz rok 232, v případě patriarchy Hérákly/Héráklás z Alexandreie. Prvním z římských biskupů, který se jako papa dával též oslovovat, byl až Siricius (v úřadu 384-399), viz v indexu pod křesťanství.

V Číně za éry Ťinů/Jin se na severu a severozápadu osamostatnilo několik státních útvarů, z většiny nečínských, původně nomádských národů regionu, řečených "pět barbarů", wu chu/wu hu: Hunové/Xiongnu-Siung-nu (v provincii Šan-si/Shanxi, viz rok 188 a roky 216 a 311), Sien-pej/Xianbei, Ťie/Jie, Ti/Di a Čchiang/Qiang). Prvním byl hunský stát Chan Čao/Han Zhao n. Dřívější Čao existující do roku 329, kdy přešel do Pozdního Čao. Období bývá označováno jako šestnáct států n. království/š'-liou kuo: v době mezi 304 a 439 vedle sebe existovalo a navzájem se ničilo šestnáct útvarů, které nespadaly pod ústřední císařskou moc Číňanů. 

Po Chan Čao (střídal sídelní města) se objevily státy Čcheng Chan/Cheng Han (304-347), Pozdější Čao/Chou Čao (319-350), Dřívější Liang (Čchien L., 314-376), Dřívější Jan/Yan (337-370), Dřívější Čchin/Qin (350-394), Pozdější Čchin (Chou Čchin, 384-417 s metropolí v Čchang-anu), Pozdější Jan (384-407/409), Západní Čchin (Si Čchin, 385-431, metropole v Jüan-čchuanu u dn. Ťing-jüanu v Kan-su), Pozdější Liang (386-403), Jižní Liang (Nan Liang, 397-414 s metropolí v Luo-tu u dn. Si-ningu v Čching-chaji), Jižní Jan (398-410), Západní Liang (400-421), Severní Liang (Pej L., 397-439 se sídelním městem Čang-i, dn. v provincii Kan-su), Sia/Xia (407-431) a Severní Jan (407/409-436).

Západně ležící státy byly z velké části buddhistické, jak vyplývá z cestopisu Fa-sienova, viz rok 337. Podél "hedvábné cesty" žilo množství mnišských komunit zbožně podporovaných místními dynasty.  


***********************************************************
305. 
Ol. 271,1

616 SE
552 AE
neznámý
a. u. c. 1058
Constantius Caesar V a Imp. Caesar Maximianus Augustus V 

***********************************************************

Vzácný úkaz římských i evropských dějin: Diocletianus v Níkomédeji s Maximianem v Mediolanu 1. května o své vůli resignovali, Maximianus o svých vicennaliích. Diocletianus symbolicky se svým štábem, caesarem Galeriem a synem západního z caesarů Constantia Constantinem složil úřad na místě před Níkomédejí, kde ho 20. listopadu 284 získal, viz tam. 

Jako augustové nastoupili Constantius I. s Galeriem Armentariem. 
Severus byl do roku 307 jejich caesarem na západě, Maximinus Daia do roku 313 caesarem pro Východ; byl to začátek druhé tetrarchie. Diocletianus (asi 60) se uchýlil do Salon, kde si postavil palác (z části uchovaný), kde prý pěstoval zeleninu a s výjimkou roku 308 se od politiky držel stranou. 3. prosince 316 (nebo již 311) zde v depresích zemřel: byl jediným z císařů, kteří se vzdali moci a do politiky se dále nemíchal a také jediný, jenž dosáhl zbožnění jako soukromá osoba a nikoli jako imperator. 

Maximianus se dal od nemocného Diocletiana k abdikaci přemluvit a odešel do Lukanie n. Kampánie "na pensi". V daném okamžiku byl nejvlivnějším mužem říše Galerius, neboť oba proklamovaní caesarové patřili k mužům, jimž umožnil karieru. V očekávání totiž byli v rolích caesarů Constantinus, syn Constantiův, a Maxentius, syn Maximianův.

Brzy po povýšení se Constantius I. vypravil opět do Británie proti vpádu Piktů, viz příští rok. Jeho syna Constantina prý v Římě držel Galerius jako záruku mocenských dohod: Diocletianus s ním zjevně předtím počítal jako s caesarem, nyní byl však asi na nátlak Galeriův přehlédnut. Je možné, že odtud pramenil Constantinův odpor ke starým pořádkům a k Diocletianovi, jeho tetrarchálním druhům a jejich vzdoru proti monostheismu.

Nicméně nejpozději následujícího roku Constantinus z Říma prchl a cestou do Británie za otcem dával zabíjet n. ochromovat na poštovních stanicích všechna spřežení/publica iumenta. Setkali se s otcem v Bononii/Gesoriaku (podle jiné verse ho Galerius za otcem poslal z Illyrika a aby při průchodu severní Itálií nenarazil na Severa, pobíjel poštovní koně). Viz dále rok následující.

C. Galerius Valerius Maximinus vulgo Maximinus Daia n. Daza/Daca se narodil 20. listopadu asi roku 270 a pocházel rovněž z Illyrika. Byl synem Galeriovy sestry, rovněž byl pasákem dobytka a rovněž začínal v armádě od zdola. Daia/Daza se pravděpodobně jmenoval před Galeriovou adopcí; Daiův syn se jmenoval Maximus, viz jeho osud roku 313. Po svém jmenování odešel Daia do Orientu. Držel se tradičního polytheismu, podporoval kult Nepřemožitelného Slunce/Sol invictus a Sarápidův, fandil okultismu. Iulianus v Daiovi ctil svůj vzor a přál si být pochován poblíž jeho hrobky před Tarsem, viz rok 363. 

Flavius Valerius Severus, označovaný moderně též za Severa II., také pocházel z Illyrika a také nebyl urozeného původu. Z lidí kolem Diocletiana byl nejméně viditelný, ale s pověstí dobrého vojáka se slabostí k nočnímu životu, viz rok 306.

Snad t. r. založil egyptský anachóreta Antonius/Antónios zvaný Abba, "Otec" (zemřel roku 356), pokládaný za zakladatele křesťanského mnišství, volnou obec erémitsky/poustevnicky žijících křesťanů. Bohatý dědic rozdal majetek a c. 270 opustil obývaná místa. Jeho mladší souvěrec a soukmenovec Pachómios (zemřel roku 346) někdy po roce 320 založil na Tabennésis n. Tabennésos/Tabennisi, "Ísidin dar"?, na nilském ostrově v Horním Egyptě, první klášter, v němž mniši soužili. Na rozdíl od erémitů/erémítés, lat. erémíta, žijících samostatně obvykle v pustině mimo lidskou společnos;, anachórésis; klášternímu životnímu stylu se podle koinobion/klášter říkalo koinobitský (od "koinos bios/společný život", latinisováno v coenobios, moderně cenobitský).

První z mnišek křesťanských byla Synklétiké/lat. Syncletica z Alexandreie s přívlastkem Amma/Matka, (zemřela c. 350). Měla kolem sebe mnoho žaček, ženský klášter/parthenón však nezaložila. 

Klášerní mnišství na římský západ přivedl Ióannés Kassiános/Ioannes Cassianus rodem snad z provincie Scythia Minor. U Massilie založil mužský klášter sv. Viktora a ženský sv. Salvatora. Zemřel po c. 430. Na příživnictví mnichů a klášterů poukazoval již v 5. n. 6. století historik Zósimos.