165-164

 

************************************************************

165.

Ol. 153, 4

147 SE

83 AE

(Pelops)

a. u. c. 589

T. Manlius Torquatus a Cn. Octavius

************************************************************

V Albě Fucentě zemřel po hladovce v interanci poslední z přímé linie makedonských králů z rodu Antigonova Perseus (ročník 212); podle jiných informací byl utrápen k smrti vojáky ze stráže, kteří ho nenechali spát. Brzy na to zemřel jeho adoptivní syn Filippos, aniž by dožil osmnácti (ve skutečnosti asi jeho vlastní bratr, srov. roky 212, 179 a 163) a dcera, jejíž jméno historie neuchovala. Perseův náhrobek byl nalezen v červnu 2005 při nedaleké obci Magliano de'Marsi u Valeriovy silnice/via Valeria, resp. via Tiburtina Valeria. 

Mladší králův syn Alexandros se v Římě až do své smrti živil rukodělnou prací jako svobodný řemeslník a jiný zdroj říká, že se stal písařem a tajemníkem vysokých městských úředníků v odlehlé Albě Fucens. O královně-vdově Láodiké viz následující rok. • Za Alexandra VIII. se v Makedonii vydával roku 148 jeden z protiřímských povstalců, viz tam, tzn. že Perseův syn v té době již pravděpodobně nežil.

V Delfách udělili za zásluhy o město, také že tu (zřejmě bezplatně) vystupoval, proxenii a řadu souvisejících práv tragickému herci/tragódos Níkónovi z Megalopole. Nějaká souvislost s územním sporem s Lakedaimonem zřejmě žádná. Senátní komise, kterou vedl C. Sulpicius Gallus a jistý M'. Sergius, se totiž cestou do Anatolie zastavila v Helladě, viz zde níže. Mimo jiné rozhodla o příslušnosti obce Belemina nebo Belminatis k Megalopoli, o niž vedli spor Megalopolíťané se Sparťany, viz rok následující. Pleurón Římané odebrali Achajům a vrátili ho Aitólům (srov. rok 167).

Athéňané žijící na Délu/hé búlé kai ho démos ho Athénaión tón en Déló katoikúntón vyznamenali 26. gaméliónu za Pelopova archonátu Amfiklea z Rhéneie, hudebníka a lyrického básníka/músikos kai melón poiétés, autora mnoha hymnů a také muže, který učil jejich děti zpívat k lyře, vavřínovým věncem. Týž Amfiklés byl někdy předtím, nedatovaný nápis na stéle, za svá vystoupení poctěn v Órópu proxenií s daňovou zátěží jako u občanů a výhodami obvyklými u vyznamenání proxenií.  

Při nových bojích v Lykii, tj. v té části, kterou jim Římané ponechali roku 167 (viz tam), Rhodští na pozvání obléhaných zahnali kaunské obléhatele, viz rok 167, a Kalyndu nad Indem obsadili. Senát pak po žádosti přednesené vyslancem Kleagorou povolil opětné připojení tohoto území k rhodské Peraji. • Událost jest možné datovat o rok později.

Hellénisované město Selgé v Pisidii se dostalo do války/pisidikos polemos s Eumenem Sótérem, příčiny neznáme. Bylo podněcováno Prúsiou Kynégem, který proti Eumenovi neopomínal podniknout kdykoli cokoli. Senátní komise (viz výše) se v létě dostala do Sard (možná až roku 164). Jejím rozhodnutím zůstala Selgé autonomní; srov. rok 166 a 158. C. Sulpicius v sardském gymnasiu zasedal deset dnů a naslouchal stížnostem anatolských měst na Eumena a dělalo mu to prý dobře. Ale Helléni zůstávali Eumenovi nakloněni, dokonce se mu prý dostávalo více sympatií.  

Na podzim do Říma vypravil misi v čele s jistým Pýthónem král Prúsiás II. Kynégos, aby si u senátu stěžoval na Eumena Sótéra a na jeho neustálé vměšování do galatských záležitostí (srov. předešlý rok). Prúsiás tvrdil, že mu Eumenés zadržuje nějaké lokality a ještě přidal obvinění, že se Attalovec spolčil s Antiochem Epifanem proti Římu. 

Ti. Sempronius Gracchus, který se svými kolegy, viz rok předešlý, navštívil země a dvory obou dynastů, nepřednesl senátu nic nového. Kladně však informoval o Rhodských, že plní všechny představy senátu, viz rok následující. Bíthýnec zcela převzal roli, kterou do pádu Makedonie v hellénském světě hráli Attalovci (obě dynastie shodou okolností nemají svůj prapůvod hellénský).  

Hájit po Prúsiových obviněních Eumenovu nevinu se vypravili do Říma jeho bratři Attalos (II.) a Athénaios, možná až roku 164. Před senátory uspěli, dokonce dostali od nich na cestu domů dary. Nicméně poměry jela zkontrolovat nová senátní komise, viz zde výše. 

Galatští Trokmové vpadli do Kappadokie, ale byli králem Ariaráthem IV. odraženi. Válka Trokmů s Ariaráthem trvala do roku 161, detaily ze všech těchto anatolských událostí neznáme. Trokmům se v poli nezdařilo, tak se obrátili na Římany a vinili Ariaráthova nástupce, viz rok následující; z čeho vlastně, nevíme. V čele římských emisarů dorazil tehdy M. Iunius Brutus (?) a vysvětlení nového krále ho uspokojilo. Po něm roku 163 dorazila do Kappadokie komise Cn. Octavia, viz tam, a ti s Ariaráthem V. byli rovněž spokojeni. 

Antiochos Epifanés se z jižní Mesopotamie vypravil do Elymáidy. Svého syna Antiocha V. Eupatora prohlásil spoluvládcem a byl jím do roku následujícího (srov. tam a rok předcházející). Říši na západ od Eufrátu řídil Epifanův hlavní ministr/epi tón pragmatón Lýsiás. 

V Baktrii v říši Euthydémovců skončila někdy kolem t. r. vláda krále Agathoklea (vládl od asi roku 185). Jeho dcera n. sestra Agathokleiá Theotropos/Obrácená k bohu (u dvora nebo dokonce obecně mezi středoasijskými Hellény se již uchytil buddhismus) se později provdala za krále Menandra Dikaia Sótéra, který vládl v letech asi 155 až 130.

Zhruba ve stejné době, někdy mezi lety 165 až 160, v říši Antimachovců čili v západní části helléno-bakterského regionu, porazil usurpátor Eukratidés I. Megas Sótér (vládl již od roku asi 171) krále Démétria II. Aníketa, vládnoucího od roku asi 180 a jenž se měl právě vrátit ze svých východních indických tažení domů na západ. Démétrios II. obléhal Eukratidu s armádou šedesáti tisíc mužů kdesi po pět měsíců a usurpátor se bránil s oddílem tří set vojáků. Údajně se udržel soustavnými výpady a když Démétrios v boji padl, sám se osvobodil n. byl kýmsi z obležení osvobozen a zmocnil se "Indie". O jeho neočekávaně smutném konci viz rok 155. 

Eukratidés I., jehož soupeřem byl zprvu hlavně euthydémovec Agathoklés, vládl do roku asi 155 (od roku 171; srov. rok 160). Zřejmě byl zakladatelem či obnovitelem města s jeho jménem Eukratideie/dn. lokalita Aj Chanum na severu AFG, které v příštích desetiletích zničí nájezd nomádů (roku c. 145-140 Tocharů/čín. Jüe-č'; srov. rok 140). Tradovalo se o něm, že "měl pod sebou tisícovku měst".

Z Eukratideie pochází nápis na střepu z nádoby s olejem z roku 24 kteréhosi z hellénských panovníků. Vládl-li Eukratidés od roku 171, patřila slova o přelití oleje do dvou jiných nádob a jejich zapečetění do roku 147 provedli/esfragistai [Molos?]sos a St[ratón?], Hellénové hindúkuští naprosto neznámí. 

Synové Démétria II. (?) či spíše nástupci Menandros a Antimachos II., stejně jako Zóilos I., nejmladší syn Euthydémovce Démétria I. (?), byli za vlády Eukratida I. zřejmě údělnými dynasty, spíše však nezávislí soupeři. Viz rok 130. 

V Iúdaji Makkabajští zahnali oddíly seleukovského vojska, jimž veleli Tímotheos a Bakchidés, Antiochův dvořan (viz jeho tažení roku 160). Armáda prý čítala, údaj biblicky přemrštěný, na šedesát tisíc pěších vojáků a pět tisíc jízdních, proti nim měl Iúdás pouze deset tisíc vojáků. V bitvě padlo ze seleukovské armády prý na dvacet tisíc mužů (zřejmě se vztahuje k události až roku 163, cf. tam).

Tehdy došlo i na jistého Kallisthena, zřejmě seleukovského úředníka pověřeného hellénisací Jerúsaléma: Makkabajští ho upálili v domě, kam se utekl skrýt. Stratégos Níkánór unikl v převleku do Antiocheie. Iúdás Makkabi neporažen táhl s bratrem Iónathanem/Iónathés zemí Idúmaiů, Ammónů a Galaátidou; dobyli řadu měst, Bosru vyvraždili. Židovské vojsko posílili žoldnéři, dohromady sedm tisíc mužů. Jeho bratr Simón s třemi tisíci muži dobýval Galilaiu.

Iúdaiu střežily v té době oddíly s veliteli Iósépem a Azarjou/Azariás. Když se židovští vůdcové odvážili bitvy před Javne/Iamneia se stratégem idúmajským Gorgiou, byli poraženi a padlo na dva tisíce jejich mužů. Dobyl nakonec Jerúsalém kromě hradu (Akrá), kde se držela seleukovská posádka (událost bývá kladena též do roku 164).

• Stav pramenů nedovoluje přesněji sladit chronografický sled událostí a je velmi pravděpodobné, že makkabajská tažení se týkají několika let a spíše šlo o loupeživé výpravy či guerrillové výpady s vysoce přemrštěnými údaji o počtech vojáků. 

Dne 25. kislewu/24. prosince byl opět chrám v Jerúsalému zasvěcen Jahwemu (srov. rok 168). Později byl tento den Židy slaven jako svátek chanukka/"posvěcení". Svátek je židovskými komunitami po celém světě držen dodnes.

Tohoto roku vznikla kniha Daniel, součást židovských kronikářských a religiosních textů známých pod označením Starý zákon.

Makkabajští během svého vítězného tažení obřezávali veškerou mužskou populaci Palaistíny; Židé přitom sami sobě prováděli obřízku už osmého dne po narození.

V Egyptě zlomena revolta Egypťana Petosarápida alias Dionýsia, on sám zmizel z dějin, viz rok 168. T. r. nebo ke konci roku 164 byl pacifikován Ptolemaiovci zřejmě celý Horní Egypt, viz rok 168. V hospodářsky zanedbávané zemi vypukl hlad a na venkově celého Ponilí se šířila nespokojenost a anarchie. Ptolemaios VI. Filométór psal svému stratégovi/vojenskému veliteli v Memfidě Dionýsiovi 22. září 163 o amnéstii 17. srpna 163 obsahující beztrestnost pro rebely/filanthrópon prostagma

Je pravděpodobné, že někdy do této doby spadá v rámci porevoluční reorganisace Horní země založení měst Filométoris a Kleopatrá (podle krále a jeho manželky Kleopatry II.) v oblasti Triákontaschoinos/"Třicetischoiní" jižně od první nilské peřeje. Jejich ktistem/zakladatelem, jak je nápisně doloženo z doby mezi roky 153 až 145, byl Boéthos z Chrýsáoridy, archisómatofylax a stratégos části Thébaidy. O městech/poleis se nikde nenalézá více zmínek a pravděpodobně záhy zanikla, domorodá jména osad neznáme. 

Na počest králů a bohů poctili Boétha, Níkostratova syna, velitel místních oddílů a garnisonu/frúrarchos Syény Héródés z Pergamu, syn Démofóntův, a kněží kultů uctívaných v Sétě, božských i panovnických, kteří si budou v rámci svátků bohů též připomínat narozeniny Boéthovy. Ze začátku vlády Ptolemaia VIII. Euergeta II. pochází ze Séty, ostrovu v Nilu, nápis na stéle se jmenným seznamem třiceti basilistai/členů královského obětního gremia, který pořídil c. 143 rovněž Héródés, nyní již nikoli jako zástupce/diadochos, ale jako archisómatofylax a stratégos; zřejmě Boéthův nástupce. Většina jmen je hellénská, což však neznamená, že tomu tak bylo též ethnicky.

Sám Boéthos je podle jedné podnikatelské smlouvy na papyru (pap. Trier) z 22. února 132 již epistratégem zřejmě celé Thébaidy a je v ní jmenován jako zakladatel klérúchie jménem Euergetis, což se také muselo stát někdy po roce 145, kdy došlo v Alexandreji ke změnám na trůnu. Ani tahle osada není odjinud známa, ani její poloha. O Boéthovi viz ještě rok 130, kdy jeho kariéra v královské armádě skončila.    

V Římě senát pověřil městského praetora P. Cornelia Lentula, srov. o něm roku 169, aby uvedl do pořádku pozemková vlastnictví na veřejné půdě v Kampánii/ager campanus. Praetor se s několika málo majiteli, kteří se ke svým rozsáhlým latifundiím dostali nelegálně, domluvil na pevné výkupní ceně. Padesát tisíc jiter/iugera vykoupil za státní peníze a pak znovu rozprodal více zájemcům. 

Zároveň na základě zjištění zabavil pro stát další půdu nezákonně obsazenou a rovněž rozprodal. Zda-li se záměr rozdělit půdu mezi více Římanů zdařil, není známo, ale z dalšího vývoje je jasné, že celá akce byla spíše na efekt a latifundisty nijak nepoškodila. O tomtéž aristokratickém Lentulovi, kterého historická paměť vede jako muže poctivého, se tradovalo, že svou dceru vybavil věnem 25 séstertiů (!). 

 

************************************************************

164.

Ol. 154, 1

Leónidás z Rhodu (poprvé, pak ještě třikrát!)

148 SE

84 AE

(Euergetés)

a. u. c. 590

A. Manlius Torquatus a Q. Cassius Longinus

************************************************************

Římané vypravili do Makedonie další senátorskou komisi, která měla uklidnit rozepře mezi jednotlivými republikami/merides. Její činnost k ničemu nevedla (viz následující rok). • Až do ustavení provincie žila Makedonie v neustálém neklidu, nicméně konkrétního známe o těch časech málo.

16. skiroforiónu archonátu Pelopova/červen-červenec 164 poctili Athéňané za organisování kultovních záležitostí v Eleusíně tradičním způsobem a za zbožnost démarcha Pamfila z Eleusíny myrtovým věncem a nápisem na stéle umístěným v chrámu. Stéla se zachovala a peníze na její pořízení uložili Athéňané vynaložit pokladníkovi vojenského fondu/tamiás tón stratiótikón.

Spolek Achajů rozhodl ve sporu o hranice mezi Megalopolskými a Lakedaimonskými ve prospěch Megalopole (srov. předcházející rok): Kallikratés jen potvrdil římské rozhodnutí. Achajská mise u senátu ve věci achajských nepřátel Říma internovaných v Itálii i v Acháji dostala jasnou písemnou odpověď, kterou domů donesli vyslanci Eureás, Anaxidámos a Satyros: "Není v našem ani vašem zájmu, aby se tito mužové vrátili domů." Byla to velká posila pro Kallikratův režim a jemu podobných po Helladě. Viz další pokus roku 160 a o návratu roku 150. 

Vyslanci Rhoďanů, které vedl Astymédés, syn Theaidétův (viz o něm roku 167), dosáhli konečně v Římě uzavření spojenecké smlouvy (srov. rok 167sqq.). Z vděku pak Rhoďané postavili v chrámu Athény třicetiloketní sochu "římského lidu/tú démú tón Rhómaión", c. čtrnáct metrů. Astymédés prý v senátu promluvil jako otrok po výprasku větším, než zasluhoval. Vypočítával hospodářské škody, které s sebou přinesla ztráta Lykie a Kárie.

Jednak tam vedli tři války a přišli o velké příjmy z nich. Za Kaunos zaplatili ptolemaiovským velitelům podle Astyméda dvě stě talentů, Stratoníkeiu dostali darem od Antiocha III. a Seleuka IV., viz obě události roku 197. Z obou měst činily roční příjmy 120 talentů. Než Římané prohlásili Délos (167) za otevřený přístav/atelés, bez poplatků, přicházelo do státní pokladny Rhodu na milion drachem přístavních poplatků/ellimenion ročně, nyní pouhých 150 tisíc.

Podobně jako v případě Eumena II. užívali Rhodští nadále sympatií Hellénů a také monarchů. Eumenés jim daroval na 280 tisíc medimnů obilí, aby jeho prodejem získali prostředky, z jejichž úroků by financovali vychovatele a učitele svých dětí/paideutai kai didaskaloi tón hyón. Král jim též slíbil vyšperkovat divadlo mramorem, ale k tomu se již podle všeho nedostal (✝︎ 159). Démétrios I. podobně Rhodu věnoval dvě stě tisíc medimnů pšenice a sto tisíc ječmene.   

Někdy v druhé polovině roku zemřel v Kappadokii král Ariaráthés IV. Eusebés (vládl od roku c. 220, tj. 56 let). Nástupcem se stal jeho syn Mithridátés s trůnním jménem Ariaráthés V. Eusebés Filopatór I. (vládl do roku 130, srov. rok 173). Smlouva o přátelství se S. P. Q. R. byla okamžitě obnovena. • Kappadocké události lze datovat o rok později.

Král Antiochos IV. Theos Epifanés Níkéforos (asi 50), který byl na tažení v horních satrapiích proti Parthům (srov. rok 166 a následující) a který měl celý život zdravotní potíže, zemřel někdy v měsíci kislímu/dle babylónského kalendáře mezi 20. listopadem a 18. prosincem na souchotiny v městě Tabai či Gabai v Gabiéně (dnešní Isfahán v IR). 

Orientálci byla jeho smrt vykládána jako trest za vylupování chrámů v Palaistíně a v horních satrapiích (údajně neúspěšný pokus o získání tributu od chrámové občiny Artemidy-Anaítidy/Nanáje v Súsách v Elymáidě rok předtím s penězi a arsenálem z dob ještě Alexandra Velikého). 

Podobně prý v syrské Hierápoli uspořádal svatební hostinu pro místní Atargatidu/lat. Diana, kterou si prý chtěl vzít. Dal vynést chrámové nádobí a když bylo po všem, zrekvíroval ho jako věno a bohyni ponechal jediný prsten. Epifanés vládl od roku 175, o jeho velkorysosti viz rok 173. O vyloupení chrámu Seleukovci viz rok 187. • Pozoruhodné, jak pevné základy a vydatné hospodářské zdroje měl hellénismus v seleukovské říši, když od této doby měřeny téměř permantní "občanské" války mezi potomky Seleuka Níkátora trvaly sto let a nebýt zásahu Pompeiova, zřejmě by pokračovaly ještě déle. 

Krátce před svou smrtí přenesl na svého přítele Filippa (filos/přítel, důvěrník, byla dvorní makedonská hodnost), který vyrůstal odmala po jeho boku/syntrofos, „říšské klenoty“, tj. prsten a diadéma a učinil ho poručníkem svého devítiletého syna Eupatora. Při návratu armády z anabase do Syrie došlo k boji mezi kandidáty na poručnictví. V bitvě s Epifanovým kancléřem Lýsiou, který byl v Syrii před tažením ponechán k rukám mladého spoluvládce, byl Filippos poražen a musel uprchnout (srov. následující roky)

Lýsiás tedy zůstal poručníkem mladého Antiocha V. Eupatora (c. 9; vládl nominálně do roku 162). Mezi členy poručnické rady ještě patřili Hérákleidés a Tímarchos, viz o nich rok 162sq.

Seleukovci Démétriovi (I.) a jeho sestře a manželce Láodiké V., vdově po makedonském králi Perseovi (viz rok 165), se v Římě narodil syn Antiochos, pozdější král Antiochos VII. Euergetés Sótér, lidově Sidétés, tj. „ze města Sidy, Sidétský“. Senát v Římě se rozhodl pro Antiocha V. a nepřál si návrat Démétriův do Syrie, ačkoli o to žádal, neboť ho Římané pokládali za příliš schopného; bylo mu právě 24 let.

Zřejmě již tohoto roku se osamostatnil stratégos Kommágény Ptolemaios, nástupce nebo syn (?) Oronta II. (srov. rok 205 a viz rok následující). Plnou nezávislost uznanou seleukovským králem získali jeho potomci roku 98, viz. 

V Palaistíně se s Makkabajskými potýkali oddíly seleukovské armády, jimž veleli Tímotheos, Apollónios, Hierónymos, Démofón a Níkánór s přízviskem Kypriarchés, zřejmě kyperský dynasta v seleukovských službách. V Ioppě obyvatelé vyvezli na moře na dvě stě Židů a utopili je. Iúdás vzápětí město oblehl a vypálil přístav. Město nedobyl a ani Iamneiu, kde též spálil všechny lodi v přístavu. Následujícího roku při tažení proti Makkabajským odpustil král Antiochos V. Iamnejským resp. Sídónským, o jejichž lodi zřejmě z části šlo, daně, aby se ze ztrát vzpamatovali. Nápis z lóa 149 SE (záp.)/červenec-srpen 163 z Iamneie s žádostí obou měst a dopisem král, jímž odpověděl, je zachován pouze ve velmi poničeném stavu. 

Ve válce se Seleukovci měl Iúdás za soka ještě Idúmaie, jejich spojence. Velel jim Tímotheos, jiný asi od výše jmenovaného. V tažení za nimi narazil Iúdás na oddíl jakýchsi Arabů v počtu pěti tisíc pěších a pěti set jízdních, spojenců Idúmaiů. Židé je porazili a nomádi slíbili dodávat Makkabajským provinant. Iúdás pak vzal útokem Chevron/Chebróna (v apokryfních textech město zváno Kaspis), kde dal obyvatelstvo zmasakrovat. V Galaáditidě u chrámu Atargitidy/Atergateion v lokalitě Karnion/hebr. Qarnaim (asi Atargatis Qarnaim/Rohatá?) porazili Makkbajové Idúmaie pod Tímotheem: velitel padl do zajetí, ale Iúdás ho pustil.

Idúmaj Tímotheos se vrátil s novým vojskem, ale opět neuspěl. Makkabajské provázely nebeské úkazy v podobě pěti nadpozemských jezdců a z Tímotheovy armády prý dvacet tisíc pěších padlo a pět set jízdních. Idúmajský stratégos unikl se zbytkem oddílů do pevnosti jménem Gazara (pl.), jejímž frúrarchem byl Chaireás, jeho bratr. Makkabajští pevnost oblehli a čtvrtého dne dobyli. Oba velící bratry zabili, Tímothea zalezlého prý v jakési jámě či cisterně/lakkos.  

Do Palaistíny se pak, ještě za života Epifana, viz zde výše, vypravil s armádou regent Lýsiás. I jeho výprava s jedenácti tisíci pěšáky a 1600 jezdců neuspěla. Začal s Iúdou vyjednávat, ale za života Antiocha Epifana k dohodě nedošlo žádné. Teprve po jeho smrti, snad v březnu/dubnu 163, došlo s Iúdou Makkabi jménem Epifanova syna Eupatora na mír. Rušil výnos krále Epifana o hellénských bohoslužbách v Jerúsalému a Seleukovci uznali bohoslužby židovské. O osudu Antiocheie, jerúsalémské hellénské polis, není známo nic; viz rok 177.

Povstalci slíbili složit zbraně a Meneláos, muž, který si koupil od Antiocha Epifana úřad, byl opět uznán veleknězem: zde zapůsobili i Římané, údajně dopisem schvalujícím obnovu židovského rítu vyslanci Q. Memmiem a T. Maniem (odjinud neznámi). Srov. roky 168 a 166 a rok následující. Podle jiné interpretace lze datum údajného mírového listu Antiocha V. Eupatora z 15. xanthikos 148 SE záp. pokládat za omyl v dataci za logičtější (?) 149 SE (záp.), nebo ho pokládat za dopis ještě Antiocha IV. (?) z jara 164, který by asi sotva rušil svá hellénisační opatření.  

V Egyptě vypukly v celkově napjaté situaci (srov. předešlý rok) nové neshody mezi ptolemaiovskými královskými sourozenci, které pak trvaly po celý jejich život: boje o moc jim totiž vydržely až do smrti (kromě rodičů měli společnou pouze lásku k domorodým kultům a zápal pro stavbu chrámů po celé zemi). 

Ptolemaios VII. Euergetés II., všeobecně jmenovaný Fyskón/Tlouštík, neboť takovou figuru i měl, viz v indexu s. v. kuchyně, vypudil v říjnu svého staršího bratra Filométora I. a vládl podruhé se svou sestrou Kleopatrou II. Filométór jako Theoi Filométores III. (druhá vláda trvala od října t. r. do května roku 163; první vláda Bohů milujících matku III. byla v letech 170 až 169).

Ptolemaios VI. Filométór I. utekl na podzim do Říma. Putoval Itálií jako poutník v chudém oděvu, v doprovodu eunúcha, tří otroků a pěšky nebo na oslu. Vstříc mu vyrazil s rodinou ho uvítat Démétrios (I.) Syrský, jeho bratranec, a vezl s sebou na dvě stě stadií od Města královské insignie, vystrojeného koně a služebnictvo, aby Filométór tak nějak dělal vznešený dojem. Ptolemaiovec poděkoval, ale, požádal Démétria, aby ho nenásledoval a ponechal při sobě jen jistého Archiu, viz o něm roku 155. 

Usadil se v domě u jistého Démétria, alexandrijského měšťana profesí malíře krajinek/topografos, zřejmě též prostého nájemce; znal ho už z Alexandreie jako muže zábavného. Král bydlel v patře, a to zřejmě i se služebnictvem, ve stísněných poměrech/ókei de en hyperóó stenó. Zdůvodňoval svou římskou adresu vysokými cenami za bydlení ve Městě.

To vylhané nebylo, ale jistě nikoli pro dynastu, byť na útěku. Submisivnost hellénistických vladařů vůči Rómě postihla po Pydně definitivně i Ptolemaiovce (srov. už rok 167). Přesto se ho nenápadně ujal Seleukovec Démétrios, který ho podpořil finančně a politickými kontakty. Filométór I. získal (?) podporu senátu a v zimě se vydal na Kypros. 

Mezitím v Alexandreji Euergetés II. vystupoval bezohledně a krutě a mezi Hellény vůči němu zavládla velká nespokojenost, viz rok následující. Jeho oddíly obsadily Thébaidu a čas jim zabralo pouze obléhání Pánopole. 

Někdy v letech 164 až 161 se stal scholarchem nové Akadémie po Hégésinúovi z Pergama (srov. rok 241) Karneadés z Kýrény (ročník 214). Byl jejím desátým scholarchem (až do roku 137, zemřel roku 129). Zachován je nedatovaný dedikační nápis na podstavci filosofovy sochy, kterou dali vztyčit Attalos a Ariaráthés, občané dému Sypallétos jinému čestnému občanovi z dému Adzénie: Karneadén Adzéniea Attalos kai Ariaráthés Sypaléttioi anethékan. Zda šlo o školáky-budoucí dynasty Attala II. a Ariarátha V., nebo o rodilé Athéňany, nelze stanovit, i když královská interpretace má bezpochyby větší půvab. O přátelství z athénské školy a pozdějším politickém spojenectví obou králů viz rok 157. 

Pokračovaly boje Římanů s Ligury (srov. rok 154)Korsy (srov. rok 171 a rok 163) a Lúsítánci (srov. roky 168, 154 a 147); nic bližšího o válkách není známo. Narodil se Ti. Sempronius Gracchus, budoucí reformátor (zavražděn roku 133; srov. rok 181). Censuru drželi L. Aemilius Paullus a Q. Marcius Philippus, který postavil v Římě sochu Concordie a první přesné sluneční hodiny, srov. rok 263 a v indexu s. v. hodiny. O deset let později konsultoval censor C. Cassius Longinus s pontifikem maximem M. Aemiliem Lepidem, zda by bylo správné Concordii přenést do senátu, když ji tam už dopravil. 

Podle jejich censu, 53. v pořadí, čítal římský stát 337 022 občanů (rozumí se mužů; s rodinami mohla stavovská republika čítat daleko nad milion obyvatel a se zotročeným služebnictvem nejméně čtyřikrát tolik).