069 (b)

 

Vitellius se ze samovlády nad říší radoval jen krátce. Původně vyslal na podzim roku 68 velitel ve válce s Židy Vespasianus do Říma blahopřát Galbovi svého syna Tita (28), viz rok předešlý. Cestou se Titus v Korinthu v lednu 69 dozvěděl o Galbově smrti a vracel se, hlavně prý poháněn láskou k Bereníce, přes věštírnu Afrodítina chrámu v Pafu do Syrie (s věštcem Sóstratem hovořil o věcech budoucích mezi čtyřma očima). Koncem ledna východní legie Mucianovy i Vespasianovy přísahaly věrnost Othonovi, stejně jako armády na Dunaji v Illyriku a Moesii, ještě před Titovým návratem.

Na jaře však po Othonově smrti konferovali kdesi na iúdsko-syrských hranicích Vespasianus (tři legie) s C. Liciniem Mucianem (čtyři legie) a spojenci a dohodli se na vzpouře proti novému císaři. Spojkou mezi oběma muži byl Titus, Vespasianovi radil k vládě astrolog/mathematicus Seleukos/Seleucus (srov. člověka téhož jména v případě Galby).

V Iúdaji byla většina země již pod římskou kontrolou a v podstatě zbývalo dobýt jen Jerúsalém: pro zbytek roku až do následujícího jara tu Římané nevedli žádné větší operace, viz rok následující.

Otevřeně římský Východ povstal 1. července, kdy v Alexandreji provolal správce Egypta/praefectus Aegypti Tiberius Iulius Alexander vojáky svých dvou legií imperátorem T. Flavia Sabina Vespasiana, legáta židovské války. Do 3. července se připojily tři Vespasianovy vlastní legie v Iúdaji a do 15. července čtyři v Syrii Mucianovy, v srpnu vojáci tří moesijských legií z Podunají, z nichž část již stála u Aquileie. Spontánně se v Orientu přidali králové Soaimos, Antiochos IV. Kommágénský a Héródés Agrippa II. Židovský, který po zprávě rychlého posla okamžitě opustil Řím, kam původně cestoval s Titem, který se v lednu vrátil ke svému otci, viz rok předešlý.

Poslední konferencí, nyní již "císařskou", před válkou bylo setkání všech v Bérýtu, kam dorazili i vyslanci panovníků armenských a parthských, s nimiž vyjednán klid pro případ, že by Římané ve válce odveleli více sil ze Syrie. Zatímco v Egyptě dával od listopadu t. r. až do poloviny roku 70 Vespasianus dohromady peníze na válku a z Alexandreie kontroloval obilní zásobování Města, Mucianus měl na starosti válku a tažení na Řím - občanská válka 68-69 je první, v níž imperátoři osobně neřídili boje, ale jejich (pod)velitelé. Zároveň to byla první velká občanská válka Východu se Západem říše, srov. též válku Antoniovu s Octavianem. 

Přijetí Vespasianovo v Alexandreji zinscenoval praefect Alexander jako příchod Nového Sarápida. Všem na očích vyléčil Vespasianus slepce, když mu plivl do očí, a chromého na jednu nohu, když se ho dotkl. V Sarápeiu se s bohem poradil o své nastávající vládě a alexandrijské zázraky vedly k zvláštnímu přístupu Vespasiana a Tita k Egyptu a k egyptomanii Domitianově, viz rok 86.  

Do Itálie s válkou poslal prokonsula C. Licinia Muciana, správce Syrie, s nímž předtím přísahali věrnost Othonovi, nikoli Vitelliovi. Mucianus vynikal jako velitel v poli a činorodý organisator, oblíbený mezi vojáky, jinak proslul jako hýřil, jemuž se podařilo rozkutálet rodinný majetek, než ho Claudius poslal na Východ. Hovořil dobře řecky a v Antiocheji vymyslel, že Vitellius přeloží germánské legie za odměnu do Syrie: odhodlání legionářů zvyklých na své zázemí vzrostlo.

V zimním času neriskoval Mucianus přepravu legií přes moře loděmi a pochodoval přes Kappadokii a Frygii na západ. Dokončit obléhání Jerúsaléma svěřil Vespasianus synovi Titovi a oba strávili zimu 69/70 v Alexandreji spolu, viz dále rok následující.

● Z t. r. nebo následujícího je náhrobní stéla z Carnunta syrského lučištníka Procula z Filadelfie, Rabilova syna, který zesnul po sedmileté službě ve svých dvaceti. Kámen s latinským textem pořídil jeho bratr Apuleius a zjevně byli oba římskými občany. Proculus byl podle všeho conskribován ke konci parthské války Cn. Domitia Corbulona, viz 62sq. 

V Pannonii se přičiněním legáta M. Antonia Prima (asi 40) postavily obě legie na Vespasianovu stranu. Provincii spravoval postarší a majetný Tampius Flavianus a nic nenamítal, stejně jako jeho kolega v Delmatii a stejného sociálního postavení Pompeius Silvanus. Antonius Primus si důvěřoval, disponoval silnými legiemi a nechtěl čekat na Muciana. M. Antonius Primus, legát Sedmé legie v Panonnii rodem z Tolosy, od dětství přezdíván Beccus, "Kohoutí zobák", s dalšími podunajskými legiem v čele s illyrským císařským procuratorem Corneliem Fuskem nečekali na Muciana a vytáhli do severní Itálie. Nero ho exuloval za blíže neznámé podvody, Galba trest zrušil, jmenoval legátem panonnské legie a vrátil do senátu; Otho si ho nevšímal, takže se války po jeho boku neúčastnil.

Flaviovští legáti a správci provincií z Podunají konferovali v zimovišti 13. legie v pannonském Poetoviu/něm. Pettau, dn. Ptuj ve SLO, kde se proti váhavcům doporučujícím obsadit průsmyky Pannonských Alp a čekat na Muciana znovu prosadil Antonius Primus. Podporoval ho pannonský procurator Cornelius Fuscus, šlechtic, který se zřekl senátorské kariery a rozhodl se pro stav jezdecký, velkou podporu měl ve zkušeném Arriovi Varovi, centurionovi Třetí legie, který válčil pod Cn. Domitiem Corbulonem v armenské válce. Přidaly se moesijské legie Apponia Saturnina, k flaviovcům se přihlásili králové suébských Quádů Sido a Vangionův syn a nástupce Italicus (o Quádech a Markomannech viz rok 6+ a 18+, srov. rok 50+; nabídka silné jízdy od knížat sarmatských Iazygů nebyla Římany přijata).

M. Antonius Primus vedl flaviovské legie přes Aquileiu, Patavium a Ateste k Veroně, rodišti Caecinově. Město oblehl. Stejně jako u vitelliovců disciplina v jeho vojsku byla mizerná, vojáci nervosní. Jakákoli maličkost a zvěst vedla k okamžitému vzplanutí. Div že vojáci nedosáhli poprav Tampia Flaviana a M. Aponia Saturnina. 

Když bylo v červenci jasné, že má na krku válku o imperium, Vitellius jejím vedením v Itálii pověřil opět A. Caecinu Aliena a Fabia Valentu. Ten byl však právě po nemoci a na své devastované vojáky neměl šanci příliš dohlížet; z Říma vytáhl až po rozhodné bitvě. Vitellius povolal znovu ethnické pomocné oddíly, které před časem poslal domů, do služby vrátil legii a kohorty v Africe, které rozpustil Galba. Když vytáhl Caecina do boje, Řím si oddechl od mnoha tisíců vandalů a nudících se ničemů. 

Ravennská flotila pod L. Bassem přešla k Vespasianovi a novým jejím admirálem se stal Cornelius Fuscus, pannonský procurator jmenovaný Galbou (nicméně se pak v čele Páté legie účastnil druhé bitvy u Bedriaka). Tehdy, asi v polovině října, Caecina, který byl v kontaktu s Antoniem, otevřeně začal agitovat pro Vespasiana a dokonce dával své legionáře z Germánie přísahat na jeho jméno. Většina však setrvala při Vitelliovi, Caecinu spoutala a držela pod zámkem v Cremoně, hlavním válečném středisku vitelliovců [po válce se mu dostalo od Vespasiana poct, ale roku 79 se zapletl Caecina do vzpoury a na rozkaz Titův byl popraven].

Veronu Antonius nedobyl a pokračoval k Bedriaku, kde v poledne 24. října vitelliovci zahnali na útěk flaviovskou jízdu. Šest vitelliovských legií vzápětí vyrazilo z táborů v Hostilii a urazilo třicet mil/45 kilometrů. Večer dorazilo k Bedriaku i jádro flaviovců a Antoniovi se zdařilo odradit vojáky od okamžitého dobývání Cremony. V devět hodin večer na sebe legie narazily a bojováno přes celou noc. Flaviovci měli příznivější měsíční svit v zádech a za východu slunce prolomili vitelliovské šiky. Ačkoli disponoval silami jen polovičními oproti vitelliovcům, ve druhé bitvě u Bedriaka 24. a 25. října je Primus porazil. 

Flaviovci okamžitě napadli valy ležení před Cremonou postavené v předchozí válce Germány kolem hradeb města. Tábor padl a když byla zapálena část Cremony, vzdali se i vitelliovci ve městě. Propustili na svobodu Caecinu a přes Antoniův zákaz flaviovci začali loupit, znásilňovat, vraždit a zapalovat. Město bylo plné lidí, byly tu zrovna trhy, a za oběť válečného řádění padlo 30 200 lidí z řad měšťanů, obchodníků a vitelliovců; flaviovců padlo 4500. Po čtyřech dnech z ní zbylo spáleniště a nedotčený chrám oskické bohyně zemních jedovatých plynů jménem Mefítis; založena byla Cremona jako kolonie roku 218, viz.

Fabius Valens se o zradě flotily a porážce u Cremony dozvěděl v Etrurii. Pojal plán zmocnit se prostřednictvím loďstva Narbonnské Gallie a obnovit válku ze Západu. Dostal se do přístavu Hercula Monoeka/Héráklea Monoika, dn. Monako, a byl sice přijat procuratorem Přímořských Alp Mariem Maturem, ale provincie už byl z velké části v rukou flaviovců vedených Valeriem Paulinem s centrem v jeho rodném Foru Iulií. Když Valens odplul, Maturus přísahal věrnost Vespasianovi. Valenta zahnal vítr na Stoichadské ostrovy před Massilií, kde byl dopaden Paulinovými loděmi, zatčen a někdy v listopadu popraven.

V Římě Vitellius pokračoval v radovánkách. Zprávy o odpadnutí loďstva a zradě Caecinově ho zastihly v aricijském háji Dianině, Diana nemorensis. Dal zatknout svého praefecta praetorio Publilia Sabina, neboť to byl zrádcův přítel, a na jeho místo jmenoval Alfena Vara (vítězství flavioců přežil). Caecinu, jemuž zbýval jeden den z konsulátu, dal senátem zbavit úřadu a na 31. října jmenovali "otcové" Rosia Regula (srov. případ Caninia Rebila za Caesara roku 45-).

Principův bratr L. Vitellius udal Q. Iunia Blaesa za to, že hodoval v Serviliových sadech v době, kdy se bratr roztonal, címž prokázal, jak se z císařovy nemohoucnosti raduje. Přitom to byl on, kdo se tak velkoryse nedávno o Vitellia postaral v Lugdunu: na popud L. Vitellia byl zavražděn jedem. 

Antonius Primus popustil po cremonském vítězství disciplinu ještě více a dovolil vojákům volbu centurionů. S legiemi se pustil v Umbrii do zimního přechodu Apennin přes Mevanii a Carsulae, vitelliovci se před nimi stáhli do Říma, dílem se flaviovcům vzdali v Narnii. 18. prosince o tom pronikla zpráva do Říma a Antonius, Varus a Mucianus Vitelliovi nabízeli v dopisech peníze a život v Kampánii dle výběru, vzdá-li se. Vitellius už byl tak daleko, že už uvažoval o místu pobytu a kolik by k životu potřeboval otroků.

V Římě rýpali do nemocného Vespasianova staršího a bohatšího bratra T. Flavia Sabina a nyní potřetí praefecta urbi (viz předešlé úřady roku 56 a 61), aby jednal s Vitelliem. Císař tísněn odevšad si vyjednal život a sto milionů séstertiů k tomu; svědky rozhovorů byli Cluvius Rufus a Silius Italicus, poslední v řadě konsulů jmenovaných Neronem (68) a také poslední, který z nich zemřel, viz rok 101. 

Po Narnii před vojáky Vitellius na schodišti Palatia resignoval, ale umluvili ho, aby nepospíchal. Druhého dne na foru sdělil svou resignaci podruhé, tentokrát i s publikem; flaviovcům se omlouval za průtahy a vinu svaloval na své vojáky. Byl "lidem" ukřičen a nadšení davu přešlo v bitvu s příznivci flaviovců. Flavius Sabinus se zdálo, že přebírá moc, ale tomu odporovali poslední věrní vitelliovci. 

V bojích, v nichž byli flaviovci vytlačeni na Capitolium a vzplanul přes střechu se zavřenými dveřmi chrám Iova Optima Maxima (zasvěcen Q. Lutatiem Catullem roku 70-, srov. rok 83-), byl Sabinus, který byl sedm let správcem Moesie a dvanáct roků praefectem urbi, 19. prosince s řadou spolubojovníků dopaden a proboden. Při svém strýci tehdy byl i mladší Vespasianův syn Domitianus (18), který se dokázal s příbuzným Q. Petiliem Cerialem (vdovec po Flavii Domitille, Vespasianově dceři) skrýt a po přečkané noci s pomocí chrámového dozorce/aedituus uniknout v davu zbožných v převleku Ísidina vyznavače. 

• Během požáru byla v Iunonině chrámu zničen bronzový pes lízající si rány, dílo Lýsippovo. Zanikl též archiv bronzových tabulek s třemi tisíci usnesení římských spojenců, viz k tomu rok 218. 

Sabinovo bezhlavé tělo bylo svrženo z Gemoniových schodů. Sám Vitellius přihlížel bitvě z hostiny v Tiberiově paláci. Během válečných dnů konce roku zemřelo v Římě na padesát tisíc lidí.

Vraždění Vitelliovi vzápětí přišlo líto, znovu chtěl abdikovat a toužil po smíru, že prý si dá přízvisko Concordia, Svornost. Chtěl po senátorech a vestálkách, aby šli žádat přicházející Vespasianovy legie o mír. 

Zatímco flaviovci slavili sáturnálie v Ocriculu na jižní hranici Umbrie, zmocnil se L. Vitellius zradou jistého otroka přímořské Tarraciny na jihu Latia. Na to zaútočily jízdní jednotky Petilia Ceriala na Řím, byly však odraženy. 

Druhého dne se bojovalo o praetoriánský tábor, v němž všichni při obraně padli. Vitellius se dal na útěk skryt v nosítkách do Kampánie. Zmaten se však vrátil do prázdného paláce, vzal si měšec plný zlaťáků a schoval se do místnůstky určené pro hlídače. Před dveře, které zatarasil lůžkem, posadil psa. Tak A. Vitellia 20. prosince (podle makedonského kalendáře užívaného v Orientu 3. apellaia) jal tribun Iulius Placidus.

Svázaného ho vojáci vlekli Městem s oprátkou na krku ke Gemoniovým schodům/scalae Gemoniae, kde ještě leželo tělo Flavia Sabina. Vitellius se utěšoval: "A stejně jsem byl jednou císařem," popřípadě "Stejně jsem byl tvým císařem, tamen imperator tuus fui". Vysoký, tlustý a brunátný v obličeji z chlastu císař byl brutálně hanoben, na schodech ubodán a tělo odvlečeno na háku do Tiberu.

Podle jiné verse jistý Germán z jeho gardy ho bodl ("mohu pro tebe udělat jenom jedno") a pak se sám prý zabil. Vitellius žil 54 roky a 89 dnů a vládl rok bez deseti dnů. Jeho bratr se s vojáky vzdal u Bovill, byl veden Římem a popraven o něco později téhož dne; císařův syn A. Vitellius Germanicus byl na pokyn Mucianův zavražděn v průběhu roku 70. Ještě před soumrakem byl Domitianus provolán caesarem, tedy korunním princem.

Nástupcem T. Flavia Sabina v úřadu praefecta urbi byl snad tehdy určen Ti. Plautius Silvanus Aelianus a Město řídil možná až do konce Vespasianovy vlády roku 79, popř. byl na konci Vespasiánova principátu jmenován L. Plotius Pegasus, jemuž důvěřoval i Domitianus a úřadoval do roku 86. Po něm spravoval flaviovský Řím M. Arrecinus Clemens, nevíme však, jak dlouho.

Nástupce měl v T. Aureliovi Fulvovi (do konce Domitianovy vlády) a z roku 91 je doložen Q. Iulius Cordinus C. Rutilius Gallicus. Zda-li po něm Q. Baebius Macer byl římským guvernérem ještě za Domitiana, nebo až za Nervy a jmenován až Traianem, nelze určit; Město řídil do roku 117, viz tam.

Vitelliově dceři Vitellii Vespasianus později vypravil svatbu s někým, jehož jméno neznáme, a obdaroval ji věnem. Prvním manželem Vitellie byl D. Valerius Asiaticus, jehož stejnojmenný otec byl Allobrog a prvním z mužů Vienny a vůbec celé Gallie, který se stal římským konsulem roku 35 a 46. Jeho matka Lollia Saturnina byla mladší sestrou Lollie Pauliny, třetí manželky Caligulovy. 

D. Valerius správcoval v Belgické Gallii za Nerona, stál na straně Vitelliově, který mu dal v Lugdunu roku 69 svou dceru Vitellii. Vespasianus gallskému bohatci přislíbil konsulát pro druhou polovinu roku 70, ale Asiaticus zemřel. Jeho synem s Vitellií byl M. Lollius Paulinus Decimus Valerius Asiaticus Saturninus, přítel Traianův a Hadrianův.

Antonius Primus vládl v Římě s Q. Petiliem Cerialem, Vespasianovým zetěm (poražen Kelty královny Boudikky roku 61), dokud nedorazil o několik dnů později Mucianus. Osmnáctiletého caesara Domitiana udělali 1. ledna městským praefektem a vystřídal Iulia Frontina, který úřadoval jen několik dnů, srov. zde výše, a na krátko Arria Vara praefectem praetorio; praetoriánům rozdali po stovce HS. 

Vyznamenáván Vespasianem a jeho syny žil Antonius v ústraní, užíval majetků, které si během několika dnů své vlády odřízl z císařských a žádné funkce již nezastával. Jeho a Arria Vara zbavil Mucianus vlivu v Římě tím, že urychleně poslal jejich legie do míst, odkud přišly, a Antoniovi zabránil, aby se dostal do Domitianova doprovodu za tažení proti Civilovi do Gallií.

Mucianus se rovněž stáhl po příchodu Vespasiana z veřejného života, do té doby řídil osudy Říma a Domitianovy. Autoři o něm uvedli, že byl v civilním životě "vyhlášené nemravnosti", přitom sestavil zřejmě sbírku senátních výnosů a napsal knihu věnovanou Orientu. Zmínky o něm končí v polovině Vespasianovy vlády.

   

Nepřítomný T. Flavius Vespasianus neboli Imp. Caesar Vespasianus Augustus (60) získal 22. prosince od senátu veškeré císařské pravomoci, kterých se domohli principové iulsko-klaudijské dynastie, lex de imperio Vespasiani (zachován zčásti a nepochybně podobný text přijímal senát při nástupu každého z principů). Svou vládu však nedatoval od uznání senátem, ale už od provolání vojáky v Alexandreji. 

Po cremonské bitvě mu poslové parthského krále Vologaisa v Alexandreji dávali k disposici čtyřicet tisíc jezdců, což Říman odmítl: Vologaisés se nadále choval k Vespasianovi a jeho synům s hlubokým respektem, viz rok 71, ale zároveň též 72. Na zimní moře poslal nový císař obilní flotilu, která po doplutí přivezla jídlo pro Město, kde zbývalo zásob  již jen na deset dnů.

Vespasianus byl homo novus narozený roku 9+, zemřel roku 79. Otec T. Flavius Sabinus byl rodu jezdeckého byl publicanus v provincii Asie a pak byl bankéřem u Helvetiů. Příjmení má princeps po matce Vespasii Polle. Jeho synové Titus a Domitianus dostali od senátu tituly caesarů, tím bylo uzákoněno dědičné nástupnictví. Konsulát pro rok 70 nastoupil Vespasianus v Egyptě a Titus v Palaistíně, v Římě fakticky vládli Mucianus s Domitianem.

Nový princeps měl za sebou službu vojenského tribuna v Thrákii (36), quaesturu v provincii Kréta-Kýrénaika, za Gaia byl aedilem a praetorem v Římě. Jako zodpovědný za komunikace mu tehdy dal Gaius nacpat do záhybů togy seškrabanou špínu, když nalezl ulici neuklizenou. Někdy v té době se oženil s Flavií Domitillou, dcerou prostého finančního úředníka, a měli spolu tři potomky: Tita, Domitiana a dceru Flavii Domitillu. 

Matka s dcerou se císařství nedožily a Vespasianus se po Domitillině smrti vrátil k propuštěnkyni Caenidě, své celoživotní lásce, která sloužívala jako osobní tajemnice Antonii, dceři triumvirově, matce císaře Claudia (a nepochybně tak patřila k velmi dobře informovaným ženám říše). Flavii Domitille se posmrtně dostalo božství a titulu Augusty od synů Tita a Domitiana/diva Domitilla Augusta (osmá na seznamu august).  

Vespasianus měl Claudiovy a Narcissovy sympatie a c. 43 byl jmenován legátem II. legie augustovské s táborem v Argentoratu, dn. Štrasburku. 

S ní táhl na Claudiovu expedici do Británie a vybojoval údajně třicet bitev na jihu pozdější Anglie, podrobil dva keltské kmeny a dobyl ostrova Vectis, dn. Wight. Vrchním velitelem mu tehdy byl po Claudiovi A. Plautius.

Po konsulátu roku 51 z neznámých důvodů v Římě karieru nedělal. Asi v roce 63-64 byl prokonsulem v Africe, vrátil se odtamtud chudý (kupodivu): byl prvním z principů, který poznal Afriku (Traianus tam nikdy nebyl, Hadrianus jednou krátce, do Septimia Severa nikdo). Pak jakýmsi neznámým nám způsobem fungoval na Neronově dvoře a živil ho obchod s mezky. Měl císařovu důvěru a roku 66 ho poslal s výbavou zvláštních velitelských pravomocí pro římský Východ do židovské války. 

Kdesi v Galliích se vynořil Boj Mariccus a vydával se na jaře za národního osvoboditele, též boha, pravděpodobně druid. V praxi plenil haedujské území. Jeho dav byl brzy rozprášen, on lapen a předhozen v Lugdunu do arény šelmám. Zvěř mu však neublížila, tak byl před Vitelliem prostě zabit. 

V dolním Porýní se římský Batáv C. Iulius Civilis, propuštěný na svobodu Vitelliem, spolčil s flaviovci. Rýnská armáda byla početně oslabena odvelením jednotek do občanské války v Itálii. Naoko spolupracoval s Antoniem Primem a s legátem Hordeoniem Flakkem, který s flaviovci koketoval. Vitellius konal pro svou válku odvody a vojáci záměrně odváděli starce, aby dostali od nich a rodin výkupné ze služby; mladé brance zneužívali, jak bylo napsáno, až nálada mezi Batávy dorostla skutečné revolty, srov. rok předcházející. Chaos v římské armádě za občanské války a oslabení počtů jednotek, jejich děsivá náladovost a nekázeň a jejich ethnická pestrost s množstvím přeběhlíků a zrádců usnadnily vzbouřencům rychlý nástup. 

Civilis, který znovu přísahal věrnost Vespasianovi, se spojil se sousedními Canninefaty, jimž velel jistý Brinno, syn muže, který si beztrestně dělal legraci z Gaiových komických "tažení". K válce přemluvili Frísie, přidali se germánské národy dolního Porýní Chattů, Brukterů a Tenkterů; při Římanech drželi Agrippinští, dřívějším jménem Ubiové ("Kolínští"). 
    Civilis přepadl v létě ležení Římanů na batávském území v deltě Rýna a zničil dvě kohorty. Po zradě germánských spojenců na římské straně pobil další legionáře s vojáky rýnské flotily a zmocnil se 24 lodí. Vzápětí porazil i dvě neúplné legie poslané Hordeoniem s legátem Muniem Luperkem; přeživší unikli do hlavního římského tábora dolnogermánských legií, do Veter/u dn. Xanten v NRW. 

Civilis konsultoval s vědmou Veledou/řec. Beléda, což později učinil i konsulár Q. Petilius Cerialis, viz rok 70. Roku 77 byla jata legátem dolnogermánským C. Rutiliem Gallikem a odvedena do Říma; zemřela ctěna v Ardeji (stejně jako Civilovi i jí přísluší ve Walhalle pamětní deska). Její nástupkyní se mezi Germány stala Semnonka Ganna, viz rok 92. Po porážce povstání mizí zprávy o Civilovi a zdá se, že unikl bez úhony, respektive směl uniknout římské pomstě.

Když se vrátily z Itálie kohorty Batávů a Canninefatů, které pomohly Vitelliovi k vládě, Hordeonius se ani nepokusil je zastavit. Legát první legie sídlící v Bonně Herennius Gallus se jim postavil v poli a byl početně slabšími povstalci poražen. Agrippenské (CCAA/dn. Köln) nenapadli, zato povstalci oblehli Vetery, kde oslabené dvě legie držely při Vitelliovi, a Mogontiacum, hlavní sídlo hornogermánských legií. Germáni z Civiliových povstalců plenili území Agrippenských, ti ale setrvali při Římanech. 

Nemocný Hordeonius, nenáviděný vojáky za laxnost a obviňovaný z neúspěchů v Mogontiaku pověřil velením dolnogermánské armády legáta 22. legie C. Dillia Voculu. 

To vše se událo před cremonskou bitvou. Na konci října Hordeonius s legáty přísahal Vespasianovi a když dorazily Vitelliovy peněžní dary legionářům, rozdal je jménem Vespasianovým. Mužstvo se však tedy opilo a s Hordeoniem zúčtovalo: vojáci ho v noci vytáhli z postele a zavraždili. C. Dillius Vocula unikl řádění v otrockém šatu a teprve s blížícími se voji Civiliovými s vojáci ve strachu uklidnili a uchýlili zpět pod velení Voculovo. Tehdy také mužstvo přísahalo Vespasianovi, ale to už Vitellius nežil (po 20. prosinci).

Civilis, papírově pod tou samou přísahou, pokračoval ve válce. Batávové se spojenci vytáhli proti Geldubě/dn. Krefeld-Gellep, táboru Voculově, a byli odraženi útokem kohortVasconů/Basků odvedených před časem Galbou v již dobytém ležení Asciburgium/dn. Moers-Asberg (obě lokality s Dolní Germanii a původně na území Ubiů).

Civilis pokračoval v obléhání Veter, dobyl nakonec Gelduby a u Novaesia porazil římskou jízdu. Vocula na konci roku osvobodil Mogontiacum od obležení Chattů, Usipů a Mattiaků, kteří unikli obtíženi kořistí. O Treverské vzpouře a konci batávské viz rok následující. 

Do Moesie vpadli v zimě roku 68 sarmatští Rhoxolánové s kmenovým územím na pozdější Ukrajině západně od Donu a plenili. Na devět tisíc jezdců pobilo dvě římské kohorty, ale obtíženi kořistí byli za náhlé únorové oblevy roku 69 zaskočeni jednou z legií správce provincie M. Aponia Saturnina pod velením T. Aurelia Fulva (viz rok 86, praděd císaře Antonina Pia) a zničeni: obdržel za to triumfátorskou sochu a legáti jeho tří legií moesijských konsulské odznaky, tedy konsulské křeslo s rudě lemovanou togou.

V létě si chtěl Aponius Saturninus vyřídit účty, důvody sporu neznáme, s legátem jedné ze svých legií L. Tettiem Iulianem. Legátovi se však podařilo prchnout s průvodci do Haimu, kde se po dobu zbývající občanské války roku 69 skrýval.

Cestou ze Syrie odrazil na konci října C. Licinius Mucianus s částí dolnodunajských legií vpád Dáků do Moesie. Správcem Moesie nyní jmenoval na rok C. Fonteia Agrippu, proconsula Asie. Padl však v boji se Sarmaty/Rhoxolány, zřejmě jiné vlně než dácký útok, na jeho místo roku 70 nastoupil Rubrius Gallus a nájezdníky zahnal.

V Pontu zdvihl protiřímský odboj bývalý nauarchos Polemónova loďstva propuštěnec Aníkétos. Nespokojil se se ztrátou nezávislosti, viz rok 62, a s houfem ozbrojenců z pontských hor dobyl Trapezús. Pobil římskou kohortu a zapálil lodě v přístavu. Před Virdiem Geminou, jehož Vespasianus pověřil likvidací vzpoury, se uchýlil ke králi (jméno neznáme) Sedochezů na východním černomořském pobřeží při ústí řeky Chobos/dn. Chobi v dn. Gruzii. Král se dal Římany uplatit, Aníkéta zavraždil a vydal zběhlé otroky. 

Ve čtvrtém roce židovské války dlouho po zprávě o Othonově smrti u Bedriaka v dubnu vytáhl 5. daisia/c. 23. června Vespasianus z Kaisareie na Jerúsalém. Část armády pod legátem Sex. Vettulenem Cerialem zničila odpor zélótů v Idúmaji a vypálila Chebrón. Simón ben Gióra někdy v dubnu vpadl s vůlí části židovského establishmentu do Jerúsaléma a ve spojení s chrámovými činovníky se pustil se svými Idúmajskými do Ióanna z Gischal/Guš halav (čes. Jan z Giskaly), jehož despocii nesnášeli

O nadvládu nad městem pak po dlouhé měsíce do jarního příchodu Římanů válčily tři frakce zélótů a síkáriů: Eleazar, Simónův syn, disponoval 2400 muži a držel část posvátného okrsku, Simón, syn Giórův, držel s patnácti tisíci muži horní město a část dolního a mezi nimi vládl Ióannés se šesti tisíci bojovníky. Válčilo se katapultami a dalšími těžkými zbraněmi, v bojích vyhořelo mnoho budov a s nimi skladiště potravin a brzy vypukl ve městě hlad. Pak se proti Simónovi spojily obě "domácí" zélótské frakce a jejich krvavá nevraživost skončila až následujícího roku na jaře s příchodem legií.

Procuratorem Iúdaje stanovil Vespasianus Sex. Vettulena Ceriala (do roku 71), jemuž předcházel krátce M. Antonius Iulianus (?). Po Vettulenovi úřadoval Sex. Lucilius Bassus (do asi roku 74, kdy zemřel v úřadu) a L. Flavius Silva Nonius Bassus (úřadoval i za Tita až do roku 81).

Obě Mauretánie se v dubnu postavily na stranu Vitelliovu díky akce hispánského legáta Cluvia Rufa, autora později historie prvních principů a revolučního roku 68-69. Procuratorem Caesarejské Mauretánie byl Neronem jmenovaný Lucceius Albinus a Galba mu přidal správu Tingitánské Mauretánie: Albinus s chotí byl zavražděn. Cluvius Rufus pak cestoval za Vitelliem do Lugduna, aby se zbavil očerňování Vitelliova propuštěnce Hilaria, že se prý chtěl zmocnit Hispánií a vládnout tam. Vitellius mu důvěřoval, nechal si ho u dvora a Rufus spravoval provincii na dálku z Říma. 

Správcem Británnie byl po vyhnaném Trebelliovi Maximovi v letech 69-71 M. Vettius Bolanus z okolí Vitelliova: Trebellius neměl štěstí Cluviovo a Vitellius ho zpět na ostrovy neposlal. Velká část legií byla v Evropě ve válce o císařství a s několika kohortami a pomocnými sbory bojoval s oživšími Silury a částí Brigantů, v jejichž „občanské“ válce podporoval prořímskou královnu Cartimanduu proti jejímu bývalému manželi, protiřímskému Venutiovi, který zmizel po porážce roku 57. 

Venutius se ale prosadil a vyzval Germány na pevnině, aby se pustili do války se všemi, kteří zůstali loyalní Vitelliovi. Porazil Cartimanduu s jejím manželem Vellocatem a Římané pouze dokázali královně zajistit bezpečný odchod. Venutius se opět stal králem Brigantů, o dalších osudech vyhnanců ve flaviovské éře není nic známo.

Tohoto nebo roku následujícího se narodil C. Suetonius Tranquillus, právník, císařský úředník a historik prvního století císařského Říma, Vitae caesarum n. De vita caesarum libri octo, "Osm knih o životě caesarů. Zemřel někdy po roce 122, snad kolem roku 150.