307-305
************************************************************
307.
Ol. 118, 2
5 SE
Anaxikratés I.
a. u. c. 447
Ap. Claudius Caecus I. a L. Volumnius Flamma Violens
Rok 11 Antigona není doložen, ani další z jeho éry
************************************************************
Na jaře vypravil Antigonos, který se stále zdržoval v severní Syrii, svého syna Démétria, přes zimu operujícího proti Ptolemaiovi v Iónii a přezimujícího v Efesu (srov. rok 309), do Athén a do Hellady „osvobozovat“ Hellény. Dne 26. thargeliónu/v první třetině června se Démétrios s flotilou neočekávaně objevil před Athénami. Všichni si mysleli, že připluly lodě Ptolemaiovy, takže přistál v otevřených přístavech bez boje a vítán Athéňany. Jeho flotila čítala 250 lodí a vezl s sebou na pět tisíc talentů stříbra. Kassandrův frúrarch Dionýsios s Démétriem Falérským se Peiraieus hájit nepokoušeli a rychle utekli, Démétrios do města, Dionýsios za zdi múnychijské pevnosti.
Démétrios Antigonův vyjednával se svým jmenovcem stejně jako s jeho oposicí. Pro Kassandrova guvernéra ujednali beztrestnost a jeho bezpečnost zaručoval doprovod Aristodáma z Mílétu, poradce Démétria I. na tomto tažení (srov. rok 312); osud Fókiónův, jak Poliorkétés pochopil, se mohl opakovat. Démétrios z Faléru, Kassandrův správce Athén od roku 317, byl s poctami odeslán do Théb, kde se zdržoval až do Kassandrovy smrti roku 297, pak odplul do Egypta (podle jiného podání do Théb utekl).
Athény a Peiraieus se ocitly v Démétriových rukách (srov. další pobyty v roce 304 a 294). Hbitě byla diadochem proklamována svoboda Athén, to formálně byly i předtím a poté, a ve městě byla obnovena démokratiá: byl zrušen majetkový census z roku 317, zrušena opatření Kassandrova Démétria, svého rodáka, a servilně nadšení obyvatelé přidali k dosavadním deseti fýlám (viz rok 508) další dvě jménem Antigonis a Démétrias (srov. rok 199). Měsíc múnychión přejmenovali na démétrión, poslední den v měsíci démétriadou a z dionýsií se na čas staly démétrie.
Démétrios s otcem dostali darem po věnci v hodnotě dvou set talentů, oltář "Spasitelů/Sótéres" a Athéňané byli též první, kteří oslovili Démétria s jeho otcem "králi". Odměnili se měšťanům 150 tisíci medimny obilí, stavebním dřevem na sto triér, také navrácením ostrovů Imbros (307) a Lémnos (asi 305).
Většina poct patřila mezi nápady démagóga Stratoklea, kdysi Démosthenova rivala, viz rok 324, muže bohatého, nicméně protioligarchického, a na Athény údajně velmi výstředního, druha hetairy Fylakion a Lémy (více o ní v indexu s. v. sex 1). Oponentem Stratokleovým v politice byl básník komédií Filippidés, osobní přítel krále Lýsimacha, viz o něm roku 299. Stratoklés byl vedle Démáda nejproduktivnějším z démagógů, neboť nápisně jeho jméno figuruje do roku 293 jako navrhovatel na třech desítkách sněmovních usnesení k poctě domácích a zahraničních politických činovníků a vojáků (Démádovo jméno zatím v téže souvislosti známo na 23).
Jedním ze stratégů jmenovali Athéňané pro roky 306 - 304 Adeimanta z Lampsaku, tedy cizince, Démétriova poradce, viz rok 302 (asi mimořádně, jeho nástupcem v úřadu byl Athéňan Kéfísofón). Athéňany z Démétriova dvora obsypávali bodří občané vyznamenáními. Jistý Lykiskos byl posledního dne múnychiónu archonátu Koroibova/květen 305 poctěn za to, že "žil na dvoře Antigonově a Démétriově/diatríbón para tois basileusin Antigonó kai Démétriú", kde měl příležitost vysvobodit řadu Athéňanů zajatých v jakési námořní bitvě na své náklady.
Kassandrova posádka v Múnichii byla obležena, ale pouze Démétriovými vojáky, Athéňané se operací nezúčastnili. Démétrios, později zvaný Poliorkétés/"Dobyvatel měst", viz rok 305, se s loďstvem vypravil proti Megarám a krátce je oblehl, poněvadž i zde měl Kassandros posádku.
Od Megar si Démétrios (c. 30), známý aférami se ženami i muži a od roku 321 ženatý s Filou (I.), odskočil navštívit Kratésipoli (mohlo jí být c. 25), krásnou vdovu po Alexandrovi, synovi Polyperchontovu (extchán asi t. r. zemřel?), která se v této době zdržovala v Patrách (srov. roky 314 a 309sqq.; nyní poslední zmínka v dějinách o ní). Když byl při tomto dobrodružství nepřáteli (asi ptolemaiovskými vojáky) téměř zajat a unikl pouze v plášti, vrátil se k Megarám, které v měsíci hekatombaiónu/v červenci až srpnu dobyl, ale na přímluvu Athéňanů je nedovolil vyplenit; otroky, zřejmě státní, však zrekvíroval.
Pak se Démétrios s vojskem vrátil do Athén, pokračoval v obléhání Múnichie, až se kassandrovci po dvou dnech útočení, neustálého ostřelování a po prolemení hradeb s Dionýsiem vzdali. Vítězové opevnění zcela rozvalili, viz však již rok 294. O příhodě s antigonovskými slony před Megarami, pokud k ní nedošlo až roku 265, viz v indexu s. v.
Athéňané poslali do vyhnanství řadu „promakedoňanů“ (= prokassandrovců), mezi nimi na jeden rok byl exulován filosof Theofrastos, učitel mimo jiné Démétria Falérského. Oněch unikátních více než tři stovky soch peripatétika Démétria Falerského, které stály deset let po Athénách, bylo tehdy rozbito a přečkala jediná na akropoli; viz rok 317 (jiný údaj praví, že jich bylo 1500 a že byly odstraněny všechny téhož dne).
• Theofrastos, přejmenovaný tak Aristotelem ze svého rodného jména Tyrtamos, musel tehdy opustit Lykeion, neboť jistý Sofoklés prosadil zákon nařizující filosofickým školám, aby ve svém vedení měly pouze lidi, s nimiž souhlasil lidový sněm; jinak měl být scholarchos potrestán smrtí. Po roce byl protinávrhem jistého Filóna, prý Aristotelova příbuzného, zákon zrušen, Sofoklés pokutován vysokou částkou pěti talentů a nezávislost škol tak obnovena. Za Sofokleem stál radikální démokrat Démocharés, srov. zde níže a roku 280.
Démétrios v Athénách slavil "svatbu" s Eurydikou, čerstvou vdovou po Ofellovi z Pelly (viz předešlý rok; ženat byl ovšem již od roku 321 s Filou, viz tam), dcerou Miltiadovou z athénského rodu Filaidů. Stala se matkou Korrhaga, o jehož osudu však nevíme nic (srov. rok 293). Démétrios dal podnět k rozsáhlým restauračním pracím na fortifikačním systému města, který byl částečně zničen a stržen roku 322. Práce na hradebních zdech a věžích zpočátku vedl přesvědčený démokrat Démocharés (viz rok 303), od roku 305 dílo převzal Habrón, syn Lykúrgův. Obnova hradeb byla dokončena roku 295, kdy je sám Démétrios musel obléhat.
Na akropoli byl ctěn v Athénině chrámu jako její "spolubydlící|"/theos synnáos, s otcem se jim dostalo kultu "Spásných bohů"/Theoi sótéres, tedy dříve, než k tomu došlo v ptolemaiovském Egyptě. • Někdy v této době, resp. do roku 301 obdržel občanství jistý Aristoníkos z Karystu. Proč, nevíme, stéla s textem usnesení je poškozená, ale z jiné souvislosti je známo, že nový athénský občan, a jistě též oddaný démétriovec, byl dovedný hráč s míčem/sfaira a proto prý se mu dostalo takové pocty (Athéňané byli jistě hraví, ale asi ne tolik...). O míčové hře viz v indexu s. v. hry (1).
Glaukiás, vládce illyrských Taulantiů, přivedl zpět do Épeiru tehdy dvanáctiletého Pyrrha (12), který vyrůstal od roku 317 s otcem Aiakidem v exilu. Král Alketás II. (vládl od roku 312) byl se svými syny Éiónem a Nísem pučisty zabit, a Neoptolemos II. byl jako Kassandrův spojenec vyhnán ze země (Neoptolemos II. nominálně vládl od roku 330; do roku 322 v poručnictví své matky Kleopatry, od 322, resp. 317 do roku 307 trvala jeho první samostatná vláda. Druhá začala roku 302, viz tam). Pyrrhova první vláda trvala do roku 302. Nikdy se netituloval králem Épeirótů, ale jako jeho předchůdci králem Molossů. Ve vztahu k ostatním Épeirótům byl hégemonem Épeirótského paktu/symmachoi tán Áperótán, viz rok 330, ve válečné době, jinak épeirské koinon/spolek, federace mělo v míru svého prostata/prostatés.
V Africe dobyl Agathoklés po obléhání Utiku/řec. Ityké a mys Hippúakrá s pevností: hellénská moc v kartháginské říši stála v zenithu. Poněvadž však situace na Sicílii nevypadala pro Syrákúsany růžově, zanechal v Africe většinu vojska s Archagathem v čele a odplul na Sicílii: rozhodnutí to bylo pro zdar expedice osudové.
V té době se vypravil Xenodikos, stratégos Akragantských, přímo proti Syrákúsám. Syrákúští stratégové Leptinés a Démofilos ho v poli proti očekávání porazili, neboť útočníci byli početnější, Xenodikos, který ztratil 1500 mužů, prchnul do Akragantu. Agathoklés se brzy po bitvě vylodil v Sélínúntu. Zmocnil se opět vlády nad Héráklejí, Thermami, odkud nechal v míru odejít púnskou posádku, a Kefaloidiem, neuspěl v Kentoripách, kde přišel o pět set mužů, řádil v Apollónii. Vyhnul se střetnutí s Deinokratem a jeho oligarchickými exulanty, jehož voje čítaly dvacet tisíc pěších a 1500 jizdních: v Akragantu Xenodika sice stratégie nezbavili, ale přiklonili se k Deinokratovi, který měl nejsilnější armádu na ostrově.
V téže době plenil v Africe Archagathův velitel Eumachos Numidii. Dobyl několika numidských měst či osad a vrátil se s kořistí. Jeho nová výprava už narazila na silný odpor domorodců. Kartháginci rozdělili svou armádu stejně jako Helléni a Aischrión s Eumachem byli odděleně zničeni Hannónem s Himilkónem: s veliteli padlo dohromady dvanáct tisíc vojáků a Archagathos se stáhl do Tynétu. Tehdy poslal na Sicílii za otcem žádat o pomoc.
Agathoklés zatím před Syrákúsami překvapivě porazil se svými sedmnácti triérami posílených nenadálým připlutím etruských spojenců s osmnácti (pirátů?) loďstvo obléhající přístav a osvobodil po třech letech město od námořní blokády. Na pevnině porazil stratégos Leptinés, který vyrazil rabovat na akragantské území, znovu Xenodika a pronásledoval ho až do hradeb. Akragantští pak chtěli postavit Xenodika po dvou prohraných bitvách před soud, ale vyhnul se mu a utekl do Gely.
Pak se vrátil Agathoklés zpět do Afriky: hořely obě jeho fronty. V Africe našel vše ve zmatku, spojenečtí Numidové se postavili proti Hellénům, Púnové ovládli opět většinu své země. Ztratil bitvu s Kartháginci, nedařilo se, proto se rozhodl Afriku vyklidit. Poněvadž neměl dostatek přepravních lodí, vzal s sebou pouze vybrané, mladšího syna Hérákleida, staršího Archagatha, který zjevně na vojevůdcovství za otcovy nepřítomnosti nestačil, zanechal zpět jako velitele armády; také mu nedůvěřoval za jeho vztah ke maceše, druhé Agathokleově manželce Alkii, matce Lánassy.
Archagathos záměr vyzradil, došlo ke vzpouře, Agathoklés byl zajat, ale propuštěn vojáky, jimž se nelíbil pohled na spoutaného vůdce. Podařilo se mu dostat se zpět do Syrákús v době západu Plejád, kdy se končilo s plavebním obdobím, tj. v říjnu. Zrazení vojáci zvolili nové velitele a dohodli s Kartháginci vydání měst, které drželi, za údajně tři sta talentů, kdo chtěl, mohl odplout do Solúntu na severu epikrateie a tam se usadit, kdo nechtěl, mohl sloužit v púnském vojsku za stejných podmínek jako u Agathoklea.
Pouze ti, kteří se odmítli vzdát, byli Púny přemoženi, velitelé umučeni, ostatní posláni na nucené práce. Podle jiné verse vojáci zavraždili oba Agathokleovy syny, podle další zavraždil Archagatha jistý Arkesiláos, přítel kdysi Agathokleův. To byl podivný konec ojedinělého vojenského tažení, které Agathoklés začal v roce 310, mír viz roku následujícího.
Epikúros přišel do Athén z Lampsaku. V Lampsaku byl od roku 310 a získal si tu honoraci; proč odešel, nevíme. V Athénách pak žil až do své smrti.
V Alexandrii, kterou Ptolemaios systematicky budoval jako sídelní město své domény, bylo otevřeno velkolepě koncipované vědecké a literární středisko Múseion. Fungovalo do roku 145. V dobách rozkvětu jeho knihovna údajně obsahovala na 700 tisíc svitků/knižních titulů. • O Múseiu Sapfině viz rok 603.
V Alexandrii zemřel sebevraždou élidský dialektik Diodóros z Iasu zvaný Kronos, protože nedokázal vyřešit dialektickou hádanku Stilpónovu (narodil se kolem roku 350).
Snad nejpozději t. r. nebo až následujícího založil Antigonos synoikismem/sloučením několika obcí v jeden státní celek Antigoneiu v Tróadě, viz však rok 315. Usadil do ní občany Sképse, Sígeia, Neandreie a dalších menších obcí. Po roce 300 poslal Sképské Lýsimachos zpět domů a město přejmenoval z Antigoneia na Alexandreia v Tróadě a toto jméno mu zůstalo.
Lýsimachos tehdy přejmenoval i Antigoneiu v Bíthýnii na Níkaiu, a to podle své manželky Níkaie I., dceři Antipatrově (srov. začátek níkajské autonomní éry roku 311, jíž počítáno ještě monotheistickým autorem Sókratem Scholastikem při dataci všekřesťanské synody roku 325 n. l./konané roku 636 dle této éry).
Snad později z roku následujícího (Antigonos je zde jmenován králem) pochází dekret "ílijské konfederace" o poctách pro Malúsia z Gargar za několikanásobnou nezištnou pomoc, za financování státních slavností a diplomatické mise k Antigonovi.
Římané zase obnovili válku se Samnity a vypukla revolta Herniků (viz následující rok). Samnity porazil u Allif prokonsul Q. Fabius, poražení museli pode jho a sedm tisíc zajatců bylo prodáno. Konsul L. Volumnius bojoval v Calabrii úspěšně s messapskými Salenťany, tehdy poprvé v nepřátelství s Římem.
V Číně zemřel ve státě Čchin/Qin král Wu-wang (vládl od roku 311). Jeho nástupcem se stal Čao-siang/Zhaoxiang (vládl do roku 251). Čao-siang vedl válku se státem Čchu/Chu. Do roku 266 byla regentkou jeho matka Süan/Xuan.
************************************************************
306.
Ol. 118, 3
6 SE
Koroibos
a. u. c. 448
Q. Marcius Tremulus I. a P. Cornelius Arvina I.
P. Cornelius Scipio Barbatus dict.
************************************************************
Na jaře opustil Démétrios Athény a přeplavil se do Kárie (viz níže). Předtím se pokusil uplatit Kleónidu, Ptolemaiova velitele garnisonů v Sikyónu a Korinthu. Tehdy zahájili v Helladě Kassandros s Polyperchontem protiofensivu. Dobyli zpět Boiótii a Euboiu s Chalkidou. Pak se vypravili proti Athénám a drželi je v obležení až do roku 304. Hned na začátku bojů se dopustili zrady Salamínští s vůdcem Aischétadem, který byl později za to Athéňany popraven, srov. rok 304.
Těmito akcemi byla zahájena tzv. čtyřletá válka/tetraetés polemos (trvala v letech 306 až 302; válka Kassandra s Démétriem v Helladě byla episodou IV. války diadochů, a to její druhé fáze v letech 309 až 301).
V Athénách se politici s kassandrovským táborem rozešli i za okolností, že jsou v obležení. Obranu města a opevňovací práce řídil stratégos Hégésiás, srov. rok 301. Za Koroibova archonátu byl zlatým věncem poctěn proxenos Tímosthenés z Karystu za to, že se podílel na bojích s Antipatrem kdysi a jeho synem Kassandrem a že měl v péči ve své vlasti Athéňany.
Po mnoha desetiletích, za archonátu Héliodórova (začal roku 229 n. 228), získal na návrh Kéfísodórův od athénského státu finanční podporu stejnojmenný vnuk Tímosthenův (usnesení datováno 30. anthestériónem, tedy z února 228 n. 227), neboť se kdysi Athéňané usnesli, že podpoří i potomky těch, kteří byli vyznamenáni za to, co vykonali pro Athéňany. Mezi státní pomoc v takovém případcě patřilo "též věno dcerám podle uvážení lidu a obnova osobního majetku podle zásluh/kai thygateró[n] eis eg[d]o[s]in ton démon proika, [ho]sén an búlétai, kai eis epa[n]or[th]ósin [t]ón idió[n] kat' axián hekastois...".
Metoikos Tímosthenés ml. byl zřejmě v nějaké nouzi, možná že v souvislosti s protimakedonskou revoltou, a nebyl vyznamenáván za pomoc při shromažďování peněz na "osvobozování" Athén roku 229, viz tam.
Pravděpodobně současně byl vyznamenán olivovým věncem a právem na stejně vysoké daňové taxy jako Athéňané Euxenidés z Fasélidy za to, že držel při Athéňanech již v lamijské válce (?) a nyní že opatřil Athénským šlachy do katapult.
Téhož roku 306 během obléhání Athén zakoupil Epikúros ve městě zahradu/képos a začal v ní vyučovat a přednášet svou novou filosofii: proto se jeho škole říká Zahrada/Képos.
Antigonos povolal již během zimy syna Démétria. Sám byl stále v Antigoneji na Orontu: pobýval v severozápadní Syrii soustavně od roku 310 či 308 až do roku 302. Démétrios na jaře opustil Athény a přeplavil se v čele flotily sedmdesáti lodí do Kárie. Jeho pomoc a spojenectví odmítl Rhodos, a tak pokračoval v plavbě podél Kilikie.
Vylodil se na Kypru u Karpasie, kterou dobyl s nedalekou Úranií; to jeho flotila čítala již lodí 180, z toho 110 válečných. Odtud jeho expediční sbor pokračoval na Salamínu. Ptolemaiův stratégos a jeho bratr Meneláos, disponující loďstvem o šedesáti válečných plavidlech, ho očekával s dvanácti tisíci muži pěchoty a osmi sty jezdci.
V rychlé bitvě Démétrios Ptolemaiova bratra porazil a ten se uzavřel v Salamíně. Při obléhání města použil Démétrios poprvé v historii důmyslných obřích obléhacích věží s bojovou technikou, tzv. helepolí. V bitvě padlo tisíc Ptolemaiových vojáků, tři tisíce jich padlo do zajetí. Démétrios je zařadil do svých oddílů, ale brzy se začali vytrácet k Meneláovi: měli totiž v Egyptě své majetky/aposkeué, pravděpodobně již ve formě klérů, své půdy na královských pozemcích. Kdo z nich neutekl, toho dopravil Démétrios ke svému otci do Syrie, srov. zde výše.
Ptolemaios, satrapa Egypta, připlul bratrovi na pomoc s flotilou 140 n. 150 trojřadek a vylodil se u Pafu. Odtud pokračoval do Kitia. V námořní bitvě jižně před Salamínou u přístavní obce Leukolly byl Ptolemaios Démétriem rozhodně poražen, ale na souši byl později téhož dne úspěšnější Meneláos a město ještě udržel. Hlavním kormidelníkem Démétriovy flotily/archikybernétés byl Pleistiás z Kóu, jedním z nauarchů Marsyás z Pelly, nevlastní bratr Antigonův, autor později makedonských dějin (nedochov.); srov. o něm roku 300.
Celkový dojem z nepřítele a ztráty však donutily Ptolemaia vzdát se Kypru: sedmdesát jeho triér bylo démétriovci jato i s posádkami, k tomu dvanáct tisíc vojska pěchoty a 1200 mužů jízdy, dohromady prý 16 800 vojáků. Stratégos Meneláos (v úřadu od roku 312) totiž vydal Salamínu i s vojskem a v Ptolemaiových stopách se vrátil do Egypta. Podle jiného podání bylo Ptolemaiovo vojsko zaskočeno číhajícími oddíly Démétriovými před Salamínou a flotila napadena náhlým útokem Démétriových triér. Ptolemaios unikl s pouhými osmi loděmi a přišel o veškerý trén a značný počet služebnictva a žen. Démétriovo vítězství bylo velkolepé a urychlilo vznik hellénistických říší. Kypr zůstal Démétriův do roku 295, Salamína do roku 293.
Meneláos se vrátil do Egypta se svým bratrem Ptolemaiem a jeho synem Leontiskem, kterého měl Ptolemaios s athénskou hetairou a svou družkou Tháidou. Meneláos pak mizí z historie. Nikoli však pro eventuální ztrátu důvěry: byl po něm pojmenován jeden z kanálů v Deltě u Kanóbu. Roku 284 byl v Alexandreji veleknězem Alexandrova kultu, jak stojí v dataci jednoho papyrového dokumentu.
• Rokem 306 vzala začátek autonomní éra kyperského Lapathu. Z roku 273 je dochován foinícký dedikační nápis jistého Jaton-Ba'ala z Melqartova chrámu s datací 11. roku Ptolemaia Filadelfa a 33. roku lapathské éry.
Démétrios našel mezi zajatci proslulou athénskou hetairu Lamiu, s níž pak nějaký čas žil a měla prý na něho velký vliv. Byla to dcera Kleomenova a měli spolu dceru Filu, která však do napsané historie nijak nevstoupila (srov. zde níže); proč děvčátko dostalo jméno zrovna po Démétriově manželce File, viz rok 321, známo není. Z které doby a z které lásky pochází jeho syn Démétrios zvaný Hubený/ho Leptos, rovněž nevíme; matkou mu byla jménem neznámá Illyrka.
Po návratu do Antigoneie na Orontu vojsko provolalo Antigona s Démétriem králi. Již předešlého roku se o tom usnesli Athéňané, ale tentokrát to Antigonos a Démétrios vzali vážně a začali se tak oficiálně psát a titulovat. Krátce na to přijali královské tituly také Lýsimachos a Kassandros. Ostatní „mocní“ přijali tituly až následujícího roku. Definitivně zanikla idea jedné makedonské říše, narodily se říše hellénistické (viz dále rok 301). Kassandros se tak stal zakladatelem nové makedonské královské dynastie Antipatrovců (zmizela roku asi 278, viz) a Antigonos I. Antigonovců (zanikla roku 168).
Démétrios v Syrii žil s hetairou Myrrhinou ze Samu. I ona, nikoli však Athéňanka Lamiá, dostala královský titul, basilissa, neobdržela ale diadéma (srov. o Lamii zde výše a rok 281).
Zřejmě v tomto roce a před egyptským tažením padl v boji s Foiníkem, s nímž byla obnovena válka (viz rok 309), Antigonův syn Filippos (srov. ještě rok 302, kde jiný Filippos). • Podle jiné verse je za syna Antigonova vydáván i Foinix a Filippos za Antigonova přítele.
V době nejvyššího léta se vydali Antigonos s Démétriem na tažení proti Egyptu. Z Antigoneie obsadili Gazu a došli až k Pélúsiu, které oblehli v době povodní, tj. v červenci až srpnu. Démétriův pokus zmocnit se Delty se nezdařil. Antigonovská flotila byla za nepříznivého větru a v bouři z části zničena, vázlo zásobování a Ptolemaiova armáda byla na invasi dobře nachystána. Antigonos a Démétrios se museli se značnými ztrátami vrátit zpět do Syrie a podle všeho živly Ptolemaiovi, a prý také nepřáznivý sen jednoho z Antigonových přátel, zachránily říši.
Někdy po této době povstal právní nárok jistého blíže neznámého Mnésimacha, kterého Antigonos (v textu není však uveden s královským titulem) podaroval v okolí Sard pozemky s vesnicemi, vesničany a otroky. Nevedlo se mu však dobře, jak sám osobně konstatuje na nápisu z vnitřku cely Artemidina chrámu, a od bohyně si vypůjčil 2650 zlaťáků. V dlužní smlouvě s výčtem zastavených vsí a jejich výnosů se Mnésimachos zavázal, že v případě nesplacení dluhu on a jeho potomci nebudou nárokovat pozemky zpět.
Na Sicílii přešel Syrákúsan Pásifilos s částí vojska k Deinokratovi, který v čele svých oligarchů byl daleko nejmocnějším mužem ostrova. Agathoklés mu nabídl mír a dohodu, Deinokratés, kdysi Agathokleův přítel, ale předložil nesplnitelné podmínky.
Proto uzavřel Agathoklés mír s Karthágem, stvrdil mír z roku 313, který uchovával stav z roku 383 po IV. válce o Sicílii, vyklidil vše, co obsadil v epikrateji a získal od Púnů obilí pro hladové Syrákúsy a zlata za 150 stříbrných talentů. Tím skončila sedmá válka o hégemónii nad Sicílií mezi Hellény a Kartháginci (trvala v letech 311 až 306; že Agathoklés chystal další válku s Púny, viz rok 289).
Ještě před uzavřením míru, někdy na začátku roku, potrestal Agathoklés velmi přísně zradu Aigesťanů/Segesťanů, kteří se ve válce postavili na stranu Kartháginců: byli vyvražděni nebo prodáni do otroctví do Bruttia (o mstě jednoho z Aigesťanů viz rok 289). Město bylo přejmenováno na Dikaiopolis/"Město spravedlnosti" a předáno k obývání přeběhlíkům na syrákúskou stranu.
Pak dal Agathoklés pokyn Antandrovi v Syrákúsách povraždit příbuzné těch, kteří se s ním účastnili afrického tažení, což bylo rovněž provedeno; počty obětí neznáme - pokud to je autentická historická zpráva. Antandros bratra přežil a sepsal historii jeho vlády, která je ztracená, takže údaje o Agathokleově vládě máme v podstatě pouze od jeho nepřejícníků.
Po uzavření míru s Kartháginci se uvolnil Agathokleovi prostor k válce proti Deinokratovi a Pásifilovi. V bitvě u Torgia/Gorgia neznámé polohy Agathoklés Deinokrata a jeho přívržence porazil, třebaže měl pět tisíc pěších vojáků a osm set jízdních, zatímco exulantů bylo 25 tisíc pěších a tři tisíce jízdních. Údajně sedm tisíc pěších z vojska exulantů, kteří se v noci uchýlili na jakýsi vrch, vylákal slibem smíru a volného odchodu, pak je však dal povraždit, zatímco nepřátelská jízda unikla do opevněné lokality rovněž neznámé polohy jménem Ambikas.
Po bitvě však došlo k zásadní dohodě a k ukončení syrákúské občanské války: Deinokratés se stal Agathokleovým stratégem a Agathoklés stratégem autokratorem obživlého spolku Sikeliótů a syrákúským archontem; přátelství obou vydrželo až do Agathokleovy smrti. Hned na to se Deinokratés obrátil proti ostatním Agathokleovým nepřátelům, jimž se dohoda nelíbila, dohonil Pásifila a zabil v Gele.
V Syrákúsách se narodil Hierón (II., zemřel roku 215).
Římané porazili pod konsulem Q. Marciem Herniky a udělením omezeného římského práva z nich učinili své poddané (tzv. caeritské právo viz rok 352; srov. předešlý rok). To se týkalo měst Aletrium, Verulae a Ferentinum, Anagnia obdržela římské občanství bez práva hlasovacího, a zakázáno jim ženit se do ciziny, sněmovat a volení úředníci se směli starat toliko o kultovní záležitosti. Konsul nad Herniky triumfoval 29. června a senát ho poctil jezdeckou sochou na foru před chrámem Dioskúrů (podle jiného zdroje mu sochu postavili po dvou porážkách Samnitů).
V Samniu dále válčeno druhým z konsulů P. Corneliem, ale města Calatia a Sora s římskými posádkami byla ztracena, římští vojáci ošklivě mučeni. Po porážce Herniků se přesunul na samnitskou frontu též Q. Marcius a porazil je kdesi ve spojení s oddíly svého kolegy ve velké bitvě; údajně padlo třicet tisíc nepřátel. Římané přešli do rozhodující ofensivy a spustili vyhlazovací válku taktikou spálené země, způsob boje, který do této doby nebyl v Evropě používán (srov. Dáreiovo tažení proti Skythům, viz rok 512). Samnité vydrželi do roku 304.
Téhož roku uzavřeli Rhodští námořní smlouvu s Římany pravděpodobně ve věci potírání piraterie. Zároveň Římané uzavřeli smlouvu o spojenectví s Kartháginci, třetí, jen částí pramenů jmenovanou (srov. roky 508, 348 a 279), podle níž se na základě protiagathokleovské koalice obě strany dohodly na mocenských sférách: Římané se měli omezovat na Itálii, Kartháginci na Sicílii a Sardinii.
V Římě zahájil C. Iunius Bubulcus, censor let 307/306, stavbu chrámu Spásy & blaha/Salutis (nom. Salus), který zaslíbil roku 311 za svého konsulátu a zasvětil roku 302. Jeho kolega v úřadu M. Valerius Maximus začal se stavbou silnice, via Valeria (počin, popř. další rozšíření trasy, bývá též přičítán jiným mužům z klanu Valeriů, srov. rok 286).
************************************************************
305.
Ol. 118, 4
7 SE
Euxenippos
a. u. c. 449
L. Postumius Megellus a Ti. Minucius Augurinus
M. Fulvius Curvus Paetinus cos. suff.
************************************************************
Rok 7 seleukovské éry je v horních satrapiích počítán jako první rok Seleukovy královlády. Ptolemaios počítal svou královskou éru od 1. thota/7. listopadu 305, resp. od 28. daisia/12. ledna 304.
T. r. snad 7. listopadu, rozhodně před 17. dubnem roku 304, přijali královský titul po Antigonovi s Démétriem rovněž Ptolemaios, Seleukos a Agathoklés. Seleukos královského titulu používal ve styku s domorodci v Babylónu a po satrapii zřejmě již hned po roce 312, třebaže o korunovaci podle domácího ritu zpráv není.
Agathoklés odložil titul archón tés Sikeliás a začal používat královské titulatury/basileus. Nikdy však nenosil diadéma ani nepřipojoval ke jménu, čeho byl králem: prostě jen basileus Agathoklés. Ptolemaios tímto krokem otevřel v Egyptě dějiny nové, XXXIII. dynastie, dynastie Ptolemaiovců, která vládla do roku 30.
V Helladě pokračovalo obléhání Athén kassandrovci a Polyperchón obsadil Peloponnésos. Démétriovým jednotkám v Attice velel pravděpodobně Asklépiadés z Býzantia. Nic bližšího o situaci není známo. Démétrios zahájil obléhání Rhodu, který měl pakt s Ptolemaiem (snad již od roku 315). Démétrios znovu použil svých slavných helepolí, srov. kyperskou Salamínu předešlého roku. Konstruktérem obřích obléhacích zařízení byl mechanik, poliorkét a theoretik Epimachos z Athén. Rhodští se bránili technikou mechanika a architekta Kalliy z Aradu, později Diognéta z Rhodu. Obléhání trvalo přes rok. Pro Démétria neskončilo úspěšně, bylo nákladné a tolik proslulé, že přispělo ke vzniku přízviska krále Démétria I. Poliorkétés/Dobyvatel měst.
Ostrované nebyli bez podpory protivníků Antigona a Démétria. K Ptolemaiovi, Lýsimachovi a Kassandrovi vypluli vyslanci vedení prytanem Anaxipolem, k jehož misi vyzvala ve snu Athéna jejího kněze Kalliklea, jak je zachváno na jednom nápisu. Obléhání nebylo hermetické, takže Rhodští mohli přijímat do jisté míry zásoby i posily zvenčí. Dovolili si vyslat devět svých bojových lodí, po třech do různých směrů. Nauarch Dámofilos zničil několik démétriovských lodí u Karpathu, některé zajal i s mužstvem, Menedémos v Patarách zapálil několik lodí, jejichž mužstvo se pohybovalo na pevnině, ukořistil velký náklad včetně drahých látek a oděvů, které Démétriovi z Kilikie posílala manželka Fila (dostal je darem Ptolemaios), a Amyntás mezi egejskými ostrovy potopil a zajal mnoho nákladních lodí. Na jedné z nich se zmocnil jedenácti inženýrů/technítai tón axiologón, vyhlášených odborníků na stavbu a provoz vrhacích zbraní, srov. rok následující.
V Hérákleji na Pontu zemřel po 33 letech u moci samovládce Dionýsios (55), zřejmě nejtlustší vladař starého věku (od roku 338). Nástupci se stali jeho synové: Klearchos II. (16; vládl do roku 298) a po něm jeho bratr Oxoathrés či Oxathrás (vládl do roku 289, viz další tam). Jejich perská matka Amástris, viz rok 324, 322 a 302, působila zkraje jako jejich poručnice, viz však její konec roku 289.
Kolem t. r. (?) přijal královský titul také archón pantikapajský v Bosporu Kimmerském Eumélos. Vedl právě válku s piráty na východním pobřeží Pontu/Černého moře a měl je zde zlikvidovat. Po dobu své vlády udržoval přátelské vztahy s Býzantskými a Sinópskými, vypomohl Kallátidě s potravinami, když byla v obležení Lýsimachově (313?).
Na Délu byl archontem Stésiléos, syn Diodotův. O dva tři roky později založil fond o 1500 drachmách, z jehož ročních výnosů (150 drachem) byla financována obětní miska/fialé Afrodítě; obětní událost se nazývala stésiléia. Stésiléův syn Diodotos zastával rovněž důležité státnické a kultovní funkce a dcera Echeníké sama založila fond o třech tisících drachem, z něhož se měla každoročně hradit náklady spojené s rituály kolem obětí jejím jménem Apollónovi a Afrodítě, echeníkeia.
Stejný fond, ale o 8700 drachmách, nejvýnosnější na ostrově od osoby nekorunované, založila c. 233 Filónis, filónideia/fond: filónideion, chíjský finančník Eutychos založil eutycheia, existovaly antigoneia a ptolemaieia.
Na Sicílii dělali v její hellénské části Agathoklés s Deinokratem pořádek v poměrech politických a bezpečnostních; moderně bychom řekli, že se vměšovali do záležitostí jiných suverénních států.
Římané pokračovali ve vyhlazovací válce v Samniu, po vítězné bitvě spojených konsulských armád po krátkém obléhání dobyto jednoho ze sídelních měst Samnitů-Pentrů Boviana, srov. roky 314 a 311, kdy obléhání nebyla úspěšná. Na následky těžkých zranění v táboře zemřel konsul Ti. Minucius, jeho místo zastal a asi velel při dobytí Boviana cos. suff. M. Fulvius. Vrchní velitel Samnitů Statius Gellius padl do zajetí a o jeho osudu není dále nic známo; M. Fulvius triumfoval nad Samnity 5. října.
Římané se do konce roku opět zmocnili Sory, kam poslali roku 303 osadníky, Arpina a Cesennie: samnitský odpor se po dvacetileté válce zhroutil, viz rok následující. Na Capitoliu byla vztyčena velká socha Herculova, první v Římě. Umělcovo jméno popř. původ kořisti neznáme.
V Číně se narodil filosof jin-jangové školy Cou Jen (zemřel roku 240).